86 / PRŮVODCE MEZILIDSKOU KOMUNIKACÍ dobách, popřípadě rychle přejde na zcela jiné, zpravidla poněkud vágní téma. Osvědčuje se promlouvat o komplexnosti a důležitosti problematiky nebo o tom, že na jedné straně to a na druhé zase ono a že některé souvislosti jsou skryté,jiné zase patrné, ovšem za určitých, specifických podmínek ... 3.4 UPŘÍMNOST - NEBO TAKT(IKA)? Pokaždé zbystřím pozornost až k ostražitosti, jestliže zaslechnu, že teď něco někdo řekne "na rovinu", bez servítku; nebo inzeruje jemněji, že co má na srdci, to na jazyku. Všimněte si, že po takovém předznamenání většinou nenásleduje něco povzbudivého, laskavého, milého. Nevzpomínám si, že bych slyšel tuto řeč: "Nemám, dámy a páni, ve zvyku dávat si před ústa servítek, řeknu tedy na rovinu, že co před chvílí tady povídal pan Kožušník, se mi velice líbilo, bylo to vynikající, povzbudivé a především pravda pravdoucí. Tady Františka Kožušníka znám osobně, je to čestný, poctivý a správný muž. Děkuji mu zajeho slova." Právě naopak, jakmile se ozve "já to řeknu na rovinu", lze s velkou pravděpodobností očekávat nějakou výtku, obvinění, nevybíravá až agresivní slova; v lepších případech banality. Na jednom zasedání se vehementně hlásí o slovo zralý muž zachmuřeného vzezření. Významně zamrká, zhluboka se nadechne a s důrazem na každém druhém slově pronese: "Já myslím, že bychom si tu měli nalít čistého vína a řeknu na rovinu: doba je složitá a těžká, vidíme to kolem sebe ajá se nebojím říct, že lidi jsou všelijací a nemyslete si, že se to změní hned zítra nebo pozítří. Zlobte se na mě nebo nezlobte, my si tohle musíme na rovinu přiznat, já to říkám nejen tady, ale ijinde." V intimních prostorách bytu, zejména když to tam skřípe či je přímo porouchané, se nezřídka praktikuje jednostranná, a tudíž nesprávná komunikační "filozofie" vyjadřovaná slovy: "Přece se doma nebudeme jeden před druhým přetvařovat. Když se mi něco nezdá, nelíbí, když mně něco vadí, řeknu to na rovinu a hned a popravdě." ("A když se vám něco líbí, když vaše žena udělá něco správně a dobře?") .Nó, na něco takového si nevzpomínám. Ale když věci jdou ajsou,jak mají, kdyžje vše v pořádku, tak o tom přece není třeba řečnit, to je jasné." Já si ale myslím si, že to tak jasné není, ono se spíše zatemňuje, jestliže si doma vyměňujeme jen psychické pohlavkya žádná pohlazení. Před Vánocemi jsem pracoval sjednou manželskou dvojicí. U nich doma bylo dusno, rozvod visel ve vzduchu, jakékoli téma se hned zvrtlo v obviňování nebo nepřátelské mlčení. Kdyžjsme mluvili o tom, jak to bude na Štědrý den - doma měli kromě svých sporů ještě školáka a předškolačkua když jsem se je snažil dovést, ba přímo naprogramovat je tak, aby se kvůli dětem chovali k sobě alespoň korektně, zdvořile a slušně, vzácně se shodli: "A to máme před dětmi předstírat a hrát divadlo, že se jako nic neděje?!" Zajisté nelze a ani se nemá předstírat vřelost a láska tam, kde převládá pravý opak. Avšak i v takových případech se lze ukáznit nebo se alespoň pokoušet o to, aby vzájemná komunikace byla taktní, zdvořilá, byť trochu "na distanc". KOMUNIKAČNÍ DOVEDNOSTI / 87 Když jsme zkoumali rozdíly v soužití ve fungujících a spokojených rodinách a v rodinách, jimž hrozí rozvrat, zjistili jsme, že u obou druhů rodin mají podobné problémy, takřka stejné starosti, dokonce i spory. Základní, byť ne jediný rozdíl spočívá v tom, jak se starostmi, spory i s rozladami umí zacházet. V těch spokojených rodinách sijeden druhém u udělují tak řečené pozitivní zpětné vazby výrazně častěji; jeden druhého často chválí a oceňuje (I. Plaňava, 2000). Dovolím si zobecnit: Bezprostřednost a upřímnost jsou na místě tehdy, když k bližnímu mám právě teď opravdu blízko v tom pozitivním slova smyslu. Jsem-li však někomu blízko jen v naštvanosti, je lepší i žádoucí bezprostřednost, a tedy i upřímnost, nahradit taktem, taktikou, obezřetností ve slovech i činech. Toto sdělení neznamená, že s partnerem či s partnerkou nelze promluvit o tom, co a jak mezi nimi vázne, co vadí. Je ovšem třeba vzájemně se na takový dialog vyladit a ne ty negativní city jeden na druhého "na rovinu" vykřičet. Se zápornými emocemi bývají potíže, patří totiž v té či oné míře ke každému, či přesněji do každého z nás. Jejich