Úvod

V předchozí kapitole byly nastíněny motivy pro začlenění tématu spirituality do tohoto učebního materiálu. Nyní uvedeme některé možnosti praktického využití pro oblast sportu či pohybu. Jedná se samozřejmě jen o vybrané příklady, protože tato oblast je velmi široká.

Spiritualita poutníků a běžců

Poutník jako symbol

Proč vstupujeme do tématu právě prostřednictvím postavy poutníka? Je to dáno především poměrně dobře sledovatelnou paralelou mezi výkonnostně založeným pohybem a pohybem, který je motivován jinými okolnostmi.

Zdroj: http://www.polyu.edu.hk

Erik Cohen (Cohen, 1979) identifikuje 5 základních modů turistiky s ohledem na spirituální dimenzi. Hovoří o rekreačním modu (Recreational Mode), jenž je charakteristický pro cestovatele, kteří hledají na svých cestách především potěšení. Hledají uvolnění a rekreaci, nikoliv spiritualitu. Rozptylující modus (Diversionary Mode) je podmíněn snahou uniknout od odcizení každodenní existence, ale nikoliv nalézat smysl. Zážitkový modus (Experiential Mode) je typickou formou turisty hledajícího poznání, konkrétně pak inspiraci ve smyslu života jiných. Experimentální modus (Experimental Mode) je typický pro cestovatele, jež ztratili spirituální východiska ve své vlastní společnosti a hledají jiné alternativy. Existenciální modus (Existential Mode) je způsob turistiky korespondující s poutnictvím. Jde o hledání autentické existence.

Prof. Erik Cohen, přední světový specialista na turismus, byl v roce 2012 oceněn organizací UNWTO, jež mu udělila prestižní cenu Ulysses Prize za přínos cestovnímu ruchu.

Jirásek (Jirásek, 2011) se na základě těchto modů turistiky snaží nalézt 5 hlavních atributů, v nichž se odlišuje turista od poutníka. Jedná se o: 

• cíl cesty (turista chce spíše vidět, poutník spíše prožít)
• naladění (turista se ladí na zaznamenání viděného, poutník na pochopení poselství daného místa)
• modus prožitku (turista hledá radost a potěšení, poutník spíše vytržení z každodennosti)
• vztah k otázce (turista hledá odpověď na otázku „je to tam opravdu tak pěkné?”, poutník vidí v tázání samotný smysl)
• zaměřenost (turista těká od jedné atrakce k jiné, poutník se zaměřuje na celek) (Jirásek, 2011, p. 226–227)

Poutník, posel a běžec

Hurych (Hurych, 2012, p. 73–97) popisuje podrobněji spirituální uchopení pohybu poutníka. Je zde vyslovena i paralela na institut posla, tedy někoho, kdo přenáší a předává určité poselství, zároveň je však motivován jasně daným úkolem, tudíž u něj dominuje cíl nad cestou. Pro posla nemusí být cesta (v konkrétním slova smyslu) klíčovým atributem, zatímco poutník je s cestou pevně svázán.

Tímto získáváme několik paralel, které zde lze pouze naznačit. Zájemce můžeme odkázat na zmíněnou kapitolu, kde jsou vysvětlena a rozebrána.

Jde o tato témata:

Zdroj: http://sport.aktualne.centrum.cz

• cesta a cíl
• pouti (putování) a poutě (jarmareční oslavy)
• cestovatel – turista – poutník
• způsob pohybu poutníka (atributy chůze)
• způsob pohybu běžce (atributy běhu)
• příběh maratonského posla (běžce) a jeho odkaz
• přirozený a umělý běh (příroda – dráha – běhátko)

Nejdůležitějším pojítkem mezi poutníkem a běžcem je motiv cesty. Pohyb poutníka, tak jako pohyb běžce, je zde představen jako aktivita v první řadě duševní. Důležitou roli hraje stereotyp cyklické činnosti podporovaný rytmem kroků (silnějším v případě běžce). Oborný (Oborný, 2009) hovoří o „gumpismu“ (podle filmové postavy Forresta Gumpa), jenž je existenciálním „během pro běh“ a nemá výkonovou motivaci.

Překvapivý olympijský vítěz v maratonu (LOH 2012 v Londýně) je Uganďan Stephen Kiprotich. Tradice poslů a běžců založená legendou o poslu z Marathonu do Athén v roce 490 př. n. l. tak stále pokračuje.

