3J5.1.2 Požitivismus Nejsilnějším filosofickým proudem v rámci scientismu byl pozitívismus. Vědomě vyhlásil program, podle něhož se musí každá věda soustředit jen na to, co je pozitivně dáno - to jest na to, co lze určitými kontrolovatelnými procedurami spolehlivě prověřit. Všechno ostatní je třeba z vědy, a tedy i z filosofie vyloučit. Taková pozitivní danost je faktem. Fakta je možno pořádat na základě následnosti a podobnosti. Toto pořádání může být dvojí: buď empirické (pomocí experimentálního pozorování), nebo logické (kontrolované vyvozování souvislostí). Zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem pozitivismu byl francouzský filosof AUGUST COMTE. Auguste Comte Narozen 1798 v Montpellier - v Paříži studia matematiky, fyziky, astronomie a filosofie - 1817-1824 sekretářem Saint-Simona - od 1826 přednášky o pozitivní filosofii -1857 umírá v Paříži. Zdila: Kurs pozitivní filosofie, Systém pozitivní politiky, Sociologie. Úroveň vědění považoval Comte za rozhodující znak vyspělosti té které dějinné epochy a z tohoto hlediska se mu vývoj lidstva rozpadal na tři stadia: teologické (bájeslovné), v němž se člověk snaží proniknout k „podstatám" a „příčinám" věcí a představuje si je jako nadpřirozené síly a bytosti, metafyzické, v němž jsou nadpřirozené principy nahrazovány abslrakmími rozumovými konstrukcemi, a pozitivní, v němž je nahlédnuta planost předchozích způsobů myšlení a zavádí se vědecky přísný popis faktů. Pozitívismus se snažil proniknout i do duchovních věd. Jenže tady se ukázaly jeho meze. Snaha pozitivismu hledat všude průkazná fakta totiž vede k tomu, že všechny jevy či události musejí mít z principu stejnou váhu. Což je metodický přístup vhodný pro fyziku, méně už například pro historiografii. Tam přece neplatí, že by každá událost měla mít stejný vliv na průběh [126] dalších událostí. Tady je třeba umět rozlišovat podstatné od nepodstatného, významné od méně významného, je tedy třeba fakta interpretovat a hodnotit, a to i za cenu omylů. Tak se právě stalo, že pozitivistická díla v oboru historiografie představují obrovskou snůšku dat a chronologicky uspořádaných fakt, že však jsou většinou neschopná porozumět jejich významu a rozpoznat míru jejich vlivu. 3.5.1.2.2 Sociologie První, kdo zásady pozitivní vědy rozšířil i na oblast společenských jevů a pokusil se je zkoumat, pořádat a třídit, byl sám Comte. Považuje se proto všeobecně za zakladatele SOCIOLOGIE. Protože spoléhal na to, že i fakta ze sociální oblasti bude možno popisovat a třídit pomocí metod, běžných v exaktních vědách (např. pomocí statistiky či jiných kvantifikací), nerozpakoval se nazývat sociologii „sociální fyzikou". Rozlišuje přitom „sociální statiku" (jako výzkum struktur společnosti) a „sociální dynamiku" jako výzkum jejího vývoje. Sociologie je dnes samostatná vědní disciplína, zabývající se zákonitostmi vývoje společnosti a její struktury. Vymezit přesné hranice mezi filosofií a sociologií v oblasti, kde se střetávají (problém člověka a společnosti), je velmi nesnadné, často se obě vědní disciplíny velmi úzce překrývají a není divu, že se sociologie odloučila od filosofie poměrné nedávno. Z druhé strany nejsou pak řídké názory, Že vlastně sociologie je jedinou skutečnou vědou o společnosti a člověku, a tedy jedinou filosofií, má-li už nějaká být Pozitívismus našel ohlas i na britské půdě. Zde byl poněkud dynamičtější. Tak např. HERBERT SPENCER (1820-1903) tvrdil, že části reality se chovají jako jakési agregáty, které se střídavě diferencují a integrují a vyvíjejí od nerovnováhy k rovnováze a posléze k dalšímu rozpadu. Je tu patrný vliv souběžně s pozitivismem se rozvíjejícího přírodovědeckého materialismu a evolucionismu (Darwin). Jiným představitelem pozitivismu, zaměřeným však spíše na logiku a etiku, byl JOHN STUART MJJLL (1806-1873). Zvláštní formou pozitivismu byl tzv. empiriokjritidsrmis. Snažil se opírat jen o „čistou zkušenost", v níž by dokonce nebylo možno (ani nutno) rozlisovat mezi fyzickými a duševními jevy. Jeho zakladatelem byl německý filosof RICHARD AVENARIUS (1843-1896). [127] 3.5.1.3 Novopozitivismus a filosofie přirozeného jazyka Na scienti.sti.cke myšlenky pozitivismu navazoval ve 20. stol. tzv. novopozitivismus. Dodnes je jedním z nejvlivnějších filosofických směrů a bývá - nejednotě - označován také jako filosofie jazyka nebo analytická filosofie. Novopozitivismus byl ještě přísnější k filosofické tradici než jeho předchůdci z 19. století. Odmítal spolu s nimi spekulativní metafyziku a uznával zásadní přednosti metod přírodních věd, zužoval však ještě dále zbytky toho, čím by se měla filosofie zabývat Pozitivismus, jak víme, zamítl otázky po tom, jak je asi uspořádán vnější svět, zda mají jednotlivá jsoucna nějakou substanci, exis-tuje-H nějaká poslední příčina apod. Poskytoval pouze přehledný arzenál údajů, které se logicky třídily. Právě způsoby tohoto třídění, jejich předpoklady a možností, se pro něj staly jediným skutečně ,,mosofickým" problémem. Ale tu se brzy vynořil speciálnější problém: třídění, uchovávání a předávání poznatků o skutečnosti je možné jen jazykem. Pravidla vědeckého (pozitivistického) myšlení jsou primárně pravidly vědeckého vyjadřování. Logice myšlení musí odpovídat logika jazyka. Jazyk je výsostný nástroj vědecké komunikace, v jazyce se schraňují vědecké objevy a předávají dál. Nebude-Ii nejprve jasno, jaké dispozice má jazyk k tomu, aby vyjádřil objektivní poznání, a jaké pctímínky musejí být splněny, aby takové vyjadřování bylo srozumitelné, prověřitelné a bezrozporné, nemůže se vědecké poznání vůbec pohnout kupředu. To si právě uvědomil novopozitivismus. Skutečně vědecká filosofie je tak podle něj možná jedině jako analýza vědeckého jazyka. Tento úkol ovšem nepomůže jenom spolehlivému záznamu získaných fakt Pomůže také oddělit zrno od plev: pomůže určit, zda vědecké a filosofické pojmy a výroky mají vůbec nějaký smysl. Znamená to např. že významnější než odpověď na otázku „Co je to substance?" se musí nyní stát odpověď na otázku, Jaký je význam pojmu substance'?", příp. za jakých podmínek může pojem „substance" význam získat nebo ztratit a jaká kritéria musejí platit, aby o tom bylo možno rozhodnout. Podaří-li se prokázat, že podle určitých kritérií pojem „substance" význam nemá, pak bude otázka „Co je substance?" zřejmě špatně položena a nebude nutno na ni hledat odpověď. Základní disciplínou se proto stala logika (odtud také název pro první fázi novopozitivismu „logický pozitivismus" či „logický empirismu?"). Ctižádostí novopozitivismu bylo vytvořit univerzální jazykovou bázi, která by byla spolehlivě logicky vystavěna a která by mohla sloužit svou přehledností jako měřítko pro určování toho, zda jednotlivé vědecké výpovědi mají nebo nemají nějaký smysl, zda jsou správně sestaveny a zda jejich pojmy mají nějaký význam. [128] 3.5.1.3.1 Logický pozitivismus B. Russell Příznačný je v tomto směru filosofický základ nauky významného iniciátora a inšpirátora novopozitivismu, BERTRANDA RVSSELLA. Bertrand Russell Narozen 1872 v Trellecku - 1890-1895 studia v Cambridgi (matematika a filosofie) - od 1911 člen Královské společnosti - hostující profesor v Harvardu, Oxfordu, Londýně, Pekingu, Chicagu, Los Angeles - 1950 Nobelova cena za literaturu - významná účast ve světovém mírovém hnutí - 1970 umírá v Penrhydendraethu. Zdila: Principia mathematica (spolu s Whiteheadem), Problémy filosofie, Zkoumaní o smyslu a pravdivosti, O výchově, zejména v raném dětství. Lidské poznání, jeho rozsah a hranice. Analýza hmoty, Dějiny západní filosofie. Russellův tzv. neutrální monismus vycházel z přesvědčení, že nemůžeme sami nijak prokazatelně rozhodnout, zda a v jaké podobě existuje hmota či duch a že nám nezbývá, než naše počitky, prvky zkušenosti, brát jako prostě přítomná neutrální fakta. Nemá smysl uvažovat, odkud pocházejí a jaké jsou esence. Prostě jsou ta a jediné, co lze, je podřídit je pečlivé analýze. Jednotky takových dat lze považovat za atomární fakta, ta lze slučovat do atomárních výpovědí a ty posléze do výpovědí vyššího řádu, molekulárních, pospojovaných logickými pravidly a vazbami. Aby bylo možno atomární fakta exaktně popsat a sdělit a aby byla v co nejvyšší míře jednoznačná, usiloval Russell o jejich úplné převedení na znaky symbolické logiky. L. Wittgenstein O) Z B. Russella vyšel mj. i raný LUDWIG WITTGENSTEIN. Hlavní myšlenky Wittgensteinova raného díla Tractatus fogico-philosophi-cus by se daly shrnout takto: Svět je souhrnem faktů, nikoliv věcí. Skutečnost se nám nepodává jako souhrn nějakých hotových objektů, ale jako síť věcných stavů. Nevidím strom (věc), ale „to, že strom je křivý" (tedy stav věci, fakt). Fakta mohou být jednak elementární, jednak komplexní. [129] : ■■■■ Obrazem faktů jsou naše myšlenky, které vyjadřujeme pomocí vět. Mezi strukturou faktu a vět tak existuje souvislost Abychom měli jistotu, že nějakou větou pravdivě vyjadřujeme stav věci, musíme mít možnost jednoznačného zjištění, zda tato věta koresponduje s faktem, který vyjadřuje. Toho lze dosáhnout tak, že pečlivou analýzou jazyka nalezneme tzv. elementární výrazy, protože u nich může být požadovaná prověrka nej spolehlivější. Cílem filosofie je právě taková analýza. LUDWIG WnTGENSTHN Narozen 1889 ve Vídni - studia na technické škole v Berlíně a Manchesteru - zpočátku zájem o letectví, později o matematiku - od 1912 studia v Cambridgi (pod vedením Russella) - dobrovolníkem v rak.-uh. armádě za I. světové války - 1920-1929 v ústraní (učitel, zahradnický pomocník) - 1929-1947 přednáší v Cambridgí -1951 tamtéž umírá. Zdila: Tractatus logicô-philosophicus. Filosofická zkoumání. \. "...-Íffríi ■:. ■■■•■.y.-.-A if. Prostřednictvím filosofie je tedy, obecně řečeno, třeba stanovit, co lze jazykem vyjádřit (co se v něm může ukázat jako reálný stav věci) a co nikoli, a zbavit se tak zdánlivých výpovědí, které nemohou dávat smysl, protože s ničím nekorespondují. Takových výpovědí ovšem v dějinách filosofie najdeme bohužel až příliš mnoho. Jako pointa stojí proto na konci Wřttgen-steinova Traktátu slavná a hojně citovaná věta: „O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet" [6.1.2.4] Vídeňský kruh Wittgenstein přímo ovlivnil skupinu myslitelů, kteří vytvořili vlivnou odnož raného novopozitivismu, tzv. Vídeňský kruh, a představovali tak myšlenkové jádro tohoto filosofického směru - logický pozitivismus. Patřili sem mj. O. Neurath, P. Frank, M. Schlick a R. Camap. Hlavní pozornost zde byla věnována problému smysluplnosti: které výroky mají smysl (a mohou po formální stránce vyhovovat požadavkům jednotného vědeckého jazyka), které jsou naopak bezesmyslné, protože je nelze ověřit a nesdělují, přísně vzato, žádnou informaci? Jaké platí kritérium pro [130] to, abychom toto rozlišování mohli určovat a držet? Při řešení této otázky vděčně vypomáhá striktnost klasického pozitivisrau, jeho snaha nebrat za východisko nic, co by nebylo fakticky dané a laboratorně dokazatelné. Zakladatelská osobnost Vídeňského kruhu, MORITZ SCHUCK (1882-1936), píše: „...abychom našli smysl nějaké věty, musíme ji zavedením postupných definic přetvářet, dokud se v ní nevyskytnou jen taková slova, která už není možno definovat, ale jejichž významy je možné už jen bezprostředně vykázat." Toto ověření může být přímo empirické (mohu-li ukázat na děj, jejž výrokem zaznamenávám), nebo nepřímé - je totiž možné, že empirickou skutečnost nelze bezprostředně zachytit ale to ještě nemusí znamenat, že by se to nemohlo podařit někdy v budoucnu. Smysluplnost každého výroku tedy přímo závisí na tom, zda jej lze nebo nelze převést na takovou základní formu, kterou je možno (nejlépe empiricky) verifikovat. Smysluplné jsou jen verifikovatelné výroky. R. Camap Rudolf Carnap Narozen 1891 ve Wuppertalu - 1926-1931 profesor filosofie ve Vídni, poté