DONE B B riminalistika Jan Musil Zdeněk Konrád Jaroslav Suchánek 2. přepracované a doplněné vydání 2004 ^1 b g c k o v y mezioborové C-HBECK učebnice Předmluva k prvnímu vydání ir citace: .sil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání, ha'; C. H. Bečic, 2004, 606 s. :iP - KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR lusil, Jan j-iminalistika / Jan Musil, Zdeněk Konrád, Jaroslav Suchánek. -. přeprac. a dopl. vyd. - Praha : C. H. Beck, 2004. -xiii, 583 s. - (Beckovy mezioborové učebnice) SBN 80-7179-878-9 43.9 l kriminalistika l učebnice vysokých škol 43.9 - kriminalistika 17.016 - Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice ÚSTŘEDNÍ KNIHOVNA I právnické fakulty MU J fylo zcela rozebráno. ostatně přepracovaný á doplněný text reaguje na obsáhlé legislativní zrfteny, k nimž ihv:tmtn{mřízeníav.poli^nhiprúmod}^ 2001 a mémamickýyýýoj moderních rHmáMaťkýěkméió& )b (ňapř. metody genetické analýzy DNA), nové zaváděných automatických iňfor-éiích systému apod. Novějsoii zpracovány partie o prohlídce a o .metodice vyšetrovaní stnvch činu proti duševnímu vlastnictví: značných změn doznaly také ostatní 'todiky- vyšetřování vysoce.nebezpečných forem, biminatityjakó je'organizovaný win, hospodářská a počítačová kriminalita. _ ... ychonipřtďéšli n^^tňW,:no^o^kŮ^:^-m<^áM mo&ně-mSre sé.snašímeh jedmcmíkrtmimlM^ dh'kjazykové'těžkopádnosti' Pioia y textu učebhkě z'dS^u.slrvénoští nadtíýi Z'$5/201ľl;SpZ;jižneôzt osó^íi%, ovádějkiúkonypnpmméhoMzenÍM.Miorgá mp^Uďm:»^^^o-it^tTurj^ti^e. komjkthóvyšetí-pvámpodle•-§ 161 :olečnosti pro trestní právo a čestným členem Bílého kruhu bezpečí. O autorech Ing. Jaroslav Suchánek, CSc. (nar. 1943), absolvoval v roce 1965 Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, specializaci technická analytická chemie. Následně pracoval více než dva roky v podniku Monokrystaly Turnov, kde se podílel na technologii přípravy velmi čistých chemikálií určených •pro výrobu monokrystalů a polovodičů a na metodice zjišťování stopových nečistot v těchto materiálech citlivými analytickými metodami. V letech 1968-1976 pracoval jako expertná Kriminalistickém ústavu v Praze v oblasti kriminalistické chemie, požární chemie, identifikace drog a léčiv a toxikologie. Od roku 1976 působí v policejní vysokoškolské výuce v oboru kriminalistika, v současnosti na katedře kriminalistiky Policejní akademie České republiky v Praze. Externě se podílí na výuce kriminalistiky na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1982 obhájil kandidátskou dizertační práci o mikrostopách a získal hodnost kandidáta věd. Je zakládajícím členem Společnosti pro kriminalistiku, ve které v současnosti vykonává funkci předsedy. Řadu let pracuje jako člen redakční rady časopisu Kriminalistika. Publikoval více než 130 časopiseckých statí, především v tuzemské odborné literatuře. Je spoluautorem tří vysokoškolských učebnic kriminalistiky a vedoucím autorského kolektivu několika vysokoškolských skript. Na dalších učebních pomůckách se podílel jako spoluautor. Odborně se věnuje především problematice kriminalistické techniky. Byl řešitelem několika výzkumných úkolů, j ejichž výsledky byly uplatněny v kriminalistické praxi. V roce 2003 byl úspěšně obhájen jím vedený výzkumný úkol, jehož cílem bylo zmapování nových metod identifikace osob a věcí. UDr. Zdeněk Konrád, CSc. (nar. 1943), Dsolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Kriminalistickou praxi iskal na základních útvarech Veřejné bezpečnosti, kde pracoval jako řadový policista později vyhledavatel, na úřadu vyšetřování jako vyšetřovatel ana Kriminalistickém stavu VB Praha, kde působil jako vedoucí starší referent specialista, zástupce náčelníka v letech 1988-1991 jako ředitel. V letech 1991-1992 vykonával funkci tajemníka íeziresortní Komise vlády ČSFR pro narkotika. V současné době je vysokoškolským čitelem na katedře kriminalistiky Policejní akademie České republiky. Externě se odílí na výuce kriminalistiky na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. >dbomě se věnuje problematice kriminalistické taktiky a metodiky vyšetřování, kandidátskou disertační práci obhájil na téma „Možnosti využití poznatků teorie jflexivních her při vyšetřování trestných činů". Podílel se na řešení vědeckovýzkumných kolů zaměřených na metodiku vyšetřování počítačové kriminality a softwarového irátství, v současné době se věnuje problematice ochrany duševního vlastnictví. Je poluautorem několika učebnic a vysokoškolských skript. Publikoval desítky Obsah Předmluva k prvnímu vydání...................................................................V Předmluva ke druhému vydání...........................................................VI- Autoři jednotlivých kapitol.......................................■................................ VII : O autorech,..........................................................................V*11 Přehled použitých zkratek .;:..............>,.................................,XXIII I. Obecná část A. Úvod do kriminalistické vědy Kapitola 1. Pojem, předmět a systém kriminalistiky....................................3 § 1 Pojem a předmět kriminalistiky........................................................3 § 2 Místo kriminalistiky v systému věd...................................................6 § 3 Systém kriminalistiky......................................................................11 § 4 Metody kriminalistické védy...........................................................14 §5 Společenská funkce kriminalistiky.....................i............................15 Kapitola 2. Historie kriminalistiky..............................................................19 § 1 Historie kriminalistiky v zahraničí...................................................19 § 2 Historie kriminalistiky u nás..............................-............................26 B. Kriminalistické učení o trestném činu Kapitola 3. Kriminafistícká charakteristika trestného činu.........................31 § 1 Pojem kriminalistické charakteristiky trestného činu......................31 § 2 Komponenty kriminalistické charakteristiky trestného činu............32 § 3 Vý?nam kriminalistické charakteristiky trestného činu....................33 Kapitola 4. Způsob páchání trestného činu...............................................35 § 1 Pojem způsobu páchání trestného činu'.....................................35 § 2. Komponenty způsobu páchání trestného činu...............................36 1. Třídění komponentů podle předmětné povahy..........................36 2. Třídění komponentů podle složitostí.........................................38 § 3 Determinace způsobu pácháni trestného činu.....................-.........39 1. Objektivní determinanty................................-...........•................40 2. Subjektivní determinanty...........................................................42 §4 Mechanismy utvářející"způsob páchání.trestného činu..................45 § 5 Význam způsobu páchání trestného činu pro kriminalistiku.......... 47 1. Význam způsobu páchání pro tvorbu vyšetřovacích verzí..........47 2. Význam způsobu páchání pro krimirtalistíckou evidenci „modus operandi systém" (MOS)..............................................50 bsah Obsah 3. Význam způsobu páchání pro kriminalistickou identifikaci. 4. Význam poznatků o způsobu páchání pro kriminalistickou prevenci........................................................................... Kapitola 5. Kriminální situace......................... § 1 Pojem kriminální situace a její význam pro vyšetřování trestných činů ............ § 2 Komponenty kriminální situace........... Kapitola 6. Kriminalistické učeni o pachateli...................................... § 1 Jaké vlastnosti pachatelé studuje kriminalistika...................... § 2 Vlastnosti, pachatelé ovlivňující tvorbu stop a výrazně se v nich zobrazující................................................................ V § 3 Vlastnosti pachatele ovlivňující jeho chovaní :: v průběhu vyšetřování..................................................... § 4 Vlastnosti typického, pachatele., ů r čitého druhu trestných činů § 5 Psychologické profilovaní pachatele........................................ Kapitola /. Kriminalistické učeni o obéti........................................... ;*.. § 1: Základní pojmy kriminalistické viktimologie. Oběť, újma, vil<±i.mizace:ř.,::,:;,:.:..v.>/.^ § 2 Předmět kriminalistické viktimologie....................................... § 3 Role oběti při oznamování trestných činu ,A,,;...;.....-.;.,::.,.v,.'.;.;..;; § 4 Role oběti při vyšetřování trestných činů..............;;:. C. Kriminalistické učení o stopách Kapitola 8. Obecné zákonitosti vzniku stop............j. § 1 Zákonitosti vzniku a záTJikU.kTJmi^afisťic^e.h^^ófí.; § %::; Rojeni a .ýýzfia;m T^]ir^al|stícl<:ýthf stpja; v.;s.-.:.ríi| KápholaSpřjdě^ §:i.;Děleni kriminalistickych stop podle mechanismu jejich vzniku § 2 Dělení kriminalistickych stop podle změn '.y y ■> V § 3 "Mikrostopy............;'X-::.....'X[:^:i^fiü;^.^:^^.y::■;->.; D. Obecná metoŕiológie: knrairtafeíckě prä?^::-::l : kapitola: Ä" Proces ■■poznaní: trestného ;:' § 1 -"pbeeň"4cHa^akterl^ká: pro ;Y:§Z:Zy!äštw ..Zvláštnosti;; procesu-pözn § 4 Zvláštnosti metod poznání...................................................... § S Zvláštnosti subjektů poznáni................................................... ..51 .. 51 .. 53 ..53 .. 54 .. 57: ..57 .. 57 .. 59 .61 ..62: ...66 ...66 ...67 ...68 ...71 ;.75-. 75 .."76:.; .81 ' .81 .83 .87 .93 .93 .94 .95 .96 .97 Kapitola 11. Vyšetřovací situace.......................... § 1 Pojem vyšetřovací situace......................... § 2 Komponenty vyšetřovací situace.............. 1. Informační komponenty...................,,, 2. Osobnostní komponenty ..:................;. 3. Organizační a materiální komponenty . §3 Třídění vyšetřovacích situací.;.'....;..... § 4 Význam vyšetřovacích situací................... Kapitola 12. Charakteristika kriminalistickych metod................... , § .1 .Druhy metod, kriminalistické praktické; činnosti ..;.:.v.........;.. § 2 Přípustnost kriminalistickych metod.................................. § 3 Některé obecné poznávací metody................................... Kapitola 13. KriminalisticKá identifikace........................................ § 1; Pojem totožnosti v kriminalistickém slova smyslu a pojem; ■," kriminalistické; identifikace:.,^.:v.v.v.::^..:..^;.J...:..;..v.;.:..íi.:í:; § 2; Východ íska kriminalistické; identifikace;.-.;.;.'-.:.............. 1. Princip individuálnosti pbj^J^;;ji.v,i:fy.i^\^:ioo;;;^/,;;;:íii ■ ■:'" 2.; Princip relativní stálosti objektu:".y'.':.\/.rľ:-.ľ.:.. ...... 3. Způsobilost objektů projevovat své vlastnosti; navenek^ §3; Qbjebý kTimíhälistic^ § 4: Čít,:fo:rmy a typické případy krimiriaiistickě"idénťífifcáce!íEj §" 5' jviétqdíka -id éňt^ij^a^hfKo: z1^.;.].;; . ;.V^. 1. Příprava:k identifikačnímu zkoumání..J;Vi=,;.y-IKiš 2: Vlastní znalecké; identit ...99 ..99 100 : 100 100 101 101 103 : 105 . 105 10.7 109 114 114 115 115 115 116 117 118 121 122 B.; Technické a přírodovědné~kí^ipa)lstUjkš^štäďy:' Kapitola 14. Obecná charakteristika technických!■'.■ a..přťřp^o.vMhycfr:m^^ Obecné.k teennickým s přírodovědným rtíétpäamH;;*||Síkí: p^ufivánýmiv^krÍTO ;§-2-Metody.; a^prpWed-k^ a Věcných 'důkazů\.;..:.. .^i, jí^.-.íi.-.'.^.^ íľ/.;ľ:HI:íi'5.iÍ;iíiríi|ií í ; § 3 Metody zkoumání stop ä VěchýcbXdůkjazů. vÍBvíäite|ň^m;H;; elektromagneticko^.................. ■íkoumání;stop:;áý Kapitola H: íp^k&LdskQpiě: §1 111; Čojem^krimM Vznik, ..typickédruhy á-íýs^wk%itóRó^!±^:S^i Vyhledávání,.zajisfo^ .stoptezköMM Ibsah Obsah § 4 Způsoby zkoumání daktyloskopických stop a možnosti identifikace člověka......,.....................,...„..,,.,.,..,„.....................144 ; ,s Kapitola 16. Portrétní identifikace...........................................................149 ;'.~|j< § 1 Pojem, kriminalistický význam a způsoby popisování osob..........149 ,:;5;| § 2 Sestavení popisu osoby podlo vnějších znaků..............................150 !; 3 Způsoby vytváření portrétu.osoby podle popisu.........................154 ^'¥s| § 4 Identifikace osob podle fotografie a identifikace -■•'i'*' neznámých mrtvol .......................................................................156 .;.;;í|. Kapitola 17. Identifikace,osob podle ručního písma..............................158; §1 Historie a kriminalistický význam identifikace osob podle ručního písma....................................................................158 :.. - J § 2 Individualizace ručního písma......................................................163 . § 3 Zajišťováni a zasílání sporného a srovnávacího materiálu............164. : § 4 Metody zkoumání ručního písma.................................................166 Kapitola 18. Kriminalistická biologie.....................................................168 § 1 Význam kriminalistické biologie a její objekty..............................168 '.5--;;| .■ § 2 Hlavni druhy biologických stop a jejich výskyt..............................171 ,;. § 3 Vyhledáváni a zajišťováni biologických stop.................................172 ■.::/r§;:4;MožnbštJ^ '"'Si' :,..ľ..biologických stop 7,.í—j..U..:,:',;;:...},.■■V-},:A 174 ;.■. .:;::::| § 5 Zkoumání kosterních nálezů........................................................177 ,;\:,-..:.%:::;;|. káp:kola; 1 ?':'\ Fpňoškôplfrv^ § 1 Pojem, kriminalistický význam a objekty fonoskopie....................180 •-: § 2- Druhy fonoskopických stop, jejich zajišťováni ■;- ■ 3: "_'.-á zasíláni ke zkoumáni :f:.v:;?:»>;.Vv;■ •>;.:v.^Ú;;:.;:.};»;.w 181 "-."i,?," Zkoůmání;fonoskppUkýchsW^ í iKapjtbla :20;;":;'Odb ......| § 1 Pojem a kriminalistický význam odorologie..................................185 . .::;-::§:-2:-Vznik-ódo ■ ľ: § 3 Vyhledávání, zajišťováni, zasíláni a zkoumání pachových stop87; >:.; ■::^:§\ Kapitola 21-M echäíiosfe :■ § 1 'Pojére;::krímiriaj(stický:vyzham a objekty-^ehäfjcf)^ick^^;-.>ľ;-ľ-; *.:Nvf Y>'"^ -■■. § 2 Vznik, typicke-drůhý^ :.ť.;:.^7;:.v-193; /.;/■:■;. -:■' § 3 Vyhledáváni, zajišťování a zasílaní: ':■ " ■;: mechanoskopických stop ke zkoumaní ^J;.-^ ■■: ľC:;/| ';■: § 4' Způsoby a metody zkoumaní;mečhahós^pickýčh stop::[..... ■ ;;S ,á. idéntifitečě::nastrpju;;A,v^ ........;| Zkoumání zarriků,;plorhb::i Kapitola 22. Krimínalístícká balistika.......................-.............................202 §1 Pojem, kriminalistický význam a objekty krírrtinaiístických balistických zkoumání................................202 § 2 Druhy zbraní a'.střeliva..............................204 § 3 Vznik balistických stop, jejich druhý a výskyt 207 §4 Kriminalistická balistická zkoumání.............................................. 209 § 5 Zkoumání povýstřelových zplodin................................................211 Kapitola 23. TrasolPgic,....................................................................215 § 1 Pojem trasologie, její význam a objekty zkoumáni.......................215 § 2 Chara 258 ..■■■■ § 3 Možnosti :a způsony kriminalistického]:■"[ elektrotechnického zkoumání......................................................260 Obsah Kapitola 28. Kriminalistické zkoumání vad kovových a nekovových materiálů........................................................................... 263 § 1 Pojem a význam zkoumání vad materiálu..................-...........263 §2 Kriminalistické zkoumání vad kovových'materiálů........................264 §3 Zjišťování původních odstraněných nebo pozměněných čísel, písmen, znaků a symbolů............................. 266 §4 Kriminalistické zkoumání poškozených pneumatik a vzdušnic ..... 268 §5 Kriminalistické zkoumání skla.........................................271 § 6 Kriminalistické zkoumání mechanicky poškozených tkanin 273 Kapitola 29. Kriminalistická dokumentaceu;^,..:..;..,.•..;........».ř-274— § 1 Pojem a význam kriminalistické dokumentace 274 - § 2 Protokol.......................................................................................275 § 3 Obrazová dokumentace.............................................................276 § 4 Topografická dokumentace..........................................................278 § 5 Jiné druhy dokumentace^.i.v.;...::.!..;.,.;,^.'.^;.;.282 F. Taktické kriminalistické metody Kapitola 30. Kriminalistické verze..................................................285 ; : § 1 Pojem, podstata a význam kriminalistických verzí........................ 285 ; ; :'-§2 Druhy kriminále § 3 Tvorba kriminalistických verzi.......................................................290 . ; § 4 Prověrka á dokazování kriminalistických verzí..;............................ 292 :Kápiťóla 31, Plánovania organizacevyíetrování,-..*.....-..::.........-.i;-295-* § 1 Pojem; podstata a zásady plánovánívyšetřování.,;.;:......;;.;;,:...;.;,". 295 § 2 Druhy plánování a organizace vyšetřování.......,...........,......,........298 i 1. Plánování a organizace vyšetřování jednotlivých událostí........298 2. Plánování a organizace vyšetřování při týmové práci...............302 ; f . 3. Plánování a organizace jednotlivých úkonů .'............................303 ......4. Plánování a organizace celkové činnosti vyšetřovatele (týdenní plán práco)................................................................304 , ..";..§ 3 Formy plánování a organizace vyšetřováni......................,...............304 líapitola 32. Využití znalců a odborníků v kriminalistické : praktické činnosti..........................................................306 § 1 Formy využití odborných znalostí v kriminalistické praxi..............306 § 2 Pojem, obsah a druhy expertizy................................................307 : § 3 Stádia expertizy.,.....1..........................*.'.....;....',..,....;..'."........"...*.....309 1. Přípravné stadium...........................................................'.........309 2, 'Stadium 'znaleckého zkoumání.;:..;^ < 3. Stadium hodnocení a využití znaleckého posudku...................313 Kapitola 33. Ohledání...........................................................................315 § 1 Obecné otázky ohledání...............................................•........•......315 §2 Druhy ohledání............................................................................317 § 3 Metodika a taktika ohledání místa činu....................................... 321 1. Neodkladná kriminalistická a obecně bezpečnostní opatření prvního zásahu na místě....................................................■......321 2. Příprava ohledání místa činu..........................................•—.....322 3. Vlastní ohledání místa činu....................................................... 322 §4 Hodnocení výsledků ohledání..........■■..,;-.-,,.,:.....~<-324. § 5 Dokumentace průběhu a výsledků ohledání..........:......................325 Kapitola 34. Výslech a konfrontace.......................................................327 § 1 Obecná problematika výslechu a v^poyědÍAv.-ií.:.v.,.v.>,:.J.i^.".:,v.i,.i^.-327. § 2 Příprava výslechu .........................................................................328 1. Analytická fáze přípravy výslechu............---------.......................328 2. Syntetická fáze přípravy výslechu,................................................ 3.29 §3 Taktika výslechu...........................................................,.....330 1. Stadia výslechu........................................................................330 2. Typické výslechové situace a taktické postupy jejich řešení......332 § 4 Dokumentace průběhu a výsledků výslechu...........................337 § 5 Konfrontace..................................................'■..............................33? Kapitola 35. Prověrka výpovědi na místě................:..............................340 § 1 Pojem a význam prověrky výpovědí na místě ..........i................ 340 § 2 Příprava prověrky výpovědi na místě.............;..............'.................341; ••'•* § 3 Taktika provedení prověrky výpovědi na místě-...".-.".....,...................342; § 4 Dokumentace "prověrky výpovědi na mísíé a její hodnocení.........343 Kapitola 36, RekogrVke. :■.............;.......................................................... 345. § 1 Pojem a druhy rekognice.............................................;................345*; § 2 Příprava rekognice......................................................................347; §3 Taktika provedení rekognice.........'....................."..........;................ . §4 Dokumentace a hodnocení;průběhu a výsledku rekognice..........353 Kapitola 37. kriminálistický experiment................,.*............................... 355; '-. ■' § 1 Pojem, druhy a výzriarn ' krfrninalfštfčk<5h'ó ěxpehmeňtu.".V.".'.;..'.355 §2 Účastníci kriminálističkého experimentu...............*.................357 § 3 Příprava kriminálističkého experimentu........................................35f :^;4 Taktika-provedeníkrimiriatistického- experimerAtúlň:,:iií;.vV.-.;:vijí:^^::359: § 5 Hodnocení výsledků kriminálističkého experimentu................. 361; ;;§:6 Dokumentacekriminálističkého-experimentu..,.;I,.:.;.,■;^.;;^:.;v;«í!^;toiľ3Řy: Kapitola 38. Kriminalistická rekonstrukce.............................................. 363; ;:-§:1: .Pojem; podstata a význam Obsah Obsah § 2 Druhy kriminalistické rekonstrukce...............................................365 1. Rekonstrukce kriminalisticky významných míst........................365 2. Rekonstrukce kriminalisticky významných předmětů...............366 3. Rekonstrukce kriminalisticky významných znaků člověka.........366 4. Rekonstrukce kriminalisticky významných jednání a událostí... 367 § 3 Taktika rekonstrukce trestného činu......................................367 1. Příprava rekonstrukce trestného činu.............,.....367 2. Základní taktické zásady rekonstrukce trestného čihu.............368 3. Základní taktické postupy rekonstrukce trestného činu ........... 369 :;. 4. Průběh rekonstrukce................................................................370 §4 Dokumentace a hodnocení výsledků rekonstrukce ~ trestného cinu...............................................................................371 Kapitola 39. Pátrání..............................................................................373 1; Pojetí, pojem a význam pátrání,.............................;.....•......... 373 ; § 2 Druhy pátrání...........................................................................375 § 3 Taktické zásady pátrání................................................................377 T. Zásada reálnosti pátrání ....................377 ; \ 2. Zásada koordinovanosti a součinnosti v pátrání ..................... 377 í 3, Zásada operativnosti a rychlosti ..............................................378 l 74. Zásada spolupráce s veřejností'.:..........378 ■ ; :§4 Metodika pátrání.........................................................................379 ; Kapitola 40. Kríminalistická informatika................................................ 382 § i Pojem, význam a funkce kriminalistické informatiky ,•.;:>;........,.,.,. 382 ..;". § 2;'Přehled kriminalistických evidenci'^.i.'.-.'................,.............,-... 385 : !š-3-.'Charakteristika nejdúležitějšich kriminalistických evidencí.......í... 388 ..;§;é-Kríminalistické.;s„bír^ .......,.........<..........„3.90 Kapitola 41.,; Prohlídka i'^Ĺ^Ž-.,Í;ú;^,,Í,:l^:.,.i.............:............=. 392 :;'.:§'1- Pojem výžrtófrVá drahý:prohJíd:ek■S,C.-:^Í:.:............................. 392 :Sv£2:TJ.rTpw :;, § 3,Metodika provedení domovní a osobní prohtfdky............... 397 : >■>:&4. Základní taktické zása^p)tihllídl^>.ľ:^^.;.>>............................ 400 p; :::§:57Pokum ''■ § 6 Hodnocení výsledku a průběhu prohlídky..................................... 403 G. Obecné otázky metodiky;yyléttóyání■ ý/r'''-:''. Kapitola M>:Pojem a systém:metodiky:%séířová:6í:. " § 1 Pojem a funkce metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů................. § 2 Systém metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů..............................................................................409 §3 Zásady metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů..............................................................................411 Kapitola 43. Komponenty jednotlivých metodik vyšetřování trestných činů...........................................................--------..413 § 1 Obecně o komponentech jednotlivých metodik vyšetřování.,...,,.. 413 §2 Podrobnější výklad o komponentech...............................:........... 413 1. Typová kríminalistická charakteristika daného druhu trestných činů..........................................................................413 2. Typické stopy...............:....................................................414 ■-:-3; Typické vyšetřovací situace.......................................................415 4. Zvláštnosti předmětu vyšetřování............................................415 . .....5. Zvláštnosti podnětů k vyšetřování.......,,,4,15 i 6. Zvláštnosti počátečních úkonů.................................................416 7. Zvláštností kriminalistických verzí, organizace a plánování vyšetřováni...........................................................417 8. Zvláštnosti následných: úkonů................................,,„..,,417: . 9. Zvláštností zapojení veřejnosti a kriminalistické" prevence........417 : :E........:....407 Ui........407 H. Jednotlivé metodiky vyšetřování Kapitola;44. Metodika vyšetřování vraždi... § 1 Kriminalistíeká charakteristika vražd , § 2 Typické stopy..„,„..,,,.v,.,,. § 3 Typické vyšetřovací situace................ § 4 Zvláštnosti předmětu vyšetřování..,,., § 5 Žylástnosti podnětů k vyšetřování..... §6 Zľvláštnosti počátečních úkonů.......... :;r 1. Prípady, kdy mrtvola nebyla:nalezena r.-.i 2Í, Případy, kdy mrtvola byla nalezena....., § 7 Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánováníi á-organizace vyšetřování.........................'. § 8 Zvláštnosti následných úkonů.................. § 9 Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování .a[zvláštnosti, kriminalistické prevence............. :-.lfepřto1a:ÍS/-'Metoc|Íka-vyšetříftřání:fauptór;;. § 1 Kríminalistická charakteristika loupeží. § 2 Typické stopy......................................; § 3 Typické vyšetřovací situace.................j § 4 Zvláštnosti předmětu vyšetřování.......i : ■ §:5 ..Zvláštnosti:podnětů kvyšetřování >;.>,,; § 6 Zvláštnosti počátečních úkonů...........i ... 419 ...419 ... 424 ... 425 ...427 ...427 ... 428 ...428 ...429 ... 432 ...433 .... 435 ...437 ...437 ... 441 ...441 ... 443 ...444 ...444 Obsah Obsah § 7 Zvláštnosti vyšetrovacích verzí, plánování a organizace vyšetřování,.............................................................446 §8 Zvláštnosti následných úkonů......................................................447 §9 Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování - a zvláštnosti kriminalistické prevence...........................................449 Kapitola 46. Metodika vyšetřování krádeží.................................450 § 1 ■■Kriminalistické charakteristika krádeží................................450 § 2 Typické stopy...................................................................452, § 3 Typické vyšetřovací situace ......453; : .§.4 Zvláštnosti podnětů k vyšetřování...„..:.................... 4.54 .•; § 5 Zvláštnosti počátečních úkonů...................................................... 455 :. § 6:;Zvláštnosti vyšetřovacích verzí a-plánování- vyšetřování..:..;.:;:456 í § 7 Zvláštnosti následných úkonů......................................................457 § 8 Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování .....a zvfáštnosti. kriminalistické-prevence.-.-.-.j....',;:.*.:.-.,;..................... 459 Kapitola 47. Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů................ 460 ...§ 1 Kriminalístická charakteristika sexuálních trestných činů...........,..460 * §2 Typické stopy i......................................................i........................465 ; § 3 Typické vyšetřovací situace...........................................................466 ; -- § 4 Zvláštnosti předmětu.vyšetřování...................__________,......-..„...................467 § 5 Zvláštnosti podnětů k vyšetřování................................................468 i § 6 Zvláštnosti počátečních úkonů.....................................................468 ■■;;: §7: Zvláštnosti.vyšetřovacích verzí, plánování■ ■;::■;,-■. .■_■: .:•;: ;- a organizace vyšetřování.....................;....................................472 • . § 8 Zvláštnosti následných úkonů...................................................... 472 : § 9 Zvláštnosti zapojenfvéřejnosťi do vyšetřování ; a zvláštnosti kriminalistické prevence.......................................,;...476 : Kapitola 48:■ -Metodika.:vyšetrovaní hospodářské-kfiminatity.::..;.■:.:478-;: § 1 Kriminalistický pojem a obsah hospodářské kriminality...........478 ; § 2 Kriminalistícká charakteristika hospodářské trestné činnosti479 ; ■ ■ §3 Typické stopy'....-........................,....,-..-.:„.....,..................._,„.....,.,. 484 § 4 Zvláštnosti podnětů k vyšetřování.....<•...............................485 ; § 5 Zvláštnosti předmětu vyšetřování.................................................. 486 § 6 Zvláštnosti počátečních úkonů...............................................48? ! § 7 Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánováni ...... a organizace vyšetřován/.^,..................J.,„.....l.J,,..,.48:8.: § 8 Zvláštnosti následných úkonů....................'..............................1... 48S §9 Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování v;;^:--::;: azvjáštnosthtómi^ Kapitola 49. Metodika vyšetřovaní silničních dopravních nehod........... 491 , .§ 1 Kfiminaljstická charakteristika.............................491 - § 2 Typické stopy.......'.............;.................;.......................................... 493 § 3 Typické vyšetřovací situace........................................................... 494 § 4 Zvláštnosti předmětu vyšetřování.................................................495 § 5 Zvláštnosti podnětů k vyšetřování................................................496 § 6 Zvláštnosti počátečních úkonů .,..............................................497 § 7 Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánování a organizace vyšetřování...............................................................500 § 8 Zvláštnosti následných úkonů.......................................................501 § 9 Zvláštností zapojení veřejností do vyšetřování ..... a zvláštnosti kriminalistické prevence..................503 Kapitola 50. Metodika vyšetřování požárů, výbuchů a havárií............... 505 § 1 Kriminalistícká charakteristika požárů, výbuchů a havárií............. 505 :; § 2: Typické'Stopy:.......•......••....:...:....V..;;....;..u:;-...-.::.-..-..;;.v..-.:;..-..-.„..-..;-.:;;.-. 507. § 3 Typické vyšetřovací situace...........................................................508 §4 Zvláštnosti předmětu vyšetřování.................................................509 § 5 Zvláštnosti: podnětůk vyšetřování.......510. § 6 Zvláštnosti prvotních vyšetřovacích a operativně pátracích úkonů...........................................................................510 §7 Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánováni :.':.■...■:::::'■::.:::;.:.;: .: a organizace vyšetřování................................;.............................515 : § 8 Zvláštnosti následné etapy vyšetřování........................................516 ; § 9 Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování ... ■:;.:---•.:::-.:: a kriminalistické prevence'...................................................517 í Kapitola 5.1. Metodika vyšetřování.protíprá.vních činů .. ŕ páchaných mládeží...........................................................518 § 1 Kriminalistícká charakteristika...................................................... 518: § 2 Typické stopy...............................................................................522 5.3 Typické vyšetřovací situace.......,.,,.„•,.,..,.,,...............,.,,,,...„,,-.522. §.4 Zvláštnosti předmětu vyšetřování.............................................523; §5 Zvláštnosti podnětů k vyšetřování.................................;...............524' § 6 Zvláštnosti počátečních úkonů................................v......:..............524 § 7 Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánování "aorganizace vyšetřování'..;.................................................... 525:: § 8 Zvláštnosti následných úkonů.....................................................525 § 9 Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování: -■ ; a zvláštnosti kriminalistické prevence....................1..................... 528 ; Kapitola 52. Metodika vyšetřování organizované kriminality................. 530 j § 1 Kriminalistícká charakteristika organizované kriminality?..............530 -§2 Typické podněty a zvláštnosti předmětu vyšetřování....................532; § 3 Zvláštnosti počátečních a hásledných úkonů...............533 -......^4 Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánováni ', a organizace vyšetřování...............................................................534: Obsah Kapitola 53. Metodika vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví...................................................................•••.....536 § 1 Kriminälistícká charakteristika trestných činů proti duševnímu vlastnictví.....................................................................................536 § 2 Typické stopy a jiné soudní důkazy..............................................540 § 3 Zvláštnosti podnetu k vyšetřování a typické kriminalistické situace..................................................................541 § 4 Zvláštnosti předmětu vyšetřování.................................................543 § 5 Zvláštnosti počátečních úkonů.........................................•...........545 § 6 Zvláštnosti kriminalistických verzí, plánovaní a organizace vyšetrovaní...................................................................................547 § 7 Zvláštnosti následných úkonů......................................................548 § 8 Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování a zvláštnosti ' kriminalistické prevence.........................................551- Výběr z literatury................................;...................................................553 Jmenný a věcný rejstřík...........................................................................569 Přehled použitých zkratek AUC - Acta Universitatis Carolinae AutZ - zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) DNA - deoxyribonukleová kyselina LPS - Listina základních práv a svobod, vyhlášená předsednictvem ČNR dne 16. prosince 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (č. 2/1993 Sb.), ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. OKTE - odbor kriminalistické techniky a expertiz Policie České republiky správ krajů a správy hl. m. Prahy PolZ - zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů Sb. rozh. tr. - Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek (část trestní) TrŘ - zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů TrZ - zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů ZSM - zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) A Úvod do kriminalistické vědy Pojem, předmět a systém kriminalistiky Pojem a předmět kriminalistiky V odborné literatuře se lze setkat s mnoha různými definicemi kriminalistiky, z nichž žádná není všeobecně uznávána. Někteří autoři vymezují kriminalistiku velmi stručně a vágně - tak např. nestor kriminalistiky Hans Gross jí definuje jako nauku o reáliích trestního práva (1898). Novější definice jsou zpravidla obšírnější a obsahují ty obecné pojmové znaky, které jejich autoři pokládají za nej výstižnější a nejvíce specifické pro odlišení kriminalistiky od jiných vědních disciplín. Je třeba dodat, že v publicistice a v populárně naučné literatuře se termín „kriminalistika" často používá velmi nepřesně a zaměňuje se s označením příbuzných oborů, jako je kriminológie, nauka o policii nebo nauka o trestním právu. Při vymezování jakéhokoliv vědního obora je užitečné stanovit, jaké objekty, tj. jaké jevy objektivní reality jsou jím zkoumány. Objekty zkoumané kriminalistikou lze rozdělit do tří skupin: 1. skutek trestného činu a osoba pachatele, 2. stopy trestného činu a nositelé stop, 3. činnost policie, orgánů činných v trestním řízení, odborníků a znalců při odhalování a vyšetřování trestných činů a při zkoumání stop. Je však patrné, že výčet těchto objektů nevystihuje dostatečně specifikum vědního oboru kriminalistiky, protože uvedené objekty jsou zkoumány z různých aspektů i jinými vědními disciplínami. Ani kriminalistika nestuduje všechny jejich vlastnosti, nýbrž jen takové, které jsou relevantní z hlediska odhalování a vyšetřování trestných činů. Více se lze přiblížit obsahu vědy, pokusíme-li se vymezit její předmět. Předmětem vědy je třeba rozumět zákonitosti, vztahující se ke zkoumaným objektům, o jejichž postižení daná vědní disciplína usiluje. Věda, má-li být hodna toho jména, musí podávat nejen popis skutečnosti, nýbrž též nalézat hlubinné souvislosti, nazývané zákony či Úvod do kriminalistické vědy A 1 Pojem, předmět a systém kriminalistiky zákonitosti objektivní reality. Teoretické poznání se snaží proniknout od jevu k podstatě, podat vysvětlení skutečnosti a předpovědět budoucí chod událostí. " Kriminalistika jako aplikovaná vědní disciplína si od počátku své existence kladla za cíl přispět k potírání zločinnosti tím, že poskytne policii a orgánům činným v trestním řízení účinné poznávací nástroje, umožňující odhalení trestných činů a usvědčení jejich pachatelů. Aby tohoto cíle mohla dosáhnout, soustředila se kriminalistika na zkoumání zejména dvou okruhů zákonitostí, které tvoří předmět kriminalistiky: í. zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop a jiných kriminalisticky relevantních ŕ informací o spáchaných trestných činech, 2. zákonitosti vyhledávání, shromažďování a zkoumání stop a jiných kriminalisticky relevantních informací o spáchaných trestných činech. Zjednodušeně lze říci, že kriminalistika je nauka o poznávání spáchaných trestných ' činů. Jejím cílemje poznat zákonitosti vzniku, nalezení a využití informací o spáchaných r trestných činech. i Již na tomto místě a dále pak v celém obsahu kriminalistiky se setkáváme s klíčovým j pojmem stopa. S jistou nepřesností se dá tvrdit, že kriminalistika je nauka o stopách trestného činu. Stopa je následkem trestného činu, je změnou v objektivní realitě, která přetrvává i po dokonání trestného činu a umožňuje nám trestný čin odhalit a objasnit. Stopa je dominantním zdrojem informace a je východiskem všech poznávacích procesů [ při odhalování a vyšetřování trestných činů. Kromě stop jsou pro kriminalistické poznání využívány i jiné informační zdroje, které však mají až sekundární význam. Příkladem takových jiných relevantních informací, jimiž se kriminalistika rovněž zabývá, jsou např. informace načerpané z databází o dříve spáchaných trestných činech (z kriminalistických evidencí), informace získané experimentálně při pořizování tzv. srovnávacích materiálů apod. Předmět kriminalistiky j e velice široký. To je dáno tím, že samotné trestné činy a okolnosti, za nichž jsou páchány, jsou velice pestré a tudíž i vzniklé stopy jsou velice variabilní. S jistou nadsázkou je možno říci, že stopou může být cokoliv - počínaje nápadnými a nepřehlédnutelnými skutečnostmi, jako je třeba bodná rána na těle oběti, a konče skrytými a obtížně zj istitelnými j evy, j ako j sou mikroskopické částice prachu na oděvu pachatele, elektromagnetické změny vyvolané podvodnou bankovní operací a zachycené v paměti počítače nebo paměťové stopy ve vědomí svědka. Z toho vyplývá, že také paleta postupů a metod používaných při vyhledávání a zkoumání těchto stop je nesmírně bohatá. Není nezbytně nutné, aby všechny stopy byly poznávány vědeckými metodami. Odpradávna, ještě před vznikem kriminalistiky, byly v trestním řízení využívány k usvědčování pachatelů stopy, které jsou snadno zjistitelné a jednoznačně interpre-tovatelné metodami běžného smyslového nazírání a rozumového zpracování (obrazně označovaného jako „zdravý selský rozum"). Takové stopy kriminalistika zaznamenává a popisuj e, ale nemusí j im věnovat zvláštní teoretickou pozornost. Jestliže např. pachatel trestného činu pohrdám soudem (§ 169b TrZ) pronese své urážlivé výroky před několika svědky, kteří všichni shodně vypovídají a i sám pachatel se k činu doznává, nečiní zpravidla dokázání takového skutku potíže a není třeba využívat žádné vědecké metody poznání. Orgány činné v trestním řízení Ui vystačí s postupy empirického poznání, užívanými v běžné životní praxi. Popsaný příklad je však ve spektru současné kriminality spíše atypický. V naprosté většině případů je poznání trestného činu mnohem obtížnější, protože stop je málo, informace v nich obsažená je nesnadno interpretovatelná, pachatel se skrývá a čin popírá, ve výpovědích několika svědků jsou rozpory. Při vyšetřování takovýchto trestných činů nestačí běžné poznávací postupy, užívané v každodenní praxi; tehdy je namístě aplikovat složitější metody poznání, zprostředkované kriminalistickou vědou. Kriminalistika si neklade za cíl zkoumat veškeré druhy stop. Někdy je situace taková, že coby stopy vystupují specifické jevy, o něž se v jiných souvislostech důkladně zajímají jiné vědní disciplíny nebo jiné obory praktické lidské činnosti. Tak je tomu tehdy, j estliže samotná trestná činnost se jen málo odlišuje od pravidelných životních a pracovních dějů. Např. k tzv. praní peněz se často používají bankovní operace, které nijak nápadně nevybočují z rámce běžných zvyklostí. Jimi vytvořené stopy (např. na bankovních dokumentech nebo v počítačových databázích) se jen málo odlišují od okolí, jsou velmi skryté. Povahou takových operací se vždy zabývaly ekonomické obory, které o nich shromáždily velké množství zkušeností a poznatků. Proto také nalezení, zajištění a zkoumání takových stop může nejlépe uskutečnit odborník nebo znalec s ekonomickou kvalifikací, nejspíše ve spolupráci s dalšími odborníky. Kriminalistika v těchto případech zpravidla nezkoumá samotnou povahu takových specifických stop, protože by tím zbytečně dublovala jiné specifické zdroje poznání. Avšak i za této situace přispívá kriminalistika k důkaznímu využití takových specifických stop. Zabývá se např. problémem, jak správně vymezit úkol pro znalce a odborníky jiných oborů a jak začlenit jimi poskytnuté informace do systému jiných důkazů tak, aby informace o trestném činu byla komplexní a dostatečná pro dokázání všech relevantních skutečností. Nestačí tedy např., aby znalec - ekonom objasnil mechanismus bankovních operací při praní peněz. Je třeba též zjistit zdroj „špinavých" peněz, spojení pachatele s jinými osobami, způsob nakládání s „vypranými" penězi apod. Tímto problémem komplexního využití stop se zabývá himinalistická metodika. Výlučnou doménou kriminalistiky jsou zejména takové stopy, které se svou povahou výrazně odlišují od jevů nonnálního života a běžných přírodních procesů a jejichž vznik je typicky spojen s pácháním trestné činnosti. O takové stopy se zpravidla nezajímají jiné vědní disciplíny ani j iné obory lidské činnosti, protože pro ně nemají žádný praktický význam. Příkladem takových stop jsou např. otisky papilámích linií v daktyloskopické stopě, mikroreliémí deformace vzniklé na střele při průchodu hlavní střelné zbraně apod. Právě zkoumáním takových stop, o něž obecnější vědní disciplíny nejevily zájem, začal před sto lety historický vývoj kriminalistiky - tak vznikla např. daktyloskopie, mechanoskopie, kriminalistická balistika, písmoznalectví apod. V dalším Úvod do kriminalistické vědy A 1 Pojem, předmět a systém kriminalistiky vývoj i rozšiřovala kriminalistika horizont svého zájmu o nové a nové druhy stop a posléze odhalila a popsala obecné zákonitosti, platné pro celé velké skupiny stop. Závěrem můžeme podat tuto definici: Kriminalistika je samostatný vědní obor sloužící ochraně občanů a státu před trestnými činy tím, že objasňuje zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop a zákonitosti vyhledávání, shromažďování a zkoumání stop a tím, že vypracovává podle potřeb trestního zákona a trestního řádu metody, postupy, prostředky a operace v zájmu úspěšného odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Uvedená definice neobsahuje všechny pojmové znaky, jinak by ztratila svou stručnost a přehlednost. Teprve souhrn všech dalších podstatných tvrzení, obsažených v celé této kapitole, poskytuje ucelenou představu o obsahu pojmu kriminalistika. j* £, Místo kriminalistiky v systému věd Jak podrobněji uvedeme v následující kapitole, v době svého vzniku na konci 19. století se kriminalistika začala utvářet ze dvou zdrojů: z empirických poznatků načerpaných v policejní a justiční praxi a dílčích poznatků převzatých z jiných, zejména přírodních a technických věd. Nebyla tehdy pokládána za vědní disciplínu, nýbrž spíše za návod k úspěšné pracovní činnosti policisty či soudce, za „umění" praktického boje s kriminalitou. V pozdějším vývoji spolu s tím, jak přibývalo množství originálních kriminalistických poznatků a jak se posilovala jejich integrita a strukturovanost, začalo sílit přesvědčení, že kriminalistika není pouhým pragmatickým návodem k pracovnímu postupu, nýbrž že má vědeckou povahu. I nadále však byía pokládána za součást jiných véd, byla např. označována za „pomocnou vědu trestního práva". V některých zahraničních zemích přetrvává takové stanovisko dodnes. V posledních desetiletích se však u nás i v zahraničí prosadil názor, že kriminalistika je samostatnou vědní disciplínou. Pro toto stanovisko lze snést mnoho přesvědčivých argumentů: Její samostatnost vyplývá především ze specifického předmětu jejího zkoumání, jímž se nezabývá žádná jiná vědní disciplína. Předmět kriminalistiky je přitom natolik významný, že je společensky žádoucí věnovat mu samostatnou pozornost; ohrožení společnosti kriminalitou je v poslední době velmi akutní, takže pozvednutí metod jejího potírání na kvalitativně novou, vědeckou úroveň je všeobecně pociťováno jako velmi prospěšné. Kriminalistika dnes disponuje rozsáhloupoznatkovou bází, která by se dala jen obtížně vtěsnat do rámce jiné vědy; tyto poznatky jsou přitom vnitřně strukturované a uspořádané do celistvého systému. Je splněn i další atribut každé samostatné vědy, totiž existence vlastní metodologie. Je vytvořena též institucionální základna pro pěstování kriminalistické teorie, jako jsou výzkumné ústavy, laboratoře, publikační a dokumentační centra, odborné časopisy, mezinárodní I I vědecké aktivity. V mnoha vyspělých zemích je zajištěna středoškolská a vysokoškolská i výuka kriminalistiky na univerzitách a policejních vysokých školách. ^ Výrazným rysem kriminalistiky je její interdisciplinární povaha, jsou v ní zastoupeny prvky společenskovědní, přírodovědní i technické. V české kriminalistice převládá f názor, že určující je její společenskovědní ráz; ten vyplývá z její společenské funkce, ' z její blízkosti právním disciplínám i z podstatné Části její náplně, kterou tvoří poznatky " o lidských činnostech. Zejména ty části kriminalistiky, které se zabývají taktickými metodami a metodikami vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů, maj í zřetelnou t společenskovědní orientaci. i V některých zahraničních zemích se naproti tomu v obsahu kriminalistiky akcentují I její přírodovědné a technické aspekty. To se potom promítá i do názvu této vědní f disciplíny: Někteří francouzští a švýcarští autoři zvolili pro kriminalistiku název „police i technique " nebo „police scientifique " (Niceforo, Reiss); v USA a v jiných anglicky > hovořících zemích se užívají termíny „police science ", „forensic science ",,, scientific i criminal investigation'' nebo... criminal detection " (O'Brien, Sullivan, Turner). Avšak i v uvedených zemích jiní autoři používají název „criminalistique" (Locard) nebo \ „ criminalistics " (O'Hara) a do předmětu kriminalistiky zahrnují i společenskovědní aspekty. * V německy hovořících zemích je obvyklý termín „Kriminalistik"; obsah vědy je tu I vymezován analogicky jako u nás (Gross, Heindl, Geerds, Herren, Maixner, Stelzer, í Kube, Clages a další). Stejně je tomu i v dalších zemích střední a východní Evropy . (Holyst, Hanausek, Czeczot, Tomaszewski, Widacki, Bělkin, Jablokov, Obrazcov, Cekov, Maver, Kertész a další). Kriminalistika patří do širší skupiny tzv. kriminálních nebo penitenciárních věd, které se zabývají trestnou činností, eventuálně i dalšími společensky patologickými jevy. Nej obecnější postavení mezi nimi má himinologie, která zkoumá zejména stav, dynamiku a příčiny kriminality, osobnost pachatele a prevenci kriminality. Kriminalistika má ke kriminológii velmi blízký vztah, společně s ní se zajímá např. o osobnost pachatele, o způsoby páchám trestné činnosti (o tzv. fenomenologii kriminality') a o situační okolnosti páchání kriminality. Tyto objekty však kriminalistika studuje ze svého specifického hlediska, totiž jak ovlivňují proces tvorby stop a jaký mají význam pro poznáni trestného činu. Přes tento rozdílný cíl zkoumání nelze zabránit tomu, aby nedocházelo k částečnému překrývání předmětu obou disciplín, což však nevyvolává žádné praktické problémy. Mnoho společného má kriminalistika s viktimologií (naukou o oběti trestného činu), * pokládanou zpravidla za dílčí odvětví kriminológie. V posledních letech se v rámci kriminalistiky konstituovala tzv. kriminalistická viktimologie, zajímající se o oběť jako zdroj důkazní informace. Velmi těsný je vztah kriminalistiky k právním vědám. Někteří zahraniční autoři (Bělkin, Jablokov a další ruští kriminalisté) se domnívají, že kriminalistika je právní vědou. Úvod do kriminalistické vědy A 1 Pojem, předmět a systém kriminalistiky Nesdílíme tento názor; předmětem kriminalistiky nejsou právní normy ani normativní metody regulace lidského chování. Plně však uznáváme, že kriminalistika je právními aspekty silně ovlivňována a je vůči právu v určitém podřízeném postavení. Jen právo totiž stanoví, které činy jsou trestné ajaké represivní metody jsou přípustné v postupu proti kriminalitě a tím vytváří pevný rámec pro zaměření obsahu tóminalistiky. Zároveň kriminalistika napomáhá prosazení právních norem do života, ovlivňuje aplikační praxi státních orgánů a dokonce i legislativu. Jde zde tedy o oboustranný vztah: Existence kriminalistiky by byla nemyslitelná bez práva, naopak realizace trestněprávních norem by nebyla úspěšná bez aplikace kriminalistických poznatků. Nejblíže má kriminalistika k trestnímu právu procesnímu, zejména pak k důkaznímu právu. Jak trestní právo procesní, tak kriminalistika usilují o to, aby pozitivně ovlivnily postup orgánů činných v trestním řízení. Trestní řád tak činí metodou právní regulace, se všemi přednostmi i nevýhodami, které z tohoto způsobu řízení společenských procesů vyplývají. Procesní normy upravují především takové metody odhalovaní a vyšetřování trestných činů, které obsahují kolizní prvek, protože zasahují do sféry občanských práv a svobod. Právo obsahuje závazná pravidla řešení takových kolizních situací a vybavuje příslušné státní orgány donucovací mocí tam, kde celospolečenský zájem na potírání kriminality je silnější, než zájem na ochraně občanských práv a svobod. Tím zároveň procesní normy poskytují občanům garance proti zneužití mocenských oprávnění státními orgány, protože podle zásady secundum et Mra legem (, jen na základě a v mezích zmocnění zákona") mohou státní orgány zasahovat do občanských práv jen tam, kde to výslovně stanoví právní norma. Právní úprava sama o sobě však nemůže zaručit dosažení účelu trestního řízení, tj. odhalení a dokázání trestného činu a potrestám jeho pachatele, k tomu je zapotřebí uvést obsah právních předpisů do života praktickou činností policejních orgánů a ostatních orgánů činných v trestním řízení. Právní reglementace ani nemůže detailně postihnout všechny operace potřebné pro odhalení a dokázání trestného činu, protože svou povahou je příliš rigidní a formální, než aby dokázala reagovat na nesmírně variabilní skutkové okolnosti trestné činnosti. Snaha podrobit jakýkoli krok potřebný pro odhalení a dokázání trestného činu právní regulaci by vedla k enormnímu nárůstu právních norem, k nepřehlednosti, k potřebě častých novelizací; ve svých důsledcích by takový postup byl kontraproduktivní. Procesní předpisy tedy mají upravovat zejména takové postupy orgánů činných v trestním řízení, které zasahují do sféry občanských práv a svobod. Procesní normy stanoví spíše určité meze, v nichž se mají orgány činné v trestním řízení pohybovat, ale již méně určují pozitivní pravidla pro aktivní vyhledávání a shromažďování informací o trestném činu a jeho pachateli. Reálná činnost policejních orgánů a jiných orgánů činných v trestním řízení musí být mnohem obsažnější, než jak ji upravuje trestní řád. Operace při vyšetřování mají nejen právní povahu, ale též povahu organizační, taktickou, metodickou a technickou; posléze uvedené aspekty nejsou v trestním řádu nijak upraveny, nýbrž jsou předmětem zájmu kriminalistiky. Z toho, že určitou část poznávacích operací není potřebné ani vhodné právně reglementovat, nelze dovodit, že je správné ponechat ji bez povšimnutí a spoléhat se pouze na osobní dovednost konkrétního orgánu činného v trestním řízení. Celospole-* cenským záj mem j e, aby pokud možno všechny trestné činy byly odhaleny a spravedlivě potrestány, aby trestní stíhání bylo úspěšné. Proto je žádoucí, aby k potírání kriminality byly využity nejen prostředky právní regulace a prostředky empirického poznání, ale též způsoby vědeckého poznání. Právě tyto metody má poskytnout kriminalistika. Ta má vnášet do činnosti policejních orgánů a orgánů činných v trestním řízení prvky vědecké racionality a profesní efektivity, máji zbavovat rysů nahodilosti, živelnosti, zdlouhavosti a nehospodárnosti. Kriminalistikou vypracované metody musí však vždy respektovat kogentní právní předpisy. Ty v některých případech preferují ochranu jiného společenského zájmu před zájmem na objasnění trestného .činu a zakazují použití některých poznávacích postupů (tak je tomu např. v případě zákazu výslechu svědka podle § 99 TrŘ). Takové limity musí kriminalistika bezpodmínečně dodržovat. Je obecným principem právního státu, že stíhání trestných činů, jakkoli je důležitým společenským úkolem, se neděje „za každou cenu", nýbrž musí být sladěno s ochranou jiných lidských hodnot. Blízkost kriminalistiky a trestního práva procesního a jejich vzájemné ovlivňování lze dokumentovat též tím, že některá původně kriininalistická doporučení byla v dalším legislativním vývoji přejata do trestního řádu, protože se ukázalo, že jsou zvlášť důležitá pro správnost dokazování. Tak např. kriminalistika potvrdila experimentálními metodami, že významnou zárukou věrohodnosti rekognice je to, aby poznávaný objekt byl při identifikaci zařazen do skupiny několika podobných objektů; toto pravidlo bylo pozděj i zakotveno v trestním řádu (§ 104b odst. 3 TrŘ). Zejména tzv. velká novela trestního řádu z roku 2001 (zák. č. 265/2001 Sb.) nově upravila v trestním řádu několik důkazních úkonů, o nichž do té doby pojednávala pouze kriminalistika (viz § 104a -konfrontace, g 104b-rekognice, § 104c - vyšetřovací pokus, § 104d-rekonstrukce, § 104e - prověrka na místě). Nebyla-li kriminalistická pravidla výslovně převzata do právní úpravy, nemají právní závaznost. Maj í povahu doporučení a do praxe se musí prosazovat vědeckou argumentací nebo prokazatelnými pozitivními výsledky. Nedodržení těchto doporučení může vyvolat závažné právní důsledky, pokud způsobí, že trestný čin zůstal neobjasněn nebo byl objasněn chybně. Neznalostí nebo nerespektováním kriminalistických pravidel mohou orgány činné v trestním řízení porušit svou základní povinnost postupovat tak, „aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí" (§ 2 odst. 5 TrŘ). Důsledkem této chyby může být nezákonné rozhodnutí. Rozborem rozhodovací praxe vyšetřovacích a soudních orgánů Úvod do kriminalistické vědy A | I I í lze zjistit, že převážná část vadných rozhodnutí v trestním řízení je způsobena f nesprávným zjištěním skutkového stavu; bezprostřední spojitost mezi kriminalistikou t a trestním procesem je z toho více než zřejmá. Neméně těsný vztah má kriminalistika také k trestnímu právu hmotnému. Kriminalistika nalézá své uplatnění při objasňování a vyšetřování především těch společensky • negativních j evů, které trestní zákon definuj e j ako trestné činy. Vazba na trestní právo hmotné se promítá zejména do určení předmětu a mezí vyšetřování, do obsahu > kriminalistické charakteristiky trestného činu, do tvorby typických vyšetřovacích verzí a utváření metodik vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Vázanost kriminalistiky na trestní právo je sice velmi silná, nikoliv však absolutní. V jedné z následujících kapitol si ukážeme, že předmět kriminálističkého poznání přesahuje rámec právně relevantních skutečností; kriminalista předtím, než dospěje J k právně významným skutečnostem, musí poznat širší okruh faktů, které mu ukáží cestu k relevantním důkazům. Kriminalistické metody lze využít k objasňování nejen í trestných činů, nýbrž i jiných společensky nežádoucích nebo patologických j evů (např. sebevražd). i Vztah kriminalistiky a trestního práva hmotného a procesního můžeme shrnout takto: Všechny tyto obory mají stejnou společenskou funkci, tj. chránit společnost před \ trestnými činy, každý z nich však k tomu používá jiné metody a prostředky. Trestní právo hmotné a procesní využívá právně normativní postupy, kriminalistika postupy ^ taktické, technické, organizační a metodické. . Kriminalistika má velmi blízko ke správnímu právu, zejména pak k jeho součásti - policejnímu právu. V policejních zákonech a v navazujících předpisech nižší právní j síly (v interních nařízeních, instrukcích, rozkazech) jsou zejména upraveny postupy 't realizované před zahájením trestního stíhání a v operativně pátrací činnosti. ' V teorii lze pozorovat značné diference při řešeni otázky, zda těžiště aplikace kriminalistických metod má spočívat v trestním řízení nebo v předprocesní policejní činnosti. V některých západních zemích je kriminalistika orientována téměř výlučně do sféry policejní činnosti mimo trestní proces. Naproti tomu v některých bývalých socialistických zemích se kriminalistika zabývala pouze činností vyšetřovatele po zahájení trestního stíhání; projevovaly se snahy konstituovat vedle kriminalistiky samostatnou nauku o předprocesní operativně pátrací činnosti policie. Tuto separaci vědních disciplín podle formálně právního kritéria zahájení úkonů trestního řízení nepokládáme za správnou. Zákonitosti vzniku, trváni a zániku stop jsou stejné, ať již bylo nebo nebylo zahájeno trestní řízení. Metody shromažďování a zkoumání těchto stop na jedné straně policií před zahájením trestního řízení a na druhé straně orgány činnými v trestním řízení jsou sice odlišné svým právním statusem, nikoliv však svou gnozeologickou podstatou. Obecná teoretická východiska kriminalistiky a kriminalistické metody jsou platné jak pro předprocesní policejní činnost, tak pro orgány činné v trestaím řízení. Také expertní kriminalistické metody jsou stejné bez ohledu na to, zda je využívá znalec přibraný v trestním řízení nebo policejní technik. 1 Pojem, předmět a systém kriminalistiky V některých svých dílčích oblastech souvisí kriminalistika i s jinými právními oblastmi, např. s předpisy o znalcích a tlumočnících nebo s předpisy o ochraně osobních daí. Mnoho společného má kriminalistika s přírodními a technickými vědami. Dá se říci, že v nich nalezla a stále nalézá nejvíce podnětů pro svůj rozvoj. Celá moderní věda je dnes komplexně propojena a v každé disciplíně je běžné, že část svého poznatkového a metodologického vybavení přebírá odjinud. Tak postupuje i kriminalistika, která absorbovala mnoho poznatků z fyziky, chemie, biologie, antropologie, matematiky, mechaniky, nauky o materiálu, z lékařství a z mnoha dalších odvětví. Kriminalistika si zcela programově klade za cíl „mapovat" aktuální stav vědeckého poznání v co nejširším spektru disciplín a vše, co je vyiržitelné v boji proti kriminalitě, transformovat pro potřeby policie a orgánů činných v trestním řízení. Již samotný tento rešeršní úkol je velmi nesnadný, protože moderní věda se vyznačuje lavinovitým růstem poznatků (mluví se někdy o informační explozi). Kriminalista - teoretik, který se chce orientovat v této záplavě vědeckých dat a vybírat z nich ta, která jsou aplikovatelná při potírání kriminality, musí mít velice široký kvalifikační profil. Proto dnes spíše dochází ke specializaci jednotlivců na některou z užších oblasti kriminalistiky; celkový rozsah oboru je schopen pokrýt pouze vědecký tým. Část poznatků a metod přebírá kriminalistika z jiných věd v nezměněné podobě a ty zůstávají i nadále součástí „mateřské" disciplíny. Pokud kriminalistika tyto poznatky tvůrčím způsobem přepracuje, stávají se jejím obsahem. Zvláštní zmínku zasluhují tzv. forenzní disciplíny, jako je soudní, lékařství, soudní psychiatrie, soudní psychologie, soudní sexuologie, soudní chemie, soudní inženýrství. Tyto obory se vyčlenily z širších vědních disciplín proto, že k určitým standardním otázkám byly velmi často vyžadovány soudní znalecké posudky. Postupně se v jejich rámci začala rozvíjet vlastní výzkumná činnost, využívající nejen poznatkové báze mateřské disciplíny, ale též zobecněné zkušenosti ze znalecké činnosti. Tím se tyto obory úzce přimkly k trestnímu procesu a ke kriminalistice. Někteří kriminalisté (např. Pješčak) vyslovili názor, že forenzní disciplíny tvoří součást „kriminalistiky v širším slova smyslu". Tento názor nebyl většinově akceptován a ani my jej nesdílíme, protože forenzní disciplíny čerpají i nadále rozhodující část svých poznatků a metod ze svých mateřských disciplín. Je však nesporné, že jejich kontakt s kriminalistikou je íríitnořádně těsný a vést mezi nimi přesnou dělící čáruje nemožné. T Systém kriminalistiky Uspořádat kriminalistickou materii, která je značně rozsáhlá a nehomogenní, do jednotného a vnitřně strukturovaného systému není snadné. Proto lze nalézt v literatuře mnoho rozdílných systematizací. Úvod do kriminalistické vědy A 1 Pojem, předmět a systém kriminalistiky V této učebnicí předkládáme tento systém: I. Úvod do kriminalistické vědy II. Obecná část kriminalistiky 1. Kriminalistické učení o trestném činu 2. Kriminalistické učení o stopách 3. Kriminalistické metody odhalování, vyšetřování a prevence trestných činů a) Obecná metodologie kriminalistické praxe b) Technické a přírodovědné kriminalistické metody c) Taktické kriminalistické metody III. Zvláštní část kriminalistiky: Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů 1. Obecné otázky metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů 2. Jednotlivé metodiky Povšimněme si nyní jednotlivých partií podrobněji. Úvod do kriminalistické vědy je jakousi „vědou o vědě", obsahuje tvrzení nejobecnější úrovně, vztahující se k teorii kriminalistiky. Řeší se zde otázky předmětu kriminalistiky, jejího vztahu k jiným disciplínám, jejího systému, společenské funkce, metod kriminalistické vědy a historie kriminalistiky. Co do rozsahu je tato část, v porovnání s dalšími dvěma, velmi malá. V obecné části kriminalistiky jsou zařazeny poznatky a metody platné pro vyšetřování všech druhů trestných činů, bez ohledu na jejich druh. Tuto část lze rozdělit do tří oddílů: První oddíl pojednává o kriininalisticky relevantních znacích trestného činu, shrnutých v pojmu kriminalistická charakteristika trestného činu. Druhý oddíl obsahuje obecná tvrzení o stopě, kteráje ústředním pojmem kriminalistiky, jakož i výklad o třídění stop. Nerozebírají se zde jednotlivé druhy stop, protože je účelnější učinit tak až v souvislosti s pojednáním o metodách, které se stopami zabývají. Třetí oddíl, který je nej obsáhlejší, je věnován kriminalistickým metodám odhalování, vyšetřování a prevence trestných činů. Nejprve se tu pojednává o obecné metodologii kriminalistické praxe - o specifikách poznáni trestného činu, o vyšetřovacích situacích, o obecné charakteristice kriminalistických metod a o kriminalistické identifikaci, která je chápána jako nejobecnější specificky kriminalistická metoda. Následuje výklad o dvou velkých skupinách kriminalistických metod, a sice o metodách technických a přírodovědných a o metodách taktických. Někteří autoři zavrhují toto třídění do dvou skupin metod. Namítají, že metody, které jsou označovány jako „taktické", mají často podobu samostatných vyšetřovacích úkonů (např. ohledání nebo vyšetřovací experiment) a že v jejich rámci dochází k prolínání jak taktických, tak technických prvků (např. při ohledání se využívá kriminalistická fotografie). Kromě toho upozorňují na to, že termíny taktika a taktický nejsou v kriminalistice přesně definovány, takže pojetí různých autorů se rozcházejí. Uznáváme, že tyto námitky jsou zčásti oprávněné; přesto se zde přidržujeme „tradičního" třídění metod do dvou skupin, které pokládáme za vcelku výstižné a všeobecně srozumitelné. Zvláštni část kriminalistiky se nazývá metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Tato partie obsahuje specifika, vztahující se k určitým druhům trestných činů, ■vymezeným typovou kriminalistickou charakteristikou. V prvním oddíle této zvláštní části jsou obsaženy obecné otázky metodiky, zejména vymezeni pojmu, systému a zásad metodiky. Tento oddíl je poměrně velmi stručný. Následuje velmi obsáhlý druhý oddíl zvláštní části kriminalistiky, v němž jsou rozebírány jednotlivé metodiky (někdy nazývané dílčí metodiky), jako je např. metodika vyšetřování krádeží, metodika vyšetřování vražd atd. Každá z těchto jednotlivých metodik obsahuje dvě skupiny poznatků: s popis kriminalistické charakteristiky daného druhu trestných činů, popis typických stop a popis typických vyšetřovacích situací, e popis metod, které by měl vyšetřovatel aplikovat při vyšetřování daného druhu trestných činů. Skupiny trestných činů, pro něž jsou utvářeny jednotlivé metodiky, nekorespondují s tříděním zvláštní části trestního zákona, v němž dělidlem je objekt trestného činu. Kriminalistická metodika usiluje o to, aby do jedné skupiny byly sdruženy takové trestné činy, které lze vyšetřovat stejnými metodami. Roli třídícího kritéria, zaručujícího homogennost skupiny, plní v metodice tzv. kriminalistická charakteristika. Jednotlivé metodiky neobsahují pouze problematiku vyšetřování, nýbrž zahrnují také partie o odhalování trestných činů v předprocesním stadiu a o kriminalistické prevenci. V jiných učebnicích kriminalistiky se lze setkat s jinými systémy kriminalistiky, z nichž jako příklady lze uvést: Významný německý kriminalista Geerds člení kriminalistiku na čtyři částí: 1. techniku zločinu, 2. kriminalistickou techniku, 3. kriminalistickou taktiku, 4. organizaci boje proti kriminalitě. Jiný představitel německé kriminalistiky Kube rozlišuje: 1. kriminalistickou taktiku, 2. kriminalistickou techniku, 3. kriminalistickou strategii, 4. kriminalistickou logistiku. Polský autor Hanausek zná tyto části: 1. kriminalistickou techniku, 2. kriminalistickou taktiku, 3. kriminalistickou strategii, 4. kriminalistickou metodiku. Ruský kriminalista Bělkin uvádí členěni na 1. obecnou teorii kriminalistiky, 2. kriminalistickou techniku, 3. kriminalistickou taktiku, 4. kriminalistickou metodiku. Ve starší české literatuře používal B. Němec trojdílné třídění: 1. kriminalistická taktika, 2. kriminalistická technika, 3. pomocné vědy (např. soudní lékařství). Pješčak později zavedl dvoudílné tříděni: 1. metody odhalování, vyšetřování a přecházení trestné činnosti, 2. metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů, přičemž oběma těmto částem předřadil úvod do kriminalistické vědy. V pestrém výčtu různých systematizaci bychom mohli pokračovat - co autor, to jiný přiship; pro praxi mají tyto spory jen malý význam. Pro úplnost lze dodat, že není bezpodmínečně třeba, aby se systémem vědy korespondoval systém výuky kriminalistiky a členění učebních pomůcek, které musí respektovat též didaktické zřetele. Úvod do kriminalistické védy A 1 Pojem, předmět a systém kriminalistiky 9 4- Metody kriminalistické vědy Instrumentarium metod kriminalistické nauky j e velmi bohaté, j ak to vyžaduje široký a málo homogenní předmět kriminalistiky a velmi variabilní zkoumané objekty. Používané metody lze třídit do tří skupin: 1. Obecně poznávací metody jsou v kriminalistice stejné jako v jiných oblastech vědeckého a praktického poznání. Mezi takové metody patří např. pozorování, srovnávání (komparace), měření, generalizace, abstrakce, indukce, dedukce atd. 2. Metody převzaté z jiných vědních disciplín vznikly v jiném oboru a kriminalistika je využívá, aniž by je nějak upravovala. Zvlášť často jsou v kriminalistice využívány metody fyzikálni, chemické, matematické, biologické, antropologické, psychologické, sociologické. 3. Specifické metody j sou ty, které si vytvořila sama kriminalistická teorie a které jsou využívány výlučně v ní. Protože tyto metody musí obsáhnout širokou paletu zkoumaných objektů, jsou značně obecné a komplexní. Za specifické metody kriminalistické vědy pokládáme dvě metody: a) Zevšeobecňování poznatků z policejní, vyšetřovací a soudní praxe. Kriminalistika se řadí mezi tzv. aplikované vědní obory a své poslání může plnit jen tehdy, j e-li v neustálém kontaktu s praxí. Sama vznikla až poté, co praxe nashromáždila velké množství empirických poznatků a umožnila jejich generalizaci. Protože trestná činnost se neustále mění, musí kriminalistika dnes a denně obnovovat zdroj svých poznatků stykem s praxí. Úkolem teorie však není pouhý popis a komentování praxe. Tvůrčí přínos vědy spočívá v tom, že od jevové stránky proniká k podstatě jevů a nalézá v nich hlubinné vztahy a zákonitosti. Teprve potom je věda schopna vypracovávat kvalitativně nové a dokonalejší nástroje boje s kriminalitou. b) Tvůrčí přizpůsobování a přetváření poznatků a metodjiných věd. Bylo by neomluvitelné, kdyby společnost nedokázala využít bohatství soudobé vědy a techniky ke své obraně před trestnými činy. Při obrovském rozsahu vědeckých informací je však téměř nemožné, aby v každém případě vyšetřování jednotlivého trestného činu vyhledával konkrétní vyšetřovatel vhodný zdroj vědeckých poznatků v širokém spektru vědeckých informací. Tento úkol za něj plní kriminalistická teorie. Ta sleduje rozvoj vědeckého poznání v přírodních, technických a společenských vědách a snaží se v nich nalézt vše, co je využitelné pro potírání kriminality. Část těchto poznatků přenáší do vyšetřovací praxe v nezměněné podobě tak, jak je převzala v jiných disciplínách. I tato zprostředkovatelská role je pro praxi velmi užitečná, protože původně rozptýlené informace kriminalistická věda hodnotí podle kritérií věrohodnosti, spolehlivosti a významnosti, filtruj e je a kondenzuj e a rychle je předává do kriminalistické nraxe. To zefektivňuie a zrvchluie proces vyšetřování. Ještě větší užitek však přináší, jestliže kriminalistická věda dokáže tvořivě transformovat ; poznatky a metody jiných věd a dodat jim novou kvalitu, uzpůsobenou potřebám boj e 'f. s kriminalitou. Modifikované metody, takříkajíc „šité na míru" podmínkám vyšetřování, bývají zpravidla efektivnější než původní neupravené metody. Kriminalistika přitom nezřídka dospívá k novým překvapivým aplikacím, značně vzdáleným původním v ' zdrojům. Předchozí výklad můžeme ilustrovat příkladem z daktyloskopie: f V anatomii a fyziologii byly již před několika staletími zaznamenány poznatky o morfologické stavbě lidské kůže na dlaních, prstech a chodidlech, kde se nacházejí tzv. papilární linie. Později " k tomu přistoupil poznatek, že tvary papilárních linií (tzv. dermatoglyfy) vytvářejí určité typické obrazce, které lze třídit. O tyto výzkumy se mj. zasloužil proslulý český vědec Jan E. Purkyně, l který o nich v roce 1823 publikoval na vratislavské univerzitě svůj habilitační spis. Přírodní l vědy ovšem tyto poznatky posuzovaly prizmatem svých potřeb, např. z hlediska dědičnosti j dermatogtyfů nebo z hlediska fyziologických funkcí kůže. Kriminalisté konce 19. století, kteří na tyto výsledky navázali (Gaiton, Henry, Faulds, Vucetich Jr a další), vnesli do studia morfologie a fyziologie kůže nové pohledy. Zajímalo je, zda kresba l papilárních linií je natolik variabilní, aby bylo možno podle ní individualizovat člověka. Proto ' se zaměřili na drobné nepravidelnosti papilárních linií (tzv. markanty), umožňující identifikaci í, člověka. Vytvořili dokonalé klasifikační systémy základních obrazců, podle nichž bylo možno zakládat rozsáhlé registrace, ve kterých lze snadno nalézt hledanou osobu jak podle kontrolních t otisků, tak podle stop z místa trestného činu. Na základě studia vzniku daktyloskopických stop ; bylo možno vynalézt řadu technických metod, kterými lze vyhledat, dokumentovat a zkoumat > daktyloskopické stopy. f Společenská funkce kriminalistiky Na trestnou činnost můžeme z etického hlediska pohlížet jako na koncentrované t společenské zlo. Ohrožuje a poškozuje nejzákladnější lidské hodnoty - život, zdraví, s svobodu, čest a majetek občanů, demokratický společenský řád a další civilizační hodnoty. Zločinnost snižuje kvalitu lidského života, vyvolává pocit strachu, zeslabuje důvěru občanů ve stát a státní orgány. * Kriminalistika si programově klade za cíl napomáhat potírání kriminality tím, že vypracovává efektivní metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti a poskytuje je policejním a justičním orgánům a znalcům. Tím kriminalistika plní jednoznačně humánní a velmi prospěšnou funkci. Elementárním předpokladem boje proti kriminalitě je správné poznání již spáchaných l trestných činů. To je velmi obtížné, protože mnoho trestných činů je pácháno utajeně a pachatel má mnoho možností, jak ztížit nebo znemožnit jeho odhalení. V případech : nejzávažnější organizované kriminality disponují pachatelé značnými finančními prostředky a vymoženostmi moderní infrastruktury, kterými j sou s to paralyzovat běžné Úvod do kriminalistické vědy A 1 Pojem, předmět a systém kriminalistiky metody policie a justice. Navíc do cesty poznání trestného činu se staví i objektivně existující přírodní procesy, které vedou k postupnému poklesu a posléze k úplnému zániku informační hodnoty stop. Za této nesnadné situace, nechce-li společnost rezignovat před pachateli trestných činů, musí zapojit do služeb policejních a justičních orgánů nové, netradiční metody a postupy, opírající se o vymoženosti vědy a techniky. Právě tuto roli má hrát kriminalistika. Bylo by však jednostranné zdůrazňovat pouze represivní aspekty kriminalistiky. Její další významná společenská funkce spočívá také v humanizaci trestního řízeni. Před vznikem kriminalistiky se dokazování opíralo hlavně o výpovědi obviněného a svědků. To vedlo k přeceňování těchto důkazních prostředků a ke snaze dosáhnout doznání obviněného „za každou cenu". Zejména středověká inkviziční teorie a justiční praxe povýšily doznání obviněného na „korunu důkazů", k jejímuž dosažení připustily všemožné postupy, včetně mučení. Kriminalistika vybavila orgány činné v trestním řízení širší paletou informací, z nichž některé jsou dosažitelné bez zasahování do občanských práv a svobod. Díky kriminalistice nabyly na váze věcné důkazy a znalecké posudky. To však na druhé straně nesmí vést k přeceňování věcných důkazů jako „nelnoucích svědků"; žádný důkaz není apriorně privilegován, všechny je třeba kriticky hodnotit. Kriminalistika napomáhá ochraně občanů před neoprávněným stíháním a před jinými nezákonnými postupy státních orgánů. Pokud se nevinný občan shodou nepříznivých okolností ocitne v nezáviděníhodném postavení křivě obviněného, měl by být co nejrychleji očištěn. I když díky zásadě presumpce neviny není obviněný povinen dokazovat svou nevinu, přece j en předložení vyvinujícího důkazu je velmi vhodným prostředkem, jak bez průtahů přispět ke zjištění skutečného stavu věci a k vynesení spravedlivého rozhodnutí. Poznatky kriminalistiky tak poskytují účinné nástroje poznání nej en policii a orgánům činným v trestním řízení, ale též obviněnému a obhaj ci. Tento aspekt aktivního podílu obviněného a obhájce na dokazování bude zřejmě v budoucnosti nabývat na významu v souvislosti se snahami posílit de lege ferenda kontradiktorní rysy dokazování v trestním řízení. Tento trend se projevil již v novelizacích trestního řádu z 90. let (srov. např. ust. § 89 odst. 2: „... Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu."). Z těchto důvodů mohou být kriminalistické poznatky a metody využity i v činnosti soukromých bezpečnostních služeb. V moderní trestní politice se oprávněně klade velký důraz na prevenci kriminality. I v ní může kriminalistika plnit významné úkoly. Činí tak již tím, že odrazuje potenciální pachatele od záměru spáchat trestný čin, protože zvyšuje riziko jejich odhalení a usvědčení. Je vhodné na tomto místě připomenout známou myšlenku vynikajícího osvícenského myslitele Caesare Beccaria, vyslovenou v jeho díle O zločinech a trestech f již v roce 1764: „Jednou z nej větších překážek zločinů není ukrutnost trestů, nýbrž f jejich nevyhnutelnost". Policejní orgány mohou někdy předej ít dokonání připravovaného * trestného činu, jestliže se o něm, díky kríminalistickým metodám, včas dozvědí. rÁ Kriminalistické výzkumy při zobecňování případů spáchaných trestných činů dospívají t často ke zjištění pravidelně se opakujících situačních okolností, usnadňujících páchání \ * trestných činů. To by mělo vyústit ve vypracovávání speciálních preventivních ^ doporučení a metod (např. prostředků k ochraně dokumentů proti padělání, testování I signalizační a zabezpečovací techniky apod.). Záslužnou práci na úseku této tzv. I terciární prevence vykonal Kriminalistický ústav Praha. * Působnost kriminalistiky přesahuj e rámec potírání Icrirninality. Kriminalistické metody r jsou dobře použitelné při objasňování méně závažných deliktů (např. přestupků), ale _ též např. sebevražd a neočekávaných úmrtí, katastrof apod. Ve svých následcích f (stopách) se tyto události podobají trestným činům, aproto při jejich objasňování jsou j vhodné kriminalistické postupy. I Také v občanském soudním řízení, ve správním řízení a vůbec všude tam, kde se provádí jí dokazování, lze kriminalistické poznatky využít. Např. písmoznalecké metody jsou I potřebné při zkoumání pravosti podpisů, zkoumáním listin lze potvrdit neporušenost £ účetních dokladů atd. Protože ve všech druzích řízení se často provádějí výslechy, lze £ i pri nich s prospěchem aplikovat kriminalisticko taktické postupy. Kriminalistika je 1 tak užitečná nejen pro policistu, vyšetřovatele, státního zástupce, soudce, advokáta, I' notáře a právnika vůbec, ale též pro státního úředníka, pracovníka soukromých \ bezpečnostních služeb a pro jiná podobná zaměstnání. I Spíše pro zajímavost lze zmínit, že kriminalistické metody již mnohokrát posloužily < historikům pří zkoumání falzifikátů listin (např. známých Rukopisů královédvorského a zelenohorského), při identifikaci starých kosterních nálezů, zjišťování příčin smrti i- historických osobností. ř Literatura f BĚLKIN, R. S. a kol. Kriminalistika. Učebnik dlja vuzov. Moskva: Norma, 1999 * BLACHUT, J., SZEWCZYK, M., WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Nauka wobec praestejpczošci. Krakow : Wydawnictwo í Institutu Eksperty2 Sadowych, 2001 BUCKWALTER, A. 1, Investigative Methods 2. Interviews and Interrogafions. 3. The Search. for Evidence. Boston : Butterworth Publisher, 1983 BUQUET, A, Manuel de crirninalistique modeme. (La science et la recherchede la prevue). Paris: Presses Universitäres de France, 2001 \ CLAGES, II. Kriminalistik. Lehrbuch für Ausbildung und Praxis. 3. Aufl. Stuttgart: Boorberg, 1997 ŕ CZECZOT, Z., TOMASZEWSKI, T. Kryminalistyka ogólna. Toruň : Corner, 1996 FOMBONNE, J. La crirninalistique. Paris, Presses Universitäres de France, 1996 ; GEERDS, F. Kriminalistik. Lübeck : Sdimidt-Römliild, 1980 HANAUSEK, T. Kryminalistyka. Zarys wyktadu. 3. vyd. Krakow : Zakamycze, 1998 HOLYST, B. Kryminalistyka. 9. vyd. Warszawa: Wyd. Praw. PWN, 2000 Úvod do kriminalistické vědy A JABLOKOV, N. P. Kriminalistika. Učebnik. Moskva : Izdotelstvo Beck, 1995 ; KUBE, E., STÖRZER, U., TIMM, J. (red.) Kriminalistik. Handbuch für Praxis und Wissenschaft. Band 1,2. í Stuttgart: Boorberg, 1992 . ; KULICKI, M. Kryminalistyka. Toruň : Corner, 1994 í MAVER, D. Kriminalistika. Ljubljaja : Úradní list Republike Slovenije, 1997 f MBLOAN, L. E., JAMES, R., SAFERSTEIN, R. Criminalistics, An introduction to forensic science. Prentice Hall: -t Engelwood Cliffs, 2001 ? MUSIL, J. Policejní věda a kriminalistika. In: ŠÍMOVČEK, I. (red.): II. Kriminalistické dni na Slovensku. Jj Bratislava : Akadémia Policejného zboru, 2000, s. 5-13 ~ OBRAZCOV, V. A. (red.) Kriminalistika. Moskva: Jurist, 1995 O'BRIEN, K. P., SULLIVAN, R. C. Criminalistics Theory and Practice. 3'" ed. Boston : Allan and Bacon, 1980 i' O'HARA, CH. E., O'HARA, G. Fundamentals of Criminal Investigation. 5,J ed. Springfield : Charles C. Thomas % Publisher, 1980 \ PALMIOTTO, M. J. Criminal Investigation. Chicago : Nelson-Hall Publisher, 1994 | ROMŽA, S. Normatívna úprava kriminalistických metód. In: NEMEC, M. (ed.): Kriminalistika na prahu |. XXL století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 38^t3 ? SAFERSTEIN, R. Criminalistics. An Introduction to Forensic Science. Prentice Hall: Englewood Cliffs, 1990 |, ŠÍMOVČEK, I. K vymedzeniu predmetu kriminalistiky, In: NĚMEC, M. (ed.): Kriminalistika na prahu XXI. století. | Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 21-24 i ŠÍMOVČEK, í. a kol. Kriminalistika. 2, vyd. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 1999 Iura edition, 2001 E TREMMEL, F., FENYVESI, C. Kriminahsztika tankönyv és atlasz. 3. kiadás. Budapest-Pecs, 2002 f. VODINELIČ, V. V. Kriminalistika. Otkrivanije i dokazívamje. Skopje, 1985 \ VODfNELlČ, V. V., ALEKSIČ, Z. Kriminalistika. Zagreb, 1991 \ WALDER, II. Kriminalistisches Denken. 4. Aufl. Heidelberg : Kriminalistik Verlag, 1996 s VvTDACKL i. (red.) Kryminalistyka. Warszawa: C. H. Beck, 1999 f \ r M ť r ŕ \ F ■M 1 Kapitola 2 5i t Historie kriminalistiky v zahraničí Kriminalistika má poměrně nedlouhou historii. Jako vědecká disciplína existuje teprve jedno století. Pokud se někdy v populárně naučné literatuře na příkladech dokládá, že již ve středověku nebo dokonce ve starověku používala tehdejší policie nebo justice různé vědecké důkazy, které jsou označovány jako kriminalistické, je třeba brát toto tvrzení s rezervou. Je samozřej mě pravda, že kriminalistika se nezrodila ze dne na den a je také skutečností, že různé jednoduché vědecké nebo technické poznatky byly využívány k důkazním účelům již před staletími - tak např. porodní báby byly přizvávány k ohledání mrtvoly novorozeného dítěte, obecní písaři se vyjadřovali k pravosti rukopisu obviněného apod. Šlo však o případy jednak velice vzácné, jednak svou úrovní velmi triviální. Dokazování v trestaím řízení se prakticky až do konce 18. století opíralo hlavně o výslechy obviněného a svědků, přičemž zejména doznání obviněného se přikládala velká důkazní váha (viz známá zásada inkvizičního procesu confessio corona probaiionum — doznání je koruna důkazů). Starověký a středověký soudce neměl po pravdě řečeno mnoho jiných možností, jak zjistit pravdu - všeobecně nízká úroveň vědy, vzdělání a kultury mu ani jiné nástroje k získávání informací o trestném činu nenabízela. Tehdejší justice proto využívala k získání důkazů metody, které se nám z dnešního hlediska mohou právem jevit jako primitivní nebo barbarské: Významné místo mezi nimi zaujímalo mučení (tortura) jako prostředek běžně používaný k vynucení výpovědi a dále boží soudy (ordály), např. zkouška ohněm, zkouška vodou, soudní souboje a přísahy. Osvícenství a další pokrokové myšlenkové proudy, všeobecný kulturní, hospodářský a civilizační rozvoj a velké sociální otřesy vedly v 18. a 19. století k zásadním reformám trestního procesu na evropském kontinentu. Předchozí čistě inkviziční model trestního řízení se všemi jeho nectnostmi byl opuštěn a nahrazen tzv. reformovaným kontinentálním procesem. K zásadním změnám procesních předpisů došlo též v oblasti dokazování, zejména zrušením tortury a dalších forem nátlaku na obviněného (jako byly např. tzv. tresty za neposlušnost v případě odmítnutí vypovídat). To na jedné straně vedlo k humanizaci trestního procesu, avšak na druhé straně to vyvolalo potřebu vybavit policejní a justiční orgány jinými nástroji, umožňujícími jim vést účinný boj s kriminalitou; tato potřeba byla zvlášť naléhavá proto, že právě v té době došlo k masovému nárůstu zločinnosti. Úvod do kriminalistické vědy A Jedna z možností se naskytla v tom, že začaly být zřizovány nové typy útvarů kriminální policie, budované na racionálních principech činnosti, připomínajících moderní hospodářskou a správní organizaci. Tak vznikla např. v Paříži roku 1810 proslavená Sůreté (za jejího zakladatele je považován Eugen Francois Vidocq) a v Londýně roku 1829 Scotland Yard (zakladatelem je sir Robert Peel). Na půdě těchto novodobých ústředen vznikaly nové metody policejní práce (např. rozsáhlé evidence pachatelů, telegrafická komunikace apod.), přinášející vyšší efektivitu stíhání zločinců. Další možnost se naskytla v tom, že právě v té době nastal vskutku bouřlivý rozvoj vědeckého poznání takřka ve všech oborech-v přírodovědě, v technických i společenských vědách. Jak představitelé těchto oborů z akademického a vědeckého prostředí, tak vzdělaní praktici - právníci, policisté, soudní lékaři, znalci - si začali uvědomovat nabízející se příležitost využit novodobé vědecké a technické poznatky a metody ve prospěch boje se zločinem. Tyto metody začaly být nejprve nahodile, později systematicky uplatňovány policií a jejich výsledky byly předkládány soudům v podobě znaleckých posudků. K jejich rozšíření a předávání sloužily publikace a vzdělávací instituce. Tento proces postupného hromadění vědeckých poznatků, předurčených k novému poslání, vedl posléze na konci 19. století ke konstituování kriminalistiky. V dalším výkladu pouze stručně naznačíme přínos některých nejvýznamnějších světových kriminalistů; podrobnější výklad by přesáhl limitovaný rozsah této práce. Zajakéhosí „otce" vědecké kriminalistiky je pokládán tradičně rakouský profesor Hans Gross (1847-1915). V mladém věku pracoval jako vyšetřující soudce a tuto zkušenost později výborně zužitkoval jako profesor univerzity ve Štýrském Hradci. Na tamní právnické fakultě založil první univerzitní katedru kriminalistiky. Krátkou dobu působil také na pražské německé Karlo-Ferdinandově univerzitě. V roce 1893 vydal vynikající syntetickou práci Příručka pro vyšetřující soudce.1 Gross obsáhnul velmi široké spektrum přírodovědných, technických a taktických metod, velkou pozornost věnoval soudní psychologii. Naléhavě upozornil na význam znalostí kriminál i sticky pro právníky a na potřebu její vysokoškolské výuky. Kromě uvedené stěžejní práce vydal ještě několik dalších knih k dílčím otázkám kriminalistiky, trestního procesu a soudní psychologie. V roce 1899 založil první kriminalistický vědecký časopis s názvem Archiv jiir Kriminalantropologie und Kriminalistik, který pod j iným názvem (Archiv fůr Kriminológie), ale s nezměněným obsahem vychází dodnes (nyní ve Frarttíurtu n. M. pod redakcí Friedricha Geerdse). 1 GROSS, H. Handbuch íur Untersuchungsríchter, Polizeibeamte, Gendarmen usw. Graz: Leuschner und Lubensky, 1893. V pozdějších upravovaných vydáních nesla kniha název Handbuch fur Untersuchungsrichter als System der Kriminalistik. Po Grossově smrti pokračovali v aktualizovaných reedicích tohoto díla němečtí autoři E. Hopler, E. Seelig a F. Geerds a kniha se dočkala deseti vydání, byla navíc přeložena a vydána v několika zahraničních zemích. Podstatně ovlivnila i vývoj kriminalistiky u nás. 2 Historie kriminalistiky l I I li 2 Historie kriminalistiky Z francouzských kriminalistů sluší jmenovat Alphonse BertiUona (1853-1914), úředníka pařížské policejní prefektúry a později šéfa jejího identifikačního oddělení. Jeho jméno je spojeno zejména s oborem kriminalistické antropologie. Je tvůrcem originální metody identifikace osob, umožňující snímat, klasifikovat a evidovat antropometrická data osob a vytvářet rozsáhlé kartotéky pachatelů; metoda, objevená "v roce 1879, se po svém vynálezci nazývá bertillonáž.2 Rychle se rozšířila do mnoha vyspělých evropských zemí, později však byla vytlačena daktyloskopií. Bertillon vydal ještě několik dalších zásadních děl z oborů kriminalistické fotografie, popisu osob a rekonstrukce podoby člověka podle paměťových stop. Dalším významným francouzským kriminalistou byl EdmondLocard, ředitel Laboratoří technické policie v Lyonu. Jeho osmidílná syntetická práce Traité de criminalistique z let 1931-1940 ovlivnila mnoho dalších následovníků.3 Mezi poválečné francouzské kriminalisty patří J. L. Clémenŕ aA.Bttquet5. Mnoho významných osobností je spojeno s rozvojem daktyloskopie. Patří mezi ně zejména Angličané Francis Galton (1858—1911),6 William J. Herscheľ aHenry Faulds? kteří již v roce 1880 zveřejnili v renomovaném časopise Nature vědecké zdůvodnění základních zákonitostí daktyloskopie. O realizaci jejich objevů do policejní praxe se zasloužil policejní hodnostář Edward J. Henry.9 Dokonale zpracovaný daktyloskopický klasifikační systém Galton-Henry byl ve Scotland Yardu zaveden roku 1901a záhy se rozšířil po celém světě; téměř na sto let se stal základem pro budování ohromných daktyloskopických registrací, obsahujících mnoho milionů evidovaných osob. Byl vytlačen až zavedením automatizovaných počítačových systémů. Na americkém kontinentu patří průkopnické místo Argentinci Juanu Vuceticíiovi (1858-1925),10 který jako ředitel policie v Buenos Aires vytvořil již v roce Í888 podle vlastního originálního Idasifikačního systému rozsáhlé daktyloskopické evidence a jako uznávaný znalec prosadil přijetí daktyloskopické identifikace jako soudního důkazu (první takový rozsudek se datuje rokem 1894). 2 BERTILLON, A. Les Signalemens anthropométriques. Methode nouveliede determination de V identitě individuelle, Paris : Masson, 1886. 3 LOCARD, E. Traité de criminalistšque (L'enquete criminelle). Vol. 1-8. Lyon : Desvigne, 1931-1940. 1 CLEMENT, J. L, Sciences legales et police scientifique. Paris : Masson, 1987. 5 BUQUET, A. Manuel de criminalistique moderne. (La science et la recherche de la prevue). Paris, Presses Universitaires de France 2001. ' GALTON, H. Fingerprints. London, 1893 (reprint v nakl. Da Capo Press, New York 1965); týž: Decipherment of Blurred Finger Prints. London : Macmillian and Co., 1893. 1 HERSCHEL, W. J. The Origin of Finger - Printing. Cambridge : Oxford University Press, 1916. * FAULDS, H. Dactylography. Halifax : Mitoer, 1912, týž: The Hidden Hand. Hanley : Wood Mitchell, 1920; týž: A Manual of Practical Dactylography. London : Police Rewiew, 1923. 5 HENRY, E. J. Classification and Uses of Fingerprints. London : Routledge and Sons, 1900. 10 VUCETICH, J. Dactiloscopia Comparada. Buenos Aires, 1904. 2 Historie kriminalistiky Značnou zásluhu o rozvoj světové krirninalistiky mají němečtí kriminalisté. Z cele | řady předválečných jmen zasluhuje zmínky zejména vysoký policejní úieáníkRobert j Heindl (1883-1958). Na základě studia kriminálních recidivistů teoreticky zdůvodnil | a do praxe zavedl registraci pachatelů založenou na znacích způsobu páchání trestných | činů, nazývanou modus operandi systém (MOS). Publikoval řadu významných I literárních prací o zločincích z povolání11 a o technických a přírodovědných metodách | kriminalistiky.12 Po Grossově smrti vedl od roku 1918 časopis Archiv für Kriminologie J (Kriminalantropologie und Kriminalistik). K dalším významným předválečným \ kriminalistům patřili Hans Schneickert (1876-1944), působící jako docent na | Humboldtove univerzitě, & Albert Weingardt. | Z poválečných německých kriminalistů budiž namátkou jmenováni Franz Meixner, | Karl Zbinden, Franz Meinen, Rüdiger Herren, Friedrich Geerds, Edwin Kube, i Eberhard Wieczorek, Horst Clages. Velké množství kriminalistických poznatků je i pravidelně zveřejňováno v časopise Kriminalistik, vycházejícím od roku 1947. Na | relativně vysoké úrovni byla kriminalistika pěstována v bývalé Německé demokratické | republice na Humboldtove univerzitě; na dnešního čtenáře působí poněkud rušivě f ideologický balast, kterým je literární produkce DDR zatížena, ale mnohé odborné | výzkumné poznatky, k nimž dospěli např. Horst Howorka, Christian Koristka, Rainer | Leonhardt, Frank-Rainer Schurich, Wolfgang Ney nebo Andreas Borning, jsou velmi | cenné. Po dlouhá léta byly v DDR vydávány časopisy Forum der Kriminalistik [ a Krim inalistik und forensische Wissenschaften. f Vysokou úroveň má tradičně švédská kriminalistika; mezinárodního věhlasu dosáhli r Arne Svensson a Otto Wendel)1 \ O rozvoj kiiminalistiky ve Švýcarsku se zasloužil R. A. Reiss. Kromě bohaté literární | činnosti14 má velkou zásluhu na vybudování dobře vybavených kriminalistických í laboratoří na univerzitě v Lausanne a na pěstování vysokoškolské výuky. } Ve Velké Británii má kriminalistika dlouhou tradici, opřenou o vysokou úroveň tamních [ policejních sborů. Již v předchozím výkladu jsme zmínili vynikající podíl několika ^ Angličanů na rozvoji daktyloskopie. Z předválečných prací syntetického zaměření jmenujme např. dvoudílnou učebnici, kterou vydal W. TeignmondShore.'5 I V USA nalezneme nespočetné množství policejních a vysokoškolských institucí, prací a autorů, kteří se zabývají kriminalistikou. Ze starších autorů stojí za zvláštní pozornost l " HEINDL, R. Der Bemfsverbrecher. 3. Aufl. Berlin : Heise, 1926. f 12 HEINDL, R. Systém und Praxis der Daktyloskopie und der sonstigen techrdsehen Methoden der \ Kriminalpolizei. 3. Aufl. Berlin : de Gruyter, Í927. 13 FISHER, B. A. J., SVENSSON, A., WENDEL, O. Techniques of Crime Scene Investigation. 4. vyd. New York : Elsevier, 1987. 14 Viz např.: REISS, R. A. La Photographie judiciaire. Paris : Mendel, 1903; týž: Manuel de police scientique. Lausanne : Payot, 1911. . 15 SHORE, T. W. (ed.) Crime and its Detection. Vol. I, II. London : Gresham, 1934. ( K. R O'Brien, R. C. Sullivan^ Charles O'Hara a Gregory 0'Hara,lliS v posledních letech publikovali několik prací Art Buckwalter, Michael J. Palmiotto, Richard Saferstein a další. Poválečná kriminalistika v bývalých socialistických zemích byla po dlouhá desetiletí .ovlivňována především sovětskými autory, protože výměna vědeckých informací se Západem narážela na nesmyslné administrativní překážky. Je třeba popravdě uznat, že rozvoji kriminalistiky byla v bývalém Sovětském svazu věnována značná pozornost a některé tamní teoretické práce měly velmi dobrou úroveň. Z významných představitelů sovětské kriminalistiky jmenujme např. S. M. Potopová, A. L Vinberga,A. N. Vasiljeva, V. J. Koldina, N. P. Jablokova a R. S. Bělkina. Některé jejich práce vyšly i v českých překladech. Živé kontakty udržovali čeští kriminalisté se sousedním Polskem. Mezi významné tvůrce poválečných vysokoškolských učebnic patří Pawel Horoszowski19 a Wlodzimierz Gutekunst20, v posledních letech se publikačně prosazují Andrej Szwarc, Brunou Hofyst, TadeuszHanausek,Jan Widacki, Tadeusz Tomaszewski,JózefWójcikiewicz Hubert Kolecki, Mariusz Kulicki a další. Z bývalé Jugoslávie získali evropskou proslulost Vlado Vodinelič11, Tomislav Markovič22 aZivojin Aleksié23, v současnosti hojně publikuje slovinský autor Darko Maver. Řadu významných prací zveřejnili bulharští kriminalisté Ivan Vakarelski1A a Ceko Cekov. Světová kriminalistika zaznamenává neustálý kontinuální rozvoj. Tak jako ostatní vědní disciplíny je i ona konfrontována s ohromným Iwanhjativmm nárůstem dílčích poznatků, které se stávaj í obtížně přehledné. Zejména na úseku kríminalisticko technických metod jsou inovace a rozšiřování poznatkové báze velmi obsáhlé, podílejí se na nich kromě teoretických a akademických pracovníků také stovky expertů z kriminalistických laboratoří. Jako určitý nedostatek j e pociťována skutečnost, že chybějí práce syntetické povahy, které by naznačovaly koncepční a strategické zaměření dalšího rozvoje kriminalistiky v příštích desetiletích. Větší pozornost by zasluhovala metodika vyšetřování 16 O'BRIEN, K. P., SULLIVAN, R. C. Criminalistics Theory and Practice. 3"1 ed. Boston : Allan and Bacon, 1980. " O'HARA, CH. E. Fundamentals of Criminal Investigations. Springfieid: Charles C. Thomas Publisher, 1973. 1S O'HARA, CH. E., O'HABA, G. Fundamentals of Criminal Investigation. 5. vyd. Springfield: Charles C. Thomas Publisher, 1980. " HOROSZOWSK1, P. Kryminalistyka. 2. vyd. Warszawa : PWN, 195S. 30 GUTEKUNST, W. Kryminalistyka. 2. vyd. Warszawa : Wydawnictwo Prawnicze, 1974. 21 VODINELIČ, V. Kriminalistika. 6. vyd. Beograd : Naučná Knjiga, 1987. 11 MARKOVIC, T. Suvremena tehnika istraživanja djela (Kriminalistika). Zagreb : Národne Novine 1972. 23 ALEKSIČ, Ž. Kriminalistika. Beograd : Naučná Kjijiga, 1987. " VAKARELSKI, I. Kriminalistika. 2. vyd. Sofia : Nauka i izkustvo, 1972. 2 Historie kriminalistiky / Historie kriminalistiky u nás Česká kriminalistika měla od samého svého vzniku na počátku 20. století solidní úroveň, srovnatelnou se stavem v zahraničí. Naši první průkopníci kriminalistických metod pocházeli zpravidla z policejních řad; inspirovali se zejména pracemi rakouských, německých a francouzských autorů, s nimiž byli dobře obeznámeni a snažili se je velmi rychle aplikovat v praxi a literárně je propagovat; v některých dílčích oblastech je dovedně obohacovali o domácí zkušenosti. Snad prvním takovým českým kriminalistou byl policejní úředník František Protivenský, který roku 1902 založil v Praze daktyloskopickou registraci pachatelů, jednu z nejstarších na evropském kontinentu. Tuto daktyloskopickou metodu literárně popsal ve spisku Nauka o daktyloskopii a popisování osob z roku 1920. Jeho pokračovateli byli četničtí důstojníci Josef Povondra a Oldřich Pinkas, kteří v roce 1922 vydali Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou. Petr Chyba rozšířil záběr na další oblasti kriniinalistické techniky a v roce 1928 publikoval knihu Modernípomůcky kriminalistiky. Dílo Josefa Vávrovského Zločinci z povoláni (193 0) j e věnováno evidencím pachatelů. Významným a bohatě publikujícím předválečným autorem byl Josef Šejnoha, který postupně vydal Kriminální psychologii (1930), Učení poznávací (1931), Kriminální taktiku (1932) a Kriminální techniku (1933). Vrcholem jeho práce je rozsáhlý Systém kriminalistickěho vzdělání (}935), naněmž se autorsky spolupodíleli Otto Fanta uLadislav Moravec. Účelům vzdělávání policistů a Černíků měly sloužit Učebnice kriminalistiky Josefa Lebedy z roku 1931 a Učebnice pátrací taktiky Rudolfa Rošťáka (1935). Významným představitelem české kriminalistiky byl Vítězslav Celanský. Značný rozruch vyvolala jeho kniha Vyšetřovací metody bezpečnostní služby (1932), která kromě přínosných pasáží o aplikaci psychologických poznatků v kriminalistice nadšeně propagovala zcestné metody, jako narkoanalýzu, výslech v hypnóze a různé formy psychického nátlaku na obviněného. Cennou prací je Mechanoskopie Ladislava Havlíčka z roku 1940. Pro rozvoj kriminalistiky v předválečném Československu byly vytvořeny poměrně solidní institucionální předpoklady v podobě speciálních kriminalisticko technických a evidenčních pracovišť na Všeobecné kriminální ústředně, tvořící součást pražského policejního ředitelství a na Ústředním četnickém pátracím oddělení v Praze. V těchto služebnách pracovala většina literárně působících autorů a tam také byly zpracovávány znalecké posudky pro trestní řízení. Značnou zásluhu o rozvoj kmninalistiky a o rozšiřování jejích poznatků do řad právníků měl Kriminologický ústav, působící při pražské právnické fakultě Univerzity Karlovy; v jeho čele stál po řadu let profesor trestního práva August Miřička. Vysokoškolská výuka kriminalistiky ovšem v té době nebyla zajištěna, vzdělávací aktivity tohoto ústavu měly povahu nepravidelných přednášek a seminářů pro pracovníky praxe, zčásti též pro studenty právnické fakulty. Kriminalistické bádání se pěstovalo též na několika univerzitních ústavech soudního lékařství. Prosazování kriminalistických poznatků do policejní a justiční praxe bylo pomalé a naráželo na různé překážky. K tomu přispívala také organizační roztříštěnost předválečného bezpečnostního aparátu, skládajícího se ze státní, městské a obecní policie a z četnictva; tyto složky pracovaly často izolovaně a docházelo mezi rámi k řevnivosti a ke kompetenčním í sporům. ; V roce 1947 vyšla kvalitní práce Václava Noska Daktyloskopie, cheiroskopie apodoskopie. : Po roce 1948 byla kriminalistika poznamenána stejnými rysy, jako veškerý život , v Československu. Jednostranná orientace na přebírání toliko sovětských poznatků j i odtrhla od vědeckého vývoje v ostatních zemích. Mnoho nadějných odborníků, kteří mohli přispívat k jejímu rozvoji, muselo odejít z vědeckého života, ze státního aparátu Ia z bezpečnostních složek a nemohlo publikovat. Literární produkce byla poplatná co do literárního stylu tehdy obvyklému ideologickému balastu. Ke cti československé biminalistiky slouží, že se nepodílela na teoretickém zdůvodňování zvůle a nezákonných policejních a justičních metod stalinského období; nejhrubší deformace byly tehdy t zanášeny do praxe politicko mocenskými nástroji bez přispění kriminalistické vědy. I Tím, že kriminalistika zdůvodňovala přednosti vědeckých metod, přispívala od 60. let j obj ektivně k eliminaci nejkřiklavěj ších nezákonností. V řadě dílčích oborů dosahovala I československá kriminalistika i za minulého totalitního režimu solidní vědecké úrovně, F srovnatelné se zahraničím. Í Z řady poválečných prací je třeba na prvním místě zmínit pětisvazkovou Učebnici Íkriminalistiky, která vznikla v letech 1959-1965 jako dílo početného kolektivu expertů Kriminalistického ústavu Veřejné bezpečnosti pod vedením Bohuslava Němce. Tato : práce na dlouhá léta ovlivnila rozvoj kriminalistické techniky a vzdělávání několika | generací kriminalistů u nás. V 60. letech začala být soustavnější pozornost věnována doposud zanedbávaným obecně , teoretickým otázkám kriminalistiky. Tuto mezeru vyplňovaly zejména práce Jána ' Pješčaka Úvod do kriminalistiky (1965) a Vyšetrovacie verzie (1965). Dalšími pracemi věnovanými obecné teorii kriminalistiky jsou monografie Miroslava Protivinského \ Kríminalistická stopa (3976) a Dekódování informace z kriminalistické stopy (1978), I Viktora Porady Teorie kriminalistických stop a identifikace (1987) a Jana Musila Některé otázky znaleckého dokazování v trestním řízení a teorie kriminalistické expertizy [ (1974) a Způsob páchání trestné činnosti a jeho kriminalisticky význam (1982). í Úvod do kriminalistické vědy A 2 Historie kriminalistiky Značná pozornost začala být věnována taktickým metodám. O výslechu pojednávaly dvě monografie Jana Matiáška, Jaroslava Soukupa a Bohumila Bárty Výslech a psychologie (1966) a Psychologie a výslechová praxe (1968) a práce Jaroslava Soukupa Sebeobviňování a nepravdivá doznám (1973). Další jednotlivé metody analyzovali Miroslav Protivinský v práci Rekognice v přípravném řízeni (1971) a týž autor spolu s Miroslavem Tiplicou v práci Teorie a praxe dokazování v trestním řízení znovupoznáním osob a veď (1986), dále Vladimír Prerad Vyšetřovací experiment(1972), Miroslav Vychodil Rekonstrukce trestného činu (1973), Josef Heřmánek Ohledání místa činu (1973) a Miroslav Balík Otázky rozvoje kriminalistické evidence (1973). Krirninalisticko technické a přírodovědné metody jsou úspěšně rozvíjeny zejména v Kriminalistickém ústavu Praha a na vysokoškolských pracovištích. Ze starších prací sluší připomenout dvě učebnicové práce Zdeňka Titlbacha Základy kriminalistické fotografie (1969) a Přírodovědné a technické základy kriminalisticko-bezpečnostní praxe (1971), práce Jaroslava Valenty a kol. o kriminalistické biomechanice (1985), Přemysla Lišky o kriminalistické balistice (1985), Jana Růži o mikrostopách (1983). V posledních letech v této tradici pokračují Jiří Straus několika pracemi z oblasti biomechaniky, Jaroslav Suchánek z oblasti kriminalistické chemie a mikrostop, Roman Rak z oblasti identifikace motorových vozidel a mnoho dalších faiminalistických expertů. Dosti nedostatečně jsou v české literatuře zastoupeny práce z oblasti metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Dnes již zastaralejšou práce Ľudovíta Penzeše o metodice vyšetřování krádeží (1972) a Ľudovíta Vajdy o metodice vyšetřování silničních dopravních nehod (1981). Novější je monografie Miroslava Němce o organizované kriminalitě (1996), která má převážně kriminologický charakter, práce Viktora Porady a kolektivu o dopravních nehodách (2000) a práce téhož autora & Zdeňka Konráda o počítačové kriminalitě. Početně zastoupená je učebnicová literatura. Kolektiv autorů pod vedením Jána Pješčaka vy dal v roce 1976 vysokoškolskou učebnici Základy kriminalistiky a ve dvou vydáních učebnici Kriminalistika (1982, 1986). Pod stejným názvem vyšla tři vydání učebnice autorského kolektivu pod vedením Jana Musila (1990,1994,2001) a obsáhlá práce Viktora Porady a kolektivu (2001). Vletech 1984 a 1985 byla publikována tří dílná učebnice kriminalistiky pro studenty bývalé Vysoké školy SNB. V posledních letech bylo vydáno množství skript na Policejní akademii České republiky v Praze a na právnických fakultách UK v Praze, MU v Brně a PU v Olomouci. Do rozpadu československého státu byla česká kriminalistika neoddělitelně spjata se slovenskou kriminalistikou, autoři obou národů publikovali pravidelně jak v českých zemích, tak na Slovensku. Tyto těsné kontakty pokračuj í i v současné době. Publikačním centrem kriminalistických prací na Slovensku se v posledních letech stala zejména Akadémia Policajného zboru v Bratislavě; za zmínku stojí zejména rozsáhlá učebnice Kriminalistika autorského kolektivu pod vedením Ivana Šimovčeka (2. vydání 1999) a práce Václava Krajníku a kolektivu o kriminalistické taktice (2000). f Dlouhou tradici má vydávání českých kriminalistických časopisů. Již v předválečném I Československu ve dvacátých letech vycházely v časopise Naše vojsko pravidelné i přílohy Bratrství, Četnický obzor a Policejní hlídka. Od roku 1931 vycházel časopis j Bezpečnostní služba. V letech 1946-1949 existoval měsíčník Kriminalistika - Revue \ pro kriminológii a nauky příbuzné. Ten po komunistickém převratu zanikl a v letech I * 1952-1958 ho nahradil ávouměsíčník Knižnice SNB pro kriminalistiku, uúlujícíhlavně I o implementaci sovětských zkušeností do našich poměrů. Od roku 1959 začal vycházet jt měsíčník Kriminalistický sborník, orientovaný zejména na kazuistiku a kriminalistickou I praxi. V poněkud pozměněné podobě a se sníženou periodicitou vychází tento časopis i dodnes. Jeho vydavatelem je ředitel Kriminálističkého ústavu Praha Jan Hlaváček. I Na teoretické problémy kriminalistiky je zaměřen čtvrtletník, nesoucí v letech 1968 I 1992 název Československá kriminalistika a od roku 1993 Kriminalistika. Především f technickým expertizním metodám' se věnuje občasník Odborná sdělení Kriminálističkého Iústavu Praha. Články s kriminalistickou tématikou lze nalézt i v dalších, zejména právnických časopisech. Tradičně úzké spojení má česká kriminalistika s tzv. forenzními disciplínami, zejména se soudním lékařstvím (Jaromír Tesař, Přemysl Strejc, Mirko Dogoši a další), soudní psychiatrií (Miroslav Dufek, Jan Mečiř, Vladimir Študent, Pavel Pavlovský, Jiří t Raboch), soudní sexuologu (Antonín Brzek, Slavoj Brichcín), soudní psychologií I (Jaroslav Soukup, Ludmila Čírtková), soudním inženýrstvím (Albert Bradáč), i Institucionální a personální základna pro pěstování krirrmialistiky sice není příliš rozsáhlá, f je ale dostatečná k tomu, aby zajišťovala další rozvoj kriminalistiky. Existuje na [ Kriminalistickém ústavu Praha a na dalších pracovištích Policie ČR, na Policejní akademii I ČR a na právnických fakultách, na soudně lékařských pracovištích, na Ústavu soudního f inženýrství VUT v Brně a na dalších vysokoškolských a výzkumných zařízeních. |e Před českou kriminalistikou stojí velmi náročné úkoly. Znepokojivý stav kriminality a nedostatečná efektivita metod policejní a justiční práce jsou stálou výzvou ke zkvalitňování kriminalistických nástrojů. Historie české kriminalistiky obsahuje pro tento budoucí vývoj dobrá východiska. Y I Literatura BĚLKTN, R. S. a kol. Kriminalistika. Učebnik dlja vuzov. Moskva : Norma, 1999 í BUCKWAĽFER, A. 1. Investigative Methods 2. Interviews and Interrogaťions. 3. The Seareh for Evidence. Boston : j: Butterworth Publishers, 1983 j. GEERDS, F. Historische Kriminalistik. Archiv für Kriminologie. Bd. 151, J973, s. 1-16 j, HANAUSEK, T. Kryminalistyka. Zarys wykladu. 3. vyd. Krakow : Zakamycze, 1998 I HOLYST, B. Kryminalistyka. 9. vyd. Warszawa: Wyd. Praw. PWN, 2000 f KUBE, E., STÖRZER, U., TIMM, J. (red.) Kriminalistik. Handbuch für Praxis und Wissenschaft. Band 1, 2. í í Stuttgart: Boorberg, 1992 • LEONHARDT, R., SCHURICH F. R. Die Kriminalistik an der Berliner Universität. Aufstieg und Ende eines Lehrfachs. Heidelberg : Kriminalistik. Verlag, 1994 MAVER, D. Kriminalistika. Ljubljaja : Uradni iist Republike Slovenije, 1997 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Praha : Naše vojsko, 1994 PALMIOTTO, M. J. Criminal Investigation. Chicago : Nelson-Hall Publishers, 1994 PJEŠČAK, J. a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Naše vojsko, 1976 PROTIVTNSKÝ, M., K.OLDIN, V. J. (red.) Kriminalistika socialistických zemí. Praha : Univerzita Karlova, 1987 SAFERSTEIN, R. Criminalistics. An Introduction to Forensic Science. Englewood Cliffs : Prentice Hall, 1990 STRAUS, J. a kol. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem. Praha : Police history, 2003 ŠIMOVČEK, I. a kol. Kriminalistika. Bratislava : Iura edition, 2001 ULLRICH, W. Verbrechensbekämpfung. Geschichte. Organisation und Rechtsprechung. Neuwied a. Rh., Berlin ; Luchteŕhand, 1961 VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE. Krimmalistická a kriminologická literatura vydaná před rokem 1948. Praha : Policejní akademie ČR, 2000 WIDACKI, J. a kol. Kryminalistyka. Warszawa: C. H. Beck, 1999 Kriminalistické učení o trestném činu Kriminalistické charakteristika trestného činu Pojem kriminalistické charakteristiky trestného činu Chce-li kriminalistika vypracovávat účinné metody odhalování, vyšetřování a prevence trestných činů, musí dokonale studovat zákonitosti trestné činnosti samotné. Jen tak lze totiž docílit toho, aby vypracované metody byly adekvátní svému určení. Trestný čin je velmi složitým sociálním jevem a na jeho zkoumání se podílí několik vědních obom-loiminologie, věda trestního práva a další. Kriminalistiku zajímají pouze některé znaky trestného činu, o kterých pak říkáme, že jsou kriminalisticky relevantní; souhrn těchto znaků se v teorii nazývá kriminalistická charakteristika trestného činu. Kriminalistická charakteristika trestného činn je popisem kriminalisticky relevantních vlastností trestného činu, tj. takových vlastností, které ovlivňují proces tvorby stop a proces poznání trestného činu. Tím nikterak nesnižujeme důležitost ostatních znaků trestného činu, majících význam pro jiné oblasti lidského poznání a pro jiné vědní disciplíny. Často je tomu tak, že některé znaky mají současně význam jak pro kriminalistiku, tak pro trestní právo, kriminológii apod.; rozdíl v těchto případech bývá spíše v odchylném posuzování stupně významnosti znaku pro danou disciplínu. Hlavním smyslem krimínalistických metod je umožnit poznání trestného činu. Proto jsou pro kriminalistiku zvláště důležité ty skutkové znaky trestného činu, které jsou informačně bohaté. Tuto podmínku splňují zejména takové znaky, které se výrazně zobrazuji ve stopách, jsou trvanlivě a jsou specifické (tj. mají vysokou identifikační hodnotu). Často je tomu tak, že znak, který je nedůležitý nebo málo důležitý z hlediska trestního práva nebo kriminológie, má velký význam pro kriminalistickou charakteristiku trestného činu. Tak je tomu např. u tzv. doprovodných znaků způsobu spáchání trestného Kriminalistické učení o trestném činu B 3 Kriminalistické charakteristika trestného činu činu,1 které nemají žádný podstatný význam z hlediska právní kvalifikace skutku, ale mohou být charakteristické pro tzv. modus operandi a mohou přispět k vypátrání pachatele. O kriminalistické charakteristice lze uvažovat na různých úrovních obecnosti. Protože kriminalistická teorie zkoumá trestnou činnost jako hromadný jev, jsou pro ni důležité dvě úrovně kriminalistické charakteristiky: s nejobecnější úroveň veškeré trestné činnosti, ■i> druhová úroveň různých skupin trestných činů (např. vražd, krádeží). Při vyšetřování jednotlivého trestného činu usiluje vyšetřovatel o poznání konkrétní kriminalistické charakteristiky vyšetřovaného trestného činu. Tady jde nikoliv o teoretické, nýbrž o praktické poznání. Pouze výjimečně se teorie zabývá i jednotlivými trestnými činy (zpracovává např. tzv. případové studie mimořádně závažných vražd). V této kapitole se pojednává o kriminalistické charakteristice na nejobecnější úrovni, platné pro veškerou trestnou činnost. To má tu nevýhodu, že zde obsažená tvrzení jsou velmi abstraktní, protože musí pokrýt velice různorodé jevy. Z hlediska praktické aplikace je užitečnější roztřídit trestné činy do skupin a pro ně podat typové (skupinové) kriminalistické charakteristiky. Tyto druhové charakteristiky jsou obsažnější, přehlednější a instruktivnější pro praxi. Jejich vypracováním se zabývá metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů (viz zvláštní část této učebnice). Komponenty kriminalistické charakteristiky trestného činu Kriminalistickou charakteristiku trestného činu lze rozčlenit na tyto skladebné prvky (komponenty): 1 2 3 4 5 způsob páchání trestného činu, kriminální situace, osobnostní rysy pachatele, osobnostní rysy oběti trestného činu, motiv činu. U některých druhů trestných činů mohou do kriminalistické charakteristiky patřit i jiné znaky trestného činu, např. předmět útoku. Znovu chceme připomenout, že uvedené elementy zajímají kriminalistiku jen natolik, nakolik mají význam pro vznik stop a pro objasnění a vyšetření trestného činu. Proto např. do kriminalistické charakteristiky pachatele nespadají všechny jeho vlastnosti, nýbrž pouze ty, které determinují proces poznání trestného činu. Např. pachatel se při vloupání do bytu občerstvuje jídlem nalezeným v ledničce. Vůbec nejdůležitější komponentou kriminalistické charakteristiky je způsob páchání trestného činu. Na tomto znaku můžeme nejlépe doložit, jak výrazně se liší trestněprávní a kriminalistická relevance různých skutkových znaků trestného činu: Zatímco pro trestní právo hmotné je způsob spáchání deliktu spíše jen okrajovým a méně významným znakem trestného činu (patří mezi fakultativní znaky skutkové podstaty), potom pro Imminalistiku je způsob spáchání znakem par excelence. Je tomu tak proto, že právě způsob spáchání nejvíce ovlivňuje proces tvorby stop a tím i možnost poznání trestného činu. Také kriminální situace, osobnostní rysy pachatele a osobnostní rysy oběti jsou pro kriminalistickou charakteristiku značně důležité. Těmto znakům budeme věnovat pozornost v následujících samostatných kapitolách této učebnice. Na tomto místě se proto zmíníme již pouze o motivu trestného činu. Motiv je rovněž poměrně významným znakem kriminalistické charakteristiky, ale míra jeho důležitosti je u různých skupin trestných činů značně rozdílná. U některých druhů trestných činů je motivace notoricky zřejmá a málo diferencovaná. Tak je tomu např. u krádeží, kde jednoznačně dominuje zištný motiv; jiné motivy (např. sexuální motiv vyplývající z deviace zvané fetišismus) jsou u krádeží j en řídké a poznatky o nichjsoupro teoretické zobecnění málo důležité; pouze v jednotlivých případech jsou významné. Jinak je tomu u těch druhů trestných činů, kde motivy jsou značně variabilní a navíc se dostatečně výrazně projevují ve stopách, eventuálně též ovlivňují chování pachatele při vyšetřování. Příkladem j sou vraždy, u nichž škála různých variant motivuj e značně široká. Na motiv lze v těchto případech usuzovat z charakteristických stop, sloužících jako podklad pro tvorbu vyšetřovacích verzí. Motiv činu někdy dokonce ovlivňuje chování pachatele při vyšetřování. Je např. známo, že pachatelé vražd spáchaných v žárliveckém afektu (např. přistižení při nevěře in ftagranti) se nezřídka k činu ochotně doznávají; naproti tomu pachatelé loupežných vražd častěji zapírají. Značný kriminalis-tický význam má rovněž fenomén simulovaného motivu, mající zpravidla za cíl zmást vyšetřovatele při tvorbě vyšetřovacích verzí. Generalizací a statistickým vyhodnocením empirických dat lze zjistit, že některé skupiny pachatelů (např. mladiství, recidivisté, ženy) se vyznačují signifikantně odlišným rozdělením četností různých motivů oproti jiným skupinám pachatelů. Tyto výzkumné výsledky mohou sloužit v metodice vyšetřování jako vodítko pro vytváření tzv. typických vyšetřovacích verzí. Význam kriminalistické charakteristiky trestného činu Kriminalistická teorie usiluje o to, aby zkoumáním hromadně se vyskytujících trestných činů podala zobecněné kriminalistické charakteristiky, nejčastěji na skupinové úrovni Kriminalistické učení o trestném činu B určitého druhu trestných činů. Tato kondenzovaná informace představuje bohatou informační bázi pro praxi; Vyšetřovatel se poměrně často ocitá v situaci, kdy jeho znalost faktů konkrétního vyšetřovaného činu je neúplná; tehdy mu skupinová kríminalistická charakteristika může sloužit jako dodatečný zdroj poznatků, z něhož myšlenkovým postupem per analógiám může vyvodit hypotézy (vyšetřovací verze) o chybějících faktech. Řídí se přitom úvahou, že jím vyšetřovaný trestný čin se mohl odehrát podobným způsobem, jako se odehrály desítky (stovky, tisíce ...) dříve spáchaných trestných činů. V jednotlivém případě postupuje vyšetřovatel tak, že z jemu známých poznatků se snaží myšlenkově modelovat (rekonstruovat) jakousi „kostru" kriminalistické charakteristiky vyšetřovaného trestného činu. Podle ní určí příslušnou metodiku vyšetřování určitého druhu trestných činů, kterou hodlá aplikovat. V této metodice vyšetřování je mj. obsažena typová skupinová kriminalistická charakteristika; zni vyšetřovatel vybere ta fakta, která lze dosadit na „bílá místa" konkrétní kiiminalistické charakteristiky. Poznatky o kriminalistické charakteristice trestného činu mají význam nejen pro metodiku vyšetřování a pro tvorbu vyšetřovacích verzí. Je na nich založen také evidenční systém modus operandi, výslechové metody, spolupráce s obětí trestného činu a některé preventivní postupy. Literatura BAZALAJEV, A. N., GUNJAJEV, V. A. Kriminaiističeskaja charakteristika prestuplenij (obšcije položenija). Moskva, 1976 MUSIL, I. Způsob páchání trestné činnosti a jeho kriminalisticky význam. Praha ; Univerzita Karlova, 1982 i Způsob páchání trestného činu i I Pojem způsobu páchání trestného činu I l Každý trestný čin je spáchán určitým jednáním. Možných variant jednání pachatele je Inepřeberné množství. Odlišit určitou skupinu trestných činů od jiné skupiny nebo dokonce individualizovat konkrétní skutek konkrétního pachatele lze nejvýstižněji tím, že popíšeme jak, tj. jakými operacemi byl trestný čin spáchán. Tím vymezíme tzv. I operacionální stránku trestného činu, neboli způsob páchání trestného činu. I Způsob páchání trestného činu je specifikovaný systém operacionálních elementů I trestného činu a činností úzce spjatých s trestným činem. I Budeme nyní blíže analyzovat hlavní pojmové znaky obsažené v definici: f Operacionální elementy jsou veškeré činnostní prvky. Jsou to jednak tělesné pohyby, 5 resp.vědomé zdržení se pohybů, jednak psychické procesy řídící jednání pachatele a konečně též hmotné předměty, použité při jednání pachatele (nástroj e, zbraně apod.). Termín systém, použitý v definici, znamená, že způsob spáchání trestného činu je složitým jevem, skládajícím se z více komponentů. Tyto skladebné prvky nej sou nakupeny ; nahodile, chaoticky, nýbrž existují mezi nimi četné horizontální a vertikální vztahy, vytvářející strukturu systému. Systém způsobu páchaní se vyznačuje celistvostí, neboli integritou. Vůči svému okolí je relativně autonomní, přitom však má četné vazby na jiné jevy. Slovo „ specifikovaný " vyjadřuje, že poj em způsobu páchání j e třeba vztahovat k různým úrovním obecnosti: k jednotlivému skutku trestného činu nebo k více skutkům téhož pachatele nebo ke skupině podobných trestných činů různých pachatelů. Má-li být f určité tvrzení o způsobu páchání zcela jasné, musí v něm být uvedeno, k jaké úrovni specifikace se vztahuje (pokud to není zřejmé ze souvislosti). : Pojem způsobu páchání zahrnuje nejen přímé páchání trestného činu, nýbrž též provádění činností úzce spjatých s trestnou činnosti. Jsou to např. operace, které předcházejí páchání trestného Činu nebo naopak následují po jeho dokonání. !Někteří pachatelé např. před krádeží vloupáním do bytu opakovaně telefonují do bytu, pozorují odchod majitelů bytu do zaměstnání, sledují vybírání dopisní schránky apod., aby si určili j. nejvhodnější dobu pro vloupání. f Odcizené věci někteří pachatelé ihned spotřebovávají, jiní je rozprodávají, další ukrývají atd. f Použité nástroje někteří zahazují, jiní uschovávají pro další použití. Kriminalistické učení o trestném činu B 4 Způsob páchání trestného činu Tyto činnosti, překračující časový nebo místní rámec trestného Činu, zaj ímaj í kriminalistiku | proto, že i při nich vznikají četné stopy, které obohacují informační základnu pro f poznání trestného činu. Často je např. situace taková, že pachateli se podaří zničit :| všechny důležité stopy vzniklé při páchání trestného činu, ale může být vypátrán | a usvědčen na základě stop, vzniklých před činem nebo po činu (je např. dopaden při i prodeji ukradených věcí). $ 1 ty činnosti, které probíhají přímo v době páchání činu, zkoumá kriminalistika velmi . s detailně a často dalece nad rámec skutečností, potřebných pro meritorní rozhodnutí | v trestní věci. Příkladem takových operací jsou tzv. doprovodná jednám pachatele. | í Např. mladistvý pachatel několika desítek vloupáni do chat se vyznačoval radou kuriózních I způsobů jednání: Ve vyloupených chatách zpravidla pobýval několik dnů, pídil se tam po f-literatuře „rodokapsového typu", kterou pilně pročítal; majitelům chat a policistům zanechával písemné vzkazy a dopisy, v nichž obsáhle líčil svůj těžký život a omlouval se jim za způsobené potíže; podepisoval se přezdívkou „Bič Krkonoš". Jiní pachatelé maj í ve zvyku se během vloupání „posilnit" alkoholem z domácího baru, někteří ' < vandalsky demolují byt, vytrhávají ze zdi telefonní šňůru. Velmi pestrá je paleta jednání, kterými ; j pachatelé zabraňují vzniku stop nebo je ničí (nošení rukavic, převleků, masek, rozsypání čpící : [ látky k překrytí pachových stop atd.). . J Tato doprovodná jednání jsou zpravidla velmi specifická a mají tudíž značnou \ informační hodnotu, usnadňuj ící vypátrání pachatele. .