Spiritualita hry

Zde bychom se v první řadě mohli zaměřit na prvek lidskosti coby významný rys spirituality. Výkonová stránka hry je v dnešní době již v mnohém uměle produkovatelná – můžeme „hrát“ proti počítači šachovou partii, existují simulátory golfové hry, tenisové automaty umožňují reagovat na vystřelované míče apod. To vše je však skutečně pouze výkonová dimenze hry. Samotná schopnost člověka hrát si a zažívat radost ze hry je neoddělitelně spjata s oblastí lidského ducha a rozšiřuje spektrum spirituality o další rozměry lidskosti.

Opět uvedeme pouze několik základních bodů a zájemce odkážeme na další kapitolu zmíněné publikace, která má název Homo ludens – spiritualita jako prvek přirozené lidské hravosti (Hurych, 2012, p. 98–113).

Hra jako spirituální fenomén v historickém kontextu

Od nepaměti byla hra součástí různých slavností, obřadů a rituálů, často se také s rituály prolínala. Starověké řecké hry (nejen olympijské, ale i další, jako např. nemejské, pythijské či istmické) dokládají vážnost, která byla věnována obřadu hry v antické kultuře.

Hra jako životní názor některých skupin a komunit

Zde můžeme jmenovat například komunitu Damanhur (a stěžejní hru „Game of Life”), brněnskou hru Assasin, skupiny hrající Dračí doupě či Prázdninovou školu Lipnice. Tyto velmi heterogenní skupiny spojuje vážná oddanost hře a větší či menší pronikání prvků hry do běžného každodenního života.

Zdroj: http://www.postavy.cz

Realita a virtualita hry

Toto téma přináší zajímavé srovnání „reality“ normálního života a „virtuality“ hry v obecném slova smyslu. Virtualitou není míněna pouze sféra kyberprostoru, ovšem právě ta přináší nejkontrastnější paralely se svými fenomény „Second Life“ či „Second nature“. V centru tohoto srovnání však stojí otázka autenticity a myšlenka, že hra někdy obsahuje autentičtější přístupy než každodenní realita.

V tomto kontextu je například zajímavá (literární) situace z Haškova Švejka, kdy feldkurát Katz prohrál Švejka v kartách s nadporučíkem Lukášem. S obyčejnými dluhy si Katz nedělal žádné starosti a prostě je neplatil, zatímco dluhy z karet vnímal jako „čestné dluhy“, které je nutno vyrovnat, proto Švejk putoval do služby k Lukášovi.

Sakrální (posvátná) povaha hry v kontextu náboženském i nenáboženském

Sakrální charakter hry v náboženském slova smyslu je dán historickým kontextem (nemusí se vždy jednat o křesťanství, zajímavý je např. bojový tanec novozélandských ragbistů haka či některé indiánské tradice, např. lacrosse). Nenáboženská posvátnost hry se váže na nedotknutelnost pravidel a jejich spojení s principem fair play (který přesahuje samotný čistý rámec exaktních pravidel).

Člověk jako hráč

Jako jsme se pokusili ve spirituálním kontextu představit člověka jako archetyp poutníka (kdy každý je účastníkem a tvůrcem své životní pouti), tak je možno postavit archetyp hráče. Johann Huizinga ve svém klíčovém díle Homo ludens tento archetyp popsal a analyzoval (Huizinga, 1971). Hrou se velmi seriózně zabývali i další vědci, např. francouzský psycholog Roger Caillois nebo německý fenomenolog Eugen Fink.

Ostatně svět coby jeviště a život jako divadelní hru nám přiblížil i britský génius William Shakespeare.

Spiritualita pobytu v přírodě

Přírodní prostředí skýtá a vždy skýtalo velký prostor pro rozvoj duchovního prostoru člověka. Současně je velmi příhodným prostředím pro uplatnění lidského pohybu. Mnohé sportovní a pohybové aktivity jsou na přírodní prostředí vázány velmi silně (lyžování, bruslení, orientační běh, horolezectví) a ani přes moderní technologické možnosti (např. zimní stadiony, umělé lezecké stěny), které umožňují simulaci pohybové složky v umělých podmínkách, se tohoto vlivu zcela nezbavují.

