1 Úvod
Zdravotnické systémy vyspělých zemí je možné pro přehlednost rozdělit do tří základních
typů podle toho, jakým občané v dané zemi platí za zdravotnické služby.
2. Zdravotnické systémy - hlavní modely a jejich charakteristika
V tomto smyslu potom můžeme zdravotnické systémy vyspělých zemí rozdělit do tří
kategorií:
 Zdravotnictví financované z daní obyvatelstva, prostřednictvím státního rozpočtu - tzv.
státní zdravotnictví,
 Zdravotnictví financované z veřejného zdravotního pojištění - bismarckovský model,
 Zdravotnictví převážně tržně orientované, kde hraje rozhodující roli soukromé
zdravotní pojištění.
U prvních dvou uvedených modelů existuje státní garance potřebné (nezbytné, základní)
zdravotní péče pro všechny občany. V mnoha zemích je tato garance deklarována jako jedno
ze základních lidských práv, které je zaručeno Ústavou. Ve třetím - tržním modelu,
reprezentovaném zdravotnictvím USA, tato garance ve všeobecné rovině neexistuje. Důraz je
kladen na individuální odpovědnost za zdraví, a stát tudíž negarantuje zdravotní péči pro
všechny obyvatele. Stát ručí pouze za zdravotní péči pro některé skupiny obyvatel, které jsou
přesně definovány. Jedná se převážně o sociálně znevýhodněné skupiny.
2.1 Státní zdravotnictví – Národní zdravotní služba
Státní zdravotnictví historicky existuje ve dvou různých podobách (Semaškův a Beveridgův
model), které se vzájemně liší jednak rolí soukromého sektoru ve zdravotnictví jednak
existencí v čase.
Oba fungují ale podle stejných principů, za které jsou považovány všeobecná dostupnost
zdravotní péče a rovný, tj. spravedlivý přístup ke zdravotnickým službám. Znamená to, že
stát, prostřednictvím platné legislativy, garantuje všem svým občanů stejný rozsah zdravotní
péče a stejné podmínky při distribuci a poskytování zdravotnických služeb všem, kteří je
potřebují. Uvedené principy jsou považovány za spravedlivé (Hnilicová, H. 2009).
Oba modely se vyznačují tím, že zdravotnictví je financováno státem, a to z daní.
Výhody tohoto modelu:
 garance dostupnosti veškeré potřebné zdravotní péče státem,
 rovnost v přístupu k péči
 všeobecná dostupnost základních služeb,
 úspornost, nižší celkové náklady,
 menší administrativní zatížení lékařů,
 snažší makroekonomická regulace,
 důležitý prvek národní ekonomiky, stát poskytuje zaměstnání zdravotnickým
pracovníkům.
Nevýhody:
 dlouhé čekací doby na ambulantní specializované služby a drahé výkony,
 omezená svobodná volba lékaře a zdravotnického zařízení,
 různá úroveň nemocnic z hlediska komfortu pacientů.
2.1.1 Semaškův model
Semaškův model státního zdravotnictví fungoval již před druhou světovou válkou
v bývalém Sovětském svazu. Jeho tvůrce, N. A. Semaško, byl prvním lidovým
komisařem pro zdravotnictví v sovětském Rusku se stal spolutvůrcem jednotného a centrálně
řízeného státního zdravotnictví, které bylo po druhé světové válce zavedeno ve všech zemích
střední a východní Evropy, včetně Československa (Hnilicová, H. 2009), kde byl začátkem
90. let nahrazen modelem bismarckovským stejně jako ve většině zemí bývalého východního
bloku.
V současné době existuje tento model v nezměněné podobě pouze na Kubě.
