Psychomotorické aktivity a hry jsou jednoduché pohybové herní aktivity, snadno přizpůsobitelné a modifikovatelné pro konkrétní cílovou skupinu (děti, senioři, osoby s pohybovým a zdravotním omezením aj)
-nejedná se pouze o cvičení a hry za účelem zlepšení obratnosti, posílení fyzické zdatnosti nebo aktivní odpočinek, ale jde o aktivity, které napomáhají také rozvoji psychických funkcí, mj. pozornosti
Podle Blahutkové (2005) termínem psychomotorika obecně rozumíme výchovu pohybem. Cílem psychomotoriky je bezděčné prožívání radosti z pohybu, ze hry a z tělesných cvičení.
Jedna z průkopnic české psychomotoriky, Jiřina Adamírová (2006) uvádí následující klíčové ÚKOLY psychomotoriky:
1) poznat své tělo, vytvořit si mapu – schéma těla, poznat jeho funkci jako celku i jeho jednotlivých částí, naučit se tělu rozumět a chápat nejen jeho pohybové schopnosti, ale i prožívat různé pocity a city, vyjadřovat je pohybem, naučit se s tělem zacházet a ovládat je, přitom je přijímat takové, jaké je. Základem je tedy získat co nejvíce zkušeností o svém těle z hlediska fyziologického, kognitivního a emocionálního a dovést je využívat pro své sebepoznání, sebezdokonalování a jednání.
2)seznámit se s prostředím, s předměty, které nás obklopují, s jejich vlastnostmi, možnostmi a způsoby využití. Naučit se předmětům přizpůsobit, ale postupně je přizpůsobovat svým potřebám, přetvářet je ke svému prospěchu.
3) poznat společenské prostředí a osoby, které v něm žijí. Pomocí znalostí sebe sama se naučit poznávat druhé, rozumět jejich citům, pocitům, přáním, touhám i potřebám. Na začátku tohoto procesu se cvičenci učí navazovat kontakty, v jeho průběhu pak komunikovat, spolupracovat, postupně budovat vzájemnou důvěru, odpovědnost a v závěru pomáhat druhým i za cenu potlačení sama sebe, svých výhod. Jedná se o celoživotní proces.

Psychomotorika je koncept založený ve 20. letech 20. století ve Francii a Lucembursku a později se rozšířil do dalších evropských zemí. Dr. Ernest J. Kiphard, německý učenec, jej dále rozvinul v roce 1955, když představil myšlenku "psychomotorických cvičení" v psychiatrické léčebně pro děti a mládež v Güterslohu. Primárním cílem bylo prozkoumat tělesná cvičení vhodná pro speciální pedagogiku. Jeho metodologie stanovila úzký vztah mezi duševními zážitky a motorickým chováním.

V České republice byla psychomotorika zavedena v roce 1990 díky úsilí Unie zdravotní tělesné výchovy, která pozvala odborníky z Lucemburska ke vzdělávání českých odborníků. V roce 1994 bylo v německém Marburgu založeno Evropské fórum psychomotoriky (EFP), jehož členem je i Česká republika, i když psychomotorika ještě není samostatným studijním programem. Je primárně integrována do učebních osnov na sportovních a pedagogických fakultách. Kurzy jsou dostupné na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity nebo prostřednictvím České asociace pro všechny (ČASPV).

Co je psychomotorika? Psychomotorika zkoumá souvislost a vzájemný vztah mezi psychologickými a motorickými aspekty (psychickými procesy a tělesnými pohyby), se zaměřením na fyzickou, psychologickou a sociální oblast. Jeho činnost klade důraz jak na výkon, tak na radost z pohybu, přičemž základními nástroji jsou hry a hry. Existuje mnoho aplikací pro psychomotoriku, včetně práce s různými věkovými skupinami, řešení specifických potřeb a používání různých materiálů a rekvizit. Je hluboce propojena s obory jako je pedagogika, psychologie, sociologie, etika a estetika.

Disciplína je obecně rozdělena do dvou hlavních větví:

1. Psychomotorická terapie: Tato větev je rozšířenější v zemích jako Francie, Dánsko a Švýcarsko, kde je integrována do speciálních vzdělávacích institucí.

2. Psychomotorické hry a aktivity: V zemích jako Německo a Česká republika je primární důraz kladen na hravou výchovu prostřednictvím pohybu.

Na širší úrovni psychomotorika zahrnuje neuromotoriku (zahrnující jemné motorické dovednosti, koordinaci, tělesné schéma a prostorovou orientaci), sensomotoriku (zahrnující smyslové procesy, jako je zrak, sluch, hmat a rovnováha) a sociomotoriku (jak jedinci reagují na sociální podněty).

 

Klíčové úkoly psychomotoriky (podle Adamírové, 2006):

1. Uvědomění si těla: Pochopení vlastního těla, rozpoznání jeho funkcí a učení se vyjadřovat emoce pohybem. Cílem je rozvinout hluboké spojení se svým tělem, a to jak fyzicky, tak emocionálně.

2. Materiální povědomí: Zkoumání prostředí a předmětů, učení se, jak s nimi interagovat a přizpůsobovat se jim. Předměty každodenní potřeby, dary přírody a specifické psychomotorické nástroje pomáhají při rozvoji těchto kompetencí.

3. Sociální interakce: Naučit se rozumět ostatním, komunikovat a spolupracovat. Psychomotorické aktivity podporují pocit sounáležitosti, vzájemné důvěry a solidarity.

Aplikace psychomotoriky: Může být aplikována ve vzdělávacích zařízeních, volnočasových a rekreačních centrech, terapeutických kontextech a přizpůsobených pohybových aktivitách (APA). Tento přístup klade důraz na týmovou práci, rozvoj speciálních dovedností a podporu sociálních interakcí.

Metody a nástroje: Psychomotorika využívá širokou škálu rekvizit, od předmětů každodenního života až po specializované nástroje, jako jsou balanční a relaxační zařízení. Aktivity mohou zahrnovat hry, tanec, divadlo a cvičení podobná cirkusu, často s hudbou pro větší efekt. Tyto aktivity pomáhají zlepšit soustředění, relaxaci a koncentraci.

Skupiny se speciálními potřebami: Psychomotorika se stará o osoby s různým postižením, včetně tělesného, sluchového, zrakového a mentálního postižení, stejně jako o starší klienty nebo osoby s Parkinsonovou chorobou. Aktivity jsou přizpůsobeny tak, aby se zaměřovaly spíše na schopnosti účastníků než na jejich omezení, což často podporuje sociální integraci.

Stručně řečeno, psychomotorika nabízí holistický přístup, který spojuje fyzický pohyb s psychologickými a sociálními aspekty a pomocí hravých metod podporuje osobní rozvoj v různých kontextech.