Sociální zabezpečení osob
pohybujících se
v rámci Evropské unie
Výběr textů vztahujících se k základním předpisům
-  Nařízení Rady (EHS) 1408/71
-  Nařízení Rady (EHS) 574/72
Historie
V době, kdy se v padesátých letech vypracovávala Smlouva EHS, uvedomovali si její autoři plne základní rozdíly mezi systémy sociálního zabezpečení v jednotlivých členských státech, i to, že velké rozdíly budou přetrvávat po mnoho dalších let. Museli zajistit, aby se velké rozdíly, které v té době existovaly (a existují dodnes), nestaly překážkou volnému pohybu pracovníků. To je důvod proč Smlouva EHS zakotvila ustanovení (článek 51) vyžadující, aby Rada přijala taková opatření v oblasti sociálního zabezpečení, jež jsou nezbytná pro zajištění svobody pohybu pracovníků.
Radou přijatá Nařízení č. 3 a 4 nabyla účinku již 1. ledna 1959. Tato nařízení byla celá zrevidována a 1. října 1972 nahrazena Nařízeními č. 1408/71 a 574/72 (viz texty v příloze).
Nařízení je velmi účinným právním instrumentem, který lze definovat jako evropský zákon, který je přímo aplikovatelný v každém členském státe. Tam, kde dochází k rozporu mezí evropským zákonem a národním zákonem, má přednost evropský zákon (to jest nařízení).
Kroky Společenství učiněné v této oblasti neznamenaly harmonizaci různých systémů, sociální ochrany. Spočívají v koordinaci těch aspektů národní legislativy, které bv mohly mít nepříznivý dopad na pracující, pokud se tito přestěhují za hranice. Co se ostatních aspektů týče., mohou členské státv provozovat své systémy sociálního zabezpečení podle vlastního uvážení.
(7)
Koordinace jako východisko pro úpravu vztahu
mezi státy
Charakteristikou Evropského společenství jsou čtyři svobody: svoboda pohybu zboží, kapitálu, služeb a osob. Články 48 a 49 Římské smlouvy zaručují statním příslušníkům členských státu právo pracovat kdekoliv v rámci Společenstvu což z hlediska přístupu k trhu práce znamená odstranění veškeré diskriminace založené na státní příslušnosti.
Pracovníku tudíž musí být dána možnost odejít do jiného členského státu, aby tam přijal nabídnutou práci, nebo dokonce aby tam práci hledal. Mobilitě pracovníků nesmí být kladeny umělé překážky. Ani dnes není samozřejmě taková mobilita stejná jako ta, která existuje na vnitrostátních trzích práce. Přesto velký počet lidí tráví část svého života prací v jiném členském státě Společenství. Týká se to pracovníků v pohraničních oblastech, sezónních pracovníků, těch, kteří byli vysláni na jisté období do zahraničí svými zaměstnavateli a těch, kteří se v jiném členském státě dokonce usídlili.
Za těchto podmínek existujídva důležité důvody pro koordinování systémů sociálního zabezpečení:
- první důvod se týká potenciální mobility pracovníků. Mobilita pracovníka může být vážně narušena, jestliže při ní ztrácí část nebo všechna svá práya na sociální zabezpečení v důsledku podmínek vyžadovaných jinými systémy sociálního zabezpečení (např. žádající, aby pracovník v příslušném státě již dříve sídlil nebo pracoval).
-  druhý důvod spočívá v principu, že migrující pracovník se nesmí nacházet v méně výhodném postavení z hlediska sociálního zabezpečení než pracovníci, kteří po celý svůj pracovní život zůstávají v jednom členském státě.
Koordinace je navíc nezbytná i technicky, kvůli velkým rozdílům mezi systémy sociálního zabezpečení členských států a jejich široké škále podmínek pro vznik nároku, tarifů dávek, dob krytí a platebních postupů. K tomu je třeba přidat skutečnost, že systémy se neustále mění. Koordinace zůstává dynamickým procesem s otevřeným koncem.