2.1.2 Beveridgův model
Duchovním otcem tohoto systému je Wiliam Beveridge, známý britský ekonom a sociálního
reformátora, který působil v období před druhou světovou válkou ve Velké Británii. Jeho
myšlenky byly využity v poválečném období jako základ sociální politiky britských labouristů
a byly uplatněny zejména v zákoně o Národní zdravotní službě, který byl přijat v roce 1948
jako výsledek snahy tehdejší britské vlády řešit nespokojenost obyvatelstva se zdravotnictvím.
National Health Service (NHS), postavená na stejných principech jako Semaškův model,
avšak fungující v jiném politickém, ekonomickém a sociálním kontextu než československé
socialistické zdravotnictví před rokem 1992, se v očích britských občanů naopak osvědčila.
NHS je integrovaný model státního zdravotnictví, které je financované z daní obyvatelstva a
představuje vysoce solidární model státem garantované zdravotní péče pro veškeré
obyvatelstvo.
NHS je považována za britský národní poklad, ceněný obyvatelstvem a neustále vylepšovaný
reformátory, a to jak ze strany konzervativních vlád, tak ze strany labouristů.
Rovný, a v momentě spotřeby bezplatný přístup veškerého obyvatelstva ke zdravotní péči s
důrazem na odstraňování nerovností zůstává důležitým strategickým principem, o který se
NHS opírá.
Jeho varianty nalezneme v řadě dalších evropských zemí – např. v Itálii, Portugalsku,
Španělsku, Řecku, Irsku, ve Skandinávii.
Spoluúčast pacientů je nízká, soukromé zdravotnictví se zaměřuje na specializované služby a
bohatou klientelu.
2.2 Systémy postavené na všeobecném zdravotním pojištění
Zdravotnické systémy, založené na všeobecném zdravotním pojištění, vycházejí z
myšlenky všeobecné dostupnosti zdravotní péče. Zdravotní péče je hrazena z veřejného
(povinného) zdravotního pojištění. Platí princip solidarity, kdy každý občan přispívá do
základního fondu zdravotní pojišťovny dle svých možností (obvykle určité procento z
vyměřovacího základu) a zdravotní péči čerpá dle svých potřeb. V Evropě je pravidlem státní
garance za zdravotní péči pro všechny obyvatele.
Tomuto modelu se také říká bismarckovský.
Zdravotnický systém založený na veřejném (povinném) zdravotním pojištění byl uplatňován
nejdříve v Německu, Francii, Rakousku, Holandsku, Belgii, Lucembursku a Švýcarsku, v 90.
letech byl zaveden například také v ČR, na Slovensku, Polsku a Maďarsku.
Charakteristiky bismarckovského modelu zdravotnictví:
 je založen na principu solidarity,
 vznikl již koncem 19. století v Německu, zakladatelem je Otto von Bismarck,
 zdravotní pojištění je součástí komplexního sociálního zabezpečení, které je povinné
(spolu s nemocenským, úrazovým a důchodovým pojištěním)
 povinnost platit sociální/zdravotní pojištění jako určité procento z příjmu zaměstnanců
se vztahuje jak na zaměstnance tak zaměstnavatele.
 zdravotní pojišťovny jsou většinou veřejné a neziskové, někdy také soukromé, jejich
počet se země od země liší – v České republice je jich 6,
 rozsah garantované péče je vesměs podobný, určité rozdíly mezi jednotlivými státy
však existují.
Výhody bismarckovského modelu zdravotnictví:
 Všeobecná dostupnost zdravotní péče, rovný přístup,
 jistota pojištěnce, že bude poskytnuta potřebná péče,
 vysoká kvalita péče,
 svobodný výběr a pluralita poskytovatelů zdravotní péče,
 spokojenost pacientů,
 decentralizace, významnou roli mají regionální orgány a poskytovatelé, méně
pravomocí má centrální vláda
 povinnost zdravotní pojišťovny občana pojistit, ať je jeho zdravotní stav jakýkoliv.