\ > . \ ■ i £ Komponenty způsobu páchání trestného činu ■ Způsob páchání trestného činu je poměrně složitým komplexem, nesnadno naráz : poznatelným. Chceme-lijej důkladně analyzovat, je výhodnější jej rozložit na skladebné ■ i prvky neboli komponenty; ty lze třídit z několika hledisek: : i 1. Třídění komponentů podle předmětné povahy f Podle své předmětné povahy se komponenty dělí na a) dějové komponenty, b) věcné i komponenty. í Dějové'komponenty neboli akty jsou dynamickými procesy, jimiž pachatel projevuje | navenek svou aktivitu. Lze přitom rozlišovat: ■ i « somaticko motorické akty,idkojsoumpi.pmcovmpohyby "\ držení těla, přemisťovací pohyby (lokomoce), gestikulace, mimika. Popisem těchto somaticko motorických aktů lze plasticky a výstižně vystihnout podstatu pachatelova jednání zejména u takových trestných činů, jako jsou vraždy, ublížení na zdraví, loupeže, znásilnění apod. Např.: „Pachatel přistoupil zezadu k poškozenému a dvěma prudkými bodnutími dýkou, zasazenými do zad pod pravou lopatku, mu způsobit dvojnásobné probodnutí srdce, vedoucí k zástavě srdeční činnosti a k neodvratné smrti." s- psychické akty, které jednak řídi somaticko motorické akty, jednak rozhodují o tom, jak pachatel využije různé objektivní podmínky k realizaci trestného činu (např. pachatel vybírá vhodný objekt, do kterého se vloupe, volí příhodnou denní dobu apod.). Somaticko motorické a psychické akty jsou při páchání trestné činnosti nerozlučně spojeny. Žádný trestný čin nemůže být spáchán pouze psychickou činností, pachatel vždy musí vykonat nějaké motorické akty nebo se jich musí zdržet. U trestných činů spáchaných opomenutím zahrnuje popis způsobu páchání výčet těch aktivit, které pachatel byl povinen uskutečnit, ale neučinil tak. Na druhé straně žádná motorická činnost trestného charakteru se neděje bez psychických procesů. Věcné komponenty způsobu páchání jsou jakékoli předměty použité pachatelem: zbraně, nástroje, listiny, dopravní prostředky, zavazadla, převleky, maskování, provazy, žebříky, svítidla atd. Škála těchto předmětů je velmi pestrá, prakticky jakákoli věc může figurovat jako součást trestného jednání. Zvláštní význam mají zbraně a nástroje. Jejích použití silně ovlivňuje i jiné komponenty, např. upotřebení určitého speciálního nástroje vyžaduje určitou soustavu motorických pohybů, dovedností a návyků. Důležitá j e ta skutečnost, že zbraně a nástroje zanechávaj í výrazné stopy, protože jejich mechanické účinky na okolí jsou zpravidla značně intenzivní. Nezřídka lze podle těchto stop použitou zbraň či nástroj identifikovat. Zcela specifické postavení mají tzv. zločinecké nástroje, tj. nástroje zvlášť zhotovené nebo upravené ke kriminálním účelům. Protože tyto nástroje jsou zhotovovány individuálně, často rukodělným způsobem, nalézá se na nich mnoho výrazných specifických znaků, takže se zpravidla podaří je individuálně identifikovat. Pro vyšetřování je výhodné i to, že pachatelé téměř vždy odnášejí zločinecké nástroje z místa činu a přechovávají je pro případné další použití; je proto velká pravděpodobnost, že budou nalezeny v držení pachatele nebo v jeho okolí a že bude možno prokázat spojitost těchto nástrojů s činem a s pachatelem. Již v době, kdy nástroj ještě nebyl nalezen, lze podle jeho předpokládané dokonalosti usuzovat na zločineckou kvalifikaci pachatele, na jeho návyky a dovednosti. Použití těchto zločineckých nástrojů se podchycuje v evidenčním systému modus operandi, který slouží k objasňování sériových a opakovaných trestných činů. Příkladem zločineckých nástrojů jsou např. speciální přípravky k otevírání dveří a kapot automobilů a k jejích startování, planžety sloužící k otevírání cylindrických zámků, rozlamovače zámkových vložek, háčky na stahování zastrčí dvoukřídlových dveří a oken, roztahovače mříží apod. Ke klasickému vybavení tzv. kasařů patřily speciální hasáky, natrhávače, paklíče apod. S tím, jak se rozšiřuje sortiment a dostupnost velmi kvalitních nástrojů na běžném trhu, ubývá potřeba zhotovovat si vlastní zločinecké nástroje, nicméně se stále vyskytují. Kriminalistické učení o trestném činu B 4 Způsob páchání trestného činu 2. Třídění komponentů podle složitosti Podle složitosti se dělí pouze dějové komponenty. U věcných komponentů nemá toto třídění význam. Dějové komponenty se dělí na: a) komplexní, b) základní, c) dílčí. Komplexní komponent je komplexem úkonů pachatele, spjatých společným dílčím cílem. Tento komplex lze vyčlenit z celkového děje trestného činu jako jeho relativně samostatnou část. Jako příklad komplexních komponentů u trestného činu loupeže lze uvést tyto dějové úseky: « pachatelé A. a B. si přečtou v novinách inzerát, nabízející k prodeji vzácné umělecké předměty z pozůstalosti; pojmou úmysl zmocnit se těchto předmětů loupeží; « pachatel A. telefonicky kontaktuje inzerenta na udaném telefonním čísle, představí se smyšleným jménem a domluví si s ním schůzku v jeho bytě; Role oběti při vyšetřování trestných činů Ve většině trestních případů sehrává oběť v trestním řízení významnou roli zdroje důkazní informace, předávané vé svědecké výpovědi, při konfrontaci a při rekognici. Její zájmy, především záj em přispět k usvědčení a potrestání pachatele, j sou do značné míry totožné s účelem trestního řízení. To z oběti činí jakéhosi „spojence" orgánů činných v trestním řízení, s nimiž oběť zpravidla ochotně spolupracuje. Nebývá tomu tak vždy. Z různých důvodů, které jsme zčásti uvedli v předchozí partii, zůstává oběť pasivní nebo se dokonce staví proti zájmům trestního řízení. Některé z těchto důvodů respektuje i zákonodárce a poskytuje oběti zákonné možnosti odmítnout svou součinnost. Nej dalekosáhlejším institutem tohoto druhuje možnost poškozeného nevyslovit souhlas se zahájením trestního stíhání nebo s jeho pokračováním, která je pro některé taxativně vyjmenované trestné činy upravena vust. § 163 TrŘ; není-li tento souhlas udělen nebo je-li vzat zpět, je trestní stíhání znemožněno. Případy, kdy souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro trestné činy vyjmenované v § 163 odst. 1 TrŘ není třeba, jsou uvedeny v § 163a TrŘ. Dále oběť může za podmínek stanovených v § 100 TrR odepřít svědeckou výpověď, což ovšem nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti pokusit se jinými důkazy věc objasnit. V obou těchto případech jde o oběti, které jsou v příbuzenském nebo jiném blízkém vztahu k pachateli. Za chybu, s níž se lze v praxi občas setkat, je třeba považovat, jestliže i tam, kde jsou splněny předpoklady pro možnost oběti nevyslovit souhlas se staháním nebo odepřít vypovídat, vyvíjejí orgány činné v trestním řízení na oběť určitý tlak (přemlouváním), aby této možnosti nevyužila. Oběť je tím vystavena konfliktu, který ji může sekundárně viktirnizovat Rozhodně není správný názor, že zájem státu na stíhání deliktů je vždy apriorně silnější než zájem oběti na nestihání. V případech, kdy nejsou splněny podmínky stanovené v § 100 a 163 TrR, a oběť přesto odmítá spolupracovat, lze její součinnost vynucovat obvyklými donucovacími prostředky jako u jiného svědka. Vždy je však třeba respektovat její specifické postavení a zabránit jejímu dalšímu zraňování průběhem trestního řízení. Velkou pozornost je třeba věnovat náležitému poučení poškozeného podle § 46 TrŘ a v případě, že je vyslýchán jako svědek, podle § 101 odst. 1 TrŘ. Značný význam má Kriminalistické učení o trestném činu B poučení o podmínkách, za nichž může oběť žádat o poskytnutí peněžité pomoci státem.2 Srozumitelné a instruktivní poučení, obsahující navíc i praktické rady (např. doporučení, na které instituce se lze obrátit se žádostí o pomoc) napomáhá k navázání pozitivního vztahu mezi obětí a orgánem činným v trestním řízení. Oběť jako svědek je jedním z nejvydatnejsích zdrojů informací o trestném činu. Často je očitým svědkem, nezřídka jediným. Její vjem je zpravidla velmi komplexní, může vypovídat i o událostech, které předcházely trestnému činu a které následovaly po něm. Protože oběť je přímo vtažena do děje, který sejí bezprostředně dotýká, je její vnímání zaměřené a velmi intenzívní. Také zapamatování je kvalitní a dlouhodobé, protože oběť se ve vzpomínkách k události často vrací, připomíná si ji a tím upevňuje paměťové stopy. Na druhé straně není možné předpokládat, že oběť musí o činu vědět vše detailně. Některé trestné činy, zejména násilné a sexuální, vyvolávají u oběti silné emoce až afekty (strach, úzkost), které zhoršují kvalitu vnímání a zapamatování, vedou k mezerovitému vjemu. Jestliže vyslýchající silně naléhá na vyslýchanou oběť, aby podala úplnou výpověď a klade nevhodné nápovědné otázky, může snadno dojít k nesprávné výpovědi i o tom, co ve skutečnosti nebylo vnímáno, protože oběť se pokládá za „spojence" vyslýchajícího a snadno podlehne jeho sugestivnímu ovlivnění. Vlivem prožitého afektu dochází i ke kvalitativním zkreslením, např. ke zveličování (hypertrofii) pociť ováného ohrožení a vzniklé újmy. Negativním úkazem, který se občas ve výpovědích obětí vyskytuje, je vědomě nepravdivá výpověď, vyvolaná snahou pomstít se pachateli a přitížit mu. Zpravidla se tak děje vědomým zveličováním škody, vykreslováním pachatele a deliktu v nejčemějších barvách a nepravdivým vylíčením predeliktni situace, kde je zamlčován podíl samotné oběti (např. slovní provokace ze strany oběti). Je proto jistě správný požadavek, aby svědecká výpověď oběti byla kriticky hodnocena tak, jako každý jiný důkaz. Na druhé straně je však třeba zabránit tomu, aby pod záminkou prověrky výpovědi docházelo ke skandalizaci a znevažování oběti ze strany obviněného nebo obhaj ce, kteří se někdy snaží přesunout na oběť veškerou odpovědnost a zpochybnit za každou cenu věrohodnost její výpovědi. S tímto jevem se lze občas setkat vpřípadech vyšetřování znásilnění. Agresivní až hanobící způsob zpochybňování věrohodnosti výpovědi je pro oběť velmi traumatizující a mělo by být úkolem orgánů činných v trestním řízení poskytnout oběti účinnou ochranu; namístě je i apel na profesní etiku obhájců. Zejména v případech, v nichž lze shledat jistý podíl oběti na navození viktimogenní situace (např. dívka cestuje autostopem aje znásilněna), neodpustí si někteří policisté, státní zástupci či soudci různé výtky a mentorování na adresu oběti. Takový přístup 7 Kriminalistické učení o oběti k oběti není vhodný, může vyvolat trýznivý pocit sebeobviňování, znesnadňující její psychickou rehabilitaci. Velmi nepříjemným zážitkem je pro většinu obětí opětovné setkání s pachatelem v průběhu trestního řízení. K tomu dochází zejména při konfrontaci a při rekognici, které jsou po oběti poměrně často požadovány. Je-li z duševního rozpoložení oběti zřejmé, že jí provedení těchto úkonů může poškodit, mělo by se k nim sahat jen v případech nezbytí a důkladně je připravit tak, aby trvaly co nejkratší dobu a nebylo je třeba opakovat; to platí zejména u obětí dětského věku. V případě rekognice je vhodné zvážit její skryté provedení (viz kap. 36). U hlavniho líčení, nejsou-li splněny podmínky pro člení protokolu o výpovědi (§ 231 TrŘ), se zpravidla nelze obejít bez osobního setkání obviněného a oběti, protože je třeba respektovat právo obžalovaného klást otázky svědkům (§215 odst. 1 TrŘ). I tam je však možno vhodnými technickými a organizačními opatřeními usnadnit pozici oběti (např. zajištěním oddělené čekárny pro svědky). Osobní účast na úkonech trestního řízení je pro oběti velmi náročná a zpravidla i nepříjemná. Většina obětí je ochotna tuto zátěž podstoupit, protože chce přispět k spravedlivému výkonu trestní justice a k potrestání pachatele. Povinností orgánů činných v trestním řízení je poskytnout obětem všemožnou podporu a zabránit jejich sekundární viktímizaci. Významnou cestou k tomu by mělo být zrychlení a zjednodušení trestního řízeni a snaha zamezit opakovaným úkonům, které jsou pro oběť velmi zatěžující. Literatura CENTROV, E. E. Kriminalističeskoje učenije o poterpevšem. Moskva: Izdatelstvo Mosk. universíteta, 1988 ČÍRTKOVÁ, L. Kriminální psychologie. Praha : Eurounion, 1998 ČÍRTKOVÄ, L. Role oběti ve vyšetřování násilných trestných činů. Kriminalistický sbomik, 2001, č, 4, s. 34-39 GIEROWSK1, J. K„ JAŠKIEVvTCZ-OBYDZIŇSKA., T. (red.) Zabójcy i ich ofiary. Psychologiczne podstawy profilowania nieznanych sprawców zabójstw. Kraków : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2002 HOLYST, B. Wiktymologia, Warszawa: PWN, 1990 JASKIEWICZ-OBYDZIŇSKA, T., WACH, E. Wplyw zachowarúa ofiary na modus operandi sprawcy. Z Zagadnieň Nauk Sadowych 1999, XL, s. 86-106 JELÍNEK, I. Poškozený v českém trestním řízení. Praha : Karolinum, 1998 KIPPER, O. Schntz kindlicher Opferzeugen im Strarverfahren. Freiburg : Iuscrim, 2001 NOVOTNÝ. O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminológie. Praha ; Eurolex Bohemia 2001 SCHNEIDER, H. J. Viktimologie. Wissenschafl vom Verbrechensopfer. Tíibingen: Mohr, 1975 VITOUŠOVÁ, P. (ed.) K problematice obětí trestných činů. Praha: Bílý kruh bezpečí, 1995 VOSS, H.-G. Professioneler Umgang der Polizei mit Opfern und Zeugen. Neuwied : Luchterhand, 2001 2 Viz zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a dopli ipVtwwli ™lffinů. ve znění pozdějších předpisů. C ; Kriminalistické učení o stopách Obecné zákonitosti vzniku stop ; Zákonitostí vzniku a zániku kriminalistických stop Nejobecněj ším východiskem pro formulování problematiky kriminalistických stop j e velmi obecná filozofická teorie vzájemného působení. Tato teorie uvádí, že při vzájemném, současném působení dvou nebo více objektů navzájem dochází ke vzájemnému předávání informací o působení jednotlivých objektů a o jejich vlastnostech. Tak na sebe působí neustále velké množství různých objektů, přičemž logicky dochází k celé řadě změn. Tyto děje probíhají běžně a lze se s nimi v každodenní lidské činnosti velmi často setkávat. Jako příklady těchto dějů lze uvést: působení pneumatiky vozidla na měkký povrch, po kterém se vozidlo pohybuje, vede k deformaci tohoto povrchu a naopak různé podíly z měkkého povrchu ulpí na pneumatice; obuv pň chůzi na pevném povrchu zanechává různě odpadlé částice nečistot a naopak dochází k postupnému opotřebovávání spodních částí obuvi; působením vrženého kamene proti skleněné tabuli dojde kjejí destrukci a naopak na kameni ulpí mikroskopické částečky skla. Příkladů lze jistě uvést nepřeberné množství. Ke změnám dochází jak v neživé (anorganické), tak i v živé (organické)1 přírodě. Velmi důležitá je skutečnost, že ke změnám dochází i ve vědomí (paměti) lidí a s největší pravděpodobností i ve vědomí zvířat, i když tato možnost není v kriminalistické praxi až na výjimky využívána. Změna ve vědomí lidí vzniká zprostředkovaně pomocí lidských smyslů, tedy zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu. Jedná se vlastně o vjemy, které jsou zafixovány ve vědomí člověka. Pro kriminalistiku mají význam pouze některé změny, které obecně vzato souvisí s kriminalisticky relevantní událostí. Naprostá většina změn, se kterými se lze setkat, je kriminalisticky irelevantní. Kriminalisticky významné změny, které po splnění dalších podmínek mají charakter kriminalistických stop, vznikají pouze v reálném prostředí, protože také všechny kriminalisticky relevantní události v reálném prostředí probíhají. Typickými prostředími jsou nejrůznější prostory v exteriérech nebo Kriminalistické učení o stopách C S Obecné zákonitosti vzniku stop interiérech, prostory dopravních prostředků a další. Nepřichází v úvahu existence kriminalisticky relevantních událostí, které by probíhaly ve virtuálním (zdánlivém) prostředí, např. v prostředí počítačových her. Nastalé změny - stopy nejsou po svém vzniku neměnné, ale podléhají různým vlivům, které mohou vést až k jejich zániku. Proto je třeba i z kriminalistického hlediska věnovat této skutečnosti patřičnou pozornost. Existují stopy, které jsou dlouhou dobu prakticky neměnné, ale existují i jiné, které během krátké doby zaniknou. Důvody zániku jsou různé a souvisí s objektivními i subjektivními příčinami. Typickými důvody zániku stop jsou např.: st úmyslné zničení stopy osobou, která je zainteresována na neexistenci stopy (pachatel trestného činu zničí stopu obuvi), ."i neúmyslné zničení stopy (pracovníci policie se nevhodně pohybují po místě činu a dotýkají se předmětů, aniž by prověřili, zda na nich nejsou přítomny stopy, na místě činu jsou zničeny stopy osobami, které se na něm pohybovaly před ohledáním místa), ® působení přírodních vlivů (deště, vlhka, sucha, větru) nebo působení procesu, který stopu mění (biochemický rozklad biologických stop, působení koroze), # působení přirozených vlastností nositele stopy (tvarová paměť plastických hmot, která vede k navrácení plastické hmoty do původní podoby, zapomínání informací obsažených ve vědomí člověka). Pro kriminalistickou praxi má poznání zákonitostí vzniku a následně zániku různých změn zásadní význam. Tyto zákonitosti jsou pochopitelně odlišné u různých druhů změn a profesionálně se jimi zabývají příslušní specialisté, kteří pracují s jednotlivými druhy kriminalistických stop. Odlišné zákonitosti vzniku i zániku jednotlivých stop se uplatní např. v daktyloskopii, mechanoskopii, fonoskopii apod. - Pojem a význam kriminalistických stop K vymezení pojmu „kriminalistická stopa" je nezbytné stanovit kritéria, která musí změna v neživé či živé přírodě nebo ve vědomí člověka splňovat. Tím doj de k vymezení skupiny kriminalistických stop z velikého počtu nejrůznějších existujících změn. Matematicky vyjádřeno, tvoří krinůnalistické stopy podmnožinu množiny nejrůznějších změn. Kriminalistická teorie a její jednotliví představitelé formulují zmíněná kritéria často poněkud odlišně, na základních kritériích se však shodují. Za základní kritéria jsou považována následující: - musí se jednat o změnu, která je v příčinné nebo jiné souvislosti s kriminalisticky relevantní událostí, — existence změny musí trvat alespoň od jejího vzniku do zjištění, - změna musí být dekódo vatelná (zkoumatelná) současnými existujícínň krrminalisuckými metodami a prostředky. Změny, které nesplňují uvedená kritéria, nejsou kriminalistickými stopami. V kriminalistické praxi se velmi často jedná o případy, kdy nelze alespoň zpočátku rozhodnout, zda nějaká změna je či není kriminalistickou stopou. Typickými případy " jsou nálezy daktyloskopických otisků, různých mikročástic, otisků obuvi a pneumatik a další, o kterých nelze na místě rozhodnout, zda souvisejí s kriminalisticky relevantní událostí. Naopak v řadě případů je souvislost změny s řešenou událostí evidentní (krev v blízkosti mrtvoly, nábojnice nalezená na místě střelby, havarované vozidlo na místě dopravní nehody). Platí proto zásada, že na místech kriminalisticky relevantních událostí a v souvislosti s jejich objasňováním a vyšetřováním se vyhledávají a zajišťují veškeré změny. Teprve jejich následujícím posuzováním a zkoumáním se zjistí, zda mají ke konkrétní události vztah. Restriktivní výběr změn přímo na místě události je riskantní a v každém případě vyžaduje od odpovědného pracovníka značné znalosti a praktické zkušenosti. Požadavek příčinné nebojiné souvislosti s konkrétaí kriminalisticky relevantní událostí je nejdůležitějším kritériem odlišnosti obecné změny od kriminalistické stopy. Jinou než příčinnou souvislostí se myslí souvislost časová nebo místní. Jedná se např. o změny, které vytvořila nezúčastněná osoba, která se pohybovala v blízkosti místa události před jejím vznikem nebo krátce po ní. Takové osoby mohou významně přispět k objasnění události. Důležité je vysvětlení toho, co se chápe pojmem kriminalisticky relevantní (významné) události. Jedná se o události, kterými se kriminalistická praxe zabývá. Zpravidla se uvádí šest různých skupin těchto událostí: s trestné činy, které jsou taxativně uvedeny v trestním zákoně a z hlediska kriminalistické praxe tvoří nejčastější skupinu kriminalisticky relevantních událostí, !» přestupky a jiné správní delikty, které jsou uvedeny v zákoně o přestupcích a v dalších zvláštních zákonech; z hlediska kriminalistické praxe nejsou příliš frekventovány (zpravidla jsou řešeny bez pomoci kriminalistiky), s; sebevraždy jsou předmětem kriminalistického zájmu pouze do doby, než se spolehlivě prokáže, že jde skutečně o sebevraždu, a nejde o trestný čin, který chtěl pachatel zakrýt inscenací sebevraždy, * náhlá úmrtí, která jsou lékařsky charakterizována jako úmrtí z přirozené příčiny (např. selhání srdeční nebo mozkové činnosti), ale z kriminalistického hlediska mohou budit podezřelý doj em (nález zemřelých osob v terénu nebo v bytech, zejména pokud od smrti do nálezu těla uplynula delší doba); kriminalisticky zájem končí jednoznačným prokázáním přirozené příčiny smrti, •» nešťastné náhody, které jsou charakterizovány jako nechtěné a nezaviněné úrazy nebo úmrtí osob, např. při pádu z výšky, zásahem elektrického proudu apod.; patří sem i nezaviněné pracovní úrazy - kriminalisticky zájem končí prokázáním Kriminalistické učení o stopách C 8 Obecné zákonitosti vzniku stop skutečnosti, že nebyly porušeny např. bezpečnostní předpisy a nebyl spáchán trestný čin nebo přestupek, * působení přírodních sil, které je v tuzemských klimatických podmínkách omezeno především na působení atmosférické elektřiny (úderu blesku) a na působení silného vzdušného proudění (větru), i když, jak zkušenosti ukázaly, nelze vyloučit ani povodně a záplavy - kriminalisticky zájem opět končí prokázáním skutečnosti, že nebyl spáchán trestný čin nebo přestupek (např. odpovědný pracovník nezajistil správné fungování ochrany objektu před působením atmosférické elektřiny). Požadavek trvání stopy od jejího vzniku alespoň do jejího zjištění je zcela logický. Změna, která již zanikla, nemůže mít kriminalisticky význam. V kriminalistické praxi se lze setkat s konkrétními případy těchto situací. Např. pošlapaný nebo uválený travní porost po fyzickém kontaktu pachatele a oběti se dříve, než dojde k ohledání místa, regeneruje a nejsou na něm patrné žádné změny; jízdní stopy motorového vozidla na mokré vozovce zaniknou po krátké době v důsledku opětovného spojení vrstvičky vody na vozovce v jednu plochu; působením deště dojde k rozplavení a následně smytí krevní stopy z podkladového materiálu apod. Požadavek vyhodnotítelnosti změny současnými kriminalistickými metodami a prostředky je rovněž zcela logický. Pokud nej sou v konbétmm případě k dispozici použitelné postupy, nelze získat ze zkoumané změny potřebné informace a využít je následně v procesu objasňování a vyšetřování konkrétní události. Tak nelze doposud např. zkoumat změny na ostří nože po odříznutí plátku sýra nebo krajíce chleba, posoudit změny na funkčních částech palné zbraně po jednom výstřelu, jednoznačně určit původ chemikálií nebo drog podle rozboru mikropriměsí kvantitativní chemickou analýzou apod. Uvedené třetí základní kritérium též nepřímo prokazuje pokračující pokrok ve využívání kriminahs-tických stop. Změny, které ještě před několika lety nebyly kriminalisticky relevantní, lze mnohdy v současnosti již běžně vyhodnocovat (např. pokroky v molekulární biologii a zkoumání DNA). Na základě uvedených požadavků lze konstatovat, že kriminalistická stopa je každá změna, která j e v příčinné nebo j iné souvislosti s kriminalisticky relevantní událostí, existuje nejméně od svého vzniku do zjištěni a je vyhodnotitelná současnými kriminalistickými metodami a prostředky. V dostupné kriminalistické literatuře existují i další definice pojmu ,,kriminalistická stopa". Zpravidla se ale příliš neliší, pokud se nejedná o definice uvedené ve starší kriminalistické literatuře. Jako příklad lze uvést následující definici podle Protivinského: Kriminalistickou stopou je změna v materiálním prostředí nebo ve vědomí člověka, která příčinně či alespoň místně a časově souvisí s vyšetřovanou událostí, obsahuje kriminalisticky nebo i trestně právně relevantní informaci a je zjistitelná i využitelná pomocí přístupných kriminalistických, přírodovědných a technických metod, prostředků a postupů. Kriminalistické stopy nemohou existovat bez svého materiálního nositele. Takovými nositeli jsou v případech stop v neživé a živé přírodě nejrůznější materiální objekty, u stop vytvořených ve vědomí lidí je to šedá kůra mozková se svými psychofyziologickými procesy. Kriminalistické stopy vznikají obecně předáním hmoty nebo energie nebo obojíhojednímobjelrtemdruhémunebo navzájem, dále potom změnou vnitřní struktury jednoho nebo obou objektů, odražením funkčních a dynamických vlastností objektů, případně i jinými, málo frekventovanými mechanismy. Obsah kriminalistické stopy tvoří kriminalisticky relevantní informace. Tato informace může mít vnější formu (stopa pneumatiky, daktyloskopická stopa) a formu vnitřní (složení biologických nebo chemických stop). Odražení funkčních a dynamických vlastností objektu, který stopu vytvořil, má vnější formu (stopy chůze, stopy ručního písma), ale v některých případech i speciální formy (záznam hlasu na vhodném elektronickém médiu). Obsah kriminalistické stopy a jeho forma tvoří kriminalisticky relevantní informaci o vlastnostech odraženého, příp. zanechaného objektu. Z tohoto důvodu jsou kriminalistické stopy považovány za gnozeologický substitut originálu (pachatele, oběti, nástroje, zbraně, obuvi apod.). Pokud jsou poznány (zjištěny) vlastnosti substitutu, lze následně zprostředkovaně poznat určité vlastnosti originálu (např. v procesu laiminalistické identifikace). Vzhledem k tomu, že kriminalisticky relevantní událost je pro kriminalisty vždy jevem minulým, mohou ji poznat a objasnit jen pomocí kriminalistických stop a dalších důkazů, které vznikly v souvislosti s ní. Každá kriminalistická stopa má svůj kriminalisticko technický a lmminalisticko taktický význam. Kriminalisticko technický význam spočívá především v tom, že kriminalistickou stopu lze využít v procesu kriminalistické identifikace a následně tak identifikovat osobu, věc nebo zvíře, které konkrétní kriminalistickou stopu vytvořily. Toto zjištění má zpravidla zásadní význam pro objasnění kriminalisticky relevantní události. Je třeba uvést, že zdaleka ne všechny kriminalistické stopy mají požadovaný kriminalisticko technický význam a mnohdy tak nemohou být využity v procesu kriminalistické identifikace. Kriminalisticko taktický význam spočívá především v tom, že kriminalistická stopa poskytuje informace o osobách, které se podílely na konkrétní události, o jejich činnosti, způsobu provedení činu, jejich fyzických, příp. i psychických schopnostech, předmětu zájmu, způsobu příchodu a odchodu z místa apod. Pečlivým vyhodnocením kriminalisticko taktické hodnoty kriminál istických stop lze usuzovat na to, zda pachatel místo činu znal, zda měl potřebné technické, příp. jiné znalosti a schopnosti potřebné k překonání různých překážek, zda se na své jednám připravoval, zda měl společníky, jak se choval na místě, co bylo předmětem jeho zájmu a další kriminalisticky relevantní informace. Kriminalisticko taktický význam má vždy každá kriminalistická stopa, a to bez ohledu na její případný kriminalisticko technický význam. Kriminalistické učení o stopách C Literatura MUSIL, J. a kol. Úvod do kriminalistiky. 3. vyd. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 PORADA, V. Teorie krimínalistických stop a identifikace. Praha: Academia, 1987 PORADA, V., STRAUS, J. Kriminalistická stopa. Kriminalistika 1999, č. 3, s. 186-198 PROTrVlNSKÝ, M. Kriminalistická stopa. AUCIuridica. Monographia XXIII. Praha: Univerzita Karlova, 1976 SUCHÁNEK, J. Kriminalistické stopy odrážející vnitřní stavbu objektu. Praha : Policejní akademie ČR, 2000 SUCHÁNEK, j. Hranice kriminalístických stop. ta: Sborník materiálů z mezinárodní konference: Kriminalistika na prahu XXI. století. Praha: Policejní akademie ČR, 2002, s. 94-98 Kapitola I Třídění stop 21 I Dělení krimínalistických stop podle mechanismu jejich vzniku Současně se vznikem kriminalistiky se objevila potřeba dělení krimínalistických stop najednotlivé skupiny a podskupiny. Prvotní snaha kriminalístických teoretiků i praktiků se ubírala směrem k taxativnímu výčtu všech v úvahu přicházej ících krimínalistických stop. Postupně se zjistilo, že jakákoliv dělení konstruovaná na taxativním výčtu kriminalístických stop j sou nereálná, protože jednak výčet krimínalistických stop není konečný a jednak vznikaly velmi rozsáhlé a komplikované klasifikační systémy, které nebyly pro kriminalistickou praxi příliš použitelné. Dalším důvodem pro odstoupení od těchto představ byla skutečnost, že kriminalista na místě kiiminalisticky relevantní události nemůže vycházet z nějakého „seznamu" kriminalístických stop, ale musí se zabývat veškerými změnami, o kterých předpokládá, že mohou být kriminalistickými stopami a mohou přispět po příslušném vyhodnocení k objasnění a vyšetření konkrétní události. Současné dělící systémy kriminalístických stop vycházejí především z mechanismu vzniku jednotlivých krimínalistických stop. Je v nich respektována značná míra obecnosti a dělící systémy jsou vytvářeny pokud možno v co nejjednodušší podobě. V tomto smyslu je zohledněna skutečnost, že dělení kriminalístických stop má pro kriminalistickou praxi pouze omezený význam (jednotlivými druhy kriminalistických stop se zabývají příslušní specialisté a rozhodují o jejich využitelnosti) a dále i to, že nelze apriori odmítat nalezené změny (stopy) jen proto, že nejsou zalítnuty do dělícího systému. Většinou kriímnalistických teoretiků j e respektováno elementární dělení krinrrmalistických stop na dvě základní skupiny—stopy ve vědomí (paměťové) astopy materiální (hmotné). Stopy ve vědomí vznikají ve vědomí (paměti) člověka. V kriminalistické literatuře není uváděno jejich bližší členění, až snad na možnost jejich členění podle receptoru, který je zprostředkoval. Tak se uvádějí stopy zrakové, sluchové, čichové, chuťové a hmatové. Tento druh krimínalistických stop má svá výrazná specifika, kterými se odlišuje od druhé základní skupiny kriminalistických stop - stop materiálních. V kriminalistické praxi se vyskytují nejčastěji stopy zrakové a sluchové. Kjiminalistické využití stop zprostředkovaných dalšími lidskými smysly již není tak časté, v úvahu přichází ještě nejspíše čich (byl cítit nějaký zápach např. před požárem, výbuchem, čí v jejich průběhu). Proces tvorby (fixace) stopy ve vědomí není okamžitý, ale určitou Kriminalistické učení o stopách C 9 Třídění stop dobu trvá. Lze se setkat s případy, kdy si osoba nepamatuje děj před kriminalisticky relevantní událostí, např. řidič si nepamatuje události proběhlé těsně před dopravní nehodou (retrográdní amnézie) nebo naopak po kriminalisticky relevantní události (posterográdni amnézie). Tyto skutečnosti jsou objektivní, je třeba je odlišit (např. psychologickým vyšetřením) od snahy zapírat určité skutečnosti. K uvedeným případům amnézie dochází nejčastěji při poranění mozku v průběhu kriminalisticky relevantní události. Jiné specifikum stop ve vědomí představuje motivace osoby, v jejímž vědomí se stopa fixuje v souvislosti s konkrétní kriminalisticky relevantní událostí. Je zřejmé, že není možné, aby si člověk zapamatoval veškeré informace, se kterými přišel během určité doby (např. během jednoho dne) do styku. Nikdo není schopen si zapamatovat všechna vozidla a všechny osoby, které viděl apod. Může se tak snadno stát, že osoba viděla pachatele, podezřelé vozidlo apod., ale nevěnovala jim pozornost, protože ji nijak neupoutali a následně o nich není schopna uvést žádné identifikační údaje. Další specifikum stop ve vědomí tvoří zapomínání a ochota osoby poskytnout informace orgánům činným v trestním řízení. Pokud osoba nechce (ať již z jakýchkoliv důvodů) nebo nemůže vypovídat (pro amnézii, zapomenutí, bezvědomí či z jiných důvodů), jsou informace ze stopy ve vědomí nedostupné. Neexistuje žádný legální způsob, jak zjistit obsah stopy ve vědomí bez aktivní spolupráce s osobou, která má tuto stopu ve svém vědomí zafixovánu. Pochopitelně jsou tyto informace zcela nedostupné po smrti člověka. Stopy ve vědomí jsou některými kriminalisty označovány jako stopy ideální. Toto začlenění evokuje názor, že nemají materiální podklad. Ve skutečnosti i tyto stopy mají materiální charakter, který je však doposud nedostatečně prozkoumán. Jde o nesmírně složité biologické, chemické a fyzikální změny probíhající v mozkové a nervové tkáni na buněčné a molekulární úrovni, které současná vědaještě nedokáže detailně popsat. Stopy materiální (hmotné) jsou charakterizovány j ako stopy vytvořené kdekoliv mimo lidské vědomí (paměť). Jedná se tedy i o stopy na lidském těle, především o různá poranění. Možností dělení materiálních stop je celá řada a i v československé a následně české kriminalistice jich byla řada publikována. I když se v současnosti používají takřka výhradně velmi obecná dělení, jsou mezi nimi rozdíly ve stupni detailizace. Jako velmi jednoduché dělení materiálních stop se velmi často uvádí dělení na pouhé tři (případně čtyři) skupiny. Výhodou tohoto dělení je skutečnost, že do něj lze zařadit téměř všechny v úvahu přicházející materiální stopy. Toto dělení uvádí následující skupiny materiálních stop: ■h stopy odrážející vnější stavbu (strukturu) objektu, který je vytvořil -jde např. o stopy daktyloskopické, mechanoskopické, balistické, trasologické a řadu dalších, it stopy odrážející vnitřní strukturu (složení) objektu, který je vytvořil jde např. o stopy biologické, chemické, stopy psacích prostředků a další, s stopy odrážející funkční a dynamické vlastnosti objektu, který je vytvořil jde např. o stopy chůze, hlasu a ručního písma, il stopy obsahující sdruženou (komplexní) informaci patří sem stopy, které současně obsahují informace spadaj ící alespoň do dvou ze tří předcházejících skupin (daktyloskopická, stopa vytvořená krví, ruční písmo vytvořené určitým psacím prostředkem, stopa obuvi obsahující i informaci o chůzi osoby). Stopy zařazené do první skupiny jsou velmi často způsobilé k individuální identifikaci objektu, který je vytvořil, na rozdíl od stop zařazených do druhé a třetí skupiny, u kterých možnost individuální identifikace je omezena. Některé atypické stopy lze obtížně zařadit do uvedeného třídění i do j iných, komplikovanějších dělících systémů. Problematické je např. systematické zařazení stop využívaných při jazykovém rozboru textu a vedoucích k identifikaci autora. Kromě uvedeného, jednoduchého systému dělení materiálních stop jev tuzemské kriminalistice frekventováno Protivinského dělení kríminalistických stop (viz schéma III na s. 84).1 * Dělení kríminalistických stop podle změn v materiálním prostředí Jinou možností třídění materiálních stop je dělení podle změn, které nastaly při jejich vzniku v materiálním prostředí. Jedná se v podstatě o dělení pragmatické, mající význam pro kriminalistickou praxi. Jednotlivé stopy rozdělené do rozdílných skupin podle tohoto kritéria se vyhledávají, zajišťují, fixují i zkoumají většinou odlišnými metodami a prostředky. Stopy vstřícné jsou materiální stopy, které odrážejí vzájemné působení dvou objektů. To znamená, že na objektu A jsou odraženy informace o objektu B a naopak. Výskyt tohoto druhu materiálních stop je v kriminalistické praxi velmi omezen. Zpravidla má charakter kriminalistické stopy pouze odraz jednoho obj ektu na druhém a nikoliv odraz opačný, který často nesplňuj e podmínku vyhodnotiteřnosti současnými loľimmalistickými metodami a prostředky O stopy vstřícné se většinou nejedná při vytváření stop mechanoskopických, balistických a trasologických, protože není doposud možné vyhodnotit změny vzniklé po jednorázovém použití na nástroji, zbrani, obuvi či pneumatice. Se vstřícnými stopami se lze setkat občas při objasňování a vyšetřování dopravních nehod, při kterých ulpí úlomky nátěrových systémů nebo částice plastických hmot či skla z rozbitých světlometů navzáj em na vozidlech, která měla účast na dopravní nehodě. PROT1V1NSKÝ, M. Kriminalistická stopa. AUC Ivtridica. Motiograptna XXIII. Praha : Univerzita Karlova, 1976, s. 73. Kriminalistické učení o stopách C Schéma III: Dělení kriminalistických stop podle Protivínského. j| Kriminaiistická stopa A. Stopa v materiálním prostředí | B. Stopa ve vědomí člověka | i I. Stopa vzniklá působením, aniž se odrazily individuální vlastnosti působícího objektu Stopa vzniklá působením, při němž se odrazily skupinové nebo individuální vlastnosti působícího objektu 1. Stopa - změna vlastností objektu podle druhu působení jiného objektu: a) stopa - změna chemická b) stopa - změna fyzikální c) stopa - změna jiná 2. Stopa - jiná změna v prostředí: a) stopa - změna polohy předmětů b) stopa - existence či neexistence určitých předmětů c) stopa - změna jiná 1. Stopa rovnosti: a) stopa látek pevných b) stopa látek kapalných c) stopa látek plynných 2, Stopa zobrazení objektů organických ! a anorganických: 1 a) stopa vnější stavby působícího objektu: b) stopa funkčních, dynamických vlastností a návyků působícího objektu: ba) stopa chůze, běhu bb) stopa hlasu a řeči bc) stopa rukopisu a písemného projevu bd) stopa jiných funkčních a dynamických vlastností a návyků i aajstopa podobnosti ab) stopa transformované ekvivalentnosti aba) stopa-rýha abb) stopa - soustava rýh (sešinutá stopa) abc) stopa - zhmoždění I aaa) stopa plastická: - stopa-vtisk - stopa mechanického oddělení části z celku | aab) stopa plošná (otisk): -stopa navrstvení -stopa od vrstvení -stopa periferní 9 Třídění stop Obdobně se lze s tímto druhem stop setkat při přenosu textilních vláken z oděvních součástek osob účastnících se na kriminalisticky relevantní události. Pokud se tento druh stop vyskytne, má většinou značný význam pro objasnění a vyšetření události, protože tak lze prokázat vzájemný kontakt dvou konkrétních objektů. Stopy plošné a stopy plastické (objemové) jsou v kriminalistické praxi zcela běžné. Stopy plošné jsou vytvořeny na podkladech, které se působením objektu vytvářejícího stopu nedeformují a stopa tak zdánlivě vzniká v dvojrozměrném prostoru (ploše). Stopy plastické vznikají ypřípadech, kdy se nositel stopy působením objektu, který stopu vytváří, bortí a dochází tak k plastické deformaci. V kriminalistické praxi se oba tyto druhy stop zaj išťuj í a zkoumaj í zpravidla odlišnými metodami a prostředky. Typické plošné stopy vznikají např. při chůzi na pevných podložkách (dlažba, linoleum, krytiny PVC), při jízdě vozidel na pevných vozovkách (živičný nebo betonový povrch), při kontaktu pokožky pokryté papilárními liniemi s pevným povrchem apod. Typické plastické stopy vznikají např. při chůzi v blátě nebo sněhu, při jízdě vozidel v měkké zemině, při vtisknutí obrazců papilárních linií do nezatvrdlého sklenárskeho tmelu; typickými plastickými stopami jsou i stopy mechanoskopické, balistické a další. Stopy statické a stopy dynamickejšou odlišitelné podle pohybu objektu, který stopu vytváří, vůči nositeli stopy. Stopy statické vznikají v případech, kdy je pohyb objektu, který stopu vytváří, vůči nositeli stopy minimální (např. kolmý dotyk prstu na desce stolu, při němž se otiskne vnější struktura papilárních linií, aniž by se tvar papilárních linií ve stopě deformoval). í!*^Jř'"::''.jfeL-v 9 Třídění stop Jde o analogii stop plošných, kdy se evokuje představa, že se jedná o stopy v dvojrozměrném prostoru. Dalšími druhy statických stop jsou stopy navrstvení (dochází k přenosu hmoty z objektu, který stopu vytváří, na nositele stopy), což jsou . např. daktyloskopické stopy vytvořené znečištěnou pokožkou nebo stopy obuvi vytvořené znečištěnou podešví a stopy odwstvení (dochází k sejmutí nečistot z nositele stopy na objekt, který stopu vytváří), což jsou např. různé druhy stop v prachu. Stopy dynamické vznikají v případech, kdy se objekt stopu vytvářející pohybuje v nositeli stopy, případně se oba objekty pohybují během vzniku stopy nezávisle na sobě. Typickými stopami tohoto druhu jsou stopy mechanoskopické, balistické, ale i další. Tyto stopy lze dělit na rýhy, které vznikají v případech, kdy objekt vytváří stopu pouze malou plochou funkční části (hroty jehel, rydel), stopy sešinutí, které vznikají při vzájemném kontaktu větší funkční plochy objektu, který stopu vytváří, s nositelem stopy (stopy kleští, sekáčů, hasáků, funkčních částí zbraní) a stopy zhmoždění, které vznikají opakovaným působením objektu, který stopu vytváří, na jednom místě nositele stopy (stopy se vzájemně překrývají), případně jsou vytvořeny v nositeli, který svými vlastnostmi není způsobilý k přijetí informace v podobě sešinuté stopy (některé druhy dřev, papír, některé plastické hmoty, kůže). Stopy periferní (obrysové) poskytují informace pouze o tvaru objektu, který je vytvořil, resp. jeho půdorysu. Jde zpravidla o stopy plošné a statické, které vznikají např. setřesením nečistot z obuvi nebo vzniknou jako obrys půdorysu předmětu, který byl z nějakého místa odstraněn (ve skladu byla přemístěna bedna, v bytě část nábytku a na zaprášené podlaze jsou patrny tvary původně přítomného objektu). Stopy oddělení umožňují sestaveni celku podle jednotlivých částí. Jde např. o roztrhané písemnosti, odlomené části nástrojů, rozbitá skla apod. Sestavením jednotlivých částí, které jsou mnohdy nalezeny na různých místech, lze prokázat, že původně tvořily jeden celek. Kriminalistické stopy lze rozčlenit ještě do řady dalších skupin a podskupin. Některé z nich se v lcriminalistické praxi vyskytují poměrně často (např. stopy zmizení nebo objeveni různých předmětů), jiné mají spíše kuriózní význam. Často se však lze setkat se stopami účetními (v různých finančních dokladech) a v poslední době i s velmi frekventovanou skupinou stop počítačových. Mikrostopy V nedávné minulosti byly mikrostopy považovány za samostatnou skupinu materiálních stop. V současné době začíná převládat názor, že nejde o samostatnou skupinu stop; mikroskopický rozměr mohou mít jakékoliv materiální stopy, ale ne vždy je možné jejich zkoumání a vyhodnocování. Význam mikrostop je nesporný a stoupá zejména v případech závažné trestné činnosti, kdy pachatel cíleně promýšlí, jak nevytvářet kriminalistické stopy, případně jak již vytvořené stopy ničit. Definicí mikrostop lze nalézt v kriminalistické literatuře celou řadu, ve všech je akcentován zásadní rozdíl mikrostop a „klasických" stop, spočívající v jejich rozdílné velikosti. Jako příklad lze uvést definici, která uvádí, že „mikrostopy jsou materiální stopy, které pro své nepatrné geometrické rozměry, malé množství hmoty, nízkou koncentraci, malou změnu ve struktuře nositele nebo malý odraz funkčních a dynamických vlastností jsou prostým okem slabě viditelné nebo neviditelné a pro účely vyhledávání nebo fixace nebo zajišťování nebo zkoumání nebo vyhodnocování vyžadují použití současných špičkových metod a prostředků".2 Zřejmě nejdůležitějším odlišovacím kritériem mikrostop a „klasických" stop je skutečnost, že mikrostopy lze efektivně využívat pouze pomocí špičkových metod. Tím je vlastně stanovena hranice mezi oběma druhy stop, je stanoveno, že tato hranice není neměnná (je dána okamžitým stavem a rozvojem vědy a techniky a jej ich aplikacemi) a je tak i určeno, že práci s rmkrostopami může komplexně a efektivně provádět pouze pracoviště vybavené špičkovou technikou a disponující vysoce kvalifikovaným personálem. SUCHÁNEK, J. a kol. Kriminalistika- kriminalistickotechrdcké metody a prostředky. 2. vyd. Praha: PA ČR, 1999, s. 242. Kriminaiistické učení o stopách C 9 Třídění stop Schéma přírodních vláken schéma bavlněného vlákna dřeň (medula) jádro (kortex) - největsí část vlákna - dodává pevnost a pružnost schéma vlněného vlákna Podle současných převažujících názorů mohou existovat mikrostopy prakticky u všech druhů materiálních stop. U některých však jejich uplatnění v úvahu nepřichází a pravděpodobně ani přicházet nebude (daktyloskopie, odorologie, fonoskopie, trasologie), u jiných je jejich využití reálné a v některých případech již v současné době běžně uskutečňované (biologie, chemie, pyrotechnika, mechanoskopie, balistika). Vznik mikrostop není principiálně odlišný od vzniku ostatních druhů stop. Vznikají jak vzájemným kontaktem dvou nebo více objektů navzájem, tak i nanesením různých částeček (např. charakterizujících životní nebo pracovní prostředí) na nositele. Tiyanlivost mikrostop je různá a zásadně závislá na jejich charakteru. Existují mikrostopy velmi stálé, které se, pokud jsou uchovávány za optimálních podmínek, nemění i po dobu několika let (kovy, minerální látky, nátěrové hmoty, vlasy a chlupy, textilní vlákna a další). Mikrostopy relativně stálé musí být podrobeny zkoumání během poměrně krátké doby (cca 1 měsíc), j inak hrozí nebezpečí jejich zničení (biologické materiály, zbytky těkavých kapalin, zbytky potravin), a to i v případech, že jsou uchovávány za optimálních podmínek. Jsou i mikrostopy zcela nestálé, jejichž způsobilost ke zkoumání je ohraničena dobou cca jednoho dne; jde např. o silně těkavé kapaliny a o látky, ve kterých probíhá neustále chemický nebo biochemický děj, který vede k jejich rychlému pozměňování .Posouzení stálosti mikrostop a postupu jejich zkoumání přísluší vždy příslušnému expertu. Kromě dělení mikrostop podle jejich stálosti existuje též dělení mikrostop podle jejich charakteru. Tak lze rozlišovat mikrostopy mající povahu mechanoskopických a balistických stop, mikrostopy charakterizované jako část homogenního celku (chemikálie, mletá koření, mouka, cukr a další), mikrostopy charakterizované jako část nehomogenního celku (zeminy, maltovíny), mikrostopy tvořené částečkami nátěrových systémů, textilními vlákny, biologickými materiály a dalšími objekty. Vyhledávání mikrostop vyžaduje pečlivou práci především při ohledání místa činu, ale též při ohledání nejrůznějších objektů zajištěných na místě činu in nátura (oděvní součástky, nástroje, zbraně, případně i mrtvoly). Při vyhledávání mikrostop se uplatňuje několik zásad: Zásada cílevědomosti charakterizuje požadavek, aby byl dodržen přijatelný rozsah zajišťování mikrostop (zajišťovat mikrostopy pouze z míst, o kterých se oprávněně předpokládá, že s nimi byla nějaká osoba nebo věc v kontaktu). Zásada priority obsahuje požadavek, aby byly mikrostopy zajišťovány vždy jako první; přitom může dojít k určité kolizi se stejným požadavkem na zajišťování odorologických (pachových) stop. Zásada efektivnosti charakterizuje podmínky pro rozhodnutí o tom, ve kterých případech budou mikrostopy vyhledávány a v případě potřeby následně i zkoumány a vyhodnocovány. Platí obecná zásada, že mikrostopy se zkoumají a vyhodnocují až tehdy, kdy zkoumání a vyhodnocení „klasických" stop nevedlo k získání dostatečného množství informací potřebných pro objasnění a vyšetření kriminál isticky relevantní události. Mikrostopy se pochopitelně zkoumaj í a vyhodnocují vždy, když nejsou k dispozici jiné stopy. Kriminalistické učení o stopách C 9 Třídění stop Obr. 9.4- Vzhled konopného vlákna pod mikroskopem {autor Ing. Ladislav Zika). Zajišťování mikrostop je možné včetně jejich nositelů (tedy in nátura), dále zachycením na vhodné druhy lepících pásek typu Isolepa, zachycením na želatínovou vrstvu daktyloskopických fólií a konečně vysátím pomocí upraveného vysavače (v tuzemsku typ Elavak) na filtr tvořený laboratorním filtračním papírem. Zkoumání mikrostop je výhradně laboratorní záležitostí. Využívají se při něm velmi citlivé laboratorní přístroje, jako jsou různé druhy chromatografii, spektrofotometrů, ale i jednoúčelová zařízení využívaná např. pro vyhledávání textilních vláken zachycených na adhezivních fóliích. Literatura BĚLKTN, R. S. Dokazováni v procesu odhalování a vyšetřování trestných činů. Praha : Ústav kriminalistiky PF UK, 1970 HESS, L, STRAUS, J. K významu paměťové stopy. Kriminalistika, 2003, č. 4, s. 264-275 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika - vybrané problémy teorie a metodologie. Praha: Policejní akademie ČR, 2001 PORADA, V, SUCHÁNEK, J. Úvahy nad teoretickými i praktickými aspekty kriminalistických stop. Kriminalistika, 1999, c. 2, s. 109-114 PROTIVINSKÝ, M. Kriminalistická stopa. AUC luridica. Monographia XXIII. Praha: Univerzita Karlova, 1976 RŮŽA, X Mikrostopy. Praha: Kriminalistický ústav VB, 1987 STRAUS, J. Kriminalistické stopy s biomechanickým obsahem. Praha: Policejní akademie ČR, 2001 STRAUS, J., SUCHÁNEK, J. Jaký je vlastně charakter paměťové stopy? Čs. kriminalistika, 1991, č. l,s. 70-71 SUCHÁNEK, .1. a kol. Kriminalistika - kriminalistickotechnické metody a prostředky. 2. vyd. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 Obr. 9.5: Vzhled dutého polyesterového vlákna pod.mikroskopem (autor íng Ladislav Zika) Obecná metodologie kriminalistické praxe Proces poznání trestného činu ff 1 Obecná charakteristika procesu poznání trestného činu Předpokladem úspěšného boje s kriminalitou je především správné poznání trestných činů. Vadné nebo neúplné poznání vede k velmi nežádoucím důsledkům: Na jedné straně mohou zůstat neodhaleny a nepotrestány i závažné trestné činy, na druhé straně mohou být nespravedlivě odsouzeni nevinní lidé. Oběma těmto chybám j e třeba zabránit a proto jsou kriminalistikou kladeny vysoké nároky na korektnost poznávacího neboli kognitivního procesu. Již prostá empirická zkušenost ukazuje, že správné poznání trestného činu je velmi nesnadné. Zatímco ve většině oblastí 1 idského poznání se do cesty pravdivého poznání staví pouze objektivní překážky, vyplývající z přírodních zákonitostí, je kriminalistické poznání navíc znesnadňováno subjetóvnimi vlivy, především odporem ze strany pachatele, který je silně zainteresován na tom, aby unikl trestnímu postihu, a proto všemožnými aktivitami proces odhalování a dokazování ztěžuje. Kognitivní proces tu má často konfliktní povah u. Je samozřejmé, že z velké části platí pro poznávání trestných činů stejné zákonitosti a uplatní se při něm stejné postupy, jako při poznávání jakéhokoli jiného jevu objektivní reality. O těchto obecně platných poznatcích se nebudeme zmiňovat, o nich pojednává teorie poznání (epistemologie, gnozeologie, noetika). Přesto pokládáme za užitečné zvlášť podtrhnout požadavek verifikace všech relevantních poznatků, k nimž Icriminalisté a orgány činné v trestním řízení dospívaj í; důkladnost a jistota poznání tu jsou mimořádně důležité, jakákoli pochybení způsobují těžké a obtížně napravitelné škody. Předmětem našeho zájmu v této kapitole budou zvláštnosti poznávání trestného činu, které se týkají: & objektu poznání, ž; procesu poznání, © metod poznání, % subiektň nnznání Obecná metodologie kriminalistické praxe D 10 Proces poznání trestného činu § £ Zvláštnosti objektu poznání Hlavním poznávaným objektem v Icriminalistice je trestný čin. Ten je sám o sobě velmi komplikovaným jevem, skládajícím se z mnoha elementů, tvořících tzv. skutek trestného činu. Jeho komplikovanost je ovšem značně rozdílná; někdy se vyskytují jednoduché skutky, jejichž poznání nečiní zvláštní potíže, jsou však i velmi rozsáhlé a dějově složité trestné události (např. pokračující, hromadné a trvací delikty, páchané třeba po několik let, trestné činy páchané skupinou spolupachatelů, hospodářské delikty atd.). Komponenty trestného činu jsou značně nestejnorodé (heterogenní). Velmi nesnadné j e poznávání subjektivní stránky trestného činu (především zavinění), protože to je tvořeno subtilními psychickými procesy, které zpravidla nejsou postižitelné bezprostředním smyslovým nazíráním a na něž je třeba usuzovat zprostředkovaně. Nejvíce specifickým rysem z hlediska poznání je, že trestný čin je minulou událostí, která již skončila a kterou není možno aktuálně smyslově vnímat. Obrazně lze říci, že pachatel má vždy časový náskok před policií a orgány činnými v trestoím řízení. Poznávání minulých dějů je obecně obtížnější než poznávání současnosti a vyžaduje aplikovat odlišné poznávací postupy a metody (viz dále). Čím je trestný čin vzdálenější, tím nesnadnější je jeho dokazování - odtud vyplývá obecný požadavek rychlosti trestního řízení. Vážným problémem j e, že v počátečních stadiích poznávání se velice nesnadno určují hranice trestného činu. Pachatel Pavel K. byl přistižen při vloupání do sklepa panelového domu na sídlišti a vyšetřování bylo zahájeno pro krádež jednoho jízdního kola, které si odvážel v okamžiku přistižení. Domovní prohlídkou, vyhodnocením kriminalistických evidencí, šetřením v prodejnách s použitým zbožím a dalšími úkony se posléze podařilo obviněnému prokázat 67 krádeží vloupáním s celkovou škodou 320 tisíc Kč, spáchaných v průběhu dvou let. Zákonný princip oficiality policejního šetření a trestního řízení požaduje, aby byly iniciativně vyhledávány veškeré informace, z nichž by mohlo vyplývat podezření z trestného činu. Některé z těchto informací se v dalším průběhu vyšetřování ukáží jako irelevantní a budou proto opuštěny; nelze však říci, že jejich opatřování bylo nepotřebné nebo chybné. Často je třeba před tím, než se dospěje k poznání trestného činu, vyloučit různé chybné verze, inscenace a fingování, jejichž prokazování vyžadovalo velké úsilí. Mnoho dalších podpůrných fakt je třeba zjistit proto, aby se prověřila věrohodnost důkazů a aby bylo možno určit správný taktický postup vyšetřování. Obecně lze konstatovat, že rozsah kriminalistické relevance je zpravidla širší, než rozsah právní relevance. Okruh fakt, která musí zj istit kriminalista v průběhu odhalování a vyšetřování, je často mnohem větší než okruh fakt, která budou posléze sloužit jako soudní důkazy. " 5 Zvláštnosti procesu poznání Protože trestný čin, o jehož objasnění usilujeme, již nemůžeme bezprostředně pozorovat, je jedinou možností, jak dospět kjeho poznání, zvolit inverzní postup: Poznat následky Trestného činu a od nich se dopracovat k poznání samotného trestného činu. Tento postup se dá podřadit pod obecnou historickou metodu poznání. Proces poznání trestného činu začíná smyslovým vnímáním jeho následků, tj. změn vyvolaných ve vnějším prostředí. Tyto změny nazýváme stopy a pokládáme je za klíčový pojem kriminalistiky. Orgán činný v trestním řízení např. při ohledání místa činu zrakově pozoruje materiální stopy nebo při výslechu naslouchá ústní výpovědi svědka, v níž jsou reprodukovány tzv. stopy ve vědomí. Tuto etapu lze označit jako empirické poznáni a samo o sobě k poznání trestného činu nestačí - jde totiž o chaotickou a nestrukturovanou změť dílčích poznatků různé závažnosti a věrohodnosti, které nepostačují ke zdůvodnění meritorního rozhodnutí v trestní věci. Proto musí následovat myšlenkové zpracování empirických dat pomocí pojmů, kategorií a zákonů logického myšlení. Při něm jsou empirické vjemy hodnoceny a tříděny a j sou nalézány různé strukturální souvislosti mezi nimi; říkáme, že poznávající subjekt proniká od jevu k podstatě. Výsledkem tohoto postupu by mělo být vytvoření myšlenkového modelu trestného činu. I když základem pro vytvoření myšlenkového modelu byly faktické poznatky, nelze vyloučit, že vlivem subjektivních nedostatků smyslového vnímám (např. špatný zrak, nesoustředěnost apod.) a především vlivem chybných postupů myšlenkového zpracování dat neodráží myšlenkový model obj ektivní realitu věrně. Proto se do procesu kriminalistického poznání zabudovávají různé kontrolní mechanismy, mající za cíl eliminovat chybné poznám aproto se, alespoň zčásti, připouštějí i nadbytečné (redundantní) poznávací postupy, které jsou jinak v obecné gnozeologii pokládány za nežádoucí. Prověrka získaných dat spočívá např. v opakování téhož úkonu (výslech provedený v přípravném řízení se znovu provádí při hlavním líčení) nebo v získávání téže informace z více nezávislých důkazních zdrojů. I to je jeden z důvodů, proč proces odhalování a objasňování trestných činů prochází několika etapami, na nichž se podílí řada subjektů trestního řízení (policie, státní zástupce, soud, ale též obviněný, obhájce, poškozený atd.). Složitým teoretickým i praktickým problémem je, jak sladit tento požadavek prověrky důkazů s požadavkem rychlosti a ekonomiky řízení; legislativa a praxe si vypomáhají různými kompromisy, které jsou vděčným námětem cyklicky se opakujících reformních snah. Bylo již v úvodu této kapitoly zmíněno, že proces poznání trestného činu je nesnadný též z toho důvodu, že se v něm uplatňují zcela protikladné zájmy: Zatímco společenským zájmem vyjádřeným v zákoně a reprezentovaným orgány činnými v trestním řízení je, Obecná metodologie kriminalistické praxe D 10 Proces poznaní trestného činu aby trestný čin byl pravdivě poznán, pachatel má zájem opačný. Skutečností je, že pachatel má poměrně mnoho příležitostí, jak znemožnit pravdivé poznání trestného činu. Může např. ničit stopy, lživě vypovídat, navádět svědky ke křivým výpovědím, skrývat se, simulovat duševní chorobu apod. I z těchto důvodů je proces poznání trestného činu velmi nesnadný. 3 í| Zvláštnosti metod poznání O metodách kriminalistické praktické činnosti pojednáme samostatně v jedné z následujících kapitol (12). Na tomto místě zmíníme pouze několik nejpodstatnéjších specifik. Velké pestrostí různorodých objektů poznání musí odpovídat také velice široká paleta různých poznávacích metod. Jejich převážná většina je společná s jinými oblastmi lidského poznání, uplatňují se však i četné metody specifické. Protože společenský zájem na odhalování a stíhání trestných činů je mimořádně silný, je žádoucí, aby do služeb kriminalistického poznání byly zapojovány pokud možno všechny aktuální vymoženosti moderních vědeckých a technických metod. Je ovšem samozřejmé, že i zde, podobně jako v jiných oblastech lidské praxe, narážíme na j isté bariéry ekonomických a personálních kapacit, které nás nutí přihlédnout k proporcím mezi očekávaným přínosem metody a její nákladností (zásada hospodárnosti řízení). To má za následek, že některé velmi drahé metody (např. metoda neutronové aktivační analýzy) nejsou aplikovány při vyšetřování bagatelnich trestných činů. Ještě podstatnější omezení ve výběru vhodných poznávacích metod však je způsobeno tím, že boj s kriminalitou probíhá ve velmi citlivé sféře společenského života, v níž dochází ke kolizi dvou velmi významných zájmů: na jedné straně je to zájem na úspěšném potírání kriminality, na druhé straně zájem na ochraně občanských práv a svobod před neoprávněnými zásahy státních orgánů. Vybalancování těchto dvou skupin zájmů je velmi nesnadné a v právním státě musí být přenecháno zákonodárci, který svou vůli vyjadřuje v normách trestněprocesního a policejního práva. Výsledkem je, že k poznání trestného činu nemohou být použity všechny postupy a metody, které by byly potenciálně k dispozici a které jsou třeba v jiných oblastech lidské praxe aplikovány, nýbrž pouze ty z nich, které vyhovují požadavku přípustností. O kritériích přípustnosti pojednáme v kapitole 12. Přes tato omezení nelze tvrdit, že by byla podstatněji ohrožena možnost trestný čin náležitě objasnit. I v případech, kdy určitá poznávací metoda je nepřípustná, lze často potřebnou informaci získat jinými způsoby. Zákonodárce vytváří pro postup policejních a justičních orgánů dostatečně široký prostor a navíc je vybavuje specifickými mocenskými nástroji, usnadňujícími získávání informací (např. oprávněním provést domovní prohlídku, odebrat věc, předvolat svědky atd.). Organizační, materiální a personální vybavení těchto orgánů je zpravidla mnohem dokonalejší než jsou prostředky, které mají k dispozici pachatelé. Jf 3 Zvláštnosti subjektů poznání Subjekty poznání trestného činu jsou především orgány činné v trestním řízení, tj. policejní orgány, státní zástupce a soud. Na procesu dokazování se sice podílejí i další procesní subjekty (obviněný, obhájce apod.), ty však v tomto výkladu ponecháme stranou. Obtížností kognitivního procesuje zdůvodněno, proč požadavky, kladené na pracovníky zmíněných profesí, jsou velmi náročné. Nebudeme zde zmiňovat ty předpoklady, které se nevztahují přímo k poznávacím procesům, jako je např. morální integrita, nýbrž z širokého spektra nároků, které formuluje profesiografie, uvedeme ty, které jsou potřebné pro kvalitní poznávání: Jeho úspěšnost je do značné míry závislá na hlubokých znalostech a dovednostech, získaných jednak předchozí kvalifikační přípravou, jednak životními a pracovními zkušenostmi. Jde j ednak o speciální znalosti z oblasti kriminalistiky, práva, kriminológie, psychologie a jiných forenzních disciplín, jednak o obecné znalosti formální logiky a metodologie. Jde-li o vyšetřování trestného činu, který se odehrál v určitém specifickém prostředí (např. bankovní podvod), je velmi žádoucí doplnit si ad hoc určité speciální znalosti, umožňující porozumět dané problematice. Ze žádoucích psychických vlastností se zpravidla uvádí: *» vysoká adaptabilita, umožňující rychle přizpůsobovat svou činnost měnícím se situačním okolnostem, s pružnost myšlení (opakem je rigidnost, která je velmi nežádoucí), *' odolnost proti zátěži vyvolané konflikty, negativními citovými prožitky a jinými náročnými životními situacemi, €' kreativita, tj. schopnost tvůrčího myšlení a jednání, analyticko syntetické myšlení, schopnost postihnout souvislosti jevů a sdružovat je do složitějších celků, rychle se orientovat v nepřehledné situaci, kombinační schopnosti, intuitivní myšlení, umožňující i z nepatrných náznaků vyvozovat úspěšné hypotézy a předvídat budoucí události, 9 dobré komunikační schopnosti a obratnéjednání s lidmi, schopnost vzbudit důvěru, vést srozumitelný dialog zaměřený k získávání informací, a. dobré pozorovací schopnosti, schopnost koncentrace, pružné přenášení pozornosti z jednoho jevu na druhý, schopnost rychlého třídění a selekce informací, nezaujatost a objektivita při hodnocení pozorovaných skutečností, Obecná metodologie kriminalistické praxe D s nadprůrněrné paměťové schopnosti, vysoká vštípivost a trvalost paměti, smysl pro detaily; důležitá je jak paměť smyslová (zraková, sluchová apod.), tak paměť logická (na čísla, smysl řečeného, vztahy a souvislosti, prostorové uspořádáni objektů apod.). Literatura ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. Praha : Support, 1995 ERNEKER, J. a kol. Profesia policajta. Bratislava : Akadémia Policejného zboru, 2000 KORISTKA, CH. Informační základy vyšetřování. In: Kriminalistika socialistických zemí. Praha : Univerzita Karlova, 1989, s. 151-170 PROTIVINSKÝ, M. Dekódování informace z kriminalistické stopy. Praha : Univerzita Karlova, 1979 RICHTER, L. Dílci výsledky experimentálního výzkumu povolání a osobnosti kriminalisty. Čs. kriminalistika, 1973, č. 2, s. 94-111 WALDER, H. Kriminatistísches Denken. 4. Aufl. Heidelberg: Kriminalistik Verlag, 1996 Vyšetřovací situace o as Pojem vyšetřovací situace V denní praxi se často setkáváme s výroky tohoto typu: © vyšetřování probíhá velmi dobře, podařilo se shromáždit dostatek důkazů, obviněný se k činu doznal, nebo íí vyšetřování se ocitlo ve slepé uličce, pachatel je neznámý, svědkové si na nic nevzpomínají. Takovéto charakteristiky vystihují tzv. vyšetřovací situaci, tj. stav, v němž se nalézá vyšetřování trestného činu v určitém časovém okamžiku. Potřeba podat výstižný popis vyšetřovací situace vzniká proto, že vyšetřování je velice složitý a neustále se vyvíjející proces, který se kontinuálně mění. Figuruje v něm veliké množství faktorů, které jsou variabilní a nestálé. Kromě deterministických procesů, které jsou předvídatelné a zpětně rekonstruovatelné, se v něm uplatňují i procesy nahodilé (stochastické). Kriminalista se potřebuje v tomto plynulém toku událostí a faktů orientovat, aby mohl uskutečnit analýzu daného stavu a správně rozhodnout o svém dalším postupu. Je proto výhodné, aby se v určitém časovém okamžiku myšlenkově jakoby „zastavil", uvědomil si jednotlivé prvky nastalé situace a její strukturu a slovně ji popsal. To je důležité i proto, že kriminalista potřebuj e neustále komunikovat s mnoha dalšími subjekty podílejícími se na objasňování a vyšetřování a potřebuje jim sdělit určitý stav věci (např. proto, aby bylo možno popsat skutek trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání a odůvodnit přijaté rozhodnutí). O popis a analýzu vyšetřovací situace neusilujeme v jakémkoli okamžiku vyšetřování. Je to potřebné učinit tehdy, máme-li se rozhodnout, jak postupovat dál, tj. zejména tehdy, když další postup vyšetřování není zcela jednoznačný a je třeba zvolit mezi několika variantami postupu. Tyto okamžiky se nazývaj í uzlové body vyšetrování a patří mezi ně např.: es okamžik získání takové informace, z níž vyplývá důvodné podezření ze spáchání skutku trestného činu, byť třeba pachatel ještě není znám; tehdy se utváří tzv. počáteční vyšetřovací situace; ä okamžik, v němž shromážděné informace umožňují vytyčit vyšetřovací verze; :* okamžik, kdy podezření vůči konkrétní osobě je natolik silné, že je možno vydat usnesení o zahájení trestního stíhání; ä okamžik, kdy na základě prověrky vyšetřovacích verzí j e možno odmítnout všechny verze až na jedinou; €í okamžik, v němž ie věc obiasněna natolik, že je možno vyšetřování ukončit. Obecná metodologie kriminalistické praxe D V některých případech některé z těchto uzlových bodů nenastanou nebo splynou, jindy je vhodné za uzlový bod pokládat i jiný okamžik vyšetřování (např. okamžik, kdy se obviněný dozná nebo naopak odvolá své doznání, kdy se začne skrývat apod.). Závěrem lze podat tuto definici: Vyšetřovací situace je faktický stav vyšetřování v určitém okamžiku, kdy je třeba rozhodovat o dalším postupu vyšetřování. Popisem vyšetřovací situace se vystihuje jednak obsah a rozsah kriminalisticky relevantních informací, které jsou v daném okamžiku k dispozici, jednak souhrn podmínek, v nichž probíhá vyšetřování. Komponenty vyšetřovací situace Protože elementů, z nichž se skládají vyšetřovací situace, je velké množství a jejich povaha je značně různorodá, je účelné roztřídit je do několika skupin: 1. Informační komponenty V popisu vyšetřovací situace je především potřebné vyjádřit množství a kvalitu informací, shromážděných v daném okamžiku. Obrazně řečeno, chceme uskutečnit jakousi „inventuru" doposud získaných dat a zhodnotit jejich relevanci a věrohodnost. K tomu je třeba všechna data všestranně analyzovat, zhodnotit a myšlenkově zpracovat a stanovit stupeň informační určitosti této situace. Pouhým výčtem doposud známých dat se ovšem nelze spokojit. Hlavním smyslem tohoto postupu je určit, které potřebné informace doposud scházejí a stanovit cesty k jejich obstaraní. Na to, kolik informací se podaří shromáždit a jak jsou kvalitní, má vliv mnoho faktorů, z nichž některé mají objektivní ráz ajsou zcela nezávislé na vyšetřovateli. Tak zejména záleží na samotné povaze spáchaného trestného činu, na povaze jím zanechaných stop a na rychlosti oznámení trestného činu. Tyto objektivní faktory silně ovlivňují zejména tzv. počáteční vyšetřovací situace, ale projevují se i v pozdějších stadiích vyšetřování. Příkladem takového později nastalého objektivního faktoru je úmrtí svědka v průběhu vyšetřování, které znemožní jeho výslech. 2. Osobnostní komponenty Stav vyšetřování velmi podstatně závisí na aktivitě a úspěšnosti samotného vyšetřovatele, na jeho odborné úrovni, zkušenostech, schopnostech a jiných psychických vlastnostech a na jeho angažovanosti. 11 Vyšetřovací situace Také pachatel se podílí na utváření vyšetřovací situace svými vlastnostmi a svým chováním a postoji v době vyšetřování. Rozdílné situace vznikají, jestliže se pachatel doznává, dostavuje se na předvolání, dobrovolně vydá odcizené předměty nebo naopak tvrdošíjně zapírá, skrývá se, předkládá falešné důkazy. Do vyšetřovací situace zasahují i jiné subjekty, např. rodinní příslušníci a přátelé pachatele, obhájce, poškozený, svědci apod. 3. Organizační a materiální komponenty Vyšetřování probíhá v určitých fixních organizačních a materiálních podmínkách, jejichž dokonalost nebo naopak nedokonalost ovlivňuje kvalitu vyšetřování. Jde např. o početnost a organizační strukturu policie a justičních orgánů, jejich materiální vybavení, kvalitu jejich informačních databází, dostupnost expertních a odborných služeb atd. Tyto faktory mají většinou dlouhodobý charakter a při vyšetřování konta"érního trestného činu vystupují jako relativně stabilní prvek, s nímž je nutno počítat a přizpůsobit se mu. Jestliže mají negativní vliv na vyšetřování, je náprava v konkrétním případě obtížná, lze však vyvíjet určitý tlak na legislativu a řídící orgány na zlepšení alespoň v budoucnosti. Více ovlivnitelné jsou různé momentální organizační a technické podmínky na „terénní" úrovní, např. úroveň koordinace práce mezi různými policejními útvary, plánovitý a cílevědomý postup vyšetřovacího týmu, spolupráce se znalcem apod. Uvědomění si eventuálních nedostatků je prvním předpokladem k nápravě dané vyšetřovací situace. Třídění vyšetřovacích situací Vyšetřovací situace je možno klasifikovat podle několika kritérií: A. Podle snadnosti jejich řešení se rozlišuj t vyšetřovací situace příznivé a nepříznivé. Toto třídění je založeno na zhodnocení toho, zda v dané situaci lze dosáhnout cíle vyšetřování snadno nebo naopak obtížně. Takové posouzení je ovšem značně relativní, protože často je tomu tak, že v dané situaci j sou současně přítomny jak elementy příznivé, tak nepříznivé. V kriminalistické teorii se nejvíce pozornosti věnuje nepříznivým vyšetřovacím situacím ve snaze vypracovat efektivní prostředky jejich řešení. Jejich nejčastěji se vyskytujícím typem jsou informačně neurčité vyšetřovací situace (někdy se v literatuře označují jako problémové). Jejich společným znakem je neúplnost, rozpornost nebo nízká věrohodnost informací, které jsou v daný moment k dispozici. Někdy je shromážděno zdánlivě mnoho informací, ale ty jsou nepřehledné a chaotické a obtížně se určuje jejich relevance. Zejména v samých počátcích vyšetřování jsou 'kontury vyšetřovaného trestného činu málo zřetelné a význam zjištěných fakt je nesnadno hodnotitelný. Tím se stává, že mezi shromážděnými fakty je mnoho fakt Obecná metodologie kriminalistické praxe D irelevantních, pro jejichž selekci prozatím scházejí obj ektivní kritéria. Je nutno se smířit s tím, že po jistou dobu jsou některá data redundantní; tento stav by ovšem neměl trvat příliš dlouho, protože nadbytečnost informací znesnadňuje jejich transparentnost, zvyšuje pracnost a prodlužuje proces vyšetřování. Ideální průběh vyšetřování by měl být takový, aby se informační určitost postupně zvyšovala; v jeho závěru by měl být zjištěn skutkový stav věci nevzbuzující důvodné pochybnosti, který je nezbytný pro podání obžaloby nebo pro jiné meritorní rozhodnutí v přípravném řízení. Jiným častým typem nepříznivých vyšetřovacích situací j sou ko nfliktní vyšetřovací situace. Obecně lze říci, že konflikt je pro vyšetřování příznačný. Jeho hlavními aktéry jsou pachatel a kriminalista (nebo jiný orgán činný v trestním řízení), jejichž zájmy jsou do značné míry protikladné. Přesto, že kriminalista je pro řešení tohoto konfliktu vybaven řadou zákomiých oprávnění, není jeho pozice snadná, protože i pachatel má některé výhody - je o okolnostech trestného činu dobře informován a má časový náskok. Rovněž vztah mezi pachatelem a poškozeným často zůstává po celou dobu trestního řízení velmi konfliktní. Ke vzniku konfliktů mohou přispívat i jiné subjekty, např. obhájce, svědek, znalec. Některé druhy konfliktů, např. mezi spolupachateli, mohou být pro vyšetřování prospěšné. Konflikt patří mezi náročné životní situace, vyvolává značnou psychickou zátěž a je zpravidla prožíván s pocitem nelibosti. I to jeden z důvodů, proč profese policejního orgánu, státního zástupce a soudce, vyznačující se neustálými konflikty, patří mezi nejtěžší. Na druhé straně úspěšné vyřešení konfliktu (znamenající dokonalé objasnění trestného činu) přináší pocit uspokojení z dobře vykonané práce. To může znamenat významný stimul jak pro vyšetřování konkrétního případu, tak pro dlouhodobou profesní orientaci kriminalisty. Spíše výjimečně se lze setkat s bezkonfliktními vyšetřovacími situacemi. Pachatel např, sám trestný čin oznámí, doznává se, má zájem o smírné urovnám s poškozeným, spolupracuje s vyšetřovatelem. B. Podle stupnějejich obecnosti se rozlišují vyšetřovací situace konkrétní a typické. Konkrétní vyšetřovací situace se utvářejí při vyšetřování jednotlivého případu. Jejich analýza je důležitá pro stanovení praktického postupu vyšetřování, zohledňují se např. při vytyčování vyšetřovacích verzí, při plánování vyšetřování apod. Typické vyšetřovací situace jsou teoretickým modelem, vytvořeným naukou na základě zobecněni často se vyskytujících vyšetřovacích situací. Protože typické vyšetřovací situace se značně odlišují u různých druhů trestných činů, j e účelné o nich pojednat v metodikách vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. 11 Vyšetřovací situace /„ Význam vyšetřovacích situací Povaha vyšetřovací situace rozhoduje o tom, zda vyšetřování bude či nebude úspěšné. I když osud vyšetřování závisí v první řadě na kvalitě a množství zanechaných stop, neméně důležité jsou i další situační komponenty, např. včasnost oznámení trestného činu, ochota svědků pravdivě vypovídat, organizace vyšetřování atd. Studium konkrétní vyšetřovací situace je důležité proto, aby v závislosti na ní mohl být zvolen adekvátní postup vyšetřování. Vyšetřovací situace se v průběhu vyšetřování mění - např. narůstá objem informací o trestném činu, pachatel změní své chování apod. Na to musí kriminalista neustále reagovat aplikací vhodných metod a změnami taktiky vyšetřování. Dá se říci, že dynamika vyšetřovacích situací je jakýmsi „hnacím motorem" vyšetřování, postup vyšetřování jakoby „kopíruje" vyšetřovací situace. Vyšetřovací situace jsou velmi variabilní a konkrétní kriminalista se nemůže se všemi možnými variantami seznámit z vlastní osobní zkušenosti. Je proto účelné, aby kriminalistická teorie zevšeobecnila nejčastěji se vyskytující typy vyšetřovacích situací a podala jejich popis v metodikách vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Kriminalista v j ednotlivém případě porovnává konkrétní ošetřovací situaci se situacemi typickými, zjišťuje shody a rozdíly a zamýšlí se nad jejich příčinami. Toto srovnávání různých situací ho nutí, aby měl vyšetřování stále pod svou kontrolou, aby analyzoval jeho prvky a strukturu a snažil se o dosažení optimálního stavu. Pouhým popisem vyšetřovacích situací se však nelze spokojit. Hlavní přínos učení o vyšetřovacích situacích spočívá v tom, že pro různé jejich varianty vypracovává doporučení, jak tyto situace řešit v souladu s cíli vyšetřování. Protože tato doporučení jsou přizpůsobena konkrétním situačním podmínkám, mohou být dostatečně podrobná a instruktivní. Teorie vyšetřovacích situací vede kriminalistu k tomu, aby veškerá kriminalistická doporučení aplikoval nikoliv paušálně, nýbrž flexibilně, s přihlédnutím k mnohostranným situačním faktorům. Pro řešení problémových vyšetřovacích situací je třeba vypracovávat heuristické postupy, naznačující cesty hledání nových, prozatím neznámých informací na podkladě informací již známých. Vhodnými metodami jsou např. hypotéza, úsudek podle analogie, dedukce, experiment, a zejména specifická kriminalistická metoda -kriminalistická verze. Metody řešení konfliktních situací jsou zpravidla vedeny snahou zmírnit konflikt, protože zkušenost ukazuje, že ostré konflikty zpravidla ztěžují proces vyšetřování. Pouze výjimečně mohou některé konflikty (např. mezi spolupachateli) prospívat zájmům vyšetřování - takový konflikt lze využít nebo dokonce vyostřovat, pokud to je v souladu se zákonem a s etickými pravidly. Obecná metodologie kriminalistické praxe D O vypracování metod řešení konfliktů se kromě kriminalistiky snaží též soudní psychologie a některé speciální obory, např. teorie her. Bližší rozbor těchto otázek by přesáhl rozsah této učebnice; lze se s ním seznámit v dostupných pramenech. Literatura BĚLKIN, R. S. Vyšetřovací situace, obsah a podstata. Čs. kriminalistika, 1983, č. 4, s. 351-357 HLAVA, J. Kriminalistická situácia. Bratislava : Akadémia Policejného zboru, 1998 MUSIL, J. Nepříznivé vyšetřovací situace. Čs. kriminalistika, 1986, č. 4, s. 301-309 Š1MOVČEK, L, SKUTA, V. Niektoré problémy vyšetrovania krádeží vlámaním do bytov z hľadiska nepriaznivých vyšetrovacích situácií. Čs. kriminalistika, 1990, č. 1-2, s. 84-91 Charakteristika kriminalistických metod Druhy metod kriminalistické praktické činnosti Zatímco v první kapitole jsme pojednávali o metodách kriminalistické vědy, zde budeme hovořit o metodách kriminalistické praxe. Zaměříme se pouze na obecné metodologické problémy, společné pro všechny tyto metody nebo alespoň pro jejich značnou část; podrobnosti o technických, přírodovědných a taktických kriminalistických metodách nalezne čtenář v následujících kapitolách 14-^11. Úvodem bude vhodné vymezit pojem „metoda": Metoda je určitý postup, cesta, způsob, jehož pomocí člověk něco poznává nebo zhotoví. Metoda má zpravidla složitou strukturu a sestává většinou z několika kroků (operací, úkonů), které za sebou následují v čase. Často jsou součástí metody i různé předměty, nástroje, technická zařízení apod., začleněné do soustavy lidských aktů somatické a psychické povahy. Nikoliv všechny lidské činnosti jsou spjaty s metodami, některé probíhají chaoticky a neuspořádaně. O metodě je možno hovořit teprve tehdy, jestliže jednající subjekt si určí nejen cíl, ale též cestu vedoucí k cíli. Tento postup by měl být v kriminalistické činností samozřejmostí, proto je kriminalistickému učení o metodách věnována právem velká pozornost. Má-li kriminalista k dispozici vhodné metody, je jeho činnost mnohem efektivnější a rychlejší, než by tomu bylo, kdyby jeho postup byl chaotický. Jeden z obecných metodologických postulátů žádá, aby metody byly přiměřené objektům, které mají být poznávány nebo na něž má být působeno. Protože objekty, poznávané při objasňování a vyšetřování trestných činů, jsou nesmírně variabilní, musí být i kriminalistické metody velice rozmanité. Pestrost kriminalistických metod vyplývá i z toho, že jsou určeny pro různé subjekty - pro policisty, orgány činné v trestním řízení, pro znalce a specialisty v oblasti kriminalistiky. Největší část kriminalistických metod má poznávací (kognitivní) účel. Spíše okrajově se tu uplatní i jiné než poznávací metody (např. metody kriminalistické prevence). Metody kriminalistické praxe (stejně jako metody kriminalistické vědy) můžeme třídit do tří skupin: 1. Obecné poznávací metody jsou takové, které se používají buď ve všech nebo alespoň ve více oblastech lidské praxe. Patří sem např. pozorování, srovnávání, měření, Obecná metodologie kriminalistické praxe D 12 Charakteristika kriminaiistiekýcři metod popisování, experiment, modelovaní nebo metody logického myslení, jako analýza, syntéza, indukce, dedukce, generalizace, analogie, hypotéza atd. O některých z nich blíže pojednáme v § 3. Všechny tyto metody se při použití v kriminalistické praxi přizpůsobují specifickým objektům a podmínkám, ale jejich gnozeologický základje stejný jako v kterékoli jiné oblasti lidského poznám. 2. Metody převzaté z jiných vědních disciplín se v kriminalistické praxi uplatňují velice široce. Rychlý rozvoj zejména přírodních a technických věd umožňuje neustálou inovaci a doplňování těchto metod. Z široké palety různých oborů uvedeme pouze příkladmo ty, které se v kriminalistice uplatňují zvlášť často; Matematické a kybernetické metody jsou dnes spjaty mj. s aplikací počítačové techniky, s automatickým zpracováním dat, se sdělovací technikou a s jinými nosnými oboty vědeckotechnického pokroku. Kriminalistická aplikace těchto metod se prosadila v oboru kriminalistické informatiky a v některých expertizách (např. v laiminalistické fonoskopii, zkoumající lidský hlas). Snahou mnoha expeitizních oborů je stanovit pomocí matematických metod specifičnost identifikačních znaků a zautomatizovat identifikační proces, nebo modelovat složité dynamické procesy (např. balistickou dráhu střely). Fyzikální, fyzikálně chemické a chemické metody se využívaji velmi často ke zkoumání stop a jiných věcných důkazů. Již při zrodu kriminalistiky koncem 19. století se prosadily takové metody, jako je mikroskopie, fotografie, využití neviditelného záření. Postupně se k nim připojovaly nové metody, jako je elektronová mikroskopie, polarografie, spektrální analýza, chromatografie, gamagrafie, neutronová aktivační analýza atd. Pro kriminalistiku je velkou předností, že některé z těchto metod jsou mimořádně citlivé, což umožňuje zkoumat i nepatrná množství látek (tzv. mikrostopy). Biologické a antropologické metody rovněž patři k tradičné využívaným metodám. Slouží k identifikaci živých i mrtvých osob a ke zkoumání jiných biologických objektů (zvířat, hmyzu, rostlin apod.). Antropologické postupy jsou využívány při úředním popisu osob, při sestavování skládaného portrétu a při rekonstrukci podoby člověka. Některé biologické metody (v oboru sérologie, genetiky) se v posledních letech převratně rozvíjejí, což otevřelo nové perspektivy individuální identifikaci člověka. Psychologické metody nalézají časté uplatnění hlavně při výslechu, ale i při jiných úkonech (rekognicí, vyšetřovacím pokusu). Novou aplikací je metoda psychologického profilování (viz kap. 6). Je však třeba konstatovat, že se nesplnila některá přehnaně optimistická očekávání, která si od aplikace psychologických metod slibovala výrazné zvýšení efektivnosti boje s lmminalitou. Některé zvažované aplikace psychologických a psychiatrických metod (narkoanalýza, hypnóza, polygraf neboli „detektor lži") narážejí na bariéry ochrany lidských práv a svobod. Ze společenských věd poskytují kriminalistické praxi své metody např. jazykověda (identifikační analýza jazykového projevu) či věda o řízení (plánování vyšetřování). 3. Špecifické kriminalistické metody jsou takové, které vznikly v rámci kriminalistiky a slouží převážně jejím potřebám. Těchto metod je velmi mnoho, jejich uplatnění je různě široké: Některé se vztahuji na celý proces vyšetřování (např. metoda krirninaiistických verzí) nebo na komplexní vyšetřovací úkon (např. metoda výslechu) a potom se nazývají '■ strukturální metody. Jde o celý systém činností, zahrnující proces získávání informací, jejich přetváření ä způsob jejich využívání v praxi. Jiné dílčí specifické metody se aplikují pouze jako součást rozsáhlejšího úkonu nebo operace (např. metody zviditelňování latentních daktyloskopických stop jako součást ohledání místa činu). Relativně samostatnou skupinou jsou kriminalisticko technické metody, např. metody balistické, mechanoskopické apod. Jsou využívány převážně znalci a kriminalistickými techniky, některé jednodušší může uplatnit i vyšetřovatel. e -j Jař £ Přípustnost krirninaiistických metod Jakákoli metoda lidské činnosti, má-li být účinná, musí vyhovovat určitým požadavkům, o nichž pojednává obecná metodologie, jako je např. přiměřenost, specifičnost, kontrolovatelnost, reprodukovatelnost, spolehlivost atd. Tyto podmínky zde nebudeme blíže rozebírat, připomínáme pouze, že plně platí i pro kriminalistické metody. Vedle toho však jsou na kriminalistické metody vznášeny i další nároky; je tomu tak proto, že tyto metody jsou aplikovány ve zvlášť citlivé oblasti společenského života, v níž případné pochybení vyvolává závažné negativní důsledky, může zmařit dosažení účelu trestního řízení a ohrozit občanská práva a svobody. Zmíiiíme se o nejdůležitějších postulátech, jimž by měly kriminalistické metody vyhovovat: 1. Kriminalistické metody musí respektovat obecné principy, na nichž je založena činnost státních orgánu v demokratickém právním státě. Kriminalistické metody jsou aplikovány převážně státními orgány (policií, státním zastupitelstvím, soudy) a musí se tudíž podřídit pravidlům jejich výstavby a fungování. Takové obecné principy nalezneme zpravidla formulovány v ústavních předpisech a v teorii státu a práva. Patří mezi ně např. humanismus, šetření občanských práv a svobod, rovnost občanů před zákonem, demokratický a právní charakter státních činností. 2. Kriminalistické metody musejí spolehlivě vést k poznání pravdy. Negativní důsledky chybného poznání, ať již v podobě neodhaleného a nepotrestaného trestného činu nebo v podobě nespravedlivého stíhání nevinného občana, jsou krajně nežádoucí: Povzbuzují potenciální pachatele k opakovanému porušování zákona a jsou popřením základní ideje spravedlnosti. Obecná metodologie kriminalistické praxe D 12 Charakteristika kriminalistických metod Požadavek spolehlivosti metody je dosti vágní a musí být konkretizován dalšími podmínkami. Je např. potřebné, aby před tím, než je metoda zavedena do kriminalistické praxe, byla experimentálně odzkoušena a prověřena. Tento požadavek znamená, že některé zcela novátorské a nadějné metody, které však doposud nebyly dostatečně aprobovány a prověřeny praxí, j sou v kriminalistice nepoužitelné až do doby, než budou spolehlivě ověřeny a pochybnosti o nich budou rozptýleny. Metoda by měla být reprodukovatelná a za stejných podmínek by měla vést ke stejným výsledkům. Ve vztahu ke zkoumanému objektu má být použitá metoda dostatečně citlivá a specifická. Požadavek specifičnosti metody vyvstává např. při prokazování alkoholu v krvi obviněného z dopravní nehody. Dříve paušálně používaná Widmarkova metoda prokazovala přítomnost tzv. redukujících látek, mezi něž kromě etylalkoholu patři i některé další substance (např. benzin, aceton); toho využívali obvinění ke konstruování různých smyšlených obhajob, které se jen obtížně vyvracely. Nyní používaná metoda plynové chromatograjie je plně specifická, tj. je schopna odlišit etylalkohol od jiných látek. 3. Ty kriminalistické metody, jimiž se zasahuje do sféry občanských práv a svobod, musejí být v přísném souladu se zákonem. Zdálo by se, že tento požadavek je zcela samozřejmý a že je zbytečné ho opakovat, protože v právním státě má být veškerá činnost státaích orgánů vykonávána způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 2 LPS). Otázka je však komplikovanější, jestliže ji posuzujeme na úrovni jednotlivých dílčích postopů, úkonů a metod. Pokud bychom požadavek zákonnosti interpretovali tak, že každý detail činnosti a všechny kroky a operace, které činí státní orgány při potíráni kriminality, musí být upraveny zákonem, klademe nesplnitelný požadavek jak na zákonodárce, tak na orgány aplikující právo. Problém spočívá v tom, že kriminalistická činnost je naplňována velice různorodými postupy a operacemi ve velice pestrých situačních okolnostech. Takto nestandardní poáhnínky se jen obtížně poddávají normotvorbě; právní úprava, která by chtěla veškeré kriminalistické postupy detailně popsat, by byla nadměrně kazuistická, rozsáhlá a nepřehledná. Aplikace takových právních norem by byla pomalá a těžkopádná. Závěr je tedy takový, že nikoliv všechny kriminalistické metody musejí být výslovně upraveny zákonem. Explicitně by měly být v zákoně upraveny ty laiminalistické metody, které zasahuji do občanských práv a svobod. Podle stadia, v němž jsou tyto metody aplikovány, je právní reglementace obsažena buď v policejním právu nebo v trestaím řádu. Je-li příslušný Icrlminalistický úkon takové povahy, že možnost kolize s občanskými právy je značná (např. výslech, domovní prohlídka), měla by být právní úprava dosti podrobná, ani v těchto případech však není zapotřebí regulovat úplně všechno. Tak např. v ust. § 92 odst. 3 TrŘ je výslovně zakotven zákaz kladení sugestivních a úskočných (kapciózních) otázek, protože toto pravidlo je velice důležité pro dodržení věrohodnosti výpovědi. Jiná pravidla tvorby a kladení otázek, např. stanovení jejich posloupnosti, způsobu formulování apod., nejsou v zákoně stanovena, jsou však důležitou součástí kriminalistické taktiky výslechu. Český trestní řád obsahuje v ust. § 89 odst. 2 TrŘ pouze demonštratívni výčet důkazních prostředků. Proto i takové kriminalistické metody, které nejsou v trestním řádu samostatně regulovány, avšak vyhovují jistým kritériím, je třeba pokládat za přípustné důkazní prostředky; toto stanovisko je všeobecně akceptováno teorií i judikaturou. Připouštíme-li, že požadavku přípustnosti vyhovují i ty kriminalistické metody, které nejsou výslovně upraveny právními předpisy, nechceme tím tvrdit, že přípustné jsou všechny myslitelné metody a prostředky poznání. Je jisté, že některé metody, které jsou někdy navrhovány k potírání kriminality, nejsou vhodné, protože neposkytují věrohodné výsledky nebo odporují jiným uznávaným principům činnosti státních orgánů. Příkladem takových zjevně nepřípustných metod je telepatie nebo narkoanalýza. O přípustnosti některých metod se vedou v odborné literatuře a v legislativě spory, např. o tzv. detektoru lži nebo o výslechu v hypnóze. Při posuzování přípustnosti či nepřípustnosti právem neupravených kriminalistických metod je nutno zvažovat i některá další hlediska. Za přípustné lze považovat pouze ty metody: " které respektují základní zásady trestaího řízení, « které nejsou právními předpisy výslovně zakázány (jako jsou např. důkazy získané nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení - viz § 89 odst. 3 TrŘ), " při jejichž aplikaci jsou analogicky dodržovány záruky zákonnosti, stanovené zákonem pro provádění podobných, výslovně upravených metod. Některé metody, používané v kriminalistické praxi, nezasahují do sféry občanských práv a svobod, jejich aplikace nemůže vést ke kolizi různých zájmů a nevyvolává žádné externí právní následky. Příkladem j sou metody abstraktního myšlení (analýza, syntéza apod.) nebo metoda vyšetřovacích verzí a plánování vyšetřování. Také znalecké metody se vymykají režimu zákonnosti, jak je chápán právní teorií, protože znalec nefiguruje v trestním rizení jako státní orgán. Ostatni hlediska přípustnosti se však plně vztahují i na tyto druhy metod, a proto je zcela oprávněný požadavek kritického hodnocení všech aplikovaných kriminalistických metod. Některé obecné poznávací metody Pozorování Pozorování je záměrné, plánovité, cílevědomé vnímání za účelem prozkoumání jevů nebo předmětů. V kriminalistice je pozorování nej důležitější a nejrozšířenější Obecná metodologie kriminalistické praxe D 12 Charakteristika kriminalistických metod empirickou metodou poznání; dobiým kriminalistou nemůže být ten, kdo nedokáže dobře pozorovat. Záměrností se pozorování liší od pouhého bezděčného vnímání. Pozorovatel vědomě obrací svou pozornost na určitý jev a snaží se jej svými smysly kontaktovat. Plánovitost spočívá v tom, že pozorovatel volí vhodné vnější podmínky pro vnímání, stanoví si dobu a posloupnost pozorování, obstará si vhodné pomůcky (např. optické přístroje). Cílevědomost znamená, že z nesmírného množství fakt, která nás obklopují, vybíráme pouze taková, která jsou kriminalisticky relevantní. Tato selekce a vědomé vypuštění irelevantních skutečností nás má ochránit před „přehlcení fakty". Již z tohoto popisu je zřejmé, že pozorování má nejen smyslovou, nýbrž též myšlenkovou složku; dobrá kvalita smyslových orgánů (receptoru) musí být doplňována kvalitním myšlením. Základními metodologickými požadavky na pozorování jsou přesnost a objektivnost. Významný francouzský biolog Claude Bernard řekl: „Pozorovatel má pokud možno mlčet a poslouchat přírodu ". Špatní pozorovatelé přistupují k faktům s hotovou apriorní ideou ave výsledcích pozorování chtějí nalézt pouze potvrzení své hypotézy. Taková přehnaná víra ve své myšlenky není oprávněná. Filkorn oprávněně žádá: „Je třeba více věřit jevům, než našim myšlenkám ". Kriminalista by se měl maximálně oprostit od svých subjektivních představ a respektovat pouze fakta. Pozorování má být soustavné, tj. systematicky uspořádané, posloupné a soustředěné. Je-li to možné, má být opakované, protože opakovanost zmenšuje pravděpodobnost chybného vjemu vlivem nepříznivých a nahodilých okolností. V kriminalistické praxi však bohužel nelze vždy pozorování opakovat, protože některé jevy rychle pomíjejí. Na tuto situaci pamatuje i trestní řád v instituci tzv. neopakovatelných úkonů (§160 odst, 4 TrŘ). Proto již první pozorování musí být maximálně pečlivé. Vnější podmínky pozorování mají být co nejpříznivější (např. kvalitní osvětlení), měly by být eliminovány rušivé vlivy, znesnadňující soustředěnou pozornost. Těmto nárokům však při vyšetřování trestných činů nelze vždy dostát, protože je třeba respektovat i jiné zájmy (např. ohledám místa dopravní nehody nemůže nad únosnou míra omezit provoz na frekventované silnici); o to důležitější je důkladná příprava, dobrá organizace úkonu a kvalitní technické vybavení, usnadňující pozorování. V průběhu celého pozorování, ale zejména v jeho závěru, musí dojít k jeho hodnocení. To spočívá v hledání spojitostí mezi dílčími jevy, v rozpoznání probíhajících změn, ve zjištění vztahů k jiným objektům a v určení kriminalistické a právní relevance pozorovaných objektů. Pozorování je obsahovou náplní všech vyšetřovacích úkonů a expertiz. Zvláště příznačné je pro ohledání, ale neméně důležité je i při výslechu a při dalších úkonech. Srovnáváni' (komparace) Srovnávání je vzájemné zkoumání a hodnocení více objektů, jehož cílem je nalezení jejich shodných nebo rozdílných vlastností. Pro mnoho kriminalistických postupů je metoda srovnávání velice důležitá. Bez srovnávání je nemyslitelná kriminalistická identifikace, kriminalistické evidence, zkoumání způsobu páchání trestných činů, rekognice, konfrontace a další úkony. V některých případech lze srovnávané objekty pozorovat in nátura současně svými smysly. Při kriminalistické identifikaci tomu často bývá tak, že některý ze srovnávaných objektů je zastoupen svou náhražkou, na níž jsou zobrazeny vlastnosti originálu. Tak např. pri daktyloskopické identifikaci není třeba srovnávat stopu přímo s podezřelou osobou (s její pokožkou), stačí srovnat fotografii stopy s daktyloskopickou kartou, na níž jsou evidovány otisky prstů. Tento postup je dokonce někdy technicky snazší, než přímé srovnávání stopy s prověřovaným objektem. K usnadnění srovnávání je v kriminalistice vyvinuta celá řada různých technických přístrojů a aparatur, např. komparační mikroskop, počítačový systém LUCIA (viz str. 130) apod. Měření Měřeni je druhem srovnávání, jehož cílem je kvantitativní určení vybraných vlastností a vztahů objektů nebo jevů. Měřit lze pouze takové vlastnosti a vztahy, které jsou kvantifikovatelné, tj. které j sou přesně definovány a tříděny a které nabývají různých velikostí. Takovými vlastnostmi jsou např. hmotnost, délka, doba trvání, teplota, rychlost. Při měřeni se porovnávají sledované objekty s ustálenou mírou (standardem, etalonem). Měření tedy vždy předpokládá měřený obj ekt, míru a výsledek měření, tj. kvantitativní vyjádření poměru měřeného objektu a míry. K měření se používají různé přístroje nebo zařízení. Při tzv. nepřímen měření se velikost zkoumané veličiny určuje výpočtem z naměřených veličin jiného druhu (např. rychlost vozidla se vypočítá z naměřených hodnot délky dráhy a času). Měření, jako každá kvantitativní metoda, je spojeno s chybami. Zvýšení přesnosti se dosahuje opakovaným měřením. Metoda měření je v kriminalistice často využívána při ohledání a při expertizách. Popisování Popisování je vyjádření charakteristických znaků zkoumaných objektů obecně srozumitelnými symboly. Smyslově vnímaný obraz objektů a jevů se popisováním transformuje do slovního, číselného nebo jiného informačního signálu, který se zpravidla fixuje na hmotném nosiči informace; tím se zajišťuje uchování informace pro její budoucí využití. Obecná metodologie kriminalistické praxe D Při vyšetřování trestného činu se nikdy nelze obejít bez popisování, protože trestní řízení je konstruováno tak, že se na něm podílí více subjektů, mezi nimiž musí docházet kpředávání informací. Popisování je součástí tzv. kriminalistické dokumentace (zejména protokolace) ajiných složitějších kriminalistických metod, jako je např. kriminalistická informatika. Popisování má v kriminalistické praxi dvě formy: systematický popis j e vázán na dodržení předem stanovených pravidel, zaručujících přesnost, úplnost a standardnost popisu (je např. stanoven tzv. deskriptor, tj. výčet variant vlastností, závazné pořadí znaků apod.). Příkladem je úřední popis osoby, zachycovaný do kriminalistické evidence. Systematický popis je optimální pro strojové zpracování dat; u volný popis není předem nijak určen, děje se v přirozené řeči. Je např. obsažen v tzv. laickém popisu osoby, podávající svědectví. Experiment Experiment je metoda zkoumání jevů objektivní reality a jejich souvislostí v podmínkách kontrolovaných a účelově měněných pozorovatelem. Experimentátor aktivně zasahuje do průběhu experimentu a uchovává si stálou kontrolu nad probíhajícími procesy a jejich podmínkami. Experiment v sobě spojuje jak smyslovou, tak logickou stránku poznání. Složitá myšlenková činnost se vyžaduje již při přípravě experimentu, kdy musí být stanoven jeho cíl a vytyčena hypotéza předvídající budoucí průběh a výsledky experimentu. Stejně náročné myšlenkové procesy probíhají v průběhu experimentu a pri j eho hodnocení. Některé znaky má experiment shodné s pozorováním, srovnáváním a měřením, ale vyznačuje se navíc těmito znaky: •í< experimentátor má aktivnější úlohu, vědomě zasahuje do pozorovaného jevu, přetváří jej a mění podmínky jeho průběhu; s: experiment umožňuje opakovat pozorování, a to ve shodných i ve změněných podmínkách; í» umožňuje oproti přirozeným podmínkám zpomalit nebo zrychlit probíhající děje; ® umožňuje izolovaně zkoumat různé elementy složitých procesů, jejich příčiny a následky, a to i tehdy, když v izolované podobě v přírodě neexistují. Aplikace experimentu v kriminalistické praxi má některá specifická omezení. Nemůže se týkat vyšetřovaného trestného činu jako celku, protože by se tím mohla navodit nebezpečná situace, mohly by být ohroženy životy, zdraví a majetek lidí, vzbuzeno veřejné pohoršení apod. Přesto je přínos experimentu pro vyšetřovací praxi velký - ověřuje správnost představ vyšetřovatele o trestném činu, prověřuje hodnověrnost důkazů a umožňuje získat nové důkazy. Ve vyšetřování se uplatňuje ve dvou formách: 12 Charakteristika kriminalistických metod jako specifická metoda-kriminalistický experiment, jehož nejdůležitějším druhem je samostatný vyšetřovací úkon - vyšetřovací pokus (§ 104c TrŘ), -? jako část jiné komplexní metody (expertizy, ohledání apod.). Modelování Modelování je zkoumání reálných objektů pomocí jiných, zpravidla uměle vytvořených objektů, v nichž jsou vyjádřeny a definovány pouze vybrané vlastnosti originálního objektu. Model je mezičlánkem mezi realitou a představou o realitě. Je založen především na analogii, myšlenkově nebo reálně imituje některé vlastnosti reálně existuj ících obj ektů. V obecné vědní metodologii je teorie modelování široce rozpracována a zejména matematické modelování nalezlo v některých oborech řadu aplikací. V kriminalistické praxi se modelování prozatím nejčastěji uplatňuje v podobě samostatného úkonu, nazvaného rekonstrukce (§ 104d TrŘ). Velké perspektivy slibují různé počítačové aplikace modelování v rámci expertiz (např. modelování balistické dráhy střely, střetu vozidel při dopravní nehodě apod.) a tzv. počítačová animace. Literatura FILKORN, V. Úvod do metodologie vied. Bratislava: Vydavatelstvo SAV, 1960 FiLKORN, V. Povaha súčasnej vedy a jej metody. Bratislava : VEDA, 1998 HOLCR, K. Logika, metodológia a metody vedeckého poznania. Bratislava : Akadémia Policejného zboru, 1996 KONIECZNY, J. Metodologiczna charakterystyka kryminalistyki. Katowice : Uniwersytet Sla^ki, 1984 MULLER, J. Model obecně a problematika modelů simulujících nej en střelbu. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999, č. l,s. 6-13 VYCHODIL, M. Využití modelů při vyšetřováni. Praha: Knižnice Vojenské prokuratury, 1984 Obecná metodologie kriminalistické praxe D 13 Kriminalistická identifikace Kriminalistická identifikace 3 í Pojem totožnosti v kriminalistickém slova smyslu a pojem kriminalistické identifikace Pojmy totožnosti a identifikace j sou v různých oblastech teorie a praxe chápány různě; jinak je vymezuje logika, jinak přírodní vědy a jinak kriminalistika. Často se lze v trestních věcech setkat s výroky tohoto typu: „skutek popsaný v obžalobě je totožný se skutkem popsaným ve výroku rozsudku"; zde jde o totožnost v logickém slova smyslu; e „látka byla identifikována jako heroin"; takto používají termín identifikace přírodní vědy; ^ s „muž zadržený na hranicích s pasem vystaveným na jméno A. B. je totožný S pachatelem ■ X. Y, po němž je vyhlášeno pátrání"; „pistole nalezená při domovní prohlídce je totožná s pistolí, jíž byla spáchána vražda"; v těchto konotacích používá termín totožnost kriminalistika. Nebudeme se zde pouštět do podrobného rozboru všech různých pojetí totožnosti a identifikace. Omezíme se zde pouze na konstatování, že v logice se tyto termíny používají k vyjádření denotace, tj. vztahu názvů, definicí nebo jiných abstraktních ^ symbolů k předmětu, který je jimi označován. V přírodních vědách se identifikací \ zpravidla rozumí zařazení materiálního objektu do určité taxonomické klasifikační skupiny, jeho pojmenování smluveným názvem. V kriminalistice se sice rovněž setkáváme s užitím termínů totožnost a identifikace ve smyslu, v jakém je používá logika a přírodní vědy, ale vedle toho tu oba termíny mají svůj specifický obsah; abychom předešli nedorozumění, budeme pro tento specifický kriminalisticky význam používat názvy „totožnost v kriminalistickém slova smyslu" a „kriminalistická identifikace". Totožností v kriminalistickém slova smyslu rozumíme individualizovaný vztah mezi dvěma či více stavy, projevy nebo částmi jednoho a téhož materiálního objektu. Tomuto kriminalistickému pojetí totožnosti odpovídá např. výrok: „Nůž nalezený u obviněného A. B. je totožný s nožem, jímž byla spáchána vražda poškozeného X. Y." Dotyčný nůž tu figuruje ve dvou stavech: 1. nůž v okamžiku Tp kdy byla spáchána vražda, 2. nůž v okamžiku T2, kdy se uskutečňuje identifikační zkoumání. Vztahem totožnosti je vyjádřena skutečnost, že jde o dva časově rozdílné stavy jedné a téže věci. Kriminalistická identifikace je poznávací metoda, kterou se individualizuje vztah mezi dvěma či více projevy nebo částmi jednoho a téhož materiálního objektu. S Překrytí zobrazení spočívá v tom, že stejně orientované obrazy dvou porovnávaných objektů se opticky promítnou přes sebe do jednoho obrazu. Dříve se postupovalo jednoduše tak, že fotografie jednoho objektu byla zhotovena na průhledném materiálu, který se položil na normální fotografii druhého objektu, čímž bylo dokumentováno překrytí shodných identifikačních znaků. Dnešní moderní aparatury, např. systémy PROJECTINA nebo LUCIA, zobrazují oba porovnávané obrazy překryté na matnici nebo monitoru, přičemž barevnými signály ' upozorňují na shodu nebo rozdílnost identifikačních znaků. Na stejném principu je založena identifikace člověka metodou superprojekce. Při ní je promítán obraz lebky do portrétu obličeje pořízeného za živa a ze shodného umístění anatomických znaků je usuzováno na identitu. s Geometrické srovnávání se provádí tak, že se zaměřují body představované výraznými identifikačními znaky dvou porovnávaných objektů, měří se jejich vzdálenosti a úhly jejich spojnic. Tento způsob je volen u jednodušších objektů, např. při identifikaci obuvi a identifikaci člověka podle tzv. pěšinky chůze. © SMádání částíjeieáfoýmpnložzmm částí předmětů in nátura nebo částí jejich zobrazení. Korespondence identifikačních znaků, představovaných různými nepravidelnostmi na linii nebo ploše oddělení, prokazuje, že části tvořily před oddělením j eden celek. Předchozí metody j sou pouze některými srovnávacími postupy užívanými v případech, kdy identifikační znaky lze zobrazit v obrazové podobě. Moderní přírodovědné a technické metody poskytují výsledky zkoumání též v jiných podobách, které jsou zpravidla transformovány do analogového nebo digitálního signálu. Porovnávání a hodnocení takto vyjádřených identifikačních znaků je složitou záležitostí, o níž se pojednává při popisu těchto speciálních metod. Obecná metodologie kriminalistické praxe D Dokumentování shodnosti komparační metodou - překrýváním (č 1 až i. 13 vyznačují specifické znaky - markanty) 1 13 w 1 * 11- 10' Stopa č. 1T / I 9 8 Překrytý obrázek = Stopa č. 1T + KO (ve shodných částech červený) Kontrolní otisk (KO) podpatku levé boty i Obr. 13.2: Komparace překrytím zobrazeni. Trasologická stopa z místa činu vlevo,.;;:, i; ■;:;:;;::;:;;;:; srovnávací otisk vpravo. Na překrytém obrazu uprostřed jsou barevně vyznačeny shodné části se specií ckými znaky. Zpracováno počítačovým systémem lUCJA. c) Vyhodnocení výsledků porovnání Cílem této etapy je posoudit, zda identifikační znaky, zobrazené na dvou či více porovnávaných objektech, se shodují či nikoliv a v případě, že ano, zda shodné znaky tvoří neopakovatelný soubor. Bylo už konstatováno, že nikdy nelze očekávat, že ve stopě nebo v jiném zobrazení se projeví všechny identifikační znaky ztotožňovaného objektu a že se všechny znaky budou shodovat. Naopak, část znaků zobrazených ve stopě se vždy odlišuje. Metodicky je výhodné zhodnotit nejprve zjištěné neshody a posoudit, zda jde o rozdíly, které jsou vysvětlitelné mechanismem projevu vlastností nebo změnou objektů v čase, nebo zda jde o rozdíly, které vylučují závěr o totožnosti. Po zhodnocení těchto rozdílů lze někdy vyslovit kategorický negativní závěr, tj. vyloučit vztah totožnosti. Možné je to tam, kde se podstatně odlišují trvalé skupinové vlastnosti (např. podstatná odlišnost ráže zbraně a střely) nebo vysoce specifické a velmi trvalé vlastnosti (např. tzv. zvláštní znamení u člověka). Rozdíly v jiných vlastnostech zpravidla neumožňují vyslovit kategorický negativní závěr. Poté se přistupuje k hodnocení shod identifikačních znaků a k úvaze o tom, zda shodné znaky tvoří neopakovatelný soubor. Kladné zodpovězení této otázky opravňuj e znalce 13 Kriminalistická identifikace k vyslovení kategorického pozitivního závěru o totožnosti. K tomu je zapotřebí ocenit specifičnost identifikačních znaků, tj. míru jejich individualizační schopnosti. Toto ocenění je velmi obtížné, protože nesmírná variabilita objektů identifikace a jejich vlastností znesnadňuje kvantitativní statistické výpočty míry pravděpodobnosti. Pouze v některých identifikačních oborech (např. v daktyloskopii) se dospělo ke statistickému ' stanovení počtu identifikačních znaků, potřebného ke kategorickému pozitivnímu závěru o totožnosti. V jiných oborech tento závěr činí znalec na základě pečlivé analýzy ad hoc, při níž hraje velkou roli zobecněná empirická zkušenost, znalcovo vzdělání, jeho pečlivost, svědomitost a kritičnost. Závěr o totožnosti není zbaven jistého rizika omylu, a proto je bezpodmínečně nutné, aby byl v dalším průběhu trestního řízení kriticky hodnocen a prověřován. Někdy znalec uzavře své zkoumání konstatováním shodné skupinové příslušnosti porovnávaných objektů, avšak nedostatek shodných specifických znaků mu neumožní konstatovat individuální totožnost. Takový případ se označuje jako nedovŕšená kriminalistická identifikace; její důkazní hodnota je sice menší, než je tomu v případě kategorického pozitivního či negativního závěru o totožnosti, avšak je-li podepřena jinými důkazy, může být i ona přínosná. Jsou-li podklady pro zkoumání zvlášť nekvalitní, vyznívá někdy závěr tak, že se nepodařilo identitu či skupinovou příslušnost objektu ani prokázat, ani vyloučit. Literatura KOLDIN, V. J. Identifikace ajejí úloha při zjišťování pravdy v trestních věcech. Praha: Univerzita Karlova, 1972 KRAJNÍK, V. Kriminalistická identifikácia. Bratislava : Akadémia Policejného zboru, 2000 MUSIL, J. Sumace a transpozice identifikační informace. Čs, kriminalistika, 1973, č. 1, s. 27-40 MUSIL, J. Kriminalistická identifikace. Čs. kriminalistika, 1974, č. 1, s. 5-23 PORADA, V, Teorie kriminalistických stop a identifikace. Praha : Academia, 1987 PORADA, V. Aplikace výpočetní techniky při řešení identifikačních úkolů v kriminalistice. Kriminalistika, 1998, č. 2,s. 109-118 PROTIVINSKÝ, M. Dekódováni informace z kriminalistické stopy. Praha: AUC-Iuridica, 1978 PROTľVINSKÝ, M. Abstraktní objekty kriminalistické identifikace. In: Aktuální otázky současného vývoje kriminalistických metod. Praha : Univerzita Karlova, 1982 PROTIVINSKÝ, M. Kriminalistická identifíkace-pojem sui generis. In: NĚMEC, M. (cd.): Kriminalistika na prahu XXL století. Praha: Policejní akademie ČR, 2002, s. 25-31 PROTľVINSKÝ, M. Za logický a jednotný výklad znalecké kriminalistické identifikace. Kriminalistika, 2003, č, l,s. 36^13 STRAUS, J. Stochastická identifikace objektů v kriminalistice. Kriminalistika, 1996, č. 2, s. 109-116 STRAU S, J. Příspčvek k teorii Identifikace objektů a identifikace systémů. Kriminalistika, 2002, č. 3, s. 206—215 SUCHÁNEK, J, Některé příčiny ukončení procesu kriminalistickotechnické identifikace na úrovni určení skupinové příslušnosti. Čs. kriminalistika, 1988, č. 1, s. 62-68 Technické a přírodovědné kriminalistické metody Obecná charakteristika technických a přírodovědných metod v kriminalistice 3 íi Obecně k technickým a přírodovědným metodám používaným v kriminalistice Technické a přírodovědné metody umožňují stále dokonalejší využívání nejrůznějších druhů kriminalistických stop, a to zejména pro účely identifikace objektů, které tyto stopy vytvořily. Vývoj těchto metod je obecně závislý na celkovém pokroku vědy a techniky a do kriminalistické praxe se tyto metody dostávají zprostředkovaně, cestou aplikace jednotlivých poznatků pro specializované kriminalistické účely. Význam využívání zmíněných metod v kriminalistice spočívá především v tom, že umožňují: tt vést účinný boj s nejrůznějšími druhy a formami protispolečenské činnosti, a to hlavně tím, že zdokonalují provádění jednotlivých úkolů, zvyšují objektivitu práce a vytvářejí předpoklady pro racionální postup, % dokumentovat j evy a zjištěné skutečnosti, st vytvářet účinné překážky pachatelům trestných činů při provádění jejich záměrů a přijímat a uskutečňovat opatření k jejich rychlému zjištění a dopadení, (i vytvářet automatizované informační systémy, které jsou schopny rychle a přesně podle zadaných požadavků poskytovat informace pro kriminalistickou praxi, «í< zvyšovat účinnost a spolehlivost řízení kriminalistické praxe na všech stupních, * zkvalitňovat znaleckou a expertízni činnost a přispívat tak k faktickému zvyšování množství informací získaných při zkoumání nejrůznějších objektů, především kriminalistických stop, rivale zkvalitňovat a zefektivňovat práci policie a justice a přispívat tak ke snižování společensky nutných nákladů na jejich čimiost. Technické a prírodovedné kriminalistické metody E Každá kriminalistická metoda má svou techniku a metodiku přípravy, provádění a následně ä fixaci a dokumentaci výsledku. Výsledkem je určitý jednotný systém, jehož význam spočívá ve shromažďování a zkoumání trestněprávních důkazů a jiných kriminalisticky významných skutečností s cílem rychlého, úplného a objektivního odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. V kriminalistické praxi jsou nejčastěji využívány následující metody, které mají technický nebo přírodovědný charakter (výčet není vyčerpávající): metody vyhledávání, zviditelňování, zajišťování a zkoumání stop papilárních linií, s metody popisování osob, •i' metody zkoumání ručního písma, a metody zkoumání písma psacích strojů, «■ metody zkoumání listin, dokladů, psacích prostředků, cenin a platidel, a metody vyhledávání, zajišťování a zkoumání stop bosých nohou, obuvi, lidské bipedální lokomoce a pneumatik, ů metody zajišťování a zkoumání stop nástrojů, »» metody zajišťování a zkoumání vystřelených nábojníc a střel a stop výstřelu, s metody zajišťování a zkoumání stop zubů, ti metody vyhledávání, zajišťování a zkoumání biologických materiálů lidského, zvířecího, příp. rostlinného původu, íi metody vyhledávání, zajišťování a zkoumání pachových stop osob a věcí, li metody zajišťování a zkoumání hlasových stop člověka a zvukových stop různých věcí, ;í metody vyhledáváni, zajišťování a zkoumání mikrostop, 5? metody vyhledávání, zajišťování a zkoumání chemických a pyrotechnických stop, •« metody zajišťování a zkoumání elektrotechnických stop, © metody zajišťování a zkoumání defektoskopických stop, i> metody kriminalisticko technické dokumentace jednotlivých vyšetřovacích úkonů a výsledků kriminalisticko technických zkoumání. Jednotlivým metodám příslušejí i odpovídající technické a přírodovědné prostředky a postupy, jako jsou různé druhy nástrojů a pomůcek používaných na místech činu, nejrůznější laboratorní přístroje a stanovené (v poslední době i mezinárodně certifikované) postupy zkoumání. ■v £ Metody a prostředky optického zkoumání stop a věcných důkazů Nalezení a zkoumání velmi malých částeček a změn jejich struktury včetně nejrůznějších nerovností a následné využiti zjištěné informační hodnoty vyžaduje použití různých 14 Obecná charakteristika technických a přírodovědných metod v kriminalistice optických pomůcek a přístrojů, k jejichž činnosti jsou potřebné nejrůznější zdroje světelného záření a zpravidla zvláštní způsoby osvětlení pozorovaného objektu. Optické způsoby zkoumání stop a věcných důkazů mají nedestruktivní charakter, což znamená, že při použití těchto metod nedochází k porušení podstaty zkoumaného objektu. Tato skutečnost tyto metody zvýhodňuje před jinými metodami, protože je 'možné bez poškození zkoumaného objektu alespoň předběžně posoudit, o jaký objekt se jedná, zda má nebo může mít kriminalisticky význam a případně i rozhodnout, která z disciplín kriminalistické praxe se bude stopou nebo jiným věcným důkazem dále zabývat. Z druhé strany je ovšem třeba uvést, že tyto metody zkoumání mohou poskytnout pouze omezený rozsah informací o zkoumaném objektu. Běžné optické prostředky používané v kriminalistické praxi jsou jednoduché lupy a konstrukčně podstatně složitější mikroskopy různých konstrukcí a určení. Lupy (tvořené nejčastěji pouze jednou jednoduchou čočkou) slouží k malému zvětšení pozorovaných objektů (zpravidla čtyř- až desetinásobnému). Jejich využití je však přesto časté, např. při prohlíženi různých zajištěných objektů a vyhledávání změn, které na nich vznikly, ale i při pozorování daktyloskopických otisků a stop, vyhledávání mikrostop, drobných biologických objektů, pozorování lomových ploch kovových i nekovových materiálů apod. Zorné pole se zpravidla osvětluje běžným denním světlem nebo jednoduchými osvětlovacími zdroji (kapesní svítilny, různé další přenosné osvětlovací zdroje). Běžně se lupy využívají při práci na místě činu, ale i v laboratorních podmínkách. Pro získám kvalitního obrazu při větších zvětšeních se využívaj í mikroskopy. Maximálni hodnota zvětšení optických mikroskopů je dána fyzikálními zákony a pohybuje se přibližně na hodnotě dvaapůltisícenásobného zvětšení. V kriminalistické praxi se však tohoto maximálního zvětšení využívá pouze ojediněle, a to především proto, že zorné pole mikroskopu je v těchto případech velmi malé a také hloubka ostrosti pozorovaného obrazuje velmi malá. Praktické využití takto velkých zvětšení vyžaduje použití speciálních mikroskopických technik. Běžný rozsah využívaných zvětšení je v kriminalistické praxi asi dvacetkrát až tisíckrát. Mikroskopy jsou oproti lupám podstatně konstrukčně složitěj ší. Jsou tvořeny vícečočkovými systémy objektivů a okulárů, které jsou mnohdy vyměnitelné a dovolují tak optimální přizpůsobení mikroskopu konkrétaím požadavkům. Celkové zvětšení mikroskopu je dáno součinem zvětšení objektivu a okuláru. K osvětlení zorného pole jsou běžně využívány specializované osvětlovací zdroje, které např. umožňují osvětlení zorného pole pod různými úhly, osvětlení kolmé (v dopadajícím světle) i osvětlení v procházejícím světle (světlo prochází zespodu skrz pozorovaný objekt). Bezproblémové je i použití různých barevných filtrů, polarizovaného světla, příp. i neviditelných druhů záření (ultrafialového a infračerveného). Využití mikroskopů v kiiminalistické praxi je mnohostranné. Běžně se s nimi pracuje v kriminalistické biologii (hodnocení vlasů a chlupů, zjišťování spermií, hodnocení botanických materiálů), Technické a přírodovědné kriminalistické metody E dále v kriminalistické chemii (vyhledávání drobných úlomků a otěrů nátěrových systémů, otěrů kovů na různých předmětech, vyhledávání textilních vláken a dalších drobných částic). Časté je použití mikroskopů při práci s mikrostopami a zcela běžné při hodnocení a zkoumání balistických a mechanoskopických stop. V kriminalistické praxi se používá několik druhů optických mikroskopů. Pro menší zvětšení (do cca stopadesátinásobného) se používají binokulární stereomikroskopy, které slouží především k přehlednému posuzování objektů zaslaných ke zkoumání a k vyhledávání jednotlivých drobných stop (textilní vlákna, částice zeminy, kovové částečky) nebo k posuzování různých poškozených míst (řezy a trhy na různých materiálech, vzhled porušených kovových objektů). V kriminalistické balistice a v mechanoskopii se velmi často používá komparační mikroskop, v jehož zorném poli lze současně pozorovat dva objekty (kriminalistickou stopu a pokusnou stopu) a nezávisle s nimi pohybovat. V okulám jsou oba obrazy opticky spojeny a pozorovatel tak může současně pozorovat oba objekty a vyhledávat v nich (a následně komparovat) shodné znaky. Tyto mikroskopy běžně umožňují fotografickou dokumentaci obrazu nebo převedení obrazu na televizní monitor. Používaná zvětšení se zpravidla pohybují řádově v desítkách. Klasickým laboratorním mikroskopem je biologický mikroslmp. Jak název napovídá, je jeho oblastí použití především kriminalistická biologie. Využívají se velká zvětšení, pozorovat lze však většinou pouze objekty, které jsou předem laboratorně upraveny (různé řezy zkoumaných objektů, objekty mikroskopickými barvivy obarvené nebo zalité do různých tekutin). V defektoskopii a metalografii je používán i metalografický mikroskop. Slouží k pozorování vybroušených, vyleštěných a následně odleptaných povrchů kovových materiálů za účelem zjištění jejich struktury k určení možných technických příčin havárií strojů, dopravních prostředků a dalších obdobných objektů. Používaná zvětšení se pohybují řádově ve stovkách. Vyspělou mikroskopickou techniku představuje český systém LUCIA. Jde o multifunkční zařízení, které kromě mikroskopického využití umožňuje i práci s většími objekty. Systém je tvořen optickou a osvětlovací částí a počítačem se specializovaným softwarem. Umožňuje pozorování nejrůznějších objektů, vzájemné spojování obrazů, jejich překrývání, vyznačování shodných znaků apod. Výsledky lze bezproblémově dokumentovat tiskem na počítačové tiskáme, příp. i jinak. Využití systému je např. při zkoumám textilních vláken, ale i v oblasti trasologie, mechanoskopie, balistiky, zkoumání listin a dokladů a dalších. Moderním druhem mikroskopu se širokým využitím v kriminalistické praxi je elelctronový skanovací mikroskop. Je třeba uvést, že nejde o optický mikroskop, ale o mikroskop, který využívá k vytvoření obrazu svazek emitovaných elektronů. Je to komplikované a ekonomicky nákladné zařízení s řadou doplňků, podstatně rozšiřujících jeho využití. Rozsah jeho zvětšení je zhruba od desetinásobného až po cca dvěstěosmdesátiťisíci-násobného. Extrémní zvětšení však již nejsou v kriminalistické praxi využitelná. Obraz pozorovaného objektu je vytvářen na televizní obrazovce a je možná jeho fotografická 14 Obecná charakteristika technických a přírodovědných metod v kriminalistice či jiná dokumentace. V kombinaci s luznými doplňky umožňuje i nedestruktivní prvkovou analýzu zkoumaného objektu. Charakter zkoumání je nedestruktivní, ale vzhledem k prostorově omezenému pracovnímu prostoru je mnohdy nezbytné oddělit část zkoumaného objektu. Velmi dobrá je i hloubka ostrosti obrazu. Tento druh mikroskopu se využívá zejména při zkoumání mikrostop a při zkoumání povýstřelových a povýbuchových zplodin. ;:5 ii Metody zkoumání stop a věcných důkazů v neviditelném elektromagnetickém záření V kriminalistické praxi se široce využívá ultrafialové a infračervené záření a dále v omezeném rozsahu i rentgenové záření. Okrajový význam mají jednotlivé druhy jaderného záření. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 14 Obecná charakteristika technických a přírodovědných metod v kriminalistice Ultrafialové záření ve spektra elektromagnetického vlnění předchází nejkratším délkám viditelného světla (fialové barvě). Jeho zdrojem jsou různé druhy výbojek, často plněných rtuťovými parami. Využívá se k vyhledávání různých druhů biologických a chemických : stop, protože řada látek tohoto druhu při dopadu ultrafialového záření různobarevné ; fluoreskuje („září"). Toho se využívá např. při vyhledávání stop chlorofylu (zeleného i rostlinného barviva), různých účinných složek léčiv, některých drog, zbytků výbušnin, ; stop ejakulátu, krve a dalších. Obdobně se toto záření využívá i při detekci výsledků \ chromatografie na papíru a tenkovrstvé chromatografie, např. při analýzách psacích j prostředků, léčiv, drog, povýbuchových zplodin a jedů. Druhý okruh využití ultrafialového ; záření je v různých spektrofotometrech, což jsou přístroje, které na základě zjištěné propustnosti tohoto záření zkoumaným vzorkem dovolují určit jeho chemické složení. Fluorescenční jevy lze bez problémů fotograficky dokumentovat. Infračervené záření ve spektru elektromagnetického vlnění následuje za nejdelšími vlnovými délkami viditelného světla (po červené barvě). Infračervené zářeni se vyskytuje v určité intenzitě i v přírodě, což umožňuje např. pozorování za snížené viditelnosti nebo i fotografování, ovšem s použitím měničů neviditelného infračerveného záření na viditelné světlo (např. tzv. noktovizorů - přístrojů na noční pozorování) nebo s použitím speciálně senzibilizovaných fotografických materiálů. Laboratorními zdroji infračerveného záření jsou speciální žárovky (i světlo běžných žárovek však obsahuje značný podíl tohoto záření) nebo v laboratorních přístrojích často používané rozžhavené keramické materiály, tzv. Nernstovy tyčinky. Často se využívá infračervené záření při zkoumání listin a dokladů, např. při zčitelňování zakrytých textů, omezeně Obr. 14.2: Rentgenový spektrofotometr. Obr. 14Í3: Příklad výsledku analýzy prověíféné metodouftferífäfnpjH • spektrofotometrie a zobrazené™ monitoruiRô^ŕigflíH;:;; i v kriminalistické balistice při zjišťování míst vstřelů. Nej širší uplatnění j e v laboratorních přístrojích, především v infračervených spektrofotometrech, které umožňují získat absorpční spektra různých látek (nátěrových hmot, léčiv, drog, jedů a dalších) a přispět tak k jej ich identifikaci. Rentgenové záření se v současné době uplatňuje omezeně při prozařování podezřelých objektů (analogie s lékařským využitím), např. při kontrolách zavazadel, poštovních zásilek a dalších obdobných objektů. Získá se stínový obraz, který často dovoluje posoudit obsah objektu bez jeho otevření. V posledních letech stoupá význam využití tohoto záření pro identifikaci různých chemických sloučenin. Používané metody jsou založeny j ednak na ohybu (difrakci) tohoto záření na krystalové mřížce čistých chemických sloučenin, j ednak na fluorescenčních jevech vzniklých po dopadu rentgenového záření. Analytické přístroje založené na vyhodnocování fluorescenčních jevů existují jako samostatné, ale i jako doplňky k elektronovým skanovacím mikroskopům. Zásadně tyto přístroje umožňují prvkovou analýzu zkoumaného vzorku bez jeho porušení. Jaderné záření, resp. jeho jednotlivé druhy, jsou v současnosti využívány v kriminalistické praxi velmi omezeně. V oblasti defektoskopie je využívána gamagrafie, jejíž princip spočívá v prozařování kovových materiálů (trubek, různých strojních dílů) Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 14 Obecná charakteristika technických a prírodovedných metod v kriminalistice intenzivním gama zářením s cílem zjištění materiálových vad (prasklin, vměstků, dutin apod.). Jedná se o analogii využití rentgenového záření pro obdobné účely, touto metodou lze však prozařovat podstatně masivnější objekty. Metoda se používá ve velkých strojírenských a hutních provozech, v případě kriminalistického zájmu je potřebná dohoda s těmito pracovišti. Pro kriminalistickou praxi je vhodná i metoda neutronografie. Jedná se o náročnou metodu dostupnou prakticky pouze při práci s jaderným reaktorem. Opět se jedná o prozařovací metodu, používá se však proud neutronů. Výhodou je skutečnost, že vzniklý stínový obraz je opačný (negativní) oproti obrazům vzniklým jinými prozařovacími metodami. To je dáno skutečností, že neutrony jsou více pohlcovány lehkými chemickými prvky a méně těžkými chemickými prvky. Metoda umožňuje např. nedestruktivní zkoumání nábojů, střel, obsahu rázných kovových obalů apod. Další náročnou metodou je neutronová aktivační analýza (NAA), která umožňuje zjistit velmi přesně prvkové složení vzorku, a to i prvků vyskytujících se ve velmi malém množství. Vzhledem k její náročnosti se přes nepochybnou užitečnost v kriminalistické praxi uplatňuje minimálně. Chemické, fyzikální a fyzikálně chemické metody zkoumání stop a věcných důkazů Častým úkolem kriminalistické praxe je zjišťování chemického složení jednotlivých vzorků (stop a věcných důkazů). V úvahu přichází zjišťování kvalitativního, méně často i kvantitativního složení nejrůznějších materiálů. Cílem zkoumání je zpravidla zjištění shody složení dvou nebo více vzorků, případně zjištění stavu v případech, kdy byl předložen pouze jeden vzorek. Chemické metody jsou historicky nejstarší a v současnosti již využívané poměrně zřídka. Uplatňují se jako orientační zkoušky, jimiž se jednoduchými a rychlými způsoby zjišťuje, o jakou chemickou sloučeninu se může jednat nebo do které skupiny chemických sloučenin lze zkoumanou látku zařadit. V tomto smyslu existují systémy přehledových (screeningových) testů, zaměřených najednotlivé skupiny kriminalisticky významných chemických sloučenin (léčiva, drogy nebo i nátěrové hmoty). Využívají se vesměs jednoduché chemické reakce, které se provádějí ve zkumavkách, na tečkovacích deskách nebo i na filtračních papírech. Výsledek reakce se hodnotí podle změny zbarvení, vzniku sraženiny, příp. podle úniku plynu. Chemické metody jsou využitelné i pro provádění kvantitativních rozborů a poskytují velmi přesné výsledky. Jedná se o metody titračni a vážkově. V kriminalistické praxi je jejich využití okrajové, protože se pouze ve velmi omezeném počtu případů lze setkat s požadavky na zjištění přesného Icvantitativriiho složení vzorku nebo s případy sériových analýz zaměřených na zjištění rozdílů v kvantitativním složení jednotlivých vzorků. Fyzikální metody tvoří skupinu metod, která má pro kriminalistickou praxi podpůrný význam. Výsledky zkoumání dosažené těmito metodami pomáhají v orientaci při zjišťování chemického složení vzorku. Samy o sobě nevedou k identifikaci vzorku a zjištění jeho složení. Jedná se především o zjišťování bodu tání, bodu varu, indexu lomu, molekulární hmotnosti, specifické hmotnosti, specifické otáčivosti apod. 