(8)
Čtyři principy koordinace
1. Aplikace právního řádu jediného státu
U zaměstnané nebo samostatně výdělečně činné osoby přecházející hra nice je důležité, aby nenastala situace, kdy není v žádném členském státě po jištěna, anebo kdy je pojištěna v několika členských státech zároveň. V ně kterých členských státech je pojištěna každá osoba, která má v tomto stát. trvalé bydliště (např. v Dánsku), zatímco v jiných členských státech použi vají jiné kritérium, dle kterého je kryt pojištěním každý, kdo v takovém stá tě pracuje (např. v Německu). Kdyby neexistovala koordinace, mohlo b; uplatňování různých kritérií pro pojištění vyplývající ze systémů sociálního zabezpečení vést ke kolizi zákonů. Například negativní kolize zákonů (ncb\ pojištěn v žádném členském státě) by nastala v situaci, kdy pracovník sídi v Německu, avšak pracuje v Dánsku. Dle dánských úřadů by takový praco\ nik nebyl pojištěn, jelikož v Dánsku nemá trvalé bydliště, zatímco dle ně meckého zákona by také nebyl pojištěn, jelikož v Německu nepracuje.
Za jiných okolností může dojít k pozitivní kolizi zákonů, kdy je při slušná osoba zároveň pojištěna ve dvou členských státech. Jestliže napříkla pracovník sídlí v Dánsku, ale pracuje v Německu, byl by pojištěn v Dánsk (kde má trvalé bydliště) a také v Německu (kde pracuje).
Obě tyto situace, negativní i pozitivní kolize zákonů, jsou nežádouc a ohrožují volný pohyb.pracovníků.
Výkon práva na volný pohyb v rámci Společenství nesmí mít ten úo nek, že jakákoliv jednotlivá osoba je bud" zároveň pojištěna ve dvou cler ských státech (z Čehož by vyplývalo dvojité placení příspěvků) anebo, co j horší, není pojištěna vůbec v žádném členském státě.
Nařízení č. 1408/71 zajišťuje, aby taková pozitivní nebo negativní koľ ze zákonů nemohla nastat. Předpis stanoví kritéria, dle kterých lze aplikov; pouze jednu národní legislativu, přičemž obecným pravidlem je. že se upla ňuje legislativa země, kde zaměstnaná nebo samostatně .výdělečně činná ,osi ba pracuje, bez ohledu na místo jejího trvalého pobytu (článek 13 Nařízei č. 1408/71).
Přes uvedenou zásadu aplikace jediného zákonodárství byla vyhrazen řada derogací k tomuto pravidlu, z nichž nejznámější se vztahuje na pracovníky přidělené do zahraničí. Zaměstnaná osoba, která normálně pracuje pí
(9)
společnost sídlící v členském state A, která je však dočasné přeložena do členského státu B, aby tam pracovala pro tutél společnost, nadále podléhá legislative (na dobu do jednoho roku s možností prodloužení o další rok) členského státu A, Další výjimky platí pro státní úředníky, posádku námořních lodí diplomaty.
Kromč iedné velmi specifické situace mohou .být, tudíž pracovníci podřízeni pouze jednomu členskému státu. Pravidla stanovená nařízením týkající se kolize zákonu jsou svým charakterem výlučná, což znamená, že aplikovatelnou legislativu určuje předpis s tím. že zároveň vylučuje všechny ostatní legislativy. Například pro osobu sídlící v Nizozemí, ale pracující v Německu, platí německá legislativa, nikoliv holandská, a to i tehdy, jestliže by příslušná osoba byla v Nizozemí pojištěna, jako osoba tam trvale sídlící.
Je třeba dodat, ze takto určená legislativa je plné platná jak pro odvádění příspěvku (placení pojistného), tak pro poskytování dávek. Toto platí pro všechna odvetví sociálního zabezpečení stanovená příslušnou národní legislativou.
II. Rovné zacházení
Migrující pracovník se může setkat s tím, že zákony o sociálním pojištění hostitelské země zahrnují doložky, z kterých vyplývá diskriminace z důvodu státní příslušnosti. Taková diskriminace může například spočívat v kvalifikačních podmínkách nebo v podmínkách pro vyplácení peněžité dávky.
Zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti vždy byl úhelným kamenem v koordinaci systému sociálního pojištění. Jedním z pilířů Smlouvy zakládající EHS ie základní princip, že se zakazuje veškerá diskriminace z důvodu státní příslušnosti (článek 7). Ve vztahu k sociálnímu zabezpečení je tento princip výslovně znovu opakován v článku 3 Nařízení č. 1408/71, který stanoví, že osoby sídlící na území členských států, na které se vztahují ustanovení Nařízení, podléhají stejným povinnostem a užívají stejných výhod dle legislativy členského státu jako státní příslušníci dotyčného státu.
