Blízké a vzdálené Nejprve se věnujeme teoriím, které jsou naší praxi spíše vzdáleny. Pak přecházíme k ukázkám, jak získat kompetenci v etických otázkách pomocí zkušenosti. Právě tyto prakticky zaměřené směry nás v poslední době výrazně ovlivňují (např. feministická etika). Tím se zde pokusíme zachytit pohyb od principiálního k praktickému. Chceme zdůraznit, že čtenář by si měl povšimnout, že neexistuje etická teorie, která by byla ,,abso!utně správná" v tom smyslu, že by sama byla jschop.na.vyřešit všechny aspekty morální skutečnosti. (Zdaleka ne všichni etikové jsou o tom přesvědčeni, avšak spisovatelé této knihy ano. Domníváme se, že pro úspěšné zvládnutí výkonu povolání je třeba naučit se více než jednu etickou teorii). Osvojit si etické myšlení y sobě tedy nese schopnost dívat se na věci z různých stran. Etické teorie by nám měly vnést do problému oba centrální fenomény -jak blízkost tak odstup. Blízkost tím, že nám ukazují, kdo je účastníkem konkrétních situací a že nám co nejpřesněji popíší, co je ve hře, nebo spíše, co je v sázce. Odstup tím, že konkrétní situaci zasadíme do širších souvislostí. Např. učitel velmi zaujatý potřebami určitého žáka se může ocitnout v nebezpečí, že ztratí potřebnou distanci a jeho role vůči ostatním žákům se oslabí nebo vytratí. Znalost etických teorií má tedy přispět k profesionalitě - v blízkosti i v odstupu. Kapitola 9 POVINNOSTNÍ ETIKA - Učitel dá slabé žákyni lepší známku než si zaslouží, aby jí dal šanci dostat se na úroveň, kde uplatní své vlohy a zájmy. - Muž z Holandska poskytl ve válce tajný úkryt židovskému uprchlíkovi, při pátrací akci Gestapa vše popírá. - Zdravotní sestra je cestou do práce svědkem dopravního neštěstí. Zastaví, aby na místě poskytla pomoc a přijde tak pozdě do práce, přičemž zmešká důležitou operaci. Ve všech těchto případech je člověk nucen jednat v konfrontaci s volbou, tváří v tvář nejzákladnějším normám: učitel s požadavky spravedlnosti a pravdy, Holanďan s rozhodnutím, zda mluvit pravdu, nebo zachránit lidský život, ošetřovatelka s tím, zda zachránit lidský život, nebo reagovat na extrémní situaci, kdy dlouho plánovamá operace nemůže začít bez její přítomnosti a odborný tým ztrácí drahocenný čas. Příklady, které zde dále nemůžeme analyzovat, nás měly přivést k úvahám, kterými se zabývá etika povinnosti. Čím se vyznačuje povinnost Všichni lidé jsou konfrontováni s povinností. Jednáme z povinnosti, když platíme daně, sloužíme základní vojenskou službu nebo odevzdáváme svůj hlas ve volbách (srov. „konat svou občanskou povinnost"). Avšak ve shora uvedených případech jde o to, co je nejnaléhavější, jde o prioritu, o hierarchii povinností. m Blízké a vzdálené _______________________________________ Povinnost je jednání, které je nám uloženo - vložili je na nás jiní nebo my sami. Je to norma, kterou musíme naplnit, nemůžeme se jí vyhnout, aniž bychom se dostali do morálně napadnutelné situace. V této kapitole se podíváme na to, jak povinnosti vznikají, jak se s nimi vypořádáváme a jak je zdůvodňujeme. Povinnost má tři charakteristické rysy: 1. Má v sobě něco absolutního. Není to tedy něco, co bychom měli dělat jen občas, když se nám to hodí nebo když si myslíme, že je to příjemné. Povinnost nás staví před požadavek, který nemůžeme jen lak odsunout (o konfliktu s povinností, která je ještě naléhavější - viz dále) 2. Povinnost je obvykle formulována jako pravidlo, norma, a to v jedno- duchých, obecně srozumitelných a přístupných formulacích. Takové je například Desatero. „Nezabiješ" nebo „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému" jsou markantní příklady povinnostní etiky. Ale také lidská práva jsou pravidly povinnostní etiky, platící bez ohledu na to, na koho je aplikujeme. 