Záznam rozhovoru

   Pavlína, 27 let, vysokoškolské vzdělání, po absolvování 2,5 roku nezaměstnaná, po celý rok
   2004 pobírala sociální dávky (dávky sociální podpory -- sociální příplatek), žije v Brně,
   v současné době je zaměstnaná v ekologické organizaci.

   

   Datum rozhovoru: 26. května 2005

   Délka trvání rozhovoru: cca 70 min.

   

   

   P: Co když něco nebudu vědět?

   J. Když něco nebudeš vědět, tak řekneš, že to nevíš. Když náhodou nebudeš chtít na něco
   odpovídat, tak řekneš, že na to nechceš odpovídat. A, ne, fakt všechno je povolený. Nejsou tam
   žádný limity.

   P. Jo, jasně, budu si vykládat tak, jak budu vykládat.

   J: Tak, nejdřív bych se tě zeptal, jak dlouho jsi byla nezaměstnaná po škole?

   P. Já jsem vlastně skončila jak normálně státnice, ty byly státnice, ty byly v červnu

   J. 2000...?

   P. Teďka to jsou tři roky, takže 2002. Pak jsem vlastně rok chodila na jazykovku s tím, že u
   toho jsem byla nezaměstnaná. S tím, že on to nějak jako pracák, oni napřed nám tvrdili, jakože
   to zakazuje, ale pak jsme zjistili, že to zakázaný není.

   J. Je to studium.

   P. Je to jako studium, ale právě že oni tak nějak, napřed to bylo jako že jo, pak jako že ne,
   ale normálně mi chodily příspěvky.

   J. Jako podpora?

   P. Jako podpora. No a vlastně pak jsem nastoupila... Půl roku jsem byla úplně, že jsem nic
   nedělala, protože ta jazykovka skončila v létě, tak vlastně půl roku do ledna jsem nic
   nedělala. Od jedna do prosince jsem tady byla na stáži [2004, v Hnutí DUHA]. To bylo 2004,
   takže to jsou dva a půl roku.

   J. Dokázala by sis -- tam jedna ta část, kdys dělala jazykovku a druhá část, kdys byla úplně
   doma, jo?

   P. Hm, hm

   J. ...dokázala by sis vzpomenout, nebo zkusit popsat, nějakej svůj typickej všední den? Jak
   probíhal, co jsi dělala v průběhu toho dne.

   P. Ty jako víš, jo, ono totiž, jak jsem vlastně byla nezaměstnaná, to bylo, že jsem chodila
   ještě na černo do toho obchodu [prodávat]. Tam to bylo, že jsem tam týden byla, týden, jsem
   tam nebyla. No, prostě, ráno jsem se probudila, že bych sháněla práci, to si myslím, že nebylo
   úplně tak jako aktivně. Třeba jsem se občas chodila dívat na pracák, na ty jejlich nástěnky,
   ale nemyslím si, že bych to tam vyhledávala nějak aktivně. Já vím, že jsem si třeba kupovala
   inzeráty na práci, to jo. Já si myslím, že moje chyba byla spíš v tom, že já jsem spolíhala na
   ten pracák, že mi nějakou práci najde. Což asi ne. Necítím se, že bych se jako flákala, to ne,
   toho půl roku, to podle mě ani náhodou. Ale tak nějak jakože do toho byla ještě ta práce na
   černo, tak mně to přišlo takový, já nevím, že mám na všechno času dost na to, abych nějakou
   práci sháněla, když prostě těch peněz bylo víc. Ale asi je fakt, že kdybych nedělala na černo,
   tak že bych chodila daleko častěji po různých inzerátech a po takových těch pohovorech a tak.

   J. A bylo nějaký období, kdys neměla ani tu práci na černo?

   P. To ne. Nebylo.

   J. No prostě každej druhej týden jsi chodila do práce.

   P. No, přesně tak, protože já jsem tam chodila na brigádu už při výšce. Tam jsem chodila na
   víkendy, většinou pátek sobota. A potom, jak jsem chodila na tu jazykovku, tak to byl dokonce
   čtvrtek, pátek, sobota, aby bylo víc peněz. A potom ne, že by to bylo jako úplně, že bych
   nikam nechodila. Mně to právě spíš přijde, když si na to zpětně vzpomenu, jakože jsem sice
   byla nezaměstnaná, ale pracovala jsem. Že to bylo takový, že jsem sice věděla, že si musím
   něco hledat, buď ve svým oboru, nebo něco trvalejšího.

   J. A teď třeba ten týden, když jsi byla doma, tak zkusila bys nějak popsat ten den, jak
   probíhal, cos dělala, čím ses zabývala?

   P. Tam to bylo takový, normálně ráno vstaneš, najíš se, já si myslím, že jsem se možná i
   dívala často na televizi.

   J. Jako dopoledne?

   P. Hmm, dopoledne. Pak jsem většinou odpoledne někde lítala. Jakože třeba za kámoškama, nebo
   třeba do města se švícou, nebo dopoledne jsem se taky jezdila dívat na ten pracák

   J. A jako, vnímala jsi nějaký rozdíl mezi všedním dnem a víkendem?

   P. Ty, to mě přijde, že ne. No, možná jo, možná jo, ale spíš tím, že jsem bydlela doma [u
   rodičů], a že prostě o víkendu byly všichni doma ostatní, kdežto přes týden ne.

   J. A v tý době, když se zamyslíš, nějaký společenský aktivity, sport, kroužky, něco takovýho
   dělala jsi?

   P. Myslím si, že jsem chodívala cvičit, to podle mě bylo tak maximálně jednou za týden, jako
   na takovej ten klasickej aerobik atd. atd. Ale jinak si myslím, že snad ne. Jakože bych
   chodila dál do jazykovky, to ne.

   J. Tams chodila rok.

   P. Tam jsem chodila rok. Myslím, že mi to tedy přišlo úplně na prd.

   J. Jo, jak to?

   P. Já nevím, tak jazykovka, podle mě nebyli moc dobří, že tě nedonutili se učit. Teďka když se
   na to zpětně dívám, tak mi přijde, že to byl úplně zabitej rok. Jo, že jsem byla na pracáku,
   kdybych aktivněji sháněla práci tak si myslím, že tu práci bych možná sehnala. Jenže, protože
   já jsem ještě chodila na rekvalifikační kurz.

   J. Co to bylo za kurz?

   P. To byla nějaká asistentka, něco takovýho jako ekonomická asistentka, jenže jsem tam byla
   myslím jednou nebo dvakrát. Když jsem zjistila, co je náplň, tak to bylo: účetnictví, jako
   třeba, že to byly tři hodiny za celej ten rekvalifikační kurz a my jsme to na výšce měli dva
   semestry. Nebo že to bylo management, úplně to stejný. Slibovali nám, že se budeme užit nějaký
   design na počítači a nakonec to dopadlo tak, že nám řekli, že se budeme užit na počítači úplný
   základy.

   J. To organizoval pracák?

   P. Pracák. Mělo to trvat asi dva nebo tři měsíce.

   J. A kolik vás tam chodilo?

   P. Já myslím, že kolem 10, kolem 10 a většinou to byli mladý lidi, jenom jedna paní byla
   starší. A jedině já jsem byla vysokoškolačka.

   J. Dobře, když se ještě zamyslíš, co ti zabíralo nejvíc času, nebo čím jsi trávila nejvíc
   času, kromě tý příležitostný práce.