Princip rovného zacházení byl široce precedenčne interpretován Soudním dvorem jakoíto zakazující nejen formy otevřené diskriminace z dňvodu státní příslušnosti, ale i skryté formy diskriminace, které sice mohou vycházet z různých kritérií, mají však ve skutečnosti stejný výsledek. V oblasti sociálního zabezpečení muže mít přitom nepřímá diskriminace řadu forem.
(10)
III.  Zachováni nabytých práv (výplata dávek do ciziny)
Podle zákonu některých členských států je možné vyplácet dávk\ (na příklad důchod) jen tehdy, jestliže osoba uplatňující nárok má stálé bydlišti v dotyčném státě. Podřizování výplaty dávek podmínce trvalého bydliště Ivo ří překážku pro vývoz dávek. Národní ustanovení tohoto typu jsou předpoja wlá, zvláště vůči migrujícím pracovníkům, kteří nabyli prává na dávku, a ktc ří z jakéhokoliv důvodu si přejí navrátit se do země svého původu. Bez ke ordinace by o svá nabytá práva přišli, což by b\lo překážkou volnému po hybu pracovníků.
Podle Nařízení č. 1408/71 se státy vzdávají všech doložek vyžadujícíc: trvalý pobyt. Invalidní, starobní a vdovské a sirotčí důchody a důchod} v\ plývající z pracovních úrazů a nemocí z povolánu kterých bylo nabylo dl zákonů členského státu, musí být příslušné osobě v\ placeny, a to i tehdy, jesi lize tato sídlí v jiném členském státě.
Z textu článku 10(1) Nařízení č. 1408/71 vyplývá, že záměrem tohoť ustanovení je zaručit vývoz již nabytých penzí. Soudní dvůr však rozhodl, i< záměrem tohoto ustanovení je podpořit volný poh\b pracovníků ochrano; těch, kterých se to týká, před jakýmikoliv nevýhodami, které b> mohly b\ důsledkem přesídlení z jednoho členského státu do jiného. Dle názoru Souci ního dvora tento princip znamená nejen to, že již není přijatelné, aby vyplá cení penze již nabyté podléhalo podmínce trvalého bydliště, ale i to. že jed notlivci není možné upřít nárok na penzi jen proto, že sídlí v jiném členskér. státě. Soudní dvůr tak zvrátil doložky vyžadující trvalý pobyt nejen pro při znání penze, ale i doložky vyžadující trvalý pobyt pro \\placení penze ji nabyté.
IV. Zachování práv během jejich nabývání (sčítání dob pojištění)
Ve všech členských státech podléhá nárok na některé dávky dovršení ji stého předepsaného období. Podle této podmínky je třeba, aby dříve než zíf ká nárok, platila nárokující osoba příspěvky či po konkrétně stanovenou dc bu pracovala nebo sídlila v příslušné zemi. Kdyby tato záležitost nebyla re gulována na úrovni Společenství, mohly by tyto kvalifikační doby stavět z: městnané a samostatně výdělečně činné migrující pracovníky do nevýhodnéh postavení.
Je mnoho případů, kdy člověk stráví část svého pracovního života vjet nom a část v jiném členském státě, a přitom nesplní předepsanou dobu pr
(11)
nárok na dávku v žádném z nich. Pro nápravu této situace zahrnuje Nařízení č. 1408/71 ustanovení, že pro nabytí práva na dávky je třeba tam, kde to připadá v úvahu, započítat pojistná období dosažená v jiných členských státech. Tomu se říká sdružování pojistných období nebo období trvalého pobytu. V Nařízení se toto sdružování vztahuje na různé druhy dávek, jak jsou konkrétně uvedeny v článku 18 (nemoc a mateřství), 38 (invalidita), 45 (starobní, vdovské a sirotčí důchody), 64 (pohřebné), 67 (příspěvek v nezaměstnanosti) a 72 (rodinné dávky a přídavky).