do r. 1936 v Praze - emigrace do USA - profesorem v Chicagu, na Harvardu, v Princetonu a Los Angeles - 1970 umírá v Santa Maria v Kalifornii. Zdila: Logická výstavba světa, Logická syntax jazyka. Základy logiky a matematiky, Úvod do sémantiky. Výroky je tedy třeba převést na empiricky vykazatelné záznamy, jakési „protokoly" - jedině ty je možno verifikovat RUDOLF CARNAP hovoří o tzv. protokolárních větách. Takže např. výrok „Na stole leží kniha" by nebylo možno bez náležité protokolární úpravy ověřit. Teprve jeho převodem na výrok: „X v daném časovém bodě T pozoruje fenomén P na místě L" můžeme vytvořit předpoklady k ověření jeho pravdivosti. To znamená, že výroky, které nelze převést do protokolární formy, nelze ani verifikovat a nemohou být tedy prohlášeny za smysluplné. Čhceme-li být ještě důslednější, lze dojít při hledání základů verifikovatelností výroků až k elementár- ni] ní jazykové bázi, odpovídající elementární empirii, na níž se mohou shodnout aspoň dvě individua. Protože základem každého pozorování a ukazování jsou fyzikální vlastnosti těles a jejich působení na naše smysly, je základem vykazatelnosti pravdivostních hodnot elementárních termínů protokolárních vět jejich fyzikální zachytitelnost. Vědecký jazyk by mělo byt beze zbytku možno převést na jazyk fyzikální. Aby zajistil spolehlivost naznačených elementárních východisek, byl ovšem Camap nucen zúžit všechny výzkumy jazyka na prostou logickou syntax: na výzkum „druhů slov a uspořádání, jak následují za sebou". K tomu je třeba stanovit tzv. formační pravidla (vykazují definici a obor vět) a transformační pravidla (stanovují možnost vyvozování vět). Správné či nesprávné užití pravidel určuje pravdivost či nepravdivost vět (není tedy zkoumána pravdivost vůči realitě, ale toliko v rámci syntaktického systému). Cokoli, co se podstatně vymyká uvedené elementární evidenci a verifikaci, je nutně bezesmyslné. Camap tvrdí, že všechny výroky klasické metafyziky jsou takto bezesmyslné. Například tvrzení, že „Konečné jsoucno je jednotou esence a bytí" nelze v tomto smyslu nikdy verifikovat a nemá proto žádný smysl. Nemůže být považováno za vědecké tvrzení. Neznamená to, že by snad neměla metafyzika své oprávnění - má je však tolik, jako třeba umění nebo sport. Chce-li být vědou, musí být nemilosrdně odmítnuta (srv. 2.3.3.4). Úzkostlivý Camapův fyzikalismus bylo však možno stěží udržet. Proto např. německý spolupracovník Vídeňského kroužku HANS REICHENBÁCH (1891-1953) rozšiřuje učení o verifikaci o různé možné stupně potvrzení, jež nemusejí být striktně empirické: rozlišuje verifikovatelnost technickou, fyzickou, logickou a nadempirickou. Operacionalisrnus Velký vliv na další pohyb novopozitivismu měl mj. tzv. operacionalisrnus (P. W. Bridgman). Jestliže naše abstraktní myšlení a jazyk, na něm založený (tvorba pojmů), předpokládá jako samozřejmý zákon totožnosti (totiž přítomnost dvou atributů na jednom předmětu) a přitom realita vykazuje (jak dokládá vývoj moderní fyziky) naprostou netotožnost (podle teorie relativity jsou např. čas a prostor relativní a nikdy nejsou s to vymezit sledovanou entitu jednoznačně), pak naše pojmy, utvářené o světě, jsou jen operátory, konvencí stanovená označení pro souhrn operací. Např. délka tělesa je podle teorie relativity různá (netotožná) v různých polích pozorování. Záleží na nás, který postupový systém měření zvolíme a jaká nám z toho vzejde veličina. To ovšem znamená konec představám, že by se dala najít elementární báze formální protokolace jazykových výpovědí. Zřejmě bude nutno brát pro výzkum založení jazyka v potaz i jiná než čistě formální hlediska, protože se tu ohlašují rnimojazykové problémy (význam, poukaz, konvence, účinnost apod.). Pragmatika Jakmile se zaměříme tímto směrem, je ovšem potřeba vystoupit z jazykové roviny a vyjadřovat se vůči tzv. „objektovému jazyku" v „metajazyku" - neboť jak jinak bych mohl sledovat vztahy mezi výrazy jazyka a jejich designáty (to jest předměty, jichž se týkají a jimž je propůjčen určitý význam)? V tom okamžiku můžeme dále zkoumat i sociální úlohu jazyka: totiž to, jak často a při jaké příležitosti se užívají právě takové a ne jiné výrazy. Na tuto úroveň postoupil i pozdní Camap. Tím se dosavadní logický pozi-tivismus změnil v tzv. logický empirismus s daleko širším záběrem. Výzkum jazyka se souhrnně označuje jako sémiotika a člení se na tři obory. „V situacích, v nichž se užívá jazyka, musíme ... rozlišovat tři složky. To je patrno z následujícího příkladu: (1) Činnost, stav a prostředí Člověka, který vysloví nebo uslyší, řekněme, německé slovo ,blau', (2) slovo jblau1 jako prvek německého jazyka (tento prvek je zde chápán jako zvláštní akustický nebo vizuální vzor, který je společnou vlastností mnoha zvuků proslovených v různých dobách, jež lze nazývat exempláři tohoto vzoru). (3) jisté vlastnosti věcí, totiž modrou barvu, k níž tento člověk - a německy mluvící lidé obecně - zamýšlí odkazovat (obvykle říkáme: ,Tento člověk míní tímto slovem nějakou barvu' nebo ,Toto slovo znamená pro tyto lidi barvu', nebo v tomto jazyku')." To má vliv na novou stnj&turaci výzkumů, kterou Camap přebírá od amerického logika C. W. Morrise (1901-1979): „Kompletní teorie jazyka musí studovat všechny tyto tři složky. Oblast všech zkoumání, jež berou v úvahu první složku, ať již samu o sobě nebo v kombinaci s ostatrámi složkami, budeme nazývat pragmatikou. Ostatní zkoumání abstrahují od mluvčího a zabývají se pouze výrazy jazyka a jejich vztahem k jejich designátům. Oblast těchto zkoumání nazýváme sémantikou. Konečně lze abstrahovat i od designátů a omezit svá zkoumání pouze na formální vlastnosti výrazů a vztahů mezi nimi. Tato oblast se nazývá logickou syntaxí." 3.5.1.3.2 Filosofie přirozeného jazyka Všechny tyto poznatky vedly po druhé světové válce k proměně filosofické práce s logikou a s jazykem. Zjednodušeně se dá říci, že myslitelé, [132] ■ i '' ■ [133] blízcí novopozitivismu, přestali usilovat o nalezení univerzálního a forma-Iizovatelného jazyka vědy a jednotných kritérií pro posuzovaní správného vědeckého vyjadřování a začali se soustřeďovat na teoretické problémy přirozeného jazyka. Mluvíme proto o tzv. analytické filosofii (někdy se novo-pozitivismus považuje za jednu z jejích fází) a mezi její nejvýznamněji představitele bývají zařazováni J. L. Austin, A. J. Ayer, G. Ryle, J. W. Searle, P. E Strawson aj. Filosofie přirozeného jazyka nechápe jazyk jen jako nástroj, jejž je možno formalizovat, ale jako jednu z komplexních činností, jež má své sociální a historické podmínky, které je třeba respektovat. Nejde tedy prvořadě ani tak o formalizaci, jako spíše o využití toho, co tento jazyk už sám dokáže, jak působí. Ludwig Wittgenstein (D) Už druhé období Wittgensteinova myšlení se vyznačuje větší mírou ochoty zabývat se neformální analýzou jazyka. To zřetelně ukazuje jeho pojem Jazykových her" z Filosofických zkoumaní. Wittgenstein opouští stanovisko, které zastával v Logicko-filosofickém traktátu a které se opíralo o přesvědčení, že struktura výpovědí o skutečnosti musí být izomorfní se strukturou věcí či „faktů", o nichž vypovídá. Jazyk je nyní chápán spíše jako souhrn Činností, k jejichž pochopení nepostačuje výzkum jejich korespondence s rriimojazykovou realitou, ale interpretace mínění, jež svou promluvou vyjadřuje mluvčí. Rozumět nějakému jazykovému výrazu znamená umět jej použít v určité situaci, shodnout se s druhým člověkem na jakýchsi „pravidlech hry". „To celé, jazyk a činnosti, s nimiž je spjat, nazvu jazykovou hrou'." Jazyk se neučíme, jazykem jednáme, hrajeme hru, kterou jsme přijali a při níž očekáváme, že ji přijímají i ostatní. Jazyk je forma života. Nemám-li možnost žít a učit se ve struktuře, jazykových her", nemám možnost jazyku porozumět. Byl bych v pozici diváka, který sleduje šachovou hra a nerozumí jejím pravidlům. Tak jako mi nic neříká vnější podoba figurek, pokud nevím, jak se hrají šachy, nemohla by mi nic říkat vnější podoba výrazů a slov, která bych slyšel, pokud bych neznal pravidla, za nichž jsou tato slova přiřazována k druhým a za nichž odkazují na další výrazy. K tomu je zapotřebí připočítat i další náležitosti jazyka, které byly dosud opomíjeny: intonaci, slovosled, to, zdaje výraz rozkazem nebo přením a pod. Řečové akty Tento motiv rozpracoval významný anglický filosof J. L AUSTIN. John Langshaw Austin Narozen 19 U v Lancasteru - aktivní úíastrúk 2. světové války - od roku 1952 profesor morální filosofie v Oxfordu - střídavě přednášel i v USA- zemřel 1960 v Oxfordu. Zdila: Smysl a smyslová zkušenost, Jak udčLal něco slovy. V návaznosti na Wittgensteinovy Jazykové hry" zavedl Austin pojem „řečový akt". Rozlišil přitom několik druhů řečových aktů. Tzv. ilokuční akt vyjadřuje vztah mluvčího k tomu, co sděluje (pochybnost, přesvědčení, varování, slib ap.). Obsahuje zpravidla tzv. performativní výrazy („Tvrdím, že..." atp.). Tzv. lokuční akt je vlastním výkonem sdělení a třetí tzv. perlo-kuční akt vyjadřuje účinek původního ilokučního aktu („Uznávám, že..."). Například jeden a týž řečový akt „Zítra přijdu!" může v závislosti na iloku-ci vyvolat odlišnou perlokuci (takže získá prostě jiný „význam"). Řekne-li „Zítra pojdu!" milenka svému milenci, půjde milenec koupit květiny. Řekne-li „Zítra přijdu!" policista podezřelému, dá se podezřelý na útěk atp. Z této teorie je zřejmé, že význam jazykového výroku nelze zachytit jen pomocí logických pravidel, ale že je třeba započítat mnoho mimojazykových souvislostí, které mají svou specifickou staikturu (postoje, záměry, konvence atp.). Současný německý filosof JÜRGEN HABERMAS (1929) rozvíjí tyto myšlenky v tzv. teorii komunikativního jednání. Jürgen Habermas jurgen HaEERMAS Narozen 1929 v Díisseldorfu - zpočátku působil na Institutu pro sociální zkoumání u T. W. Adoma a M. Hork-heimera (bývá počítán do mladší generace tzv. Frankfurtské Školy) - od roku 1961 do roku 1964 vyučoval v Heidelbergu, poté ve Frankfurtu - po studentských bouřích koncem Šedesátých let odchází r. 1971 na Institut Maxe Plancka ve Stambergu - v roce 1982 se vrátil do Frardcfurtu, kde učil až do své emeritace v roce 1994. Zdila: Teorie a praxe, Poznania zájem. Teorie komunikativního jednání, Filosofický diskurs moderny, Fakticita a platnost 1134] i.. 11351 Tvrdí, že člověku je kromě tzv. instrumentálního jednání (zaměřeného na dosažení cíle, účelu nebo zisku) vlastní i komunikativní jednání, jehož smyslem je dorozumění s druhým člověkem. Účinnost toto jednání ovšem závisí na splnění jistých podmínek komunikace: srozumitelnosti, důvěryhodnosti, přesvědčivosti atp. Komunikativní jednání je cosi přirozeného a původního, protože bez intersubjektivní srozumitelnosti nemohu očekávat žádoucí výsledek Žádného jiného jednání- Komunikativní jednání tvoří sféru přirozeného světa a přirozené humanity, solidarity a lidské vstřícnosti. Je tak samo v sobě i spravedlivé. Habermas soudí, že současná doba tuto sféru narušuje - dá se říci, že do sféry komunikativního jednání zasahuje nekompetentně instrumentální jednání. Naše dorozumívání je řízeno vnějšími zájmy a ohledy a my si to často ani neuvědomujeme. Nejzřetelněji je to vidět v ekonomice - reklama a její slogany nejsou nic jiného, než vpád racionálně-účelového jednání do komunikace (touha subjektu, který mne reklamou oslovuje, dosáhnout ekonomického zisku). Podobně je tomu i v politice: předvolební rétorika je instrumentálním jednáním, zákeřně převlečeným do komunikativního hávu. Navíc se ve sféře komunikace a jejího řízení projevují nerovné podmínky: sfla argumentuje tím větší, čím více peněz má jejich propagátor k jejich zveřejnění nebo prosazení. Tím se narušuje přirozená sféra mezilidské komunikativní sounáležitosti a jednotlivé subjekty se sobě odcizují, nechávají se ovládat propagandami a médii. Habermas chce proto rozpracovat teorii podmínek, za nichž je možná normální, nenarušená intersubjektivní komunikace, azní vyvodit důsledky i pro sociální a politickou praxi - spravedlivá bude taková společnost, která bude zaručovat rovné Šance a rovné podmínky po všechny účastníky komunikace. 