/if/ru-iii'/tii//./^ Kapitola 13 ETIKA BLÍZKOSTI Povinnost a odpovědnost, respekt a péče - to jsou pojmy morálního obsahu, které všichni známe a používáme. Odkud však pocházejí? Mají svůj původ v našem myšlení, jsou to plody našeho rozumu? Nebo se konstituovaly ze zkušenosti? Německý filozof Jürgen Habermas píše: Co je morální a co nemorální jednání, to se dozvídáme, učíme dlouho před tím, než se dostaneme do kontaktu s jakoukoli filozofií. Setkáváme se s tím všude tam, kde prožíváme soucit s porušenou integritou našich bližních nebo s ohrožením naší vlastni identity. Zkušenosti vyplývající z naší socializace, spolu s péčí, solidaritou a smyslem pro spravedlnost utvářejí naši intuici a poučují nás o mravnosti a (zvláště) nemravnosti více, než by dokázala sebelepší teoretická argumentace (Habermas 1991, 185)." Obecná lidská praxe nám zprostředkovává pojmy jako povinnost a odpovědnost, respekt a péče. Filozofie může samozřejmě osvětlit a odvodit. ten_či onen pojem. Může abstraktně diskutovat, stanovovat priority a pořadí pojmů (respekt je možno považovat za nadřazený péči apod.),_může sdružovat povinnosti do norem a formulovat maximy (Kant), spojovat re-speMk...lidským právům a k lidské důstojnosti a tak dále. Tím pojmy utvářejí myšlenkový svět, filozofický systém. Habermasův citát nám však připomíná, že jnorální.pojmy mají svůj původ v morálních nebo nemorálních zkušenostech. Pojmy se mohou tyčit jako abstraktní a životu vzdálení teorie. Pocházejí však z něčeho konkrétního, co jsme z blízka zakusili. Na vlastní kůži jsme pocítili, že integrita člověka je něco křehkého, zranitelného. Tato skutečnost propůjčuje smysl takovým pojmům jako respekt - respekt si žádá křehká a zranitelná inte- (fsl Etika blízkosti grita člověka. Jakže ačkoli se tento pojem zhusta objevuje v teoretické a abstraktní odborné literatuře, jsou to naše každodenní zkušenosti, které .nám ukazují, jaký je rozdíl y realizaci a ne-realizaci respektu. Chceme zdůraznit, že stejný původ v praxi a zkušenostech mají tři centrální pojmy lékařské etiky, totiž autonomie,dobročinnost.aspravedlnost. Principjmtonomie říká, že každý člověk je s ohledem na svou důstojnost nedotknutelný. Člověk dává sám sobě zákony, má právo na sebeurčení a utváření svého osudu. Princip dobročinnosti má své kořeny v Hippokratově (lékařské) přísaze konat vše, co je v jejich moci pro záchranu života a zmírnění utrpení. Dobročinnost hledá dobro pro druhého člověka proto, že je to pro něho dobrem. Princip spravedlnosti říká, že všichni lidé mají nárok na rovné zacházení, protože jsou si rovni y lidské důstojnosti. Jen morálně relevantní jozdífy mohouospravedlnit nestejné zacházení. To je pojistka proti tomu,, aby o zacházení nerozhodovaly sympatie nebo antipatie. Pochopit dosah těchto principů znamená pochopit hloubku toho, co mají ochraňovat - nedotknutelnost lidského života a lidské důstojnosti. Tyto hodnoty, které mají svůj původ v obecné lidské praxi, buď dodržujeme a ctíme, nebo se proti nim proviňujeme. Oboje známe - první jako pozitivní, hodnoty zachovávající, druhé je negativní, hodnoty ničící zkušenost. Apel tváře Popis poměru mezi teorií a praxí, mezi pojmy a zkušenostmi, nachází podporu u řady filozofu. Takový popis není sice specifickým rysem etiky blízkosti, jíž se chceme v této kapitole věnovat, může však být dobrým východiskem pro následující úvahy. Podte^dky blízkosti jsou naše morální instituce, pojmy a principy ne-rozlučně spjaty s naší zkušeností člověka mezi