Kromě toho, ze sociální zabezpečení spočívá na těchto čtyřech zasadaciu obsahuje také velký počet ustanovení, která přihlížejí k četným zvláštním charakteristikám legislativy některých členských státň (příloha VI k Nařízení č. 1408/71). Přihlédnuto je té£ ke konkrétním potřebám jistých kategorií osob z hlediska koordinace, např. v kapitolách věnovaných , nemoci a mateřství* a ^nezaměstnanosti* jsou zvláštní ustanovení platná pro příhraniční a sezónní pracovníky. Navíc existuje značný počet ustanovení, která se konkrétně týkají různých odvětví sociálního zabezpečení. Existuje například ustanovení v kapitole o .nemoci a mateřství', dle kterého pracovníci pojištění v členském státě A, kteří náhle onemocní během dovolené ve státě B. mají ve státě B nárok na zdravotní péči, jakoby tam byli pojištěni.
Všechny čtyři koordinační principy jsou obsaženy v základních předpisech Společenství - Nařízení 1408/71 a 574/72. Jestliže se v následujícím textu hovoří o sociálním zabezpečení v rámci EU, mají se tím na mysli uvedená nařízení.
(12)
Věcný rozsah koordinace - zahrnuté systémy
Ne všechny dávky sociálního zabezpečení stanovené národními legislativami členských státu pokrývá Nařízení c. 1408171. Bylo by nesmírně obtížné formulovat vyčerpávající definici koncepce sociálního zabezpečení, aby tato vymezila rozsah záležitostí, které pokrývají Nařízení Společenství týkající se sociálního zabezpečení migrujících pracovníku. Cílem Nařízení č. 1408/71 jistě nebylo stanovit definici toho, co je nebo není dávka sociálního zabezpečení. Jakýkoliv pokus o takovou definici by byl marný vzhledem k existujícím nesrovnalostem v tomto ohledu mezi národními legislativami, kde navíc nebyl záměr tyto harmonizovat.
Předpisy Společenství o sociálním zabezpečení se týkají všech národních legislativ v těchto oblastech: nemoc a mateřství, dávky v případě invalidity, starobní důchody, dávky pro pozůstalé, pracovní úrazy a nemoci z povolání, pohřebné,
podpory v nezaměstnanosti, rodinné dávky.
Nezaleží na tom, zda jsou tyto dávky a podpory financovány z příspěvku, ani zda jsou vypláceny zaměstnavateli, institucemi sociálního zabezpečení nebo orgány veřejné správy.
Předpisy Společenství se však nevztahují na záležitosti:
I)      sociální a zdravotní pomoci - asistence. Výplata těchto dávek je zpravidla závislá na prověření majetkových poměrů a nejsou to přitom dávky spojené s některou z kategorií uvedených výše;
II)    dávky, které jsou založeny na dohodách mezi zaměstnavateli a odbory, i když je státní úřady prohlásí za závazné. Toto je případ mnoha existujících systémů penzijního připojištění a systémů předčasných důchodů:
III)   dávky podle speciálních systémů pro státní zaměstnance;
IV)   dávky pro oběti války nebo následků války.
Významnou měrou se naformulování věcné působnosti Nařízení 1408/71
podílejí judikáty Evropského soudního dvora. Vycházeje z jednotlivých kauz lze doplnil, že ve smyslu Nařízení patří mezi dávky sociálního zabezpečen;:
-  preventivní zdravotnická opatření,
- některá opatření na národní úrovni vztahující se k válečným akcím nebo náhrade za utrpení nebo újmu způsobenou nacistickým režimem, kterými se doplňují nebo provádějí obecná ustanovení o sociálním pojištění,
-  pomoc při odborném vzdělávání, která je Soudním dvorem považována za druh podpory v nezaměstnanosti za podmínky, že se týká pracujících, kteří již jsou nezaměstnaní anebo těch, kteří jsou sice dosud zaměstnáni, ale hrozí ji m nezaměstnanost.
- ncpříspčvkové dávky smíšeného typu, které jsou okrajovými dávkami vznikajícími v důsledku toho, že některé národní legislativy postupně integrují sociální pomoc se sociálním zabezpečením.
Soudní dvůr vymezil rozhodující kritéria pro působnost Nařízení Společenství lak, že v oblasti sociálního zabezpečení přijal namísto striktně analytické koncepce rozsáhlou koncepci funkční, která se zřejmě bude v následujících letech dále rozvíjet. Stanovil vsak zároveň nezbytné pevné limity, bez kterých by se otevřela stavidla prakticky neomezenému rozšiřování sociálního zabezpečení ve smyslu práva Společenství.