'Uplatnění je např. při analýzách pohonných hmot a mazadel, směsí různých organických těkavých látek, kontrolách čistoty vypreparovaných podílů z různých směsí apod. Fyzikálně chemické metody tvoří v současnosti nejvíce využívanou skupinu metod. Zalmiují řadu metod založených na vzájemně odlišných principech a řada z těchto metod má při zjišťování chemického složení vzorků stěžejní význam. Spektrální metody využívají vlastnosti záření, a to jak ultrafialového, infračerveného a rentgenového, ale i viditelného světla. Dělí se na metody emisní (pro analýzu se využívá vyzařovaného záření) a na metody absorpční (pro analýzu se využívá záření zeslabeného po průchodu vzorkem). Metody emisní jsou v současnosti využívány minimálně (v minulosti se jednalo hlavně o metodu emisní spektrální analýzy). Absorpční spektrální anařýzy se provádějí především v infračervené oblasti záření. Záření prochází upraveným vzorkem (slisovaným do tvaru tablety nebo převedeným . .t . mm m — ....... '..... íI;;H!l:jSíH;Í5zBríaj;;..;: -: - -y,*,.-......, :;v-,;.....::'........;,.....:;: -i ; ■■■■ ;^-:;;|1| | lllllf 11IIIIIIII5 í í 1 Technické a prírodovedné kriminalistické metody E 14 Obecná charakteristika technických a prírodovedných metod v kriminalistice Pile operátor Accruií"ed Instrumefit Sararjle Name Miec Info Vial íJuTnbex nt\LlBEÄRy\llA.TUEA-l\H£MP.D Mika 1 Feb 2002 16:07 using AcqMethod 3_THC GC/MS 010 plánt matter m Toluene THC emected do roztoku) a měří se úbytek intenzity záření v jednotlivých vlnových délkách. Takto získané spektrum se porovnává s databází nejrůznějších spekter čistých chemických sloučenin nebo i směsí (např. nátěrových hmot) a následně se zkoumaný vzorek identifikuje. Metoda umožňuje identifikovat mnoho chemických sloučenin nebo i směsí. Typické je využití při analýzách léčiv, drog, jedů, zemědělských ochranných prostředků, ' ale i nátěrových hmot. Chromatografickě metody jsou metody určené k dělení směsí nejrůznějších látek, a to mnohdy směsí velmi složitých. V kriminalistické praxi slouží jednak k rozdelení vzorků obsahujících několik složek na jednotlivé podíly (tyjsou potom identifikovaný dalšími metodami) nebo k posouzení směsijako celku podle charakteristických podílů (zjištění složení psacích prostředků, složení různých druhů pohonných hmot, složení olejů nebo složení směsných výbušnin, ale i složení kompozitních léčiv). Podle praktického provedení (a podle charakteru tzv. pevné a mobilní fáze) existuje papírová chromatografie (dělení směsi probíhá na speciálním papíru, do kterého se nasávaj í vhodná rozpustidla), chromatografie na tenké vrstvě (dělení probíhá v tenké vrstvě např. silikagelu, oxidu hlinitého nebo polyamidu nanesené na skleněné nebo kovové podložce, do které se opět nasávají vhodná rozpustidla), kapalinová chromatografie (dělení probíhá v trubičce -koloně, naplněné vhodným materiálem, kterou protéká kapalina) a plynová chromatografie (dělení probíhá v trubičce - koloně, naplněné vhodným materiálem, kterou proudí plyn). Papírová chromatografie a chromatografie na tenké vrstvě jsou jednoduché a nenáročné metody, ostatní.dvě jsou vázány na nákladné laboratorní vybavení. Plynová chromatografie j e ve svých špičkových modifikacích velmi citlivá a umožňuje provádění analýz velmi malých množství vzorků. Často je používána ke kvalitativnímu a kvantitativnímu prokazování alkoholu v krvi. Literatura KMJEČ, T., PLAŇKA, B., MIKEŠ, J. Systém LUCIA - analýza obrazu a její uplatněni v kriminalistice. Odborná sdělení Kriminalistického ústa™, 1996, č. 4, s. 2-6 MACEK, K., DEYL, Z. Chromatografie - současné metody a možnosti jejich využití v soudní chemii a kriminalistice. Čs. kriminalistika, 1979, č. 3, s. 228-240 SUCHÁNEK, J. akoi. Kriminalistika—kriminalistickotecnnické metody a prostředky. Praha: Policejní akademie ČR, 1999 SUCHÁNEK, J. Kriminalistické stopy odrážející vnitřní stavbu objektu. Praha : Policejní akademie ČR, 2000 TALLO, A. a kol. Technické systémy a prostriedki polície. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2001 TOBĚRNÝ, Z. Proces dosažení QA v laboratořích Kriminalistického ústavu zahájen. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999, č. 2, s. 28-29 Technické a prírodovedné kriminalistické metody E 15 Daktyloskopie Daktyloskopie Pojem, kriminalistický význam a objekty daktyloskopie Daktyloskopie je druhou nejstarší metodou využívanou v kriminalistické praxi pro identifikaci osob. Principy daktyloskopie byly známy již před mnoha tisíci léty, jejich platnost však nebyla exaktně ověřena. Např. již ve starých čínských kulturách sloužily otisky obrazců papilárních linií k verifikaci důležitých dokumentů, zejména různých písemných aktů vydávaných tehdejšími vládci. Praktické a alespoň částečně exaktně ověřené využívání obrazců papilárních linií pro identifikaci člověka je 2námo ze začátku 19. století. Významně se na zavedení daktyloskopie do kriminalistické praxe podílela řada anglických přírodovědců a lékařů (Galton, Herschel, Faulds, Henry); principy třídění tzv. základních vzorů obrazců papilárních linií na koncových článcích prstů vycházely také z poznatků slavného českého přírodovědce Jana Evangelisty Purkyně. Koncem 19. století se stala daktyloskopie jednoznačně nej významnější metodou identifikace osob a do pozadí odsunula do té doby vedoucí metodu antropometrické identifikace, tzv. bertillonáž. Daktyloskopie je charakterizována jako nauka o obrazcích papilárních linií vytvořených na vnitřní straně článků prstů, na dlaních a na prstech nohou a chodidlech. Na ostatních částech povrchu lidského těla papilární linie nejsou vytvořeny. Účel papilárních linií není zcela objasněn, nesporně ale souvisí s hmatovou a úchopovou funkcí končetin na místech, kde jsou vytvořeny. Kriminalistický je významná skutečnost, že obrazce papilárních linií nejsou vytvořeny u jiných živých tvorů a nález takovýchto otisků a stop proto jednoznačně svědčí o lidském původu. Pro úplnost je třeba dodat, že v určité primitivní podobě jsou vytvořeny u lidoopů, ale jejich odlišení, pokud by vůbec přicházelo v úvahu, je velmi snadné. Daktyloskopie je založena na fyziologických poznatcích o lidské pokožce. Papilární linie vytvořené na již uvedených místech povrchu lidského těla jsou tvarově značně komplikované a vytvářejí složité obrazce. Papilární linie tvoří souvislé vyvýšené reliéfy, jejichž výskaje cca 0,1-0,4 mm a šířka cca 0,2-0,7 mm. Tyto linie se vzájemně kříží, mění směr, rozvětvují se a spojují, přerušují apod. a vytvářejí tak ve svém souhrnu nejrůznější obrazce, zvané dermatoglyfy. Tyto obrazce v minulosti tvořily východisko pro tvorbu různých daktyloskopických třídících systémů, které však v souvislosti se zavedením moderních počítačových daktyloskopických systémů ztratily v podstatě svůj význam. 1 - pokožka (epidermis) 2 - škára (cutis) a - vrstva rohová (stratum corneum) b- vrstva zárodečná (stratum geminatium) c - póry d - vývody potních žláz e - potní žlázy f - cévy g - podkožní tuk h - svalstvo Daktyloskopické stopy se v kriminalistické praxi vyskytují velmi často, což je zcela pochopitelné. Stačí si uvědomit, že pachatel trestné činnosti se velmi pravděpodobně dotkne během páchání trestné činnosti řady objektů, na kterých mohou daktyloskopické stopy vzniknout. Daktyloskopické stopy patří do skupiny stop, které zobrazují vnější strukturu objektu, kteiý stopu vytvořil. Původně se otisky a stopy vytvořené obrazci papilárních linií rozlišovaly též podle toho, kterou částí pokožky byly vytvořeny. Tak se odlišovaly otisky a stopy daktyloskopické (vytvořené vnitřními plochami prstů rukou), cheiroskopické (vytvořené dlaněmi) a podoskopické (vytvořené chodidly aprsty na nohou). V současnosti jsou všechny tyto otisky a stopy jednotně označovány jako daktyloskopické. V tuzemské kriminalistické praxi se nejčastěji vyskytují daktyloskopické stopy vytvořené posledními články prstů na rukou, zbylými články prstů na rukou a dlaněmi. Zanedbatelný je výskyt stop chodidel a prstů na nohou. Daktyloskopické stopy jsou pro účely identifikace osob široce využívány. Jejich vyhodnocení má klíčový význam pro všechny orgány činné v trestním řízení. Důvodem pro toto tvrzení je: - velká četnost výskytu daktyloskopických stop souvisejících s činností pachatele, ale i dalších osob, které se podílely na průběhu páchání trestné činnosti, - skutečnost, že poskytují informace jednoznačně vedoucí (za předpokladu potřebné technické kvality) k individuální identifikaci člověka a dovolují tak identifikovat pachatele a případně i další osoby, které se podílely na trestné činnosti, - možnost identifikace neznámých osob nebo neznámých mrtvol na základě vyhodnocení sejmutých otisků obrazců papilárních linií. Technické a prírodovedné krirninalistické metody E 15 Daktyloskopie Objekty daktyloskopie tvoří daktyloskopické stopy a daktyloskopické srovnávací materiály. Daktyloskopické stopy mohou mít charakter otisků nebo vtisků v závislosti na charakteru nosiče a velikosti působící síly. Specifický význam mají stopy z míst neobjasněných trestných činů - v případě nemožnosti identifikace osoby dovolují alespoň spojovat několik případů s osobou jednoho nebo více pachatelů. Daktyloskopické srovnávací materiály jsou jednak otisky obrazců papilárních linií konkrétních osob zařazených do daktyloskopických evidencí, jednak osob podezřelých ze spáchám trestné činnosti (mnohdy pořizované ad hoc), dále tzv. osob domácích (uživatelů bytů, pracovníků nějakého podniku, obchodu apod.) a konečně i otisky sejmuté osobám, které nemohou nebo nechtějí prokázat svou totožnost, a neznámým mrtvolám. S ^ Vznik, typické druhy a výskyt daktyloskopických stop Daktyloskopické stopy vznikají velmi jednoduchým mechanismem. Principiálně postačuje, aby se pokožka pokrytá papilámími liniemi dotkla vhodného nosiče a přenesla na něj vzhled obrazce papilárních linií. Daktyloskopická stopa může vzniknout několika mechanismy. NejČastějŠí případ tvoří stopy neviditelné (latentní), resp. obtížně viditelné. Vznikají při kontaktu relativně čisté pokožky s relativně čistým nosičem a zpravidla j sou tvořeny přenosem potu. Možnost vzniku viditelné daktyloskopické stopy je taková, že na nosič se přenesou nečistoty z pokožky, přičemž vznikne stopa navrstvená. Typickými nečistotami je prach, mastné látky, různá barviva a psací prostředky, ale i krev. Jinou možnosti jsou odvrstvené daktyloskopické stopy, jestliže pokožka odstranila (sejmula) z povrchu nosiče nějaké nečistoty (prach, barviva, různé práškovité hmoty). Zřídka se vyskytují plastické daktyloskopické stopy (vtisky), např. v měkkém okenním tmelu. Jak je zřejmé, daktyloskopické stopy vznikají poměrně jednoduchým mechanismem. Pro vznik technicky kvalitní stopy vsak musí být splněny určité podmínky. Jednou z nejdůležitějších je existence vhodného nosiče. Nejkvalitnější daktyloskopické stopy vznikají na hladkých, pevných plochách (površích). Velmi vhodnejšou z tohoto hlediska plochy skleněné (tabulové, ale i tvarované sklo), hladké kovové, keramické nebo lakované plochy, hladké, zejména tvrdé dřevo, některé plastické hmoty. Vhodnejšou i některé druhy papíru. Málo jsou vhodné textilní nosiče a vůbec nevhodnejšou hrubé povrchy a povrchy nasákavé. Dořešena není ani otázka existence stop na povrchu těl živých osob a mrtvol a zejména jejich praktické využití. Místa nálezů daktyloskopických stop jsou velmi různorodá. Obecně platí, že se mohou nalézat na všech místech, se kterými přišel pachatel nebo jiné osoby účastnící se na kriminalisticky relevantní události do styku. V případech latentních stop je nutné typovat místa, kterých se jednotlivé osoby mohly dotýkat a na nich prověřovat existenci stop. Trvanlivost daktyloskopických stop závisí na řadě okolností. Zásadní vliv má prostředí, ve kterém se stopa nachází, jeho teplota, vlhkost, sluneční záření a další. Uplatní se i charakter nosiče, zejména v případech materiálů nasákavých, ve kterých se může stopa „rozpustit". Z krirninalistické praxe jsou známy případy úspěšného využití stop i několik let starých a dokonce i stop, které byly umístěny na nosičích ve vodě. Nelze proto jednoznačně předem rozhodnout, zda může stopaještě existovat a být využitelná nebo nikoliv. Významným kritériem pro dělení daktyloskopických stop je jejich upotřebitelnost. Z tohoto hlediska se v praxi dělí podle počtu využitelných daktyloskopických markantů na stopy upotřebitelné, částečně upotřebitelné a neupotřebitelné. Upotřebitelné stopy obsahují více než 10 daktyloskopických markantů a slouží k jednoznačné identifikaci osob. Částečně upotřebitelné stopy obsahují 7-9 daktyloskopických markantů, nejsou dostačující pro individuální identifikaci osoby, ale mohou sloužit pro účely vylučování podezřelých osob. Neupotřebitelné stopy obsahují méně než sedm daktyloskopických markantů a jejich význam je omezeně taktický. Užívané označení „neupotřebitelná stopa" je nepřesné, protože i takové stopy dovolují alespoň v některých případech posoudit, kterou částí pokožky byly vytvořeny, zjistit vzhled základního daktyloskopického obrazce apod. Uvedené počty daktyloskopických markantů jsou pouze orientační. •j S Vyhledávání, zajišťování a zasílání daktyloskopických stop ke zkoumání Vyhledávání daktyloskopických stop je náročná práce, která vyžaduje specializované znalosti, zkušenosti a praktické dovednosti pracovníka, který tuto činnost provádí. Daktyloskopické stopy jsou snadno přehlédnutelné aje možné je též snadno poškodit nebo zničit. To platí zejména o stopách latentních. V kriminalistické praxi platí zásada, že se vyhledávají a pokud možno i zajišťují všechny nalezené daktyloskopické otisky a stopy a teprve následně se zjišťuje, které mají vztah k objasňované události a které nikoliv. Tuto zásadu však z technických důvodů není možné vždy dodržet. Často se proto volí j akýsi kompromis a otisky a stopy se vyhledávaj í pouze na místech, o kterých se předpokládá, že s nimi účastníci kriminalisticky relevantní události přišli do styku. Vyhledávání latentních daktyloskopických stop se nejsnáze provádí pomocí vhodného světelného zdroje, kterým se pod různými úhly osvětluje prověřovaný objekt nebo místo. Stopy lze takto mnohdy vidět pouhým okem. Způsob je vhodný pro vyhledávání stop na skle, kovech, lakovaných předmětech apod., nepoužitelný je pro papírové nosiče, textilie a některé plastické hmoty. Vyhledat a současně i zviditelnit lze řadu latentních Technické a prírodovedné kriminalistické metody E 15 Daktyloskopie stop fyzikálními metodami. Metody jsou založeny na skutečnosti, že latentní stopy (tvořené především odparkem potu) j sou mírně adhezivn í (přilnavé). Na tomto odparku ulpívají velmi jemně mleté, ve vodě nerozpustné daktyloskopické prášky, které se nanášejí pomocí jemných štětečků. Prášek na odparku potu ulpí a vykreslí tak vzhled daktyloskopické stopy. Jako daktyloskopické prášky jsou používány různé jemně mleté kovy, jako např. hliník (známý prášek obchodního názvu argentoráť), železo, různé druhy mosazí nebo bronzů, ale i prášky nekovové, např. grafit. K vyhledám a zviditelnění stop na papíru, ale případně i jiných nosičích se často používají chemické metody. Objekt se postříká roztokem dusičnanu stříbrného nebo ninhydrinu a případně přítomné stopy se po určité době zviditelní. Obě chemické metody jsou založeny na vzniku barevných reakcí se složkami odparku potu, a to v případě dusičnanu stříbrného s přítomnými solemi a v případě ninhydrinu s látkami bílkovinného charakteru. K vyhledávání a zviditelňování stop se využívá i řada dalších metod, jako je např. působení par jódu nebo odýmení hořícím kafrem. O použití rozhoduje příslušný odborník. Moderní metodou k vyhledání a zviditelnění daktyloskopických stop je použití kyanakrylátových par. Metoda byla objevena náhodně, její chemismus není jasný. Kyanakryláty jsou chemické sloučeniny známé široké veřejnosti jako účinné složky tzv. vteřinových lepidel. Páry těchto látek zviditelňují daktyloskopické stopy v šedobílé barvě na nejrůznějších nosičích, jako jsou zejména plastické hmoty, kůže, papír a další. Metoda existuje v řadě laboratorních modifikací, ale použirelnáje i při ohledání místa činu. V tomto případě se využívá ruční vyvíječ par známý pod názvem „kyanová hůlka ". Jinou moderní metodou je použití laserového záření po předchozí chemické úpravě povrchu objektu, na kterém se daktyloskopické stopy vyhledávají a zviditelňují. Objekt se nejprve postříká vhodnou chemickou sloučeninou (zpravidla různými barvivy) a následně ozařuje rozptýleným světlem argonového laseru. Metoda je vhodná i pro prověřování velkých objektů (karosérie motorových vozidel). Žádná z uvedených metod není univerzální, o konkrétním použití rozhoduje vždy příslušný odborník. Vyhledávání viditelných daktyloskopických stop vyžaduje pouze pečlivou práci, protože tyto stopy jsou běžně viditelné pouhým okem. V případě potíží si lze pomoci např. vhodným osvětlením, použitím lup apod. Po vyhledání a případném zviditelnění daktyloskopických stop je potřebné jejich zajištění. Daktyloskopické stopy se zajišťují in nátura, na daktyloskopickou fólii, fotograficky a odléváním. In natu ra se zaj išťuj í především drobné předměty, na kterých se předpokládá existence daktyloskopických stop, jako jsou např. peněženky, menší dámské kabelky, platební karty a zejména listinný materiál včetně případných obalů. Tento způsob zajištění se volí velmi obezřetně, protože vždy hrozí reálné nebezpečí poškození nebo zničení stop během dopravy a manipulace. Na daktyloskopickou fólii se zajišťují stopy, které byly zviditelněny daktyloskopickými prášky, výjimečně lze takto zajistit i stopy prašné nebo v prachu. Daktyloskopická fólie je tvořena poměrně silnou vrstvou želatiny, která je pro zajištění pružnosti trvale vlhká. Tato vrstva je nanesena kvůli mechanické pevnosti na vhodný nosič (papír, plastickou hmotu), který má bílou nebo černou barvu neboje průhledný (transparentní). Vrstva želatiny je kryta odstranitelnou průhlednou fólií z plastické hmoty. Barva fólie, která je dána barvou nosiče, se v praxi volí podle zbarveni zviditelněné stopy, a to tak, aby zaj ištěná stopa byla vůči podkladu co nejkontrastnější. Před použitím fólie se potřebná část odstřihne, sejme se krycí fólie a obnažená plocha želatínové vrstvy se opatrně přitiskne na zviditelněnou daktyloskopickou stopu. Následně se fólie opatrně sejme a povrch se zpětně překryje krycí fólií. Při tomto postupu se na povrch želatínové vrstvy přenesou částečky, které zviditelnily stopu. Použití daktyloskopických fólií přichází v úvahu na rovných nebo pouze málo zborcených plochách. Ke složitě tvarovaným plochám fólie dostatečně přesně nepřilne. Nevýhodou zajišťování stop na daktyloskopickou fólii je, že v případě neúspěšného zajištěni nelze mnohdy postup opakovat. Fotografickému způsobu zajišťování daktyloskopických stop se dává přednost ve všech případech, kdy tento způsob vyhovuje. Typické je to v případech zviditelnění stop laserem, kyanakrykatovými parami, u viditelných stop, ale i u stop zviditelněných daktyloskopickými prášky. Zásadní výhodou tohoto způsobuje možnost opakovaného fotografování stopy za cíleně měněných fotografických podmínek. Způsob nelze využít v případech, kdy objektivní podmínky neumožňují získat technicky kvalitní fotografii (malá hloubka ostrosti u plastických stop nebo stop vytvořených na příliš nepravidelných plochách). Odléváním se zajišťují stopy plastické nebo i stopy plošné, vytvořené na značně zborcených plochách. Jako odlévací materiál se používají různé silikonové kaučuky (např. typu LUKOPREN), omezeně i sádra. Odlitky vytvořené silikonovými kaučuky jsou pružné a dostatečně trvanlivé. Zasílání daktyloskopických stop s výjimkou stop zajištěných in nátura nepůsobí větší problémy. U stop zajištěných in nátura je třeba příjemce upozornit na potřebu jejich vyhledání na zasílaných objektech, zamezit jejich poškození nebo zničení a pokud je známo, uvést, na kterých místech nebo částech objektu by měly být stopy vyhledány a zajištěny. Technické a přírodovědné krimínalistické metody E 15 Daktyloskopie , x Způsoby zkoumání daktyloskopických stop a možnosti identifikace člověka Daktyloskopie umožňuje: & identifikaci osob, především pachatelů trestných činů, podezřelých osob, domácích osob a dalších podle otisků a stop nalezených na místech kriminalisticky relevantních událostí, €« identifikaci neznámých osob, které nechtějí nebo nemohou prokázat svou totožnost, » identifikaci neznámých mrtvol, pokud jsou ještě v dostatečné kvalitě zachovány jejich obrazce papilárních linií, €3 zjištění, zda zajištěná daktyloskopická stopa nebyla vytvořena osobou, která se již v minulosti dopustila doposud neobjasněné trestné činnosti, » výjimečně zjištění, kterou částí těla byla stopa vytvořena. Pro uvedené účely jsou nejčastěji navzájem porovnávány: - daktyloskopické stopy s kontrolními otisky osob podezřelých nebo domácích osob, - daktyloskopické stopy s otisky osob na daktyloskopických kartách, které jsou uloženy v daktyloskopických evidencích, - daktyloskopické stopy se stopami z míst doposud neobjasněné trestné činnosti, - sejmuté otisky neznámých osob nebo mrtvol s evidovanými otisky v daktyloskopických evidencích, - daktyloskopické otisky a stopy zaslané v rámci mezinárodní spolupráce s konfrolmmi otisky v daktyloskopických evidencích, případně v jiných evidenčních materiálech. Pro využití daktyloskopie v krirninalistické praxi bylo nutné exaktně prokázat individuálnost, neměnnost a neodstranitelnost obrazců papilárních linií. Individuálnost obrazců papilárních linií byla formulována v pivním daktyloskopickém zákoně, který říká, že neexistují dvě osoby, které mají naprosto stejné obrazce papilárních linii. Tento zákon j e podložen matematicko statistickými výpočty, j imiž bylo prokázáno, že variabilnost obrazců papilárních linií je tak vysoká, že není možné, aby na Zemi existovali dva lidé s naprosto stejnými obrazci papilárních linií, a to ani za celou dobu existence člověka na Zemi. Neměnnost obrazců papilárních linií nebyla prokázána absolutně, ale pouze relativně a byla formulována do druhého daktyloskopického zákona, který uvádí, že obrazce papilárních linií člověka jsou celý život relativně neměnné. Tato relativní neměnnost spočívá v tom, že v době od narození až do smrti člověka dochází k velikosmím změnám ve vývoji pokožky a tedy i obrazců papilárních linií, k jejich zhrubnutí, tvorbě různých vrásek, vzniku jizev po různých poraněních apod., které sice částečně mění vzhled obrazu papilárních linií, ale ponechávají neměnný jejich tvar, sled, skladbu, návaznost apod. Platnost tohoto zákona byla prokázána řadou výzkumných prací daktyloskopů, kteří postupně s různými časovými odstupy daktyloskopovali řadu lidí a zjišťovali, zda a jak se mění obrazce jejich papilárních. linií. Jednoznačně prokázali, že je možné osoby identifikovat v průběhu celého života. Nej obtížnější problém tvořilo prokázání neodstranitelnosti obrazců papilárních linií. Výsledky veškerých pokusů vedly k formulování třetího daktyloskopického zákona, ,který říká, že obrazce papilárních linii jsou neodstranitelné, pokud není zničena nebo odstraněna zárodečná vrstva kůže. Potvrzení tohoto zákona trvalo řadu let a jednotliví daktyloskopové mnohdy sami na sobě prováděli různé drastické pokusy spočívající v odbrušování pokožky, jejím seřezávání, opalování, leptání různými chemikáliemi apod. Vždy, pokud nebyla odstraněna nebo zničena zárodečná vrstva kůže, se po zhojení poranění vytvořily tytéž obrazce papilárních linii. Pokud byla odstraněna nebo zničena zárodečná vrstva kůže, vznikla po zhojení jizva (jizevnatá tkáň), která neobsahovala žádné papilární linie. Uvedené daktyloskopické zákony nebyly nikdy kriminalistickou praxí vyvráceny. Z minulosti jsou ovšem známy případy jejich zpochybnění,1 které však vždy po detailním posouzení celé záležitosti vedly jednoznačně k potvrzeni uvedených zákonů. Vlastní proces identifikace osob podle daktyloskopických stop vychází z obecných zásad krirninalistické identifikace. Daktyloskopické stopy zajištěné v souvislosti s kriminalisticky relevantní událostí se porovnávají s kontrolními otisky v kombmacích, které již byly uvedeny. Posuzování informační hodnoty daktyloskopických stop přímo na místě činu není v podstatě možné a řešení tohoto problému je potřebné ponechat odborníkům - daktyloskopům. Kontrolní (srovnávací) otisky posledních článků prstů na rukou, ostatních článků prstů na rukou, dlaní a případně i chodidel a prstů na nohou se nejčastěji zhotovují pomocí daktyloskopické černě, což je vlastně tiskařská čerň běžně používaná v typografických provozech. Pro daktyloskopické účely j e vhodně upravena. Čerň se nanese na příslušnou část pokožky, která se následně přetiskne buďto na příslušné místo daktyloskopické karty (pokud jsou splněny právní požadavky pro evidování otisků v daktyloskopických sbírkách) nebo na volný list papíru v případě daktyloskopování tzv. domácích osob. Pro tyto účely je však vhodnější tzv. čisté daktyloskopování (např. pomocí daktyloskopického vosku a speciálně upraveného papíru), protože méně obtěžuje daktyloskopované osoby zejména při odstraňování zbytků daktyloskopické černi z pokožky. V každém případě se otisky domácích osob po vyhodnocení ničí. Kontrolní otisky mrtvol se získávají obdobně, často je však třeba pokožku vypnout vsťříknuťím kapaliny (oleje, ale i vody) pod kůži. Pokud nastala posmrtná ztuhlost, vloží se ústřižek papíru do daktyloskopické lžíce, a ta se převalí přes snímaný obrazec papilárních linií. V předválečné československé praxi je popsán případ Aloise Košťála. Viz MUSIL, J. První odhalený podvrh v dějinách čs. daktyloskopie. Kriminalisticky sborník, 1984, č. 9, s. 567-572. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 15 Daktyloskopie DAKTYLOSKOPICKÁ KARTA pobyt_____^SSjvž ^5.^5 _'____........ íu lotosu (Oft pis.ä).y 12'}&5'> Kdö: p 33 OH Fraha £0 pík 'í 247 tr» g&mia Poppis daJityloskupiiM"^ , Hymení. ^ťVCľiíľ'S /i™ efrrnřii 1 UruW r5 Ja PnhJavi: ^jx] ia^O Barva'! 1 Pí P3 \ A^"á:-Jí'V!l:-' PS . LT ."'.j- - _______ _J 13 ^Hlä'ihf... 3kf sjjij---- és Pravá ruká (t>KÍt»j? ,Äiffii?::: ^ľi^jjíi'T1. Mg 1 lljjjl ■ & 3*3- .si LEVA DIM-. ■ r:i. 1 » .1» 'Ife 'MS APPLICANT UAVf MANK ...... .'ri-':-. mMĚĚBm V dřívější době se porovnávání daktyloskopických stop se srovnávacími otisky provádělo výhradně manuálně. Daktyloskopické stopy a srovnávací otisky byly nejprve různými způsoby (podle určitých charakteristických tvarových zvláštností) tříděny a následně ldasifikovány a subklasifikovány; poté daktyloskop porovnával stopu (kterou rovněž musel předem klasifikovat) s určitou skupinou srovnávacích otisků z daktyloskopických sbírek. Jednalo se o značně pracnou a časově náročnou činnost. Postupně hrozil kolaps těchto evidenčních systémů, protože při velkých počtech evidovaných otisků se jejich prohledávání stávalo časově neúnosné. Významný průlom znamenalo použití specializované výpočetní techniky, která je používána i v tuzemské kriminalistické praxi. Jde o specializované počítačové systémy, které porovnávají hodnocenou stopu nebo otisk s velmi rozsáhlou databází evidovaných osob a stop. Celý proces trvá řádově minuty a jeho výsledkem je (podle předem Technické a přírodovědné kriminalistické metody E nastavených parametrů) nabídka několika nejpravděpodobnějších (nejpodobnějších) otisků z databáze. Daktyloskop potom vizuálně porovná stopu s nabídkou, určí případnou shodu a zpracuje znalecký posudek. V české kriminalistické praxi je pro tento účel používán systém AFIS 2000 (Automated Fingerprint Identification System) americké firmy Printrak, jehož kapacita tuzemským potřebám plně vyhovuje. V případě potřeby je možné jeho rozšíření. Literatura CZUBAK, A. Ekspertiza daktyloskopijna. In: WÓJCÍKIEWICZ, J. Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, s. 79-121 HOLUBEC, J. Nizozemský nápad týkající se daktyloskopování tzv. domácích osob. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999, č. 4, s. 25-26 HOLUBEC, J., TOMÁŠEK, J. Fotografování daktyloskopických stop. Praha : Kriminalistický ústav VB, 1990 CHYŠKA, J. Význam a funkce kůže z hlediska daktyloskopie. Kriminalistický sborník, 1979, č. 8, s. 502-505 Kolektiv autorů: Odborná sdělení Kriminalistického ústavu (monotematický výtisk k problematice AFIS 2000). 1995, č. 1, s. 1-32 a funkčních znaků člověka, jeho zvláštní znamení, nápadné znaky a tetování. Vnější znaky člověka lze vhodně a výstižně popsat a získat tak slovní portrét (popis) konkrétní osoby. Jednotlivé vnější znaky člověka mají různou identifikační hodnotu, nejvýše jsou hodnocena různá zvláštní znamení, která mohou snadno odlišovat jednotlivé osoby navzájem. To platí např. o různých tetovážích, bradavicích, mateřských znaménkách, atypickém zbarvení pokožky nebo vlasů, jizvách, různých ozdobách v uších, nose, rtech apod. (tzv. piercing) a o amputovaných částech těla. Časová stálost j ednotlivých vnějších znaků člověka je různá. Nejstálejší jsou znaky anatomickej které jsou spojeny s kosterním systémem člověka, stálejšou i vzhled ušního boltce a barva očí. Naopak relativitě málo stálé jsou např. barva a hojnost vlasů, vzhled a tvarování vousů, tělesná hmotnost, vzhled pokožky v souvislosti se stárnutím apod. Některé znaky se mohou změnit velmi rychle, zejména v souvislosti s chorobami, úrazy nebo lékařskými zákroky (chirurgické nebo kosmetické úpravy obličeje, krku, odstranění pih, mateřských znamének). O rozvoj portrétní identifikace se v minulosti významně zasloužil francouzský policejní úředník Alphonse Bertillon, který v roce 1879 zavedl do policejní praxe systém identifikace osob podle vnějších znaků, který byl založen na antropologické teorii, která vycházela z předpokladu, že po ukončení fyzického vývoje člověka se j eho tělesné rozměry dále nemění. Antropometrický systém zvaný bertillonáž byl založen na měření 11 různých rozměrů lidského těla a jejich evidována. V případě potřeby identifikace neznámé osoby byla osoba změřena a získané hodnoty byly porovnány s evidencí. Obdobně bylo postupováno i v případě identifikace neznámé mrtvoly. I když byl tento Portrétní identifikace Pojem, kriminalistický význam a způsoby popisování osob j portrétní identifikace osob (jinak též identifikace osob podle vnějších znaků) je i historicky nej starší metodou identifikace osob. Tato metoda má stále v kriminalistické ! praxi svoje nezastupitelné místo, i když jde o metodu, která není doposud ve všech :r svých aspektech dostatečně propracovaná a její praktické využívám bývá komplikované, i Portrétní identifikaci, jejíž podstatu tvoři vnější znaky člověka, je možné charakteri- I zovat jako obor kriminalistické techniky, který se zabývá zkoumáním a popisováním ! vnějších znaků člověka s cílem jejich využití při pátrání po osobách a při zjišťování I - totožnosti neznámých osob a mrtvol. Vnější znaky člověka tvoří souhrn anatomických Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 16 Portrétní identifikace způsob identifikace osob po několika desetiletích definitivně opuštěn (zejména pro problémy s dostatečně přesným měřením jednotlivých rozměrů lidského těla), sehrál v historii kriminalistiky významnou pozitivní roli. Vnější znaky člověka lze dělit na znaky anatomické (statické), funkční (dynamické) a na zvláštní znamení. Mezi anatomické znaky patří znaky celkové stavby těla, hlavy, obličeje a jeho částí. Funkční znaky jsou znaky, které se projevují např. při pohybu svalů (třes, různé záškuby, mimika, způsob chůze) nebo při pohybujednotlivých orgánů lidského těla (vznik a charakter hlasu). Patří sem i znaky, které vznikly na základě získaných návyků (gestikulace, různé mimoděčné pohyby). Zvláštní znamení mají pro kriminalistickou praxi význam především tehdy, pokud existují na běžně viditelných částech lidského těla (v podstatě na hlavě, krku a rukou). Podle subjektů, které provádějí popisování člověka, se rozlišuje úřední a laický popis. Úřední popis vzniká jako výsledek přímého pozorování popisované osoby úřední osobou (zpravidla kriminalístickým technikem), která fixuje popis vnějších znaků smluvenými kódy. Je základní formou popisu osoby pro kriminalistickou praxi a je zpracováván předepsanou formou na stanovených formulářích. Po vyhotovení se stává součástí kriminalistických evidencí. Laický popis podává svědek nebo poškozená osoba, která popisuje osobu, se kterou přišla do styku (zpravidla pachatele trestného činu). V úvahu přichází í možnost, že popisující osoba se sama dozvěděla popis konkrétní osoby od někoho jiného. Úřední osoba se následně snaží převést získané informace do kódu (terminologie) úředního popisu. Informační hodnota laického popisuje obecně menší než úředního popisu. To je dáno celou řadou objektivních, ale i subjektivních důvodů. V kriminalistické praxi potom tyto skutečnosti přinášejí mnoho problémů, protože se srovnává laický popis (kriminalistická stopa) s úředním popisem (srovnávacím materiálem), a to mnohdy s nevalným výsledkem. :k i Sestavení popisu osoby podle vnějších znaků Úřední popis vypracovává úřední osoba, zpravidla kriminalistický technik nebo j iná k tomuto účelu vyškolená osoba. Pro svou práci má k dispozici technické pomůcky, jako např. délkové míry pro zjištění tělesné výšky, váhy pro zjištění tělesné hmotnosti, vzorkovnice barvy vlasů, vzorkovnice barvy očí a další. Výhodou při vypracovávání úředního popisu je skutečnost, že popisující subjekt si popisovanou osobu může v podstatě libovolně dlouho prohlížet za optimálních podmínek (práce v kanceláři, vhodné osvětlení), může osobu pozorovat i při pohybu, posuzovat způsob její mluvy a další skutečnosti. Výsledkem je popis, který pokud možno detailně charakterizuje popisovanou osobu. Zásadním problémem úředního popisu je převod optického vjemu do slovní podoby, tzn. nalezení výstižného a pokud možno zcela jednoznačného slovního vyjádření pro jednotlivé vnější znaky popisované osoby. V některých případech lze pro názornost využít i fotografie nebo nákresu vnějších znaků (tetováží, jizev apod.). Úřední popis je vždy zpracováván na příslušných tiskopisech, které mají -předtištěny rubriky pro slovní vyjádření jednotlivých vnějších znaků. V minulosti byly v tuzemské praxi pro tyto účely využívány předtisky na rubové straně bývalé dekadaktyloskopické karty. Tento tiskopis svým obsahem a rozsahem zastaral a v současnosti již není pro nově popisované osoby používán. Nový tiskopis preferuje především zvláštní znamení a omezuje používání nepřesných, vágních pojmů, jako jsou přídavná jména „běžný, normální, obyčejný" ve spojení s hodnoceným znakem. Takto zpracovaný úřední popis se stává součástí Icriminalistických evidencí, konkrétně evidence NTC (Nápad trestné činnosti) a lze ho zpracovávat výpočetní technikou. Úřední popis obsahuje až na určité výj imky popis následujících vnějších znaků člověka: ■íí tělesná výším zjištěná měřením osoby ve stoje, příp. měřením mrtvoly nebo bezvládné osoby položením měřidla vedle těla; po ukončení tělesného vývoje se tělesná výška dlouhodobě nemění, pouze ve vyšším věku může docházet k jejím změnám např. v důsledku ohnutí páteře, i* tělesná hmotnost z\ ištěná váženún osoby v nejnutněj ším oděvu; informační hodnota je relativně malá, protože tělesná hmotnost člověka se může velmi rychle a zásadně měnit, si postavou se rozumí celkový vzhled popisované osoby, její tělesné proporce, tedy vzájemný poměr mezi výškovými a šířkovými rozměry jednotlivých částí těla; znak je relativně stálý a pro identifikační účely dobře využitelný, ti zdánlivé stán se uvádí jen tehdy, j estliže rozdíl mezi skutečným věkem osoby a jej ím vzhledem je na první pohled patrný amohl by véstk omylu; znak má značně subjektivní charakter, s; tvar hlavy se hodnotí při pohledu zepředu; jde o jeden z nejdůležitějších vnějších znaků, problematické je však dostatečně přesné slovní vyjádření tohoto znaku, >?< tvar lebl zvláštní znamení (již v textu zmíněná) se uvádějí vždy, jejich identifikační význam je velký a jsou zdůrazněna v tiskopisu pro sestavení úředního popisu. V poslední době se některé ze znaků využívaných v portrétní identifikaci uplatňují i v biometrických aplikacích. Jde především o tvar obličeje, tvar ucha, vzhled oční duhovky, očního pozadí nebo i o hlas člověka. Biometrické aplikace umožňují automatizovanou identifikaci osob, nikoliv však doposud na úrovni individuální identifikace. Podstata aplikací spočívá v digitalizaci obrazuj ednotlivých znaků známých osob a jejich následném uložení v příslušných databázích. V případě potřeby dochází k porovnávání těchto údajů s digitalizovanými obrazy znaků neznámých osob. Takovéto biometrické systémy fungují např. j ako vstupní propustě do různých objektů nebo pro identifikaci bankovních klientů. Po zavedení automatizovaného daktyloskopického systému AFIS 2000 byla do činnosti Policie ČR zavedena nová daktyloskopická karta kompatibilní se zahraničními kartami. Součástí této karty je i stručný (dílčí) popis daktyloskopované osoby, který je tvořen jejím jménem a příjmením, pohlavím, výškou v centimetrech, barvou očí, vlasů a obličeje. Tak vlastně existuj e v kriminalis-tických evidencích ještě druhý, dílčí úřední popis. Laický popis získává odborně školený pracovník výslechem osoby - laika, zpravidla svědka nebo poškozeného k popisu jiné osoby, zpravidla pachatele. Na kvalitu laického popisu má vliv řada faktorů, a to jak objektivních, tak i subjektivních. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 16 Portrétní identifikace Objektívni faktory souvisí především s podmínkami pozorování popisované osoby. Patří mezi ně viditelnost, vzdálenost od osoby, délka pozorování a jeho směr, intenzita osvětlení a další. Subjektivní faktory jsou dány vlastnostmi a schopnostmi pozorující osoby. Patří sem schopnost přesně vnímat, vnímané si zapamatovat a následně vybavit a reprodukovat. Uplatňuj í se vyjadřovací schopnosti, ale i vliv různých chorob, např. různých zrakových vad. Kladně se může projevit zaměstnání osoby, např. lékař si může povšimnout projevů nemocí, holič nebo kadeřník charakteru vlasů, krejčí charakteru oblečení. Mezi subjektivní faktory lze zařadit i strach, stres a další psychické stavy, které mohou vést ke zkreslení popisu osoby. <$ a Způsoby vytváření portrétu osoby podle popisu Sebelepší úřední, případně laický popis osoby nemůže ve své slovní podobě poskytnout přesný obraz konkrétní osoby. Vždy si pod slovním vyjádřením může několik osob nezávisle na sobě představovat jiný vzhled popisovaného znaku. Řešením, které se v kriminalistické praxi běžně využívaje vytvoření grafického obrazu obličejové části hledané osoby; ten je doplněn řadou slovních informací, které nelze z tohoto obrazu zjistit (výška osoby, hmotnost osoby, barva pokožky, vlasů apod.). Obraz obličejové části osoby se vytváří různými způsoby a v kriminalistické praxi je vždy černobílý. Kreslířská metoda je nejstarší a byla používána již ve třicátých letech 20. století. Spočívá v tom, že profesionální grafik podle popisu vyslýchané osoby a v její přítomnosti zhotovuje portrét obličeje a vznikající kresba je neustále korigována vyslýchanou osobou. Lze tak za optimálních podmínek získat celkem věrnou podobu hledané osoby. Metoda je pracná a příliš se nevyužívá; ojediněle byla úspěšně použita i v tuzemsku. Metoda skládaného portrétu j e založena na skládání obrazu obličejové části z jednotlivých dílů. Tato metoda existuje v mnoha provedeních, díly jsou např. vytvořeny jako perokresby nebo se jedná o části fotografií skutečných osob. V mnoha variantách jsou zhotoveny obrazy např. vlasových pokryvů, očí, uší, nosů, úst a brad, případně i různé doplňky, jako jsou brýle, pokrývky hlavy a další. V přístroji se jednotlivé díly současně promítají na plátno nebo na matnici a popisující osoba vybírá díly, které nejvíce odpovídají podobě hledané osoby. Výsledný obraz obličejové části lze zpravidla ještě různými způsoby korigovat, různě dokreslovat a upřesňovat. Běžná je možnost fotografování výsledného obrazu a jeho využití jako pátrací pomůcky. Metoda je stále využívána a v jednotlivých zemích jsou používány různé, mnohdy konstrukčně značně odlišné přístroje (známejšou např. přístroje Identikit, Fotorobot d.Mimic). Obr. 16.2: Podoba neznámé'osoby Obr. 16.3: Podoba neznámé osoby sestavená pomocí systému . sestavená pomocí PORIOOS. systému FACETTE. Výpočetní technika se uplatňuje při moderním způsobu sestavování portrétu osoby. Takových metod je celá řada, např. v zahraničí je rozšířena metoda FACETTE; v tuzemsku je využíván počítačový systém PORTDOS (PORtrétní IDentifikace OSob), který byl vyvinut v Kriminalistickém ústavu Praha. Systém vychází z fotografií skutečných osob ze předu (en face), které jsou rozděleny na několik částí, které se následně skládají (obdoba fotomontáže). Systém je funkční na počítačích typu PC, specializovaný software dodává Kriminalistický ústav Praha. Sestavování portrétu probíhá na monitoru počítače, obraz lze řadou způsobů upravovat, např. je možné doplnění jizev, mateřských znamének, různých druhů vousů, výškově i stranově lze j ednotlivé části obrazu posouvat apod. Sestavený portrét lze bez problémů vytisknout na počítačové tiskárně. Systém se stále doplňuje a vyšší verze obsahují např. i rasově diferencované typy obličejů. Pro úplnost je třeba zmínit i plastickou metodu tvorby portrétu osoby. Tato metoda nazývaná často po svém objeviteli jako metoda Gerasimovova spočívá v domodelování měkkých částí hlavy na odlitek nalezené lebky. Její hlavní využití je při ověřování podob historických osobností. V kriminalistické praxi nemá, až na vzácné výjimky, uplatnění. Technické a prírodovedné krirninalistické metody E 16 Portrétní identifikace Cľe H- Identifikace osob podle fotografie a identifikace neznámých mrtvol identifikace osoby podle fotografie je rutinní záležitostí krirninalistické praxe. Naprosto běžně se s ní setkávají pracovníci orgánů činných v trestním řízeni při zjišťování totožnosti osob podle osobních dokladů (občanských průkazů, cestovních pasů apod.), policisté při kontrolách řidičů motorových vozidel podle řidičských průkazů a v řadě dalších situací. Obdobně jsou osoby podle fotografie identifikovány i na poštách, v peněžních ústavech a v dalších institucích. Identifikace osoby podle fotografie probíhá porovnáváním vzhledu osoby s fotografií a vzájemným vyhodnocováním znaků v obličeji osoby se znaky na fotografii. Omezeně lze tento způsob použít i při identifikaci neznámých mrtvol. Zvláštním druhem fotografie je třídílná krirninalistická fotografie, která se zhotovuje souběžně s úředním popisem a s daktyloskopováním osoby. Fotografie má rozměr 6 krát 13 cm a zachycuje pohled na hlavu fotografované osoby ze tří směrů pohledu. V levé části je zachycen pravý profil fotografované osoby, přičemž na něm musí být viditelný ušní boltec. V dolní části jsou uvedeny evidenční údaje o fotografované osobě. Střední část zachycuje pohled na hlavu zepředu (en face) a v pravé části je tříčtvrtinový levý profil, přičemž osoba má mít doplňky, které běžně používá (brýle, pokrývka hlavy). Tyto třídílné kriminalistické fotografie mohou být doplněny ještě fotografií celé postavy. Evidují se v tzv. fotoalbech a slouží svědkům nebo poškozeným osobám k vyhledání pravděpodobného pachatele. Vzhledem ke změnám podoby, které jsou dány stárnutím, se uvádí, že je vhodná aktualizace těchto fotografií v evidencích každých 10 let. Předpokládá se, že v budoucnosti budou portréty pachatelů ukládány v počítačových obrazových databankách, umožňujících automatické vyhledávání a eventuálně identifikaci obličejů. V zahraničí byl takový systém vyvinut pod názvem PHANTOMAS. Je třeba upozornit, že řešení otázky, zda na dvou nebo více fotografiích je jedna a tatáž osoba, nespadá do znaleckého oboru portrétní identifikace, ale do kriminalistické antropologie. Identifikace neznámých mrtvol metodami portrétní identifikace tvoří pouze jednu z možností jejich identifikace, protože touto otázkou se zabývá též daktyloskopie, krirninalistická biologie, soudní lékařství a další znalecké obory; řeší se také při rekognici. Neznámé mrtvoly se fotografují v původním stavu pro dokumentační účely a následně (pokud to stav mrtvoly dovolí) se upraví a fotografují pro identifikační účely. Úpravy spočívají v omytí hlavy, zejména obličeje, učesání vlasů, sešití případných bodných nebo řezných ran a použití různých líčidel k zakrytí podlitin, odřenin a dalších rušivých změn v obličeji. Mrtvola se fotografuje v sedě. Na fotografickém negativu je možné provést retušování. Výsledná fotografie se použije pro pátrací účely. Literatura BIALEK, I. Ekspertyza anrropologiczna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. Ekspertyza s^dowa. Kraków: Zakamycze, 2002, s. 45-77 BLÁHA, P. Pátrání po neznámých pachatelích použitím metod portrétní identifikace. Čs. kriminalistika, 1973, č. 4, s. 277-305 DVOŘÁK, D., ELIÁŠOVÁ, H. Nová metoda superprojekce. Kriminalisticky sborník, 1999, i. 4, s. 2-5 HINNER, J. Detekce a rozpoznávání obličejů osob a jej ich identifikační význam. Kriminalistika, 2003, č. I, s. 3-17 KOHOUT, R, ELIÁŠOVÁ, H. „PORIDOS" (portrétní identifikace osob), Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1992, č. 1, s. 16-22 RAK, R., SEIGOVÁ, D., STRAUS, J. Identifikace osobná základě tvaru ucha a jeho otisků L, II. Kriminalistika. 2004, č. 1, s. 30-41; č. 2, s. 135-146 ROCHL, L. Perspektivní možnosti identifikace osob, věcí a zvířat. Závěrečná písemná práce. Praha ; Policejní akademie ČR, 2003 SMOTLACHA, Z. Phantomas. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999,5.3, s. 24 TITLBACH, Z., TITLBACHOVÁ, S. Význam věkových změn některých portrétních prvků pro kriminalistickou identifikaci osob. Čs. kriminalistika, 1979, č. 4, s. 291-305 Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 17 Identifikace osob podle ručního písma Identifikace osob podle ručního písma Historie a kriminalisticky význam identifikace osob podle ručního písma Historie pokusů o využití ručního písma pro identifikační účely je velmi stará, Z historických pramenů je patrné, že takové případy nastávaly od samého vzniku písma jako jedné z forem vzájemného dorozumívání osob mezi sebou. Požadavky na identifikaci osob byly zpravidla kladeny v souvislosti s různou trestnou činností. Z oblasti střední Evropy je např. známo využívání zkušených písařů jako odborníků, kteří se měli v soudním řízení vyjádřit k pravosti různých písemností, především smluv, závětí apod. Základní moderní práce o problematice využívání ručního písma k identifikačním účelům pocházejí z 1. poloviny 20. století a poznatky v nich uvedené jsou stále doplňovány a rozpracovávány. Významně se na tomto procesu podílela i tehdejší československá kriminalistika a v současnosti tuto výzkumnou a znaleckou činnost rozvíjí především příslušné pracoviště Kriminalístického ústavu Praha. Zkoumáním ručního písma se nezabývá pouze kriminalistika, ale i řada dalších vědních disciplín. Jejich zájem není ovšem motivován identifikací osob, ale řešením pedagogických, fyziologických, psychiatrických, defektologických a dalších otázek. Relativně blízko ke kriminalistickému významu zkoumání ručního písma má grafologie (v současnosti označovaná jako psychologie písma), která se snaží z ručního písma známé osoby určit její osobnostní charakteristiky. Rozhodně však nelze grafologickou problematiku vřazovat do kriminalistiky. Ruční písmo prošlo dlouhým vývojem, který trval několik tisíc let. Jeho typickými vývojovými stupni byly piktogramy (obrázky, které v podstatě vyjadřovaly celou větu), dále písmo ideografícké (smluvené znaky vyjadřovaly slovo nebo jeho podstatnou část). Následný vývoj směřoval k písmu alfabeticko-fonetickému, v jehož konečné verzi má každý znak svůj abecední a fonetický význam. Za první přesně stanovenou abecedu je považována abeceda fénická. Abeceda umožnila rychlé rozšíření písma ajeho komunikativní význam. Na základě fénické abecedy vzniklo i písmo v antickém Řecku, z něhož se později vyvinula též azbuka a západořecký druh písma v podobě latinky, která se v moderní podobě používá i u nás. Ruční písmo je tvarově normalizováno, což znamená, že jsou přesně stanoveny tvary jednotlivých písmen, jejich sklon, velikostní poměiy a způsoby vzájemného spojování písmen. Podle normy se učí psát žáci v základních třídách školní docházky. Každý stát má svou písmennou normu. Tuzemská norma pochází z roku 1932 a obsahuje 24 písmena malé abecedy a 23 písmen velké abecedy (není normalizován tvar písmene „Y"); od svého vydání doznala pouze drobné změny. Obdobně jako ruční písmo se vyvíjely i číslice. Jejich kriminalisticky významje ovšem podstatně menší. V současnosti se běžně používají dva systémy číslic, a to starší systém číslic římských a novější systém číslic arabských. Převažuje používání číslic arabských, které se snadněji píší i čtou a jejichž tvary jsou v tuzemsku součástí normy z roku 1932. Okrajový kriminalisticky význam mají zkratky, které vznikly a nadále vznikají z potřeby rychlejšího psaní nebo z potřeby úspory místa. Zásadní kriminalisticky význam zkoumání ručního písma spočívá v možnosti identifikace pisatele nebo autora zkoumaného textu. Za pisatele se považuje osoba, která text skutečně napsala, a za autora osoba, která text vymyslila. Ve většině případů je pisatel Technické a prírodovedné kriminalistické metody E i autor jedna a tatáž osoba, obecně to však neplatí. V krirninalistické praxi existují poměrně často případy, kdy pisatel opsal text, aniž by byl j eho autorem (vyděračské, výhružné, pomlouvačné, osočující a podobné texty). V úvahu přichází i psaní podle diktátu, kdy autorem je osoba diktující a pisatelem osoba, která text zaznamenává. Zkoumání grafické stránky ručního písma vede k identifikaci pisatele, zkoumání lexikální, gramatické, syntaktické a dalších jazykových stránek textu vede k identifikaci autora. Pro identifikaci pisatele musí být sporné i srovnávací materiály napsány račním písmem, pro identifikaci autora tato podmínka neplatí, protože se porovnává jazykový obsah a nikoliv grafická stránka zkoumaného materiálu. Identifikaci autora lze proto provést i z materiálů napsaných na psacím stroj i, vytištěných počítačovými tiskárnami, různými druhy polygrafických technik, ale i z materiálů zachycených na magnetofonových páskách a dalších. Identifikace autora je velmi obtížná a v tuzemské kriminalistické praxi se provádí pouze omezeně u textů napsaných v českém jazyce. Původně se jedná o metodu využívanou v historických vědách při určování autorství anonymních textů. Blíže sejí nebudeme zabývat. Ruční písmo existuje ve třech druzích, které se od sebe zřetelně liší. Nejběžnějším druhem je písmo kurzivní (kurzíva), které je vyučováno v základních školách při výuce psaní. Jde o nejčastější druh písma, kterým je napsána naprostá většina textů. Druhým druhem písma je písmo hůlkově (též zvané tiskací). Většinou jsou jím psány nadpisy, názvy jednotlivých částí textu apod. z důvodů snazšího optického odlišení jednotlivých částí, ale používá se i pro psaní částí textů (jmen osob, odborných a cizojazyčných výrazů), které by mohly být obtížně nebo chybně čteny. Třetím druhem písma je písmo perličkové, které je při psaní pomalé, ale dobře čitelné. Jde vlastně o jednotlivě psaná písmena malé abecedy. V praxi pisatelé často nedodržují psaní jedním druhem nebo jednou normou písma. Dochází tak ke vzájemnému individuálnímu prolínám druhů a norem, příp. i ke vzniku vlastních tvarů jednotlivých písmen. Pro úplnost je třeba dodat, že existuje i písmo stenografované, notové záznamy a další, ale jejích kriminalistický význam je téměř nulový. Zkoumané materiály se podle kvantity dělí na: 9 souvislé jazykové projevy, např. životopisy, referáty, přednášky, dopisy, závěti, úřední záznamy a % izolované jazykové projevy, např. podpisy, parafy, zkratky, číslice. Z kriminalistického hlediska je důležité dělení rukopisných materiálů podle jejich motivace, a to na: *• spontánní rukopisy jazykových projevů, ■ti nespontármí rukopisy jazykových projevů, které se dělí na úmyslně měněné, směřující k zakrytí pisatele, a bezděčně měněné, způsobené změnou vnějších nebo vnitřních faktorů působících na pisatele. 17 Identifikace osob podle ručního písma AUTO au SUl S^ěLiU ME^žbÉ^i Do £?t> £TT>M Ní -HO ol>bíLu\ , fvDVjŕV VJES t/fájuUU Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 17 Identifikace osob podle ručního písma A) 0 sUu&W* /-^ ' j^faJfrV LUL - 4/ B) D) dui dčAt&Y- cĚe^o^k^A^ jo M^mc^ puo aaUi A) písmo psané ve tmě B) ve stoje od téže osoby C) písmo psané za jízdy v autě D) psané neořezanou tužkou na hrubé podložce t Individualizace ručního písma Identifikace pisatele podle ručního písma j e založena na skutečnosti, že ruční písmo každé osoby (po dokončeném procesu osvojování písma) je individuální, tzn. že je odlišitelné -od ručního písma jiných osob. Pokud by tato individualizace ručního písma neexistovala a všichni pisatelé by psali stejně, nejspíše podle písmenné normy, nebyla by identifikace pisatele možná. Individuálnost písma je chápána jako odklon od normalizovaných tvarů písma, v podstatě tedy nedodržování tvarů, velikostních poměrů, návazností jednotlivých písmen a dalších náležitostí, stanovených příslušnou písmennou normou. V některých případech individualizace písma překročí hranice čitelnosti písma a tehdy písmo přestane plnit svou základní úlohu, totiž být nástrojem pro vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými osobami. Je třeba uvést, že se v kriminalistické praxi i s takovými případy setkáváme. Proces individualizace ručního písma začíná již při prvních kontaktech žáka základní školy s ručním písmem a se snahou napodobit předkreslenou podobu jednotlivých písmen tak, jak je mu předkládána učiteli. Výsledné ruční písmo je produktem složitých psychologických a fyziologických procesů, které postupně formují jeho individuální charakter. Podmínky pro individualizaci ručního písmajsou u každého lidskéhojedince jiné a souvisejí s působením vnějších a vnitřních vlivů na pisatele. Názory na průběh, podstatu a rozsah individualizace ručního písma jsou u různých autorů odlišné, ale vzájemně se shodují v tom, že ruční písmo je po ukončení vývoje pisárskych dovedností přísně individualizované. Fyzický věk pro individualizaci ručního písma je podle jednotlivých autorů odlišný a pohybuje se v rozmezí 13-20 let věku. Individualizace ručního písma závisí též na frekvenci jeho používání. Vlastní psaní, tedy využívání ručního písma, je složitý návyk, který se skládá z technického návyku psaní, grafického návyku a pravopisného návyku. Vhodnost rukopisu pro identifikaci pisatele určují první dva návyky. Pro přibližné pochopeni složitosti návyku psaní podle české normy ize informativně uvést několik údajů. Pisatel musí dobře zvládnout deset základních elementů směru psacího pohybu včetně přerušen! a tečky. Naučit seje spojovat do dvojkombinací vyžaduje zvládnout 37 obratů a vzniklé dvojkombinace lokalizovat do 16 základních pozic vyžaduje správně psát 153 dvojkombinace. Značný vliv na tvorbu ručního písma má kosterní a svalový aparát ruky. Ten svou složitostí a vzájemným propojením umožňuje výjimečnou pohyblivost ruky, která se při psaní dominantně uplatňuje. Výjimečná pohyblivost ruky umožňuje psaní i v případech, kdy je ruka postižena úrazem, chorobou apod. To lze demonstrovat příklady psaní s ochrnutými nebo amputovanými prsty nebo psaním pahýly rukou pomocí protéz. Z fyziologického hlediska je prokázáno, že proces psaní je řízen centrálně z nervového ústředí a probíhá podle složitých zákonitostí činnosti mozkové kůry. Bylo zj ištěno, že lidé mají i v případech Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 17 Identifikace osob podle ručního písma různých těžkých tělesných poškození zachován individuální rukopis. Bez zajímavosti není ani tato skutečnost: v případě trvalé nemožnosti psaní dominantní rukou (např. ochrnutí nebo amputace) se lze naučit psát druhou rukou tak, že výsledný písemný projev je shodný s původním písmem již nefunkční ruky. Po dosažení zhruba šedesáti let věku dochází v rukopisu člověka vlivem stárnutí ke změnám. Ke změnám ovšem může dojít kdykoliv, zejména v souvislosti s některými chorobami nebo úrazy. Individualizace ručního písma neprobíhá u všech Udí stejně a nemusí nutně skončit na stejném stupni. Relativní neměnnost ručního písma v období od cca dvaceti do šedesáti let věku dovoluje vzáj emně porovnávat spomé a srovnávací materiály vzniklé ve větším časovém odstupu. Přesto je však jednou ze základních zásad zkoumání ručního písma zásada časové blízkosti vzniku sporných a srovnávacích materiálů. Na vznik ručního písma mají zásadní vliv vněj ší a vnitřní faktory, které působí na pisatele. Vnitřní faktory jsou dány stavem jeho organismu a jeho vlastnostmi (anatomické dispozice částí těla účastnících se na tvorbě ručního písma, vliv a působení nervové soustavy, motivace, cíl jednání i úroveň dovedností v používání ručního písma a další). Vnitřní faktory jsou poměrně stálé a ve svém komplexu vytvářejí stereotypní návyky pisatele; některé vnitřní faktory, např. emoce, jsou však nestálé a mění se podle konkrétních okolností, za nichž je písemnost vyhotovována. Vnější faktory jsou značně proměnné a bezprostředně ovlivňují napsání konkrétní písemnosti podle podmínek, za kterých vzniká (poloha při psaní, charakter materiálu, na který se píše, charakter psacího prostředku, osvětlení a místo psaní). Zajišťování a zasílání sporného a srovnávacího materiálu Sporné materiály jsou písemnosti, j ej ichž pisatel není spolehlivě znám, pokud obsahují alespoň část napsanou ručním písmem. V kriminalistické praxi jde o různé listiny (smlouvy, dohody, dopisy na rozloučenou), o písemnosti se spornými podpisy, změnami v textu, dopisovanými částmi textu, pseudonymní texty, ale samozřejmě i o nejrůznější, mnohdy rozsáhlé anonymní texty (výhružné, vyděračské, pomlouvačné a osočující dopisy a další). Platí obecná zásada, že sporné materiály je třeba zajišťovat v úplnosti (tj. všechny písemnosti ajejich zbytky) a v původním stavu (bez jakýchkoliv zásahů). Až na výjimky (texty napsané na plotech, vozovkách) není možné zasílat ke zkoumání kopie, fotografie, překreslené texty apod. Úplnost a původnost sporných materiálů je nejdůležitější podmínkou úspěšného zkoumání. Vhodnost sporných materiálů pro identifikaci pisatele je zpravidla vyjádřena jejich hodnocením jako materiálů zpracovatelných, částečně zpracovatelných a nezpracovatelných. Toto dělení je ovšem značně problematické, protože i materiály formálně označené za nezpracovatelné mohou poskytnout velmi dobré výsledky a naopak. Z těchto důvodů se v současnosti upřednostňuj e názor, že j e třeba zpracovávat veškeré sporné materiály. Obecně jsou za částečně zpracovatelné nebo nezpracovatelně spomé materiály považovány paraty, samostatné číslice, písmo psané hrubými psacími prostředky (křída, štětec), písmo psané na hrubých podkladech (omítky, vozovky, hrubé dřevěné materiály), písmo rozpité (rozmáčené), písmo obtahované nebo přepisované, písmo silně měněné, kreslené, kopírované nebo fotografované, písmo školácké a primitivní a rukopis velmi malého rozsahu. Nalezené sporné materiály se zasílají ke zkoumání. Přitom se dbá na to, aby nedošlo k jejich poškození nebo dokonce ztrátě. Zvážit je třeba vždy i možnost, že na těchto materiálech mohou být přítomny i další kriminalistické stopy (daktyloskopické, pachové, biologické nebo mikrostopy), a proto je nutno zajištění provést v souladu se zásadami zajišťování těchto stop. Běžně se sporné materiály vkládají do vhodných obalů (papírových obálek, sáčků z plastických hmot, desek z kartonu nebo plastické hmoty) a chrání před nadměrným působením tepla, vlhkosti nebo vlivu různých chemikálií. Zásadně se nikdy nenalepují nebo jinak nepripevňují k transportní podložce, neopatřují různými poznámkami, razítky, nálepkami, neoznačují se na nich žádná místa a nezvýrazňuje se text. Obaly určené k zaslání sporných materiálů se opatřují nápisy a dalšími identifikačními údaji před vložením sporného materiálu do obalu. Srovnávací materiály jsou veškeré písemnosti, které obsahují písařský projev jednoznačně známého pisatele. Srovnávací materiály musí odpovídat materiálům sporným alespoň v následujících aspektech: - druhem pisárskeho projevu (zásadně lze srovnávat pouze vzájemně si odpovídající druhy písma - kurzivní, hůlkové, perličkové), - vztahem k pisárskemu optimu (srovnávat lze spontánní projev se spontánním a měněný s měněným), - časovou vazbou (je žádoucí, aby sporné i srovnávací materiály pocházely pokud možno z časově nepříliš vzdáleného období), - rozsahem (platí zásada, že čím menší rozsah má sporný materiál, tím obsáhlejší musí být materiál srovnávací), - psacími prostředky a psací polohou (vyžaduje se, aby srovnávací materiál byl napsán druhově shodným psacím prostředkem na druhově shodné podložce a ve stejné písařské poloze - kromě toho se vyžaduje ještě srovnávací materiál napsaný optimálními psacími prostředky na optimální podložce v normální psací poloze). Srovnávací materiály se dělí na ukázky a zkoušky písma. Ukázky písma jsou písemnosti jednoznačně známého pisatele, které vznikly bez vědomí pisatele, že budou použity k identifikačním účelům. Mohou to být písemnosti, které vznikly před vznikem sporného materiálu i po jeho vzniku. Ukázky písma lze např. zaj istit při domovní prohlídce, získat z oficiálních zdrojů (ze škol, různých úřadů, Technické a přírodovědné kriminalístické metody E od zaměstnavatele) nebo i přímo od podezřelé osoby. Může se jednat o životopisy, různé deníky, zápisy z porad, koncepty různých dopisů a další. Jako ukázky podpisů nebo paraf slouží různé výkazy, výplatní listiny, cestovní pasy, presenění listiny, poštovní poukázky a další. Zkoušky písma jsou písemnosti jednoznačně známého pisatele, které vznikly s vědomím pisatele, že budou použity k identifikačním účelům. Výhodou zkoušek písma je skutečnost, že jejich obsah i rozsah může být optimalizován ve vztahu ke konkrétní sporné písemnosti. Naopak nevýhodou j e skutečnost, že pisatel může průběh zkoušky písma komplikovat, snažit se o měnění písma apod. Zkoušky písma se provádějí diktátem nebo opisem vhodného textu, v úvahu přichází i obrázková metoda, při které pisatel popisuje obsah nějaké kresby. Zpravidla se jednotlivé metody kombinují. Neexistuje jednotný názor, zdajsou jako srovnávací materiály vhodnější ukázky nebo zkoušky písma. Oba druhy srovnávacích materiálů mají své výhody a nevýhody, optimální je situace, kdy má znalec k dispozici oba druhy srovnávacích materiálů. í Metody zkoumání ručního písma Metody zkoumání ručního písma se dělí na kvalitativní a kvantitativní. Kvalitativní metody jsou založeny na optickém pozorování a jejich úspěšné používání vyžaduje dlouhodobý výcvik a musí být doplněno precizními procesy myšlení. Kvantitativní metody jsou založeny na existenci technik, které dovolují původní kvalitativní údaje převést na údaje kvantifikovateľné, umožňující ruční nebo počítačové zpracování. Jejich představitelkou je tzv. grafometrická metoda. V současnosti se při zkoumání ručního písma pracuje s kombinací několika kvalitativních a kvantitativních metod, např. srovnávací, analytické a grafometrické. Zkoumání ručního písma se provádí hodnocením sporných a srovnávacích materiálů v obecné a zvláštní rovině. Obecná rovina charakterizuje písemnost jako celek, tak, jak se jeví po své grafické stránce. Hodnotí se řada znaků, které se ovšem u konkrétních písemností nemusí vždy vyskytovat. Jde např. o celkový vzhled písemnosti, způsob psaní adresy včetně adresy zpáteční, nadpisy, oslovení, datum, motto, doprovodné kresby, okraje, odsazení odstavců, stránkování stran, charakter řádků (rovné, stoupající, klesající, schodovité), vliv různých písmenných norem, vázanost písma, podpis a další. Zvláštní rovina zahrnuj e tři základní úrovně analýzy rukopisu, a to úroveň multikomponent (graficky nedělitelné celky dvou nebo více písmen), základních komponent (písmena velké i malé abecedy, diakritická a interpunkční znaménka) a dílčích komponent (části písmen a znaků). Ve zvláštní rovině se na jednotlivých úrovních používají tato základní 17 Identifikace osob podle ručního písma hlediska: směr, proporce, plynulost, posloupnost a umístění psacího pohybu, sklon včetně dalších náležitostí psacího pohybu. Znaky obecné roviny jsou zpravidla poměrně snadno měnitelné, pokud chce pisatel navodit dojem, že písemnost psala jiná osoba. Změnit znaky zvláštní roviny je zpravidla velmi obtížné. Znaky obecné i zvláštní roviny se kvantitativně vyhodnocují a následně se usuzuje na identitu pisatele. Pro identifikaci pisatele platí následující základní principy: 1. Rozdíly uvnitř rukopisu každé osoby jsou menší než rozdíly mezi tímto rukopisem a kterýmkoliv jiným. 2. Shody uvnitř rukopisu každé osoby jsou větší než shody mezi tímto rukopisem a kterýmkoliv jiným. Vlastní komparace sporných a srovnávacích materiálů a její dokumentace může být prováděna třemi způsoby: 1. Verbální způsob, při kterém expert provádí rozbor pomocí optických pomůcek a zjištěné znaky slovně zapisuje, zařazuje do určitých skupin a následně vyhodnocuje. Práce je málo přehledná a zdlouhavá. 2. Fotografický způsob, při kterém expert rozsťříhává fotokopie zkoumaných materiálů a takto získané kopie znaků třídí a vyhodnocuje. Práce j e obtížná a zdlouhavá, vyznačuj e se však přesností. 3. Grafický způsob, při kterém expert provádí rozbor pozorováním pomocí optických pomůcek a výsledky pozorování sám zakresluje. Způsob umožňuje výraznější pohybovou analýzu, od experta však vyžaduje schopnost napodobit cizí písmo. Na základě výsledků zkoumání zpracuje expert posudek, v jehož závěru se vyjádří k otázce identity pisatele. V zahraničí se nadějně rozvíjejí metody písmoznaleckého zkoumání, využívající k identifikaci pisatele počítačovou techniku. V tuzemsku je využívána speciální modifikace systému LUCIA včetně softwaru pro hodnocení podpisů. Literatura BLAŽEK, P., VALEŠKA, J. Expertiza ručního písma. Praha : Kiiminalistický ústav VB, 1984 FELUŠ, A. Pohranie materiálu porównawczego da ekspertyzy písma recznego. In: BLACHUT, J., SZEWCZYK, M., WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Nauka wobec przestepczošci. Krakow : Wydawnictwo Instytutu Ekspcrtyz Sadowych, 2001, s. 112-119 HANYKOVÁ, J. Aktuální otázky identifikace osob podle ručního písma. AUC-Iuridica, 1990, č. 1, s. 33-64 HECtCER, M. R. Forensische Handschritfenuntersucliung. Heidelberg : Kriminalistik-Verlag, 5993 KEGEL, Z. Dowód z ekspertyzy pismoznawczej w polskim procesie kárnym. Wroclaw : Ossolineum, 1973 KOLLER, N., NISSEN, K., RIESS, M., SADORF, E. Probalistische Schlussfolgerungen in Schriftgutachten. München : Luchterhand, 2004 MUSILOVÁ, V. a kol. Grafické expertizy a fonoskopic - informace o možnostech využívání expertiz a pokyny k zajišťování materiálů. Odborná sdělení Krŕminalistického ústavu, 1990, č. 4, s. 3—38 Technické a přírodovědné kriminalistické metody E OWOC, M. Komputerowe wspomaganie eksperryzy pismoznawczej. Kiaków: Wyd. Instytutu Ekspertyz Sa.dowych, 1997 " ■. i STRAKA, J. K některým terminologickým otázkám při expertizním zkoumání podpisů. Kriminalistika, Í994, č. 2, s. 143-146 STRAKA, J. K pajmu spontánnost v procesu zkoumání ručního písma. Kriminalistika, 1995, č. 2, s. 90-96 STRAKA, I. Optimalizace zařízení LUCIA pro využití ke zkoumání rukopisu, zejména podpisů. Kriminalistika, 2004, č. 3, s. 161-168 - - STRAKOVÁ, J., STRAKA, J. Měněné písmo. Čs. kriminalistika, 1983, ŕ. 1, s. 28-37 WIDLA, T. Ocena dowódu z opinii biegfcgo. Katowice : Wydawmctwo Uniwersytetu Šlaskiego, 1992 = WIDLA, T. Ekspertyza pismoznawcza jako dowód naukowy. In: BLACHUT, J., SZEWCZYK, M., WÓJCTK1EWICZ, J. (red.) Nauka wobec przeste.pczošci. Kiaków r Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2001,5.99-105 Kriminalistické biologie Cl *í JI t Význam kriminalistické biologie a její objekty Kriminalistická biologie je aplikovanou biologickou vědou, která slouží kriminalistické praxi vyhledáváním, zajišťováním, zkoumáním a vyhodnocováním biologických stop lidského, zvířecího nebo rostlinného původu. Nej častějším objektem zkoumání jsou biologické stopy lidského původu, ostatní biologické stopy nejsou příliš časté. Hlavním úkolem kriminalistické biologie je identifikace osob, která se buďto uskuteční na úrovni určení skupinové příslušnosti nebo na úrovni individuální identifikace. Kriminalistická biologie se vyvíjela velmi dlouhou dobu a její historické počátky lze spojovat s lékařstvím, především s tou jeho částí, která je dnes označována jako soudní lékařství. Z historie je známa řada metod, které se již před staletími používaly pro určení příčiny smrti, zjištění mechanismu vzniku poranění apod. Z kriminalistického hlediska byfy velmi významné práce, které se zabývaly průkazem biologických materiálů nalézaných jako stopy na místě činu. Ke stěžejním dílům patřily práce zaměřené k průkazu krve (roku 1853 zj istil polský lékař Ludwig Teichmann-Stawlarski, že při smíšení krve - i zaschlé - se směsí kuchyňské soli a kyseliny octové dochází ke vzniku charakteristických krystalků dobře pozorovatelných pod mikroskopem) a dále k důkazu lidské krve a jejího odlišení od krve zvířecí (roku 1901 se tento úkol podařilo vyřešit německému lékariPa«/« UMenhuthovi, a to tak dobře, že se jeho metoda v moderních provedeních používá dodnes). Právě rok 1901 je často považován za rok vzniku kriminalistické biologie v současném pojetí, protože od této doby bylo možné exaktně vyvracet případné obhajoby podezřelých osob, že krev na jejich oděvních součástkách a dalších předmětech není krví lidskou, aleje krví zvířecí. Následně byly do kriminalistické biologie zařazeny sérologické metody zkoumání krevních skupinových vlastností, které umožnily zúžení okruhu podezřelých osob a v poslední době i metody zkoumání deoxyribonukleové kyseliny (dáie jen DNA), které za optimálních podmínek dovolují individuálně identifikovat osoby. Biologický materiál jako objekt zkoumání lze rozdělit do několika skupin. 1. Biologický materiál lidského původu, se kterým se v kňninalistické praxi setkáváme nejčastěji, vytváří biologické stopy podle následujících způsobů oddělení od lidského organismu: a) Samovolně odloučený materiál bez použití jakéhokoliv násilí (zpravidla projevy životních funkcí lidského organismu). Sem patří např. moč, lejno, pot, sliny, slzy, ejakulát, vypadlé vlasy a chlupy, nosní sekret, poševní sekret, zvratky, menstruační krev, plodová voda, placenta a další. b) Materiál oddělený od lidského organismu působením zevního násilí, přičemž není rozhodující, zda toto násilí působilo proti zájmům člověka (naprostá většina Technické a přírodovědné kriminalistické metody E i š případů) nebo v jeho zájmu (lékařské, především chirurgické zákroky). Typickými biologickými materiály tohoto typu jsou krev, části tkání a orgánů, vytržené či odstřižené vlasy, části kostí, c) Materiál pocházející ze zaniklého organismu (po smrti člověka), kam patři celé mrtvoly a jejich části, kosti a kosterní nálezy. 2. Biologický materiál zvířecího původu, kterým se krirninalistická biologie zabývá zpravidla pouze do té doby, než je bezpečně prokázáno, že se skutečně jedná o materiál zvířecího původu. Výjimečně přichází v úvahu bližší zkoumání, např. v případech týrání zvířat, neoprávněného usmrcení vzácného nebo drahého zvířete, napadení člověka zvířetem, útěků zvířat ze zoologických zahrad nebo cirkusů apod. 3. Biologický materiál rostlinného původu je rovněž předmětem kriminalistického zájmu výjimečně. V minulosti byly zkoumány biologickými metodami rostlinné drogy, v současnosti jsou tyto drogy identifikovány chemickými metodami. V úvahu přichází zkoumání tabákových výrobků a dále i identifikace nejrůznějších rostlinných zbytků nalezených v souvislosti s konkrétní událostí. Vzhledem ke značné homogenitě rostlinného pokryvu na tuzemském teritoriu však tato zkoumání nemají až na výjimečné případy (botanické zahrady, arboreta) větší praktický význam. 18 Krirninalistická biologie Kromě tří uvedených druhů biologických materiálů přichází v úvahu i zkoumání hmyzu (zejména nalezeného na mrtvolách pro určení přibližné doby smrti) a zkoumání různých prvoku, rozsivek a dalších obdobných mikroorganismů. Hlavní druhy biologických stop a jejich výskyt V kriminalistické praxi se lze setkat s velkým množstvím různých druhů biologických stop, které lze nalézt na velmi pestrém souboru různých objektů. Nejčastěji se lze setkat s následujícími biologickými materiály: krví, slinami a potem, ejakulátem, vlasy a chlupy, kostmi a kosterními nálezy. Poměrně často se vysl^tuje i moč, ale její hlavní význam je toxikologický, nikoliv biologický. Ostatní druhy biologických stop (např. mozkomíšní mok, slzy, žaludeční obsah, zuby, plodová voda, mateřské mléko) se vyskytují vzácnej i. Kromě uvedeného dělení biologických stop je v kriminalistické praxi mnohdy vhodné i dělení podle dalších, spíše kriminalisticko taktických kritérií. Tak lze stopy dělit: Podle vztahu jejich zůstavitele k objasňované události: - stopy pocházející z organismu pachatele, - stopy pocházející z organismu oběti, Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 18 Kriminalistická biologie - stopy pocházející z organismu jiné (nezúčastněné) osoby, - směsné stopy pocházející z organismů nejméně dvou osob. Podle místa nálezu: - na místě činu, - na předmětech a nástrojích, kterými byl spáchán trestný čin, - na oděvních součástkách a těle pachatele, - na oděvních součástkách a těle oběti, - na vozidlech, - na dalších předmětech a místech (příchodové a odchodové trasy pachatele, trasa přepravování oběti, místo úkrytu oběti). Pro některé objasňované události je nález určitých druhů biologických stop typický. Nejčastěji se biologické stopy nalézají v souvislosti s trestaými činy proti živom a zdraví. U trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou je typický nález plodové vody a krve, u trestných činů proti lidské důstojnosti (znásilnění, pohlavní zneužívání) nález ejakulátu, mnohdy nález směsných stop, např. ejakulátu a poševního hlenu nebo krve. Je nemožné vyjmenovat všechny v úvahu přicházející události, při kterých lze nalézt biologické stopy. Nález přichází v úvahu i na nedopalcích cigaret a chlopních dopisních obálek (sliny), na oděvních součástkách (pot, vypadlé vlasy), na nejrůznějších předmětech, vozovkách, zařízení bytu a dalších, a to v souvislosti s nejrůznější trestnou činností. Velmi často se uplatňuje zkoumání biologických stop při vyšetřování dopravních nehod, kdy jsou na motorovém vozidle nalézány biologické stopy (krev, vlasy, útržky tkání) na místech kontaktu oběti s vozidlem. "> Vyhledávání a zajišťování biologických stop Pro účely vyhledávání biologických stop lze tyto stopy rozdělit na viditelné a neviditelné. Mezi viditelné patří především krev, lejno, kostí, útržky tkání a další, mezi neviditelné potom moč, pot, sliny, slzy, plodová voda a další. Informaci o možné přítomnosti některých biologických stop může orientačně podat čich. Při vyhledávání biologických stop se jako rozhodující faktor uplatní zkušenost. Zkušený pracovník ví, kde lze v konkrétních případech stopy nalézt, ale zná i jejich vzhled a charakteristiku. Nezbytnou podmínkou při vyhledávání biologických stop je i trpělivost a dobré osvětleni. Některé biologické stopy, pokud obsahují větší množství biologického materiálu, jsou patrné na první pohled (krevní kaluže, stříkance, šmouhy, větší části tkání, kosti a kostrové nálezy). Jiné jsou i ve větším množství špatně patrné nebo hrozí i nebezpečí jejich záměny s jinými materiály (moč, pot, sliny, plodová voda). Zvláště opatrně a pečlivě je třeba vyhledávat biologické stopy na objektech, které mají podobnou barvu (kůra stromů při vyhledávání krevních stop) nebo jedná-li se o velmi malá množství biologických materiálů či o pouhé zbytky původních biologických stop (vyčištěné oděvní součástky, umyté podlahy, umyté karoserie motorových vozidel). Vyhledávání biologických stop lze usnadnit pomocí ultrafialového záření, pod kterým některé biologické stopy fluoreskují nebo se naopak jeví jako tmavé skvrny. Obdobně lze použít i postřik prověřovaných míst luminolem (fluorescence krevních stop) nebo reakci s o-tolidinem (modré až modrozelené zbarvení v přítomnosti krve). Zkoušky nejsou specifické a navíc hrozí i nebezpečí poškození biologického materiálu. Zajišťování biologických stop má kromě obecných požadavků na zajišťování kriminalistických stop svá specifika: 1. Biologických stop se nelze nikdy dotýkat holou rukou. Hrozí jednak nebezpečí přenosu vlastních biologických materiálů (potu) na stopu a tím její pozměnění a jednak nebezpečí infekce a ohrožení vlastního zdraví. Pracuje se vždy s naprosto čistými nástroji a obaly. S výjimkou požadavků na zkoumání DNA není nutné používat sterilní nástroje a obaly. 2. Vždy, pokud je to technicky proveditelné, se zajišťují celé předměty, které jsou nositeli biologických stop. Zabrání se tím možným chybám při zajišťování stop a umožní se znalci, aby si sám odebral potřebné množství vzorku z optimálních míst a pro potřeby zkoumání i vhodně zajistil podkladový materiál z míst, na kterých se biologické stopy nenacházejí. 3. V případech, kdy nelze stopy zaslat i s jejich nosiči, je potřebné jejich sejmutí z podkladového materiálu. Pro tyto účely byla vypracována řada metod (seškrabování materiálu ostrým nástrojem, smývání materiálu na vatový tampón). Vždy je třeba používat dokonale čisté nástroje a obaly. Při tomto způsobu zajišťování biologických stop je nezbytné zajistit i vzorek podkladového materiálu, a to zpravidla stejným způsobem, jakým se zajišťovala vlastní stopa. 4. Biologické stopy se včetně jejich nosičů zasílají ke zkoumáni suché, nikoliv vlhké nebo dokonce mokré. Nevysušené materiály snadno podléhají biochemickému rozkladu, jsou napadány plísněmi, podléhají hnilobným změnám. Vysušení materiálů musí probíhat pouze při pokojové teplotě, nikoliv v blízkosti tepelných zdrojů nebo na přímém slunečním světle. V případech pochybností (nález tekuté krve) je třeba konzultovat příslušné odborníky - za splnění určitých podmínek lze tyto materiály předat ke zkoumání i v tekutém nebo mokrém stavu (osobní předání, uchovávání materiálů za snížené teploty). 5. Nejvhodnější obalový materiál pro zajišťování biologických stop je čistý papír. Ten je prostupný pro vodní páry a dovoluje tak případné dosychání biologických stop. Nevhodnejšou sáčky z plastických hmot, které nejsou průlinčité a případná zbylá vlhkost nebo vlhkost zkondenzovaná působí na biologické stopy negativně. V případech, kdy je papírový obal (obálky) zalepován, nesmí být k navlhčení lepivých vrstev použity sliny, ale výhradně čistá voda. Tekuté biologické materiály se zajišťují do skleněných obalů (zkumavky, různé druhy lahví), stejně tak se zajišťují i stopy seškrábané (suché) nebo sejmuté na vatový tampón (až po vysušení). Moderním obalovým materiálem jsou materiály typu STERICLIN. Jedná se o jakýsi Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 18 Kriminaiistická bioiogie „rukáv", tvorený z jedné strany papírem a z druhé průhlednou plastickou hmotou. Při použití se odstřihne potřebná velikost, dovnitř se vloží biologická stopa a obal se zataví. Papír umožňuje průnik vodních par, plastická hmota pozorování stopy bez potřeby otevírání obalu. 6. Protože vizuálně nelze zjistit na místě nálezu biologických stop, zda všechny nalezené materiály pocházejí z organismu jednoho jedince, je žádoucí zajistit veškeré nalezené biologické materiály. Tato podmínka je v praxi ovšem obtížně splnitelná, zejména v případech nálezu většího množství stop. V takových případech je třeba postupovat podle okolností tak, aby existovala co největší pravděpodobnost, že byly zajištěny biologické stopy všech osob, které se na průběhu události podílely. Možnost omylu existuje ovšem vždy. \ 7. Zajišťováni srovnávacích materiálů je často záležitostí zdravotnických zařízení. Jedná j se především o odběr krve živé osoby nebo mrtvoly (při pitvě) nebo o odběr ej akulátu. j Odběr vzorků vlasů může podle stanovených zásad provést i kriminalistický technik, ! obdobně i odběr vzorku slin (na průklepový papír, který podrží osoba v ústech). Pro ■ | účely zkoumání DNA (molekulárně biologické vyšetření) se srovnávací materiály \ získávají bukálním sterem (setřením povrchu vnitřní plochy ústní dutiny) pomocí jednoduché sterilní odběrové soupravy. V české kriminalistické praxi je pro bukální stěr používána odběrová soustava zn. SOBÍMA, umožňující neinvazivní a neintimní odběr přímo „v terénu"; odběr může provést samotný policista, není potřebná přítomnost zdravotnického pracovníka. V atypických případech je žádoucí kontaktovat příslušné znalce. V rámci trestního řízení se odběr sro vnávacího materiálu uskutečňuj e podle ust. § 114 odst. 2, 3 TrŘ, při plnění policejních úkolů lze odběr biologických vzorků opřít o ustanovení § 42e PoIZ. Možnosti kriminalisticko technického zkoumání biologických stop Kriminalisticko technické zkoumání biologických stop je principiálně rozděleno do čtyř etap, kterými by mělo jakékoliv zkoumání těchto stop postupně projít. První etapa má odpovědět na otázku, zda nalezený a následně posuzovaný objekt (stopa) může mít charakter biologické stopy, zda má význam se jím nadále, respektive následně zabývat a nebo jej vyloučit. Pro tyto účely slouží orientační zkoušky, které nemají průkazný charakter, ale dovolují významnou orientaci v posuzovaném materiálu. Takové zkoušky byly v minulosti vypracovány především pro posuzování a vyhodnocení krevních stop. Orientační zkoušky se v současnosti využívají nejen pro možný nález krevních stop, ale i ej akulátu, slin, potu a dalších biologických materiálů. Typickými zkouškami tohoto typujsou metody založené na využití vlastností ultrafialového záření, využití luminiscence vzniklé po postřiku objektu roztokem luminolu, příp. použití o-tolidinu v různých modifikacích pro orientační průkaz krve. Dobře se uplatní i tzv. indikátorově proužky, vyráběné ke zdravotnickým účelům. Druhou etapu zkoumání představují zkoušky specifické, které si kladou za cíl jednoznačně určení, zda jde o biologický materiál (krev, sliny, pot, ejakulát a další). Tyto zkoušky se provádějí v laboratořích pomocí příslušných metod a prostředků. Výsledky musí být vždy jednoznačné. Typickými představiteli těchto zkoušek jsou zkoušky mikrokrystalografické (dochází po příslušné reakci ke vzniku typicky tvarové i barevně charakterizovaných krystalů) a zkoušky spektroskopické, které umožňují posouzení absorpčních spekter specializovanými metodami s cílem jednoznačné identifikace biologického materiálu. Třetí etapa zkoumání biologických materiálů je orientována na rozlišení materiálů lidského a zvířecího původu. W této etapě zkoumám jsou moderním způsobem aplikovány nejrůznější poznatky vycházející z prací Paula Uhlenhutha. Rozlišení biologických materiálů lidského a zvířecího původu je založeno na imunologických reakcích, které probíhají v organismech laboratorních zvířat ovlivněných cizí bílkovinou (např. lidskou, králičí, psí, kočičí). Bližší vysvětlení podstaty rozlišení biologických materiálů lidského a zvířecího původu lze nalézt v literatuře uvedené v závěru kapitoly. Čtvrtá etapa zkoumání biologických materiálů je již zcela jednoznačně zaměřena na bližší specifikaci biologických materiálů lidského původu. Cílem je bližší určení druhu, původu a dalších specifik biologických materiálů lidského původu (např. množství krve, stáří krve, původ krve, původ útržků tkání, charakter atypických biologických materiálů a další). Cílem této etapy zkoumání je co nejbližší přiblížení k osobě, která vytvořila biologické stopy. Běžným kriminalisticko biologickým zkoumáním nelze (až na výjimky) dospět k individuální identifikaci člověka nebo jeho pozůstatků. Takovou možnost (za optimálních podmínek) nabízí zkoumání kosterních pozůstatků a zkoumání DNA (provedení molekulárně biologického rozboru). Uvedené čtyři etapy zkoumání biologických stop (ve své posloupnosti) nemusí být vždy striktně dodrženy. V řadě případů lze jedním zkoumáním (např. mikroskopickým) vyřešit současně několik etap. Pro informaci lze stručně uvést některé typické metody používané pro jednoznačné určení j ednotlivých druhů biologických materiálů lidského původu: Krev se prokazuje již zmíněnými mikrokrysíalografickými zkouškami (např. Bertrandova nebo Takayamova) nebo zkouškami mikrospektroskopickými. Ejakulát se prokazuje buďto jednoznačným mikroskopickým nálezem spermií nebo na základě nálezu kyselých fosfatáz, sperminu a cholinu. Nález těchto látek je ovšem třeba hodnotit opatrně. Sliny se dokazují na základě zjištění aktivity enzymu amytázy, pot se specificky neprokazuje. Vlasy a chlupy se určují mikroskopicky podle své typické struktury, která je jednoznačně odlišuje od podobně vypadajících materiálů. Útržky tkání mají zpravidla specifickou mikroskopickou struktura, která bývá dlouhodobě prokazatelná pod mikroskopem. Moč lze prokázat chromatografickým nálezem močoviny, kreatininu Technické a prírodovedné kriminalistické metody E 18 Kriminalistická biologie a kyseliny hippurové. Pro orientační zjištění moči se používají detekční proužky (Urea-test). Kosti a jejich úlomky se zkoumají zpravidla makroskopicky podle typického vzhledu, v případech nálezů malých úlomků je možné mikroskopické vyšetření, které prokáže typickou stavbu kosti. Typickým vyšetřením lidského biologického materiálu zaměřeným na bližši určení osoby je určení skupinových vlastností biologické stopy. Týká se to především zkoumání krve, ale i dalších materiálů (ejakulátu, vlasů, kostí, tkání apod.). V krvi (a u tzv. vylučovatelů i v dalších biologických materiálech) je možné stanovit mnoho skupinových krevních systémů vázaných buďto na červené nebo bílé krvinky, případně i na krevní sérum. Většinu z nich lze zjistit pouze v tekuté a čerstvé krvi, což je v kriminalistické praxi atypický případ, některé je možné zjistit i v krvi starší a zaschlé. Nejznámější je systém ABO (nula), sestávající ze čtyř krevních skupin označovaných A, B, AB a 0 (nula). Určení těchto čtyř krevních skupin je možné různými metodami, známé j sou především metody vysycovací (např. Therkelsenova) nebo absorbčné eluční. Bližší popis je v odborné literatuře. Další kriminalisticky významné systémy jsou např. systém Rh+, Rh-, systém M, N a MN nebo i sérové systémy Gm, Gc, Inv a systém haptoglobinový. Kriminalisticky významné je i zjištění původu a druhu krve (menstruační, těhotenská, novorozenecká) i zkoumání zaměřené na zjištění pohlaví (průkaz X nebo Y chromozomu). K individuální identifikaci osoby jsou v poslední době využívány metody molekulární biologie. Princip metody spočívá ve stanovení složení některých úseků molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNA) v buněčném jádru (cliromozomech), které jé u každého jedince s výjimkou jednovaječných dvojčat jedinečné a neopakovatelné. Vyšetření vede často až k jednoznačné identifikaci osoby, v jiných případech k určení skupinové příslušnosti na základě shody vyšetřovaných úseků DNA (ve stopě a srovnávacím materiálu). V české kriminalistické praxi (v genetické laboratoři Kriminalistického ústavu Praha a v laboratořích OKTE Policie ČR - správ krajů) j e genetická analýza DNA prováděna standardní metodou - analýzou krátkých sekvencí DNA na vybraných molekulárních úsecích (lokusech). Stanoví se šestnáct tzv. STR1 polymorfismů, z nichž jeden, tzv. amelogeninový lokus, umožňuje určit pohlaví. Stanovením všech 16 polymorfismů lze dosáhnout pravděpodobnosti shody dvou nepribuzných jedinců v populaci asi 1:101S; v praxi se pokládá k individuální identifikaci člověka za dostatečné stanovit asi 9 až 12 shodných polymorfismů STR lokusů. Výhodou metody je kromě možné mdividuální identifikace člověka i ta skutečnost, že potřebné množství biologického materiálu ke zkoumání je velmi malé (teoreticky z jediné zachované buňky), naopak riziko spočívá v nebezpečí kontaminace materiálu. Metoda je použitelná pro zkoumání krve, STR - zkratka pro shoří tandem repeat (délkový polymorfismus opakujících se krátkých sekvenci); metoda využívá variabilitu v opakování krátkých sekvencí nukleotidů v určitých úsecích DNA. ale i dalších biologických materiálů (ejalaúátu, slin, vlasů, tkání, zubů, kostí a dalších). V současnosti se metoda využívá stále Častěji, i když jde o metodu odborně náročnou. Finanční náklady na rozbor vzorků stále klesají a v současnosti se již uvažuje o možnosti využívání této metody místo „klasických" postupů určování skupinové příslušnosti lidského biologického materiálu. Analýzou DNA lze získat tzv. DNA - profil, tj. alfanumerický sled dat, který je individuální pro každého člověka. To umožňuje vytvořit DNA - databáze, v nichž lze evidovat DNA - profily pachatelů určitých druhů trestných činů (zejména násilných a sexuálních) a srovnávat je se stopami z míst trestných činů (eventuálně mimořádných událostí); v databázi se shromažďují také DNA - profily mrtvol, kosterních nálezů a částí lidských těl neznámé totožnosti. Také v České republice existuje od roku 2002 počítačově vedená Národní databáze DNA, využívající softwarový program CODIS (The Combined DNA Indexing System), vyvinutý americkou FBI. Právní úprava této databáze se opírá o zákon o Policii ČR (víz § 42d, 42e, 42g PolZ), podrobnosti jsou obsaženy v Závazném pokynu policejního prezidenta č. 88/2002. — j Zkoumání kosterních nálezů Zkoumání kosterních nálezů je kromě molekulárně biologického vyšetření další možností, j ak za optimálních podmínek identifikovat biologickými metodami člověka. Postupně má zkoumáni odpovědět na tyto základní otázky: 1. Jde o pozůstatky člověka nebo zvířete? 2. Jde o pozůstatky jedné nebo několika osob? 3. Jde o pozůstatky muže nebo ženy? 4. Jaká byla tělesná výška osoby? 5. Jaké bylo stáří osoby v době smrti? 6. Jaká doba uplynula od smrti do nálezu pozůstatků? 7. Bylo před nálezem s pozůstatky manipulováno? 8. Jaké čerstvé či starší úrazové změny nebo lékařské zákroky lze zjistit? 9. Lze zjistit nějaké chorobné změny a vývojové vady? 10. Lze zjistit příčinu smrti? 11. Lze identifikovat zemřelého? K určení, zda jde o lidské nebo zvířecí kosti, slouží především jejich anatomická stavba, u drobných úlomků mikroskopické vyšetření. O pozůstatky více osob se jedná v případech nálezů jednotlivých kostí ve více exemplářích nebo v případech, že jde o směs kostí mužských a ženských, případně kosti jsou rozdílné svými rozměry a stavbou. Pohlaví se určuje především podle tvarových rozdílů kostí lebky a pánve. Tělesná výška se určuje podle délky dlouhých kostí s využitím antropologických tabulek a výpočtů. Určení stáří osoby v době smrtí je relativně přesné v dětském věku, zejména Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 18 Kriminalistické biologie podle stavu chrupu a kalcifíkace kostí. Relativně presne lze stáří osoby zjistit i podle výbrusu jednokořenových zubů. Ostatní metody (stav srůstu lebečních švů, velikost Haversových kostěných kanálků) jsou méně přesné. Stanovení doby, která uplynula od smrti jedince, je často problematické. Různé změny jsou velmi závislé na. podmínkách, ve kterých se tělesné pozůstatky nacházely. Zjištěné výsledky je třeba považovat za orientační. Na manipulaci s pozůstatky se usuzuje v případech porušení anatomického sledu kostí. Při povrchovém uložení pozůstatků je běžné, že s nimi pohybuje zvěř. Posuzování příčin smrti, chorobných a úrazových změn a vývojových anomálií patří do soudního lékařství. Pro identifikačni účely se využívají různé lékařské dokumentace, velmi cenná je zubolékařská a rentgenografická dokumentace. Využívají se i nalezené zbytky oděvních součástek, šperky a bižutérie, zavazadla a jejich zbytky, různé doklady a jejich zbytky a další nalezené objekty. Pokud je součástí kostrového nálezu lebka nebo její podstatná část a existuje technicky vhodná fotografie pohřešované osoby, lze uskutečnit superprojekci. Ta se provádí vzáj emným promítnutím fotografie pohřešované osoby a fotografie nalezené lebky do jediného snímku, přičemž se zjišťuji shodné antropologické znaky. Obě fotografie musí být pořízeny ve stejné poloze. Novější aplikace této metody využívají televizní" a počítačovou techniku. Význam superprojekce pro identifikační účely však nelze přeceňovat. Určitou analogií superprojekce je antropologické zkoumání, zda na dvou nebo více fotografiích je zachycena jedna a tatáž osoba. To přichází v úvahu např. při zkoumání pravosti osobních a cestovních dokladů. Opět se v tomto případě posuzuje shoda antropologických znaků, přičemž se fotografie mnohdy opatří různými pomocnými rastry a geometrickými sítěmi. V úvahu přichází pouze zkoumání fotografií živých osob (nikoliv mrtvol). Literatura BIALEK, I. Ekspertyza antropologiczna. In: WÓJCIKIEWICZ, .1. Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 45-77 BŘEZINA, M., LAUPY, M., MAKOVEC, P. Stopy a srovnávací vzorky pro biologickou expertizu. Odborná sděleni Kriminalistického ústavu, 1994, č. 2, s. 1-16 DVOŘÁK, D., ELIÁŠOVÁ, H. Nová metoda superprojekce. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999, č. 4, s. 2-5 HLAVÁČEK, J. Národní databáze DNA je v České republice realitou. In: NĚMEC, M. (ed.) Kriminalistika na prahu XXI. století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 60-64 HLAVÁČEK, J. a kol. Národní databáze DNA. Odborná sděieni Kriminalistického ústavu, 1999, č. 4, příloha Speciál, I-XVIII HLAVÁČEK, J., ŠIMKOVÁ, R., HRADIL, R. Vytvoření Národní databáze DNA je pro Policii ČR prioritou. Kriminalistický sborník, 2002, č. 2, s. 3-7 LAUPY, M. Důkazní význam biologické stopy. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu SPECIÁL, 1999, s. IV-V1I MAKOVEC, P., HRADIL, R. Molekulárně genetická expertÍ2ní vyšetření v laboratořích Policie České republiky. Kriminalistika, 2002, č. 2, s. 81-91 PAWLOWSKI, R., BRANTCKI, W., KUPIEC, T. Ekspertyza genetyezna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 339-379 . SOLTYSZEWSKI, I. Možliwoáci wykorzystania bazy DNA w procedsie wykrywczym. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (ed.) Rozpravy z Jaiowcowej góry. Kraków : Wydawnictwo ínstytutu Ekspertyz Sa_dowych, 2004, s. 175-180 STREJC, P. Soudní lékařství pro právníky. Praná: C. H. Beck, 2000 SUCHÁNEK, J. Knminalistická biologie. Praha: Vysoká škola SNB, 1978 ŠIMKOVÁ, R. Legislativní problémy Národní databáze DNA. Kriminalistika, 2003, č. 3, s. 178-I&7 TESAŘ, J.,KLÍR, P. Vyšetřováni stop biologického původu. Praha : Kriminalistický-ústav VB, 1990 VOREL, F. (ed.) Soudní lékařství. Praha : Grada, 1999 WASILEWSKA, A., ACHREM, W. Prawno-kryminalisticzne aspekty analýzy DNA -problém ble_du w badaniach genetycznych. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (ed.) Rozpravy z Jaiowcowej góry. Kraków: Wydawnictwo ínstytutu Ekspertyz Sadowych, 2004, s. 163-174 WÓJCIKIEWÍCZ, J. Bazy daných DNA - možliwošci i ograniezenia. In: NĚMEC, M. (ed.) Kriminalistika na prahu XXI. století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 49-59 Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 19 Fonoskopie Fonoskopie S I Pojem, kriminalistický význam a objekty fonoskopie Fonoskopie1 se zabývá možnostmi identifikace osob podle hlasu, případně i možnostmi identifikace věcí podle zvuků, které vydávají při svém použití. Hlas člověka je charakterizovaný jako artikulovaný zvuk, který slouží ke vzájemnému sdělování myšlenek a informací mezi dvěma nebo více lidskými jedinci. Hlas člověka vzniká jako akustický výsledek složité činnosti řady lidských orgánů nebo jejich částí. Slyšitelný zvuk (hlas) člověka vzniká především při výdechu (expiraci). V současné době je možná objektivní elektronická analýza hlasu.2 Základní informace získané rozborem lidského hlasu elektronickou cestou poskytují podklady pro zjištění trvání délkyjednotlivých hlásek v hodnoceném materiálu, skladbyjednotlivýchfrekvenci („tónů") v jednotlivých hláskách a intenzity jednotlivých frekvenci v jednotlivých hláskách. Tyto informace (spolu s jinými, které jdou již nad rámec této učebnice) jsou využívány pro identifikaci osob podle hlasu. Hlas člověka prochází během života řadou změn. Pro lairninalistické účely je významné, že v období zhruba od dvaceti do šedesáti let biologického věku je hlas relativně neměnný. To znamená, že v tomto období lze vzájemně porovnávat hlasové stopy i srovnávací materiály s cílem jednoznačné identifikace člověka. Uvedené období je pochopitelně pouze orientační, nelze na něj jednoznačně spoléhat. Pokud nedojde k zásadním změnám hlasu (v důsledku chorob, poranění, lékařských zásahů), lze toto období považovat za použitelné pro identifikační účely. Individuálnost lidského hlasu (a tedy jeho použitelnost pro identifikační účely) lze jednoduše demonstrovat na elementárních příkladech. Každý člověk bez problému pozná hlas svého známého v telefonu, aniž by se volající představil, dítě pozná hlas svého rodiče, který na něj volá apod. Historicky je identifikace osob podle hlasu velmi stará. První doložitelné informace pocházejí z období staroegyptských civilizací, kdy byly hlasové projevy konkrétních osob využívány ,jako průkazka" k opuštění a následně ke vstupu do vojenských táborů. S tímto „heslem" byly seznámeny stráže, které podle hlasu identifikovaly konkrétní oprávněné osoby a umožňovaly jim opuštění tábora a vstup do něj. Tento způsob využití lidského hlasu byl pochopitelně zcela subjektivní a nevyužitelný v soudní praxi. 1 V kriminalistické literatuře se lze setkat také se synonymním označením „kriminalistická akustika ". 2 Znalecký obor, který se zabývá zkoumáním zvukových záznamů, se někdy nazývá audioexpertiza. Fonoskopická zkoumání lze rozdělit na následující tři oblasti: 1. Zkoumání hlasových projevů osoby, které se zařazuje do oblasti identifikace osob podle jejich hlasu. Jedná se o využití kriminalistických stop, které odrážejí funkční a dynamické vlastnosti objektu. Tento druh fonoskopických zkoumání je v praxi nejběžnější. 2. Zkoumáni záznamových prostředků, které byly použity k zachycení hlasu člověka nebo zvuků různých objektů. Typickými příklady jsou zkoumání magnetofonů, záznamových pásek a jim odpovídajících periferních zařízení, zejména mikrofonů, bezdrátových přenosových zařízení apod. V poslední době k této skupině objektů přináležej í i digitální záznamové prostředky. V úvahu přichází i zkoumání mobilních telefonů (zejména pokynů kjejich hlasovému ovládání) a jejich komunikace a zkoumání různých projevů počítačových sítí, především Internetu a obdobných národních nebo institucionálních sítí. 3. Zkoumáni dalších akustických stop, které přispívají k získání kriminalistický relevantních infonnací o konkrétní události a mají vztah k fonoskopickým zkoumáním. Jde např. o odhad velikosti a charakteru prostoru, ve kterém bylo mluveno (podle dozvuků), o začlenění záznamu do časového kontextu (podle zachycených částí rozhlasového nebo televizního vysílání, zpěvu ptactva) a o odhad prostředí, ve kterém bylo mluveno (ulice, dílny, bytové prostory). - Druhy fonoskopických stop, jejich zajišťování a zasílání ke zkoumání Fonoskopické stopy vznikají fixací mluveného projevu na příslušný nosič. V úvahu pochopitelně přichází i fixace různých zvuků vzniklých při používání věcí (zvuky různých strojů, dopravních prostředků, ručního nářadí), výjimečně i zvuky zvířat (štěkot psa). Požadavek fixace fonoskopické stopy na příslušný nosič je značně limitujícím faktorem fonoskopických zkoumání. Pokud nelze zmíněnou fixaci uskutečnit (především není k dispozici potřebné nahrávací zařízení - zejména magnetofon), což je v praxi časté, nelze uskutečnit identifikaci objektu podle fonoskopických stop. Praktické problémy fixace fonoskopických stop jsou spojeny i s technickou kvalitou záznamu, která úzce souvisí s kvalitou nahrávacího zařízení a nahrávacího média. Platí zásady (v praxi ovšem často obtížně dodržitelné), které vymezují požadované vlastnosti nahrávacího zařízení (především požadavek na nahrávací rychlost, maximální přípustné kolísání rychlosti, celkově dobrý technický stav) i nahrávacího média (nový nepoužitý pásek). Naprostá většina fonoskopických stop je získávána nahrávkou z telefonního přístroje a je primárně ovlivněna kvalitou telefonního přenosu. To je typické pro anonymní volání na tísňové linky, příp. na jakýkoliv telefonní přístroj opatřený záznamovým Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 19 Fonoskopie zařízením. Opatrne je třeba po technické stránce hodnotit nahrávky na různých telefonních záznamnících, protože některé z nich (polovodičového typu) pracují s komprimací informací obsažených v hlasu a exaktní zkoumání neumožňují - takové posouzení je ovšem záležitostí expertizního zkoumání. Méně často se lze v kmrhnalistické praxi setkat s případy anonymního zaslání již hotových nahrávek příslušnému adresátu, příp. nahodilých nahrávek pořízených otevřeně nebo skrytě při rozhovorech a jiných příležitostech. Pokud existuje slovní spojení mezi anonymním mluvčím v telefonu a obsluhou telefonního přístroje s příslušným záznamovým zařízením, je velmi žádoucí, aby se obsluha telefonního přístroje snažila o co nejdelší prodlužování telefonátu (zpravidla s výhružným nebo vyděračským obsahem). Tím lze získat delší nahrávku hlasu neznámé osoby a expertiznímu pracovišti tak poskytnout větší možnosti ke zkoumání. Pokud je to reálné, j e žádoucí pokusit se rozhovor orientovat tak, aby bylo možné získat konkrétní informace k osobě anonymního mluvčího (důvod vyhrožování, jeho vztah k osobám, kterým je vyhrožováno, věk, sociální postavení, národnost apod.). Tyto informace (spolu s vydedukovanými informacemi o pohlaví, věku, sociální příslušnosti, motivu činu, vážnosti výhružky a další) jsou významné i tehdy, pokud není nahrávka rozhovoru technicky možná. Zajišťování fonoskopických stop na nahrávacích médiích není obtížná záležitost. Platí zásada, že se nahrávka nepřehrává na jiný nosič, nijak se nedoplňuje (např. slovním doprovodem) a nesestříhává se. V doprovodném materiálu (dožádání) se uvede, která část nahrávky má být předmětem zkoumání, případně se na cívce magnetofonového pásku vložením útržků papíru označí část pásku určená ke zkoumání. Magnetofonové pásky se chrání před mechanickým poškozením (pomačkáním, přetržením, znečištěním) a ukládají se do vhodných pevných přepravních obalů. Není přípustné zasílání magnetofonových pásek bez cívek. Kazetové pásky se ponechávají v původních obalech. Srovnávací materiály pro fonoskopické zkoumání jsou především ukázky řeči, zkoušky řeči a zkoušky hlasu. Ukázky řeči jsou záznamy přirozených rozhovorů, přímých nebo telefonických, které jsou zpravidla pořízeny bez vědomí osoby, ale s jistotou, že se jedná o řeč jednoznačně známé osoby. Zkoumání uskutečněné pouze na základě ukázek řeči zpravidla snižuje jednoznačnost závěrů zkoumám. Zkoušky řeči se provádějí přímo s podezřelou osobou. Uskutečňuje je expert a zpravidla mají formu vyprávění životopisu, čtení textu, odpovědí na otázky, řízeného dialogu apod. K jejich provedení je nezbytná odborná instruktáž a mnohdy se i volí různé rychlosti řeči, intenzita řeči a další. Zkoušky hlasu se opět provádějí přímo s podezřelou osobou, přičemž jejich obsahem jsou věty nebo jejich části z fonoskopické stopy (sporného materiálu) podle konkrétních požadavků fonoskopické expertizy. Srovnávací materiály se doplňují i o materiály pomocné, které charakterizují okolnosti vzniku sporných a srovnávacích materiálů. Jde např. o protokoly z ohledání míst činů, protokoly o výslechu různých osob apod. Jako srovnávací materiály k identifikaci různých věcí nebo i zvířat podle zvuků, které vydávají, se analogicky využívají nahrávky zvuků pořízené při chodu různých strojů, pohybu vozidel apod. Jde o obtížnou záležitost, která se zpravidla řeší ad hoc za účasti 'příslušného experta. To platí i pro případnou identifikací magnetofonu, mikrofonů a dalších součástí nahrávacích zařízení. í Zkoumání fonoskopických stop Zkoumání fonoskopických stop je náročná expertízni činnost, kterou lze provádět pouze na speciálně vybavených pracovištích vysoce kvalifikovanými experty. V rámci Policie ČR je tato činnost prováděna pouze v Kriminalistickém ústavu Praha. Vzhledem ke komplikovanosti vlastní expertizy jsou dále uvedeny pouze základní principy. Z fonoskopické stopy se vyberou podle identifikačních kritérií vhodné pasáže, zpravidla nepříliš dlouhé. Výhodný a žádoucí je výběr pasáží, které se svým slovním obsahem shodují nebo alespoň blíží k obdobným pasážím ze srovnávacích materiálů. Tyto pasáže se podrobují elektronickému rozboru na jednoúčelových přístrojích Technické a přírodovědné kriminalistické metody E zvaných sonografy. Oddělení audioexpertiz na Krirninalistickém ústavu Praha používá v současné době digitální analyzátor řeči CSL 4300B (Computerized Speech Laboratory). Tyto přístroj e poskytnou mj. grafický záznam (sonogram), který obsahuj e kromě jiného údaje o charakteristikách lidského hlasu (jsoujimi délka hlásek, frekvenční skladba hlásek a intenzita jednotlivých frekvencí v hláskách). Jednotlivé grafické záznamy se následně vyhodnocují a komparují a dospívá se k závěru o shodě nebo rozdílu. Kromě uvedeného rozboru se fonoskopické stopy a srovnávací materiály podrobují i jazykovému a fonetickému rozboru. Tyto rozbory dovolují např. určit pohlaví mluvčího, pravděpodobné stáří, jeho příslušnost k určité sociální skupině, místo pobytu (podle jazykových zvláštností - dialektů) nebo i profesní příslušnost. Obdobným způsobem jsou zkoumány i zvuky různých věcí nebo zvířat. Z fonoskopických stop lze po příslušném vyhodnocení zjistit i další kriminalisticky relevantní informace vztahující se k prostoru, ve kterém fonoskopická stopa vznikla, k prostředí a času, ve kterém vznikla apod. Literatura DOLECKJ, J., RZESZOTARSKI, J. Zastosowanie metody je_zykowo-pomiarowej do identyfikaeji osob w badaniach fonoskopijnych. Z Zagadnieň Nauk Sadowych, 2002, nr LII, s. 119-123 FLEIŠER, P. Možnosti identifikace osob podle hlasu a věcí podle zvuku. Bakalářská práce. Praha: Policejní akademie ČR, 2004 MÁLEK, J. Taktika příjmu anonymních telefonátů. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1996, č. 3, s. 9-10 MÁLEK, J., KANTOR, D. Audioexpertizy, linky tísňového volání a Intranet. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999, č. 4, s. 22-24 MÁLEK, J., KOHOUT, J. Fonoskopická expertiza. Odborná sdělení Knminalistického ústavu, 1996, č. 3, s. 2-8 MÁLEK, J., MUSILOVÁ, V. Fonoskopie. Praha: Kriminalisticky ústav VB, 1989 MÁLEK, J., MUSILOVÁ, V. Fonoskopická expertiza a její přinos pro odhalování a objasňování trestné činnosti. Kriminalisticky sborník, 1990, č. 2, s. 83-87 SUSZCZEWSKI, W. Ekspertyza fonoskopijna. In: WÓJCIKJEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 215-246 Odorologie i Pojem a kriminalisticky význam odorologie Kriminalistická odorologie1 se zabývá zkoumáním a identifikací osob a věcí podle pachu. Všechny látky maj í schopnost uvolňovat ze svého povrchu (odpařovat nebo odsublimo-vávat) atomy nebo molekuly, které charakterizují jejich složení. Intenzita tohoto uvolňování je různá, souvisí s těkavostí látek, okolní teplotou a dalšími vlivy. Uvolněné podíly tvoří podstatu nejrůzněj ších pachů, které se vyskytují v organické i anorganické přírodě. Kromě přírodních pachů existují i pachy vzniklé v souvislosti s různou průmyslovou činností, provozem dopravních prostředků apod. Zkoumám pachů, resp. přírodovědná identifikace různých hořlavých, toxických nebo výbušných látek (zejména plynů a jejich směsí) jsou běžné v chemických provozech, dolech a dalších pracovištích. Cílem je zajištění bezpečnosti provozu před požárem, výbuchem nebo před toxickým působením na pracovníky. Pro tyto účely byla již v minulosti vyvinuta řada detekčních' prostředků, zpravidla jednoúčelově zaměřených. Tyto prostředky nemají větší kriminalisticky význam. Hlavní kriminalisticky význam má zkoumání lidského pachu a z pachů věcí potom zjišťování přítomnosti výbušnin a drog. Pach lze z odorologického hlediska definovat jako plynnou látku, která je schopna po dosažení prahové koncentrace (většinou ve vzduchu) vyvolat čichový vjem člověka nebo zvířete nebo odezvu analytického přístroje. Lidský pach je pro účely odorologie většinou označován pojmem „tělesný pach". Jeho složení je oproti složení pachů věcí podstatně složitější ajeho zkoumání proto také obtížnější. To je hlavním důvodem skutečnosti, že doposud není k dispozici laboratorní, přístrojová metoda, která by byla schopna jednoznačně analyzovat lidský pach a umožňovala tak jednoznačné posouzení, zda jsou či nejsou dva vzorky pachů stejné. Není také doposud zcela jasné, které složky pachu člověka jsou pro konkrétní osobu individuální a které se mění v průběhu života a změnou způsobu života. Vyřešena není ani otázka, které složky ze zajištěné pachové stopy se vztahují k pachu člověka a které se vztahují k nosiči pachové stopy a jsou proto kriminalisticky bezvýznamné (tzv. pach pozadí). Vyřešení těchto problémů bude zřejmě ještě otázkou řady let, a to i proto, že množství hmoty v pachové stopě je velmi malé a nároky na laboratorní techniku proto velmi vysoké. 1 V zahraniční odborné literatuře se vyskytují synonymní termíny kriminalistická osmologie nebo kriminalistická olfaktorika. Technické a přírodovědné kriminalisíické metody E 20 Odorologie Individualizace lidského pachu je dána řadou okolností, které mají na konkrétního člověka vliv. Jde zejména o věk, rasu, pohlaví, způsob života včetně charakteru přijímané potravy, nemoci, požívání léků, pracovní a životní prostředí, konzumace 2ir¥& tabákových výrobků, alkoholu, příp. drog a používání kosmetických přípravků. O individuálnosti lidského pachu svědčí skutečnost, že některá zvířata s citlivým čichovým §<£\ orgánem jsou schopna člověka podle pachových stop jednoznačně identifikovat. To platí ■ í-íkrí běžně pro cvičené psy, ale v literatuře lze nalézt údaje i o jiných zvířatech. t; Vznik odorologických stop a jejich druhy Vznik odorologických stop je principiálně velice jednoduchý a lze jej přirovnat ke vzniku daktyloskopických stop. Stačí, když část lidského těla nebo oděvní součástky se dotknou libovolného předmětu, přenesou na něj určitý podíl potu a tím vytvoří pachovou stopu. Za zdroj pachových stop člověka je považován lidský pot, případně (v ojedinělých případech) i lidský dech. Ostatní zdroje lidského pachu (moč, lejno, žaludeční obsah a jiné) nejsou v současné době při odorologickém zkoumání využívány. Pach člověka je tvořen podle dosavadních rozborů velikým počtem různých chemických sloučenin, které jsou v pachu (pachové stopě) přítomny ve velmi malých množstvích, resp. koncentracích. Pilotní studie prokazují přítomnost až několika tisíc chemických sloučenin v pachové stopě člověka. Typické druhy pachových stop souvisejí s činností pachatele na místě události. Jde především o stopy vytvořené na příchodové či odchodové cestě pachatele a dále o stopy vytvořené při pohybu a činnosti pachatele na místě činu. Typickými místy nálezů pachových stop jsou místa, kde se pachatel kratší nebo delší dobu zdržoval, nebo místa, kterých se dotýkal. Další druh pachových stop souvisí s pachem různých věcí, které lze v řadě případů podle něj identifikovat. Tyto pachové stopy mají, jak již bylo uvedeno, oproti pachovým stopám člověka daleko jednodušší složení, a proto již je identifikace věcí podle pachu v řadě případů vyřešena. Pachové stopy jsou obecně charakterizovány malým množstvím hmoty a časovou nestálostí. Malé množství hmoty obsažené v pachové stopě je dáno mechanismem jejich vzniku a časovou nestálostí a těkavostí jednotlivých složekpachové stopy a jejich následným rozptýlením ve vzduchu. V úvahu přicházej í i různé chemické změny, j ako je např. oxidace. Pachové stopy jsou složeny z menšího nebo většího počtu jednotlivých složek, které jsou tvořeny různými chemickými sloučeninami. Přesto však nelze pachové stopy považovat za stopy chemické, i když se jejich zkoumání, pokud je laboratorně možné, uskutečňuje chemickými metodami. ;y : Vyhledávání, zajišťování, zasílání a zkoumání pachových stop Vyhledávání pachových stop je náročná činnost. Pachové stopy až na výjimky nejsou -lidskými smysly zjistitelné a jejich přítomnost se v podstatě pouze předpokládá. Výjimky tvoří především případy intenzivních pachových stop vytvářených různými aromatickými látkami, průmyslovými a toxickými plyny nebo i některými drogami. Vzhledem k latenci pachových stop se postupuje při jejich vyhledávání (zpravidla na místech činů) přísně logicky a typují se místa, kterých se osoba, zpravidla pachatel, mohla nebo musela při páchání trestné činnosti dotknout. Jde o určitou analogii s vyhledáváním latentních daktyloskopických stop. Neustále je nutné mít na zřeteli skutečnost, že pachové stopy jsqu velmi citlivé vůči různým vlivům a jejich časová stálost j e omezená. Maximální pozornost j e třeba věnovat možnosti pozměnění pachové stopy vlastním pachem nebo přenesením jiného, cizího pachu. Proto se pachové stopy vyhledávají a následně zajišťují jako první, případně společně s mikrostopami. Při vyhledávání pachových stop neexistuje žádná možnost jejich zviditelnění. Zajišťování pachových stop s jejich nosiči nečiní problémy, pokud jde o takové nosiče, jako jsou oděvní součástky, zbraně, nástroje, aktovky apod. Tyto objekty jsou velmi snadno na místech činů zjistitelné. Obtížnější situace je u drobných objektů, jako jsou např. vlasy nebo textilní vlákna. V těchto případech se postupuje obdobně jako při zajišťování mikrostop. K zajišťování pachových stop s jejich nosiči se používají čisté, nejlépe sterilní nástroje a při ruční manipulaci s těmito nosiči je nezbytné používat sterilní chirurgické rukavice. Požadavek sterility je dánjednak rizikem přenosujiného pachu na pachovou stopu nebo její nosič a jednak tím, že při přenosu případných mikroorganismů z nesterilních nástrojů hrozí nebezpečí mikrobiologického rozkladu pachové stopy a tedy pozměnění jej ího složení. Pachové stopy se svými nosiči se zaj išťují do vhodných obalů. Takovými obaly jsou naprosto čisté skleněné nádoby, sáčky a láhve z plastických hmot. Zajišťování pachových stop bez nosičů, tedy vlastně zajišťování směsi vzduchu s konlo-étním pachem, j e náročnější. Pro tyto účely byly vyvinuty různé metody. V úvahu přichází nasátí pachové stopy (plynné směsi) do injekční stříkačky nebo láhve z plastické hmoty, ze které se před zajišťováním pachové stopy odstraní většina vzduchu jejím zmáčknutím. Jiný způsob spočívá vprosávání vzduchu s pachovou stopou přes sloupec vhodného absorbentu, na kterém se složky pachu zachytí. Tyto způsoby však nejsou v současnosti frekventované. Vždy je třeba zabránit tomu, aby při zajišťování pachové stopy došlo k poškození nebo zničení jiných kriminalistických stop, protože pachové stopy tvoři velmi často jeden z podílů směsné stopy. Vyskytuji se často spolu se stopami daktyloskopickými, biologickými a dalšími. Technické a přírodovědné kriminaltstické metody E 20 Odoroíogie V současnosti jsou pachové stopy nejčastěji zajišťovány na speciální snímač. I když jde o relativně jednoduchou metodu, jsou výsledky zajišťování velmi dobré. Speciální snímač je tvořen sterilní bavlněnou tkaninou, která se přiloží na místo předpokládané pachové stopy. Podle charakteru tohoto místa se snímač pouze přiloží nebo se kolem místa ovine apod. Snímač se překryje hliníkovou fólií (alobalem). Pachová stopa se zachytí ve snímači a alobal zabrání jejímu úniku do okolního vzduchu. Snímač se ponechá na místě zpravidla asi 20 minut. Po této době se snímač odstraní a uzavře se do sterilní skleněné nádoby. Tímto způsobem vznikají tzv. pachové konzervy. Veškerá manipulace se pochopitelně provádí sterilními nástroji. Pachové konzervy se označují potřebnými identifikačními údaji, které se vztahují ke konkrétní události, a ukládají do sbírek. Použitelnost pachových konzerv je asi jeden rok. Existuje předpoklad, že po vypracování přístrojové metody pro zkoumání pachových stop člověka budou tyto pachové konzervy sloužit k analytickým rozborům. Současné využití pachových konzerv v kriminalistické praxi se opírá o použití speciálně cvičených psů. Psu se dá očichat pach konkrétní osoby a následně se vpustí do speciálně upravené místnosti, kde jsou na podlaze položeny otevřené pachové konzervy. Pes je postupně očichává a při zjištění shody nacvičeným způsobem konzervu obsahující shodný pach označí (zalehnutím, zaštěkáním). Metoda je pochopitelně značně subjektivní, ale lze ji poněkud objektivizovat např. opakováním zkoušky s pozměněným pořadím pachových konzerv, použitím jiných pachových konzerv i použitím několika psů nezávisle na sobě. Přesný způsob prováděna metody pachové identifikace je upraven interním policejním předpisem.2 Srovnávací pach člověka se získává buďto odebráním nějaké oděvní součástky nebo vhodněji pomocí zmíněného snímače, který se krátce vloží do podpaží osoby. V rámci trestního řízení se odběr srovnávacího pachu uskutečňuje podle ust. § 114odst. 2, 3 TrŘ, při plnění policejních úkolů lze odběr biologických vzorků opřít o ustanovení § 42e PoIZ. Ustálená česká judikatura uznává, že k sejmutí srovnávacího vzorku pachu lze přistoupit i tehdy, jestliže s tim obviněný nesouhlasí (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 123/01, ě. 27/2003 Sb. rozh. tr.). Odborné vyjádření o výsledku pachové identifikace, vyhotovené odborným policejním pracovištěm (skupinou služební'kynologie správy kraje Policie ČR), se v trestním řízení považuje za listinný důkaz (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tz 44/1999; rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 141/2000 - viz Soudní rozhledy, 2001, č. 5, s. 161). Přípustnost tohoto důkazu byla uznána i v několika rozhodnutích Ústavního soudu ČR (srov. II. ÚS 341/1996; L ÚS 394/97; II. ÚS 418/99; I. ÚS 432/2001; IV. ÚS 10/2002). Je ovšem třeba mít na mysli, že ani kladný výsledek identifikace neznamená, že dotyčná osoba spáchala trestný čin; je možné z něj usuzovat pouze to, že se osoba s největší pravděpodobností nacházela na místě činu, resp. přišla do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta. Získaný důkaz je proto jen podpůrný a nepřímý, může však tvořit dílčí článek řetězce důkazů vedoucích k usvědčení pachatele. Zkoumání pachových stop analytickými laboratorními metodami je velmi složité a naráží na značné technické obtíže. Je nezbytné využívat mimořádně citlivých laboratorních metod a prostředků a výsledky analýz velmi opatrně interpretovat. Pro tyto účely se zdá jako nejvhodnější využití metod plynové chromatografie (v jejích špičkově citlivých modifikacích) nebo spojení této metody s hmotnostní spektroskopií (tzv. systém GC/MS). Bohužel ani využití těchto velmi citlivých metod nevedlo doposud k jednoznačnému hodnocení výsledků analýz. Optimismus, který v tomto smyslu panoval zhruba před 15-20 lety, nenašel bohužel doposud své praktické uplatnění. Výrazně jednodušší je zkoumání pachových stop věcí. K jejich detekci se využívají již zmíněné, nejčastěji jednoúčelové detektory. Daří se také laboratorní analýzy průmyslových hořlavých, výbušných nebo toxických plynů a dalších látek, které mnohdy lze podle jejich pachových stop identifikovat. Závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 30. 10. 2002 č, 140/2002, kterým se stanoví zásady k zabezpečení jednotného postupu Policie ČR při využívání metody pachové identifikace (Sbírka interních aktů řízeni PP ČR, částka 164/2002). Technické a přírodovědné kriminalistické metody E Literatura BEDNAREK, T., SUTOWSKI, G. Schématékspertyzy z zakresu kryminalistycznych badaň šladów zapachowych. Problémy Kryminalistyki, 1999, nr 224, s. 5-11 HANAUSEK, T. Meandry osmologii. Palestra, 1998, č. 1-2, s. 41^(6 KLOUBEK, M. Kriminalistická metoda pachové identifikace prostřednictvím služebního psa. Kriminalistický sborník, 2002, č. 5, s. 38^14 KLOUBEK, M. Vyhledávání a zajišťování pachových stop. Kriminalistický sborník, 2003, č. 1, s. 33-36 ROGOWSK1, M. Próba okrešlenia wplywu zápachu kobiety umieszczonego w me_skim szeregu selekcyjnym na wskazania psów do ídentyfikacji šladów zapachowych ludzi. Z Zagadnieň Nauk Sadowych, 2003, nr Lili, s. 85-90 SCHOON, G. A. A. The performance of dogs in identifying humans by scent. Leiden : Rijksuniversiteil te Leiden, 1997 SUTOWSKI, G. Nowe možliwosci w badaniach osraologicznych - czyli o průbách osmologicznych raz jeszcze. Problémy Kryminalistyki, 2001, č. 232, s. 50-52 TERYNGEL, .1. Pes a pachová stopa v trestním řízení. Trestní právo, 2002, č. 11, s. 9-14 VYHNÁLEK, O. Chromatografické metody v kriminalistické chemické expertize. Čs. kriminalistika, 1981, č. 4, s. 363-370 VYHNALEK, O. Kriminalistická odoiologická identifikace (kandidátská disertační práce). Praha : Vysoká škola SNB, 1986 WÓJCSKIEW1CZ, J. Eksperlyza osmologiczna. In: WÓJCIK1EWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Kraków : ! Zakamyczc, 2002, s. 207-214 Mechanoskopie st"* 4; 3 I Pojem, kriminalistický význam a objekty mechanoskopického zkoumání Mechanoskopie je část kriminalistické techniky, která se zabývá zákonitostmi vzniku a metodikou vyhledávání, zajišťování a zkoumání stop nástrojů a jiných technických prostředků za účelem jejich identifikace a zjišťování způsobu jejich použití. Mechanoskopie zkoumá takové stopy, které odrážej i vněj ší stavbu a vlastnosti nástroje, který změnu vyvolal. V užším pojetí zahrnuje mechanoskopie nauku o nástrojích používaných pachateli při páchání trestné činnosti a o identifikaci těchto nástrojů. Z mechanoskopického hlediska je za nástroj považován každý předmět, jehož pomocí lze překonat nějakou překážku. Podle toho se v kriminalistice rozlišují tyto druhy nástrojů: íi vyráběné sériově a nijak neupravované (běžně prodávané nástroje pro rukodílnou činnost, jako jsou např.- šroubováky, pily, kleště, sekáče, hasáky a řada dalších), »■ vyráběné sériově a následně upravené k páchání trestné činnosti (j de např. o zkrácení nástroje pro snadnější skryté přenášení, různé zohýbaní šroubováků pro přístup do některých míst zámkových mechanismů), w> individuálně zhotovené pachatelem nebo jinou osobou na základě pachatelova požadavku - nález tohoto druhu nástrojů již zjevně svědčí o páchání trestné činnosti nebo přípravě k trestné činnosti (planžety pro překonávání bezpečnostních cylindrických vložek, různé druhy kasařských nástrojů, přesně tvarované dráty k otevírání automobilových dveří, nástroje k roztahování zárubní), s náhodně nalezené předměty, zejména v případech nepřipravované majetkové trestné činnosti, které v podstatě nemají charakter nástrojů, ale slouži k překonání překážek (kovové i dřevěné tyče, různé trubky, cihly, kameny). Význam mechanoskopie spočívá v tom, že umožňuje vytvoření správné představy o situaci, za které došlo ke spáchání trestného činu, některých vlastnostech pachatele, umožňuje určit skupinovou příslušnost nástroje a následně za optimálních podminek tento nástroj individuálně identifikovat a konečně zjistit i mechanismus vzniku stop a jejich souvislost s konkrétní událostí. Objekty mechanoskopie jsou zejména nástroje, objekty, na kterých jsou vytvořeny stopy nástrojů, úlomky nástrojů a části napadených objektů (úlomky, piliny, třísky apod.). Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 21 Mechanoskopie S Vznik, typické druhy a výskyt mechanoskopíckých stop Mechanismus vzniku mechanoskopíckých stop jev řadě prípadu poměruě složitý. Je , dán vzájemným působením několika objektů navzájem, v nejjednodušším případě vzájemným působením nástroje a objektu, který byl nástrojem napaden. Přesná analýza vzniku mechanoskopíckých stop je podmíněna reprodukovatelností podmínek, za kterých děj proběhl. Při analýze mechanismu vzniku mechanoskopických stop se aplikují poznatky výzkumů, prováděných původně pro jiné účely. Jde např. o poznatky r z tváření a obrábění materiálů, z nauky o pružnosti a pevnosti, obecné nauky o materiálu ' a další. > Celý složitý proces vzniku mechanoskopických stop lze s určitým zjednodušením popsat | následovně: ' Každý nástroj má na svém povrchu nejrůznější nerovností, které ve svém souhrnu vytvářejí na každém nástroji jedinečný, specifický mikroreliéf. Kriminalistický najvýznamnejší nerovnosti jsou vytvořeny na funkčních částech nástrojů (břitech, čelistech, J střižných hranách, ploskách). Vytvořený mikroreliéf je pro každý nástroj individuální ) a neopakovatelný. Vzniká již v průběhu výroby nástroje a dále se mění používáním nástroje, jeho opotřebováváním a případnými opravami. Při použití nástroje se jeho mikroreliéf nebo jeho část odráží v napadeném objektu, a to různými způsoby v závislosti na směru, velikosti a dalších faktorech působící síly. Jedinečný mikroreliéf povrchu nástroje se postupně vytváří od okamžiku, kdy je začata výroba nástroje, mění se jeho používáním, poškozením, opravami a nejrůznějšími vlivy prostředí a zaniká zničením nástroje. Je tedy zřejmé, že mikroreliéf se v průběhu času mění, přičemž tyto změny mohou mít jak plynulý, tak i skokový charakter. Znaky polotovaru vznikají v prvotních fázích výroby nástroje postupnou přeměnou hrubého tvaru budoucího nástroje (odlitku, výkovku) na finální výrobek. Jde zpravidla o různé hrubé nerovnosti, které se při dalších pracovních operacích většinou odstraní a znaky polotovaru se tak většinou již v konečném výrobku neprojeví. Znaky opracování vznikají na povrchu budoucího nástroje při jeho dokončování např. soustružením, frézováním, broušením, pilováním apod. Tyto znaky, alespoň na Sankčních částech nástroj e, prekrývaj í znaky polotovaru. Do této skupiny znaků patří i znaky, které vznikly při ruční úpravě nástroje a při sestavování částí nástroje do konečného celku. Znaky opotřebování jsou změny, které vznikají při používání nástroje. Pokud opotřebování nástroje dosáhne určitého stupně, je zpravidla nutné nástroj opravit, resp. uvést do použitelného stavu (nabrousit či jinak upravit fiinkční části). Vytvářejí se tak znaky oprav, které často překrývají znaky opotřebování. V některých případech dochází i k většímu či menšímu poškození nástroje, které je charakteristické vznikem znaků poškození. Vlivy vnějšího prostředí na nástroje zpravidla nejsou příliš významné, pokud nejde o případy, Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 21 Mechanoskopie kdy je nástroj umístěn v agresivním prostredí, které výrazně urychluje korozní změny, měnící mikroreliéf nástroje. Podle identifikační hodnoty se jednotlivé znaky vnější stavby nástroje dělí bez ohiedu na jejich původ takto: - znaky obecné - typické, jež jsou společné určitým skupinám nástrojů, které mají např. stejnou velikost, počet funkčních částí a jejich tvar - tyto znaky jsou využívány k určování slcupinové příslušnosti nástroje, - znaky zvláštní-specifické, které jsou vlastní pouze jednomu konkrétnímu nástroji - tyto znaky jsou využívány k individuální identifikaci nástroje. Podle prostorového uspořádání mechanoskopických stop se rozlišují stopy plošné (otisky), které vznikají při pouhém dotyku dvou objektů. Samostatně se stopy tohoto druhu vyskytují v mechanoskopii vzácně. Druhou skupinu stop tvoří stopy objemové (plastické), které vznikají mechanickým namáháním (tlakem, tahem, ohybem, krutém nebo smykem) při působení nástroje na napadený objekt. Tento druh stop je v mechanoskopii zcela běžný. Objemové stopy se dělí na vtisky, rýhy, soustavy rýh, stopy zhmožděné a stopy kombinované. Vtisky vznikají kolmým působením síly pří kontaktu funkční části nástroje s napadeným objektem (stopa plosky kladiva) a v kriminalistické praxi nejsou příliš časté. Rýhy a soustavy rýh (často společně nazývané jako sešinuté stopy) vznikají v případech, kdy se nástroj i napadený objekt nebo alespoň jeden z nich při vytváření stopy vzájemně suvně pohybuje. Rýhy vznikají v případech, že stopu vytvoří pouze malá funkční plocha nástroje (hrot, hrana), soustavy rýh v případech, kdy se na tvorbě stopy podílí větší funkční plocha (břit nástroje, čelisti kleští, hasáků apod.). Tyto stopy jsou typické pro nástroje řezné, sečné, stříhací a štípací. Jde o typické mechanoskopické stopy, které jsou často (zejména v případech soustavy rýh) vhodné pro individuální identifikaci nástroje. "Stopy zhmožděné vznikají většinou při opakovaném použití nástroje na jednom místě, kdy dojde k vzájemnému složitému překrývání jednotlivých stop ake vzniku v podstatě nevyhodnotitelné změti jednotlivých identifikačních znaků. Jiný mechanismus jejich vzniku souvisí s mechanickými vlasmostmi objektu, který stopu přijímá (nevyhodnotitelné stopy po páčení ve dřevě nebo jiných materiálech). Zhmožděné stopy nejsou vhodné pro individuální identifikaci nástroje, v některých případech je však identifikace možná metodami práce s mikrostopami, pokud lze ve stopě nalézt malé, použitelné úseky nepoškozené stopy. Stopy kombinované vznikají kombinací jednotlivých mechanismů vzniku stop, jak již byly uvedeny. Možnosti jejich využití se liší případ od případu. 3 3 Vyhledávání, zajišťování a zasílání mechanoskopických stop ke zkoumání Vyhledávání mechanoskopických stop nečiní v kriminalistické praxi závažné problémy. Naprostá většina stop je patrna pouhým okem při pečlivé prohlídce objektů, na kterých se výskyt mechanoskopických stop předpokládá. V některých případech, zejména pří vyhledávání drobných částeček, je potřebné použít jednoduché optické pomůcky. Někdy lze za účasti experta předběžně posoudit, jakým nástrojem byly stopy vytvořeny a v tomto smyslu orientovat pátrání. Při zajišťování mechanoskopických stop se vždy upřednostňuje zajištěni in nátura. Spočívá buďto v zajištění celých menších předmětů s mechanoskopickými stopami nebo v oddělení části celku se stopami. Oddělení lze provést odříznutím, odstřižením, odmontováním, pomocí úhlové brusky nebo autogenního hořáku, ale vždy je třeba postupovat tak, aby nedošlo k poškození stopy. Zajištění stop in nátura není možné v případech, kdy by tím vznikla značná škoda, došlo by k vážnému poškození drahého nebo jinak cenného předmětu nebo je to technicky neproveditelné. Druhý způsob zajišťování mechanoskopických stop spočívá v jejich fotografování. Fotografuje se podle zásad měrné fotografie a zhotovuje se vždy několik snímků za měněných fotografických podmínek. Významné je i fotografování stopy pod různými úhly a různě směrově orientovanými zdroji světla. Poslední možností zajišťování mechanoskopických stop, v praxi zřídka využívanou, je jejich odlévám. Jako odlévací materiál se používají silikonové kaučuky (tuzemský produkt Lukopren) nebo i sádra. Podobným postupem je vtlačení plastelíny do stopy. Technické a přírodovědné kriminalistícké metody E 21 Mechanoskopie Mechanoskopické stopy zajištěné in nátura i podezřelé nástroje se ke zkoumání zasílají ve vhodných, pevných papírových obalech, aby se zabránilo jejich poškození během přepravy. Rovněž je třeba zamezit mechanickému kontaktu mezi nástrojem a stopou i jejich pohybu v obalu během přepravy. Pro vyloučení pochybností je nezbytné v dožádání přesně specifikovat, na kterých částech nebo místech předmětu má být zkoumání provedeno, příp. tato místa přímo označit (bez poškození stopy). H Způsoby a metody zkoumání mechanoskopických stop a identifikace nástrojů Ve vstupním stadiu mechanoskopického zkoumání se používají postupy vizuální, kdy se přímo na napadeném objektu posuzuje, zda a jakým mechanismem mohla stopa vzniknout za použití konkrétního nástroje; tento postup však dává odpověď pouze na jednoduché otázky. Výhodou vizuálních postupů je jejich rychlost, nenáročnost a názornost. Nejčastěji se mechanoskopické stopy zkoumají optickými metodami, méně často metodami mechanickými nebo chemickými. Optické postupy využívají různé druhy mikroskopů, které pro mechanoskopické účely využívají zvětšení řádově desetinásobná nebo poněkud větší. Užívají se binokulární stereomikroskopy, a to především pro celkové posouzení stopy a funkčních částí nástrojů a mikroskopy komparační, které umožňují současné pozorování dvou objektů (stopy a srovnávacího materiálu) v jednom zorném poli a vyhledání shodných identifikačních znaků. Výsledky pozorování lze dokumentovat obrazově. Optické postupy mají i některé nevýhody dané skutečností, že hlavním činitelem při zkoumání je světlo a stín a vliv osvětlení na zobrazení pozorovaného objektu je proto výrazný. Může tak dojít k situaci, kdy expert vlivem nesprávného osvětlení chybně interpretuje výsledky pozorování a dopustí se chyby. Optické postupy nejsou samy o sobě způsobilé k posouzení výškových poměrů pozorovaného objektu. Jednou z možností, která alespoň qástečně umožňuje studium prostorového uspořádám mechanoskopické stopy, je využití elektronově skanovaci (rastrovací) mikroskopie. Takto lze zkoumat i velmi malé mechanoskopické stopy, protože přístroj umožňuje práci při velkých zvětšeních. Výhodné možnosti při zkoumám mechanoskopických stop poskytuje profilografie, která pořizuje grafický záznam nerovností obsažených ve stopě. Tyto nerovnosti jsou snímány přístrojem (pomocí citlivého hrotu) v různých směrech podle potřeb zkoumání. Zcela odpadá vliv osvětlení a získané grafické záznamy lze po příslušné interpretaci využít pro identifikační účely. Podstatně méně často se využívají při zkoumání mechanoskopických stop postupy fotografické, chemické nebo fyzikální. Fotografické postupy se nejčastěji využívají pro dokumentační účely, případně se fotografie používají jako substituty stop v případech nemožnosti jejich zajištění in nátura. V úvahu přichází i spojení sestříhaných fotografií stopy a srovnávacího materiálu (pokusné stopy) pro důkaz shodnosti identifikačních znaků v obou objektech. Chemické postupy se volt především při zjišťování shodnosti materiálu z úlomku nástroje a zbytku nástroje nebo shodnosti drobných částeček (pilin, spon) s materiálem napadeného objektu. Uvedená zkoumání však spíše spadají do oblasti defektoskopie. Uplatněni fyzikálních postupů je v mechanoskopické praxi málo časté. Individuální identifikace nástrojů podle jejich stop se provádí podle obecných zásad kriminalistícké identifikace. Platí, že individuálně lze identifikovat nástroje, které mají malý počet funkčních částí (nůžky, kleště, sekáče, sekyry, střihače svorníků, dláta, šroubováky a další) a naopak nelze individuálně identifikovat nástroj e s velkým počtem funkčních částí (pily, brusy, rozbrušovací kotouče, pilníky, škrabáky a další), protože při své činnosti vytvářejí ne vyhodnotitelnou změť stop (fakticky stopy zhmožděné). Výjimky z těchto obecných poznatků v konkrétních případech mohou existovat. Nej vhodnějšími druhy stop pro identifikační zkoumání jsou stopy sešinuté. Úspěšnost procesu kriminalistické identifikace závisí i na nosiči stopy. Z tohoto hlediska jsou Technické a přírodovědné kriminaíistické metody E 21 Mechanoskopie zpravidla nejvhodnější stopy vytvořené v kovových materiálech, pryži, některých plastických hmotách a ve tvrdém dřevu. Naopak zpravidla nekvalitní jsou stopy v papíru, kůži, měkkém dřevu, textilu, v tenkých drátech a kovových fóliích. Individuální identifikace nástrojů podle jejich částí (úlomků) není zpravidla obtížná, jde principiálně o identifikaci celku podle částí. Mnohdy postačí pouhé přiložení odlomené části k poškozenému místu nástroje, situace je však obtížnější v případech, kdy byl poškozený nástroj dále používán a došlo k pozměnění lomové plochy a jejího okolí. Obtížná je v mechanoskopii tvorba srovnávacích materiálů (pokusných stop). Obtížnost spočívá v nezbytnosti co nejpřesnějšího napodobení mechanismu vzniku vlastní stopy. Expert musí vytvořit srovnávací materiál nástrojem za podmínek, které existovaly při vzniku stopy (úhel a směr působení nástroje v napadeném objektu, intenzita působící síly a její proměnlivost, změna směru pohybu nástroje během tvorby stopy, použití stejného úseku funkčm části nástroje jako při vzniku stopy a další). Srovnávací materiály Bezpečnostní cylindrická vložka ABUS EXTRA Classe typ EC 700, EC 800, EC900 : JllIJgigltHIgg Obr, 21.6: Bezpečnostní cylindrická zámková vložka fimy EWA s mechanickými a magnetickými stavítky. se nejčastěji vytvářejí v měkkých kovech (v olovu), aby pokud možno nedošlo ke změnám mikroreliéfu funkční části nástroje, ale možné je i použití jiných materiálů. 3 5 Zkoumání zámků, plomb a pečetí Zámky slouží k mechanickému zabezpečeni nejrůzněj ších objektů před neoprávněným vstupem nebo vniknutím do uzavřeného prostoru. Pravý klíč lze z mechanoskopického hlediska chápat j ako nástroj. Nelegální otevření zámků se provádí různými nepravými klíči nebo paklíči, které jsouzhotoveny podle konstrukce jednotlivých zámků. Dalším způsobem překonání zámků je jejich násilné odstranění, např. odvrtáním, rozlomením, působením kyselin, vylomením, odříznutím, vypáčením apod. Dělení zámků na jednotlivé skupiny lze provést podle různých kritérií. Časté je dělení podle účelu na zámky stavební, nábytkové, visací a speciální. V j ednotlivých uvedených skupinách j sou zámky ještě rozděleny podle konstrukce, stupně bezpečnosti, způsobu připevněni, zakování (levé, pravé) a použití. Řada zámkových konstrukcí je dnes již zastaralá nebo používaná pouze pro speciální použití (trezorové zámky). Běžně se v praxi setkáváme se zámky dózickými a se zámky s bezpečnostní cylindrickou vložkou, které jsou modifikovány pro konkrétní použití. Okrajový význam (až na speciální použití) mají zámky heslové. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 21 Mechanoskopie Dózické zámky existují v různých provedeních a běžně se používají jako zámky stavební, ale jejich přesné modifikace i jako zámky trezorové. Uzamykací mechanismus je tvořen stavítky, kterájsou ovládána jednostranně ozubeným klíčem. Stavíťka uzamykají závoru proti pevnému čelu v základové desce zámku a jsou odpružena. Klíč k dózickému zámku sestává ze dříku, oka a zubu. Záběmá plocha zubuje opatřena zářezy, které tvoří uzamykací sestavu příslušného zámku. Při otočení klíčem v zámku o polovinu otáčky zabírají zářezy do stavítek, tím dojde k jejich nadzdvižení do různé výšky a vytvoří se volná cesta pro průchod zamykacího kolíku závory a odemknutí zámku. Zámky s bezpečnostní cylindrickou vložkou jsou opatřeny výměnným kováním, které využívá odpružené kolíky a stavítka k uzamčení válce, ve kterém je otvor pro klíč. Při otvírání cylindrické . \ vložky se klíč zasouvá do klíčového otvoru a postupně stlačuje stavítka a kolíky, Souhlasí-li í hloubka výřezů v dříku klíče s délkami stavítek, vytvoří se mezi povrchem válce a tělem cylindrické vložky mezera, která umožní otáčení válce. Pokud není použit pravý klíč, nedojde k vytvoření mezery, protože válec zůstává zablokován (uzamčen) buďto kolíky nebo stavítky proti tětu cylindrické vložky. Cílem zkoumání zámků je zjištění, zda byl zámek otevřen jinak než pravým klíčem a jakým způsobem. U násilných způsobů překonání zámků je tato skutečnost patrná často na první pohled. V úvahu přichází identifikace nástrojů, které byly použity k přeříznutí nebo přeštípnutí třmenu visacího zámku nebo k rozlomení cylindrické vložky (hasáky, kleště typu SIKA, rozlamovače vložek). Stejný význam má zkoumání mechanoskopických stop vytvořených kasařskými nástroji na trezorech a obdobných objektech. V jiných případech má mechanoskopické zkoumání spíše neidentifikační význam (vypáčení dveřních křídel, roztažení zárubní). V případech, že byl zámek překonán nepravým klíčem nebo paklíčem, je zkoumání možné až po demontáži zámku. Hledají se stopy po působení uvedených objektů uvnitř zámkového mechanismu. Pravý klíč vytváří znaky svého působení stále na stejných místech uvnitř zámku (je omezen svým tvarem, profilem a velikostí), zatímco nepravé klíče nebo paklíče vytvářejí stopy také mimo místa stop vytvořených pravým klíčem. Identifikace nepravých klíčů nebo paklíčů je velmi obtížná, stopy mnohdy neobsahují větší počet identifikačních znaků. Při použití planžet (plochých, příslušně tvarovaných ocelových plátků vsunovaných do klíčových otvorů cylindrických vložek) mají stopy v podstatě charakter mikrostop. Plomby a pečetě jsou označovány jako symbolické uzávěry. Jsou snadno odstranitelné, mnohdy pouhou nikou, ale jejích neporušení svědčí o tom, že chráněný objekt je v původním stavu a nepoškozený. Jejich uplatnění je velmi široké. Plombují se různé měřící přístroje (elektroměry, plynomery, vodoměry), různé zásilky a železniční vagóny, silniční kamióny v mezinárodní přepravě a další. Pečetí se trezory, různé výrobky proti nežádoucí manipulaci, např. v záruční době apod. Plomby a pečetě jsou zdánlivě jednoduchá zařízení, která však pro plnění svých funkcí musí splňovat řadu požadavků, především musí být zhotovena tak, aby je nebylo možné sejmout a opět instalovat bez porušení. Při zkoumání se věnuje pozornost jejich původnosti a neporušenosti a zjišťuje se, zda označení, které je na nich vytvořeno, odpovídá požadovanému označení (oprávněné organizaci, oprávněnému pracovníku, místu instalace plomby nebo pečeti a době instalace). Plomby jsou často zhotovovány z olova nebo plastických hmot a existují v řadě provedení (kotoučové, trubičkové, diskové a další). Pečetě jsou často vytvořeny v plastelíne nebo pečetním vosku různými pečetítky, ale mohou být vytvořeny i v papírové podobě a opatřeny razítky (pečetění spisů, znaleckých posudků). Literatura ANDERLE, I, LIŠKA, P. Současné možnosti a perspektivy zkoumáni identifikačních znaků mechanoskopických stop. Čs. kriminalistika, 1986, č. 2, s. 107-120 CHOCHOL, A. Ekspertyza mechanoskopijna i traseologiczna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 123-138 JANÍČEK, R, PORADA, V. Identifikace v technice a kriminalistice. Soudní inženýrství, 1995, l. 5, s. 9-17 LIŠKA, P. Identifikační znaky mechanoskopické stopy. Čs. kriminalistika, 1985, č. 3, s. 225-233 STRÁŽOVSKÝ, F., KOKTÁN, P. Zámky. Praha: Kriminalisticky ústav VB, 1984 Technické a přírodovědné kriminaiistické metody E 22 Kriminaiistické balistika Kriminalistická balistika S i Pojem, kriminalistický význam a objekty kriminalistických balistických zkoumání Kriminalistická balistika se zabýva mechanismem výstřelu, pohybem střely v hlavni zbraně, dráhou střely při letu na cíl a destrukčními účinky střely v cíli. Kromě toho zkoumá funkčnost zbraní a střeliva a povýstřelové zplodiny. Nezabývá se tedy dalšími otázkami, které řeší vojenská balistika (přesnost zásahu, spolehlivost zbraně, hmotnost zbraní a jejich mobilnost a další) ani otázkami lékařské, příp. biomechanické balistiky (mechanismy poranění a usmrceni osob, působení střely na živý lidský nebo zvířecí organismus). Z vymezení obsahu laiminalistické balistiky vyplývá, že jde o rozsáhlou a nesporně velmi významnou součást kriminaiistické techniky, jejíž využití je v kriminaiistické praxi velmi frekventované. Typické případy využití kriminaiistické balistiky se vztahují k násilné trestné činnosti, k organizovanému a mezinárodnímu zločinu, tedy k závažné trestné činnosti. Objekty kriminaiistické balistiky jsou především všechny druhy zbraní. Za zbraň je z kriminalisticko balistického hlediska považován jakýkoliv předmět, jehož pomocí lze dopravit střelu na cíl. V kriminaiistické praxi se lze nejčastěji setkat s ručními palnými zbraněmi, význam dalších druhů zbraní je podstatně menší. Druhou skupinu objektů kriminaiistické balistiky tvoří střelivo (náboje) všech druhů a jeho jednotlivé části, především střely a nábojnice. Třetí skupinu objektů tvoří předměty zasažené střelou a povýstřelové zplodiny. CQem zkoumání nalezených vystřelených nábojnic a střel je především identifikace zbraně, ze které byly vystřeleny; cilem zkoumání zbraní a střeliva je především zjištění j ej ichfunkčnosti (sťřelbyschopnosti) a určení příčin selhání, cílem zkoumám zasažených objektů je především posouzení druhu a energie střely a její dráhy při letu na cíl; cílem zkoumání povýstřelových zplodin je především určení vzdálenosti střelby, vstřelových a výstřelových otvorů a identifikace střílející osoby nebo prostoru, ve kterém bylo stříleno, příp. objektu, ve kterém byla zbraň přechovávána. Na předmětech zasažených střelou lze nalézt vstřel (místo, kde střela do předmětu vnikla), výstřel (místo, kde střela předmět opustila), průstřel (střelný kanál spojující vstřel a výstřel), zástřel (místo, kde střela v předmětu uvízla) a nástřel (místo, kde se střela od předmětu odrazila). Obr 22.1 Počáteční fáze výstřelu - střela opouští hlaveň. Patrné jsou i uvolněné povýstřelové zplodiny (více na mfo(a>kurzeit.coir>). Technické a přírodovědné kriminaiistické metody E 22 Kriminalistická baiistika Při bližším zkoumání pohybu střely od okamžiku uvedení zbraně do činnosti až do zasažení cíle střelou lze rozlišit tři etapy pohybu střely. Tyto tři etapy existuji vždy u zbraní palných, u ostatních druhů zbraní existovat nemusí. První etapa pohybu střely se týká pohybu střely v hlavni zbraně a nazývá se vnitřní balistika. Druhá etapa se týká krátkého úseku dráhy střely těsně po opuštění hlavně, kdy na střelu ještě případně působi tlak plynů vzniklých při výstřelu (délka úseku dráhy střely je rovna přibližně 10-20 násobku ráže zbraně) a nazývá se přechodová balistika. Třetí etapa pohybu střely se týká zbylé části dráhy letu střely až do zasažení cíle (délka této části dráhy letu střely může být od několika centimetrů až po několik kilometrů) a nazývá se vnější balistika. Pro potřeby kriminaiistické balistiky j e nej významnej ší vnitřní balistika. Podle velikosti kinetické energie střely při dopadu na cíl lze přibližně odhadnout její destrukční účinky. Zvláště významný je odhad při zásahu živého lidského organismu. U střel s dopadovou energií do 20 J/cm2 je nepravděpodobné těžké zranění člověka (s výjimkou zásahu oka, případně jiných atypických zranění). U střel s dopadovými energiemi od 20 do 50 J/cm2 je pravděpodobnost těžkého zranění člověka nebo jeho usmrcení značná, u střel s vyššími dopadovými energiemi je velmi pravděpodobná. Pravděpodobnost poranění nebo usmrcení člověka j e závislá i na tvaru střely, možnostech její deformace při zásahu člověka nebo jejího rozčleňování při pronikám biologickými tkáněmi. Bližší řešení těchto problémů spadá do oblasti lékařské balistiky a biobalistiky. £ Druhy zbraní a střeliva Střelná zbraň je uzpůsobený předmět, který slouží k destrukci cíle střelou, která je uváděna do pohybu okamžitým uvolněním nahromaděné energie. Podle druhu energie, která se v okamžiku výstřelu uvolní, se střelné zbraně rozdělují na tři základní skupiny. Kromě nich existují i atypické zbraně, které se běžně nevyskytují. Základní dělení střelných zbraní je na: v zbraně mechanické, u kterých je střela uváděna do pohybu uvolněnou mechanickou energií, «»> zbraně plynové, u kterých je střela uváděna do pohybu uvolněnou energií stlačených plynů, # zbraně palné, u kterých j e střela uváděna do pohybu uvolněnou chemickou energií střelného prachu, případně pouhé zápalkové sloze. Zbraně mechanické (luky, praky, kuše a další) nemají v kriminaiistické balistice téměř význam. Vzhledem k tomu, že chybí hlaveň, nelze provádět jejich identifikaci podle stop vytvořených na střele (v praxi šípy, šipky, kameny, kousky kovů apod.). Stejně tak nemohou být identifikovány podle stop na nábojnicích, které rovněž chybí. V úvahu přichází posouzení dopadové energie střely a z ní zpětné vyvození technických parametrů zbraně a následně určení její skupinové příslušnosti. Zbraně plynové nemají nábojnicí, ale mají vždy hlaveň, kterou je při výstřelu protlačována střela vyrobená zpravidla z olova a jeho slitin nebo i z oceli. Střely mají nejčastěji kulovitý tvar (tzv. broky) různých průměrů nebo jde o střely poměrně složitě tvarované, jejichž typickým představitelem jsou střely Diabolo (tvar střely přibližně připomíná tvar hříbku). Tyto zbraně jsou způsobilé k individuální identifikaci podle stop na vystřelených střelách, často jsou však -tyto stopy technicky nekvalitní neboje střela po dopadu na cíl značně deformovaná a identifikaci nelze provést. Plynové zbraně využívají energii stlačeného vzduchu, který je stlačen v příslušné části zbraně před každým výstřelem (vzduchovky) nebo je stlačen v zásobníku umožňujícím několik výstřelů bez doplňování vzduchu (větrovky). Jinou možností je využití stlačeného oxidu uhličitého (zpravidla v podobě sifonových bombiček), který umožňuje opakovanou střelbu před následující výměnou spotřebované bombičky (plynovky). Zbraně palné tvoří nej frekventovanější skupinu zbraní, kterou se kriminalistická baiistika zabývá. Až na výjimky mají hlaveň a používají jednotný náboj tvořený nábojnicí, střelou, prachovou náplní a zápalkou. Jsou proto plně způsobilé pro individuálni identifikaci podle vystřelených nábojnic a střel. Dělí se podle různých kritérií. Podle účelu se dělí např. na zbraně sportovní, lovecké, vojenské, signální, poplašné a další. Toto dělení nemá větší kriminalistický význam. Významnější je dělení podle způsobu ovládání na zbraně lafetované (těžké kulomety, děla, mínomety a další) a ruční, které se dělí na krátké (pistole a revolvery) a dlouhé (pušky a samopaly). Ruční palné zbraně se v kriminaiistické praxi vyskytují nejčastěji. Dělení zbrani podle provedení vývrtu hlavně (hlavně hladké, drážkované, polygonálni, příp. další) má význam pro vytváření stop na vystřelených střelách, obdobně jako dělení zbraní podle stupně jejich automatizace a konstrukce má význam pro vytváření stop na vystřelených nábojnicích. Zvláštní skupinu palných zbraní tvoří zbraně vyrobené nebo upravené podomácku. Zpravidla je jejich výroba nelegální a tyto zbraně mají často řadu specifik, které je odlišují od legálně vyrobených zbraní. Sem lze zařadit i zbraně kamuflované (umístěné např. ve vycházkové holi), které patří mezi zbraně zákeřné. Ke střelbě ze současných palných zbraní slouží především továrně vyráběné střelivo, které je produkováno různými výrobci ve velkých sériích. Technické provedení střeliva (nábojů) je z velké části normalizováno, což umožňuje v konkrétní zbrani běžně používat střelivo různých výrobců. Náboje jsou po technické stránce charakterizovány řadou údajů, které dovolují jejich přesnou specifikaci a určení, pro který druh zbraně jsou použitelné. Zásadním technickým údajem nábojůje jejich raz,tj. průměr střely vyjádřený buďto v milimetrech nebo v anglických palcích. Ráž nábojů pro ruční palné zbraně se pohybuje v rozmezí cca 4-15,2 mm nebo analogicky vyjádřená v anglických palcích (např. označení .25 znamená 0,25 anglického palce). Třetí způsob označování ráže je využíván výhradně u loveckých zbraní s hladkým vývrtem hlavně a má historický původ. Jde vlastně o smluvená čísla (např. ráž 12, 16, 20), která byla odvozena od jedné anglické libry olova (454 g). Toto množství olova bylo myšlenkově rozděleno Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 22 Kriminalistické balistika .303 BRITISH CatalogZOOFJ". Own def: J {CaMber: I, Headistamp: 18356, Color code: 1365) Page 1 Scientific name 7,7 X 56R XCR code 0e.D5$.BBC.GS0 Model name Bali Mk.VII Type Ball cartridge Nationality Great Britain Year 1943 Projectile Material Cu pro-nickel Fastening nil ltd Cannelures 0 Weight 160,00 grain, 10.37 grarr Color Silver Tip color code Not defined Powder Type Unknown Color Not defined Weight 37,00 grain, 2,40 grams Case Material Brass ignition . Central tire berdan Cannelures : 0 Color : Not defined Primer Material : Copper Fastening : Ringed Color annUlus : Not defined Color primer : Copper Height - rr,47 Manufacturer Notes : R.O.F.Radway Green, Cleve, Englanr ľ Cordite 5-2, 5,-DM na určitý počet dílů (např. zmíněných 12, 16 nebo 20) a z jednoho dílu byla zhotovena koule. Průměr této koule udává faktický průměr hlavně zbraně. Je tedy zřejmé, že čím je větší číslo ráže, tím je menší skutečný průměr hlavně. Dalšími důležitými údaji nábojů jsou délka nábojnice, její tvar, tvar dna nábojnice, způsob upevnění střely a další. Značný význam má druh zápalu. V současnosti se používají tři druhy zápalu, a to zápal jehlový (zvaný též po vynálezci Lefaucheux), kterýje již zcela zastaralý a náboje tohoto typu se vyrábějí pouze velmi omezeně pro staré zbraně, zápal okrajový, u kterého je zápalková slož umístěna do okraje celého obvodu dna nábojnice & zápal středový, u kterého je zápalková slož umístěna v samostahié části nábojnice (zápalce) zalisované do středu dna nábojnice. Nejběžnější jsou náboje se středovým zápalem, které se používají v pistolích, revolverech, většině pušek a ve všech samopalech. Náboje s okrajovým zápalem se používají u některých pušek (malorážky, fíobertky), u některých sportovních zbraní a dále u zbraní poplašných a různých zbrani průmyslových (jateční přístroje, nastřeíovací přístroje používané ve stavebnictví). Náboje se středovým zápalem se vyrábějí téměř v celé škále používaných ráží, náboje s okrajovým zápalem téměř pouze v rážích 5,6 mm a 9 mm. V okamžiku výstřelu udeří zápalník (koncová část úderníku) na místo nábojnice, kde je umístěna zápalková slož (na okraj nebo do středu dna nábojnice). Tím dojde k její iniciaci a vzniklý plamen zažehne střelný prach umístěný v nábojnici, který po explozivním shoření a vývinu velkého množství plynů o vysokém tlaku vymete střelu hlavní ze zbraně. Historickým druhem střelného prachu je černý střelný prach, kterýje znám již několik 'tisíc let. V současnosti již není jako náplň nábojů používán s vyj imkouperkusních zbrani (zpravidla replik historických zbraní) při různých oslavách a vzpomínkových akcích. Současným výhradně používaným druhem střelného prachu je bezdýmný střelný prach, který je vyráběn v řadě různých variant určených pro různá použití. Důležitou součástí náboje je střela. Základní dělení střel je na střely jednotné a střely hromadné. Jednotné střely mohou být kompaktní, tzn., že j sou vytvořeny pouze z jednoho druhu materiálu, nejčastěji olova nebo železa jako jeden celek a nebo plášťové, které jsou vytvořeny kombinací několika materiálů. Existují střely celoplášťové (jádro střely z oceli, olova nebo jejich kombinací je překryto plechovým pláštěm, který s výjimkou dna střely ji celou zakrývá) a poloplášťové, u kterých plechový plášť ponechává odkrytu špičku střely (vyčnívá z ní jádro) a naopak kryje dno střely. Existují i střely speciální (průbojné, zápalné, trasírovací, expanzní a další), které mají omezené použití. Hromadné střely jsou střely brokové, používané hlavně při lovu zvěře. Jednotlivé náboje se podle svého účelu liší počtem a velikostí broků. Tyto střely jsou součástí nábojů používaných do loveckých pušek s hladkým vývrtem hlavně. V současnosti existují i brokové střely pro některé druhy revolverů. Jako náhradní střelu lze u loveckých brokových nábojů používat i kompaktní střely zhotovené z olova, případně doplněné elementy z plastických hmot. Jejich použití by mělo být omezeno na případy, kdy je lovec ohrožován zvěří, proti které by broková střela nemusela být dostatečně účinná. Jde o střely obchodního označení S-BALL, IDEÁL, BRENNEKE a další. Použití-různých druhů střel je v řadě případů upraveno i legislativně. Tak je stanoveno, a to i mezinárodními právními normami, které druhy střel je možné používat při válečných konfliktech, při obraně napadeného člověka, při lovu zvěře apod. Vznik balistických stop, jejich druhy a výskyt Princip a podstatu vzniku balistických stop na vystřelených nábojnicích a střelách lze snadno vysvětlit, pokud se pro tento účel považují jednotlivé funkční části zbraně za nástroj e, které v průběhu děje výstřelu při styku s relativně měkkým materiálem nábojnice nebo střely vytvoří stopy zcela určitého charakteru na přesně vymezeném místě. Na vzniku stop se podílejí ty funkční části zbraně, které se dostanou do kontaktu s nábojnicí nebo střelou. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 22 Kriminalistkká balästika Na vzniku stop na nábojnici a střele se v průběhu děje výstrelu podílejí různé funkční části zbraně, jak ukazuje toto schéma: , Schéma V: Stopy na střele a nábojnici vznikié při výstřelu. FUNKČNÍ ČÁST ZBRANĚ VYTVÁŘEJÍCÍ STOPU MÍSTO VÝSKYTU STOPY vývrt hlavně plášť střely po celém obvodu zápalník zápalka nábojnice drápek vytahovače hrana obruby a drážka nábojnice vyhazovač dno nábojnice u hrany obruby lůžko pro dno nábojnice dno nábojnice včetně zápalky hrana nábojové komory přední část okraje nábojnice hrana výhozného okénka válcová část nábojnice hrana závěru okraj dna nábojnice výstražník dno nábojnice vývodky zásobníku válcová část nábojnice Pořadí uvedených stop neodpovídá chronologicky ději výstřelu, aleje sestaveno podle významu a četnosti výskytu stop. Je třeba upozornit, že některé druhy zbraní nemusejí mít všechny uvedené funkční částí, a proto nemohou vytvářet jim odpovídající stopy. Vyhledávání a zajišťování balistických stop nečiní zpravidla problémy, předpokladem je kvalitní práce při ohledání místa činu a při ohledání nejrůznějších objektů. Místa nálezu balistických stop se běžnými způsoby dokumentují. Nalezené zbraně je třeba z bezpečnostních důvodů vybít. V nejasných případech je třeba přizvat odborníka. Výjimečně lze dopravit ke zkoumání nabitou zbraň za dodržení maximálně možných bezpečnostních opatření. Spolu se zbraní se zajišťují a ke zkoumání zasílají veškeré náboje a zásobníky, které byly spolu s ní nalezeny. V případech zajištění revolverů se uvádí, ve kterých komorách byly nabity náboje. Vyhledané nábojnice a střely se zajišťují běžnými způsoby, místo nálezu nábojnic je nutné pečlivě dokumentovat, protože může v některých případech poskytnout informaci o stanovišti střelce. Nábojnice ani střely se nijak nečistí a neprovádějí se na nich žádné zkoušky. Při vyjímání střel ze zasažených předmětů je třeba postupovat opatrně, aby nedošlo k jejich poškození, nežádoucí je přímý kontakt střely s kovovým nástrojem. Nábojnice i střely se vhodným způsobem zabalí (např. do papírových obalů), aby nedošlo k jejich poškození během dopravy. K vyhledávám nábojnic a střel v nepřehledných terénech lze použít i služební psy, k vyhledávání střel v menších objektech a v tělech osob nebo zvířat mohou sloužit rentgenové přístroje. Předměty se stopami zásahu střelbou se zajišťují buďto celé (oděvní součástky) nebo se vhodným způsobem oddělí potřebná část. V úvahu přichází i vyjmutí střely z objektu přímo na místě nálezu s případným zajištěním povýstřelových zplodin. § Äl Kriminalistická balistická zkoumání Určení skupinové příslušnosti zbraně je možné podle tvaru a rozmístění stop jednotlivých funkčních částí zbraně na nábojnici a podle počtu, šířky, smyslu otáčení - á úhlu stoupání znaků hlavně (především drážek a polí) zobrazených na střele. V úvahu se bere i ráž, tvar a rozměry nábojnice a střely. Pro účely určení skupinové příslušnosti zbraně podle vystřelených nábojnic a střel slouží specializované katalogy jednotlivých druhů zbraní s vyznačením tvaru a polohy jednotlivých stop vytvořených při výstřelu na nábojnicích a střelách. Tyto katalogy jsou používány při prvotním posuzování nalezených nábojnic a střel pro účely zúžení skupiny zbraní, ze kterých mohly být vystřeleny. Tyto informace slouží pro pátrání po konkrétní zbrani. Individuální identifikace zbraní podle vystřelených nábojnic a střel je založena na porovnávání jednotlivých stop vytvořených funkčními částmi zbraně na nábojnicích a střelách z místa Činu a na pokusně vystřelených nábojnicích a střelách z konkrétní zbraně. Pro tyto účely se využívají komparační mikroskopy a výsledky se fotograficky nebo jinak dokumentují. V české znalecké praxi se využívá systém analýzy obrazu LUCIA (viz kap. 14, § 2), který umožňuje počítačové zpracování obrazu a jeho vytištění na tiskárně. Celý proces je v současnosti technicky plně zvládnutý, podmínkou jsou kvalitní kriminalistické stopy. Obtížná až nemožná je identifikace zbraně podle hromadné střely. Na jednotlivých brocích se pouze výjimečně zobrazí znaky hlavně, které by bylo možno využít pro identifikační účely. V úvahu přichází, a to ještě pouze v některých případech, určení skupinové příslušnosti zbraně. Častým druhem kriminalistických balistických zkoumání je zkoumání vlastností zbraní. Tento druh zkoumám má neidentifikační charakter a jsou při něm zjišťovány nejrůznější vlastnosti zbraně, její původ, úpravy a funkčnost (střelbychopnosť). Zjišťuje se drah a výrobce zbraně, rok výroby a další popisné údaje. Dále se zjišťují různé úpravy (často neprofesionálni), které mnohdy vedou k funkčním závadám (nechtěné nebo samovolné výstřely). Zvláštní pozornost je věnována zbraním, které j sou zásadním způsobem upraveny (vlastně přestavěny), nejčastěji k použití jiného druhu střeliva (např. přestavba vzduchovek na malorážkové střelivo) a zbraním podomácku zhotoveným. Vždy se zjišťuje funkčnost zbraně a hodnotí se i energie střely z hlediska možného poranění nebo usmrcení člověka. Častým úkolem zkoumání zbraní je posouzení možností náhodného výstřelu při pádu zbraně na zem nebo příčiny selhání zbraně. Všechny nalezené zbraně jsou vyhodnocovány i z hlediska jejich možného použití v případech doposud neobjasněné trestné činnosti. Pro tyto účely je ze zbraně experimentálně vystřeleno a získané vystřelené nábojnice a střely jsou komparovány se sbírkou nábojnic a střel z míst doposud neobjasněných trestných činů. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E VObt. 22.3: Fotografie dna nábojnic s patrnými odlišnými stopami iápalníRiľ :\ (na nábojnici vlevo jo mezi písmeny G a £ viditelná stopa vyhazovače). -: Analogickým druhem zkoumání je zkoumání vlastností střeliva (nábojů). Zjišťuje se opět druh, výrobce a rok výroby, dále se určuje, pro jaké zbraně je střelivo určeno. V případech pochybnosti (zejménau staršího střeliva) se experimentálně zjišťuje jeho výkon, tj. především dopadová energie střely v konkrétních podmínkách. Významným druhem zkoumání je zjišťování příčin selhání střeliva (např. chybějící prachová náplň, chybějící zápalková slož, chybná montáž střeliva apod.). Požadavky na tento druh zkoumání se zpravidla týkají případů, kdy měla být zbraň oprávněně použita (např. v policejní činnosti), ale nedošlo k výstřelu. V rámci zkoumám střeliva přichází v úvahu 22 Kriminalistická balistika i zkoumání jeho jednotlivých částí, jako jsou jednotlivé střely, nábojnice, krytky a zátky u brokových nábojů apod. 9 3 Zkoumání povýstřelových zplodin Povýstřelové zplodiny (někdy též nazývané vedlejší produkty výstřelu) jsou různé kovové a nekovové částice vzniklé hořením prachové náplně náboje a zápalkové sloze a průchodem střely vývrtem hlavně. Dále sem patří i nejrůznější nečistoty vymetené střelou ze zbraně v průběhu výstřelu (rez, zbytky konzervačních prostředků). Povýstřelové zplodiny se projeví v okamžiku výstřelu opticky jako záblesk nebo plamen a dým v okolí ústí hlavně střílející zbraně (viz obr. 22.1). Část povýstřelových zplodin uniká i různými netěsnostmi zbraně a zachycuje se na rukou a oděvních součástkách střílející osoby i na předmětech v blízkosti střelby. Množství hmoty v povýstřelových zplodinách je velmi malé. Povýstřelové zplodiny mají velmi omezený dolet. Vzhledem ke svým malým (mikroskopickým) rozměrům i velmi malé hmotnosti jsou intenzivně brzděny odporem vzduchu, a pokud se nezachytí na nějakém objektu, klesají k zemi nebo j sou vzdušnými proudy rozptylovány. Z ústí hlavně se povýstřelové zplodiny rozptylují v ideálním případě kuželovitě, přičemž vrchol kuželu je situován vústí hlavně. Dolet povýstřelových zplodin v přímém směruj e asi 2 m u krátkých ručních palných zbraní a asi 3 m u dlouhých ručních palných zbraní (údaje jsou informativní). Pokud je y uvedených vzdálenostech před ústím hlavně střílející zbraně zasažen nějaký předmět, dojde k zachycení povýstřelových zplodin v okolí vstřelového otvoru na zasaženém objektu. Čím je plocha záchytu větší, tím bylo stříleno z větší vzdálenosti, a naopak. Takto zachycené povýstřelové zplodiny lze chemicky zviditelnit kontaktní difúzni metodou na upravený fotografický papír, např. průkazem olova, mědi, niklu nebo železa, které jsou běžně součástí povýstřelových zplodin. U krátkých vzdáleností (řádově desítky centimetrů) je často i pouhým zrakem patrný začazený obrazec. Zkoumání povýstřelových zplodin slouží především k určení vzdálenosti střelby. Významné je při posuzování možnosti sebevraždy nebo sebepoŠkození, protože je známo, že si člověk může způsobit sám zásah do životně důležitých center organismu z maximální vzdálenosti cca 75 cm. Povýstřelové zplodiny, které unikly netěsnostmi zbraně při střelbě, mají společně s povýstřelovými zplodinami, které unikly z hlavně, význam též pro posouzení, zda konkrétní osoba střílela nebo byla v blízkosti střelby, zda bylo stříleno v určitém prostoru (v automobilu, místnosti) nebo zda v určitém místě či zavazadle byla umístěna palná zbraň. Pro tyto účely se zajišťují povýstřelové zplodiny (např. na rukou střelce) metodami zajišťování mikrostop a získané vzorky se vyhodnocují v zorném poli elektronového skanovacího mikroskopu. Částečky mají typický tvar i chemické složení, Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 22 Kriminalistické balistika Obr. 22.5: Odevní součástka se stopami vstrelu které lze zjistit chemickými a fyzikálně chemickými metodami. V úvahu přicházejí i další, moderní způsoby analýzy. Zkoumání po vystřelo vých zplodin může přispět i k určení doby, kdy bylo naposledy ze zbraně stříleno. Výsledky těchto zkoumání však nejsou přesvědčivé a tento problém není doposud uspokojivě vyřešen. Obr. 22.6: Zviditelnění povýstřelových zplodin kontaktně difúzni metodou. Levý sloupec měď a nikl, pravý sloupec olovo a železo. Vzdálenost střelby: horní obrázky 5 cm, prostřední 35 cm a dolní 60 cm (OKTE Praha). Technické a přírodovědné kriminalistické metody E Literatura BAUER, P. Stanovení vzdálenosti střelby chemickými metodami. Odborná sdělení Krimiiialistíckéha ústavu, 2000, 1.2, s. 13-15 BAUER, P., CERNY, M. Nové možnosti stanovení vzdálenosti střelby. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 2000, č. 2, s. 16-19 DANIŠ, I. Zjišťování a detekce povýbucíiových zplodin. Odborná sděleni Kriminalistického ústavu, 1994, č. 2, s. 17-21 FOJTÁŠEK, L. a koi. Povýstřelové zplodiny - metody jejich zajišťování a důkazní hodnota výsledků analýzy. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 2000, i. 2, s. 8-12 HAVEL, L, ZELENKA, K. Možnosti detekce povýstřelových produktů metodou energodispersní rentgenové fluorescenční spektrometrie. In: NĚMEC, M. (red.) Kriminalistika na prahu XXL století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 65-76 JAROSZ, J., BROŽEK-MUCHA, Z. Ekspertyza balistyczna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sa_dowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 139-165 KULICKI, M. Dowodowa problematika wspólczesnej broni strzeleckiej. Kraków : Wydawnictwo Institutu Ekspertyz Sadowych, 2001 LIŠKA, P. Posuzování ranivého účinku střelné zbraně v trestním řízení. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu VB, 1980, č. 7, s. 3-46 LIŠKA, P. Zbraně a střelivo. Praha : Kriminalistický ústav VB, 1985 MAZÁNEK, M., SUCHÁNEK, J. Povýstřelové zplodiny a jejich význam v kriminalistické praxi. Kriminalistika, 2000, č. 1, s. 45-50 PLAŇKA, B. Expertízni systém BALISTIKA jako projekt aplikace nových technologií do standardní kriminalisticko technické disciplíny. Kriminalistika, 1996, č. 3, s. 194—201 SCHYMA, K., SCHYMA, P. Spurensicherung an der Schufíhand-Môglichkeitenund Probléme. Der Kriminalist, j 1998, Nr. 4, s. 169-171 TEXL, P., HOSPODÁŘSKÝ, V, ŠVEHLA, L. Povýstřelové zplodiny - komplexní pohled. Odborná sdělení . Kriminalistického ústavu, 2000, č. 2, s. 4-7 Trasologie 1 Pojem trasologie, její význam a objekty zkoumání Trasologie je obor kriminalistické techniky, který se zabýva vyhledáváním, zajišťováním a zkoumáním stop bosých a obutých nohou, dopravních prostředků a dalších stop podobného druhu. Z hlediska kriminalistické identifikace jsou objektem trasologie stopy jak osob, tak i věcř a případně i zvířat. Trasologie se zabývá zkoumáním uvedených stop, pokud jsou v nich zobrazeny znaky vnější struktury objektu nebo pokud obsahují informace o biomechanickém obsahu těchto stop. Mezi hlavni druhy trasologických stop patri: * stopy bosých nohou člověka, «» stopy obuvi, íí stopy lidské bipedální lokomoce1, » stopy nejrůznějšich dopravních prostředků s výjimkou stop kolejových vozidel, @ stopy zvířecích nohou, S stopy částí lidského těla nepokrytých papilárními liniemi nebo stopy vytvořené oblečenými oděvními součástkami, m** ^pámvétot Mik* M *>5i MSBBSťl 7)y o*kv( sportovní Značka obuvi LINS Nápisy na podešvi Staré kal. číslo Poznámka Sportovní obuv prodávaná na tržištích Vietnamci. Upozorněni; Zobrazená podeSev může být použita i pro jiný svršek, než který je uveden. Fotografie dezénu podešve 23 Trasologie Obr. 23.8: Zjištění hodnot rozchodu a rozvoru ze stop automobilu při jeho otáčení couváním. Dokumentace shodnosti komparační metodou - překrýváním (Vloupáni do bytu - stopa ř. 2 byla zajištěna na vnitřní straně dveři v blízkostí kukátka) 13 11 10 . 9 8 -7" Stopa č. 2 Překrytý obrázek = Stopa č. 2 + KO Kontrolní otisk (KO) (ve sTtodných částech červený) levého ucha podezřelého Vyznačené body č. 1-13 označují tvarovou a rozměrovou shodnost částí ucha. Shodnost je dokumentována v překrytí stopy č. 2 a KO ucha podezřelého, červeným zobrazením. í::Qbr:;23.:^ Technické a přírodovědné kriminalistické metody E KARTA CHE1LOSKOPIJNA I. Nazwisko .................. . 2. Imioiia 3. Imi$ ojca........í^&C^A.................................... 4. Data Í míejsce urodzení n Č?Á.^/$ÍJP. 5. -Miejscezamieszkania......^tľí^^^^. . . .>^S^ŕí^ÍJréyé?... ^ZjC 6. FQĚO£ríifovvariy j dakiyloslcopowany ............ 7. Powód pobiernnin mnteriahí porównEiwczeíjo .. S. Uwíiui Slad poiówm \c ■ ih 2 piecke PoíTpís osob}, otf kíórcj pobráno š lad porówiume^v itn karíce pod sladem Podpis osoby. Oíl kiórcj pqÉjfMiiO síad pormv;;;mcy.y fia kíirtcc pod šl EKlnňi Šiiiíl poió\nir,«c7. nr .i picczcc Podpis osoby, od kĚorcj pobntno slad porówuawc^y na kíiľfee pod ŕládem ]Vds>is itM^y. ti-.i k(0(..j nňlFJetiuiň .!„!» ./wi. , , ::":*k^Xi^'./ Obr. 24.1: Složení původ níhGiiÉWSJed^ ■ *3>*fi.Vf. ŕ : :í * ig S -8 <8 #;■;£ znečitelňující vrstva neobsahuje grafítický uhlík, jako je tomu např. v případech grafitových tužek nebo černých tuší). Text na spálených materiálech lze přečíst pouze v případech, kdy je papír spálen do černé barvy (spálené zbytky obsahují grafítický uhlík). Papír spálený nedokonale má hnědou barvu a text v něm- zaniká. Papír, vystavený vyšší teplotě než která způsobí spálení do černé barvy, je tvořen jíž pouze popelovinami bělavé barvy a není soudržný. Papír spálený do hnědé barvy lze v laboratorních podmínkách zahřát, pokračovat v procesu hoření a převést ho do černé barvy. Zkoumám spáleného papíruje v praxi málo časté. Zhotovení dokonalých padělků je vzhledem k existenci technické ochrany krajně obtížné. K jejich vytvoření se používají různé techniky. Snadno lze odhalit padělky vytvořené kreslením, kolorováním fotografií nebo černobílých kopií. Kvalitnější jsou padělky vytvořené různými tiskovými technikami a v poslední době i padělky zhotovené na barevných kopírkách a zejména padělky zhotovené pomocí složité počítačové techniky. Padělky platidel jsou pro posouzení jejich nebezpečnosti rozděleny do pěti skupin, počínaje padělky primitivními až po padělky schopné oklamat i zkušeného pracovníka banky a dalších peněžních ústavů. 5 !3 Hlavní způsoby zkoumání listin, dokladů, cenin a platidel Při zkoumání listin, dokladů, cenin a platidel se využívají nedestruktivní a destruktivní metody zkoumání. Nedestruktivní metody zkoumání nikterak nepoškozují zkoumaný objekt, destruktivní metody zkoumání na něm způsobují drobné změny, jako jsou např. barevné skvrny, odstraněné části textu nebo vyříznuté drobné části objektu. Optimální výsledek zkoumání poslcytuje vhodná kombinace obou skupin metod, v některých případech je však nutné respektovat požadavky na nepoškození objektu a lze proto použít pouze metody nedestruktivní. Mezi základní nedestruktivní metody zkoumání patří: Vizuální zkoumání, které spočívá v prohlídce zkoumaného objektu prostým zrakem za případného využití bílého, žárovkového světla. Objekty lze pozorovat jak v procházejícím, tak i dopadajícím světle. Lze tak zjistit místa zeslabeného papíru po odstranění části textu, použití chemických prostředků, ale i některé technické ochrany, jako jsou vodotisky, ochranná vlákna a další. Vizuálním zkoumáním lze zjistit v podstatě pouze hrubé zásahy do objektu nebo přítomnost či absenci některých viditelných prvků technické ochrany. V některých případech lze zjistit další informace použitím barevných filtrů, kterými se vyčlení z bílého světla pouze určitá oblast vlnových délek. Tak lze např. zjistit použití dvou druhů psacích prostředků, které se v bílém světle j eví stejně. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 24 Kriminalistické zkoumání iistin a písma psacích strojů Mikroskopická zkoumání umožňuji detailní pozorování a zkoumání objektu. Lze např. pozorovat změny ve struktuře papíru, překrývající se tahy psacích prostředků a znaky překreslování nebo obtahování písmen, číslic a znaků, pořadí křížených tahů, charakter tiskových linií, existenci úmyslných chybotisků a další. Ultrafialové záření slouží zejména k vyvolání fluorescence některých psacích prostředků, razítkových barev, ochranných vláken, míst působení chemikálií apod. Využívají se různé laboratorní zdroje tohoto záření, které většinou vysílají záření o vlnové délce 254 nebo 366 nm (nanometrů). Infračervené záření se využívá zejména pro svou schopnost pronikat některými materiály. Tak lze zčitelnit řadu zakrytých textů, přečíst text na silně zašpiněných objektech apod. Podmínkou je, že zakrývací materiál nesmí obsahovat grafitický uhlík (např. grafitové tuhy, tuše), protože tímto materiálem infračervené záření neproniká. Pro praktické využití jsou k dispozici infravizory, což jsou přístroje, které převádějí neviditelné infračervené záření do viditelné oblasti. Rentgenové záření je v současnosti využíváno velmi omezeně, většinou pouze při prozařování historických objektů. Naopak velký praktický význam má rentgenová ■■Ni 1 •.!.-;:'í.':í:-r-:l ': i "I "i i- ! i ...i. _i;_U.: .;. ! ' i:" ío|Š| !r«; i-: i. |sj Ni jí/pj S^II^B : ..I *......ppíí ^.2:.;FótograíÍe fluorescenční analýza, která umožňuje určit prvkové chemické složení zkoumaného objektu nebo jeho částí (např. ochranných proužků). Metoda je sice svým principem nedestruktivní, ale omezené pracovní prostory těchto přístrojů umožňují vložení pouze malého objektu, což často vede k nutnosti jeho poškození. Výsledky nedestruktivních zkoumání lze většinou bez problémů fotograficky dokumentovat. Mezi základní destruktivní metody zkoumání patří: Elektronová mikroskopie, která dovoluje pracovat s velmi vysokými zvětšeními a kromě toho umožňuje i nedestruktivním způsobem provádět chemickou prvkovou analýzu různých drobných částí zkoumaných objektů. Využívá se pro určování tiskových technik, druhů papíru, textů zhotovených na počítačových tiskárnách a další. Svou povahou je sice metodou nedestruktivní, ale velikost pracovního prostoru přístroje umožňuje vložení pouze velmi malých předmětů, v praxi tedy se zpravidla nelze obejít bez rozdělení zkoumaných objektů na části. Kapkové analytické metody jsou principiálně velmi jednoduché chemické reakce, které se většinou provádějí přímo na zkoumaných objektech. Na zkoumané místo se kápne kapka příslušného činidla a pozoruje se případná změna barvy, vznik sraženiny nebo výjimečně uvolňování bublinek plynů. Tak lze prokázat různé příměsi v papíru, psacích prostředcích, razítkových barvách, ale i použití stěrači pryže. Po použití kapkových reakcí vždy zbude na zkoumaném objektu patrná skvrna. Chromatografické metody jsou využívány především v provedení chromatografie papírové a na tenké vrstvě. Hlavní uplatnění mají při zkoumání psacích prostředků a razítkových barev, v úvahu přichází i zkoumání lepidel a tiskových barev. Postupuje se tak, že se ze zkoumaného objektu odškrábne nebo vyřízne malá část s potřebnou substancí, ta se extrahuje do vhodného rozpouštědla a vzniklý roztok se chromatograficky analyzuje. Metody ultrafialové a infračervené spektrofotometrie se využívají pro obdobné účely jako metody chromatografické, stejný je i způsob odebírání vzorků ke zkoumání. Ze získaných absorpčních spekter lze v některých případech jednoznačně chemicky identifikovat jednotlivé složky zkoumaného vzorku. Kromě uvedených nedestruktivních a destruktivních metod zkoumání jsou využívány i jednoúčelové zkoušky, které však nejsou příliš frekventované. Jde např. o důkaz stěrači pryže na papíru, zkoumáni křížených tahů (zjištění, který tah psacího prostředku byl napsán dříve a který později), určení stáří textu, zkoumání spáleného papíru, tiskových a rozmnožovacích technik a další. Nesporně se bude v budoucnosti zvyšovat význam zkoumání textů vytištěných na počítačových tiskárnách, případně kopírovaných na různých typech kopírek. Cílem těchto zkoumaní bude především identifikace příslušných technických prostředků, tedy tiskáren a kopírek. Prozatím je však v této oblasti řada nevyřešených problémů. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E Dokumentace rozdílných razítek komparační metodou Obraz sporného otisku razítka ,SPORNE Dělicí rovina SROVNÁVACÍ Dělicí rovina Obraz srovnávacího otisku razítka Velké možnosti při zkoumání listin nabízí počítačový systém analýzy obrazu; v české znalecké praxi je vytižíván systém LUCIA, vyvmulý firmou Laboratorylmaging, s. r. o, Praha. Zkoumání písma psacích strojů Psací stroje byly v minulosti vyvinuty pro účely snadné a hlavně čitelné písemné koiminikace. Nezanedbatelný byl i estetický vzhled písma a možnost současného pořízení několika kopií. V současnosti význam psacích strojů v lidské činnosti výrazně klesá a na jejich místo se posunují počítače, které oproti psacím strojům poskytují velké množství možností, kterými psací stroje nedisponují. Přesto se však v kriminalistické praxi texty napsané na psacích strojích stále vyskytuj í a i v obchodní síti jsou nové psací stroje stále k dispozici. Lze proto očekávat, že ještě dlouhou dobu bude kriminalistika řešit problémy identifikace psacích strojů podle jejich písma. Dělení psacích strojů je možné podle řady kritérií. Běžné je dělení podle pohonu na psací stroje mechanické, u kterých jsou veškeré funkce ovládány fyzickou silou písaře a na stroje s elektrickým pohonem, u kterých písař stisknutím příslušné klávesy nebo jiného ovládacího 24 Kriminalistické zkoumání listin a písma psacích strojů prvku fakticky sepne elektrický spínač a další činnost provede již elektricky ovládaný mechanismus. Psací stroje mechanické mohou v písmu více reagovat na úroveň pisárskych dovedností písaře, a to zejména na rovnoměrnost jeho úderů. Dále podie uvedeného dělení existují i psací stroje ovládané dálkově, což jsou dálnopisy, případně psací stroje jednoúčelově konstruované k laboratorním přístrojům. V současnosti jde již pouze o raritní výskyt. Kriminalistický důležité dělení psacích strojů je podle konstrukce psacího mechanismu. Tak existují psací stroje s typovými pákami, psací stroje s kulovou hlavou, psací stroje s typovým kolem a psací stroje s typovou válcovou výsečí. Nejčastěji používané psací stroje pro osobní účely mají typové páky a jsou mechanické, psací stroje používané v různých institucích jsou v současnosti osazeny zpravidla kulovými hlavami nebo typovým kolem a mají elektrický pohon. Z kriminalistického hlediska je důležité, že kulovou hlavu i typové kolo (často slangově nazývané „kopretina") lze snadno měnit a u jednoho psacího stroje tak podle potřeby používat různé psací elementy - tuto skutečnost je třeba zohlednit při identifikaci psacího stroje. V písmu psacích strojů se odráží "řada znaků jednotlivých funkčních částí psacího stroje. Především jde o řez (tvar) jednotlivých písmen vyznačených na psacím elementu. Těchto řezů je velké množství, v tuzemsku se nejčastěji vyskytují následující: Diplomat, Elite (tzv. perlička), Pica, Technopica, Imperiál a Medium Roman. Dalším důležitým znakem je rozteč, tj. vzdálenost středů dvou vedle sebe ležících písmen. Taje u většiny psacích strojů konstantní a je dána jejich konstrukci, může však být i proměnlivá (proporcionální písmo). Konstrukcí psacího stroje je dána i velikost řádkováni, kterou lze z textu zjistit proměřením. Důležitou funkční částí psacího stroje je klávesnice, u které je významný počet kláves (rozsah klávesnice), který udává počet různých znaků, které lze napsat a dále její mutace, která určuje, pro který jazyk je psací stroj konstruován. Vyhodnocením textu napsaného na psacím stroji lze tak zjistit druh psacího stroje podle jeho účelu (standardní, přenosný, cestovní) i jazyk, pro kterýje především určen. Další funkční části psacího stroje se v jeho písmu již projevují méně nebo nepravidelně. Jde např. o druh použité barvící pásky, délku válce psacího stroje, existencí tabelátoru, zarovnávače okrajů apod. Vyhodnocením všech uvedených znaků je možné určit skupinovou příslušnost psacího stroje a zúžit tak okruh psacích strojů, na kterých mohl být sporný text napsán. K tomu slouží tzv. typovací systém psacích strojů, ve kterém jsou ve formě rozsáhlé tabulky zpracovány identifikační údaje o psacích strojích různých výrobců a jimi vyráběných modelů s roky výroby a rozsahem výrobních čísel. Tento systém však v současnosti není ani zdaleka úplný, protože je v tuzemsku k dispozici řada psacích strojů zahraniční výroby, o kterých potřebné identifikační údaje chybí. Individuální identifikace psacího stroje podle jeho písma se provádí podle nálezu individuálních odchylek v textu. Jde např. o nerovnoměrné otištění písmene nebo znaku, o poškození písmene nebo znaku, o nedodržování roviny řádku, vychýlení písmene nebo znaku ze svislé nebo vodorovné roviny, otiskování dvojznaků (současné otisknutí dvou neúplných písmen nebo znaků umístěných na typové páce, příp. jiném psacím elementu) apod. Jako srovnávací materiál pro identifikační účely se používá zkouška písma psacího stroje. Ta se zhotovuje stanoveným způsobem na list čistého papíru tak, aby byla Technické a přírodovědné kriminalistické praxe E zachycena všechna písmena a znaky, které jsou na klávesnici psacího stroje, aby byly použity všechny velikosti řádkování a uvedeny í identifikační údaje psacího stroje.- Spornými materiály jsou nejčastěji různé anonymní, hanlivé, urážlivé a výhružné texty, ale v úvahu přicházejí i různé dopisované údaje ve smlouvách, účetních dokladech a závětích. Z hlediska zpracovatelnosti se tyto materiály dělí na zpracovatelné, za které jsou považovány originální texty dostatečně dlouhé (alespoň několik řádek) bez mechanického či jiného poškození, na obtížně zpracovatelně, za které se považuji první kopie textu (první průklepy), texty krátké a málo poškozené a na nezpracovatelné, za které se považují druhé a další kopie textu, texty rozmnožované nějakou kopírovací metodou, texty rozpité, silně poškozené a velmi krátké. Z textu napsaného na psacím stroji nelze téměř nikdy usuzovat na identitu písaře, protože tyto texty obsahují pro tyto účely pouze velmi málo, a to ještě nejistých informací. Literatura BÍLEK, M. LUCIA — ideální prostředek pro technické zkoumání dokladů a písemností a zkoumání písma psacícn strojů. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999, S. 1, s. 14-18 FABIAŇSKA, E. Ekspertyza dokumentów. In: WÓJC1K1EW5CZ, J. (rcd.) Ekspertyza sadowa. Kraków: Zakamycze, 2002, s. 167-182 KOLECKI, H. Techmckokrymínaiistyczne badania autentyeznošci dokumentów publieznych. Poznaň : Wydawnictwo Poznaňskie, 2002 KOLECKI, H. (red.) Technickokryminalistyczne badania autentyeznošci dokumentów publieznych. (Materiály I i II Konferenci). Poznaň : Wydawnictwo Poznaňskie, 2002,2003 MUSIL, M. Expertiza písma psacích strojů. Praha : Kriminalistický ústav VB, 1984 MUSIL, M. Nové systémy psacích strojů a jejich identifikace. Kriminalistický sborník, 1987, č. 4, s. 240-247 MUSIL, M. Grafická diagnostika. Praha : Kriminalistický ústav VB, 1990 STRAUS, J., SVOZIL, K. Současné způsoby padělání poštovních známek. Kriminalistika, 1999, č. 1, s. 65-71 Kriminalistická pyrotechnika Pojem a význam kriminalistické pyrotechniky V současné době se v různých technických oborech stále častěji využívají výbušniny pro usnadnění práce. Jde o práce v hornictví, lomech, ale i ve strojírenství při tváření konečných výrobků, při demoličních pracích i v zemědělství. Zcela nezastupitelné místo mají výbušniny ve vojenství. Využívání výbušnin může vést k nežádoucím následkům při jejich nesprávné aplikaci a též k jejich zneužívání. Zvláštní problém představují amatérsky (podomácku) zhotovované výbušniny, které mohou způsobit značné hmotné škody, zranění a usmrcení osob. Práce s výbušninami vyžaduje vysokou odbornou kvalifikaci. Kriminalistická pyrotechnika se zabývá zkoumáním neznámých předmětů a látek za účelem zjištění, zda jde o výbušninu nebo munici, určuje jejich druh a způsobilost k iniciaci a jaké následky mohou po iniciaci výbušniny vzniknout. Dále se zabývá řešením otázek, zda a jak došlo k výbuchu výbušniny (nikoliv jiné látky, např. zemního plynu), jaké byly následky výbuchu, jaká výbušnina nebo munice vybuchla, co bylo příčinou výbuchu a posuzuje podle povýbuchových zplodin a různých zbytků, o jaký výbušný předmět se jednalo. Pro posuzování uvedených otázek je nezbytné, aby kriminalistický pyrotechnik měl velmi rozsáhlé znalosti o výrobě a vlastnostech různých výbušnin, o trofej ní munici, současné armádní munici, znal příslušné komerční výrobky a způsoby zacházení s nimi, ovládal příslušnou legislativu a měl i potřebné specializované chemické a fyzikálně chemické znalosti. Při své činnosti využívá kriminalistická pyrotechnika celou řadu metod a prostředků, které jednak přebírá z technických a přírodních věd, ale především si je upravuje pro svoje specifické potřeby. i á. Pojem výbušnin a jejich druhy Výbušninyjsou charakterizoványjako látky, ve kterých probíhají velmi rychlé exotermické (teplo uvolňující) chemické reakce, během kterých je současně uvolňováno velké množství plynů o vysokém tlaku. Pro průběh těchto reakcí neni potřebné dodávat z okolí kyslík, protože kyslík je již chemicky vázán ve výbušninách a v průběhu reakce Technické a přírodovědné kriminalistické metody E tento děj dotuje. Charakteristickou vlastností výbušné přeměny je její vysoká rychlost, která závisí na druhu výbušniny, dále pak na podmínkách výbuchu a druhu roznětu. Existují dva základní druhy výbušné přeměny, a to explozivní hoření, které se šíří poměrně malými rychlostmi a jehož rychlost stoupá se stoupajícím okolním tlakem, a detonace, která se šíří velmi vysokými rychlostmi (několik tisíc metrů za sekundu) a její rychlost není na tlaku příliš závislá. Výbušniny, které byly uvedeny do činnosti, jsou vždy charakteristické ničivým účinkem na okolí. Tato jejich schopnost se nazývá brizancí. Po výbuchu vzniká vždy velké množství plynných produktů, včetně toxického oxidu uhelnatého. Kromě toho dochází i k rozptýlení malého množství výbušniny, aniž došlo k její výbušné (chemické) přeměně. Je to dáno skutečností, že děj vybuchuje mnohdy tak rychlý, že dříve, než dojde k chemické reakci uvnitř výbušniny, je její malá část mechanicky působením plynů rozptýlena. Tato skutečnost má zásadní kriminalistický význam, protože v řadě případů umožňuje identifikovat výbušninu analýzou povýbuchových zplodin. Další jevy výbuchu spočívají v tlakových, zvukových, světelných, seismických a tepelných efektech a ve střepinovém působení. Výbušniny se dělí na střeliviny, trhaviny, třaskaviny a pyrotechnické sloze, ke kterým se zpravidla řadí i podomácku připravené výbušniny. Střeliviny jsou charakteristické explozivním hořením. Používají se jako prachové náplně do nejrůznějších druhů nábojů, ale slouží téžjako náplně do zápalnic, zpožďovačů a dalších pyrotechnických výrobků. Uplatnění nacházejí též jako pohonné hmoty v některých raketách. Střeliviny v nábojích po své iniciaci udělují střele potřebnou energii. U pyrotechnických výrobků lze většinou zajistit, aby hoření probíhalo po poměrně přesnou dobu, což umožňuje konstrukci časového roznětu. Nej starší 25 Kriminalistické pyrotechnika střelivinou je černý střelný prach, který je v současné době využíván pouze velmi omezeně. Současnými druhy střelivin jsou bezdýmné střelné prachy, které jsou běžně využívány v nejrůznějších nábojích nebo jako pohonné hmoty raketových střel. Trhaviny jsou určeny k různým trhacím pracím a dále jako účinná slož vojenské munice. Patří mezi ně např. trinitrotoluén (TNT), hexogen, oktogen a další. K výbuchu jsou přiváděny pomocí různých typů rozbušek. Vojenské trhaviny jsou zpravidla jednosložkové, průmyslově trhaviny jsou zpravidla tvořeny směsí několika látek a určeny pro konkrétní použití (v dolech, lomech, strojírenství, při terénních úpravách apod.). Zvláštní skupinu trhavin tvoří plastické trhaviny, které jsou charakteristické svou trvalou plasticitou, která umožňuje jejich tvarování do nejrůznějších podob a snadné oddělování potřebného množství. Trvalá plasticita umožňuje i zhotovení různých napodobenin neškodných předmětů, což je využíváno v teroristické činnosti. Právě riziko zneužívání plastických trhavin vedlo k uzavření mezinárodních dohod, které se týkají jejich povinného značkování, umožňujícího určit výrobce. Třaskaviny jsou velmi citlivé výbušniny, které lze snadno iniciovat různými podněty (úderem, teplem, elektrickým proudem, třením, plamenem a dalšími). Používají se ve formě iniciátorů (rozbušky, palníky, roznětky, zápalkové sloze), které po iniciaci přivedou k výbuchu trhavinu nebo střelivinu. Průmyslově se vyrábějí pouze některé druhy třaskavin, jejichž výroba je z bezpečnostních důvodů ještě únosná. I tak hrozí nebezpečí výbuchů a havárií, při jejich výrobě. Pyrotechnické sloze jsou směsi řady látek, které po vhodné iniciaci spolu exotermně reagují. Využívají se k vytváření zvukových, světelných, dýmových a dalších efektů. Uplatnění mají v civilní oblasti zejména jako ohňostrůjné prostředky a ve vojenské oblasti při vytváření dýmových clon, osvětlování terénu v noci, v různých signálních nábojích apod. V posledních létech jsou v běžném prodeji prostředky zábavné pyrotechniky, které jsou určeny k vytváření zvukových a světelných efektů. Jde o průmyslově vyráběné prostředky, jejichž používání je relativně bezpečné, ovšem pouze při striktním dodržování návodu k použití. Dělí se podle hmotnosti výbušné sloze do čtyř skupin, z nichž pouze dvě mohou být volně prodejné. Podomácku připravované výbušniny jsou častým objektem zájmu zejména mládeže. Příprava je značně riskantní a každoročně dochází při ní a při následné manipulaci k poraněním a usmrcením osob. "S Objekty kriminalistické pyrotechniky Objekty kriminalistické pyrotechniky j sou všechny druhy výbušných předmětů ajejich elementů, prostředky sloužící ke zhotovení výbušných předmětů, osoby a věci zasažené Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 25 Kriminalistická pyrotechnika Obr 2 Lit" Původ ní vzhled 'mUfjgl^Ššífe)* zjištěný sestavením střcpin na ezených na ,-; ■, místě yýb^ ■ výbuchem a další objekty, které mohou poskytnout informace směřující k objasnění událostí spojených s výbušninami. Pojmem výbušný předmět se rozumí komplex elementů, které dohromady tvoří zařízení, jež je schopné na určitý podnět způsobit výbuch. Výbušný předmět se skládá z výbušniny která je vlastním nositelem energie, z rozněcovacího systému, který poskytne prvotní impuls k výbuchu a z různých obalů. Součástí výbušného předmětu mohou být i elektrické zdroje (nejčastěji různé typy baterií), časovací zařízeni a další. Z kriminalistického hlediska je důležité rozdělení výbušných předmětů podle jejich určení, výrobce, účinků, konstrukce, případné kamufláže a dalších hledisek. Legálně (průmyslově) vyráběné výbušné předměty maj í příslušné označení a j ej ich konstrukce je známa oprávněným osobám. Práce s nimi je proto relativně bezpečná, pokud nejde o objekty poškozené, selhané nebo nadměrně zkorodované. Identifikace těchto výbušných předmětů nečiní většinou problémy. Naproti tomu na nelegálně a podomácku : zhotovené výbušné předměty, u kterých velmi často není známa jejich konstrukce ;%g|-a způsob roznětu, je třeba pohlížet jako na velmi nebezpečné objekty. Jakákoliv manipulace s těmito objekty vyžaduje maximální opatrnost. Za zvláště nebezpečné [:XM'ip jsou považovány systémy kamuflované, které svým vzhledem předstírají neškodné předměty (dopisy, balíčky, kapesní svítilny apod.). Pro kriminalistickou pyrotechniku jsou důležité i prostředky, které slouží pro zhotovování výbušných předmětů. Ty lze nalézt při domovních a osobních prohlídkách i na pracovišti podezřelé osoby. Na základě j ejich nálezu lze usuzovat na činnost, kterou se podezřelá osoba zabývala nebo zabývá. Řada prostředků je natolik typická, že jejich použití v jiné činnosti než při práci s výbušninami téměř nepřichází v úvahu. Při prohlídkách se běžně využívají detektory výbušnin, jejichž pomocí lze nalézt i nepatrné zbytky nebo otěry výbušnin. Osoby nebo věci zasažené výbuchem poskytují informace o charakteru a intenzitě výbuchu, a to podle rozsahu poranění osob nebo poškození věcí. Často jsou v tělech osob nebo i ve věcech nalézány různé střepiny nebo j iné části vybuchlého výbušného předmětu. § 4 Vyhledávání a zajišťování stop a jejich zkoumání Vyhledávání a zajišťování objektů a stop v kriminalistické pyrotechnice lze rozdělit na dva zásadně odlišné druhy činností. Zaprvé jde o vyhledání a zajištění nevybuchlých výbušných předmětů, a za druhé o vyhledání a zajištění stop po výbuchu především v rámci ohledání místa činu. Vyhledávám nevybuchlých továrně vyrobených výbušných předmětů nečiní zpravidla potíže, jejich zajištění (většinou po demontáži iniciátorů) bývá bezproblémové. Podstatně komplikovanější a nebezpečnější je vyhledávání a zajišťování amatérsky zhotovených výbušných předmětů a zejména nástražných výbušných předmětů. Vyhledávání takovýchto výbušných předmětů je především záležitostí preventivní činnosti, např. při ochraně letecké dopravy, ale i v případech různých oznámení 0 umístění „bomb" v nejrůznějších objektech. K těmto účelům se používají též speciálně cvičení psi a různé druhy detektorů výbušnin. Veškerou činnost spojenou s vyhledáváním a zaj išťováním výbušnin mohou vykonávat pouze pyrotechnici s odpovídajícím vzděláním a zkušenostmi. Jejich účast je nezbytná 1 při ohledání míst, kde došlo k výbuchu, neboť se na těchto místech mohou ještě vyskytovat nevybuchlé předměty. V současné době se, pokud to konkrétní situace umožňuje, preferuje likvidace nevybuchlých nebo podezřelých objektů (mimo továrně vyráběných) přímo na místě nálezu, protože jakákoliv manipulace může být krajně riskantní. K likvidaci objektů se používají vodní rozstřelovače, což jsou relativně jednoduchá zařízení, která vystřelí proti likvidovanému objektu velkou rychlostí vodu. Dojde k velmi tychlé destrukci objektu, přičemž děj je natolik rychlý, že případná Technické a přírodovědné kriminalistické metody E výbušnina nestačí vybuchnout a je rozmetána do okolí. Následným ohledáním se zjistí, co bylo obsahem deštruovaného objektu. Ohledání míst, na kterých došlo k výbuchu, se principiálně neliší od ohledání jiných míst činů. Zajišťují se veškeré střepiny, úlomky různých materiálů, elektrické vodiče, zbytky baterií, obalů apod. Typické je zajišťování povýbuchových zplodin z různých předmětů zasažených výbuchem nebo ze zeminy. Pro tyto účely je možné zajistit drobné předměty in nátura nebo provést stery povýbuchových zplodin na vatové tampóny navlhčené vodou nebo směsí vody a acetonu. Specifické požadavky jsou kladeny na odběr vzorků zemin. Pro tyto účely jsou zpracovány metodiky, ve kterých je uvedeno, v jakých vzdálenostech a směrech od místa vybuchuje třeba tyto vzorky odebírat. Zkoumání nevybuchlých továrně vyráběných výbušných předmětů spočívá v určeni jejich druhu a typu, výrobce a účelu, k jakému mají sloužit. Stejné údaje se zjišťují i v případech, kdy došlo k výbuchu předmětu a jeho původní vzhled se podaří sestavit z nalezených střepin a dalších zbytků. Nevybuchlé továrně vyráběné výbušné předměty se po prozkoumání a deadjustaci na určeném místě zničí výbuchem. Zkoumání podomácku zhotovených výbušnin a výbušných předmětů a zkoumání povýbuchových zplodin se provádí chemickými a fyzikálně chemickými metodami v laboratořích. Běžně se využívají různé modifikace chromatografických metod, především plynová a kapalinová chromatografie. Svoje místo mají též metody spektrální analýzy i klasické analytické postupy. Literatura DĚDEČEK, J., KOLÁŘ, R, MUSILOVÁ, D. Značkování trhavin částicemi Mierotaggant. Čs. kriminalistika, 1992, č. 3, s. 209-215 HRAZDÍRA, I, CIGÁNIK, L. Výbušniny, výbušné systémy. Praha: Policejní akademie ČR, 1998 KRAJNÍK, V., LETOŠŤÁK, L. Niektoré možnosti skúmania povýbuchových splodín pre zistenie druhové príslušnosti častí výbušného systému. Československá kriminalistika, 1990, č, 3^1, s. 223-226 LETOŠŤÁK, L. Pyrotechnické zmesi. Československá kriminalistika, 1991, č. 4, s. 362-366 RUŽA, J., HLAVÁČEK, J. Zkušenosti z ohledání místa výbuchu neznámé výbušniny na volném prostranství. Odborná sdělení Kriniinalistického ústavu VB, 1989, č. 3 VYHNÁLEK, O. Úmluva o značkováni plastických trhavin přijata. Československá kriminalistika, 1992, č. 3, s. 270-271 Kriminalistická chemie § S Pojem kriminalistické chemie a její význam, vyhledávání a zajišťování stop Kriminalistická chemie se zabývá zkoumáním vlastností, složení, vnitřní stavby a přeměny nej různěj ších látek, které se vyskytují v kriminalistické praxi. Počet těchto látek je obrovský a nelze úplně vyjmenovat všechny úkoly, které kriminalistická chemie řeší. Jde např. o zjišťování technických příčin požárů, zkoumání nátěrových hmot, toxikologická zkoumám, zkoumání léčiv a drog, zkoumání motorových pohonných hmot a mazadel, zkoumání vody, zkoumání ochranných prostředků používaných v zemědělství, zkoumání příčin a následků ekologických havárií apod. Kromě toho se chemické metody uplatňují i v dalších odvětvích kriminalistické techniky, např. v daktyloskopii (specializované postupy zviditelňování latentních stop), při zkoumání listin a dokladů, zkoumání poyýstřelových a povýbuchových zplodin, při metalografických zkoumáních atd. Kriminalistická chemie v současné době disponuje řadou velmi citlivých metod, které umožňují analyzovat nesmírně malá množství materiálů. Tato skutečnost se pozitivně projevuje při práci s mikrostopami. Z pohledu lmrninalistické identifikace neumožňuje kriminalistická chemie individuální identifikaci, ale zpravidla jen určení skupinové příslušnosti. Pouze ojediněle v kombinaci s jinými metodami (např. matematicko statistickými) lze dospět až téměř k individuální identifikaci. Tak tomu je např. při zkoumání vícevrstvých nátěrových systémů nebo při zkoumání textilních vláken. Vyhledávání stop nečiní zpravidla potíže. Jde často o různé kapalné nebo práškovité látky v nejrůzněj ších obalech, léčiva a jejich zbytky, úlomky nátěrových systémů a další. Omezeně se vyskytují i látky plynné, jejich vyhledávání a zejména zajišťování však vyžaduje použití specialisovaných postupů. Při nakládání s těmito materiály je třeba mít neustále na zřeteli, že může jít o látky toxické, agresivní nebo hořlavé, dokonce i o výbušniny. Není možné manipulovat s těmito látkami holou rukou, v úvahu nepřichází žádné očichávání nebo dokonce ochutnávání. Jediným možným organoleptickým posouzením je posouzení zrakové. Vždyjetřeba striktně dodržovat hygienické zásady. Vyhledané látky se balí do vhodných obalů, na práškovité látky postačují sáčky z plastických hmot, je však vhodné použít dvou nebo více sáčků navlečených na sebe pro zabránění porušení obalu. Lze využít i skleněné láhve, které se s těsnícími skleněnými zátkami používají i pro zajišťování kapalin. Veškeré použité obaly musí být dokonale čisté. V nejasnostech je vhodné Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 26 Kriminalistická chemie kontaktovat odborníky. Pitevní materiály určené k toxikologickým rozborům zajišťují lékaři, obdobně i vzorky krve nebo moči určené k těmto rozborům. Zajištěné materiály musí být zabaleny tak, aby nehrozilo nebezpečí jejich smísení nebo rozbití obalů. Nej vhodnější je osobní doručení na příslušné pracoviště. 3 £. Zjišťování technických příčin vzniku požárů Velmi často se lze v kriminalistické chemii setkat s požadavkem objasnění technické '• příčiny požáru (iniciace požáru). Typických technických příčin vzniku požárů je několik. Fyzikální příčinou požáru je přehřátí hořlavých látek působením tepelných zdrojů (topidel na pevná, kapalná nebo plynná paliva, elektrických topidel, rozsvícených elektrických žárovek, elektrického oblouku vzniklého při elektrickém zkratu, soustředění slunečních paprsků optickými prvky j a další). Fyzikální příčiny požárů sice nejsou přímo předmětem zájmu kriminalistické chemie, ale jejími metodami se zjišťují podmínky pro zápalem a hoření nejrůznějších s materiálů, především body vznícení a vzplanutí. Fyzikálně chemické příčiny požárů se v kriminalistické praxi vyskytují zřídka. Jde o kombinace chemických a fyzikálních vlivů, které mohou vést k zapálení hořlavých materiálů. Příkladem může být zahřátí nějaké látky pod zápalnou teplotu a následná chemická reakce, která vede ke zvýšení teploty a hoření. S uvedenými příčinami požárů se lze nejspíše setkat v chemickém průmyslu. Chemické příčiny požárů spočívají většinou v exotermických (teplo - ■ -uvolňujících) chemických reakcích, při kterých se uvolňuje množství tepla, způsobilé zapálit hořlavé materiály. Jde např. o uvolněné teplo při „hašení" nehašeného vápna, teplo uvolněné při reakci alkalických kovů (sodíku, draslíku) s vodou a nejrůznější chemické reakce využívané průmyslově v chemickém průmyslu. Do této skupiny příčin požárů je třeba zařadit i látky samovznětlivé (např. bílý fosfor). Biochemické příčiny požárů se v kriminalistické praxi vyskytují téměř výhradně jen v podobě samovznícení nedostatečně suchých rostlinných hmot. K požáru může dojít pouze za určitých, poměrně přesně stanovených podmínek. Musí být přítomna hořlavá látka, tj. látka schopná reagovat s kyslíkem (nejčastěji ze vzduchu), musí existovat určitá (pro každou hořlavou látku jiná) iniciační teplota, od které je hořlavá látka schopna prudké reakce s kyslíkem (hoření) a konečně musí být zajištěn plynulý dostatečný přísun kyslíku do místa hoření. V některých případech je pro iniciaci hoření potřebný ještě nějaký energetický impuls (jiskra, tření, ozáření ultrafialovým zářením apod.). V uzavřených prostorách může dojít po vyčerpání kyslíku k samozhášení ohně. Naopak existují látky, které mají ve své struktuře nestabilně vázaný kyslík a průběh hoření tak dotují „z vlastních zdrojů". Hoření takových látek nelze ukončit zamezením přístupu kyslíku (vzduchu). Jde např. o různé nitrované sloučeniny, jako jsou některé střelné prachy, celuloid a další. . ;j Hořet mohou jak látky pevně, tak i kapalné a plynné. Vlastní proces hoření však vždy probíhá v plynné fázi, tzn., že hoří páry nad povrchem kapaliny nebo pevné látky. Tyto páry vznikají buďto odpařením kapalin nebo jako rozkladné produkty pevných látek. V kriminalistické praxi jsou všechny tři skupiny látek zastoupeny v podstatě rovnoměrně. Kriminalistický významné procesy samovznícení se týkají samovznícení rostlinných ^materiálů, tzv. vysychavých olejů a uhlí a uhelných výroblat. Samovznícení rostlinných materiálů nastává u rostlinných hmot, které nejsou dostatečně usušeny (požáry stohů a skladovacích prostor s nedostatečně usušenou sklizenou pící). V prvních fázích samovznícení dochází v materiálu k výraznému množení mikroorganismů, které svými životnimi pochody zvyšují teplotu asi na 70 °C. Následně hynou, ale tato teplota postačuje k postupnému teplotnímu rozkladu materiálu, který přechází až k bezplamennému hoření (žhnutí). Pokud se takové žhnoucí ložisko přiblíží k povrchu skladovaného materiálu s přístupem vzduchu, přejde v plamenné hoření. Důkaz samovzníceni spočívá v důkazu organických kyselin vzniklých činností nukroorganismů i v nálezu typicky prohořelých míst skladované rostlinné hmoty, tzv. kanálů. Samovznicení vysychavých olejuje typické pro fermež a pro nátěrové hmoty, které ji obsahují. Omezeně se tento druh samovznícení týká i některých podílů rostlinných olejů používaných v potravinářství. Podstatou j e zvýšení teploty při zasychání uvedených látek, přesněji při jejich polymeraci. Pokud je v blízkosti přítomna snadno hořlavá látka (papír, vata, textilie), může dojít k jejímu vznícení. Samovznícení uhlí a uhelných výrobků (briket) je vlastně pokračováním postupné dlouhodobé přeměny pravěkého rostlinného materiálu v uhlí. Při styku historicky mladých druhů uhlí (hlavně hnědého) se vzdušným kyslíkem po vytěžení ze země může dojít k urychlení dlouhodobých procesů a následně k hoření. Týká se především velkých skládek uhlí (u tepelných elektráren, tepláren), ale v úvahu přichází i u menších množství. ' Zkoumání nátěrových hmot, toxikologická a další zkoumání Zkoumání nátěrových hmot přichází v úvahu při řešení dopravních nehod, především, když některý z účastníků dopravní nehody z místa ujel a dále při řešení případů krádeží vloupáním, kdy j sou často na různých nástrojích nebo napadených obj ektech nalézány otěry nátěrových hmot. Okrajově přichází v úvahu při zkoumání nátěrových hmot použitých k vytvoření různých nápisů a při jiných událostech. Zkoumání nátěrových hmot poskytuje odpověď na otázku, jakým druhem nátěrové hmoty byl zkoumaný materiál vytvořen a jaká je barva (odstín) zkoumané nátěrové hmoty. Pro tyto účely byla vypracována řada metod laboratorního zkoumání, přičemž žádná z nich nevede k individuální identifikaci nátěrové hmoty. Zjišťuje se odstín nátěrové hmoty podle standardizované vzorkovnice, typ nátěrové hmoty podle jejiho rámcového (skupinového) Technické a prírodovedné kriminalistické metody E složení, působení vnějších vlivů na její vzhled s ohledem na čas, který uplynul od použití nátěrové hmoty do jejího zkoumání a další. Při analýzách vícevrstvých nátěrových systémů (úlomků nátěrových systémů z karosérií motorových vozidel) lze získané laboratorní výsledky matematicko statistickými metodami zpracovat a dospět k velmi pravděpodobným, i když většinou nikoliv jednoznačným závěrům o identitě. Zkoumání nátěrových hmot je prováděno řadou laboratorních postupů, z nichž nejfrekventovanější skupinu tvoří metody spektrofotometrické. Existuje však i řada orientačních zkoušek, např. zkoušek s pomocí rozpouštědel, které umožňují zařazení nátěrové hmoty do konkrétnější skupiny. Častým objektem kriminalistické chemie jsou toxikologická zkoumání. Týkají se zjišťování přítomnosti jedů a dalších zdraví škodlivých látek v tělních tekutinách lidí, příp. zvířat (krvi a moči) nebo i v pitevních materiálech. Zkoumání přichází v úvahu i při analýzách nápojů a potravin a jejich zbytků. Tato zkoumání jsou po odborné stránce velmi náročná a komplexní zkoumání patří výhradně do kompetence specializovaných pracovišť. Toxikologií se nezabývají pouze kriminalistická pracoviště, ale i pracoviště soudně lékařská a soudně chemická, která většinou spadají do kompetence Ministerstva zdravotnictví. Působení jedů na lidský, příp. i na zvířecí organismus je často velmi komplikované a záleží na řadě vnějších i vnitřních faktorů. Uplatňuje se např. individuální dispozice organismu, způsob podání toxické látky, čistota nebo naopak příměs látek, se kterými je podána a další faktory. Konkrétní reakce živého organismu na podání toxické látky může být zcela neadekvátní a vymykat se běžným představám. Mezi toxikologická zkoumání lze zařadit i analýzy krve, příp. moči za účelem zjištění přítomnosti a množství etylalkoholu (lihu) nebo léčiv a drog. Zkoumání pohonných hmot a maziv se vyskytuje při vyšetřování příčin poškození zážehových nebo vznětových motorů, a to zejména při různých poruchách a leteckých haváriích. V úvahu přichází i zkoumání vody, zemin a rostlinných zbytků při řešení ekologických havárií a podobných událostí. Omezeně se zkoumají i kosmetické přípravky (hlavně rtěnky) a různé druhy potravinářských surovin a výrobků a další objekty. Pojem léčiv a drog a jejich zkoumání Léčiva a drogy tvoří vrámci kriminalistické chemie důležitou skupinu objektů, jejichž význam v kriminalistické praxi v poslední době stoupá. Historicky se obě skupiny látek zpočátku podstatně nelišily, teprve v průběhu vývoje lidstva došlo k jejich odlišení na léčiva, tedy látky, které mohou objektivně pomoci při léčbě nejrůznějších nemocí a na drogy, které jsou konzumovány především proto, aby přinášely subjektivně příjemné 26 Kriminalistická chemie pocity. Je třeba upozornit na skutečnost, že hranice mezi těmito dvěma skupinami látek není zcela ostrá a některé z nich oscilují mezi oběma skupinami a jsou využitelné jako léčiva i jako drogy. Léčiv je v současné době známo velké množství a naprostá většina z nich nemá krirninalistický význam. Při jejich případném zkoumání se pouze konstatuje, o jaké léčivo jde a jaké je jeho hlavní použití. Těžiště kriminalistického zájmu tvoří drogy, ale i ta léčiva, která mohou být za určitých podmínek jako drogy zneužita. Drogy se dělí podle svého původu na přírodní a syntetické. Přírodních drog je omezený počet daný přírodními (rostlinnými) surovinami, ze kterých se jednoduchými nebo komplikovanějšími postupy získávají. Významným přírodním zdrojem drog je rostlina konopí. Tato rostlina, pěstovaná ve vhodných klimatických podmínkách (např. v oblasti Blízkého východu, Mexika, severních oblastech afrického kontmentu), poskytuje základní surovinu pro výrobu hašiše a marihuany. Technologie výroby je velmi jednoduchá. V přesně stanoveném vegetačním období se otrhají (oderou) samicí květy této rostliny, které obsahují významný podíl vlastní účinné látky -tetrahydrokanabinolu (ve zkratce THC). Takto sklizené květy se slisují do podoby desek, hranolů nebo koulí a pod názvem hašiš se ilegálně exportují do oblastí konzumace. Zbylé části rostliny (listy, řapíky a další) obsahují podstatně méně účinné látky, ale po usušení se konzumují jako marihuana. Hašiš se míchá s tabákem a v podobě cigaret nebo lulkového tabáku se kouří, marihuana se kouří bez příměsi tabáku. Existuj e i produkt nazývaný „tekutý hašiš", což je extrakt účinných látek hašiše ve vhodném rozpouštědle, kterým se impregnuje tabák, jež se kouří. Drogy z konopí nemají v současnosti legální použití. Druhým významným přírodním zdrojem pro přípravu drog je mák. Jde o kulturní plodinu, využívanou též potravinářsky. Rostlina mák poskytuje v určitém vegetačním období (ve stadiu tzv. mléčné zralosti, kdy jsou již vytvořeny v konečné velikosti makovice, které však ještě nezasychají) po naříznutí makovic hustou bělavou tekutinu, zvanou surové opium, která obsahuje značné množství morflnu. Pro získání opia se vytékající opium sbírá. Po úpravách, které spočívají především v odpaření přebytečné vody, se opium zasílá ke zpracování. Jeho zpracování může být legální (jde o významnou farmaceutickou surovinu) nebo ilegální. Z legálně vyprodukovaného opia se průmyslově získává separací morfin, který se používá omezeně v lékařství, ale především se z něho vyrábí kodein, který je účinnou složkou řady léčiv a ročně se ho spotřebují velká množství. Ilegální zpracování opia vede nejprve rovněž k separaci morflnu, ze kterého se následně chemickým postupem získává velmi nebezpečná droga heroin. Ten nemá v současnosti legální použití a slouží pouze jako droga. Nejvýznamnější produkční oblasti opia jsou Dálný východ, Indie, Pákistán, Turecko a země bývalé Jugoslávie. Heroin se konzumuje především injekčně a je považován za tzv. tvrdou drogu. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 26 Kriminalistická chemie !<■ Obr. 26. V. Vzhled větévky, keře koky Poslední významnou přírodní surovinu pro přípravu drog jsou keře koka. Tento keř roste např. v podhůří jihoamerických And, především v Bolívii, ale i v Peru a jinde. Listy obsahují kokain, který se z nich separuje a tvoří společně s heroinem dvojici nejnebezpečnějších drog přírodniho původu. V posledních letech se z kokainu získává droga označovaná slangově crack, což je chemicky čistá báze kokainu. Kokain se aplikuje většinou injekčně, případně šfiupáním, crack se kouří, resp. se inhalují jeho páry. Kokain ani crack nemají legální použití. Ostatní drogy přhodního původu nej sou již zdaleka tak rozšířeny j ako drogy připravované ze tří uvedených přírodních materiálů. Jejich používání je omezeno pouze na určitá teritoria nebo etnické či náboženské skupiny. Jde např. o halucinogenní houby, kaktusy nebo různé byliny. Syntetické drogy j sou na tuzemské drogové scéně zastoupeny především halucinogeny, budivými aminy a tuzemskou specialitou, přípravkem brown. Halucinogeny jsou zastoupeny především dietylamidem kyseliny lysergové (ve zkratce LSD) a některými léčivy používanými v psychiatrii. LSD se konzumuje ústy ve velmi malém množství (cca 0,1 mg i méně). Distribuuje se již rozděleno na jednotlivé dávky, které jsou naneseny na kousky papíru nebo na kostky cukru či tablety běžných léčiv. Budivé aminy je společný název pro skupinu chemicky příbuzných látek, z nichž některé lze konzumovat jako drogy. Typickou drogu tvoří amfetamin, ale zejména pervitin, který jev současnosti velmi rozšířen a ve velkém množství ilegálně připravován. Chemicky se jedná o metamfetamin a není v současnosti legálně využíván. Chemickými analogy jsou i levotočivá forma hydrochloridu metamfetannnu zvaná ice (led) nebo droga extáze. Tyto drogy se nazývají „taneční drogy". Droga brown nemá konstanta! složení a je připravována z kodeínu, resp. z léků, které kodein obsahují. Aplikuje se injekčně a její účinky jsou podobné účinkům heroinu. Hlavní účinnou složkou hnědé kapaliny (odtud název brown) je hydrocodon ve směsi s řadou dalších látek. MIK JF * 'iliti Hki&LiS- A r /ttiTnl Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 26 Kriminalistická chemie Relativně samostatnou skupinu drog tvoří těkavá rozpustidla. Aplikují se vdechováním zpravidla v omezeném prostoru, a to velmi často s hlavou vsunutou do sáčku z plastické hmoty. Po intoxikaci dochází často k udušení konzumenta, protože není schopen pod vlivem vdechované látky (často toluenu) sejmout sáček z hlavy či jinak se vymanit -s z omezeného prostoru. átropin kodeín fermetrazin amidopyrín AKFA heroin opium kokain chinin diazepam ... PCP morfin metamfetamin v w f « t Typické stopy vztahující se k léčivům a drogám tvoří různé neznámé práškovité i kapalné materiály, různé lékové formy léčiv (tablety, dražé, injekce, spreje, čípky), laboratorní vybavení, použité injekční stříkačky a jehly a nejrůznější obaly a etikety a jejich zbytky. Věcným důkazem je i odborná literatura a případně i poznámky o průběhu experimentů či přípravě různých látek. V úvahu je třeba brát i nález prekursorů, tj. pomocných látek nebo výchozích surovin, které mohou sloužit k přípravě drog. Z biologických materiálů jde především o odebrané vzorky krve a moči nebo žaludečního obsahu. V případech úmrtí jsou odebírány i pitevní materiály. Nalezené materiály se vždy zajišťují všechny (neodebírají se tedy pouze jejich vzorky), a to především proto, aby v případě, že jde o látky, jejichž držení je bez příslušného povolení zakázáno, nezůstávaly v ilegálním oběhu. Zkoumání léčiv a drog je odborně náročné. Pro tyto účely jsou vypracovány standardní postupy, které začínají přehlednými zkouškami (screeningovými testy) a končí jednoznačnou identifikací neznámé látky. Využívají se přitom nejrůznější laboratorní metody, především metody chromatografické, spektrofotometrické a metody hmotnostní spektrometrie. f 05 Lysergicacid diethylamide (LSD) IN KBR \1 VVJ^VJ 2600 2000 Wavenumbers fcm-1) 1500 10O0 2500 2000 Wavenumbers (cm-1) Důležitá je i možnost alespoň orientačního posouzení neznámých látek přímo v terénu. Pro tyto účely slouží různé terénní testy, jako je např. tuzemský prostředek označovaný D-Test. Výsledky těchto orientačních zkoušek mohou pouze zvýšit podezření na přítomnost konkrétní drogy, konečný a jednoznačný výsledek všakposkytuje až laboratorní vyšetření. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E Literatura BAUER, R, RUŽA, J. K odberu stop a srovnávacích vzorku pro chemické kriminálistickotechnické zkoumání. Kriminahstický sborník, 1989, č. 1, s. 31-34 BOLEHOVSKÝ, J. Extáze. Kriminalistika, 2002, č. 4, s. 241 -254 ČERNY, M., ZRCEK, F., KNÝ, M. Stopové prvky v drogách rostlinného původu. Odborná sděleni Kriminalisíiekého ústavu, 1999, č. 4, s. 6-9 HAVEL, Z. Požární chemie. Praha : Kriminahstický ústav VB, 1988 CHLOBOWSKA, Z., PIEKOSZEWSK1, W. Ekspertyza toksykologiczna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sa_dowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 289-314 SUCHÁNEK, J. Zajišťování úlomků nátěrových systémů a perspektivyjejich zkoumání na OS SNB. Kriminalistický sborník, 1984, č. 11, s. «95-699 ŠTABLOVÁ, R. a kol. Návykové látky a kriminalita. Praha : Policejní akademie ČR, 1995 VEČERKOVÁ, J. Léková toxikománie v ČSFR. Československá kriminalistika, 1990, č. 3^t, s. 241 -249 VEČERKOVÁ, J. Problematika zneužívání hydrocodonu v ČSFR - přípravek „Brown". Čs. kriminalistika, 1992, č. 3, s. 216-228 Kriminalistická elektrotechnika S 1 Pojem, kriminalistický význam a objekty zkoumání Elektrotechnika je obecně naukou o výrobě, přenosu a rozvodu elektrické energie a jejím využívání v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, např. v průmyslu, zemědělství, dopravě, telekomurúkacích, ale i v domácnostech. Výrobků, které pro svou činnost potřebují elektrickou energii, je nepřeberné množství. Při výrobě, přenosu a využívání elektrické energie dochází z různých příčin k pomchám elektrických zařízení a spotřebičů, které mohou způsobit technické problémy nebo havárie včetně požárů a výbuchů nebo mít za následek zranění nebo usmrcení osob. Určit příčiny těchto negativních jevů (nežádoucích účinků elektrické energie) je základním úkolem kriminalistické elektrotechniky. Kriminalistické zkoumání j e zaměřeno především na: - zjišťování poruch rozvodů a spotřebičů elektrické energie z hlediska dodržení účelu, podmínek použití a dovolených zatížena jednotlivých částí, přičemž se zjišťuje, zda jednotlivé části a prvky rozvodu (vodiče, pojistky, rozvaděče, jističe, stykače, spínače a další) a spotřebiče odpovídaj í příslušným předpisům a normám v souvislosti s j ejich konkrétním použitím, - zjišťování příčin selhání ochrany před nebezpečným dotykovým napětím, - zjišťování a existenci poruch elektrických instalací a zařízení motorových vozidel (např. nedostatky v osvětlení vozidla při snížené viditelnosti) či opomenutí obsluhy, která předem nezkontrolovala technický stav osvětlení vozidla, - zjišťování příčin a působení statické a atmosférické elektřiny, - zjišťování účelu a funkčnosti elektrických součástí (prvků) ajejich fragmentů použitých ke konstrukcí elektrických iniciačních okruhů nástražných výbušných systémů. Nejčastějšími objekty kriminalistické elektrotechnikyjsou: ií elektroinstalační materiály (vodiče, kabely, spojovací krabice), instalační přístroje (spínače, zásuvky, vidlice, pojistky, jističe, stykače, relé a další) a rozvodná zařízení (přístrojové a elektroměrné desky, rozvodnice, přípojkové skříně), které se nacházejí v předpokládaném ohnisku vzniku události nebo jeho blízkosti a u kterých lze předpokládat výskyt poruch nebojsou s událostí jinak blíže spojeny, f.ř elektrické spotřebiče a přístroje (svítidla, různé tepelné zdroje, elektrické motory, lednice, sporáky a další), u kterých se předpokládá výskyt poruchy, Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 27 Kriminalistické elektrotechnika •i: elektroinstalační materiál, instalační prístroje a elektrické spotřebiče a části rozvodného zařízení, se kterými v okamžiku vzniku udalosti byla postižená osoba v kontaktu, 4j části elektrické instalace se stopami po působení elektrického zkratu, s oděvní svršky poškozené osoby a jejich zbytky spolu se vzorky látek, se kterými osoba manipulovala v případech posuzování účinků statické elektřiny, žárovky, j ej ich části a zbytky z dopravních prostředků nebo odpovídající reflektory a jejich části při posuzování otázek, zda konkrétní osvětlení bylo v době události v provozu. •i Vyhledávání, zajišťování a zasílání objektů kriminalistické elektrotechniky ke zkoumání Vyhledávání jednotlivých objektu probíhá především při ohledání míst kriminalisticky relevantních událostí. Vyhledávání jednotlivých objektů a stop nedělá většinou problémy, protože jde o objekty viditelné zpravidla pouhým zrakem. Zvláštní pozornost vyžaduje vyhledávání částí rozbitých žárovek, především fragmentů žhavených vláken, k jejichž vyhledání je potřebné použít vhodné optické zvětšovací pomůcky. Při vyhledávání jednotlivých objektů, které mají být následně předmětem znaleckého zkoumání, je velmi účelná přítomnost odborníka nebo znalce, který může tyto objekty typovat a rozhodnout o nejvhodnějším způsobu jejich zajištění. V některých případech je potřebné zajišťovat prvky proudové ochrany (pojistky, jističe) i v místech vzdálených od místa události, a to podle konkrétního provedení elektrické instalace. Při úrazech elektrickým proudem jsou jednotlivé spotřebiče, prvky elektrického rozvodu a další objekty vizuálně často v dobrém stavu a mnohdy nic při prvotním posouzení nenasvědčuje tomu, že mohou být příčinou šetřené události. Faktické závady se prokáží až při laboratorním zkoumám nebo po pečlivém proměření elektrického rozvodu. Naopak v případech požárů a havárii jsou jednotlivé objekty elektrotechnického zájmu často silně narušeny nebo i téměř zničeny, přičemž je nutné mnohdy složitě prokazovat, zda jejich poškození vzniklo před konkrétní událostí (a mohlo být případně i její příčinou) nebo až v průběhu události a nemá s jejím vznikem příčinnou souvislost. Těmto potřebám musí odpovídat i zajišťování vzorků a posouzení celého místa události s ohledem na možné souvislosti. Objekty kriminalistické elektrotechniky se zajišťuj í vždy na místech, kde byly instalovány. Přitom se využívají i dostupné technologické údaje o jejich umístění, účelu, typu a charakteru s cílem jejich bližší specifikace pro kriminalisticko technické účely. K zajišťování uvedených objektů se používá běžné nástrojové vybavení, které je součástí výbavy kriminalistických kufrů určených pro práci na místě činu. Obr. 27.1: Vadná elektroinstalace jako příčina požáru. Elektrické vodiče se zajišťují jak pro účely elektrotechnického zkoumání, tak i pro účely metalografického zkoumání. Těmito zkoumáními lze např. zj istit, zda v konkrétmm případě došlo ke zkratu na vodičích připojených ke zdroji elektrické energie nebo zda k jejich poškození došlo následně, např. působením požáru. Tato zkoumání lze snadněji uskutečnit na měděných vodičích, obtížněji na vodičích hliníkových. V dolcumentaci, která se týká zajištěných vodičů, musí být jednoznačně uvedeno, kde je místo předpokládaného negativního působení elektrického proudu (např. zkratu) a kde jsou vedeny zajišťovací řezy, střihy nebo seky. Části elektrického vedení určené pro expertizní zkoumání se zajišťují od předpokládaného místa negativního působení elektrické energie v délce několika decimetrů a jasně se označí (a v protokolu uvedou) konce, které nemají být zkoumány. Zvláštní pozornost zasluhuje zajišťování zbytků požárem pozměněných instalačních krabic, pojistkových a jističových prvků, rozvodných zařízení, instalačních desek, vypínačů, zásuvek, elektroměrů a dalších obdobných elektrotechnických prvků. Často jde o značně poškozené anekompaktní objekty, které se pří nevhodné manipulaci dále destruují. Tyto objekty je třeba velmi opatrně balit do měkkého papíru, ukládat do vhodných obalů, zpravidla vyplněných měkkým, otřesy pohlcujícím materiálem. Doručení na příslušné expertizní pracoviště je nejvhodnější osobně nebo kurýrní službou. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 27 Kriminalistické elektrotechnika Zajišťování rozměrných objektů (elektrických topidel, ohřívačů vody, infrazářičů, teplomeru a dalších) se řídí jejich špecifickými vlastnostmi, jako jsou velikost ahmotnost Platí pro ně obecně veškeré zásady pro zajišťování stop s tím rozdílem, že vzhledem k jejich rozměrům a hmotnosti je mnohdy účelnější jejich zkoumání na místě nálezu nebo v jeho blízkosti, čímž se ušetří mnohdy obtížný transport na vzdálené expertízni pracoviště. •| 3 Možnosti a způsoby kriminalistického elektrotechnického zkoumání Kriminalistické elektrotechnické zkoumání se uskutečňuje zejména v případech: íi mimořádných událostí, jako jsou požáry, výbuchy, průmyslové havárie v hospodářských provozech, •* obdobných mimořádných událostí, které se netýkají průmyslových objektů, ale domácnosti, obytných domů nebo podobných objektů, » všech úrazů, ke kterým došlo v souvislosti s nebezpečným dotykem s elektrickým zařízením, « posuzováni funkčnosti osvětlovacích zařízení na motorových či nemotorových vozidlech, pokud j e podezření, že j ej ich závada za snížené viditelnosti vedla k dopravní nehodě, 6 posuzování vlivu elektrostatické elektřiny na vznik a průběh kriminalisticky relevantní události, •jp zásahu člověka výbojem atmosférické elektřiny (blesku); v těchto případech se zpravidla pouze konstatuje, že poranění nebo smrt byly způsobeny tímto fenoménem, okrajově (vzhledem k četnosti výskytu) se kriminalistická elektrotechnika zabývá případy, kdy úraz nebo smrt člověka jsou dávány do souvislosti s tzv. krokovým potenciálem, který se uplatní při pádu elektrických vodičů pod napětím na zem nebo při porušení izolačních vlastností kabelů umístěných v zemi. Kriminalistické elektrotechnické zkoumání bývá většinou zaměřeno na zjišťování poruch rozvodů a vodičů elektrické energie, dodržení účelu zařízení s přihlédnutím k jeho konstrukci, vlivům prostředí, podmínkám použití, dovolenému zatížení a dalším důležitým faktorům. Časté je posuzování jistících prvků s ohledem na jejich funkci a dimenzování. Důležitým úkolem je i posuzování možností zkratů jako technické příčiny vzniku požáru. Teplota, která existuje v místě zkratu (cca 2000 °C a výše), jevíce než dostačující pro vznik požáru. Kriminalisticky významnou technickou příčinou požáru může být i tzv. přechodový odpor (vzniká např. při nedostatečně upevněných elektrických vodičích v různých instalačních prvcích, jako jsou zásuvky, krabice apod.), který je příčinou zvýšení teploty na stykovém místě. Tento přechodový odpor souvisí i s nesprávně dimenzovanou elektrickou rozvodnou sítí. Metody zkoumání zkratu se liší podle toho, zda jde o měděné nebo hliníkové vodiče. Hodnotí se otavené konce vodičů, u kterých se předpokládá existence zkratu. Velmi nebezpečný z hlediska vzniku požáru, případně výbuchu, j e účinek elektrostatické elektřiny, která obecně vzniká při vzájemném kontaktu a pohybu (tření) dvou elektricky nevodivých materiálů. Přitom vzniká vysoké elektrické napětí (až řádově statisíce voltů) s nízkou proudovou intenzitou, které je schopné při přeskoku jiskry zapálit snadno hořlavé materiály, zejména páry těkavých hořlavin (benzinu, acetonu, lihu, benzenu a dalších). Tímto způsobem došlo k řadě požárů, mnohdy s tragickými následky, v domácnostech (praní textilií v benzínu) i v průmyslu při zanedbání potřebných bezpečnostních opatření. Významným úkolem Icriminalistické elektrotechniky je i zkoumání žárovek z motorových vozidel. Hlavním úkolem je zjištění, zda žárovka v době své destrukce svítila (byla pod napětím) či nikoliv. Zodpovězení této otázky je důležité pro zjištění, zda vozidlo bylo za snížené viditelnosti osvětleno nebo zda při změně směru jízdy byla funkční příslušná směrová světla. Omezeně se tato zkoumání týkají i nemotorových vozidel (jízdních kol). Zkoumáním se zjišťuje, zda žhavící vlákno žárovky bylo horké (žárovka Technické a přírodovědné kfiminalistické metody E svítila) či nikoliv. V případě horkého vlákna žárovky dochází k natavování drobných částeček skla z rozbité baňky žárovky na toto vlákno, v prípade studeného vlákna k tomuto jevu nedochází, navíc charakter lomů horkého a studeného vlákna při zkoumání pod mikroskopem je odlišný. Tato zkoumání jsou použitelná u běžných žárovek pro motorová vozidla, nikoliv pro zkoumání xenónových výboj ek používaných v reflektorech moderních vozidel. Pro tyto případy nejsou doposud k dispozici vhodné metody zkoumání. Literatura ANDERLE, S., ŠTĚPÁNEK, V,, URBAN, Z. Příručka elektrotechniky. Praha : Krimínalistický ústav VB, 1986 URBAN, Z. Úrazy, požáry a havárie v elektrotechnice - příčiny a důsledky. Praha: Nakladatelství IN-EL, 1997 Kriminalistické zkoumání vad kovových a nekovových materiálů Pojem a význam zkoumání vad materiálů Kriminalistické zkoumání vad kovových a nekovových materiálů se zabývá řešením problémů, jakým způsobem nebo z jaké příčiny došlo knejrůznějším poškozením kovových materiálů, pneumatik, tabulového i tvarovaného skla, tkanin, plastických hmot, dřevěných objektů a dalších materiálů. V současnosti je velmi významné zjišťování pravosti identifikačních údajů motorových vozidel, zejména zkoumání tzv. čísel VLN. Typicky se tato zkoumám uplatňují v případech objasňování a vyšetřování dopravních nehod, průmyslových havárií, požárů, výbuchů, pracovních i nepracovních úrazů. Zkoumání má zodpovědět otázku, zda poškození vzniklo před konkrétní událostí (a mohlo být její příčinou) nebo vzniklo až v důsledku události, případně následným jednáním, jehož cílem mohlo být zakrýt skutečnou příčinu události. Zkoumáním rozsahu, průběhu a příčin různých poškození a zjevných i skrytých vad materiálů se zabývá kriminalistická defektoskopie. Objektem zkoumání jsou různé poškozené předměty, ke kterým neexistují srovnávací materiály. Zkoumání proto (až na výjimky) nemá identifikační charakter, ale jeho výsledkem je zjištění určitého stavu jako následku konkrétního hmotného procesu. Pokud by přicházelo např. v úvahu zkoumání, zda konkrétní poškození vzniklo konkrétním předmětem (poškození pneumatiky nožem), šlo by o záležitost patřící do problematiky mechanoskopie. Typická kriminalisticko technická zkoumání vad kovových a nekovových materiálů tvoří především: defektoskopická zkoumáni kovových a nekovových materiálů (zejména pneumatik a vzdušnic), metalografická zkoumání vnitřních vad kovových materiálů, zkoumání odstraněných a pozměněných čísel, písmen, značek a symbolů v kovových materiálech, zkoumání poškozených skel a omezeně i zkoumání poškozených textilních materiálů. Podle způsobu poškození je možné u zkoumaných materiálů rozlišovat vady primární, které existovaly již před šetřenou událostí a vady sekundární (druhotné), které vznikly v průběhu šetřené události nebo až po ní. Obě skupiny vad mohou mít charakter vad zjevných nebo skrytých. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 28 Kriminalistické zkoumání vad kovových a nekovových materiálů Jejich zkoumáni je možné destruktivními metodami (např. metalografickými, zjišťováním pevnosti a tvrdosti materiálu) nebo metodami nedestruktivními (např. zkoumáním pomocí ultrazvuku nebo zářením gama). f| £ Kriminalistické zkoumání vad kovových materiálů Zkoumání vad kovových materiálů přichází v úvahu při nejrůznějších poškozeních výrobků z železných i neželezných kovů. Nejčastěji se zkoumají objekty zhotovené ze železných kovů, a to zejména z různých druhů ocelí. Méně časté je zkoumání slitin a neželezných kovů, ze kterých přicházejí v úvahu především slitiny mědi (mosazi a bronzy) nebo slitiny hliníku, případně hořčíku a titanu. Zkoumání jiných kovových materiálů je raritní. Při zkoumání kovových materiálů se zpravidla odpovídá na řadu otázek, vztahujících se na konkrétní zkoumaný objekt, okolnosti jeho zhotovení, použitelnost v konktétní aplikaci i správnost jeho obsluhy. Většinou se řeší následující otázky: - jaké je chemické složení kovu a zda bylo pro konkrétní použití vhodné, - zda byla použita správná technologie výroby, - zda jakost materiálu odpovídá príslušným normám, - zda byl materiál správně dimenzován pro daný účel, - zda se negativně neprojevila různá statická a dynamická namáhání materiálu a jeho únava, - jaká byla kvalita obsluhy a údržby poškozeného objektu. Pro posuzování uvedených a případně i dalších otázek se využívají především metody a způsoby chemického a fyzikálního zkoumám a zkoumání mechanických a technologických vlastností zkoumaného objektu. Chemická zkoumání určují, ze kteiých prvků a v jakém vzájemném poměřuje zkoumaný materiál složen. Fyzikální zkoumáni odpovídá na otázky týkající se bodů tavení a teplot, při kterých dochází ke změnám jednotlivých složek kovů (fází), a tím i ke změně jejich vlastností. Mechanické zkoumaníslouží ke zjišťování odolnosti kovového materiálu vůči mechanickému namáhání a provádí se velmi často. Zjištěné vlastnosti se vyjadřují i tzv. materiálovými konstantami. Způsob provádění zkoušek je normalizován a výsledky lze proto vzájemně porovnávat. Mechanická zkoumání lze v základních rysech rozdělit na statické mechanické zkoušky (trhací zkoušky a statická zkouška ohybem), dynamické mechanické zkoušky, kterými se zjišťuje, jak se kovový materiál chová při rázovém zatížení (zda zůstává plastický nebo se porušuje křehkým lomem) a na měřeni ht-dosti materiálu; tvrdost je definována jako určitý odpor proti vnikání zkušebního, přesně definovaného tělíska. Do skupiny mechanických zkoumání patří i dynamické zkoušky únavové, kterými se zjišťuje dlouhodobé působení různých Zjišťováni technologických vlastností není v kriminalistické praxi příliš časté, týká se takových vlastností kovových materiálů, jako jsou svařitelnost, obrobitelnost, slévatelnost a odolnost proti opotřebení. Zásadní význam při zkoumání vad kovových materiálů mají metalografická zkoumání. , Jejich pomocí se zjišťuje vnitřní struktura kovového materiálu a posuzuje se vliv této struktury na vlastnosti kovu. Kovové materiály existují v čisté podobě bez příměsí, což není pro kriminalistickou praxi typické, ale častěji jako různé jednoduché čí složité slitiny. Slitiny se vzájemně liší svým chemickým složením, možnostmi tepelného zpracování, mechanickými, fyzikálními i chemickými vlastnostmi. Slitiny mají v naprosté většině případů vhodnější materiálové vlastnosti než čisté kovy. Hlavními objekty metalografických zkoumám jsou kovové materiály na bázi železa, a to jako slitiny železa s uhlíkem a dalšími kovovými i nekovovými prvky (chróm, molybden, mangan, vanad, sira, fosfor), které jsou známy jako oceli a litiny. Méně často se zkoumají čisté neželezné (barevné) kovy a jejich slitiny. Metalografické metody zkoumání, které mají vždy destruktivní charakter, vycházejí ze skutečnosti, že kovy ajejich slitiny jsou krystalické látky, mající zpravidla polymorfhí charakter (krystaly se vyskytují v různých modifikacích). Tento polymorfní charakter umožňuje vznik různých strukturních složek, které vznikají a existují pouze za určitých podmínek. Takovými podmínkami je např. chemické složení materiálu, teplota, rychlost ohřevu nebo ochlazování materiálu a další. Metalografické zkoumání slouží ke zjištění struktury příslušného kovového materiálu a k objasnění podmínek, za kterých konkrétní struktura vznikla. To umožňuje kromě určení druhu materiálu i posuzování jeho materiálových vlastností a určování podmínek, kterým byl materiál vystaven a posouzení, zda byl materiál vhodný pro dané použití. Metalografická zkoumání se provádějí nejčastěji na oddělených částech zkoumaného objektu; oddělení se provádí přesně stanoveným způsobem, aby nedošlo ke změně vlastností materiálu (např. nadměrným ohřevem). Vzorky, resp. zkoumaná plocha se postupně upravují do podoby zrcadlově lesklého výbrusu, který lze metalograficky zkoumat. Nejprve se plocha hrubě vyrovná pilováním, následně se brousí stále jenmějšími metalografickými smirky a v závěru leští na metalografické bmsce plavenými leštícími prášky (oxidy železa, hliníku, chrómu). Následně se pro zvýraznění stiuktury kovu provádí leptání vyleštěné plochy speciálními leptadly, která do různé hloubky naruší jednotlivé statktumí podíly a opticky zvýrazní obraz vyleštěné plochy. Vlastní pozorování včetně fotografické či jiné obrazové dokumentace se provádí na metalografických mikroskopech, které umožňují při potřebných zvětšeních pozorováni objektů v dopadajícím světle. Určitou nevýhodou metalografických zkoumání je jejich destruktivní charakter. V Minimalistické praxi to většinou nevadí, protože objekty zkoumání jsou nejčastěji poškozeny proběhlou událostí, a tak často znehodnoceny. Ve strojírenství při výrobě různých, mnohdy nákladných výrobků (tlakové nádoby jaderných reaktorů) však nelze odebírat vzorky pro posouzení, zda materiál odpovídá předepsané kvalitě. V těchto případech lze např. využít japonské fólie Bioden, které se přiloží na malou vyleštěnou nlnškn vVmhlm dtrmín,;,' t.+™u*..----*„~:.!r-. - _ * -1. * Technické a prírodovedné kriminalistické metody E 28 Kriminalistické zkoumání vad kovových a nekovových materiálů se pozoruje otisk struktury zkoumaného materiálu na této fólii pomocí metalografického mikroskopu. Metalografickým zkoumáním výbrusů může být zjištěna řada různých materiálových vad, které vznikají při výrobě polotovaru, finálního výrobku a při jeho používání, kontrolování a údržbě. Typickými vadamipolotovaru jsou nesprávné chemické složení, různé nekovové vměstky a mechanické nečistoty. Patří sem i bublinatost a sraženiny, svědčící o špatné kvalitě odlitku. Mezi vady finálního výrobku patří především nedostatky v tepelném zpracování, např. při kalení nebo nedostatky při zpracování za tepla (kování, válcování). Tyto nedostatky (nedodržení předepsaných teplot a dob jejich působení, rychlé nebo pomalé ohřívání či chladnutí výrobku) vedou k závažným odchylkám v požadovaných materiálových vlastnostech výrobků. Vady vzniklé provozem a používáním výrobku vznikají většinou únavou materiálu a působením různých přetížení, ale i korozí. Typickou vadou tohoto druhuje lom. V praxi se lze setkat s houževnatým (silovým) lomem, který vzniká náhle působením rázového přetížení, a únavovým lomem, který vzniká u dílů, které jsou dlouhodobě vystaveny kmitavému namáháni (různé hřídele, osy kol vozidel). Charakter lomové plochy obou druhů lomů je odlišný. Únavový lom se postupně rozvíjí a v okamžiku, kdy je překročena mez pevnosti zbývajícího materiátu, dojde k odlomeni houževnatým lomem. Proto na lomových plochách únavového lomu lze nalézt místa svědčící o únavovém lomu i o lomu houževnatém. Defektoskopická zkoumání kovových materiálů mají nedestruktivní charakter. Využívá sek nim ultrazvuk (ultrazvuková defektoskopie) agamagrafie (prozařováni kovových objektů zářením gama). Existují i další, méně používané metody. Výhodou těchto zkoumání je kromě jejich nedestruktivního charakteru i to, že umožňují zkoumati velké objekty. Těmito metodami se zjišťují hlavně velikost, průběh, lokalizace a rozsah vnitřních vad. Hlavní uplatnění těchto metod je v průmyslu při kontrole finálních výrobků, kriminalistické uplatnění je omezené. Uvedenými metodami se zjišťuje např. tloušťka kovového materiálu, velikost, tvar a lokalizace různých vměstků a dutin, průběh a charakter trhlin, kvalita svarů, zhrubnutí krystalické struktury a další. Zjišťování původních odstraněných nebo pozměněných čísel, písmen, znaků a symbolů Při působení vnější síly na kovový materiál dochází k posunu jednotlivých atomů uvnitř krystalické mřížky. Odpor proti tomuto posunu není příliš velký a je snadno překonatelný působením vhodné sily. V podstatě jde o tváření kovového materiálu za studena, při kterém se mění vzdálenosti mezi atomy, dochází k poruchám pravidelnosti krystalové mřížky a dalším jevům. Výsledkem je vznik typické vláknité struktury (textury) tvářeného kovového materiálu. Na uvedených skutečnostech je založeno kriminalistické zjišťování původních odstraněných nebo pozměněných čísel, písmen, znaků a symbolů vytvořených v kovových materiálech. Pokud byly tyto znaky vytvořeny vyražením ocelovou raznicí, případně lisováním, nalezneme v jejich okolí podstatné změny struktury materiálu. K vytvoření výrobních čísel a jiných údajů v kovových materiálech se nejčastěji používají metody - ražby. Pokud jsou použity jiné metody (gravírovaní, odjiskřování elektrickou jiskrou, Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 28 Kriminalistické zkoumání vad kovových a nekovových materiálů leptání), nedochází ke změnám struktury kovového materiálu a dále uvedené metody zkoumání jsou fakticky nepoužitelné. Jestliže vyražené znaky byly odstraněny mechanicky (opilovaním, obroušením), dochází zpravidla pouze k odstranění okem viditelných částí, nikoliv však k odstranění raznicí nebo lisem zhutněné části materiálu, která má latentní charakter. Tuto vrstvu lze často metalografickými metodami zviditelnit a přečíst tak původně vytvořené znaky. Postupuje se obdobně jako při metalografických zkoumáních oddělených částí kovových materiálů. Zkoumaná plocha se vybrousí, vyleští a opatrně odleptává. Přitom se průběžně pozorují okem nebo pomocí lupy změny, které na zkoumané ploše probíhají. Často se původní znaky alespoň na krátkou dobu zviditelní aje možná jejich fotografická dokumentace. Existuje řada modifikací uvedené metody, které využívají i působení elektrického proudu a magnetického pole. Metoda je použitelná i v případech, kdy k odstranění nebo znečitelnění znaků došlo opotřebováním, korozí apod. V konkrétních případech je vždy nutná konzultace s odborníkem. V posledních letech je velmi aktuální, zejména v souvislosti s krádežemi motorových vozidel, zkoumání tzv. čísel VIN. VIN (Vehicle Identification Nttmber) je sedtnnáctímístný alfanumerický údaj, který jednoznačně identifikuje konkrétní motorové vozidlo. Má přísně logickou strukturu včetně kontrolní číslice a obsahuje světový kód výrobce (je mezinárodně přidělován), popisný kód vozidla a rejstříkový kód (vlastně výrobní číslo). Tato čísla jsou nesníraatelně (zpravidla vyražením nebo přinýtováním) vyznačena na konkrétních místech vozidla a mnohdy ještě duplicitně vyznačena na běžně nepřístupných místech vozidla. Často j sou vyznačena na základních částech karosérie v jejím plechu. Tím je v podstatě vyloučeno jejich vybroušení (dojde k destrukci plechu karoserie) a pachatelé musí volit jiné způsoby pozměňování či padělání těchto čísel. Většinou to řeší vyříznutím části plechu s původním číslem a privařením j iného plechu s vyraženým padělkem čísla nebo získaného z vraku jiného motorového vozidla. Změny v okolí tohoto zásahu jsou zpravidla snadno zjistitelné (zbytky nezabroušeného svaru, jiný odstín nátěrové hmoty, deformace plechu a další). Obtížné pro pachatele je i napodobení tvaru písmen a číslic, které bývají atypické. Prakticky nepřekonatelnou překážkou pro pachatele je vytvoření padělku, který odpovídá svou logickou strukturou konkrétnímu vozidlu. Při podrobném posouzení technické stránky provedení čísla VIN a jeho logické struktury nečiní potíže zjistit neoprávněné zásahy. Kriminalistické zkoumání poškozených pneumatik a vzdušnic Pneumatiky a zpravidla též vzdušnice („duše") jsou součástí kol motorových nebo i nemotorových vozidel, která jsou běžně provozována na pozemních komunikacích. Zprostředkovávají bezprostřední kontakt mezi vozidlem a vozovkou, po které se vozidla pohybují a přenášejí nejrůznější síly z vozidla na vozovku, případně i naopak. Vývoji pneumatik z hlediska jejich konstrukce, použitého materiálu i vnější konfigurace byla běhoun koruna dezénové . drážky běžná plocha nárazníkový kord boční pryž kordová kostra ocelové lano ........... ventil duše ochranná vložka vnitřní pryžová těsnicí vrstva ocelové lanko pryžová těsnicí vrstva patky patka ventil s pryžovým těsněním a stále je věnována jednotlivými výrobci maximální pozornost. Starší diagonální konstrukce vnitřního uspořádání pneumatiky jsou až na výjimky nahrazovány modernější radiální konstrukcí, která kromě lepších jízdních (provozních) vlastností umožňuje i produkci bezdušových pneumatik, které s potřebnou mírou bezpečnosti dovolují montáž těchto pneumatik na disky kol bez použití vzdušnic, což zjednodušuje Technické a přírodovědné kriminalistické metody E Dezény (vzhled a členění styčné plochy pneumatiky, která přichází do styku s vozovkou nebo jiným povrchem, po kterém se pneumatika odvaluje) jsou velmi různorodé a lze je rozdělit na dezény jednoúčelové (na suché nebo naopak mokré vozovky), analogicky na blátivý či zasněžený povrch a na dezény „univerzální", či určené pro převažující letní a zimní provoz. Při zkoumání pneumatik, vzdušnic, případně dalších částí kola za účelem zjištění příčiny jejich poškození je nezbytné znát děje, které probíhají při styku pneumatiky s vozovkou, jakož i působení různých sil, kterými je pneumatika během jízdy namáhána. Na styčnou plochu pneumatiky (běhoun), ale i na boky pneumatiky a její patky upevněné v disku kola (ráfku) působí během jízdy různé síly, určované řadou silových momentů, které působí na vozidlo. Těmito silami a momenty jsou např. hmotnost vozidla, odstředivé síiy při průjezdu zatáčkou, brzdící nebo zrychlující síly, osamělé síly při najetí na překážku a další. Při kriminalisticko technickém zkoumání jsou nejčastěji zjišťovány následující příčiny poškození pneumatik: Přetížení pneumatiky, které se projeví poškozením běhounu i kostry pneumatiky, lámáním kordových vláken a prasknutím pneumatiky. Podhuštěnipneumatiky, při kterém dochází k nadměrnému vydouvání (deformaci) boků pneumatiky, přehřívání pneumatiky a postupnému poškozování její konstrukce. Dochází též k nadměrnému Sl^^^ífAa^i^^iřHSS^iMi^iS^ "á pevnou překážku. 28 Kriminalistické zkoumání vad kovových a nekovových materiálů a často nepravidelnému opotřebování běhounu. Přehuštění pneumatiky má za následek snížení deformovatelnosti boků pneumatiky a snížení plasticity pneumatiky. Dochází k nadměrnému oj íždění dezénu a pneumatika je náchylná k průrazům, z nichž je typický tzv. křížový průraz. Mechanická poškození jsou způsobována najetím na tvrdé a ostré předměty s následným únikem vzduchu. Výrobní vady pneumatik, jako je nesprávně "provedená vulkanizace, chybná konstrukce kostry apod., mohou vést k destrukci pneumatiky. Úmyslná poškození jsou vytvářena zpravidla v podobě průrazů nebo řezů s cílem buďto inscenovat příčinu dopravní nehody nebo poškodit cizí věc. Pro účely zkoumání je třeba zajistit celé kolo vozidla, tedy kolo odmontovat a zaslat jako celek ke zkoumání. To je nutné proto, aby znalec mohl též vyhodnocovat vzájemnou polohu pneumatiky, vzdušnice, hustícího ventilu, případně dalších komponent kola. Pokud nelze zajistit z nějakých důvodů celé kolo, je potřebné, aby při demontáži byl znalec přítomen. Při podezření na úmyslné poškození se zajišťují i podezřelé nástroje. Samozřejmostí je příslušná kriminalisticko technická dokumentace. 3 Kriminalistické zkoumání skla Sklo má charakter tzv. amorfní látky, tj. látky bez zjevné krystalické struktury. Vzniká ochlazováním taveniny, j ej íž základní složkou je oxid křemičitý s řadou příměsí j iných oxidů, jako např. oxidů sodíku, draslíku, vápníku, hořčíku, hliníku, olova a dalších, které mění některé vlastnosti skla podle účelu, kterému má sloužit. Sklo je charakterizováno svou odolností vůči povětrnostnim vlivům, elektrickou nevodivostí, pevností, tvrdostí, ale též křehkostí. V kriminalistické praxi je objektem zkoumání jednak sklo tabulové (ploché), používané pro zasklívání oken a dále sklo tvarované, především z baněk žárovek a z krycích skel světlometů motorových vozidel. Zkoumám skla je nejčastěji požadováno v souvislosti s vyšetřováním krádeží vloupáním a dopravních nehod. Pri zkoumání skla jsou nejčastěji pokládány otázky, ze které strany a jakým mechanismem nebo předmětem bylo sklo rozbito, zda jednotlivé úlomky skla tvořily původně jeden celek a zda výrobní nebo jiné vady skla mohly mít souvislost s jeho poškozením. U tabulového skla se strana, ze které působila destrukční síla, označuje jako líc, opačná strana jako rub. Působením síly na skleněnou tabuli dochází k jejímu prohýbání, které však nemůže být vzhledem ke křehkostí skla příliš velké a již při poměrně malém prohnutí dochází k destrukci skleněné tabule. Charakter poškození skleněné tabule souvisí s tím, jak velký předmět a jakou rychlostí na tabuli působil. Z tohoto hlediska se rozeznávají v kriminalistické praxi tři stupně poškození skleněné tabule. První stupeň poškození je charakteristický pro poškození střelou vystřelenou z palné zbraně. Děj poškození je velmi rychlý (je dán rychlostí střely), skleněná tabule se nestačí příliš deformovat a střela vlastně deštruuje pevný, nepružný předmět. Výsledkem je otvor, který se kráterovitě ve Technické a přírodovědné kriminalistické metody E směru letu střely rozšiřuje, přičemž zpravidla nedochází k většímu poškození tabule, pouze v okolí otvoru jsou drobné praskliny. Vstupní otvor přibližně odpovídá průměru střely. Druhý stupeň poškození je charakteristický pro poškození většími předměty, které se pohybují poměrně malými rychlostmi (odmrštěné kameny od kol vozidel, různé střely vystřelené z praků, prudce vržené předměty rukou člověka), Charakteristický je vznik radiálních (odstředivých) prasků od místa působení síly, přičemž není nutné, aby deštruující předmět sklo prorazil. \ Poškození má vzhled paprskovitě se rozbíhajících prasků, které vycházejí z místa působení , síly. Mechanismus poškozeni spočívá v překonání meze pevnosti skla po jeho nadměrném -j prohnutí při působení síly. Jednotlivé střepiny zůstávají zpravidla v rámu okna a samovolně se neuvolňují. Pokud destraující předmět prorazí sklo, nelze nijak blíže ze vzniklého otvoru --i usuzovat na jeho velikost. Třetí stupeň poškozenije charakteristický pro poškození předměty, které se pohybují poměrně pomalu (úder rukou, úder kladivem, pomalu vržené kameny). V první fázi poškození vznikají radiální prasky. Střepiny však mají tendenci se dále pohybovat ve směru působící síly a následně vlivem setrvačnosti po ukončení působení síly překmitnou zpět a pohybují se proti směru působeni síly. V tomto okamžiku často dojde k dalšímu porušení tabule za vzniku transverzálních ■■■■■! prasků (mají zhruba vzhled soustředných knižnic nebo mnohoúhelníků se středem v místě působení síly). Skleněná tabule se tak dále rozpadá a velmi často jednotlivé střepiny samovolně vypadávají. Tabulové sklo může být porušeno i působením zvýšené teploty, výjimečně i působením nízké teploty nebo uvolněním vnitřního napětí. Střepiny z takto poškozené tabule jsou oblé, nejde o ostré, šavlovité střepiny. Průběh lomových ploch kopíruje vnitřní pnutí skleněné tabule, které však nelze předem zjistit. Na lomových plochách nejsou v tomto případě výrazně vyznačeny plastické znaky, které dovolují určit, ze které strany byia tabule rozbita. Určování strany, ze které bylo tabulové sklo rozbito, lze podle plastických znaků, které jsou vytvořeny na lomových plochách jednotlivých střepin. Je třeba zdůraznit, že tyto znaky jsou opačné (zrcadlové) u prasků radiálních a transverzálních. Při zkoumání je proto nezbytné vědět, o jaký prask se jedná. Typickým znakem jsou parabolické oblouky. Jde o plastické znaky, které svými dlouhými rameny směřují k centru působení síly a jejich hustota se v tomto místě zvyšuj e, naopak krátká ramena jsou orientována na stranu opačnou. Dalším znakem jsou mušličkovitá odprýsknutí částeček skla, která vznikají na straně, ze které působila síla. Obdobně na této straně někdy vznikají tzv. úsečky, což jsou hustě seskupené znaky umístěné kolmo ke tloušťce skla. '. Kriminalistické zkoumaní tvarovaných skel se týká především krycích skel světlometů motorových vozidel. V současnosti je však již řada motorových vozidel vybavována tzv. „čirou optikou" (bez optického dezénu), a zmíněná zkoumání nejsou v těchto případech typická. Krycí „skla" jsou dnes často vyráběna z plastických hmot. V úvahu přichází i analogické zkoumání krytů různých směrových, obrysových a brzdových světel motorových vozidel, které jsou ovšem též většinou vyrobeny z plastických hmot. Podle vzhledu střepin a zejména podle na nich zachovaných částí optického rozptylového dezénu lze typovat vozidlo, z něhož střepiny pocházejí, v některých případech je možná 28 Kriminalistické zkoumání vad kovových a nekovových materiálů i komparace střepin se zbytky skla ve světlometu vytypovaného vozidla, což vede k jeho individuální identifikaci. Zkoumání střepin z baněk žárovek není časté, využití je v podstatě pouze ke zjištění, zda žárovka v okamžiku destrukce svítila (různé napařené podíly ze žhavícího vlákna nanesené v podobě povlaků na střepiny), případně z jakého druhu žárovky střepina pochází. Kriminalistické zkoumání mechanicky poškozených tkanin Zkoumání mechanicky poškozených tkanin přichází v úvahu především při posuzování různých poškození textilních součástek, které vzniklo v souvislosti s násilnými trestnými činy. V praxi jde o poškození řeznými nebo bodnořeznými nástroji, která se projevují různými otvory a jinými poškozeními v textiliích. Hlavní metodou zkoumání je pozorování poškozených míst pod stereomikroskopem při malých zvětšeních. Podle charakteru přerušení jednotlivých textilních vláken, podle charakteru mechanického namáhání a směru, kterým jsou přerušená vlákna posouvána, lze usoudit na charakter nástroje, jeho rozměry, směr působení a další faktory. V úvahu přichází i zkoumání textilií poškozených vysokou teplotou nebo působením elektrického proudu. V těchto případech sice nejde o mechanické poškození, ale metody zkoumání jsou stejné. Při zkoumání mechanicky poškozených tkanin je zpravidla nutné provést řadu experimentů včetně experimentálního poškození zkoumané tkaniny v úvahu přicházejícím nástrojem. Literatura KHOP, L. Defekty pneumatik. Praha: Kriminalistický ústav VB, 1984 KHOP, L„ OČKAY, Š..PLHAL, M. Obnova odstráneného VIN. Odborná sdělení Rriminalistického ústavu, 1996, é.4,s.B-16 KHOP, L., PLI-IAL, M., OČKAY, Š. Analyzátor materiálu - SPECTROTEST IR. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, i 998, č. 3, s. 7-8 KOLÁŘ, L, LIŠKA, P. Kriminalistické zkoumání mechanicky poškozených tkanin. Praha : Kriminalistický' ústav VB, 1983 MICHALÍK, V., KHOP, L. Zisťovanie odstránených znakov na povrchu kovových materiálov. Československá kriminalistika, 1991, č. 2, s. 166-173 OČKAY, Š., KHOP, L., MAYER, J. Defektoskopická a metalografická expertiza - identifikace vozidel. Kriminalistika, 2004, č. 2, s. 124-134 PADYŠÁK, P, PORADA, V. Kriminalistickotechnická zkoumán! kovových materiálů, pneumatik, skla a textilních vláken. Praha: Vysoká škola SNB, 1980 RYBÁŘ, M. Kriminalistická metalografie. Praha : Kriminalistický ústav VB, 1985 Z1EBA-PALUS, J. Ekspertyza fizykochemiezna. in: WÓJCIK1EW1CZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 183-206 7ÍKA T TTlfvnTiniWvin! HofolrfncV™»„ triminoli sriz-o re Vr\minul iotil-o 1 Oť.Q * 1 o Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 29 Kriminalistické dokumentace Kriminalistické dokumentace ä í Pojem a význam kriminalistické dokumentace Nutnou součástí každého postupu, majícího právní relevanci, je dokumentace průběhu jednotlivých fází i výsledků nejrůznějších procesů. To platí v plné míře i pro kriminalistiku, v níž je nezbytné dokumentovat nejrůznější výsledky kriminalistických metod a mnohdy i postup, který k těmto výsledkům vedl. K dokumentování jednotlivých postupů a výsledků je možné využít různé dokumentační metody, které se volí tak. aby poskytly pokud možno co nejpřesnější a nejucelenější informace o dokumentovaných skutečnostech. Dokumentace umožňuje i osobám, které nebyly přítomny při jejím zhotovování, učinit si jasnou a přesnou představu o podchycených faktech. Správná kriminalistická dokumentace musí splňovat tyto základní požadavky: # věrně zobrazit materiální situaci místa kriminalistický relevantní události nebo informační podstatu jednotlivých úkonů (kriminalistických metod) použitých přijejím objasňování a vyšetřování, fe umožnit názornou představu o všech zadokumentovaných okolnostech subjektům, které budou dokumentaci později využívat, s umožnit obnovení situace v případech, kdy je nutné konkrétní situaci obnovit a zajistit její shodnost se situací původní, ■i? poskytnout správný obraz o průběhu a výsledku prováděných úkonů a činností v čase, prostoru a v daných podmínkách, •i zafixovat použité metody, způsoby a prostředky. Za základní zásady dokumentace je třeba pokládat: včasnost a trvalostfixace informací, nenahraditelnost, objektivnost, účinnost použitých dokumentačních metod a úplnost a komplexnost zpracované dokumentace. Přestože se formy lixace s ohledem na rychlý rozvoj vědy a techniky neustále vyvíjejí, je možné stanovit tyto její základní formy: © protokol jako slovní (písemné) vyjádření dokumentovaných skutečností, % obrazová dokumentace (fotografická, výjimečně i filmová dokumentace, videozáznam),