   P. Mně přijde, že takovým tím nicneděláním. Že to bylo takový to flákání, nicnedělání.

   J. A připadalo ti, že třeba ve srovnání se svejma vrstevníkama nebo bejvalejma spolužákama,
   kteří měli práci, jako že žiješ nějak jinak?

   P. Jako mě to hodně vadilo, mě to hodně vadilo, protože mě přišlo, že prodavačky, i když si
   nemyslím, že bych rozřaďovala lidi podle toho, jestli maj vysokoškolský vzdělání, nebo nemají,
   tak to jako nedělám, ale přijde mi, ne že bych se cítila méněcenná, ale přišlo mně to hloupý.

   J. Hmm

   P. Že třeba, vím, že kámoška, ona dodělala výšku a hnedka si našla prácu ještě při výšce, dělá
   psychologa. Jo, tak když ona začala vykládat, co tam bylo, jak nastupovala, tak mě to přišlo
   líto.

   J. A dokážeš si vzpomenou, za cos v tý době nejvíc utrácela peníze?

   P. No, tak to fakt netuším.

   J. Cítilas nějaký omezení, kvůli tomu, že těch peněz nemáš tolik?

   P. Mně právě přijde, že těch peněz moc nebylo, ale zas jich bylo víc než na té výšce, jo, že
   to bylo, jsem to četla kolikrát v novinách, jakože tím, že absolventi vyjdou školu a jsou
   potom nějakou dobu bez zaměstnání, tak že je to prostě takový dobrý kapesný. Jo, že si vlastně
   prodlužujou mládí, takovýto nicnedělání, ale zároveň nějaký ty peníze mají. Tak takovej pocit
   jsem měla. Že mi to nepřišlo, že bych měla nějak extrémně míň peněz, je tady fakt, že z té
   doby jsem vůbec nic nenašetřila, to jsem si podle mě dávala bokem akorát na stavebko a jinak
   nic. Že jinak se to všechno nějak rozkutálelo.

   J. Jo, a můžeš nějak říct v číslech, jakejs měla příjem v tý době.

   P. Já jsem měla, kolik to bylo, já vím, že jsem měla od pracáku takovou tu půlku, tak jesli to
   bylo 2150 Kč a sociálka mi doplácela do životního minima, vyčíslenýho na náklady na bydlení a
   takový ty věci, dohromady to bylo asi 3900 Kč.

   J. A z tý černý práce?

   P. Z tý černý práce to bylo, to by se dalo spočítat, jako nevím to přesně, ale bylo to 30
   korun na hodinu a vlastně po 12 hodinách denně, tak kabych byla v práci, já myslím, že to
   nebylo víc než 10 dní za měsíc. Myslím, že tak tři čtyři tisíce určitě.

   J. No, dobrý. Tak, a dokážeš si tak vzpomenout na sebe v tý době, jak by ses popsala.

   P. Víš co, mě přijde, že ten celej rok, když si vzpomenu na celej ten rok 2003, tak mi přijde,
   že to byl takovej strašně, že jsem byla taková hrozně, nevím, jak to mám říct. Že jsem si i
   hodně užívala, že to bylo takový, když jsem někam mohla jet, tak jsem jela a nedívala jsem se
   na to, jaký by to mohlo mít následky. Že mi přijde, že jsem moc nepřemýšlela nad tím co bude
   nebo nebudu, i když myslím, že tam vzadu bylo "hledej si práci, hledej si práci". Vím, že
   třeba, co si pamatuju, co mi tenkrát hodně vadilo, to bylo ještě na jazykovce, to bylo na
   jaře, tak že kámoška, co se mnou chodila na výšku i na tu jazykovku, tak ona někdy na jaře si
   našla prácu, ale s tím jakože dodělala jazykovku a nastoupila do práce. Tak vím, že mě to
   tenkrát jako fakt hodně vytočilo, nebo ne vytočilo jo, ale takovej ten pocit, jakože ona něco
   má a ty ne. Takový to stálý zaměstnání.

   J. Ty už jsi o tom dost mluvila, ale dokážeš říct, jak jsi byla v tý době celkově spokojená
   s tou svojí životní situací?

   P. No, moc ne. Jakože, já si myslím, že v té době jsem se i dost hádala s mamkou. Vím, že jsem
   uvažovala, že kdybych měla peníze, že si koupím fakt garsonku nebo něco takovýho, nebo ne
   koupit, ale bydlet někde jinde. Vím, že fakt ne. Že to bylo takový, vím že jsem měla ty
   kamarádky z černé práce, se kterejma jsem, že když na to zpětně vzpomínám, tak mi přijde, že
   jsme spolu ten druhej týden furt někde lítaly.

   J. A v čem ti to vadilo nejvíc, že tu práci nemáš?

   P. Víš, takovej ten pocit, že nevíš, co bude, nevíš, jestli seženeš něco na tý úrovni, co máš
   vystudovanýho...

   J. Jako ta nejistota?

   P. No, ta nejistota.

   J. Tak, určitěs měla mezi spolužákama pár spolužáků, kterým se podařilo rychle po studiu
   sehnat nějakou dobrou práci a tak. Jak sis to vysvětlovala, proč myslíš, že to bylo takhle?

   P. Víš co, já myslím, že třeba podle mě ten oboro, co mám vystudovanej.

   J. Co máš konkrétně?

   P. Fytotechniku, rostlinnou výrobu pro zemědělce. S tím, že u nás to bylo tak, že většinou ty
   děcka, co tam se mnou chodily většinou byly z venkova a většinou měly střední zemědělku. Takže
   když jsme měli ty tři měsíce prázdnin mezi školou, takže třeba oni chodívali na brigády nebo
   tam dělávali. Že to bylo takovýto jo, oni mně drží místo, až prostě dodělám školu tak
   nastoupím. Takže, jako je fakt, že mě přijde teďka, že kdybych studovala znovu, tak bych to
   dělala úplně jinak, že to místo bych hledala daleko, daleko dřív, třeba už při výšce, že bych
   to nenechávala všechno na poslední chvílu, s tím, že pracák mi něco sežene. Že bych si třeba
   fakt od toho třeťáku, čtvrťáku to místo sháněla. Je třeba fakt, že jsme ve třeťáku byli na
   praxi, já jsem byla v Tuřanech ZD a tam to bylo takový, že se mě ptali, že by si mě tam
   nechali, ale mně to přišlo takový, že mi to nenabídli úplně, tak jsem si furt říkala, ne, to
   je blbost a pak už jsem se tam nešla zeptat. Ale vím, že se mnou na té praxi spokojení byli,
   protože psali nějaký posudek... No, moje blbost. Ale je fakt, že třeba nevím, jestli bych to šla
   dělat, to, co jsem vystudovala.

   J. No, na to se tě teďka chci zeptat, když se podíváš zpátky, jestli by sis vybrala stejnej,
   úplně jinej, podobnej studijní obor?

   P. Já myslím, že ne, že stoprocentně ne, že jsem sice vždycky chtěla něco jako rostlinky,
   dělat s nima, akorát si myslím, že jsem měla představu spíš víc odbornou, jo, že vyloženě
   z čeho se rostlinky skládaj a takový ty věci, nebo dělat někde v výzkumáku.