3.5.1.3.3 Pragmatický obrat ve filosofii jazyka Vidíme, že filosofie jazyka prodělala zajímavý vývoj: zatímco členové Vídeňského kroužku stále ještě hledali podmínky, za nichž by bylo možné zjistit, zda a jak nějaká věta (nebo slovo) vyjadřuje smysluplně stav vnější reality (připomeňme si tu pojmy jako „verifikace" nebo „protokolární věta"), zajímají se stoupenci teorie řečových aktů už o podmínky, za nichž lze bezpečně zjistit, co pod daným výrazem míní druhý mluvčí. Vedlo je k tomu přesvědčení, že snaha Vídeňského kroužku musela být od počátku marná: stanovit podrnínky, za nichž zjistíme korespondenci nějakého výrazu s realitou, znamená stanovit je zase v nějakém jazyce, nějak je vyjádřit a sdělit. Tady přece hrozí nekonečný regres. Abychom mu nepropadli, musíme se prostě zříci touhy vyjádřit jazykem nějakou mímojazykovou skutečnost nebo [136] se přinejmenším zříci touhy zjistit „pravdivost" takového vyjádření. Jediné, co nám zbývá, je analýza pravidel vyjadřování, které účastníci promluvy používají. Ta nám dovolí zjistit, zda jeden účastník promluvy iníní pod jednám výrazem totéž, co druhý účastník. Pak už ale nejde o „pravdivé" vyjadřování, ale o společnou „domluvu" o tom, co budeme v probíhající promluvě považovat za srozumitelné. Z toho lze vyvodit radikální závěr: při komunikaci nemá jít o sdělování pravdy o mimojazykové skutečnosti (protože to z principu není možné), ale o dosažení konsensu ohledně toho, co účastníci promluvy míní. Cílem jazykové komunikace už není výpověď o realitě (tím odpadají poslední zbytky nároku metafyziky), ale vzájemná domluva mluvčích. Nejde o to pracně zjišťovat, co vyjadřuje slovo „stůl", ale o domluvu o tom, co pro nás v dané situaci bude slovo „stůl" znamenat. Je-li ovšem účelem komunikace správná interpretace mínění mluvčích, pak se jedná o zvláštní druh pragmatismu (3.6): „,správná' promluva už není ta, jež je ,pravdivá' v metafyzickém smyslu, ale ta, jež vede k domluvě, ke konsensu, který je pro mluvčí ,vzájemně výhodný'". Richard Rorty, současný americký filosof, skutečně charakterizuje třetí fázi vývoje analytické filosofie jako „pragmatický obrat" ve filosofii jazyka. Rozhodující podíl na tomto obratu, který představuje radikální domýšlení teorie řečových aktů, má americký filosof W. V. O. QUINE. WUlard Van Orman Quine Whxard Van Orman Quine Narozen 1908 v Akronu (Ohio) - žák A. N. Wbiteheada -při studijním pobytu v Evropě počátkem 30. let se seznámil s Vídeňským kroužkem - od roku 1941 nepřetržitě až do svého penzionování v roce 1978 byl profesorem Harvardské univerzity zemřel 2000. Zdila: Z logického hlediska, Slovo a objekt, Ontologická relativita a jiné eseje, Hledání pravdy. \% 1137 ] Quine odmítá běžnou představu, že jazykové výrazy (slova) fungují podobně jako nálepky na muzejních exponátech. Tato představa totiž předpokládá, že lze najít prokazatelnou korespondenci mezi jednotlivým jazykovým výrazem a konkrétní věcí v realitě. Tuto korespondenci však podle Quina nalézt nikdy nelze. Jazykové výrazy nepochybně „něco" označují, avšak „co" to je, to nám samy sdělit neumějí. Quine uvádí slavný příklad: představme si badatele, který pozoruje život domorodců v džungli a který se pokouší sestavit jednoduchý slovníček, jímž by zachytil překlad základních výrazů z domorodcovy „džungliny" do své mateřštiny. Jak může postupovat? Dejme tomu, že společně s domorodcem zahlédne v dálce běžet králíka. Zaregistruje, Že domorodec ukáže na králíka prstem a řekne „gavagai". Quine tvrdí, že badatel nemá nejmenší možnost dopídit se zjištění, co „gavagai" přesně znamená. Nemůže vědět, zda slovem „gavagai" domorodec míní králíka nebo fakt, že „králík běží", anebo naopak jenom jeho „dlouhé uši", či zda dokonce „gavagai" neznamená „Pojdme pryč!" nebo „Chyťte ho!" atp. Slovo samo žádnou zprávu o tom, co ,,míní", podat neumí. Nezbývá než sledovat chování domorodce v podobných případech, sledovat výskyt slova „gavagai" v dalších větných celcích a domáhat se pro ověření navrženého překladu domorodcova souhlasu. Přísně vzato: významu slova „gavagai" se dobere badatel nikoli z analýzy korespondence slova „gavagai" s ,Jkrálíkem", ale vždy jen ze situace promluvy, a to postupně, registrací chování a dožadováním se souhlasu. Quine mluví o tzv. „neurčitosti překladu" a vyjadřuje tím fakt, že významy slov nejsou předem dány, ani netkví ve slovech, ale že musejí být získávány a drženy konsensem mluvčích. Quinovu teorii se pokouší dále rozvíjet jeho žák DONALD DAVIDSON (1917). Soudí, že Quinovu teorii je možno doplnit o jeden užitečný předpoklad - totiž o ten, že každý účastník promluvy vyjadruje tím, co říká, nějaké své přesvědčení. I když může být toto přesvědčení zakrýváno, stojí vždycky v pozadí každého mluvního aktu. Nemusíme být tedy odkázáni, jak je tomu u Quina, jenom na registraci domorodcova chovaní: můžeme být při své interpretaci „vstřícní" a předpokládat nějaký „důvod" tohoto chování, tedy podnět, který není vyvolán jen fyziologickým vjemem králíka. Tím se pole pro analýzu jazykového vyjadřování dále rozšiřuje. Na Quina navazuje radikálně i zmíněný RICHARD RORTY. Richard Rorty Richard Rorty Narozen 1931 v New Yorku - zpočátku působil na Yales-ké univerzitě - v letech 1958-1961 působil na Wellesley College - v letech 1961-1981 profesor na Princetonske univerzite - nyní je profesorem srovnávací literatury na Standfordské univerzite. Zdila: Lingvistický obrat, Filosofie a zrcadlo přírody, Nahodilost, ironie a solidarita. Objektivita, relativismus a pravda. Přehled hlavních Rortyho tezí vypadá velmi provokativně: Nemáme možnost zjistit, jak přesně nějaký soubor výpovědí (Rorty mu říká „slovník") koresponduje s inimojazykovou realitou. Vždy (jako u Quina) musíme konstatovat zásadní neurčitost To ale znamená, že také nemůžeme rozhodnout, který „slovník" je „blíže" k realitě a který dále, jinak řečeno, nemůžeme rozhodnout, který slovník je „pravdivější". Neexistuje Žádný privilegovaný, poslední, nejpravdivější slovník, který by měl právo určovat ostatním pravidla jejich fungování. Avšak v nedávné minulosti, ukazuje Rorty, se často nějaký „slovník" vyvyšoval nad ostatní jako jediný správný: tak tomu bylo v případě „univerzální slovníku vědy" v době osvícenství, ale i v totalitních režimech, kde vládl jediný uznávaný slovník jejich ideologií. Tomu teď musí být konec. Jediným ospravedměním každého ze slovníků je to, zda vyhovuje těm, kdo jej používají. Nikoli pravda, ale výhodnost komunikace, její hladký průběh a uspokojení, které přinese, jsou legitimací každého slovníku. Slovník je nástroj k úspěšné komunikaci a v ní nemůžeme nikomu bránit Je nutno neustále rozvracet každý slovník, který by chtěl být tím jediným a posledním. Je nutno podporovat vznik nových slovníků, které nabídnou nové možnosti komunikace. O to nyní především jde: nikoli o „pravdu", ale o udržování a obměnu komunikace. Protože schopnost vytvářet nové slovníky a obohacovat tak možností komunikace mají spisovatelé, navrhuje Rorty provokativně nahradit filosofii literaturou: nejde-li už o hledání posledních pravd, role filosofie skončila. Rorty domýšlí svou teorii až k etickým a politickým důsledkům: moderní demokratická společnost je přece — naštěstí - postavena na respektu k va- [138] [139] riabilitě různých „slovníků". Dopřát každému, aby si vytvořil a pěstoval svůj 1 slovník a aby měl možnost vstoupit do obohacující konfrontace s jinými lidmi a s jejich slovníky, musí být základní politickou a mravní normou. ľ Tvrzením, že žádný slovník není privilegovaný, protože nelze zjistit míru jeho „pravdivé" korespondence s realitou, a Že je třeba střežit pluralitu slovní- i ků, se Rorty stýká s postmodernou (5.2) a často do ní bývá také zařazován. 3.5.1.4 Strukturalismus Součástí novověkého zájmu o jazyk (tedy součástí zmiňovaného „obratu l k jazyku") je ještě jeden vlivný filosofický směr, pěstovaný zvláště ve frankofonní oblasti, strukturalismus. Jeho zakladatelem byl Švýcarský lingvista FERDINAND DE SAUSSURE (1857-1913). Ferdinand de Saussure Narozen 1857 v Ženevě - v Ietecb 1881-1891 vyučoval v Paříži - poté až do své smrti na ženevské univerzit - publikoval minimálně, jeho hlavní dílo vydali až jeho žáci na základě rukopisných poznámek - zemřel 1913 ve Vufflons-sur-Morges. Zdila: Kurs obecné lingvistiky. i Svým slavným Kursem obecné lingvistiky Saussure předběhl základní díla novopozitivismu. Ústřední tezí Saussurova strukturalismu je, že jazykové útvary jsou konvenčně dohodnuté znaky, které nemají žádný vztah k tomu, co označují (k mimojazykové skutečnosti). Význam jednotlivých jazyko- 1 vých výrazů (například slov) nelze zjišťovat zkoumáním jejich vztahu k reálným objektům, nýbrž určením jejich místa ve struktuře jazyka jako celku. 1 Například: slyším-li slovo „zámek", nemohu určit, co je jím míněno, pokud i '■: nezjistím jeho pozici ve vztahu k dalším slovům. Teprve vysloveriím věty „Koupil jsem si zámek na kolo", tj. umístěním slova „zámek" do jazykové struktury, se prokáže, ale vlastně i teprve určí jeho význam. I „definice" slova ] zámek v naučném slovníku se opírá o relaci slova k jiným slovům, které v v definici užívám. Jazykovou strukturu nazývá Saussure langue a důsledně ji odlišuje od odvozené a pro lingvistiku nedůležité parole, slovní promluvy. Saussurova myšlenka byla brzy v rámci rozmáhajícího se strukturalismu J zobecněna i na popis nejazykových jevů. Strukturalisté tvrdí, že vlastně kaž- -i de jsoucno získává své určení jen díky tomu, na jakém místě struktury všech f, ostatních jsoucen se nalézá. Jak zriůrazmrje současný strukturalista GHJLES [140] XI, % t. DELEUZE (1925), nikoli niterná povaha jsoucna (stará metafyzická „esence"), ale umístění, ve struktuře, místo v prostoru je rozhodující. To, co tvoří povahu vlakového spoje „Brněnský drak", není počet vagónů, jejich barva, zachovalost, ani osádka vlaku, ale jeho umístění v jízdním řádu, fakt, že je to spoj vyjíždějící z Brna dejme tomu v 7..30. Posunem ve struktuře jízdního řádu, zaujetím jiného místa v dané struktuře, změní se zcela i „povaha" vlakového spoje, přestane prostě být ,3rněnským drakem". Ještě výstižnější je příklad s Šachovými figurkami. O jejich povaze v rámci hry (v dané struktuře možných tahů) nerozhoduje jejich fyzická podoba ani materiál, z kterého jsou vyrobeny, ale umístění ve vztahu k ostatním figurám (tedy souhrn určených tahů, které smějí provádět). Proto je také docela dobře možné nahradit nějakou ztracenou figuru například knoflíkem, a hra přesto může úspěšně pokračovat. Posuzování skutečnosti jako struktury „míst" se brzy stalo užitečnou metodickou pomůckou pro mnoho nelmgvistických disciplín. Tak například CLAUDE LÉVT-STRAUSS (1908) aplikoval stnikturalismus na výzkum přírodních národů, jejich příbuzenských a sociálních vztahů, jejich myšlení a mýtů. Odtud byl jen krůček k využití štrukturalistických koncepcí například v sociologii: všichni víme, že v denním životě zaujímáme různé „sociální role", a to vždy podle „umístění" v dflčí společenské struktuře, do níž vstupujeme. Doma jsme syny nebo otci, v zaměstnání jsme vedoucími, v politice významnými funkcionáři, v dopravních prostředcích (bez ohledu na funkci) účastníky dopravy, pc^éhajícími přepravnímu řádu a podřízenými průvodčímu. Strukturalismus je pevně spjat i s domácí lingvistikou: před druhou světovou válkou působil v Praze věhlasný Pražský lingvistický kroužek. V posledních letech zaznamenává velký rozvoj neostrukturalismus (post-strukturalismus). Jeho snahou je aplikovat štrukturalistický