««5. '-ý iil Protokol Protokol je vždy základní formou dokumentace. Jeho procesní náležitosti upravuje § 55 a § 55a TrŘ. Obsahuj e slovní, do písemné podoby převedený popis protokolované události, 'v kriminahstické praxi potom nej častěji protokolaci průběhu j ednotlivých kriminalistických metod. V protokolu jsou zprostředkovaně zachyceny skutečnosti, fakta a okolnosti pozorované a vnímané osobou provádějící protokolaci. Je třeba si uvědomit, že při vytváření protokolu se negativně (obdobně jako při tvorbě úředního nebo laického portrétu) projevují problémy spojené s převodem optického či jiného smyslového vjemu do slovní podoby. Slovní vyjádření v protokolu proto není s to plně vystihnout realitu ve všech jejích detailech (např. nelze zcela přesně slovně popsat tvar krevních stop, pokrčení ruky mrtvoly, tvar deformovaných částí karosérií motorových vozidel a další). Základními požadavky na protokolaci je, aby popisované informace byly zachyceny přesně, jasně a bez subjektivních závěrů sestavovatele a aby protokolace byla cílevědomá, úplná, systematická a objektivní. S protokolaci se lze v kriminalistické praxi setkat velmi často. Zcela nezbytná je při ohledání místa činu, při výslechu, konfrontaci, při různých druzích prohlídek, prověrce výpovědi na místě, rekognici, rekonstrukci, vyšetřovacím pokusu^ Protokol se dělí na tři hlavní části, a to na část úvodní, popisnou a závěrečnou. Obsah těchto tří částí se podle protokolované kriminalistické metody poněkud mění. V úvodní části je označena událost (trestní věc), ve které se jedná a v jejíž souvislosti bylapoužita konkrétní krimináli stická metoda, je uvedeno datum, čas a místo protokolace, jednotliví účastníci úkonu ajejich trestněprocesní postavem a případně i meteorologické a světelné podmínky. Tyto informace se případně ještě doplňují o údaje o použité kriminalistické technice a o bezpečnostním zabezpečení průběhu úkonu. V popisné části, která je nejohsáhlejší Částí protokolu, se co nejpodrobněji popíše celý průběh úkonu. V závěrečné části protokolu se uvádí seznam dokumentů připojených k protokolu a seznam zajištěných stop a dalších věcných důkazů. Zároveň se uvede, jak s nimi bylo nebo bude naloženo (např. odeslání k expertize) ajejich číselné označení. Toto označení musí být j ednoznačné a nezaměnitelné a stejné musí být i v dalších druzích kriminalistické dokumentace (obrazové, topografické). V závěru protokolu se všechny zúčastněné osoby vlastnoručně podepíší. Protokol dovoluje zachytit skutečnosti, které nelze jinými dokumentačními metodami vystihnout, jako např. světelné podmínky, meteorologické podmínky, datum a čas provedení protokolace a další. Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 29 Kriminalistické dokumentace Obrazová dokumentace Z jednotlivých druhů obrazové dokumentace se dnes využívá v praxi fotografická dokumentace a videodokumentace. Dříve používaná filmová dokumentace je v současnosti již anachronismem a lze se s ní setkat pouze výjimečně, a to pro její pracnost a pro dlouhý čas, nutný k jejímu vyhotovení. Fotografická dokumentace je využívána velmi často, zejména při ohledání, vyšetřovacím pokusu, rekognici, rekonstrukci a prověrce výpovědi na místě. Používá se jak černobílá, tak i barevná fotografie. Barevná fotografie obsahuje oproti černobílé fotografii navíc informace o barevnosti zachycené situace nebo věci, což může být důležité a přispět i k rozlišitelnosti jednotlivých detailů na snímku, na druhé straně však hrozí nebezpečí nepřesného barevného podání, které může vést k problémům. Dokumentační kriminalistickáfotografie fixuje pouze skutečnosti zjistitelné pouhým okem a nepoužívá speciální metody a prostředky, které se uplatní při fotografii expertizní. Musí splňovat tyto požadavky: - poskytnout jasnou představu o umístění místa činu (či o lokalizaci kriminalistické metody) v exteriéru či interiéru a o celkové situaci na tomto místě, - fixovat zkoumanou situaci se všemi potřebnými detaily včetně jejich rozmístění a prostorových vztahů, a to pokud možno v původním stavu, - poskytnout představu o velikosti a rozměrech dokumentovaného prostoru a na něm nalezených stop a dalších objektů, - eliminovat ze snímků veškeré objekty a subjekty, které nejsou kriminalisticky relevantní. Podle rozsahu fotografického záběru se zpravidla rozlišují čtyři základní druhy dokumentačních fotografií: 1. Orientační fotografie zobrazuje nejen vlastní dokumentované místo nebo prostor, ale též okolí, a to pokud možno s charakteristickými orientačními body, které v případě potřeby umožní jednoznačné začlenění dokumentované situace do konkrétního prostoru. Pokud nelze z prostorových důvodů pořídit orientační fotografii běžným způsobem, volí se fotografování se širokoúhlými objektivy nebo panoramatická fotografie, při které se zpravidla pořídí několik fotografií dokumentovaného místa, které se vzájemně zčásti překrývají a následně se spojí (slepí) do jediné fotografie. 2. Přehledná fotografie slouží k dokumentaci celkového vzhledu místa bez přilehlých prostor. Zpravidla pro tyto účely nepostačuje jediná fotografie a je nezbytné jich pořídit několik tak, aby byl zachycen pokud možno celý prostor, který nás zajímá. Fotografie se většinou pořizuj í z různých směrů, přičemž se dbá na to, aby na všech snímcích byl zachycen ústřední objekt (např. mrtvola při ohledání místa činu, rekognoskovaná osoba při rekognici apod.). 3. Polodelailni fotografie má za úkol fixovat nej důležitější části a detaily, které se týkají použité kriminalistické metody, nejčastěji polohu a vzájemné souvislosti více stop při ohledání místa činu, jejich prostorové vztahy k jiným objektům apod. 4. Detailní fotografie fixuje nejrůznější detaily většinou bez obrazové návaznosti na . jejich okolí. Jde např. o fotografie jednotlivých nalezených stop, různých věcných důkazů, detailů na usmrcených osobách, havarovaných vozidlech apod. V řadě případů je vhodné nebo i nezbytné fotografovat tyto objekty s přiloženým měřítkem. Uvedené rozdělení dokumentačních fotografií je pouze přibližné, protože v řadě případů se jednotlivé druhy fotografií poněkud překrývají. V kriminalistické činnosti je třeba využít i další speciální druhy fotografií. Typické je použití měrné fotografie. Jde o řadu modifikací fotografických metod, při kterých je do výsledné fotografie různými způsoby vkopírována geometrická síť, která následně po příslušném vyhodnocení umožňuje proměření skutečných vzdáleností objektů na fotografii, které jsou na normálních fotografiích kvůli perspektivnímu zkreslení nedostatečně přesně změřitelné. Moderní verze měrné fotografie využívají tzv. fotogrammetrie s podporou výpočetní techniky. Jejich výsledky umožňují kromě jiného i vytvoření plánků dokumentovaných míst, což již patří do oblasti topografické dokumentace. Další speciální druhy fotografií jsou využívány v expertizní oblasti. Jde např. o mikro-fotografie, pořizované většinou při fotografování objektů v zorném poli mikroskopu, makrofotografie pořizované jako fotografie při malém zvětšení pomocí přídavných fotografických optických doplňků připojených k fotoaparátu, nebo o fotografie pod různými druhy osvětlení (bílé světlo, barevné světlo, polarizované světlo a neviditelné druhy záření), mnohdy při různých úhlech dopadu světla čí záření na fotografovaný objekt. V poslední době se pro účely fotografické dokumentace využívají i digitální fotografické přístroje. Jejich velkou předností je možnost okamžité kontroly pořízeného záběru a snadná možnost zpracovávání jednotlivých obrázků včetně případných úprav pomocí výpočetní techniky. Otevřený zůstává problém, zda tyto obrázky nelze počítačově nežádoucím způsobem upravovat a měnit tak jejich informační hodnotu. Moderní, v podstatě fotografickou metodou je i holografie, která využívá zdroj koherentního záření k osvětlování dokumentovaného objektu. Lze tak získat záznamy, které po příslušné rekonstrukci poskytují reálnou představu o dokumentovaném trojrozměrném objektu. V kriminalistické praxi se tato metoda doposud využívá omezeně. Videodokumentace umožňuje zachytit pomocí současných snadno ovladatelných a technicky kvalitních videokamer průběh úkonů a událostí. Její hlavní předností je zachycení dynamiky celého děje, na rozdíl od fotografie, která umožňuje dokumentovat pouze statické fáze děje. Hlavní uplatnění je tedy při dokumentaci těch kriminalistických metod, při kterých je patrný určitý děj (pohyb) nebo při dokumentaci dynamických událostí (průběh požáru a jeho lokalizace); není ovšem vyloučena ani při dokumentování Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 29 Kriminalistické dokumentace statických situací (ohledání míst činů). Výhodou videodokumentace je možnost okamžité projekce bezprostředně po pořízení záznamu a následně i možnost sestřihu záznamu, který však musí být proveden tak, aby nezpochybnil důkazní využití záznamu. Výhodou obrazové dokumentace je skutečnost, že umožňuje dostatečně přesně zachytit nejrůznější tvarové charakteristiky dokumentovaných objektů (tvar krevních stop, přesný vzhled poškození věci, polohu mrtvoly a další), v případě barevného podání poskytnout i příslušnou barevnou informaci. Nevýhodou je zpravidla nemožnost ze snímku dostatečně přesně určit vzdálenosti mezi jednotlivými objekty, cožje způsobeno perspektivním zkreslením snímku a i nemožnost zachycení některých objektů, které jsou na fotografií skryty za jinými objekty nebo jsou v jejich stínu. Fotografická dokumentace umožňuje snadné prohlížení a hodnocení kdykoliv po jejím zpracování. Nevýhodou videodokumentace je potřeba reprodukčního zařízení (videoprehrávače) i komplikace při zařazování příslušné videokazety do spisu a při její archivaci. Topografická dokumentace Topografická dokumentace se zabývá zhotovováním náčrtků a plánků kriminalistický relevantních míst. Její podstata spočívá ve vyměřování, znázorňování a grafickém zobrazování částí zemského povrchu a trvalých a pohyblivých předmětů na něm, které jsou promítnuty na rovinnou průmětnu. Topografická dokumentace tak poskytuje informace o rozměru, tvaru a vzájemném umístění jednotlivých objektů a stop na dokumentovaném místě. Účelem je graficky jednoduše a hlavně názorně zobrazit situaci v původním stavu se všemi podrobnostmi, které jsou důležité pro objasňování a vyšetřování. Součástí topografické dokumentace jsou běžně náčrtek a plánek. Náčrtek je rukou nakreslený přibližný obraz místa. V náčrtku nejsou zachyceny vzájemné vzdálenostní poměry jednotlivých objektů v přesném měřítku, ale musí být číselně uvedeny jejich skutečné vzdálenosti zjištěné měřením na místě. Zpravidla se postupuje tak, že kriminalistický technik zakresluje na list papíru jednotlivé objekty a vyznačuje mezi nimi změřené vzdálenosti. K měření vzdáleností byly vypracovány různé měřičské metody, jako např. metoda pravoúhlých souřadnic, průsečná metoda, metoda polárních souřadnic a další. U všech těchto metod je nezbytné předem vybrat výchozí bod měření, cožje takový bod, o kterém se předpokládá, že po delší dobu nezmění svou polohu. Ideální jsou různé trigonometrické značky, ale v praxi dostačuj í např. rohy budov, stožáry vysokého napětí, charakteristické stromy, v interiéru potom např. rohy místností, okraje dveří. K tomuto výchozímu bodu měření se následně vztahují veškeré změřené vzdálenosti. Při dokumentování rozsáhlých míst v exteriéru se využívají i pomocné body měření, ke kterým se opět vztahují veškeré změřené vzdálenosti. Vztah 8.J.: 06 PIE - 42/0Ú7 - S7 Policie ČeskĚ republiky v Prm dn« 20. listopadu 1997 Obvodní Cirari vyšetrovaní P b A h fl__2. NÁČRTEK _.\;,vv.f...... ľíáírte.k zpracoval; Lukáš UPSÁN Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 29 Kriminalistícká dokumentace výchozího a pomocného bodu měření musí být jednoznačně znám. Neměnnost bodů měření (alespoň po dobu několika měsíců) je potřebná pro případné doměřování některých vzdáleností, pro případně prováděnou rekonstrukci, prověrku výpovědi na místě apod. Jednotlivé náčrtky se následně prepracovávaj i do podoby plánku. Plánek je charakterizován j ako rovinný obraz horizontálního průmětu části zemského povrchu, geometricky zmenšený v požadovaném měřítku a doplněný dalšími nezbytnými údaji. Těmito dalšími údaji je např. údaj o geometrickém měřítku, vysvětlení použitých symbolů a značek, pokud nejsou všeobecně známé, vyznačení směru severu, číselné označení jednotlivých stop shodné s protokolem a obrazovou dokumentaci, údaje o pracovišti a pracovníkovi, který plánek zpracoval apod. V některých případech je plánek doplněn i o údaje výškopisného charakteru, např. tam, kde je nutné uvést sklon vozovky v místě dopravní nehody, vzájemné výškové vztahy havarovaných průmyslových objektů a další. Zpracovávání náčrtků a z nich následně zhotovených plaňkuje časově náročné a pracné. Vyžaduje dostatek znalostí a zkušeností pracovníků policie. Protože není možné topograficky zachytit veškeré objekty, které jsou součástí dokumentovaného prostoru, musí se provést výběr (restrikce) objektů, které budou zafixovány. To je úskalí topografické dokumentace, protože vždy existuje reálné nebezpečí, že se nezachytí všechny potřebné skutečnosti. Náprava je následně zpravidla nemožná. Vysokou pracnost běžnými způsoby zhotovované topografické dokumentace výrazně snižují v poslední době zaváděné dokumentační metody, využívající výpočetní techniku se specializovaným softwarem. Zpravidla se nejprve za přesně stanovených podmínek zpracují definované fotografie dokumentovaného místa. Tyto fotografie nejčastěji zachycují přesně (podle požadavků metody) umístěné výtyčky a bývá do nich 'vkopírována přesná mřížka nebo systém vlícovacích bodů (nejčastěji v podobě křížků zachycených na fotografii). Jde vlastně o zvláštní druh měrné fotografie. Tyto fotografie se následně počítačově zpracují a výsledkem je počítačový výstup, který má podobu velmi přesného topografického plánku. V tuzemské policejní praxi je pro tyto účely využíván např. systém DMU (Dokumentace Místa Události), ale i obdobné systémy zahraniční. Výsledky jsou velmi dobré, časová náročnost metody je oproti běžnému zhotovování náčrtků a plánků výrazně nižší. Důležitá, zvláště při dokumentaci dopravních nehod, je skutečnost, že na dokumentovaném místě je fotografování skončeno rychle a je možné místo uvolnit pro další provoz. Plánek je vyhotovován až později v pracovně. Jinou možnost urychlení topografické dokumentace nabízí předběžné zhotovení bianco plánků míst častých dopravních nehod (např. křižovatek), do nichž se na místě nehody pouze doplní aktuální stav (poloha vozidel, stopy apod.). KUCHYŇ - atofm E.t " tučni pacnj dopis na iloscfl stolu M OJ lí (U 1.0 U 14 l.s ío 3.3 íí. CVS ; bvx í.> U&ÄLOST ■ cvičný prípad MÍSTO : Praha DATUlř/ČAS: 3I.7.ÍW3 ÚTVAR : Prtfia MERÍTKO. : grafici* měřítko ÍPJÍACOVAU Pprtp. Petr BENDL ku ukp praha dmu-pr0gres1ng Technické a přírodovědné kriminalistické metody E 29 Kriminalistické dokumentace Výhodou topografické dokumentace je možnost zjistit z plánku přesnou polohu, rozměry a vzdálenosti jednotlivých fixovaných objektů. Nevýhodouje jednak pracnost a časová náročnost pořízení topografické dokumentace a dále již zmíněná nezbytnost subjektivně podmíněného výběru objektů, které budou zachyceny. Rozvoj techniky umožňuje v některých speciálních případech využívat i neběžné technické prostředky dokumentace pro kriminalistické účely. Jde např. o praktické aplikace komerčně vyráběných kombinovaných přístrojů, které současně poskytují několik kriiriinalisticky relevantních údajů. Existují kombinace binokulárních dalekohledů s přesným laserovým zaměřovačem (komerční výrobek LEICA Vector), kombinace binokulárních dalekohledů s digitálními fotoaparáty (komerční výrobek Digibino DB 100 firmy Pentax) nebo i kombinace binokulárních dalekohledů se systémem zjišťování geodetických souřadnic GPS (Global Positioning System- globální polohový systém). Svůj význam mají i termovizní systémy, které dovolují hodnocení teplot v širokých mezích (např. od-20 °C do +500 °C) s vysokou rozlišovací schopností až 0,1 °C. ľ! Jiné druhy dokumentace Z jiných druhů dokumentace se uplatňuje především dokumentace zvuková. V praxi jde nejčastěji o zvukové nahrávky výslechu. Pořizují se zejména při výslechu dětí a osob starých, vážně nemocných nebo umírajících. Důvodem je potřeba co nej šetrnějšího přístupu k těmto osobám a tudíž zbytečného neprodlužování výslechu zapisováním výpovědi (protokol se vyhotoví bezprostředně po pořízení nahrávky). Velkou výhodou zvukového záznamu je věrné zachycení nejen obsahu výpovědi a kladených otázek, \ ale též způsobu podání výpovědi (pomlky, jistota přednesu atd.) a celkového průběhu výslechu. To značně usnadní eventuální kontrolu autentičnosti protokolace a dodržení zákonného postupu ze strany vyslýchajícího. V praxi se zvuková nahrávka výslechu pořizuje v případech závažných trestných činů a u zvlášť důležitých výpovědí obviněných a svědků. Zvláštní procesní pravidla platí pro pořizování zvukového záznamu v řízení před soudem (srov. § 55b TrR). Zvukový záznam tvoří někdy doprovod videozáznamu, a to buď při dokumentaci výslechu nebo jako popis snímaného obrazu nebo děje namluvený orgánem činným v trestním řízení např. při ohledání místa činu. Veškeré uvedené druhy lcriminalistické dokumentace se navzájem doplňují. Nevýhody jednotlivých druhů kriminalistické dokumentace se vzájemně eliminují a celkově se tak dospívá k reálnému obrazu o všech dokumentovaných skutečnostech. Literatura BACHMANN, V, Dokumentace místa události s využitím metody blízké fotogrammetrie. Odborná sdělení Kriminaiistického ústavu, 1993, č. 3—4, s. 1-13 BENDL, P. GPS- Odborná sdělení Kriminaiistického ústavu, 1998, č. 1, s. 10-14 BENDL, P. Dokumentace místa události s použitím metody blízké fotogrammetrie. Odborná sdělení Kriminaiistického ústavu, 1998, i. i,s. 2-9 HAUBEĽT, M., C1KAN, M. Kriminalistická videodokumenface a videoexpertiza - poznámky z praxe. Odborná sdělení Kriminaiistického ústavu, 1997, č. 3, s. 2-9 MUSIL, J. Některé problémy protokolace výpovědi obviněného a svědka v trestním řízení. AUC-Iuridica, 1979, č. 3-4, s. 155-198 MUSIL, ,T. Podstata kriminalistické dokumentace. Československá kriminalistika, 1985, č. 3, s. 203-210 PADYŠÁK, P. a kol. Kriminalistická dokumentace vyšetřovacích úkonů. Praha: Institut pro výchovu a vzdělávání FMV, 1992 PORADA, V. Měření v kriminalistice. Praha : Federální ministerstvo vnitra, 1981 PORADA, V., BRADÁČ, A., PADYŠÁK, P. Kriminalistickotechnická dokumentace. Praha; Vysoká škola SNB, 1978 STRAUS, J. Kriminalisticko—technická dokumentace. Kriininalistický sborník, 1993, č. 10, s. 461-470 Další zvláštní druhy dokumentace se uplatní hlavně v expertízni činnosti, Jde o dokumentaci různých laboratorních postupů, výsledků laboratorních zkoumání apod. Dokumentaci tvoří např. grafické záznamy z různých přístrojů (plynových chromatografů, spektrofotometrů apod.), zápisy o průběhu a změnách teplot při různých experimentech, o průběhu aglutinací při biologických zkoumáních a další. F Taktické kriminalistické metody Kriminalistické verze 3 í Pojem, podstata a význam kriminalistických verzí Základním úkolem kriminalistické praktické činností při odhalování, objasňování a vyšetřování trestných činů jakož i jiných kriminalisticky významných událostí je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je třeba, aby všechny zjištěné informace o kriminalisticky relevantní události (např. o trestném činu, nebo jiné události nesoucí vnější znaky společensky škodlivé události) odpovídaly realitě, která existovala (nastala) v minulosti. Nejde však o pouhé konstatování faktů, ale o složitý, specifický poznávací proces, představující cestu od poznání drobných, dílčích faktů kriminalisticky relevantních událostí, pochopení a poznání vztahů mezi těmito fakty až k poznání všech právně i kriminalisticky relevantních stránek události, včetně jejího pachatele, příčin, podmínek atp. Specifičnost tohoto procesu vyplývá z přísné právní regulace a z gnozeologických zvláštností, za které lze považovat zejména následující skutečnosti: * objekt poznání nelze bezprostředně vnímat, neboť je poznávána událost, která se odehrála v minulosti (subjekt.poznání může vnímat pouze existující následky předmětné události), % objekt poznání je definován trestním zákonem (znaky trestného činu), ? subjekt poznání je nadán pravomocemi vyplývajícími ze zákona, které lze uplatňovat pouze na základě zákona a v mezích zákona, * postup poznávacího procesu, jeho rozsah, lhůty i prostředky jsou upraveny právními normami, •* působení obecných zákonitostí vzniku a zániku stop a j iných soudních důkazů (značně determinuje počáteční situaci procesu poznání, jeho průběh i konečné výsledky), íí existence protikladnosti tendencí účastníků procesu poznání (snaze orgánů činných v trestním řízeni k poznáni skutkového stavu věci jsou kladeny překážky negativně Taktické kriminalistické metody F 30 Kriminalistické verze kooperujícími účastníky tohoto procesu prostřednictvím ničení stop ajiných soudních důkazů, předkládáním lživých výpovědí, ovlivňováním svědků atp.). Kriminalista získává znalost o vyšetřované události postupně, krok za krokem, což mu umožňuje všeobecná souvislost a podmíněnost jevů objektivního světa a z toho vyplývající důsledek, že trestný čin (jeho pachatel), stejně jako každájiná Icriminalisticky relevantní událost, vždy zanechává určité stopy jak v obklopujícím prostředí, tak ve vědomí lidí. Proto na začátku procesu poznávání umožňují teoretické znalosti (ipraktické zkušenosti) zákonitostí projevu trestného činu v obj ektivní realitě orgánům činným v trestním řízení (na základě hodnocení dosud shromážděných materiálů) vytvořit logické konstrukce pravděpodobnostního charakteru o příčinách vzniku jednotlivých stop, jejich vzájemných vztazích, jakož i o nutnosti existence dalších, zatím neznámých faktů (důsledků), pokud vytvořené logické konstrukce jsou pravdivé. Existence vyvozených důsledků je prověřována a jejich prověření a dokázání posunuje poznání na vyšší úroveň. Na vyšším stupni poznání jsou některé logické konstrukce odmítnuty jako nepravdivé, jiné se upřesňují či doplňují atp. Znovu se vyvozují nutné a možné důsledky, které se prověřují. Tento postup se opakuje až do prověření a dokázání jedné jediné logické konstrukce při současném odmítnutí všech ostatních. Základem výše naznačeného postupuje domněnka1 jakožto hypotetický soud, přičemž metodou, která propracovává výše naznačený postup poznání, je specifická metoda kriminalistické praktické činnosti - metoda kriminalistických verzí. Výše uvedené dovoluje vymezit kriminalistické verze jako specifickou metodu kriminalistické praktické činnosti, spočívající ve vyvození a prověrce všech shromážděnými materiály opodstatněných domněnek o formách spoj ení a příčinách jednotlivých jevů poznávané události, jako reálně možných objasnění doposud známých faktů či okolností případu a získání faktů nových. Strukturu metody kriminalistických verzí tvoří myšlení ve formě kriminalistických verzí, chápané jako jednotný proces logického, psychického a poznávacího, tedy jako proces zahrnující nejen vlastní hypotetický soud, opodstatněný zjištěnými fakty a okolnostmi, ale i cestu vyvození těchto domněnek a jejich prověrku. Proto i jednotlivé V této souvislosti je nutno rozlišovat mezi pojmy „nápad" a „domněnka". Pod pojmem nápad se rozumí počáteční stadium domněnky, vznikající např. při ohledání místa činu, prohlídce atp., kdy nás napadají možné souvislosti, vztahy atp. Pod pojmem „domněnka" rozumíme hypotetický úsudek (soud), k němuž orgán činný v trestním řízeni dospívá po hlubším zhodnocení dosud shromážděných materiálů. Pojmy„nápad" a „domněnka" jsou pojmy, pomocí kterých se vyjadřuje určitý dílčí výsledek poznávacího procesu (méně nebo více odůvodněný). Základem verze nemůže být momentální nápad, ale vždy odůvodněná domněnka. etapy myšlení ve formě vyšetřovacích verzí se navzájem ovlivňují a jsou vzájemně spjaty. Těmito etapami jsou: 1. shromažďování faktického materiálu, jeho logická analýza a hodnocení, 2. vyvozování a formulace domněnek, které tvoří základ kriminalistických verzí a formulace verzí, 3. určování důsledků, které existují, nebo mohou existovat v případě pravdivosti vytyčené kriminalistické verze a jejich prověřování. Významným znakem myšlení ve formě kriminalistických verzí je jeho problematický charakter. Problematičnost myšlení ve formě vyšetřovacích verzí spočívá v tom, že obsahuje nejen hodnověrné soudy, ale i soudy problematické, které slouží zejména: ti k odůvodnění určitého objasnění existujících faktů, S k odůvodněna důsledků, které-by měly nebo mohly existovat ve skutečnosti. Obsah kriminalistických verzí je dán zákonem, povahou předmětné události a úrovní znalostí subjektu poznání o této události. Tvoří jej především jednotlivá z/iířě«á fakta a okolnosti dovolující různá objasnění, jakož i předpokládané formy spojení, příčiny jednotlivých jevů a příčinné vztahy. To znamená, že obsahem kriminalistických verzí jsou i všechna předpokládaná fakta a okolnosti případu, které je třeba zjistit, chceme-li získat správnou odpověď na otázku, zda k vyšetřované události došlo, zdaje trestným činem a jaká skutková podstata byla naplněna, kdo je pachatelem a jaké jsou jeho osobní poměry, co napomáhalo ke spáchání trestného činu atp. Kriminalistické verze jsou základním metodologickým nástrojem kriminalisty. Jejich funkce v procesu odhalování, objasňování a vyšetřování spočívá v tom, že napomáhají předběžně vyplňovat mezery ve znalostech o kriminalisticky relevantních událostech a odstraňovat mnohoznačnost v interpretaci stop. Význam kriminalistických verzí však není možno zužovat pouze na funkci metody poznání. Využívání kriminalistických verzí vede kriminalisty k cílevědomosti, účelnosti, rychlosti a objektivnosti jejich činnosti. Současně jsou kriminalistické verze i základem plánování dalšího postupu v procesu poznání kriminalisticky relevantních událostí, neboť ovlivňují individuálnost plánování ve vztahu ke konkretizaci faktů, které jsou předpokládanými důsledky domněnek položených v základu verze. V kriminalistické praxi existují případy, kdy poznání trestného činu lze dosáhnout i bez využití metody kriminalistických verzí. Jde o případy, kdy zj ištěná fakta a okolnosti nepřipouštějí různá vysvětlení, např. v případech trestných činů výtržnictví, verbálních deliktů spáchaných před množstvím svědků atp., pokud ovšem nepůjde o verze k motivu trestného činu. Uváděné výjimky jsou výrazem skutečnosti, že využití kriminalistických verzí má místo jen tam, kde zjištěná fakta a okolnosti případu dovolují různou interpretaci. Taktické kriminalistické metody F 30 Kriminalistické verze CÍŤ Druhy kriminalistických verzí Podle sféry činnosti, v níž se verze uplatňují, rozeznáváme pátrací verze, operatívne pátrací verze, vyšetřovací verze a soudní verze. Pátrací verze nalézají své uplatnění ve sféře pátrací činnosti služby kriminální policie a vyšetřování. Jde o pátrání po osobách a věcech, jakož i zjišťování totožnosti osob, které nemohou nebo nechtějí prokázat svoji totožnost, zjišťování totožnosti neznámých mrtvol a kosterních nálezů, jakož i zjišťování vlastníků věcí pocházejících z trestné činnosti. Pátrání může probíhat zcela mimo souvislost s trestrrím řízením nebo operativním rozpracováním případu (např. pátrání po pohřešovaných osobách atp.), stejně jako v souvislosti s nimi. Podklady pro vytyčování pátracích verzí j sou obvykle fakta identifikačního i neidentifikač-ního charakteru, vztahující se k objektu, po kterém se pátrá, a místům jeho možného výskytu. Nejvýznamnější zvláštností pátracích verzí je skutečnost, že jsou zaměřeny převážně do budoucnosti, tedy na kterém místě a v jakém čase se bude hledaný objekt nacházet. Prověrka pravdivosti pátracích verzí je prováděna přímo. To znamená, že pokud pátrací verze byla pravdivá, je hledaný objekt zajištěn na předpokládaném místě v předpokládaném čase. Operativně pátrací verze jsou používány ve sféře operativního rozpracování případů pracovníky služby kriminální policie a vyšetřování. Často bývají vytyčovány na základě signálů a poznatků vyznačujících se značnou mírou informační neurčitosti (např. anonymních oznámení). Prověřování důsledků vyvozených z operativně pátracích verzí se provádí řadou specifickým metod a prostředků na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších novel. Kriminalista, kterému jsou takto prověřené poznatky předány, by měl ke zjištěným skutečnostem přistupovat jako k faktům, na jejichž základě vytyčuje a formuluje vyšetřovací verze. Vyšetřovací verze jsou používány v trestním rizení, za účelem zjištění a dokázání skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Prověřování a dokazování důsledků vyvozených z vyšetřovacích verzí j e prováděno vyšetřovacími úkony v přísném souladu s ustanoveními trestního řádu. Dokázaná vyšetřovací verze znamená zjištění skutkového stavu v takovém rozsahu, jaký je nezbytný: š pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání o odložení věci nebo vyřízení jinak; * pro rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení o postoupení věci jinému orgánu, zastavení nebo přerušení trestního stíhání; í* pro rozhodnutí o předání vyšetřované věci státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby; © pro rozhodnutí státního zástupce o podání obžaloby soudu. Prověřená a dokázaná vyšetřovací verze, na jejímž základě je podána obžaloba, je jedním z podkladů pro tvorbu soudních verzí. Soudní verze vytyčuje soudce pro potřeby zjištění skutkového stavu věci, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. V souvislosti se záměry zákonodárce - přenést těžiště , dokazování dojednání před soudem - se bude význam soudních verzí stále zvyšovat. Podkladem pro vytyčování soudních verzí jsou jednak obžaloba a fakta předkládaná žalobcem a jednak fakta uváděná obviněným, resp. obhajobou. Prověrka a dokazování nutných nebo možných důsledků vyplývajících ze soudních verzí se realizuje prováděním a hodnocením důkazů v průběhu jednání před soudem. Teprve po prověření a dokázání jedné, jediné soudní verze můžeme říci, že byl zj ištěn skutkový stav věci, o němž nej sou důvodné pochybnosti, který j e nutný pro meritorní rozhodnutí soudu. Často uváděným kritériem dělení kriminalistických verzí je obsah kriminalistické verze. Podle tohoto kritéria můžeme kriminalistické verze klasifikovat jako obecné a dílčí verze. Za obecné verze se považují verze, jejichž obsahem je pravděpodobné objasnění kriminalisticky relevantní události jako celku, tedy všech stránek nutných k posouzení předmětné události. Dílčími verzemi se rozumí verze, jejichž obsahem je pravděpodobné objasnění jednotlivých skutkových okolností (např. způsobu páchání trestného činu a jeho etap, subjektivní stránky atd.) kriminalisticky relevantní události. Vzhledem k informační neurčitosti počátečních vyšetřovacích situací se obvykle nejprve vytyčují verze dílčí a teprve ve fázi rozvinutého dokazování verze obecné. V kriminalistické literatuře se můžeme setkat s vymezením dalších druhů kriminalistických verzí, jakými jsou např. počáteční a následné verze, kde kritériem dělení je okamžik vytyčování verzí na časové ose procesu poznání; obviňující a ospravedlňující verze, kde kritériem dělení je vztah k předmětu dokazování atp. Zvláštním případem kriminalistických verzí jsou tzv. typické verze. Typické verze mají nezastupitelnou roli na počátku procesu poznání kriminalisticky' relevantní události. Nejde však o kriminalistické verze v pravém slova smyslu, neboť v jejich základě neleží domněnka vytyčená po hluboké a všestranné analýze dosud shromážděných materiálů konkrétního případu, ale zobecněná zkušenost. Význam typických verzí spočívá zejména v tom, že kriminalistovi dávaj í počáteční možná vysvětlení určitých skutečností a j sou pomůckou při volbě počátečních a neodkladných úkonů za účelem shromáždění stop a jiných důkazů, nutných pro první etapu procesu vytyčování kriminalistických verzí. Rozpracováním typických verzí se zabývá metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů (viz kap. 43). Taktické kriminalistické metody F 30 Kriminalistické verze Tvorba krimi na lístie kých verzí Proces tvorby kriminalistických verzí začíná vždy shromažďováním kriminalisticky relevantních faktů. Kriminalista začíná shromažďovat relevantní fakta od okamžiku přijetí podnětu a pokračuje prováděním dalších počátečních operativně pátracích a vyšetřovacích úkonů. Již každý samotný podnět obsahuje určité, dosud neprověřené informace o tom, jaký skutek se stal, kde a kdy k tomuto skutku došlo, jaký byl následek atp. Prováděním dalších počátečních úkonů je prověřována pravdivost podnětu a současně jsou zjišťována fakta svědčící alespoň rámcově tomu, že předmětná událost může být trestným činem, nebo jinou společensky škodlivou událostí. Tak například bylo oznámeno násilné vniknutí do bytu a odcizení Videorekordern a další spotřební elektroniky. Ohledáním místa činu kriminalista zjišťuje a zajišťuje stopy, v nichž se např. projevil způsob páchání i osoba pachatele, původní umístění odcizených věcí atp.; vyžádáním nabývacích dokladů k odcizeným věcem zjišťuje jejich existenci, rozměry, výrobní čísla atp.; šetřením na místě zjišťuje další možné prameny důkazů; z kriminalistických evidencí a sbírek může zj išťo vat fakta umožňuj ící zařadit tuto událost např. do série s dalšími obdobnými případy atd. Vzhledem k různorodosti a individuálnosti kriminalisticky relevantních událostí, množství i variabilitě stop a jiných soudních důkazů, nelze obecně stanovit, která konkrétní fakta je potřeba shromažďovat. Proto v počáteční etapě zjišťování skutkového stavu věci o kriminalisticky relevantní události hraje nezastupitelnou úlohu teoretická připravenost a zejména praktická zkušenost pracovníků policie. Zobecněná zkušenost kriminalistické praxe ukazuje, že vodítkem pro shromažďování a výběr relevantních faktů je všestranná analýza konkrétní situace na základě znalostí znaků skutkových podstat trestných činů a nejnovějších poznatků kriminalistiky a jiných forenzních oborů. Ve shromažďování kriminalisticky relevantních faktů pokračuje kriminalista do té doby, než získá takový soubor faktů, který je možno podrobit všestranné komplexní analýze a hodnocení. Logika procesu poznání naznačuje, že dostatek faktického materiálu je v okamžiku, kdy byly provedeny všechny počáteční úkony, včetně některých expertiz (např. soudní pitva). Přitom v počáteční etapě nezáleží na tom, zda shromážděná fakta byla získána vyšetřovacími či operativně pátracími úkony, nebo zda pocházej í i z anonymních dopisů atp. Další fází myšlení ve formě kriminalistických verzí je třídění shromážděného materiálu, jeho všestranná logická analýza a hodnocení. V této fázi myšlení ve formě kriminalistických verzí kriminalista nejprve provádí všestrannou logickou analýzu jednotlivých faktů z hlediska zjištění existence či neexistence společného znaku všech zjištěných faktů, který je spojuje s vyšetřovanou událostí a z hlediska zjištění specifických znaků jednotlivých faktů. Základním, společným znakem, podle kterého j e možno vyčlenit ze značného množství shromážděného materiálu jen ta fakta, která mají význam pro proces poznání, je především příčinný vztah. To znamená, že určitý fakt vznikl následkem příčiny, kterou je některá z komponent předmětné události. Významná jsou i fakta, která se nacházejí prokazatelně v časové nebo místní souvislosti s předmětnou událostí. Tak např. zajištěná daktyloskopická stopa prstu osoby na místě činu (pokud objekt na kterém byla stopa zajištěna, h>ořil počáteční strukturu místa činu) jednoznačně svědčí o místní souvislosti vzniku této stopy, přičemž časovou a příčinnou souvislost můžeme v řadě případů jen předpokládat. Hodnotit faktický materiál znamená vyvodit závěr o tom, zda určitý fakt skutečně existuje nebo neexistuje a jaký je jeho skutečný nebo předpokládaný vztah k poznávané události. Logické formy vyvozování těchto hodnotících závěrů jsou rozmanité. Své místo zde mají deduktivní úsudky, stejně jako různé typy pravděpodobnostního usuzování (např. úsudky podle analogie). Charakter hodnotících závěrů může být různý (hodnověrný nebo více či měně pravděpodobný). Tato skutečnost však neovlivňuje význam hodnotících závěrů pro další etapu myšlení ve formě kriminalistických verzí, za kterou považujeme vyvození domněnek a formulaci verzí. Etapa vyvozování domněnek a formulování verzí začíná hodnocením zjištěných faktů v jejich souhrnu. Jde o analyticko syntetickou činnost, kterou se zkoumají jednotlivá faktajak v jejich jednotlivostech, tak v jejich souhrnu. Je podrobně zkoumán nejen jejich vztah k poznávané události, ale i jejich vztah mezi sebou navzájem. Tím se mění dosavadní souhrn faktů na kvalitativně vyšší úroveň - systém faktů. Přitom ve vytvořeném celku nesmí být žádná fakta, která by se navzájem vylučovala. Vytvoření systému faktů umožňuje vyvodit pravděpodobný závěr o dosud neznámé příčině - kriminalistickou verzi. Vzhledem k pravděpodobnostnímu charakteru forem spojení a příčin jednotlivých okolností poznávané události musíme vytyčovat více kriminalistických verzí - všechny reálně možně kriminalistické verze. Tedy všechny verze odůvodněné a objektivně vyplývající ze systému zjištěných faktů. Každá vyvozená kriminalistická verze musí být odůvodněna objektivně existujícími fakty a okolnostmi poznávané události, musí ze zjištěných faktů vyplývat a každý fakt ji musí svým způsobem objasňovat. Z těchto důvodů se vytyčují nejdříve kriminalistické verze k dílčím okolnostem apak k poznávané události jako celku. Lze říci, že vytýčení kriminalistické verze není v podstatě ničím jiným, než induktivním procesem. To znamená procesem podřazování objektivně existujících a zjištěných fakt a okolnosti události všeobecným poznatkům trestnílio práva jakož i kriminalistické vědy. Na tomto základě pak vyvozováním nových, doposud neznámých pravděpodobných soudů. Taktické kriminalistické metody F 30 Kriminalistické verze Proces tvorby kriminalistických verzí končí vyvozováním důsledků, které by měly nebo mohly existovat, pokud je kriminalistická verze pravdivá. Vyvozují se jak nutné důsledky (např. pokud se pachatel zmocnil tržby pravděpodobně tím způsobem, že neuložil příruční pokladničky do trezoru, ale ukryl je zatím někde v objektu podniku a dosud je nemohl odnést, nutný důsledek je, že se pokladničky nacházejí v tomto objektu), tak i důsledky reálně možné (např. odcházel-lipachatel s neobvykle velkým a těžkým zavazadlem z místa činu, možným důsledkem je, že si jej někdo všiml). Poznávací význam mají i důsledky, které nejsou podmíněny trestnou činností přímo, ale trestné Činnosti mohly předcházet či ji následovat. Tím kriminalista vlastně určuje chybějící články v systému stop a jiných důkazů nebo v systému vztahů mezi nimi a poznávanou událostí. Současně je třeba určit praktické úkony (operativně pátrací, prověřovací, vyšetřovací), které umožní zjištění a zajištěni stop a j iných soudních důkazů, potvrzujících či vyvracej ících existenci předpokládaných důsledků. Tak např. ve výše uváděném případu s příručními pokladničkami j e tako vým úkonem prohlídka objektu a jeho nejbližšího okolí, včetně kontejnerů na odpadky atp. Prověrka a dokazování kriminalistických verzí Podstata procesu vytyčování kriminahstických verzí spočívá v myšlenkovém modelování poznávané události (vytvoření myšlenkových modelů pravděpodobnostního charakteru) a ve vyvození důsledků vyplývaj ících z vytvořených myšlenkových modelů. Jelikož kriminalistické verze, jakož i důsledky z nich vyplývající mají pouze pravděpodobnostní charakter (mohou, ale nemusí být pravdivé), je nutné vyvozené kriminalistické verze prověřit tím, že se dokáže existence nebo neexistence nutných a možných důsledků. Podstata procesu prověrky a dokazování kriminalistických verzí tedy spočívá v myšlenkové a praktické činnosti příslušných orgánů směřujících k potvrzení, případně k procesnímu dokázání nebo vyvrácení existence nutných i možných důsledků vyvozených z vytýčených verzí. Všestranná prověrka každé reálně možné verze je uskutečňována praktickou činností (realizací konkrétních úkonů a opatření), jejímž cílem je vyhledat a v příslušné formě zajistit reálně existující fakta (důkazy). Přitom prověrka kriminalistických verzí současně znamená shromažďování potřebného faktického materiálu pro další poznávací proces. Při provádění jednotlivých úkonů jsou zjišťována nejen předpokládaná fakta potvrzující či vyvracející existenci vyvozených důsledků, ale i fakta nová, obsahující informace pro upřesnění verzí nebo vytýčení nových reálně možných verzí. Schéma.VI:-Proces myšlení ve formě kriminalistických verzí Shromažďování a výběr faktů ■" významných pro objasnění 11 kriminalisticky relevantní události 1 Vyhledávání relevantních faktů Ví Zajištění faktů v příslušné K právní formě i Všestranná logická analýza každého 1 jednotlivého faktu z hlediska jeho » vztahu k objasňované události 1 Prověrka každého jednotlivého ií faktu | Hodnocení každého |j jednotlivého faktu % Všestranná logická analýza souhrnu | shromážděných faktů z hlediska | jejich vzájemných vztahů a vztahu | k události | Prověrka faktů v jejich souhrnu 1 1: Hodnocení souhrnu faktů sil--_ 1 Vyvození domněnek ležících 1 v základu verzí a formulace všech 3 reálně možných kriminalistických I verzí i Vyvozování domněnek jako | základu kriminalistických verzí | Formulování všech reálně | možných kriminalistických verzí || Vyvozeni důsledků, které by měly g nebo mohly existovat v případě, že ja vytýčená kriminalistická verze je g pravdivá I Vyvození všech nutných f důsledků | Vyvození všech reálně možných | důsledků a-----_ | Určení praktických úkonů pro zjištění existence či neexistence vyvozených T: důsledků J Určení operativně pátracích í úkonů =a---,---- i Určení vyšetřovacích úkonů [ | Prověrka existence vyvozených 1 důsledků; shromažďování faktů 1 na vyšším stupni £ 1 1 1 Provádění naplánovaných úkonů a opatření 1 Odmítnutí všech nepravdivých verzí (procesní dokázání jedné, jediné vyšetřovací verze) Taktické kriminalistické metody F Účelem prověrky kriminalistických verzí je odmítnutí všech verzí, jejichž důsledky jsou v rozporu se zjištěným objektivním stavem a dokázání pravdivosti jedné, jediné verze. Pří prověřování kriminalistických verzí musí kriminalista dodržovat následující požadavky: í.s všestranně prověřit každou reálně možnou kriminalistickou verzi, která byla vytyčena, e prověřovat všechny verze souběžně - jakoby najednou - bez ohledu na stupeň jejich pravděpodobnosti, íí zjistit, zda důsledky, které byly vyvozeny jako nutné, odpovídají objektivní realitě (závěry o existenci nebo neexistenci důsledků se musí opírat o prověřená fakta), :í včas odmítnout všechny kriminalistické verze, které nejsou v souladu s objektivní realitou (pozdní nebo předčasné odmítnutí verzí může mít za následek komplikace a prodlouženipoznávací činnosti -realizace, resp. vyšetřovaní případu), <í> vyšetřovací verzi dokázat prostřednictvím procesních úkonů a důkazů z nich vyplývajících. Potvrzená (dokázaná) verze nesmí být v rozporu s jednotlivými fakty, ale musí je všechny nezpochybnitelně objasňovat. Je třeba, aby všechny zjištěné skutečnosti byly kategoriclíými důkazy pravdivosti verze (nesmí existovat j iné vysvětleni). Přitom je nutné respektovat skutečnost, že o pravdivosti verze nerozhoduje množství shromážděných faktů potvrzujících existenci důsledků, ale jejich hodnota, konkrétnost, určitost, neopakovatelnost a vzájemná podmíněnost. Dokázání vyšetřovací verze musí být uskutečněno řádně provedenými procesními úkony odpovídajícími požadavkům trestního řádu po stránce formální i obsahové, o jejichž zákonnosti a objektivnosti průběhu i výsledků není možno pochybovat. Odmítnutí kriminalistické verze jako nepravdivé znamená zjistit hodnověrná fakta, která jsou v přímém rozporu s nutnými důsledky vyvozenými z této verze. Kriminalistickou verzi nelze odmítnout pouze proto, že se nepodařilo zjistit fakta potvrzující vyvozené důsledky. Literatura GIRDWOYŇ, P. Wersjc kryminalislyczne. Warszawa : Wydawnictwa Prawnicze PWN, 2001 JUSZKA, K. Wersja kryminalistyczna. Materiály pomocnicze. Kraków : Zakamycze, 1997 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Praha: Naše vojsko, i 994 PJEŠČAK, J. Vyšetrovacie verzie. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1965 PRERAD, V, Vyšetřováci verze z hlediska teorie modelování. AUC luridica, 1979, č. 3-4, s. 199-218 WOLF, H.-J. K podstatě kriminalistických verzí - diskusní příspěvek. In: PJEŠČAK, J. a kol. (red.) Aktuální otázky současného vývoje kriminalistických metod. Praha : Univerzita Karlova, 1982, s. 51-64 Plánování a organizace vyšetřování Pojem, podstata a zásady plánování vyšetřování Terminologická poznámka: Termín „vyšetřování" v této kapitole nepoužíváme v jeho tresíněprocesním smyslu k označení úseku trestního stíhám (viz § 161 odst. 1 TrŘ). Rozumíme jím proces poznání kriminalistický relevantní události (nikoliv pouze trestného činu, nýbrž též např. sebevraždy, nezaviněné dopravní nehody apod.). Naše pojetí'termínu „vyšetřování" lze vyjádřit tímto schématem: Postup při odhalování a vyšetřování trestných činů podle zákona o Policii ČR podle trestního řádu odhalováni i 2 odst. i pfsm. d)PolZ šetření i 158 odst. 1 TrŘ prověřovaní 8 158 odst. 3 TrŘ vyšetřování g 160 a násl. TrŘ kriminalistický relevantní událost proces poznám kriminalistický relevantní události -Z-;->■*---;--~-► počáteční etapa následná etapa závěrečná etapa kriminalistický pojem vyšetřování Zjišťování skutkového stavu věci o kriminalistický relevantní události je specifický poznávací proces, při kterém se objasňují a rekonstruují minulé děje prostřednictvím vyhledávání a zkoumání následků těchto dějů v přítomnosti. Tento proces je uskutečňován v prostředí limitovaném právními normami prováděním různých operativně pátracích nebo vyšetřovacích úkonů a opatření. Pokud chce kriminalista dosáhnout efektivně Taktické kriminalistické metody F 31 Plánování a organizace vyšetrovaní cíle své činnosti, nemůže jednotlivé úkony a opatření provádět chaoticky, bez ohledu na požadavky zákona a taktická doporučení kriminalistické vědy. Již pouhé opomenutí formálních náležitostí některých úkonů může způsobit zbytečné průtahy (např. vrácení věci k došetrení soudem nebo státním zástupcem). Poznatky kriminalistické praxe ukazují, že samotná volba okamžiku provedení úkonu, nebo vytvoření tzv. vyšetřovací operace1 ovlivňují efektivnost procesu poznání. Současně kriminalista provádí i řadu rutinních a administrativních úkonů (např. vyžádání rejstříku trestů, opatřování zpráv k posouzeni osoby obviněného, zpracování statistických výkazů, hlášení do evidencí atp.). Pouhé opomenutí těchto rutinních úkonů nebo jejich pozdní provedení může rovněž způsobit zbytečné průtahy ve vyřizování předmětné věci. Je zcela zákonité, že na procesu zjišťování skutkového stavu věci se neúčastní kriminalista . nikdy sám, neboť účastníky tohoto procesu je jak celá řada kooperujících subjektů (tak např. experti, policejní orgány požádané o spolupráci, znalci, státní zástupci atp.), tak i řada negativně působících subjektů (např. lživě vypovídající svědek, osoba činící nátlak na svědky a obviněné, osoby ničící důkazy nebo snažící se jiným způsobem mařit proces poznám). Má-li.být součinnost kooperujících subjektů efektivní, nemůže být chaotická, ale musí být plánovitá a cílevědomá, dobře organizovaná. Překonat vliv negativně působících subjektů lze pouze cílevědomě prováděnými úkony a opatřeními zaměřenými na změnu vyšetřovací situace (např. svědek, jehož lživá výpověď je motivována strachem, může začít vypovídat pravdu, pokud bude utajena jeho podoba a totožnost ve smyslu § 55 odst. 2 TrŘ), nebo opatřeními k zamezení úniku informací o připravovaných úkonech. Za všeobecně známou lze považovat skutečnost, že kriminalista nepracuje pouze na jedné věci, ale že je nucen pracovat souběžně na několika případech. Přitom neustále jsou oznamovány další trestní věci, na jejichž objasnění se musí podílet. Bez určení priorit, při chaotickém zpracovávání nápadu nové trestné činnosti, by muselo nutně dojít k neopodstatněným príitahům, stresovým situacím a z nich plynoucím chybám, případně i porušení zákona. Pokud chceme dosáhnout cíle vyšetřování v co nejkratším časovém období s optimálním nasazením sil a prostředků, musí proces poznání trestného činu představovat logicky spjatý systém úkonů, cílevědomého postupu od poznání dílčích faktů ke zjištěni skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Cílevědomost postupuje zajišťována promyšlenou organizační činností, jejíž součást představuje i metoda plánování, jako myšlenková činnost umožňující předvídám budoucí činnosti (i jejích výsledků) a uspořádání této činnosti v daných časových a prostorových podmínkách za využití reálně dostupných sil a prostředků. 1 Vyšetřováci operace je systém úkonů a opatření, které jsou cílevědomě uskutečňovány podle jednotného piánu s cílem řešení taktických úloh vyplývajících z vyšetřovací situace. Organizací kriminalistické praktické činnosti rozumíme zajišťování podmínek a prostředků realizace plánovaných vyšetřovacích a jiných úkonů. Podstatou plánování je myšlenkový proces spočívající ;5 v analýze shromážděných materiálů a z nich vyplývajících informací, íi ve vytvoření opodstatněné představy o momentální vyšetřovací situaci, o reálných žádoucích cílech, které je nutno v této situaci dosáhnout a o úlohách, které bude nutno řešit, jakož i o způsobu, silách a prostředcích, se kterými subjekt plánování disponuje, nebo může disponovat, S ve vytvoření myšlenkového modelu budoucí činnosti - plánu (určení metod, úkonů a opatřeni, jejich časově posloupnosti a místa provedení, organizačního, personálního a technického zabezpečeni atp.), 4 ve vytvoření pravděpodobnostního myšlenkového modelu změn vyšetřovací situace po provedení naplánovaných činností, tj. zformulování předpokládané vyšetřovací situace, íi v hodnocení výsledků prováděných úkonů a opatření, porovnávání reálných změn vyšetřovací situace s předpokládanými změnami, určení příčin dosažených výsledků (např. proč se nepodařilo zjistit předpokládaná fakta atp.). Po provedeni naplánovaných úkonů a opatření se porovnává reálná vyšetřovací situace s myšlenkovým modelem žádoucí vyšetřovací situace. Pokud není dosaženo konečného cíle kriminalistické praktické činnosti provedením naplánovaných činností, proces plánování se opakuje až do konečného dosažení cíle. V procesu plánování a organizace kriminalistické praktické činnosti se doporučuje dodržovat následující zásady plánování: a) Individuálnost plánování Zásada individuálnosti plánování je výrazem skutečnosti, že plánování procesu poznání se vztahuje ke konkrétní kriminalisticky relevantní události. Jako neexistují dva zcela shodné trestné činy, tak neexistuje ani žádný „univerzální plán" pro vyšetřování trestných činů, byť stejné kategorie. Tato skutečnost však nevylučuje možnost využití tzv. typových plánů připravených pro řešení některých nenadálých složitých počátečních vyšetřovacích situací, nebo jiných úloh (např. typový plán činnosti při živelných katastrofách, leteckých dopravních nehodách, pronásledování pachatele z místa činu atp.). b) Konkrétnost plánování Zásada konkrétnosti plánování je výrazem požadavku, aby všechny naplánované úkony a opatření byly konkrétní, tedy aby byl konkrétně určen jejich obsah, časové a místní určení, jakož i konkrétní odpovědnost konkrétních pracovníků za jejich provedení. Konkrétnost plánuje předpokladem nejen přesného a odpovědného plnění úkolů, ale i předpokladem řádné kontroly a možnosti vyvození důsledků z nedbalého nebo zaviněně ooožděného nrovedení natilánovanvnh úkonů a nnatřpnf Taktické kriminalistické metody F 31 Plánování a organizace vyšetřování c) Dynamičnost plánování Tato zásada plánování je výrazem skutečnosti, že plán jako pracovní nástroj je třeba měnit v reakci na změny vyšetřovací situace a na výsledky prováděných úkonů a opatření. Lze říci, že plán bývá v průběhu procesu poznání kriminalisticky relevantní události měněn a doplňován, plán není dogma, odráží dynamiku procesu poznání. d) Reálnost plánování Zásada reálnosti plánování je vyjádřením požadavku, že při vytyčování úloh a při volbě postupů k jejich splnění musí subjekt plánování přihlížet k dosažené úrovni poznání kriminalistické vědy a ostatních vědních oborů a ke skutečnosti, že nelze využít vždy všechny známé metody a prostředky, aleje třeba volit a kombinovat takové, které jsou k dispozici. e) Včasnost plánování K sestavení plánuje třeba přikročit co nejdříve poté, co shromážděné informace dovolují předvídat budoucí postup. f) Aktualizace plánování Je třeba kontrolovat, zda naplánované úkony stále odpovídají změnám vyšetřovací situace. Druhy plánování a organizace vyšetřování Podle charakteru plánovaných činností, které se vztahují bezprostředně ke sledovanému taktickému a organizačnímu cíli, lze plánování a organizaci vyšetřování rozdělit na plánování a organizaci 1. vyšetřování jednotlivých událostí, 2. vyšetřováni při týmové práci, 3. jednotlivých úkonů a opatření a 4. celkové činnosti vyšetřujícího orgánu (týdenní plán práce). 1. Plánování a organizace vyšetřování jednotlivých událostí Každý proces vyšetřování prochází v časové ose určitými momenty, kdy kriminalista musí rozhodovat o dalším postupu. Tyto momenty, stále se opakující u všech případů, nazýváme uzlové body. Za uzlové body jsou považovány: •i přijetí oznámení, •3- ukončení prověřování podnětu a rozhodnuti: - o odložení věci nebo o vyřízení jiným způsobem před zahájením trestního stíhání (§ 159a TrŘ), - o zahájení trestního stíhání sdělením obvinění (§ 160 TrŘ), «i skončení vyšetřování. , Podle uvedených uzlových bodů lze rozdělit i proces vyšetřování na následuj ící etapy: a) počáteční etapa vyšetřování, zahrnující přijetí oznámení (podnětu) a jeho prověřování za účelem zjištění skutečností nasvědčujících tomu, zda se oznamovaná skutečnost stala, zdaje trestným činem a kdo jej spáchal, b) následná etapa (etapa rozvinutého dokazování) začíná sdělením obvinění konkrétní osobě a končí okamžikem, kdy vyšetřovatel dojde k závěru, že shromážděné důkazy dovolují rozhodnout o ukončení vyšetřování, c) závěrečná etapa představuje efapu seznamování obviněného s výsledky vyšetřování a postup po seznámení, j akým může být např. doplnění materiálů o důkazy navržené obviněným atp. V každé z uvedených etap má plánování a organizace vyšetřování svoje zvláštnosti, podmíněné rozsahem a obsahem informací, které má vyšetřovatel k dispozici a specifikou řešených úkolů. a) Plánování a organizace v počáteční etapě vyšetřování Podle naléhavosti provedení úkonů a opatření můžeme počáteční vyšetřovací situace rozdělit na dvě velké skupiny: - situace vyžadující okamžitou reakci orgánů policie (např. telefonická oznámení o uložení nástražného výbušného systému v objektu, o výbuchu, požáru, havárii, nálezu mrtvoly, o loupežném přepadení, znásilnění, a další trestně činnosti, kdy je předpoklad zastižení pachatele na místě činu, případně existují podmínky pro pronásledování pachatele z místa činu), situace, kdy mezi podnětem a provedením počátečních úkonů může uplynout určitá, doba (např. písemné oznámení o krádeži, která měla být spáchána před několika měsíci). V situacích vyžadujících okamžitou reakci policejních orgánů převažuje nad plánovací činností činnost organizační, opírající se o tzv. typové plány činnosti, o typové verze, o zkušenosti a o schopnost rychlých rozhodnutí řídícího subjektu. Teprve po provedení všech úkonů a opatření tzv. prvního zásahu na místě se vytvoří prostor pro řádné plánování, založené na důsledném hodnocení výsledků prvního zásahu na místě a dalších informací. Tehdy se přechází od práce s typovými verzemi k vytyčení konkrétních reálných kriminalistických verzí. Proces plánování a organizace činnosti je významně ovlivněn výsledky prvního zásahu. Pokud se při prvním zásahu podařilo zajistit prameny důkazů nasvědčujících tomu, že se skutek stal, že je trestným činem a že čin spáchala určitá osoba,přechází vyšetřování Taktické kriminalistické metody F 31 Plánování a organizace vyšetřování do druhé etapy. Pokud zjištěné skutečnosti nenasvědčují tomu, že še stal trestný čin, nebo že byl spáchán určitou osobou, přijímají se některá rozhodnutí o vyřízena věci před zahájením trestního stíhání. Pokud však hodnocení výsledků prvního zásahu nedovoluje takové konstatování, pokračuje další prověřování oznámení. V těchto situacích je proces plánování determinován zejména: # informační neurčitostí podnětů, €? časovým a informačním deficitem, s obsahem kriminalistických sbírek a evidencí, % silami a prostředky, které jsou k dispozici. V počáteční etapě vyšetřování je třeba pečlivě určovat priority zajišťovacích úkonů a opatření, aby nedošlo ke znehodnocení informací obsažených ve stopách . Současně se doporučuje utajovat provedení prověřovacích úkonů a jejich výsledků, aby se zabránilo ničení informací před jejich procesním podchycením. b) Plánování a organizace v následné etapě vyšetřování Plánování v následné etapě vyšetřování se provádí v souladu s úkoly této etapy, spočívajícími ve: *j zjištění nových a prověrce již získaných důkazů, «i zjištění všech účastníků spáchaného trestného činu, íí vyjasnění a dokázání příčin a podmínek vedoucích ke spáchání trestného činu, jakož i zjištění poměrů obviněného. Plánování a organizace vyšetřování jsou v této etapě výrazně ovlivňovány trestaím zákonem (určujepředmět a meze dokazování) a trestním řádem (určuje lhůty, důkazní prostředky atp.). Podstatný vliv na celý proces plánování v následné etapě vyšetřování mají i postoje, které zaujme obviněný. Základní směr plánování a organizace vyšetřování vyplývá z vyšetřovacích verzí stanovených po vyhodnocení materiálu získaného v počáteční etapě vyšetřování. Vyšetřovací verze se obvykle orientují na objasnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu, nebo určité varianty trestných činů (tak např. dosud není dokázáno, zda se jedná o trestný čin podle §140 TrZ nebo § 141 TrZ). Plánované vyšetřovací úkony je nutné směřovat k procesnímu získáni faktů potvrzujících nebo vyvracejících nutné nebo možné důsledky vyvozené z jednotlivých verzí. Časovou posloupnost úkonů je vhodné plánovat tak, aby mezi prvými byly takové úkony, které se vztahují k prověrce více verzí, neboť takový postup je hospodárný a vede k včasnému odmítnutí nepravdivých verzí. Jestliže se v trestní věci vyskytuje více obviněných, je třeba řešit otázku individualizace trestní odpovědnosti každého z těchto obviněných.V neposlední řadě se v této etapě musí plánovat i shromažďování materiálu, na jehož základě by bylo možné získat úplnou představu o osobě obviněného. Jde o vyžádání posudků z pracoviště, místa bydliště, výpis z rejstřiku trestů, doklady o zdravotním stavu obviněného atp. Pokud výsledky vyšetřování umožňují vyloučit všechny vyšetřovací verze až na jedinou a potvrzují pravdivost zbývající verze, přechází vyšetřování do další - závěrečné etapy. ' c) Plánování a organizace vyšetřování v závěrečné etapě Závěrečná etapa začíná okamžikem, kdy subjekt plánování došel k závěru, že procesními prostředky potvrdil nutné a možné důsledky vyplývající z jedné jediné verze, tedy že systému příčin „A" odpovídá procesně dokázaný systém následků „B". Zobecněné poznatky kriminalistické praktické činnosti však nasvědčují tomu, že v některých případech lze některé důkazy zpochybnit a další interpretovat jiným způsobem, než jak je interpretuje vyšetřovatel. V odborné literatuře je popsán případ, kdy byly v řízení před soudem zpochybněny výpovědi šesti přímých očitých svědků a byl vysloven osvobozující rozsudek! V závěrečné etapě je proto možno doporučit využít taktický postup autoregulace řešení vyšetřovací situace, který umožňuje kontrolu, zda byl skutečně zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Tento postup je založen na reflexivních úvahách, kterými se vyšetřovatel jakoby „vciťuje" do myšlenkových pochodů „protistrany" — tj. obviněného. Taktický postup autoregulace řešení vyšetřovací situace založený na reflexivních úvahách znamená: i; vytvořit myšlenkový pravděpodobnostní model konečné vyšetřovací situace z hlediska protistrany, jako nástupiště pro proces rozhodování, Si vytvořit myšlenkový pravděpodobnostní model cíle, kterého chce protistrana v podmínkách konečné vyšetřovací situace dosáhnout (např. hodlá ve své obhajobě tvrdit, že jednala v nutné obraně), » vytvořit myšlenkový pravděpodobnostní model postupu, kterým chce protistrana dosáhnout vytčeného cíle (např. chce zpochybnit věrohodnost některého svědka, interpretovat nepřímé důkazy tak, aby netvořily logicky uzavřený řetězec, využít mezer či slabých míst dokazování atp.), » na tomto základě vytvořit pravděpodobnostní model řešení přijatého protistranou za účelem dosažení cíle v dané vyšetřovací situaci. Vytvořením pravděpodobnostního modelu řešení situace protistranou byly odhaleny nedostatky a slabá místa dokazování. Aby vyšetřovatel precizoval dokazování a vyloučil možnost vnesení pochybností o zjištěném skutkovém stavu věcí, měl by postupovat následujícím způsobem: •š vytvořený pravděpodobnostní model řešení vyšetřovací situace z hlediska protistrany vzít jako úvodní krok řešení vyvstalého problému, Taktické kriminalistické metody F 31 Plánovania organizace vyšetřování « vytvořit model svého cíle (odstranění možnosti vznést důvodné pochybnosti), volba času, místa a obsahu instruktáže vybraných účastníků úkonu (např. figur-antů a jiných účastníků vyšetřovacího pokusu), ~ volba technických prostředků, prostředků dokumentace, zajištění maket předmětů. Uvedený výčet problémů, které je třeba řešit při plánování a organizaci jednotlivých úkonů, není vyčerpávaj ící. Podle povahy vyšetřovacího úkonu a konkrétních podmínek situace pro jeho provedení mohou vyvstat další problémy, jejichž řešení bude vyžadovat doplnění obsahu organizační a plánovací činnosti. Forma plánu jednotlivých úkonů může být různá. U jednoduchého úkonu může být plán zpracován pouze j ako několik poznámek či otázek, nebo písemnou formu nemusí mít vůbec. U složitých úkonů, jakými jsou vyšetřovací pokus či rekonstrukce, může být plán provedení úkonu značně rozsáhlý, podobný scénáři či projektu. Nelze proto určit jednotnou formu plánu pro všechny úkony a případy jejich realizace. Plánování úkonů není v kriminalistické praxi cílem, ale pracovním nástrojem. Plánovaná činnost se vzhledem k nepředvídané změně vyšetřovací situace nemusí uskutečnit nebo může proběhnout jinak, přičemž žádoucího cíle je dosaženo. Taktické kriminalistické metody F 31 Plánovaní a organizace vyšetřová 4. Plánování a organizace celkové činnosti vyšetřovatele (týdenní plán práce) Ve většině případů zpracovává pracovník pověřený vyšetřováním několik trestních věcí současně, zpracovává dožádání jiných útvarů, účastní se organizačních porad, je určován k účasti ve výjezdových skupinách atp. Veškeré tyto činnosti je třeba časově koordinovat. Plánovací a organizační činnost vyšetřovatele je proto zaměřena na: tt propojení úkolů naplánovaných v rámci vyšetřování jednotlivých trestních věcí v jednotný celek, »3 časové zabezpečení jiných pracovních úkolů, které přímo nesouvisejí s vyšetřováním, ti vytvoření časové rezervy pro konání nových, dosud neplánovaných úkonů, S maximální využití pracovní doby. Vytvoření týdenního plánu práce neznamená pouhé shrnutí plánovaných úkonů, ale vypracování jednotného, logicky i časově propojeného celku (např. má-li vyšetřovatel vyslýchat obviněného ve vzdálené vazební věznici, je třeba prověřit, nemůže-li ve stejný den vyslechnout v této vazební věznici ještě obviněné z jiných trestních věcí). Týdenní plán práce může mít různé formy, jak to vyhovuje konkrétnímu vyšetřovateli, např. ve formě záznamů v diáři. Formy plánování a organizace vyšetřování Literatura HLAVA, J. Rriminalistická situácia. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 1998 KONRÁD, Z, Využití taktických postupů autoregulace řešení problémových situací na příkladu z praxe. Čs. kriminalistika, 1985, č. 3, s. 216-224 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Praha : Naše vojsko, 1993 'TIPLICA, M. a kol. Kriminalistická taktika. 2. vyd. Praha ; Policejní akademie České republiky, 1999 VIKTORYOVÁ, J. Plánovanie vyšetrovania. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2000 ZAVALIDROGA, Š. a kol. Rriminalistická taktika. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 1995 Forma vypracování celkového plánu vyšetřování není přísně stanovena. V úvodní části každého plánu vyšetřování je obvykle uveden údaj o trestní věci, které se plán dotyká, kde jsou stručně zachyceny okolností zjištěné před jeho zpracováním (vyšetřovací situace), v další části jsou formulovány kriininalistické verze vyplývající z dosud shromážděných i materiálů, třetí část pak obsahuje údaj e o plánovaných úkonech a opatřeních, j akož i výkaz ■ ; o vyžádání a provedení různých vyžadovaných zpráv, posudků nebo jiných rutinních úkonů (např. vyžádání výpisu z rejstříku trestů, odeslání statistických hlášení atp.). Jestliže jde o složitou událost, doporučuje se vypracovat i schéma, kde se vertikálně vedou jména podezřelých nebo stíhaných osob a horizontálně skutky trestné činnosti s odkazy na ! stránky vyšetřovacího spisu, které obsahují důkazy k příslušné okolnosti. Současně se mohou vypracovávat různá schémata podle konkrétních potřeb (např. organizační struktury podniku, toliy peněz mezi organizacemi, styky obviněných atp.). Významnější poznatky k osobám nebo různým objektům lze shromažďovat na kartičkách, v poznatkových počítačových programech - kartotékách, pořadačích atp. Taktické kriminalistické metody F 32 Využití znalců a odborníků v kriminalistické praktické činnosti Využití znalců a odborníků v kriminalistické praktické činnosti 3 1 Formy využití odborných znalostí v kriminalistické praxi V procesu odhalování, objasňování a vyšetřování trestných činů a jiných společensky škodlivých udalostí jsou mnohé kriminalisticky významné informace obsažené ve stopách pro orgány činné v trestním řízení nesrozumitelné. K vydělení takových informací ze stop, k jejich pochopení a využití je třeba aplikovat specifické metody, prostředky a znalosti z oblastí vědy, techniky, umění nebo řemesel. Specifickými znalostmi a dovednostmi disponuje omezený okruh odborníků. Teprve jejich prostřednictvím je možné vydělit kriminalisticky relevantní informace a zpřístupnit je jejich adresátům - orgánům činným v trestním řízení a ostatním adresátům dokazování (obviněnému, obhájci apod.). Odborné znalosti se v trestním řízení uplatňují ve čtyřech formách, kterými jsou: 1. odborné vyjádření, 2. znalecký posudek, 3. konzultativní činnost, 4. kriminalisticko technická činnost. Odborné vyjádření je po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., prioritní formou k posouzení odborných otázek. V trestním řízení je pokládáno za listinný důkaz. Odborná vyjádření lze vyžadovat jak od osob zapsaných v seznamu znalců, tak od jiných fyzických nebo právnických osob, které mají potřebné odborné předpoklady (§ 105 odst. 5 TrŘ). V trestních věcech podávají odborná vyjádření v oboru kriminalistiky často Kriminalisticky ústav Praha a odbory kriminalistické techniky a expertiz (OKTE) správ krajů Policie ČR. V jiných oborech podávají odborná vyjádření např. zdravotnická zařízení, ošetřující lékaři, různé laboratoře, instituce, úřady apod. Znalecký posudek slouží k posuzování odborně složitých otázek (viz § 105 odst. 1, věta prvá TrŘ). Znalecká činnost je upravena zákonem o znalcích a tlumočnicích č. 36/1967 Sb. a prováděcí vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Využívání znalců v trestním rizení je upraveno trestním řádem (§ 105-111 TrŘ). Proces utváření znaleckého důkazuje chápán v kriminalistice jako proces spolupráce znalců a orgánů činných v trestním řízení. Tento proces je považován za jednu z metod kriminalistické praktické činnosti. Podle trestního řádu a zákona o znalcích a tlumočnících mohou znaleckou činnost vykonávat: 1. znalci-fyzické osoby jmenovaní ministrem spravedlnosti nebo předsedou krajského soudu (v rámci zmocnění ministra), kteří složili znalecký slib, jsou zapsáni v seznamu znalců, přičemž splňují další podmínky stanovené zákonem; 2. statni orgán nebo státn t ústav přibraný ad hoc k podání posudku nebo přezkoumám posudku podaného znalcem ve výjimečných, zvlášť obtížných případech vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení (§110 TrŘ); 3. ústavy nebo jiná pracoviště specializované na znaleckou činnost, zapsané v seznamu ústavů nebo jiných pracovišť, specializovaných na znaleckou činnost, uveřejněném v Ústředním věstníku č. 5/1986 (seznam byl později novelizován v částkách 2/1988, 3/1988, 1/1990, 2/1993 a 4/1995 Ústředního věstníku; znalecká pracoviště Policie ČR jsou zveřejněna v částce 1/2000 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR); 4. odborně erudované osoby ustanovené orgány činnými v trestním řízen í k podání znaleckého posudku ad hoc v případech, kdy" pro příslušný obor není v seznamu znalců zapsán znalec příslušného oboru, nebo jestliže znalec zapsaný v seznamu nemůže úkon provést, nebo by provedení úkonu znalcem zapsaným v seznamu znalců bylo spojeno s nepřiměřenými náklady nebo obtížemi (srov. § 24 zák. ě. 36/1967 Sb). S ustanovením znalcem ad hoc musí ustanovená osoba souhlasit a před podáním znaleckého posudku složit znalecký slib do rukou toho, kdo ji jako znalce ustanovil. Konzultativní činností se rozumí poradenská služba orgánům činným v přípravném řízení. Trestní řád jí rámcově upravuje v § 157 odst. 3. Znalosti odborníků (nikoliv pouze znalců) jsou využívány zejména: a; při předběžném zkoumání stop a jiných soudních důkazů, tí při posuzování odborných problémů týkajících se způsobu spáchání trestných činů, vytyčování kriminalistických verzí a určování způsobů jejich prověrky, stanovení příčin trestných činů apod. « při instruktážích policistů a pracovníků orgánů činných v trestním řízení za účelem jejich seznámení s odbornou problematikou vyšetřovaného trestného činu, případně připravovaného úkonu či opatření, S- při přípravě, provádění nebo hodnocení některých vyšetřovacích úkonů (např. výslechu, vyšetřovacího pokusu, rekonstrukci atp.). Kriminalisticko technickou činností se rozumí přímé vykonávání odborných úkonů při vyhledávání, zajišťování, dokumentování a shromažďování materiálních stop v rámci vyšetřovacích úkonů. Tuto pomoc orgánům činným v trestním rizení poskytují kriminalističtí technici a pracovníci expertizních pracovišť Policie ČR. Ä, Pojem, obsah a druhy expertizy Proces vydělování informací z kriminalistických stop, jejich zpřístupnění a využití v kriminalistické i soudní praxi pomocí odborných znalostí a metod, uskutečňující se Taktické kriminalistické metody F 32 Využití znalců a odborníků v kriminalistické praktické činnosti v procesní formě znaleckého důkazu, nazývame expertiza. Předmětem expertizy jsou odborné otázky, k jejichž odhalení či objasněna je zapotřebí odborných znalostí a dovedností. Expertiza představuj e proces tvorby znaleckého důkazu. Tento proces začíná okamžikem, kdy orgán činný v trestaím řízení dojde k závěru, že k objasnění některých skutečností je třeba využít odborných znalostí z oblasti vědy, techniky, řemesel nebo umění. Dále proces expertizy pokračuje přípravnými úkony, nařízením znaleckého zkoumání a přibráním znalce, samotným odborným zkoumáním různých objektů, formulováním znaleckého posudku nebo odborného vyjádření a končí jejich hodnocením. Obsah expertizy představuje systém různých úkonů a operací, prováděných různými subjekty, spojený cílem transformovat informace, obsažené ve stopách nebo jiných kriminalisticky relevantních objektech, do podoby srozumitelné orgánům činným v trestním řízení a ostatním jeho účastníkům, ve formě předepsané zákonem. Za subjekty expertizy považujeme: «' orgány činné v trestním řízení, í. znalce, m pomocné subjekty. Expertizu můžeme definovat jako samostatnou kriminalistickou metodu, spočívající v systému úkonů a operací směřujících k odhalení nebo objasnění skutečností důležitých pro dokazování v trestním řízení za použití odborných znalostí a metod z různých oblastí vědy, techniky, umění a řemesel. Expertizy lze klasifikovat podle různých kritérií. Takovými kritérii mohou být např. počet přibraných znalců, rozsah znaleckého zkoumání, posloupnost expertiz. Základním klasifikačním kritériem j e druh oboru vědy, techniky, umění nebo řemesel, jejichž specifické metody a poznatky jsou při expertize aplikovány. Mezi nejvíce frekventované expertizy patří expertizy z oboru kriminalistické techniky (daktyloskopická expertiza, meohanoskopická expertiza atp.), soudního lékařství, soudního inženýrství, soudní psychiatrie, soudní psychologie, zbožíznalectví, ekonomiky (účetnictví, odhady cen). Podle počtu přibraných znalců rozeznáváme: íí expertizu prováděnou jedním znalcem, v expertizu prováděnou dvěma znalci (trestní řád v § 105 odst. 4 stanoví povinnost přibrat dva znalce vždy, jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly, jinak jen tehdy, jde-li o objasnění zvlášť důležité skutečnosti); zákon o soudnictví ve věcech mládeže č. 218/ /2003 Sb. ukládá v § 58 přibrání dvou znalců se specializací na dětskou psychiatrii k vyšetření duševního stavu mladistvého, íí expertizu prováděnou více znalci než dvěma (ve výjimečných případech víceoborového znaleckého zkoumání). Podle skladby odborných znalostí lze expertizy klasifikovat jako: e jednooborové, ;■: víceoborové (k řešení odborných otázek je třeba znalostí z více oborů, tyto otázky nelze oddělit od ostatních a řešit je nezávisle na nich, protože vyžadují interdisciplinární přístup). Podle posloupnosti lze expertizy klasifikovat jako: i: prvotní expertizy, •3 doplňující expertizy (pokud vyvstaly v průběhu trestního řízení nové skutečnosti, které je třeba dodatečně objasnit; zpravidla ji provádí tentýž znalec), íí opakované expertizy (pokud se zjistí, že prvotní expertiza nebyla provedena úplně nebo vyjádření znalce jsou nesrozumitelná a takovéto vady nelze odstranit ani výslechem znalce, případně doplňující expertizou. Opakovanou expertizu lze nařídit i tehdy, pokud jsou závěry prvotní expertizy v rozporu s dosud zjištěnými důkazy ve věci, nebo vzniknou-li pochybnosti o správnosti těchto závěrů. Jinými důvody opakované expertizy mohou být pochybnosti o správnosti metod, prostředků a postupů použitých znalcem v průběhu znaleckého zkoumám, překročení kompetencí znalce, jakož i dodatečně zjištěná podjatost znalce. Opakovanou expertizu zásadně provádí znalec jiný, v závažných případech může být o její provedeni požádán ústav nebo může být nařízena expertiza prováděná dvěma znalci). Stadia expertizy Při aplikaci metody expertizy lze rozlišovat tři stadia; 1. přípravné stadium, 2. stadium znaleckého zkoumání, 3. stadium hodnocení výsledků znaleckého zkoumání. 1. Přípravné stadium Přípravné stadium vytváří předpoklady pro objektivní a úplné znalecké zkoumání. Prvním krokem k dosažení cíle expertizy je vyhledání a zajištění objektů expertizy, které můžeme rozdělit do několika skupin, podle předpokladu jejich příčinného vztahu s vyšetřovanou událostí: f* Objekty, u kterých se předpokládá příčinná souvislost s objasňovanou skutečností. Jde zejména o stopy trestného činu, věci a listiny, mrtvoly, kosterní nálezy a jejich části, zvířata, rostliny ajejich části, osoba pachatele, otisky částí jeho těla atp. Nejčastěji se zajišťují při ohledání místa činu, domovní prohlídce, jakož i při j iných vyšetřovacích úkonech. Aby byla zajištěna důkazní hodnota a objektivnost expertizy v trestaím řízení, musí být vyhledání a zaj ištění objektů expertizy procesně podchyceno v příslušném protokolu a fotodokumentaci. Při vyhledávání a zajišťování objektů expertiz je třeba respektovat Taktické kriminalistické metody F 32 Využití znalců a odborníků v kriminalistické praktické činnosti příslušná kriminalisticko technická doporučení. Značnou pozornost je vhodné venoval i způsobu balení a odesílání těchto objektů ke zkoumání, aby nemohlo dojít k jejich poškození, zničení nebo ztrátě. st Objekty, u nichž se nepředpokládá příčinná souvislost s objasňovanou událostí. Jde převážně o objekty známého původu, které jsou opatřovány v průběhu vyšetřování orgány činnými v trestním řízení nebo vlasmi činností expertů (znalců). Takovými objekty bývají zejména srovnávací materiály zajišťované ad hoc (např. pokusně vyrobené srovnávací stopy, ukázky písma) a sbírkové srovnávací materiály (stopy uložené ve sbírkách, daktyloskopická evidence, standardy, katalogy atp.). Při identifikačních zkoumáních je jejich místo nezastupitelné. si Pomocné materiály, kterými je třeba chápat takové materiály, které pomáhaj i znalci orientovat se v daném případě a současně mu poskytují komplexní informacLo všech skutečnostech, které jsou předmětem znaleckého zkoumání. Nejčastěji jde o písemnou dokumentaci v podobě částí vyšetřovacího spisu (protokol o ohledání místa činu, kriminalisticko technická dokumentace, protokoly o výslechu a dalších vyšetřovacích úkonech atd.). V jiných případech těmito písemnými materiály mohou být chorobopisy z dřívější doby, lékařské zprávy, informace o osobě pisatele, o prostředí a způsobu, jak sporná písemnost vznikla atd. Poté, co byly shromážděny objekty expertizy, následuje v některých případech předběžné zkoumání. Předběžné zkoumání má své oprávnění pouze v těch případech, kdy není z dosud shromážděných materiálů zjevné, zda zajištěné objekty maj i vztah k vyšetřované události nebo jaké informace mohou obsahovat. Účelem předběžného zkoumání je tedy vyloučit objekty pro expertizu zjevně nepotřebné a umožnit orgánům činným v trestním řízení vymezit obor a předmět expertizy. Po stanovení expertizního oboru se vymezuje předmět expertizy ve formě otázek pro znalce. Sestavení otázek se řídí těmito zásadami: » otázky nesmí přesahovat rámec expertizního oboru, % otázky musí mít čistě odborný charakter a nesmějí obsahovat požadavek hodnocení důkazů a řešení právních otázek (srov. § 107 odst. 1 TrŘ), S otázky musí být jasné, přesné a konkrétní, » soubor otázek musí tvořit logicky navazující systém (zpravidla od obecných otázek k otázkám detailním atp.), a otázky nesmí přesahovat současnou úroveň poznání v daném vědním oboru, €• položené otázky nesmí být sugestivní, návodné, úskočné nebo klamavé. Po zformulování otázek rozhodne orgán činný v trestním řízení o přibrání znalce podle § 105 TrŘ nebo znalecké instituce ve smyslu § 110 TrŘ a předá objekty expertizy přibranému znalci s příslušným písemným materiálem. V průběhu přípravného stadia expertizy orgány činné v trestním řízení využívají konzultativní pomoci odborníků. 2. Stadium znaleckého zkoumání V tomto stadiu má nezastupitelnou úlohu znalec. To však neznamená, že zde neexistuje spolupráce mezi orgány činnými v trestním řízení a znalci. Spolupráce je nutná zejména proto, že soubor výchozích informaci předaných znalci nemusí být úplný, což může -být zjištěno dodatečně v průběhu vyšetřování nebo v průběhu znaleckého zkoumání. Takto vzniklý informační deficit musí být odstraněn a předmětné materiály či objekty zkoumání dodatečně zajištěny orgány činnými v trestním řízení a předány znalci. Přestože stadium znaleckého zkoumání představuje jednotný proces, můžeme vyčlenit jednotlivé etapy, za které se považují: a) vstupní etapa, b) analyticko-syntetická etapa, c) etapa vyvozování závěrů, d) etapa zpracování znaleckého posudku nebo odborného vyjádření. a) Ve vstupní etapě si znalec především ujasňuje otázky, které bude řešit, utváří si obecné představy o stavu a znacích zkoumaných objektů, vypracovává hypotézy, určuje metody a prostředky zkoumání i posloupnost j ejich použití. Na základě ohledání objektů zkoumání a studia ostatních materiálů dokumentuje stav objektů předaných ke zkoumání. V případě potřeby žádá orgány činné v trestním řízení o doplnění objektů zkoumání, případně o dodání dalších informací. b) V analyticko-syntetická etapě znaleckého zkoumání dochází k vlastaímu podrobnému a detailnímu zkoumání jednotlivých objektů, jejich vlastností a znaků. Toto detailní zkoumání objektůje často spojeno i s jejich mechanickým rozčleněním a někdy s jejich zničením. Znalec využívá v této etapě zejména specifické metody a prostředky daného oboru, společně s metodami logického myšlení. Obecnou úlohou znalce je poznat a vydělit podstatné znaky objektů od nepodstatných, nalézt a rozpoznat vztahy mezi vlastnostmi objektu navzájem a k předmětné události jako celku. Dále znalec hodnotí význam zjištěných faktů a interpretuje je. Současně vhodnou formou dokumentuje dílčí výsledky zkoumání. Expertízni dokumentace průběhu a výsledků dílčích zkoumání je jedním z podkladů pro vypracování znaleckého posudku nebo odborného vyjádření. Tato dokumentace se přikládá k opisu znaleckého posudku nebo odborného vyjádření a archivuje se. V některých případech se vyhotovuje i fotodokumentace ke znaleckému posudku, která je jeho součástí. c) Etapa vyvození a formulování závěrů představuje vrcholné stadium znaleckého zkoumání. Jde o složitý myšlenkový proces, který se uskutečňuje postupně, v němž je nutné často se vracet k analyticko-syntetické etapě, výsledkům dílčích zkoumám, ke studiu předložených materiálů s cílem přezkoumání či doplnění faktů, svědčících o pravdivosti stanovených hypotéz. Znalec srovnává a vzájemně hodnotí výsledky dílčích zkoumání a z nich vyvozené dílčí závěry. Vyvození objektivnílio a úplného závěru je znalec schopen jen na základě důkladné znalosti všech okolností konkrétního případu. Taktické kriminalistické metody F 32 Využití znalců a odborníků v kriminalistické praktické činnosti Po nabytí vnitřního přesvědčení o pravdivosti vytyčených hypotéz formuluje znalec odpovědi na položené otázky. Odpovědi musí být jasné, srozumitelné a nesmějí připouštět dvojí výklad. Pokud to výsledky zkoumání dovolují, je závěr formulován jako kategorický soud, v ostatních případech jako pravděpodobný soud. V případě, že výsledky zkoumání nedovolují odpovědět na položenou otázku ani pravděpodobným závěrem, formuluje se závěr tak, že na položenou otázku nelze odpovědět. d) Vyvrcholením činnosti znalce j e zpracování znaleckého posudku, v němž zachycuj e průběh a výsledky znaleckého zkoumání. Znalecký posudek podává znalec zpravidla v písemné formě, výjimečně ústně do protokolu. Musí zachycovat ve stručné formě celý průběh a výsledky zkoumání včetně vyvozených závěrů, obsahujících odpovědi na otázky položené znalci. Náležitosti znaleckého posudku jsou stanoveny právními předpisy. Znalecký posudek se skládá ze tří po sobě následujících částí: Úvodní část znaleckého posudku obsahuje údaje o osobě znalce (znalecké instituci), pojmenování orgánu, který expertizu nařídil, stručné údaje k dané trestní věci (spisová značka, popis skutku), jaké materiály byly předloženy ke zkoumání (zajištěné stopy, věci, pomocné materiály). Doslova se citují otázky položené znalci. Dále se zde uvádějí i dodatečně vyžádané informace a skutečnosti, zda byl znalec přizván k jiným procesním úkonům, příp. ke konzultacím a z jakých důvodů. íř V nálezu znalec detailně popíše zkoumané objekty a uvede postup a výsledky zkoumání s označením použitých metod a prostředků zkoumání (včetně dokumentačních). Je-li to třeba, uvede i vědecká východiska, o něž opírá své závěry. U použitých metod a prostředků uvede důvody jejich výběru. V této části posudku zaznamená i to, zda došlo k poškození nebo zničení objektu zkoumání. Pokud si znalec opatřuje sám srovnávací vzorky nebo je vyhotovuje, popisuje způsoby, jakými je opatřil. % Závěrečná část obsahuje znalcovo zjištění ve formě odpovědi na zadané otázky. Písemný znalecký posudek musí být znalcem podepsán, opatřen razítkem znalce a tzv. znaleckou doložkou v těch případech, kdy je znalec zapsán v seznamu znalců a tlumočníků a vede znalecký deník. Součástí znaleckého posudku je rovněž dokumentace pořízená znalcem, která slouží k bližšímu osvětlení postupu znaleckého zkoumání, ilustruje jeho průběh, průběh jednotlivých etap, použitých metod a názorně demonstruje výsledky zkoumání. Na rozdíl od znaleckého posudku odborné vyjádření obsahuje zpravidla jen stručný úvod. výstižný závěr, úřední razítko a podpis zpracovatele. Nepopisuj í se použité metody a prostředky, ani výsledky dílčích zkoumání. 3. Stadium hodnocení a využití znaleckého posudku i Výsledky expertizy musí být kriticky hodnoceny. Orgán činný v trestním řízení je } povinen hodnotit jak vlastní závěry znalce, tak i postup, jímž k těmto závěrům dospěl. I -Znalecký posudek je nutno hodnotit ze dvou hledisek - formálního a obsahového. Hodnocení formální stránky znaleckého posudku zahrnuje kontrolu toho, zda již | v rámci přípravy znaleckého zkoumání byly dodrženy veškeré zákonné požadavky \ a zda znalecký posudek splňuje všechny náležitosti předepsané zákonem. Zkoumá se, " i zda nebyly důvody pro vyloučeni znalce, zda posudek zpracoval kompetentní znalec, 1 zda tento znalec byl přibrán zákonným postupem, zda znalec neřešil právní otázky, I zda byl náležitě poučen apod. Pokud by v této oblasti byla zjištěna neodstraniteíná - - j pochybení, musel by být podaný posudek považován za nepoužitelný, t Hodnocení obsahové stránky znaleckého posudku zahrnuje posouzení těchto otázek: zda byly znalci předloženy dostačující a věrohodné materiály, >é zán zkoumám byly podrobeny všechny zaslané obj ekty, zda nedošlo k j ejich záměně, íít zda znalec použil nezpochybnitelná teoretická východiska a vhodné metody a postupy, s zda závěry učiněné znalcem vycházejí právě z těchto vědeckých východisek, metod a postupů, a jaký je vztah závěrů znaleckého posudku k ostatním ve věci zajištěným důkazům, zda tyto důkazy doplňují, jsou s nimi v souladu, nebo zda jim odporují a proč, <» zda zkoumáním byly odhaleny nové vztahy, dosud neznámé informace, jaký je jejich důkazní význam a možnosti využití. Pokud orgán činný v trestním řízení dojde k vnitřnímu přesvědčení, že v průběhu expertizního zkoumání došlo k pochybení a jeho výsledky zjevně neodpovídají objektivní realitě, požádá znalce o vysvětlení či doplnění znaleckého posudku, případně přibere.znalce nového. Literatura GRUZA, E. O búdach i ich przyczynacb w opiniach bieglych. In: BULSIEWICZ, A., MAREK, A., KWIATKOWSKA-DARUL, V. (red.) Doctrina multipiex veritas una. Toruň : Uniwersytet M. Kopemika, 2004, s. 179-189 KEGEL, Z. Ekspertyza ze stanowiska procedury i kryrninalistyki. Wroctaw : Uniwersytet Wroclawski, 1976 LISIECKI, M. J. Wykorzystanie osob posiadajacych wiadomošci i umiejetaoáci specjalistyczne do pomocy w prowadzeniu czynnošci procesowo-kryminalistycznych. In: BULSIEWICZ, A., MAREK, A., KWIATKOWSKA-DARUL, V. (red.) Doctrina multipiex veritas una. Toraň : Uniwersytet M. Kopernika, 2004, s. 191-198 MATHERN, V. Znalecký posudek ako dôkazný prostriedok v Československom trestnom konaní. Bratislava : Veda, 1976 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Praha : Naše vojsko, 1994 Taktické kriminalistické metody F MUSIL, J, Některé otázky znaleckého dokazováni v trestním řízení a teorie kriminalistické expertizy. Praha ; : AUC, luridica Monographia XX, 1974 TARACHA, A. Funkcja policji i ekspertów w postepowaniu przygotowawczym. In: WOJCIKIEWICZ, j, (ed.) Rozpravy z Jalowcowej góry. Kraków : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2004, s. 121-13Í TIPLICA, M. a kol. Doplnková skripta z kriminalistiky. Praha : Policejní akademie ČR, 1997 T1PL1CA, M. a kol. Kriminalistická taktika. 2. vyd. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 TOMASZEWSKI, T. Przeshichanie bieglego w postepowaniu kárnym. Warszawa : Wydawnictwo Prawnicze, 1988 TOMASZEWSKT, T. Dowód z opinii bieglego w procesie kárnym. 2. wyd. Kraków : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2000 TOMASZEWSKT, T. Kompetencje ťTrm prywatnych do wydawania opinii w postepowaniu kárnym i cywilnym. In: BULS1EWICZ, A., MAREK, A., KWIATKOWSKA-DARUL, V. (red.) Doctrinamultiplex veritas una. Toroň: Uniwersytet M. Kopemika, 2004, s. 171-178 WIDACK1, j., KON1ECZNY, J. Ekspertyza w procesie jako czyunošé poznawcza. In: WIDACKI, J. (red.) Wybrane zagadnenia teorii i metodologií kryminalistyki. Katovice : Uniwersystet Slaski, 1983, s. 93-99 WÓICIKIEW1CZ, J. Dowód naukowy w procesie sítdowym. Kraków: Wydawnictwo instytutu Ekspertyz Sudowych, 2000 WOJCIKIEWICZ, S. (red.) Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002 Ohledání Obecné otázky ohledání Trestný čin, stejně jako každá jiná událost, probíhá v konkrétních podmínkách místa a času. Průběh události 2působuje v okolní realitě změny. Informace obsažené ve změnách objektů, na něž bylo působeno, se nevztahují pouze k samotné události nebo jevu, jeho průběhu, ale i k příčinám a okolnostem, za kterých k události došlo, k osobám, které se na události účastnily, nástrojům, které byly využity, k motivům jednání atp. Na základě vydělení takových informací ze změn materiálních objektů nebo z vědomí člověka může být poznán a objasněn trestný čin, případně může být zjištěno, že prověřovaná událost není trestným činem. Orgány činné v trestním řízení mohou získat informace o krimiiialisticky relevantní události dvojím způsobem: a nepřímo - zprostředkovaně (např. z výpovědí osob, dokumentačních materiálů), íi; přímo - bezprostředně, přímým pozorováním následků (změn) na materiálních objektech vlastními smysly, tj. ohledáním. Ohledání je metoda kriminalistické praktické činnosti, jejíž podstata spočívá v cílevědomém, přímém, bezprostředním pozorování a zkoumání kriminalisricky relevantních objektů vlastními smysly orgánů činných v trestním řízení, ve vyhledávání změn, dokumentování stavu objektů a hodnocení vlastních zjištění. V průběhu ohledání se využívají zejména obecné metody poznám, jako jsou pozorování, měření a vypočítávání, popisování, srovnávání, experimentování, analýza, syntéza a modelování. Jejich uplatnění je determinováno specifickým cílem ohledání. Současně jsou při ohledání využívány různé specifické prostředky kriminalistické techniky k vyhledávání, zviditelňování a fixaci stop či jiných důkazů a prostředky kriminalisticko technické dokumentace. Ohledání zpravidla nelze nahradit jinými úkony a nedostatky ohledání lze jen těžko napravit. Nejčastěji bývá metoda ohledání využívána v trestním řízení ve formě procesního úkonu podle § 113 TrŘ. Ve smyslu § 158 odst. 3, § 160 odst. 4 TrŘ může být ohledání jako neodkladný úkon provedeno před zahájením trestního stíhání. Tím se stává významným počátečním zdrojem informací o poznávané události, neboť umožňuje orgánům činným v trestním řízení na základě bezprostředního pozorování: Taktické kriminalistické metody F 33 Ohledání •i- učinit si odůvodněnou představu o počáteční a konečné struktuře ohledávaného objektu,1 •-- učinit si odůvodněnou představu o situaci a atmosféře určitého místa, .& nalézt a vydělit z množiny irelevantních změn na ohledávaném objektu změny kriminalisticky relevantní, zajistit je pro další zkoumání a procesně zadokumentovat, © učinit si představu o charakteru události, o j ej ím průběhu, intenzitě působících sila jejích příčinách, « učinit si představu o možnosti existence i charakteru stop, které zatím nejsou k dispozici (např. na těle či oděvu pachatele, motorovém vozidle), s získat nezprostředkované informace nasvědčující tomu, že událost, která je příčinou změn na ohledávaném objektu, je trestným činem nebo že nevykazuje znaky trestného činu. Jako subjekt ohledání může vystopovat kterýkoliv orgán činný v trestním řízení. Nejčastěji ohledání provádí policejní orgán, případně se ohledání účastní skupina pracovníků (výjezdová skupina). Skupinu tvoří zpravidla vedoucí výjezdové skupiny, potřebný počet policistů, kriminalisticky technik, psovod a podle potřeby i soudní lékař, popřípadě znalec z jiného oboru. Za zásady ohledáni lze považovat: Řízení ohledání jediným vedoucím V případech, kdy ohledání provádí speciálně vytvořený tým, musí být činnost při ohledání velmi dobře sladěna, organizována a koordinována tak, aby každý dílčí úkol zapadal do celkové činnosti skupiny. Proto musí být určen pouze jeden vedoucí ohledání, který za průběh a výsledky celého ohledání odpovídá. Všichni ostatní členové skupiny jsou po dobu ohledám bezvýhradně podřízeni vedoucímu ohledání, který však musí respektovat odbornost jednotlivých členů týmu. Porušení této zásady mívá při ohledání za následek chaos, nekompetentnost a v konečném důsledku i zmaření účelu a výsledků ohledání. Neodkladnost ohledání Každá stopa v materiálním prostředí podléhá velmi rychle změnám, které negativně ovlivňují informační hodnotu stopy. Zákonitosti změn a zániku stop nelze eliminovat, je však možné ovlivnit jejich důsledky na únosnou míru tím, že ohledání objektu bude provedeno v co nejkratší době od vzniku konečné struktury ohledávaného objektu. Čím delší časové období uplyne mezi vznikem konečné struktury ohledávaného objektu a ohledáním, tím více se snižuje důkazní hodnota informací obsažených ve stopách. Proto obecný požadavek rychlosti a včasnosti provedení úkonů přerůstá u ohledání v požadavek neodkladnosti. ! Počáteční strukturou rozumíme strukturu objektů v době, kdy se začal uskutečňovat poznávaný jev. Knneřnnu strukturou rozumíme strukturu objektů v době, kdy poznávaný jev skončil. Neopakovatelnost ohledání Neopakovatelnost ohledání je uznávanou zásadou ohledání přesto, že si praxe v některých případech vynutí nové ohledání již ohledaného objektu. Při opakovaném ohledání již nemá ohledávaný objekt tu samou strukturu, jakou měl při prvním ohledám. , Již pouhým pohybem po místě činu nebo použitím prostředků k zajištění stop sám ohledávající způsobí řadu změn v konečné struktuře ohledávaného objektu. Navíc může po prvním ohledání dojít k navrácení ohledávaného objektu do původního stavu, např. opravou automobilu, rozbitých dveří, oken. Nutnost opakovat ohledání již jednou ohledaného objektu svědčí o nedůslednosti a nezodpovědném přístupu k ohledání. Každé opakování ohledání jednoho a téhož objektu (s rozdílnými výsledky) snižuje důkazní hodnotu ohledání. Za opakované ohledání nelze považovat případy, kdy ohledání bylo přerušeno (např. z důvodů nepříznivých povětrnostních podmínek, špatné viditelnosti atp.), neboť jde o pokračování v ohledání a nikoliv o opakování ohledání. Druhy ohledání Za základní kritéria klasifikace ohledání jsou považovány charakter ohledávaného objektu a posloupnost ohledání. 1. Podle charakteru ohledávaného objektu můžeme rozlišovat následující druhy ohledání: Ohledání místa činu a jiných kriminalisticky významných míst Ohledání místa se uskutečňuje zjišťováním, zkoumáním, hodnocením a podchycováním materiální situace místa. To umožňuje zejména: €> vytvořit si celkovou představu o laiminalisticky významném místě (jeho umístění, rozloze, charakteru), - zjistit, jaké konkrétní objekty se na místě nacházejí, posoudit jejich účel a význam, případně vztah k vyšetřované události, » stanovit vzájemné prostorové a jiné vztahy mezi jednotlivými objekty na místě a dokumentovat jejich polohu a stav, e vyhledat, zajistit a předběžně zkoumat stopy a jiné důkazy nacházející se na místě, íř vyvodit domněnky o příčinách odchylek od normální situace místa (počáteční struktury), «1? vyvodit domněnky o druhu a charakteru použitých nástrojů, m modelovat pravděpodobný mechanismus události včetně činností osob, přítomných na místě, S modelovat některé charakteristické rysy pachatele, © vvvodit domněnkv o charakteru události. Taktické kriminalistické metody F Zakritninalisticky význarrmá místa považujeme zejména místo činu, místo nálezu a místo zjištění. Místem činu rozumíme tu část prostoru, kde se uskutečnil proces, o kterém je možno podle jeho vnější formy předpokládat, že jde o proces společensky škodlivý. Místo činu je nej důležitějším zdrojem informací pro další vyšetřování. Místo nálezu je místo, kde byl objeven relevantní objekt. Liší se od místa činu zejména tím, že na místě nálezu se osoba, která způsobila předmětnou událost, nemusela vůbec vyskytovat (např. osoba, než zemřela, došla na určité místo sama; věc byla na místo zanesena vodním tokem, zvěří, nebo ji na určité místo odnesla osoba, která nevěděla, že jde o věc důležitou pro trestní řízení atp.). Pokud pachatel na tomto místě byl, nevyvíjel zde činnost, která by měla přímou souvislost s průběhem vyšetřované události (např. ztratil osobní nebo jiné doklady, odhodil zbraň atp.). Jde většinou o místa, kde kromě nalezených objektů a stop na těchto věcech nebývají žádné další stopy. Místo zjištění je zvláštním případem místa činu zejména při páchání trestné činnosti v dopravě (např. k trestnému činu vloupání do železničního vagónu došlo v Praze, vloupání bylo zjištěno v Pardubicích, kam byl vyloupený vagón přepraven atp.). Mezi první úkoly vyšetřování bude patřit vyřešení otázky, kde vlastně k předmětné události došlo. Ohledání mrtvoly Tento druh ohledání bývá v prvé etapě spojen s ohledáním místa činu nebo s ohledáním místa nálezu nebo místa zjištění (orientační ohledání). Ve druhé etapě, uskutečňované na pitevně, se provádí detailní ohledání mrtvoly. Ohledání mrtvoly se provádí vždy v součinnosti se soudním lékařem nebo alespoň s lékařem. Cílem ohledání mrtvoly a místa, na kterém se nachází, je zejména získání informací o okolnostech a pravděpodobné příčině smrti (sebevražda, vražda, nešťastná náhoda atp.), o způsobu usmrcení, o době smrti, o způsobu utajování totožnosti oběti, o osobě případného pachatele, o totožnosti mrtvoly, o pravděpodobném motivu usmrcení, o vztahu místa, na němž byla mrtvola nalezena, k události, jež zapříčinila její smrt. Ohledání předmětů Ohledání předmětů zahrnuje ohledání nejrůznějších druhů věcí nalezených na kriminalistický relevantních místech, zajištěných odnětím věcí nebo při provádění prohlídek. Může jít i o věci předložené poškozenými nebo o věci nalezené v různých skrýších. Účelem ohledání předmětů je jejich pojmenováni a určení případné funkce nebo účelu, zjištění vztahu k vyšetřované události, určení, zda pomocí těchto předmětů byl spáchán trestný čin nebo zda jde o věci napadené pň spáchání trestného činu, a zjištěni, zda se na těchto předmětech nacházejí stopy vhodné pro obj asnění a dokázání vyšetřované události. Ohledání stop Ohledání stop se uskutečňuje většinou paralelně s ohledáním různých nositelů stop. Provádí se jednak na místě výskytu stop a jednak v laboratořích či úředních místnostech, kam jsou přenášeny se svými nositeli. 33 Ohledání Cílem ohledání stop je zjištění základních, většinou taktických informací o objektech, které stopy vytvořily a o jejich vztazích k vyšetřované události a jiným objektům. Nedílnou součástí závěru ohledání stop je určení jejich způsobilosti k identifikaci objektu, který stopu vytvořil, nebo alespoň k určení jeho skupinové příslušnosti, případně určení taktické hodnoty stopy. Ohledání dokumentů Předmětem ohledání dokumentuje zejména obsah, forma, materiály použité k jeho zhotovení, znaky ukazující na jeho pozměnění nebo padělání, jakož i jiné stopy nacházející se na dokumentu (např. daktyloskopické stopy). Pokud je u dokumentu přiložen obal (např. obálka), ohledává se i obal. Účelem ohledání dokumentuje zjištění jejich vztahu k vyšetřované událostí, zejména zda mohou být listinnými důkazy. Protokol o ohledání dokumentu má obsahovat zejména identifikační údaje dokumentu (např. faktura č. 654 891), údaje o formě a obsahu dokumentu, o způsobu jeho vyhotovení (např. ručně psaný dokument), zda jsou na dokumentu fotografie, otisky razítek atp., jaké stopy byly na dokumentu zjištěny. Ohledání výpočetní techniky Předmětem ohledání je nejen samotný počítač jako věc, ale i jeho periferní jednotky, jeho umístění v prostoru a způsob napojení do sítě, doklady a licence k softwarovému vybavení atp. Cílem ohledání j e určit, zda, kdy a kým došlo k neoprávněnému zásahu do hardwarové a softwarové výbavy a v čem tento zásah spočíval, do jaké sítě je zapojen a do jakých sítí je možno pomocí počítače aktuálně vstoupit, jaké je softwarové vybavení počítače a zda jde o legálně získané softwarové produkty. Ohledání výpočetní techniky je natolik odborná záležitost, že se doporučuje orgánům činným v trestním řízení vždy přibrat k ohledání znalce z oboru výpočetní techniky. Ohledání zvířat Ohledání zvířat se provádí jen vzácně. Cílem ohledání zvířete je obvykle nalézt identifikační znaky zvířete (např. tetování, vypalovaná znamení, mikročipy atp.) za účelem stanovení jeho příslušnosti k určitému hospodářství nebo konkrétní osobě. V případech podezření z týrání zvířat lze ohledáním zjistit a dokumentovat stav zvířete (stopy zanedbání péče, stopy po poranění atp.) a podmínek, v nichž je chováno. U uhynulých zvířat se ohledáním zjišťují informace o době úhynu a jeho příčinách. U zvířat usmrcených se zj išťují zejména informace vedoucí k zj ištění doby a mechanismu usmrcení a prostředků použitých k usmrcení zvířete. K ohledání zvířat se zpravidla přibírá znalec z oboru veterinářství nebo alespoň veterinář. Taktické kriminalistické metody F 33 Ohledání Ohledání těla živé osoby Ohledáním těla živé osoby (prohlídka těla podle §114 TrŔ) má být zejména zjištěno a zdokumentováno, zda se na těle živé osoby nenacházej í stopy nebo následky vyšetřované události. Jde převážně o stopy způsobené násilím vedeným proti tělu člověka, působením energií (např. tepelné, elektrické), působením chemických procesů, nepodáváním potřebné výživy, zanedbáním potřebné péče atp. Účelem ohledání těia může být také zjištění identifikačních znaků osoby, jakými mohou být tetování či zvláštní znamení. Ohledáni těla živé osoby může provádět pouze osoba stejného pohlaví nebo lékař. 2. Podle posloupnosti můžeme rozlišovat následující druhy ohledání: Ohledání prvotní Při prvotním ohledání jsou objekty pozorovány při vyšetřování téže věci poprvé. Takovéto ohledání je nejdůležitější a nejefektivnější, neboť orgán činný v trestním řízení má k dispozici zpravidla relativně nezměněnou konečnou strukturu ohledávaných objektů v době, kdy dosud nedošlo na těchto obj ektech k podstatným změnám a degradaci stop a jiných důkazů. Ohledání opakované Opakované ohledání je druhým či dalším ohledáním již jednou ohledaného objektu v téže věci. Přesto, že opakované ohledání je v přímém rozporu se zásadou neopakovatelnosti, je nutno v některých případech k němu přistoupit. Jde zejména o případy, kdy prvotní ohledání bylo provedeno nekvalitně a v průběhu dalšího vyšetřování se zjistí, že na ohledávaném objektu mohou být další, pro vyšetřování důležité stopy či důkazy. Pro ilustraci je možno uvést následující příklad: obyvatelé domu oznámili na policii, že jedna starší nájemnice již delší dobu nevychází z bytu a z bytu se šíří zápach. Na základě analýzy situace se policisté rozhodli otevřít byt. V bytě našli v posteli ležící mrtvolu nájemnice bytu. Tělo vykazovalo značný stupeň rozkladu. Přítomný lékař jako pravděpodobnou příčinu smrti určil srdeční příhodu, neboť zemřelá se léčila na ischemickou chorobu. Současně lékař nařídil zdravotně-bezpečnostní pitvu. Policisté základního útvaru provedli pouze povrchní ohledání místností bytu a vyrozuměli pozůstalé, kterým předali klíče od bytu. V průběhu zdravotně-bezpečnostní pitvy patolog zjistil na krku ženy pevně zatažené škrtidlo, které nebylo z důvodu značného stupně rozkladu těla při nedbalém prvotním ohledání patrné. Z uvedeného důvodu bylo provedeno opakované ohledání místa činu za dva dny po nálezu mrtvoly v době, kdy konečná struktura místa činu byla značně změněna, neboť se po bytě pohyboval v souvislosti s prvotním ohledáním i mimo jeho souvislost poměrně značný počet lidí. Doplňující ohledání Doplňující ohledání je ve své podstatě ohledáním prvotním, neboť jsou ohledávány části objektů ohledání, které byly v době prvotního ohledání od ohledávaných objektů odděleny, nebo nebyla známa jejich existence či příslušnost k ohledávanému objektu. , Pro ilustrací je možno uvést následující příklad: na louce u lesa byia nalezena mrtvá žena, usmrcená střelnou zbraní. Přestože byly určeny široké hranice ohledání, nepodařilo se zjistit stanoviště střelce. V průběhu dalšího vyšetřování se podařilo zjistit střelce i jeho stanoviště. Ohledání místa stanoviště střelce, jakož i dráhy střely, bylo doplňujícím ohledáním místa činu, neboť stanoviště střelce, dráha střely a místo zasažení cíle tvoři jeden objekt ohledání - místo činu. Metodika a taktika ohledání místa činu Ohledání místa činu a jiných kriminalistický významných míst je nejčastěj ším druhem ohledání. Taktika a metodika vypracovaná pro tento druh ohledání se může přiměřeně využít i pro ohledání jiných objektů. Ohledání míst lze rozčlenit do čtyř samostatných etap, za které se považují: 1. neodkladná kriminalistická a obecně bezpečnostní opatření prvního zásahu na místě (úkony a opatření k uchování konečné stmktury objektu ohledání), 2. příprava ohledání, 3. vlastní ohledání, 4. hodnocení průběhu a výsledků ohledání. 1. Neodkladná kriminalistická a obecně bezpečnostní opatření prvního zásahu na místě Základním předpokladem úspěšného ohledání místa činu j e uchování a ochrana konečné struktury místa do příjezdu orgánů činných v trestním řízení, kteří budou ohledání provádět. Tato opatření spočívají zejména ve vykázání nepovolaných osob z místa, v uzavření místa před vstupem osob, ochránění věcí a stop nacházejících se na místě před j ejich poškozením, zničením nebo odcizením (např. ochrana stop před povětmostními vlivy jejich přikrytím, vyznačení cesty pohybu osob poskytujících první pomoc, zaznamenání místa a polohy zraněné osoby, která byla dopravena k lékaři). Dalšími úlohami neodkladných kriminalistických a obecně bezpečnostních opatření prvního zásahu na místě jsou: © překažení trvajícího trestného jednání a zadržení pachatele (např. pronásledováním pachatele po tzv. horké stopě), e ochrana života a zdraví osob nacházejících se na místě (např. poskytnutím první pomoci, přivoláním rychlé záchranné služby, vyproštěním z trosek), © zabránění vzniku dalších škodlivých následků události (např. vypnutím plynu, odstraněním nebezpečného předmětu, odklonem dopravy), Taktické kriminalistické metody F 33 Ohledání t zjištění totožnosti účastníků, poškozených a svědků události, podte situace i zajištění jejich přítomnosti do příjezdu výjezdové skupiny. 2. Příprava ohledání místa činu Příprava ohledání místa činu se dělí na přípravu před výjezdem na místo činu a na přípravu po příjezdu na místo činu. Příprava ohledání před výjezdem na místo činu spočívá zejména v analýze výchozích informací a na tomto základě: s. v ujasnění lokalizace místa, určení pravděpodobných podmínek ohledání, íí v sestavení, případně doplnění výjezdové skupiny potřebným počtem pracovníků, např. znalců nebo odborníků, s ve výběru a přípravě potřebných technických prostředků. Příprava ohledání po příjezdu na místo zahrnuje především: # převzetí informací od oznamovatele a policistů, kteří provedli úkony a opatření prvního zásahu na místě, ti orientační obhlídku místa, ■íí analýzu informací získaných na místě činu, 9 vymezení hranic ohledání a uzavření místa, tl stanovení výchozího bodu měření, f* stanovení dalších osob, které by se měly ohledání zúčastnit, íí provedení technických opatření na místě ke zlepšení podmínek ohledání (např. osvětlení), # rozhodnutí o nasazení služebního psa na stopu (pokud jsou vhodné podmínky), ssi rozhodnutí o způsobu ohledání, íí- provedení instruktáže všech účastníků ohledání. 3. Vlastní ohledání místa činu Nejprve je vhodné určit směr pohybu, kterým se ohledávající pracovník bude při ohledání řídit. Při koncentrickém způsobu ohledání se postupuje po spirále od kraje hranic ohledání ke středu ohledávaného místa, pod kterým se obyčejně rozumí nejdůležitější objekt nacházející se na daném místě - např. mrtvola, napadený trezor. Excentrický způsob, neboli způsob rozvíjející se spirály, spočívá vtom, že ohledání je vedeno od středu místa k jeho okrajům. Frontální způsob ohledání představuje ohledání prostoru rojnicí od jedné strany určené za výchozí linii k jeho druhé hranici. Vstřícný způsob znamená postup ohledání od protilehlých hranic rojnicemi proti sobě. Rajónový způsob ohledání spočívá v předběžném rozdělení rozsáhlejšího prostoru do jakýchsi „buněk", které se ohledávají souběžně nebo jedna po druhé. Uvnitř „buněk" lze pro postup volit např. excentrický nebo jiný výše uvedený postup. Postup po cestě pachatele znamená ohledávání objektu od přístupové cesty postupně po trase pohybu pachatele a končí se cestou odchodovou. Na základě zobecněných poznatků je doporučováno uskutečňovat ohledání ve třech fázích: orientační ohledám místa, detailní ohledání místa a závěrečná fáze ohledání místa. Smyslem orientačního ohledání (nazývaného též statickým stadiem ohledáni) je zjištění a dokumentace struktury místa v nezměněném stavu, v jakém ji shledal orgán činný v trestním řízení, jakož i získání informací pro rozhodnutí o prioritě zajišťování stop v detailní fázi ohledání (prioritu mívá zejména zajišťování mikrostop, pachových stop atp.). Orientační ohledání spočívá ve vyhledávání a číselném označování významných objektů a stop nacházejících se v hranicích ohledání a určování jejich prostorových vztahů (měřením). Současně se provádí technická dokumentace reálného stavu situace na místě, což je jediný způsob uchovám informace o původním stavu tohoto místa. Zásadou je, že se ničím nehýbe, ničím nemanipuluje. Straktura místa zůstává nedotčena. Detailní ohledání (nazývané též dynamickým stadiem ohledáni) spočívá v zevrubném ohledání objektů, které se na místě nacházejí, ve zkoumání a zajišťování stop a jiných důkazů. Současně se provádí podrobná dokumentace. Ohledáváním, zkoumáním a zajišťováním stop (např. odléváním, snímáním stop na fólii, odebíráním vzorků atp.) dochází k přemisťování, změnám polohy a k odstraňování předmětů, čímž dochází ke změně konečné struktury místa. Již při detailním ohledání si ohledávající subjekt vytváří představu o průběhu události, která byla příčinou následků zjišťovaných přímým pozorováním. Tato myšlenková konstrukce může nasvědčovat tomu, že by se na místě mohly vyskytovat stopy, které se v orientačni fázi ohledání nepodařilo nalézt. Jestliže z takové hypotézy vyplývá i jejich prostorová lokalizace, musí se ohledávající vrátit na tato místa a pokusit se je tam nalézt. Smyslem detailního ohledání je zejména zajistit stopy a jiné důkazy pro další využití v procesu zjišťování skutkového stavu věci a řádně je zadokumentovat, aby nemohlo dojít k jejich záměně nebo pochybnostem, zda se na místě v době ohledání nacházely. V souvislosti s ohledáním místa činu se často provádí i ohledání mrtvoly, které vykazuje určité zvláštnosti: e před ohledáním je potřeba vyslovit závěr o smrti člověka (smrt musí konstatovat lékař), s o nepochybné smrti číověka svědčí zejména zjevná smrtelná zranění (např. roztříštěná iebka) a některé posmrtné změny, jejich charakter a vývojová stadia, Q ohledám mrtvoly se provádí ve dvou etapách a to jako orientační (na místě samém) a podrobné (na pitevně), »> vždy se provádí v součinnosti se znalcem z oboru soudního lékařství, nebo alespoň s lékařem. Orientační ohledání mrtvoly (na místě samém) lze rozdělit na dvě fáze - statickou a dynamickou. Ve statické fázi se původní poloha mrtvoly nemění, ohledává se a dokumentuje v její původní poloze, teprve potom v dynamické fázi ohledání lze s mrtvolou manipulovat, otočit jí, ohledat z druhé strany a ohledat lože mrtvoly. Při ohledání se postupuje systematicky od hiavy směrem k dolním končetinám. Taktické kriminalistické metody F 33 Ohledání Nejprve se zajišťují pachové stopy a mikrostopy, na ruce se doporučuje navléknout mikrotenové sáčky (nečistoty z rukou, nehtů a daktyloskopické otisky se zajišťují až na pitevně v rámci prohlídky a pitvy mrtvoly), dále se popisuje poloha mrtvoly, barva pokožky, stupeň rozvinutí posmrtných změn, stav oděvu, viditelné stopy násilí, předměty nalezené na mrtvole, obsah kapes a zavazadel nalezených u mrtvoly; bodné zbraně se ponechávají zásadně v ranách, průstřely se zajišťují proti znehodnocení zakrytím čistým papírem. Podrobné ohledaní mrtvoly provádí znalec jako součást prohlídky a pitvy mrtvoly za přítomnosti orgánů činných v trestním řízení. Závěrečná fáze ohledání místa činu spočívá v sepisování protokolu o ohledání, záznamu o použití služebního psa a jeho výsledcích, vypracování náčrtků, plánků a schémat, jakož i ve verifikaci objektivnosti protokolu o ohledání. Pokud se na místě činu nalézá mrtvola, zajišťuje se její převoz na pitevnu. Provádí se balení zajištěných věcí a stop, přijímají se opatření k zajištění významných částí objektů, které pro svoji velikost a váhu nebudou moci být zajištěny celé, provádí se opatření k zajištění zájmů poškozených a dalších osob majících vztah k místu (např. uzamčení a zapečetění bytu atp.). Závěrem této fáze ohledání se provádí kontrola, zda všechny objekty nesoucí stopy události byly ohledány, zda všechny stopy byly zajištěny a zda nebylo něco opomenuto. Hodnocení výsledků ohledání Objektivně a důkladně prozkoumat mechanismus kriminalisticky relevantní události je možné jen tehdy, je-li známa jak počáteční, tak i konečná struktura místa, prostředí nebo stavu jednotlivých objektů ohledání. Porovnáním těchto dvou struktur a zjištěním rozdílu mezí nimi se zjišťují ty změny situace, které byly způsobeny poznávaným jevem jako příčinou následku. Zkoumání struktury materiálního stavu objektů je konkretizací nejen prostorové struktury objektu, ale i časové posloupnosti vzniku jednotlivých struktur. Jedině tak je možno vytvořit pravděpodobný myšlenkový model průběhu události, která byla příčinou změny počáteční struktury objektu v strakturu konečnou. Počáteční i konečnou strukturu, resp. změny, které mezi nimi nastaly, zjišťujeme nejen vyhodnocením výsledků ohledání, ale i výslechy osob znajících původní stav ohledávanýcli objektů, očitých svědků ceié události jakož i osob, které se s konečnou strukturou objektu seznámily jako první. Při hodnocení výsledků zjištěných bezprostředním pozorováním ohledávaného objektu a při myšlenkovém modelování průběhu události může kriminalista dojít ke zjištění, že určitá předpokládaná činnost musela nutně zanechat v materiální situaci určité změny, které však nebyly přímým pozorováním zjištěny (tak např. při ohledám mrtvoly nesoucí stopu po hluboké řezné ráně nenacházíme v okolí žádné krevní stopy). Jindy mohou být přímým pozorováním zjištěny změny,, které jsou v přímém rozporu s logikou myšlenkového modelu události (např. situace na místě vloupání do bytu se zdá nasvědčovat tom, že pachatel vniknul do bytu oknem, přičemž zkoumání skla z rozbité '. okenní tabule jednoznačně svědčí, že síla na sklo působila zevnitř objektu). \ Takové změny, jejichž existenci lze logicky předpokládat a na objektu ohledání se nenalézají, nebo naopak, jejich nalezení je v rozporu s celkovou situací a ostatními informacemi, nazýváme v kriminalistice negativními okolnostmi. Negativní okolnosti i jsou zvláště cenným zdrojem informací při ohledání míst zinscenovaných událostí, tj. ; uměle vytvořených změn ohledávaného obj ektu. Bez závěrečného hodnocení by nemělo být ukončeno žádné ohledání, neboť domněnky ; o průběhu poznávané události nebo některých jejích epizod mohou být základem pro i formulování kriminalistíckých verzí. Dokumentace průběhu a výsledků ohledání j Účelem dokumentace průběhu a výsledků ohledání je podchycení komplexní, názorné ■ a nezaměnitelné informace o stavu ohledávaného objektu v době ohledání a zazna-I menání všech podstatných změn způsobených vyšetřovanou událostí. I K tvorbě dokumentačního obrazu se využívá protokolování, fotografováni, vyhotovování j náčrtků a plánků, videozáznamu, připadne jiných metod. Protokolace se řídí požadavky §55 TrŘ a těmito kriminalistickými doporučeními: | * popis objektu musí být jasný, jednoznačný, vylučující možnost vytvoření nesprávných í a nepřesných představ o ohledávaném objektu, ! is při popisu se postupuje systematicky od popisu obecného k popisu zvláštností 1 popisovaných objektů, ! «. k označení předmětů a jejich částí je třeba používat normalizovaných názvů (pokud ; existují), i s číselné označení stop a jiných objektů v protokolu musí odpovídat číselnému značení '■ týchž stop a obj ektů v j iných druzích dokumentačních materiálů, m vzdálenosti je třeba uvádět kvantitativně v mírách, ** předměty a věci je třeba popisovat ve vzájemné souvislosti, j í* rozsah popisování se řídí významem popisovaných stop a objektů, j x do protokolu nelze uvádět vlastní úvahy, popisuje se pouze reálný stav. i Protokol o ohledání jako obligatórni procesní dokument se dělí na tři části: Úvodní část protokolu, která obsahuje: ■ «■ datum a místo ohledání, .' íi označení události, v souvislosti s níž bylo ohledání provedeno, Taktické kriminalistické metody F s označení orgánu činného v trestní řízení, který ohledání provedl, s označení dalších osob účastnících se na ohledání, ■ - vyslýchaná osoba nechce pravdivě vypovídat a pravdivě nevypovídá. _j První situace je příznivá a relativně jednoduchá. Druhou typickou výslechovou situace lze j považovat za situaci problémovou, na jejímž řešení se podílejí vyslýchající s vyslýchaným j vedeni společným zájmem na objektivním zjištění skutkového stavu věci. Třetí typickou t výslechovou situaci považujeme za situaci konfliktní, ve které je vyhrocen střet zájmů ^ vyslýchajícího se zájmy vyslýchaného. | První typická výslechová situace je nej výhodnější. Aktivní úloha vyslýchajícího ] spočívá zejména v kontrole úplnosti a přesnosti výpovědi. Pokud vyslýchající zjistí určité nepřesnosti nebo nejasnosti, žádá vyslýchaného o upřesnění nebo doplnění některých relevantních faktů. Druhá typická výslechová situace - výslech mýlící se osoby - je poněkud složitější. Výpověď se často odchyluje od objektivně zjištěných faktů, je nepřesná a budí dojem nevěrohodnosti. Příčinou tohoto stavu jsou zejména subjektivní nedostatky reprodukce, chybné vzpomínky a zdánlivě zapomenutá fakta. Jde o deformace informací ve vědomí člověka, které mohou vzniknout v průběhu formování jeho výpovědi. V takovém případě je nutno udržet psychologický kontakt a využít taktických postupů pomoci k překonání zdánlivě zapomenutého, subjektivních nedostatků reprodukce a chybných vzpomínek. Základní podmínkou využívání těchto' taktických postupů je nepřerušovat ihned monolog vyslýchaného, ale s touto pomoci začít až po ukončení buď určité části monologu nebo monologu celého. Pomoc má být nenásilná, nesugestivní, pro vyslýchaného téměř nepostřehnutelná, aby vyslýchaný sám přišel na to, že ve své výpovědi udělal chybu a jakou. Nedoporučuje se při výslechu spěchat a žádat vyslýchaného, aby mluvil jen k prošetřované věci, jestliže zcela zjevně neodbočuje od daného předmětu výslechu. Žádoucí je, aby vyslýchaný vypovídal o události chronologicky a maximálně podrobně. Dále se doporučuje u vyslýchaného vybavit představu podružných, vedlejších okolností. Toto vybavení je pak často dostatečným impulsem pro obnovu zdánlivě zapomenutého. Nemůže-li si vyslýchaný vzpomenout na den nebo čas, doporučuje se započít dnem, se kterýmje pro vyslýchaného spojena něj aká příjemná nebo nepříjemná událost apod. Při určována časového sledu děje se doporučuje začít epizodou od pevně stanoveného časového bodu, např. obědem, příchodem do práce atd. Asociační spoje lze navázat i předložením známých věcí, jež j sou ve spojení s prošetřovaným skutkem. Jako pomoc vyslýchanému nejsou vhodné otázky, v nichž je ukryta odpověď nebo očekávaná odpověď. Nehodí se též „napovídání", předkládání výpovědí jiných osob, zejména těch, které mají vliv na vyslýchaného (např. učitel, nadřízený atd.). Nejsložitější je řešení třetí typické vyšetřovací situace. V této situaci nedošlo k navázání psychologického kontaktu a situace má konfliktní charakter. Pro řešení Taktické kriminalistické metody F 34 Výslech a konfrontace takových situaci vypracovala kriminalistika taktické postupy psychologického působení na lživě vypovídajícího za účelem získání pravdivé výpovědi. Psychologické působení na lživě vypovídajícího znamená vhodné působení na city a rozum vyslýchaného v souladu s požadavky zákonnosti a etiky, s cílem dokázat nesmyslnost a neudržitelnost lživé výpovědi. Při překonávání lži j e třeba zavrhnout metody, které j sou založeny na klamání vyslýchaného nebo na zjevném či skrytém psychickém či fyzickém násilí. K psychologickému působení na lživě vypovídajícího se využívají zejména následující dílčí taktické postupy: * odhalení, objasnění a odstranění příčin motivujících lživou výpověď, vt stimulování kladných vlastností vyslýchaného, s využití emocionálního napětí vyslýchaného, £■ využití vnitřních rozporů výpovědi a rozporů mezi výpovědí a jinými důkazy, íi využití reflexivních úvah lživě vypovídajícího. Odhalení, objasnění a odstranění příčin motivujících lživou výpověď Každá lživá výpověď má určitý motiv. Uvedený taktický postup spočívá v tom, že na základě psychologické analýzy výpovědi a analýzy získaných důkazů a informací si vyslýchající vytvoří hypotézu o motivu lživé výpovědi, tuto hypotézu v průběhu výslechu prověří a poté zkoumá, zda tento motiv lze odstranit. Jedná-li se o příčiny, které může vyslýchající odstranit, pokusí se o jejich odstranění. Odstraněním těchto příčin může vyslýchaného přivést k rozhodnutí vypovídat pravdu. Odstranit lze jen některé příčiny motivace lživé výpovědi, a to za předpokladu úplné důvěry vyslýchaného ve vyslýchajícího. Jedním z efektivních prostředků se zdá být možnost utajení totožnosti svědka ve smyslu § 55 odst. 2 TrŘ. Ze subjektivních příčin jsou způsobilé k odstranění zejména stud, strach z odpovědnosti a lítost. Stimulování kladných vlastností vyslýchaného Tento taktický postup spočívá ve vyvolání a využití morálního hodnocení nesprávného jednání a zaujaté pozice samotným vyslýchaným. PoaTnínkou tohoto postupuje znalost osobnosti vyslýchaného, zejména žebříčku uznávaných hodnot, morálních a charakterových vlastností. Jestliže vyslýchaný sám od sebe nebo na popud vyslýchajícího začne morálně hodnotit své proti společenské jednám, nebo zaujatou pozici lživé výpovědi, zákonitě v jeho psychice vzniká konflikt mezi jeho právním vědomím a morálkou na straně jedné a konkrétním jednáním a postojem na straně druhé. Vyslýchající pak svým působením musí posílit kladné vlastnosti vyslýchaného tak, aby vyšší mravní city nabyly vrcholu nad motivací lživé výpovědi. Využití stavu emocionálního napětí Každá duševně zdravá osoba, která se dopustila protispolečenskéhojednání, se nachází ve stavu emočního napětí. Totéž platí i o osobě, která byla přítomna určitému protispolečenskému jednání nebo sama byla předmětem útoku tohoto jednání. Samotná skutečnost, že osoba musí vypovídat před orgány činnými v trestním řízení, nese též určitý stupeň emočního napětí. U lživě vypovídajícího se toto emoční napětí ještě zvyšuje. Zvýšení emočního napětí při lživé výpovědi v některých případech dosahuje takového stupně, že je vyslýchaný pociťuje velmi tíživě a současně se mu vtírá myšlenka, že se tohoto nepříjemného pocitu zbaví, bude-li vypovídat pravdu. Využití emočního napětí vyvolaného spáchaným činem samotným, případně dopadením pachatele, připadá v úvahu zejména při výsleších pachatelů. Předpokladem využití tohoto dílčího taktického postupu je vyslechnutí pachatele v co nejkratší době po spáchání trestného činu, kdy ještě neopadlo emoční napětí vyvolané tímto činem a zejména zadržením pachatele orgány policie. Lze pozorovat, že v některých případech po několika dnech začínaj í pachatelé odvolávat svoji původní pravdivou výpověď, začínají zapírat, někdy i obviňují vyslýchajícího z nátlaku na svoji osobu při prvním výslechu. Vyslýchající je tedy nucen řešit otázku, jak předejít a zamezit odvolání původní pravdivé výpovědi, kterou získal při prvním výslechu. Kriminalistika doporučuje řešit tuto otázku vytvořením psychické bariéry ve vědomí vyslýchaného, zejména okamžitým prověřením jeho výpovědi a zajištěním důkazů, o nichž vyslýchaný hovořil. Využití vnitřních rozporů výpovědi a rozporů mezi údaji vyslýchaného a jinými důkazy Tento taktický postup je velmi efektivním postupem založeným na systému logických operací. Podmínkou jeho použití je podrobná protokolace výpovědi ajejí pečlivá analýza. Při zjištění prvních rozporů, zejména při opakovaném výslechu, není vhodné na tyto rozpory ihned upozorňovat. Vyslýchaný, který chce vypovídat lživě, se často při rozvíjení své lživé výpovědi zaplétá do závažných rozporů. Předložení rozporů ve výpovědi vyslýchanému k posouzení a žádost vyslýchajícího o jejich vysvětlení zvýší emoční napětí vyslýchaného. Vyslýchaný nutně dochází k poznání, že jeho výpověď je nevěrohodná a nepřesvědčivá. V takovém případě postačí vhodné připomenutí neúčelnosti a neudržitelnosti lživé pozice, aby vyslýchaný začal vypovídat pravdivě. Vyslýchající v průběhu psychologického působení na vyslýchaného prostřednictvím rozporů mezi jeho výpovědí a ostatními důkazy nesmí dát vyslýchanému najevo, jaké verze o poznávané události vytyčil. Vyslýchající pouze předkládá na jedné straně tvrzení vyslýchaného a na druhé straně objektivně zjištěná a prověřená fakta, která jsou v rozporu s výpovědí. Současně vyslýchající žádá vysvětlení těchto rozporů. Důkazy, které vyslýchající předkládá, musí být řádně prověřeny apředjejich předložením se musí vyslýchající přesvědčit, zda vyslýchaný trvá na své výpovědi. Předkládání důkazů musí být prováděno obezřetně, neboť v některých případech má vyslýchaný možnost tyto důkazy znehodnotit. Kriminalistika doporučuje předkládat důkazy následujícími způsoby:

