6.1.2 Základní formy mezilidských vztahu
Podobně jako typy součinnosti, můžeme rozlišit i základní způsoby, styly
mterakc1:
Rivalita (soupefeni)
Jedná se o interakci typu "kdo z koho", "já nebo ty". I když, jak upozorňuje].
Ktivohlavý, bychom se měli vyvarovat "nebezpečí etického zjednodušení",
které vede k tomu, že je soupeření označováno apriori za nežádoucí a že "různou
etickou hodnotu dává spolupráci a soupeření až společenský kontext" (Křívohlavý,].
1977, s. 135, 136). Můžeme říci, že z hlediska psychologického jde o interakci
přinejmenším rizikovou. Rivalitní interakce je podle našeho názoru konfliktogenním
"prostředím". Pokud lidé začínají být produktivní až v situaci konkurence
(rivality), neusilují primárně o výkon, ale výkon (ať už pracovní či jiný) je
jim často pouze prostředkem boje. Mj. i proto považujeme rivalitu z hlediska psychologického
za nežádoucí, jakkoliv může být z hlediska ekonomického významným
faktorem zvýšení produkce.
Soutěženi
Jen zdánlivě je soutěžení identické se soupeřením. Přesto, že jsou někdy
obajmenované typy interakce ztotožňovány, domníváme se, že jde o dobře odlišítelné
typy a že se soutěžení od rivality liší dokonce velmi výrazně. Pokud u rivality
může dosáhnout cíle pouze jeden ze soupeřů, pak při soutěžení tento fakt
neplatí. Neplatí proto, že cíl je při soutěžení zcela jinak definován. Cílem soutěže
není "být první", ale "zvýšitvýkon" (iakékoliv činnosti) "prostřednictvím soutěžení".
Tohoto "společného cíle" pak dosahuje každý z účastníků soutěže. Není-li chápán
a přijímán smysl soutěže (a může jím být i prostý zážitek libosti z určité činnosti
- např. hry), pak se soutěž velmi rychle mění v rivalitu a soutěž se stává
pouze vnějším formálním pokusem "organizovat vyvolanou rivalitu". Zdá se, že
bychom soutěžení mohli označit i za specifickou sociální hru s facílitačními účinky
na probíhající činnosti (individuální i společné).
Reciprocita
J. Ktivohlavý označuje reciprocitu (vzájemnost) jako postup velmi nadějný
pro zlepšování vztahů ve dvojicích, protože je příznačný "vzájemnou náklonností".
Vzájemnost není jen "vzájemnou výhodností". Vzájemnost se odvíjí z potřeby
sounáležitosti. Druhý člověk není pouze prostředkem ke snazšímu dosažení índíviduálrubo
cíle (k tomu by stačila pouze kooperativní součinnost), nýbrž hodnotou,
která tento vztah posouvá nad individuální rozměr. Vzájemnost znamená
spoluprožívat, soucítit "skrze tento vztah". Příkladem reciprocity je to, co obvykle
označujeme jako přátelský vztah. Bylo by jistě možné pokoušet se o charakteristiku
etap vývoje vzájemnosti od partnerství k lásce, od "bytí s někým" po "bytí
pro druhého", jak obrazně charakterizuje pro-existenci]. Křivohlavý (1977,s. 174).77
87
;------------------------Připomeňmeještě zajímavýpohled Ericha Fromma (1900-1980) na lásku "jako interakci".Láskaje
podle Fromma "produktivníformou vztahu k jiným a k sobě samému.
ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno : Paido - edice pedagogické literatury, 1998. 268 s ISBN 8085931486.
Tento materiál je určen pouze k studijním účelům
Podstatnými rysy reciprocity jsou: vstiťcnost; vdjemná podpora (solidarita)
a uvědomování si smyslu společného vztahu.
Vstřícnost znamená vzájemnou otevřenost, citlivost k potřebám druhého
a ochotu rezonovat s jeho prožíváním. Otevřenost bývá většinou chápána jako jakási
"tendence ke zpětné vazbě" (otevřeně sdělit své hodnocení druhého, názor
na něj, otevřená reakce na jeho chování atp.). Otevřenost v interakci však znamená
především otevřenost v přijímání, v akceptování projevů druhého."
