KINANTROPOLOGIE Definice Kinantropologie se konkrétně zabývá strukturou a funkcí pohybových činností člověka, jejich rozvojem a účinky, u různých věkových skupin populace, tzn. u osob bez postižení i se zdravotním postižením, a to v podmínkách tělesné výchovy, sportu, fyzioterapie, rekreace a zdravotní tělesné výchovy apod. (Dobrý, 1997). Slovo kinantropologie je etymologickou kombinací tří řeckých slov: kin (pohybovat se), anthrópos (člověk) a logos (slovo). „Logos“ tvoří obvykle druhou část složených slov označujících odborníka (dnes vědce, výzkumníka) v tom, co je vyjádřeno částí první. Vlastní obsah kinantropologie tvoří následující obory (Hošek, 1993): antropomotorika, zátěžová fyziologie, biomechanika; pedagogika, psychologie a didaktika sportu; historie, sociologie a filozofie sportu; manažerství sportu. Tento obor se v zahraničí vyskytuje pod různými názvy; označení se liší nejen kontinentálně či národnostně, ale i podle různých autorů: Antropokinetics, Exercise Science, Human movement, Kinanthropology (především v severní Americe), Kinesiology and Sport, Sport and Physical education, Sport science; Bewegungslehre, Sportmotorik, Sportwissenschaft; Fyzičeskaja kultura; na Slovensku přibírá kinantropologie přívlastek \"športová\", u nás byly dřívějšími názvy např. Věda v tělesné výchově, Teorie tělesné výchovy, Teorie tělesné kultury. Kinantropologie je věda o pohybu člověka. Velmi blízko má ke kineziologii (v zahraničí bývá velmi často mezi oběma termíny rovnítko). Jedná se o multidisciplinární vědu, která se specializuje na několik oblastí. V první řadě se jedná o aplikované pohybové aktivity, dále pak psychologii TV a sportu, rekreologii, didaktiku TV, sportovní trénink a některé další. Vznik kinantropologie V roce 1991 přiznala akreditační komise Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze právo pořádat postgraduální doktorské studium a konat habilitační a profesorské jmenovací řízení v kinantropologii. Toto právo bylo následně přiznáno také FTK UP v Olomouci a FSpS MU v Brně. Kinantropologie zahrnuje podle Hoška a kol. (1992) tři dimenze záměrné pohybové aktivity: 1. tělesný pohyb a motoriku člověka 2. změny v organismu při pohybu 3. vztah mezi pohybovou aktivitou a společností. MOTORIKA - českým ekvivalentem – hybnost. Z latinského motus=pohyb, nebo též od slova motor = hnací stroj. BIOMOTORIKA – motorika biosystémů (tj. rostlin, živočichů a člověka). ANTROPOMOTORIKA – forma biomotoriky týkající se pouze člověka. Zkoumá pohybové vlastnosti, předpoklady a pohybové projevy člověka. MOTORICKÉ SCHOPNOSTI – souhrn vnitřních biologických předpokladů pro motorickou činnost. Základem těchto předpokladů jsou vrozené dispozice. Motorické schopnosti patří mezi základní pohybové předpoklady člověka. Doba optimálního rozvoje některé z motorických schopností se nazývá senzitivní období. MOTORICKÉ DOVEDNOSTI jsou učením získané specifické předpoklady k určité motorické činnosti. K osvojení motorických dovedností je nezbytná jistá úroveň motorických schopností MOTORICKÝ TEST – standardizovaná vyšetřovací technika hodnocení motorických projevů (standardizace testu - pro každý test, který se má obecně užívat, musí autor testu stanovit přesné podmínky, způsob a metodiku měření daného testu.) Dělení motorických testů: a) testy pohybových schopností – jednoduché zkoušky nevyžadující zvláštní nácvik Cooperův test, rovnováha na kladince, leh