lidmi. Morálka je součástí naší existence. Jinými slovy, nemůžeme si odmyslet morální dimenzi od existenciální. Morální výzva nám jde vstříc kdykoli se blížíme nějakému člověku. Není to naše volba, naše rozhodnutí, že na nás spočívá odpověcl-TOSjzajdruhé. Stejně tak jsme sami nestanovili, že člověk je zranitelná a potřebná bytost, Právě tyto ne-zvolené okolnosti existence tvoří osu našeho morálního bytí. S6f Blízké a vzdálené Výzya_pdpovědnosti je dána tím, že druzí lidé jsou součástí našeho bytí. ,, ,' Nacházet se v jakékoli situaci s druhým člověkem znamená nacházet se / ~ m vjnorální_situaci. Morální situace neznamená, že v ní nutně vystupujeme 'N^Tw-l' „morálně dobře" neboli mravně. Nikoli, charakteristickým rysem takové /i? '4'- í'}'" situace je spíše volba. Volíme mezi dobrým nebo špatným, dostáváme příležitost stát se dobrým nebo špatným. Morální výzva by byla prázdným pojmem, kdyby každý člověk byl v každém ohledu a bez ustání jen dobrý. yždycky_můžern_e být na pochybách, zda jsme v té či oné situaci učinili dost, zda jsme se zachovali do-, statečně morálně, zda jsme nezklamali. Je to právě proto, že jsme morální bytosti. Morální v jakémsi minimálním smyslu, že se nás totiž týkájvplba mezi dobrem a zlem. Vždycky se jedná o mou volbu a není možné rozhodnout se, že se nebudu rozhodovat. Jak to souvisí s blízkostí? V kontaktu s lidmi se dostáváme do kontaktu s morální výzvou o odpovědnosti. V kontaktu je blízký člověk, sdílíme s ním místo a čas. Někdo třeba zaklepe na mé dveře a do místnosti vstoupí cizí člověk. Obrátí se na mne se svou záležitostí a já musím zaujmout stanovisko - třeba v tom smyslu, že nejsem správná adresa a že bude muset vyhledat někoho jiného. Každodenně jsme účastni podobných situací - v povolání či mimo něj -a úlohy, které na sebe bereme, by měly stát v přiměřeném poměru k naší kompetenci i k našim ostatním úkolům. Bez ohledu na výsledek, ten druhý jnusí mít právo očekávat právě naši asistenci a pomoc, ale jenom my sami můžeme y konečném důsledku uvážit, zda jsme v daném případě tou správnou instancí a musíme mít možnost odpovědět negativně: „To není moje parketa, to není můj obor." Situace však může vypadat i zcela jinak: když se na nás obrátí člověk, který nepřednáší nějakou záležitost, ale sám je tou záležitostí. Nepřináší tedy „věc", problém, který je možno předat, delegovat funkcionáři ve vedlejší kanceláři, ale svůj vlastní život, svůj vlastní osud. Když se dotyčný obratíjia mne^pjík jsem zvolenou instancí,_jsem tedy. žádán j'á,_n.e.někdo . tto Etika blízkosti Apel pak probíhá od celého člověka k celému člověku, nerozdrobeně a nedělitelně. Na silnici leží člověk. Prudce brzdíme. Ženu srazilo auto, je vážně zraněná, ale naživu. Je třeba rychle pomoci. ' Pomoc, kterou na místě poskytneme, závisí na naší kompetenci a zkušenostech. Ale že pomoc poskytneme, je mimo jakékoli proměnné faktory a mimo naše praktické dovednosti, mimo veškeré role a kompetence. Je tu člověk v nouzi, děláme tedy co můžeme - všechno co můžeme. Dotýkáme se dna lidskosti, z něhož vyrůstá morálka. Člověk, který zaklepal na mé dveře, udal neosobní záležitost. Odpověděl jsem stejně neosobně, jako funkcionář jsem ho odkázal k jinému. Nebo spíše: jeho záležitost jsem odkázal dále. Po celou dobu jsme byli dva lidé, kteří si sdělují nějakou více méně neosobní záležitost. Ve vzájemné komunikaci si však sdělujeme i něco víc než pouhá slova a informace. Sdělujeme sami sebe. Při každém skutečném setkání s lidmi