   J. Jako spíš teorii?

   P. Spíš teorii. A že tadytohle bylo spíš jak se pěstuje pšenice, jak se pěstuje ječmen, kolik
   má výnos to pole, kolik to pole atd. Že to byl podle mě docela omyl, kdybych mohla studovat
   znova tak bych šla na ekonomku, nebo vyloženě na nějakou botaniku, ale jako teoretickou. I
   když jako když si to vezmu zpětně, tak nevím, jestli bych tam to místo sehnala.

   J. Jak často jsi chodila na ten pracák.

   P. Oni mě zvali myslím každej měsíc nebo dva měsíce. Myslím každý dva to bylo, to nebylo tak
   často. A vím, že za celou dobu, co jsem tam byla, tak mi nabídli jedno jediný místo. A to mi
   ta paní řekla, "no, nezlobte se, já vás musím už někam poslat". A když jsem pak na to místo
   došla, tak mi pán řekl: "No, prácák, my už půl roku máme to místo stažený", jakože ho nechcou,
   nepotřebujou.

   J. A jak to na tebe působilo na tom pracáku, cítilas tam nějakou snahu?

   P. Víš co, já jsem tam kolikrát měla hodně divnej pocit z toho, já nechci nějak jako rasista
   nebo tak, ale mě tam přišlo divný, jakože prostě fakt vysokoškolák nemá prácu, i když dobře,
   zas tak aktivně jsem si to místo nehledala, ale spoustu cigánů mezi tebou, na mě to působilo
   hrozně divně, i třeba ty ženský, co tam byly, jsem vlastně za celou tu dobu chodila ke dvoum a
   potom vlastně jako stážistka ke třetí, ta třetí, ta byla úplně úžasná.

   J. Jako v uvozovkách?

   P. Ne, ta byla fakt dobrá. A ty první dvě (...), ta byla fakt jako taková ochotná, spoustu věcí
   vysvětlila...

   J. Ale to už jsi byla na stáži.

   P. Jo, to už jsem byla na stáži, no a ty předchozí dvě, ta jedna byla jakš takš, ale ta druhá
   ty byla taková, jako že mi přišlo "rychle se jí zbavit a dát si razítko do papírů", aby bylo
   daný, že tady byla.

   J. Teďka ještě, ty už jsi o tom trochu mluvila, když si vzpomeneš, jakýs tam potkávala lidi,
   jak ti připadali?

   P. Bylo tam hodně mladejch, jo tak to jsem si říkala, mají po škole, pak spoustu takovejch, to
   jsem se teda divila, já nevím, jak to mám říct, takovejch jako frajerek, zmalovanejch,
   s dlouhejma nehtama, ty mi taky přišly, jakože nemaj zájem o to najít si práci, že tam prostě
   vyloženě chodíjou jakože musíjou. S těma cigánama to nevím, to byl takovej zvláštní pocit, ale
   myslím si, že z některejch jsem měla taky takovej pocit, ale z některejch ne. A pak když tam
   byli staří nebo starší lidi, jako před důchodem, tak těch mi zase bylo líto, jsem si říkala
   kdoví, jestli něco seženou. Ale přijde mi zpětně, že těch starších lidí, tak nad tu padesátku,
   že jsem tam tak moc zase nepotkávala. Že fakt spíš ty mladý, nebo tak plus mínus třicetpět.

   J. Tak, se přesuneme trošku, když se zamyslíš celkově nad svým životem i pracovním i
   mimopracovím, čeho bys chtěla dosáhnout?

   P. Hmm, tak to nevím.

   J. Třeba ideálně, co je tvůj sen?

   P. Co je ideál? Podle mě je ideál vydělávat si sama na sebe. Jenže nevím v čem.

   J. To je živnost?

   P. Hmm, Věřím tomu, že je to taky těžký.

   J. Co tě na tom láká?

   P. Když je člověk nezávislej na tom každej den chodit do práce. Ale zas na druhou stranu si
   myslím, že jsem ten typ člověka, kterej nad sebou potřebuje bič. Takže prostě potřebuješ
   dneska dojít do práce. (smích).

   J. A když si odmyslíš tu práci, co bys tak chtěla.

   P. Prostě takovej ten ideální ženskej typ: mít rodinu, být spokojená celej život, třeba
   baráček, zahrádku, psa.

   J. A ještě, je to ze stejný kategorie, ale trošičku blíž, když si představíš svůj život třeba
   za 10 nebo 15 let, jak mylíš, že bude vypadat, nebo jak bys chtěla, aby vypadal?

   P. Jak bych chtěla, aby vypadal? Tak ideální manžel, tak dvě děcka, pak ten baráček, i když
   dobře, nemusel by bejt úplně jako vila za 5 milionů, ale jako baráček, na kterým se i nadřeš,
   pak ta zahrada, ale s tím, že bych chtěla, abych nekrněla někde, že bych se chtěla i nějak
   sebevzdělávat.

   J. V čem třeba?

   P. Třeba v jazycích, anebo vyloženě jak jsem to říkala předtím, kdyby člověk vydělával sám na
   sebe tak třeba v něčem, co by tě uživilo, já nevím, třeba v účetnictví, nebo třeba, já vím, že
   můj ideál, když jsem o tom přemýšlela, bylo dělat ne překladatelku, ale takovou tu co provází
   -- průvodkyni, jak po Český republice, tak i po cizích zemích. (...) Já si to představuju, jakože
   jedeš s nějakým zájezdem, třeba do Benátek nebo do Říma a tam potom provázíš po těch
   památkách, s tím, že teďka nevím, jestli by to bylo takový, jakože jedeš s Čechama a mluvíš
   s nima česky, což jako podle mě nic jinýho mi nezbývá, když na tom s angličtinou ani němčinou
   nejsem nějak růžově, ale něco takovýho.

   J. V tý době, kdyžs neměla práci, mělas tenkrát partnera nebo přítele?

   P.  Ne, neměla, to bylo období, kdy jsem to střídala, ale žádnej nebyl nějak trvalej.

   J. Takže třeba o tom, že by sis pořídila v tý době děti jsi neuvažovala.

   P. Ne, to vůbec.

   J. Jo, dobře...

   P. Teda, že ti do toho skáču..

   J. Klidně skákej..

   P. Když si teďka zpětně vzpomenu, tak třeba mně přijde, že jsem na té výšce první čtyři roky
   byla úplně v pohodě, že mně to přišlo jakože vím, co bude příští rok, ale vím, že v páťáku
   jsem měla hodně špatnej pocit tady z tohodletoho. Jo, to už jsem nějak tak, akorát, že jsem o
   tom nepřemýšlele, jo, jako věděla jsem o tom, jo, že to byl takovej ten bubák ve skříni. Že
   jsem o tom věděla, myslela jsem na to, ale záměrně jsem o tom, nepřemýšlela, abych si prostě
   nedělala starosti. Já vím, že to bylo v páťáku, před prázdninama v páťáku takovej hodně
   špatnej pocit.

   J. Už jsi o tom trošičku mluvila, jaký máš zkušenosti se sháněním práce?

   P. Já jsem, jak jsem to říkala, jsem to vlastně nechávala na pracáku. Já jsem se hodně dívala
   na ty inzeráty, co oni vyvěšujou dole na těch nástěnkách, ale to až ke konci a díky tomu jsem
   tam vlastně našla to na Duhu, protože to tam viselo. Pak jsem si kupovala vlastně noviny,
   takže i inzerátů z novin, pak jsem byla, to bylo myslím jednou, nebo ne jednou, že jsem byla
   nahlášená v nějaké té personální agentuře. Tam jsem zaplatila myslím tři nebo čtyři stovky,
   bylo to na měsíc, a oni mě jednou týdně volali a nabízeli mně pracovní místa, ale takový
   pracovní místa jakože ne. Takový všechno, že mně nabízeli aj prodavačku a takový věci.

