obsah

 

Pojem socializace a jeho vymezení

cíl a význam procesu socializace

Sféry socializace

-         socializace v užším slova smyslu - enkulturace – personalizace - profesionalizace

Etapy socializace

-         primární socializace - sekundární socializace

Jednotlivé etapy socializace dle schematu

-         období rané socializace - období dětství - mladistvých - období  mladých dospělých – dospělosti - stáří

Mechanismy socializace

-         sociální zpevňování - imitace, nápodoba - učení se na základě vzorů - verbální vedení

Koncepty procesu socializace: Vývoj já a osobnosti v průběhu socializace

-         Sigmund Freud a boj mezi biologickými pudy dítěte a společností

-         Erik Hamburger Erikson a problémové etapy vývoje osobnosti/identity/self

-         Charles Horton Cooley a zrcadlové já utvářející self

-         Georgie Herbert Mead a proces postupného utváření self v procesu symbolické interakce

Rodina jakožto hlavní aktér socializace

Vymezení rodiny

Základní funkce rodiny

problémy socializace: sociální kontrola, deviace a resocializace

Pojem socializace a jeho vymezení

 

-         pojem socializace je používán od 40. let minulého století, pochází z latinského socialis – družný, společenský, manželský, spojenecký

 

1.    jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického tvora ve společenskou bytost (Nakonečný, 1970), neboť člověk se nerodí lidským,ale lidským se stává (R.E. Park).

-         děje se tak prostřednictvím sociálních interakcí s druhými lidmi v jeho sociálním okolí

-         během tohoto komunikování si jedinec osvojuje hodnoty a normy, stejně jako způsoby chování platné v dané kultuře a společnosti, ve skupině, které členem se stává

 

2.    je to způsob, ve kterém se kultura stává součástí individua, resp. je procesem ve kterém  individuum internalizuje mnohé sociálně akceptované hodnoty, postoje, očekávání a modely chování dané kultury (Hebding, Glick, 1992)

 

 

 

cíl (a význam) procesu socializace

-         cílem socializace je zformovat bytost tak, aby byla schopna samostatně se chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny (bývá nazýváno druhým sociokulturním narozením; Keller, 1997)

-         je tedy základním prostředkem zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti, prochází jí každý lidský tvor k tomu, aby se stal sociální a kulturní bytostí; jedná se o přijetí/internalizaci vědění, hodnot, norem a měřítka své vlastní kultury (Keller, 1997)

 

-         má význam:

1.     pro formování osobnosti člověka (tj. organizaci postojů, očekávání, zvyků a chování) jako sociální bytosti a součásti sociální reality a

2.     pro reprodukci sociálních vztahů, jevů, procesů a pod, které se v ní odehrávají a které ji spoluvytvářejí (tj. jedinec získává sociální Já - uvědomění si osobní či sociální identity)

 

-         kromě tvorby sociálního Já a osobnosti je socializace důležitá z těchto důvodů:

a.       je procesem, ve kterém je lidská kultura přenášena z generace na generaci

b.      je procesem, ve kterém jsou mladí začleňováni do organizované společnosti

c.      zahrnuje učení se různým sociálním rolím a dovednostem nutným k přežití a uspokojení vlastních potřeb

Jak je socializace zajišťována ?

 

-         společnost v rámci socializace předává prostřednictvím určitých sociálních skupin své základní, časem prověřené a všeobecně přijímané hodnoty, normy a vzory chování novým a novým jedincům a dalším generacím, čímž je zajištěna kontinuita jejího materiálního i duchovního vývoje

 

-         tyto stejné či podobné hodnoty, normy a vzory chování představují kulturní vzory, kterých správná reprodukce zajišťuje hodnotově normativní konsenzu, a tedy shodu většiny osob o platnosti a funkčnosti určitých hodnot a norem, což je princip zajištující stabilitu společnosti (fungující společenský řád) a umožňující sociální kontrolu

„Proč je základem socializace

hodnotově normativní konsensus?“

(Strukturní funkcionalismus)

 

-           strukturní funkcionalismus (spolu s teorií sociální směny) lze zařadit mezi konsensuální teorie, které jsou založeny na následujících předpokladech (Keller 1995:89):

 

1.    sociální systémy jsou integrované,

2.    společnosti jsou soudržné,

3.    společenský život závisí na solidaritě,

4.    společenský život je založen na reciprocitě a kooperaci,

5.    společnost uznává legitimní autoritu,

6.    základní prvky společenského života jsou normy a hodnoty,

7.    sociální život zahrnuje závazky,

8.    společenské systémy závisí na konsensu,

9.    sociální systémy mají tendenci přetrvávat.

 

-         podstata strukturního funkcionalismu představovaná Comtem, Spencerem či Paretem je vzájemná závislost částí systému na celku, význam vnitřní rovnováhy pro fungování sociálního organismu, idea harmonické seberegulace jak cílového stavu chování systému

 

 

Čeho je socializovaný jedinec schopen ?

-         původně biologický organismus si:

1.     osvojuje specificky lidské způsoby chování a jednání, informace, hodnoty a normy, jazyk a další kulturní fenomény, takže

2.     chápe sociální realitu a vstupuje tak do sociokulturního kontextu společnosti.