jsme my sami neoddělitelně přítomni. Komunikace tedy není jen to, o čem se komunikuje, ale i ten, kdo komunikuje. Bez ohledu na věcný obsah je _způsob_sděleníjen .můj. Já jsem přítomen svým hlasem, tónem, stylem. Jsem unikátním způsobem součástí sdělení (viz Martinsen 1996, 89). Právě jsme řekli, že (také) sdělujeme sebe sama. Jak? Setkat se s druhým člověkem znamená setkat se s jeho tváří. Kolik lidí, tolik tváří. Mají tváře něco společného, pomineme-Ii to, že každá je unikátní? Společné je, že každý člověk má takový obličej, kým je. Tvář vypovídá o tom, co( jsme, nikoli o tom, co konáme. Nemůžeme se rozhodnout, že budeme takový či jiný obličej, nemáme ho v moci. V moci máme slova -vyslovujeme je nebo je necháváme nevysloveny. Náš způsob zacházení se slovy může být nenucený nebo váhavý, suveréni nebo neohrabaný. My však rozhodujeme, zda budou či nebudou vysloveny, rozhodujeme o bytí a nebytí slov. Toto rozhodnutí konáme, tvář je však něco, co jsme. Jací jsme," když jsmetvář? Jsme nazí. Tvářje nahá ve smyslu „vydaná všanc". Prozrazuje slabost nebo potřebnost, nikoliv jako záměrné sdělení nositele, nýbrž jako mimo-slovné poselství. Tvář je neustále součástí komunikace, součástí našeho bytí. Sloya nás samozřejmě také odhalují, ale jinak. - Přicházejí a odchá- ni Blízke a vzdáubné zejí, jsou šeptána nebo vykřikována, opakována nebo přerušována. Rozhodujeme o našich slovech, navzájem si nasloucháme, skáčeme si do řeči, překřikujeme se. Tvář není tímto způsobem volitelná, nedisponujeme jí. Vyzařuje zvláštní sílu, zvláštní autoritu, protože není produktem vůle, intencionality (záměr-nosti). Silou své pouhé existence působí tvář tak, jak působí. Je jedinečným apelem, zvláštním imperativem (Levinas 1996, 195). Už v prvních kapitolách této knihy jsme se věnovali existenciálním, nezvoleným podmínkám našeho života. I teď odkazujeme k normativním aspektům našeho bytí; naše_morální bytí, tedy volba mezi dobrem a zlem, jjřijetí nebo odmítnutí naší odpovědnosti, to je odsamého počátku pevně daný_ rámec našeho života, nemáme moc do něho vstupovat nebo vystupovat. Naše existence se pohybuje v etickém rámci sama osobě, ne-zvolenými okolnostmi (jako zranitelnost a závislost), F^ožadayky morálky vyrůstají z potřeby závislých a zranitelných bytostí být vnímán. Tvář nevystavuje jen osobu nositele. Má schopnost spojovat lidi. Tvář druhého mne oslovuje, je apelem. Tvář není pasivním, disponibilním objektem, je takříkajíc aktivní instancí - tvář vysílá apel, kterým jsem zasažen. A já jako příjemce apelu tváře, nejsem v této úloze pasivní. Oslovení tváře mě činí morálním subjektem. Moje existence a moje svoboda našla něco - někoho, pro kterého může existovat: druhého v jeho potřebnosti. Většina filozofů, kteří se ptali, odkud[pramení mprálnLppžadavky, došli k názoru: buď z boha nebo z Já. Obzvlášť Kant je znám tím, že vidí etiku pramenit z „Já", coby nárok Já vůči sobě samému. Jako rozumové bytosti, jsme nositelé morálního zákona. A tento zákon nám přikazuje jednat tak, abychom lidstvo ve všech jednotlivcích brali nejako prostředek k dosažení cíle, nýbrž jako cíl sám. Tím prokazujeme respekt k nedotknutelné důstojnosti člověka. Poslušní tohoto požadavku, vloženému do nás morálním zákonem, jsme poslušní nás samých. Být morálním subjektem je pro Kanta totéž jako být sám sobě zákonodárcem. Naší morální existencí reg: Jizujeme svou autonomii (auto - sám, nomos - zákon). Filozof tváře, Emmanuel Levinas, odpovídá na otázku po původu morálního