Herní činnosti jednotlivce

Držení hole

• Hůl držíme dle postavení, v obranném buď jednou, nebo v útočném oběma rukama, horní ji drží pevně zboku za rozšířený konec jako v prodloužení paže, dolní většinou volně přibližně o dvě dlaně níže u spodního konce omotávky.
• Při driblinku je vhodné nechat v dlani horní ruky trochu místa a nechat hůl ve spodní ruce protáčet.
• Postoj hráče nazývaný střeh se liší v obranném a útočném postavení, útočící hráč má snížený postoj, nohy rozkročené vedle sebe a ruce před tělem, bránící hráč je k akci otočen spíše bokem, hokejku drží v pohotovostním postavení vedle nohy.

Uživatelské jméno: visitor 

Uživatelské heslo: p1l0t (pé, jedna, el, nula, té)

Driblink

• V základním útočném postavení kontrolujeme kontaktem čepele míček v pohybu tak, že jsme co nejdelší dobu připraveni k akci.
• Začínáme dlouhými pomalými pohyby přibližně 0,5m před tělem a dle možností zrychlujeme a zmenšujeme rozkmih a zkoušíme i driblink vedle těla.
• Podle způsobu provedení rozlišujeme driblink:
• hokejový
  • je lehčí, velmi používanou a snadněji naučitelnou variantou
  • vychází z hokejového vzoru, kdy kontrolujeme míček neustálým přehazováním z bekhendové strany čepele na forhendovou a naopak, cílem je co nejdelší kontakt s míčkem a co nejkratší doba přehazování při výměně stran;
• florbalový
• je efektní a moderní varianta kontroly míčku, je založena na využití zahnutí čepele a nízké hmotnosti materiálu
• míček kontrolujeme pouze forhendovou stranou čepele, v krajní pozici stavíme přes míček čepel na špičku a pohybujeme s ním zpět
• jelikož čepel vlastně neopouští míček, jsme připraveni kdykoli k akci
• při nácviku je důležitá rychlá a přesná práce zápěstí horní ruky při překlápění čepele
• výborné cvičení pro učení driblinku jsou osmičky.

Vedení míčku

• Pohyb po hřišti vyžaduje pokud možno neustálou kontrolu míčku.
• Dle herní situace používáme vedení jednoruč, obouruč, forhendem i bekhendem.
• Při pohybu s míčkem se používají následující způsoby jeho vedení:
• vedení tlačením
  • používáme při začátku přesunu, při vedení míčku zrychlujeme, je tedy vhodné ho čepelí tlačit před sebou
  • často se kvůli práci rukou při běhu používá jednoruč; ruku, co drží hůl, mírně předsuneme kvůli lepší pozici čepele;
• vedení tažením
  • při konstantní rychlosti vedeme míček čepelí na (nebo za) úrovní nohou, jsme tak lépe připraveni k nahrávce nebo střele, hůl tedy držíme obouruč;
• vedení driblinkem
  • je výborná varianta vedení míčku při změnách směru a rychlosti pohybu a je také pro protihráče hůře čitelná;
• vedení v otočce
• slouží k uvolňování hráče, kdy se otočí kolem své osy i s míčkem na čepeli
• nejčastější je otočka na forhendovou stranu, kde kontrolujeme míč přiklopením
• vzhledem ke tvaru čepele je při otočce na bekhendovou stranu výhodnější použít pro vedení míčku forhendovou stranu čepele, konkrétně její zahnutí u špičky.

Zpracování míčku

• Při zachycování míčku dbáme na tzv. „měkké“ ruce, pohyb míčku tedy tlumíme a zastavujeme s citem.
• Důležité je sledovat míček, ale v zorném poli mít i čepel:

• po zemi
  • spoluhráči nabízíme terč v podobě čepele na zemi
  • po kontaktu míček ztlumíme pohybem až za úroveň chodidel, jsme tak připraveni k přihrávce;
• ze vzduchu
• ve střehu pozorně sledujeme letící míč a snažíme se jeho pohyb zpomalit tečí, zablokováním nebo jinak znemožnit odskok
• míčku se dotýkáme od úrovně kolen níže
• čepel hole je před tělem a je natočena plochou k míčku
• trénovat lze i individuálně, s vlastním nahazováním.

Přihrávka

• Je základní dovedností týmového sportu, proto nácviku věnujeme zvýšenou pozornost.
• V konečném provedení musí být razantní, ale dobře zachytitelná spoluhráčem.
• Zaujmeme útočné postavení bokem do směru přihrávky.
• Nacvičujeme přihrávky forhendem i bekhendem.
• Používáme tyto způsoby:
• přihrávka švihem (tahem)
  • míček je připraven za úrovní těla, je v kontaktu s čepelí (do této fáze jej lze dostat krátkým driblinkem)
  • táhnutím (švihem) čepele s míčkem podél těla po přímce udělujeme míčku rychlost, současně přesunujeme těžiště ze zadní nohy na přední a v pozdějších fázích nácviku zvedáme pohled z míčku do směru přihrávky
  • švih provádí obě ruce pohybem vpřed do směru přihrávky
  • míček opouští čepel teprve na konci švihu
  • předchází jí fáze zpracování, do poslední však chvíle můžeme změnit směr pohybu míčku, je tak pro soupeře hůře čitelná;
• přihrávka příklepem
• míček je připraven na úrovni přední nohy, hůl provádí mírný nápřah
• kývavým pohybem obou rukou a přesouváním těžiště ze zadní nohy k přední klepneme do míčku (po předchozím mírném kontaktu se zemí) a udáváme mu rychlost a směr
• přihrávka je pro soupeře o to nečekanější, protože probíhá často tzv. „z první“, dopředu je však možné odhadnout její směr z nápřahu.

Střelba

• Nácvik je stejný jako u přihrávek, používáme větší razanci a pohyby provádíme rychleji.
• Trénujeme střely forhendem a následně bekhendem.
• Při střele je důležitá tvrdost hole i čepele, výsledná rychlost je dána především jejich hodnotami.

Střela švihem (tahem)

• Zaklopení a rychlost švihu je větší, výrazně při něm prohneme hůl o zem, její vypružení na konci švihu katapultuje míček vpřed.
• Finální směr určuje práce zápěstí horní ruky.
• Velmi úspěšný druh střely, je přesná a přitom pro brankáře těžko čitelná.

Střela příklepem

• Nápřah je vyšší (úměrně tomu i došvih), hůl je třeba prohnout opřením o zem před míčkem.
• Ruce na holi jsou sevřeny pevněji, aby se čepel při sunutí nepřetočila, zvláště pak spodní.
• Efektní zejména z větší vzdálenosti nebo po nahrávce „z první“, čitelná díky signalizovanému nápřahu.

Činnost brankáře

• Brankářův základní postoj je vkleče, chodidla jsou volná, tělo je vzpřímené a paže jsou v rozpažení pokrčené.
• Brankář neustále sleduje pohyb míčku a dle něj se přesouvá do stran i vpřed, aby byl překážkou v jeho dráze do brány.
• Střely po zemi se snaží v kleku vykopávat, letící míčky pak chytá nebo vyráží.
• Chycené míčky nahozením přihrává spoluhráčům a zahajuje tak útok.