3. Povinnost nám má dopomoci ke správnému rozhodnutí. Konáme-li svou povinnost, neptáme se, je-li to pro nás nejvýhodnější varianta. Povinnostní etika nám říká, že dobré vzniká následkem toho, že konáme správně. Když se vrátíme k našemu shora uvedenému příkladu - může být dobré, když učitel dá žákovi lepší známku a nikdo se nedozví, že se tak stalo. Ale povinnostní etika klade otázku: Co kdyby se tak zachovali všichni - bylo by to správné? Povinnostní etika se tedy ptá po absolutním řešení. Tím jsme se dostali k základnímu rozlišení mezi povinnostní etikou a ostatními druhy etiky. Těm se budeme věnovat v kapitolách 11. a 12. Povinnosti mají tedy vztah k lidskému chování, k našim činům a jejich kontextu. Konat z povinnosti znamená mít určitý typ etické motivace. Jistota - bezpečné uvědomění si toho, co je mou povinností, nás motivuje k jistému typu jednání. Když známe své povinnosti, pak víme, co je správné. To propůjčuje určitou perspektivu té či oné konkrétní situaci a povinnosti jsou pak identické s našimi činy. Když víme, co je naše povinnost, víme, jak máme správně jednat. Rr^šujejme mezi.dvěma ..typy povinnostní .etiky,..Jeden typ.počítá s tím, že naše povinnosti je možno shrnout a zachytit ve formulaci pravidel (deontologická etika pravidel), druhý typ předpokládá_ že podle nastalé Povinnostní etika situace budeme schopni rozhodnout, jaká povinnost bude pro náš postup určující (deontologická etika .jednáni). V této kapitoie se budeme věnovat deontologické etice, Slovo „deontologický" pochází z řečtiny a znamená „to, co máme konat". Kantova povinnostní etika (;IiT,j j '■» /,>vj ;' / Nejznámnějším představitelem povinnostní etiky je Immanuel Kant, svým způsobem zakladatel veškeré moderní etiky. Abychom si přiblížili jeho způsob myšlení, vrátíme se k uvedeným příkladům. Jak se má zachovat učitel, který chce dát žákovi lepší známku, a jak má argumentovat? Kant říká, že by měl problém zkoumat v širší perspektivě. Učitel se má zeptat: Je žádoucí, aby každý jednal podle tohoto pravidla nebo podle tohoto principu? Podle Kanta by bylo důležité, aby se učitel neptal na následky dané situace, nýbrž na.pravidlo, normu, aplikovatelnou ve všech odpovídajících situacích. Kant tedy rozlišuje mezi etickou motivací činu (pravidlo všeobecnosti) a jinou motivací, která nikdy nemůže být etická, bere totiž ohled na různá dobra v různých konkrétních situacích. Kant je přesvědčen, že jestli se' máme řídit konkrétními dobry, brzy skončíme v neřešitelných protimluvech. Kant je tedy jednoznačně kritický vůči jednání motivovanému pocity „mít chuť", „cítit jako správné". Neboť může učitel s plným vědomím uplatňovat princip, který by do-voloval řídit se privátními a skrytými kritérii a nikoli faktickým výkonem žáka? Takový postup by byl nespravedlivý vůči těm žákům, kteří by se snažili postoupit tím, že budou prezentovat své výsledky a zkoušku složí úspěšně._^dvby_ tektoi_nestandardně pqsrupovalĹyšichni.učitelé, nesprave-dlnost by jenom rostla. Představme si, že učitelovou motivací by mělo být pravidlo: „Neoklameš". Má-li učitel nutkání jednat jinak, obchází toto pravidlo. Kant tedy formuluje dva požadavky, abychom byli schopni rozeznat, co je správné: Nemůžeme posuzovat situaci jednotlivce jenom podle ní samotné, musíme brát v úvahu pravidlo, obecnou normu jednání. Prvním požadavkem je tedy: Najdi pravidlo, podle kterého se budeš řídit. (M Blízké a vzdálené Za druhé je Kant toho názoru, že jen to pravidlo je morálně přijatelné, které je aplikovatelné ve všech relevantních situacích: Kant tedy požaduje, aby normy našeho jednání měly charakter obecnosti, univerzálnosti. Jen to, co je morálně zobecnitelné, může být morálně rozumné, tedy průkazné, míní Kant. .Abychom mohU posoudit, zda