Otevřenost je chápána jako atribut dospělosti. J Kuric uvádí, že vysokoškolští
studenti uvádějí mezi nejfrekventovanějšími atributy dospělosti právě otevřenost
79 Vstřícnost ovšem nechápeme jako bezvýhradné přizpůsobování se jednoho
partnera druhému. Vstřícnost může stejně tak znamenat i postupnou dířerenciaci
prožitků (resp. jejich následnou subjektivní interpretaci). Vstřícnost umožňuje
skutečný vztah dvou osobností, nikoliv pseudovztah "dvou představ jednoho
o druhém". Vstřícnost se tak jeví jako předpoklad plnohodnotného, psychologicky
hlubokého vztahu a v případě významné odlišnosti navozuje vztah akceptace
této odlišnosti jako samozřejmosti (a nikoliv důvodu ke konfliktu, rivalitě, boji...).
Pochopit a přijmout (akceptovat) druhého člověka nelze jen na základě racionálních
schémat poznávání. Rezonance s prožíváním druhého je možná jen na
základě určité identifikace s osobností druhého. Předpokládá ochotu a schopnost
podívat se na svět "očima druhého". To ovšem logicky vede, alespoň situačně,
k určité akceptaci jeho východisek, jeho způsobu přijímání skutečnosti. Pochopit
Znamená cit odpovědnosti, péči, úctu, porozumění a přání, aby jiný člověk mohl růst
a rozvíjet se. Je výrazem intimního vztahu mezi dvěma lidmi za předpokladu, že osobnost
obou zůstane nedotčena" (Fromm, E. 1967, s. 90). .Nedotčenosr' chápe Fromm
jako nenarušení autonomie druhého, protože podle tohoto autora je "pravá láska výrazem
produktivnosti" a "není afektem ve smyslu být někým ovlivňován, ale aktivní snahou
o růst a štěstí milované osoby zakotvené ve vlastní schopnosti lásky" (tamtéž,
s. 105). Výstižně Fromm říká: " Člověk miluje to, pro co pracuje, a pracuje pro
to, co miluje".
78 Znamená přijímání jeho projevů, reakcí bez tendence k okamžité interpretaci. Taková
otevřenost umožňuje spolu prožít, protože chování druhého není okamžitě "přiřazeno"
nějakému percepčnímu schématu. Otevřenost přijímání vede snázejí k akceptaci druhého,
a to nejen na základě racionálního kalkulu, ale i na základě pochopení jeho prožívání,
protože otevřenost = spoluprožívání. Nejde tedy jen o to, že otevřenost ("otevření
se") prožitku jiného umožňuje jeho pochopení. Tím, že znamená jistou ídentíflkaci
s partnerem, se takový prožitek stává společným zážitkem a společnou hodnotou.
Právě spoluprožívání vede i k prožívání vzájemného vztahu jako společného východiska
chápání skutečnosti. ]. Vymětal uvádí (v souvislosti s atributy terapeutického vztahu),
že "otevřenost vyvolává následující děje: - dochází k úlevě, vnitřnímu uvolnění, člověk
se přestává cítit na všechno sám, - dostává se sám k sobě blíže, počíná registrovat
sám sebe" (Vymětal,]. 1987, s. 67).
79 Spolu s upřímností, pravdivostí, přímostí a čestností (Kuric,]. 1979/80, s. 11).
88
zvláštnosti východisek uvažování partnera, znamená pochopit i historii jeho osobnostmno
vývoje. Rezonance s prožíváním druhého tak na jedné straně empatii
předpokládá a na straně druhé vede k jejímu rozvíjení. 80
Spoluprožívání umožňuje rovněž to, co humanistická psychologie označuje
jako kongruenci sebe (self) a prožitku. Právě spoluprožívání umožňuje onu "nehodnotící
chápavost", prostou posilující rezonanci (Rogers, C. R. 1977, s. 9).
Spoluprožívání umožňuje nejen snazší akceptaci sebe, ale i chápání a akceptaci
druhého, dalo by se říci "prostřednictvím jednoho druhým", protože společný
prožitek znamená společné "posilování self' (Meador, D. B., Rogers, C. R.