3.     je schopen reagovat v různých sociálních situacích očekávaným způsobem a je tak schopna vstupovat s ostatními členy skupiny, společnosti do sociálních interakcí, a tedy sociálně žít

Poznámky k procesu socializace

 

-         osobnost a Já nejsou pouze výsledkem sociálního prostředí, ale také zděděných charakteristik - lidská osobnost a já jsou výsledkem složité interakce mezi dědičností a prostředím – samo učení ani samotná dědičnost neurčují lidský vývoj

-         socializace je vnímána jako celoživotní proces, neboť život je členitý a jedinec se nachází neustále v nových sociálních situacích, setkává se s dalšími sociálními skupinami, kterým musí či chce porozumět a konfrontovat se s jejich normami a hodnotami, a případně se stát jejich členem

-         podle toho, v jakém životním období k socializaci dochází, lze socializaci členit od určitých etap, určit jejich obsah a socializátora, tj. rozhodujícího činitele, který v dané fázi procesu působí

-         socializace je komplexním jevem, což znamená, že (Rajchl, 2004: 173):

a.     jsou vedle konání jedince socializovány i procesy jeho vnímání, chápání, poznávání a city

b.    v určitém věku, především ve fázích raného dětství, jsou předmětem socializace obsahy, úkoly odpovídající stupni daného vývoje jedince, kterých zvládání, plnění (sociální růst), sociální zrání, objevování sociálního světa, jeho osobnost zpětně rozvíjejí, zrání akcelerují, aby vzápětí mohl přijmout náročnější úkoly

Sféry socializace

 

-         socializace se odehrává  řadě momentů i paralelně, v několika různých sférách, které lze od sebe ve skutečnosti obtížně odlišit – s výjimkou sféry čtvrté (viz Petrusek, 1992):

 

1.    socializace v užším slova smyslu

2.    enkulturace (kulturace, příp. akulturace)

3.    personalizace

4.     profesionalizace

 

Sféry socializace

socializace v užším slova smyslu a enkulturace

 

1.    socializace v užším slova smyslu – dochází v ní k začleňování jedince do sociálních vztahů a jejím jádrem a cílem je naučit ho hrát sociální role, které odpovídají jeho sociálním pozicím – dochází k utváření představ a pocitů příslušnosti k určitému sociálnímu prostředí, sounáležitosti s konkrétné sociální skupinou, jsou získávány zkušenosti se sociální kontrolou, systémy sankce aj.

 

2.    enkulturace /kulturace/akulturace – představuje proces včleňování se jedince do sociokulturního kontextu skupin i celé společnosti internalizací (osvojením si) všeobecně přijímaných a skupinově platných hodnotově-normativích systémů, což představuje (Rajchl, 2004:175):

-         utváření etických a estetických kritérií a vztahů k nemateriálním a materiálním hodnotám

-         vytváření osobního životního stylu,

-         pochopení a užívání souborů symbolů (jazyka, mimiky a gestiky, státních znaků, světel semaforů aj.)

 

Sféry socializace

Personalizace

 

3.    personalizace – aktivní, dynamický doplněk předchozích dvou rovin, ve kterém se vytváří jedincova osobnost, jeho Já, dochází ke strukturaci a integraci jeho psychiky i sociality:

-         člověk si na jedné straně uvědomuje určitý systém a rozsah závazků, které plynu z jeho existence v sociálním světě (souvisí uvědoměním si všeobecně přijímaných hodnot a norem) a na straně druhé poznává a testuje své možnosti změnit je, modifikovat, interpretovat, např. při hraní sociálních rolí

-         zažívá možnosti a meze svobodné volby členství ve skupinách, vlastních aktivit, při vytváření sociální pozice, svého osobního přínosu k podobě fungování skupinových struktur apod.

-         jde o začátek permanentního lidského hledání, ztrácení a znovunalézání rovnováhy mezi osobní svobodnou svébytností a vynucovanou sociální konformitou

Sféry socializace

profesionalizace

 

4.    profesionalizace (Jandourek, 2001; Rajchl, 2004) – probíhá obvykle v pozdějších fázích rané socializace (na konci mládí) a v rámci ní získává jedinec základní socioprofesní kompetence, které se mohou projevovat jako představa a zkušenosti o institucionální, organizační a sociálně ekonomické struktuře společnosti, poznatky o dělbě práce, obsahu a náplních určitých profesních rolí aj.

-         v současnosti se však nároky na pracovní roli jedince, jmenovitě na podobu jeho výkonu a samotný obsah práce mění a vznikají celá odvětví nových pracovních činností, což způsobuje, že profesionalizace není jednou provždy ukončený proces

-         jedinec je naopak vystavován tlakům průběžně se vzdělávat a někdy ji zcela změnit a do této socializační fáze se tak v průběhu života několikrát navrací

 

Etapy socializace

 

1.     primární socializace

–        probíhá v nečasnějším období vývoje člověka, v prvních letech života, během které jsou jedinci předávány základní kulturní návyky, jedinec si začíná vytvářet svůj bezprostřední svět

–        jedinec je na socializátorovi zcela závislý a vytváří si k němu silné emocionální vazby, v jejichž důsledku jsou soubory hodnot a norem a způsoby chování získané v této etapě obvykle velmi pevně internalizovány a jen málokdy jsou později zpochybňovány a přehodnocovány

–        v roli hlavního socializačního činitele zde vystupuje nejužší rodina, částečně i další členové příbuzenské skupiny

–        pro vývoj jedince je nesmírně důležitý intenzivní prožitek sociální blízkosti, který vytváří jednak mateřská láska a jednak i pocity jistoty a bezpečí, které vycházejí ze stálého kontaktu se známými lidmi (viz Giddens, 2001)

 

2.     sekundární socializace

–        jsou předkládány informace, které nemají obecně platnou povahu, ale mají speciální, často odbornou povahu (různé poznatky z určité oblasti lidských aktivit)

–        možnost zaujímat k předkládaným hodnotám  normám kritická, hodnotící stanoviska umožňuje rozvoj samostatně se rozhodující osobnosti

základní prvky primární socializace

dle Nakonečného (1997)

 

-         osvojení základních kulturních návyků jako je stolování, udržování osobní čistoty, oblékání, zdravení aj.

-         užívání předmětů běžné denní spotřeby odpovídající věku

-         osvojování mateřského jazyka a dalších norem sociální komunikace

-         osvojování základních poznatků o přírodě a společnosti a o základních časoprostorových souvislostech

-         osvojování základních sociálních rolí přiměřených věku a pohlaví

-         orientace v základních společenských normách a hodnotách typu co je správné a co nikoli, co se smí, s je pravdivé, spravedlivé, hezké aj.