požadavku jinak. Levinas je přesvědčen, že morální nárok je postulován naším bližním, a to jako tvář. Můžeme říct, že na rozdíl od Kanta _přesouvá Levinas požadavek z Já na druhého_člověka. Na rozdíl od Kantova morálního nároku vlastního, autonomního, dostává se k nám požadavek zvenčí, nejedná se tedy o autonomii, ale o heteronomii (viz Myskja 1996). K L Etika blízkosti Přes tyto rozdíly mají Kant i Levinas jeden důležitý společný rys. J&íždýLsvým.způsobempodtrhují danost morálního postulátu, jeho nezvole-nost. Morální požadavky platí bezpodmínečně, jsou nadřízeny jiným typům požadavků. Máme stejné nulovou možnost být pány nad apelem tváře (své i druhých) podle Levinase, jako podle Kanta rozhodovat o tom, že nás daný morální zákon zavazuje chránit nedotknutelnou důstojnost v nás i druhých. ■ Ani jedno ani druhé není v naší moci. Můžeme se roztodnout, zda budeme s lidmi zacházet jako s pouhými prostředky, a stejně tak se můžeme odvrátit od apelu ve tváři bližního. Zkrátka: můžeme použít svou svobodu k tomu, abychom nereagovali nebo dokonce, abychom volili zlo. Ale morální dimenzi naší existence volbou odložit nemůžeme. Řekněme, že zvolíme možnost odvrátit se, vyhnout se apelu. Někdo nás obviní z lhostejnosti. Budeme se hájit, že respektujeme svobodu druhého Um, že hg necháváme na pokoji a že si tedy dostačujeme sami. Druzí nej-lépe vědí, co je pro ně nejlepší - a tak se mohu nerušené věnovat svému. Nebo že se nezváni vnutíme do. života druhého. „Já přece vím nejlépe, -PP-by.íylo.PTOJÚ-iisJJsE^.!..1 kdvz se teQ' brání a žádá, abych se nevměšovala, jednoho dne mi bude moc vděčná." Tyto příklady ukazují, že to rozhodně nemusí být vědomá volba konat zlo (např. z nenávisti), která nás může vlákat do léčky. Cesta k nemorál-pímuje často vydlážděná nejlepšími úmysly. I když se rozhodneme pro dobré, musíme se vypořádat s balancováním po úzké cestičce nedostatečné péče (lhostejnost nebo zanedbání) a na druhé straně dobře či špatně zakrytým utlačoyárjím^ruhéhq. Kdy je péče adekvátní - pro druhého? Jak najít správnou míru mezi příliš málo a příliš mnoho? Tomůžeurčit jen ten.druhý; - za předpokladu, že příjemce péče je kompetentní, tedy disponuje potřebnými kognitivními a jinými schopnostmi, jež jsou obvykle nutné k tomu, aby si člověk zachoval přehled o své životní situaci, svých zájmech a potřebách. V opačném případě, třeba u mentálně postižených, se jedná o samostatné téma (viz Salthe 1995). Může se zdát, že etika blízkosti, tak jak vyplývá z Levinasovy filozofie tváře, musí zvláště dbát na to, aby se vyhnula paternalismu. Paternalismus znamená, že někdo jiný interpretuje moje zájmy a potřeby správněji a prav-divěji než_bych implicitně nebo explicitně dokázal sám. Copak ten druhý ví lépe, co je pro mne nejlepší? , N .1 - ,/ r t- , i s ( r i. f , / I i i "h Blízké a vzdálené Z etického hlediska sejpaternalismus (i v rámci profesionální péče a pomoci) zdůvodňuje zřetelem k optimalizaci řešení. Objasnit nejlepší řešení vyřaduje zkušenosti, empatii, schopnost kombinovat i naslouchat radám. a doporučením kolegů. Tykáme se jeden druhého, zdůrazňuje etika blízkosti, můj osud je vple-ten do tvého a naopak. Tuto vpletenost osudů jednoho do druhého nazývá Legstrup interdependence (viz začátek naší knihy). Na jednu stranu je každý člověk samostatný a odpovědný jedinec. Dospělí mají vést děti ke svobodě a autonomii ve vztahu k vlastnímu životu a svým rozhodnutím. Přát druhému vše dobré je plně mravné jen jestliže vede druhého