   J. Jakože to neodpovídalo tvejm představám.

   P. Hmm.

   J. Zase už ses o tom trošičku zmínila, ale mělas pocit jakože ti něco uniká jednak v životě a
   potom v tom oboru, který jsi vystudovala?

   P. To bylo trochu, ale já si myslím, že už jsem v té době věděla, že to dělat nebudu. Ale spíš
   mně přišlo, že ztrácím roky praxe. Že jsem si říkala, že ženská nevím, kdy půjde na mateřskou,
   že jsem si říkala, tý jo, kdybych šla na mateřskou hnedka po výšce, nebo ne po výšce, ale
   třeba rok po tom, co jsem byla nezaměstnaná, tak jsem si říkala, kam já bych se potom po
   mateřské poděla? Jo, s tím, že jsem si říkala, to bych absolutně nesehnala vůbec nic. Asi tady
   z toho jsem podle mě měla největší strach. Možná, že tu Duhu jsem potom chtěla zkusit, abych
   nějakou tu praxi měla, říkala jsem si, jo, budu mít praxi, tak už se na mě lidi budou taky
   dívat úplně jinak. Že vím, jak jsem byla...

   J. Ty předjímáš spoustu otázek..., ale povídej.

   P. (smích) jak jsem byla na té jazykovce, já mám pocit, že to bylo taky na pracáku, že jsem si
   sehnala nějaký místo, dva nebo tři telefonáty a možná i jako v novinách, a že něco bylo něco
   se včelama, tak jsem si říkala, jo, mám k tomu blízko, třeba by mě tam mohli vzít, a ještě to
   bylo někde ve výzkumáku, někde mimo Brno, to byla druhá věc. Vím, že z obou dvou mi volali,
   jsem tam vlastně posílala životopis, z obou dvou mi volali a řekli mi, nemáte praxi, tak se
   nezlobte.

   J. A nějaký pohovory jsi absolvovala?

   P. Myslím dva, dva, jeden byl na nějakou, to byla taky nějaká úřednice, bylo to na nějaké
   jazykovce, a to teda bylo, že byl písemnej pohovor a ten byl tedy hodně nepříjemnej, tam podle
   mě bylo jak překlad z angličtiny do češtiny, tak z češtiny do angličtiny, myslím, že i
   z němčiny to tam bylo, pak vím, že tam bylo, co se týče počítačové gramotnosti otázky, a to
   jako zpětně už nevím, jak jsem na to odpovídala, ale i logický otázky.

   J. A nějaký osobní pohovor?

   P. Potom ne, osobní už ne, myslím, že ne. A ten druhej, to už si nepamatuju. Ale myslím, že na
   osobním pohovoru jsem fakt nebyla.

   J. A potom si byla tady na Duze?

   P. Jo, pak jsem byla tady.

   J. Jaký to bylo?

   P. Co si pamatuju, pro mě byl šok, že jsem nevěděla, co si mám oblíct (směje se). jsem si
   říkala, ty jo, tak jako kdybych šla na pohovor někam do nějaké firmy, tak bych se oblíkla
   slušně, říkám, no, ale na Duhu, tam když přijdu v nějakým, v nějaké sukni slušné, jak se na mě
   budou dívat? Tady to bylo fajn, pamatuju si, že jsem byla docela klidná, že mi to přišlo
   takový, že ten pocit po tom pohovoru byl ještě lepší než před tím.

   J. Počkej, a ty ses hlásila na jaký místo?

   P. To bylo myslím to Otovo místo.

   J. Individuální fundraising?

   P. Jo, myslím, že jo.

   J. No, dobrý. Zase už jsme o tom částečně mluvili, ale zeptám se tě: chyběla ti ta práce?

   P. Když to je těžký, já myslím, že ani ne. Jako kdybych nechodila do toho obchodu, tak myslím,
   že určitě. Že by to bylo takový období, kdy jsem nedělala vůbec nic a myslím, že člověk krní,
   že ani nečteš, prostě neděláš nic, že jenom furt někde lítáš, nebo se díváš na televizi. Což
   mně přijde teďka zpětně jako úplně ztracenej čas.

   J. Jak často ses třeba dívala na televizi?

   P. U nás je to zvláštní, protože naše mamina, když bývala doma, jak jsem vykládala, že ona má
   dlouhej a krátkej týden. Tak když měla týden, jako ty dny, kdy byla doma, tak to nešlo, že
   byla zásadně proti tomu dívat se na televizu, že za ní to nešlo, takže si myslím, že tak
   dvakrát třikrát do týdne, dopoledne.

   J. A večer?

   P. Večer? To člověče ani ne. Anebo taky, já fakt nevím. Ale přijde mi, že jsem se na televizu
   dívala daleko víc než teď. Teďka tu televizu skoro vůbec nesleduju, ale přid tím mně přijde,
   že jo.

   J. Kromě práce, co ti ještě chybělo?

   P. To fakt nevím.

   J. Třeba ti nic nechybělo?

   P. To nevím (směje se).

   J. Tak, když si do toho promítneš tu svojí zkušenost, jakej vidíš rozdíl v tom, když třeba
   někdo, ty nebo kdokoliv jinej nemá práci měsíc a nemá práci půl roku?

   P. Jakej je v tom rozdíl, jo?

   J.  Pro toho člověka.

   P. Když se nad tím zamyslím, tak ono fakt hodně záleží na tom, jak ten člověk tu práci hledá,
   jak jí najít chce, nebo nechce. Je fakt, že někdo prostě potřebuje dělat, aby, já nevím, aby
   nebyl doma, tak si prostě najde jakoukoliv práci.

   J. A myslíš, že když někdo chce, že tu práci sežene?

   P. Myslím, že jo, ale myslím, že ta práce potom vůbec neodpovídá tomu, co ten člověk umí nebo
   co dělá.

   J. Jaks vycházela s pěnězma? Zase, už jsme o tom trošku mluvili. Připadalo ti, že máš málo
   peněz?

   P. Jako přijde mně, že jsem si za ty peníze nic nekoupila. Jakože bych si třeba našetřila na
   kolo nebo tak něco, ale jakože bych si třeba odpírala to, že si půjdu koupit čokoládu, to taky
   ne. Jo, že mě to nějak, že co vím, tak mně třeba i mamka půjčila, když jsem se s ní třeba
   domluvila, že jí to zpětně potom vrátím. Že se to prostě jako vracelo. Ale jako podle mě, když
   bydlíš u rodičů, tak je to vždycky takový, že když víš, že prostě ty peníze mít nebudeš, tak
   prostě nikdy nezůstaneš hlady. Jo, že ti rodiče ti prostě vždycky najíst dali. A je fakt, že
   já jsem vlastně si oddělovala peníze akorát na to spoření, jak jsem říkala, a pak jsem myslím,
   dávala peníze mamce, jako tisícovku domů, a jako v podstatě ten zbytek jsem měla sama pro
   sebe.