-         postupný vývoj sebekontroly a volní regulace chování, přechod od přirozeného dětského egoismu k základům prosociálního chování

 

 

Požadavky správné socializace

 

–        nekritické přijímání všeho prezentovaného vede k přesocializaci, k utváření totálně konformní osobnosti, netvůrčí, pasivní, neschopné přebírat odpovědnost za cokoli včetně vlastních rozhodnutí

X

–        nadměrná kritičnost ke všemu předkládanému má za následek sníženou úroveň socializace, která se projevuje neochotou či neschopností plnit předepsané sociální role, a tím i očekávání sociálního okolí

–        role významného socializátora v obou typech socializace připadá masmédiím (film,rozhlas, tisk), které provázejí člověka od nejútlejšího věku do pozdního stáří a zprostředkovávají značné množství různých druhů poznatků

 

–        proces socializace tak lze rozdělit do jednotlivých etap, přičemž tato jednotlivá stadia mají jak sociální, tak i biologickou povahu (Giddens, 2001)

 

etapy socializace

Zroj: Rajchl, 2004:179

 

Jednotlivé etapy socializace dle schematu

 

-         jsou individuální – záleží na založení rodiny, na životním stylu, bohatosti jejích sociálních kontaktů, na rychlosti vyspívání jedince, vlohách a dispozicích, směru rozvoje osobnosti atd.

 

1.    období rané socializace (do 3, 4 let života)

 

-         klíčovým socializátorem jedince v tomto období jeho blízké okolí s převažujícími primárními vztahy (rodina a v ní nejdříve matka a později další členové příbuzenské skupiny)

-         dítě získává emocionální a psychosociální základy své osobnosti, seznamuje se s principy sociálních interakcí včetně pravidel komunikace, s elementárními sociokulturními návyky a hodnotami

-         na pozadí svého nejbližšího sociálního okolí si uvědomuje svou svébytnost (prožitek Já), učí se hrát své první sociální role, začíná vstupovat do kontaktů se svými vrstevníky a kromě systému rodiny začíná poznávat i nejbližší segment sociálního okolí a sociálního systému (jesle, školka), chápat své nové sociální role a nová okolní očekávání

 

 

Jednotlivé etapy socializace dle schematu

2.    období dětství

(5 až 6, 7 rok = první až druhý rok školní docházky)

 

-         znamená přechod jedince z  rodinného do školního prostředí

-         slábne význam rodiny jakožto prvotní sociální skupiny, dítě navazuje řadu kontaktů se svými vrstevníky, poznává způsob sociálního života v předškolních zařízeních a posléze se začíná začleňovat do školního kolektivu

-         dosavadní dominantní činnost, kterou je hra a z ní pramenící sociální interakce a sociální role (vztah k hračkám, ke spoluhrajícím, poznávání interních pravidel, hraní jer upevňujících sexuální roli apod.) jsou potom střídány rolí žáka a odpovídajícími povinnostmi

-         hlavními socializátory jsou vedle rodiny vrstevníci, vychovatelky, učitelky ve školce a posléze pedagogický personál školy

-         dítě si rozšiřuje své sociální dovednosti, poznává různé strategie prosazování záměrů v rámci skupiny jako např. kooperaci, soutěživost, dominanci ad., získává zkušenosti se skupinovou hierarchií

-         zdokonaluje se v komunikaci, rozšiřuje se mu obzor materiálních i nemateriálních hodnot a odpovídajících norem, významy symbolů (státní hymna, hodnota peněz aj.), idejí (pravda, spravedlnost) a základních sociálních rituálů (představování se, komunikování) aj.

-         začínají se navštěvovat první zájmové skupiny (sportovní, umělecké, jazykové aj.), při hraní rolí se jedinec setkává s mimorodinnými mechanismy sociální kontroly

Jednotlivé etapy socializace dle schematu

3.    období mladistvých (8. – 14 let)

 

-         jedinec figuruje v řadě sociálních skupiny, které se pro něj stávají vedle rodiny významnými socilalizátory (škola, spolužáci a kamarádi ze školního kolektivu, formálních a neformálních zájmových skupin typu sportovního oddílu, jazykového vzdělávání aj. v prvním případě a party spolužáků vyměňujících si hudbu, CD aj. v případě druhém)

-         jedinci zažívají první hodnotové, normativní, rolové, vnitroskupinové konflikty, které jsou výsledkem střetu formálních a neformálních struktur

-         porovnávají své hodnotově-normativní soubory a vzorce chování získané v rodině s ostatními jedinci i se svou zkušeností

-         vnímá a chápe podstatnou část sociální skutečnosti, která ho obklopuje

-         v souvislosti s fyzickým vývojem se objevují potřeby řešit sociální prezentaci své sexuální role a principy sociálních interakcí s opačným pohlavím

-         roste objem nových poznatků, které jedinci zprostředkovává škola, členské a nečlenské sociální skupiny i vlastní aktivity (studium četba, cestování aj.)

-         na základě těchto nových informací si průběžně zpřesňuje své pojetí světa, sociálního života, svého místa v něm - hlavní činností v této etapě je proto učení a vzdělávání se

Jednotlivé etapy socializace dle schematu

4.    období  mladých dospělých (15-18 let)

 

-         klíčovou dimenzí je zde profesionalizace, kdy se jedinec připravuje k převzetí svých pracovních rolí

-         získává první zkušenosti, vyzrávají sociální dovednosti, osobní hodnotově-normativní struktury, hledá si místo v sexuálním, politickém i náboženském životě

-         mnozí cestují a poznávají jiná sociolkulturní prostředí, často procházejí sociálními úskalími

-         zvládají první očekávání pracovní, studijní, počátky svých  uměleckých či sportovních úspěchů a neúspěchů aj., učí se samostatně řešit problémy

-         hlavními socializátory jsou nadřízení, učitelé, spolupracovníci, přátelé ze školy či ze zaměstnání, případně nově založená rodina

Jednotlivé etapy socializace dle schematu

5.    období dospělosti

 

-         podstata sociálního života nutí jedince k neustálé flexibilitě, adaptaci, permantenímu se rozhodování

-         jedinec žije bohatým sociálním životem v řadě formálních i neformálních skupin, které jsou zdrojem častých konfliktů různé povahy

-         mnohdy musí projít fází profesionalizace včetně vzdělávání

-         setkává se se stále novými lidmi, novými možnostmi seberealizace, novými přáteli, někdy navazuje nové citové vztahy a zakládá nové rodiny, což závisí na sociální vyzrálosti, intelektu, profesním i osobním zaměření aj., na charakteru nároků, které jsou na něj kladeny, zda je schopen řešit všechny situace sám na základně vlastních sociálních zkušenost

-         někteří se neobejdou bez podpory dalších osob - přátel, vlastní rodiny či odborníků (psychologů aj.)