pohled i na další oblasti skutečnosti: například na kulturu nebo dějiny. Zvlášť významné postavení tu v posledních třiceti letech zaujímá francouzský myslitel MICHEL FOUCAULT. Michel Foucault Foucault tvrdí, že v kulturních dějinách lidstva lze nalézt relativně kompaktní a stabilní útvary, tzv. epistémy, struktury, budované sítí soudobých poznatků, vědeckých teorií, institucí, které (často neuvědoměle) určují rozhodujícím způsobem to, jak příslušníci této epistémy myslí, jednají a uvažují sami o sobě. Mezi různými epistémami neexistuje logická posloupnost a neexistuje ani žádná nadřazená epistéraa, jejímž prostředmctvím by se dala [141] Mích el Foucault Narozen 1926 v Poitiers - působil střídavě na univerzitách v Uppsale. Hamburgu, ve Varšavě, v Clermond-Ferrand -po návratu ze zahraničního angažmá v Tunisu přednášel trvale ve Francii - nejprve od roku 1968 ve Vincennes a od roku 1970 až do smrtí na Collége de France - byl též významný psycholog a sociolog - zemřel 1984 v Paříži. Zdila: Dějiny šílenství, Zrozeni kliniky, Slova a věci, Archeologie poznání. Dohlížet a trestat. Dějiny sexuality. vysvětlit epistéma jiná. Každá epistéma má svou vnitřní logiku a musí být zevnitř také odkrývána. Foucault rozlišuje v novověku tři základní epistémy; renesanční (stojící na principu podobnosti), klasickou (stojící na principu totožnosti a rozdílu) a moderní (stojící na principu historismu). Foucault dokonce ukazuje, že takové epistémy jsou i základní oporou moci: určují, co dané společenství bude považovat za normu a co pro ně bude nežádoucí. Foucault to dokládá na zajímavých výzkumech toho, jak se v dějinách v rámci různých epistém proměňoval vztah k lidem, kteří nějak vybočovali z obecně uznávaného standardu - např. k Šílencům. Epistéma právě určovala, zda bude na šílence nahlíženo jako na užitečného zvěstovatele kacionálních pravd, s nímž je možno zacházet shovívavě nebo dokonce s posvátnou úctou (srv. role šašků na královských dvorech ve středověku), anebo jako na nežádoucí bytost, kterou bude potřeba separovat ve speciálních špitálech (jako na počátku „osvícenského" novověku). Mezi významné strukturalisty a poststrukturalisty patří ještě Louis Aííhus-ser, Jan Piaget, Jacques Derrida nebo Jacques Lacan. 3.5.1.5 Shrnutí (3.5.1) V 19. století navazuje na britský empirismus, odmítá spekulativní metafyziku a hodlá filosofii vybavit exaktními metodami přírodních věd. Obecně říkáme těmto snahám scientisnras (3.5.1.1) V nejvýznamnějším scientisticky orientovaným směrem byl pozitivismus. Jeho ambicí bylo zkoumat pouze přesně vykazatelná fakta, ta popisovat a třídit (3.5.1.2) [142] ■/ ve 20. století se na bázi pozitivismu rozvíjí tzv. novopozitivismus (zahrnující škálu různých směrů: logický pozitivismus, logický empirismus, operacíonalismus, filosofu přirozeného jazyka apod.). Filosofii omezuje na analýzu vědeckého jazyka (příp. jazyka vůbec). Z jiného hlediska se jazykem zabývá Strukturalismus (3.5.1.3; 3.5.1.4) Otázky, úkoly a náměty k samostatným úvahám: > Vývoj filosofie souvisí úzce s vývojem v ostatních kulturních oblastech. Francouzský malíř G. Courbet napsal: „Malířství je konkrétní umění a může proto zobrazovat jen věci skutečné, které existují. Jeho jazyk je zcela fyzický vyjadřuje viditelný svět Abstraktní, neviditelný a neexistující předmět nepatří do oblasti malířství." Jaký malířský směr Courbet představuje? Kdy byl tento směr na svém vrcholu? S jakým filosofickým směrem by jej bylo možno srovnat a proč? > Zamysli se nad vVittgenstemovým výrokem: „K odpovědi, kterou nelze vyslovit, netze vyslovit ani otázku. Záhada neexistuje. Lze-Ii vůbec nějakou otázku položit, pak ji lze také zodpovědět." > Všimni si, jak může „význam" nějaké věty („řečového aktu") změnit jen pouhá Změna slovosledu. Dovedl bys uvést nějaký přiklad? > Zkus kriticky posoudit výrok R. Rortyho: „Ülohou filosofie není najít objektivní pravdu, ale spí Se udržovat diskusi." > Strukturalistictí lingvisté zastávají tezi, že jazykové znaky (slova) vznikají konvencí a že nijak nesouvisejí se skutečností. Proti tomu by se dalo namítnout: téměř všechny světové jazyky mají shodný nebo podobný výraz pro „matku": mater, mutter, mother, matka a pod. O Čem to svědčí? Může to být použito jako argument proti stmkturalistickému konvencionalisrau? 3.5.2 ANTISCIENTISTICKĚ SMĚRY 3.5.2.1 Problémy Pozitivismus se domníval, žé může za základ popisu světa považovat tzv. fakta - empiricky vykazatelné a experimentálně prokazatelné danosti. Spoléhal se na to, že fakta jsou objektivní, že jsou verifíkovatelná a proto také smysluplně sdělitelná. To, co nelze vykázat jako fakt, nepatří do vědy. Ale na přelomu 19. a 20. století se toto sdentistické stanovisko dostalo do vážné krize, která v teorii poznaní vyvolala jakousi ,,antisaentistickou" reakci. [143] 3.5.2.4 Fenomenologie - E. Husserl Požiti vismus přijímá realitu jako souhrn faktů. Ukázalo se ovšem, že fakt je něco,'co nem proste jenom dano, ale cu-my-sami musíme nějak konstituovat. Ještě před tím, než se nějaká část reality stane taktem (a předmětem vědeckého popisu), musí projít našimi zkušenostními akty. To ale znamená, že nás musela tato část reality už nějak zaujmout, že pro nás musí mít nějaký význam, nějak senám ukazovat jako zajímavá, když nám stojí za to, konstituovat z ní fakt pro vědecký výzkum. Bylo by tedy jistě žádoucí prozkoumat tuto opomíjenou stránku poznání a položit následující otázky: Jak se v naší zkušenosti konstituuje fakt, předmět dílčích věd? Jaké aktivity v naší zkušeností jsou k tomu zapotřebí, čím jsou vyvolány, jakou mají tyto aktivity struktura? Děje se tato konstituce nahodile anebo podléhá nějakým zákonitostem? Podléfiá-li zákonitostem, pak zřejmě nějak realita sama urču-jeijaKym způsobem může být fakt konstituován. Možná, že tud^byčEom mohli odhalit povahu samotné reality v nezkreslené podobě, totiž pravě ještě před tím, než ji učiráme ,,souboremlaktü". ťak bychom dosTTE^^d-vědeckému světu" našeho života. To by möhTö být užitečné zvláště v dnešní době, kdy věda se svými nároky pronikla všude a modernímu člověku velmi znesnadnila porozumění tomu, z čeho původně vzešel a čemu jako Živá bytost přirozeně náleží. Tyto otázky a úkoly, z nich plynoucí, si položil EDMUND HUSSERL, zakladatel fenomenologie. Edmund Husserl ^^HÜHHBMI^^^^^H Narozen 1859 v Prostějově -1876-1882 studia v Lipsku, ^^HHföll^S^^I Berlíně aViďní-1887-1901 docent v Halle - 1901-1916 ^^^^^^^^^^H profesor v Göttingen - 1916-1928 ve Freiburgu - před- ^^^Hh»^Í1Í&^H náíky v Londýně (1922), v Paříži (1929), ve Vídni a v Pra- ^^^■S^1§^|^H ze (1935) - 1938 umírá ve Freiburgu. ^^^^HRHH^^I Filosofie aritmetiky. Logická zkoumání, ^^^^HH^EH^^I Ideje k čistéfenomenologiila fenomenologickéfilosofii, ^^^^^^^^^IGfl^^l Karteziánske meditace^ ' ^^^^^^^GHI^^^^B Krize evropských všdJLlranscenderiiálm fenomenologie. ^^^^^^^HfliH^^^I Abychom snáze porozuměli tomu, oč Husserlovi jde, vyjděme z jednoduchého přikladu. Fenomenologická redukce Představme si, že se díváme na modře omítnutý dům. Pokud zůstaneme u tohoto smyslového, vnějšího vnímání, tedy v běžném praktickém životě, zjistíme, že vjem modrého domu je ovlivněn spoustou okolností, o nichž nelze spolehlivě rozhodnout, zda k tomu, co jest modrý dům, opravdu patří. Tak předně nevidím dům celý, vidím ho v jisté perspektivě, velikosti (ta jistě neodpovídá jeho skutečným rozměrům), ale co víc, vidím jej s jistými předsudky, například jako dům, v němž sídlí zubní ordinace, v níž jsem zakusil mnoho bolesti, takže se mu raději vyhýbám atp. V této poloze se do vjemu modrého domu mísí mnoho, co není spolehlivé a co by bylo potřeba prověřit, kdykoliv bych chtěl o modrém domě cokoli říci. Takto ovšem pracuje exaktní věda - právě z takové neprověřované a předsudky obtížené zkušenosti kon-strjmje_sváT.fakta'^a prohlašuje je za to, co objektivně zastupuje skutečnost Husserl soudí, že k tomu, abychom mohli sejít k základům naší opravdové zkušenosti o světě, je třeba zbavit se zmíněných předsudků, „y^záyMkovať' je, vyřadit z naší pozornosti. Rjká po vzoru staroř^kvcrjskeptlkuTžejeTŕé^ provést tzv. epoché, tj. odMédnútí, zřeknutí se úsudků. Často hovoří i o tzv. fenomenologické redukci. V našem případě to znamená, že se soustředíme přísně jenom na to, jak se nám modrý dům dává, že ho převedeme zmíněnou redukcí jenom na fenomén modrého domu. V tomto okamžiku se ukáže mnoho zajímavých okolností, které prve uniKaly naší pozornosti. Tak předně: jako fenomén už není modrý dům skutečným smyslovým předmětem, ale je „korelátem" vnitřní zkušenosti. Tady muže vystupovat yjgzučnvch vztazích: jako korelát představy, jako koreiat vzp(mamkv, ale i jako korelát očekávání, tužby atp. Proměňuje se jaksi ve způsobech, jak-se jeví (jednou jako „představovaný", podruhé jako> „vzpomínaný", pak jako „očekávaný" atd.), ale přitom se jedná „pořád o tentýž modrý dům. Jak je to možné? Jak to. Že v různých aktech naSí vmtmí zkušenosti se umí podržet tentýž korelát ajejrjvj^jaJULQzumíme tomu, že je to týž korelát / zxisl se, ze modrý dúmlnáme ve své moci, protože s ním nakládáme, jak chceme (ukládáme či vyvoláváme z paměti atp.), ale přesto se tu prosazuje něco, co si udržuje svou svébytnost. Ještě lépe to bude vidět v okamžiku, kdy z modré-ho domu „sejmeme" v duchu jeho barvu a soustředíme se pouze na ^jnodp1. Nazírám podstat Zkusme si JTv duchu" vyvolat představu nějaké modré skvrny. Nyní můžeme s touto skvrnou pracovat: můžeme šiji zvětšovat Či zmenšovat, může- [148] [149} me její modř prosvětlovat nebo ztmavovat. Můžeme s ní tedy provádět urči-té^ariace". Aby se však jednalo stále o koreláT^odře", můžeme tyto variace provádět jen_y určitém rozmezí. Toto rozmezí si ovšem neurčujeme my, to nám určuje "právě ,,modrá"Ícvrna'' jaksi z „titulu sve modn'TTíTjejí podrost" rozhoduje o tom, jak je možno"? ní variovat, jak má být držena, jaké aktivity jí mohou příslušet. Toto rozmezí nazývá Husserl „eidetický invariant" nebo E^QS a tvrdí, že je to vlastně významové jádro každého korelátu, tedy y^^mov^'ŤäBro^yeci, odhalené.jejlmpřevodem na fenomén. Eídos je to, c^čini véc věci, je to ,jnodrosť' modře, tedy to, copřfeliiSí všemu modrému z jeho podstaty. A je to jistě spolehlivě postižená podstata, protože se tady ukázala „sama od sebe" a my ji můžeme nerušeně ,,zříť (Husserl vskutku hovoří o „nazírám podstat"). To, že se tu nabizi „podstata" modři samotné, dokazuje i jiný efekt. Nečiní nám potíže rozlišit v duchu představu „modré" skvrny od „hnědé"! Jak ie možné, že umíme rozlišit „modr" od „hnědi", když je zjevné, že přitom nejsme uvnitř zrovna „modří" či ,Jinědí"? Musíme mít nějak možnost, zřít „modrost" modři a ,Jbtnědosť' hnědi, ačkoli modrost či nnědost uz nejsou modré ci ňnčde, takže tu zříme nžco, co se vymyká povaze našich žáSTtků, a přitom vypovídá právě olôm, cotyto zážitky vyvolalo. Husserl soudí, že obdobné ]e to i s fenoménem „stromu" (také ten můžeme variovat až k jeho eidos) či „tónu"*^ Husserl bvl přesvědčen, že konečněobjevil spolehlivý metodický postup, který nás zavede „k věcem samfňFTackoii ie to postup na první pohled podivný. Nejprve převedeme pomocí redukce reálnou věc (modrou barvu omítky) na fenomén, tedy na ta iak se nám tato věc jeví, a potom průzkumem různých stavů a vztahů, v menz se ukazuieme, íaicoz i^variací, na tomto základě prová<íěných,'dojdeme k tomu, co tato věc iest ťnazřeme ,jnodrost" modři, „sfromoyitosr stromu atp.). Oklikou přes fenomén zjistíme o věci daleko více, než co jsme ši o ní představovali, dokud jsme neprovedli redukci. Teprve ted se každá věc ukazuje y tom, čím vgkutku lésTřeTvě pravdě, a máme jistotu, že jsme došli ke spolehlivé evidenci její povahy. [6.1.2.5] Husserl se pustil na tomto základě do dalších složitých výzkumů: soustředil se nejprve na samotné^ zážitky a analyzoval jejich strukturu, všiml si, že jejich důležitou vlastnosfHe casovost snažil se vysvětlit, jak můžeme „variovat" eidos jiné živé hytnsfi dmiyjhnW rnirtjyaiň Se, že je to poněkud složitějšO, jaký je potom „mňverziíhí" korelát, k němuž se vztahuje pospolitost takových Já atp. To všechno jsou ovšem problémy, které by nás už odváděly příliš daleko. Přirozený svět Zdaleka ne všechno, co Husserl promýšlel, bylo bez problémů. V jednom je však dodnes velmi moderní. Jak vidíme, pokoušel se o sestup ke světu tak, jak jej zakoušíme v jeho přirozenosti, ještě před tím, nez jej vedectcy zpracujeme. Husserl byl je Přečti si Platónův dialog Kritón, který pojednává o Sokratově smrti. Sokrates , 1 odmítal z mnoha důvodů nabídku k útěku z vězení, ačkoli se cítil být nevinen, t Sleduj pozorně jeho argumentaci. Jak bys jednal ty na Sokratově místě? Svůj 1 postoj zdůvodni, popřípadě se jej pokus obhájit v diskusi se spolužáky. ú > Lze obhájit názor, že v některých případech je dovoleno použít tzv. ..milosrdnou lež" (například v medicíně nebo v politice)? j > Uspořádejte diskusi na téma, do jaké míry je jednání člověka závislé na jeho bio- ; logických potřebách a předpokladech. > Dokázal bys posoudit, jaký je rozdíl mezi následujícími sděleními? i : 1. „Cestující - uvolněte místa starším!" 