Nevýhody bismarckovského modelu zdravotnictví:
 Vysoká cena péče (dlouhodobě v řadě zemí přesahuje 10 % HDP, přesto jsou však
náklady na zdravotnictví nižší, než v zemích s tržním zdravotnictvím – např. v USA až
17 % HDP),
 velké administrativní náklady (provoz pojišťoven, IT technologie, velký počet
administrativního personálu),
 složitost vztahů pacient–poskytovatel zdravotní péče–pojišťovna.
2.3 Tržní zdravotnictví USA - liberální model
Tržní zdravotnictví je zdravotnický systém, který negarantuje zdravotní péči pro celou
populaci. Stát garantuje zdravotní péči pouze pro některé sociální skupiny, a to formou
státních zdravotnických programů. Týkají se důchodců nad 65 let a chudých lidí, tj. těch,
jejichž příjem je nižší než oficiálně stanovená hranice životního minima a některých dalších
skupin.
Náklady na zdravotnictví jsou hrazeny z komerčního (soukromého) zdravotního pojištění.
Veřejné (povinné) zdravotní pojištění neexistuje.
Modelovým příkladem je tržní zdravotnictví USA (liberální model zdravotnictví).
Výhody tržního zdravotnictví
 Vysoká kvalita péče (za podmínky dostatečného rozsahu pojistky)
 Lepší financování vědy a medicínského výzkumu
 Rychlé uplatňování nových technologií a výsledků výzkumu v praxi
 Sledování kvality péče, spojené s tlakem na její zvyšování
 Vysoké příjmy lékařů
Nevýhody tržního zdravotnictví
 Sociální nerovnost a nedostatečná dostupnost zdravotní péče,
 17 % Američanů nemá zajištěné zdravotní pojištění (tj. 47 miliónu nepojištěných, z
toho 8,6 miliónů dětí), týká se to rodin s nižším příjmem, mladých lidí do 25 let,
zaměstnanců malých firem,
 „podpojištění“ – jen částečné pojištění, které nestačí na krytí nezbytné péče (střední
třída),
 Nákladnost a vysoká cena: např. náklady na zdravotnictví v USA jsou vyšší než 17 %
HDP, ale vývoj zdravotního stavu neodpovídá vynaloženým zdrojům,
 Poskytování nadbytečné péče lidem se sjednaným pojištěním,
 Časté soudní spory,
 Vysoké administrativní náklady,
 Závažná nemoc je vnímána jako ekonomické ohrožení jednotlivce i jeho nejbližšího
okolí (rodiny), je to nejčastější příčina osobních bankrotů.
Největším problémem zdravotnického systému USA je skutečnost, že významná část
amerických občanů dlouhodobě nemá zajištěné žádné zdravotní pojištění. Tento problém se
snaží řešit státní zdravotní programy.
2.3.1 Státní zdravotnické programy v USA
Ze státních programů, a to jak z federálních daní, tak z daní jednotlivých států Unie, je
hrazena přibližně polovina veškeré zdravotní péče.
Program Medicare má dvě části. Část „A“ hradí nemocniční péči, v omezené míře také
služby sanatorií a část domácí zdravotní péče. Z části „B“ jsou hrazeny lékařské a další
ambulantní zdravotnické služby, lékařské vybavení a zdravotní pomůcky pro pacienty, které
slouží k dlouhodobému užívání. Medicare je orientován převážně na akutní péči. Není z něj
kryta dlouhodobá péče a řada služeb neakutního charakteru, např. běžné celkové prohlídky
pacientů. Program okrývá přibližně polovinu veškerých výdajů na zdravotní péči pro staré
občany. Přestože seniorům negarantuje veškerou potřebnou péči, je MEDICARE americkými
občany velmi oceňován
Program Medicaid zajišťuje základní péči pro chudé. Částečně financuje péči o chudé
občany, avšak prostředky, kterými disponuje, nestačí ani na krytí poloviny skutečných
nákladů na zdravotní péči.