předkládání důkazů narůstající síly, předkládání pouze rozhodujících důkazů, ;g předkládání celého souboru důkazů. Ke zvýšení efektivnosti působení předkládaných důkazů vede ve vhodných případech demonstrace předkládaných důkazů namístě činu, místě nálezu či místě zjištění. Využití reflexivních úvah lživě vypovídajícího Podstatou tohoto taktického postupuje využití poznatků o reflexivním myšlení ve spojení s dalšími poznatky obecné, soudní i experimentální psychologie. Taktický postup využívající reflexivních úvah vyslýchaného lze využít zejména v těch případech, kdy vyslýchaný je silně zainteresován na výsledku procesu poznání předmětné události. Tento taktický postup spočívá ve vytvoření myšlenkové úlohy, kterou lživě vypovídající ze své vůle chce., ale nemusí řešit. Základní typické myšlenkové úlohy lze rozdělit do dvou relativně samostatných skupin: 1. Bezprostředně před výslechem je možné vytvořit zejména následující typické myšlenkové úlohy: a) myšlenkovou úlohu, kterou může vyslýchaný řešit na základě navozených asociací tak, že nastoupení lživé pozice je z morálního či etického hlediska nemožné nebo z jiného hlediska neúčelné a rozhodne se proto vypovídat pravdu, b) myšlenkovou úlohu, kterou může vyslýchaný řešit na základě nedostatečně opodstatněných představ o množství a důležitosti shromážděných informací, svědčících o lži vosti jeho výpovědi tak, že nastoupení lživé pozice se jeví morálně neúnosné nebo neúčelné. 2. V průběhu výslechu je možné vytvořit zejména následující typické myšlenkové úlohy: a) myšlenkovou úlohu, kterou může lživě vypovídající řešit na základě navozených asociací tak, že setrvání na pozici lživé výpovědi je neúčelné a neudržitelné vzhledem k významu informací, svědčících o lživosti výpovědi a vzhledem k informovanosti vyslýchajícího, b) myšlenkovou úlohu, kterou může lživě vypovídající řešit na základě rozporu mezi fakty tak, že setrvání na lživé výpovědi je neúčelné vzhledem k informovanosti vyslýchaj ícího a vzhledem k významu důkazů svědčících o lživosti jeho výpovědi. V rámci těchto typických myšlenkových úloh může vyslýchající vytvořit celou škálu specifických myšlenkových úloh, s ohledem na zvláštnosti vyšetřované události, vyslýchané osoby a výslechu samotného. Přitom je třeba přísně dodržovat požadavky tresmího řádu a profesní etiky, neboť nesprávným způsobem vytvořené či vyvolané myšlenkové úlohy pro vyslýchanou osobu mohou být považovány za porušení zákonnosti. g? &í Dokumentace průběhu a výsledků výslechu Obligatórni formou dokumentace průběhu a výsledků výslechu je protokol. K doplnění protokoluje možno použít magnetofonový záznam nebo videozáznam. Dokumentace musí obsahovat zejména: tt název orgánu činného v trestním řízení a číslo spisu, i* identifikační údaje vyslýchané osoby (v případě, že svědku nebo osobě jemu blízké by hrozila v souvislosti s podáním svědectví újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, se osobní údaje do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od spisu - § 55 odst. 2 TrŘ), *5 poučení vyslýchaného podle jeho procesního postavení, tu verifikace skutečnosti, že vyslýchaný porozuměl poučení (odkaz na skutečnost, že chce vypovídat) a předmětu výslechu, •5 stručný a výstižný obsah volné výpovědi vyslýchaného, bez stylistických a literárních úprav prováděných vyslýchajícím, i* doslovné formulace otázek a odpovědí na ně, b verifikace skutečností, že vyslýchaná osoba měla možnost seznámit se s obsahem protokolu a zda měla k jeho obsahu výhrady, či návrhy na doplnění a změny, » čas započetí a ukončení výslechu, ti podpisové doložky všech přítomných osob. »? Konfrontace Konfrontace je kriminalistická metoda, při níž se dvě dříve vyslechnuté osoby, mezi jejichž výpověďmi jsou závažné rozpory, postaví tváří v tvář s cílem vyjasnit tyto rozpory, jež nelze odstranit jinak. Význam konfrontace nespočívá pouze v možnosti vyjasnění vzniklých rozporů ve výpovědích osob, ale i v možnosti získání nových důkazů. Zákonodárce považuje konfrontaci zajeden ze zvláštních způsobů dokazování a právně ji reglementuje v § 104a TrŘ. Přestože zákonodárce předpokládá provádění konfrontace zásadně v řízení před soudem, připouští provedení konfrontace i v přípravném řízení, pokud její provedení výrazněji přispěje k objasnění trestní věci a stejného cíle nelze dosáhnout jinak. Konfrontovat nelze svědka, j ehož totožnost se utajuje ve smyslu § 5 5 odst. 2 TrŘ. Osoby mladší patnácti let lze konfrontovat jen ve výjimečných případech, jestliže je to pro objasnění věci nezbytně nutné, přičemž je třeba zabránit narušení jejich duševního a mravního vývoje. Ke konfrontaci mladistvého pachatele lze přistoupit jen výjimečně a to až v řízení před soudem pro mládež (§ 57 odst. 2 ZSM). Možnost provedení konfrontace v přípravném řízení je podmíněna následujícími podmínkami: Taktické kriminatistické metody F 34 Výslech a konfrontace předchozí výslech konfrontovaných osob, ■x; existence rozporu výpovědí v závažných okolnostech, í? předpoklad výrazného přispění konfrontace k objasnění věci, s nemožnost vyjasnění existujících rozporů jiným způsobem. Podstatou konfrontace je silné, bezprostřední psychologické působení na konfrontované osoby, které vzniká postavením osob tváří v tvář v konfliktní situaci. Aplikace-konfron-tace nese vždy určitá rizika. Pod tíhou psychologického působení konfliktní situace může dosud pravdivě vypovídající osoba změnit svoji výpověď a vypovídat nepravdu. Dalším rizikem je skutečnost, že dvě dosud lživě vypovídající osoby mohou při konfrontaci ujednotit své lživé výpovědi. Proto rozhodnutí o provedení konfrontace musí být podloženo důkladnou analýzou případu a zj ištěním, že byly vyčerpány všechny možnosti k vyj asněni vzniklých rozporů a existuje předpoklad, že provedení konfrontace výrazněji přispěje k objasnění věci. Složitost a nebezpečí rizik aplikace konfrontace vyžaduje důkladnou přípravu tohoto úkonu jak po stránce obsahové, tak po stránce organizační. Příprava konfrontace spočívá v řešení těchto úkolů: ii vymezení cíle konfrontace (které konkrétní otázky mají být konfrontací vyjasněny), »» výběr otázek, za jejichž pomoci bude možno vyjasnit vzniklé rozpory, « určení konfrontované osoby, které budou jako první položeny otázky, « příprava oběti na setkání s pachatelem tváří v tvář, í? určení vhodného momentu provedení konfrontace, ti rozmístění osob tak, aby si konfrontovaní mohli hledět do očí. Průběh konfrontace začíná poučením konfrontovaných podle jejich procesního postavení, prověřením skutečnosti, zda se osoby znají a vyjasněním jejich osobních vztahů. Poté se přistoupí k vyjasňování rozporů výpovědí. Při odpovědi na položené otázky je třeba vyžadovat, aby vypovídající osoba hleděla druhému konfrontovanému do očí. Po zodpovězení otázky jedním konfrontovaným se druhý účastník vyjádří k tomu, co právě slyšel; v případě, že uvedené údaje odmítne, vyzve jej vyslýchající, aby uvedl svoji verzi a požádá prvního účastníka o vyjádření. Ve vhodném okamžiku konfrontace (zpravidla v závěru) si mohou konfrontovaní se souhlasem vyslýchajícího klást otázky a odpovídat na ně. Při narušení průběhu konfrontace některým z konfrontovaných je vhodné ji ukončit. Základní zásady konfrontace jsou: s. iniciativa konfrontovaných osob; Spočívá v té skutečnosti, že iniciativa v předkládání faktů vysvětlujících rozpory se ponechává konfrontovaným osobám. Bez ponechání této iniciativy by se nepodařilo vyjádřit znalost či neznalost objektivní reality konfrontovanými. Současně by nebyla vyjádřena vůle konfrontovaných vyjasnit rozpory. cí: pozorování konfrontovaných osob; Tato zásada napomáhá zejména zjištění stavu nerozhodnosti, kolísání či váhání některého z konfrontovaných, přičemž je současně základem pro realizaci zásady ostražitosti. t ? ostražitost; Tato zásada spočívá zejména v soustavném pozorování konfrontovaných osob a v okamžité reakc i na každý náznak pokusu domluvy mezi konfrontovanými nebo narušení konfrontace, např. napadením konfrontovaných mezi sebou. i~ aktivní vedení konfrontace vyslýchajícím; Jde o vytvoření a udržení autority a respektu po .celou dobu konfrontace; nelze dopustit, aby některý z konfrontovaných převedl vedení a určování tónu konfrontace na sebe. Základem aktivního vedení je neustálá analýza výpovědí konfrontovaných v průběhu konfrontace. Základním dokumentem o provedení konfrontace je protokol o konfrontaci. Průběh konfrontace je třeba protokolovat systematicky, doslovně a v přímé řeči, zaznamenat i některé neverbální projevy, jakož i případné pokusy o narušení konfrontace. Protokol o konfrontaci musí obsahovat doslovné znění kladených otázek a odpovědí na ně. Doporučuj ese upravit text graficky tak, aby bylo možno na první pohled odlišit výpovědi korifrontovaných osob. Pokud je konfrontace prováděna v přípravném řízení, doporučuje se k protokolu přiložit videozáznam zachycující průběh konfrontace, zejména pak emocionální reakce konfrontovaných na položené otázky. Literatura CZECZOT, Z. Krymiiialistyczna problematika osobowych šrodków dowodowych. Warszawa : Wyd. Uniw. Warszawskiego, 1976 ČÍRTKOVÁ, L. Kriminální psychologie. Praha : Eurounion, 1998 ČÍRTKOVÁ, L. Orientační odhad věrohodností výpovědi. Kriminalistika, 1998, č. 3, s. 211-220 ČÍRTKOVÁ, L., ČERVINKA, F. Forezni psychologie. Praha : Support, 1994 FÜLLGRABE, U. Irrtum und Lüge. Stuttgart: Boorberg, 1995 FÜLLGRABE, U. Vemehmungstaktik. Das Dilemma des Lügenenllarvens. Kriminalistik, 1996, Nr. 2, s. 113-118 KOHOUT, J., DOHNALOVA, Z. Fyziodetekční vyšetření - jeho vyžádání a použití. Kriminalistický sborník, 2000, č. 2, s. 27-30 KOHOUT, X, VRANÁ, J. Několik poznámek k ŕyziodetekčnämu vyšetřeni v procesu objasňování trestné činností. Československá kriminalistika, 1992, c. 4, s. 355—362 KONRÁD, Z. Vysvětlení - zvláštní druh výslechu? Kriminalistika, 1999, č. 4, s. 295-299 KONRÁD, Z., KUCHNA, J. K některým problémům konfrontace. Čs. kriminalistika, 1986, č. 1, s. 21-25 KRAJNÍK, V., STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2000 LEONHARDT, R. Zur Feststellung von Wahrnehmbarkeitsbcrcichen im Rahmen der Zeugenermittlung. Kriminalistik und forensische Wissenschaften, 1984, Nr. 55-56, s. 134-141 LINDNER, B. Täuschungen in der Vernehmung des Beschuldigen. Tübingen : Sofort-Druek, 1988 MATIÁŠEK, J., SOUKUP, J., BÁRTA, B. Výslech a psychologie. Praha : Orbis, 1966 MATIÁŠEK, J., SOUKUP, J., BÁRTA, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968 ODENTHAL, H.-J. Die Gegenüberstellung im Strafverfahren. 3. Aufl. Stuttgart: Boorberg, 1999 PROTIVINSKÝ, M., MUSIL, J., PRERAD, V. Taktika výslechu v přípravném řízeni trestním. Praha: SNP, 1987 SCHNEIDER, L. Nonverbale Zeugnisse gegen sich selbst. Zur Bedeutung nichtsprachlicher Begleiterscheinungen der Aussage für die forensische GlaubvvTirdigkeitsbeurteilung. Tübingen : Attampto, 1991 SOUKUP, J. Sebeobviňování a nepravdivá doznáni. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK, 1973 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha: Portál, 2003 Taktické kriminalistické metody F 35 Prověrka výpovědi na místě Prověrka výpovědi na místě S i Pojem a význam prověrky výpovědi na místě Při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného a svědka vyvstane někdy potřeba ; prověřit, zda vyslechnutá osoba získala informace uváděné ve výpovědi tím, že se sama bezprostředně účastnila na vyšetřované události, případně bezprostředně pozorovala její průběh nebo zda si tyto údaje vymyslela čije získala zprostředkovaně z doslechu. Tak např. obviněný vypovídá, že osobní věci oběti spálil na určitém, jen jemu známém místě, nebo je vhodil do kanálu na ulici, zbraň vhodil na jen jemu známém místě do řeky, svědek uvádí, že viděl podezřelou osobu na určitém místě cosi odhodit, ukrýt, atp. K prověření věrohodnosti takových konkrétních faktických údajů, vázaných na určité místo, je vhodné použít specifickou kriminalistickou metodu - prověrku výpovědi ! na místě. Tato metoda vznikla modifikací a kombinací prvků již dříve známých metod , - j - ohledání, výslechu, vyšetřovacího pokusu, rekognice a rekonstrukce. i Prověrka výpovědi na místě je upravena trestním řádem jako jeden ze zvláštních \ způsobů dokazování v § 104e. Účelem prověrky výpovědi na místě je nejen prověření (případně upřesnění a doplnění) podané výpovědi vzhledem ke zvláštnostem určitého místa, ale zejména získání nových důkazů, nebo zajištění dosud neznámých pramenů důkazů. Jejím hlavním cílem však zůstává objektivizace výpovědi. Za základní zásady prověrky výpovědi na místě lze považovat: íi Jo£rovo/«ay/účasti osoby, jejíž výpověď se prověj - j ze své vůle ukázat místa a objekty o nichž vypovídala, jinak nemá provedení prověrky . žádný význam), j i* iniciativa osoby, jejíž výpověď se prověřuje (bez ponechání této iniciativy by j prověrka neměla smysl, protože jakékoliv ovlivňování by zkreslovalo objektivnost ' postupu, nevyjadřovalo by myšlení, znalosti a vůli vyslechnuté osoby), ; « aktivní působení vyšetřovatele v průběhu prověrky (vyšetřovatel musí porovnávat j výpověď s faktickou situací, požadovat objasnění vyvstalých otázek či problémů, j zajišťovat ohledání míst a označených objektů atp.), I? účast svědka úkonu (nezúčastněné osoby) jakožto garanta objektivity průběhu a výsledků prověrky výpovědi na místě. Výše uvedené dovoluje podat tuto definici: Prověrka výpovědi na místě je specifická metoda kriminalistické praktické činnosti spočívající v tom, že vyslechnutá osoba dobrovolně ukáže místa a objekty spojené s vyšetřovanou událostí, popíše na místě okolnosti potřebné k objasnění vztahu určitých objektů k vyšetřované události a demonstruje některé činnosti, přičemž vyšetřovatel zkoumá ukázané místo a objekty, porovnává výpověď s faktickou situací místa a dokumentuje průběh a výsledky prověrky výpovědi na místě. Od prověrky výpovědi na místě je nutné odlišovat výslech na místě činu. K výslechu na místě činu se přistupuje nejčastěji za účelem vyvrácení dříve učiněné lživé výpovědi. Probíhá tak, že na určitém místě, vztahujícím se k výpovědi, vyšetřovatel znovu vyslýchá dříve vyslechnutou osobu, a přitom demonstruje důkazy zajištěné na tomto místě (které jsou v rozporu s dříve učiněnou výpovědí) vyslýchané osobě, přičemž požaduje logické objasnění rozporů mezi dříve učiněnou výpdvědí a objektivně zjištěnými skutečnostmi. Vyslýchaná osoba se přitom vyjadřuje k důkazům demonstrovaným vyšetřovatelem v reálné situaci místa a poskytuje objasnění rozporů mezi svou původní výpovědí a skutečnostmi demonstrovanými vyšetřovatelem na místě samém, eventuálně doplňuje původní výpověď, případně výpověď mění (např. pokud sama uzná, že logika předkládaných důkazů v reálné situací vyvrací její původní lživou výpověď). Příprava prověrky výpovědi na místě Příprava prověrky výpovědi na místě začíná, po získání dobrovolného souhlasu dříve vyslechnuté osoby s účastí na tomto úkonu, všestrannou analýzou podané výpovědi a ostatních, dosud shromážděných materiálů. Na tomto základě je třeba: určit cíl prověrky a úlohy, které má splnit (např. prověřit, zda existuje místo, o kterém vyslýchaný vypovídal a zda se na tomto místě nacházejí popisované objekty), s stanovit dobu provedení (s ohledem na konkrétní vyšetřovací situaci se doporučuje provést prověrku výpovědi na místě buď bezprostředně po výslechu, nebo co nejdříve po výslechu), íi stanovit výchozí bod prověrky, orientační a uzlové body prověrky výpovědi na místě (vysvětlení těchto pojmů viz dále), íji stanovit účastníky prověrky a jejich úkoly, určit způsob a metody dokumentace průběhu a výsledků prověrky, ~ zajistit prostředky dokumentace a spojení, ti rozhodnout o předběžné obhlídce místa prověrky, *í> provést instruktáž účastníků prověrky. Taktické kriminalistické metody F 35 Prověrka výpovědi na místě g 3 Taktika provedení prověrky výpovědi na místě Taktika prověrky výpovědi na místě závisí na procesním postavení osoby, jejíž výpověď se prověřuje (svědek, obviněný, poškozený atp.), na cíli, kterého má být prověrkou dosaženo, na charakteru konkrétního místa, na němž má být úkon proveden a na konkrétní vyšetřovací situaci. Prověrku výpovědi namístě se doporučuje začít v úřadovně vyšetřovatele nebo v jiné úřední místnosti. Toto doporučení je odůvodněno zejména tím, že je třeba předem splnit některé formální náležitosti procesního úkonu (např. zadokumentování dobrovolností účasti osoby, jejíž výpověď se prověřuje, její poučení atd.). Po příslušném poučení má být tato osoba vyzvána, aby sdělila podstatné okolnosti příchodové cesty a určila, od kterého místa je schopna se na místě orientovat a odkud by měla prověrka začít. Tím vlastně sama navrhuje výchozí bod prověrky výpovědi na místě. Výchozím bodem může být místo ležící poblíž místa události (např. autobusové nádraží), nebo bezprostřední okolí místa, kde má být prověrka provedena. Od výchozího bodu prověrky musí být osobě, jejíž výpověď se prověřuje, umožněno, aby sama určovala směr pohybu, nerušeně si obhlédla místo a zorientovala se na něm, určila změny oproti původní situaci, volně označila jednotlivé objekty, stopy a jiné věcné důkazy a označila opěrné a orientační body. Opěrnými body rozumíme přesná místa, která se údajně vztahují k popisované události (např. konkrétní místo v lese, kam osoba údajně odhodila zbraň); orientačními body romnúriie výrazné objekty umožňuj ící snadnou orientaci na místě, kde se provádí prověrka (jako jsou budovy, stromy, okraj silnice atp.). Na samotném místě prověrky musí být ověřena předchozí znalost místa osobou, jejíž výpověď se prověřuje. Proto se doporučuje: €• začít prověrku výpovědi na místě volným vyprávěním osoby, •« teprve pak průběžně označovat jednotlivá místa, objekty a vysvětlit jejich vztah k objasňovanému případu, * doplňující otázky pokládat až po označení jednotlivých významných objektů a vysvětlení jejich vztahu k vyšetřované události, ■-í požadovat demonstraci některých činností. Jestliže je třeba provést prověrku výpovědi na místě s více osobami na jednom místě, doporučuje se uskutečnit prověrky samostatně. V průběhu prověrky je zapotřebí neustále vyhodnocovat její průběh a výsledky porovnávat s drive podanou výpovědí. Prověrku výpovědi na místě je vhodné neodkladně ukončit, pokud vznikne situace, která by mohla vést ke zmaření jejího účelu nebo pokud osoba, jejíž výpověď se prověřuje, v průběhu úkonu odmítne aktivní účast. 3 ä Dokumentace prověrky výpovědi na místě a její hodnocení Základním dokumentem o provedení prověrky výpovědi na místě je protokol. Tento protokol obsahuje obecné náležitosti stanovené v § 55 TrŘ; specifickými údaji, charakteristickými pro tento úkon, jsou: ■i volná výpověď osoby, jejíž dřívější výpověď je prověřována, k místu a počátku prověrky, jakož i ke změnám na místě prověrky, S údaje k průběhu cesty na místo (pokud výchozí bod prověrky není na místě samém), a popis místa konání prověrky výpovědi na místě, S chování osoby na místě (např. jak se svědek na místě orientoval, co označil atp.), směr postupu, místa jednotlivých zastavení a způsob označení kriminalistický relevantních objektů, jí údaje o označených objektech, «; údaje o demonstrovaných činnostech, a otázky kladené vyšetřovatelem a odpovědi na ně. Přestože se průběh postupu prověrky popisuje ve třetí osobě čísla jednotného („Obviněný ukázal na dopisní schránku označenou číslicí 28 a ukázal, jakým způsobem do ní vhodil výhružný dopis... "), obsah výpovědi se podchycuje v přímé řeči v první osobě čísla jednotného (Obviněný k tomu uvedl: „Dopisní schránku poznávám zcela určitě podle toho, že na ni je nalepena samolepka zobrazující psa. "). Pokud byly kladeny otázky a získány odpovědi na ně, protokoluj í se v přímé řeči, pokud možno doslovně. V závěrečné části protokolu mají být uvedeny doplňující údaje, zejména odkaz na dokumentaci, případně na protokoly úkonů, které byly prováděny paralelně s prověrkou výpovědi na místě (např. ohledání míst nálezu objektů a objektů samotných). Protokol podepisují všichni účastníci prověrky výpovědi na místě. Kromě protokolu se vytváří dokumentační obraz průběhu a výsledků prověrky výpovědi namístě i jinými metoa^mi, zejména videozáznamem, fotodokumentací a topografickou dokumentací. Při hodnocení průběhu a výsledků prověrky výpovědi na místě se doporučuje zejména: v, zjišťovat shodu mezi původní výpovědí a objektivními zjištěními učiněnými na místě v průběhu prověrky, s hodnotit rozdílnosti a určit jejich význam pro hodnověrnost výpovědi, ů na místě hodnotit jistotu orientace a pohybu osoby, jejíž výpověď se prověřovala (s přihlédnutím ke změnám, které na místě nastaly), í; výsledky prověrky výpovědi na místě srovnat s dosud shromážděnými fakty a zjistit, zda na sebe navazují, vzájemně se doplňují nebo vylučují a proč, » určit, zda byl splněn stanovený cíl prověrky a jaký je přínos pro proces vyšetřování. Taktické kriminalistické metody F Literatura FIALA, I, RATAJ, J. Více neznamená vždy více. Kiiminalistický sborník, 1998, č. 1, s. 23-27 KONRÁD, Z. Prověrka výpovědi na místě. Kriminalístický sborník, 1997, č. 8, s. 298-301 SKÁCEL, J. Podstata a význam prověrky výpovědi na místě. Čs. kriminalistika, 1979, č. 3, s. 217-227 SKÁCEL, J. Vztah prověrky výpovědi na místě k jiným vyšetřovacím úkonům. Čs. kriminalistika, 1980, č. 4, s. 363-368 VENHAČ, R. Prověrka výpovědi na místě. Praha: Kriminalístický ústav FS VB, 1987 Rekognice Pojem a druhy rekognice Rekognice je samostatnou metodou kriminalistické praktické činnosti, spočívající v opětovaném poznání dříve vnímaného objektu poznávající osobou s cílem ztotožnění objektu. Používá se v případech, kdy je nutno ztotožnit osobu, zvíře nebo věc a kdy existuje osoba, která v souvislosti s vyšetřovanou událostí ztotožňovaný objekt vnímala a v její paměti zůstal zachován myšlenkový obraz tohoto objektu. Rekognice je zvláštní formou identifikace a její podstatou je znovupoznání. Termínem znovupoznání se označují psychofyziologické procesy, probíhající v mozku člověka, které umožňují zapamatování vnímaného, vybavení dříve vnímaného objektu a srovnávání vybavené představy s momentálním vjemem předváděného objektu. Přitom dochází k vylučování nebo ztotožnění předváděných objektů. Proces rekognice lze přehledně znázornit schématem VII: Ztotožňující objekty známého původu ] momentální vjem předváděných! Ztotožňující objekt neznámého původu \ objektů rekognice Taktické kriminalistické metody F 36 Rekognice Za zvláštnosti formy identifikace znovupoznánŕm (oproti identifikaci znalecké) lze považovat zejména: t? nezastupitelnost subjektu identifikace (subjektem může být pouze osoba, která předváděný objekt v minulosti vnímala), i: ztotožňujícími objekty jsou paměťová stopa dříve vnímaného a momentální vjem předváděných objektů, e neopakovatelnost úkonu poté, co poznávací osoba již jednou identifikovala ztotožňovaný objekt, neboť vedle již existující paměťové stopy ztotožňující objektu se při rekognici vytváří nový myšlenkový obraz předvedeného objektu, kteiý může sugestivně ovlivnit znovupoznání při rekognici opakované. Rekognici lze opakovat, pokud poznávající osoba při první rekognici nechtěla prokázat totožnost objektu, ačkoliv jí je známa. Zákonodárce do přijetí novely trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. pokládal rekognici za zvláštní formu výslechu. Teprve v současné úpravě u-estního řádu byla rekognice reglementována j ako zvláštní forma dokazování (§ 104b TrŘ). Tím zákonodárce akceptoval existenci podstatných rozdílů mezi výslechem a rekognici, za které je možno považovat: €' psychologická podstata výslechu a rekognice je rozdilná (podstatou výpovědi je reprodukce vnímaného, podstatou rekognice je znovupoznání), s\ rekognici nelze na rozdíl od výslechu uskutečnit bez nového vnímání objektu; os!epne-li svědek, nelze provést rekognici podle zraku, přestože v jeho vědomí existuje stopa pachatele, * rekognice je na rozdíl od výslechu úkonem neopakovatelným, a rekognice na rozdíl od výslechu sleduje úzce vymezený cíl - identifikaci objektu. Rekognici lze klasifikovat podle různých hledisek. Za nejvhodnější klasifikační kritéria považujeme zejména stupeň původnosti předváděného objektu, charakter předváděného objektu, charakter identifikačních znaků objektu a způsob předvádění objektu. Podle stupně původnosti předváděného objektu rozlišujeme: a) rekognice objektů in nátura, b) rekognice podle modelů (předváděny jsou reprodukce, nejčastěji fotografie ztotožňovaných objektů). Podle charakteru předváděných objektů rozlišujeme: a) rekognice osob - živých osob -mrtvol a jejich částí b) rekognice věcí -movitých - nemovitých c) rekognice zvířat - živých -mrtvých Podle charakteru identifikačních znaků rozlišujeme: a) rekognice podle anatomicko-morfologických (statických) znaků osob a zvířat, b) rekognice podle vnějších znaků věcí movitých i nemovitých, c) rekognice podle funkčních znaků osob (chůze, držení těla, hlasu atp.). Podle způsobu předvedení objektů můžeme rozlišovat: a) rekognice s předvedením ztotožňovaného objektu ve skupině spolu s přivzatými objekty (najednou), ,b) rekognice s předvedením jen jednoho ztotožňovaného objektu (typické u identifikace neznámých mrtvol), c) rekognice s předvedením ztotožňovaného objektu a přivzatých objektů jednotlivě (po sobě), což j e typické u rekognici nemovitostí, nebo osob podle funkčních znaků. K "I 3 éL. Příprava rekognice Neopakovatelnost rekognice klade zvýšené nároky na její důkladnou obsahovou a organizační přípravu. Obsahová příprava rekognice má fázi analytickou a syntetickou. Analytická fáze obsahové přípravy spočívá zejména v důkladném rozboru dosud shromážděných materiálů, zejména výpovědi poznávající osoby, za účelem: * zjištění identifikačních znaků, podle kterých by poznávající osoba mohla znovu poznat ztotožňovaný objekt, é zj istění podmínek vnímání (osvětlení, vzdálenost, použití brýlí, doba vnímání atp.), C< vyvození opodstatněného závěru o tom, že poznávající osoba je schopna poznat ztotožňovaný objekt, e posouzení možnosti nepříznivého psychologického dopadu rekognice na poznávající osobu (zejména v případě, kdy subjektem rekognice je nezletilec, ktetý byl obětí násilného trestného činu), S posouzení možnosti opatření dostatečného množství objektů stejného druhu, s posouzení aktuálnosti hrozícího nebezpečí poznávající osobě (nebo osobám blízkým) ve smyslu § 55 odst. 2 TrŘ (utajený svědek), 1» určení druhu připravované rekognice. Syntetická fáze obsahové přípravy spočívá v sestavení plánu rekognice a v jejím materiálně technickém zabezpečení. Plán rekognice by měl obsahovat zejména: .*» určení času a místa provedení rekognice, % určení subjektu rekognice, * určení podmínek vnímání, které je nutno zachovat, "S určení ztotožňovaného objektu, » určení způsobu předvedení ztotožňovaného objektu, * určení počtu přivzatých objektů, jejich výběr, * zajištění přítomnosti přivzatých objektů i ztotožňovaného objektu, 3- určení způsobu přípravy přivzatých objektů i objektu ztotožňovaného, Taktické kriminalistické metody F i: určení taktických záměrů při provádění rekognice (např. zajištění oddělení subjektu rekognice od objektů jednocestným zrcadlem nebo jiným způsobem; rozhodnutí, zda poznávající svědek vysloví závěr o totožnosti před ztotožňovanou osobou atp.), - * určení technických prostředků, zejména prostředků dokumentace, ťi určení osob, které budou rekognici přítomny, ajejich rozmístění v místě provádění rekognice (obhájce, psycholog, lékař, rodiče nezletilce atp.). Forma plánu nemusí být písemná, postačí kusé poznámky. Organizační příprava spočívá v těchto přípravných činnostech přímo směřujících k provedení rekognice: a) Příprava poznávajících osob a objektů rekognice Přípravou poznávajících osob rozumíme jejich seznámení s cíli rekognice, s metodikou a technikou jejího provedení a se způsobem jejich chování v jejím průběhu. Přípravou objektů rekognice rozumíme jednak zajištění, aby všechny objekty rekognice vykazovaly shodné druhové identifikační znaky (tak např. ztotožňovaný objekt má černé vlasy a knír, všechny objekty přivzaté musí být černovlasé s knírem atp.) a jednak jejich instruktáž o tom, jak se mají při provádění rekognice chovat. Poznávající osoby a ztotožňovaná osoba se poučí o jejich právech a povinnostech ve smyslu jejich procesního postavení. Obr. 36.1:; Rekognice živých osob in nátura. 36 Rekognice b) Zajištění podmínek shodných s podmínkami, za nichž byl poznávaný objekt vnímán v souvislosti s vyšetřovanou událostí Zejména půjde o dodržení vzdálenosti, intenzity osvětlení, doby vnímání, stejně jako používání brýlí při defektu zraku atp. Zajištění shodných podmínek vnímání však není třeba ve všech případech, tuto podmínku je třeba zvažovat ad hoc. c) Zabránění ukázání ztotožňovaného objektu nebo jeho modelu poznávající osobě před rekognici Toto opatření je jedno z nejdůležitějších opatření, zajištující objektivnost výsledku rekognice. Pokud by byl ztotožňovaný objekt poznávající osobě ukázán před rekognici (byť neúmyslně), výsledky rekognice by byly nevěrohodné. Důkaz, získaný takovouto rekognici, by ztratil svoji důkazní sílu. d) Příprava dokumentačních prostředků Přípravou dokumentačních prostředků rozumíme zejména prověření jejich funkčnosti bezprostředně před jejích využitím. Současně je nutné určit předem způsob využití těchto prostředků a jejich rozmístění v prostoru, aby nebyl rušen samotný průběh rekognice. Tuto přípravu provádí obvykle kriminalistický technik, odpovídající za technickou kvalitu dokumentace. Taktika provedení rekognice Pro taktiku provedení rekognice platí tato základní pravidla: 1. Ztotožňovaný objektje předváděn spolu s několika dalšími přibranými objekty (viz § 104 odst. 3TrŘ); výjimkou z tohoto pravidla je identifikace mrtvoly, která se vždy ukazuje samostatně. Velikost skupiny není trestním řádem stanovena, výkladem lze dovodit, že musí jít nejméně o čtyři objekty (jeden ztotožňovaný a tři přibrané); horní hranice počtu je dána pravidlem o jednoohniskové pozornosti (viz dále). V tomto rozmezí záleží určení konkrétního počtu přibraných objektů hlavně na kvalitě popisu identifikačních znaků, uváděných v předchozí výpovědi poznávající osoby; čím je kvalita popisu nižší a čím horší byly podmínky, za nichž byl identifikovaný objekt vnímán v souvislostí s trestným činem, tím vyšší by měl být počet přibraných objektů. 1. Přibrané objekty musí být druhově shodné se ztotožňovaným objektem. 3. Ztotožňovaný objekt a přibrané objekty se předvádějí zpravidla současně ve skupině; výjimka se připouští např. u nemovitých věcí (stavení apod.), které se ukazují postupně. Taktické kriminalistické metody F 36 Rekogníce Doporučeni předvádět objekty společně ve skupině vychází z poznatků obecné psychologie o jednoohniskové pozornosti. Jde o to, aby předváděné objekty byly v zorném poli subjektu rekognice a aby byly umístěny tak, že mohou být současně pozorovány z jednoho místa. Přitom je vhodné přihlížet i ke konkrétnímu subjektu rekognice. Dospělým osobám je možno předvádět najednou až osm osob současně. Dětem a osobám vyššího věku se doporučuje předvádět nejvíce pět osob ve skupině. Vhodný počet objektů ve skupině umožňuje pozorovat všechny objekty současně a porovnávat momentální vjem se znovu vybaveným obrazem dříve vnímaného objektu. 4. Je-li v téže trestní věci identifikováno několik obj ektů, je třeba uskutečnit postupně několik rekognicí tak, aby ve skupině mezi přihranými objekty byl předváděn jen jeden ztotožňovaný objekt. Tím se má zamezit ztížení podmínek rekognice. Vzhledem k tomu, že minimální počet předváděných objektů ve skupině jsou čtyři, předvádění např. tří objektů ztotožňovaných společně ve skupině by znamenalo předvádět nejméně dvanáct osob. To by mohlo vést k dezorientaci poznávající osoby a ztížilo by organizaci rekognice. 5. Po ukončení vlastního aktu znovupoznání se poznávající osoba vyslechne ke znakům, podle kterých znovu poznala předvedený objekt. Při volbě taktiky rekognice je třeba přihlížet ke specifikám jednotlivých druhů rekognice: Rekognice živých osob in nátura podle anatomicko-morfologických znaků Doporučuje se přivést na místo rekognice nejprve předváděné objekty. Ztotožňovaná osoba se vyzve, aby si zvolila jakékoliv místo mezi přizvanými osobami. Předváděné osoby zpravidla drží v ruce tabulku s číslicí, což usnadňuje dokumentaci úkonu. Poté je přivedena poznávající osoba a je vyzvána, aby uvedla, zda mezi předvedenými osobami poznává ztotožňovanou osobu a aby ji označila. Je nezbytné nechat poznávající osobě dostatek času k tomu, aby si mohla předvedené osoby řádně prohlédnout. Poznávající osoba může požádat o to, zda by se ukazované osoby prošly, řekly několik slov atp. Trestní řád neřeší otázku, jak a kdy má poznávající osoba vyslovit svůj závěr. Kriminalistika doporučuje, aby se tak pravidelně dělo otevřeným vyjádřením před skupinou předváděných osob. Výjimečně však lze připustit, aby poznávajícím osobám, které jsou nervově labilní, které mají strach ze msty atp., bylo umožněno vyslovit závěr o totožnosti v nepřítomnosti předvedených osob; v takovém případě se však doporučuje učinit takové prohlášení v přítomnosti obhájce obviněného, nezúčastněné osoby atp., aby nebylo možno později výsledek rekognice zpochybnit. Výjimečně lze postupovat tak, že poznávající osoba vůbec nepředstoupí před skupinu předváděných osob, nýbrž j i pozoruje skrytě (např. přes jednocestné zrcadlo, prostřednictvím videotechniky apod.). To je možné za splnění podmínek ochrany svědků (§ 55 odst. 2 TrŘ) nebo je-li poznávající osobou dítě, které by mohlo utrpět psychické trauma bezprostředním kontaktem s pachatelem (např. u sexuálních deliktů). Rekognice mrtvoly in nátura Poznávajícími osobami jsou nejčastěji příbuzní nebo osoby, které zemřelého dobře znaly a jsou schopny jej identifikovat. Rekognice je ztížena tím, že po smrti dochází ke změnám zevnějšku, zohyzdění působením hnilobných procesů apod. Významný vliv na průběh rekognice mají emocionální dojmy. Při nálezu mrtvoly v terénu dochází k tomu, že není znám okruh osob, které člověka před jeho smrtí znaly. Proto rekognici provádí značný počet subjektů (např. z okolí místa nálezu místa mrtvoly). V takovém případě není třeba provádět výslech subjektů před rekognicí. Taktické kriminalistické metody F 36 Rekognice Rekognice živé osoby podie funkčních (dynamických) znaků Tato rekognice je obtížná. Vzhledem k tomu, že funkční znaky lze vedome měnit, lze připustit, aby rekognice byla prováděna skrytě, tzn. tak, aby identifikovaná osoba o momentu jejího uskutečňování nevěděla. Jiní kriminalisté jsou toho názoru, že poznávaný objekt není schopen najednou změnit celý souhrn znaků, které jej individuálně charakterizují (dynamický stereotyp), a proto lze rekognici podle funkčních znaků provádět úspěšně i s jeho vědomím. Pokud je prováděna rekognice podle hlasu a řeči, doporučuje se, aby identifikovaná osoba hovořila s přibranými osobami a s vyšetřovatelem, přičemž poznávající osoba by tomuto hovoru naslouchala, aniž by o tom mluvící věděl. Může-Ii poznávající osoba uskutečnit znovupoznání i podle anatomicko-morfologických znaků, potom taková rekognice následuje až po předchozí rekognici podle hlasu a řeči. Rekognice movitých věcí in nátura Jde-li o věci, které osoba poznávající dobře zná, pak je znovupoznání snadné. V předchozím výslechu může totiž uvést konkrétní detaily, které vznikly např. opotřebením, nebo činností samotného majitele při používání. O takových detailních znacích ví zpravidla pouze majitel nebo osoba, která s věcmi přicházela dlouhodobě do styku. Při rekognici může tyto znaky přímo ukázat a vyšetřovatel může porovnáním s předchozí výpovědí poznávajícího svědka objektivizovat výsledek. Obtížnější je znovupoznání věcí, které osoba vnímala v souvislosti s vyšetřovanou událostí jen v jejím průběhu. Jelikož osoba často neměla možnost si poznávanou věc důkladně prohlédnout, nezná detailní znaky a někdy dojde pouze k určení skupinové příslušnosti předváděné věci. Rekognice nemovitých věcí Dochází k ní vzácně tehdy, je-li nutné ztotožnit část terénu, konkrétní místnost, byt nebo budovu. Poznávací osoba je nejprve vyslechnuta ke všem podstatným znakům objektu, který má opětovně poznávat. Půjde-li o místnost, pak těmito znaky budou zejména: poloha místnosti, rozměr a tvar, počet, tvar a rozmístění oken a dveří, podlahová krytina, způsob vymalování stěn místnosti, druh, vzor a barva tapet, topná tělesa, nábytek a jeho rozmístění, barva a vzory potahů, záclon atp. Poté je poznávací osobě umožněno dobře si prohlédnout místnost a upozornit případně na další detaily. Nemovité věci se nepředvádějí ve skupině, ale samostatně. Rekognice podle modelů, zejména podle fotografií Ne vždy mohou být poznávající osobě předvedeny či ukázány objekty in nátura. V takových případech může být provedena rekognice objektů podle jejich modelů, zejména fotografií. Přitom se poznávajícím osobám předkládá jediná fotografie, na které je ztotožňovaný objekt mezi jinými přibranými objekty, nebo fotografie poznávaného objektu spolu s fotografiemi dalších osob, které byly fotografovány za stejných podmínek a jsou stejných rozměrů. Rekognice osob podle fotografie se provádí např. v těch případech, kdy poznávající a poznávaný se nacházejí na různých místech a dostavení se jednoho z nich na místo rekognice je nemožné nebo neúčelné. Dále v těch případech, kdy rekognice in nátura je v daném stadiu vyšetřování zatím nemožná (např. pachatel nebyl dosud vypátrán, avšak v albu pachatelů jsou k dispozici fotografie osob, jejichž účast na trestné věci je třeba prověřit). Je-li to možné, má se k rekognici předložit fotografický snímek identifikované osoby, pocházející přibližně z doby, kdy se stala vyšetřovaná událost. Mrtvoly se někdy identifikují podle fotografie, aby poznávající osoby byly ušetřeny kontaktu in nátura, který je jim často nepříjemný. Při rekognici podle fotografií se doporučuje, aby fotografie byly zhotoveny s využitím barevných fotografických materiálů. ■ Dokumentace a hodnocení průběhu a výsledků rekognice Průběh a výsledky rekognice je třeba pečlivě dokumentovat, aby nedošlo ke zpochybnění tohoto neopakovatelného úkonu. Základním procesním dokumentem je protokol o rekognici. Kromě obecných náležitostí podle § 55 a násl. TrŘ by měl protokol o rekognici obsahovat tyto specifické údaje: V první části protokoluje třeba uvést mj. jméno a příjmení poznávající osoby a její poučení. V druhé části protokolu se uvádí počet objektů ukázaných poznávající osobě, popis předložených věcí nebo osobní údaje předváděných osob a poučení ztotožňované osoby podle jejího procesního postavení. Třetí část protokolu obsahuje zejména popis podmínek provedení rekognice, způsob umístění předváděných obj ektů, a jejich číselné označení, údaj e o tom, zda bylo umožněno ztotožňované osobě vybrat si místo mezi přivzatými objekty. Dále se v této části stručně popisuje průběh rekognice. Čtvrtá část protokolu obsahuje výsledek rekognice, tedy přesné určení objektu, který byl identifikován, nebo skutečnost, že poznávající osoba neoznačila žádný z předváděných objektů jako objekt ztotožňovaný. K usnadnění hodnocení průběhu a výsledku rekognice se doporučuje pořízení fotodokumentace nebo videozáznamu. Výsledky rekognice, jakož i její průběh, podléhají hodnocení a prověřování. Jeho obsahem je především srovnání výsledků rekognice s jinými, dosud ve věci získanými Taktické kriminalistické metody F důkazy. Součástí prověřování je i kontrola toho, zda příprava, průběh a dokumentace rekognice odpovídají procesním požadavlcům a doporučením kriminalistiky. Při hodnocení výsledků rekognice se vychází zejména z obsahu výpovědi poznávající , osoby, která byla vyslechnuta před rekognicí, zejména z popisu individuálních znaků ztotožňovaného objektu; čím je počet popsaných znaků vyšší, tím je výsledek rekognice hodnověrnější a naopak. Dále se vychází z prohlášení poznávající osoby v průběhu \ rekognice a z porovnání znaků uvedených v předchozí výpovědi a v průběhu rekognice. : Čím více poznávajících osob -je-li jich několik - došlo ke shodnému závěru rekognice > (identifikovaly poznávaný objekt, nebo jej shodně vyloučily), tím je výsledek rekognice hodnověrnější. Literatura GRUZA, E. Okazanie. Problematika kryminalistyczna. Toruň : Comer, 1995 KOHNKEN, G., SPORER, S. (Hrsg.) Tdentifizierung von Tatverdächtigen durch Augenzeugen. Stuttgart : Verlag fůr angewandte Psychologie, 1990 , MUSIL, J. Porušuje ukázání fotografií nezúčastněných osob při rekognicí právo na ochranu osobností? Trestní právo, 2002, č. 7-8, s. 31-35 ODENTHAL, H.-J. Die Gegenůberstellung im Strafverfahren. 3. Aufl. Stuttgart : Boorberg, 1999 PROTIVINSKÝ, M. Rekognice v přípravném řízeni. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK, 1971 j PROTIVINSKÝ, M. Vady rekognice a jejich procesní důsledky. Bulletin advokácie, 1997, č. 2, s. 11-25 PROTIVINSKÝ, M,, TIPLICA, M. Teorie a praxe dokazování v trestním řizení znovupoznáním osob a věcí. AUC-Iuridica. Monographia XLVI. Praha, 1986 TIPLICA, M. a kol. Kriminalistická taktika. 2.upravené vyd. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 WÓJCIKJEWICZ, 1. Okazanie. Studium porownawcze zzakresu kryrainalistyki i procesu karnego. Kraków; f Uniwersytet Jagiellonski, 1985 i Kriminalisticky experiment 3 i Pojem, druhy a význam kriminaiistického experimentu V frestrrím řízení vznikají často pochybnosti o možnosti či nemožnosti provedení určitých činností nebo o existenci určitého faktu, jevu nebo události v reálných podmínkách. V takových případech vzniká potřeba získat nové informace nebo prověřit informace již existující tím, že budou uměle vyvolány analogické jevy nebo děje, které budou přímo pozorovány orgánem činným v trestním řízení. Tento postup lze realizovat využitím experimentální metody - kriminalistickým experimentem. Kriminalisticky experiment, jako metoda kriminalistické praktické činnosti, má v kriminalistické praxi široké uplatnění. V procesu poznání trestného činu jej lze využít v následujících formách: * j ako pro věřovací úkon k získání nebo prověření laiminalisticky a právně významných informací pro zjištění skutkového stavu věci potřebného k vyřízení věci před zahájením trestního stíhání případně pro sdělení obvinění ve smyslu § 160 TrŘ, ě jako samostatný vyšetřovací úkon - vyšetřovací pokus - reglementovaný jako jeden ze zvláštních způsobů dokazování podle § 104c TrŘ, a jako součást jmýchlíriminalistických metod integrovaných v některém vyšetřovacím úkonu (např. ohledání, rekognicí atp.), %> jako jednu z metod kriminalistické expertizy. Lze konstatovat, že kriminalisticky experiment patří k prvkům aplikace vědeckých poznatků v trestním řízení a je v základních principech shodný s experimentem v kterékoliv jiné oblasti lidské činnosti. Podstatou kriminaiistického experimentu je pokusná činnost v uměle vytvořených a systematicky měněných podmínkách. To znamená, že orgán činný v treshrím řízení může v průběhu experimentu: ® sám vyvolat jevy analogické jevu zkoumanému a tím získat informace o originálu, ® cílevědomě variovat podmínky, za kterých jev probíhá, íí izolovat jednotlivé podmínky prováděného experimentu a měnit některé z nich při zachování nezměněného stavu ostatních podmínek, p opakovat experiment. Taktické kriminalistické metody F 37 Kriminalistický experiment Specifiku kľiminalistšckého experimentu oproti experimentům v jiných oblastech lze spatřovat zejména v tom, že: s kriminalistický experiment probíhá za podmínek běžného života lidí (nejde o laboratorní podmínky), -« výsledky kriminalístického experimentu jsou očividné, registrovatelné pouhými smysly, bez potřeby přístrojové techniky a zvláštních znalostí, o objektem laiminalistického experimentu jsou jednotlivé okolnosti laiminalisticky relevantních událostí, * experiment musí být uskutečněn v souladu s požadavky přípustnosti kriminalistických metod (např. nesmí dojít k ohrožení života a zdraví účastníků experimentu nebo k snižování jejich lidské důstojnosti atp.), ■3 musí být brána v úvahu úloha zvláštních subjektivních faktorů, které mohou významně ovlivnit průběh i výsledky prováděného experimentu. Lze podat tuto definici: Kiiminalistický experiment je specifická metoda kriminalistické praktické činnosti, spočívající v pokusném vyvolávání a zkoumám kriminalistický relevantních jevů, činností a fragmentů událostí v uměle vytvořených a cílevědomě měněných podmínkách za účelem poznání a dokázání skutkového stavu věci. Kriminalistické experimenty lze kategorizovat nebo typizovat z různých hledisek. Vhodným kritériem klasifikace se jeví právní (procesní) význam závěrů vyvozených z provedeného experimentu. Podle tohoto kritéria můžeme rozlišovat: e prověřovací experiment (úkon prováděný před zahájením trestního stíhání, kdy závěry učiněné na základě výsledků experimentu nemají sice důkazní status, ale mohou mít významné právní důsledky pro další postup trestního řízení, neboť mohou být např. podkladem pro sdělení obvinění, pro odložení věci atp.), ~ vyšetřovací pokus prováděný v rámci přípravného řízení (vyšetřovací úkon mající povahu důkazního prostředku), 3s vyšetřovací pokus provedený v řízení před soudem (procesní úkon mající povahu důkazního prostředku podle ust. § 104c TrŘ); tento úkon lze označit jako soudní experiment. Jelikož provádění soudního experimentu v české soudní praxi je zatím neobvyklé, lze jako příklad soudního experimentu uvést případ popsaný Hansem Waiderem:1 V trestní věci obžalovaného gynekologa, který byl označen jednou pacientkou jako pachatel trestného činu znásilnění, jehož se měl dopustit v průběhu gynekologického vyšetření, byl před soudem na žádost obhájce proveden experiment za účasti soudního znalce. Experiment spočíval v tom, že na vyšetřovací gynekologický stůl byla umístěna nafukovací plastová figurína představující poškozenou a figurant (stejných somatických vlastností jako lékař) měl způsobem popsaným poškozenou předvést, jak ke znásilnění došlo. Experiment byl prováděn podle výpovědi poškozené, přičemž se v průběhu opakování měnily podmínky. Vzhledem k tomu, WALDER, H. Technik und Taktik der Untersuchung in Strafsachen, dargestellt anhand von Beispielen aus der Praxis. Kriminalistik, 1978, £. 7, s. 222. že způsobem popsaným ve výpovědi poškozené, ani způsobem obdobným, nebylo možno v žádném případě uskutečnit pohlavní styk, obžalovaný lékař byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Podle povahy zjišťovaných skutečnosti můžeme, kriminalistické experimenty řadit do dvou skupin typů experimentu: ■« senzorické experimenty, jimiž se zjišťují možnosti vnímání určitých skutečností lidskými smysly, např. zrakem nebo sluchem. Převážně jde o zjištění či prověření, zda z určitého místa a za určitých podmínek bylo možno pozorovat událost, slyšet volání o pomoc, pronášené výroky nebo různé zvuky; th situační experimenty, jimiž se zjišťují zejména možnosti: - provedení určité činnosti v určitých podmínkách (např. překonání překážky, přepravení břemene na určitou vzdálenost atp.), - vzniku a existence nějakého jevu (např. oslnění řidiče odrazem slunce na mokré vozovce atp.), - průběhu vyšetřované událostijejíchjednotlivých epizod, detailů a mechanismu vytvoření stop (např. zda při údem nabitou zbraní mohlo dojít k samovolnému výstřelu, zda při zachycení pouzdra služební zbraně mohlo dojít k jeho odtržení atp.). Význam kriminalístického experimentu je možno spatřovat v tom, že závěry zformulované na základě jeho výsledků mohou být využity jako: <í podklad pro vytýčení vyšetřovacích verzí, íj prostředek prověrky vytýčených vyšetřovacích verzí, i; nový důkaz, í; prostředek prověrky již získaných důkazů, « prostředek zjištění okolností napomáhajících spácháni určitého trestného činu. Metoda kriminalístického experimentu má řadu výhod oproti jiným vyšetřovacím úkonům. Možnost variování podmínek umožňuje určit ty významné podmínky, bez nichž by nemohlo dojít k určitému jevu či události; možnost zkoumám izolovaných částí dějů a možnost opakování pokusů snižuje riziko omylu na maximální míru; možnost provádět kriminalistický experiment zpravidla bez aktivní účasti obviněného či svědků přispívá k plynulosti vyšetřování, neboť orgán činný v trestním řízení není vázán svolením k aktivní účasti zainteresovaných osob. § ,£ Účastníci kriminaiistického experimentu Podle úloh, které v průběhu experimentu plní, můžeme účastníky kriminaiistického experimentu zařadit do několika skupin. Jde o přímé účastníky experimentu, nepřímé účastníky experimentu a pomocné osoby. Taktické kriminalistické metody F 37 Kriminalisticky experiment Přímí účastníci experimentu Přímými účastníky experimentu rozumíme osoby, které se přímo podílejí na organizaci, provádění nebo průběhu jednotlivých pokusů. Mezi přímé účastníky patří: # orgány činné v trestním řízení, <£ osoby přímo provádějící jednotlivé pokusy, nebo osoby, na základě jejichž výpovědi a podle jejich pokynů jsou pokusy prováděny. Patří mezi ně osoby, které podaly ve věci potřebná vysvětlení, svědci, poškození a obvinění, pokud neodmítnou aktivní účast na experimentu. Přitom se vychází z názoru, že účast těchto osob je dobrovolná a vzhledem k jejich možné zastupitelnosti i fakultativní. Nezastupitelné jsou tyto osoby pouze tehdy, jestliže předmětem experimentální prověrkyjsou jejich subjektivní vlastnosti, které nelze poznávat prostřednictvím vlastností jiných osob; (i; pokud výše uvedené osoby odmítnou přímou účast na experimentu, nebo jejich účast není potřebná, jsou účastníky experimentu pokusné osoby a figuranti. Výběr pokusných osob musí být proveden tak, aby jejich subjektivní vlastnosti, rozhodující pro výsledek experimentu (věk, výška, váha, fyzická kondice, zrak, sluch atp.), byly co nejvíce shodné se subjektivními vlastnostmi osob, které zastupují. Nepřímí účastníci experimentu Za nepřímé účastníky experimentu lze považovat osoby, které se účastní experimentu za účelem odborných konzultací (znalci a jiní odborníci) nebo za účelem verifikace objektivnosti a zákonnosti postupu při provádění experimentu (např. nezúčastněná osoba, obhájce obviněného atp.). Pomocné osoby Pomocnými osobami rozumíme osoby, které zabezpečuj í uzavření místa experimentu, ostrahu obviněného (např. v případech vazebního vyšetřování), technickou dokumentaci průběhu a výsledků atp. Příprava kriminalistického experimentu Příprava krirninalistického experimentu vychází z všestranné analýzy dosud shromážděných materiálů. Pokud je třeba uskutečnit složitější experiment ve specifických podmínkách určitého místa, doporučuje se provádět přípravu ve dvou fázích: 1. před výjezdem na místo experimentu, 2. po příjezdu na místo experimentu. Před výjezdem na místo experimentu se doporučuje řešit zejména následující otázky: 'ti specifikace problému, který bude třeba řešit provedením experimentu, ■f stanovení hypotéz, které budou experimentem prověřovány, 6 stanovení pořadí, obsahu a způsobu provedeni plánovaných pokusů, jakož i variant podmínek, za nichž budou pokusy prováděny, # určení okruhu účastníků experimenhra řešení otázek spojených se zajištěním jejich účasti, ti zajištění materiálně technického zabezpečení (opatřeni dopravních, dokumentačních a spojovacích prostředků, zajištění potřebných sil a prostředků k uzavřeni místa, odklonu dopravy atp., maket a jiných předmětů nutných k provedení experimentu). Po příjezdu na místo experimentu se doporučuje provést zejména následující přípravná opatření: ?; uzavření místa konání experimentu, i; rekonstrukce místa, pokud na tomto místě došlo k podstatným změnám, ii fotodokumentace místa provedení experimentu v původním stavu a po rekonstrukci, •I předběžné konzultace s odborníky (znalci), pokud byli k provedení experimentu přizváni, i- instruktáž účastníků experimentu s ohledem na úkoly, které budou plnit, seznámení účastníků se signály, na jejichž základě bude započata nebo ukončena pokusná činnost. Výše uvedený výčet přípravných opatření je pouze demonstrativní, neboť složitost přípravyje závislá na složitosti připravovaného experimentu. Někdy není třeba provést všechna uváděná opatření, jindy bude vhodné provést i některá další. % i Taktika provedení kriminalistického experimentu Mezi taktické zásady kriminalistického experimentu lze řadit zejména: a) Shodnost experimentálních podmínek s podmínkami zkoumané události Shodnost podmínek experimentu s podmínkami prověřované události patří k rozhoduj ícím předpokladům hodnověrnosti kriminalistického experimentu a jeho výsledků. Shodnost však není chápána jako úplná shoda všech podmínek, ale shoda v těch podmínkách, které jsou určující pro samotný děj ajeho následky, přičemž shoda nemusí být dodržena u těch podmínek, které nemají vliv na průběh a výsledky experimentu. Relativní shodnost uměle vytvořených podmínek lze zajistit zejména: «• eliminací negativního působení informace na pokusné osoby, Např. prověřuje-li se experimentem slyšitelnost výstřelu na určitou vzdálenost, neinformuje se pokusná osoba předem, ve kterém okamžiku experimentu bude vystřeleno, aby tím nebyla ovlivněna její pozornost; instruuje se např. tak, aby sdělila, jestliže v určitém intervalu zaslechne výstřel. Taktické kriminalistické metody F 37 Kriminalistický experiment a výběrem odpovídající denní doby pro provedení experimentu, si" provedením experimentu na místě, kde došlo ke zkoumané události, s> provedením rekonstrukce místa a podmínek místa v době události (např. vytvořením zvukové kulisy atp.), í; výběrem shodných klimatických podmínek, e* využitím shodných, nebojím podobných předmětů, a zajištěním shodnosti tempa prováděných pokusů s tempem původní událostí atp. b) Provádění pokusů v cílevědomě měněných podmínkách Cílevědomé variování podmínek je jedním ze základních metodických principů experimentu. Účelem může být izolování j ednotlivých podmínek nebo jejich eliminace při nezměněném stavu ostatních podmínek, případně usnadnění nebo ztížení provedení experimentu. Význam provádění pokusů v cílevědomě měněných podmínkách spočívá zejména v tom, že: í; stejné výsledky experimentu dosažené ve ztížených nebo zj ednodušených podmínkách prokazují hodnověrnost dosažených pozitivních či negativních výsledků experimentu, í# různé výsledky experimentu ve změněných podmínkách prokazují význam jednotlivých podmínek pro vznik určitého jevu, možnosti vnímání, případně provedení nějaké činnosti, i* změna některé z podmínek při zachování nezměněného stavu ostatních umožňuje odhalit význam jednotlivých podmínek i zákonitých souvislostí mezi danými podmínkami a zkoumaným jevem. c) Opakování pokusů ve stejných podmínkách Několikeré opakování stejnorodých pokusů v průběhu kriminalistického experimentu umožňuje pečlivější a hlubší studium zkoumaného jevu, je garancí hodnověrnosti výsledků experimentu, neboť umožňuje orgánům činným v trestním řízení nabýt přesvědčení, že získané výsledky nejsou nahodilé. d) Zkoumání a provádění pokusů v několika etapách Metodické doporučení ke zkoumání a provádění pokusů v několika etapách se realizuje zejména u složitějších a náročnějších experimentů. Rozčlenění pokusů do několika etap umožňuje přesnější a detailnější poznání celého experimentálního děje. Členění pokusů do jednotlivých etap lze provést reálně a myšlenkově. Reálně lze rozčlenit experiment na několik etap, jestliže výsledky jednotlivých pokusů nezávisejí na tempu a kontinuitě zkoumaného děje. Pak je možno po každé etapě experiment přerušit na dobu nezbytně nutnou ke zkoumání, vyhodnocení a dokumentaci průběhu a výsledků dané etapy. Myšlenkově lze rozdělit zkoumaný děj pomocí několikanásobného opakování pokusu ve stejných podmínkách, kdy zkoumáme při každém pokusu jen předem stanovený úsek. 3 3 Hodnocení výsledků kriminalistického experimentu Při hodnocení výsledků kriminalistického experimentuje nezbytné analyzovat zejména: okolnosti případu vedoucí k rozhodnutí o provedení experimentu, e opodstatněnost stanovených hypotéz, i: uměle vytvořené podmínky z hlediska jejich shodnosti s poznávaným jevem, dějem nebo činností, í* vliv podmínek, které nebylo možno znovuvytvořit, na výsledek experimentu. Při hodnocení kriminalistického experimentu je nutno rozlišovat mezi výsledky experimentu a závěry vyplývajícími z výsledků. Je zcela zřejmé, že pouze na základě hodnověrných výsledků experimentu (při vyloučení nahodilosti) je možné dojít k hodnověrným závěrům. Objektivně zjištěné výsledky experimentu mohou být: s negativní: - z určitého místa není možno pozorovat určitou událost « pozitivní: - obviněný prokázal, že dokáže sám přemístit určité břemeno na danou vzdálenost tak, aby nevznikly stopy vlečení. Závěry, vyplývající z objektivně zjištěných výsledků, mohou být: i- kategorické: negativní výsledek experimentu: z určitého místa nelze pozorovat událost - kategorický závěr: svědek z tohoto místa událost, o níž vypovídá, neviděl «f možné: - pozitivní výsledek experimentu: obviněný prokázal, že dokáže sám přemístit určité břemeno na danou vzdálenost, bez vzniku stop po vlečení - možný závěr: obviněný mohl přemístit sám břemeno, což nevylučuje možnost, že mu pomáhal např. spolupachatel. Možný závěr je důkazem pouze reálné možnosti, nikoliv nutnosti existence určitého jevu, události nebo činnosti. Možné závěry získávají svůj důkazní význam až v kombinaci s dalšími shromážděnými důkazy. •.. Dokumentace kriminalistického experimentu Dokumentace kriminalistického experimentu má poskytnout názorný obraz průběhu i výsledků experimentu. Taktické kriminalistické metody F Základním dokumentem je protokol o vyšetřovacím pokusu (před zahájením trestmho stíhaní úřední záznam o proverovacím experimentu). Stejně jako protokol o ohledání i protokol o vyšetřovacím pokusu se doporučuje rozdělit do tří částí: a) Úvodní část protokolu Má obsahovat kromě obvyklých náležitostí (§ 55 TrŘ) tyto specifické údaje: 3 důvody provedení experimentu a jeho cíl, äí osobní data přímých a nepřímých účastníků experimentu, (|. poučení účastníků experimentu podle jejich procesního postavení. b) Popisná část protokolu Obvykle obsahuje tyto specifické údaje: š určení bezprostředního místa provedení experimentu, popis situace a podmínek místa, údaje o provedené rekonstrukcí místa, « popis podmínek, za nichž by í experiment proveden (uvádí se i podmínky, které se nepodarilo rekonstruovat), ». uvedení předmětů použitých v průběhu pokusů (zda byly použity původní předměty, makety, figuríny atp.), i? podrobný popis každého pokusu s uvedením j eho účastníků, obsahu činností, průběhu pokusů a získaných výsledků v časové posloupností. c) Závěrečná část protokolu Obvykle obsahuje údaje o využití dalších dokumentačních prostředků (videozáznam, fotodokumentace, plánek), námitky, návrhy, připomínky a vyjádření účastníků k průběhu a výsledkům experimentu a k obsahu protokolu, čas ukončení experimentu a podpisy všech účastníků. Literatura MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Praha: Naše vojsko, 1994 PRERAD, V. Vyšetřovací experiment. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK, 1972 PRERAD, V. Vyšetřovací pokus - problémy a pochybení při praktickém provádění a jejich procesní důsledky. Bulletin advokácie, 1997, č. 6-7. s. 55-71 PRERAD, V., VYCHODIL. M. Vyšetřovací experiment a rekonstrukce trestného činu. AUC-Iuridica. Monographia LIV. Praha, 1990 RYBARCZYK, S. Eksperyment jako dowód w procesie kárnym. Warszawa ; Wydawnictwo Prawnicze, 1973 T1PLICA, M. a kol. Kriminalistické taktika. 2. vyd. Praha: Policejní akademie ČR, 1999 WALDER, H. Technik und Taktik der Untersuchung in Strafsachen, dargestellt anhand von Beispielen aus der Praxis. Kriminalistik, 1978, č. 7, s. 318-323 Kriminalistické rekonstrukce . 1 Pojem, podstata a význam kriminalistické rekonstrukce V kriminalistické praktické činnosti se setkáváme s potřebou znovuobnovit - rekonstruovat nejen jednotlivé materiální objekty, ale i kriminalisticky relevantní jevy audálosti, které se odehrály v minulosti a v současné době existují již jen stopy či jiné důkazy jako důsledky zkoumaných jevů či události. Princip vzájemné souvislosti a podmíněnosti elementů libovolného systému dovoluje v procesu zjišťování skutkového stavu věci rekonstruovat devastované materiální objekty, vnější podobu člověka, jakož i situaci na místě činu, časovou posloupnost a návaznost jednání pachatele, posloupnost a mechanismus průběhu událostí atp. Takto rekonstruované objekty může orgán činný v trestním řízení podrobit bezprostřednímu zkoumání jako substituty originálů. Rekonstrukci můžeme považovat zajeden z druhů obecnější metody poznání— modelování, j ehož podstata spočívá ve vytváření analogických objektů za účelem zkoumání originálů. Kriminalistická rekonstrukce je procesem tvorby modelu kriminalisticky relevantního objektu, který je shodný ve zvolených vlastnostech se zkoumaným originálem. Výběr těchto vlastností nemůže být nahodilý. Závisí na cíli, obsahu a způsobech či podmínkách rekonstrukce. Tak např. v některých případech postačí shodnost ve tvaru, hmotnosti a barvě objektu, v jiných případech musí být shoda dosažena na úrovni funkcionální shody objektu s modelem atp. Jelikož rekonstruovaný objekt svými významnými vlastnostmi odpovídá originálu, je možné jej v procesu poznání využít místo originálu, který zanikl a jehož znakyjsou podchyceny v dokumentačním obrazu zkoumaného objektu, nebo jiných shromážděných materiálech k vyšetřovanému případu. Analogie mezi originálem a modelem dovoluje předpokládat, že informace, získané v procesu tvorby modelu i zkoumání modelu samotného, analogicky odpovídají objektivní realitě. Bezprostředním zkoumáním modelu vytvořeného rekonstrukcí může tedy orgán činný v trestním řízení získávat informace důkazního i nedůkazního charakteru o již neexistujícím originálu (např. o trestném činu nebo jeho jednotlivých epizodách, o vnější podobě člověka atp.). Kriminalistická rekonstrukce je specifická metoda kriminalistické praktické činnosti spočívající v obnovení kriminalisticky relevantních hmotných objektů, Taktické kriminalistické metody F 33 Kriminalistické rekonstrukce situací a skutkových okolností nebo jejich podstatných vlastností na základě údajů a faktů shromážděných ve vyšetřované věci s cílem jejich bezprostředního zkoumání, prověření a získání nových poznatků majících důkazní význam nebo taktickou hodnotu. Kriminalístickou rekonstrukci je možno provést: -i s účastí a aktivní pomocí osob, jimž jsou známy kriminalístický významné znaky rekonstruovaného originálu (např, obviněných, svědků, poškozených), a to na základě jejich výpovědí a ostatních shromážděných materiálů, •i- bezúčasti osobjimžjsou známy kriminalisticky významné znaky rekonstruovaného originálu na základě komplexu všech dosavadních zjištění. Kriminalistickou rekonstrukci lze využít v několika formách, za které lze považovat: 1. samostatný vyšetřovací úkon - rekonstrukce ve smyslu ustanovení § 104d TrR. v kriminalistice nazývaný rekonstrukce trestného činu, 2. součást jiných metod kriminalistické praktické činnosti (např. jako součást vyšetřovaciho pokusu, rekognice atp.), 3. taktický prostředek při provádění některých operativně pátracích úkonů a opatření (např. při zjišťování totožnosti neznámé mrtvoly), nebo při hodnocení dynamicky a situačně složitých jevů, neboť využitím rekonstrukce děje lze objevit i některá opomenutá fakta na místě činu, nebo zjistit skutečný význam některých dosud zjištěných faktů, tedy pochopit složitou situaci v jejím dynamickém průběhu i projevu v obklopující realitě. V souvislosti s průnikem informačních technologií do všech oborů lidské činnosti se v kriminalistické praxi začíná využívat modeSování situací a průběhu událostí metodou počítačové animace v trojrozměrných dimenzích 3D.1 Výsledků kriminalistické rekonstrukce může být ve vyšetřování využito jako: - důkazního prostředku, - prostředku prověrky dosud shromážděných důkazu, - předpokladu aplikace některých vyšetřovacích úkonů, - pátrací pomůcky, - taktického prostředku v procesu identifikace, - prostředku ilustrace, - předpokladu některých expertiztiích činností. Rekonstrukci jako úkon je třeba odlišovat od restaurování objektů, které změnily svůj původní vzhled (např. úprava vzhledu mrtvoly - tzv. toaleta před rekognicí). O důkazním využití metody počítačové animace se vede polemika, která dosud nebyla uzavřena, DŮJežité je že tato metoda je využívána vyšetřovateli k prospěchu zjištění skutkového stavu věci, - ■..........i,~™<™Wr,nmnrimčítačové animace prozatím do taktických prostředku. Restaurování se děje s cílem obnovení původního stavu objektů, aniž by se předpokládalo jejich další zkoumání. - Druhy kriminalistické rekonstrukce V kriminalistické literatuře se můžeme setkat, s různými kritérii klasifikace krirninalistické rekonstrukce. Jedním z nich je charakter rekonstruovaných objektů. Podle tohoto kritéria můžeme kriminalistické rekonstrukce rozdělit do čtyř skupin: 1. Rekonstrukce kriminalístický významných míst - rekonstrukce místa činu, - rekonstrukce mist, která nejsou místem činu, 2. Rekonstrukce kriminalisticky významných předmětů - rekonstrukce věcí a věcných důkazů, - rekonstrukce listinných důkazů a jiných dokumentů, 3. Rekonstrukce kriminalisticky významných znaků člověka - rekonstrukce vnější podoby člověka, - rekonstrukce jiných znaků člověka, 4. Rekonstrukce kriminalisticky významných jednání a událostí - rekonstrukce trestného činu, - rekonstrukce události, která nejsou trestným činem. 1. Rekonstrukce kriminalisticky významných míst Typickým představitelem této skupiny je rekonstrukce místa činu. Rekonstrukce místa činu se provádí převážně v rámci některých vyšetřovacích úkonů (např. vyšetřovací pokus, rekognice, rekonstrukce trestného činu) a obvykle bývá předpokladem k jejich úspěšnému provedení, pokud původní místo zaniklo nebo doznalo podstatných změn. V těchto případech se podle cíle a účelu vyšetřovacího úkonu rekonstruuje počáteční nebo konečná struktura místa činu. Rekonstruované místo umožňuje nejen studovat situaci místa, v níž původně pachatel měl započít své jednání, ale modelovat na tomto místě kriminalisticky významné děje a studovat konečnou strukturu místa činu. V kriminalistické praxi se lze setkat i s nutností rekonstrukce míst, která nejsou místem činu, přesto však mají význam pro zjištění skutkového stavu věci; jde např. o místa nálezu předmětů důležitých pro trestní řízení. V těchto případech se provádí převážně rekonstrukce konečné struktury místa. Taktické kriminalistické metody F 38 Kriminalistické rekonstrukce 2. Rekonstrukce kriminalisticky významných předmětů Objektem zkoumání se stávají různé předměty (věci, listiny, dokumenty), které byly z různých důvodů poškozeny, devastovány nebo zdánlivě zcela zničeny (např. výbuchem). Další využití těchto předmětů v procesu zjišťování skutkového stavu věci je podmíněno jejich rekonstrukcí. Při rekonstrukci věcí jde zejména o rekonstrukci vnějších vlastností originálu nebo jeho vlastností funkčních (např. rekonstrukce mechanismu nástražného výbušného systému). Při rekonstrukci listin a dokladů jde o rekonstrukci vnějšího vzhledu se znaky obsahu originálu (např. rekonstrukce různě poškozené listiny nebo jiných dokumentů za účelem zjištění jeho obsahu). V obou uvedených případech je rekonstrukce předpokladem aplikace dalších, zejména kriminalisticko technických metod zkoumání. Cílem rekonstrukce je obnovení vnějších vlastností objektu, jeho formy, rozměrů, funkčních vlastností atp. za účelem řešení dalších úloh. Přitom mohou být při rekonstrukci chyběj ící nebo zcela zničené části předmětu nahrazeny částmi analogickými, pokud je to pro další zkoumání potřeba. 3. Rekonstrukce kriminalisticky významných znaků člověka Vzhledem k tomu, že rekonstruované znaky člověka mají různý charakter a vzhledem k různým cílům rekonstruování těchto znaků, můžeme hovořit o rekonstrukci vnější podoby člověka a o rekonstrukci jiných znaků člověka. Rekonstrukci vnější podoby člověka je možné využít v procesu portrétní identifikace (viz kap. 16). K této rekonstrukci se přistupuje v rámci: tt pátrání po pachateli, za využití metody skládaného portrétu sestaveného na základě laického popisu pachatele (např. identikit nebo fotorobot), u nás se k tomuto účelu využívá počítačový systém PORIDOS; íi zjišťování totožnosti kosterního nálezu nebo neznámé mrtvoly, jsou-li obličejové části ve značném stupni rozkladu, za využití metody plastické rekonstrukce obličeje podle lebky (Gerasimovova metoda). Značná pracnost plastické rekonstrukce bude jistě odstraněna rozvojem výpočetní techniky. V obou případech rekonstrukce vnější podoby člověka však výsledky rekonstrukce nemohou nahradit ztotožňovaný objekt při rekognici. Jde pouze o pomocný prostředek při zjišťování totožnosti neznámých mrtvol a kosterních nálezů, případně pachatelů trestných činů, jejichž laický popis máme k dispozici. Při rekonstrukci jiných znaků člověka se obnovují takové znaky, jako je hmotnost, tělesné rozměry atp. Výsledkem takové rekonstrukce bývá model - figurína, který je možno použít při vyšetřovacím pokusu (např. za účelem zjištění, zda obviněný bez cizí pomoci a jakým způsobem dokázal přemístit mrtvolu na určité místo). \ 4. Rekonstrukce kriminalisticky významných jednání a událostí i i Do této skupiny kriminalistických rekonstrukcí se obecně řadí všechny rekonstrukce • dynamických dějů, zejména prostřednictvím demonstrací pachatele nebo jiných osob, | -které rekonstruovaný děj vnímaly. Přestože se nejčastěji rekonstrukce jednání audálostí ; provádějí za přímé účastí zúčastněných osob, lze provádět uvedené rekonstrukce i na i základě komplexu dosud shromážděných materiálů (bez účasti zainteresovaných osob) na reálném místě událostí nebo i ve virtuální realitě pomocí metody počítačové animace. Otázkou zůstává, zda takto provedené rekonstrukce dějů budou uznávány soudy jako důkazní : prostředky. Jejich kriminalisticky význam spočívající v možnosti pochopení vztahů složitého dynamického děje, nalezení nutných důsledků dosud neodhalených jednám (stop) na reálném místě činu, objasnění mechanismu \ízniku některých stop na místě činu atp. je již v současné době nesporný. • Podstatou rekonstrukce trestného činu je znovuobnovení skutkově významných částí i jednání pachatele v průběhu spáchání trestného činu, s ituace a okolností, za nichž toto jednám probíhalo, podle údajů a za přímé dobrovolné účasti pachatele, svědka či poškozeného, za účasti znalců nebo jiných odborníků. Tento druh rekonstrukce je pro kriminalistickou praxi dominantní. Má charakter vyšetřovacího úkonu ve smyslu § 104d TrŔ; často je používán při vyšetřování trestného činu vraždy. Rekonstrukce jednání a událostí, které nejsou trestným činem, se používá např. při vyšetřování sebevražd a nešťastných náhod. Vzhledem k významu rekonstrukce trestného činu jsou její přípravě a taktice provádění věnovány další části kapitoly. $ Taktika rekonstrukce trestného činu Rekonstrukce trestného činu, jakožto samostatný vyšetřovací úkon, se provádí obvykle v závěru vyšetřování trestného činu. Její úspěšné provedení předpokládá důkladnou a odpovědnou přípravu, stejně jako dodržení základních taktických zásad a postupů rekonstrukce. 1. Příprava rekonstrukce trestného činu Základem přípravy rekonstrukce trestného činu j e všestranná analýza dosud shromážděných materiálů, s cílem odhalení rozporů a mezer v dokazování. Výsledek analýzy slouží pro vytýčení cíle rekonstrukce trestného činu, jejích obsahových i taktických záměrů. Cílem rekonstrukce trestného činu je zejména verifikace dosud shromážděných důkazů a získání nových informací důkazního či nedůkazního charakteru potřebných k objasnění Taktické kriminalistické metody F 38 Kriminalistické rekonstrukce nejasností a rozporů mezi dosud shromážděnými důkazy na základě bezprostředního \ pozorování znovuobnoveného jednání pachatele. j V další fázi přípravy rekonstrukce trestného činu j e potřeba učinit řadu organizačních j opatření. Mezi taková opatření patří zejména časové zařazení rekonstrukce do celkového . plánu vyšetřování a vypracování plánu rekonstrukce trestného činu. . I Pián obsahuje určení místa a doby provedení rekonstrukce, případně provedení rekonstrukce místa činu, určení maket nástrojů potřebných k rekonstrukci, určení technických prostředků kriminalistické dokumentace, účastníků úkonu atp., ale i program obsahové a časové posloupnosti jednotlivých epizod rekonstruovaného trestného činu. Příprava rekonstrukce trestného činu pokračuje i bezprostředně po příjezdu na místo provedení rekonstrukce a je do ní třeba zahrnout zejména: h zajištění místa rekonstrukce před vstupem nepovolaných osob, (f, orientační obhlídku místa činu, J s provedení rekonstrukce počáteční struktury místa činu, j e» dokumentaci výchozí situace před provedením rekonstrukce, i ~ konzultaces odborníky zejménakpodmínkámrekonstrukceakjejichpřípadnému vlivu na objektivnost průběhu a výsledků rekonstrukce, zajištění přítomnosti nezúčastněné osoby, tzv. svědka úkonu, ä instruktáž účastníků rekonstrukce trestného činu, í; zabezpečení ostrahy obviněného. Výčet uváděných opatření konaných v rámci přípravy rekonstrukce trestného činu j e pouze demonštratívni, podle konkrétní situace bude třeba přijmout ještě další technická, j organizační i taktická opatření. ■ J 2. Základní taktické zásady rekonstrukce trestného činu Zásadajediného vedoucího rekonstrukce trestného činu. Tato zásada znamená, že řízení průběhu rekonstrukce j e svěřeno j edinému pracovníku, kterému j sou ostatní účastníci rekonstrukce po organizační stránce podřízeni. Pracovník pověřený vedením rekonstrukce trestného činu odpovídá za dodržování zákonnosti a respektování lidské důstojnosti v průběhu prováděné rekonstrukce. Organizuje a koordinuje činnost účasrmků rekonstrukce, dává pokyny obviněnému nebo svědkovi k započetí či ukončení činností, pokládá jim otázky, spolupracuje s přibranými znalci, rozhoduje o metodách a prostředcích dokumentace průběhu a výsledků rekonstrukce, kontroluje a srovnává průběh rekonstrukce s dosud sliromážděnými důkazy a hodnotí jej, musí adekvátně reagovat na nastalé nepředvídané události. V závěru rekonstrukce dává přítomným znalcům a dalším účastníkům úkonu možnost vyjádřit se k celému průběhu a zjištěným výsledkům. Znalci i obhájci mohou v průběhu rekonstrukce pokládat obviněnému či přítomným svědkům otázky pouze prostřednictvím vedoucího rekonstrukce. Zásada shromáždění dostatečného množství důkazů před rekonstrukcí. Ze shromážděných materiálů musí vyplývat, podle kterých znaků má být při rekonstrukci dosažena shodnost s mechanismem průběhu původní události. Někteří kriminalisté dokonce zastávají názor, že rekonstrukce trestného činu vlastně uzavírá vyšetřování a její výsledek tvoří poslední článek dokazování. Na základě rekonstrukce trestného činu lze získat úplnou a názorně přesvědčivou představu o tom, jak se minulý děj trestného činu odehrál. Zásada ostražitosti přispívá k nerušenému průběhu rekonstrukce trestného činu. Jistá nutnost volnosti jednání a iniciativy obviněného, na základě jehož výpovědi a s jehož účastí se rekonstrukce koná, skýtá řadu možnosti k narušení tohoto úkonu (např. pokus o útěk obviněného, který je ve vazbě, pokus o sebevraždu či sebepoškození, napadení policistů či jiných osob atp.). Ostražitostí se rozumí bedlivé pozorování a střežení obviněného, jakož i neustálá kontrola jeho jednání a připravenost k okamžitému zásahu. Je třeba volit vhodné makety nástrojů a různých předmětů, se kterými má obviněný manipulovat, aby nemohlo dojít k jejich zneužití při útoku na tělesnou integritu účastníků úkonu. Zásada oddělenosti vyjadřuje požadavek, aby v případě, kdy je třeba provádět rekonstrukci trestného činu s několika obviněnými, byly rekonstrukce provedeny s každým z obviněných samostatně. 3. Základní taktické postupy rekonstrukce trestného činu Výběr omezeného počtu účastníků rekonstrukce má význam nejen organizační, ale především psychologický. Aplikace tohoto taktického postupu snižuje na minimum negativní psychologické působení okolního prostředí např.na obviněného. Po organizační stránce snižuje možnost chaotičnosti a jiných nepříznivých důsledků pro průběh rekonstrukce, hrozících z účasti značného počtu přítomných osob na místě rekonstrukce. Počet účastníků má být adekvátní složitosti rekonstruovaného děje, rozloze místa, kde rekonstrukce bude probíhat a dalším okolnostem. Vedle orgánu činného v trestním řízení se rekonstrukce trestného činu účastní: ~ osoby, které se mají aktivně podílet na rekonstrukci trestného činu svým j ednáním (obvykle jde o osoby obviněné, nelze vyloučit možnost provedení rekonstrukce se svědkem nebo poškozeným), á- osoby nezúčastněné, tzv. svědci úkonu, íí< figuranti, kteří zastupují při rekonstrukci např. oběť nebo spolupachatele, ís osoby pomocné, které např. zajišťují uzavření místa rekonstrukce trestného činu, střeží obviněného, pořizují dokumentaci atp., •> vyjádření ke shodnosti podmínek místa rekonstrukce trestného činu (pokud byla provedena rekonstrukce místa činu, údaje o jejím provedení). Popisná část protokolu má obsahovat stručný, leč výstižný popis průběhu a výsledků prováděné rekonstrukce trestného činu. Zde se popisují jak jednotlivé významné epizody demonstrovaného děje, tak průběh rekonstrukce jako celku, aby bylo zřetelné logické propojení jednotlivých epizod. Současně se protokoluje i spontánní slovní doprovod, případně slovní objasnění podávané osobou rekonstruující trestný čin na základě otázek orgánu činného v trestním řízení (obhájce či znalců) a popis nových důkazů zjištěných při rekonstrukci trestného činu. Závěrečná část protokolu obsahuje zejména případné návrhy, námitky či žádosti účastníků rekonstrukce, čas ukončení úkonu, čas a místo sepsání protokolu o rekonstrukci trestného činu, odkaz na další dokumentaci (videozáznam, zvukový záznam, fotodokumentaci, topografickou dokumentaci), podpisy všech účastníků úkonu. Taktické kriminalistické metody F Hodnocení průběhu a výsledků rekonstrukce se doporučuje provádět ve dvou fázích. V pivní fázi se hodnotí průběh a výsledky samotné rekonstrukce vzhledem k objektivitě průběhu a hodnověrnosti dosažených výsledků. Zvažují se zejména: ss konkrétní okolnosti případu, které vedly k provedení rekonstrukce, €' shodnost podmínek, za kterých byl trestný čin spáchán s podmínkami, v nichž byla uskutečněna rekonstrukce, e> význam podmínek, které nemohly být znovuobnoveny, H způsob provedení rekonstrukce, * psychologické faktory ovlivňující jednání subjektů rekonstrukce, s výsledky dosažené rekonstrukcí a jejich vztah k vyšetřovanému trestnému činu. Ve druhé fázi je třeba hodnotit průběh a výsledky rekonstaikce v kontextu s ostatními důkazy shromážděnými v trestní věci. To znamená posoudit, které důkazy byly rekonstrukcí prověřeny, jaké nové důkazy byly získány a v případě, že výsledky rekonstrukce jsou v rozporu s některými dosud získanými důkazy, je třeba zvážit možné důvody rozporů, zejména zda jde o rozpory nepodstatné nebo podstatné a zda k jejich vysvětlení bude třeba provést další vyšetřovací úkony. Literatura BÜRTNG, A. Die geistige und praktische Tatrekonstruktion im Lichte der kriminalistischen Denklehre. Stuttgart: Boorberg, 1992 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Praha : Naše vojsko, Í994 MÜLLER, J. Model obecně a problematika modelů simulujících nejen střelbu. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu 1999, č. 1, s. 6-13 PRERAD, V-, VYCHODIL, M. Vyšetřovací experiment a rekonstrukce trestného činu. Monographia LIV. AUC-Iuridica, 1990, č. 3 TIPLICA, M. a kol. Kriminalistická taktika. 2.vyd. Praha: Policejní akademie ČR, 1999 VYCHODIL, M. Rekonstrukce trestného činu. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK, 1973 Pátrání S I Pojetí, pojem a význam pátrání Neoddělitelnou součástí každodenní kriminalistické praktické činnosti, do které jsou zapojeny všechny útvary Policie ČR (v některých případech i pracovníci celní správy ČR, příslušníci Armády ČR, Vězeňské služby ČR, hasičských záchranných sborů, obecní policie atp.), je pátrání po osobách a věcech. Postup při pátrání po osobách a věcech není komplexně upraven obecně závaznými právními předpisy, ale interními předpisy Ministerstva, vnitra,1 které upravují zejména věcnou, místní a funkční příslušnost útvarů Policie ČR, zásady organizace jejich spolupráce a postup při pátrání. Oprávnění a povinnosti policistů při pátrání se opírají 0 zákon o Policii ČR č. 283/1991 Sb.} ve znění pozdějších předpisů. Vymezení pátrání jako náplně činnosti určitých útvarů policie představuje tzv. institucionální pojetí pátrání. Obsahem institucionálního pojetí pátrání je zejména organizační zajištění a provádění následujících činností: a pátrání po hledaných a pohřešovaných osobách a věcech, "» zjišťování totožnosti neznámých mrtvol, kosterních nálezů a osob, které nemohou nebo nechtějí prokázat svoji totožnost, Si zjišťování totožnosti vlastníků nebo původu nalezených a zajištěných věcí, u kterých je podezření, že pocházejí z trestilé činností. Kriminalistická teorie pojímá pátrání podstatně úžeji (tzv. funkční pojetí), když pátrání definuje jako specifickou metodu, představující' systém koordinovaných úkonů a opatření, zaměřených na nalezení a zajištění hledaných objektů, důležitých pro trestní řízení nebo pro jiný společensky významný účel. Kriminalistika považuje za cíl pátrání nalezení a zajištění hledaného objektu, důležitého pro trestní řízení nebo jiný společensky významný účel. Přitom hledaným objektem se rozumí objekt materiální, vykazující charakteristické znaky, podle kterých je možno jej odlišit od ostatních objektů stejného druhu. To znamená, že totožnost ani původ nějakého objektu není možno považovat za objekt pátrání. K zabezpečení účinnosti pátrání využívají útvary Policie ČR pátrací prostředky, mezi něž patří: 1 Nařízení MV ČR č. 13/2002 ze dne 25. března 2002, kterým se upravuj e postup při pátrání po osobách a věcech (Věstník Ministerstva vnitra, částka 16/2002). Nařizení není veřejně publikováno, je určeno jen „pro vnitřní potřebu". Taktické kriminalistické metody F 39 Pátrání Typ informace : identikit Datum zápisu : 30.8.2000 11:43:56 Určeno : všem Počet obrázků : 2 Pohlaví: muž Antropologický typ : bílý Mluví jazykem : ruským Ozbrojen : ano Čj. žadatele o telefoto : ORBO-——-200 Čj. vyhlášeného pátrání: ORJJO4BBBBBH-200 Vyhlášeno : 10.8.2000 Obsah požadavku : Žádáme o pomoc při pátrám po pachateli vraždy Poznámka : Dne 8.8.2000 kolem 00.45 hod. došlo u BČ AGIP na Dl vk.ú. MM. okr. B«Mri» k Bližší údaje viz CP. Identikit: zdařilý s informační systémy (např. systémJ^ritOSpři pátrání po osobách, systém PÁTRMV při pátrání po odcizených vozidlech a tabulkách s registračními značkami, systém ZBRANĚ při pátrání po odcizených, ztracených a hledaných střelných zbraních, systém SEUD při pátrání po uměleckých dílech, systém LOOK o průjezdu motorových vozidel přes státní lrranici) - blíže viz kap. 40, íí; technické prostředky, » pátrání po motorových a přípojných vozidlech, tabulkách s registračními značkami, 6 pátrání po střelných zbraních, střelivu a výbušninách, si pátt'ání po předmětech kulturního dědictví, j r pátrání po ostatních věcech. Podle způsobu pátrání lze pátrání dělit na výkonné a administrativní. 1. Výkonným pátráním se rozumí soustavná, cílevědomá a aktivní činnost příslušných orgánů Policie ČR, která je zaměřena na vypátraní hledaného objektu v prostora, kde se pravděpodobně nachází. Tato čimiost obsahuj e shromáždění potřebných informací pro pátrání, jejich vyhodnocení, vytýčení a prověrku pátracích verzí a poté realizaci potřebných pátracích úkonů a opatření. Nejčastějším způsobem výkonného pátrání je osobní pátrání prováděné při výkonu služby jednotlivými policisty za využití místní i osobní znalosti a spolupráce s občany. Na výkonném pátrání se podílejí všechny služby Policie ČR. Samostatnou oblastí výkonného pátrání jsou tzv. pátrací akce, které se organizují především tehdy, je-li předpoklad, že hledaný objekt (zpravidla nebezpečný pachatel, uprchlý vězeň, ozbrojený vojenský zběh apod.) se zdržuje nebo ukrývá v určitém prostoru, kde je možnost nasazení většího počtu sil a prostředků. K provedení pátrací akce se podle potřeby využije přiměřeného počtu policistů a případně i příslušníků jiných ozbrojených sborů. Dochází přitom např. k uzavření určitého prostoru a ke kontrolám osob, ke skrytému pozorování určitých míst, pročesávání prostoru. 2. Administrativním pátráním se rozumí činnost spojená s vytvářením a využíváním informačních systémů a toků těchto informací od základních útvarů Policie ČR k centrále a zpět, za účelem jejich operativního využití při pátrání. Zásadní úlohu v tomto směru sehrávají informační systémy využívající výpočetní techniky. Podle územního rozsahu pátrání rozeznáváme: 1. místní pátrání (pátrání prováděné na vymezeném teritoriu např. jednoho či více okresů), o i-oinviňtní nňtľání ŕnátrání nrováděné na celém území státu), 3. mezinárodní pátrání (pátrání prováděné na území více států např. prostřednictvím Národní ústředny Interpolu Praha). Každý z výše uvedených druhů pátrání má svá specifika, která nacházejí svůj výraz nejen v internich předpisech Ministerstva vnitra, ale i v taktice a metodice postupu. S Taktické zásady pátrání K základním kriminalisticko taktickým zásadám pátrání patří: 1. reálnost pátrání, 2. součinnost a koordinace pátrání, 3. operativnost a rychlost pátrání, 4. spolupráce s veřejností při pátrání. Pří pátrací činnosti musí být pochopitelně respektovány i všeobecné zásady platné pro jakoukoliv kriminalistickou činnost. 1. Zásada reálnosti pátrání Základní podmínkou smysluplné činnosti při pátrána a dosažení cíle pátrání je reálná možnost nalezení objektu, po kterém se pátrá. Musí být proto opatřeny takové informace, z nichž vyplývá alespoň jistý stupeň pravděpodobnosti, že objekt, po kterém se pátrá, skutečně existuje a informace, na jejichž základě lze takový objekt identifikovat. Pokud takové informace nejsou k dispozici při zahájení pátrání, musí existovat alespoň důvodný předpoklad, že je bude možno získat v průběhu pátrání. Za nereálné pátráni lze považovat ty případy, kdy objekt, po kterém se pátrá, ve skutečnosti neexistuje (např. údajně odcizené věci, které poškozený nikdy nevlastnil; věci a jejich součásti již zanikly atp.), nebo takové případy, kdy nelze zjistit informace o znacích hledaného objektu, podle kterých je možno jej odlišit od objektů stejného druhu. 2. Zásada koordinovanosti a součinnosti v pátrání Pátrání je charakteristické tím, že je uskutečňováno s využitím většího počtu sil. Z této skutečnosti vyplývá nutnost zabezpečovat úzkou součinnost subjektů zúčastněných na pátrání. Nejčastěji se vyskymjí případy součinnosti s pracovníky kriminální policie, ale také s pracovníky ostatních služeb policie, často i v několika organizačních stupních. Nejsou ojedinělé případy, kdy je do určitého pátrání zapojen celý policejní aparát, případně i některé další subjekty (např. Vězeňská služba, celní správy). Ze zásady součinnosti a koordinace vyplývá nutnost, aby každý složitější případ pátrání měl řídící centrum (nemusí jít o centrum na nejvyšší organizační úrovni), které by zabezpečovalo nejen řídící, ale i koordinační funkci. Řídící centrum musí zejména: •ť soustřeďovat a vyhodnocovat všechny dostupné relevantní informace, tí zpracovávat plán pátrání, «. zajišťovat vzájemnou informovanost pátracích orgánů, Taktické kriminalistické metody F 39 Pátrání « zabezpečovat sladěnost a časovou návaznost činností všech subjektu pátrání, a zabezpečovat účast veřejnosti při pátrám. ■ i 3. Zásada operativnosti a rychlosti Význam operativnosti, tj. pohotovosti a pružnosti při provádění pátráni, vyplývá ze skutečnosti, že situace v konkrétním případě pátrání se může poměrně rychle a relativně často měnit. Vyplývá to především z toho, že osoby, které se úmyslně ukrývají nebo mají v držení hledané věci, se snaží pátrání komplikovat a mařit. Za tímto účelem např. hledané osoby mění místa pobytu nebo úkrytu, používají padělané doklady, věci mění držitele apod. Mění se však přitom nejen reálná situace a místa výskytu hledaného objektu, ale i znalost subjektů pátráni o této situaci a místech nebo nových držitelích věcí. Efektivnost pátrání je možné zabezpečit jen tak, že se těmto změnám, na základě jejich znalostí, budou soustavně přizpůsobovat pátrací úkony a opatření. Se zásadou operativnosti pátrání je úzce spjata i rychlost pátrání. Rychlostí pátrání se rozumí neodkladné provádění potřebných pátracích úkonů, včasné opatřování nutných informací, j ejich analýza a okamžitá reakce na změny situace a mí sta výskytu hledaného objektu. 4. Zásada spolupráce s veřejností Požadavek spolupráce s veřejností při pátrání vyplývá především ze skutečnosti, že osoby, po kterých se pátrá, musí být v kontaktu s prostředím, zabezpečovat si nej důležitější životní potřeby, komunikovat s dalšími osobami apod. Tento styk je objektivně nutný a vzhledem k okolnostem bývá víceméně pravidelný a poměrně častý. Tím vzniká možnost, že přítomnost hledané osoby na určitém místě bude zaregistrována občany. Stejně tak hledané věci přicházejí zpravidla do styku s lidmi, kteří je získávají a mají je v drženi s určitým cílem. U věcí, po kterých se pátrá, bývá nejčastěji tímto cílem získání finanční nebo jiné protihodnoty, případně využívání jejich užitné hodnoty. Směna věcí předpokládá účast celé řady osob (zpravidla se věc nabízí více osobám, na různých mastech apod.), rovněž tak používání některých hledaných věcí (např. motorových vozidel) nemůže zpravidla trvale uniknout pozornosti veřejnosti. Veřejnost v mnohých případech vstupuje do pátraní z vlastní iniciativy. Nezřídka je tato její účast a aktivita zajišťována pomocí hromadných sdělovacích prostředků. Aktivita občanů je nenahraditelná již v počátečním stadiu pátrání, a to při získávání poznatků o hledaných objektech. Nejčastějším zdrojem informací jsou osoby z řad příbuzných, známých, spolupracovníků, pracovníků různých služeb, pracovníků obecních úřadů apod. Zpravidla je možné od nich získat informace, které blíže charakterizují hledané osoby, způsob jejich života, plány do budoucna, styky, místa, kde se mohou zdržovat, popis věci aj. Na přesnosti a rychlosti získání těchto informací závisí často úspěch pátráni, zamezení škodlivým následkům nebo pokračování v páchání trestné řinnnftti Ochota veřejnosti k zapojení se do pátrání, a to již v jeho počátečním stadiu, přitom závisí i na povaze spáchaného trestného činu, osobnosti pachatele apod. Při využívání veřejnosti pro potřeby pátrání je nezbytné počítat i s tím, že motivy zapojení některých osob z řad veřejnosti do pátrání mohou být negativní a svým jednáním, nebo poskytovanými informacemi se mohou snažit pátrání ztížit nebo mařit. Při využívání informací získaných od občanů je proto nezbytně nutné přihlížet i k důvěryhodnosti, vážnosti a motivům zapojení těchto občanů. St 4 Metodika pátrání V procesu pátrání lze rozeznávat, několik fází: a) zahájení a vyhlášení pátrání, b) rozvinuté pátrání, c) ukončení pátrání. a) Zahájení a vyhlášení pátrání Pátrání zahajuje příslušný útvar Policie ČR na základě podnětu občanů nebo právnických osob, případně z vlastního rozhodnutí. Pátrání vyhlašuji na základě žádosti příslušných útvarů Policie ČR nebo z vlastního rozhodnutí místně příslušné útvary Služby kriminálni policie a ošetřování. Na základě požadavků cizích států vyhlašuje pátrání Interpol Praha. Etapa zahájení a vyhlášení pátrání je mimo administrativně technických úkonů charakteristická shromažďováním informací o objektu (identifikačních údajů), o okolnostech zmizení hledaného objektu a údajů nutných k vytýčení pátracích verzí o možném místu výskytu hledaného objektu. V případech pátrání po osobách jde zejména o tyto údaje: osobní údaje, popis osoby, včetně zvláštních znamení, tetování apod., popis oblečeni a věcí, které osoba měla u sebe, registrační značka motorového vozidla, se kterým odjela, fotografie, videozáznam nebo jiný obrazový záznam osoby, informace o vzdělám osoby, včetně jazykových znalostí, informace o zaměstnám osoby, včetně předchozích, výpis ze zdravotní dokumentace (zejména záznamy o zlomeninách, prodělaných operacích, chorobných změnách, stomatologický záznam, aktuální zdravotní stav atp.), styky osoby (příbuzenské, přátelské), plány do budoucna (např. osoba plánovala odjet do ciziny, provést nějaký významný obchod atp.). Pro potřeby pátrání po osobě se opatřují v některých případech i její daktyloskopické otisky, pachové stopy a konzervy, biologický materiál (vlasy, chlupy, krev, sliny atd.), vzorky písma, informace o kriminální minulosti, dřívější pátrací svazky. Pokud se zahajuje a vyhlašuje pátrání po věcech, základním předpokladem je získání identifikačních údajů o markantech, podle kterých je možné hledanou věc odlišit od věcí stejného druhu. Tak např. u motorových vozidel jde zejména o zjištění následujících informací: druh a tovární značka vozidla (typ vozidla) a jeho modifikace, vnitrostátní a mezinárodní registrační značka, Taktické kriminalistické metody F 39 Pátraní číslo a typ motoru a číslo podvozku, identifikační číslo vozidla VIN v rozsahu 17 znaků (u starších typů motorových vozidel nebo u vozidel, které nemají VIN, se uvádí výrobní číslo karosérie), markanty vozidla, tj, specifické individuální znaky vozidla, které vznikly např. při jeho výrobě, opravách nebo úpraváchjebo opotřebováním, poškozerúm, apod., rok výroby vozidla a jeho barva, jiné údaje využitelné pro pátrání a identifikaci vozidla (pískování skel, montáž zabezpečovacího systému atd.). U zbraní k identifikačním údajům patří zejména jejich druh, značka, model, ráže, výrobní číslo a rovněž případné markanty. U kulturních památek a uměleckých děl k identifikačním údajům patří zejménajejich podrobný popis, obrazová dokumentace (fotografie, případně nákres předmětu), období a styl, ve kterém byl předmět vytvořen, případně jméno umělce (např. malíře nebo sochaře) a další údaje využitelné pro pátrání a pro identifikaci objektu, po kterém se pátrá. b) Fáze rozvinutého pátrání Pro etapu rozvinutého pátrání je typické průběžné získávání, shromažďovaní a hodnocení informací o možných místech výskytu hledaného objektu nebo jeho pohybu, případně změnách vnější podoby hledaného objektu (např. hledaná osoba si nechala narůst plnovous, obarvila vlasy atp.), vytyčování pátracích verzí o možném výskytu hledaného objektu v určitém místě a čase, jakož i provádění úkonů k prověření pravdivosti vytýčených pátracích verzí. Pátrací verze se vytyčují po analýze shromážděných informací a jejich výsledkem je odůvodněná domněnka o možnosti výskytu hledaného objektu v konkrétním místě a čase. Prověrka pátracích verzí je realizována pátracími úkony a prostředky a jejím cílem je nalezení a zajištění hledaného objektu. Fáze rozvinutého pátrání by měla dospět ke zjištění potřebných informací o místě výskytu hledaného objektu (např. ke zjištění místa pobytu pohřešované osoby). c) Fáze ukončení pátrání Pátrám po osobách a věcech se ukončuje z těchto důvodů: nalezením a zajištěním hledaného objektu (např. zadržením hledané osoby), « pominutím důvodů pátrání (např. pohřešovaná osoba se vrátí, ztracená věc je nalezena majitelem), í> úmrtím hledané osoby nebo jejím prohlášením za mrtvou, s uplynutím určité doby (např. u pátrání po osobách uplynutím dvaceti let ód zahájení pátrání, v případech pátrání po věcech s výjimkou zbraní a střeliva po uplynutí promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 1 TrZ). Pro fázi ukončení pátrání jsou typické administrativně technické úkony spojené s odvoláním pátrání a předáváním hledaného objektu (např. předání uprchlého vězně do nejbližší věznice), nebo informováním oznamovatele o místě pobytu pohřešované osnbv. nřínadně o nalezení věci. Literatura .: KOVÁRNÍK, L., CZÉFALVAY, Š. Pátrací akce. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 í PIKNA, B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu {oblast policejní a justiční spolupráce), i Praha : Ljnde, 2003 | PJEŠČAK, J„ BĚLKPN, R. S. Kriminalistika II, díl. Praha : Federální ministerstvo vnitra, 1984 í TIPLICA, M. a kol. Kriminaiistická taktika. 2. vyd. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 ! ZAVALIDROGA, S. Cielové pátranie ako jedna z možností zefektivňovania kriminalistického objasňovania. ! In: NĚMEC, M. (ed.) a kol. Kriminalistika na prahu XXI. století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 118-122 j ŽELÁZKO, P. Pátrání. Kriminalisticky sborník, 1995, č. 2, s. 41-SO i í 1 t ! J í í i Taktické kriminalistické metody F 40 Kriminalistická informatika Kriminalistická informatika 3 i Pojem, význam a funkce kriminalistické informatiky Úspěšnost objasnění a vyšetření jakékoliv kriminalisticky relevantní události závisí v podstatné míře též na množství a kvalitě informací, které jsou k dané události k dispozici. Nevyužívají se však pouze informace nově získané,.které se vztahují k právě řešené události, ale i informace starší, vhodně shromážděné a utříděné a stanoveným postupem dostupné oprávněným orgánům. Jde např. o informace o neobjasněných trestných činech a způsobech jejich spáchání, o fyzických, psychických, odborných, příp. i dalších vlastnostech a schopnostech pachatelů drive spáchaných trestných činů, informace o odcizených předmětech, o zajištěných kriminalistických stopách, o podobě osob ao obrazcíchjejichpapilámích linií apod. Shromážděné informace majítéž značný význam pro prevenci trestné činnosti, protože poskytují např. údaje o možnostech překonání různých zabezpečovacích systémů, jejich spolehlivosti a funkčnosti za různých podmínek, poskytují informace o předmětech zájmu pachatelů, o místech a době páchání trestné činnosti a další. Některé z těchto informací mohou být poskytnuty i výrobcům konkrétních zařízení s cílem dosáhnout zvýšení jejich kvality (bezpečnosti proti napadení) nebo odstranění závad, které mohou mít za následek havárii, požár nebo jiný nežádoucí důsledek. K. těmto účelům jsou využívány i další kriminalistické informace, zvláště informace statistického charakteru, které ve spojitosti s dalšími údaji dovolují usuzovat na strukturu kriminality, její trendy, účinnost přijatých opatření apod. Význam kriminalistických informací byl doceňovánjiž od vzmlm moderní kriminalistiky a respektovaly ho takové významné osobnosti, jako byl Galton, Bertillon, Gross, Henry, Locardadalší. Svými mnohdy pouze jednoúčelovými a omezeně použitelnými sbírkami a kartotékami vytvořili historický základ dnešních moderních kriminalistických informačních systémů. Obsah kriminalistických informačních systémů, jejich forma, organizační uspořádání, možnosti přístupu k informacím a používané metody a prostředky spolu s právními základy se v průběhu doby výrazně měnily. Tyto změny jsou závislé např. na množství informací v jednotlivých částech informačního systému, na technickém stavu databází, na možnostech přenosu informací mezi jednotlivými pracovišti apod. Pochopitelně nesmí být kriminalistická informatika jako celek v rozporu s právními normami, které dnes kladou značný důraz též na ochranu osobních údajů. Pouhé shromáždění velkého množství kriminalistických informací samo o sobě nepostačuje ke vzniku funkčních informačních systémů. Zásadní roli sehrává způsob jejich získávání, včetně požadované objektivnosti, úplnosti a struktury informací, dále pak způsob jejich zpracovávání, ukládání a využívání. Velký význam má i rychlost aktualizace uložených informací, která bezprostředně ovlivňuje funkčnost kriminalistické informatiky. S rychlostí aktualizace musí korespondovat i rychlost potřebného přístupu k informacím v případě potřeby. Mapř. je potřebné co nejrychleji zaevidovat údaje o odcizeném vozidle a zpřístupnit je v reálném čase oprávněným orgánům, aby se pachateli zamezilo překročit státní hranice s odcizeným vozidlem. Nepříznivým důsledkem nedostatečné rychlosti aktualizace uložených informací je, že zbytečně dochází k vytváření velmi rozsáhlých a obtížně využitelných kriminalistických evidencí a sbírek. To může vést k průtahům při získávání informací a případně k porušování právních norem v souvislosti s evidováním informací, které již měly být zničeny. Kriminalisticky informační systém lze charakterizovat jako soubor informačních prvků a informačních činností. Informační prvky tvoří obsah jednotlivých informací, různé kartotéky, počítače nebo jiné technické prostředky a jejich systémy, obsluha systémů, uživatelů systému a další. Kvalita informačních prvků, jejich technický charakter, používaný software, způsob získávání informací a jejich struktura, přenos informací a jejich evidování a řada dalších faktorů má zásadní vliv na možnou slučitelnost (kompatibilitu) kriminalistických informačních systémů v rámci jednotlivých územních teritorií, v rámci celého státu a případně i v rámci mezistátní spolupráce. Zejména v této oblasti bude nutné ještě vyřešit po technické, organizační a i právní stránce řadu problémů. V rámci kriminaiistického informačního systému se uskutečňují zejména tyto informační činnosti: * vytváření informací, ííi získávání informací z různých informačních zdrojů, jakými jsou např. teminalistické stopy, různé věcné důkazy, výpovědi osob, ohledání míst činů, tis zpracování informací, které je adekvátní určeným analytickým a syntetickým funkcím kriminaiistického informačního systému - čím je zpracování informací detailnější a účelnější, tím více informací lze v případě potřeby získat, í* zpřístupnění informací, což pro kriminalistickou praxi představuje možnost získání uložených informací vkriminalístickém informačním systému oprávněným subjektům - důležitá je nejen rychlost získání informací, ale i možnost jejich vzájemné kombinace, íí využíváni informací, které se projeví především v práci policie a ostatních orgánů činných v frestrúm řízení, a má za cíl významně přispět k objasnění a vyšetření korikrétní Taktické kriminalistické metody F 40 Kriminalistická informatika události; tato činnost již prekračuje rámec užšího pojetí kriminalistického informačního systému, funguje však jako zpětná vazba, signalizující klady a nedostatky systému. Uskutečňováním uvedených činností kriminalistický informační systém realizuje své základní funkce, jimiž jsou: Heuristická funkce, jejímž obsahem je sběr informací o kriminalistický relevantní události. Získané informace mají byl: maximálně objektivní a přesné. Tuto funkci uskutečňují zpravidla policejní orgány nebo i státní zástupci a soudci. Pro tyto účely jsou vybaveni potřebnými kriminalisticko technickými prostředky a vyžaduje se od nich používání stanovené a jednotné terminologie a dále to, aby nahrazovali kvalitativní údaje údaji kvantitativními vždy, když je to možné. Analytická funkce spočívá ve zpracování získaných informací takovým způsobem, aby byly vhodné k zařazení do kriminalistického informačního systému. Informace j e potřebné roztřídit, systemizoval a někdy i kódovat, aby je bylo možné zařadit do jednotlivých skupin. Analytická funkce se využívá i při identifikaci různých objektů, a to v případech, kdy je potřebné na základě zjištěných vlastností a znaků prověřovaného objektu vyhledat odpovídající evidované objekty a uskutečnit potřebná srovnání. Syntetická funkce kriminalistického informačního systému spočívá především v tom, že jsou vhodným způsobem spojovány jednotlivé informace, vytvářejí se informace nové o vyšší informační hodnotě, které jsou následně využívány v kriminalistické praxi. Syntetická funkce umožňuje např. získat několik informací k jednotlivým osobám nebo skutkům najednou, pokud je příslušný dotaz správně formulován. Informace lze získat i v podobě grafů, tabulek, statistik a dalších obdobných výstupů, které lze využít např. v oblasti prevence. Distribuční funkce kriminalistického informačního systému umožňuje přístup k informacím, které systém obsahuje. Sebelépe zpracované informace ztrácejí význam, pokud nejsou rychle a pokud možno jednoduše dostupné oprávněným orgánům, především orgánům činným v trestním řízení, operativně pátracím orgánům, řídícím pracovníkům a dalším. Distribuční funkce musí zabránit, aby informace byly získány neoprávněnými subjekty. Poskytování informací je proto běžně vázáno na přístupová hesla, kódy a další opatření. Kriminalistický informační systém nebyl, není a ani v budoucnu nebude neměnný a stagnující. V posledních letech se výrazně pokročilo ve využití výpočetní techniky, která poskytuje principiálně nové možnosti zpracování dat. Vytvářejí se nové kriminalistické evidence a sbírky a naopak přežívající a funkčně dožívající zanikají. Značné úsilí je věnováno vzájemnému propojování kriminalistického informačního systému. Rozvíjejí se nové formy mezinárodní spolupráce, předpokládající vzájemnou výměnu kriminalistický relevantních dat i mimo území České republiky. Příkladem takových integračních tendencí jsou mezinárodní instituce INTERPOL, EUROPOL, Schengenský informační systém (SIS) nebo EURO.TUST. S £. Přehled kriminalistických evidencí Základ kriminalistického informačního systému tvoří kriminalistické evidence a sbírky. Obsahově (množstvím informací) jsou podstatně rozsáhlejší kriminalistické evidence; i - kriminalistické sbírky, s výjimkou daktyloskopických sbírek, obsahují zpravidla | maximálně několik tisíc evidovaných objektů. | Kriminalistické evidence lze dělit podle různých kritérií. Dělí se např. podle teritoriální úrovně, na které jsou vedeny (okres - vyšší územní celek - centrála), podle technického í způsobu jejich vedení (manuální - počítačové) a podle dalších kritérií vyplývajících í z potřeb kriminalistické praxe. V současné době se již téměř přešlo od evidování jednotlivých druhů informací k evidování komplexních informací o události spolu , s informacemi o osobách, stopách a věcech spojených s událostí. Toto systémové pojetí ; kriminalistických evidencí umožňuje daleko efektivnější využívání informací. Starší | druhy kriminalistických evidencí, zejména manuálně vedených, nejsou již v současnosti j aktualizovány a postupně zanikají. \ Vzhledem k tomu, že změny v organizaci kriminalistických evidencí jsou značně v dynamické, je obtížné podat jejich vyčerpávající výčet, odpovídající okamžitému stavu. V souvislosti s legislativními změnami může také docházet ke změnám v umístění ; jednotlivých evidencí (policejní pracoviště, úřady územních samosprávných celků). ■; Dále uvedený přehled bude tedy nepochybně podléhat změnám. ; Centrálně jsou kriminalistické evidence vedeny na Policejním prezidiu České republiky; | po splnění příslušných podmínek jsou dostupné oprávněným uživatelům. a) Přehled celostátních kriminalistických (policejních) evidencí í. počítačově vedené evidence: * Evidenčně statistický systém kriminality (zkratka ESSK) ; a Zájmové osoby policie (zkratka ZOP) í €• Neukončené přípravné řízení o známých pachatelích (zkratka AVÍZO) ] * Nápad trestné činnosti (zkratka NTC) \ si Pátrání po odcizených vozidlech (zkratka PATRMV) | e Pátrání po osobách (zkratka PATROS) j «!• Centrální evidence odcizených a ztracených zbraní (zkratka ZBRANĚ) | « Systém bezpečnostního značení skel automobilů (zkratka SBZ) 1 e Systém evidence uměleckých děl (zkratka SEUD) i & Národní databáze DNA (spolu s pomocnou informační databází INFO-DNA) i * AFIS (Automated Fingerprint Identification systém) | Národní databáze DNA a AFIS obsahuj í kromě digitálně zpracovaných dat také sbírky | stop in nátura (biologické stopy a otisky prstů z míst neobjasněných trestných činů). I Viz též kapitoly 15 a 18. Taktické kriminalistické metody F 40 Kriminalistické informatika Pátráni po VOZIDLECH Stránka 1 z 1 SPZ : WCD797 Ocbr_kod : Typ : PEUGEOT 405 COMBI 1.9 L TD Pátrání po vozidlech WIPZ : Německo Barva: zelená tmavá metalíza Číslo motoru : 10CU7G6006741 Druh vozidla : vozidlo Barva SPZ: černá osobní bila/ Číslo karoserie : VF34EDHY271374493 Markanty: Vzadu na kapotě nápis CHAUNEX, Poznámka : 6.}.: OP.1-1-368/KP-1-4-99, OTP odcizeno s vozidlem, majitel: FfjgffljfgH Milka, narfflBĚ1949, bytem SRN, 42115 Wuppertal, Oznamovatel Odcizeno v době : Datum vyhlášeni: Odcizeno : Adresa odcizeni VIN zjištěno IP, sm?4&5 Wuppertal, ^ 1971) od 9.7.1999 22:00 do 10.7.1999 19:00 11.7.1999 CVS: W/1766/99 kraj: 00, okres:01 , obvod:04 Praha 1, Opletalova před č. 55 2. manuálně vedené evidence: «3 Základní evidence pachatelů (zkratka ZEP) b) Přehled správních a podpůrných evidencí €« Evidence dopravních nehod (zkratka DN) « Centrální registr občanů (zkratka CRO) í* Evidence motorových vozidel (zkratka EMVO) •» Registr organizací a Obchodní rejstřík (zkratka FIREMNÍ MONITOR) Pro rychlou distribuci grafických informací (např. skládané portréty, vzhled odcizených předmětů) slouží informační systém TELEFOTO, který je dostupný na policejní síti INTRANET. Nemá přímo charakter kriminalistické evidence, ale z jejích jednotlivých druhů jsou do něj zařazovány obrazové informace včetně základních údajů k události. Přehled aktuálního Telefota Přehled aktuálního telefota Nastavení uživatelského výstupu_ Vyhledávání Zpět Titulek Druli mformace Datum vložení Typ informace Komu určeno YVttMM Martin. omezování osobní svobody 5.9.2000 15:01:34 osoba všem Krlr"BSl974 uprchlý vězeň 5.9.2000 14:01:35 osoba všem Praha -neznámá mrtvola ženy neznámá mrtvola 4.9.2000 14:50:57 identikit všem Mělník - LP ze dne 14.8.2000 v obci --1-- Vraftanv loupež 4.9.2000 13:01:43 identikit všem Písek - neznámá mrtvola muže neznámá mrtvola 4.9.2000 12:53:37 identikit všem všem rJÉj§g| ♦27.09.1973 celostátní pátráni 1.9.2000 14:31:59 osoba Pátráni po původu soch Ilegální vývoz do ciziny 1.9.2000 13:19:03 umělecky předmět všem Mohamed *23.11.1971 celostátní pátrání 1.9.2000 13:10:30 osoba všem Újezd u Černé Horv okr. BK - vlouDání do kostela krádež vloupáním 31.8.2000 10:40:46 umělecký předmět všem Kostelec n.L.,okr. Mělník - LP České spořitelny loupež 31.8.2000 9:11:24 identikit všem Troubsko okr.Brno-venkov - vražda vražda 30.8.2000 11:43:56 identikit všem Praha 7-mrtvola nezn. totožnosti neznámá mrtvola 29.8.2000 11:14:46 identikit všem CÚ Rozvadov -pátrání po původu véd ilegální vývoz do ciziny 29.8.2000 9:39:14 umělecký předmět jihomoravsk kraj Mrtvola nezjištěné totožnosti neznámá mrtvola 28.8.2000 15:05:28 osoba všem Praha- , J Taktické kriminalistické metody F 40 Kriminalistické informatika fí 5 Charakteristika nejdůležitějších kriminalistických evidencí Evidenčně statistický systém kriminality (ESSK) obsahuje údaje o neobjasněné i objasněné trestné činnosti a jejich pachatelích od roku 1973. Informuje o trestných činech spáchaných na tuzemském teritoriu tuzemskými i zahraničními pachateli a o trestných činech občanů ČR spáchaných v zahraničí. Tato evidence je využívána v analytické, řídící a organizátorské práci. Je zdrojem některých dat pro evidence AVTZO a ZOP. Obsah položek této evidence tvoří všechny údaje vykazované na vstupních formulářích Formulář trestného činu a Formulář o známém pachateli. Zájmové osoby policie (ZOP) je evidence, ve které jsou shromážděny údaje o pachatelích, kteří byli Policií ČR vyšetřováni pro trestný čin a na které byl zpracován a předložen návrh na podání obžaloby, příp. bylo o nich jiným způsobem rozhodnuto v přípravném řízení jako o pachateli trestného činu. Evidována jsou identifikační data osoby, údaje kriminalistického charakteru (přezdívky, falešná jména, chování při zadržení, chování při výslechu, použití zbraně apod.) a dále i údaje o kriminální minulosti osoby. Neukončené přípravné řízení o známých pachatelích AVÍZO je evidence registrující základní identifikační data osoby, které bylo sděleno obvinění a dále označení útvaru Policie ČR, který zahájil přípravné řízení. Údaje jsou získávány ze systému ESSK k osobám, na které byl vyhotoven Formulář o známém pachateli. AVÍZO slouží k získání rychlé informace, zdaje konkrétní osoba v současnosti stíhána na území ČR jako obviněný v přípravném řízení před zpracováním návrhu na podání obžaloby nebo před jiným rozhodnutím příslušného orgánu. Může se jednat i o osoby, vůči kterým jsou prováděny úkony trestního řízení před zahájením trestního stíhání jako vůči osobě důvodně podezřelé ze spáchání trestného činu, pokud je trestní stíhání osoby nepřípustné nebo neúčelné a věc nebyla ještě odložena. Nápad trestné činnosti (NTC) je evidence, ve které jsou údaje o trestných činech obecné a hospodářské kriminality. Systém umožňuje poskytovat v reálném čase informace o spáchané trestné činnosti na daném teritoriu. V rámci NTC jsou vedeny databáze událostí, pachatelů, poškozených, stop z místa trestného činu a odcizených věcí. V lcriniinalistické praxi lze provádět v této evidenci typování podle různých hledisek a podle různých kombinací jednotlivých hledisek. Údaje jsou pořizovány od roku 1992 a systém je určen především k typování neobjasněné sériové trestné činnosti a k typování pachatelů trestných činů. Jedná se o evidenci, která v moderní počítačové podobě nahrazuje starší druhy manuálních evidencí, jako byly tzv. operativně taktické evidence (OTE). Základní článek systému NTC tvoří okresní (obvodní) ředitelství Policie ČR, které podle příslušného kódovníku zpracovává údaje k jednotlivým událostem, které se na jejich teritoriu staly během jednoho dne. Tyto údaje jsou následně předávány cestou hierarchické struktury Policie ČR až do centrály. Do jednotlivých databází systému NTC lze v neomezené míře doplňovat postupně další informace, tak jak jsou v průběhu vyšetřování zjišťovány. Obsahem databáze systému NTC jsou např. identifikační údaje pachatelů a poškozených, údaje o zajištěných stopách a jej ich vyhodnocení, o odcizených věcech a jejich identifikačních znacích a údaje o konkrétní události, jejím charakteru, způsobu spáchání apod. Pátrání po odcizených vozidlech (PATRMV) je evidence, ve které jsou registrována vozidla, po kterých bylo vyhlášeno na území ČR pátrání. Pro účely této evidence jsou za vozidla považována osobní vozidla, nákladní vozidla, zemědělské stroje a traktory, přívěsy a návěsy, obytné přívěsy, speciální stroje, jednostopá motorová vozidla, autobusy a tabulky státních poznávacích značek nebo registračních značek. Obsahem evidence jsou identifikační údaje vozidla, popis jeho markantů, doba a místo odcizení. Dále j sou zde vedeny údaje k poškozenému a k útvaru, který pátrání vyhlásil, příp. vozidlo nalezl. Pátrání po osobách (PATROS)je evidence, v níž jsou registrovány osoby, po kterých bylo na území ČR vyhlášeno pátrání. Jde o pátrání po hledaných a pohřešovaných osobách a o zjišťování totožnosti neznámých osob, mrtvol a kostrových nálezů. Obsahem evidence jsou identifikační údaje osoby včetně jejího popisu a informací o minulé trestné činnosti, údaje o jejím bydlišti, zaměstnání a další. Evidence je určena především k využití při pátrací činnosti pracovníků služby kriminální policie i pro práci policejních hlídek v terénu. Evidence odcizených a ztracených zbraní (ZBRANĚ) obsahuje údaje o těchto objektech, přičemž pro účely této evidence se zbraněmi myslí zbraně palné, střelivo a výbušniny. Evidence je vedenav souvislosti s vyhlášeným pátránímnebo v návaznosti na vyšetřování trestné činnosti. Evidence je určena především pro potřeby služby kriminální policie. Systém bezpečnostního značení skel automobilů (SBZ) eviduje od roku 1992 automobily, které mají označena skla vypískovaným (neodstranitelným) kódem, který slouží jako identifikační znak vozidla. Tento bezpečnostní kód mohou na základě souhlasu Ministerstva dopravy a spojů vytvářet některé firmy na žádost majitele vozidla. Evidence je určena především k využití při pátrání po odcizených vozidlech a lze s její pomocí získat rychle údaj e o majiteli i o přidělené registrační značky v případě podezření z její výměny. Taktické kriminalistické metody F 40 Kriminalistické informatika Systém evidence uměleckých děl (SETJD) uvádí základní identifikační údaje o předmětech kulturního dědictví. Jsou evidovány údaje o odcizených předmětech a o předmětech nalezených. Evidence existuje od roku 1993, a to na ceňttální a regionální úrovni. Obsahuje barevné obrazové informace k evidovaným předmětům a je určena především ke ztotožňování uměleckých předmětů nalezených nebo zadržených na hraničních přechodech, při domovních prohlídkách apod. Do budoucna nelze vyloučit, že v této evidenci budou registrována i umělecká díla, která budou utajeným způsobem nezaměnitelně označena. Základní evidence pachatelů (ZEP) je v současnosti jedinou manuální evidencí, která zachycuje základní údaje o pachatelích trestné činnosti. Tvoří ji jmenné identifikační karty (J1K) s údaji k identifikaci osoby, její trestní minulosti, a s údaji o jejím daktylosko-pování a fotografování. Dále jsou uvedeny např. přezdívky, falešná jména, třídílná kriminalistická fotografie a další údaje. Částí evidence ZEP jsou i archivní fondy Kriminální spisy osob (KSO) a Svazky laiminálně závadových osob - fluktuantů (KZO-F). Od roku 1993 je ZEP pouze archivní evidencí a není aktualizována. Při požadavcích policie j e ovšem vytěžována. Správní a podpůrné evidence nejsou bezprostřední součástí kriminálistíckých evidencí. Na centrálním výdejovém pracovišti však mohou být oprávněným uživatelům podle potřeby poskytnuty í informace z těchto evidencí. 3 a* Kriminalistické sbírky Obsahem kriminalistických sbírek jsou některé druhy stop z mist neobjasněných trestných činů. Tyto sbírky jsou proto děleny podle druhů stop, které obsahují. Svým rozsahem jsou nepoměrně menší než ltriminalistícké evidence. Výj irnku tvoří daktyloskopické sbírky, které obsahují jednak daktyloskopické stopy z mist neobjasněných trestných činů a jednak daktyloskopické srovnávací otisky sejmuté v souladu s právní úpravou osobám, které byly daktyloskopovány, zpravidla v souvislosti se spáchanou trestnou činností. Pro kriminalistické sbírky (kromě daktyloskopických) je typické, že jsou vedeny vždy jen najedné úrovni hierarchické stiiiktury Policie ČR, což je logické, protože kriminalistické stopy nelze doposud zpravidla kvalitně kopírovat (získávat jejich substituty) a zakládat je tak do několika na sobě relativně nezávislých sbírek. Kromě daktyloskopických sbírek]e vedena i sbírka nábojnic a střel z míst neobjasněných trestných činů, a to na Krimináli stickém ústavu Praha. Tato sbírka je rutinně využívána při zkoumání nalezených nebo ilegálně držených palných zbraní s cílem zjistit, zda s nimi v minulosti nebyl spáchán doposud neobjasněný trestný čin. Dalšími kriminalis- 'í tickými sbírkami jsou sbírky napadených zámkových cylindrických vložek typu FAB, ■ sbírky trasologických a pachových stop. Tyto sbírky j sou vedeny na regionálních úrovních. ; Od kriminalistických sbírek je třeba odlišit expertízni sbírky, které zpravidla vedou j pol icejnä expertízni pracoviště; ty slouží jako srovnávací materiál pro expertízni, příp. i i j iné účely (vědeckovýzkumné, výměnné). ) Existuj í např. sbírky průmyslových prachů, léčiv, drog, psacích prostředků, nátěrových í hmot, textilních vláken, nástrojů, palných zbraní, krycích skel reflektorů motorových í vozidel, podešví, pneumatik a další. Literatura i .! FUČÍK, R, SVOBODA, J. Informační systémy Policie ČR (přehled a záměry rozvoje). Kriminalisticky sborník, | 2001, č. 2, s. 36-41 ! HLAVÁČEK, J. a kol. Národní databáze DNA. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999, č. 4, příloha i Speciál, i-xvin j HLAVÁČEK, J. a kol. FODAGEN aneb Proč potřebujeme zkvalitnit evidenci pachatelů. Kriminalisticky sborník, 2002, č\ 4, s. 27-37 NOVÁKOVÁ, í„ HANZLÍK, J., PITRO, M. informační systémy PATRMV, PATROS, TELEFOTO. Knmmalistický sborník, 2001, č. 3, s. 40-44 PIKNA, B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). Praha : Linde, 2003 RAK, R. a kol. Informatika v kriminalistické a bezpečnostní praxi. Praha : Policejní prezidium ČR, 2000 RAK, R. a kol. Krádeže vozidel. Odhalování, vyšetřováni a prevence. Brno : CERM, 2001 ŠIMKOVÁ, R. Legislativní problémy Národní databáze DNA. Kriminalistika, 2003, č. 3, s. 178-187 T.HOŘ,J. Modus operandi z jiného pohledu. Kriminalisticky sborník, 1996, č. 3, s. 107-110 TIPL1CA, M. a kol, Kriminalistická taktika. 2. vyd. Praha: Policejní akademie ČR, 1999 WÓJCIKIEWICZ, J. Bazy daných DNA - možlíwošci i ograniezenia. In: NĚMEC, M. (cd.) Kriminalistika na prahu XXI. století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s, 49-59 Taktické kriminalistické metody F Prohlídka 3 t Pojem, význam a druhy prohlídek V kriminalistické praxi se často vyskytují situace, kdy z dosud shromážděných materiálů nebo z jiných informací vyplývá důvodné podezření, že v konkrétním objektu (např. v bytě obviněného, dílnách určitého živnostníka) nebo na určitém místě (ve volně přístupném terénu, pozemku atp.) se nacházejí osoby, zvířata nebo věci důležité pro trestní řízení (např. uprchlý vězeň, zbraně, drogy, listinné důkazy, odcizené zvíře atp.), nebo že se v nějakém objektu či místě nachází věci obecně nebezpečné povahy (např. nástražný výbušný systém, nevybuchla munice, jedy, jiné toxické látky atp.). Z dosud získaných informací či z konkrétní situace může vyplynout i podezření, že určitá osoba má u sebe nebo při sobě věci důležité pro trestní řízení, případně, že osoba zadržená či zatčená, anebo která se bere do vazby, má u sebe zbraň nebo jinou věc, jíž by mohla ohrozit zdraví vlastní nebo cizí. Úkolem je v takovém případě přímé prohledám konkrétně určených objektů, míst a osob za účelem nalezení a zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, nebo pro plnění dalších úloh Policie ČR. Přímé prověřování těchto objektů, míst a osob se zpravidla dotýká ústavním pořádkem garantovaných práv a svobod. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, stejně jako nedotknutelnost obydlí jsou jedněmi ze základních svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod (srov. čl. 7 odst. 1, čl. 12), které mohou být omezeny jen v případech uvedených zákonem. Takovými zákony jsou především trestní řád a zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. K realizaci přímého prověřování podezřelých objektů, míst a osob policejními orgány se v kriminalistické činnosti využívá metody prohlídky. Prohlídka je kriminalistická metoda přímého prohledávání objektů, míst a osob policejními orgány za účelem nalezení a zajištění věcí obecně nebezpečné povahy (např. zbraně nebo jiné věci způsobilé ohrozit život) nebo osob, zvířat a věcí důležitých pro trestní řízení. Prohlídka v kriminalistickém pojetí zahrnuje jak procesní úkony upravené trestním řádem (domovní prohl ídka podle § 82 odst. 1, prohlídka prostor nesloužících k bydlení a pozemků podle § 82 odst. 2, osobní prohlídka podle § 82 odst. 3, 4, prohlídka těla podle § 114 odst. 1 TrŘ), tak prohlídky podle zákona č. 283/1991 Sb, o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (§ 17, 18, 19, 20b, 20d, 20e PolZ). 5 . 1 41 Prohlídka í Cílem prohlídky v kriminalistické činnosti je zejména: : a nalezení a zajištění osob, věcí a zvířat důležitých pro trestní řízení, l á nalezení a odnětí zbraně nebo jiné věci způsobilé k ohrožení života a zdraví, z důvodů 4 uváděných zákonem, • ,c nalezení a zajištění věci obecně nebezpečné povahy. : Význam prohlídky spočívá v tom, že prohlídka a její výsledky mohou být: j a prostředkemprověrkykriminalistickýchverzí, \ ti prostředkem opatřování důkazů v trestním řízení, '■ prostředkem zaj išťování přítomnosti osob pro potřeby trestního řízení a výkon trestu, 5 s prostředkem odhalování a objasňování dosud neodhalených nebo neobjasněných trestných činů, i § prostředkem předcházení trestným činům nebo jiným společensky škodlivým j jednáním. Prohlídky lze klasifikovat podle různých hledisek. Zajedno ze základních kritérií klasifikace prohlídek se v kriminalistice považuje charakter prověřovaného objektu. Podle tohoto kritéria můžeme prohlídky dělit na: # osobní prohlídky (je prohledáváno tělo člověka, jeho oděv, zavazadla a jiné osobní věci, které má při sobě),-.-: domovní prohlídky (je prohledáváno obydlí a jeho příslušenství, jako jsou sklepy, i půda, přilehlé kůlny, garáže atp.), «» prohlídka jiných prostor nesloužících k bydlení (jde o veřejně nepřístupně prostory, jako jsou kanceláře, živnostenské provozovny, sklady atp.), ís prohlídky pozemků (jde o pozemky veřejně nepřístupně, oplocené nebo jinak vyznačené), ti prohlídky dopravních prostředků (může jít o dopravní prostředky silniční, železniční, letecké i lodní dopravy a jejich součásti), <*• prohlídky volného terénu (jde o volněpřístupný terén, jeskyně, myslivecké posedy, opuštěné budovy atp.). Dalším kritériem klasifikace prohlídek může být posloupnost provedeni prohlídek. Podle tohoto kritéria dělíme prohlídky na: 3i! prvotní prohlídky (kdy je daný objekt prohledáván v dané věci poprvé), íj opakované prohlídky (kdy je daný objekt prohledáván opakovaně, neboť při předcházející prohlídce se např. věci důležité pro trestní řízení nenašly, přesto je však důvodné podezření, že se v objektu nacházejí). Taktické kriminalistické metody F Klasifikace prohlídek je vhodná i z hlediska počtu vykonávaných prohlídek v jedné věci v téže době. Podle tohoto kritéria rozeznáváme: & jednotlivé prohlídky (provádí-li se pouze jedna prohlídka v téže věci a téže době), s hromadné prohlídky (provádí-li se více prohlídek v téže věci a době na různých místech zároveň, případně v přímo navazujících etapách). Dalším kritériem klasifikace prohlídek může být i naléhavost momentu provedení prohlídky. Podle tohoto hlediska můžeme rozeznávat: ■Si prohlídky neodkladné (např. osobní prohlídka zadržené osoby, kdy moment zjištěni podezření, odůvodňující k provedeni prohlídky, bezprostředně předchází samotnému provedeni prohlídky), S) prohlídky připravované (např. je získán poznatek, že v nějakém objektu jsou dlouhodobě ubývány věci důležitě pro trestní řízeni, aniž by hrozilo nebezpečí jejich přemístění; tehdy je možno se na prohlídku důkladně připravit). Konkrétní prohlídky je v kriminalistické činností možno podřadit i pod několik výše uvedených druhů. Každý z druhů prohlídek má svá specifika, vyplývající z charakteru prověřovaného objektu, rozsahu objektu atp. Těmto specifikům se musí podřídit příprava na prohlídku, stejně jako organizace práce na místě a způsob provádění prohlídky. i Příprava prohlídky Příprava prohlídky tvoří ucelený komplex činností, jejichž uskutečnění je nezbytnou podmínkou úspěšného provedení prohlídky. Jde zejména o tyto činnosti: •r analýza podnětu k provedení prohlídky, íj obstarání právních náležitostí k provedení prohlídky (např. obstarání příkazu k domovní prohlídce podle § 83 TrR), •i shromáždění a analýza informací významných pro přípravu a provedení prohlídky, €• výběr vhodných technických prostředků, s stanovení účastníků prohlídky, a vypracování plánu provedení prohlídky, § instruktáž účastníků prohlídky. Přestože ne vždy musí spočívat příprava prohlídky v provedení všech výše uvedených činností (zejména u prohlídek neodkladných), j e žádoucí, aby přípravě byla věnována náležitá pozornost. 41 Prohlídka Analýza podnětu k provedení prohlídky znamená všestranný rozbor informací (důkazní i nedůkaznípovahy), které dostatečně odůvodňují podezření, že hledané osoby, věci či zvířata se nacházejí na určitém místě, v určitém objektu nebo u určité osoby. Takové informace mohou být obsaženy v anonymních sděleních, v oznámeních podaných občany, v dosud shromážděných materiálech nebo mohou vyplynout z dané situace. Cílem analýzy podnětu k provedení prohlídky je zejména: j; určení stupně podezření, že se hledané objekty nacházejí na určitém místě, e ztotožnění místa, objektu nebo osoby, které je nutno prověřit, ;i- určení počtu a rozsahu prověřovaných objektů, © alespoň druhové určení hledaného objektu. Obstarání právních náležitostí k provedení prohlídky znamená zejména včasné zajištění příkazu k provedení prohlídky, pokud je potřebný (§ 83, 83a, 83b TrŘ), od příslušného orgánu činného v trestním řízení. V některých případech je vhodné zajistit alespoň souhlas majitele objektu k provedení prohlídky (např. v případě anonymního oznámení o uložení nástražného výbušného systému atp.). V případech, kdy se prohlídka provádí na základě zákona o Policii České republiky (§ 17, 18, 19, 20b, 20d, 20e PolZ), právní legitimace vyplývá přímo ze zákona a zvláštního příkazu nebo souhlasu k provedení prohlídky není zapotřebí. Shromáždění a analýza informací významných pro přípravu a provedení prohlídky se týká zejména taktických informací o prohledávaném objektu (např., kde se objekt nachází, přístupové cesty, kolik vchodů a východů objekt má, stavební a konstrukční zvláštnosti atp.). Nezanedbatelné je i zjištění informací o zajištění objektu (např. objekt hlídán psem, speciální vchodové dveře atp.) a o činnosti, jaká se v objektu provádí, k čemu objekt slouží atp. Dále jde o informace o osobách, u nichž bude prohlídka provedena nebo kterým prohledávaný objekt patří (např. zjištěni profese, zálib, způsobu života, zdravotního stavu, vztahů mezi členy rodiny, zda jsou v objektu malé děti, kolik osob se může v objektu nacházet atd.). Cílem této činnosti je příprava podkladů umožňujících stanovení potřebných sil a prostředků nutných k provedení prohlídky, taktických záměrů a vypracování plánu prohlídky, včetně přípravy ke vstupu do objektu za použití prostředků k překonání případného odporu či překážky. Výběr vhodných technických prostředků je podmíněn zejména charakterem hledaných objektů (např. zbraně, výbušniny, drogy). Význam pro volbu technických prostředků má však i charakter prověřovaných míst a objektů, případně informace opodstatňující předpoklad, že hledané věci budou ve speciálně připravených skrýších. Mezi technické prostředky patří jak jednoduché nástroje (např. k otevírání zámků, zjišťování aprohlížení dutin atd.), tak i značně složité přístroje, jako jsou různé detektory nebo prostředky umožňující pozorováni v infračervených paprscích apod. Vždy je nutno počítat i s prostředky k zajišťování stop a jiných věcných důkazů a technickými prostředky kriminalistické dokumentace. Taktické kriminalistické metody F Za specifický prostředek je možno považovat služebního psa se zvláštním výcvikem (např. hledání drog, zbraní, výbušnin). Stanovení účastníků prohlídky se provádí na základě poznatků zjištěných v předchozí Části přípravy. Počet pracovníků, kteří budou provádět prohlídku, je dán především: .s předpokládaným rozsahem prověřovaného objektu, předpokládaným množstvím a charakterem hledaných objektů, si- počtem osob, které se v prověřovaném objektu budou pravděpodobně nacházet, s předpokládaným rozsahem kriminalistické dokumentace, a výběrem technických prostředků a jejich obsluhou, *? zvláštnosti prostředí, kde bude prohlídka probíhat. Současně je potřeba určit tzv. pomocné osoby, které budou zajišťovat střežení prověřovaného objektu, osob, připadne nalezených objektů a budou provádět odborné práce (např. zajišťovat výpočetní techniku ajejí příslušenství atp.). Dále je nutno alespoň rámcově určit, kdo bude přibrán jako nezúčastněná osoba (svědek úkonu). Současně se určí další přizvané osoby, mezi něž patří např. osoba, u níž se prohlídka koná, dospělý člen domácnosti nebo zaměstnanec podniku. Samotné přibrání nezúčastněné osoby je třeba provést bezprostředně před započetím prohlídky, protože fakt zamýšleného konání prohlídky je třeba do poslední chvíle utajit. Vypracování plánu prohlídky je výsledkem předchozí myšlenkové činnosti. Plán provedení prohlídky musí obsahovat prvky odrážející taktické záměry provedení konkrétní prohlídky. Takovými záměry jsou zejména: * stanovení vhodné doby provedení prohlídky, w způsob přesunu sil a prostředků na místo prohlídky, ií pozorování před provedením prohlídky a střežení objektu, % určení způsobu vstupu do objektu, © určení způsobu postupu při prohlídce, •« určení způsobu dokumentace průběhu a výsledků prohlídky, * rozhodnutí, zda se obviněný bude účastnit prohlídky nebo zda postačí účast dospělého člena rodiny. Tyto prvky jsou v plánu zpracovány formou úkolů pro jednotlivé pracovníky policie. Instruktáž účastníků prohlídky zahrnuje seznámení policistů, kteří budou prohlídku přímo provádět, nebo alespoň zajišťovat nerušený průběh a dokumentaci výsledků prohlídky, s jejich úkoly, podání popisu hledaných objektů, seznámení s plánkem prohledávaného objektu atd. Instruovat je potřeba i osoby nezúčastněné a ostatní přizvané osoby, zejména o j ej ich právech a povinnostech a o tom, j ak se mají při prohlídce chovat. Instruktáž policistů se provádí bezprostředně před výj ezdem na místo prohlídky (pokud je třeba, dokončí se na místě samém). Instruktáž nezúčastněných osob a dalších přivzatých osob se provádí přímo na místě prohlídky v jejím přípravném stadiu. 41 Prohlídka ~ . Metodika provedení domovní a osobní prohlídky Volba taktiky provádění prohlídek se různí zejména podle charakteru, rozsahu a - specifických zvláštností prověřovaného objektu, případně podle charakteru hledaných věcí. Zobecněné zkušenosti však potvrzují, že ve všech případech prohlídky můžeme rozlišovat čtyři vzájemně se doplňující stadia: s přípravné stadium (spočívající v provedení předběžných opatřeni na místě prohlídky, jakými jsou např. sdělení osobě, že u ní bude provedena prohlídka, předání příkazu kprohlídce, předběžný výslech atd.), #) přehledné stadium (spočívající v získání přímého celkového přehledu o prověřovaném objektu), í%s detailní stadium (spočívající v podrobném prověřováni objektu), ti? závěrečné stadium (spočívající v následné kontrole objektu, verifikaci průběhu a výsledků prohlídky atp.). 1. Metodika průběhu domovní prohlídky Domovní prohlídka je vyšetřovací úkon, který lze provést, j e-li důvodné podezření, že se v bytě nebo jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících nalézá věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Provést domovní prohlídku lze pouze na základě příkazu k domovní prohlídce, který je oprávněn vydat předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce (srov. § 82, 83 TrŘ). Přípravné stadium Při provádění domovní prohlídky zahrnuje přípravné stadium zejména tyto činnosti: %:> předchozí pozorování nebo střežení objektu bezprostředně před provedením prohlídky, přesun policejních orgánů na místo prohlídky, ® seznámení osoby, u níž se prohlídka koná, s faktem provedení prohlídky a předání příkazu k domovní prohlídce, O vstup do obydlí (pokud osoba, vjejímž obydlí se má provést prohlídka, klade odpor nebo použije překážky ke vstupu do obydlí, mohou policejní orgány po předchozí marné výzvě odpor či překážku překonat - srov. § 85a TrŘ), # přibrání nezúčastněné osoby, « předběžný výslech osoby, u níž se prohlídka koná (s cílem vydáni věcí důležitých pro trestní řízení), * zj ištění totožnosti a vykázání nebo soustředění osob, přítomných v bytě, do určitého prostoru, Taktické kriminalistické metody F 41 Prohlídka poučení osoby nezúčastněné i domácích osob o jejich právech a způsobu chovaní po dobu prohlídky, s stanovení a zaj ištění určeného režimu v prověřovaném obydlí po celou dobu průběhu prohlídky. Přehledné stadium Při prováděni domovní prohlídky zahrnuje předběžné stadium zejména: íe provedení orientační prohlídky obydlí a jeho příslušenství za doprovodu domácí osoby, nebo osoby, u níž se prohlídka koná, provedení případných korekcí plánu prohlídky a upřesnění úkolů jednotlivých policistů, & provedení orientační dokumentace prohledávaného obydlí, poskytující obraz o rozloze a umístění prohledávaných objektů, jakož i stavu obydlí před započetím detailního stadia prohlídky. Detailní stadium Domovní prohlídka pokračuje detailním stadiem, které zahrnuje zejména: t> systematické a detailní prověřování obydlí, včetně přilehlých prostor (v souvislosti s charakterem hledaných objektů se doporučuj e věnovat zvýšenou pozornost zejména stejnorodosti materiálu omítky vnitřních a vnějších stěn, rozmetům jednotlivých místností včetně stropů, větracím otvorům a šachtám, obložení stěn, trámům půdních prostor, podlahám místností, sypkému materiálu, nábytku, šatstvu, popelnicím, odpadkovým košům, kamnům, pecím, krbům, jejich komínům, výpočetní technice, jejímu příslušenství, připojení do sítě atp.), « identifikaci nalezených osob, věcí nebo zvířat, * dokumentaci nalezených objektů na místě jejich nálezu, ^;.í|' s metodika vyšetřování trestných činů páchaných v železniční dopravě atd. Porovnáme-li toto třídění se systemizací trestných činů ve zvláštní části trestního zákona (kde třídícím kritériem je chuhový objekt trestného činu), poznáme, že metodika vyšetřování toto trestněprávní dělení trestných činů nerespektuje. V metodice vyšetřování nejde o systematizaci ve formálně logickém smyslu, nýbrž o typizaci trestných činů. Kriminalistika sleduje ryze pragmatické důvody (tj. poskytnout vhodné pracovní postupy); z tohoto hlediska bylo účelné sdíxižit do jednotlivých skupin (typů) ty trestné činy, které zanechávají shodné stopy a které lze proto vyšetřovat shodnými metodami. Jako vhodné třídící kritérium si metodika vytvořila konstrukt tzv. kriminalistické charakteristiky (viz kap. 3). Znamená to, že trestné činy se shodnou kriminalistickou charakteristikou jsou seskupeny do stejné skupiny a pro ni je vytvořena samostatná ■■"i^Čžj jednotlivá metodika. í:;:=::;| Kriminalistická charakteristika jako celek je dosti komplikovaná a jako typizační kritérium málo přehledná; kromě toho v počátcích vyšetřování, kdy se vyšetřovatel rozhoduje, podle které metodiky by měl vyšetřovat konkrétní trestný čin, nezná jeho celou kriminalistickou charakteristiku, nýbrž pouze některé její znaky Proto i při vytváření metodik vyšetřování je vhodnější, aby za základ třídění trestných činů byl vzat některý dominující znak kriminalistické charakteristiky, ktetý zvlášť výrazným způsobem determinuje tvorbu stop a tím i postup vyšetřování. Takovým dominujícím znakem může být např.: s motiv trestného činu (např. u metodiky vyšetřování sexuálních trestných činů), s osobnost pachatele (např. u metodiky vyšetřování trestných činů mladistvých pachatelů), 9 lokalita trestného činu (např. metodika vyšetřování trestných činů páchaných ve velkoměstech). Je-li to možné, měla by typizace trestných činů v metodice korespondovat s trestněprávní systemizací; vždy to však nelze respektovat, protože objekt trestného činu, podle něhož jsou trestné činy tříděny trestním zákonem, jen málo výrazně ovlivňuje tvorbu stop. Při kriminalistické typizaci trestných činů převládají spíše pragmatická hlediska, např. jak často se určitý druh trestných činů vyskytuje a jakje závažný. Jde-li o častý nebo velmi závažný trestný čin (loupež, vražda), „vyplatí se" pro něj vytvořit samostatnou metodiku vyšetřování; pro vzácně se vyskytující trestné činy nejsou metodiky sestrojeny a pří jejich vyšetřování se analogicky použije nříbuzná metodika. Šíře jednotlivých metodik ve vztahu k trestněprávní kvalifikaci je různá: Někdy pokrývá jednotlivá metodikajedinou skutkovou podstatu, zpravidla se však vztahuje na několik trestných činů, které se mohou nacházet i v různých hlavách zvláštní části trestního zákona. Stejně jako všechny typizace, má i typizace trestných činů v metodice vyšetřování tu , nevýhodu, že hranice mezi jednotlivými skupinami nej sou příliš ostré a se zařazováním jednotlivých deliktů do skupin jsou potíže. Z hlediska metodologického to však není žádná principiální vada. Naopak, někdy může být výhodné aplikovat při vyšetřování jednotlivého případu více metodik a z nich vybrat pouze specifické partie. Např. dopustí-li se mladistvý pachatel sexuálního deliktu, je účelné kombinovat metodiku vyšetřování trestných činů spáchaných mládeží a metodiku vyšetřování sexuálních trestných činů. '5 Zásady metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů Zásady metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů lze rozdělit do dvou skupin: «• zásady tvorby metodik, fs zásady aplikace metodik. Pro tvorbu metodik vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů platí tři zásady: a) Závislost obsahu jednotlivých metodik na kriminalistické charakteristice daného druhu trestných činů, zejména na způsobu jejich páchání Kriminalistická charakteristika a zejména pak j ejí hlavní komponent - způsob páchání trestného činu velmi podstatně ovlivňuje proces tvorby stop; proto musí být také metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů odvozena od kriminalistické charakteristiky. Tato závislost se projevuje např. takto: jestliže daný druh trestných činů se vyznačuje velmi variabilními způsoby páchání a tudíž pestrými stopami, musí být také metodika vyšetřování tohoto dnihu trestných činů velmi členitá, aby obsáhla široké spektrum různých metod a prostředků. Taková metodika je sice svým rozsahem široká, ale obsahově je málo konzistentní, obsahuje mnoho výjimek a zvláštností a podíl obecně platných pravidel v ní je malý. Naopak metodika vyšetřování takového druhu trestných činů, jejichž způsoby páchání jsou málo. členité, může být více integrována. b) Systémový přístup k tvorbě jednotlivých metodik vyšetřování Jednotlivé metodiky by neměly být pouhým nahodilým konglomerátem poznatků a metod, nýbrž mají tvořit systém, vyznačující se celistvostí a strukturou. Proto je třeba, aby tvůrci metodik dokázali vystihnout subordinační a koordinační vztahy mezi jednotlivými elementy metodik a přispěli tím k větší efektivnosti metodik v praxi. Obecné otázky metodiky vyšetřování G Pro praktické pracovníky je velmi vítané, pokud jednotlivé metodiky nejsou pouhou směsicí výjimek oproti obecné části kriminalistiky, nýbrž vystihují celý komplexní postup vyšetřování ve všech jeho etapách. Je pravdou, že tento požadavek vede k duplicitám některých partií ve více metodikách, ale tento nedostatek je vyvážen snadnou aplikovatelností metodik v praxi. Moderním trendem metodiky vyšetřování je seskupování dílčích úkonů a metod do ' rozsáhlejších komplexů a sérií posloupných a paralelních operací, což v praxi umožňuje koncentrovat větší množství sil do kratšího časového úseku a dosáhnout tím nových efektů (např. překvapivost zásahu, znemožnění útěku pachatele apod.). Příkladem těchto komplexních operací jsou tzv. taktické operace, první zásah na místě činu apod. c) Dynamičnost tvorby jednotlivých metodik vyšetřování Zásada dynamičnosti požaduje, aby se metodika vyšetřování měnila a přizpůsobovala změnám samotné trestné činnosti, zejména pak proměnám způsobu jejího páchání. Metodika musí reagovat také na legislativní novinky, na proměnlivou strukturu policejních orgánů a především na vývoj vědeckého poznání, na technický pokrok a na měnící se potřeby kriminalistické praxe. Bylo by žádoucí, aby nové jednotlivé metodiky vznikaly co nejrychleji po objevení se nových forem trestné činnosti (počítačová kriminalita, kriminalita proti životnímu prostředí apod.). Nejdůležitěj ší zásadou platnou pro aplikaci jednotlivých metodik v praxi je zásada pružného přizpůsobováni metodiky vyšetřováni individuálním podmínkám vyšetřování. Aplikace metodiky je závislá zejména na dvou skupinách faktorů: 1. na konkrétních okolnostech vyšetřovaného trestného činu, 2. na konkrétní vyšetřovací situaci, vzniklé v určitém momentu vyšetřování. Každý skutek trestného činu je jedinečným jevem a také každý komplex podmínek vyšetřování j e neopakovatelný. To znamená, že metodika vyšetřování není „receptářem" ani rigidní šablonou, nýbrž doporučením. Vyšetřovatel musí pristupoval k aplikaci metodik tvořivě a přizpůsobovat metodická doporučení konkrétním proměnlivým podmínkám. Literatura BANGO, D., NESVADBA, A. Vzťah metodiky vyšetrovania k iným vedným odborom. In: NĚMEC, M. (ed.) Kriminalistika na prahu XXI. stoleti. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 111-117 .ÍABLOKOV, N. P. Kriminalisticeskaja metodika rasslcdovanija. Moskva : Izd. MGU, 1985 KONRÁD, Z. a kol. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. 3. vyd. Praha: Policejní akademie ČR, 1999 MUSIL, J. a kol. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha ; Lftiiverzita Karlova, 1993 SCHURICH, F. R. Zur Entwicklung einer kriminalistischen Methodik. Kriminalistik und forensische Wissenschaften. Berlin 1985, č. 57-58, s. 25-33 VIKTORYOVÁ, J., ČENTĚŠ, J. Metodika vyšetrovania-treba ju poznať? Justičná revue. 2003, č. 3, s. 273-276 Komponenty jednotlivých metodik vyšetřování trestných v ■ O cínu :: Obecně o komponentech jednotlivých metodik vyšetřování Jednotlivé metodiky vyšetrování'trestných činů se skládají z těchto komponentů: 1. typová kriminalistická charakteristika daného druhu trestných činů, 2. stopy typické pro daný druh trestných činů, 3. vyšetřovací situace typické pro vyšetřování daného druhu trestných činů, 4. zvláštnosti předmětu vyšetřování, 5. zvláštnosti podnětů k vyšetřování, 6. zvláštnosti prvotních vyšetřovacích a operativně pátracích úkonů, 7. zvláštnosti kiiminalistických verzí, plánování a organizace vyšetřování, 8. zvláštnosti následné etapy vyšetřování, 9. zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování a zvláštnosti kiíminalistické prevence. První tři části jednotlivých metodik obsahují komplexní výklad o kriminalistické charakteristice, o typických stopách a o typických vyšetřovacích situacích, příznačných pro daný druh trestných činů. Naproti tomu všechny zbývající části jednotlivých metodik se zaměřují převážně pouze na zvláštnosti, jimiž se daná skupina odlišuje od jiných druhů trestných činů. Je zbytečné, aby se zde opakovaly výklady obsažené v obecné části kriminalistiky. Přesto se někdy nelze vyhnout připomenutí obecných tezí, má-li být výklad souvi sle navazující. Pokud se u dané skupiny trestných činů vyskytuje jen málo specifik, nemusí v ní být zařazeny všechny uvedené komponenty. Podrobnější výklad o komponentech 1. Typová kriminalistická charakteristika daného druhu trestných činů Definice kriminalistické charakteristiky je podána v obecné části kriminalistiky (viz kap. 3). V jednotlivých metodikách jsou popsány typové kriminalistické charakteristiky, Obecné otázky metodiky vyšetřování G 43 Komponenty jednotlivých metodik vyšetřování trestných činů tj. takové kriminalisticky relevantní rysy trestných činů, které podstatně ovlivňují jednak tvorbu stop, jednak proces odhalování a vyšetřování daného druhu trestných činů. Typová kriminalistická charakteristika má pro vyšetřovatele trojí význam: a) Od počátku vyšetřování konkrétního trestného činu usiluje vyšetřovatel o to, aby z doposud známých faktů myšlenkově zrekonstruoval konkrétní kriminalistickou charakteristiku vyšetřovaného trestného činu. Tuto myšlenkovou představu srovnává s typovými kriminalistickými charakteristikami popsanými v metodikách a snaží se ji podřadit pod jednu z nich. Tím vlastně určí, kterou jednotlivou metodiku by měl při vyšetřování daného případu aplikovat. b) Typová kriminalistická charakteristika obsahuje generalizovaná data shromážděná z velkého kvanta shodných trestných činů - je bohatou informační bází komprimovaných dat posbíraných v dlouholeté historii boje se zločinem celými generacemi kriminalistů. Jestliže se vyšetřovatel při objasňování konkrétního trestného činu ocitne v situaci, kdy se mu nedostává část relevantních fakt (taková situace je pravidlem), potom typová kriminalistická charakteristika mu slouží jako informační zdroj, z něhož myšlenkovým postupem per analogiam vyvozuje kriminalistické verze o chybějících faktech. c) Poznatky o typických osobnostních rysech pachatelů a obětí poskytují vyšetřovateli nejen podklady k vytyčování kriminalistických verzí, nýbrž též návod k tomu, jak s těmito osobami jednat v průběhu vyšetřování (to je důležité např. pro vedení výslechu). V typové krirrjinalistické charakteristice j sou obsaženy údaj e o všech j ej ich komponentech, zejména o typických způsobech páchání, o typických osobnostních rysech pachatelů, o typických osobnostních rysech obětí, o typických motivech a o typických kriminálních situacích. Tam, kde daný komponent nevykazuje oproti jiným druhům trestných činů žádná specifika, není zapotřebí věnovat mu samostatnou pozornost. 2. Typické stopy Na začátku vyšetřování má vyšetřovatel k dispozici zpravidla jen malou část stop, a proto je vhodné poskytnout mu informaci nejen o tom, jaké stopy typické pro daný druh trestných činů mohou potenciálně existovat, nýbrž též o tom, kde se mohou nacházet (na jakých objektech). Je užitečné stopy diferencovat z hlediska jejich trvanlivosti a důkazní síly, čemuž může vyšetřovatel přizpůsobit pořadí, v jakém by měl různé druhy stop hledat a zajišťovat. V jednotlivých metodikách není zapotřebí rozpracovávat metody zkoumání stop; tyto metody mají univerzální povahu, nejsou závislé na druhu trestné činnosti, a proto jsou obsaženy v obecné části kriminalistiky. 3. Typické vyšetřovací situace Zatímco v obecné části kriminalistiky je podán souhrnný výklad o univerzálně platných rysech vyšetřovacích situací, popisují jednotlivé metodiky jejich druhově podmíněná specifika. Tato specifika se týkají hlavně stupně informační určitosti, který je u různých , druhů trestných činů velmi rozdílný v závislosti na povaze vznikajících stop, na způsobu utajování, na rychlosti oznamování, na postojích pachatele, oznamovatele a svědků atd. Naproti tomu vnější podmínky, za nichž probíhá vyšetřování, jsou jen málo ovlivněny druhovými zvláštnostmi trestných činů, a proto jejich analýza v metodice může být velmi stručná. Je velmi užitečné zabývat se v metodikách především tzv. počátečními vyšetřovacími situacemi (vznikajícími bezprostředně po získání prvních informací o trestném činu), protože na jejich úspěšném zvládnutí závisí úspěch dalšího vyšetřování. Přednostní pozornost je třeba věnovat též tzv. nepříznivým vyšetřovacím situacím (jejich hlavními představiteli jsou informačně neurčité neboli problémové vyšetřovací situace a konfliktní vyšetřovací situace). Jednotlivé metodiky by měly obsahovat vhodné návody, jak tyto nepříznivé vyšetřovací situace zvrátit v příznivé. 4. Zvláštnosti předmětu vyšetřování Povšechný výklad o předmětu vyšetřování je obsažen již v obecné části kriminalistiky. V metodikách je potřebné, hlouběji analyzovat ty skutkové okolnosti daného druhu trestných činů, jejichž objasnění je zvlášť důležité, mimořádně obtížné nebo odchylné od jiných druhů trestných činů. Četnými specifiky se vyznačují zejména ta fakta, která sice přesahují rámec právní relevance (obecně vymezený v § 89 odst. 1 TrŘ), jsou však významná pro nalezení pramene informací o relevantních faktech (tzv. mezitímní fakta) nebo pro stanovení taktiky vyšetřování (např. pro určení pořadí, v němž by měly být provedeny výslechy spoluobviněných). 5. Zvláštnosti podnětů k vyšetřování Podněty k vyšetřování se u jednotlivých druhů trestných činů dosti odlišují, a proto jim metodiky věnují značnou pozornost. Vůči některým druhům trestných činů projevuje veřejnost vysokou kriminální citlivost, takže nejčastějším podnětem k zahájení vyšetřování bývá trestní oznámení v ústní nebo písemné formě, podávané nejčastěji u policejního orgánu. Motivem k podání oznámení bývá nejčastěji individuální zájem poškozeného na zjednám nápravy (na vrácení odcizené věci, na náhradě škody) a na potrestání pachatele. Někdy bývá motivace altruistická - oznamovatel chce prospět společností, pomoci při ochraně veřejných zájmů před nebezpečnými pachateli. Státní orgány jsou povinny ex officio oznamovat trestné činy (§ 8 odst 1 TrŘ). Obecné otázky metodiky vyšetřování G 43 Komponenty jednotlivých metodik vyšetřování trestných činu Velmi obtížné bývá prověřování anonymních oznámení, podávaných písemně nebo telefonicky. Jsou v nich dosti často obsaženy dezinformace, avšak část jich je pravdivá. Motivace anonyma je velmi různorodá, např. snaha způsobit potíže nařčené osobě, vyhnout se pomstě označeného pachatele, „udělat si legraci" z policie atd. U některých trestných činů se vyskytují sebeobvinění, která zpravidlabývají pravdivá. Vzácně se však lze setkat i s nepravdivými sebeobviněními, motivovanými bud' psycho-patologicky (bludy) nebo snahou chránit skutečného pachatele. Početná skupina trestných činů není vůbec oznamována, což má dva hlavní důvody: i- buď se pachateli podaří delikt tak důkladně utajit, že se o něm nikdo nedoví, »1 nebo těm, kteří o spáchání deliktu vědí, chybí motivace k oznámení (např. jde o vědomé nadržování pachateli, o lhostejnost, o negativní vztah nebo o nedůvěru k policii a ke státním orgánům). Společnost má zájem na tom, aby pokud možno všechny trestné činy byly stíhány, protože jejich latence demoralizuje občany, podlamuje autoritu zákona a státu, svádí k opakování deliktů. Proto zákonodárce ukládá policejním orgánům povinnost iniciativně odhalovat latentní trestné činy [srov. ust. § 2 odst. 1 písm. c) PolZ]. Účinným prostředkem odhalování latentní kriminality jsou mj. operativně pátrací prostředky (§ 158b TrŘ), zejména sledování osob a věcí (§ 158d TrŘ.) a podpůrné operativně pátrací prostředky (§ 23a-23f PolZ). Speciálními právními předpisy je někdy uložena povinnost odhalovat latentní delikty i jiným než policejním orgánům (např. orgánům celní správy, zpravodajským službám, kontrolním, inspekčním a revizním orgánům). Tyto orgány předávají signály o trestné činnosti policejním orgánům formou trestního oznámení. V metodice vyšetřování je potřebné uvést, se kterými specializovanými orgány může policie při obstarávání podnětů spolupracovat. 6. Zvláštnosti počátečních úkonů Okruh počátečních vyšetřovacích a operativně pátracích úkonů závisí zejména na druhu stop, na jejichž výskyt jsou tyto úkony vázány a proto bývá u různých druhů trestných činů rozdílný. Značná část těchto prvotních úkonů patří zároveň mezi úkony neodkladné. Častým počátečním úkonem bývá ohledání. V jednotlivých metodikách je potřebné tyto počáteční úkony vyjmenovat, stanovit jejich posloupnost (podle stupně jejich naléhavosti) a poté podrobně rozebrat zvláštnosti jejich provádění. Počáteční úkony sledují cíl co možná nejrychleji zajistit důkazní a jiné kriminalisticky relevantní informace a tím vytvořit podmínky pro účinný postih pachatele. Je však vhodné mít na paměti, že jakkoli je tento úkol důležitý, není výlučný. Dosti často je nezbytné plnit v počátcích vyšetřování i jiné neodkladné úkony obecně bezpečnostního charakteru, jako je např. poskytnutí první pomoci zraněným osobám, uhašení požáru, zajištění bezpečnosti silničního provozu. Tyto úkony jsou někdy tak naléhavé, že je jim třeba dát přednost před důkazními vyšetřovacími úkony. I když tato opatření nespadají do předmětu kriminalistiky, přesto je vhodné, aby o nich byla v metodikách vyšetřování zmínka, protože je nezbytná jejich koordinace s vyšetřovacími úkony. Zpravidla jsou všechny tyto úkony, ať již důkazní nebo obecně bezpečnostní \ povahy, skloubeny do programu tzv. prvního zásahu na místě činu. ■ 7. Zvláštnosti kriminalistických verzí, organizace a plánování vyšetřování j Nejvíce místa v tomto komponentu metodik zauj ímají tzv. typické verze. Typická verze ; je hypotetický model typického průběhu trestného činu určitého druhu nebo model některého typického elementu trestného činu. Význam typických verzí spočívá v tom, } že při nedostatku jiných specifických informací (zejména v počátku vyšetřování) slouží j jako vodítko pro vytyčování konkrétních kriminalistických verzí. Zároveň se v metodikách naznačují typické důsledky vyvozované z kriminalistických verzí a typické postupy i prověrky verzí. = j Mezi zvláštnosti plánování a organizace vyšetřování patří zejména tyto otázky: | £t typické etapy vyšetřování, jejich proporce a závažnost, > 2s časová posloupnost úkonů, ; ;»> formy plánování, ;i a; formy organizace práce, součinnost vyšetřovatele s jinými orgány. 8. Zvláštnosti následných úkonů Po realizaci ptvotních úkonů a po vytyčení vyšetřovacích verzí následuje tzv. následná etapa vyšetřování. Jejím hlavním obsahem je prověrka vyšetřovacích verzí. Úkolem metodik je rozpracovávat zejména zvláštnosti j ednotlivých vyšetřovacích a operativně j pátracích úkonů v následné etapě vyšetřování. V metodikách se uvádí, co je cílem ! těchto úkonů (např. jaké typické otázky jsou kladeny vyslýchaným svědkům) a jaké { jsou zvláštnosti taktiky jej ich provádění. 1 Je také žádoucí v metodikách naznačit, jaká je v typických případech posloupnost J a význam jednotlivých úkonů v komplexu celého vyšetřování. 9. Zvláštnosti zapojení veřejnosti a kriminalistické prevence | Široké zapojení veřejnosti do boje s kriminalitou a spolupráce občanů s policií a s orgány ; činnými v trestním řízení je v demokratickém státě plně oprávněným postulátem. Je však skutečností, že rozsah, metody a formy této spolupráce značně závisejí na , specifických podmínkách samotného vyšetřování a na ochotě občanů ke spolupráci Obecné otázky metodiky vyšetrovaní G a ty jsou u každého druhu trestných Činů různé. V některých specifických případech je dokonce vhodné tuto spolupráci omezit nebo zcela vyloučit (nutnost utajení některých informací, ohled na bezpečnost občanů apod.). Také možnosti kriminalistické prevence j sou velmi diferencované, protože kriminogenní faktory jsou u různých druhů trestných činů rozdílně ovlivnitelné specifickými preventivními prostředky, kterými disponuje kriminalistika. Kriminalistika má nejvíce možností v oblasti tzv. terciami nebo situační prevence, zatímco metody tzv. primární prevence, postihující hlubinné sociální kořeny kriminality, leží mimo její působnost. Např. u krádeží vloupáním rozpracovala kriminalistika řadu prostředků tzv. technické prevence (zabezpečovací a signalizační technika apod.). Naproti tomu např. v prevenci vražd jsou kriminalistické možnosti omezené, zde musí těžiště prevence spočívat v jiných sférách (v sociálních opatřeních, ve výchově, v léčení apod.). Literatura JABLOKOV, N. P. Kjriminalističeskaja metodika rassledovanija. Moskva : lzd. MGU, 1985 KONRÁD, Z. a kol. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. 3. vyd. Praha: Policejní akademie ČR, 1999 MUSIL, J. a kol. Metodika vyšetřováni jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Univerzita Karlova, 1993 SCHURICH, F. R. Zur Entwicklung einer kriminalistischen Methodik. Kriminalistik und forensische Wissenschaften. Berlin, 1985, č. 57-58, s. 25-33 ■j Jednotlivé metodiky vyšetrovaní Metodika vyšetřování vražd i Kriminalistická charakteristika vražd Každá spáchaná vražda vyvolává silnou reakcí veřejnosti, narušuje klidný život a pocit občanského bezpečí v širším okolí a vzbuzuje značný zájem o to, jaká opatření zaujmou státní orgány k ochraně společnosti. Úspěšné dopadení vraha a jeho spravedlivé potrestání se setkává s příznivou odezvou veřejnosti. Naopak jakýkoliv neúspěch nebo nedostatek trestního stíhání vyvolává kritiku činnosti policie, státního zastupitelství a soudů. Nápad trestné činnosti vražd v České republice za posledních deset let a j ej ich obj asněnost lze vysledovat z následující tabulky: rok 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 zjištěno skutků 286 277 267 291 313 265 279 234 234 232 objasněnost v % 82,0 86,2 84,6 86,6 86,9 89,0 81,7 85,9 89,7 85,7 (Pramen: Kriminální statistiky Policie ČR) V posledních deseti letech lze konstatovat změny způsobu páchání vražd (tak např. v Praze bylo v letech 1988-1992 spácháno 10,8 % vražd střelnou zbraní, v letech 1993-1997 již 37,8 % a v letech 2002-2003 to bylo 25,2 %), motivů těchto trestných činů, různých sociálních, demografických, psychologických a jiných okolností charakterizujících danou kategorii trestných činů. Způsoby páchání vražd Typické způsoby páchání vražd lze klasifikovat podle různých hledisek. Jedním z nej důležitějších kriminalistických hledisek je existence přípravných jednání. Podle tohoto kritéria lze rozlišovat vraždy s přípravou a vraždy bez přípravy. Vraždy bez přípravy jsou takové vraždy, kdy útok následuje bezprostředně nebo velmi krátce po pachatelově rozhodnutí usmrtit oběť. Jednotlivé metodiky vyšetřování H 44 Metodika vyšetřování vražd Do této kategorie vražd patří i případy, kdy úmysl někoho usmrtit sice pachatel pojme dlouho před provedením útoku jako východisko z vyhrocených interpersonálních vztahů (v některých případech si může i představovat, jak budoucí oběť usmrtí), ale žádné přípravné úkony neprovádí, způsob spáchání nepromýšlí. Svůj úmysl potom pachatel realizuje bezprostředně jako reakci na další vyhrocení situace. Velmi často jde o tzv. vraždy z afektu, páchané v emotivně vyhrocených situacích, kdy pachatelova reakce na podnět je zcela neúmerná situaci (hádky, rodinné rozepře, šikanování rodinných příslušníků, hospodské a jiné rvačky). Po odeznění afektu se pachatel v řadě případů sám ohlásí na polici, spáchá sebevraždu nebo naopak začne provádět i dosti složitá opatření k utajení spáchaného činu. Vraždy nepřipravované se vyznačují těmito charakteristickými znaky: (í podmínky spáchám trestného činu jsou pro pachatele nepříznivé, ä; jsou páchány buď beze zbraně (zardoušením, utlučením, ukopáním apod.) nebo nástrojem, který měl pachatel na místě činu po ruce (kámen, železná tyč, sekera, nůž, kladivo apod.), í* oběť mívá mnohačetná poranění, někdy poranění činí dojem nesmyslné devastace mrtvoly, a vražedný nástroj zůstává často zanechán pachatelem na místě činu, 5. pachatelé předem nepromýšlejí způsob své obhajoby, nepřipravují alibi. O připravovanou vraždu jde tehdy, uplyne-li mezi přijetím rozhodnutí spáchat vraždu a samotným vražedným útokem delší doba, v níž pachatel vyvíjí různé aktivity kusnadnění vraždy a k jejímu utajení. Vraždy předem připravované se vyznačují zpravidla značným stupněm promyšlenosti, přímočarosti a důraznosti útoku pachatele, důslednosti a plánovitosti mající výraz v jednoduchosti jejího provedení. Utajování trestného činu bývá též promyšlené, nebo vražda zůstává podle plánu úmyslně bez utajení (např. vraždy na objednávku, mající charakter popravy na veřejném místě). Přípravná jednání nejčastěji spočívají: s ve výběru vhodné situace ke spáchání vraždy (např. ve volbě místa a času), ii v promyšlení průběhu spáchání a utajení trestného činu (např. ve volbě mechanismu usmrcení, ve výběru a přípravě nástrojů a zbraní, dopravních prostředků, přístupových a odchodových cest, způsobu odstranění mrtvoly, v přípravě alibi atp.) Podle mechanismu usmrcení můžeme rozlišovat vraždy, jejichž příčinou jsou: s; fyzikální faktory, které se dále dělí na faktory - mechanické, jejichž důsledky j sou rány řezné, bodné, střelné, rány způsobené tupým nástrojem a udušení. Ze způsobů udušení se při vraždách vyskytuje strangulace (oběšení, uškrcení, zardoušení), zakrytí zevních dýchacích otvorů a utopeni, - tepelné, jež představuje působení vysokých nebo nízkých teplot, - usmrcení elektrickým proudem, - jaderné záření, •š- chemické faktory, např. použití různých jedů, léků, eventuálně dalších chemikálií ohrožujících život a zdraví a to buď požitím ústy, vdechováním, injekcí, zavedením do některého tělesného otvoru člověka nebo vnějším působením spočívajícím v zasažení povrchu těla (např. politím kyselinou, louhem apod.), kombinace fyzikálních a chemických faktorů, např. použití střel napuštěných jedem, >ř jiné faktory usmrcení, např. ponechání dítěte bez potravy, nepodání inzulínu u diabetes, vyvolání smrtelné infekce apod. Jednotlivé způsoby usmrcení se vyznačují charakteristickými stopami, jejichž znalost je důležitá pro poznání celkového mechanismu trestného činu. Soudně lékařská interpretace příznaků spjatých s jednotlivými smrtícími faktory umožňuje diferencovat povahu a intenzitu pachatelova jednání a někdy i příbuzné mechanismy usmrcení (např. oběšení a uškrcení) a přispět tak k odlišení vraždy od sebevraždy. Způsoby utajování vražd Za typické způsoby utajování vražd lze považovat zejména: a přemístění mrtvoly - jde o přemístění mrtvoly z místa činu na místo jiné, které je např. méně frekventované nebo skryté. Cílem pachatelova jednání je utajit místo činu a tím i svůj vztah k tomuto místu a trestnému činu; í? ukrytí mrtvoly - toto jednání je vedené snahou o získání co největšího časového náskoku, který uplyne od spáchání vraždy do jejího odhalení. Současně se pachatel domnívá, že mrtvola nemusí být vůbec nalezena, případně bude-li nalezena, uplyne tolik času, že již nebude moci být určena dobaani příčina smrti. Nejčastější je zahrabání do země nebo vhození do vody, jiné způsoby (zalití do betonu apod.) jsou vzácné; íí rozčlenění mrtvoly - touto činností chce pachatel zpravidla usnadnit transport, ukrytí nebo zničení mrtvoly. Rozčleňování mrtvoly za tímto účelem se nazývá defenzivní na rozdíl od tzv. ofenzivního rozčleňování, které je součástí vražedného útoku u některých vražd; % ničeni mrtvoly např. spálením, rozpuštěním v žíravinách je velice vzácné; í> ničeni stop; •s ztěžování zjištění identity mrtvoly-jde o činnost směřující ke zničení identifikačních znaků oběti (např. politím mrtvoly benzínem a zapálením, devastací obličeje atp.) nebo o odebrání a ničení osobních dokladů nebo lehce identifikovatelných předmětů (např. snubního prstýnku, hodinek s věnováním atp.); s inscenace jiných skutečností - jde o vědomé jednám pachatele, který zasahuje do důkazní situace s cílem zakrýt pravý stav věci a vzbudit mylnou představu o průběhu vyšetřovaného skutku, o osobě, která ho spáchala nebo o motivech jeho spáchání. Vyskytují se zejména tyto inscenace: Inscenace náhlé nenásilné smrti, spočívaj ící v předstírání smrti vzniklé z přirozených příčin, např. v důsledku nevyléčitelné choroby zemřelého, nedostatečného léčení nebo nedodržování léčebného režimu, stářím, je možná jen ve výjimečných podmínkách (vražda nesmí zanechat na těle oběti příliš zjevné stopy násilí); Jednotlivé metodiky vyšetřování H 44 Metodika vyšetřování vražd inscenace nešťastně náhody spočívá v předstíráni neopatrnosti oběti, jako jsou pády z výšky, usmrcení elektrickým proudem, utopeni atp. V jiných případech se pachatel snaží alespoň o to, aby jeho jednání bylo posuzováno jako jednání nedbalostní, např. při dopravní nehodě, zastřelení při čištění zbraně, zastřelení při lovu zvěře apod.; e: inscenace nutné obrany pachatelem spočívá v předstírám napadení a vlastní obrany proti údajnému útoku oběti. Za tím účelem pachatel vytváří potřebné stopy a k potvrzení věrohodnosti útoku si způsobuje i různá zranění; s inscenace sebevraždy pachatelem využívá skutečnosti, že sebevraždy a vraždy zanechávají mnoho podobných stop; někdy se inscenují i jiné průvodní znaky sebevražd, např. dopis na rozloučenou; & inscenace jiného motivu pachatelem má navodit zdání nepravého motivu činu. Nejčastěji je předstírán loupežný nebo sexuální motiv. Např. pachatel oběti odcizí hodinky nebo šperky, vypáči uzamčenou skříň, obnaží spodní části těla oběti. Odcizených věcí se snaži pachatel zpravidla co nejrychleji zbavit. Pachatelé vražd Další komponentou kriminalistické charakteristiky vražd j e osobnost pachatele. Z výsledků kriminologických výzkumů vyplývají např. tato zjištění: í= vraždy jsou páchány převážně mladými pachateli mezi 18.-30. rokem věku, * pachatelé vražd mají poměrně nízkou úroveň vzdělání, o velkým podílem jsou zastoupeny osoby požívající nadměrně alkoholické nápoje (tak např. v roce 2002 bylo spácháno 24,8 % objasněných vražd pachateli ovlivněnými alkoholem), © značně vysoké je zastoupení psychopatů, přičemž často jde o agresivní a nezdrženlivé psychopaty, ■S značná část pachatelů trpí oligofrenií (slabomyslností), b oproti celkové populaci je mezi pachateli vražd více svobodných a rozvedených než ženatých. Věkové složení pachatelů vražd ilustruje následující graf: 2000 2001 2002 (Zdroj: Kriminální statistiky Policie ČR) 2003 □ 0-15 let m 15-18 let □ 18-20 let H 20-30 let ■ 30-40 let 040-60 let M 60 a více V posledním sledovaném období se množí vraždy na objednávku. Pachatelé těchto vražd se pravděpodobně svými psychickými a sociálními vlastnostmi odlišují od obrazu „tradičního" vraha, avšak k potvrzení této hypotézy prozatím schází výzkumná data. Oběti vražd Důležitou komponentou kriminalistické charakteristiky vražd je i osobnost oběti vraždy. Výsledky viktimologíckých výzkumů jednoznačně dokazují, že v naprosté většině případů vražd existuje blízký vztah mezi obětí a pachatelem vraždy. U vražd na objednávku je tento vztah zprostředkován obvykle následujícím způsobem: 1 osoba X | zprostředkovatel nájemný vrah ú osoba Y - oběť 1 objednává | vraždy 1 vraždu osoby Y I existence konfliktního vztahu mezi X a Y (rodinného, obchodního atp). V řadě případů vražd v rodinném prostředí se oběť významně podílí na vzniku krimino-genní situace (např. týrání a šikanování rodinných příslušníků atp.). Tak např. dvaatřicetiletý muž - alkoholik vždy, když se vracel v podnapilém stavu z restaurace domů, bil svoji ženu a týral děti. Tento stav trval několik let. Když se opět jednoho dne vrátil domů, jeho žena vařila a zrovna krájela maso. Muž v opilosti začal kopat svoji dceru, která byla přítomna v kuchyni. Matka se otočila a svého muže několikrát bodla nožem do oblasti ledvin. Nemalý význam pro spuštění vražedného útoku má i chování oběti před činem a v jeho průběhu. Někdy oběť svým chováním (např. slovní agresí, posměšky apod.) zavdává podnět k vyprovokování útoku proti své osobě, který končí smrtí. Tak např. šestnáctiletý mladík se zamiloval do pětadvacetileté ženy, které jeho dvoření bylo příjemné, ale z chlapce si dělala pouze legraci. Jednoho večera přijala od tohoto chlapce pozvání na schůzku u řeky. Tam se mládenec pokusil ženu přemluvit k pohlavnímu styku. Mladá žena se mu vysmála a údajně řekla: „Ty na mně maturitu skládat nebudeš!". V ten okamžik mládenec uchopil ženu za krk a zardousil ji. U nepřipravovaných vražd má často oběť možnost obrany proti vražednému útoku. Pokud se oběť odhodlá k obraně, podílí se na tvorbě stop trestného činu, které mohou vést k usvědčení pachatele. Oběti přeživší vražedný útok často velmi dobře spolupracují v průběhu vyšetřování při odhalení pachatele a dokázání trestného činu. V poslední době se však v souvislosti s aktivitami organizovaného zločinu množí případy, kdy oběti ze strachu nechtějí s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat. Jednotlivé metodiky vyšetřování H 44 Metodika vyšetřování vražd Motivy vražd Jedním z významných komponentů kriminalistické charakteristiky a faktorem determinujícím způsob spácháni trestného činu vraždy je motiv. Motivů vražedných jednání pachatelů je značné množství a v poslední době lze zaznamenat jisté změny dosud obvyklých motivů. Za klasické motivy vražedných jednání můžeme považovat zejména: motivy vyplývající z konfliktů v mezilidských vztazích (např. vraždy ze žárlivosti, ze msty, z nenávisti), s: motivy zištné (např. vraždy loupežné, vraždy za účelem zmocnění se dědictví), motivy směřující k vyhnutí se trestní odpovědnosti (např. vražda ženy po jejím znásilnění), « motivy sexuální, tzv. vraždy z vilnosti (projev sexuální deviace - sadismu), t; útrpnost (euthanasie), ? obviněný popírá spáchání vraždy (popírá přítomnost na místě činu nebo přiznává svou přítomnost na místě činu, ale událost vysvětluje např. jako nešťastnou náhodu, nutnou obranu, sebevraždu). Q í-f Zvláštnosti předmětu vyšetřování Za typické zvláštnosti předmětu vyšetřování vražd lze považovat zejména: 5 zjišťování totožnosti oběti, 6 zjišťování bezprostřední příčiny smrti a příčinného vztahu mezi úmyslným jednáním pachatele a smrtí člověka, B zjišťování místa a doby smrti, © zjišťování způsobu spáchání a prostředků, kterými byla vražda spáchána, jakož i způsobu utajování spáchaného činu, «• zjišťování, jak bylo naloženo s vražedným nástrojem, jak bylo naloženo s věcmi pocházejícími z trestné činnosti nebo osobními věcmi a doklady oběti, ii způsob obrany oběti a její činnost před spácháním Činu, €« zjišťování motivu vraždy a cíle vraždy, íí zjišťování případné existence osob, které se hodnověrně dozvěděly o přípravě nebo páchání trestného činu vraždy a spáchání nebo dokonání trestného činu nezabránily nebo jej neoznámily, •i zjišťování, zda k vraždě novorozeného dítěte matkou došlo ve stavu rozrušení způsobeném porodem. Zvláštnosti podnětů k vyšetřování Proces vyšetřování vražd začíná zpravidla získáním podnětu obsahujícího určitý stupeň podezření, že byl spáchán trestný čin. Lze důvodně předpokládat, že latence vražd je nepatrná, i když určitou míru latence lze připustit u pohřešovaných osob a vražd novorozených dětí matkou, případně cizinců zdržujících se nelegálně na našem území. Jednotlivé metodiky vyšetrovaní H 44 Metodika vyšetřování vražd Nejčastějšími podněty jsou: ® oznámení občanů o nálezu mrtvoly s příznaky násilného usmrcení, o výskytu části mrtvoly, oznámení vraždy očitým svědkem či svědky, «9 oznámeni občanů o náhlém zmizení (nezvěstnosti) určité osoby za okolností odůvodňujících podezření z úmyslného usmrcení, í> oznámení zdravotnických pracovníků o ošetření osob s vážným zraněním nasvědčujícím tomu, že bylo způsobeno útokem jiné osoby, íí oznámení organizací o okolnostech nasvědčujících spáchání trestného činu, např. podezřelé úmrtí zaměstnance, hosta ubytovacího zařízení apod, e sebeobvinění pachatele vraždy. K sebeobvinění dochází zejména u pachatelů nepřipravovaných vražd, vražd v afektu mezi rodinnými příslušníky, milenci atp. Podávají-li oznámení krátce po spáchám činu, nacházejí se obvykle ve velmi špatném duševním stavu {vedoucím někdy ke spáchání sebevraždy). Při přijímání takového oznámení se doporučuje zajistit přítomnost psychologa nebo psychiatra a pachateli věnovat zvýšenou pozornost, aby nemohlo dojít k sebevraždě nebo pokusu o sebevraždu (např. skokem z okna atp.). Doznání k vraždě se v těchto případech doporučuje zaznamenat nejen protokolárně, ale i pomocí zvukového či obrazového záznamu, zjištění operativně pátracích pracovníků, případně orgánů činných v trestním řizení v souvislosti s výkonem služby nebo při vyšetřování jiné trestné činnosti. Zvláštnosti počátečních úkonů Typické počáteční operativně pátrací a vyšetřovací úkony se liší v závislosti na typických počátečních vyšetřovacích situacích. 1. Případy, kdy mrtvola nebyla nalezena V případech, kdy mrtvola dosud nebyla nalezena, je třeba zaměřit počáteční úkony k nalezení pohřešované osoby. Za typické počáteční úkony lze považovat zejména: Výslech oznamovatele a osob blízkých pohřešované osobě Při výslechu těchto osob je třeba pamatovat, že mezi nimi může být i pachatel vraždy. Proto je vhodné výslechem zjišťovat i jejich vztah k pohřešované osobě, případné konflikty a informace vhodné k prověření jejich alibi atp. Při hodnocení výpovědí je třeba mít na zřeteli, že jejich výpovědi mohou být lživé. Cílem výslechu je zjistit zejména okolnosti a informace o době a okolnostech, za kterých byla pohřešovaná osoba naposledy spatf ena, zj istit podrobný popis pohřešované osoby a jejího oblečení, způsob života, zvyky, styky, vztahy, plány do budoucna, zdravotní stav, informace podporující donměnku, že se mohla stát obětí vraždy. Pátrání po pohřešované osobě Pátrání se nejprve zaměřuje do míst posledního a předpokládaného pobytu pohřešované osoby a postupně podle potřeby se rozšiřuje i do dalších míst. Do pátrání po pohřešované osobě se doporučuje zapojit v co největší míře veřejnost. Ve vymezených prostorách (např. , místa nálezu motorového vozidla, jejímž vlastníkem je pohřešovaný atp.) jsou často organizovány pátrací akce s cílem nalézt pohřešovanou osobu nebo jej í mrtvolu. Přitom se využívá služebních psů, speciální tecriniky, případně požárníků nebo vojenskýchjednotek. Administrativní pátrání je zaměřeno na srovnávání údajů získaných v průběhu pátrání s údaji obsaženými v evidencích neznámých mrtvol a kosterních nálezů. V případě podezření, že některá z mrtvol neznámé totožnosti odpovídá pohřešovanému, je zapotřebí provést úkony k ověření totožnosti. Prohlídky bytu, různých nebytových prostor a pracoviště pohřešované osoby Cílem prohlídky je nalezení možných nebo předpokládaných stop vraždy, případně výhružných dopisů nebo dopisů na rozloučenou, dokladů či poznámek vztahujících se např. k nekalým obchodním transakcím atp. Prohledávají se osobní věci, korespondence, záznamy, telefonní seznamy, úkryty, zkoumají se databáze počítačů a elektronické zápisníky apod. Šetření za účelem zjištění a prověření informací o způsobu života, stycích a majetkových poměrech pohřešované osoby Jde zejména o úkony směřující k odhalení, ziskání a prověření informací o rodinných vztazích, majetkových poměrech, zálibách, zájmech, podnikatelských aktivitách, stycích atp. Zadržení korespondence Korespondenci, která dochází na jméno pohřešované osoby, je nutno analyzovat s cílem rozšířit okruh informací o pohřešovaném, a jeho aktivitách. V případech obdržení dopisu od pohřešovaného je nutno vyšetřit okolnosti jeho odeslání a podrobit jej písmoznaleckému zkoumání. Prověření pravdivosti výpovědí vyslechnutých osob Jde zejména o prověrku údajů o vztazích vyslýchaných osob k pohřešované osobě a prověrku jejich alibi na kritickou dobu atp. 2. Případy, kdy mrtvola byla nalezena V případech, kdy mrtvola byla nalezena, je třeba počáteční úkony zaměřit ke zjištění či ověření totožnosti nalezené mrtvoly a získání informací o příčině a mechanismu usmrcení, případném způsobu spáchání a jeho okolnostech, informace k osobě zemřelého, motivech atp. V těchto případech jsou prvotními úkony zejména: Jednotlivé metodiky vyšetrovaní H 44 Metodika vyšetřování vražd ";Ôbr. 44.2: W^^W^^^^t"^^'^^^M^^:^¥- Výslech oznamovatele Výslech oznamovatele je zaměřen zejména na zjištění, kdy, kde a za jakých okolností oznamovatel mrtvolu nalezl, zda mrtvého zná či nikoliv, zda v okolí nenalezl zbraň nebo něco jiného. V případě, že oznamovatel vyrušil pachatele, směřuje výslech zejména ke zjištění identifikačních znaků pachatele, směr a způsob opuštění místa činu. Pronásledování pachatele Pronásledování pachatele z místa činu nebo pátrání po tzv. horké stopě je prováděno v těch případech, kdy existují vhodné podmínky pro zadržení pachatele krátce po činu. Rekognice mrtvoly Rekognice se provádí za účelem zjištění či ověření totožnosti nalezené mrtvoly. Výslechy příbuzných Výslechy příbuzných a osob blízkých je třeba zaměřit na zjištění informací o způsobu života zemřelého, jeho rodinných poměrech, s kým se stýkal, majetkové poměry, zaměstnáni, podnikatelské aktivity, plány do budoucna, s kým se naposledy setkal, kam odešel, s kým a kde se měl setkat, jaké věci měl při odchodu při sobě, jak byl oblečen, co zamýšlel dělat v nejbližší době. Okruh otázek je natolik široký a závislý na konkrétním případu, že nelze podat jejich vyčerpávající výčet. Ohledání místa Při ohledání místa nálezu mrtvoly a místa činu je třeba myslet na to, že místo nálezu mrtvoly nemusí být místem činu. Za skutečnosti svědčící o tom, že místo nálezu mrtvoly není místem činu, lze považovat zejména: •í< na místě nejsou přiměřeně velké stopy krve, ačkoliv při zjištěné povaze vražedného útoku by musely existovat, * na místě nejsou stopy zápasu, i když vzhledem k povaze případu lze soudit, že se oběť mohla bránit vražednému útoku, detailní popis, co dělal obviněný v den vraždy, aby bylo možno jeho pohyb v kritické době ověřit jinými důkazy, í; mechanismus spáchání vraždy, jakými prostředky, pohyby a intenzitou byl veden útok, jaká byla obrana oběti, íí pohnutku - motiv, i» jednání po spáchání vraždy, jednání k utajování činu, manipulace s mrtvolou, nakládání s odcizenými předměty, zbraní apod. Vzhledem k tomu, že se vraždy odehrávají většinou beze svědků, je možno některé z těchto okolností zjistit pouze z výpovědi pachatele. Taktiku výslechu se doporučuje volit s přihlédnutím ke zvláštnostem vyšetřovaného případu, individualitě obviněného, jeho vztahu k objasnění trestného činu, rozsahu a kvalitě důkazního materiálu. Výslech svědků Pro výslech svědků vražd platí zejména tato specifická doporučení: Svědka je vhodné po příslušném poučení a objasnění předmětu výslechu vyzvat, aby volné vyprávěni zaměřil na skutečnosti předcházející vraždě. Nejprve by svědek, je-li to zapotřebí, měl objasnit svůj vztah k oběti, případně k obviněnému. Dále by měl svědek volně vypovědět, jak a za jakým účelem se dostal na určité místo, co tam dělal a co upoutalo jeho pozornost. Dále se doporučuje vést výslech tak, aby svědek chronologicky popsal sled dalších vnímaných událostí (např.v jakém stavu byla oběť, když ji nalezl, zda se ještě hýbala, případně zda něco neříkala, co dělal svědek) s uvederrím, co vnímal sám a co se dozvěděl od jiných osob. Po monologické části se zpravidla svědkovi pokládají otázky k upřesnění a doplnění jeho výpovědi. Prvý výslech svědků -poškozených (při pokusu vraždy) bývá někdy nesnadný vzhledem k jejich těžkému zdravotnímu stavu (nutný je souhlas lékaře, příp. jeho přítomnost) i proto, že věrohodnost j ej ich výpovědi může být ovlivněna utrpěnou fyzickou újmou, strachem nebo nepřátelstvím k obviněnému. Výslech by měl být krátký, přesně zaměřený k získání informací o pachateli a stručném průběhu děje. V průběhu vyšetřování se zpravidla provádí i výslech blízkých příbuzných oběti zejména k okolnostem vztahujícím se k osobnosti oběti, jejímu vztahu k jiným osobám, stykům, zálibám, způsobu života, rodinným a majetkovým poměrům, zdravotnímu stavu apod. Rekonstrukce trestného činu Rekonstrukce trestného Činu je jedním z typických následných vyšetřovacích úkonů. V průběhu vyšetřování vražd se získá zpravidla velké množství důkazů a jiných informací. K jejich komplexnímu posouzení je rekonstrukce trestného činu obzvláště výhodná. Provádí se zpravidla na základě výpovědi pachatele a s j eho dobrovolnou účastí. Pokud se na vraždě podílelo několik spolupachatelů, rekonstrukce se provádí s každým z nich odděleně. Expertizy Kromě soudně lékařské expertizy, o níž již bylo pojednáno, se takřka ve všech případech vyšetřováni vražd nařizuje zkoumání duševního stavu obviněného, neboť praxe ukazuje, že část pachatelů vražd trpí duševní poruchou a je mezi nimi značný počet psychopatů. Znalci - psychiatři posuzují rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele, motivaci a pohnutky jeho jednání, možnost jeho resocializace. Na komplexním vyšetření duševního stavu pachatele se má podílet též psycholog, u sexuálních vražd též sexuolog. U vraždy novorozeného dítěte matkou je nutno zkoumat, zda šlo o porod či potrat, ve kterém měsíci došlo k porodu (stáří plodu), zda se dítě narodilo živé či mrtvé, zda a jakým způsobem bylo po porodu ošetřeno, zda dítěti byla podána potrava. Určuje se též příčina a doba smrti. Při vyšetřování vražd mohou dále přicházet v úvahu expertizy z oblasti kriminalistické mechanoskopie, trasologie, toxikologie, balistiky, antropometrie, biologie, chemie, písmoznalectví a jiné. Další následné vyšetřovací úkony Zvláštnosti dalších úkonů jsou závislé na individuálnosti případů. Do této skupiny lze obecně zahrnout zvláštnosti provádění, vyšetřovacího pokusu, prověrky výpovědi na místě, domovní prohlídky. Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování a zvláštnosti kriminalistické prevence Vražda je všeobecně pokládána za zvlášť závažný a zavrženíhodný trestný čin, a proto veřejnost projevuje větší zájem a ochotu spolupracovat při pátrání po pachateli a při jeho usvědčování, než je tomu u jiných trestných činů. Nejvíce lze využít pomoc veřejnosti připátránípo neznámém pachateli. Zatím účelem jsou pro veřejnost připravovány pátrací relace v tisku, televizi a rozhlase s žádostí o poskytnutí informací. Tento způsob zapojení veřejnosti do vyšetřování vede často k získám důležitých údajů o výskytu podezřelých osob v blízkosti místa vraždy, k získání popisu těchto osob, popisu a pohybu dopravních prostředků, případně důležitých informací o totožnosti neznámých mrtvol atp. Aktivita veřejnosti je podnícena také tím, že vznikají obavy z možného opakování trestného činu, zejména jde-li o vraždu sexuální či loupežnou. Jednotlivé metodiky vyšetřování H Kriminalistická prevence vražd je velmi obtížná a má jen malé uplatnení. Vraždy jsou motivovány interpersonálními konflikty nebo subjektivními pohnutkami, a proto jsou těžko ovlivnitelné kriminalistickými metodami. Větší naději na úspěch mají opatření policejního nebo jiného bezpečnostního charakteru, např. zesílení hlídkové činnosti na místech, kde lze očekávat opakování útoku dosud nezjištěného pachatele. Literatura BÁRTA, B., POLÁČEK, J., POUPĚ, J. Metodika vyšetřování vražd, sebevražd a podezřelých úmrtí. Praha : Univerzita Karlova, 1968 BOURGOIN, S. Beštiálni vrazi. Plzeň : Nava, 1994 GEBERTH, V. J. Practical Homicide Investigatíon. Tactics, Procedures and Forensic Techniques. 2. vyd. New York: Elsevier, 1993 GIEROWSKI, J. K., JAŠKIEWICZ-OBYDZINSKA, T. (red.) Zabůjcy i ich ofiary, Psychologicztie podstawy profilowania nieznanych sprawców zabójstw. Kraków : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2002 KROULÍK, P. Odhalování a objasňování závažných trestných činů proti životu a zdTavi. Praha : Kriminalisticky ústav VB, 1989 MUSIL, J. a kol. Metodika vyšetřováni jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Univerzita Karlova, 1992 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Praha : Naše vojsko, 1994 OSMANČÍK, O. a kol. Násilná kriminalita. Praha: Institut pro kriminológii a sociální prevenci, 1992 . PINCUS, J. Masoví vrazi. Praha : Lidové noviny, 2002 STREJC, P. Souciní lékařství pro právníky. Praha: C. H. Beck, 2000 ZAPLETAL, J. Úmyslná usmrcení. Kriminologická a trestně právní studie. Praha: Výzkumný ústav Imminologický, 1980 Metodika vyšetřování loupeží S I Kriminalistická charakteristika loupeží Loupež je považována za jeden ze společensky nejzávažnějších trestných činů. Představuje nejen útok na cizí majetek, ale i na tělesnou integritu oběti. Pohrůžka bezprostředního násilí při loupeži může snadno přerůst v brachiální násilí. Přímé útoky na život a zdraví oběti s cílem zmocnit se cizí věci nabývají často takové intenzity, že jsou příčinou smrti napadené oběti,bez ohledu na výši způsobené škody. Spáchání loupeže vyvolává u obyvatel silný pocit ohrožení, narušuje normální chod společenského života a snižuje j eho kvalitu. Protože loupežím se dostává značné publicity ve veřejných sdělovacích prostředcích, může vést zvyšující se počet loupeží k neadekvátním obavám o život a majetek obyvatelstva na určitém teritoriu nebo u určité profese. Neuspokojivý vývoj v posledních letech vykazuje nejen frekvence loupeží, ale též jejich nízká objasněnost, jak vyplývá z následující tabulky: rok 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 zjištěno skutků 4 109 3 826 3 978 4 281 4 751 4 306 4 817 4 699 4 372 5 468 5 508 objasněnost v % 37 43 44 46 42 43 39 38 41 45 42 (Pramen: Kriminální statistika Policie ČR) Kriminální situace Kriminální situaci, ve které probíhá loupež, tvoří zejména: s charakter místa činu (např. zda je místo činu ve velkoměstské aglomeraci či na místě s menší koncentrací obyvatel, zdaje místo v exteriéru či interiéru atp.), £• doba spáchání loupeže, * charakter napadených osob (např. ozbrojený a řádně vycvičený ochránce, nemocná přestárlá osoba, osoba v podnapilém stavu atp.). Pachatelé se mohou kriminální situaci přizpůsobit (např. získat informace o charakteru napadeného objektu, přesně naplánovat loupež v určitém čase, opatřit účinné zbraně, připravit odchodovou cestu atp.), mohou situaci využít (např. zaútočit na opilého člověka atp.) nebo mohou situaci ovlivnit (např. vylákat osobu na odlehlé místo pod příslibem poskytnutí sexuálních služeb atp.). Jednotlivé metodiky vyšetrovaní H Způsoby páchání Způsoby páchaní loupeží lze klasifikovat podle různých hledisek. Za základní kritérium klasifikace loupeží lze považovat intenzitu agrese a charakter napadeného objektu. Dalším kritériem klasifikace může být např. existence předchozího kontaktu pachatel - oběť. Podle intenzity agrese lze vymezit následující druhy loupeží: « loupeže'páchané použitím pohrůžky bezprostředního násilí (napi. pachatel namíří zbraň na přepadenou osobu a vyzve jí, aby mu vydala peněžní hotovost), loupeže páchané užitím přímého fyzického násilí, •í loupeže páchané uvedením osoby do stavu bezbrannosti lstí (např. pachatel namíchá do nápoje silný uspávací prostředek s úmyslem zmocnit se cizí věci v době, kdy oběť bude omámená účinky podané látky). Uvedené skupiny trestných činů loupeží se od sebe výrazně odlišují v operacionální složce způsobu spáchání. Tím jsou determinovány i stopy. Tak v prvním případě jsou k dispozici zejména stopy ve vědomí osob a věcné důkazy, kterými mohou být věci pocházející z trestné činnosti, zbraně zajištěné u pachatele, případně stopy materiální svědčící o přítomnosti pachatele na místě činu nebo v jeho bezprostřední blízkosti (např. pachatel ěekal na oběť nedaleko místa činu a zanechal na tomto místě např. nedopalky cigaret, stopy obuvi). Ve druhém případě se užití přímého fyzického násilí projevuje v celé řadě stop materiálních (např. bodné, řezné, tržné či střelné rány a zhmožděniny na těle oběti, stopy či mikrostopy na oděvu oběti, v některých případech i stopy na místě činu nebo v jeho bezprostředním okolí, stopy po obraně na těle pachatele). Ve třetím případě jsou materiální stopy sice vzácné, ale zkoumáním tělních tekutin poškozeného nebo zbytků konzumovaných nápojů ve sklenkách atp. lze prokázat použití uspávacího prostředku. Podle charakteru napadeného objektu můžeme rozlišovat loupežná přepadení peněžních ústavů, přepravy peněz, obchodů, provozoven a jiných živnostenských prostor, bytových prostor, dopravních prostředků a loupežná přepadení prostá (např. loupežná přepadení občanů v parku nebo na ulici, která obvykle nevyžadují zvláštní přípravné činnosti). Podle existence předchozího kontaktu pachatel - oběť dělíme loupeže do následujících skupin: 1. Loupeže bez předchozího kontaktu: a) napadení ze zálohy (pachatel je až do posledního okamžiku skrytý, k oběti se priblí/í nejčastěji zezadu nebo z boku a překvapivým útokem ji ochromí; oběť nemá zpravidla reálnou možnost se bránit a není schopna popsat pachatele; často vedou tyto útoky k bezvědomí oběti, nezřídka ji ohrožují na životě), 45 Metodika vyšetřování loupeží b) frontální napadení (tyto způsoby napadení mají různé varianty, společným znakem je napadení zepředu, kdy oběť má možnost vnímat útočníky a v některých případech může obranou odvrátit útok). 2. Loupež po předchozím kontaktuj charakteristická tím, že oběť se před vlastní loupeží zdržovala dobrovolně ve společnosti pachatele. Pachatel tento předchozí kontakt někdy navazuje již s loupežným úmyslem, jindy tento úmysl pojme až v průběhu předchozího styku. V rámci této skupiny lze rozeznávat následující varianty: f; po společné konzumaci alkoholu, i; v souvislosti s provozováním prostituce, i- po předchozím klamavém jednám (např. oběť je vylákána na obchodní jednání s vidinou „zaruěeně výhodné investice" a na místě jednání je napadena pachateli, kteří se zmocní peněžní hotovosti, motorového vozidla atp. Loupeže uvedeného charakteru se často vyznačují brutalitou a často vedou k usmrcení oběti). Významnou věcnou komponentou ve způsobu spáchání loupeží je použití zbraně. V České republice osciluje počet loupeží spáchaných se zbraní kolem 10 %, což dokumentuje schéma VIII. 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 {Pramen: Kriminální statistika Policie ČR) Stále častěji se vyslcytující komponentou způsobu spáchání loupeží jsou přípravná jednání spočívající zejména: s v „typování" vhodné oběti nebo objektu včetně získávání informací o oběti či objektu, v, v plánování činu se spolupachateli, s v obhlídce místa činu, » v opatřování zbraně, dopravních prostředků, převleků, maskování. Jednotlivé metodiky vyšetřování H * 45 Metodika vyšetřování loupeží Pachatelé loupeží Statistická data dokládají, že pachatelé objasněných loupeží jsou převážně mladé osoby do třiceti let. Jak lze usuzovat ze schématu IX, významný je též podíl stíhaných pachatelů ve věku do dvaceti let. Schéma IX: Věkové složeni pachatelů objasněných loupeží v České republice (1996- -: 2003). : -, . - ■; ■■■;.;;.í: 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 (Pramen: Kriminální statistika Policie ČR) Podíl žen na celkovém počtu pachatelů stíhaných pro trestné činy loupeže dlouhodobě osciluje kolem 7 % (pro ženy je typické uvedení do stavu bezbrannosti lstí nebo využití ženy ke spolupachatelství jako tzv. „volavka"). ■' "; V posledních deseti letech se mezi pachateli trestných činů loupeží stále častěji objevují cizí státní příslušníci. Oběti loupeží Oběťmi loupeží jsou nejčastěji muži (70 %), podíl ženských obětí se v posledních letech mírně zvýšil. Oběti loupeží se podílejí svým jednáním jak na způsobu spáchání a úspěšnosti loupeží, tak na tvorbě stop, např. při obraně. S £ Typické stopy Typickými stopami loupeží j sou zejména stopy ve vědomi. Tato skutečnost vyplývá z faktu, že ve většině případů loupežných přepadení oběť přišla nutně s pachatelem do styku ' á měla možnost si zapamatovat jeho podobu (jistou výjimku tvoří přepadení ze zálohy). Předpokladem pro vznik kvalitního vjemu (zejména u očitých svědků) a dobré zapamatování podoby pachatele, jakož i průběhu loupeže, je fakt, že loupež je nápadnou a neobvyklou událostí, která vzbudí živou pozornost. Vedle toho se však uplatňují i některé negativní faktory, působící hlavně na oběť, které j sou příčinami deformací vznikaj ících v jednotlivých etapách formování svědecké výpovědi. Negativně se projeví tzv. výběrovost'vnímání, kdy oběť vnímá zejména předmět (zbraň), který ohrožuje jeho život. Při výslechu dokáže přesně popsat zbraň, pachatele popsat nedokáže. Jindy vznikaj í deformace v etapě znovuvybavem události, kdy u oběti z důvodu traumatizuj ících prožitků může dojít k amnézii atp. Nejvíce materiálních stop se zpravidla vyskytuje při použití fyzického násilí. Uvedení do stavu bezbrannosti lstí a pohrůžky bezprostředního násilí zanechávají zpravidla stop méně. Materiální stopy trestného činu se nacházejí zejména: €t na místě činu (stopy krve, sliny na nedopalcích cigaret, nábojnice, zbraně nebo jiné předměty, pachové stopy, trasologické stopy, knoflíky z oděvu, stopy střelby atp.), * na těle oběti a oděvu (např. řezné, bodné, zhmožděné a střelné rány, pohmožděniny a jiná zranění, kontaktní mikrostopy atp.), ti na těle pachatele a jeho oděvu (např. stopy po obraně oběti, kontakmí mikrostopy, krevní stříkance, vlasy, povýstřelové zplodiny, stopy barvy z nástražných zabezpečovacích prostředků atp.), * na předmětech použitých k loupeži (např. na maskovacích kuklách zejména vlasy, na noži krev oběti, na střelných zbraních povýstřelové zplodiny atp.). Jako důležité věcné důkazy slouži též odcizené věci, zbraně, jimiž byla loupež spáchána, dopravní prostředky použité při loupeži, části lepících pásek použitých ke spoutání oběti atd. i Typické vyšetřovací situace Za typické počáteční situace při vyšetřování loupeží lze považovat následující situace: a) Zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin loupeže, pachatel nebo spolupachatel byl zajištěn na místě činu nebo v jeho bezprostřední blízkosti V případě této vyšetřovací situace přechází vyšetřování přímo do své druhé fáze (fáze rozvinutého dokazování1! sdělením obvinění nachateli. nebo alesnoň některému ze Jednotlivé metodiky vyšetřování H 45 Metodika vyšetřování loupeží spolupachatelů. Vyšetřování je tedy zaměřováno na shromažďování důkazů prokazujících místní, časové a příčinné souvislosti mezi jednáním pachatelů a spáchaným trestným činem a j eho následky. Pokud nejsou zadrženi všichni pachatelé, probíhá současně shromažďování informaci ke ztotožnění dalších pachatelů apátrání po pachatelích, případně po dopravních a jiných prostředcích použitých k loupeží nebo po věcech pocházejících z trestné činností. b) Zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin loupeže, pachatel nebo spolupachatel byl usmrcen (těžce zraněn) na místě činu nebo v jeho bezprostřední blízkosti v důsledku obrany napadeného V tomto případě se jedná o variantu vyšetřovací situace předcházející. Její zvláštností je skutečnost, že kromě shromažďování důkazů o trestném činu loupeže je třeba shromáždit důkazy potvrzujicí či vyvracející důvodnost podmíneknutné obrany (hrozící nebo trvající útok na život, zdraví a majetek), jakož i důkazy, na jejichž základě lze posoudit stupeň přiměřenosti obrany ke způsobu útoku. c) Zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin loupeže, avšak nedovolují vyslovit důvodné podezření, že tento čin spáchala určitá osoba, údaje ke zjištění totožnosti pachatele (pachatelů) jsou k dispozici Jde zejména o případy, kdy je znám popis pachatele (pachatelů), je vytvořen pravděpodobný portrét pachatele, nebo jek dispozici záznam z bezpečnostních kamer objektu, ve kterém došlo k loupeži atp. V těchto případech je proces vyšetřování zaměřen k zadokumentování pramenů důkazů, zjištění totožnosti pachatelů a vypátrání jejich pobytu, zjištění identifikačních znaků věcí pocházejících z loupeže, případně identifikačních znaků prostředků použitých k loupeži a pátrání po nich. d) Zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin loupeže, informace o identifikačních znacích pachatele (pachatelů) nejsou k dispozici nebo jsou pouze povrchní, identifikační znaky odcizených věcí nejsou k dispozici V těchto případech je vyšetřování v počáteční etapě zaměřeno na zadokumentováni dosažitelných pramenů důkazů, získání informací o identifikačních znacích pachatelů, typování možných pachatelů, získání informací o identifikačních znacích věcí pocházejících z trestné činnosti, prostředků použitých ke spácháni loupeže a pátrání po nich. e) Zjištěné skutečnosti (kromě výpovědi oběti) nenasvědčují tomu, že se stal trestný čin, informace ke zjištění totožnosti pachatele nejsou k dispozici, identifikační znaky odcizených věcí se nedaří zjistit Jde zejména o případy, kdy poškozený oznámí loupež se značným opožděním, neví, kde přesně k loupeži došlo, v jeho výpovědi jsou závažné logické rozpory, na místě činu při jeho ohledám jsou zjištěny negativní okolnosti, informace zjištěné šetřením na místě av jeho blízkosti jsou v rozporu s výpovědí oznamovatele atp. V těchto případech se v počáteční etapě veškeré úsilí zaměří na zjišťování pramenů důkazů podporujících či vyvracejících výpověď oznamovatele, vypracování časového snímku pohybu oběti před loupeží, zjišťování osobních poměrů oznamovatele, případně stavu hospodaření organizace, která byla loupežně přepadena (např. zda v pokladně mohla být, resp. byla peněžní hotovost v určité výši, zda zaměstnanci nezpůsobili organizaci finanční ztráty, případně jiný motiv, který by mohl vést k inscenaci či fingování loupeže atp.), důsledné prověření výpovědi oznamovatele všemi dostupnými prostředky. Zvláštností předmětu vyšetřování Trestný čin loupeže představuje útok na dva zákonem chráněné objekty, jimiž jsou svoboda člověka a majetek. Z uvedeného vyplývá, že kromě skutečností uváděných v § 89 odst, 1 TrŘ je třeba zjišťovat a dokazovat zejména: použití fyzického násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo uvedení osoby do stavu bezbrannosti lstí s úmyslem zmocnit se cizí věci, i> specifikaci předmětu zájmu pachatele (čeho se pachatel zmocnil nebo čeho se měl v úmyslu zmocnit), «; vlastnický vztah k věci, která byla předmětem zájmu pachatele (pachatel se může hájit tvrzením, že věc, kterou chtěl získat, není cizí věcí, ale majetkem pachatele), í? jakým způsobem a jakými prostředky byla realizována hrozba bezprostředního násilí, fyzického násilí nebo jakými prostředky byla oběť uvedena do stavu bezbrannosti lstí, ís za jakých okolností k loupeži došlo, s jakou tělesnou újmu utrpěla oběť, jaké jsou její následky, výše způsobené škody, <» přípravná jednání předcházející loupeži (např. od koho a jak byly opatřeny zbraně a jiné prostředky použité k loupeží, kdo podal informace potřebné k provedení loupeže, jakým způsobem byly opatřovány nezbytné informace o objektu atp.), >* zda se jednalo o organizovanou skupinu či zločinné spolčení, s kdo organizoval loupež, rozdělení úloh spolupachatelů, kdo z osob, které se přímo na loupeži nepodílely, věděl o přípravě a dokonání loupeže, f* obsah plánu loupeže a obsah dohody o intenzitě násilí (např. zda byli spolupachatelé alespoň srozuměni s tím, že v případě odporu oběti bude usmrcena atp.), ti jak bylo naloženo s věcmi pocházejícími z trestné činnosti (kde se nacházejí, kdo je má v držení, zda ví, že se jedná o věci pocházející z loupeže atp.), jaké byly motivy inscenace loupeže atd. Jednotlivé metodiky vyšetřování H 45 Metodika vyšetřováni loupeží Zvláštnosti podnětů k vyšetřování Typickým podnětem u trestných činů loupeží je telefonické nebo ústní oznámení podávané poškozeným, svědky nebo zdravotoickými zařízeními. Nejčastěji je již z takového oznámení zřejmé, že podezření ze spáchání trestného činu je dostatečně odůvodněno. Oznámení obvykle obsahují i informace vhodné k pátrání po horké stopě. Nejasná a neúplná bývají oznámení těžce zraněných a podnapilých osob, což nesmí být důvodem odkladu okamžitě realizovatelných úkonů (ohledání místa činu, operativní šetření na místě a v jeho blízkosti, pronásledování pachatele po horké stopě atp.). Nepravdivá oznámení (inscenace, fingováni loupeže) nejsou sice častá, ale jejich vyvracení je velmi nesnadné. Při inscenaci loupeže oznamovatel zpravidla vytváří umělé stopy loupeže (např. si potrhá a umaže oděv, způsobí si odřeniny a škrábance). Motivem k inscenaci bývá zejména snaha o zakrytí manka, snaha o zmocnění se svěřených hodnot, někdy též zakrytí ztráty, propití peněz, zpronevěry. V takových případech inscenátor zpravidla nikoho neoznačí jako pachatele a jeho popis si zcela vymyslí.Vzácně se však lze setkat i s případy lživého obvinění konkrétní osoby, motivovanými mstou nebo snahou přivlastnit si údajně odcizenou věc. Podnětem k zahájení vyšetřování loupežných vražd bývá nejčastěji nález mrtvoly. Zvláštnosti počátečních úkonů Výslech oznamovatele Výslech oznamovatele (obvykle oběti) bývá zpravidla prvním zdrojem informací o loupeži. Při výslechu je třeba se zaměřit zejména na tyto otázky: e proč a za jakých okolností byl oznamovatel (poškozený) na místě činu nebo jak se na místo činu dostal, % jakých věcí se pachatelé zmocnili, popis a množství, * doba spáchám loupeže, 8 odkud a jak se na místě objevil pachatel, případně kde s ním navázal poškozený kontakt, ••i co předcházelo loupeži, *, popis pachatele, popis motorového vozidla použitého při loupeži, e způsob spáchání, zejména doslovný obsah výhružek, druh a intenzita použitého násilí, zbraně, dopravních prostředků atp., e zda byly na místě činu další osoby, jejich chování, s chováni poškozeného během činu (např. způsob obrany či odporu, volání o pomoc, zda mohl pachateli způsobit zranění, poškodit oděv), €• jak se pachatel vzdálil z místa loupeže, jak se vzdálil z místa činu poškozený a co dělal poté, «. co je poškozenému známo o způsobu spáchání a případně i o možném pachateli (např. zda se o odcizené věci někdo konkrétně nezajímal, nesnažil se o odkoupení sbírek nebo jejich částí, zda neodpovídal na inzerát, zda sám neinzeroval, kdo věděl, že v určitou dobu odnáší peněžní hotovost a kam, zda někdo neznámý v době před vloupáním netelefonoval do jeho bytu atp.). Prohlídky Domovní a osobní prohlídka nebo prohlídka jiných prostor je typickým počátečním úkonem v případech zadržení podezřelé osoby na místě činu nebo v jeho bezprostřední blízkosti, jakož i v případech, kdy j e důvodné podezření, že se v určitém objektu nacházejí věci důležité pro trestní řízení. Zvláštnosti vyšetřovacích verzí a plánování vyšetřování Při vyšetřování krádeží se v počáteční fázi vyšetřování vytyčují zejména vyšetřovací verze: - k faktu, zda se skutek stal (zda nejde o inscenaci), w ke způsobu spáchání a motivu krádeže (motiv krádeže nemusí být vždy zištný, jak se často domníváme), e< k okruhu možných pachatelů a ke stupni jejich organizovanosti (např. vzhledem 1, m^„ómn in+nlin nai-hotp\e> k nanaHpnŔmn nhielítu nebo odcizeným VČCem). Často jsou vytyčovány i pátrací verze k určení možných míst výskytu odcizených věcí, případně k určení místa, kde se zdržuje nebo ukrývá obviněná osoba. Zvláštnosti plánování a organizace vyšetřovaní krádeží vyplývají zejména z té skutečnosti, že krádeže j sou páchány často sériově na různých teritoriích. V takových případech se kladou značné nároky na spolupráci vyšetřovatelů s orgány kriminální policie často v rámci i několika okresů či krajů. Plán vyšetřování se tvoří v úzké součinnosti s operativně pátracími orgány a často i za spoluúčasti dalších služeb policie, celníků a dalších spolupracujících subjektů. 3 / Zvláštnosti následných úkonů Výslech obviněného Výslechem obviněného je třeba objasnit zejména způsob spáchání krádeže, případné spoíupachatelství a rozdělení rolí, charakter nástrojů použitých k překonání překážek a místo jejich úkrytu, charakter a množství odcizených věcí, jak bylo s věcmi naloženo atp. Proto má být výslech dostatečně detailní, aby uváděná fakta bylo možno prověřit, případně objektivizovat provedením dalších vyšetřovacích úkonů. Tvrdošíjné zapírání je pro pachatele krádeží příznačné. Často se setkáváme se snahou pachatelů svalit vinu na někohojmého nebo tvrdit, že věc nebyla proti krádeži dostatečně zajištěna a mohl ji odcizit kdokoli. Složitá důkazní situace vzniká u pachatelů recidivistů, kteří představují největší procento pachatelů krádeže. Ti mají mnohdy připravené lživé alibi, případně doznávají trestné činy, které objektivně nemohli spáchat, aby v řízení před soudem zpochybnili objektivitu vyšetřování, případně dovedně zpochybňují dosud shromážděné důkazy. Tak např. pachatel série vloupání při výslechu spontánně uvedl, že v době od 3. 8. do 5. 8. 1998 vnikl do budovy Obvodního úřadu v Praze 2 tím způsobem, že vylezl po lešení do druhého patra a tam se pokusil vloupat do j edné z kanceláří, přičemž byl vyrušen hlídačem a uprchl. Při prověrce vyšetřovatel zjistil, že tato skutečnost nebyla hlášena na oddělení Policie ČR a že v uvedené době u budovy úřadu žádné lešení nebylo postaveno. Obviněný poté přiznai, že si věc vymyslel. Při vyšetřování krádeží se lze setkat i s nepravdivými doznáními motivovanými snahou utajit jinou závažnější trestnou činnost, spáchanou ve stejné době. Proto je třeba výpovědí obviněných řádně prověřit a případně objektivizovat prověrkou výpovědi na místě. Taktiku výslechu j e třeba založit na požadavku podrobného vylíčení událostí v průběhu monologu (při sériových krádežích požadovat vylíčení v časovém a logickém sledu jednotlivých případů) s konkretizací faktů, které je možno prověřit dalšími úkony. Lživé výpovědi je nutno vyvracet předkládáním důkazů buď podle narůstající síly nebo v logickém sledu. Jednotlivé metodiky vyšetřování H 46 Metodika vyšetřování krádeží Výslech svědků Výslech svědka - poškozeného je třeba zaměřit na objasnění času a místa krádeže, zabezpečení odcizené věci nebo napadeného objektu (způsob aktivní ápasivní ochrany), okolnosti spáchání krádeže, okolnosti, za kterých byla krádež zj ištěna, na přesný popis odcizených věcí a odhad výše způsobené škody. V této souvislosti je potřeba upozornit na skutečnost, že někteří poškození se snaží zveličovat způsobenou škodu, udávají větší počet odcizených věcí, případně větší finanční částky v úmyslu získat výhody při náhradě škody. Výslechy očitých svědků se zaměřují zejména na zjištění okolností jejich přítomnosti na místě činu, na průběh trestné činnosti, popis pachatelů, jejich jednání po spáchání skutku. Výslechy svědků, kteří viděli u obviněného odcizené věci po spáchání trestného činu, je třeba zaměřit na okolnosti tohoto pozorování, na popis identifikačních znaků věcí a na objasnění dalších významných skutečností. U ostatních svědků (příbuzných a známých pachatele, pracovníků obchodů, restaurací apod.) mohou být výslechem zjišťovány informace týkající se způsobu života a finanční situace obviněného, informace k místu možného úkrytu nebo odbytu odcizených věcí, ke stykům obviněného atp. Expertizy Expertizy se při vyšetřování krádeží nařizují zejména za účelem: # identifikace pachatele podle zanechaných daktyloskopických stop (expertiza z oboru daktyloskopie), .* identifikace nástrojů a dopravních prostředků použitých ke spáchání trestného činu (expertiza z oboru mechanoskopie a trasologie), as identifikace odcizených věcí (např. zjištěním odstraněných čísel na kovových materiálech expertizou z oboru kriminalistické metalografie), €• stanovení výše škod (expertiza z oboru zboiíznaiectví). Rekognice Typickým objektem rekognice u krádeží jsou věci pocházející z trestné činnosti. Rekognice pachatele se při vyšetřování krádeží uskutečňuje sporadicky, protože pachatel je zřídkakdy spatřen nějakými svědky. Přirekognici odcizených věcíjepoznávající osobou zpravidla poškozený, který v případě zajištění odcizených věcí určuje ty, které byly odcizeny z jeho vlastnictví. Poznávání těchto věcí je opřeno o specifické znaky vzniklé opotřebením a používáním, případně vlastním označeiiím. Takto zdůvodněnou individuálnost objektu je nutno zadokumentovat ve výpovědi poškozeného ještě před provedením rekognice. V protokolu o rekognici je třeba odkázat na znaky, podle kterých poškozená osoba poznala svůj majetek. Vyšetřovací pokus Vyšetřovací pokus přichází do úvahy při prověrce objektivních možností průběhu určitých jevů nebo vykonáni určitých úkonů. Jde např. o experiment prokazující, zda určité množství výrobků je možno přemístit konkrétním dopravním prostředkem nebo zda lze určitým způsobem překonat zabezpečovací zařízení objektu, pronést odcizené věci oknem, kterým údajně vnikl pachatel do objektu atp. ■í. Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování a zvláštností kriminalistické prevence Největší možnosti pro zapojení veřejnosti do vyšetřování jsou především při pátrání po odcizených věcech. Informace o odcizených věcech i věcech zajištěných orgány policie, u kterých není znám původ a majitel, je nutno opatřovat v širokém okruhu obyvatelstva, zejména prostřednictvím pátracích relací ve veřejných sdělovacích prostředcích. Spoluprací s veřejností lze získat řadu cenných informací o podezřelých osobách, které se v kritické době pohybovaly na místě činu nebo v jeho bezprostředním okolí (např. obhlížely napadený objekt, nesly určitá zavazadla apod.). Při vyšetřování krádeží veřejnost spolupracuje poměrně ochotně a významnou mírou se podílí při odhalování pachatelů. Kriminalistická prevence má zejména u případů krádeží vloupáním široké uplatnění. Jednou z možností je instalace dokonalých technických zabezpečovacích zařízení, která signalizují vniknutí do objektu. U těch objektů, které bývají často napadány vloupáním, je možné provést napojení signalizačního zařízení na tzv. pulty centralizované ochrany na policejních služebnách nebo pracovištích civilních bezpečnostních služeb. Rovněž proti krádežím vloupáním do osobních automobilů a dalších dopravních prostředků je k dispozici mnoho druhů zabezpečovacích a signalizačních zařízení. Preventivní význam má i seznamování veřejnosti s některými způsoby páchání krádeží. Při zveřejňování takových informací je však třeba dbát na vhodné omezení informací, aby se uvedená oznámení nestala návodem pro potenciální pachatele. Literatura MALY, F. Práce s informacemi vycházejícími „od místa činu" a „od věcí" souvisejících s objasňováním krádeží vloupáním do bytu. Kriminalistický sborník 1990, č. 4, s. 186- í 92 MUSIL, J. a kol. Metodika vyšetřovaní jednotlivých druhů trestných činů. 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1993 PENZEŠ, L. Metodika vyšetřování krádeží. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK, 1972 RAK, R. a kol. Krádeže vozidel. Odhalováni, vyšetřováni a prevence. Brno : CERM, 200 í TALLO, A. (red.) Identifikácia odcudzených motorových vozidiel. Zborník. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2000 TALLO, A. Automobilová kriminalita v Európe. Bratislava ; Akadémia Policajného zboru, 2001 Jednotlivé metodiky vyšetřování H 47 Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů Q í Kriminalistická charakteristika sexuálních trestných v. O cínu Pojmovým znakem sexuálních trestných činů je jejich souvislost s uspokojováním pohlavního pudu pachatele. Mezi sexuální trestné činy řadíme zejména ty, které trestní zákon kvalifikuje jako trestné činy proti lidské důstojnosti (§ 241-246 TrZ), některé případy trestných činů proti svobodě (např. § 231, 235 TrZ) a v určitých případech i další trestné činy (např. výtržnictví podle § 202 TrZ formou exhibicionismu, svádění k pohlavnímu styku podle § 217a TrZ). Nejzávažnějšími anejfrekventovanějšími jsou trestné Činy znásilnění (§ 241 TrZ) a pohlavního zneužívání {§ 242, 243 TrZ). Vývojový trend v této oblasti kriminality lze doložit počtem stíhaných a objasněných trestných činů v ČR v letech 1993-2003: Znásilnění rok 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 zjištěno skutků 760 736 726 678 655 675 634 500 562 653 646 objasněnost v % 76 78 80 83 81 80 83 82 83 77 76 Pohlavní zneužívání rok 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 zjištěno skutků 993 1 001 1 209 1 316 992 1 404 1 111 940 913 1 011 889 objasněnost v % 87 91 92 93 94 96 99 94 95 90 90 (Pramen: Kriminální statistika Policie ČR) V posledních letech lze zaznamenat výskyt sexuálních trestných činů v souvislostí s provozováním prostituce, dětské prostituce a dětské pornografie organizované kriminálním podsvětím. Typické způsoby páchání sexuálních trestných činů Pro klasifikaci způsobů páchání této kategorie trestných činů je často využíváno jako kritprinm delfíní věk nacbatele a věk oběti: rjodle tohoto kritéria můžeme rozlišovat: a) Sexuální trestné činy páchané mezi dospělými Do této kategorie zahrnujeme trestné činy, jejichž pachatel i oběť jsou starší osmnácti let. Typickými znaky způsobu páchání této skupiny trestných činů je použití násilí, hrozby bezprostředního násilí nebo uvedení oběti do stavu bezbrannosti (podáním omamných prostředků nebo alkoholu) a využití tohoto stavu. V kriminalistické praxi se setkáváme zejména s těmito formami: si Mezi pachatelem a obětí existuje určitý vztah (kamarádský, pracovní, příbuzenský apod.), pachatel využívá tohoto vztahu, aby vylákal oběť na určité místo a zde použitím násilí nebo hrozby bezprostředního násilí dosáhne pohlavního styku. V některých případech takovou osobu uvede do stavu bezbrannosti a tohoto stavu využije. Tak např. B. B. pozval svoji spolupracovnici na návštěvu do svého bytu, kde ji opakovaně brutálně znásilnil a způsobil jí ublížení na zdraví. Poté ji pustil domů. C« Pachatel naváže povrchní známost a oběti nabídne svezení automobilem, doprovod po zábavě domů apod. Po dobrovolném přijetí návrhu se pachatel ve vhodném okamžiku pokusí o pohlavní styk. Setká-li se s odporem, použije násilí různé intenzity, nebo hrozby bezprostředního násilí. Tak např. ve večerních hodinách F. H. navázal na stanici autobusu rozhovor s J. P. a po krátké rozmluvě ji pozval do svého bytu na sklenku koňaku. J. P. pozvání přijala a v bytě byla pachatelem znásilněna. V jiném případě řidič TIR navázal známost se ženou v motorestu. Pozval ji k sobě na pokoj a když se probudil, měl zavázaná ústa i oči, nahý byl připoután za ruce i nohy k posteli. Čtyřiadvacet hodin byl nucen čtyřmi ženami k pohlavnímu styku pod pohrůžkou kastrace. *> Pachatel v úmyslu vyhledat vhodnou oběť prochází místa, kde se mohou vyskytovat osamělé ženy, které bez předchozího kontaktu přímo napadá a na místě znásilňuje za použití často brutálního násilí, nebo hrozby zbraní, které neváhá použít. Tak např. S. P. procházel v dopoledních hodinách ulicemi Prahy s úmyslem znásilnit nějakou ženu. Když v Praze 2 spatřil poštovní doručovatelku, začal ji sledovat. Když zašla do jednoho z domů, vstoupil za ní. Pod pohrůžkou zabití nožem odvedl ženu do sklepa, kde jí poručil, aby se svlékla a vykonal na ní soulož. Stejným způsobem znásilnil devět žen. Dvě ženy, které se pokusily klást odpor, zavraždil. b) Sexuální trestné činy páchané mezi dospívající mládeží Do této kategorie trestných činů zahrnuj eme sexuální delikty páchané mezi adolescenty; typický pachatel této kategorie deliktů je ve věku kolem šestnácti let a oběť je mladší patnácti let (zpravidla 13-15 let). Zvláštností této skupiny trestných činů je, že k násilí často vůbec nedochází, pohlavní styk je uskutečňován po vzájemné dohodě, mezi osobami na deliktu zúčastněnými j sou často úzké citové vztahy. Často je zaznamenáno i požití alkoholu. Jednotlivé metodiky vyšetřování H 47 Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů Setkáváme se např. s těmito způsoby páchání: C» Skupina mladých lidí ve věku 13-16 let, kteří se vzájemně znají, uspořádá večírek v bytě či na chatě. V rámci „zábavy" pak dochází k pohlavnímu styku mezi osobami mladšími patnácti let a osobami staršími 15 let. Šestnáctiletá M. F. se tři dny před Silvestrem seznámila přes svou kamarádku s patnáctiletým A. K. a čtrnáctiletým H. B. Společně v bytě kamarádky oslavovali Silvestra. V ranních hodinách M. F. vyzvala H. B., aby ji líbal. Oba byli aktivní v různých intimnostech. M. F. se vysvlékla ze šatů a začala vysvlékat i H. B. Poté došlo mezi nimi k pohlavnímu styku, po kterém oba toužili. © Předčasně zralá dívka nebo chlapec se zamilují do staršího kamaráda či spolužáka, udržují spolu známost a nakonec dojde mezi nimi k pohlavnímu styku. c) Sexuální trestné činy páchané na mládeži Do této kategorie sexuálních trestných činů zahrnujeme trestné činy, jejichž pachatel je dospělý a oběť je mladší patnácti let. V této skupině se setkáváme se znaky způsobu páchání charakteristickými pro trestnou činnost mezi dospělými, jimiž jsou násilí, hrozba násilím a přivedení oběti do stavu bezbrannosti (tak např. zaměstnanec kina vlákal nezletilce do promítací kabiny kina, kde jej zneužil a ve strachu z prozrazení jej usmrtil), tak i se znaky specifickými. Takovými specifickými znaky jsou zejména autoritativní postavení pachatele, závislost oběti na pachateli, získání a zneužití přirozené důvěry dětí k dospělým, získání důvěry a povolnosti různými dary nebo prostřednictvím her, vyvolání sexuálna žádostivosti starších dětí ukazováním pornografie apod. V poslední době se rozšiřuje i poskytování sexuálních služeb dětmi za úplatu a zneužívání dětí k výrobě dětské pornografie apod. V praxi se setkáváme zejména s těmito způsoby páchání: & Mezi obětí a pachatelem existuje určitý vztah (rodičovský, příbuzenský, vychova-telský apod.). Pachatel využije svého postavení autority či závislosti oběti k vynuceni pohlavního styku. V případě, že oběť klade odpor, postačí k jeho překonání zpravidla hrozba trestem. Třináctiletou M. K. přiměl její otec kpoUavnímu styku pod pohrůžkou zákazunávštěv kamarádek. Ačkoli byl do té doby velice přísný a tvrdě ji trestal za nekázeň, od prvního pohlavního styku se k ní choval pozorně a jemně. Zneužíval j i po dobu pěti let asi dvakrát týdně. Vychovatelka V. V. pozvala po večerce na inspekční pokoj internátu učně M. K. Po jeho příchodu zamkla dveře, svlékla si šaty a navrhla M. K. pohlavní styk. Učeň se zdráhal, ale protože vychovatelka byla zároveň manželkou ředitele učiliště a obával se její msty, vyhověl jí. Do ukončení učebního poměru mě! s V. V. pohlavní styk ještě 3x, přestože se mu to hnusilo a snažil se V. V. vyhýbat. k Pachatel získá důvěru nezletilce slibem různých dárků, zavede jej na příhodné místo, kde bez násilí (např. formou hry) nezletilého zneužije. Dvaadvacetiletý muž uviděl před domem šestiletého chlapce a tříleté děvčátko. Vlákal je do sklepa domu pod slibem, že jim dá lízátko. Ve sklepě pak chlapci a děvčeti dával do úst svůj pohlavní úd. €- Pachatel využije přirozené ochoty a důvěry dítěte tím, že je požádá o pomoc či jinou službu. Když nezletilce vyláká na vhodné místo, zneužije jej i za cenu použití násilí k překonání chabého odporu dítěte. J. B. požádal osmiletou F. M., která si hrála se skupinkou dětí, aby mu pomohla opodál najít klíče, které ztratil, neboť špatně vidí. Když se s F. M. přiblížil k opuštěnému altánku, zkroutil jí ruku, zatáhl dovnitř a zde na ní vykonal soulož. Děvčeti hrozil, že bude-li křičet, tak ji zabije. © Pachatel získá důvěru nezletilců tím, že jim poskytuje pamlsky, peníze apod., zve je ve skupinách i jednotlivě do svého bytu, s dětmi si nejprve hraje, později jim ukazuje např. pornografii, vede s nimi řeči o sexu a později je pohlavně zneužívá. Tak např. M. H. zval třináctiletou M. Š., čtrnáctiletou O. N. a čtrnáctiletého J. P. do svého bytu, tam je nejprve jen hostil a dával jim drobné částky peněz. Později s nimi začal hovořit o sexu, osahával je a svlékal. Nakonec šije bral k sobě do postele a nechával si od nich třít pohlavní úd, za což jim dával částky do 10 Kčs. Řada nezletilců jej navštěvovala, když si chtěla vydělat na pamlsky. «i Pachatel se nesnaží navázat kontakt s nezletilcem, nebo získat jeho důvěru. Ve vhodný okamžik na nezletilce zaútočí a dosáhne ukojení, i za cenu brutálního způsobu. Osmadvacetiletý muž - pedofílní sadista sledoval jedenáctiletou dívenku. Když v domě, kde bydlela, nastoupila do výtahu, vstoupil za ní, uchopil ji pod krkem, zajel výtahem do sklepa, kde ji brutálním způsobem znásilnil, přičemž jí propíchal oční bulvy tužkou. © Pachatelé získávají děti (za úplatu) k natáčení dětské pornografie nebo k dětské prostituci. Rodiče dětí v některých případech jsou s touto činností srozuměni, někteří na ní dokonce vydělávají. Osoba pachatele Pachatelé sexuálních trestných činů jsou zastoupeni prakticky ve všech věkových skupinách. Násilné delikty však spadají převážně na vrub psychopatických mladých mužů, u kterých se agresivita prolíná s citovou chladností a nezdrženlivostí. Věkovou skladbu stíhaných pachatelů pro trestné činy znásilnění a pohlavní zneužívání v období let 2000-2003 ilustrují následující grafy: Jednotlivé metodiky vyšetřování H 47 Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů Znásilnění 2000 2001 2002 2003 Pohlavní zneužívání v závislosti 2000 2001 2002 2003 Pohlavní zneužívání ostatn 40 25 20 15 10 S 0 f-"". i i—3m ■ -d 2000 2001 2002 2003 (Pramen: Kriminální statistika Polície ČR) El 0-20 let ■ 20-30 let □ 30-40 let H 40-60 let □ 60 létavice □ 0-20 let ■ 20-30 let □ 30-40 let H 40-60 !et □ 60 létavice B 0-20 let H 20-30 let ■ 30-40 let □ 40-60 let □ 60 let a více Sexuálně agresivní chována mladistvých vyplývá zejména z toho, že příchodem puberty se pohlavní touha stává imperativní a zvyšuje se citlivost na psychosexuální stimuly. Agresivita často spočívá v překotném přístupu k objektu ženského pohlaví. Mladiství, kteří se dopustili sexuálně agresivního chovám, se rekrutují převážně z neúplných rodin a jedna třetina z nich projevovala poruchy sociální adaptability již ve školních letech. U pachatelů sexuálních trestných činů nelze pominout abnormální, někdy až patologickou sexuální preferenci a motivaci, a patologické duševní stavy (oligofrenie různého stupně, senilní demence, intoxikace atd.). Mezi pachateli sextiálrdchlresmýchčmůn^řevflziť/i sexuální devianti. Důležitým se jeví poznatek, že pachatelé sexuálních trestných činů mívají často sklon k páchání kriminality i jiného druhu, takže jsou často kriminálními recidivisty. Oběti sexuálních trestných činů Oběťmi sexuálních trestných Činů se nejčastěji stávají ženy ve věku do 30 let a děti. Oběti sexuálních trestných činů se často svým neopatrným, lehkomyslným nebo vyzývavým chováním podílejí na genezi deliktu (např. cestováním autostopem, navazováním známostí v nočních hodinách, přijetím doprovodu či pozvání do bytu od neznámé osoby, flirtem). Na průběh trestného činu má značný vliv i chování oběti při ataku pachatele. V některých případech volání o pomoc a obrana odradí pachatele od dokonání trestného činu, v jiných případech pak obrana oběti vede pouze k zvýšení intenzity násilí. Někteří odborníci doporučují použít lsti (předstírání menstruace, nakažlivé pohlavní choroby). Jednoznačné doporučení pro chování napadené oběti sexuálního deliktu se odborníkům nepodařilo formulovat. Oběti trestného činu mají vliv i na proces odhalování a vyšetřování sexuálních deliktů, neboť je často oznamují až po dlouhé době nebo je neoznamují vůbec. V případě, že oběť trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 TrZ je ve vztahu k pachateli manželem nebo druhem, lze zahájit trestní stíhání nebo v něm pokračovat pouze s jejím souhlasem (viz§ 163a odst. 1 TrŘ). Typické stopy Spáchání sexuálního trestného činu předpokládá přímý kontakt oběti s pachatelem. Typickými stopami jsou tedy stopy ve vědomí. Z materiálních stop jsou typickými stopami sexuálních trestných činů stopy biologické, zejména sperma pachatele, které se získává pravidelně výtěrem pochvy oběti nebo ohledáním prádla. Dále může jít o krev, vlasy a tkáně pachatele, které se někdy nacházejí za nehty oběti. Biologické stopy do nedávné doby umožňovaly určit pouze skupinovou Jednotlivé metodiky vyšetřování H 47 Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů příslušnost původce. Po rozvinutí metody analýzy DNA je možno biologický materiál lidského původu využít i k individuální identifikaci. Významnými typickými stopami jsou i stopy působeni (zejména stopy násilí na těle oběti a stopy zápasu na místě Činu). Jejich význam spočívá zejména v možnosti určení intenzity útoku a intenzity obrany oběti. Na základě těchto stop lze vyvrátit častou obhajobu pachatele, že oběť nekladla odpor nebo že její odpor nebyl myšlen vážně. 3 «3 Typické vyšetřovací situace Nejčastěji se vyskytují tyto vyšetřovací situace: # Zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, nedovolují však učinit jednoznačný závěr o totožnosti pachatele, ti Zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a dovolují učinit jednoznačný závěr o totožnosti pachatele. « Zjištěné skutečnosti (z výpovědi oběti či oznamovatele) vzbuzují pochybnosti, zda se stal oznamovaný trestný čin; totožnost údajného pachatele je zpravidla známa. V prvním případě se v počáteční etapě vyšetřování veškeré úsilí zaměřuje ke zjištění totožnosti pachatele. To předpokládá úzkou součinnost jednotlivých útvarů policie, získávání informací k popisu pachatele, jeho pohybu a předpokládanému způsobu života, využívání kriminalistických evidencí. Druhý případ je pro vyšetřování nejpříznivější. Po prověření dosud shromážděných materiálů je zpravidla ihned možné sdělit obvinění určité osobě a počáteční etapa vyšetřování přechází plynule do další etapy. Ve třetím případě vyšetřovatel v počáteční etapě vyšetřování zaměřuje své úsilí k nalezení dalších důkazů nebo informací, které podporují nebo vyvracejí výpověď jedné ze zúčastněných stran. K tomu slouží zpravidla detailizace výpovědi k popisu způsobu spáchání, popisu situace před činem a po něm, šetření na místě činu a jeho okolí, výslechy kamarádů a známých údajného pachatele a oběti. Na základě důkladné analýzy výpovědí se doporučuje provádět prověřovací úkony (prověrku výpovědi na místě, vyšetřovací experiment, expertizu z oblasti psychologie). Dojde-li vyšetřovatel k vnitřnímu přesvědčení, že skutek se stal a je trestným činem, může počáteční etapa vyšetřování přejít do další etapy sdělením obvinění určité osobě. Po sdělení obvinění určité osobě lze typické vyšetřovací situace klasifikovat podle přístupu obviněného k okolnostem kladeným mu za vinu a důkazům o nich. Z tohoto hlediska můžeme hovořit o následujících typických situacích: s; obviněný trestný čin doznává, a obviněný trestný čin popírá, % obviněný odmítá vypovídat. Přístup obviněného k okolnostem kladeným mu za vinu a důkazům o nich je pouze jedním z prvků vyšetřovací situace. Proto se v rámci uvedených typických druhů vyšetřovacích situací můžeme setkat s celou řadou podskupin. Při řešení vyšetřovacích situací není cílem prokázání viny určité osoby, ale zjištění skutečného skutkového stavu věci. Uvedený požadavek je obecně platný, ale u sexuálních trestných činů jeho význam vzrůstá, neboť se vyskytují i křivá obvinění. § i ;> Zvláštnosti předmětu vyšetřování U trestného činu znásilnění lze zvláštnosti předmětu vyšetřování spatřovat v tom, že kromě skutečností uvedených v § 89 odst. 1 TrŘ je nutno objasnit zejména: a kdy a za jakých okolností došlo k prvnímu kontaktu oběti a pachatele, zda existuje nějaký vztah mezi obětí a pachatelem, tt jak se oběť dostala na místo činu, » zda došlo k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku (§ 241 TrZ), « zda bylo použito násilí a jaký byl jeho charakter a intenzita, zda bylo využito bezbrannosti oběti a jak byl stav bezbrannosti navozen, * kolik bylo pachatelů a jaké byly úlohy každého z nich, 8- jaký odpor kladla oběť (zda volala o pomoc, jakým způsobem se bránila apod.), ® zda se pachatel snažil zakrýt trestnou činnost a jak, * kdo byl svědkem trestného činu, * jaké jsou následky znásilnění (újma na zdraví apod.), k jaké materiální škodě došlo (poškození oděvů, odcizení věcí apod.), ís proč poškozená osoba oznámila trestný čin opožděně. U trestných činů pohlavního zneužívání lze jako zvláštnosti předmětu vyšetřování uvést: s zda pachatel věděl, že jde o osobu mladší patnácti let ještě před pohlavním stykem, & zda jde o zneužití nějaké z forem závislosti oběti na pachateli, €• sexuální pohnutku jednání, « způsob zlákání nezletilce, © způsob pohlavního ukájení, zda došlo u pachatele k ukojení a za jakých okolností, ® jakým způsobem byla trestná činnost zakrývána, © druh a intenzita násilí, « věk, sociální postavení, vzdělání a rozvoj rozumových vlastností pachatele i oběti, Jednotlivé metodiky vyšetřování H 47 Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů « následky pohlavního zneužívání na zdravém vývoji oběti, sexuální orientace pachatele trestného činu. !Hs 3 Zvláštnosti podnětů k vyšetřování Typickými podněty k vyšetřování sexuálních trestných činů jsou oznámení občanů (poškozených osob, svědků, rodičů apod.) a různých institucí (zdravotnických zařízení, školy apod.). Výsledky operativně pátrací činnosti policie jako podněty k vyšetřování se vyskytují sporadicky v případech pohlavního zneužívání a soulože mezi příbuznými. Zvláštnosti podnětů vyplývaj í ze samotné podstaty trestného j ednání, které se dotýká nej intimnějších stránek života člověka a má často velice silný emotivní efekt. Tímto lze odůvodnit řadu opožděných oznámení a časté oznamování trestného činu osobami blízkými, kterým se poškozená osoba svěřila. Některé poškozené osoby i jejich rodiče a osoby blízké se snaží utajit fakt sexuálního činu, neboť nedůvěřují výsledkům vyšetřování a domnívají se, že oběti vznikne další újma (nové prožívání náročné životní situace v průběhu vyšetřování, ostuda ve škole, v zaměstnání, místě bydliště apod.). Na druhé straně negativní emoce mohou vést ke zveličování viny a následků činu způsobených pachatelem a ke zkreslování role oběti. Jako zvláštnost je nutno vidět i tu skutečnost, že oznámení o spáchání sexuálního trestného činu mohou být nepravdivá. Motivací nepravdivých oznámení jsou zejména msta, strach před odhalením jiných intimních styků manželem nebo rodiči, u dětí též chorobná sexuální fantazie. Zvláštnosti počátečních úkonů Počátečními vyšetřovacími úkony a opatřeními při vyšetřování sexuálních trestných činů j sou zpravidla výslech oznamovatele, výslech poškozeného, ohledání místa činu, prohlídka těla poškozené osoby, pátrání po pachateli. Výslech oznamovatele Zvláštnosti přijetí oznámení o sexuálním trestném činu jsou určovány zejména tím, kdo trestný čin oznamuje: a) Výslech oznamovatele - očitého svědka Výslech je třeba zaměřit zejména na získání podrobného popisu místa činu, času a způsobu spáchání trestného činu. Zjišťuje se, zda oznamovatel zná pachatele nebo oběť, jak se na místo dostal, co upoutalo jeho pozornost, zda bylo pachatelem použito násilí, jak se oběť bránila, zda volala o pomoc apod. Důležité je i zjištění, zda svědek slyšel rozhovor pachatele a oběti, o čem hovořili, jak se po činu chovali a kam odešli. Současně je nutno objasnit i vztah oznamovatele k oběti, případně k pachateli a podle okolností i to, co vedlo k podání oznámení, eventuálně proč podal oznámení opožděně. Očitému svědku znásilnění je třeba v závěru výslechu položit otázku, zda překazil trestný čin znásilnění, a pokud ne, proč tak neučinil (viz § 167 TrZ). b) Výslech oznamovatele, který sám nebyi očitým svědkem činu Výslech oznamovatele, který se dozvěděl o trestném činu od jiných, je třeba zaměřit na zjištění času, místa a okruhu osob, kde se o trestném činu hovořilo, kdo byl iniciátorem rozhovoru a detailní obsah rozhovoru, cojeoznamovatehznámoopachateliapoškozeném, jaký je vztah oznamovatele, k iniciátoru rozhovoru, k poškozenému a k pachateli. Zvláštní postavení mají v této kategorii oznamovatelů rodiče nezletilých poškozených. Kromě výše uvedených skutečností je nutno při výslechu objasnit i další skutečností, např. kolikrát byl rozhovor s nezletilým opakován, jak se nezletilec po činu choval, co bylo nápadné na jeho chování; zda rodiče nezletilce prohlíželi a co zjistili; zda byl prohlédnut lékařem, obsah rozhovoru s lékařem; zda existují a kde se nacházejí věcné důkazy (šaty, prádlo, dárky od pachatele apod.), jak rodiče sami charakterizují poškozeného. Poznatky praxe ukazuj í, že rodi če někdy ovlivňují výpověď nezletilého, zveličují dramatičnost skutečností a zkreslí i nezávadné skutečností tak, že je vyvolán dojem spáchání trestného činu. c) Výslech oznamovatele - poškozené osoby Oznamovatel, který je současně poškozeným, má zpravidla eminentní zájem na vyšetření věci ve svůj prospěch. V některých případech však může být motivován snahou utajit jiné, pro sebe nepříznivé skutečnosti; je proto třeba volit taktickou zásadu detailizace jednotlivých epizod oznamované události. Přitom jde především o přesné vyjádření detailů,-které není obtížné prověřit a zjistit tak věrohodnost výpovědi oznamovatele. Výslech je potřeba vést taktně, aby nedošlo k sekundární viktimizaci oběti. Výslechem oznamovatele - poškozeného je třeba zjistit: dobu a místo činu; co na místě činu osoba dělala, jak se na. něj a z něj dostala; způsob jednání pachatele; konkrétní způsob násilí; způsob obrany; zda došlo k souloži; zda došlo u pachatele k ejakulaci; zda již před trestným činem měla poškozená osoba pohlavní styk a kdy naposledy; popis pachatele; obsah rozhovom s pachatelem; zda byla po činu u lékaře; jaké věci, které mohou sloužit jako důkaz, může předložit; co jí pachatel odcizil, nebo co při činu ztratila, případně zda po ěinu na místě něco našla; zda pachatele zná, zda by jej mohla poznat a podle čeho; zda poškozená o věci s někým hovořila; proč učinila oznámení opožděně; kteří svědkové mohou potvrdit uváděné údaje; jaký je její případný vztah k pachateli a ke svědMm. V případě, že je poškozenou osobou nezletilý, je třeba provést výslech ihned po lékařské prohlídce a dodržet všechna pravidla o výslechu nezletilých, aby výslech nemusel být později znovu opakován. Výpověď nezletilce se doporučuje dokumentovat zvukovým Jednotlivé metodiky vyšetřování H 47 Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů :.; Obr 47 1 Loutky „Jája a Pája", jejichž pomocí může vyslýchané dítě demonstrovat průběh sexuálního jednání. nebo obrazovým záznamem, aby byly zachyceny autentické vyjadřovací schopnosti dítěte, pojmy a názory ze sexuální oblasti, které jsou v dětské řeči zcela odlišné. V průběhu výslechu malých dětí se doporučuje využívat speciálních loutek „Jája a Pája".1 Ohledání místa činu -Ohledání místa činu se provádí podle obecně platných pravidel ohledání. Místo činu u sexuálních trestných činů se může nacházet ve volném terénu, v bytech nebo v různých neobývaných prostorách (kůlny, sklepy, půdy apod.). Při ohledání místa činu v terénu je nutno věnovat pozornost zejména stopám pobytu poškozeného i pachatele na místě činu a stopám po zápase (stopy obuvi, zválený travní porost, vytlačené stopy částí těla - loktů, kolen, utržené knoflíky, zbytky oděvů apod.). Hranice ohledání je nutno vytýčit co nejsiřeji, neboť i místo, kde pachatel čekal na oběť, může být nositelem významných stop (nedopalky, stopy obuvi apod.). Při ohledání místa činu v uzavřených prostorách je nutno věnovat pozornost konkrétnímu místu jednání (v bytě např. postel, kanape), a hledat stopy na předmětech, kde došlo k pohlavnímu styku (prostěradla, matrace apod.). Dálejenutno hledat stopy po případném zápase, zajistit použité nádobí a láhve, jakož i jejich obsah. Vzhledem k tomu, že u sexuálních trestných činů dochází relativně často ke křivému obvinění, je nutno při ohledání věnovat zvláštní pozornost tzv. negativním okolnostem. Prohlídka těla poškozeného a pachatele K prohlídce těla poškozeného a pachatele je účelné přibrat lékaře. Prohlídkou těla jsou zjišťovány především stopy násilí a obrany a stopy dokazující soulož nebo jiné jednání. Kromě toho mohou být nalezeny stopy od trávy, zeminy, vlasy, specifické nečistoty z oděvu nebo místa činu. Za nehty může být nalezena krev nebo buňky vaginálního epitelu. Oděvní součástky mohou vykazovat stopy zápasu, stejně jako stopy krve, spermatu nebo vaginálního sekretu. Krev může pocházet z poranění pohlavních orgánů poškozené v důsledku deflorace, velikostních rozdílů pohlavních orgánů (zejména u dětí) nebo v důsledku perverzního ukájení. Může jít také o krvácení v důsledku zranění nebo o krev menstruační. Důležité je popsat a zadokumentovat přesně lokalizaci jednotlivých skvrn. Na oděvu a botách je třeba hledat i stopy od trávy či zeminy, nebo kontaktní mikrostopy pocházející z oděvu. Zajištěné a zadokumentované stopy na těle a oděvu poškozené osoby i pachatele mají značný důkazní význam, stejně jako zjištění neexistence těchto stop. Pátrání po pachateli Je-li oznámení o sexuálním trestném činu provedeno neprodleně, bývá naděj e na rychlé dopadení pachatele. Předpokladem rychlého dopadení pachatele je okamžitá reakce Viz PLŠKOVÁ, A. Jája a Pája. KríminaHstický sborník, 1995, č. 9, s. 329-336. Jednotlivé metodiky vyšetrovaní H 47 Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů policie na včasné oznámení trestného činu, jakož i součinnost Služby kriminální policie a vyšetřování s ostatními službami Policie ČR v rámci pronásledování po horké stopě. : Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánování a organizace vyšetřování Specifickou zvláštností při vytyčování vyšetřovacích verzí je nutnost brát v úvahu více než u jiných druhů trestných činů možnost inscenace nebo předstírání trestného činu. Při vyšetřování sexuálních trestných činů se uplatňují tyto typické vyšetřovací verze: cí; Pachatel má něj aký vztah k poškozené osobě, má možnost kontaktu s touto osobou; trestný čin spáchal proto, že nedokáže navázat styky k ukojení své sexuální žádostivosti a nebo proto, že byl poškozenou odmítnut; byl pohlavně neukojen s velkou pohlavní potencí; byl poškozenou osobou pohlavně vydrážděn. a Pachatel nemá žádný vztah k poškozené osobě; byl delší dobu bez pohlavního styku; nedokáže navázat erotický kontakt se ženou; je silně pohlavně potentní; pachatel je evidovaný recidivista nebo sexuální deviant. a Trestný čin nebyl spáchán, jde o fingování nebo inscenaci z různých motivů. Pro plánování vyšetřování sexuálních trestných činů platí obecné krirriinalisticko taktické postupy a doporučení s některými modifikacemi vyplývajícími ze zvláštností těchto trestných činů. Takovou zvláštností je především časová tíseň, v níž se vyšetřování ocitá, neboť hrozí nebezpečí recidívy v krátkém časovém období. Nezanedbatelný j e i ten fakt, že biologické stopy, které jsou jedněmi z typických stop, podléhají rychle zkáze. Z uvedeného vyplývá potřeba týmové práce, omezení časového rámce vyšetřovacích úkonů a větší kumulace technických prostředků, neboť je nutno provádět více vyšetřovacích úkonů ve stejném časovém úseku. Plán vyšetřování musí být zpracován návazně s plánem operativně pátracích úkonů. ťi Zvláštnosti následných úkonů Výslech obviněného Zvláštnosti výslechu obviněného při vyšetřování sexuálních trestných činů vyplývají zejména z intimního charakteru objasňovaných otázek, společenského postavení osob a často různého věku oběti a pachatele. Doporučuje se nechat obviněného spontánně vypovídat o svém současném životě obecně a pohlavním životě zvláště. Dále by měl obviněný objasnit vzájemný vztah mezi ním a poškozenou osobou, podat její charakteristiku. V případě, že vztah neexistuje, objasnit okolnosti prvního kontaktu. V případě, že trestnou činnost popírá, měl by se pokusit objasnit motiv poškozené osoby vedoucí k trestnímu oznámení. Je účelné, aby obviněný uvedl, jak a kde se s poškozenou osobou setkal, jak se případně v jeho společnosti bavila, kdo byl přítomen, 'jak reagovala na jeho erotické podněty a intimnosti. Poté by měl spontánně vypovídat o průběhu pohlavního styku, zda a jak se poškozená osoba bránila, zda volala o pomoc, jak při pohlavním styku jednala a zda se sám ukojil a kdy, zda došlo k ejakulaci. Dále by měl obviněný objasnit, jak se chovala poškozená po pohlavním styku, kdy a kudy odešla, co říkala, případně zda ji doprovázel, jaký měl na sobě oděv a kde se nachází. Teprve poté je vhodné přistoupit k předkládání důkazů a požadovat vysvětlení nebo objasnění zjištěných zranění na'tele oběti a na těle obviněného, poškození oděvu a spodního prádla, jakož i dalších skutečností svědčících o tom, že k sexuálnímu trestnému činu došlo. Výslech poškozené osoby Při výslechu poškozené osoby je nutno si uvědomit, že jeho předmětem jsou nejintimnější záležitosti a že poškozená osoba prožívá značné emoční napětí. Výslech by měl vést jen starší, zkušený kriminalista nebo žena, aby byl snáze překonán stud vyslýchané osoby, získána potřebná důvěra a navázán psychologický kontakt. Zaměření obsahu výslechu j e stejné jako u výslechu oznamovatele - poškozeného. Jsou-li vyslýchány osoby, u kterých je dáno důvodné podezření z fingování či inscenace deliktu, doporučuje se: «s nezletilé osoby vyslýchat v nepřítomnosti rodičů nebo jiných osob, u kterých je podezření, že nezletilého svedly k podání lživé výpovědi, s: zaměřit pozornost zejména na obj asnění detailů místa činu, doby, způsobu, použitých prostředků a k objasnění předem důkladně prověřených okolností, které nasvědčují tomu, že k trestnému činu nedošlo, >?