Z precedenčního práva Soudního dvora obecně vyplývá, ze rozdíl mezi dávkami, které nařízení č. 1408/71 vylučuje a těmi, které zahrnuje, v poď slate spočívá na prvcích, z kterých se jednotlivé dávky skládají, zvláště na účelu dávky a podmínkách pro její nabytí, a konkrétněji na právně definovaném postavení přiděleném vlastníku požitků. Rozhodujícím měřítkem pro definitivní zahrnutí dávky áo. působnosti nařízení, tak jak je definován svým článkem 4(1), je, že musí být spojena s jednou z dávek v tomto článku vyjmenovaných. Hodnocení musí přitom být široce založené v souladu se základním cílem článku 51 Smlouvy EHS, přihlížejíce k rozvoji sociálního zabezpečení, který je též součástí opatření přijatých v rámci obecné politiky zaměstnanosti.
Komise navrhla zahrnutí zvláštních ustanovení do nařízení č. 1408/71 pro koordinaci nepříspěvkových smíšených dávek ve světle precedenčního práva Soudu. Pro tento účel také v srpnu 1986 předala Radě návrh nového nařízení. Tento návrh, který byl přijat 30. srpna 1992, zakazuje vývoz nepříspěvkových smíšených dávek uvedených v nové příloze Ha.
(14)
Osobní rozsah koordinace
Působnost Nařízení č. 1408/71 ve vztahu k osobám je vymezena článkem 2, který stanoví, že předpis se vztahuje na:
- osoby zaměstnané nebo samostatně výdělečně činné, které podléhají nebo podléhaly zákonům jednoho nebo více členských států a které jsou státními příslušníky jednoho z členských států anebo které jsou osobami bez státní příslušnosti anebo uprchlíky sídlícími na území jednoho z členských států, jakož i na příslušníky jejich rodin a osoby po nich přežívající; ve smyslu poslední novelizace (Nařízení 1290/97) požívají omezené ochrany pro případ poskytnutí nezbytných dávek během studia v jiných členských státech i studenti),
- pozůstalé osoby po osobách zaměstnaných nebo samostatně výdělečně činných, které podléhaly zákonům jednoho nebo více členských států, bez ohledu na státní příslušnost takové zaměstnané nebo samostatně výdělečně činné osoby, pokud jsou pozůstalí státními příslušníky jednoho z členských státu anebo osobami bez státní příslušnosti anebo uprchlíky sídlícími na území jednoho z členských států,
- státní zaměstnance a osoby, které v souladu s platnými zákony jsou za takové považovány, pokud podléhaly nebo podléhají zákonům členského států, ke kterým se vztahuje tento předpis.
K některým problémům z hlediska aplikovatelnosti Nařízení č. 1408/71 může vést změna státní příslušnosti. Bylo otázkou, v kterém momentu by se mělo zkoumat, zda dotyčný má nemá status státního příslušníka Společenství a spadá pod působnost předpisu? Cestu ukázaly rozsudky Evropského soudního dvora v konkrétních případech (10/78 Belbouab, Buhari Hajji), seznámení s nimiž se předpoklááá v samostatné publikaci.
Osobní rozsah Nařízení 1408/71 je zásadní otázkou pro rozhodování, vztahují-li se na osobu předpisy Společenství. Pokud by se výše uvedené vymezení jevilo hůře srozumitelné, lze zjednodušeně říci, že ochrana předpisu Společenství se vztahuje na tvto osobv:
Osoby zaměstnané a samostatně výdělečně činné ze státu, který je členem Evropské unie (nebo Evropského ekonomického prostoru) a jsou nebo b\l\ pojištěny podle legislativy těchto států,
důchodce, kteří jsou občany těchto států, i když se stali důchodci již před-
(15)
tím než se jejich země stala členem Evropské unie (nebo Evropského ekonomického prostoru),
rodinné příslušníky a pozůstalé výše zmíněných osob bez ohledu na^ejich stárni příslušnost. Jejich ochrana je však omezena na práva, která nabyl příslušný pracovník nebo důchodce (např. zdravotní pojištění jako rodinní příslušníci, rodinné přídavky, vdovské nebo sirotčí důchody).
státní zaměstnance a jejich rodinné příslušníky, kteří však požívají ochrany jen pokud nejsou pojištěni ve zvláštních systémech pojištění pro státní zaměstnance, ale ve všeobecného systému, který pokrývá veškeré (aktivní) obyvatelstvo.