1 2. „Cestující jsou povinní zaplatit jízdné." • > Je správné, že za zabití se zpravidla uděluje mnohem mrrnějaí trest než za vraždu? ; ; Zdůvodni svůj názor. K Ä - [222] 5. Filosofie dnes Filosofie provází naši civilizaci už více než dva a půl tisíce let. O její minulosti víme hodně. Jakou však bude mít budoucnost? Při letmém pohledu je nápadné, že moderní filosofie radikálně mění svou podobu. Nenajdeme už klasické filosofické systémy, filosofické myšlení se vyznačuje spíše esejistickou formou, zdá se, že se omezuje pouze na komentování a interpretace. Příznačné ovšem je, že filosofie - věrna nakonec svému poslání - sama tento stav reflektuje. A tvrdí přitom, že se jedná o celkový rys myšlení naší epochy. Chceme-lí i my porozumět době, v níž žijeme, měli bychom aspoň orientačně znát hlavní otázky a nejčastější náměty k jejich zodpovězení. Podívejme se v krátkosti na ně. 5.1 Postmoderní filosofie 5.1.1 PROBLÉMY V posledních třech desetiletích se stala velmi populární tzv. postmoderna - široký kulturní proud, zasahující nejen filosofii, ale i hteraturu, výtvarné umění, nakonec i politiku a teorii věd. Postmoderní myslitelé mluví o „krizi moderny", to jest onoho způsobu myšlení, které je typické pro dobu osvícenskou a v ní založenou vědu. Idea pokroku, humanity, jediného pravdivého poznání zjevně naplněna nebyla a její prosazování přivedlo dokonce lidstvo na pokraj katastrofy (ekologická krize je důsledkem přehnané víry v sílu vědy, totalitní režimy zase přehnané víry v růst humanity a možnost řídit dějiny). Moderna selhala a filosofie spolu s ní: nyní je potřeba naučit se myslet přiměřeně epoše post-modemí. Tuto potřebu si ovšem uvědomuje nejen filosofie. Samotná věda v současné době prodělává tíživou sebereflexi. Typické je to pro královnu exaktních věd, fyziku. Podívejme se stručně na komentář k této sebereflexi z pera německého filosofa Waltera Schulze, abychom si s jeho pomocí vytvořili výchozí pozici k pojednání o postmoderně. Moderní fyzika přestává nekriticky ctít objektivitu řádu přírody. Subjekt a objekt už se nemohou vedle sebe vyskytovat nezávisle, nelze je už od sebe oddělovat. 23coumání přírody je ovlivňováno samotným badatelským procesem. Věda si vypracovává svůj vlastní svět - a svět o sobě ani svět vědy nejsou samy pravdivé. [223] Předmětem vědy není už příroda a její zákony. Existence přírody je stále více zprostředkována poznaním, které věda používá. Nelze už tedy vznášet nárok na bezprostřední pravdu - tento narok se právě stává nevědeckým. Podstata zkoumaných věcí není už něčím, co je skryto za faktickými jevy. Atom není materiální útvar v prostoru a času, nýbrž prostě jen symbol, při jehož zavedení získají zákony přírody zvlášť jednoduchou podobu. To znamená, že určení atomu má smysl pouze pro vědu a ve vědě - závisí na pokroku bádaní a jeho stálých proměnách (nikoli tedy na „povaze" reality). Podstatu atomu lze najít a objasnit jen v dějinách výzkumů moderní atomové teorie. Atom neexistuje v přírodě, ale jen v učebnicích fyziky. Kant měl vlastně pravdu, když uvažoval o regulativních idejích rozumu - i když moderní fyzika se už samozřejmě neváže na transcendentálni subjektivitu a její apriorní formy smyslovosti, ani na věc o sobě. Kantovský zní i poznámka C. F. Weiz-säckera: Jestliže je kvantová fyzika správná, pak, jak řečeno, přísně vzatá skutečnost není nikdy skutečná. Jestliže je soudobá fyzika správná, pak pojem předmětu, na němž samotná fyzika spočívá, je pouhou aproximací." Mění se i jazykové vyjadřování - jeho tradiční formou je soud. Ten obsahuje subjekt (což odpovídá substanci) a k tomuto subjektu jsou připojovány predikáty. Ale toto schéma je právě v moderní fyzice zpochybňováno. Vzniká otázka, zda ontologická představa, spočívající v základech takového usuzování (vztah subjektu a predikátu jako vztah substance a vlastností), ještě odpovídá nárokům nové fyziky. Věda dnes spíše užívá jazyk, který zavádí pouze obrazy, o nichž je známo, že souvislost se skutečností mají jen přibližnou. Když je zřejmé, že je to věda sama, která si vytváří svůj „výklad" světa, co je to tedy vůbec „výklad světa"? Odkud se bere onen celek porozumění, v jehož optice a z jehož základů si věda každé epochy skládá svůj „obraz světa"? A byly předchozí výklady něčím spjaty, měly něco společného - a liší se (nebo se musí lišit) ten náš ode všech předchozích? V Čem by měla tato odlišnost spočívat? S modernou se ovšem rozchází i umění. Ještě v nedávné době bylo umění „angažováno" ve službě různých výkladů světa - podílelo se na vyprávění o skutečnosti, o člověku, o pravdě. Postmodemí umělci se proti tomu bouří: vytvářejí díla, která se vymykají snahám po systematizaci, interpretaci, po zařazení do směru a doby. Provokují střídáním stylů, rušením zažitých konvencí, prolmáním žánrů, destrukcí děje, ironií, parodií atp. Nejdříve se postmoderna projevila v architektuře (galerie ve Stuttgartu, Hundertwasserb.au s ve Vídni), brzy pronikla do výtvarného umění a literatury (např. román U. Eca Jméno růže). Postmodemí ovšem není jen myšlení nebo umem, ale už i životní styl naší doby. Žijeme ve světě, v němž se mísí kultury a náboženství, politické ideologie, v němž se ruší hranice a neomezeně proudí informace, v němž máme k dispozici bezpočet televizních kanálů. Zvykáme si na fakt, že nic není sta- [224] bilní, že se vše rychle mění, a učíme se nelpět na jediném stanovisku. V takovém prostředí se - naštěstí - opravdu nemůže dařit velkým ideologiím. Na druhé straně může chaos, který na nás ze všech stran útočí, otupit náš smysl pro určité hodnoty, pro míru věcí a vážnost sdělení. Každopádně - tvrdí zastánci postmoderny - realita je post-modemí ať chceme nebo nechceme. Je to situace, s níž je třeba se smířit a která tím spíše volá po post-mcKiemím myšlení. Jak se s „postmodemí epochou" vyrovnává sama filosofie? 5.1.2 PLURALITA Francouzský strukturalista MICHEL FOUCAULT (3.5.1.4) začíná svou slavnou knihu Slova a věci zajímavou citací jedné vtipné fikce z románu brazilského spisovatele Borgese. Borges „cituje" v jednom ze svých textů z jakési „čínské encyklopedie" taxonomii živočišné říše a uvádí, že zvířata se tam dělí na: a) patřící císaři, b) nabalzamované, c) zdomácnělé, d) prasátka, e) sirény, f) bájná, g) toulavé psy, h) zvířata zahrnutá do této klasifikace, i) ta, co jsou jako bláznivá, j) nespočitatelná, k) nakreslená tenkým štětcem z velbloudí srsti, 1) a podobně, m) ta, co právě rozbila džbán, n) ta, co z dálky připomínají mouchy. Foucault píše, že na této podivuhodné taxonomii je pro nás, odchované evropským stylem klasifikace, znepokojující jakási„hetero-topie" - rozmístění, pro něž nelze najít společnou základnu, jeden prostor porozumění. My jsme naopak zásadně navyklí na imifikující taxonomie, na „u-topie". Lze se proto tázat: na základě čeho zřizujeme svou nám srozumitelnou a nás tak uklidňující taxonomii, a to taxonomii všech světských entit? Jde zřejmě o jakýsi pořádek, který je funkční jen prostřednictvím nějaké mřížky, nějakého pohledu, nějakého jazyka. Současně byl tento pořádek všemi h'dmi, žijícími v dané epoše, zakoušen a vstřebáván (tradicí, výukou, vzděláním apod.). Tak se tu ve společnosti vrství vždycky jakési historické apriori, jakési podloží, na němž stojí základy každé dílčí kultury, teorie, porozumění. Celek takového podloží nazývá Foucault epistémou. Jednotlivé složky takové epistémy [225] mají potom zpravidla něco společného, co této epistémě vtiskuje ráz a co í ovlivňuje výklad obrazu světa, prováděný v jejím rámci. Foucault ovšem naznačil ještě jiný problém. Dosud si vlastně ani věda, ani filosofie neuvědomovaly problém epistémy. Pracovali a žili jsme jako i součásti epistém, jejichž povahu jsme nedokázali reflektovat - dokonce jsme jí ani nerozpoznali jako něco důležitého. Nyní víme, že náš pohled na svět je závislý na určitém typu epistémy. Jinou epistému měla renesance, jinou máme my, jinou mají indiánské kmeny v Americe. To ale znamená, že žádný pohled na svět není nikdy jediný a univerzální. Epistémy se proměňují - to je proces, který je prapůvodně vlastní vývoji společnosti i vědy. Snad lze tedy říci, že dosud jsme se vždycky chovali tak, jako kdyby ta naše epistéma měla být jediná, jako by pravda o světě, z ní vytěžená, měla být pravdou univerzální. A tak jsme se i ke světu (a dokonce - jako Evropané -i k ostatním kulturám, tedy k jiným epistémám) chovali. Tomu musí být nyní konec. Výzkum epistém je především připoniínkou toho, že se musíme vzdát < jediného pohledu na svět Věda se může opírat o různé epistémy - musí však vědět, že jde o dílčí a proměnlivý způsob výkladu světa. Foucaultova archeologie vědění, jak nazývá svůj teoretický výzkum různých epistém, je tak vlastně první ukázkou toho, oč usiluje dnes celá tzv. postmoderna. Věda není přesný odraz skutečnosti v systému tvrzení a prozkoušených pravd. Musíme se zásadně smířit s tím, že věda je zdůvodňováním epistémy, je vyprávěním, podobně, jako jím býval mýtus. Věda zdůvodňuje ten způ- '■ sob vidění, který je historicky dán právě tou kterou zkušeností určité pospolitosti. Pojmový soubor zdůvodňujících tvrzení se nazývá diskurs. Filosofie, i která chtěla být převyprávěním všech diskursů, pak konstruovala jakýsi ,43a- -\ rativní (vyprávěcí) metadiskurs". Byl to univerzální „světový názor", který měl zdůvodnit vyprávění určité epochy jako jediné možné a všeobecně platné. Po proměnách současné vědy se však ukázalo, že takový metadiskurs, taková univerzální legitimizace jediného pohledu není možná - a při pohledu zpět ; se dokonce ukazuje, že byla škodlivá. \ V této souvislosti významný francouzský představitel postmoderní filosofie JEAN-FRANCOIS LYOTARD (1924-1998) píše, že postmoderní je to, co vyjadřuje nedůvěru k metanarativním příběhům. Tomu odpovídá krize l metafyziky a krize univerzity. Původní narativní metadiskurs se rozpadá na i-řadu dílčích jazykových „her" a každá z těchto her má své oprávnění. Mezi \ těmito řečovými hrami může už nastat jen dílčí stabilita, spíše než o homo-logii (v metanarativních příbězích vládl jako kritérium legitimizace konsensus) jde o paralogji (souběžnost několika výkladů). [6.1.4.1 ] ; [226] j Znakem postmoderny je osamostatnění jednotlivých řečových her: zdá se, že jedna druhou nemůže zdůvodnit a uznat, nemohou však plně zdůvodnit a uznat ani samy sebe. Nemusí to ovšem nutně vést k pesimismu. Konsensus je možný, ale jen lokálně a nevylučuje své případné odvolání. O potřebě pěstovat radikální pluralitu diskursů (resp. „slovníků") hovoří i americký filosof RICHARD RORTY. O něm jsme už podrobně hovořili na jiných místech (2.3.3.4; 3.5.1.3.3). Nedůvěra ve „velká vyprávění" se šíří i v náboženství. Katolická představa universální víry v jediného Boha už nikdy nebude tak silná, jak bývala v dobách, kdy pomáhala utvářet „římskou říši" jako globální politický a kulturní celek. Zbožnost se dnes ráda vystavuje nejrůznějším vlivům a mísí prvky, které se zdály být ještě před nedávnem neslučitelné (srv. hnutí New Age). Německý postmoderní filosof ODO MARQUARD (1928) tento trend vítá. Je odpůrcem všech tzv. monomýtů (kam řadí nejen křesťanství, ale i osvícenský mýtus o univerzálním pokroku vědy) a zasazuje se o rehabilitaci polymýtie a polyteismu. Pestrost „pohanských" mytologií je podle Mar-quarda zárukou, že nikdy nepodlehneme jediné ideji, že budeme snášenliví k rozmanitosti a nedokonalosti a skeptičtí k přísné dokonalosti velkých a mocných autorit. 