Zemědělec jako správce krajiny? Kdo je to zemědělec? Můžeme o něm v současné a historické podobě mluvit jako o podobě mluvit jako o jedné a té samé osobě? * Sociální diferenciace vlastníků půdy vznikaly v historii v souvislosti s hospodářským a sociálním vývojem. Již dávno v minulosti byli rolníci rozlišováni podle velikosti a typu statku. * Například ještě na konci předhusitské doby ještě nebyl sedlák zpravidla vlastníkem půdy, kterou obdělával -- převážná část z nich byla ještě v závislém postavení, byl pouze jejím uživatelem, nájemcem dědičným. * Zhruba od druhé poloviny 16. století byl dán základ k určitému dualismu -- malá hospodářství x velkostatek - charakteristický pro vývoj zemědělství po celá další staletí. * V době pobělohorské převažovali mezi vesnickým obyvatelstvem sedláci (držitelé větších statků) a rozlišovali se na láníky a půlláníky. Chalupníci a zahradníci netvořili ještě ani polovinu. * Velkým zlom zrušení poddanství v roce 1948 -- vyvázáním se z poddanských břemen se český sedlák stal skutečným vlastníkem své půdy, svého statku. Přestala platit jeho závislost na vrchnosti a vyrostl v svobodného občana. * Od konce 19. století, který byl poznamenán rostoucí vlastnickou i sociální nerovností, až do poloviny 20. století existovaly následující kategorie hospodářství: * Nejsilněji byla v českých zemích zastoupena hospodářství s výměrou do 2 ha půdy -- koncem 19. století celkem 48,3 %, měla skoro všechna vysloveně rodinný charakter, byla nesoběstačná, doplňovala si výnos námezdní prací (v průmyslu a zemědělství) nebo domáckou výrobou. * Malí rolníci s 2-5 ha, kterých v Čechách hospodařilo na konci 19. století asi 12 % na 6,84 % veškeré půdy, vyráběli především pro svou vlastní potřebu, ale část produkce také zpeněžovali. Používali převážně kravských potahů a chtěli získat více půd, aby mohli zlepšit své postavení. * Střední rolníci hospodařili s výměrou 5-20 ha na konci 19. století na 26,5 % zemědělské půdy a představovali 14,2 % veškerých hospodářství. Až do počátku kolektivizace rozhodující sociální skupina v našem zemědělství, větší z nich již trvale zaměstnávali cizí pracovní síly, zpravidla čeleď nebo sezónní dělníky. Měli na vesnici vysoký sociální status, často funkce obecních radních a starostů, byli považováni za nositele selství. * Velcí rolníci hospodařili na výměrách od 20 do 50 ha a koncem 19. století obhospodařovali asi pětinu zemědělské půdy, 4,16 % všech hospodářství. Pouze řídili hospodářství, práci prováděla čeleď a sezónní pracovníci. * Statkáři a velkostatkáři s výměrami nad 50 ha představovali koncem 19. století jen 0,52 % všech hospodářství, jejich výměra však činila 41,3 %. Zemědělské práce řídili majitelům správci a šafáři. Jen 2 % těchto hospodářství měla vysloveně rodinný charakter. Výroba se v těchto velkých subjektech odvíjela bez aktivní účasti podnikatele nebo šlechtice a všechny podniky zaměstnávaly úřednický, odborný a dozorčí personál. * Situace se poněkud změnila po provedení pozemkových reforem ve dvacátých letech, kdy přibyla půda především na straně malých a středních rolníků a ubyla šlechtě. * Největším změny -- od poloviny 20. století - násilná kolektivizace zemědělství a socializace venkova, znamená to také, že se rozložení sil v zemědělství změnilo k nepoznání prakticky během jediného desetiletí -- kolektivizační proces trval přes 10 let a skončil v roce 1960, kdy místo statisíců drobných a středních zemědělců vzniklo 10 816 družstev o průměrné výměře asi 420 ha zemědělské půdy a na 200 státních statků o průměrné výměře zhruba 7000 ha zemědělské půdy. Vývoj počtu rolníků vzhledem k počtu pracovníků v zemědělství Slučování družstev během 70. a 80. let -- jejich počet se sice podstatně zredukoval, postupným spojením několika obecních družstev vznikly tisícihektarové komplexy -- existovala JZD, která sdružovala katastrální území 6 až 7 vesnic, a jejichž dva konce byly vzdáleny až 20. Vývoj po roce 1989? * Muselo dojít k transformaci původních zemědělských družstev. Stalo se tak v roce 1991 podle transformačního zákona, mnohá družstva se dosud s původními majiteli nevypořádala. * Většina zemědělských podniků, pokračovatelů velkých JZD, byla