je čin morální, musíme zkoumat principy a motivy stojící v pozadí. V případě učitelově si dovedeme představit následující dilema. a) Je správné mít různý přístup k lidem, kteří jsou v totožné situaci (zde: žáci, kteří mají být klasifikováni)? b) Je v určitých případech dovoleno lhát? Nyní se podívejme, jak tato dvě pravidla naplňují Kantovy nároky na zobecnění. Pokud se týká a), vznese etik povinnosti námitku, že toto není možno uplatňovat obecně. Toto pravidlo by muselo být skryté, nemohlo by se zveřejnit. Podle stanoviska morální etiky nenáleží řešení problémů slabých žáků do osobní kompetence učitele, nýbrž je třeba k němu přistupovat otevřeně, v součinnosti s ostatními kolegy, nejlépe i se žákem samotným a s jeho rodiči. Takže i motivy učitelova jednání musí být neskrývané, zřejmé. Bod b) spadá v první fázi do stejné kategorie jako a). Ale mohou vytanout i jiné aspekty - vzpomeňte si na Holanďana, který ukrýval židovského uprchlíka. Pro svou lež, která je sama o sobě z hlediska povinnostní etiky nepřípustná, měl dobrý, dokonce morálně zdůvodnitelný motiv. K našim úvahám o povinnostní etice je možno přidat ještě jeden aspekt, totiž pravidlo o prioritě povinností: c) Máš základní povinnost chránit a podporovat život. r'^~ '(<-^." Povinnost ochrany života je nadřazena povinnosti mluvit v určitých si- ,,• ", macích pravdu. Jinými slovy - povinnosti se nacházejí v určité hierarchii. A*-" 1s Kantovi kritikové by přesto uvedli řadu námitek. Kant totiž nepočítá se soupeřením povinností, jež by byly na stejné úrovni (zde: výsostné povin-nosti mluvit pravdu i chránit život). Má v konkrétní situaci před očima příliš silně principy samy o sobě a nehledí tolik na následky ani souvislosti. fob Povinnostní etika Dále říká Kant, že pokud všichni budou plnit své povinnosti, bude svět dobrý. Ale pod tlakem by možná dodal, že ochrana života by nebyla dokonale zabezpečena, kdyby lidé nevěděli, že se mohou zcela spolehnout na výroky druhých, na úmluvy a smlouvy. Nebylo by konsistentní přát si, aby mi lidé říkali pravdu, a v určitých případech měli dovoleno mě obe-lhávat. Naopak - společnost, která za daných okolností připustí lež, bude postupně morálně zlomena (to bychom si mohli ilustrovat na systému agentů a informátorů dřívější NDR). Různé aspekty jednání Teď možná jasněji vidíme, jakým způsobem Kant uvažuje. Především vychází z toho, že za všemi našimi činy je určitý typ motivace, z níž čin jakoby „pramení". Tuto motivaci, říká Kant, je možno formulovat jako „nejvyšší pravidlo jednání" (maxima). Předpokladem takového modelu je určitý objem morálních pravidel, které si navzájem neodporují. Jednat podle nich znamená pohybovat se v kontextu souvislostí jedincova morálního života. Morální jednání se bude tedy skládat přinejmenším z těchto momentů: Na prvním místě motivace. Podle Kanta existuje přehledný soubor pravidel definujících přijatelné morální motivace (povinnosti). Kant předpokládá, že tyto povinnosti jsou navzájem v harmonii, přičemž jedno pravidlo je možno použít při řadě odlišných motivací. Např. povinnost nelhat platí jak u učitele tak uHolanďana ve.shora uvedeném případě. Kantova etika přikládá tedy zásadní význam soustavě elementárních pravidel jednání. Tento důraz na motivaci, vůli správně vykonávat povinnosti (dobrá vůle), způsobuje, že Kantovu etiku je možno.nazvat etikou smýšlení, stavu mysli. Vedle těchto zásadních pravidel je morální jednání naplněno i konkrétním činem. Vzorců jednání je mnohem více než morálních motivací. Kant říká, že jestli se chováme podle morálně obhajitelných pravidel, můžeme si být jisti, že jednáme správně, protože pak konáme svou povinnost. Morálně relevantní pro Kanta je tedy harmonie mezi motivací a konkrétním činem.