Jednotlivé etapy socializace dle schematu

6.    stáří

 

-         je obdobím, kdy člověk končí své pracovní aktivity, je nutné vyrovnat se s náhlým a zjevným poklesem vnějších podnětů a očekávání, se ztrátou zájmu sociálního okolí, které může být doprovázeno nepříznivými faktory typu osamostatnění a s ním spojeným prostorovým vzdálením dětí s jejich vlastními rodinami, ztrátou dlouholetého blízkého partnera, rostoucím fyzickým omezením (hybnost, zrak, chronická onemocnění) a posléze též intelektová (slabší paměť, horší koncentrace, únava aj.)

-         v tomto období může být jedinec členem řady sociálních skupiny včetně těch primárních (přátelé z mládí, bývalí spolupracovníci, bližší přátelé mezi spoluobyvateli domova seniorů apod.) i sekundárních , což je podstatou modelu aktivního stáří, kterého snahou je udržovat se v dobré somatické, psychické a sociální kondici

-         důležitou roli hraje vzdělávání

-         pozitivním stimulem bývá individuální pocit životní naplněnosti, smysluplnosti

Mechanismy socializace

-         socializace probíhá v jednotlivých etapách  formou sociálního učení

-         podmínkou socializačního působení je sociální vliv, který vzniká v důsledku sociální závislosti (Nakonečný, 1999), která dává interakcím, zážitkům a jednáním, které jsou s interagováním spojeny, individuální význam

-         jakmile jsou osoby na sobě závislé (např. rodiče a děti navzájem) a reagují na sebe, mohou se odměňovat a trestat, tj. poskytovat si vzájemné uspokojení i nepříjemné zážitky

-         v primárních vztazích má dítě pocit jistoty, je-li odměňováno, nejistoty či zavržení, je-li trestáno či cítí-li se v ohrožení

-         v sekundárních vztazích (tj. např. v zaměstnání) dochází k obdobným mechanismům ve vztahu mezi nadřízeným a podřízeným

-         SUMA: základem sociálního učení  a celého socializačního procesu je sociální sankcionování, udělování sociálních odměn a trestů na základě sociální moci a závislosti

-         jedinec se v procesu socializace v rámci sociálního učení seznamuje:

1.     nejdříve s neformálnimi sankcemi v neformálních – primárních skupinách -  internalizací jejich hodnot a norem zvnitřňuje i hodnocení sebe sama, učí se sám sebe sankcionovat, což začne do určité míry zvládat již v dětství

2.     se sankcemi formálních skupin, kdy některé jejich hodnoty a normy opět internalizuje a užívá je v rámci svého sebehodnocení – často se hovoří o vnitřním vs. vnějším sankcionování (neformální vnitřní a vnější sankce působí více nežli formální odměny a tresty)

základními mechanismy sociálního učení

 

1.     sociální zpevňování/posilování, podmiňování - představuje způsoby chování jedince, které jsou příslušnou sociální kontrolou považovány za žádoucí, jsou odměňovány, čímž se upevňují a nežádoucí a nevhodné způsoby chování jsou naopak trestány, takže je jedinec opouští

-         internalizace norem a hodnot a vlastní kontrola vedou k tomu, že se jedinec snaží chovat tak, aby docílil odměny a vyhnul se trestu a očekává tedy určité sankcionování – je-li trestán, když očekával odměnu, je to pro něj dalším sociálním poučením a dalším podnětem ke korekcím jeho postupů

 

2.     imitace, nápodoba, zástupné zpevňování – jedinec se učí na základě pozorování, jaké postupy jiných osob při určitých záměrech a dosahování jistých cílů jsou odměňovány a jaké trestány, přičemž ty způsoby, které shledává úspěšnými, tj. ty odměňované, se snaží napodobovat

-         při nápodobě přitom využívá empatie, schopnosti vciťovat se do druhých, vžívat se do jejich situace

základními mechanismy sociálního učení

/Pokrečování

 

3.     učení se na základě vzorů, modelů, tj. identifikace jde opět o nápodobu chování jiné osoby, přičemž zatímco při nápodobě přejímá jedinec výhradně takové způsoby a postupy, které vypozoroval jako účelné, efektivní, odměňované, při identifikaci si vybírá vzor, model či celek, takže často neprovádí ani bezděčnou selekci jeho postupů – dítě často přebírá takové kroky, kterým ani nerozumí, jde mu především o model, vzor, na který má silnou citovou vazbu – většinou to bývají osoby statusově významné, např.

a.     identifikace syna s otcem, který má v rodině dominantní postavení,

b.     komplexní přejímání hodnotově-normativních souborů a způsobů chování platných v referenční skupině, do které jedinec hodná vstoupit a na své členství v ní se připravuje

4.     verbální vedení – chování dětí i dospělých je usměrňováno prezentovanými instrukcemi, kdy jeho významnost se projevuje v kombinaci se sociální kontrolou a zpevňujícími sankcemi, které nabývají na síle, jsou-li sankcionované osobě aktuálně sdělovány důvody udílených odměn a trestů

-         záměrná socializace – záměrné působení socializátorů (rodičů učitelů, nadřízených aj.) na jedince při využití zmíněných 4 uvedených typů mechanismů sociálního učení

-         nezáměrná socializace – socializovaný se spontánně identifikuje s určitým vzorem, modelem anebo ho imituje, zcela na základě vnitřního rozhodnutí, mimo záměry socializátorů (chování dítěte dle špatných, nežádoucích vzorů)

Koncepty procesu socializace:

Vývoj já a osobnosti v průběhu socializace

 

-         společnost sestává z mnoha rolí a statusů, které obklopují a jsou určovány normativními aspekty kultury

-         lidé hrají role díky systému obecných odměn a trestů, které jsou součástí sociálních rolí a statusů (odměnami je uznání, ekonomické zabezpečení, sociální privilegia X negativním sankcím)

-         socializace tak zajišťuje vhodné chování individuí tím, že podporuje vývoj těch osobnostních typů, které hrají očekávané společenské role

 

Se sociálním já souvisí učení se sociálním rolím na základě genderu

-         Role – status – gender jako rozdíl mezi pohlavími utvářený kulturou  - pohlaví jakožto biologické kategorie odlišující muže a ženu

-         socializace genderu začíná narozením (od děvčat se očekává plachost a závislost, od chlapců nápaditost a nezávislost)

 

Jak je vnímána socializace jednotlivými autory, resp. čeho si při studiu socializace všímají ?