   Jako vím, že mě tenkrát docela mrzelo, když ty holky začaly dělat, tak že nám vykládaly, ta že
   si koupila kolo a to, a vím, že v té době se vlastně vdávala švíca, tak jsem jí taky něco
   chtěla koupit. Já vím, že oni říkali, že ode mě nic velkýho nechcou, ale tak jsem jim koupila
   myslím dva dary, spíš jsem jim koupila jeden, ten stál myslím kolem ale pětistovky, s tím, že
   potom, až budu mít peníze, že jim koupím ještě něco, až oni budou bydlet. A to se jim podle mě
   dokupovalo teďka někdy na jaře.

   J. A cítila ses blbě, jakožes jim nemohla koupit něco rovnou?

   P. Jako jo, přišlo mě to hloupý. Jako je fakt, že když to vezmu zpětně, když švíca začala
   vydělávat, tak ona mě tak jako svým způsobem, protože jsem o dva roky mladší, spoustu věcí
   třeba koupila, tak mi přišlo hloupý, že já jí to oplatit nemůžu. A teď, když bych jí to
   oplatit mohla, tak ona už nemá zájem, protože už nebydlí v Bystrcu, a prostě už má úplně jinej
   svět.

   J. Na školes měla určitě spoustu kamarádů, potom po tý škole se to nějak rozprchlo, ale nějaký
   takový jádro těch tvých kamarádů ti zůstalo. Změnilo se to nějak tím, žes delší dobu neměla
   práci? Třeba přestala ses stýkat s některejma kamarádama, nebo naopak, potkalas nový?

   P. Myslím, že v tomhle ne, protože nás bylo hodně mimo Brno, tak mně přijde, že ani ne, ale
   spíš jsem přišla o jednu kamošku, a nevím proč. Jo, že to bylo, ona je vlastně tady kousek od
   Brna a je fakt, že si začala vydělávat, to je, jak jsem říkala, že jsem jí docela záviděla, a
   že vlastně při té jazykovce si to místo hned našla, a to jsme se přestaly bavit a nevím proč,
   ale nemyslím si, že by to bylo prácou. Je teda fakt, že ona si ze mě teď trochu srandu
   dělá[Jaromir N1] , kde děláš a tak, protože ona je vlastně typickej zemědělec. Jako je fakt,
   že jsem třeba přemejšlela o tom, že bych si udělala řidičák a že bych pak taky dělala nějakýho
   blbýho obchodního zástupce. Jo, že takhle taky skončilo spoustu děcek od nás. Jenže tím, když
   slyším, že oni vyjíždějí ráno o šesti hodinách...

   J. Co prodávají? Zemědělský produkty?

   P. Zemědělský produkty nebo hnojiva. Přijíždíjou třeba vo osmi hodinách večer nebo ještě
   později.

   J. A naopak, seznámila ses s nějakejma novejma přátelema, se kterejma by ses jinak nepotkala,
   kdybys měla práci?

   P. To asi taky ne. Já jsem potkala jednu holku, když jsme se tenkrát obě dvě hlásily na stáž,
   akorát že ona šla někam jinam, ale to jsme se viděly asi dvakrát, pak už ne. A to vím, že když
   jsme si tenkrát viděly, že jsme si vykládaly právě o tom, jak dlouho jsme nezaměstnaný a co
   máme za školu, takovýto vyloženě spíš to společný.

   J. Jo, zase už jsme o tom trošičku mluvili, cítilas nějaký větší omezení, že si něco nemůžeš
   dovolit koupit, že na něco nemáš peníze, říkala sis, že kdybys měla práci, tak by sis to třeba
   koupit mohla...?

   P. Spíš bylo to, že nikam pořádně nemůžu jet. Jo, že třeba, já jsem dřív hodně jezdívala, že
   jsem nikam nemohla jet, že jsem na to neměla peníze. No, pak když jsme vlastně byli na
   dovolený, tak to bylo to last minute, levnej last minute, ale i tak to stačilo.

   J. A když se potkala třeba s nějakejma známejma, příbuznejma, se kterýma jsi se třeba delší
   dobu neviděla, a oni se tě ptali, co děláš, cos jim říkala?

   P. Že jsem bez práce a vím, že jsem se u toho docela styděla.

   J. Jo. A jak na to reagovali, třeba?

   P. Já nevím, to fakt nevím, jako vím, že si spíš myslím, že všichni tak nějak jako, že se
   tebou soucítili, že to bylo takový to, "jo, však neboj, něco si seženeš, to bude dobrý". A
   když jsem šla na ten pohovor, myslím semka, "neboj, to dopadne dobře". Jakože se tebou fakt
   ten člověk spíš soucítí.

   J. Takhle na vztazích s rodinou, s kamarádama, projevovalo se nějak to, že nemáš delší dobu
   práci, i když tys jí trošičku měla.

   P. Je fakt, že naše mamina byla ráda, že chodím aspoň někam, že jenom doma neležím, ale vím,
   že mě do toho dost tlačila, něco si najít, a vím, že mně tenkrát dokonce hledala aj ona nějaké
   inzeráty v novinách, vím, že mě vyloženě i někam posílala, a když jsem jí potom řekla, že jsem
   tam nebyla, tak jsem od ní dostala nadaný. Myslím, že jsem jí i jednou nebo dvakrát zalhala,
   že jsem někde byla a oni mě nechtěli. No, ale spíš mně přijde, že tohle vadilo víc našemu
   taťkovi, jo, že taťka byl takovej "měla bys tam jít, neblázni, vykašli se na to [čerou práci]
   a radši si sháněj práci", ale je fakt, že si myslím, že z toho byli oba dva špatní. Mamina
   kolikrát, když telefonovala tětě, bylo z toho vidět, když říkala, "no, ona ještě nedělá, jsem
   si myslela, že si dodělá školu a bude prostě soběstačná"...

   J. Jako zklamání si cítila, že oni cítí?

   P. Jo, jo.

   J. A v rodině, doma, cítilas spíš jako podporu, že tě podporují, doufají, že něco seženeš,
   anebo, možná s postupem tý nezaměstnanosti, jak to bylo dýl a dýl, takový spíš jako
   negativnější pocity?

   P. To si myslím, že ne, že spíš tu podporu. Jako že mě spíš tak nějak všichni, že se mě
   snařili tak nějak nastartovat, abych byla při hledání té práce aktivnější. Ale nemyslím si, že
   by z toho byli, že by reagovali nějak negativně, jako "vypadni" a tak (směje se).

   J. ... a potřebovalas tu podporu?

   P. Určitě. Jako je fakt, že kdyby třeba mamina na mě vyjížděla, je fakt, že my jsme se hodně
   hádaly, kdyby na mě mamina vyjížděla, tak nevím, co bych dělala, kdybych to třeba měla každej
   den na talíři, tak...

   J. Tys vlastně říkala, že s Jirkou [současný přítel] jsi se seznámila na podzim.

   P. Jo, předloni na podzim, ještě v tom nonstopu [prodejna, kde na černo pracovala]. Začali
   jsme spolu až když jsem nastoupila tady na tu stáž.

   J. To už byla taková jakoby pseudonezaměstnanost, ale přeci jenom to nezaměstnanost byla, jak
   třeba ten Jirka se k tomu stavěl?

   P. Co si pamatuju, tak on nechtěl, abych chodila do toho nonstopu, že to na mě bylo kolikrát
   hodně poznat, že jsem potom utahaná a jsem úplně... (??), to nechtěl, ale on sám mě nijak
   netlačil do toho, abych odešla tady z té stáže a šla si hledat někam zaměstnání, to ne.