5A3 NOVÁ RACIONALITA Podobné názory nalézáme u WOLFGANGA WELSCHE (1946): „Díky společenskému a technickému vývoji moderny už před delší dobou vznikla situace, kdy na každou otázku existuje několik rovnoprávných odpovědí -a to ne v důsledku přizpůsobivosti nebo libovůle, ale z důvodů, které je třeba respektovat Tato situace zásadní a rozhodující plurality, která byla iniciována vývojem modemy, je situací postmoderny." Naše současné problémy nelze už řešit dominantními prostředky moderny. Je nutné změnit strategii jednoty za strategii mnohosti. Postmoderna má, při pohledu na dějiny moderny, katastrofální zkušenost s mýtem .jednoty", jednotného výkladu ve jménu velkých idejí. Principiálně nová orientace postmoderny se vyznačuje tím, že vysoce hodnotí diferenmí a heterogenní Neexistuje Žádný univerzální výklad (diskurs), jímž by bylo možno zdůvodnit vše. Metodicky je třeba respektovat polydiskursivitu lidského poznání: a tolerovat namísto konsensu „disens". Welsch je přesvědčen, že to může mít i politické a etické důsledky. Jedna společnost (např. Evropa) si už nebude moci osobovat právo na výklad světa a na jeho imperiálni vývoz. Respekt k disensu znamená uplatnění blahodárné tolerance. Postmoderní, jednota" vědy a politiky musí spočívat v uzná- [227] IV. Fenomenologie 1. Vznik a charakter Pragmatismus, novopozitivismus, filozofie života, to vše jsou směry, které v různé formě znamenají rozchod s Kantem. Ještě významnejší pro odvrat od Kanta, který je charakteristický pro většinu současné filozofie, byla ovšem" ^fenomenologie. Odklon od Kanta se ostatně projevil i tím, že fitozofové se stále více vraceli k předkantovským myslitelům, především ke scholastice* Spmožovi a Leibnizovi. Je příznačné, že na jr|usserla jako zakladatele fenomenologie (třebaže ani on nebyl zcela prost vlivu Kanta a novokantovství) měl určující vliv jeho učitel Franz Bjres$gm..(l%3$—1917), který byl původně katolickým knězem a i jxj syém odklonu od katolicismu navazoval těsně na scholastiku a jejího mistra Aristotela. Díky pracím svých žáků se Brentano později stal jedním z nejvlivnějších filozofů 19. století. Vychází z něho nejen fenomenologie, z jejíž půdy vzešla dnes nejznáraější filozofie moderní doby existencia-lismus, nýbrž i méně známá „teorie předmětu" Alexia Meinpnga (1853—1921), která je v rnnohém příbuzná fenomenologii. Druhým myslitelem z počátku 19. století, kterého^ovuobjgvil_Husserl, je i BernařB'Bolzano ('1781—1840, filozof a matematik a rovněž odpůrce,Kantův^ Základni myšlenku, jež byla i Husserlovým vý(±o"äískem, najdeme už u Bolzana: logika je nezávislá na psychoJogii., LogickéLzákpjay ^nejsou identické s procesy ffiy^.jcim v^orníľTsou to pravdy nezávislé na case a prc-storu^yětyjo^c^^ rxjdstaiv se onentuje tenomienoE^ ie. Se filozofií poastaty (jak již napovídá jméno „fenomenologie"') a tyto pbd-pit přímo, prostřednictvím „zřeni podstaty" (eídetického státy názoru) 2. Edmund Hnsserl Edmund Husserl je vedle Henri Bergsona jedním z nejvlivnějších filozofů 20. století. Tento myslitel se narodil roku_185°..v Prostějově na Moravě, ucií v Halle, Gottingen a od roku 1916 až do své:emeritace v roce 1928 ve Freibur-ku, kde také roku 1938.zemřel. Jako svou první filozcíffckou práci vydal Husserl, jenž byl svým wděláníra matematik a pnrodovědgf;^ FHo^^ aritm/nikv (1891). Již zde se ukazuje zá-"ktadní rys jeho myslen^^ttana o, ra aeseoieu pozaeji vyšla JLogicica zkoumání.. Jestliže jsme řekli, že počátek 20. stôTetTmamenaVrmic^á^HSřec^Yrv3& zásadní zlom (ve fyzice např. Planckova kvantová teorie z roku 1900, v psychologii Freudův výklad snů), platí to pro filozofii především dík tomuto Hus-serlovu dílu, jehož dva svarfry wšlv v rore 1900 a 19Q1 Základním dílem fenomenologické školy isou 'ISeie^k'^šti Ezxoku f9J^ľVe'stef vyšel pouze jediný. Roku 1929 následovala Fo^mgAMajygnyce^řir^rwt logika, výsledek dlouhých let odmlčení v publikaaľPoSu^^^v^sm^^^š^S-ŤóTže jeho vydané spisy (zde podáváme pouze jejich neúplný výčet) tvoří pouze menší část celé jeho myslitelské práce. Od rojkuJ.9J&vycháápé^ ya archívu v Lpvani (Belgie) sebrané Vydl&^ěfci^ Póaôo'ne^a^o'témeFvsechný^u^ našeho*s^^ti7Sou i Husserlova díla čtenářsky nesnadno nnstaoná. Pro myšlení přítomnosti jsou však natolik základní, že je musí důkladně studovat každý, kdo chce hlouběji proniknout do moderní filozofie. Zde můžeme pouze upozornit na to nejzákladněji. Můžeme při tom navázat na myšlenky Bolzanovy, o nichž jsme se již zmínili. Lgjjikujaelze založit empiricky ani psychologicky. (To je tvrzení namířené přectévsim proti, ^,..,p^cnologi_smu, myšlenkovému směru, který hrozil filozofickou problematiku1 převést do psychologie, neboť realitu v zásadě přiznával pouze psychičmi, poatkům.) logika nemá vůbec nic spojného s psycMckými akty myšlení,,souzení atá/Není aniso^^ prayigjgl prédepisujicich, iak mame m^rt ľvety le^^ byt ma, nvbrz tonq^coje. Například věta sporu „TnemuzFbýt^učasné~^ -^heznamena, ze o'subjeKtu by se nemohly vypovídat současně dva odporující si predikáty nebo že by se nenechaly současně vypovídat dvě odporující si věty (to je totiž docela dobře možné). A neznamená ani, že bychom něco takového neměli vypovídat. Nýbrž znamená, že obě výpovědi nemohou být současně (objektivně) pravdivé. To je věta, která je naprosto nezávislá na psychických jevech, která ani nepředpokládá existenci těchto jevůjajoeiyki;^ nýbrž ně-i^p^ojbiektiymlto. Dokonce i když bezTo cistou tantazu, Když si napr. pre<ŕ "stavuji nějakou bájnou bytost, je tato bájná bytost jakožto předmět něco zcela jiného než psychický akt představováni, který ve mně probíhá. Existuje tedy vlastní oblast logiky: oblast vý^amu. Význ^^výp^yědi, to, co čbSpĚrne/řoz^^ dováno", neníidentické s obsahem příslušného indiyiduáMhcj^omi. Je to něcA.pbecn^ij ideálního,, předmět;' po^ťäfa3TtlÍra^ ' Možnost porozumět výpovědi, kteřoíipŕonasi neKdo iiny, ie dánä~tim,""želifl3ä jsme v aktu vědomí záměrem na cosi identického, co existuje nezávisle na tomto akm. -=-fe zrejmej že nauka o jazykovém výrazu a vůbec jazyk a jeho stnik-tura mají v této souvislosti obzvlášť významnou úlohu. Husserl podává fflozonckou.teorii^a^ VsjJupni._pjano_u_riusseriova myšleni isou íeho^ " rozšířena verze leho dvou pařižskýňh predná šekľTPfviift riusserla, jenžj,egtgjra-ďkalizuje. Descartpyu pcK;hýbňb"st^ na go^í^u každého filozofovaní. ďjefaa ■ i** < kladu existence světa, provazejirim"v5echen náš teoretickyTprakticky^zivot. Proměna tohoto postoje tkvi v „uzávorkování" existence světa, a všeho s oí spojeného kladení předmětů všeho" 4| Tafenomenologická bádám.jL Idejí, rozvržených původně do tří svazků," X podle Husserla pochyboval o yšech^řep^ětechj jde ni^oĚ ô"byti světa, a jel 426 427 I „já", uchráněné před pochybností, bylo cosi uvnitř světa, res_cogi?ans- Descar: tovuT)ocjf|^ • ce"~pfeaeia. vyřadit i víru v bytí světa. "Co po tomto „uzávorkování" zbývá? Zj?ývá „čisté vědomi a jeho „mínění s_yě,ta". Všechno, co vědomě intenduj^ mdleni. rodnocVní'-^T^^wk rtuss^r^f^||omérje^"."á/proto se také"veda o tomto vedômTriazýva „ŕegpjjggpk^ .-»-«==, - Teprve díky „redukci" šfe^ozprS^rnyšleni (podle Husserla) zmocňuje onoho vědomi, v němž se buduie g konstá^ á smysl yjgch^yedomycťtpředmětů a ktereleží jffi.|i|Vgflom™'*" ~SPOÍečemkymJrědgr ^^pj^yeaSEogie"a sociologie. Toto věflomiie foonvW ~ Tojtg,~có zvláště v Idejích položil základy k této nové filozofii, zabýval, se Huss^qednak. vztahem tenomenoiogie k r>gauynrmryědárn, především jejírn oó^emm pd_pstôriôXQgfe, J^ffi nesmmym^ožstvím kor^éj^MclLapěciaT-nic^^Soumam, která vš^k zpnstupmlo teprve zvěremeĎOeho^žusra^ti. ~"'Fro HuMerlaTé^charakteristická neobvyklá, téměř inikroskor«cká~prěčiz-nost pozorování a analýzy, stejně jako nepřekonatelná intelektuální poctivost, jež je každým okamžikem ochotna vzdát se pohodlných vysvětlení, ne-lze-li je potvrdit zkušeností,.,,věcmi samými". Svým dílem i svou osobnosti Husserl jako učitel rozhodujícím způsobem spoluutvářel další vývoj filozofie v našem století. 3. Max Scheler Mezi přímými.Htisserlovými žáky vymká.Maxggfefer (1874-71928), jedna z nejsilnějšíchjwobností německého duchovno ayóta' .tójto"tó|fóleSTSefi5fer byl n"ejen. ^zopxébjžd .pjwjo^^ý^s^cholgg a výzramný s^^^o£ (Podstata a formy~sympatie, 1923; Problémy sociŠbgk"vědění, 1924 laffi. °* K filozofům, na něž Scheler zvláště navazuje, patří sv. Augustin, z moderních myslitelů pak N|etzsche, Bergsori, í^^ey a'.vedle m^ijeíioučitel Rudolf J5&k^( 184^192'^ novoidealista; v.prvéřade ale' Hu&šéf£^ehož díle Scheler pokračuje. '^ě' švych žáldáďÍDÍcrl filozofických názorech prošel Scheler značným vývojem. Kromě ranéhog^Qbi^v němž je ještě závislý na Euckenovi, lze u něho dále rozhlovaT^t^n^p^^íJý němž je přesvědčeným křesťanem a teistou, azáuěigčjÉ^^ střeojamooDdobí pocházejí díla Formalismus v etice a materiální eťäaľňôdnot (1913—1919), řXevralk^notmm.Co ie včlovéhiyéčné (1921). Schelerovo stanovisko z třetiao"oWoíílacazuje jehoTTníha MíŠtochvéka vkosmu(\92%). Předčasná smrt však Schelerovi zabránila v plném rozvedení myšlenek této poslední doby. Zde se pouze pokusíme ukázat směr, jímž Scheler zvláště ve svém středním období rozvíjel dílo Husseriovo. Fenomenologickou metodu zřeni pod.^ nauge o poznáme'nyr^pré kultury a náboženství, tedy ^ v^b^jiJtLojnpt. Zde je jehó^^vlastDejŠi^feoacKy prinosIŤ^šké^ulilovám' má — byť ne vždy jasně poznaný — gl. V každém cíli je určitá hodnota^Člp-^ „xt ..yj-.t;.^n:.t^ x-u.j--^.."ffó^óty jsou ábsôlútiu, sob^taČné aneměnřle - -; poznani,hotoola.rj^.y Fenomeno- RgicKajmetoda umožňuje, uchppjt. hodnoty ojbsahové~(fátä budovat pouze na takto oblah'ôve^žra^ hodnotách. Sc.heler„odppjcuie (kantovskému) formalismu, který chce princip etiky hledat ý.ppjjjBé"^ Cbojii^ ať je to lubrel^ žxlôveica, filozofie zTvôťat v níž jsou hodnoty pcKiřízeny životu, anebo historismus, který před množstvím typů chování, jež se vyskytly v dějinách, ztrácí vlastní jasné hodnotové měřítko. Hpdnpty,rvtvpíí. neměnnou. •^pc^tatoýcfeJwny^og.íí. Ex^tf jpoátryiu aj^a^.yjaí^odn^ľ Exišťujf hodnoty yv^í^a.níM. ScHěTer sfiledávátuto Ke-" rarchuTiodnc^ľ^jriíže j hod-noty pďjejr^^ nad nimi hcdnoťy^^Hfio^f^%>dnotv uslechtilého_a.mzkého; ještě výjJej;tpjíNd^cÍ^ krásna," spravedlností a Jejicít.protikladů, nejvýše jsou Ťô^p^^jsk^p^^^^^^. Dále je třeba rozhšWaťhofaj^Qsoto^ ospbnp_s.tni. (Pojem osoby má vůbec %''9^Í^^^dxapSsS^SJ^^^^Ě- ?. ^^IS^^-SjnvsliQm, já. K osobě náleží „plná rpzumnost^zralost a scliop? nošt voío^^TGsoba je byjtosme^učhovmľ "'"" " piincípývT^ ,,filozofiiidenďty''např. vScheŮingověsmys- lu by byl nepoctivým kompromisem. Tosicppd^ SA^jäk^hele^ bozuječlCLVěka, uvóliruieiei z" pout orgaruckého života. '^^y^íJ^^^^^^^^ZĚZy^^l^^^j^^^i^, Ale na druhé straně je^v|k„wbytost,. která »jao^,-.jkt^U^ibcto? je"duch^"'"óšoĚa:* Na to takénavazuje~vlastní Šchelerova'teorie'k^ZĽS^~mi^^Tí^ei^kÝ cit, není to soucit, altruismus.. ískaj$e.:yždy obraci zbývá r^c^Mjgc","něco nevysvětutemého,'to^ osoba, pravýpJ]eJcUášEyľNejvyšší formou lásky je_^s^y|i^Új^oh vš^ jáko'Ksíča kiSoBu, nýbrzjako lidské,, sppjuuskutecnová^^^ ke světu. 