Blízké a vzdálené Další alternativou k otázce pouhého navršovaní slasti a libosti je teorie anglického filozofa Richarda Hare. Místo abychom chápali morální pravidla jako výraz formulovaného, deklarovaného pokusu vést někoho cestou k dobrému, máme je brát jako výraz určitých preferenqí. „Nezalžeš" je jak preferencí uplatňovanou ve vlastním jednání, tak doporučením pro ostatní. Jednat morálně tedy znamená: uskutečňovat preference. Morálně přijatelná preference (někdo může preferovat zlé věci, něco morálně nepřijatelného) je preference, o níž si myslíme, že ji sdílíme se svým okolím. Tím nastoluje Hare faktor univerzálnosti. Jednání, které získá nejvíce preferencí s ohledem na intenzitu nebo sílu, se mu proto jeví jako nejlepší. Hare uvádí užitečné specifikace, které „morální pole" rozšiřují za hranice „slast/štěstí", které však přesto nejsou zcela bezproblémové. Preference většiny přehlasovává osamocenou preferenci jedince, je však myslitelná situace, kdy dva lidé volí v téže situaci lež, kdežto třetí dává přednost tomu, mluvit pravdu. Hare se přiklání k myšlence, že v případě shody preferencí větší skupiny, váží jejich rozhodnutí nejvíce a navíc nese rysy univerzálnosti pro všechny podobné případy. Literatura Bentham, J.: An introduction to the Principles of Morals and Legislation. Oxford. Clarendon Press, 1823. Frankena, W. K.: Ethics. N. J. Prentice-Hall, 1963. Henriksen, J.-O.: „Ansvar som etisk prinsipp. Noen tanker fra og omkring Hans Jonas' etikk". Norsk Teologisk Tidsskrift, 1989. Holte, R. m.Íl.: Etiskaproblem. Älsjö. Verbum, 1979. Mill, J. S.: Utilitarianism. London. Parker and Bourn, 1863. Nerheim, H.: Den etiske grunnerfaring. Fra regelforstielse til fortrolig- hetskunnskap. Oslo. Universitetsforlaget, 1991. Singer, P.: Practical Ethics. Cambridge. Cambridge University Press, 1993. Singer, P. (red.): A Companion to Ethics. Oxford. Blackwell, 1991. Kapitola 12 ETIKA CTNOSTI - KULTURNÍ DĚDICTVÍ JAKO VÝCHODISKO ETIKY Norská zdravotní sestra se na nemocničním oddělení seznámila se situací ženy z přistěhovalecké rodiny, která má pět dětí a po porodu nejmladšího vážně onemocněla. Obává se proto následků- dalšího těhotenství. Náboženské a kulturní vazby jí brání použít antikoncepci. Sestra svádí vnitřní zápas mezi trpným přijetím těchto fakt a návrhem, který by odpovídal moderní norské realitě. Tváří v tvář etickým problémům je evidentní, že máme různé kořeny a odlišné „hodnotové systémy". Multikulturní tvář norské společnosti je zrcadlem, v níž se zřetelně zrcadlí hodnotové konflikty a dilemata. Nejsilněji se to projevuje v následujících oblastech: vztah mezi jedincem a společenstvím, vztah k rodině a příbuzenstvu, ty jsou často mnohem silnější než v modernizované západní kultuře. Norská zdravotní sestra a žena z přistěhovalecké rodiny budou proto řešit problémy ze zcela odlišných perspektiv: Zdravotní sestra_bude vycházet z ideálu sebeurčení, právo roz-hodovat o vlastním životě a principu individuální svobody, manželka přistě-hovalce bude mít na zřeteli pokračování rodu, přání mít početnou a silnou rodinu, snahu po životnosti tradic atd. Zázemí, z nichž obě ženy vycházejí, je pro jejich postoje směrodatné. To nás dále přivádí k aspektu, kterého jsme se zatím jenom dotkli, totiž že preference jsou rozhodnou měrou ovlivněny našimi kulturními kořeny a tím, jaké hodnoty vyznává společnost, do které patříme. Na to se v posledních letech zaměřili stoupenci novoaristotelovské etiky, neboli etiky ctnosti. Jejich přístup je charakterizován důrazem na způsob propojení jstických otázek na kulturní modely, na místo a funkci jedince v daných kulturních souvislostech. Novoaristotelská etika je proto kritická vůči me- <\T Blízké a vzdálené todám, zkoumajícím etické otázky v souřadnicích abstrakce auniverzality. (Pro feministickou etiku je abstrakce principů výrazem mužské dominance, viz níže - Kohlbergova kritika z pera Gilliganové). Místo toho podtrhuje morální chování vycházející z osobních schopnostostí a vlastností. To vyžaduje osobnostní rozvoj a kultivaci. Vlastnosti, které umožňují adekvátní nasazení, v neposlední řadě i v povolání, se nazývají ctnosti. Co je to ctnost? V hrubých rysech můžeme říci, že_ctnost je stabilní, trvalý postoj vedouc] k uskutečňovánídobra. Ten, kdo je ctnostný má tedy určitý