   J. A bavila ses o tom -- zase už jsme o tom částečně mluvili -- s kamarádama, že nemáš práci?
   Říkala jsi, že jste si vyměňovali zkušenosti, měla jsi někoho, kdo ti, na koho jsi se mohla
   spolehnout, že tě vyslechl a s kým sis o tom mohla popovídat?

   P. To jo, no, jednak to byla švíca a jednak to byla ta kámoška z toho nonstopu.

   J. A švíca v tý době chodila do práce?

   P. Jo, ona vyšla školu a od té doby dělá, že neměla ani měsíc, kdy byla nezaměstnaná. Ona je
   vlastně švadlena, takže ona to.

   J. A čekalas, že někdo z těch lidí, se kterými ses o tom bavila, mohl nějak pomoct?

   P. Hmm, čekala.

   J. A jakým způsobem?

   P. No, já jsem třeba, tady od Macka [sestra] nebo od kámošky, to ani ne, ale spíš jsem čekala
   od těch známých, co třeba potkáváš a říkáš jim, že hledáš práci, nebo tak, že třeba někdo
   řekne, "tak já vím o tom a o tom, já tě tam zkusím doporučit a uvidíš", to ne. To jsem čekala,
   ale nikdo to neudělal. Jako je fakt, že já jsem, to jsem ještě neříka, jsem někdy, když jsem
   skončila tu jazykovku i přemýšlela o tom, že bych šla vlastně i k policajtům.

   J. K městským?

   P. Ne, ke státním, vím, že mně všichni říkali, že k měšťákům ne, tak ke státním, že jako
   vysokoškolačka bych vlastně šla do kanclu. A vím, že jsem se byla, jako taťka má známou na
   policajtech, a on mě (??) a teďka učí na škole, policejní. A já jsem se byla ptát, jestli bych
   tam nějaký uplatnění měla, on říkal, že zatím ne, ale že to mám zkusit aspoň nějakou tu školu
   vylézt, jo s tím prostě, že bych mohla bejt kancelářská krysa, takže bych až potom teda, on
   vykládal, že to, co já mám vystudovanýho, že by bylo zapotřebí, ale že se to všechno dělá
   v Praze, ohledávání místa činu, co se týče třeba různejch semínek, co se týče půdy, půdního
   složení a tak, že tady tohle, když něco najdou, že vlastně všechno posílaj do Prahy. Vlastně
   tady v Brně, já nevím, jak to mám říct, že to prostě ještě neexistuje, ale že do budoucna, by
   to prý existovat mělo, takže právě říkal, že kdybych byla u policajtů, že bych se na to místo
   dostala snáz, než kdybych se tam hlásila zvenku. Takže jsem se tam byla zeptat, tenkrát měli
   plnej stav. Já si teda stejně myslím, že bych neudělala přijímačky, ale to je jedno... (směje
   se).

   J. Co se ti vybaví, když se řekne placený zaměstnání?

   P. P. Na jedné straně peníze, takovej ten stálej přísun (směje se), a na druhý straně takový
   to, jak jsem vykládala, ráno vstaneš, musíš jít do práce, jo, víš, že tam máš nějaký starosti,
   a že třeba, ale zas na druhou stranu, že víš, když ty starosti nejsou nějak extrémně velký,
   tak prostě odejdeš z práce, zavřeš dveře a máš úplně čistou hlavu a nemusíš se, třeba tak jak
   když chodíš do školy, že se připravuješ ze dne na den, tak tady tohle, že není..

   J. Ty máš čistou hlavu, když přijdeš z práce?

   P. No, to vždycky ne (směje se). Vždycky ne, ale přijde mně, že na to snáz zapomenu, než když
   jsem chodila do té školy.

   J. V čem myslíš, že by byla tvoje situace jiná, kdybys měla práci? Co bys dělala jinak, co by
   se odehrávalo jinak?

   P. No, určitě bych neměla tolik volnýho času, kolik jsem měla, takže bych tak neblbla, jak
   jsem blbla, lítání po večerech a tak. Měla bych peníze, takže bych si za ty peníze ledasco
   koupila.

   J. Co třeba?

   P. Třeba bych si koupila nový kolo, i když teďka bych si ho už nekoupila.

   J. Proč?

   P. Protože mi přijde, že to, co mám mi stačí.

   J. Dobrovolná skromnost?

   P. Přesně tak a jak jsem vykládala, že to bylo období, kdy jsem fakt chtěla jít bydlet pryč.
   Si najít podnájem, anebo, tak asi koupit si byt, to ne, ale najít si ten podnájem a bydlet
   sama.

   J. Já mám jednu otázku, na kterou myslím ani nemá smysl se tě ptát (směju se), a to je, jestli
   bys byla v tý době ochotná jít pracovat bez klasický mzdy s tím, že by sis vytvářela praxi?

   P. Já myslím, že jo (směje se). [Pavlína celý rok 2004 pracovala jako stážistka v ekologické
   organizaci].

   J. Protože vím, žes to tok dělala.

   P. Přesně tak.

   J. Mimochodem, jakous měla v tý době podporu, kdyžs tady byla na tý stáži?

   P. Furt stejně to bylo, mě už potom neplatil pracák, platila mě sociálka, takže to bylo těch
   tři devět.

   J. Kdyžs byla na stáži, tak tě neplatil pracák?

   P. Ne, ne, tam to právě bylo nějaký divný, protože oni vykládali dřív, že oni ti platíjou
   nějaký peníze, já vím, že jsem se na to kolikrát ptala. Ale je třeba fakt, že mě přišlo úplně
   strašný takový to otravování, když jsem byla na tý stáži, tak oni nějak novelizovali
   nezaměstnanost, takže ten, kdo byl nezaměstnanej, tak na sociálku musel každej měsíc nosit
   normálně potvrzení, že se chodí ptát na práci, takový ty razítka, že tam navštívil to a to, a
   kdežto já jsem musela nosit jenom potvrzení, že je zaplacenej nájem a přišlo mi, že mě to
   strašně otravovalo. Jo třeba, když děláš tady [v centru Brna] a jezdíš do Bystrca a pracovní
   dobu maj od devíti do pěti, nebo tak nějak, a to jenom dva dny v týdnu, že se člověk fakt
   musel trhat.

   J. A jak si přestavuješ svou pracovní budoucnost, už jsme o tom částečně taky mluvili,
   v nějakým ještě kratším časovým horizontu, třeba za pět let, co myslíš, že budeš dělat?

   P. Já fakt nevím, jako je fakt, že já bych chtěl jako nějak se, jo, abych nekrněla, abych se
   naučila něco nevýho, já vím, že třeba bylo období, kdy jsem přemýšlela o tom, že bych si
   udělala účetnictví, rekvalifikaci. Jo, že jsem si říkala, že pak snáz člověk dosáhne, aby to
   mohl dělat doma. Jenomže těch účetních už je teďka hodně. Jako určitě vím, že bych si nějakej
   rekvalifikační kurz chtěla udělat, abych měla nějak to alespoň částečně otevřený dveře dál,
   abych nebyla odkázaná jenom tady na Duhu, nebo na to, abych dělala někde nějakou asistentku.

   J. No, to se částečně pokrývá tou praxí.

   P. Hmm,

   J. Co je pro tebe v práci důležitější, peníze za to, nebo nějaký uspokojení z práce?

   P. Mně spíš přijde to uspokojení, že mě přijde jako když něčemu rozumím, jde mi to, tak mi to
   přijde jako fakt lepší pocit, než když se potom podíváš na výplatnicu.