-         konfrontace, boj vnitřních tužeb dítěte se společností (Sigmund Freud)

-         spolupráce mezi dítětem a společností (Charles Horton Cooly a Georgie Herbert Mead)

-         sled etap, z nichž každá má své typické problémy, které je třeba v průběhu vývoje od dětství až po stáří zvládnout (Erik Hamburger Erikson)

-         vývoj kognitivních struktur a inteligence a později morální vlastnosti dítěte (Jean Piaget a Lawrence Kohlberg)

1.  Sigmund Freud

a boj mezi biologickými pudy dítěte a společností

-         socializaci vnímá jako konfrontaci dítěte se společností, boj mezi vrozenými biologickými (sexuálními a agresivními) pudy dítěte a společností reprezentovanou rodiči vnucujícími dětem standardy správného kulturního chování

-         nezletilé děti jsou smyslné, vyhledávají způsoby uspokojování svých pudových potřeb a v průběhu dospívání se mění změření jejich zájmů a psychologická orientace, a to následovně:

1.     v orálním stadiu (v 1 roce života) se dítě zaměřuje na vstřebání a zvnitřnění vnějšího světa v sebe sama – má potěšení ze sání, chce vše brát do svých úst

2.     v análním stadiu (ve 2 roce života) se pozornost přesouvá k udržování jednoty těla a jeho částí – dítě pociťuje radost při uvolňování či kontrole obsahu svých vnitřností

3.     ve falickém stadiu (3 až 5 let) usiluje dítě o demonstraci své moci nad vnějším světem – uvědomuje si své genitálie a dochází k rozpoznání rozdílu mezi pohlavími; objevuje se zde oidipovský komplex – snaha přivlastnit si rodiče opačného pohlaví a vytváření silné rivality k partnerovi téhož pohlaví, kterého se snaží zapudit (dochází k němu reálně anebo v dětské mysli ve formě fantazií, her, bdělého snění)

4.     v období latence (6 až 7 let) sexuální potřeby dřímají a děti se zabývají rozvojem dovedností důležitých pro zvládnutí prostředí

5.     v genitálním stadiu (začátek v adolescenci) začínají mladí lidé usilovat o oboustranně uspokojující sexuální vztahy a o lásku (k opačnému pohlaví)

-         v každém stadiu jsou dětská přání více či méně mařena, dochází k frustracím z jejich neuspokojení

-         psychologický vývoj dítěte závisí na tom, jak dítě a dospívající odstraňují konflikty mezi mocným vnitřním puzením a stejně mocnými požadavky vnějšího světa, které se snaží jednotlivce kontrolovat

 

-         osobnost vnímal Fredu jako vrstevnatou strukturu třech na sebe vzájemně  působících částí, Id, ega a superega, kde:

1.     id představuje vnitřní, primitivní, asociální sexuální a agresivní pudy/touhy, s nimiž se dítě narodí a které vyžadují uspokojení,

2.     superego (svědomí) reprezentuje sociální normy a hodnoty, které jsou dítěti předávány rodiči – operuje s pocity viny a je zdrojem hrdosti, chová-li se dítě v souladu s požadavky významných osob ze svého okolí – dítě si v průběhu socializace zvnitřňuje postoje, požadavky a nároky svých rodičů; představuje zvnitřněného trestajícího umravňujícího rodiče

3.     ego je racionální složkou osobnosti, zaměřuje se na vnější svět, usměrňuje impulsy pocházející z id a proměňuje je ve společensky akceptovatelné aktivity; ochraňuje osobnost před příliš přepjatým vyžadováním poslušnosti ze strany superega

 

2.  erik Hamburger Erikson

a problémové etapy vývoje osobnosti/identity/self

Childhood and Society (2th ed, 1963, 1950?)

 

 

Jaké jsou výchozí teze Eriksona o vývoji Identity ?

 

-         socializaci vnímá jako sled etap, z nichž každá má své typické problémy, které je třeba v průběhu vývoje od dětství až po stáří zvládnout

-         je příkladem nefreudistického myšlení, klade důraz na proces učení a na sociální vlivy (nežli na Fredovy biologizující psychoanalytické konstrukce)

-         počátky utváření identity spojuje s identifikací, procesem, ve kterém si jedinec vybírá dospělé jako modely chování a pokouší se je napodobovat – odehrává se v průběhu života, osobnost se totiž stále mění, i přestože je v základních aspektech zformována již v dětství – výsledkem je individuální identita, aspekt  Já, který si jedinec vědomě představuje Self ve vztahu ke společnosti

-         jádro osobnosti leží v Self, které lze definovat jako individuální a vědomou zkušenost, která se vyznačuje odlišnosti od osobních identit a myšlení jiných lidí (na rozdíl od zvířat jsou lidé schopni uvažovat o sobě samých jako o objektech – dokážeme se za sebe stydět, milovat se, kontrolovat se, hovořit se sebou)

-         Self umožňuje na základě jejích zkušeností definovat, kdo jsme, což se odvíjí od rolí, které hrajeme, od osobnostních rysů, o nichž věříme, že jimi disponujeme; toto sebepojetí se přitom mění – self je sociální výtvor, který je utvářen a modifikován v průběhu života v rámci procesu interakcí

Jaké jsou jednotlivé fáze vývoje Self dle Eriksona ?