sed…… b) testy pohybových dovedností – zjišťování úrovně zvládnutí specifického pohybu, sportovní techniky apod. Jde zpravidla o složitější pohybové zkoušky. PSYCHOMOTORIKA Psychomotorika zahrnuje pohybové aktivity za účelem zlepšení obratnosti, posílení fyzické zdatnosti a jejím cílem je bezděčné prožívání radosti z pohybu, ze hry a z tělesných cvičení. Směřuje k vytvoření tzv. bio – psycho – socio – spirituální pohody člověka. Psychomotorika je forma pohybové aktivity, která je zaměřena na prožitek z pohybu. Vede k poznávání vlastního těla, okolního světa i k prožitkům z pohybových aktivit. Ke svému působení využívá jednoduché herní činnosti, činnosti s nářadím i náčiním, kontaktní prvky a prvky pohybové muzikoterapie, včetně relaxačních technik. (noviny, kelímky, míče, deky, vršky od PET lahví, šlapáky, padák……) Psychomotorických cvičení se dá využít ve všech věkových kategoriích, velké uplatnění však mají zvláště u jedinců zdravotně oslabených a méně pohybově nadaných. Psychomotorika souvisí s mnoha vědními disciplínami – pedagogikou, psychologií, sociologií, fyziologií, etikou, estetikou, sexuální výchovou a filosofií. Dále souvisí s dalšími obory, zejména s hudebně pohybovou výchovou (rytmus a jeho vnímání) a s duševní hygienou (relaxace, masáže a psychostimulace). V psychomotorice se klade důraz na uvědomování si vlastních pocitů a citů. Vžít se do pocitů a potřeb druhých, chápat je a respektovat, co nejúže s druhými spolupracovat a pomáhat jim. SENZOMOTORIKA – vyjadřuje spojení motoriky se senzorickými orgány (zrak, sluch, hmat, proprioceptory) při pohybové činnosti ONTOGENEZE MOTORIKY – vývoj tělesných pohybových projevů od narození do stáří Motorika člověka se rozvíjela přímo úměrně se složitostí prostředí. Čím náročnější a složitější bylo prostředí, čím těžší bylo zaopatřit si základní životní potřeby, tím složitější a rozmanitější byly pohyby i stavba orgánů a celého těla. * prenatální období * novorozenecké období 1.den - 28 dní (perinatální období – doba porodu až 24 hodin po porodu) * kojenec 28 dní – 1 rok * batolecí období 1 rok – 3 roky o mladší batolecí období 1 – 2 roky o starší batolecí období 2 – 3 roky * předškolní období 3 - 6 (7) let * školní období 6 (7) – 15 let o mladší školní období 6 – 11 let o starší školní období 11 – 15 let (puberta) * dospívání – adolescence 15 – 20 let * dospělost 20 – 65 let o mladší dospělost 20 – 35 let o střední dospělost 35 – 50 let o starší dospělost 50 – 65 let * staří 65 a více let o presénium (stárnutí) 65 – 75 let o sénium (stáří) 75 – 85 let o dlouhověkost nad 85 let Ontogeneze (vývoj od narození až po stáří). Fylogeneze se zabývá vývojem člověka jako druhu. mobilita Obecně pohyb, schopnost pohybu, pohyblivost. Významově širší pojem než výrazy lokomoce a motilita. Může se vztahovat k organismu, předmětu, prvku nebo struktuře procesů, vlastností a stavů živého i neživého systému. Ve zvláštních souvislostech se hovoří o mobilitě fyzické (zeměpisné), představující pohyb člověka v souřadnicích jeho životního prostředí (lokality, regionu, zemského prostoru). lokomoce pohyb z místa na místo realizovaný buď jako lokomoce aktivní (pohyb organismu zprostředkovaný příslušnými lokomočními orgány, u vyšších živočichů na bázi koordinované činnosti kosterního svalstva), nebo pasivní (pohyb uskutečněný bez účasti lokomočních orgánů, s využitím vnějšího energetického zdroje). Motilita – hybnost zprostředkovaná