1984). S odvoláním na přístupy humanistické nedirektivní psychoterapie lze předpokládat,
že společné prožívání může mít z hlediska vzájemného ovlivnění větší
efekt než vzájemné hodnocení. Důležitý je samotný fakt uvědomění si a pochopení
jedinečnosti vnitřního světa jiného člověka. Pochopení jedinečnosti druhého je
více prožitkem než poznatkem, resp. bez prožitku se poznatkem nestane. "Samozřejmost"
tolerantního přístupu k jinému člověku se tak utváří nikoliv jako "osvojená
mravní zásada" na základě "přesvědčování", ale jako osobnostní rys.
Všimněme si, že fakt odlišnosti jiného člověka irituje obvykle právě jedince
neschopné rezonance. Konfliktům pramenících z pouhého faktu odlišnosti (a nejsou
tak výjimečné) podléhají převážně jedinci, kteří nejsou schopni spoluprožívání,
např. pro svůj extrémní egocentrismus či egoismus. Schopnost či tendence
k rezonanci jim v důsledku dispozic, ale především nevhodných výchovných
technik a stylu rodinné výchovy, chybí.
Citový život je v současném životním stylu rozvíjen jen nedostatečně. Exploze
racionálních přístupů ke světu i sobě samým, časově shodná s tzv. informační
explozí, spolu s "účelovostí" současného životního stylu vytvářejí rízíkové
podmínky pro zdravý vývoj normální osobnosti.
Manipulace
Manipulaci bychom mohli definovat jako asymetrickou interakci v tom smyslu,
že jedna strana vzájemného kontaktu zneužívá druhou. Je to vlastně způsob
ovlivňování jiných lidí, při němž se tito lidé (resp. jejich chování a jednání) stávají
prostředkem dosahování osobních cilů manipulátora. Chovají se a jednají v podstatě
tak, jak to vyhovuje záměrům někoho jiného. Ne vždy to však musí být jednání,
které je v rozporu s aktuálními motivy manipulovaných jedinců. Ne vždy musí
být tito jedinci manipulací věcně (materiálně) poškozeni. Vždy je však manipulací
poškozován jejich osobnostní vývoj.
80 Empatie je většinou chápána jako proces (nebo dovednost) vžívání se (či vcitování) do
duševních stavů jiného člověka (srv. např. Grác,]. 1990, s. 257), případně jako "způsobilost
poznat to, co druhý člověk myslí, cítí, chce a jaký je" (Svoboda, M., Iašková, I.
1984, s. 109), což se nám jeví výstižnější. Citovaní autoři zjišťují, že jedinci s vyšší empatickou
schopností se jeví v interakcích dominantnější (tamtéž). Podle Gráce převládá
v současné době tendence pokládat jevy empatie za procesy emoční. Na vnitřní duševní
stav jiného člověka usuzuje jedinec podle vnějších projevů, snaží se "užít" vzorce
projevů (ale ijednání a chování), které jsou takříkajíc "univerzální", tj., že "se tak v určité
situaci lidé obvykle chovají".
89
ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno : Paido - edice pedagogické literatury, 1998. 268 s ISBN 8085931486.
Tento materiál je určen pouze k studijním účelům
Pojem manipulace tedy neodráží stejnou úroveň skutečnosti jako pojem
ovlivňováni. Pojem ovlivňování je obecnější. Manipulace je ovlivňováním specifickým,
které se od ostatních (žádoucích) způsobů ovlivňování (např. výchovy,
terapie ap.) liší především následujícími atributy:
• manipulativní jednání je motivováno osobním prospěchem manipulátora,
• manipulativní cíle jsou skrývány a samo manipulativní jednání je zastíráno,
maskováno,
• manipulace znamená zneužívání druhého jako prostředku prospěchu manipu-
látora.
Sám moment zneužití jedince ve prospěch manipulátora však není z psychologického
hlediska poškozením nejdůležitějším. Manipulace poškozuje druhého
především tím, že narušuje, brzdí či znemožňuje utváření jeho osobnostní
autonomie. A právě v tom spočívá z psychologického hlediska nejzávažnější důsledek
manipulace a manipulativních technik.