k nalezení dobra v životě. Chtít dobro druhého znamená proto chtít přispět k vytvoření co největšího prostoru pro jeho sebeurčení, chtít, aby_si dobyl pro svůj život pravé autonomie. Na druhé straně zůstáváme - aniž to můžeme změnit - do značné míry odkázáni jeden na druhého, tak jak jsme na to opakovaně poukazovali. To Lagstrupovými slovy znamená, že „naše vzá-jemné vztahy jsou v bezprostředním smyslu vztahy mocenské, ať už je v naší moci nálada nebo osud druhého." (1956, 59) Interdependence znamená vstoupit do určité mocenské konstelace. Moc je jednou z dimenzí každého mezilidského vztahu, nejcitelněji a nejpříměji v setkání dvou lidí tváří v tvář. Tím, že se na nás druhý člověk obrací s prosbou - ať už ve významné nebo zanedbatelné záležitosti - držíme část jeho osudu v rukou. Neprosíme se o to, je tomu prostě tak. Máme moc a odpovědnost. Moc a odpovědnost jsou vzájemně propleteny, jedna druhou neustále doprovází. Ať už ve velkých nebo malých věcech, v určitých případech to rozhoduje o bytí a nebytí člověka. Legstrup však opakovaně zdůrazňuje, že závislost a moc vylučují možnost „odebrat druhému v jeho vlastním zájmu jeho samostatnost. Opravdová odpovědnost nikdy nemůže spočívat y převzetí odpovědnost druhého." (1956, 39; srov. 1991, 101) L-0gstrupův ostrý vhled do úskalí skrývající se za převzetím odpovědnosti za život druhého, ať už ve jménu vstřícnosti, dobroty, péče nebo starostlivosti, ukazuje shodu s absolutním ohledem na autonomii a důstojnosti jednotlivce tak, jak je podtržena v etice Kantově. Zabývali jsme se nebezpečím paternalismu - spolu s ohrožením autonomie jedince, neboť těmto aspektům se musí v pomáhaj ich profesích věnovat zvláštní pozornost. Vždyť tato povolání jsou už svou definicí zaměřena na ty, kteří své potřeby nemohou obstarat sami, takže poměr mezi dárcem a přijímajícím je nutně asymetrický. Za žádnou cenu však nesmíme být slepí - je-li jednostranná potřebnost a závislost to jediné, co u pacienta ftlf Etika blízkosti nebo klienta vnímáme, můžeme snadno ustrnout a tím podstatně prodloužit dobu pacientovy potřebnosti, nemohoucnosti. V případě onemocnění somatického nebo psychického rázu je zapotřebí „neoplatitelné" pomoci a péče zpravidla přechodného charakteru charakteru. Lékařská i ošetřovatelská péče směřuje k jednomu: aby byl pacient co nejdříve zdráv. Být, zdráv má _také_euckpu_ dimenzi: znamená to nabýt zpět ztracenou nebo oslabenou autonomii, umět artikulovat a realizovat své potřeby.a zájmy. Profesionální péče má tedy dvojí úlohu: má zacházet s člověkem v tom stavu, v jakém se momentálně nachází - nemocný, oslabený, strádající -tedy jako ze slabším článkem v asymetrické mocenské relaci. Ale pomine-Ii nemoc, psychická krize nebo cokoli dalšího, je třeba neustrnout a nepovažovat jeho situaci za statickou, nezměnitelnou, vždyť péče by měla od počátku udržovat dynamickou perspektivu: záměrem je vyvést pacienta z do-časně závislé role. Péče má přispět k tomu, aby přivedla pacienta zpátky do stavu před nastalou krizí. V tom spočívá dynamický prvek, že pater-_nalismus,_zdůvodnitelný jako dočasně potřebný při oslabené autonomii je-dince, má za dlouhodobý cíl učinit sám sebe nadbytečným. Paternalismus pečovatele má být v nejkratší možné době nahrazen znovunabytou autonomií jedince. Tím nemáme na mysli totální soběstačnost, nezávislost a ne-zranitelnost. I zdravý člověk je zranitelný. Máme na mysli narovnání vztahů, nabytí symetrie, jednou je silný ten a po druhé onen. Právě ve