…a postřeh čtvrtý, ke struktuře a obsahu předmětu
Zvolil jsem jednu z možných struktur předmětu. Zajisté bylo možno zvolit i strukturu jinou.
Ke kontextu této mé volby lze uvést parafrázi slavného cimrmanovského citátu: „Můžeme proti tomu
protestovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.“ Druhý
citát, který pochází z Hellerovy Hlavy XX a který by se zde rovněž slušelo uvést, opět v parafrázi zní:
„Jestli si myslíte, že to něco znamená, tak to neznamená vůbec nic. Znamená to pouze to, že jsem
zvolil jednu z možných struktur předmětu.“
Vyvázav se takto z potřeby něco vysvětlovat, přece jenom to celé trochu vysvětlím:
Je to celé vlastně taková daň za liberálnější podobu organizace předmětu, kterou jsem zvolil.
Tři setkání jsou málo, máme-li mluvit o větším počtu témat do hloubky. Počet studentů ve skupině
představuje proměnnou, která by, podle mne, neměla zásadním způsobem ovlivnit koncept
předmětu. Je však třeba připomenout, že skupina byla početná.
Na moji výzvu chopit se výstupu již v prvním bloku reagovali pouze tři studenti (ve dvou výstupech).
Na druhé straně, byl aspoň čas říci si něco o smyslu předmětu.
Moje výzva, aby se prostřednictvím Doodle hlasování rovnoměrně rozdělily výstupy mezi ostatní dva
termíny dopadla poměrem 3:8 (nebo tak nějak). Na druhé straně, aspoň jsme ten druhý blok mohli
udělat trochu podrobněji.
A poslední výzva, aby došlo v posledním bloku aspoň v některých případech ke sdružení do dvojic, se
minula účinkem. Na druhé straně, vyzkoušeli jsme si jiný model a bylo jasné, že prostor pro takový
počet výstupů musí být časově omezen více než v předchozích případech.
Takže to dopadlo „jinak“, ale vlastně „dobře“.
Jistě, mohl jsem to od začátku vše striktně rozdělit. Neudělal jsem to proto, že bych ve své hlavě
trochu popřel směřování předmětu. Jeho hlavní smysl vidím v tom vymanit se ze zaběhaných
struktur, rozbít všechny šablony povrchnosti, do nichž jsme uzavíráni a sami se do nich rádi
uzavíráme. Někdy se téma rozběhne k něčemu opravdu zásadnímu, jindy je možno debatu (byť je
třeba také zajímavá) ukončit o něco dříve. To jsou věci, které nelze ani předpovědět ani plně
instrumentalizovat.
Honba za objektivitou, kterou je letošní společnost snad zase o něco posedlejší než loňská, se mi jeví
pouze jako iluzivní vyplňování pseudoobjektivizujících představ rovných šancí (Zrušíme pohlaví?
Budeme geneticky upravovat všechny lidi na stejnou výšku? Přidělíme všem stejný věk, aby se necítili
poškozeni ti příliš mladí nebo ti příliš staří? atd.).
A je tu ještě jeden zajímavý moment, který jsem chtěl podpořit. Ne snad, že bych chtěl v jakémsi
dětinském experimentu (na to jsem přece jen už příliš stár) modelově vytvářet nějaké
nespravedlivosti, ale přece jenom jistý vzkaz k Patočkovu třetímu pohybu (sebe-přesahu) jsem vyslat
chtěl. Možná bychom jej mohli také spojit s husserlovským "epoché" tedy odstupem
("uzávorkováním"). Jedná se tu o ustoupení „mého hlasitého já“ do pozadí. Lidí, kteří neposlouchají a
podupávají nožičkou, aby už na ně přišla řada, máme okolo sebe i tak hodně.
Gilbert Keith Chesterton ve své knize Ortodoxie uvádí dva principy demokracie: obyčejné věci jsou
cennější než neobyčejné a věci společné všem jsou důležitější než věci potřebné jen pro někoho.
V celkovém vyznění jsem tedy chtěl (do jisté míry, úplně zrušit čas nelze) poněkud popustit uzdu
tomu, aby se (alespoň) někteří zainteresovaní upnuli na myšlenky samé a na důležitost toho, co je
společné většímu množství lidí, namísto toho, aby si každý netrpělivě odměřoval čas, který na něj
vyjde.
Je to velmi obtížné v modelu těžkého individualismu a v kulisách známkování, kdy si většinou
hlídáme, abychom uspěli. A ruku na srdce, často propadáme pocitu spokojenosti se sebou, pokud se
zvýší počet těch okolo nás, kteří neuspěli. Vlastně by největší radostí studenta tak mohlo být
studium, kde by uspěl v mnoha náročných zkouškách a ze stovky původních spolužáků by zbyl sám.
To se trochu podobá sportovnímu modelu.
Pokud někdo v té radosti na sebou samým trochu zakolísá a začne pochybovat, zda toto je skutečně
ta vysněná meta, tak tu máme první náznak zrodu filosofa. Cesta je ještě dlouhá a je třeba počítat
s tím, že na její konec dojít nelze, ale i tak je zajímavá.
Každopádně již přijmout představu, že získat dobré známky a dominovat nad ostatními není totéž
jako posílit svou vzdělanost, je něco úžasného. Zejména v této společnosti, která často pro samé
žebříky již nevidí les, neřkuli strom.
Byl bych velice nerad, kdyby někdo pochopil předchozí řádky tak, že máme rezignovat na osvojování
si faktografie, že bychom neměli budovat svou znalostní základnu. Znalosti jsou naprostou nutností.
Žádnou stavbu nelze budovat bez stavebního materiálu, řekněme metaforicky bez kamenů. Není však
účelem ani množit beztvarou hromadu kamenů, ani stavět vzdušné zámky ze zrnek (metaforického)
písku. To jsou dva extrémy. Měli bychom usilovat o to postavit pevnou a krásnou stavbu.
Protože se však častěji setkávám s tím, že mnoho lidí se holedbá beztvarou hromadou kamenů, chtěl
jsem jen lehce upozornit na to, že takový skanzen, má i svá úskalí.
Problémem vyučovacích předmětů, které neobsahují faktografickou (vybíjející) složku, je naopak to,
že předstírat vzdušný zámek je vždy snazší než předstírat hromadu kamenů. Mnoho lidí z toho činí
mylný závěr, že naším cílem je nakonec přece jen ta velká hromada kamenů.
Tož, na závěr s pozdravem z Baníkova a s radostným rozpětím ke šťastným zítřkům tu posílám jednu
opravdu pěknou hromadu kamenů:
„Vítr, strom i vodní tok, celá džungle chraň tvůj krok.“ (Rudyard Kipling)
Eman Hurych