-         využívá Fredových stadií vývoje osobnosti, zaměřuje se na specifické krize, které jsou pro tato jednotlivá stadia typická a na rozdíl od Freuda tato stadia pokrývají celý život jedince od jeho raného dětství až po vysoké stáří:

1.     důvěra vs. nedůvěra (do 1 roku života) – u dítěte se rozhoduje, zda svět bude či nebude pro dítě bezpečným místem, je odvislé od pocitu bezpečí, který je naplňován ve vztahu závislosti dítěte na rodiči

2.     autonomie vs. pochybnost a stud (1 až 3 roky) – rozvíjí se samostatnost a soběstačnost dítěte, je věkem intelektuálního a fyzického růstu, ve které si jedince rozvíjí smysl pro kontrolu a částečně získává dohled nad svým vlastním tělem; osamostatňování je spojeno s rizikem neúspěchu a vznikem pocitů pochybnosti a studu; nabývá-li dítě při počátečních pokusech o autonomii negativní zkušenost, ztrácí sebedůvěru a pravděpodobně se u něj bude projevovat závislost

3.     iniciativa vs. provinění (4 až 6 let) – dítě se soustřeďuje na aplikaci kontrolních mechanismů; je spojené s představivostí, vývojem řeči a iniciativami Self; objevují se pocity viny nad zamýšlenými a uskutečňovanými cíli, kdy s pocity viny se rozvíjí i svědomí, které jedince provází celý život; atraktivnost rodičovských rolí motivuje dítě k přijetí norem, kterými se tyto role řídí, čímž je usnadněno sociální učení

4.     přičinlivost vs. méněcennost (6-12 let) – dítě si osvojuje hodnoty své vlastní kultury, učí se respektovat formy vzájemných vztahů a řešit úkoly, vyvíjí se sebevědomí, rozvíjí se procesy učení, schopnost užívat nástroje a aktivity, které směřují k výkonu dítě se snaží něčemu naučit, vyžaduje přitom ocenění, přičemž potvrzení úspěchu posiluje sebedůvěru a zdůrazněný neúspěch vyvolává pocity selhání ztrátu sebevědomí, pocity nedostatečnosti a méněcennosti

5.     identita vs. zmatek (konfůze rolí) (12-18 let) – představuje období dramatických fyzických a emocionálních změn, ve kterém se vyznačuje individuální zápas o nalezení vlastního místa ve společnosti a formování identity Self  – jedinec se ptá Kdo jsem, jaký má můj život smysl, jak mě vidí ostatní; v pubertě projevuje tendenci k sebepoznání a je nucen se vyrovnat se svou nehotovou a proměnlivou podobou, rovnává se s druhými a hledá svou vlastní identitu např. prostřednictvím skupinové identity, kdy od vrstevník očekává podporu sebedůvěry, ochranu před pocity nejistoty v obdobích lability a zvýšené zranitelnosti

6.     intimita vs. izolace (rolová difuze) – (18-25/raná dospělost) – jedinec rozvíjí svůj intimní život, projevuje snahu odevzdat se citovým vztahům, projevit morální sílu a vytrvalost v odevzdání se i přes sebeoběť a kompromisy; je ochoten se vzdát se toho, co je pro něj nejvzácnější, vlastní totožnosti; nebezpečí přináší pocit izolace, který posiluje sklon vyhýbat se intimním (závislým) vztahům; projevuje se touha mít milovanou osobu pouze pro sebe, přičemž nezdary v opakovaném navazování důvěrných kontaktů posilují pocity méněcennosti a nejistotu; řešení je možné kompenzací sportem, násilím apod.

7.     rozplozování vs. vstřebávání Self (střední věk) – jedinec se namísto svých zájmů soustřeďuje především na budoucí generaci a na celou společnost – zatímco dítě vyžaduje, aby o ně někdo pečovat, dospělý chce, aby někdo potřeboval jeho; tento pocit generativity je možné uspokojovat rozvíjením tvůrčí činností, jiní zabývají ochuzení a stagnaci, jiné se začínají zabývat sebou samými, přičemž příčiny lze spatřovat v raném dětství, v narcistní sebelásce, sebeutváření  na základě vlastního úsilí i nedostatku sebedůvěry

8.     integrita Já vs. zoufalství (nejvyšší věk) – dochází  k uvažování o dovednostech ve stáří, integrita je výsledkem uspokojení a pokud je jedinec vyzrálý či dosáhl úspěchu v průběhu života, dosahuje této integrity, kterou přijímá tak, že to, co se stalo muselo tak být a nemohl to proběhnou jinak; integrita představuje smysluplné završení, její nedostatek vyvolává strach ze smrti – jedinečný běh života není přijímán a pocit, že jedinec již nemá dostatek času začít znovu a vyzkoušet jiný život vyvolává zoufalství; důvěra nové generace ve svět souvisí s integritou ve stáří – zdravé děti se nemusí bát života, pokud jejich předkové měli dostatek integrity a nemuseli se bát smrti

 

3.  charles Horton Cooley

a zrcadlové já utvářející Já/self

Ch.H.Cooley - Human nature and social order (1902)

 

-         socializaci vnímá jako spolupráci mezi dítětem a společností

-         soustředili se na proces vynořování já/Self, který vnímá jako růst individuality, identity či sebepojetí, které směřuje k zodpovězení otázky – kdo jsem

-         Self se rozvíjí prostřednictvím procesu sociálních interakcí; náš obraz sebe sama je reflexí toho jak na nás druzí reagují a utváří se tak „zrcadlové já“ (a looking-glass self), které závisí na třech momentech:

1.     jak si představujeme, že nás druzí vidí

2.     jak si představujeme, co soudí o tom, co vidí

3.     jak my pociťujeme jejich reakce a jak je prožíváme (sebeprožívání – selffeeling)

-         záleží tedy na tom, jak vnímáme naše reflexe a zda sami sebe pojímáme jako atraktivní či nezajímavé, bystré či pomalé, ohleduplné či sobecké

-         Cooley upozorňuje na důležitost řeči ve vývoji Já – ta nám umožňuje přemýšlet o sobě samém jako o vydělené a celistvé bytosti, která se postupně stává objektem v sociálním světě (děti o sobě hovoří ve třetí osobě „Vítek zlobil, vytrhl strejdovi zásuvku“ nežli používají první osoby „Já jsem to zase zničil“