Manipulace je tedy ovlivňováním nežádoucím, nevhodným, škodlivým. Můžeme
tíci, že začne-li mít výchova, řízení, vedení či vyučování některé z výše uvedených
znaků, mění se v ovlivňování manipulativní, ať byly původní cíle a záměry
jakékoliv.
Výchova, vedení, ale např. i terapie tedy mohou buď obsahovat manípulativní
prvky (mluvíme pak o manipulativním stylu), anebo (postupně) v manipulaci
přerůst V takovém ptípadě ovšem již přestávají být výchovou či vedením
a stávají se pouze manipulací.
Z doposud uvedeného by se zdálo, že manipulace je vždy (ze strany manípulátora)
činností vědomou, záměrnou, úmyslnou. Většinou tomu tak skutečně je,
ale jak už tomu v životě bývá, nic není pouze "buď a nebo". Běžně se vyskytují vychovatelé
(dokonce i profesionálnf), ktetí se manipulativních postupů dopouštějí,
a přitom tak nečiní cíleně, záměrně a "ze zlého úmyslu". Mohou tak jednat např.
proto, že jsou již sami produkty manipulativních interakcí a v průběhu spontánního
sociálního učení si osvojili neuvědomované (nebo ne zcela uvědomované) manipulativní
způsoby interakcí, jež se jim do výchovných technik projikují. Aplikují
je prostě "ze zvyku", "z tradice" ap., protože se doposud nezamysleli hlouběji nad
vlastními pedagogickými ptístupy. Také manipulativní chování se může projevovat
jako návyk ("zlozvyk"). Chybí jim prostě náhled a nadhled vlastního působení
a postojů k lidem.
Bude tedy vhodné odlišovat (vědomé a záměrné) manipulativnJ jednáni
(manipulátora) a manipulativnJ chováni (manipulátora), které má sice obvykle
stejné důsledky jako manipulativní jednání, má však jinou etiologii vzniku.
Pojem manipulované jednáni a chováni budeme používat pro označení
všech aktivit a činností manípulovaného jedinec, které jsou vyvolány, iniciovány
a usměrňovány vnější manipulací.
90
Manipulace se přitom může (v závislosti na psychosociální zralosti zúčastněných
jedinců, rafinovanosti manipulátora a složitosti situací) nadále jevit jako
výchova či vedení.
Takový stav dokonce může (k radosti manipulátora) trvat dosti dlouho.
Manipulace bývá, jak jsme již uvedli, vždy a zásadně maskována. Manipulátor se
vždy snaží svoji roli zcela skrýt, nebo není-li to možné, alespoň dovedně maskovat
Vydává se nejčastěji za nezištného rádce, altruistického vůdce, zaníceného
vychovatele, nestranného zprostředkovatele informací atp. Vždy se snaží u druhého
vyvolat dojem, že mu jde především o jeho prospěch. Tam, kde předpokládá,
že by objekt jeho působení mohl manipulaci prohlédnout, protože by pocítil
rozpor mezi svými skutečnými zájmy, aktuálním (manipulací navozeným) chováním
a cíli, které jsou mu podsouvány, zdůrazňuje obratně "potřeby objektivní".
Orientuje tak jedince v podstatě na vyvolávání a utváření pseudopotřeb.
V mnoha případech (zvláště pokud jde o interakce nezprostředkované - tj.
"tvátí v tvář") nejde ani tak o vytváření pseudopotřeb, jako o vyvolávání (nepravého)
pocitu viny (viz dále).
Manipulativní ovlivňování může být z psychologického hlediska analyzováno
jako svérázná "nefér hra". Často jde skutečně o hru, která může dokonce přitahovat
a bavit obě strany (manipulátora i manípulovaného). Manipulátor může
totiž navozovat velmi příjemnou atmosféru a přítažlivé formy interakcí. Důsledky
manipulace nemusí být z aktuálních interakcí patrné. Proto může být taková
"hra" přijímána dokonce velmi spontánně. Oba partneři (tedy i manipulovaný jedinec)
se aktuálně mohou nejen "dobře cítit", ale také "partnersky chápat". Problém
spočívá v tom, že pouze jeden z nich zná (a určuje) skutečná pravidla (nejdeli
ovšem o specifický případ" vzájemné manipulace", k němuž se ještě vrátíme).