Zahrnuje neodkladnou akutní i dlouhodobou péči a některé preventivní služby (zejména
očkování). Je financován jak z federálních daní, tak z daní jednotlivých států Unie.
Určujícím kritériem pro zařazení do programu příjem nižší, než je životní minimum, které je
zde označované jako „hranice bídy/chudoby“ (poverty line). Jednotlivé státy USA zvyšují
limitní úroveň příjmu pro zařazení do programu až na dvojnásobek, a to v zájmu snížení počtu
lidí, kteří nemají zajištěnou dostupnost zdravotní péče.
Do programu Medicaid spadají především tyto skupiny občanů:
 chudí lidé s příjmem pod hranicí životního minima,
 těhotné ženy a ženy vyživující nezletilé (či závislé) děti s nízkým příjmem,
 slepci
 lidé, kteří z různých důvodů nemohou pracovat.
V zásadě platí, že jsou preferovány matky s dětmi a práce neschopní občané.
Program Veterans Health care Administration je určen pro vojáky, válečné veterány a jejich
rodiny, vysoké státní úředníky.
Program Indian Health Care :
 Je určen pro původní americké obyvatele, Indiány a Eskymáky,
 Zdravotní péče poskytována bezplatně
Neodkladná péče v ohrožení života není bezplatná, ale musí však být vždy poskytnuta, a to
bez ohledu na solventnost pacienta.
2.3.2 Soukromé zdravotní pojištění v USA
Větší část ekonomicky aktivních obyvatel USA (okolo dvou třetin) je pojištěna u soukromých
zdravotních pojišťoven, z toho okolo 70–80 % pojištěnců je pojištěno prostřednictvím svého
zaměstnavatele v rámci jeho sociálních programů. Zaměstnavatelé tak platí pojištění pro své
zaměstnance a jejich rodinné příslušníky i přesto, že jim tuto povinnost žádný zákon
neukládá.
Pojištění sjednávají u soukromých zdravotních pojišťoven, kterých je v celé zemi o něco více
než tisíc. Zdravotních plány, které různé pojišťovací společnosti nabízejí, jsou pro běžného
občana nesmírně složité, a to i přesto, že jedna pojišťovna jich nesmí nabízet více než deset.
Pojišťovny většinou fungují na principech tradičního pojišťovacího modelu náhrady za škodu,
tj. pacient dostává úhradu svých výdajů za zdravotní péči. Léčebná péče je preferována na
úkor prevence. Individuální zdravotní pojištění, tj. pojištění sjednané přímo mezi zdravotní
pojišťovnou a klientem, má pouze menší část občanů, a to okolo 10–13 % obyvatelstva.
Otázky k procvičení:
1. Socialistické zdravotnictví, jak jej známe z filmů z období před rokem 1989, lze
charakterizovat takto:
a) zdravotnictví financované z daní obyvatelstva, prostřednictvím státního rozpočtu - tzv.
státní zdravotnictví
b) zdravotnictví financované z veřejného zdravotního pojištění, které je povinné
c) zdravotnictví převážně tržně orientované, kde hraje rozhodující roli soukromé zdravotní
pojištění
2. Systém zdravotnictví, zavedený v USA, lze charakterizovat takto:
a) zdravotnictví financované z daní obyvatelstva, prostřednictvím státního rozpočtu - tzv.
státní zdravotnictví
b) zdravotnictví financované z veřejného zdravotního pojištění, které je povinné
c) zdravotnictví převážně tržně orientované, kde hraje rozhodující roli soukromé zdravotní
pojištění
3. Systém zdravotnictví v podobě, jak v současné době funguje v Česku, lze charakterizovat
takto:
a) zdravotnictví financované z daní obyvatelstva, prostřednictvím státního rozpočtu - tzv.
státní zdravotnictví
b) zdravotnictví financované z veřejného zdravotního pojištění, které je povinné
c) zdravotnictví převážně tržně orientované, kde hraje rozhodující roli soukromé zdravotní
pojištění