zachována. Mnoho z nich bylo převedeno na akciové společnosti -- jsou, co se týče množství obhospodařované půdy, v naší krajině naprosto dominující. * Družstev existuje v dnešní době asi 2 000 -- 3 000 * Soukromě hospodařících rolníků je u nás asi 30 000, zemědělství má však jako svůj hlavní zdroj obživy jen 6 000 z nich. * Plocha, kterou soukromě hospodařící rolníci obhospodařují, tvoří pouze 25 % z celkové zemědělské půdy -- je proto jen jedním segmentem ovlivňujícím naši krajinu, hraje u nás daleko menší roli než v jiných státech Evropy. * Jako v jediné zemi bývalého východního bloku se u nás rolnický stav nepodařilo plnohodnotně obnovit. * V období 1995-2000 převažovala tendence k poklesu průměrné velikosti , která se projevovala u všech subjektů - pokles ze 153 na 136 ha (nárůst jen u SHR z 39 na 42 ha a u akciových společností z 1 206 na 1502 ha. Epochy hospodaření v krajině Mohli bychom najít několik rozdělení epoch hospodaření v krajině, s určitými znaky, které tyto epochy charakterizují. Pro vývoj kulturní krajiny a a hospodaření v ní v ČR bychom mohli zvolit následující rozdělení: -- Tradiční hospodaření -- Hospodaření od průmyslové revoluce do poloviny 20. století -- Hospodaření v krajině od poloviny 20. stol. -- kolektivizace zemědělství a socializace vesnice -- Hospodaření v krajině v dnešní době (od roku 1989) * Pokuste se ve skupinkách navrhnout a poté na tabuli napsat některé znaky těchto epoch, které se týkají zemědělství a kulturní krajiny. Tradiční hospodaření, tradiční krajina * Nazývaná tradiční pro svou neměnnost a dlouhodobou setrvačnost * Začala se vyvíjet v 13. století, kdy v Čechách silně vzrůstal počet obyvatel a vznikala vrcholně středověká města, a postupně zanikala až od počátku průmyslového věku, o jejím úplném konci však mluvíme většinou až v souvislosti s počátkem kolektivizace. * Vznikala z velké části jako nezáměrný vedlejší produkt činnosti tehdejších hospodářů -- nevytvářeli ji na základě nějakých svých estetických záměrů, ale byla vedlejším výsledkem jejich hospodaření -- jakýmsi funkčním výrobním optimem v tehdejších historických podmínkách, za daného výrobního způsobu a daného stavu vlastnictví půdy (Librová 1987, 95) * Narušovali sice původní ekologické poměry v krajině, nahrazovali je však koloběhem svého bezodpadového hospodářství. Vliv jejich činností na krajinu zůstával úzce lokální. * Vztah ke krajině tehdejších hospodářů byl nejvíce určován jejich vztahem k půdě -- jeho základem byla snaha o co největší a nejkvalitnější úrodu. * Vztah k půdě představoval hospodářské zkušenosti, které měly zajistit dobrou úrodnost obdělávaných polí, byl formován skrze vědomí, že obdělaná pole jsou výsledkem práce předků a jednou z hlavních motivací jim bylo předání hospodářství potomkům. * Obraz krajiny a také ekologickou stabilitu krajiny ovlivňovaly v době tradičního hospodaření stejně jako dnes zemědělské systémy a osevní postupy -- nejprve přílohové hospodářství, poté dvojpolní a trojpolní systém, následné mizení úhoru, střídání plodin. Výnos však byl dlouhou dobu dosti malý. * Hospodaření bylo také omezováno různými nařízeními a omezeními šlechty či panovníka, které měly také určitý vliv na environmentální aspekty tehdejšího hospodaření, např. v případě regulace pastvy, sousedských vztahů. * Zemědělci vytvářeli kulturní krajinu nejen svým hospodařením ve smyslu obdělávání půdy a pastvy, ale také jejím doplňováním o obytné, hospodářské a další budovy (stodoly, chlévy, seníky, kolny, sušárny, pazderny, pece atd.), nejrůznější technické stavby (náhony, mostky atd.) o drobnou sakrální architekturu (kapličky, boží muka a kříže) a komunikace (cesty, úvozy, chodníky). * Harmonické spojení lidských sídel a u prvků s krajinou. "... bohatá cestní síť spolu s travnatými mezemi tvořily infrastrukturu pěší přístupnosti území, jako jedné ze základních podmínek obytné hodnoty venkovské krajiny, která tak byla adresnou a blízkou všem, kdo do ní chtěli vstoupit." * Pestrost kterou tehdejší obraz krajiny poskytoval, podtrhuje také již zmíněná rozdrobenost půdy mezi množství drobných vlastníků. * Negativní aspekty: lesní pastva, vypalování porostu z důvodu zvětšování