Ideový odkaz lesní moudrosti, český tramping

Zdroj: http://oidnes.cz

Woodcraft (založený Ernestem Thompsonem Setonem a postavený na myšlenkách Ralpha Waldo Emersona a Henryho Davida Thoreaua) se stal východiskem pro většinu pozdějších hnutí spojovaných s pobytem v přírodě. Sám vycházel ze životního stylu severoamerických Indiánů a jejich přístupu k životu. Velkou tradici si získal v mezinárodním i českém měřítku například skauting. V českém prostředí se pak vyvinul unikátní fenomén, kterým bylo a je trampské hnutí. To představuje nejen společensky a kulturně významné hnutí (osadní život, trampská píseň), ale také přispělo velmi výrazně k rozvoji sportu (například nohejbal vděčí trampingu za svůj vznik a rozvoj). Vodáctví je také silně spojeno s trampingem a mezinárodní úspěchy českých kanoistů (nejdříve rychlostních, později i těch na divoké vodě) byly, zejména ve 20. století, podloženy trampskou tradicí a trampským přístupem k životu.

Vodácká spiritualita

Zdroj: http://i.idnes.cz

Český fenomén vodáctví je velmi specifický, např.  v angličtině se těžko hledá výraz, který by tuto aktivitu dokázal zachytit. Výraz canoeing zahrnuje také splouvání řek, ale je současně užíván pro sportovní kanoistiku. Termín je vždy možno nějak přeložit, ovšem vnitřní náplň vodáctví je nepřenosná. V prostředí komerčních půjčoven, velkého množství lodí a široké nabídky restauračních zařízení se původní vnitřní obsah a duch vodáctví zcela vytrácí.

Knihy spisovatele Zdeňka Šmída (např. Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii) ukazují jedinečnou atmosféru vodáckých aktivit prostřednictvím příběhu a dávají příležitost k zamyšlení se nad podstatou a smyslem vodáckého putování.

Knihy Zdeňka Šmída (zemřel v roce 2011 v 74 letech při šnorchlování na Seychelách) vynikají humorem a důvěrnou znalostí vodáckého prostředí, mezi řádky však vedou i k zamyšlení nad životním stylem.

Rizikovost pobytu v přírodě – spirituální dimenze horolezectví

Zdroj: http://4.bp.blogspot.com

Pohyb na hraně rizika je součástí mnoha sportů, v části 5 jsme se lehce dotkli i tzv. adrenalinových sportů, u nichž je riziko cílem a je uměle vytvářené. Jako protipól tomuto přístupu je možno uvést písně Vladimíra Vysockého Vrchol a Píseň o příteli, v nichž se jejich autor, skvělý ruský básník, snaží ukázat, že chování člověka v drsném horském prostředí pročišťuje priority a ukazuje rozhodování spojené s každodenními situacemi v jasnějších konturách. Nevíš-li, co si o svém příteli myslet, vezmi jej s sebou do hor, nech ho jít vedle sebe a poznáš, co je zač. To je vzkaz, který nám Vysockij posílá prostřednictvím své písně.

Horolezec Joe Simpson přežil velmi komplikovaný sestup z vrcholu hory v peruánských Andách, kdy utrpěl omrzliny a zranění kolene. Jeho spolulezec Simon Yates jej v komplikované a beznadějné situaci spouštěl na laně a nakonec jej odřízl, aby zachránil aspoň svůj život. Simpson přežil a napsal knihu Touching the Void, která zobrazuje jak velmi silné etické dilema, které situace přinesla oběma horolezcům, tak nezměrnou vůli k životu, která Simpsona nakonec dokázala zachránit. Tento reálný příběh má mnoho zajímavých aspektů pro filosofii sportu, avšak aspekt spirituální je zde dominantní.

Jako jakousi upoutávku pro čtení kapitoly zabývající se spiritualitou pobytu v přírodě uvádíme na její konec slova Bulata Okudžavy, dalšího ruského básníka, který končí svou Gruzínskou písničku slovy: „A až soumrak se uloží v koutech a stíny se ztratí, ať mi před zrakem plují a vlévají krev do mých žil modří buvoli, orlové bílí a pstruhové zlatí. Pro co jiného na téhle odvěké zemi bych žil“ (Dvořák, 2012).

Ruský génius s abcházsko-gruzínskými kořeny, básník Bulat Okudžava, se stal vzorem a inspirací nejen pro Vladimíra Vysockého, ale pro několik generací těch, kterým bezbřehá adorace euro-americké popové kultury přišla jako příliš dominantní.

Zdroj: http://g.denik.cz