V rámci osobního rozsahu je třeba se též zmínit o různých kategoriích osob, pro něž se používají v předpisech EU specifické pojmy a pro něž existuje v předpisech EU mnohdy zvláštní úprava.
Pracovník
Podle důsledného precedenčního práva Soudního dvora pojem základní pojem .pracovník4 (zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba) nekopíruje definici stanovenou vnitrostátním právem členského státu, ale definici stanovenou právem Společenství. Nevztahuje se pouze na migrující pracovníky v přísném slova smyslu (jako na ty, kteří se pohybují z jednoho členského státu do jiného za účelem výkonu povolání), ale zahrnuje obecně všechny, kteří zůstávají na území jiného členského státu, bez ohledu na důvod tohoto pobyt u Jakož i na takového pracovníka, který se nachází v jedné ze situací, která má mezinárodní prvky. Absence jakéhokoliv spojení se skutečnou migrací smazává rozdíl mezi migrujícími a nemigrujícími pracovníky a zasahuje mimo přísný rámec, do kterého spadají pojištěné osoby, jak stanoví články 48 až 51 Smlouvy EHS týkající se svobody pohybu pracovníků. (Skutečností je. že název Nařízení č. 1408/71, narozdíl od Nařízení č. 3 Již neobsahuje odkaz na migrující pracovníky, ale pouze velmi obecně odkazuje na zaměstnané a samostatně výdělečně činné osoby pohybující se v rámci Společenství.)
Osoba je obecně ve smyslu Nařízení považována za zaměstnanou nebo samostatně výdělečně činnou, je-Ii z jakéhokoliv důvodu pojištěna, a to i pouze proti jedinému riziku nebo jedné eventualitě, pod (obecným nebo speciálním) plánem sociálního zabezpečení vztahujícím se na zaměstnané nebo samostatně výdělečně činné osoby, na všechny obyvatele nebo na pracující ve-
de)
řejnost jakožto celek (za určitých podmínek) z důvodu povinného, volitelní ho pokračujícího nebo dobrovolného pojištění (za určitých podmínek).
Pojem ,pracovník', jak ho definuje článek 1(a) Nařízení 1408/71, n obecnou působnost a pokrývá každou osobu, která má postavení osoby p< jištěné podle zákonů o sociálním zabezpečení jednoho nebo více členskýc států, ať již vykonává povolání nebo obchodní činnost či nikoliv. (Působno Nařízení,, takto vymezená, značně přesahuje užší vymezení svobody poh\t pracovníků, jak je zaručuje Smlouva EHS.)
Pozůstalá osoba nebo rodinnv příslušník
Právo Společenství nepovažuje migrujícího pracovníka pouze za dod; vatele práce, ale v osobní a rodinné sféře za příslušníka Společenství stán Soud v tomto duchu usiluje o odstranění překážek mobilitě pracovníků z hli diska podmínek pro integrování rodiny v hostitelském státě.
U definice ,rodinného příslušníka4 a »přežívající osoby* článek 1(f) a (i Nařízení č. 1408/71 odkazuje na legislativu, dle které jsou dávky poskyu vány. Jestliže však takové zákony považují za příslušníka rodiny pouze os< bu, která žije pod stejnou střechou jako zaměstnaná nebo samostatně výd» léčně činná osoba, nebo jako přežívajícího jen takovou osobu, která žila pc. stejnou střechou se zemřelou osobou, bude tato podmínka považována za sp něnou, jestliže je dotyčná osoba primárně závislá na zaměstnané nebo samt statně výdělečně činné osobě anebo jestliže byla primárně závislá na zemn lé osobě.
Podmínky na základě kterých nebyla působnost Nařízení omezena jena pracovníky pohybující se v rámci Společenství z důvodů zaměstnání >■ stejně vztahují i na příslušníky jejich rodin a pozůstalé. (Například dítě m migrujícího pracovníka, které odjede strávit prázdniny v jiném členském st; tě, má v souladu s článkem 22(l)(a)(i) Nařízení v tomto státě právo na zdr; votní služby.)