Jde o zvláštní typ hry, v níž je cíl manipulátora vydáván za potřebu manípulovaného.
Např.: "potřebuji, abys kouPil mé zboží" je vydáváno za "potřebuješ mé
zboží". Manipulace tu představuje proces aktuálního "vyvolávání" potřeby (většinou
ovšem "pseudopotřeby"), kterou je manipulátor vzápětí přípraven (na účet
manípulovaného) rychle uspokojit
V celé hře jde o to, aby se manipulátor jevil jako ten, kdo potřebu druhého
uspokojil, nikoliv ten, kdo ji v něm (zcela záměrně a uměle) vyvolal. A tak ono
"potřebuji tebe", je velmi neeticky vydáváno za "potřebuješ mne".
Přestože jsou cíle manipulátora vždy egoístícké a prospěchářské, ne vždy
je možno manipulaci dobře rozpoznat. Ne každá manipulace totiž musí být aktuálně
zjevně v rozporu se subjektivními potřebami obratně zneužívaných [edincti
(či skupin). Rafinovanější formy manipulace se dokonce "objektivním zájmem"
či "právy" člověka navenek dovedně zaštiťují (např. reklama: naplňováním práva
na dokonalou informovanost či uspokojováním zájmu nakoupit kvalitní zboží).
Proto je třeba analyzovat vždy všechny tři elementy manípulatívního působení,
jak jsme je odlišili v úvodní definici.
91
ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno : Paido - edice pedagogické literatury, 1998. 268 s ISBN 8085931486.
Tento materiál je určen pouze k studijním účelům
Všímejme si tedy:
• zda jde skutečně především o poskytování informací, rad atp., nebo zda dom],
nuje tendence informovat "právě určitým epůsobem" (tj. "tendenčně", v kontextu
cílů manipulátora),
• zda jsou skutečně užitečn~ prospěšné atd. především pro adresáta, nebo zda
spíše (... především, anebo ... pouze) pro manipulátora,
• zda pomáhají adresátovi dosahovat uspokojení jeho skutečných, subjektivních,
aktuálních potřeb, zájmů, cílů, anebo se tak pouze jeví, ale ve skutečnos,
ti sloužf někomu (či "něčemu'') jinému,
• zda jde skutečně primárně o poskytnutí informací, nebo především o ovlivněni
postojů, názorů, mínění?
Odpověď na tyto otázky nebývá zdaleka jednoduchá (mj. i proto se maní.
pulativním způsobům interakcí tak daří). Vhled do situace a rozpoznání manípu.
lativních tendencí umožní obvykle až rozbor kontextu interakční situace, nebo
alespoň probíhající komunikace.
Shrnuti:
• Sociální interakci lze definovat jako vzájemný vztah lidi při společné
činnosti.
• Interakce předpokládá vzájemnost (vztažnost), vzájemnou stimulaci
a vzájemné ovlivňování.
• Interakce mezíosobní je specifickým případem oboustranného vztahu
mezi lidmi, jehož psychologický výmam spočívá v tom, že má formativní
vliv. Povaha vztahu výrazně intervenuje do procesu dotváření sociálních
rysů osobnosti.
• Pojem povaha vztahu vyjadřuje, jakou formu má součinnost partnerů
a jakou formu má jejich vzájemný kontakt.
• Jako základní formy součinnosti lze uvést: koexistenci, koordinaci
a kooperaci a mezi základní formy vztahů lze zařadit: rivalitu, soutěžení,
reciprocitu. Svébytným případem nežádoucího typu vztahu je
manipulace.
• Manipulace je takový způsob ovlivňování jiných lidi, při němž se tito
lidé (resp. jejich chování a jednání) stávají prostředkem dosahování
osobních cílů manipulátora.
• Interakce nesmí vést svou povahou k utváření závislosti ani na činnosti,
ani na partnerovi. Interakční vlivy nesmí narušovat utváření
autonomie a autenticity jedince.
92
ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno : Paido - edice pedagogické literatury, 1998. 268 s ISBN 8085931486.
Tento materiál je určen pouze k studijním účelům