   J. Ona ta otázka je taková návodná, dost.

   P. Jo, to jo, ale když se na to dívám zpětně, třeba v lednu jsem byla ráda, že jsem dostala
   pořádnou výplatu [Pavlína v prosinci 2004 ukončila stáž a nastoupila do klasického pracovního
   poměru], ale že teďka to vidím trošku tak, že to vidím víc do budoucna, že prostě, když se
   něco naučím, potom dál nebudu mít prostě strach, že když tady jednou skončím nebudu zase dva
   roky na pracáku. Jakože mě přijde, že třeba tím, že jsem tady byla aj ten rok na té stáži, že
   práce by se mi teď sháněla daleko líp než před tím, a že zhruba už jako vím, co bych mohla
   dělat, nebo nemohla.

   J. Dokážeš si představit, že tady by to z nějakýho důvodu skončilo, skončila by ti smlouva
   třeba, nebyly by peníze na další pokračování, co bys dělala potom?

   P. Vím, že určitě dlouho by mě to mrzelo, to by byl takovej pocit jako když jsem to říkala
   před chvílou, že nemyslím, že by se mi ta práce zrovna měla líbit, ale myslím si, mám takovej
   pocit, že bych z toho měla velkej strach. Že fakt být dva roky doma nebo tak, to je hodně
   těžký. A potom bych se asi ohlížela po takovej podobnejch místech, jako bylo tady toto. Asi
   fakt bych si potom aj ten rekvalifikační kurz udělala.

   J. Dokázala by sis představit, že by ses zase dostala na pracák a byla tam, ne třeba ty dva
   roky, ale už bys tam byla třeba půl roku, dovedla by sis to přestavit?

   P. Víš, co mně teďka přijde? Že bych to udělala tak, že bych, já teda nevím, jak oni to můžou
   nebo nemůžou, ale že bych si třeba ten rekvalifikační kurz nechala udělat od nich, jako
   nechala zaplatit [od úřadu práce]. To bych fakt udělala. Stoprocentně bych tady toto udělala.
   Předtím určitě byl člověk takovej, že nevěděl, co může, co nemůže, když ses nezeptal na něco,
   tak ti stejně nic neřekli.

   J. Tak, jak jsem říkal, už se chýlíme pomalu ke konci. Jak ses cítila, když jsi šla poprvý
   žádat o sociální dávky, jak to na tebe působilo?

   P. No já jsem to, to bylo, já jsem se byla nahlásit na pracáku někdy koncem července, vlastně
   to ti končí jako že jseš vysokoškolák.

   J. Koncem července?

   P. Jo, koncem července, vlastně ještě měsíc po dodělání školy jseš vysokoškolák. No a já jsem
   měla takovej pocit jakože jo, dobrý, teď budu mít dva měsíce prázdnin a budu za to dostávat
   slušný peníze. Takže spíš taková vychcanost.

   J. Jo, to bylo na pracáku, tos ještě neměla ten sociální příplatek?

   P. Jo, a pak třeba ten sociální příplatek to bylo takový, že mi přišlo, že je těch peněz
   hrozně málo, i když jako ne málo, jo těch peněz bylo na ty poměry, při té výšce, tak mě
   přišlo, že těch peněz je dost, ale bylo jich málo. Jo, že fakt, já si nedokážu představit,
   kdybych bydlela sama nebo kdybych měla vlastní rodinu, tak z těch peněz nejsem schopná vyžít.

   J. Jo, jo. A třeba vzpomeneš jsi, když jsi byly prvně na tom kontaktním místě, jak to na tebe
   působilo?

   P. No, na té sociálce, to si nepamatuju, ale na tom pracáku to mi bylo nepříjemný, protože
   jsem nevěděla jako kam mám jít, co po mě kdo bude chtít, vím, že tam třeba vypisuješ v tom
   papíře, tam vypisuješ, co bys chtěl dělat, tak to mně přišlo, takhle, já když jsem tam šla,
   tak jsem měla takovou nějakou představu, že mi řeknou "aha, tak vy byste mohla dělat to, to,
   to, to", podívají se do počítače, "máme tady ty místa, tak se zkuste poptat". Jenže ono to
   bylo úplně jinak. Jako oni fakt nechaji na tobě napsat, co chceš dělat a kdybych tam podle mě
   napsala, že chci dělat ředitelku, tak nevím, teďka zpětně mi to tak přijde (směje se).

   J. Kdy sis poprvý uvědomila, že vlastně jseš nezaměstnaná? Protože ten přechod z tý školy...

   P. Víš co, mně to přijde, já jsem si možná neuvědomila sama, když jsem chodila ne tu
   jazykovku, tak mi nepřišlo, že jsem si to uvědomovovala. Ale spíš jsem si uvědomovala takovej
   ten pocit, že nevíš, co bude, a že nemám sehnanou práci, už na té výšce. Takovej ten fakt
   nepříjemnej pocit, že nevíš, co bude za dva měsíce.

   J. Potom ty dva měsíce uplynuly, ty ses dostala na ten pracák, tams nějakou dobu byla, dolehlo
   to na tebe nějak po nějaký době?

   P. To ani ne, protože tam byla furt ta jazykovka, já si spíš myslím, že možná kdy to na mě
   začalo pořádně dolíhat, bylo až  po tý jazykovce. Že to bylo až po tom, že na jednu stranu
   jsem byla vděčná, že chodím do toho nonstopu, ale cítila jsem se tam asi jako úplně nedo..., jo,
   že prostě děláš něco, představa, že máš na něco lepšího, já vím, že to zní hrozně, ale asi
   jsem se fakt tak cítila. Že jsem si říkala, že s vysokou školou přece nebudu někde prodávat.
   Takže to bylo fakt asi spíš až po té jazykovce. A vím, že jsem, myslím, že to bylo už na tom
   jaře, že jsem byla taková zmatená, že jsem si říkala, zase ten pocit, že nevíš, co bude.

   J. Na jaře...?

   P. 2003. Že nevíš, co bude, až doděláš tu jazykovku.

   J. Že se ti to vracelo, to cos měla koncem tý výšky?

   P. Hmm, hmm. A možná i to, jak jsem ti vykládala, nebo jak mi volali, že nemám žádnou praxi,
   tak myslím, že mi to nedělala taky ňák moc dobře. Já vím, že jsem se tenkrát rozčilovala, jak
   mladej člověk po výšce má získat praxi, když ho nikde nechcou vzít, aby tu praxi měl.

   J. A co myslíš, že si mysleli lidi v tvým okolí o tom, že bereš sociální dávky?

   P. Mně to příjde, že si říkali, "no jo, tak má pech, vystudovala špatnou školu". Já si osobně
   myslím, že to místo jsem nesehnala dřív aj proto, že nemám dostatečně ostrý lokty. Fakt mi
   přijde, že určitě se na mě nikdo nedíval nějak z vrchu, to ani náhodou. Nebo takoví ti bližší
   kamarádi, to ne. Je ale fakt, že jsem se docela bála toho, teď jsem si vzpomněla, ty jo,
   kdybysme měli sraz s děckama z výšky, že by to byl hrozně nepříjemnej pocit. Aj z gymplu
   vlastně.

   J. A měli jste v tý době?

   P. Z výšky ne, z výšky možná jo, ale ještě když jsem byla na jazykovce. A z gymlu mám pocit,
   že jsem se tomu vyhnula, že jsem tam nešla.