-         rodina představuje primární skupinu, kterou lze charakterizovat jako „intimní spojení tváří v tvář“ a „vzájemnou identifikaci“ a která má výrazný vliv na náš smysl pro sebe sama, na vývoj sebepojetí a na výběr mínění, která jsou pro nás směrodatná

-         Já není utvořené jednou provždy v dětství, v průběhu života neustále pokračujeme v kontrole našich vnějších projevů a vzhledu, hledáme ve vnějším světě nové výrazy a revidujeme své pocity pomocí reakcí druhých – obzvláště ve škole a v zaměstnání se sebepojetí jedince neustále mění

 

4.  Georgie Herbert Mead a proces postupného utváření self v procesu symbolické interakce

G.H.Mead – Mind, Self and Society (1936)

 

-         rozpracoval Cooleyho ideje a vytvořil teoretický koncept, ve kterém popisuje proces postupného utváření Self, které je produktem symbolické interakce, která probíhá v úsměvech či zamračení, v objetích či v pohledech a v řeči

-         tvrdí, že utváření Já začíná v preverbálním stadiu vývoje a akceleruje když se dítě učí mluvit

Jaké jsou vývojové fáze Self ?

-         identifikuje dvě vývojové fáze vynořování Self - fázi hraní (pay stage) a fázi hry (game stage)

1. fáze hraní (pay stage)

–        v rané části této fáze dítě předstírá, že je jinou osobou („jiným bytím“) jako je máma, táta, školník, král aj., napodobuje jejich řeč a činnosti, odesílá fiktivní dopisy, točí neviditelný volantem, trhá imaginární květiny, obléká se do záclon aj. – při předvádění druhých osob získává dítě zástupné zkušenosti náhledu  na hraní rolí z rozličných perspektiv

–        v pozdější části této hravé fáze začínají děti aktivně realizovat vnější vztahy, kdy jednu minutu dítě hraje svého bratra a v další vystupuje jako matka kritizujícího zahraného sourozence a „zaujímá roli druhých“, když vrhá sebe sama do šatů a do ztělesnění jiných osob; hraním těchto rolí různých osob se učí pohlížet na sebe sama očima těchto osob

–        ve věku od 7 do 10 let jsou děti schopny přijmou a zahrát ve své představivosti role druhých, pohlížejí na sebe jako na objekty stejně dobře jako na subjekt, jsou schopny přemýšlet o sobě samých  uvědomují si tak, že druzí mají odlišné potřeby a úmysly

–        Sociální Já/Me se formuje tím, že dítě činí sebe samo společenským subjektem tím, že chápe samo sebe ve třetí osobě a chová se tak k sobě jako k druhému, vstupuje do jednání, které Mead nazval „hraní rolí“ – v jednání, ve kterém hrajeme role, jednáme podle očekávání druhých, resp. jednáme podle toho, co si představujeme, že od nás druzí v našem jednání očekávají

2. fáze hry (game stage) – děti nehrají pouze role, ale aktuálně participují na recipročních vztazích s druhými

–        při hraní baseballu musí být dítě schopno nahlížet na hru nejen z vlastní perspektivy protihráče, ale také z pohledu dalších hráčů, je přitom nuceno očekávat, kam půjde výpad spoluhráče a kam protihráče – a co tedy může od nich očekávat; je nuceno porozumět pravidlům hry

–        dítě trávící mnoho času v organizovaných hrách jejich prostřednictvím chápou sebe sama jako součást uspořádané struktury, která utváří role a je ovládána obecnými pravidly; když si děti uvědomují tuto vnější strukturu, vytvářejí si analogicky i vnitřní strukturu vědění ve formě „zobecnělého druhého“, řídí chování podle sociálně akceptovatelných příkazů

Jaké jsou komponenty Self ?

–        Self je výtvorem sociálních interakcí, sestává ze dvou komponent, které vzájemně spolupracují, kooperují (X Freudovi):

1. sociální já/the Me (Freudovo EGO a SUPEREGO) je složené z internalizovaných hodnot a norem a je vždy dbalé sociální reflexe a
2. vlastní já /the I (Freudovo ID) je impulzivní, kreativní a egocenrikcou částí Self

–        dětské reakce ilustrují souboj mezi vlastním já/I a sociálním já/Me; spontánním úmyslem I je protestovat, ale Me je soustředěno na reflexi toho, co se odehrává v očích rodičů a chce jí vyhovět

–        socializované Me ne vždy vítězí a poté dochází k:

1. antisociálnímu chování a tvořivosti
2. nesocializovanému Já

–        vztah mezi I a Me je však kooperativní, není konfliktní, funkcí socializace totiž není utlumit a potlačit mocné prostisolečenské impulsy, ale vytvořit instrukce chování, bez nich by byl vývoj osobnosti omezený

–        sociální svět jedince není ničím předem daným, postupně odhalovaným, ale neustále se znovu a znovu konstituuje v množství zcela konkrétních sociálních interakcí (sám svět je trvale vznikající, utvářející se v procesu vzájemných interpersonálních interakcí)

–        lidské jednání není pouze reakcí na chování druhých lidí (behaviorismus), ale uplatňuje symboly ve formě gest a jazyka, které představují významy, které umožňují prožívání druhého během vzájemné interakce (symbolický interakcionismus)

 

 

 

 

 

Zdroj: Hebding, Glick (1992)

 

Rodina jakožto hlavní aktér socializace

–        je základní referenční skupinou, její postoje,normy, hodnoty a praktiky jsou zdrojem první dětské interpretace světa. V rámci rodiny se dítě poprvé učí základní dovednosti, jazyk a vlastní postoje světa

–        rozsah poskytování základních potřeb a lásky určují jak je vyvíjí osobnost dítěte, jak mentálně, tak i emocionálně

–        je-li dítě socializováno v rodině užívající násilí k řešení problémů, učí se rodičovským rolím zaměřeným na násilí (to je možné získat nejen interakcí s rodinnými členy,ale i se skupinami vrstevníků a školou, filmy a televizními programy)

 

Jak lze vymezit/vnímat rodinu ?