42& 429 i Máme se tedy podle (pozdního) Wittgensteina omezit na vyhledávání a objasňování fakticky existujících jazykových her? Je možné transcendovat všechno pouze faktické chování, aniž musíme sestoupit k předem danému a předpokládanému porozumění smyslu vůbec? Apeí uzavírá: „Zde, jak se mi zdá, se zastavil kantovský problém apriorní syntézy v co možná nejobecnější formě." Vskutku také usiluje Apel o to, nalézt ve společenství komunikujících lidí nové, poslední „apriorní" zdůvodněni poznání a z něho odvozeného smysluplného a etického jednáni. Potud shrnutí přednášky. Ukazuje-li se, že poukaz na Kanta a nové zamýšlení nad Kantovým (velmi nesprávně takto nazvaným) transcendentálním idealismem nalézáme u tak zásadně rozdílně uvažujících myslitelů, jako jsou Jürgen Habermas, Karl-Otto Apel, Karl R. Popper a nakonec i pozdní Wittgenstein, není to snad náznak nové renesance Kanta, druhého novokantovstvi („Je třeba vrátit se ke Kantovi")? Anebo alespoň náznak toho, že dílo tohoto velkého boritele, který byl zároveň jedním z velkých osvícenců, stále ještě jako ,roeher de bronze' vrhá svůj stín na filozofický vývoj a tyčí se nad ním? VII. Novopozitivismus 1. Objasnění pojmů Poriávismus (v širším smyslu) neznamená nějakou určitou filozofickou teorii anebo školu, nýbrž spíše jistý filozofický či vědeckoteoretický postoj, totiž přesvědčení, že pro filozofii (ale i obecněji: pro vědecké myšlení a bádání — nebo: pro určitou vědu — anebo ještě obecněji: pro vztah člověka k ,,životu", ke skutečnosti) je účelné či jedině přípustné, přidržuje-Ii se „pozitivních" daností, toho, co lze vnímat a co je jednoznačné, tzn. konstatovatelné, pozorovatelné smyslovou zkušeností. V tomto smyslu se např. za právní pozitivismus považuje pojetí, podle něhož při praktické aplikaci i při vědeckém zkoumání a výkladu práva záleží na jedné věci: Co stanoví zákon platící v dané chvíli, na daném státním území, v daném oboru, např. v oboru manželství a rodiny? Právník tedy nemá ve svém myšlení jit za otázku, zda existuje platný zákon (tj. zákon stanovený cestou odpovídající ústavě). Nemá se ptát, zda tento zákon např. odpovídá vlastnímu, vyššímu právu, „spravedlnosti" (např. řádu, který chtěl a ustavil bůh, anebo neměnnému přirozenému právu, založenému v lidské přirozenosti) — což, jak každý snadno nahlédne, je problém, který může mít v údobí společenských změn, revolučních zvratů anebo při právním posuzování událostí v totalitně řízených státech svrchovaný a životně důležitý význam. Když Auguste Comte — opíraje se o hraběte Claude Henri St. Simona (1760—1825), známého kritika průmyslové společnosti a soukromého vlastnictví, tedy důležitého předchůdce Karla Marxe — uvedl do filozofie jméno pozitivismus, bylo toto slovo sice nové, ale věc jím označovaná prastará. Jako pozitivismus bychom touž mohli smysluplně označit všechny starší myš- 476 lenkové směry, jimž jsou vedle obecného postulátu, že je třeba přidržovat se ■ pouze toho, co je „dáno", společné zejména tyto názory: To, co je dáno naše- mu poznám, jsou pouze smyslové počitky (nazývané též imprese, „dojmy", což je však matoucí vzhledem k dnešnímu jazykovému úzu, v němž „dojmy" ( znamenají spíše účinky smyslových počitků na mysl). Zvláštnost filozofického j pozitivismu poznáme ovšem mnohem lépe, když uvážíme, proti čemu se vše- chny tyto směry zaměřují, s čím polemizují: Útočí proti pojetí, podle kterého jsou za tím, co vnímáme, ještě nějaké jsoucnosti, formy (např. platónské ideje) anebo zákony a že je můžeme poznávat. Pozitivismus tedy vždy znamená od-mítnuti jakékoli metafyziky. Pro důsledný pozitivismus jsou tedy stejnou mě-j rou nepřijatelné materialismus i idealismus, neboť oba tyto směry mají v úmy- l slu činit obecné výpovědi o vlastní povaze skutečnosti („Všechno jsoud je ma- 1 teriální povahy" — „Všechno jsoucí je v zásadě ideální"), které už nepřípustně přesahují bezprostřední danost. Ten či onen čtenář zde ovšem může namítnout: Nem přesvědčení, že všechno lidské poznání se musí přidržovat zkušenosti, jak ji prostředkuji smysly, charakteristické pro všechny ty myslitele, kteří byli nazváni empiristy? Nejsou ; tedy pozitivismus a empirismus vlastně souznačné pojmy? Nikou. Nejlepší zdůvodnění dá příklad: Např. Nicolai Hartmann vychází výlučně z toho, co je empiricky konstatováno (ve speciálních vědách), a lze jej v tomto smyslu na-I zvat empiristou. Avšak jeho „kritický realismus" učí, že existují skutečné věci, ! objekty, procesy atd., které — i když jen v určitých mezích — můžeme pozná- I vat; v této oblasti tedy našim vněmům odpovídá objektivní realita, tj. skuteč- I nost existující nezávisle na našem vnímání. Z hlediska pozitivisrau je takové ! tvrzení již metafyzikou; je to výpovědi která značně překračuje bezprostřední danost, a proto je právě tak nepřípustná a nesmyslná jako třeba Kantova teze, že za naší zkušeností (jíž naše rozvažování předpisuje zákony) existuje nepo-znatelná sféra „věď o sobě". Za předchůdce a klasického zakladatele pozitivismu musíme pokládat Davida Huma (viz výše), jenž učí, že jsou nám dány pouze smyslové dojmy (impressions) a představy (ideas), že představy mají původ v dojmech a jsou jen jejich oslabenými otisky či napodobeninami, které se uchovávají v paměti. Po-j zitivistické názory hlásali dále i francouzští encyklopedisté. Pozitivistou je při- i rózeně i Auguste Comte, avšak odhlédneme-li od výrazně praktického zamě- ření jeho nauky na přetvorem lidské společnosti, není jeho filozofie v tomto i bodě ničím novým. 2. Novoporitivismus — vznik a charakter Slovem novopozitivismus se souhrnně označuje filozofická škola, jejíž představitelé náleží do doby od konce 19. století do zhruba poloviny 20. století. Bývá též nazývána „logický pozitivismus" či „logický empirismus"; tato označení jsou tedy synonymní s novopozitivismem a pouze zdůrazňují zvláštní úlohu, kterou —jak ještě uvidíme—má u všech myslitelů této školy logika. Je ovšem samozřejmé, že při vší principiální shodě vykazují nauky těchto mys-i Iitelů v jednotlivostech zásadní odlišnosti. i 477 Dříve než ozrejmime tyto principy, položme si nejprve otázku, co způsobilo, že se v uvedeném období pozitivismus dokázal znovu zformovat v silnou filozofickou školu. Chceme-li na ni nalézt odpověď, musíme obrátit pozornost k vývoji matematiky a fyziky. Již první polovina 19. století přinesla, pokud jde o základy matematiky, doslova koperníkovský obrat, když Rus N. J. Lobačevskij a Maďar i. Bolyai mezi léty 1826 a 1833 téměř současně prokázali možnost „neeukleidovské" geometrie — což byl objev, který již dříve učinil geniální německý matematik K. F. Gauss, avšak nepublikoval jej. Zjednodušeně řečeno tu jde o logický důkaz, že Eukleidova geometrie, jež platila od starověku, nepředstavuje jediný možný bezrozporný systém geometrie. Eukleidův systém vychází z předpokladu—pro běžný rozum dodnes samozřejmého —, že náš prostor má tři rozměry, jež jsou k sobě navzájem kolmé; dvě rovnoběžky se v takovém prostoru nikdy nemohou dotknout (resp. mohou se dotknout teprve v „nekonečnu"). Konstrukce neeu-kleidovských systémů (tzn. zejména takových, v nichž uvedený „axiom o rovnoběžkách'' neplatí), kterou roku 1854 zdokonalil B. Riemann a jejíž obecnou formu podal roku 1899 David Hilbert, nutně vedla k intenzivnímu uvažování o platnosti základů matematiky, zejména nejrůznějšich axiomatických systémů. Mezi mysliteli, kteří tuto novou situaci promýšleli filozoficky a vědeckc-teoreticky, vyniká Francouz Henri Poincaré (1853—1912). Už předtím jeho krajan Emile Boutrowc (1845—1921, hlavní dílo Nahodilost přirodnick zákonů, 1874) zastával názor, že přírodní zákony nejsou nutně takové, jak je formulujeme, mohly by být docela jiné. Tuto tezi by ovšem scholastikové i Kant ostře odmitíi (i když z různých důvodů). Poincaré dospěl k názoru, že matematické axiómy nejsou pravdivé v arjsolutním smyslu, nýbrž že jsou voleny podle své jednoduchosti a účelnosti. To mělo za následek všeobecnou pochybnost o absolutní platnosti přírodovědeckého poznáni a „zákonů" jím formulovaných. Tyto poznatky a zákony se teď označuji jako „ani pravdivé, ani nepravdivé, nýbrž užitečné". — Toto poznám je — jak patrno — k nerozeznám od postoje pragmatismu. K podobnému vývoji došlo i ve fyzice. Od doby, kdy H. von Helmholtz (srv. výše) poukázal na nutnost nového a lepšího epistemologického základu, usilovali o co možná nejednodušší základy své vědy sami fyzikové. Již Helmholtz se zřetelem na neeukleidovskou geometrií odmítl předpoklad apriorních principů a axiómy geometrie např. prohlásil za zkušenostní věty ä hypotézy. Jeho žák Heinrich Hertz chápal fyzikální poznám jako systém symbolů, obrazů vnějších předmětů. Robert Mayer chtěl vědecké poznám omezit na konstatování konstantních kvantitativních vztahů mezi fakty. G. R. Kirchhoff označil za jediný úkol mechaniky „co možná nejúplnější a nejjednodušší" popis pohybů. Z tohoto výčtu vidíme, že přírodovědci byli stále skromnější, že cíle své vědy formulovali stále obezřetněji a zaujímali stále odmítavější postoj k principům, které by měly platit nezávisle na zkušenosti anebo ji přesahovat. Na filozofické straně působili v podobném směru Ernst Mach (183S—1916), s nímž polemizoval i Lenin ve svém cule Materialismus a empi-riokriticismus a který sám významně přispěl k rozvoji akustiky, optiky, mechaniky a termodynamiky, a Richard Avenarius (1834—1896). Ideál védy spatřovali ve vymycování všech metafyzických příměsí" a správnou metodu ve „zjednodušujícím popisu." Macha lze považovat za duchovního předchůdce Vídenského kruhu. Novopozrtivisté nazvali jednu ze svých organizací „Spolek Ernsta Macha". Vyslovil už také novopozitivistický požadavek jednotné vědy". Cílem všech pojmů a zákonů je ekonomie myšlení, úsporné omezení množství představ pomocí shrnutí stejné zkušenosti. Avenarius bojoval zvláště proti metafyzickým „pseudoproblémůra", které jsou překážkou na cestě k dokonalé ekonomu myšlení. Již zde lze poznat, které principy jsou společné novopozitivistickým teoriím: 1. Úloha přírodní vědy, ba každé vědy, je omezena na spolehlivý přesný a v sobě co možná bezrozporný popis pozorovaných fenoménů. Dospívá-li k zákonům, nejde při tom o zákony „vládnoucí" reálnému přfrodmmu dění, nýbrž o hdské „vynálezy", o smysluplné konstrukce našeho myšlení, jež ve smyslu ekonomie myšlení umožňují co možná nejjednodušší, radonální popis. 2. Je pouze rubem téže mince, jestliže novopozitivismus odmítá jakoukoli metafyziku. Abychom však mohli pochopit, proč a do jaké míry toto odmítání metafyziky předstihuje svou radikálnosti vše, co tu bylo dřív, musíme do našeho přehledu zahrnout ještě další vývojovou linii, o níž jsme se zatím nezmiňovali: novou a naprosto prominentní úlohu, kterou nyní v kruhu pozitivistů a vůbec v celém koncertu filozofických škol přejímá logika. Bohužel je to také bod, na němž je pro matematicky neškoleného laika brzy nemožné sledovat další vývoj, neboť je s to rozumět pouze několika prvním krokům. 