polí, pastvy Hospodaření od průmyslové revoluce do poloviny 20. století * Tradiční hospodaření se začíná proměňovat, změny se aplikují nejprve na velkostatku, postupně jsou přejímány rolníky: -- střídavý osevní postup -- lepší mechanizace -- používání průmyslových hnojiv -- hospodaření již není zaměřena především na samozásobitelství, ale stále více na trh -- průmyslové plodiny -- rozvoj zemědělského průmyslu -- družstva -- úvěrová, neúvěrová (nákupní prodejní (skladištní), výrobní) a jiná (elektrárenská, strojní, mlýnská * Od druhé pol. 19. století se vlivem zrušení poddanství měnil způsob hospodaření, zvětšila se výměra polí. Kolektivizace zemědělství Jak se změnila krajina v období hodpodaření JZD? * Utrpěla velké ztráty v oblasti biodiverzity, ztratila svůj charakter a typický vzhled: -- bylo rozoráno 450 000 ha luk, 240 ha mezí, 50 000 ha remízků -- ve prospěch orné půdy, v některých oblastech až 100 % zornění, v průměru bylo zorněno 75 % zemědělské půdy -- byly zlikvidovány více než dvě třetiny polních cest a přes 45 000 km liniové zeleně -- průměrná velikost pozemků se z 28 arů v roce 1948 téměř stokrát na 20 ha v roce 1990 -- vysušení převážné části mokřadů, napřímení a technické upravení toků, meliorace, které postihly 1,5 milionů ha -- společně s likvidací remízků měla chemizace a rozsáhlé mohokultury za následek úbytek ptactva a polní zvěře - např. křepelky a koroptve se z naší krajiny téměř vytratily. * Preference krátkozrakých skupinových zájmů, neznalost místních podmínek, nepochopení tradice, místní krajiny. * Družstva byla ovládána z centra, nebyla dostatečně, ani zákony ani příkazy shora motivována k šetrnému chování ve vztahu k životnímu prostředí a k aktivnímu řešení problémů. * Nedostatečně byla řešena také ochrana životního prostředí před chemickými látkami. Tato úprava byla roztříštěna v několika právních předpisech, proto nebyla zcela přehledná. * Neúměrně vysoké dávky průmyslových postřiků a hnojiv znehodnotily kvalitu spodní a povrchové vody. Negativně také ovlivnily trvalou přirozenou produktivitu zemědělského půdního fondu, snížily obsah humusu v půdě, urychlily pohyb vody a zvýšily výpar a náchylnost půdy vůči erozi. * Kolektivizace zemědělství spolu se socializací vesnice proměnily také život na vesnici a vzhled vesnic: -- oddělením zemědělské výroby na okraj a mimo vesnici došlo k tomu, že se začala vesnice oddělovat od okolí -- lidská sídla již nebyla tak jako původně srostlá s krajinou -- už netvořily dohromady harmonický celek jako kdysi -- přiblížení venkova městu -- odklon od tradiční výstavby... -- ovlivnilo také duši člověka, z níž se vytratila zodpovědnost vůči svému okolí, vztah k půdě a úcta k dědictví předků -- krajina byla sice podobně jako předtím v minulosti intenzivně obhospodařovaná, avšak neudržovaná a ztratila lidský rozměr. -- socializace venkova zpřetrhala naše vazby na krajinu, a právě toto násilné zpřetrhání kontinuity vývoje, vazeb člověka k jeho prostředí a k jeho minulosti vedlo ke ztrátě identity a k vykořenění z jeho vlastního prostoru -- vysoký stupeň specializace pracovních úkonů snižuje identifikaci pracovníka s půdou a potažmo i krajinou, která se tak stala pouze prostorem pro výrobu potravin -- potlačením vlastnických pocitů, postavením zemědělců na úroveň ostatních pracujících a předepsáním fondu pracovní doby byla zlikvidována specifičnost zemědělství jako činnosti odvíjející se v čase nikoli chronologickém, ale biologickém Hospodaření v současnosti * Změny v hospodaření v krajině po roce 1989: -- částečné rozparcelování pozemků -- snížení chemizace zemědělské výroby (zejména pro nedostatek finančních zdrojů) -- část polí zůstala neobhospodařována, byla zatravňována nebo zalesňována -- transformaci původních zemědělských družstev * Stále lze pozorovat setrvačnost velkovýrobních způsobů zemědělského hospodaření v krajině, nešetrných k životnímu prostředí, a neochotu měnit navyklé postupy. * Jen pomalu a za velkých finančních podpor se do krajiny vracejí některé krajinné prvky. * Podíl orné půdy se výrazně nesnížil-- stále tvoří 74 % zemědělské půdy, včetně zahrad a trvalých kultur, jako jsou sady, chmelnice a vinice, je to 78 % zemědělské půdy, zatímco v rámci zemí EU je to jen 60 %. Trvalé travní porosty (louky a pastviny) představují u nás jen 22 % zemědělské půdy, zatímco v EU je to 40 %. * Zornění naší půdy se musí výrazným způsobem snížit, vezmeme-li v úvahu, že v dnešní době je 25 % zemědělské půdy ohroženo středním stupněm eroze a dalších 46 % vysokým až extrémně vysokým stupněm eroze. * V poslední době se u nás podobně jako v ostatních zemích dostávají do popředí otázky trvale udržitelného rozvoje. Stoupá zájem o obnovu ekologické rovnováhy v krajině a o obnovu venkova. Stoupá také úloha mimoprodukčních funkcí krajiny. Proměna zemědělce jako správce krajiny? * Správa krajiny osobou zemědělce byla v minulosti fundamentálně spojena, ať pozitivně nebo negativně, právě s jeho činností -- s produkcí potravin, k uživení vlastní rodiny, dosažení částečné nebo úplné soběstačnosti, nebo z důvodů tržních, tj. zpeněžení vypěstovaných plodin a odchovaných zvířat. * Dnešní představa zemědělce jako správce krajiny s tímto podmíněným spojením ve všech případech apriorně nepočítá -- zavádí novou kategorii mimoprodukční zemědělství. * Na zemědělství není nahlíženo pouze jako na produkci potravin, ale jsou mu přiznány další nezastupitelné funkce -- krajinotvorné -- právě v tom lze najít největší odlišnosti od pohledu na vztah zemědělství-krajina v minulosti a dnes * Lze to pozorovat také v cílech zemědělské politiky Evropské unie a Horizontálního plánu rozvoje venkova pro ČR (HRDP) Smyslem reforem Společné zemědělské politiky (CAP) zemí EU je také nová koncepce rozvoje zemědělství, která představuje zenjména: * zlepšení struktur zemědělských hospodářství; * změnu zaměření zemědělského výrobního potenciálu, * podněcování nepotravinářské výroby, * trvale udržitelný rozvoj lesního hospodářství, * diverzifikaci s cílem zavádět doplňkové nebo alternativní činnosti, * zachování a posílení životaschopných sociálních struktur ve venkovských oblastech, * rozvoj ekonomických činností a zachování a rozvoj zaměstnanosti, * zlepšení pracovních a životních podmínek, * zachování a posílení systémů hospodaření charakterizovaných nízkými vstupy, * ochranu a posílení vysoké hodnoty přírody a trvale udržitelného zemědělství, které respektuje požadavky ochrany životního prostředí, * odstraňování nerovností a posílení stejných příležitostí pro muže i ženy, zejména podporováním projektů iniciovaných a realizovaných ženami. Ve strategických cílech horizontálního plánu rozvoje venkova pro ČR (HRDP) se hovoří o těchto cílech: * zachovat zemědělství ve znevýhodněných oblastech, zlepšit příjmovou situaci zemědělců zejména v méně příznivých oblastech a působit proti odlivu ze znevýhodněných oblastí, * udržovat a chránit životní prostředí (s důrazem na vodní složku) a kulturní krajinu, * zlepšit strukturu pracovníků v zemědělství, * alternativní využití zemědělské půdy zejména vysazováním lesa, * sdružovat producenty při uplatňování produktů na trhu, * podpora obnovitelných energetických zdrojů šetrných k životnímu prostředí. -- k těmto cílům jsou vždy připojeny operační cíle, jejich kvantifikace a přímé nástroje k dosažení cílů Co obě tyto koncepce pro zemědělce a pro krajinu znamenají? * Dostávají zemědělce do nové, poněkud odlišné role, a právě konfrontace s touto rolí, mnohá očekávání a představy zemědělců o jejím naplňování, charakterizují dnešní pohled na tuto problematiku. * Stojíme proto před dvěmi otázkami: * Jsou dnešní zemědělci ochotni a schopni stát se novodobými správci krajiny a aktivně jako hlavní náplň své práce uskutečňovat stanovené cíle -- vytvářet a udržovat krajinu? Přijmout ji jako část nebo hlavní náplň své práce? * Nebo budou, i když si jsou vědomi vysoké nadprodukce a nekonkurence schopnosti, stále trvat na svém zavedeném hospodaření, a kupříkladu pěstovat obilí, i když to pak stejně z části skončí ve spalovně? * Po seznámení se s diskusí v literatuře a s některými výzkumy se také ukazuje, že je nutné velikost zemědělského subjektu, druh jeho specializace i oblast ve které hospodaří chápat jako důležité podmínky právě při přijímání mimoprodukčních funkcí za hlavní nebo jeden z hlavních příjmů hospodařícího subjektu. To je konec