hlavním zdrojem nemusí být svět ani lidé kolem nás, nýbrž náš vnitřní svět - biologická dění organismu, případně i atmosférické poruchy. A tudíž není nutné hned každou rozladu svádět na toho, kdo je právě nablízku. Bývá tomu však i tak, že z příjemného vyladění nás rychle vyvede určité chování nebo slova někoho kolem nás - a máme po náladě. Všimněme si jednoho z mnoha rozdílů mezi lidmi, který bychom mohli označit pojmem práh popudlivosti, což je poměrně stálá, byť ne neměnná charakteristika určitého člověka. Jsou lidé, kteří mají tento práh snížený, stačí malinko a vybuchnou, vztekají se, hádají, pořad si to s někým na rovinu vyříkávají. Nezdá se vám, že tenhleten práh u nás poněkud poklesl? Odkud pramení ta častá a hlučná popudlivost, netolerance až zloba? Určitě přispívají popuzovatelé v masmédiích. Jde o tak řečenou kruhovou kauzalitu: masmediální agresoři odrážejí napružené vyladění konzumentů - a současně jejich napruženost zpětně posilují. Vida, opět jedna varianta komunikačně-relačního axiomu! Neaspiruji zde na zevrubný rozbor zdrojů či příčin sníženého prahu popudlivosti v současné ČR, pokusím se pouze načrtnout jeden možný zorný úhel pohledu. U kolébky leckteré záporné emoce najdeme frustraci čili zmaření: zpravidla déletrvající nemožnost uspokojovat některou základní lidskou potřebu, přání, očekávání. Druhou sudičkou u kolébky záporných emocí bývá nejistota, slabost, obavy a též pocity vlastní nedostačivosti až méněcennosti. Ovšem oba tyto kořeny zvýšené popudlivosti až agresivity samy o sobě ještě nic nevysvětlí. Každý prožil nějaké zklamání, frustrace, obavy, pochybnosti o sobě - aniž by se z něj vyloupl nějaký ten Stalin, Hitler či Hussein; anebo pouliční násilník či hospodský rváč; případně nějaká ta jedovatě útočná televizní moderátorka. Významné je, jak se s frustracemi člověk vyrovnává; zda své strádání a frustrace zvládne - nebo ony ovládnou jeho. Práh popudlivosti se povážlivě sníží, reagujeme-li na zklamání a nejistoty jako malé dítě, tedy dětinsky. Reakce dítěte na opakované tlaky a překážky bývá dvojí: buď se stáhne do sebe, začne být bojácné, pasivní, odmítající kontakty, anebo začne zlobit, mlátit kolem sebe. Tedy vztekat se svým, to jest dětským způsobem: bez schopnosti sebereflexe, bez kritického, nebo alespoň zkoumavého pohledu do vlastního nitra. A též generalizovaně: frustrací potlačená energie se rozprostře kolem dokola, padni kam PLAŇAVA, Ivo. Průvodce mezilidskou komunikací: přístupy - dovednosti - poruchy. Vyd. 1. Praha : Grada, 2005. 146 s (Psyché) ISBN 8024708582. Tento materiál je určen pouze k studijním účelům 88 / PRŮVODCE MEZILIDSKOU KOMUNIKACÍ a komu padni. Psychika dítěte, na rozdíl od osobnosti dospělé a současně zralé, je méně diferencovaná, což též znamená, že dítě nemá rozvinutou schopnost korigovat své emoce rozumem, vůlí, mravním povědomím. Aje-li něco pravdy na tom, že bezprostřední projevy zloby a agresivity - včetně sníženého prahu popudlivosti - jsou důsledky dětinských reakcí na všelijaká strádání a frustrace, nabízí se další otázka: Jak to, že právě v současnosti a tady u nás pozorujeme tak značné výrony téhle nebezpečné dětinskosti? Není tomu tak i proto, že žití tří až čtyř generaci v totalitním režimu k tomu výrazně přispělo? A že leccos navíc dodalo žití v poměrech, jimž se říká transformační, někdy též nadivoko budující kapitalismus? Nechovali se uzurpátoři moci a jejich přisluhovači, jakož i někteří současní mocipáni, k lidem ne jako ke svéprávným a dospělým občanům, nýbrž jako k dětem, které je třeba stále něčím strašit, omezovat, lámat - tedy frustrovat? Budete mít, nemilá dítka, své jistoty, dostanete možná i napapat, jen když budete hodné a poslušné. To jest: budete-li plnit příkazy té či oné strano-vlády. Nejsou tyhle pozůstatky totality dost hluboko vepsány a dále vpisovány do našich duší? Třebas i v tom smyslu, že na frustrace a zklamání - a nejen ta minulá - máme sklon reagovat jako malé děti. A nakonec, abych nezapomněl: upřímnost - anebo takt? Co když odpověď zní: upřímnost i hodně taktu. PLAŇAVA, Ivo. Průvodce mezilidskou komunikací: přístupy - dovednosti - poruchy. Vyd. 1. Praha : Grada, 2005. 146 s (Psyché) ISBN 8024708582. Tento materiál je určen pouze k studijním účelům