3. Nová logika Sledovat celý historický vývoj logiky nepatří do plánu této knihy. Trochu důkladněji jsme se jím zabývali jen v případě Aristotela, jenž musí být pokládán za zakladatele vědecké logiky, ale jinak jsme se tohoto vývoje jen dotkli. Století následující po Aristotelovi jeho dílo zčásti rozvíjela a dále budovala — např. scholastika —, avšak nic zásadně nového k němu nepřipojila. Čas od času bylo to, co Aristoteles vytvořil, rozmělňováno anebo směšováno s ontológií a metafyzikou (např. u Hegela) anebo s psychologií (v 19. století). Od vzniku moderní pnrodní vědy, založené na počítání, měření a vážení, jež své nejvhodnější nástroje našla v matematice, byla logika dokonce poněkud znevažována jako vyumělkovaný a prakticky málo užitečný formalismus. Ve 20. století postavilo historické bádání Aristotelovo dílo znovu do jasného světla. Především však filozofie logiku osvobodila od směšování s jinými dis-áphnami. K překonám „psychologismu" v logice přispěl rozhodujícím způsobem Edmund Hvsserl svým dílem Prolegomena k čisté logice (1900) — je to jedno z děl, která se jako Freudův Výklad snů anebo kvantová teorie Maxe Plancka objevila právě na přelomu století. Husserl především prokázal, že jedna věc (totiž věc psychologie) je studovat faktický průběh myšlenkových procesů, myšlenkových aktů", které se spolu navzájem spojují podle různých zákonů, např. podle zákona asociování myšlenek — a zcela jiná věc studovat 478 479 existence. Je jí vlasmi j^djjis^^ nosti rozumového utvářeni života i tvárí v tvarräďrkalní konečnosti'.'' Popisovaná ŽKusejaošt'traj^ kážé~číšt pouze 'téňľkteryš^ poněvadž mezi znakem a označovaným neexistuje žádná nutná souvislost. „Filosofická víra" se tak staví do té míry proti víře ve zjevem', pokud vidí ve svědectvích víry ve zjevení pouze možnou a ve své fixaci vysoce nebezpečnou dokumentaci nějakého postoje nebo nějakého vědomí, v kterém se prožívá bezejmennost lidské existence jako takové. Naopak se lze tázat, zda Jaspersova transcendence není nakonec prodchnuta určitým voluntarismem. 52 Jaspers se se svým myšlením existence obracel zprvu P°u-ze nä sve individuální součašmgýTkfěrrftTe'^^ sve vel. kdyzIJeläzer^^ otevřel' mu'politicky vývoj oči. Poté, ^j^m^ša^Ěm^^s^^m^^se oblast politiky.; i se nž-nembnla proto jéhozájem také na oblast politiky a univerzality. Válka změnila svět. Evropa se již-nemoha považovat za světové centrum; celosvětově se šířící technická civilizace se pod hrozbou atomové bomby ocitla v nebezpečí, že ztratí své kořeny v minulosti. Jaspers isen proto ^okusi^v knize „Vom Ursprung und Ziel der Gescru^tťjg^^tf^|g ctiiýew, 1949) a v rozsáhlých, zčásti teprve pozaeji ^ ~ jerové zveřejněných portrétech velkých filosofů navrhnout ideu nové světové kultury. Tak jako se v „osově" dobT'!zhruba S0^2uOLprlň.l.) rozvinuly přibližně současně velká vyspělá náboženství v Číně a Indii, u Židů a Řeků, tak viděl Jageers nadcházet v nové osové Anhf{ ie? právě zaciná.^yěiovpu 'humanistickou kulturuľ která bude s.iojzažehnat nebesa cistě techničky ^určovaného vývoje: víra ve vědu hraničící s poverčivostí, 'zmasovění, totalitní vlády. Příspěvek k přípravě této nové syntézy měly poskytnout upomínky na konvergující, k transcendenci se vztahujíd obrazy lidí u velkých myslitelů minulosti. Ve svém bezprostředním okolí se Jaspere angažoval také 52 politicky. Doufal že se bude mocijtodílet po roce 1945 na ^^^^z^^^^^^^^f^f^g^S^^^^T^^STce^Ičy %H W&tiTWVriíc£ nehovořila o kolektivní vine, avsakproto, že Němci nekladli odpor režimu, přisoudila všem politickou odpovědnost. Přesto, i když vyťřkmHilSčr přiByválo, JaspersóviJJnÍítclo správně nenaslouchal. Když odešel roku 1949 do Basileje a odtud zamířil ostrými útoky protipojtitické orientaj^lády v Bonnu (proti ozbrojo-- vání a politice ^ov"sjHnoc^^^^ - Jaspers zen^£L^kB«^^»Jeho základnf'pc^a^^'pmž ovšem sám"švym polraEra: vágním apelatiyním jazykem a pouze negativním opisováním transcendence zatarasil cestu, zůstaly aktuální. Literatura: Sanner 1970, 1973 Salamun 1985 Hersch 1980, 1986 Harth 1989 VI. Jean-Paul Sartre Sartre byl až do poslední částečky své bytostifspisovatelfPsát 53 znamená nově vytvářet skutečnost - ve vztahu k tomu," s anT se áoveK vynácnázi jako s předem daným, avšak svobodně a tvořivě. V psa^|sjwtyáfí_sj&^ a 0 íE^^á^^^^^^^^Si^^S^J^op^^ostoí pra|TTtohor^^ pokus o radikálnějvědomé psaní'.''' Sartre, narozen roku 19.05 v Paríži, ztratil ve dvou letech °KBfcV ^S&SSäSiS^Sa^^ ho^p^TTTfelcfrSlt: kou, získaldvě výrazné a určujíri zkušenosti: kdo nem doma, musí si teprve zasloužit pravo na existenci; kdo umí vymýšlet příběhy a psát brilantní články, dostává tím sám od sebe i od ostatních objektivní realitu. Ve zpětném pohlédnutí- v „Les mots" {Slova, 1964) uvádí Sartre, že se „rozhodl" losolie, béliemkterého se seznámilTe svou pozdější životní družkou SimonedeJBeauvoir, pracoval na několika gym-is^^^SS=mS7šo3S^ámxtíax od krátkého válečneUrT 53 zajetí). Roku 1938 uveřejnil svůj první román, „La Nausée" * {Nevolnost, česky1'1967, 199i), po nemTnašTedovala ještě „fe^cesky 1965) a „Cesty ke svobodě" (česky 1946-47). rISíu 1943 byly uvede^^^^Tproději další dramata (Uzavřená společnost, Ďábeff^uy Bůh, Počestná děvka, atd.). Vedle toho vydával literární kritiky, dobové analýzy fsebrané^gmWrBEt?"^ plného zaměstnání, bez rodiny, žíljcele spísovateístvmi. Násle-doval výzvu Merleau-Pontyho azac^sé~áťga-z^^go^CKy ÄMtíSte:' ...... ' 54 Roku 1943 vychází Sartrovo neiduleziteisí filosofické dílo, - „UÉtre et le Néant" (Bytí^nicot^ kterému předcházely pří-pravné práce „La transcendence de ľ ego" (1936, Transcendence ega) a texty o podstatě afektů (1939) a o imaginaci (1936, 1940). Svou práci označil jako „pokus o fenomeno-logickou ontológii" a pohyboval se v ni v^ôknihu^pfob^^i-tiky^ popsané Husserlem a Heideggerem, avšak překračoval přitom fenomenologickou "e'pócne tak, ze se pokoiišel^vy-tvořit metafvzicko-dialektickou teorii. Sartre'vychází z'uvahyľ'kťeŕa rmf^bdporit svým charakteristickým způsobem privilegovanou zkušenost. Podle fenomenologického principu intenapnality^e^d^p^^y v^oinriirnl^^ehp; neco, co je v£věHffl^drženp, rr^tedy vždvzásadnž itaaiuS^ai^ Soufagne_ale ziStava večlomí_adkázané na tuto jinakost sebe sama, právě proto, že samo re pP^geď£taiiP?^n,fífflž;,, aS^äS1" • Veí*o-mi dovoluje,''aby se vuTä^'b^evtíy předměty ve své per-spektivistické určitosti a uchopitelnosti; takovým způsobem se vyjevující skutečnost je tudíž vždy ochuzena o svou původnost. Způsob. iakfryTo- prožívat v jeho P^V0^QSti y níž již negípror^nufô prázá^ pltklaď ^'^^^^^P^^^j^^j^^l^^- v ^* kové~zltušehosti prja&j^^cWlc.pou^^ nané a každému opravném se nestydatě vysmivajia „ze matériami skutečnosti jako to, co odporuje racionálnímu požadavku svobody. Východiskem Sartrovy filosofie je'tedy,vzájemná odkázanost ä zásadm nesminteiňost výkonu našeho ve'äomí a naši svobody/iež se: kiadoiTv ostéldealnosB ubyn-pro-sebe ), 54 sobě je pro vztah k sobě samému, který není nikdy „jsou cí", protože je vždy v pohybu, právě tak reprezentantem ideálního stavu, jako důyrc^ra4,Qho, že | nemůže dojít ke smíru,- jako třeba u Hegda^^^^^^^^^^^^^m pt£isebe. Bytí vůbec je totiž kontingentní, tzn. postráda jakoukoTíi vnitřní nutnost a rozumovost, a přesto má být absolutním bytím. V tomto smyslu je Sartrovo myšlení již svými východisky ateistické. Na základě sy^h^m^lafjzických.tezí rozvrhuje Sartre ana- 55 Iýzu mctiž še Ja"poKouši dospěf syého.kontingenmmp reálným. Tak například setkám s jinou svobodou, jež je zprvu prožívána v pohledu jiného člověka jako ponížení mé suverénní subjektivity na pouhý objekt pozorování a ovládání, zároveň vzbuzuje naději, že prostředniavím rozvinutí této jinakosti (tím, že buď mě ťento jiný člověk bezpodmínečně uzná, anebo u něho najdu útočiště) může nastat vykoupení z mé zbytečnosti a z nebezpečí, jimž jsem svou prebytečností vystaven. Tento projekt ale musí přirozeně ztroskotat právě tak jako pokus osvobodit se od zodpovědnosti za sebe sama tím, že se Člověk vrhne do náruče víře v objektivně existující svět lidských faktů (problém „mau-vaise íoi"). Je to totiž jako se zajícem a ježkem: ICdyžse zdá,^ -že člověk.již někde, dosáhl..ôsiéiipjb.yíi,, bylojtanT již'druT ' bytí-pro-sebe; kdyi_se...zdá, že se napjňuje bytýpro-še6e, zmocňuje, sé ho_„ nahp_ďilost. "By&-'pjÓ-"sebj: je calóšITTui, sebe^ladení; serfeteleiň^nastafJěhjbJĎ^tíje"to*~jéItěŕäču-kálněji než třeba u Fichta - usjáyičnéjransče^^ se stále váže na to a to, jež má Dyt iranscenaovanoľ Z tohoto hlediska nelze rozeznat, jak by mohla vůbec být za těchto předpokladůL^yiH^i^-i^ala^^^^^^íir"" rou Same navrhuje jako humanistickoujperspektivu. Ve svých-pozdějších dílech Sartre tento problém pomíjí. Zá- 56 sadní teze zůstávají chápou se ale mnohem realističtěji: prostor pro svobodu je nahlížen úžeji; na místo mdividuálního 55 bytí-pro-sebe, vrhajícího se stále zpět na sebe sama, nastupuje vzájemnost angažovaných skupin. To jsou modifikace, které z hlediska Bytí a nicoty vlastně vůbec nejsou možné. - 57 Roku 1960 vyšel první {a jediný) svazek KiM^diAlektj^ké-ho rozumu.' PialgkUdcým roz_urnem myslí Sartre jak svou ^ajituLteorii, .tajuepjjlm^r^ kritť-žují a obohacují. Sartre"HaaTm'äividuurn v rámci historického materialismu a současně kritizuje za pomoci své teorie dialektický materialismus. Základní kategorie jeho analýzy se nemění: na jednu stranu „setrvačnost", tj. ten základní rys matérie, který získaly také sociální vztahy, sotva se změnily v institucionalizované „bytí" - a na stranu druhou agilnost praxe, říejdjljejaiějš^^ který nás ohrožuje, vidí Sartre v nedostatku zboží a statků, které jsou nutně~k"žjvotu. Až^ude_tento...nedcÄtatek odstraněn rozvojem yýrobjííchsily^dejm an-a£chickou_jp nikoli principem asymetrických vztahů (nahoře/dole, subjekt/objekt), nýbrž: symetriívzájemného uznání jednotlivců a_skupin. - Dalo se očekávat, že Komunistická strana nepřijme tento reformní návrh; hůře afe Sartra postinlo, že"se vytvořilo hnutí^J^ygtna 1968, aniž o tom něco pjícjiem tu-šiL_Tato zkušenost zřejmě přispěla k tomu, že pj^novajny "3řuhý svazek nebyl dokončen (uveřejněn postům 1985) 58 V"^greMto'"^g^gtf^^^!tbxse věnoval Sartre úkolu, který ho fascinoval od počátku: vyjasnění existence spiso- - yateje.jy* díle Idiot rodiny o autoru „Madame Bovaryové" Gustavu Flaubenoví (1521-1880) využil celý brilantní arzenál své „existenci^ Pres enormní rozsah ani tento spis Sartre nedokončil Co ho zde zajímalo (stejně jako na J. Genetovi a na sobe samém), je otázka, proč a jak se^člověk. JÍjIB^;^!?^^^!!^ prgďucentem,,imaginárna. CTiápé gTr^Í^o.pokuiiiěcQ' udělat j ěxtrerhně e^sten^lní nouze; spisovatel vzniká sebekonstltuci, ktéra~)e odpovědí najeh0j(^^txií)' výzkum gen"ežř"spisl>vaTéIě^^ náhledy áejen do struktury lidské existence, ale také do fungování společnosti, jejúnžjea^ V sadismu, s nímž Flaubert nakládá se svými postavami, vidí Sartre 56 r Inapříklad zrcadlo sebenenávistí buržoazie po potlačení revoluce v roce 1848. Sartre^etóeUokuJ^g. Posjnrtně_vyšla.jeho XaMexs.p.o.ui une morálekiZomami^\^j^áUe,^9Zy), částjeho_deníků -a jeho korespondcnce.se. Simone .dc .Beauyoir.. " Literatura: l Biemel 1979 König 1988 í Schilpp 1981 Hengeifarock 1989 \ Cohen-Solal 1988 Lapointe 1981 (bibliografie) i' I VII. Albert Camus t Camus se r^rodil roku 19_13Jako syn francouzského Alží- 59 řana, kariéru profesoráTiiosotie mu 2nemožnilajuberkuIÓ2g, i'. a proto působil až do své předčasné tragické smrti v roce \: l?6QJako spjsovatel, dramatik a žurnalista. í. 3eho~vfohô7^ I situace: vairwimgaig^^^^^^^^^^är^^^^k I "srozumitelný svět je odsojuzena_JM_zj^skqtám^ I touha'po štěstí. Klade si otázku, jajyera těchto predookía- l dů t možnýji^ zdánlivá ;i ré|ení jako" ukovaj mýthe^de l SisyphV", 1942, česky Mýtits o Ší^qyz,_l995, 2006; „Hom- - l me révolté", 1951, česky £toyěk revolptýid. 1995). gešením *" \ není sebevražda.- ajgijějggpá, protože neDřekonáv^ábsúP }■ dj,tž'nffi rjg ji pön^.'c^m^ základny; ale aniďuchovrií, jež" í' spoävá v tom, že se č)gyěk_vzdá přesile iracionality, "anebo I se začne sám utěšovat tím, že nádchy Pod- 1- řízení se moci iracionality obětuje lidskou čest; útěcha z hair- |. monie pak svádí (ve své náboženské formě) k pasivitě vůa Ir skandálním panujícím poměrům, anebo prozatímně ospra- g vedlňuje (ve své marxistické formě) všechny formy útlaku. I Podřízenistejnějakp^ exi; 1. Camuse je aIejčfověkjLsgm^ Dojí ; konce ijtdvby^fflovi^ óď nejľ Který I nebrání tôlnu7äby]|eho děti neoyíý'u^žneny, žád^jrešern.