postoj, který se projevuje v jednání (v konfliktních situacích prokazuje odvahu) a tím uskutečňuje dobro (přispět k záchraně v ohrožení života). Jinými příklady ctností je čestnost, smysl pro spravedlnost nebo pevnost charakteru. Nejdůležitější ctností podle tohoto typu etiky je morální zralost neboli moudrost - schopnost zdůvodnit a provést rozhodnutí, jež je v dané situaci optimájní,. Tak zdravotní sestra z našeho příkladu by měla prokázat ctnost.. ve smyslu.pi\aXtické_inoudrosLi: .,N jakému nadřazenému principu,..musí, prokázat..zralost,xrespj.ktQxáníjozr dílů v tradici a hierarchii hodnat,... Ctnosti a pojetí člověka Ve své nejdůležitější knize, „After Virtue" z roku 1981, uvádí filozof Alasdair Maclntyre tři základní podmínky etiky vycházející z Aristotelovské tradice. Taková etika musí podle něho obsahovat: a) popis člověka, jaký opravdu je b) popis člověka po dosažení žádaného cíle c) popis prostředku jak se dostat z a) do b) Obvykle jsou to jen body a) a c), jimiž se dnes v etice zabýváme, říká Maclntyre. To znamená, že prostředky k dosažení morálních cílů jsou pravidla, povinnosti, normy, a to zcela bez návaznosti na to, jak chápeme sebe sama a jaký jsme si v životě vytyčili cíl. Kým člověk je a co má konat, to je považováno za dostačující. Pro etiku ctnosti je to však příliš zúžený pohled: Musíme promýšlet naše činy také podle kritéria: co budou znamenat pro toho, kým chceme být nebo se stát. Čin rozhodně není jenom nástroj, •M Etika ctnosti - kulturní dědictví jako východisko etiky vypovídá něco podstatného o nás samých. Jestli to nepřijmeme, vzdáváme se hlubšího pochopení funkce etiky jako pomoci k rozvoji člověka - v rámci společenství s druhými lidmi. Etikové ctnosti tím míní, že člověka není možno brát jako „hotového" v tom smyslu, že si má pouze osvojit správné jednání a tím již dosáhl morální dokonalosti. Člověka přece provázejí a utvářejí pocity, vůle, rozum a hlavně jejich souhra, odrážející se v našich činech. Nemůžeme být slepí k tomu, že jílovek má vlohy a,mož7 nostĹJcteré je..třeba rozvíjet a pěstovat a které nejsou hotové už ve Výcho-zím bodu. Z popisu člověka je přece zřejmé, že se nám často nedostává moudrosti, úsudku, že jsme snadno ovlivnitelní a necháme se svádět a mást. Pro profesní etiku je podstatné, že ten, kdo právě zahajuje školení nebo nastupuje do nového povolání, nemusí být kompletně morálně vzdělán, že.Js3Ždý^_nás..bxse_rněl.vnímat spíše jako „na cestě" -jako ten, kdo má teprve objevit, kdo je a jak nejlépe rozvine své talenty a schopnosti. Příkladem může být rozvoj empatie, kterému jsme se věnovali v prvním díle této knihy. K bodu b) je důležité poznamenat, že „cíl člověka" nemáme chápat jako něco vzdáleného v budoucnosti, nýbrž jistý způsob života tady a teď. Tento cíl je aristotelskou etikou někdy označován jako „dobrý život". Pro dobrý život je podle Aristotela charakteristická eudaimonia, štěstí. Ne však ve smyslu prchavého, povrchního jevu, nýbrž vyrovnanosti stabilního stavu a pohody. Šťastný nebolidobrý život je životem ve společenství, harmonii, rovnováze, provázeny moudrostí a sebereflexí. Jestliže cíl neleží ve vzdálené budoucnosti, ale je uskutečňován tady a teď, může být naše jednání neustále posuzováno ve vztahu ke svému cíli. V profesní etice je kupříkladu důležité, abychom si kladli otázku, jaký cíl, jaký charakter má mít instituce, ve které pracujeme, a jak naše práce tento cíl naplňuje. Proto musíme také zkoumat, co je směrodatné pro naši praxi ve vztahu k lidem, kteří jsou s naší institucí spojeni. Co je „dobro" pro určitou školu? Co je to dobře fungující nemocnice? Jak má vypadat kultura podniku? Jaké hodnoty spojují zaměstnance naší instituce? A jak se to projevuje v péči o studenty, klienty, pacienty? V aparátu sociálního zabezpečení nebo zdravotnictví mohou být značné rozdíly, co se týče deklarovaného cíle. Může to být „ušetřit co nejvíce prostředků z veřejných zdrojů", nebo „zabezpečení kvality života na širokém základě". Zvolený cíl, říkají etikové ctnosti, se odráží nejen v utváření instituce, ale i ve způsobu formování spolupracovníků a zaměstnanců. Etika ctnosti bv to formulovala tak. že isme celou bvtostí zapojeni, zaangažovaní (r trhuje, nakolik jednání samo p sobě podává svědectví o jednajícím Jeho.2/ U.