hladkým svalstvem pohyblivost, hybnost, schopnost pohybovat se, významově užší pojem než termín mobilita a širší než lokomoce. Vztahuje se výhradně k živým organismům, u nichž představuje schopnost provádění komplexních koordinovaných pohybů (lokomoce, peristaltické pohyby zažívacích trubic). Z psychologického hlediska představuje motilita celkový (jedinečný, neopakovatelný) styl pohybu jedince zahrnující veškeré neverbální výrazové prvky chování související s pohybem. Poruchy motility jsou významným diagnostickým ukazatelem psychických a neuropsychických poruch (příznakový rámec abnormálních gest, mimiky, hysterických konvulzí, tiků). motorika hybnost – souhrn pohybových aktivit řízených nervovým systémem a uskutečňovaných kosterním svalstvem. Komplex veškerých pohybů živého organismu probíhajících buď na úrovni reflexu (reflexní, mimovolní motorika), nebo vůlí řízených aktivit manifestovaných v rovině dílčích pohybových dovedností i kotaplexních pohybových návyků (volní motorika). Složkami motoriky mohou být rovněž expresívní projevy. Komponenty i projevy motoriky jsou diferencovány podle pohlaví a mění se s věkem. Motorická lateralita Lateralita je motorická převaha (dominance) jedné poloviny těla nad druhou. Nejčastěji mluvíme o pravorukosti či levorukosti, kde je lateralita nejvíce patrná. Stejně tak je možné hovořit o nohovosti či okovosti. Kolem 4. roku v důsledku používání nástrojů a předmětů denní potřeby. Protože se motorické nervové dráhy kříží, praváci mají z hlediska motoriky lépe vybavenou levou mozkovou hemisféru a naopak. Lateralita není jednoznačné určení, je to pouze tendence. V praxi se může stát, že některé pohyby člověk může dělat lépe levou končetinou, jiné pravou. Tato pravostranost (dextrie) je v přirozených podmínkách vlastní devadesáti procentům populace. Procento leváků (levostrannost = sinistrie) je však v populaci často nižší, než by mělo být, díky velkému vlivu prostředí (používání předmětů denní potřeby, neexistence předmětů pro leváky v minulosti apod.). U dolních končetin je tendence k dextrii či sinistri mnohem méně patrná. Důvodem je horší kvalita jemné motoriky dolních končetin. U dolních končetin lateralita přibližně v pětadvaceti procentech nesouvisí s lateralitou dolních končetin. V tomto případě mluvíme o zkřížené lateralitě. Přibližně dvanáct procent populace se dá pojmem ambidextrie („nepraváci“), kteří nemají vyhraněnou lateralitou, ale vlivem prostředí jsou tito jedinci často „přeučeni“ na praváky. LATERALITA A SPORT Dominantní strana má kvalitnější motorické dráhy, proto veškeré nové cviky, kdy nepracují obě končetiny současně, je mnohem výhodnější nacvičovat na dominantní končetin, protože se tímto vytváří rychleji a zejména kvalitněji paměťové stopy (engramy). Jejich rychlé vytvoření má zásadní význam pro kvalitní provedení cviku – neboli techniku. (příklady sportů – gymnastické sporty, tenis, …..) X úpolové sporty MOTORICKÁ DOCILITA (učení) – schopnost učit se pohybovým činnostem Hlavním výsledkem motorického učení jsou pohybové dovednosti, pohybové činnosti. Zlatý věk motorického učení mezi 8. – 12. rokem. TRANSFER – kladný přenos dříve naučených činností v procesu motorického učení, vliv schopností, dovedností a znalostí získaných jednou činností na úroveň činnosti druhé TĚLESNÁ CVIČENÍ – pohybové činnosti zaměřené na rozvoj pohybových schopností a dovedností (uplatňované v různých formách TVS)