Rozsudek Soudu (kauza Kermaschek) navíc ukazuje, ze příslušníci pn covníkovy rodiny a osoby po něm přežívající mohou, dle Nařízení č. 1408h a 574/72, nárokovat pouze odvozená práva nabytá vzhledem k jejich poste vení rodinných příslušníku pracovníka, nebo osoby přežívající po pracovn kovi, nikoliv však žádná vlastní práva. Důvod pro tento přísný rozsudek j bezpochyby ten, ze rodinní příslušníci v celkovém kontextu volného pohyb osob nemají autonomní právo na volný pohyb se současně existujícími zán
(17)
kamt ve sféře sociálního zabezpečení podobné tém, kterým se teší samotný pracovník, nýbrž pouze právo usadit se společné a pracovníkem (zamestnanou osobou) v souladu s článkem 10 předpisu č, 1612/68.
Sirítnf/amčslnanec
Tento pojem nezahrnuje jen osoby takto výslovně označené, ale za státní zaměstnance jsou považovány i osoby, které jsou v souladu s platnými zákony za takové pokládány. Třeba zdůraznit, že státní zaměstnanci mohou využíval požitku dle Nařízení č. 1408/71 jen tehdy, jestliže podléhají nebo podléhali zákonům členského státu, na které se tento předpis vztahuje (nikoli tedy zákonům o speciálních sociálních soustavách platných pro státní zaměstnance).
Výše zmíněné omezení je závazná překážka volnému pohybu pracovníku, lak jak je stanoveno v článcích 2(3) a 4(4) Nařízeni, Počítá se proto s jejím odstránením přijetím návrhu na novelizaci tak, aby byla rozšířena působnost Nařízení č', 1408/71 a 574/72 i na zvláštní plány pro státní zamestnanec a osoby za takové povalované.
Osoby bez státní příslušnosti a uprchlíci
Co se týče definice ,osoby bez státní příslušnosti* a .uprchlíka4, odkazuje článek 1(d) a (c) nařízení 1408/71 na význam uvedený v článku 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podepsané v Ženevě 28. července 1951 a Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, podepsané v New Yorku 28. září 1954.
Ačkoliv se právo na volný pohyb osob nevztahuje na osoby bez státní příslušnosti a uprchlíky, jsou tyto kryty předpisy sociálního zabezpečení společné s členy jejich rodin a přežívajícími osobami, pokud trvale sídlí na uzemí členského státu a pokud podléhají nebo podléhaly zákonům jednoho nebo více členských státu (článek 2(1) Nařízení č. 1408/71). Osoby bez státní příslušníci a uprchlíci, kteří jsou osobami pozůstalými po pracovnících, na které se vztahovaly zákony jednoho nebo více členských států, bez ohledu na státní příslušnost tohoto pracovníka, jsou též kryty. Toto je další příklad působnosti nařízení ve vztahu k osobám, který zdaleka přesahuje striktní vymezení svobody pohybu osob.
Další kategorie pracovníků
Existuje několik specifických kategorií pracovníků, kteří jsou bezpo-
(18)
chyby zamestnanými osobami ve smyslu nařízení, jelikož splňují podmín stanovené článkem l(a), ale na které se vzhledem k povaze práce, klerou \ konávají. vztahují zvláštní ustanovení - což je derogace od obyčejného p va předpisů - v podstatě při určování platné legislativy. Toto se týká nás dujících kategorií:
-  pohraniční pracovníci (viz článek l(b) předpisu)
-  sezónní dělníci (viz článek i(c)
-  námořníci (viz článek 14 b)
-  osoby zaměstnané na diplomatických zastupitelstvích a konzulární úřadech (viz článek 16)
-  pomocný personál Evropských společenství (viz článek 16).