-t I rozvoji ajživotě ve společensi;yí,._Ctnosti nejsou jen prostředky k dosažení dobrých výsledků, jsou atraktivními hodnotami samy o sobě. ■ÍU _______________Etika ctnosti - kulturní dědictví jako rfchodisko etiky Snaha o rozvoj ctností je proto i metodou k rozvoji vlastních vloh, pro dosažení a uskutečnění vlastního já. Bývá označováno pojmem „seberealizace". Podle tohoto přístupu se v etickém světle ocitá celý život člověka, nejen jednotlivé jeho činy. A celý život je místem, kde má jedinec co nejlépe uplatňovat sebe a své schopnosti. To je důležité pro něho jako životního aktéra, ale i pro jeho kontakt s lidmi kolem (s žáky, pacienty). Pro výkon povolání to znamená, že zaměstnání nemůže být v žádném ohledu neutrálním polem, v němž vnějškově plníme určité „role". Naopak; v práci rozvíjíme své schopnosti, vlastnosti a vlohy takovým způsobem, že to v esenciální míře přispívá k realizaci sebe sama. Je důležité podtrhnout, že „seberealizace" nedělá z práce „prostředek". JPráce je součást dobrého života, v němž realizuji sebe sama (srov.kap.7). Tak se projevuje návaznost mezi etikou ctnosti a humanistickou etikou (srov. kap.8). K tomu se samozřejmě přidružuje řada problémů. Snaha o vlastní rozvoj k dosažení morálně dokonalého života je chápána různě. Někteří lidé tvrdí, že se nejlépe realizují tím, že co nejvíce cestují, konzumují, oslavují. Na to by Aristoteles - a nejen on - řekl, že dobrý život spočívá v harmonické jednotě mnoha různých hodnot. Tyto hodnoty jsou utvářeny ctnostmi a nejsou definovány individuálně, nýbrž sociálně. Proto trváme na tom, že etika ctnosti nepřipouští „egotrip" jakéhokoli rázu, nýbrž je jprpppjena s rolí a funkcí, kterou individuum zaujímá v rámci kulturního společenství. Norský profesor etiky Ivar Asheim chce zabránit, aby se ctnosti staly egocentrickým zahleděním do sebe sama. Navrhuje definovat pojem ctnosti s ohledem k určitým postojům, zabezpečujícím soužití s lidmi. „Postoj" je mu určitým pevným vzorcem chování, který má stabilitu v čase, takže činí chování předvídatelným. V centru pozornosti nestojí jedinec, ale společenství. Asheim píše: Pro toto pojetí ctnosti je konstitutivním piykem společenství. Ctnost je pojmem vztahovým, nikoliv reflexivním.. Není tedy zaměřena dovnitř, na rozvoj vlastní osobnosti, nýbrž ven, na mezilidské vztahy. Ústředním bodem jsou postoje, a právě ty tvoří nutné premisy pro vznik a vývoj společenství, ano společenství je definovatelné ve vztahových pojmech. Jestliže takové pojmy i postoje chybí, chybí i společenství samotné. (Asheim 1994, 121). Zdá se, že Asheim se snaží všemi možnými způsobit zachytit, co_byIo zřetelné u Aristotela, že totiž seberealizace pomocí ctnosti nenastává v izo- U i Blízké a vzdálené laci a o samotě, nýbrž je zakotvena v - a směřuje ke - společenství jako celku. Teprve v moderní době je seberealizace pojímána individualistický, aby se mohl každý rozvíjet svobodně, podle vlastního přání, jen s jediným omezením - aby mé snažení nešlo' na účet ostatních. V novoaristotelské eticese rozvoj osobnosti a seberealizace v nejvlastnějším smyslu odehrav á ve společenství a pro společenství. Etika ctnosti je tedy propojena s představou člověka jakožto součásti společenství založeného na určitých hodnotách. Ctnostný není člověk jen tak sám o sobě, nýbrž tím, že uplatňuje určité postoje a rozvíjí určité hodnoty. Projevuje se zde úzký vztah mezi pojetím člověka a pojetím ctnosti: důležitost ctnosti je odvoditelná od toho, o čem si myslíme, že je důležité pro člověka. Etika ctnosti nám tedy otvírá hlubší pochopení k tomu, že etická nebo morální nejednotnost není vždy jen výsledkem rozdílné interpretace jednotlivých případu, nýbrž i kontextu souvislostí etických otázek i jejich konkrétního kulturního ukotvení. Do tohoto kontextu se také přiřazují názory na cíl lidského života a další principiální hodnoty (srov. kap. 8). Etika ctnosti natolik podtrhuje význam kontextu, že zdůrazňuje,_ že etické. konflikty v běžném životě se nedají řešit odkazem k nadřazeným princir pum, bez Vitalin ke kulturnímu nebopsobnímiikgntextu. O to více roste význam moudré zralosti, která nespočívá ve vyhledávání možného uplatnění abstraktních regulí, nýbrž v prakticky proveditelném řešení konkrétních problémů. / / / ft . /", /, -.. . ■ ,., Auuf ■ /It'll l,(.,- i! (J/í í (.,