Lze definovat jako učením získaný předpoklad správně, rychle a úsporně řešit určitý pohybový úkol. Motorickou dovednost chápeme jako dispozice k správnému a účelnému provádění určité pohybové činnosti (specifické motorické předpoklady, které se získají v procesu motorického učení). (Měkota, 2007)

Pohybové dovednosti se vyznačují těmito charakteristickými znaky: stálostí, účelovostí, rychlostí provedení a ekonomičností.

Dělení pohybových dovedností:

• z aspektu složitosti pohybové činnosti rozeznáváme jednoduché (hrubé, jednorázové); složité, neboli komplexní (obtížný timing)

• z hlediska prostorového rozsahu pohybu rozeznáváme dovednost jemnou (zpravidla pohyby rukou) a hrubou (týkající se velkých svalových skupin)

• z hlediska míry stálosti prostředí a tím možnosti predikce průběhu pohybové činnosti rozeznávám pohybové činnosti otevřené (kontrolované percepční, činnost přizpůsobující se změnám) a zavřené (provedení pohybové činnosti je do značné míry automatizované, někdy říkáme návykové)

Často je řešei vztah motorických schopností a dovedností.

Při jistém zjednodušení lze konstatovat, že tyto dvě motorické kategorie spolu úzce souvisí. Schopnosti lze považovat za předpoklady k osvojení dovedností a osvojováním dovedností se zase rozvíjí schopnosti. Určitý výsledek v motorické činnosti určují schopnosti a dovednosti společně. Dobrý výkon v určité činnosti je současně kritériem dobré úrovně schopností a dovedností a naopak.

Představu o obou pojmech můžeme získat již z dřívějších zdrojů, jako je např. Schmidt (1991)

Schopnosti dovednosti

Obecné rozdíly v pojmech schopnosti a dovednosti dle Schmidta (1991)

Pro motorické dovednosti je důležitý i proces jejich získávání/rozvíjení - motorické učení.

Celý tento proces lze rozdělit do fází. Jejich počet se podle různých autorů liší.

Lze se např. setkat se členěním na 4 fáze: generalizace, diferenciace, stabilizace a asociativní fáze.

V anglických zdrojích se objevuje členění tří-fázové: verbálně-kognitivní, motorické a autonomní.