• provést prověrku výpovědi na místě činu, neboť detaily na místě činu jsou často rozhodující pro usvědčení z nepravdivé výpovědi, m při výslechu dospělých osob podezřelých z fingování či inscenace sexuálního deliktu využít všech poznatků o osobě obviněného a poškozené osoby, o jejich vzájemných vztazích. Dále se doporučuje apelovat na jejich čest a morálku v návaznosti na závažnost sexuálního deliktu a na treshií odpovědnost za křivou výpověď či křivé obvinění. Konfrontace Ke konfrontaci mezi obviněným a poškozenou osobou by mělo dojít v přípravném řízení jen výjimečně, nelze-li rozpory objasnit skutečnějiným způsobem. Konfrontace mezi dítětem a pachatelem se obecně nedoporučuje. Jednotlivé metodiky vyšetřování H 47 Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů Nevýhodou konfrontace při vyšetřování sexuálních deliktů je, že obviněný, který se často sám konfrontace domáhá, může zastrašit nebo dezorientovat poškozenou osobu a uvést v pochybnost pravdivost její výpovědi. Taková situace může nastat na základě citového působení, zejména je-li mezi obviněným a poškozenou osobou blízký vztah. Jde-íi o předstírání trestného činu z nenávisti či bezvýchodnosti situace, může být vystupování údajně poškozené osoby při konfrontaci tak přesvědčivé, že zmate i zkušeného kriminalistu. Na druhé straně křivě obviněná osoba, dotčená na nejcitlivějším místě (důstojnost, čest, osobní svoboda), může vlivem emočního napětí působit nepřesvědčivě, dezorientované a její tvrzení vyznívá nepřesvědčivě a zmateně. Prověrka výpovědi na místě Při vyšetřování sexuálních trestných činů má prověrka výpovědi na místě často značný význam. Prověrku se doporučuje provádět zejména s obviněným, který byl zjištěn až po uplynutí určité doby od spáchání trestného činu. S poškozenou osobou se doporučuje tento úkon provádět co nejdříve. Pokud je poškozenou osobou dítě, je nutno použití tohoto úkonu zvláště zvážit, aby nedošlo k ohrožení duševního vývoje dítěte. Rekognice S ohledem na mimořádné podmínky a emoční prožitky spjaté se sexuálním deliktem je třeba před započetím rekognice oběť psychicky uklidnit a připravit ji na setkání s pachatelem. Průběh rekognice j e nutno organizačně dobře zajistit. Při rekognici pachatele nezletilcem se doporučuje využít možnosti provedení rekognice přes jednocestné zrcadlo nebo prostřednictvím videotechniky. Výběr přivzatých osob je nutno připravit tak, aby byly co nejvíce podobné pachateli. Poznávající osoba pak nepodlehne snadno emočnímu pohnutí a představivosti, kdy označí chybně prvou osobu, která byť jen zhruba odpovídají uváděnému popisu, ale musí řádně srovnávat předvedené osoby. Vyšetřovací pokus Vzhledem ke zvláštnostem vyšetřování sexuálních trestných činů je provedení vyšetřovacího pokusu spoj eno s řadou problémů. Tak při něm nesmí doj ít ke snižována lidské důstojnosti a ohrožení účastníků na zdraví nebo životě. Musí být posouzeno, zda účast poškozené osoby j e nevyhnutelná; pokud nikoliv, pak j e nahrazena figurantem. Pokud by mohlo dojít k ohrožení duševního nebo mravního vývoje dětí, není možno tento úkon provádět. Rekonstrukce Rekonstrukce při vyšetřování sexuálních trestných činů se provádí pravidelně v případech, kdy došlo k usmrcení oběti. V dalších případech lze rekonstrukce využít v závěru vyšetřování jako metodu prověrky komplexu získaných důkazů. Pro účast poškozených osob a dětí na rekonstrukci platí totéž, co u vyšetřovacího pokusu. Expertizy Při vyšetřování sexuálních trestných činů se nejčastěji uplatňují tyto druhy expertiz: a) Soudně lékařská expertiza Soudně lékařským vyšetřením j e třeba zejména zjišťovat, zda na těle poškozené osoby i pachatele jsou stopy násilí a jakému jednání nasvědčují, zda na těle poškozené osoby jsou stopy soulože nebo jiného sexuálně zaměřeného jednání, jaký je tělesný vývin poškozené osoby, zda mohla klást účinný odpor, zda tělesný vývin odpovídá věku poškozené osoby, zda ke znásilnění mohlo dojít způsobem, který uvádí poškozená, zda došlo k defloraci nebo zda poškozená měla pohlavní styk již dříve, jaké jsou následky na zdraví způsobené trestným činem, jaké stopy a poranění lze předpokládat na těle pachatele, zda poškozený nebo pachatel trpí pohlavní chorobou a jakou, zdaje poškozená gravidní a jakou dobu. b) Soudně psychiatrická expertiza Soudně psychiatrickým vyšetřením je nutno zjistit zejména, zda obviněný trpí duševní poruchou a jakou, jak se tato porucha projevuje, zda lze předpokládat, že obviněný bude trestnou činnost opakovat, zda pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný pro společnost, zdaje nutno nařídit ústavní léčení, případně navrhnout jiné opatření. V některých případech je nutno zjišťovat, zda se u poškozené osoby neprojevují sklony k chorobné lhavosti nebo zda netrpí duševní chorobou, která může vést ke křivému obviňování. c) Sexuologická expertiza Sexuologická expertiza je často spojována s psychiatrickým vyšetřením, a proto se někdy hovoří o expertize psychiatricko-sexuologické. Touto expertizou se zjišťuje, jaký je vývin pohlavních orgánů obviněného a zda odpovídá jeho fyzickému věku, zda nevykazuje vývojové anomálie, zda obviněný je schopen soulože a oplodnění, jaké jsou jeho dosavadní zkušenosti v oblasti pohlavního života, jakým způsobem nejraději dosahuje pohlavního ukojení a zda se vždy snaží o dosažení tohoto způsobu, jak často pociťuje potřebu pohlavního ukojení a při které činnosti při spáchání trestného činu pociťoval nej větší uspokojení, zda netrpí sexuální deviací. d) Kriminalistická expertiza V oblasti kriminalistické expertizy jsou při vyšetřování sexuálních trestných činů nejvíce využívány expertizy biologické za účelem zkoumání biologických stop, expertizy trasologickě k účelu zjištění totožnosti pachatele podle otisku chrupu a částí těla (podle otisků kolen v měkké půdě apod.), zjištění totožnosti obuvi, oděvu podle Jednotlivé metodiky vyšetřování H 47 Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů částí a k určení mechanismu poškození oděvních svršků apod. Dále se využívají chemické expertizy z oblasti zkoumání mikrostop (vlákna, otěry apod.). VANIČKOVÁ, E., PROVAZNÍK, K., HAJD-MOUSSOVÁ, Z., SPILKOVÁ, J. Sexuálni násilí na dětech. Praha : Portál, 1999 WEISS, P. a kol. Sexuální zneužíváni - pachatelé a oběti. Praha : Grada, 2000 WOLFLOVA, I,, VOLES, P, Pohlavní zneužívání z pohledu znalce a vyšetřovatele VB. Kriminalistický sborník, 1991, č. 4, s. 175-178 Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování a zvláštnosti kriminalistické prevence 'ZVĚŘINA, J. Lékařská Sexuologie. Praha : Schering Pharma, 1994 Široká možnost využití pomoci občanů j e dána spontánní odsuzující reakcí veřejnosti na sexuální delikty. Aktivní účast veřejnosti je užitečná při pátrání po pachateli. Při využívání veřejnosti je však potřeba postupovat ohleduplně a diskrétně zejména ve vztahu k osobě poškozené. Velmi obezřetné a spíše restriktivní musí být poskytování informací médiím. Systém prevence sexuální trestné činnosti by měl být rozvinut zejména v oblasti: - aktivní policejní preventivní činnosti v místech možného páchám této trestné činnosti (okolí škol, hřišť, parky apod.), - ochranného sexuologického léčení pachatelů sexuálních trestných činů, pokud trest nemůže řádně splnit svůj výchovný účel, - výchovné a osvětové činnosti, - zlepšení péče o děti v rodině i ve škole. BRICHCÍN, S. a kol. Sexuální delinkventi z pohledu psychiatrické sexuologie. Praha : Psychiatrické centrum, 1996 BRICHCÍN, S., KALVACH, Z. Soudní psychiatrie a soudaí sexuologie pro policisty a vyšcrřovateie. Praha : Policejní akademie ČR, 1997 BRZEK, A. Sexuologie pro právníky. Praha : Univerzita Karlova, 1997 DUNOVSKÝ, J., TROJAN, O. WEISS, P. Sexuální zneužíváni dětí a sexuální násilí. Praha: Jan, 1997 HÓSCHL, C. Klasifikace sexuálních poruch. Praha : Výzkumný ústav psychiatrický, 1989 CHALUPNÍK, V. Trestná činnost mladistvých sexuálních devianti! Kriminalistický sborník, 1990, č. 10, s. 349-352 KIPPER, O. Schulz kindlicher Opferzeugen ira Sfrafverfahren. Freibnrg : Iusctim, 2001 KONRÁD, Z. akol. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. 3. vyd. Praha: Policejní akademie ČR, 1999 MALÁ, E., RABOCH, J., SOVÁK, Z. Sexuálně zneužívané děti. Praha : Psychiatrické centrum, 1995 MATIÁŠEK, J., PRERAD, Y, KRAVČÍK, V. Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů. Praha: Univerzita Karlova, 1967 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Praha: Naše vojsko, 1994 PANAŠ, J. Tragické následky recidívy sexuálního devianta. Kriminalistický sborník, 1990, č. 11, s. 385-389 PAVLOVSKÝ, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada, 2001 RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. et al. Psychiatrie. Praha : Galén a Karolinum, 2001 VANIČKOVÁ, E., PROVAZNÍK, K., HAJD-MOUSSOVÁ, Z. Sexuální zneužívání děti. Praha : Karohnum, 1997 Literatura Jednotlivé metodiky vyšetrovaní H 48 Metodika vyšetřování hospodářské kriminality Metodika vyšetřování hospodářské kriminality 9 5 Kriminalistický pojem a obsah hospodářské kriminality Změna společensko-ekonomických podmínek po roce 1989 se projevila i změnou obsahu a forem hospodářské kriminality. V současné době můžeme zaznamenat značné množství pokusů o vymezení pojmu hospodářská kriminalita z pohledu různých vědních oborů. Z hlediska pragmatických potřeb metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů lze vymezit hospodářskou kriminalitu jako značně nehomogenní skupinu společensky nebezpečných jednání páchaných v souvislosti s různými formami podnikání, poškozujících nebo ohrožujících hospodářskou soustavu, systém ekonomických vztahů, práva nebo oprávněné zájmy hospodářských subjektů či státu. Do hospodářské kriminality řadíme nejen trestné činy uvedené v druhé hlavě zvláštní části trestního zákona, ale i trestné činy spojené se specifickými formami podnikání nebo specifickými činnostmi vyplývajícími z postavení v zaměstnám a naplňujícími znaky některých skutkových podstat uvedených v deváté hlavě zvláštní části trestního zákona (srov. např. § 248, 250,250a, 250b, 250c, 252a, 255, 255a, 256, 256a, 256b, 256c TrZ) a v dalších hlavách zvláštní části trestního zákona (srov. např. § 181a, 181b, 181c TrZ). Oprávněnost vymezení této kategorie trestných činů z hlediska potřeb metodiky vyšetřování vyplývájednak z charakteru způsobů páchání těchto trestných činů a jednak z povahy stop, neboť se značně liší od způsobů páchání a charakteru stop tzv. obecné kriminality. Trestněprávní kvalifikace těchto skutků není pro potřeby kriminalistické typizace rozhodující. Společenská objednávka na vytvoření metodiky vyšetřování hospodářské kriminality je značně naléhavá. Vyplývá i z toho faktu, že řada hospodářských trestných činů je v České republice páchána novými, často velmi složitými a orgánům činným v trestním řízení doposud ne zcela známými způsoby. Poznání těchto způsobů páchání, jejich typických stop, zvláštností předmětu vyšetřování a metod vyšetřování vyžaduje empirický výzkum vyšetřovací i soudní praxe a její zobecnění. Takových výzkumů je prozatím velký nedostatek. Z kriminalistického hlediska lze pojem hospodářská kriminalita chápat jako pojem vyššího stupně obecnosti, zahrnující podmnožiny skupin různě označovaných trestných činů, jakými jsou např. trestné činy bílých límečků, trestné činy daňové, trestné činy proti autorským a průmyslovým právům, trestné činy proti fungování bankovního systému, kapitálového trhu a finančních institucí, trestné činy proti měně atp. Tyto trestné činy se páchají obdobnými způsoby v obdobném prostředí a zanechávají obdobné stopy ajiné soudní důkazy; to odůvodňuje požadavek vytvoření samostatných metodik vyšetřování pro každou podskupinu hospodářské kriminality zvlášť. Za dnešního nespokojivého stavu poznání je vypracování univerzální metodiky vyšetřování pro všechny formy hospodářských trestných činů (metodiky vyšetřování hospodářské kriminality) velmi nesnadné; snazší se zdá být postupné vytváření dílčích metodik pro dílčí podskupiny hospodářských deliktů. Značná nehomogennost hospodářské kriminality vyvolává u některých autorů pochybnost o tom, zdaje vůbec účelné vytvářet souhrnnou metodiku jejich vyšetřování. Tato kapitola je věnována metodice vyšetřování hospodářské kriminality v obecné poloze, zároveň je však přihlédnuto k některým dílčím formám a způsobům páchání této trestné činnosti. ^ Kriminalistická charakteristika hospodářské trestné činnosti Lze říci, že hospodářská trestná činnost je určitou reflexí stavu a vývoje společnosti v daném období. Jak ukazuje graf 1, současná dynamika vývoje hospodářské trestné činnosti v ČR se podle statistických údajů zdá být znepokojivá, ale přesto neodráží objektivní realitu. Graf 1 - Hospodářské trestné činy 50000 40000 30000 ^ 20000 10000 M Zjištěno skutků B Objasněno skutků 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 (Pramen: Kriminální statistika Policie ČR) Uváděné statistické údaje spíše odrážejí aktivitu kontrolních a policejních orgánů v oblasti potírání hospodářské trestné činnosti, než skutečný stav a dynamiku tohoto negativního společenského jevu. Odborníci odhadují, že zjištěná a statisticky podchycená hospodářská Jednotlivé metodiky vyšetřování H 48 Metodika vyšetrovaní hospodářské kriminality trestná činnost představuje zhruba 5-10% skutečně spáchaných hospodářských trestných činů. Značně znepokojující skutečností se jeví škody způsobené hospodářskou trestnou činností, které narůstají enormním tempem. Celkový vývoj výše evidovaných škod ilustruje graf 2. Graf 2 - Škody způsobené hospodářskými trestnými činy jj| ] ÜŠkody v milionech Kč 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 (Pramen: Kriminální statistika Policie ČR) Způsoby páchání hospodářské trestné činnosti Formy a způsoby páchání hospodářské trestné činností jsou stejně různorodé, jak různorodý je hospodářský život společnosti. Navíc jsou tyto formy a způsoby páchání značně variabilní, podléhají prudkému vývoji vzhledem k měnícím se ekonomickým podmínkám. Podat jejich úplný výčet není prakticky možné a vzhledem k rozsahu a účelu učebnice ani účelné. Proto uvedeme pouze pro ilustraci demonštratívni výčet některých forem páchání hospodářské kriminality. Tato klasifikace se může odlišovat od klasifikace kriminologické či trestněprávní. 1. Finanční kriminalita zalmiuje trestné činy směřující proti fungování bankovního systému, kapitálového trhu a finančních institucí, zejména bank, burz, investičních společností a investičních fondů, penzijních fondů, pojišťoven. Formami páchání finanční kriminality jsou např. tato jednání: ® přijímání vkladů podnikatelskými subjekty bez bankovní licence, © porušování pravidel obezřetného podnikání bank, m bankovní podvody (podvody při zprostředkování úvěrů, podvody s transferem peněz, podvody s akreditivy, falešnými směnkami a šeky, s bankovními zárukami, blokovanými fondy atp.), c insider trading (zneužívání vnitřních informací, ke kterým ostatní nemají přístup do doby jejich zveřejnění, k získání finančních výhod), t; podvodné operace s cílem skrytého odčerpání majetku hospodářské jednotky (tzv. tunelování), í> pojišťovací podvody, %; zakládám podvodných investičních fondů či jiných podvodných hospodářských organizací atp., %■ trestné činy postihující veřejné rozpočty (státní rozpočet, rozpočty měst, obcí atd.). Může jít o trestné činy napadající příjmovou stránku rozpočtů (daňové a celní delikty) nebo výdajovou stránku rozpočtů (subvenčnípodvody). « Praní peněz, které lze definovat jako proces zastírání původu ilegálně získaných peněz a jejich uvádění do hospodářského oběhu. Proces praní peněz je možno rozdělit do tří etap: a) Zavedení nelegálně získané peněžní hotovostí do legálniho finančního oběhu (placement). V této etapě dochází k uložení nelegálních příjmů do finančních institucí, ze kterých pak mohou být formou bezhotovostního platebního styku převáděny do různých zemí světa. Mezi metody, používané v této první etapě, patří také fyzický transport peněžních částek do zahraničí, přednostně do zemí s relativně volnými předpisy ve finanční sféře (označované někdy jako daňový ráj). Přes hranice propašované peníze jsou uloženy u peněžních institucí a následnými převody zavedeny do mezinárodního finančního systému. „Špinavé" peníze jsou někdy maskovány jako legální příjmy z řádné obchodní činnosti a jako fiktivní hiby j sou ukládány do bank. Ktomujsou využíványpoumkypro kteréje charakteristická manipulace s hotovými penězi (např. restaurace, obchodní domy, herny, sázkové kanceláře). Dokázány byly také případy, kdy banky nebo jejich zaměstnanci spolupracovali se zločineckými organizacemi a přijímali peníze podezřelého původu. b) Zahlazování stop špinavých peněz (layering). Ilegální zisky, vložené do finančního systému, jsou prostřednictvím finančních transakcí přesunovány mezi velkým množstvím institucí, v některých případech i v různých státech. Cílem těchto akcí je zahladit původ peněz, a tak vyloučit eventuální možnost dodatečného objasnění původu peněz. Peníze jsou často převáděny na bankovni konta v zemích, které striktně dodržují bankovní tajemství nebo na konta fiktivních firem, které ve skutečnosti patří zločineckým organizacím. c) „Návrat" a legalizace výnosů (integration). V této etapě je ilegálně získaný kapitál po rozsáhlých operacích, zastírajících jeho původ, zaváděn do hospodářství tak, aby vznikl dojem, že byl získán cestou zákonné a nezávadné obchodní činnosti. Peníze mohou být investovány do nemovitostí, cenných papírů, akcií podniků nebo použity k nákupu dlužních úpisů či zlata. Mohou se také vracet zpět do země původu ve formě půjček a investic, poskytovaných zahraničními firmami. 2. Plánované konkurzní řízení se považuje za formu hospodářského podvodu, kde konečným cílem je úpadek podniku. Plánované konkurzní řízeni může být realizováno zejména: s vytvořením nové obchodní společnosti vedené nastrčenými osobami s cílem jejího úpadku, Jednotlivé metodiky vyšetřování H 48 Metodika vyšetřování hospodářské kriminality «3 nákupem nebo privatizací existujícího podniku za účelem přivedení tohoto podniku k úpadku, s plánovaným dovedením existujícího podniku k úpadku Jeho majiteli nebo managementem. Trestné činy této kategorie jsou páchány v různých variantách, zejména v následujících etapách: S nadměrný nákup zboží na úvěr, ti prodej nebo jiná realizace zboží, zásob, případně strojového parku, S ukrytí výnosů, í? neplacení věřitelům nebo dodavatelům, podání žádosti o konkurz. 3. Trestná činnost proti měně představuje vysoce společensky nebezpečné jednání narušující stabilitu trhu, hospodářské vztahy a důvěryhodnost měny. Schematicky lze typické způsoby páchání rozdělit do následujících skupin: w výroba a držení padělatelského náčiní, íi padělání peněz, a pozměňování nominální hodnoty peněz, e udávání padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých do oběhu. 4. Počítačová kriminalita, kterou rozumíme trestné činy páchané prostředky výpočetní techniky v podmínkách komunikačních sítí, systémů, programového vybavení a databází výpočetní techniky. Může jít o následující typické způsoby páchání: © neoprávněné zásahy do vstupních dat, e neoprávněné zmeny v uložených datech, re neoprávněné pokyny k počítačovým operacím, S neoprávněné pronikání do počítačů, počítačového systému a jeho databázi, e napadení cizího počítače, jeho programového vybavení a souborů dat v databázích. 5. Trestné činy proti duševnímu vlastnictví. Tresmými činy proti duševnímu vlastnictví rozumíme společensky nebezpečná jednání, porušující subjektivní vlastnická práva k výsledkům intelektuální činnosti lidí (hospodářsky využitelným nehmotaým statkům, literárníni, vědeckým a uměleckým dílům, výkonům umělců, audiovizuálním záznamům, počítačovým programům a databázím, vynálezům, vědeckým objevům, ochrannému označení a know-how), jejichž znaky jsou uvedeny ve zvláštní části trestaího zákona. Za typické formy způsobů páchám trestných činů proti duševnímu vlastnictví lze považovat zejména: a tvorbu plagiátů (např. softwarových produktů, uměleckých a literárních děl, atp.); S výrobu nelegálních produktů (např. softwarových produktů, rozmnoženin audio a video záznamů, reprodukcí uměleckých děl, výrobků chráněných průmyslovým vzorem, užitným vzorem, patentem atp.); » udávání nelegálních produktů do oběhu (např. výrobků označených ochrannou známkou, k níž výhradní právo patří jinému, pašování a prodej nelegálního software, vyrobeného v zahraničí, na našem trhu; prodej software bez svolení autora, půjčování software; nelegální šíření software prostřednictvím Internetu atp.); S nelegální exploataci produktů požívajících ochranu duševního vlastnictví (např. užívání legálního software v rozponi s licenčním ujednáním, užívání nelegálně získaného software, užívání nelegálně získaných databází, provozování hudebních produkcí bez licence atp.). Dalšími formami hospodářské trestné činnosti z kriminalistického hlediska mohou být např. nedovolené podnikání, poškozování spotřebitele, poškozování životního prostředí, pletichy proti veřejné soutěži a veřejné dražbě atp. Pachatelé hospodářské kriminality V kategorii osob páchajících' hospodářskou trestnou činnost se setkáváme jen sporadicky s mladistvými pachateli. Jejich podíl činí přibližně 2 % z celkového počtu stíhaných osob. Ženy se podílejí na hospodářské trestné činnosti v průměru 10 %. Zajímavou se jeví skutečnost, že se v současné době podílelo na hospodářské trestné činnosti 23 % recidivujících pachatelů. Přesto je typickým znakem pachatele této kategorie trestných činů dosavadní bezúhonnost a malá zkušenost v jednání s orgány policie. Obvyklá je dobrá odborná znalost problému, někdy získaná konzultacemi s renomovanými právníky či odborníky, kteří ukazují pachateli cestu, jak obejít zákonné normy, případně určité pochybné transakce uskutečnit tak, aby bylo co nejmenší riziko trestního postihu. Pro pachatele této kategorie trestné činnosti je typické vytváření skupin různého stupně organizovanosti. Podle vztahu k hospodářským subjelctům můžeme pachatele hospodářské trestné činnosti rozdělit takto: © zaměstnanci, * osoby s'ojící vně hospodářského subjektu, proti němuž je páchána hospodářská trestná činnost (konkurenti na trhu, smluvní partneři atp.), * quasimajitelé, majitelé či spolumajitelé podniků, akcionáři hospodářských subjektů, v jejichž zájmu je páchána trestná činnost. Pachatelé hospodářských trestných činů vystupují často jako řádní občané, úspěšní v zaměstnání či podnikatelské činnosti, mající plnou důvěru okolí a některých případech i značný politicko-ekonomický vliv na určitém teritoriu. Četné kriminologické výzkumy prokazují svébytný sociální profil těchto „pachatelů s bílými límečky" (white-collar-crime). Pro případ trestního stíhání mají často připraveny obhajoby spočívající v odkazech na podnikatelská rizika, nejasnost právních norem, neznalost a nezkušenost atp. Jednotlivé metodiky vyšetrovaní H 3 3 Typické stopy Vzhledem ke značné variabilitě forem hospodářských trestných činů lze uvést pouze demonštratívni výčet typických stop a jiných důkazů: a) materiální stopy, listinné a podobné důkazy i; listinné důkazy (obsah pravých a padělaných listin) a změny v nich provedené ve vnímatelné podobě; s přihlédnutím k různorodosti hospodářských trestných činů může jít o různé zápisy z porad vedení podniků, jednání dozorčích rad, valných hromad, výpisy z obchodního rejstříku, stanovy či statuty různých společností, organizační řády, výpisy z rejstříků ochranných známek, výpisy z různých účtů, výpisy z listů vlastnictví, různé druhy smluv, licenčních ujednání, plné moci, dobrozdání a znalecké posudky, dokumentace k výrobkům, různé druhy projektů, technologické postupy výroby, obj ednávky, dodací listy, faktury a j iné účetní doklady, celní deklarace, daňové doklady, daňová přiznání, obchodní korespondence, výsledky auditů, různé zprávy a analýzy atp. i~ nosiče informací (kartotéky, diskety, magnetické pásky, CD ROM, hard disk), změny na nosičích informací vzniklé v souvislosti s trestnou činností. Jde např, o stopy padělání, pozměnění, poškození či zničení, neoprávněné manipulace s počítačovými programy, databázemi atp.,* .« jiné věcné důkazy (zboží různého druhu, padělatelské náčiní, výrobní prostředky, finanční hotovost, vzorky různých látek atp.). b) stopy ve vědomí lidí Kriminalisticky a právně relevantní jsou informace uložené ve vědomí osob, které zejména: © naplánovaly, organizovaly, provedly nelegální obchodní či finanční transakce nebo jiná společensky nebezpečná jednání nebo se na nich podílely, *> podílely se na likvidaci důkazů nebo na utajení informací o podezřelých finančních, obchodních a jiných aktivitách, re vyzradily důvěrné informace zneužité jinou osobou k páchání trestné činnosti, «• poskytovaly konzultace k odborným problémům, které byly využity při páchání trestné činnosti, ís zprostředkovaly nelegální obchodní či finanční transakce, ť* byly přítomny různým poradám a obchodním jednáním, které přímo či nepřímo souvisely s vyšetřovanou událostí, ® zjistily podezřelé nebo nelegální obchodní, finanční či jiné aktivity, eventuálně na ně upozornily, # byly upozorněny na podezřelé nebo nelegální obchodní, finanční či jiné aktivity, » byly poškozeny trestným činem. 48 Metodika vyšetřování hospodářské kriminality 3 % Zvláštnosti podnětů k vyšetřování Hospodářské trestné činy jsou páchány utajovane a zůstávají často dlouhou dobu neodhaleny; často jde o trvající nebo pokračující delikty. Jejich vysoká latence je umožněna zejména tou skutečností, že na rozdíl od obecné kriminality se často neprojevují bezprostředně zjevnými následky. Někdy je nelze odhalit pro nepořádky a nedostatky v evidencích a účetnictví, nepořádky při výrobě i přepravě a pro nefunkčnost kontrolních mechanismů. Tyto skutečnosti ovlivňují i charakter podnětů k vyšetřování, které lze rozdělit následujícím způsobem: Výsledky operativně pátrací činnosti Orgány kriminální policie pověřené odhalováním hospodářské kriminality na základě analýz různých signálů a příznaků zjišťují podezřelé a pochybné hospodářské a finanční operace a aktivity. Při prověřování těchto aktivit zajišťují potřebné dokumentační materiály, sledují součinnost a organizační provázanost pravděpodobných pachatelů a dalších osob účastnících se podezřelých transakcí. K tomu využívají operativní prostředky a operativní techniku podle zákona o Policii České republiky. Po shromáždění dostatečného materiálu svědčícího o tom, že se určitý skutek stal, že je s největší pravděpodobností trestným činem a že je možno určit osoby, proti kterým lze vést trestní stíhání, předají shromážděné materiály orgánům vyšetřování. Oznámení poškozených subjektů nebo kontrolních orgánů Jde zpravidla o trestní oznámení a o různé kontrolní a revizní zprávy a podání. Tyto podněty často obsahují řadu důležitých informací, ale v počáteční etapě vyšetřování je nutno všechny informace prověřit, doplnit a upřesnit, aby bylo možno rozhodnout o dalším postupu orgánů činných v trestním řízení. Oznámení občanů Oznámení občanů, jakožto podnět k vyšetřování hospodářské kriminality, se vyskytuje poměrně zřídka. Oznámení bývají málo konkrétní. Někdy jsou uváděné informace známy oznamovateli z doslechu, takže o jejich věrohodnosti je možno pochybovat. Proto je nezbytné taková oznámení nejprve důkladně a diskrétně prověřit (často v součinnosti s orgány kriminální policie), zajistit příslušnou dokumentaci, odhalit prameny důkazů a na tomto základě rozhodnout o dalším postupu. Ostatní druhy podnětů Ostatními druhy podnětů se rozumí různá anonymní oznámení, poznatky uveřejněné sdělovacími prostředky, případně poznatky získané při vyšetřování jiné trestné činnosti. Jednotlivé metodiky vyšetřování H Přestože jde o podněty málo konkrétní a často i málo hodnověrné, je třeba věnovat náležitou pozornost i jim. Nejvhodnější je postoupit takové podněty orgánům kriminální policie k prověření a případnému operativnímu rozpracování. Zvláštnosti předmětu vyšetřování Předmět vyšetřování hospodářské kriminality vykazuje četná specifika. Za jednu z takových zvláštností můžeme považovat skutečnost, že řada ustanovení trestního zákona vymezujících skutkové podstaty trestných činů této kategorie má povahu bíanketních norem. To znamená, že v průběhu vyšetřování je zapotřebí zjistit, jaká konkrétní právní norma byla porušena a jakým způsobem. V jiných případech je třeba zjišťovat a dokazovat existenci a obsah různých smluv, kterými byly uloženy určité povinnosti, jež pachatel porušti (viz např. § 255 TrZ). V některých případech je třeba posoudit, zda skutek není pouhým soukromoprávním deliktem, disciplinárním deliktem nebo deliktem správním. Při vyšetřování hospodářské trestné činnosti je často problematické zjišťování pachatele - konkrétní odpovědné osoby. U řady trestných činů je potřeba zjišťovat a dokazovat subordinaci, pravomoci a odpovědnost jednotlivých členů různých hospodářských subjektů a příčinnou souvislost mezi nastalým následkem a rozhodnutím či pokynem těchto osob. Další zvláštností předmětu vyšetřování hospodářských trestných činů jsou časté problémy se zjišťovánim a dokazováním zavinění konkrétních fyzických osob a v některých případech i s dokazováním úmyslu zištného nebo úmyslu směřujícího k získání neoprávněných výhod. Za zvláštnost lze považovat i často složité zjišťování následků jednání pachatele (např. zjištění a prokázání rozsahu neoprávněných výhod, výše obohacení pachatele, výše způsobené škody atp.). Vyšetřování je ztíženo také tím, že na některé skutečnosti hospodářského života se vztahuje režim utajovaných skutečností nebo povinnost mlčenlivosti. Vždy j e nutno zjišťovat a prokazovat, j ak bylo naloženo se získanými hodnotami a včas rozhodnout o zajišťovacích úkonech k zabezpečení náhrady způsobené škody. Určitou zvláštností je i skutečnost, že pachatelé hospodářské trestné činnosti bývají často napojeni na politické kruhy nebojsou veřejně činní. Jejich obvinění nebo zadržení bývá ne vždy vhodně interpretováno v médiích a vyšetřování často probíhá v napjaté atmosféře. Nezanedbatelnou je i skutečnost, že hospodářská trestná činnost je často propojena do zahraničí, což ztěžuje vyšetřování. Někdy je doprovázena dalšími obecně kriminálními trestnými činy. 48 Metodika vyšetřování hospodářské kriminality Zvláštní důležitost při vyšetřování trestných činů této kategorie přikládáme odhalení a zjištění příčin a podmínek umožňujících páchání této trestné činnosti. . Zvláštnosti počátečních úkonů Za typické počáteční úkony lze považovat zejména: s vyžadování potřebných vysvětlení, €» vydání a odnětí věcí důležitých pro trestní řízení, 5; domovní a osobní prohlídky, prohlídky jiných prostor, & zadržení a otevření zásilky, >!> zadržení podezřelých osob, * zajištění finančních prostředků na účtu banky, w odposlech a záznam telekomunikačního provozu, S vyžádání kontrolních či revizních zpráv, 9 vyžádání expertiz z oborů účetnictví, zbožíznalectví, výpočetní techniky. Zvláštností je častý výskyt prvků výpočetní techniky, což vyžaduje specifický postup při zajišťování objektů, zejména účast experta z oboru výpočetní techniky. V počáteční etapě vyšetřování se doporučuje postupovat některým z těchto způsobů: a) Frontální postup Jde o nasazení celého komplexu potřebných sil a prostředků tak, aby rozhodující počáteční úkony byly provedeny v co nejkratší době. Úkony jsou prováděny souběžně na různých místech, případně v těsném sledu, aby bylo využito momentu překvapení a znemožněno zničení důkazů uložených na různých místech. Tento postup je značně náročný na utajení přípravných činností a organizaci, vyžaduje značný počet sil a prostředků, jakož i úzkou součinnost různých služeb policie, státních zástupců a dalších subjektů. Využívá se zejména při vyšetřování rozsáhlejších případů s větším množstvím předpokládaných pachatelů. b) Průběžné rozvíjení vyšetřování Při tomto postupu je třeba počáteční úkony směřovat na tzv. „slabý článek" systému trestného jednání (např. zajištění podezřelého, zajištění skladu s pašovaným zbožím, padělatelské dílny, důležitých písemností atp.). Jednotlivé úkony jsou prováděny postupně v určeném časovém sledu, některé úkony se také provádějí současně. Postup průběžného rozvíjení vyšetřování je méně náročný na organizaci, počet sil a prostředků. Značně náročný je však na analytickou činnost a prognózovaní reakcí pachatelů na učiněné úkony. Existuje zde značné riziko, že pokud se nepodaří postihnout „slabý článek" systému, může dojít ke zmaření možnosti zjištění pravdivého stavu věci. Jednotlivé metodiky vyšetřování H 48 Metodika vyšetřování hospodářské kriminality § / Zvláštnosti vyšetřovacích verzí, plánování a organizace vyšetřování Způsob spáchání hospodářských trestných činů nebývá často v počáteční etapě vyšetřování znám. Proto má zásadní význam vytyčování vyšetřovacích verzí ke způsobu páchání a ke způsobu realizace hodnot získaných trestnou činností. Důležité je i vytyčování verzí o počtu pachatelů, jejich úlohách a míře odpovědnosti, případně o tom, zda došlo k zločinnému spolčení. Charakter hospodářských trestných činů, stop a jiných důkazů, stejně jako předpoklad účasti více osob napáchání hospodářské trestné činnosti determinuje vysoké požadavky na organizaci a plánování vyšetřování. Typickým rysem vyšetřování této kategorie trestných činů je týmová práce. Vytváření speciálních týmů za účasti ekonomických odborníků je často nutností. Součinnost pracovníků Služby kriininální policie a vyšetřování s dalšími subj ekty vyžaduje přijmout opatření k zamezení úniku informací, který by mohl vést ke zmaření cílů vyšetřování. ? V Zvláštnosti následných úkonů Výslech obviněného Pravdivá výpověď obviněného je pro úspěch vyšetřování hospodářských trestných činů velmi významná, neboť nikdo jiný nezná lépe jednotlivé detaily spáchaného činu. Typickým jevem zejména v počáteční fázi je zapírání a bagatelizování trestné činnosti ze strany obviněného. Častou obhajobou je tvrzení, že inkriminované jednání je běžnou obchodní operací, případně popírání zištného úmyslu nebo úmyslu získání j iných výhod. Proto vedení výslechu obviněného klade značné nároky na znalosti a schopnosti vyslýchajícího. Výslech je třeba pečlivě připravit a zpracovat jeho podrobný plán, rozhodnout o účasti specialistů z oblasti účetnictví, kapitálového trhu, technologie výroby atp. Současně pří přípravě výslechu je třeba vytýčit taktické záměry a určit pořadí vyslýchaných osob. Doporučuje se vyslýchat nejprve osoby, které dosud nemají kriminální zkušenosti nebo osoby, jejichž podíl na trestné činnosti je menší. Při předkládání důkazů lhoucím osobám se doporučuje postup předkládání důkazů narůstající síly. Výslech svědků Jako svědci jsou často vyslýcháni zaměstnanci podniků, zaměstnanci kooperujících podniků, spolupracovníci, příbuzní a známí obviněného. Často se lze setkat s nechutí vypovídat, nezájmem o objasnění věci, zainteresovaností těchto osob. Motivy nepravdivých výpovědí jsou zejména: malá kriminální citlivost občanů k hospodářské kriminalitě, vztahy svědků k obviněným (partnerství, přátelství, podřízenost v pracovním vztahu vztahy rodinné atp.), k vědomí vlastního podílu na vytvoření podmínek ke spáchání trestné činnosti, s závist, nenávist k obviněnému, strach ze msty. Výslechy svědků jsou tedy neméně náročné jako výslechy obviněných. V případech, kdy hospodářská trestná činnost spadá do oblasti organizovaného zločinu, cítí se svědci často ohroženi na zdraví, životě či majetku. Proto je namístě zvažovat utajení totožnosti svědka. Informace obsažené ve výpovědích svědků je nutné důkladně prověřovat. Pro vyšetřování mohou mít význam i některé dojmy a úvahy svědků, případně informace získané z doslechu. Takové informace často vedou k zajištění dosud nepředpokládaných důkazů. Konfrontace Za další závažný následný úkon je možno považovat i konfrontaci, neboť výpovědi obviněných a svědků hospodářské kriminality často obsahují podstatné rozpory. • Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování a zvláštnosti kriminalistické prevence Spolupráce s veřejnosti a úroveň preventivní činnosti je v oblasti vyšetřování hospodářské kriminality na značně nízké úrovni. Přitom si všichni občané uvědomují, že regulace této trestné činnosti nelze dosáhnout pouze represivními prostředky orgánů policie a soudů. Nízká kriminální citlivost obyvatelstva k hospodářské kriminalitě a netečnost k jednání, které bezprostředně nepoškozuje jednotlivce, jsou základními příčinami nízké úrovně spolupráce s veřejností. Je třeba působit na kultivaci poanikatelského prostředí a usilovat 0 vymýcení nezákonných praktik v hospodářské sféře. Zveřejňování vyřešených případů hospodářské trestné činnosti v hromadných sdělovacích prostředcích, uvedení konkrétních pachatelů, výše škod a trestů může mít výrazný preventivní účinek. Preventivnímu působení by jistě přispěla zvýšená efektivita činnosti kontrolních a revizních orgánů. Rychlost odhalování, vyšetřování a potrestání pachatelů má značný význam nej en pro konkrétní trestní věc, ale působí též preventivně. Proto je nutné vytvářet speciální vyšetřovací týmy pro vyšetřování hospodářské kriminality ze zkušených, právně 1 ekonomicky vzdělaných pracovníků. Jednotlivé metodiky vyšetřování H Literatura BUNDESKRIMINALAMT (Hg.) Wiitschaftskriminalität und Korruption. München : Luchterhand, 2003 DVORAK, V. a kol. Hospodářská kriminalita. Praha : Policejní akademie ČR, 2000 KADEŘÁBKOVÁ, D. Hospodářská kriminalita ve finanční oblasti. Praha : Institut pro kriminológii a sociální prevenci, 1996 KADEŘÁBKOVÁ, D. Hospodářská trestná činnost a její projevy. Praha : Institut pro kriminológii a sociální prevenci, 1999 KOLECKl, H. Poiicyjno-kryminalistyczna problematyka wspólczesnej przestejjczošci ekonomiczno-finansowej w Polsce. Poznaň : Lawica, 1992 KONRÁD, Z. a kol. Metodika vyšetřováni jednotlivých druhů trestných činů. 2. vyd. Praha: Policejní akademie ČR, 1996 LISOŇ, M. Odhalovanie kriminality páchanej v ekonomike. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2001 MÜLLER, R., WABNITZ, H.-B. Wirtschaftsiairniiialität. Eine Darstellung der typischen Erscheinungsformen mit praktischen Hinweisen zur Bekämpfung. 3. Aufl. München: C. H. Beck, 1993 MUSIL, J. Finanční šetření - nástroj odhalování práni peněz. Kriminalistika, 1999, č. 4, s. 282-294 MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. Praha : Naše vojsko, 1994 PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., ŠÁMAL, P. Kvalifikace trestné činnosti v oblasti bankovnictví, kapitálového trhu a kolektivního investování. Část 1 a 2. Právní rádce, 1998, č. 5 a 6 PÚRY, F., ŠÁMAL, P. "Vybrané problémy dokazování trestné činnosti v bankovním sektora a na kapitálovém trhu. Bulletin advokácie, 2000, č. 6-7, s. 25-50 SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestná činnost na českém kapitálovém trhu a v bankovní sféře. Praha: Institut Ministerstva spravedlnosti pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998 ŠÁMAL, R, PÚRY, F. Úvod do problematiky vyšetřování a dokazování v oblasti finanční kriminality. In: LX. Karlovarské právnické dny. Praha; Linde, 1999, s. 269-281 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., ŠTENGLOVÁ, I. Podnikáni a ekonomická kriminalita v České republice. Praha :C.H. Beck, 2001 s Metodika vyšetřování silničních dopravních nehod $f i Kriminalistická charakteristika Vývoj dopravní nehodovosti v České republice lze ilustrovat na následujícím grafu: 250- ------------ 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 H Počet silničních dopravních nehod v tisících Silnični dopravní nehodou rozumíme nezamýšlenou, nepředvídanou (avšak předvídatelnou) událost v silničním provozu motorových a nemotorových dopravních prostředků na veřejných komunikacích, která měla škodlivé následky na životech a zdraví osob nebo způsobila škody na majetku. Dopravní nehody v silničním provozu, jejichž příčinou je zaviněné jednání fyzické osoby, jsou zpravidla kvalifikovány jako přestupek v silniční dopravě podle § 22 odst. 1, písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů nebo jako nedbalostní trestné činy ublížení na zdraví podle § 223 nebo § 224 TrZ nebo obecné ohrožení podle § 180 TrZ. S dopravními nehodami dále často souvisí i trestné činy ohroženi pod vlivem návykové látky podle § 201 TrZ, opilství podle § 201 a TrZ a neposkytnutí pomoci podle § 208 TrZ. Nehodová situace představuje souhrn podmínek a okolností v silničním provozu, za nichž dochází k nehodové události. Za prvky nehodové situace můžeme považovat zejména: m stav, propustnost, rozsah sítě silničních komunikací a jejich komfort (např. hustota komunikací, technický stav vozovek, četnost mimoúrovňového křižem, úroveň dopravního značení, signalizace atp.), jednotlivé metodiky vyšetřování H 49 Metodika vyšetřování silničních dopravních nehod pocty a technický stav vozového parku, •i hustotu silničního provozu, 3. úroveň dodržování předpisů o silničním provozu, • i úroveň získaných správných návyků řidičů při ovládání motorových vozidel v kritických situacích, •t úroveň dopravní kázně ostatních účastníků silničního provozu (např. cyklistů, chodců, osob vedoucích zvířata), s povětrnostní podmínky a viditelnost. Podle statistikje asi 94 % silničních dopravních nehod způsobeno nesprávným jednáním účastníků silničního provozu. Způsoby páchání Typické způsoby spáchání silničních dopravních nehod tvoří poměrně složitou interakci množiny prvků řidič - vozidlo - prostředí, v níž nejčastěji selhává lidský činitel - řidič vozidla. Způsob spáchání silniční dopravní nehody lze vyjádřit souhrnnými charakteristikami, označovanými za příčiny dopravních nehod. Lze říci, že jejich charakteristickým znakem je nedbání náležité opatrnosti a s tím spojené porušování zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Za typické příčiny silničních dopravních nehod lze označit nepřiměřenou rychlost, nesprávné předjíždění, vyhýbání se či objíždění, nedodržení vzdálenosti mezi dopravními prostředky, jízdu po nesprávné straně, nedání přednosti v jízdě, nesprávné odbočení, nesprávné otáčení a couvání, nepoužití signalizačních prostředků vozidla při změně směru jízdy, ovlivněni alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Způsoby utajování Ke způsobu spáchání silničních dopravních nehod náleží v některých případech i jejich utajování. Zatímco samotná dopravní nehoda má nedbalostní charakter, utajování je jednáním úmyslným. K utaj ování dochází zejména v případech, kdy nehodou byly způsobeny vážné následky. Za typické způsoby utajování silničních dopravních nehod lze považovat zejména: * ujetí pachatele z místa dopravní nehody, nebo útěk řidiče z místa dopravní nehody, « změny na místě dopravní nehody, íí navádění svědků ke křivé výpovědi, ä snaha o utajení faktu požití alkoholu před jízdou. Pachatelé Osobnostní rysy pachatelů silničních dopravních nehod se výrazně odlišují od pachatelů tzv. obecné kriminality, neboť převážnou většinu pachatelů silničních dopravních nehod tvoří dosud bezúhonní občané. Přesto značná část pachatelů dopravních nehod klade různé překážky snaze o zjištění skutečného stavu věci, někdy se pokouší i aktivně mařit vyšetřování. Pachatelé bagatelizují svoji účast na nehodě, hledají viníky mezi ostatními účastníky dopravní nehody a někdy se snaží zpochybňovat objektivní zjištění policie. Tak např. J. B. v nepřiměřené rychlosti nezvládl v levotočivé zatáčce osobní motorové vozidlo a vyjel mimo vozovku, kde narazil do stromu. Při nehodě zahynul spolujezdec A. Z. Obviněný se hájil tím, že v kritickou dobu řídil vozidlo A. Z. Výsledky vyšetřování, opřené zejména o závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a z oboru kriminalistické biologie, jednoznačně prokázaly, že v kritické době vozidlo neřídil A. Z., protože seděl na sedadle spolujezdce. Oběti Poškozené osoby (oběti) se nevyznačují žádnými specifickými osobnostními rysy. U některých poškozených však_nelze vyloučit spoluúčast na nehodě. Proto se i při výsleších poškozených můžeme setkat s neobjektivním a jednostranným vysvětlováním průběhu dopravní nehody. ŕ' Typické stopy Při silničních dopravních nehodách vzniká na místě nehody zpravidla velké množství stop materiálních i paměťových. Typické materiální stopy nacházíme zejména na vozovce, na zúčastněných vozidlech, na pevných objektech a na tělech účastníků nehody. Na vozovce se nacházejí zejména stopy umožňující určení směru jízdy vozidel před nehodou a určení místa nárazu, které je východiskem pro možnost usuzování na celý průběh nehody. Jde především o stopy zúčastněných vozidel, např. stopy jízdy, stopy brzdné (vytvářené ještě se otáčejícími, ale již brzděnými koly; jsou výraznější než stopy jízdy, vzorky dezénu pneumatiky jsou částečně deformované, ale zpravidla viditelné i na tvrdší vozovce), stopy blokování (tj. stopy neotáčejících se kol, které se zpravidla jeví jako tmavý pruh na vozovce, v němž není patrno vzorkování dezénu pneumatiky), stopy smyku, stopy dření nebo rytí a stopy vlečení. Stopy laku vozidel, rozbitých skel světlometů, směrových světel a odrazových skel nebo oken jsou vhodné v některých případech k typování nebo identifikaci vozidla, které z místa nehody ujelo a k identifikaci světlometu, směrových světel a odrazových skel podle části a celku. Častejšou stopy kapalin (brzdné kapaliny, oleje apod.). V případech střetu s chodcem nebo zvířetem mají v některých případech důkazní význam stopy obuvi, chůze, prip. běhu osob a zvířat a stopy krve. Na vozovce se často nacházejí části vozidla (např. nárazníky, blatníky), části rozsypaného nákladu nebo obaly přepravovaných materiálů apod. Stopy na zúčastněných vozidlech jsou představovány zpravidla deformacemi a destrukcemi částí vozidel, poškrábáním a odřením povrchové úpravy (poškození laku). Jednotlivé metodiky vyšetřování H 49 Metodika vyšetřování silničních dopravních nehod Stopy na vozidle podle charakteru deformací umožňují usuzovat na přibližnou rychlost vozidla. Stopami uvnitř vozidla jsou např. posunutá sedadla, poškozený volant a přístrojová deska. V případech, kdy došlo k usmrcení a zranění osob, vznikají na vozidle i uvnitř vozidla biologické stopy, především stopy krve, části kůže, vlasy a části oděvu a osobních věcí poškozených. Stopy na pevných objektech {např. na stromech, patnících, svodidlech, zdech domů) se vyskytují při sjeti vozidla mimo vozovku. Při nárazu na pevné objekty se vyskytují tzv. vstřícné stopy na vozidle. Může jít o stopy nátěru předmětů, části omítky, třísky plotů a jiných předmětů. Nalezení těchto stop je důležité pro zjištění vozidla, které mělo účast na nehodě v případech, kdy řidič vozidla ujel z místa nehody. Tyto vstřícné stopy lze využít při identifikaci celku podle části. Stopy na tělech účastníků nehody nebo na jejich oděvujsou dalšími typickými stopami dopravních nehod. Podle charakteru zranění lze usuzovat např. na směr chůze chodce, jeho postavení k vozidlu v okamžiku střetu. V některých případech lze na oděvu oběti zajistit otisk dezénu pneumatiky {pokud vozidlo např. přejelo ležící osobu). Ze zranění zjištěných u osádek vozidel lze zjistit, zda osoby byly připoutány bezpečnostními pásy a kdo řídil motorové vozidlo. Paměťové stopy ve vědomí účastníků a svědků dopravní nehody mají obvykle značný význam pro objasnění průběhu dopravní nehody. Přestože vzhledem k rychlosti nehodového děje, bezděčnosti vnímání atp. může dojít k určitým chybám vnímání a zapamatování, je význam paměťových stop pro objasnění dopravní nehody často zásadní. Z paměťových stop lze často získat informace nej en o průběhu vlastní dopravní nehody, ale též o chování účastníků před nehodou (např. o způsobu jízdy, použití výstražných znamení, přebíhání osob přes vozovku), jakož i po nehodě. j »«* Typické vyšetřovací situace Při vyšetřování silničních dopravních nehod vznikají tyto typické počáteční vyšetřovací situace: & Na místě dopravní nehody je relativně nezměněný stav konečné struktury místa nehody (zúčastněná vozidla jsou v původní konečné pozici po nehodě) a svědci spolu s účastníky nehody jsou přítomni na tomto místě. n Na místě dopravní nehody došlo ke změnám konečné stmktury místa nehody (např. někteiý z účastníků nehody se vzdálí, zraněné osoby byly odvezeny k ošetření, vozidla byla odtažena ke krajnici vozovky atp.). V prvním případě jde o situaci příznivou, umožňující rychlé a bezproblémové vyhledání, zajištění a dokumentaci stop na místě nehody, výslechy svědků a účastníků nehodového děje. Lze říci, že nezměněná konečná struktura místa nehody je předpokladem rychlého zjištění příčin nehody i osoby, která ji zavinila. Druhá typická počáteční vyšetřovací situace je z hlediska zjišťování skutkového stavu věci často značně obtížná. Stupeň problémovosti je závislý na charakteru a množství změn způsobených v konečné struktuře místa dopravní nehody. V rámci této počáteční vyšetřovací situace můžeme rozeznávat několik nuancí: a Zúčastněná vozidla jsou sice odtažena, jejich konečná poloha však byla na vozovce vyznačena, stejně jako byla vyznačena poloha zraněných osob odvezených k ošetření, stopy na vozovce jsou ochráněny před zničením. Nezranění účastníci dopravní nehody jsou na místě, stejně jako případní svědkové. Zjištění a dokumentace stop průběhu nehodové události v této vyšetřovací situaci nebude činit žádné zvláštní obtíže, bude se blížit vyšetřovací situaci relativně nezměněné konečné struktury místa nehody. «i< Výrazně problémová bude situace", pokud na místě dopravní nehody byla konečná struktura místa nehody významně změněna nutnou činností např. Hasičského záchranného sboru, případně jiných osob odvracejících další hrozící nebezpečí, vyprošťujících zraněné osoby z vozidel, hasících požár, nebo se někteří z účastníků a svědkové průběhu nehodového děje vzdálili z místa dopravní nehody. V takových situacích budou hrát nezastupitelnou roli nejen výslechy účastníků nehody, ale zejména osob, které se na mísio nehody dostavily jako první a nehodu hlásily, stejně jako osob podílejících se na např. na hasebním zásahu. V případech, kdy někteří z účastníků dopravní nehody opustili místo dopravní nehody, bude nutné zajišťovat stopy uvnitř vozidel za účelem prokázání přítomnosti osob ve vozidle a vyslýchat osoby, které po dopravní nehodě přišly s pravděpodobnými účastníky dopravní nehody do styku. Uplatní se též prověrka alibi (např. majitel vozidla tvrdí, že nebyl účastníkem dopravní nehody, neboť mu bylo vozidlo krátce před nehodou údajně odcizeno). * Extrémně obtížná vyšetřovací situace vzniká v případech, kdy pachatel z místa dopravní nehody ujel a nehoda byla opožděně oznámena náhodnými osobami, které však nebyly svědky dopravní nehody. Časový náskok v takových případech umožňuje pachateli odstranit stopy na vozidle, opravit poškození vozidla, zmařit zjištění ovlivnění alkoholickými nápoji apod. Zvláštnosti předmětu vyšetřování Předmětem vyšetřování silničních dopravních nehod je jednání a chování účastníků dopravní nehody, technický stav motorového vozidla, stav vozovky a případně i jiné skutečnosti, které ve svém souhrnu způsobily vznik dopravní nehody a její následky. Ve všech případech je třeba zjišťovat zejména, kdo řídil motorová vozidla, zda účastníci nehody mají oprávnění k řízení motorového vozidla odpovídající skupiny, zda jsou vlastníky či uživateli motorového vozidla, ovlivnění řidičů alkoholem či jinými návykovými látkami, stav vozovky, viditelnost, povětrnostní podmínky, přehlednost a hustotu jednotlivé metodiky vyšetřování H silničního provozu, rychlost a způsob jízdy účastníků před nehodou a v momentě nehody, délku brzdné dráhy, jaká ustanovení pravidel silničního provozu byla porušena a kým atp. V dalších případech je třeba zjišťovat další skutečnosti podle druhu dopravní nehody. Tak např. se zjišťuje důvod vybočení z obvyklého způsobu jízdy, počet spolujezdců v motorových vozidlech, charakter místa dopravní nehody (např. křižovatka, rovný úsek vozovky před stoupáním atp.), dopravní značení a runkce signalizačních či výstražných zařízení, chování ostatních účastníků silničního provozu v době nehody, psychický stav řidičů (nedostatečný odpočinek před jízdou, nemoc) atp. Při srážce s kolejovým vozidlem je třeba také mj. zjišťovat stav výstražných a signalizačních zařízení na železničních přejezdech a jejich slyšitelnost, stav a polohu závor na chráněných přejezdech atd. Při střetu chodce s motorovým vozidlem je nutno zjišťovat mj. chování chodce (např. náhlé vkročení či vběhnutí do vozovky bez předchozího rozhlédnutí), ovlivnění chodce alkoholem, možnost řidiče předvídat chování chodce (např. při jízdě podél tramvajového nástupního ostrůvku). Zvláštnosti podnětů k vyšetřování Nejčastějším podnětem k vyšetřování silničních dopravních nehod jsou telefonická oznámení samotných účastníků silničních dopravních nehod. Povinnost oznámit dopravní nehodu v případech, kdy dojde při silniční dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě částku 20 000 Kč na některém ze zúčastněných vozidel nebo na jiných věcech, vyplývá z ustanovení § 47 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Navíc je oznámení dopravní nehody Policii ČR jednou z podmínek likvidace škodní události pojišťovnami. Dalšími typickými podněty k vyšetřování silničních dopravních nehod bývaj í telefonická oznámení náhodných svědků, zdravotnických zařízení nebo pojišťoven, příp. provozovatelů některých zařízení, která byla poškozena při silniční dopravní nehodě. Všechny výše uvedené podněty jsou zpravidla včasné a obsahují alespoň rámcové informace o dopravní nehodě potřebné k vyslání výjezdové služby na místo dopravní nehody, eventuálně k přijetí dalších obecně bezpečnostních opatření (vyrozumění záchranné služby, Hasičského záchranného sborn, vyprošťovací služby atp.). K opožděným oznámením dochází méně často a to zejména v případech, kdy následky nehody se ukáží závažnější, než se jevily bezprostředně po nehodě. 49 Metodika vyšetřování silničních dopravních nehod !jf €í Zvláštnosti počátečních úkonů Při vyšetřování silničních dopravních nehod zpravidla předchází počátečním vyšetřovacím úkonům provedení neodkladných bezpečnostních úkonů a opatření. Mezí taková opatření patří zejména: tí poskytnutí první pomoci a zajištění zdravotnického ošetření zraněným osobám, jakož i zajištění technické nebo jiné pomoci (např. vyproštění osob z havarovaných vozidel, uhašení požáru atp.); *• odstranění hrozícího nebezpečí vzniklého při dopravní nehodě (např. označení překážky na vozovce, zabránění úniku nebezpečných látek z havarovaných vozidel atp.); i organizovaná prostituce a hazardní hry, © nelegální obchod se starožitnostmi a uměleckými předměty, a krádeže motorových vozidel, t* nelegální obchod se zbraněmi, výbušninami a strategickými surovinami, * padělání a pozměňování dokladů, peněz a platebních prostředků, 3; nelegální migrace osob a zprostředkovávání práce cizincům, *■ hospodářská kriminalita, tit počítačová kriminalita, s kriminalita spojená s násilnými formami konkurenčního boje zločineckých stniktur, •*> násilná kriminalita (nájemné vraždy, vydírání výpalného-racketeering, bankovní loupeže, loupeže přepravovaných nákladů atp.). Typickými formami organizované kriminality ve fázi realizace zisku j sou zejména: >s kriminalita spojená s legalizací zisku (praní peněz), í- kriminalita spojená s pronikáním zločineckých struktur do státní správy (např. korupce), € kriminalita spojená s nelegálním získáváním politické moci (např. terorismus), kriminalita spojená s obstaráváním státních a jiných zakázek. Mnohé aktivity zločineckých organizací ve fázi realizace zisku se prolínají s legálními formami hospodářského podnikání (zakládání obchodních společností, poradenských společností, cestovních kanceláří, investice do zábavního průmyslu atp.). Jejich cílem je nejen reinvestice do další trestné činnosti, ale i etablování špiček zločineckých skupin ve společenských strukturách. Organizovaný trestný čin není dílem jediného pachatele, ale výsledkem kolektivního nasazení, schopností a aktivit kriminálních skupin. Můžeme hovořit o specifickém subjektu organizované kriminality - o zločinecké organizaci. Zločinecká organizace vzniká plánovitě na bázi ekonomické, rasové, jazykové, etnické nebo i ideologické. Cílem organizace je získání vysokých zisků, ekonomické a později i politické moci prostřednictvím soustavného páchání trestných činů. Její činnost se vyznačuje dělbou práce, profesionalizací, vysokým stupněm organizovanosti, koncepčnosti, plánovitosti. Má pevnou hierarchicky členěnou strukturu s přesně vymezenými funkcemi, propojením sfér působnosti s pevně stanovenými normami chování, disciplínou a konspirací. Noví členové jsou přijímám pouze po přísném prověření. Vystoupit ze zločinecké organizace je téměř nemožné. Enormních zisků používá k získání dalšího bohatství, zajišťování bezpečnosti organizace, k likvidaci konkurenčních skupin, ke zdokonalení technického a informačního vybavení jakož i ke korumpování úředníků, pronikání do pozic v politice, státní správě, policii, justici, hospodářství a sdělovacích prostředcích. Organizace si vytvářejí vnitřní i vnější ochranné mechanismy k zajištění své činnosti. Pro zločineckou organizaci je často typické mezinárodní působení. Při vyšetřování je typické zarputilé zapírání, pevně konstruované alibi, ničení pramenů důkazů, podplácení, zastrašovaní či likvidace svědků a neloajálních členů organizace. Je třeba dodat, že výše popsaná charakteristika zločinecké organizace je vhodná jen pro některé z jejích četných podob. Škála organizačních forem je velmi široká a sahá od přísně sevřených skupin mafiánského typu (ty jsou příznačné např. pro Itálii, USA, Japonsko, Kolumbii) až po volnější útvary označované jako kriminální seskupení (převládají např. v Německu, Francii, ale též u nás). Pestrost těchto forem ztěžuje jejich klasifikaci apokusy o legální definici. Trestněprávní pojem zločinné spolčení" (§ 89 odst. 17 TrZ) se nekryje s kriminologickým a kriminalistickým vymezením zločinecké organizace. Kromě zločinecké organizace rozeznává literatura i další subjekty skupinové krimiiiality, jakými jsou např.: Příležitostná skupina vzniká nahodile, zpravidla při sportovních utkáních, vystoupení hudebních skupin, demonstracích atp. Trestná činnost není plánována předem, je vyprovokována Jednotlivé metodiky vyšetřování H 52 Metodika vyšetřování organizované kriminality jednotlivci, probíhá spontánne. Anonymita davu a davová psychóza je často důvodem, že se na páchání trestných činů podílejí i osoby, které by se jinak trestné činnosti nedopustily. Typickými trestnými činy páchanými príležitostnou skupinou jsou výtržnictví, poškozování majetku, ublížení na zdraví atp. Pokud trestná činnost jednotlivce není dokumentována např. videozáznamem, jednotliví pachatelé trestnou činnost nedoznávaji. Parta vzniká na nekriminálním základě k uspokojování společných zájmů a potřeb, je časově stálejší, má obvykle proměnnou hierarchickou strukturu v čele s vůdcem. Vnitřní soudržnost party bývá posilována rituály a symbolikou, členství je do značné míry volné. Předchozí kriminálni zkušenosti členů party nejsou typické. Typickou trestnou činností jsou krádeže, výtržnictví, trestné činy s rasovým a národnostním podtextem, trestná činnost související se zneužíváním omamných a psychotropních látek atp. Při vyšetřování se lze setkat nejen s tvrdošijným zapíráním, ale i s nepravdivým doznáním ve snaze ochránit ostatní členy party a primitivním alibi. Organizovaná skupina vzniká plánovitě za účelem páchání trestné činnosti. Její trvání může být omezeno spácháním jednoho závažného trestného činu nebo může mít dlouhodobý charakter. Členové skupiny mají přesně vymezené úlohy vyplývající z hierarchického uspořádání skupiny, které je pevné. Páchání a utajování trestné činnosti je pečlivě plánováno. Pro páchání trestných činů je vytvořen a případně zdokonalován typický způsob páchání. Dokazování bývá obtížné, Lze se setkat nejen z tvrdošíjným zapíráním a ničením pramenů důkazů, ale i s promyšleným alibi atp. Typické podněty a zvláštnosti předmětu vyšetřování V okamžiku, kdy je oznámen nebo jinak zjištěn jednotlivý skutek trestného činu, se zpravidla nedá s jistotou určit, zda jde o projev organizované kriminality. Proto za specifický podnět, naznačující s vysokým stupněm pravděpodobnosti, že jde o organizovaný trestný čin, lze označit pouze tzv. kriminální spisy zpracované službami kriminální policie a vyšetřování, zejména zvláštními útvary, jakými jsou Útvar pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování a Útvar odhalování korupce a finanční kriminality. Mimořádně významnou roli hraje postup před zahájením trestního stíhání (§ 158 TrŘ); na objasňování organizované kriminality se kromě kriminální policie podílejí i zpravodajské služby, eventuálně i další subjekty (celní orgány, zpravodajské služby a zahraniční policejní orgány). Předmět vyšetřování vyplývá jednak z druhu trestných činů spáchaných organizovanou skupinou (tento předmět je popsán v dílčích metodikách vyšetřování), jednak ze specifických znaků organizované kriminality. Jde zejména o tyto specifické skutečnosti: íi okolnosti vzniku organizace, » složení a struktura zločinecké organizace a identifikace jejích členů, «. funkce, postavení a úloha jednotlivých členů organizace, i. identifikace externích spolupracovníků organizace, jejich úloha při páchání činností kriminální i nekriminální povahy, ss zjištění a prokázání zisku (výše zisku, zjištění a zajištění účtů); to má značný význam zejména pro možnost odčerpání zisku, @. mezinárodní napojení na kriminální struktury. Zvláštnosti počátečních a následných úkonů Počáteční úkony při vyšetřování organizované kriminality se vyznačují četnými specifiky. Lze konstatovat, že klasický postup „od trestného činu k pachateli" neumožňuje rozkrytí a dokumentaci trestné činnosti zločinecké organizace. Schematicky lze postup odhalování, objasňování a vyšetřování organizované kriminality popsat jako systém těchto kroků: í.5 zjišťování a monitorování charakteristických projevů (tzv. indikátorů) trestné činnosti páchané zločineckými organizacemi, včetně předávání informací v rámci mezinárodní spolupráce bezpečnostních sborů, ro trestní řízení, zadržením podezřelého, výsledky vyžádaného odborného vyjádření). /ýsledky činnosti České obchodní inspekce 'odněty k vyšetřování založené na výsledcích samostatné činnosti České obchodní nspekce nebo její spoluúčasti s orgány Policie ČR představují jedny z nejkvalitnějších podnětů vysoké informační hodnoty. Obsahují zejména informace o pachateli, protokoly a výsledku kontrolní činnosti, zajištěné nelegální výrobky atp. Kvalita podnětů je dána nejen odbornou zdatností pracovníků inspekce, ale i povinnostmi a pravomocemi danými jim zákonem o České obchodní inspekci (zák. č. 64/1986 Sb., ve zněni pozdějších předpisů). Oznámení poškozených Významným zdrojem podnětů k vyšetřování jsou oznámení poškozených nebo jiných subjektů, které poškozené zastupují při ochraně práv vyplývajících z duševního vlastnictví. Přestože oznámení poškozených nebo jejich zástupců mívají zpravidla vysokou informační hodnotu, je třeba v počáteční fázi vyšetřování veškeré údaje pečlivě prověřit. Jelikož se často poškození domáhají ochrany svých práv trestněprávní cestou, ač nebyly ukončeny spory z oblasti soukromoprávní, lze se v řadě případů setkat s nevyřešenými otázkami, např. zda určitý produkt požívá ochrany duševního vlastnictví, kdo je subjektem majetkových práv atp. Oznámení občanů Přestože úroveň kriminální citlivosti občanů je v této oblasti poměrně nízká, můžeme se stále častěji setkat s oznámeními občanů. Oznámení občanů mohou být písemná, ústní nebo anonymní. Typičtí oznamovatelé jsou bývalí zaměstnanci různých firem a institucí, kde dochází k porušování práv k duševrámu vlastnictví. Jejich oznámení bývají mnohdy informačně bohatá (vzhledem k jejich znalostem poměrů ve firmě nebo instituci) a často mohou obsahovat i informace vedoucí k určení odpovědné osoby nebo informace o osobách ochotných spolupracovat při vyšetřování. Veškeré získané informace je třeba pečlivě prověřit, neboť trestní oznámení nemusí být vždy vedeno altruistickými motivy. Často může být motivem msta či závist, cílem pak způsobení problémů právnické nebo fyzické osobě. V takových případech bývají uváděné údaje záměrně neúplné, hrubě zkreslené, obsahující polopravdy nebo nesprávnou interpretaci faktů. Typické počáteční kriminalistické situace Charakter počátečních kriminalistických situací při objasňování a vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví je určen množstvím, informační určitostí a relevancí získaných informací, obsažených zejména v podnětu vyšetřování. Lze vymezit tyto typické počáteční kriminalistické situace: « informace obsažené v podnětu nedovolují učinit jednoznačný závěr, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin nebo zda určitý skutek je trestným činem; (i informace obsažené v podnětu nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, ale neodůvodnili dostatečně závěr, že jej spáchala určitá osoba; s informace obsažené v podnětu nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala určitá osoba. Podle výsledků prověřování apo doplnění dostupných informací můžeme buď zahajit trestní stíhání nebo se věc odloží, pokud není na místě věc vyřídít jinak. ; ~ Zvláštnosti předmětu vyšetřování Zvláštnosti předmětu vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví tvoří okruh skutečnosti, které je nutno zjišťovat a dokazovat nad rámec vymezený v § 89 odst. 1 TrŘ. V procesu odhalování objasňování a vyšetřování trestných činů této kategorie je nutno vždy nejprve vyřešit tyto problémy: « existence právní ochrany duševního vlastnictví (např. zda určité dílo podléhá právní ochraně autorského zákona, zdaje ochranná známka zapsána v rejstříku známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví, zda určité technické řešení spadá do rozsahu určitého patentu nebo zda vnější úprava výrobku spadá do rozsahu určitého průmyslového vzoru atp.); *> kdo je nositelem práv k duševnímu vlastnictví (osobnostních a majetkových); o jaký předmět ochrany duševního vlastnictví jde; * kdo a na jakém základě je nositelem práv požívajících ochrany duševního vlastnictví; « informace ke způsobu spáchání a zjištění totožnosti pachatele; © vztah oznamovatele k pachateli; % informace k možnosti zajištění pramenů důkazů (kde se nacházejí, případně kdo je jejich nositelem); © pravděpodobný rozsah porušení práv k duševnímu vlastnictví a odhad výše škody. Jednotlivé metodiky vyšetřování H 53 Metodika vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví Opatření nezbytných vysvětlení Obsah vysvětlení je třeba zaměřit, podle konkrétní formy a způsobu spáchání trestného činu, na zjištění skutečností tvořících předmět vyšetřování. Podle předpokládaného procesního postavení osoby podávající vysvětlení se zaměřuje výslech obdobným směrem, jako výslech obviněného nebo svědka (viz § 7). Zobecněné zkušenosti nasvědčují tomu, že v řadě případů pachatelé, od nichž je požadováno vysvětlení před zahájením trestního stíhání, vypovídají pravdivě. Proto se doporučuje vést výslech takovým způsobem, aby bylo zjištěno co nejvíce pramenů materiálních nebo jiných důkazů, které je možno zajistit jinými úkony a objektivizovat tak podané vysvětlení. Později, po zahájení trestního stíhání, totiž obvinění často odmítají vypovídat nebo podávají lživou výpověď. Specifikem některých forem trestné činnosti proti duševnímu vlastnictví j e skutečnost, že řada podezřelých osob jsou cizinci. Proto je třeba zajistit účast tlumočníka. Současně je třeba prověřit, zda tyto osoby nemaji zákaz pobytu na území ČR, případně prověřit, zda nejde o osoby hledané, zda tyto osoby již nespáchaly obdobnou trestnou činnost na jiném místě, případně zda nebyly řešeny pro přestupek. Opatřováni potřebných listin, vydání a odnětí věcí Při vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví patří mezi počáteční úkony též opatřování potřebných listin a věcí, jimiž jsou zejména: t* živnostenský list nebo výpis z obchodního rejstříku; « zápisy z obchodních jednání; tf* licence a podmínky licenčních ujednám; m výpisy z registru ochranných známek, chráněných vzoru atp. vedených Úřadem průmyslového vlastnictví; «• výrobní a projektová dokumentace; íí objednávky, zakázkové listy a dodací listy; v, smlouvy s kooperujícími subjekty; €• podklady pro tvorbu a výrobu produktů; 'i- podklady pro výrobu dokumentace a obalů; ě inzeráty, případně reklamní materiály, korespondence, seznamy odběratelů atp. podle reálných podmínek vyšetřovaného případu; » nelegální výrobky (padělky) a originální produkty pro případné ■ srovnávací zkoumáni; •?< výpočetní technika, nebo výpisy z harddisků osazených nelegálními produkty; Pokud si potřebné dokumenty nemůže obstarat sám policejní orgán (např. vyžádáním výpisu z obchodního rejstříku), jeví se nezbytnou spolupráce s poškozenými či podezřelými subjekty, které je nutno vyzvat k vydání potřebných dokumentů a jiných věcí důležitých pro trestní řízení (§ 78 TrŘ). V případě, že subjekt výzvě nevyhoví, je třeba neprodleně přistoupit k odnětí těchto věcí podle § 79 TrŘ. V potvrzení o převzetí věcí nebo v protokolu o odnětí věcí musí být jednotlivé věci popsány tak, aby je nebylo možno zaměnit s věcmi stejného druhu (doporučuje se přiložit fotodokumentaci). Ohledání Ohledání místa činu přichází v úvahu zejména při dokumentaci nabídky a prodeje nelegálních produktů. V protokolu s fotodokumentací se dokumentuj e výskyt a množství tohoto zboží v prodejním místě, nebo ve skladišti. Při ohledání je třeba věnovat pozornost tomu, zdaje zboží označeno cenovkami. Ohledání místa činu se provádí též na místě výroby nelegálních produktů v souvislosti s provedením domovní prohlídky nebo prohlídky pozemků a jiných prostor, na místě nálezu nelegálních produktů atp. Ohledání věcí se uskutečňuje zejména u zajištěné výpočetní techniky osazené nelegálním software, při zajišťování nelegálních produktů všeho druhu, případně reprodukční techniky a jejího příslušenství při nedovolených produkcích atp. Ohledání listin je vhodné zejména v souvislosti s určením jejich pravosti, pfivodnosti a významu obsahu pro zjištění skutkového stavu věci. Při všech druzích ohledání se doporučuje spolupracovat s odborníky nebo znalci přislušných oborů, např. výpočetní techniky, zbožiznalecrví atp. Odborné vyjádření a expertiza Využití odborného vyjádření nebo expertizy bude častým počátečním úkonem, neboť např. určení původu zboží opatřeného ochrannou známkou, k níž právo přísluší jinému, nebo označení prodávaného software nebo audio či video nahrávek za nelegální je odborným problémem, k jehož řešení je třeba odborných znalostí. V počáteční etapě vyšetřování se vyžadují odborná vyjádření zejména z oborů informatika, výpočetní technika a zbožíznalectví. Zvláštnosti kriminalistických verzí, plánování a organizace vyšetřování Při vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví se po provedení všech počátečních úkonů obvykle mají vytyčovat vyšetřovací verze: © o oprávněnosti předpokladu právníochrany duševního vlastnictví(např. zda určité technické řešení spadá do rozsahu určitého patentu nebo ne; zda vnější úprava výrobku spadá do rozsahu určitého zapsaného průmyslového vzoru nebo ne; zda Jednotlivé metodiky vyšetřování H 53 Metodika vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví softwarový produkt vznikl překročením hranic určených § 66 AuťZ atp.'). Tyto verze se vytyčují tehdy, když skutečnosti zjištěné počátečními úkony nedovolují již od počátku jednoznačně určit, zda nějaký výtvor (produkt) je předmětem ochrany duševního vlastnictví, případně zda údajný pachatel je či není nositelem práv vyplývajících z duševního vlastnictví; í* o způsobu spáchání trestného činu proti duševnímu vlastnictví; e o možném souběhu, pokračování nebo opakování trestných činů. Souběhy trestných činů proti duševnímu vlastnictví se vyskytují zejména s trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 TrZ, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 TrZ; *> o stupni organizovanosti pachatelů nebo jejich napojení na zločinné spolčení. Tak zejména některé formy softwarového pirátství nebo obchodování se zbožím neoprávněně označeným ochrannými známkami předpokládají vysokou organizova-nost, spojující výrobu produktů v zahraničí, dovoz nelegálních produktů do ČR a distribuční síť překupníků a přímých prodejců; íi o pachateli trestného činu, zejména v prostředí různých právnických osob, kde bude potřeba objasnit odpovědnost určitých osob podle funkčního postavení a z něho vyplývajících pravomocí; e o subjektivní stránce trestného činu, neboť v řadě případů bývá účelová obhajoba vedena způsobem, že obviněný nevěděl, zmýlil se, byl podveden velkoobchodníky, nechtěl atp. Pro vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví není typická týmová práce (týmy jsou vytvářeny jen v případech zvláště závažné a rozsáhlé trestné činnosti). O to náročnější má být proces plánování, zejména při výběru vhodných úkonů a opatření ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i k určení součinnostních vztahů služby kriminální policie a vyšetřování s jinými službami a se základními útvary Policie ČR, případně s jinými subjekty (celnice, Česká obchodní inspekce apod.). Výsledky výzkumu realizovaného pracovníky Policejní akademie ČR (2001) ukazují, že postup vyšetřování je často pojímán jako rutinní záležitost (připomínající spíše vyřizování spisové agendy než vyšetřování), bez tvůrčí invence vyšetřujících orgánů. y ; Zvláštnosti následných úkonů Výslech obviněného Přestože pachatelé často před zahájením trestního stíhání podávají pravdivá vysvětlení, po zahájení trestního stíhání stále častěji využívají svého práva nevypovídat nebo vypovídají nepravdivě. Proto je doporučována důkladná příprava výslechu. Důkazy připravené k předložení obviněnému v průběhu výslechu se doporučuje uspořádat v logickém sledu. Přitom je vhodné v průběhu přípravy modelovat možné interpretace důkazů obviněným a předem si připravit otázky vyvracející předpokládanou interpretaci obviněného. Tak např. se obviněný z trestného činu podle § 150 TrZ pokusil interpretovat písemné „Upozornění prodejci", doručené mu osobně zástupci majitele ochranné známky tak, že je považoval za právně irelevantní, protože se nejednalo o oficiální doklad státního orgánu. Na otázku, zda byl tedy srozuměn s tím, že pokud zboží uvedené v „upozornění" bylo skutečně neoprávněně označeno ochrannou známkou, dojde dalším prodejem k porušení ustanovení § 150 TrZ, nemohl odpovědět jinak než kladně. Obecně lze též doporučit typické problémové okruhy, které je potřeba řešit výslechem obviněného. V konkrétním případě je však třeba respektovat zvláštnosti jednotlivých forem a způsobů páchání trestných činů této kategorie. V případě trestných činů spáchaných porušováním průmyslových práv výrobou nelegálního zboží nebo formou softwarového pirátství je třeba zaměřit výslech obviněného zejména na tyto problémové okruhy: í* zda má obviněný oprávnění k provozování výrobní činnosti a v jaké oblasti; s-, v případě zaměstnance nebo člena managementu firmy, jaké je jeho postavení, pravomoci a náplň práce; » o jakou firmu se jedná, předmět její činnosti a specifikace nelegálního výrobku; r, kdo, kdy a s kým ujednal výrobu, na jakém základě a kdo o ní rozhodl, jaká byla úloha nebo podíl obviněného na procesu rozhodnutí o výrobě nebo na výrobě samotné; s, zda bylo obviněnému známo, že nakládá s předmětem podléhajícím ochraně duševního vlastnictví; e kdo a s jakým výsledkem prověřoval případnou licenci, na jejímž základě byla podepsána smlouva o výrobě požadovaného produktu; « jakým způsobem a od koho byly získány podklady pro výrobu; % jaký byl způsob a rozsah výroby, kolik výrobků bylo vyrobeno, kolik expedováno a kam, kde je uskladněno zboží připravené k expedici a v jakém množství atp.; 9 kde se nachází materiál připravený k výrobě nebo kompletaci; *í jakým způsobem byly nabízeny výrobky k prodeji a organizována distribuce; ® kdo byl odběratelem, případně kdo tvořil síť distributorů; * kdo další se podílel na opatření nebo tvorbě podkladů k výrobě, na výrobě samotné nebo na distribuci výrobků atp. podle okolností konkrétního případu. Podstatně jednodušší bývá zaměření u výslechu obviněného z trestného činu porušování práv k ochranně známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu. Jednotiivé metodiky vyšetrovaní H 53 Metodika vyšetrovaní trestných činů proti duševnímu vlastnictví Trestně stíháni jsou zejména drobní prodejci (stánkaři), jejichž výslech by měl být zaměřen k těmto okolnostem: zda má obviněný oprávnění k výdělečné činnosti (např. živnostenský list), případně koho je zaměstnancem; jak dlouho podniká v oboru prodej a nákup zboží za účelem dalšího prodeje; •š kdy, kde a od koho a v jakém množství koupil či jinak získal k prodeji zboží neoprávněně označené ochrannou známkou nebo lehce s ní zaměnitelnou známkou, případně zboží neoprávněně opatřené označením původu; •v kolik za ně zaplatil a zda může předložit nabývací doklady (např. faktury, dodací listy atp.); í; k jakému účelu bylo zboží nakoupeno (pokud obviněný tvrdí, žeje nekoupil za účelem dalšího prodeje), za jakým účelem bylo vystaveno ve výkladní skříni, na pultě nebo jinde v prodejním místě, proč je zboží označeno cenovkami atp.; « kdo a jakým způsobem určil cenu zboží (co bylo zahrnuto do kalkulace); «•; jak dlouho zboží prodává, kolik jej prodal a kolik utržil; i? zda se již někdy dopustil podobného jednání, nebo byl-li někdy upozorněn zástupci majitele práv k ochranné známce, že má v prodeji nelegální zboží; «,* zda věděl, žeje zboží neoprávněně označeno ochrannou známkou nebo neoprávněně opatřeno označením původu; z: kdy, kde a kým byl při prodeji nelegálního zboží přistižen, jak probíhalo jednání, zda zboží dobrovolně vydal, či zda mu bylo odňato, za jakých okolností a kým. Výslech svědka Zaměření výslechu svědka vyplývá z reálné kriminalistické situace a z okolností způsobu spáchám určité formy trestného činu. Obecně lze říci, že zaměření výslechu je obdobné jako při výslechu oznamovatele (viz § 5). Expertizy Účast znalců a jiných odborníků při vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví je neodmyslitelná. Typickými znaleckými obory využívanými při vyšetřování této kategorie trestných činů jsou zejména informatika a výpočetní technika, technická expertiza dokladů a písemností, ekonomika (zbožíznalectví). Znalec nebo jiný odborník pomáhá řešit zejména tyto typické otázky: é Jde o originální produkt nebo jeho kopii, napodobeninu, plagiát? Si V čem se liší originál od předloženého produktu? íj: Je uvedené označení zboží lehce zaměnitelné s ochrannou známkou registrovanou Úřadem průmyslového vlastnictví? »■ Jev konkrétním počítači instalován originální software? « Jaká jsou technická ustanovení licence a byla překročena? a Jsou předložené dokumenty pravé, obsahují stopy pozměnění nebo padělání? s? Jaká škoda byla způsobena? . Zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování a zvláštnosti kriminalistické prevence Ochota občanů zapojit se do vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví nebo v této oblasti spolupracovat s orgány Policie ČR je velmi malá. Tato skutečnost je zapříčiněna zejména tím, že občanům chybí kriminální citlivost k neoprávněnému užívání počítačových programů, k prodeji padělků zboží věhlasných světových firem na různých tržištích, k prodeji nelegálních nosičů audio- či videonahrávek apod. za nižší ceny, než je obvyklé. Proto je možno počítat spíše s pomocí poškozených osob, různých ochranných organizací autorů a softwarových firem, které jsou na výsledcích vyšetřování zainteresovány. Preventivního působení v oblasti trestné činnosti proti duševnímu vlastnictví se účastní kromě státních orgánů (Česká obchodní inspekce, celní úřady, Policie ČR atp.) celá řada nestátních subjektů, zejména různých svazů, asociaci a agentur, jako jsou např. Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, Nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů INTERGRAM, Česká protipirátská unie (ČPU), Dilia, Software and Hardware Protéct, s. r. o., které pořádají různé semináře pro zavedené a nově vznikající podniky a konají propagační a informační akce ke zvýšení právního vědomí obyvatel v oblasti ochrany duševního vlastnictví. Kriminalistická prevence Policie ČR spočívá např. ve výchovném působení na různých veletrzích a výstavách (např. IN VEX). Účinky preventivního působení by mohly být zvýšeny zejména zveřejňováním ukončených případů této trestné činnosti ve sdělovacích prostředcích, neboť zájem médií o porušování práv k duševnímu vlastnictví je vice než mizivý. Literatura Kolektiv autorů: Metody bojeproti softwarovému pirátství ve světě. Praha: Společnost pro kriminalistiku, BSA CS, Kriminalistický ústav Praha, 1993 Kolektiv autorů: Kriminalřstickáproblematika odhalování, vyšetřování a prevence softwarového pirátství. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 KONRÁD, Z. Kritninalistické problémy vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví. Praha : Policejní akademie ČR, 2004 ädnotlivé metodiky vyšetřování H Výběr z literatury lATĚJKA, M. Počítačová kriminalita. Praha : Computer Press, 2002 1USIL S Počítačová kriminalita. Praha : Institut pro kriminológii a sociálni prevenci, 2000 'ORADA, V, KONRÁD, Z. Metodika vyšetřování softwarového pirátství. Praha: Policejní akademie CR, 1999 IMEJKAL V SOKOL, T., VLČEK, M. Počítačové právo. Praha : C. H. Beck, SEVT, 1995 ^č, V. Mezinárodní úprava ochrany průmyslových a autorských práv. Bn,o •. Masarykova univen^ita-Právnická ákulta, 1993 /ÁVRA, V., ABRAHAM, V. Metodická pomůcka k odhalování a dokumentování trestné činnost, v oblast, luševního vlastnictví. Praha : Kriminálni úřad Policejního prezidia ČR, 2001 ANDERLE, J., ŠTĚPÁNEK, V., URBAN, Z. Příručka elektrotechniky. Praha : Kriminalistický ústav VB, 1986 BALÍK, M. Otázky rozvoje kriminalistické evidence. Praha : Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK, 1973 BANGO, D., NES VADB A, A. Vzťah metodiky vyšetrovania k iným vedným odborom. In: NĚMEC, M. (ed.): Kriminalistika na prahu XXI. století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 111-117 BÁRTA, B., POLÁČEK, J., POUPĚ, J. Metodika vyšetřování vražd, sebevražd a podezřelých úmrtí. Praha: Univerzita Karlova, 1968 BEDNAREK, T., SUTOWSKI, G. Schémat ekspertyzy z zakresukryminalistycznych badaň áladów zapachowych. Problémy Kryminalistyki, 1999, m. 224, s. 5-11 BELKJN, R. S. Dokazovaní v procesu odhalování a vyšetřování trestných činů. Praha : Ústav kriminalistiky PF UK, 1970 BĚLKIN, R. S. a kol. Kriminalistika. Učebnik dlja vuzov. Moskva : Norma, 1999 BIALEK, I. Ekspertyza antropologiczna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 45-77 BIERNARCZYK, Z. Rozbój w aspekcie kryminologicznym i kryminalistycznym. Wroclaw : Ossolineum, 1977 BLÁHA, P. Pátrání po neznámých pachatelích použitím metod portrétní identifikace. Československá kriminalistika, 1973, č. 4, s. 277-305 BLAŽEK, P., VALEŠKA, J, Expertiza mčního písma. Praha: Kriminalistický ústav VB, 1984 BORNTNG, A., MUSIL, J. Modus operandi - teoretické základy a praktické zkušenosti. Acta Universitatis Carolinae - luridica 1991, č. 1, s. 3-31 BREITFELD, W. Brände und Explosionen. (Unfall, Fahrlässigkeit, Verbrechen), Der Kriminalist, Nr. 2, s. 146-151 BRICHCIN, S. a kol. Sexuální delinkventi z pohledu psychiatrické sexuologie. Praha : Psychiatrické centrum, 1996 BRICHCIN, S., KALVACH, Z. Soudní psychiatrie a soudní sexuologie pro policisty a vyšetřovatele. Praha: Policejní akademie ČR, 1997 BRZEK, A. Sexuologie pro právníky. Praha : Univerzita Karlova, 1997 BŘEZINA, M,LAUPY, M, MAKOVEC, P. Stopy a srovnávací vzorky pro biologickou expertizu. Odborná sdělení Is^rmnalistického ústavu, 1994, č. 2, s. 1-16 BUCKWALTER, A. 1. Investigative Methods 2. Interviews and Interrogations. 3. The Search for Evidence. Boston, Butterworth Publishers, 1983 BUDKA, I. (ed.) Organizovaná krminalita v České republice a v USA. I. a II. část. Praha : Institut pro kriminológii a sociální prevenci, 1995,1996 BULSIEWICZ, A., MAREK, A., KWIATKOWSKA-DARUL, V. (red.) Doctrina multiplex veritas una. Toruň : Uniwersytet M. Kopernika, 2004 'ýběr z literatury Výběr z literatury 3UNDESKRIMAN AL AMT (Hg.) Whtschaftskriminalitätund Korruption. München : Luchterhand, 2003 ÍTJQUET, A. Manuel de criminalistique moderne. (La science et la recherche de la prevue). Paris : Presses Universitaires de France, 2001 3UŔTNG, A. Die geistige und praktische Tatrekonstruktion im Lichte der kriminalistischen Denklehre. Stuttgant: Boorberg, 1992 CENTROV, E. E. Kriminalističeskoje uěenije o poterpevšem. Moskva : Izdatelstvo Moskovskogo universiteta, 1988 ZLAGES, H. Kriminalistik. Lehrbuch für Ausbildung und Praxis. 3. Aufl. Stuttgart: Boorberg, 1997 ľZÁSZÁR, F. Der Überfall auf Geldinstitute. Wien: Springer, 1975 ľZECZOT, Z. Kryminalistyczna problematika osobowych srodków- dowodowych. Warszawa : Wyd. Uniw. Warszawskiego, 1976 CZECZOT, Z., TOMASZEWSKI, T. Kryminalistyka ogólna. Toruň, 1996 CZUBAK, A. Ekspertyzadaktyloskopijna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Krakow : Zakamycze, 2002, s. 79-121 ČECH, J. Detektor lži - realita či mýtus. In: NĚMEC, M. (ed.) Kriminalistika na prahu XXI. století. Praha ; Policejní akademie ČR, 2002, s. 84-93 ČERMÍN, S. a kol. Kriminalistika - dopravní nehody. Praha : SPN, 1968 ČERNÝ, M., ZRCEK, F., KNÝ, M. Stopové prvky v drogách rostlinného původu. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999, č. 4, s. 6-9 ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. Praha : Support, 1995 ČÍRTKOVÁ, L. Kriminální psychologie. Praha: Eurounion, 1998 ČÍRTKOVÁ, L. Orientační odhad věrohodnosti výpovědi. Kriminalistika, 1998, č. 3, s. 211-220 ČÍRTKOVÁ, L. Role oběti ve vyšetřování násilných trestných činů. Kriminalistický sborník, 2001, č. 4, s. 34-39 ČÍRTKOVÁ, L., ČERVINKA, F. Forenzní psychologie. Praha : Support, 1994 DANIŠ, I. Zjišťování a detekce povýbuchových zplodin. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1994, č. 2, s. 17-21 DEWALD, M., KLINGER, T. Das ViCLAS-Datenbanksystem. In: Forum 1999. Informationen aus dem Kriminalistischen Institut. Wiesbaden: Bundeskriminalamt, 1999, s. 127-148 DOLECKI, I, RZESZOTARSKI, J. Zastosowanie metody jezykowo-pomiarowej do identyfikacji osôb w badaniach fonoskopijnych. Krakow : Z Zagadnieň Nauk Sadowych, 2002, nr. LH, s. 119-123 DUNOVSKÝ, J., TROJAN, O., WEISS, P. Sexuální zneužívání dětí a sexuální násilí. Praha: Jan, 1997 DVOŘÁK, D., ELIÁŠOVÁ, H. Nová metoda superprojekce. Krimiiialistický sborník, 1999, č. 4, s. 2-5 DVOŘÁK, V. a kol. Hospodářská kriminalita. Praha : Policejní akademie ČR, 2000 ERNEKER, J. a kol. Profesia policajta. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2000 FABIAN SKA, E. Ekspertyza dokumentów. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 167-182 FEĽTES, T. Täter und Tätertypen. Hilden : Verlag Deutsche Polizeiliteratur, 1995 FELUS, A. Pobranie materiálu porównawczego do ekspertyzy pisma recznego. In: BLACHUT, L, SZEWCZYK, M., WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Nauka wobec przestepiczošci. Kraków : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sa_dowych, 2001, s. 112-119 FOHL, M. TäterprofilersteUung. Ein methodenkritischer Vergleich aus rechtspsychologischer Perspektive. Frankfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft Clemens Lorei, 2001 FOMBONNE, J. La criminalistique. Paris, Presses Universitaires de France, 1996 FRYDEL, A. Przeste_pstwo rozboju w swietle kryminalistyki i kryminologii. Warszawa : Wyd. Praw. 1974 FUČÍK, P., SVOBODA, J. Informační systémy Policie ČR (přehled a záměry rozvoje). Kriminalistický sborník 2001, č. 2, s. 36^U FÜLLGRABE, U. Irrtum und Lüge. Stuttgart: Boorberg, 1995 FÜLLGRABE, U. Vernelimungstaktik. Das Dilemma des Lügenentlarvens. Kriminalistik, 1996, Nr. 2, s. 113-118 FÜRBACH, M. Možnosti detekce latentních daktyloskopických stop z lidské kůže. Kriminalistika, 2003, č. -3, s. 211-217 GEBERTH, V. J. Practical Homicide Investigation. Tactics, Procedures and Forensic Techniques. 2. vyd. New York : Elsevier, 1993 GEERDS, F. Historische Krmrmalistik. Archiv für Kriminologie. Bd. 151,1973, s. 1-16 GEERDS, F. Kriminalistik. Lübeck: Schmidt-Römnild, 1980 GIEROWSKI, J. K., JAŠKIEWICZ-OBYDZIŇSKA., T. (red.) Zabójcy i ich ofiary. Psychologiczne podstawy profilowania nieznanych sprawców zabójstw. Krakow : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2002 GJRDWOYN, P. Wersje lcryminalistyczne. Warszawa : Wydawnictwa Prawnicze PWN, 2001 GROSS, H., GEERDS, F. Handbuch der Kriminalistik. Wissenschaft und Praxis der Verbrechensbekämpfung. 10. Aufl. Bd. 1, Bd. 2. Hersching : Pawlak, 1985 GRUMLIK, R. Poznámky k psychologicko-psychiatrickému profilování. Kriminalistický sborník 1994, č. 8, s. 351-354 GRUZA, E. Okazanie. Problematyka kryminalistyczna. Toruň: Comer, 1995 GRUZA, E. O biedach i ich przyczynach w opiniach biegb/ch. In: BULSIEWICZ, A., MAREK, A., KW1ATKOWSKA-DARUL, V. (red.) Doctrina multiplex Veritas una. Toruú : Uniwersytet M. Kopernika, 2004, s. 179-189 HANAUS EK, T. Kryminalistyka. Zarys wykladu. 3. vyd. Krakow: Zakamycze, 1998 HANAUSEK, T. Meandry osmologii. Palestra, 1998, č. 1-2, s. 41^16 /běr z literatury Výběr z literatury AN YKOVÁ, J. Aktuální otázky identifikace osob podle ručního pisma. AUC-Iuridica, 1990, č. 1, s. 33-64 AVEL, Z. Požární chemie. Praha : Kriminalistický ústav VB, 1988 ECKER, M. R. Forensische Handschritfenuntersuchung. Heidelberg : Kriminalistik- Veríag, 1993 EŘMÁNEK, J. Ohledání místa Činu. Praha: Ústav Icriminalistiky Právnické fakulty UK, 1971 (ESS, L., STRAUS, J. K významu paměťové stopy. Kriminalistika, 2003, č. 4, s. 264-275 EINNER, J. Detekce a rozpoznávání obličejů osob a jejich identifikační význam. Kriminalistika, 2003, č. 1, s. 3-17 1LAVA, J. Kriminalistická situácia. Bratislava: Akadémia Policajného zboru, 1998 1LAVÁČEK, J. Národní databáze DNA je v České republice realitou. In: NĚMEC, M. (ed.) Kriminalistika na prahu XXI. Století. Praha: Policejní akademie ČR, 2002, s. 60-64 ILAVÁČEK, J. a kol. Národní databáze DNA. Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, 1999, č. 4, příloha Speciál, I-XVIII ILAVÁČEK, J. a kol. FODAGEN aneb Proč potřebujeme zkvalitnit evidenci pachatelů. Kriminalistický sbornik, 2003, ě. 4, s. 27-37 ILAVÁČEK, J., ŠIMKOVÁ, R., HRADIL, R. Vytvoření Národní databáze DNA je pro Policii ČR prioritou. Kriminalistický sborník, č. 2, s. 3-7 IÓSCHL, C. Klasifikace sexuálních poruch. Praha: Výzkumný ústav psychiatrický, 1989 IOLYST, B. Wiktymologia. Warszawa : PWN, 1990 ÍOLYST, B. Kryminalistyka. 9. vyd. Warszawa : Wyd. Praw. PWN, 2000 10FFMANN, 1, MUSOLFF, C. Fallanalyse und Täterprofil. Wiesbaden : Bundes-krirninalamt, 2000 10FMANOVÁ, J. Psychologické profilování. Kriminalistický sborník, 2002, č. 3, s. 33-36 TOLCR, K. Logika, metodológia a metody vedeckého poznania. Bratislava: Akadémia Policajného zboru, 1996 ľHLOBOWSKA, Z., PIEKOSZEWSKI, W. Ekspertyza toksykologiczna. In: WÓJCIKTEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sa_dowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 289- 314 UHMELÍK, J. Vyšetřování trestné činnosti mládeže a páchané na mládeži v teorii a praxi. 2. vyd. Praha : Ministerstvo vnitra, 1998 ľHMELÍK, J. Ohledání místa činu. 2. vydaní. Praha : MV ČR, 1999 3HOCHÓL, A. Ekspertyza mechanoskopijna i traseologiczna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 123-138 JABLOKOV, N. P. Kriminalističeskaja metodika rassledovanija, Moskva: Izd. MGU, 1985 JABLOKOV, N. P. Kriminalistika. Učebnik. Moskva : Izdatelstvo Beck, 1995 JAROSZ, J., BROŽEK-MUCHA, Z. Ekspertyza balistyczna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. . (red.) Ekspertyza sadowa. Kraków : Zakamycze, 2002, s. 139-165 JELÍNEK, J. Poškozený v českém trestním řízení. Praha: Karolinum, 1998 JUSZKA, K. Wersja kiyminalistyczna. Materiály pomocnicze. Kraków : Zakamycze, 1997 JUSZKA, K., ABRAMOWICZ, M. Portrétpsychologiczny sprawcy przestejjstwa. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (ed.) Rozpravy z Jalowcowej góry. Kraków : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2004, s. 149-154 KADERÁBKOVÁ, D. Hospodářská kriminalita ve finanční oblasti. Praha : Institut pro kriminológii a sociální prevenci, 1996 KADERÁBKOVÁ, D. Hospodářská trestná činnost a její projevy. Praha: Institut pro kriminológii a sociální prevenci, 1999 KEGEL, Z. Dowód z ekspertyzy pismoznawczej w polskim procesie kárnym. Wroclaw: Ossolineum, 1973 KEGEL, Z. Ekspertyza ze stanowiska procedury i kryíninalistyki. Wroclaw: Uniwersytet Wroclawski, 1976 KJPPER, O. Schutz kindlicher Opferzeugen im Strafverfahren. Freiburg : luscrim, 2001 KLOUBEK, M. Kriminalistická metoda pachové identifikace prostřednictvím služebního psa. Kriminalistický sborník, 2002, č. 5, s. 38^14 KLOUBEK, M. Vyhledávání a zajišťování pachových stop. Kriminalistický sborník, 2003, č. l,s.33-36 KOHOUT, J., DOHNALOVÁ, Z. Fyziodetekční vyšetření - jeho vyžádání a použití. Kriminalistický sborník, 2000, č. 2, s. 27-30 KOHOUT, J., VRANÁ, J. Několik poznámek k fyziodetekčnímu vyšetření v procesu objasňování trestné činnosti. Československá kriminalistika, 1992, č. 4, s. 355-362 KOLDIN, V. J. Identifikace a její úloha při zjišťování pravdy v trestních věcech. Praha : Univerzita Karlova, 1972 Kolektiv autorů: Kriminalistická problematika odhalování, vyšetřování a prevence softwarového pirátství. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 Kolektiv autorů: Odborná sdělení Kriminalistického ústavu (monotematický výtisk k problematice AFIS 2000), 1995, č. 1, s. 1-32 KOLECKI, H. Policyjno-kryminalisfycznaproblematykawspólczesnej przesterjczošci ekonomiczno-fínansowej w Polsce. Poznaň : Lawica, 1992 KOLECKI, H. Technickokryminalistyczne badania autenťycznošci dokumentów publicznych. Poznaň : Wydawnictwo Poznaňskie, 2002 ýběr z literatury Výběr z literatury LOLECKI, H. (red.) Technickokryminalistyczne badania autentycznoáci dokumentów publicznych. (Materiály I i II Konferenci). Poznaň : Wydawnictwo Poznanskie, 2002, 2003 LÖLLER, N.,NISSEN, K, RIESS, M., SADORF, E. Probalistische Schlussfolgerungen in Schriftgutachten. München : Luchterhand, 2004 LÖHNKEN, G., SPORER, S. (Hrsg.) Identifizierung von Tatverdächtigen durch Augenzeugen. Stuttgart : Verlag für angewandte Psychologie, 1990 LONIECZNY, J. Metodologiczna charakterystyka kryminalistyki. Katowice : Uniwersytet Slaski, 1984 LONRÁD, Z. Využití taktických postupu autoregulace řešení problémových situací na příkladu z praxe. Čs. kriminalistika, 1985, č. 3, s. 216-224 LONRÁD, Z. Prověrka výpovědi na místě. Kriminalistický sborník, 1997, č. 8, s. 298- 301 lONRÁD, Z. Vysvětlení-zvláštní druh výslechu? Kriminalistika, 1999, č. 4, s. 295-299 CONRAD, Z. Kriminalistické problémy vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví. Praha : Policejní akademie, 2004 CONRAD, Z. a kol. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. 3. vyd. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 CORISTKA, CH. Informační základy vyšetřování. In: Kriminalistika socialistických zemí. Praha : Univerzita Karlova, 1989, s. 151-170 COVÁRNÍK, L,, CZÉFALVÄY, Š. Pátrací akce. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 CRAJNÍK, V. Kriminalistická identifikácia. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2000 CRAJNÍK, V, LETOŠŤÁK, L. Niektoré možnosti skúmaniapovýbuchových splodín pre zistenie druhové príslušnosti častí výbušného systému. Československá kriminalistika, 1990, č. 3-4, s. 223-226 CRAJNÍK, V, STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2000 CRÖNKE, K. Investigation ofexplosioncauses-possibilities and limitations. Krakow : Z Zagadnieň Nauk Sadowych, 2000, nr. XLVI, s. 263-267 CROULÍK, P. Odhalování a objasňování závažných trestných činů proti životu a zdraví. Praha: Kriminalistický ústav VB, 1989 CUBE, E,, STÖRZER, U., TIMM, J. (red.) Kriminalistik. Handbuch tur Praxis und Wissenschaft. Band 1,2. Stuttgart: Boorberg, 1992 ÁMAL, P., PÚRY, F. Úvod do problematiky vyšetřování a dokazování v oblasti finanční kriminality. In: IX. Karlovarské právnické dny. Praha : Linde, 1999, s. 269-281 ŠÁMAL, R, PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A, ŠTENGLOVÁ, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C. H. Beck, 2001 JÍMKOVÁ, R. Legislativní problémy Národní databáze DNA. Kriminalistika, 2003, č. 3, s. 178-187 sIMOVČEK, L Teória kriminalistiky. Bratislava: lura edition, 2000 sIMOVČEK, I. K vymedzeniu predmetu kriminalistiky. In: NĚMEC, M. (ed.) Kriminalistika na prahu XXI. století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 21-24 ÍIMOVČEK, I. a kol. Kriminalistika. 2. vyd. Bratislava: Akadémia Policajného zboru, 1999 ŠIMOVČEK, I. a kol. Kriminalistika. Bratislava : lura edition, 2001 ŠTABLOVÁ, R. a kol. Návykové látky a kriminalita. Praha: Policejní akademie ČR, 1995 TALLO, A. (red.) Identifikácia odcudzených motorových vozidiel. Zborník. Bratislava: . Akadémia Policajného zboru, 2000 TALLO, A. Automobilová kriminalita v Európe. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2001 TALLO, A. a kol. Technické systémy a prostriedky polície. Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2001 TARACHA, A. Funkcja policji i ekspertów w postepowaniu przygotowawczym. In: WOJCIKIEWICZ, J. (ed.) Rozpravy z Jaíowcowej góry. Kraków : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2004, s. 121-131 TERYNGEL, J. Pes a pachová stopa v trestním řízení. Trestní právo, 2002, č. 11, s. 9-14 TESÁR, J., KLIR, P. Vyšetřování stop biologického původu. Praha : Kriminalistický ústav VB, 1990 TIPLICA, M. a kol. Doplnková skripta z kriminalistiky. Praha: Policejní akademie ČR, 1997 TIPLICA, M. a kol. Kriminalistická taktika. 2. vyd. Praha : Policejní akademie ČR, 1999 TITLB ACH, Z., TITLBACHO VÁ, S. Význam věkových změn některých portrétních prvků pro kriminalistickou identifikaci osob. Čs. kriminalistika, 1979, č. 4, s. 291-305 TOMASZEWSKI, T. Przesluchanie bieglego w poste_powaniu karnym. Warszawa : Wydawnictwo Prawnicze, 1988 TOMASZEWSKI, T. Alibi. Problematykakryminalistyczna. Warszawa: Wydawnictwo Prawnicze, 1993 TOMASZEWSKI, T. Dowód z opinii biegíego w procesie karnym. 2. wyd. Kraków : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2000 TOMASZEWSKI, T. Kompetencje firm prywatnych do wydawania opinii w postepowaniu karnym i cywihiym. In: BULSIEWICZ, A., MAREK, A., KWIATKOWSKA--DARUL, V. (red.)Doctrinamultiplexveritasuna. Toruň : UniwersytetM. Kopernika, 2004, s. 171-178 TREMMEL, R, FENYVESI, C. Kriminalisztika tankônyv és atlasz. 3. kiadás. Budapest-Pécs, 2002 URBAN, Z. Úrazy, požáry a havárie v elektrotechnice - příčiny a důsledky. Praha, Nakladatelství IN-EL, 1997 VAJDA, L. Teoretické problémy počáteční etapy objasňování silničních dopravních nehod. Praha : VŠ SNB, 1981 'ýběr z literatury Výběr z literatury /ANÍČKOVÁ, E., PROVAZNÍK, K., HAJD-MOUSSOVÁ, Z. Sexuální zneužívání dětí. Praha : Karolinum, 1997 /ANÍČKOVÁ, E., PROVAZNÍK, K., HAJD-MOUSSOVÁ, Z., SPILKOVÁ, J. Sexuální násilí na dětech. Praha : Portál, 1999 'EČERKOVÁ, J. Léková toxikománie v ČSFR. Československá kriminalistika, 1990, č. 3-4, s. 241-249 /ENHAČ, R. Prověrka výpovědí na místě. Praha : Kriminalistický ústav Federální správy VB, 1987 1KTORYOVÁ, J. Plánovanie vyšetrovania. Bratislava: Akadémia Policajného zboru, 2000 'IKTORYOVÁ, J., ČENTÉŠ, J. Metodika vyšetrovania - treba ju poznať? Justičná revue, 2003, č. 3, s. 273-276 TTOUŠO VÁ, P. (ed.) K problematice obětí trestných činů. Praha: Bílý kruh bezpečí, 1995 'ODINELIČ, V. V. Kriminalistika. Otkrivanije i dokazivanije. Skopje, 1985 'ODINELIČ, V. V., ALEKSIČ, Z. Kriminalistika. Zagreb, 1991 řOREL, F. (ed.) Soudní lékařství. Praha : Grada, 1999 'OSS, H.-G. Professioneler Umgang der Polizei mit Opfern und Zeugen. Neuwied : Luchterhand, 2001 'YCHODIL, M. Rekonstrukce trestného činu. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK, 1973 rYCHODIL, M. Využití modelů při vyšetřování. Praha : Knižnice Vojenské prokuratury, 1984 /ALDER, H. Kriminalistisches Denken. 4. Aufl. Heidelberg: Kriminalistik Verlag, 1996 ŕASILEWSKA, A., ACHREM, W. Prawno-kryminalisticzne aspekty analýzy DNA - problém bleduw badaniach genetycznych. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (ed.) Rozpravy z Jalowcowej góry. Krakow : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2004, s. 163-174 /EISS, P. a kol. Sexuální zneužívání - pachatelé a oběti. Praha : Grada Publishing, 2000 /IDACKI, J. Analiza przeslanek diagnozowania w badaniach poligraficznych. Katowice: Uniwersystet Šlaski, 1982 /IDACKI, J. a kol. Kryminalistyka. Warszawa: C. H. Beck, 1999 /IDACKI, J., KONIECZNY, J. Ekspertyza w procesie jako czynnosc poznawcza. In: WIDACKI, J. (red.) Wybrane zagadnenia teorii i metodologii kryminalistyki. Katowice: Uniwersystet Slaski, 1983, s. 93-99 /IDLA, T. Ocena dowódu z opinii bieglego. Katowice : Wydawnictwo Uniwersytetu Šlaskiego, 1992 WIDLA, T. Ekspertyza pismoznawcza jako dowód naukowy. In: BLACHUT, J., SZEWCZYK, M., WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Nauka wobec przeste_pczoscÍ. Krakow : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sa_dowych, 2001, s. 99-105 WIERCINSKI, J. Ekspertyza wypadku drogowego. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Krakow : Zakamycze, 2002, s. 459-546 WÓJCIKIEWICZ, J. Okazanie. Studium porownawcze zzakresu kryminalistyki i procesu karnego. Krakow : Uniwersytet Jagiellonski, 1985 WÓJCIKIEWICZ, J. Hipnoza w prawie kárnym i kryminalistyce. Krakow: Uniwersytet Jagiellonski, 1989 WÓJCIKIEWICZ, J. Dowód naukowy w procesie sa^dowym. Krakow : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sadowych, 2000 WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Nauka wobec przeste_pczošci. Krakow : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sa_dowych, 2001 WÓJCIKIEWICZ, J. Bazy daných DNA - možliwošci i ograniczenia. In: NĚMEC, M. (ed.) Kriminalistika nápřahu XXI. století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 49-59 WÓJCIKIEWICZ, J. Ekspertyza osmologiczna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Krakow : Zakamycze, 2002, s. 207-214 WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Krakow : Zakamycze, 2002 WÓJCIKIEWICZ, J. (ed.) Rozpravy z Jalowcowej góry. Krakow : Wydawnictwo Instytutu Ekspertyz Sa_dowych, 2004 WOLF, H.-J. K podstatě kriminalistických verzí - diskusní příspěvek. In: PJEŠČAK, J. a kol. (red.) Aktuální otázky současného vývoje kriminalistických metod. Praha: Univerzita Karlova, 1982, s. 51-64 WNOROWSKI, J. Sposób dziaíania jako šrodek identyfikacji sprawcy przesteostwa. Warszawa : Wyd. Praw., 1978 ZAPLETAL, J. Úmyslná usmrcení. Kriminologická a trestně právní studie. Praha : Výzkumný ústav kriminologický, 1980 ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. Díl L, II. 3. vyd. Praha: Policejní akademie ČR, 2000 ZAVALLDROGA, S. Cielové pátranie ako jedna z možností zefektivňovania lerřminalistic-kého objasňovania. In: NĚMEC, M. (ed.) a kol. Kriminalistika na prahuXXI. století. Praha : Policejní akademie ČR, 2002, s. 118-122 ZAVALIDROGA, Š. a kol. Kriminalistická taktika. Bratislava: Akadémia Policajného zboru, 1995 ZIEBA-PALUS, J. Ekspertyza fizykochemiczna. In: WÓJCIKIEWICZ, J. (red.) Ekspertyza sadowa. Krakow : Zakamycze, 2002, s. 183-206 ZVĚŘINA, J. Lékařská Sexuologie. Praha: Schering Pharma, 1994 ŽELÁZKO, P. Pátrání. Kriminalistický sborník, 1995, č. 2, s. 41-80 Jmenný a věcný rejstřík (Číslo vytištěné tučně označuje stránku, na niž je nejdůležitějšizmínka o příslušném heslu; pomlky značí opakováni výrazu uvedeného výše.) A afekt 72 AFIS, daktyloskopie 148,385 -, popis osoby 153 Akadémia Policajného zboru v Bratislavě 28 akustika kriminalistická 180 Aleksič.Ž. 25 alibi, mládež 421 alkohol, dopravní nehody 499 amfetamin, droga 252 amnézie, dopravní nehody 503 -, paměťové stopy 82 animace počítačová 113, 364, 367 anonymní oznámení 181,416 antropometrie, bertillonáž 149 argentorát 142 Archiv für Kriminalantropologie und Kriminalistik 20,23 Archiv für Kriminologie 20,23 asociace, výslech 333 audioexpertiza 180, 184 automatismus, způsob páchání 46 autoregulace, reflexivní úvahy 301 autorská práva, metodika vyšetřování 536 AVÍZO 385,388 B Balík, M. 28 balistika krirninalistická 202 - stopy 207, 208 Bárta, B. 28 Beccaria, C. 16 Bělkin, R. S. 25 Bertillon, A. 20, 22, 149 bertillonáž 23, 138,149 Bertrandova zkouška, krev 175 Bezpečnostní služba (časopis) 29 Bílý kruh bezpečí 69 Bioden, metalografie 265 biologie kriminalistická 169 biomechanika, trasologie 53,218 bodování, identifikace kriminalistická 122 Borning, A. 24 boží soudy 19 Bradáč, A. 29 Bratrství (časopis) 29 Brichcín, A. 29 brizance, výbušniny 242 brok, balistika 207 -, identifikace 209 brown, droga 252 Brzek,A. 29 Buckwalter, A. 25 bukální stěr, DNA 174 Buguet,A. 23 C Cekov,C. 25 cizinci 61 CIages,H. 24 Clément, J. L. 23 erack, droga 252 CRO (centrální registr občanů) 386 menný a věcný rejstřík Jmenný a věcný rejstřík Hanský, V. 26 československá kriminalistika, časopis 29 ^etnický obzor (časopis) 29 krtková, L. 29 aktyloskopie 138 , AFIS 148, 385 , identifikace 144 , mrtvola 140, 144, 145 , sbírka stop 390 , stopy 140, 141 atabáze kriminalistické 382 efektoskopie 197, 263 echová zkouška, dopravní nehody 499 eoxyribonukleová kyselina (DNA) 54, 169, 173,175,176 ermatoglyf 15,138 etektorlži 106, 109 etonace, pyrotechnika kriminalistická 242 eviace sexuální 465,475 čti, pachatelé 61 ialog, výslech 332 iMU (dokumentace místa události) 498 , dopravní nehody 498 •N (evidence dopravních nehod) 386 »NA viz deoxyribonukleová kyselina , Národní databáze DNA 385 logoši, M. 29 oklady, zkoumání 228 okument, ohledání 319 , zkoumání 228 okumentace, fotografická 276 , experiment kriminalistický 361 kriminalistická 274 -, obrazová 276 -, ohledáni 325 prohlídka 402 -, prověrka výpovědi na místě 343 -, rekonstrukce trestného činu 371 -, topografická 278 video 277, 282 -, výslech 337 znalecký posudek 311 -, zvuková 282 domněnka, verze kriminalistická 286, 291 dopravní nehody, metodika vyšetřování 491 —, ohledání místa nehody 497 —, vyšetřovací situace 494 dopravní prostředek, trasologie 216, 219, 225, 226 doznání 16, 18, 59 drogy 44,185 drogy, zkoumání 250 D-Test, drogy 255 Dufek, M. 29 duševní vlastnictví, metodika vyšetřování 536 EBIS (Expert Balistic Identification System) 116 ejakulát, biologická stopa 175 Elavak 91 elektrotechnika kriminalistická 258 emoce, prohlídka 402 -, výslech 72,334 EMVO (evidence motorových vozidel) 386 ESSK (evidenční statistický systém kriminality) 385,388 EUROJUST 384 EUROPOL 384 euthanasie 424 evidence kriminalistické 385 experiment kriminalistický 355 --, dokumentace 361 —, protokol 362 —, taktika 359 -soudní 356 -vyšetřovací 355 —, dopravní nehody 502 --, krádež 459 —, sexuální trestné činy 474' experiment, metoda 112 expertiza, pojem, druhy 307 extáze, droga 252 FACETTE 155 Fanta, O. 26 Faulds, H. 15, 23, 130 figurant, experiment 358 -, rekonstrukce trestného činu 358 finanční kriminalita 480 fingování 60 -loupež 443,444 FIREMNÍ MONITOR (registr organizací a obchodní rejstřík) 386 fólie daktyloskopická 142, 143 --, trasologie 220 fonoskopie 180 forenzní disciplíny, vztah ke kriminalistice 11 Forum der Kriminalistik, německý časopis 24 fosfatázy, kyselé 175 fotoalbum 156,352 fotografie kriminalistická, dokumentace 276 speciální 277 --» třídílná 156 fotografie měrná 277,281 fotografie, identifikace osoby 156 - rekognice 352 fotogrammetrie 277 -, dopravní nehody 498 fotorobot 154 -, rekonstrukce kriminalistická 366 fyzikálně chemické metody 135 fyzikální metody 135 Galton,F. 15,23, 130, 359 gamagrafie 133 -, defektoskopie 266 Geerds,F. 20,24 Gerasimovova metoda 155 --, rekonstrukce kriminalistická 366 giloš, ochrana dokumentů 232 GPS (Global Positioning System) 282 grafologie 158 grafometrie 166 Gross, H. 3, 20,21, 359 Gutekunst, W. 25 H Hanausek, T. 25 hasák 53 hašiš 251 havárie, metodika vyšetřování 506 Havlíček, L. 26 HeindI,R. 24,46 Henry, E. J. 15,23, 130,359 heroin 251 Herren, R. 24 Herschel, W. J. 23,130 Heřmánek, J. 28 ■nný a věcný rejstřík Jmenný a věcný rejstřík :orie laiminalistiky 18 5, fonoskopie 180 •ekognice 352 .váček, J. 29 rěň, balistika 205, 208 lyst,B. 25 ografie, fotografie 277 ogram, ochrana dokumentů 231 roszowski, P. 25 podářské trestné činy, metodika vyšetřování 478 -, pachatelé 483 -, způsoby páchání 480 worka, H. 24 madné sdělovací prostředky, Dátrání 47, 378 Irocodon, droga 252 móza 106,109 jotéza, experiment 112,358 rerze kriminalistická 286 H irakteristika kriminalistická, metodika vyšetřování 410, 411, 413 trestného Činu 13,31 ároskopie 139 ;mické metody 134 ;mie kriminalistická 247 ;mie soudní 11 )lin 175 ■omatografie 137 drogy 254 lynová 108, 137 , dopravní nehody 500 -, odorologie 189 zkoumání listin 237 omozom, zkoumání krve 176 yba,P. 26 I íce, droga 252 identifikace individuální 118 - kriminalistická 114 —, nedovŕšená 119, 125 objekty 117, 119 —, stadia zkoumání 122 --, stopa 79 —, portrétní 149 —, rekognice 345 —, způsob páchání 51 identifikační znak 116 —, specifičnost 125 Identikit, rekonstrukce kriminalistická 366 -, skládaný portrét 155 indikátorové proužky, biologické stopy 175 informační systém kriminalistický 383 informatika kriminalistická 382 informátor 541 infračervené záření 132 —, zkoumání listin 236,237 infravizor, zkoumání listin 236 inscenace 60, 325 -, loupež 447, 448 -, pseudooběť 70 -, vražda 421 insider trading 480 Integrovaný záchranný systém 505 Internet 47, 541 Interpol 384 organizovaná kriminalita 530 -, pátrání 377, 379 inženýrství soudní 11 irisdentní pás, ochrana bankovek 232 Jablokov, N. P. 25 jaderné záření 133 Jája a Pája, loutky, výslech dětí 470, '471 jed, toxikologie 250 JIK (jmenná identifikační karta) 390 jód, daktyloskopie 142 K kafr, daktyloskopie 142 kamufláž, pyrotechnika kriminalistická 244,245 kapsář 46, 62 kasař 37, 191, 192,200 kinatropologie 53 klinické vyšetření, dopravní nehody 500 klopný efekt, ochrana bankovek 232 Knižnice SNB pro kriminalistiku 29 kodein 251 koka, droga 252 kokain 252 KoldimVJ. 25 Kolecki,H. 25 Kulicki,M. 25 koluze kontrolovaná 534 komparace, metoda 111 konflikt, situace vyšetřovací 102 konfrontace 337 -, mladiství 526 -, oběť 73 -, sexuální trestné činy 473 konkurzní řízení, hospodářské trestné činy 481 konopí, drogy 251 Konrád, Z. 28 Koristka, Ch. 24 knsti hinlnoir-lí-á stnnn I7ri kostra, biologická stopa 176 Košťák.R. 26 kovové materiály, kriminalistické zkoumání 263 krádež, metodika vyšetřování 450 —, vyšetřovací situace 453 -, způsob páchání 450 Krajník, V. 28 krev, identifikace 169, 174, 176 kriminalistická charakteristika trestného činu 13 ----, metodika vyšetřována 410, 411,413 Kriminalistický sborník, časopis 29 Kiiminalistický ústav Praha 17, 29, 52, 306 Kriminalistik und forensische Wissenschaften, německý časopis 24 Kriminalistik, německý časopis 24 kriminalistika, metody vědy 14 -, historie 18 -, pojem 3,6 -, předmět 3, 4 -, společenská funkce 15 -, systém 11 Kriminalistika, časopis 29 Kriminalistika — Revue pro kriminológii a nauky příbuzné 29 kriminální spis 532 Kriminologický ústav právnické fakulty Univerzity Karlovy 26 kriminológie, vztah ke kriminalistice 7 kryptop-am 229 KSO (kriminální spisy osob) 390 Kube, E. 24 kyanakrylát, daktyloskopie 142 kyanová hůlka, daktyloskopie 142 kynologie služební 189 KZO-F (svazky kriminálně závadových osob - fluktuantů) 390 enný a věcný rejstřík Jmenný a věcný rejstnk er, daktyloskopie 142 rering, praní peněz 481 beda, J. 26 ika, superprojekce 178 iva, zkoumání 250 faucheux, balistika 206 :ařství soudní, vražda 432 -, vztah ke kriminalistice 11 onhardt, R. 24 ,, výslech 334 ina, hospodářské trestné činy 484 zkoumání 228 íka,P. 28 card, E. 23,359 :omoce, trasologie 36,45,215,218 >OK 375 ipež, inscenace 444 kriminalistická charakteristika 437 metodika vyšetřování 437 oběti 440 pachatelé 440 vyšetřovací situace 441 způsob páchání 438 D (dietylamid kyseliny lysergové), droga 252, 253 ÍCIA 123, 130, 209, 222, 223 identifikace kriminalistická 123 zkoumání listin 238 riinol 173, 174 »a 129 ťie 531 gnetofon, výslech 337 rihuana 251 rkant, identifikace 116 daktyloskopie 141 Markovic, T. 25 Matiášek, J. 28 Maver,D. 25 Mečíř, I 29 média, viktimizace 69, 70 mechanoskopie 191 Meinert, F. 24 Meixner, F. 24 metalografie 130,263,265 vodiče 259 metoda kriminalistické praxe 105 - vědy 14 - poznání 96 metodika vyšetřování, komponenty 413 —, místo v systému kriminalistiky 13 —, pojem 407 —, zásady 411 metodiky dílčí (jednotlivé) 13, 34,409, 419 metody fyzikálně chemické 135 - fyzikální 135 - chemické 134 - kriminalistické praxe 105 - poznání 96 - vědy 14 - optické 128 - technické a přírodovědné 127 měření, metoda 111 mikroskop 129 - elektronový 130 —, mechanoskopie 197 --, povýsťřelové zplodiny 211 —, zkoumání listin 236,237 -komparační 122, 130 --, balistika 209 —, identifikace kriminalistická 122 —, mechanoskopie 197 -metalografický 130,265 mikrostopa 87 Mimic, skládaný portrét 154 Miřička, A. 27 místo činu 40, 54, 318 —, ohledání 315 mládež, metodika vyšetřování 61, 518 .—, sexuální trestné činy 461 -, způsob páchání 44 mladiství, metodika vyšetřování 61, 518 moč, biologická stopa 175 model myšlenkový, trestného činu 95 —, plánování vyšetřování 297,301 modelování, metoda 113 -, rekonstrukce kriminalistická 363 -, verze kriminalistická 292 modus operandi systém (MOS) 24, 32, 34, 37, 38, 46, 50, 51 monolog, výslech 331 Moravec, L, 26 morfin 251 MOS, modus operandi systém 24, 32, 34, 37, 38, 46, 50 motiv 32, 33 mrtvola, daktyloskopie 140,145 -, identifikace podle fotografie 156 - neznámá, evidence 389 - ohledání 318, 323, 432 přemísťování, vražda 421 -, rekognice 349, 351 -, rozčlenění 421 Musil, J. 27,28 N NAA, neutronová aktivační analýza 134 náboj, balistika 205, 210 nábojnice, balistika 206, 208 sbírka z míst neobjasněných činů 390 náčrtek, dokumentace topografická 278 nákaza kriminální 47 narkoanalýza, nepřípustnost 106,109 Národní databáze DNA 385 nástrahové prostředky 55 nástroj, mechanoskopie 37,191 negativní okolnosti 325,471 nehody dopravní, viz dopravní nehody Němec, B. 27 Němec, M. 28 neutronografie 134 neutronová aktivační analýza 13 4 Ney, W. 24 nezvěstná osoba 375, 389,427, 428 ninhydrin 142 noktovizor 132 Nosek, V. 27 NTC (nápad trestné činnosti) 51,151, 385, 388 oběť, viktimologie 32,66 -, loupež 438, 440 -, sexuální trestné činy 465 -, vražda 423 obhájce 72 objekt hledaný, identifikace 117 - prověřovaný, identifikace 117 - zjišťovaný, identifikace 117 - ztotožňovaný, identifikace 117 - ztotožňující, identifikace 117 0'Brien,K.R 25 obuv, trasologie 215,216,218 obviněný, výslech 327 -, viz též výslech obviněného Odborná sdělení Kriminalistického ústavu Praha 29 odborné vyjádření 306 odborník 306 odorologie 185 iný a věcný rejstřík Jmenný a věcný rejstřík rstvení, stopa 86 Iara,G. 25 Iara,CH. 25 ;dání 315 iruhy 317 lokumentace 325 ístačinu 317 -, dopravní nehody 497 krádež 455 loupež 445 -, požár 513 -, sexuální trestné činy 471 rtvoly 318,323 isko požáru 509,513,514 rana dokumentů 230 rana svědka 334, 337 organizovaná kriminalita 533 TE (odbory kriminalistické techniky .expertiz) 306 Jctorika kriminalistická 185 race taktická 412 race vyšetřovací 296 tm 251 cké metody 128 íly 19 in sociálně-právní ochrany dětí 528 mizace vyšetřování 295 inizace zločinecká 531 mízovaná loňninalita, metodika yšeťřování 530 íologie kriminalistická 185 ;kakapciozní 332 ugestivní 332 E (operativně taktické ;vidence) 388 >lidin 173, 174 ámení trestného činu, metodika yšetřování 415 - oběť 68 P padělání listin 229 padělek, zkoumání listin 229,235 pach, odorologie 185 pachatel 32, 40, 57, 67, 101 pachová konzerva 188 pachová stopa, sbírka 391 Palmiotto, M. J. 25 paměť, zapomínání 82, 98 papilární linie 138 parta, skupinová kriminalita 532 pátrací akce 376 pátrací prostředky 373 pátrání 373 -, druhy 375 -, evidence 374 - pohřešovaná osoba 373 PATRMV (pátrám po odcizených vozidlech a registračních značkách) 375,385,389 PATROS (pátrání po osobách) 375, 385, 389 Pavlovský, P. 29 pečeť, mechanoskopie 200 pedagog, účast při výslechu dětí 524, 527 PeeLR. 20 peníze, zkoumání 228 Penzeš, Ĺ. 28 perseverance 46, 50, 450 pervitin, droga 252 pes služební, pátrání 375 --, odorologie 186-188 —, prohlídka 396 —, vyhledávání výbušnin 245 —, vyhledávání vystřelených nábojnic 208 pěšinka chůze, trasologie 45,53,218 PHANTOMAS 156 Pinkas., O. 26 pirátství softwarové 536, 538 písmo 158 -, individualizace 163 -, srovnávací materiál 165 -, ukázka písma 165 -, zkouška písma 166 písmoznalectví 158 pistole 205 pitva 308, 324, 432 Pješěak, J. 27,28 placement, praní peněz 481 plán vyšetřování, forma 303,304 —, typový 297,299 plánek, dokumentace topografická 280 plánování vyšetřování 295 —, metodika vyšetřování 417 planžeta, mechanoskopie 191, 200 platidlo, zkoumání 228 plomba, mechanoskopie 200 pneumatika, trasologie 216, 219, 227 -, zkoumání 268 počáteční úkony 290,299,416 počítačová kriminalita 482 podnět k vyšetřování, metodika vyšetřování 415 podoskopie 139 pohlavní zneužívání, metodika vyšetřování 460 pohřešovaná osoba 375, 389, 427,428 pokus vyšetřovací 113,355 pokus, viz experiment pole identifikační 115 Policejní akademie České republiky v Praze 29 Policejní hlídka (časopis) 29 policejní právo, vztah ke kriminalistice 10 polygraf 106 popis 111 - osoby 149 —, laický 112, 150, 153 —, úřední 112, 150 popisování, metoda 111 Porada, V. 27, 28 PORIDOS 154, 155 -, rekonstrukce kriminalistická 366 portrét psychologický 62 - skládaný 154 portrétní identifikace 149 —, rekonstrukce kriminalistická 366 posudek znalecký 312 pot, biologická stopa 175 -, daktyloskopická stopa 140, 142 -, odorologie 186 Potapov, S. M. 25 Povondra, J. 26 povýbuchové zplodiny 242,246 povýstřelové zplodiny 211 poznání trestného činu 93 pozorování, metoda 109 požár, metodika vyšetřování 506 —, elektrotechnika kriminalistická 248 —, ohledání místa 513 -, technická příčina 248 praní peněz 481,530 prasky, zkoumání skla 272 prášek daktyloskopický 142 právni vědy, vztah ke kriminalistice 7 prekursory 254 Prerad, V. 28 prevence kriminalistická, metodika 52, 417 - kriminality, role kriminalistiky 16 - -, informatika 382 profesiografie, orgány činné v trestním řízení 97 profilografie, mechanoskopie 197 profilování pachatele 62 enný a věcný rejstřík Jmenný a věcný rejstřík íhlídka 392 domovní 397 osobní 399 těla 320 LÓJECTINA, identifikace kriminalistická 123 jjektor komparační, identifikace kriminalistická 122 ^následování po horké stopě 321, 445 Dtivenský, F. 26 ativinský, M. 27,28 Dtokol 275 experiment kriminalistický 362 ohledání 325 prohlídka 402 prověrka výpovědi na místě 343 rekognice 353 rekonstrukce trestného činu 371 výslech 337 svěrka výpovědi na místě 340 ---, dokumentace 343 smyslová práva 537 vní zásah 299,321,409,417 2dmět vyšetřování, metodika vyšetřování 415 2zdívky, evidence 388,390 ípustnost metod 107 irodní vědy, vztah ke kriminalistice 11 ací prostředek, zkoumání 228 ací stroj, zkoumání písma 228, 238 ychiatrie soudní 11 ychologie soudní 11,106 ychopatie 61 rrkyně, J. E. 15, 138 romanie 506 rotechnická slož 243 rotechnik 241,245 Totechnika kriminalistická 241 R Raboch, J. 29 racketeering, organizovaná kriminalita 530 Rak,R. 28 razítko, zkoumání 232 ráž, balistika 205 recidivista 44,46, 50, 59, 61 reflexivní myšlení 301 —, výslech 336, 534 Reiss, R. A. 24 rekognice 345 -, druhy 346 identifikace 120, 345 -, krádež 458 -, loupež 448 - mrtvoly 349,351 oběť 73 - podle fotografie 352 -, protokol 353 -, sexuální trestné činy 474 rekonstrukce kriminalistická 363 - místa činu 365 - trestného činu 113, 363, 367 ---, dokumentace 371 ---, dopravní nehody 502 ---, sexuální trestné činy 474 ---, vražda 434 rentgenové záření 133 —, vyhledávání střel 208 —, zkoumání listin 236 revolver 205 rty, trasologie 219,226 Růža, J. 28 rýha, stopa 86 R řeč, rekognice 352 sadismus, vražda 424 Saferstein, R. 25 samovznícení 249 'sbírky kriminalistické 390 SBZ (systém bezpečnostního značení skel automobilů) 385, 389 ScotlandYard 20 screeningové testy, drogy 254 —, chemické metody 134 sebeobvinění 416 -, vražda 428, 433 sebevražda 77,424 inscenace 421,422,423 -, povýstřelové zplodiny 211 SEUD (systém evidence uměleckých děl) 375, 385, 389 sexuální trestné činy, metodika vyšetřování 460 ---, oběti 465 ---, pachatelé 463 ---, výslech obviněného 472 ---, vyšetřovací situace 466 ---, způsoby páchání 460 sexuologická expertiza, sexuální trestné činy 475 —, vražda 435 sexuologie soudní, vztah ke kriminalistice 11 Shore, W. T. 24 Schengenský informační systém (SIS) 384 Schneickert, H. 24 Schurich, F.-R. 24 situace kriminální 32,53 - výslechová 332 - vyšetřovací, pojem 99 dopravní nehody 494-495 —, krádež 453 —, loupež 441 —, metodika vyšetřování 415 —, plánování vyšetřování 296-299, 301, 304 —, sexuální trestné činy 466 —, vražda 425 sklo, kriminalistické zkoumání 271 skupinová příslušnost 115,116,119, 125 slang, mládež 482 sliny, biologická stopa 175 sonograf 184 sonogram 183,184 soukromé bezpečnostní služby, význam kriminalistiky 16 Soukup. J. 28, 29 spektrální metody 135 spektrofotometrie 132, 133 -, zkoumání listin 237 spektroskopie, hmotnostní 189 sperma, sexuální trestné činy 465 spermin 175 spolupachatelství 42 srovnávací materiál, expertiza 310 --, identifikace 117,121 srovnávání, identifikace 122 -, metoda 111 stopa, pojem 4, 53, 75, 76, 95 - daktyloskopická 140, 141 —, sbírka 390 - dynamická 86 -, identifikace 117,120 -, ohledání 318 - oběti 68 - pachatele 57 - paměťová 81,327,346 —, rekognice 346 - periferní 86 - plastická 85 - plošná 85 - sešinutí 86 lenný a věcný rejstřík Jmenný a věcný rejstřík statická 85 trasologie 215, 219 trasologická, sbírka 391 třídění 81 vstřícná 83 zhmoždění 86 :raus, J. 28 reje, P. 29 ruktura konečná 316,324 -, rekonstrukce místa činu 365 ruktura počáteční 316, 324 - rekonstrukce místa činu 365 řela, balistika 202, 204, 207, 209 sbírka z míst neobjasněných činů 390 řelivina, pyrotechnika kriminalistická 242 řelivo, balistika 205-207,210 řelný prach 204,207,243 tgesce, výslech 72,332 tchánek, J. 28 rllivan,R. C. 25 iperprojekce, identifikace lebky 123, 178 ireté 20 rědek, výslech 327 utajení totožnosti 334, 337, 533 — ,rekognice 347,350 viz též výslech svědka /ensson, A. 24 'stém informační kriminalistický 382 íwarc, A. 25 ynoha, J. 26 movček, I. 28 udent,V. 29 T tachograf, dopravní nehody 499 Takayamova zkouška, krev 175 taktika kriminalistická 13 —, metody taktické 285 technické vědy, vztah ke kriminalistice 11 technik kriminalistický 307 —, příprava identifikace 121 technika kriminalistická 13 —, metody technické 127 Teichmann-Stawlarski, L. 169 TELEFOTO, informační systém 374, 386 telepatie, nepřípustnost 109 termovize 282 Tesař,! 29 tetování 151, 152 textil, zkoumání 273 Therkelsenova metoda, zkoumání krve 176 Tiplica, M. 28 tisk, ochrana dokumentů 232 Titlbach, Z. 28 tkaniny, zkoumání 273 TNT, trinitrotoluén 243 toaleta mrtvoly 364 Tomaszewski, T. 25 topografie kriminalistická 278 tortura 19 totožnost 114 toxikologie 250 transfer způsobu pácháni 47 TRASIS 116,216,224 trasologie 215 trestní právo hmotné, vztah ke Icriminalistice 10 —, procesní, vztah ke kriminalistice 8 trhavina, pyrotechnika kriminalistická 243 trinitrotoluén (TNT) 243 fřaskavina, pyrotechnika kriminalistická 243 ' tým vyšetřovací,, plánování vyšetřování 302,316 typování, identifikace 116 U Uhlenhut,P. 169, 175 ucho, trasologie 219, 225 úkon neodkladný, ohledání 315 úkon počáteční, verze kriminalistická 290 ultrafialové záření 132 —, biologické stopy 173,174 —, zkoumání listin 236, 237 ultrazvuk, defektoskopie 266 umělecká díla, pátrání 390 úmrtí podezřelé 77, 424 úpadek podniku, hospodářské trestné činy 481 úraz, elektrickým proudem 258 Ústav soudního inženýrství VUT v Brně 29 Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze 26 utajení svědka 337 —, rekognice 347, 350 —, organizovaná kriminalita 533 uzlový bod vyšetřování 99,298 V Vajda, Ĺ. 28 Vakarelski, I. 25 Valenta, J. 28 vandalismus, kriminalita mládeže 44, 520, 521 Vasiljev, A. N. 25 Vávrovský, J. 26 verze kriminalistická 285 - operativně pátrací 288 - pátrací 286, 379, 380 -soudní 288 -typické 33,62,287,299 —, metodika vyšetřování 417 - vyšetřovací 34,47, 288 —, kriminalistická charakteristika 414 —, loupež 446 —, metodika vyšetřování 417 —, požár 514 —, sexuální trestné činy 472 veřejnost, krádež 459 -, loupež 449 -, metodika vyšetřování 417 -, pátrání 378 -, vražda 435 ViCLAS (Violent Crime Linkage Analysis System) 64 videodokumentace 277,282, 339 videozáznam, výslech 282,337 Vidocq,E.F. 20 viktimizace 67,70,71,469 viktimogeneze 67 viktimologie kriminalistická 66 -, loupež 438 —, vražda 423 - vztah ke kriminalistice 7 VIN (Vehicle Identification Number) 268 -, pátrání po vozidlech 380 Vinberg, A. I. 25 vlasy, biologická stopa 175 vloupání, metodika vyšetřování 450 vodič, elektrotechnika kriminalistická 259 íenný a věcný rejstřík )dinelic, V. 25 >dotisk 231 ažda, metodika vyšetřování 419 . kriminalistická charakteristika 419 motiv 424 oběť 423 pachatelé 422 utajováni 421 vyšetřovací situace 425 způsoby páchání 419 šeobecná kriminální ústředna v Praze 26 rcetich, J. 15,23 fbuchy, metodika vyšetřování 506 'bušnina 185,245 ochodil, M. 28 jezdová skupina 316 dučovatel, biologická stopa 176 'početní technika, informatika kriminalistická 384 ípověď 328 oběť 68, 71 prověrka na místě 336,341 rslech mladistvého 525 oslech obviněného, dopravní nehody 501 -, hospodářské trestné ěiny 488 -, krádež 457 -, loupež 447 -, mládež 525 organizovaná kriminalita 534 -, požár 516 sexuální trestné ěiny 472 -, vražda 433 žsíech, pojem a druhy 327 dětí, sexuální trestné ěiny 469 dokumentace 337 lživá výpověď 334 plán 330 stadia 330 -, taktika 330 -, zvuková nahrávka 282 výslech oznamovatele, loupež 444 —, sexuální trestné činy 469 výslech poškozeného, oběť 68 —, sexuální trestné činy 469,473 výslech svědka 327 --, hospodářská kriminalita 488 —, dopravní nehody 502 --, krádež 458 —, loupež 447 --, mládež 527 —, organizovaná kriminalita 533 —, požár 514 —, vražda 434 výslechová místnost 330 vysvětlení, výslech 327 vyšetřovací situace, metodika vyšetřování 415 —, viz též situace vyšetřovací lovecká 205 -, palná 204 plynová 205 -, střelná 204, 419 ,-, zkoumání 209 ZBRANĚ (centrální evidence) 375, 385 ZEP (základní evidence pachatelů) 386,390 zkrat, elektrický 259,260 znaky identifikační 116 znalec 306 znalecký posudek 306 znásilnění, metodika vyšetřování 460 znovupoznání, rekognice 345 ZOP (zájmové osoby policie) 385, 388 způsob páchání trestného činu 32,33, 35,411 zuby, trasologie 219 zvíře, stopy 216,219 -, ohledání 319 zvláštní znamení, popis osoby 58, 149, 150, 153 žárovka, zkoumání 258,261,273 ženy, způsob páchání 44 žhářství 507 w Weingardt, A. 24 Wendel, O. 24 white collar crime (kriminalita bílých límečků) 483 Widacki, J. 25 Widmarkova zkouška 108 —, dopravní nehody 500 Wieczorek, E. 24 Wójcikiewicz, J. 25 zámek, mechanoskopie 199 - FAB, sbírka stop 390 Zbinden, K. 24 zbraň, balistika 37, 202, 204 -. evidence 375. 385 Ústřední knihovno ■u. n k SI I