střídání těchto rolí trávíme většinu našeho života a většinu našich vztahů. V tomto bodu přispívá etika blízkosti k rozvoji pochopení autonomie jedince, tak jak to zdůrazňuje i Kant, Etika blízkosti spojuje „blízkost" s tváří druhého člověka, se setkáním dvou lidí. Etika jako by měla svůj původ v tváři druhého: Tam se rodí požadavek odpovědnosti, odtud přicházejí pokyny adresáta (příjemce) a subjektu (dárce). Morální odpovědnost k nám přichází nezvána, bez příčin, bež příslibů, bez výhledu na výhody nebo odměnu, dokonce i bez bližších JnsJrukcL Odpovědnost je mi prostě svěřena a tím to končí. Všechno ostatní je přenecháno mně - analyzovat, rozhodnout, vykonat, nést následky. Takže jngrálníjodpoyědnost se radikálně liší od povinnosti, založené na kontraktu a_yázané k právně stanoveným sankcím. Taková povinnost musí obsahovat instrukce o tom, jak postupovat i okolnosti, za nichž má být ta či ona osoba sankcionována. Smluvní povinnosti mě svazují pravidly do vztahu se všemi účastníky. Vstupujeme do symetrické relace, v níž platí, že moje povinnosti jsou jeho právo, stejně jako jeho povinnosti jsou mým Blízké a vzdálené právem. Jestliže nejsou povinnosti plněny, může být vztah ukončen. Obě (nebo všechny) zúčastněné strany plní své povinnosti za předpokladu, že tak činí i druhá strana. Dávají i dostávají, nikdo nedává bez záruky, že za to něco obdrží. Povšimněme si rozdílu mezi povinnostmi, kterou jsme vylíčili jako .právní (se specifickými podmínkami, sankcemi)_a_tím, cg.označuje za povinnost Kant. Jak jsme uvedli v kap. 9, je povinnost v etickém smyslu u Kanta něco bezpod^inínečného. Vždycky máme povinnost přistupovat k lidství u druhých i k lidství u sebe jako k nejvyššímu cíli. Tato povinnost platí v každé situaci a vůči každému člověku. Proto nikdy nemohu od této povinnosti „odstoupit", odstoupit mohu od smlouvy, jestliže druhý účastník poruší podmínky dobrovolně uzavřeného kontraktu. To, co je „podmíněno" vstřícností druhé strany, plněním smlouvy, to není v Kantově smyslu předmětem etického zkoumání. Vidíme, že mezi Kantovým chápáním povinnosti a přístupem etiky blízkosti (zvláště u Levinase a Lagstrupa) je značná podobnost. Odpovědnost je nechtěná, bez jakýchkoli podmínek, mimo rovnováhu služba-pro-tislužba, vítězství-prohra. Podle etiky blízkosti je to slabost druhého, která na mne klade morální odpovědnost. V případě kontraktu je to naopak síla druhého, která mne zavazuje. Slovy Zykmunta Baumana: „Morální odpovědnost narůstá v situacích, v nichž smluvní povinnosti slábnou - a naopak. Morální odpovědnost sílí tím více, čím je protějšek slabší a bezmocnější," (Bauman 1996, 119) Musíme však doplnit, že zatímco Kant_se_ye; své argumentaci^ zaměřuje, na to, v čem je ten druhý stejný jako já (osobnost, rozumová bytost a tedy autonomní), _pqďtrhuje etika blízkosti vše jiné, unikátní. .To je obzvláště zřetelné u Levinase, který říká, že ten druhý překračuje (transcenduje) všechny mé-naše pojmy a kategorie. V jiné dimenzi než slova, kategorie, pojmy je -jak už jsme zmínili - tvář člověka. Zatímco Kant zakládá etiku B3. něčem .obecně lidském, co je společné všem lidem, tedy rozum, umísťuje Levinas naše setkání s druhým člověkem mimo rozum nebo.spíše nad. rozum. Setkání s druhým je prvotní etickou událostí, tvář člověka je svou bezeslovnou výzvou tím, co nás uvádí do pohybu - směrem k odpovědnosti. Já je zasaženo tímto oslovením, tímto apelem. Teprve pak přichází. reflexe s ohledem na správnost mravní volby a konání.