Jak již bylo naznačeno, v současné době se předpisy Společenství o < eiálním zabezpečením netýkají ještě všech osob. které se pohybují nebo p bývají v Evropské unii (nebo v Evropském ekonomickém prostoru). Ačk» postupný vývoj jednoznačně směřuje k překlenutí občanského principu a k c vozování práv nikoli pouze od zaměstnání (samostatné výdělečné činnost ochranv podle předpisů Společenství nepožívají dosud zejména:
občané třetích zemí - států, které nejsou členy Evropské unie (nebo F ropského ekonomického prostoru), pokud nejsou rodinnými příslušníky r bo pozůstalými osobami pracovníka: rodinní příslušníci, kteří jsou státní-příslušníky nečlenského státu, nemohou nárokovat dávky z titulu vlas» osob\-,
studenti (byť Nařízení 1290/97 jim již přiznalo nároky \vše zmíněné), hr dicapované osoby a neaktivní osoby, kteří nejsou považováni již za rodin příslušníky osoby zaměstnané nebo osoby samostatně výdělečně činné ne; důchodce; vedle nepojištených osob nespadají do okruhu krytých osob ani do rovolně pojištěné osoby, které nepracují anebo nesplňují podmínku, v minulosti musely být povinně pojištěny (tj. mimo působnost článku ha.) ib
státní zaměstnanci, jsou-li pojištěni podle speciálních systémů pro stárni;: městnance.
Rozšíření působnosti nařízení č. 1408/71 a 574/72 na zvláštni plány p státní zamestnanec a na plány, které se vztahují na všechny osoby, které r. jsou dosud kryty zmíněnými předpisy, pokud jsou pojištény v členském s:c (zvláště studenty a osoby, které nejsou zamestnane), je připravováno již konce 70, let. Aktuálnosti nabylo zvláště na počátku 90. let v souvislosti s p
(19)
jetím tří směrnic, které se vztahují na právo pobytu pro studenty, důchodce a jiné osoby, které nejsou zaměstnané, i vzhledem k vývoji precedenčního práva Soudního dvora v přístupu k zaměstnání ve státní službě a přístupu studentu k odbornému výcviku v kterémkoliv členském státě.
(20)
Zvláštní úprava v jednotlivých oblastech sociálního zabezpečení
Dávky v nemoci a mateřství
Předpisy Společenství o sociálním zabezpečení obsahují podrobní úpravu v kapitole o dávkách v nemoci a mateřství, kde jsou speciální ust novení pro pracující, nezaměstnané, důchodce, jejich rodinné příslušníky a n-vě pro studenty, kteří bydlí nebo pobývají v cizině. Nabízejí důležitou a pa řičnou ochranu nejen cizím pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům a laké všem osobám, na něž se vztahují tyto předpisy, zejména miliónům t: ristů, kteří tráví svoji dovolenou v cizině.
Samozřejmě i v této oblasti platí základní principy koordinace. Kdyk« i i v j e například stanovena určitá čekací doba předtím, než vznikne nárok i určitou dávku, musí kompetentní instituce brát v úvahu dobu pojištění, dot* pobytu nebo dobu zaměstnání, které byly dovršeny podle legislativy jinýt zemí. Tento obecný princip (sčítání dob pojištění) dává záruku, že osoba m ztratí nároky při změně zaměstnání nebo při přestěhování do jiného státu.
Dávky v nemoci a mateřství se liší v jednotlivých členských státech, r něž se vztahují předpisy Společenství o sociálním zabezpečení. Existují d\ hlavní kategorie dávek ve všech zemích Evropské unie (a Evropského ek< nomického prostoru): dávky v hotovosti a dávky v naturáliích.
Dávky y nemoci v hotovosti - peněžité dávky -jsou dávky, jejich účelem je nahrazovat příjem (mzdy, platy), ušlý v důsledku nemoci. V ní kterých zemích stanoví národní legislativa, že se mzdy budou vyplácet n: dále po určitý počet dní nebo týdnů po začátku pracovní neschopnosti; poc le precedenčního práva Evropského soudního dvora jsou tyto platby rovne považovány za nemocenské dávky v hotovosti.
Obecné pravidlo je, že nemocenské dávky v hotovosti jsou vždy v\ placeny podle legislativy té země, kde je osoba pojištěna, bez ohledu na u ve které zemi bydlí nebo pobývá.
Toto platí pro všechny kategorie osob ve všech situacích: příhraničí pracovníky, sezónní pracovníky, vyslané pracovníky, důchodce nebo rodinn příslušníky. Výše a trvání výplaty dávky závisejí výlučně na legislativě stát pojištění a dávky se běžně vyplácejí přímo.
(21)