1.     jako nejpůvodnější, nejpřirozenější a nejdůležitější lidská skupiny a instituce, ekonomická jednotka i základní stavební prvek sociálních struktur (Rajchl, 2004)

2.     jako skupinu osob přímo spojenou pouty pokrevního příbuzenství nebo právních svazků (sňatek, adopce), jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí. (Možný, 2001)

3.     jako sociálně sankcionované, relativně stálé seskupení lidí, kteří jsou vzájemně spojeni pokrevně, manželstvím či adopcí a kteří spolu žijí a ekonomicky kooperují (definice beroucí v potaz závislosti vzniku a přežití rodiny na zdrojích příjmů jejích členů) (Hebding, Glick (1992))

4.     jakákoli skupina lidí, která se jako rodina deklaruje na základě vzájemné náklonnosti. (rodina je vnímána jako sociální skupina – domácnost)

 

Základní funkce rodiny

dle Rajchla (2004)

 

1.     sociálně reprodukční funkce

–        jedinec se učí sociálně žít, adekvátně hrát sociální role, stává se sociální bytostí

–        je rodinou seznamován se společensky platnými hodnotami a normami

–        díky sociální kontrole a souboru sankcí jsou všeobecně platné hodnotově normativní systémy, celospolečenské mechanismy, sociální struktury i stratifikace reprodukovány, přežívají, případně se mírně modifikují

2.     kulturně-reprodukční funkce

–        rodina seznamuje své členy s kulturou společnosti, s všeobecně platnými materiálními i nemateriálními hodnotami, zahrnujícími ideje a jazyk

–        rodina tak zabezpečuje kulturní kontinuitu společnosti, kdy je její kulturní dědictví prezentováno další generací

3.     biologicko-reprodukční funkce

–        rodina naplňuje rodičovské touhy svých zakladatelů, uspokojuje jejich sociální potřeby legálním způsobem

–        plozením potomků rodina přispívá k biologické reprodukci společnosti

4.     ekonomická funkce

–        jde o uspokojování základních potřeb členů

–        rodin je producentem i spotřebitelem materiálních i nemateriálních statků, přispívá tak k ekonomické reprodukci společnosti

5.     terapeuticko-pečovatelská funkce

–        jde o získávání pozitivních návyků v oblasti péče o vlastní zdraví, o správné stravování, kvalitní trávení volného času, psychická relaxace aj.

6.     výchovně-vzdělávací

–        souvisí především s rannými fázemi vývoje jedince, později tuto funkci přejímají školské instituce

7.     obranná

–        v současnosti má v našem kulturním prostředí symbolickou funkci

 

základní funkce rodiny

 

 

 

Zdroj: Rajchl (2004: 202)

 

 

 

podoby rodiny

 

 

 

 

Zdroj: Rajchl (2004)

 

problémy socializace:

sociální kontrola, deviace a resocializace

-         problémy socializace spočívají v tom, že (Keller, 1997):

1.     socializací se nepřenášejí pouze kulturní hodnoty, ale i sociální nerovnost

2.     lze se úspěšně socializovat do skupiny, jejíž hodnoty a normy jsou v rozporu s celospolečenskými normami a hodnotami

-         (viz teorie diferencované asociace Edwina Sutherlanda v rámci teorie učení a subkulturní teorie Alberta Cohena)

-         v tradičních společnostech byla kontrola všudypřítomná, diktovala chování od narození až do smrti, případně i po smrti è soukromý život probíhal před očima ostatních, neexistovala možnost skrytí se/anonymity, role cizince byla synonymem nedůvěry a despektu è  průmyslová revoluce tento stav mění – urbanizace rozbila tradiční komunity a vytvořila prostor pro setkávání neznámých, komunikace a její rozvoj umožnila dokonale se seznámit s rolí cizince, vznikly prostory s nízkou sociální kontrolou è so patologie è došlo ke konkurenčnímu rozštěpení socializačních mechanismů – rodina, škola, skupina vrstevníků média, politické strany apd.vytváří protikladné socializační tlaky è byly porušeny tradiční kontrolní mechanismy zabraňující vzniku inovativního jednání (viz teorie sociální dezorganizace, teorie anomie a teorie napětí)

-         zatímco tradiční společnost sužovala stagnace, moderní společnost sužuje anomie è tradiční solidarita se rozpadá, vzniká nedostatek kooperace mezi skupinami a celou společností è vzniká společnost masová s kombinacemi hromadné konformity a nekontrolovatelnosti

-         existuje minimální možnost obrany jednotlivce a skupin před rozpornými socializačními tlaky, je ponecháno na jednotlivci, co z těchto tlaků internalizuje è destruktivní vlny masových hnutí kontrolované nezodpovědnými demagogy představují informace o výsledku působení těchto  nekoordinovaných tlaků (viz teorie morální paniky a koncept morálního relativismu v radikální kriminologii)

 

-         resocializace představuje další, opětovnou socializaci jedince, u kterého podobný proces již proběhl a dochází k němu v případě, kdy jedinec vstupuje pro něj do zcela neznámého prostředím (nová sociální skupina, nové zaměstnání) anebo se ocitá v neznámé sociální situaci (rodičovství, odchod do důchodu)

-         resocializace záměrná – vychází ze snahy sžít se s novým prostředím, bez ohledu na to, zda se v něm ocitl náhodou či záměrně, celý proces přitom může probíhat neuvědoměle, bez jakékoli snahy o jeho ovlivňování, urychlení apod., případně může jedince resocializaci záměrně či spontánně brzdit v důsledku svého odporu vůči prostředí, ve kterém se ocitl proti své vůli

-         resocializace je také vnímána v souvislosti s návratem jedince po dlouhodobém pobytu v kdysi cizím prostředí, na které si již zvykl a vrací se zpět do svého původního prostředí (dlouhodobě nezaměstnaní, vězni)

-         specifickou variantu resocializace představuje reedukace, tj. převýchova, která je uplatňována u osob s poruchami chování či u osob s patologickým chováním a která spočívá ve snaze o dosažení takové změny chování, která umožní návrat do normálního života