   J. A myslíš, že kdybys měla práci, že bys tam šla?

   P. To nevím. To nevím. Je fakt, že na tom gymplu to bylo tak, že my jsme nebyli extra dobrá
   parta, takže to fakt nevím. Myslím, že to byl možná jeden z důvodů, proč jsem tam nešla, ale
   že bych tam nešla jenom kvůli tomu, to asi ne.

   J. Pociťovalas, nebo připadalo ti, že seš závislá na státu?

   P. Nevím, já si spíš myslím, že mi přišlo, že jsem si tak nadávala, že by mohli platit i víc
   (směje se). Myslím si, že nějaká úplně závislost, to asi ne. Jako nebo jsem nad tím nikdy
   nepřemýšlela. Jako teďka fakt, když se na to zpětně dívám, že klidně mohli platit víc, že bych
   se nezlobila (směje se).

   J. Co ti vadilo na tom syslému vyplácení sociálních dávek, kromě toho, že jsi říkala, že by
   mohli platit víc?

   P. Co mi vadilo? Jak jsem to říkala třeba s těma socálníma, že tam každej měsíc musíš dojít a
   musíš donést jako potvrzení o zaplacení, to mně přijde jako jo, beru to, nevím, možná jsem se
   na to dívala blbě, protože jsem si připadala jako napůl zaměstnaná, napůl nezaměstnaná, a tady
   tohle mě fakt obtěžovalo.

   J. Jako nedůstojný ti to připadalo?

   P. No, no. Asi by mně přišlo aj kdybych byla nezaměstnaná, aj tak by mně přišlo divný, že tam
   každej měsíc musíš dojít a musíš donýst nějaký potvrzení, žes byl někde ucházet se o místo. A
   podle mě, když tam dojdeš desetkrát za rok a doneseš jim pokaždý potvrzení, tak mně to přijde
   takový...

   J. Že to ztrácí smysl...?

   P. Hmm.

   J. Ještě něco ti na tom vadilo? Třeba s těma úředníkama?

   P. Jako na té sociálce to docela šlo, tam byla taková příjemná paní, vím, že na mě nadávala,
   že jsem lajdák, že nechodím v dny, kdy mám chodit. A na tom pracáku fakt jedině ty úřednice,
   jakože byly nepříjemný, hlavně ta jedna, ta byla taková, jakože už od pohledu nepříjemná,
   taková, jak jsem to vykládala, prostě fakt, když ju vidíš, jak s tebou jedná, jak ji hrozně
   obtěžuješ, že tam vůbec jseš. A je třeba fakt, že mně třeba kolikrát přišlo i hodně zbytečný
   papírování, když vidíš, nebo, když se zeptáš kohokoliv, jestli mu pracák našel práci, tak ti
   řekne, nikdo ti neřekne, že jo, že by našel.

   J. Mně jo.

   P. A vzals to místo?

   J. Jo, dvakrát.

   P. Jo?

   P. Já jsem měla kamošku, teda to nebyla moje kamoška, to byla kamoška kamošky, a ona říkala,
   že je ale pět let na pracáku, podle mě nebyla, ani vyučená, že sháněla prácu, nebom že tam
   byla nahlášená, a že říkala, že za celou tu dobu jí nabídli ale dvě místa, ale na konci té
   doby ona otěhotněla, takže byla těhotná. Takže to už jí nic nenabízeli.

   J. Co myslíš, že by se na tom systému mělo změnit?

   P. Já nevím, mně třeba přijde, že úplně blbej nápad není, nevím, jestli už to platí, nebo
   neplatí, že prostě absolvent, když vyleze, že třeba musí mít odpracovanou nějakou dobu, aby
   mohl dostávat sociální dávky v nezaměstnanosti, já vím, že se o tom jednu dobu jednalo, nevím,
   jestli to tak dopadlo, nebo ne. To mně na jednu stranu přijde hloupý, ale na druhou stranu si
   říkám, tak jo, na něco dobrý to je. Pak je hrozně těžký, když třeba někdo vyleze školu a nemá
   možnost při té škole pracovat, aby si hned našel prácu, vím, že někdo vykládal, že lidi
   chodívali vyloženě, že, nevím, jestli je to tak ještě teďka, nebo jestli to bylo za komunistů,
   nebo později. To mi vykládala kámoška, ona udělala stavárnu, a když byli myslím ve třeťáku
   nebo ve čtvrťáku, když měla končit, takže chodili vyloženě lidi z firem s tím, že přijmou
   lidi, přijmou lidi, přijmou lidi.

   J. To bylo asi za komunistů (??)

   P. Asi jo (směje se).

   P. Ale asi s tím, že asi, ona zas tak stará není (směje se). Jako nevím, asi bych to udělala
   takhle, i když je mi jasný, že těch míst moc není. Já jsem třeba vylezla školu s tím, že můžu
   někde dělat agronoma, nebo s tím, že můžu dělat někde obchoďáky, ale nevím nic víc. Tak to je
   možná špatnej přístup vůbec té školy.

   J. Jakože ta škola by to měla víc směřovat k praxi?

   P. Hmm, hmm, určitě.

   J. A třeba na tom pracáku, myslíš, že by se dalo něco změnit?

   P. Tak podle mě určitě ty kontakty na ty práce.

   J. Aby jich bylo víc?

   P. Aby jich bylo víc, aby byly aktuálnější.

   J. S těma úředníkama.

   P. Já totiž nevím, mě teď napadla myšlenka, jestli jich je tam hodně, nebo jestli jich je tam
   málo. Zas jako fronty tam jsou, lidi jsou na určitý hodiny, ale přijde mi, že jich je tam
   strašně moc. A je fakt, že, to ti ještě řeknu, když jsem tam tenkrát došla, tak si říkám, co
   teď, tenkrát poprvý, tak jsem tam došla a říkám si, sakra, co teď, kam mám jít? No a tam jsou
   myslím dole, tak jsou tam informace nebo něco takovýho.

   J. Na Křenové?

   P. No, no. Tak jsem šla tam a oni mi řekli vyplňte si dotazník. Tak jsem si vyplnila dotazník
   i když jsem nevěděla, jak se vyplňuje, i když oni tam možná tu předlohu maj, ale to je jedno,
   byl to prostě takovej ten strach, že něco děláš a nevíš, do čeho jdeš, jo. Tak jsem to
   vyplnila, tam jak jsem vlastně vykládala, že vyplňuješ, co bys chtěla dělat a takový, tak to
   se mi prostě zdálo naprosto vypatlaný, jo když někdo vidí, co máš vystudovaný nebo jakou máš
   praxi, tak mi to přijde tahle otázka úplně zbytečná, to fakt, kdybych tam napsala, že chci být
   ředitelka já nevím čeho, tak by mi hledali místo ředitelky, ne (směje se)? Pak vím, že jsem to
   vyplnila, šla jsem zase na ty informace, tam pani cosi vypsala, poslala mě kamsi, ty mě taky
   myslím ještě poslali kamsi, to mi prostě přišlo úplně zbytečný. Kdyby to tam měli jednoduše
   seřazený podle abecedy, každá ženská by tam byla na jedno písmeno, jestli by to nebylo
   jednodušší. I když tohle je blbost, to asi, to je to nejmenší.

   J. No, já myslím, že to je všechno (...)

   P. (...)

   J. Tak jo Pavlíno, díky moc...

   

   

   

   

   -------------------------------

    [Jaromir N1] A vy už se zase stýkáte?