I. Úvod /^^^^ /"• NÁSLEDUJÍCÍM VÝKLADU SE BUDU ZABÝVAT f if / institucionální analýzou modernity a ;cjími ^—^f/ kulturními a poznávacími podtexty. Ve svém vý-fy/ kladu se přitom zásadně odlišuji od převládajících ^^ diskusí, ve kterých jsou tyto důrazy převráceny. Co je modernita? V prvním přiblížení řekněme jednoduše následující: „modernita" se týká způsobů nebo organizace sociální! u vota, které se vynořují v Evropě asi od 17. století a které se ve svém vlivu následně staly více či méně celosvětovými. To spojuje modernitu s určitým časovým obdobím a určitým místem vzniku, ale pro tuto chvíli ponechává její hlavní charakteristiky bezpečně „utajeny". Dnes, na sklonku 20. století, se hojně diskutuje o tom, že stojíme na prahu nové éry, na niž musí společenské vědy reagovat a která nás přivádí za hranice modernity samé. Bylo navrženo oslnivé množství termínů týkajících se tohoto přechodu, z • se pouze nemnoho pozitivně dotýká vzniku nového společenského systému (jako je „informační společnost" nebo ..konzumní společnost"), zatímco většina z nich spíše pouze naznačuje, že předcházející stav se blíží ke svému konci („postmoderniu". „postmodernismus", „postindustriální společnost", „postkapita-lismus" apod.). Některé diskuse o těchto záležitostech se soustřeďují na institucionální transformace, zvláště pak ty, které přicházejí s názorem, že se pohybujeme od systému založeného na výrobě materiálních statků k systému úzce souvisejícímu s informacemi. Obecněji se však tyto kontroverze soustřeďuji převážné na otázky filozofie a epistemologie. Toto pojetí je charakter ké například pro autora, jenž je především odpovědný za popula- ci r rizaci pojmu postmodernita, proJeana-Francoise Lyotarda.1 V jeho pojetí postmodernita znamená odklon od pokusu zdůvodňovat epistemologii a odklon od víry v člověkem řízený pokrok. Postmoderní situace se vyznačuje mizením „velkého vyprávění" — překlenujícího „souvislého příběhu" —, který nás v dějinách umísťuje jako bytosti mající určitou minulost a předvídatelnou budoucnost. Postmoderní perspektiva vidí pluralitu různorodých tvrzení, mezi nimiž věda nemá privilegované postavení. Obvyklá reakce na tento druh myšlení, vyjádřený Lyotardem, spočívá ve snaze ukázat, že celistvá epistemologie je možná a že může být dosaženo zevšeobecnitelného vědění o společenském životě a strukturách společenského rozvoje.2Já však chci jít jinou cestou. Objasním, že dezorientace, která se projevuje v dojmu o nemožnosti dosáhnout systematického vědění o sociálním uspořádání, vyplývá z pocitu, jejž sdílí mnozí z nás a podle něhož jsme vtaženi do spletitých událostí, kterým plně nerozumíme a které z velké části nejspíše nemůžeme ovlivňovat. K analýze toho, jak k tomu došlo, nestačí pouze vynalézt nové pojmy jako postmodernita a podobně. Místo toho se musíme znovu podívat na povahu modernity samé, neboť taje z určitých, dosti specifických důvodů, ve společenských vědách až dosud nedostatečně lopena. Přesněji řečeno, spíše než o vstup do období postmo-dernity se jedná o to, že se dostáváme do situace, v níž jsou důsledky modernity radikalizovány a zevšeobecňovány mnohem více, než tomu bylo dříve. Tvrdím, že za hranicemi modernity můžeme postřehnout obrysy nového a jiného řádu, který je „postmoderní", ale zcela odlišný od toho, co je právě teď mnohými nazýváno „postmodernitou". Názory, které zde budu rozvíjet, mají svůj původ v tom, co jsem v jiné práci nazval „diskontinuitní" interpretací moderního ' Jean-Fran^ois Lyotard, The Post-Modern Condition (Minneapolis: University ■ linncsota Press, 1985). Francouzsky La condition postmoderne (Paris: Editions de Minuii, 1979). Ccsky „Postmodern! situace", v J.-F. Lyotard, 0postmodernismu (Praha: Filosofu, 1993). 1 Jürgen Habermas, The Philosophical Discourse of Modernity (Cambridge, Eng.: Polity, 1987). Nemecky Der philosophische Diskurs der Moderne. Zwölf Vorlesungen. (Frankfurt a.M.: Šuhrkamp, 1985). 12 společenského vývoje.JTím míním skutečnost, že moderní společenské instituce jsou v některých ohledech jedinečné — svou formou odlišné od všech typů institucí tradičního řádu. Vystiženi povahy této diskontinuity je podle mého stanoviska nezbytným předpokladem analýzy toho, co modernita skutečně je, stejně jako diagnózy jejích důsledků pro naši současnou situaci. Můj přístup také vyžaduje krátkou kritickou diskusi o některých dominantních stanoviscích v sociologii, neboť tato disciplína je nejůžeji zapojena do studia moderního společenského života. Pokud jde o kulturní a poznávací orientace, diskuse o modernitě a postmodernitě většinou neodhalily nedostatky v etablovaných sociologických koncepcích. Interpretace, která se chce v převážné míře zabývat institucionální analýzou, jak je tomu v mém pi'ÍDa-dě, však tak musí učinit. Využívaje tyto poznámky jako odrazový můstek, pokusím se v celkovém záměru své studie poskytnout novou charakter: jak povahy modernity, tak postmoderního řádu, Který by mohl vzniknout po současné epoše. Nespojitosti modernity Myšlenka, že historie lidstva je poznamenána jistými „diskontinuitami" a nemá hladce se rozvíjející formu, je samozřejmě známá a byla zdůrazněna ve většině verzí marxismu. Moje užití tohoto pojmu však nemá žádné zvláštní spojení s historickým materialismem a nesměřuje k charakteristice historie lidstva celku. V různých obdobích historického vývoje nepochybno stují diskontinuity, například v období přechodu mezi kmen mi společnostmi a vznikem agrárních států. Tímto se ale já bývám. Namísto toho chci zdůraznit zvláštní diskontinu soubor diskontinuit vázaných na moderní dobu. Způsoby života vytvořené modernitou nás zcela bezprecedentním způsobem odvedly od všech tradičních typů sociálního řádu. ' Anthony Giddens, The Nation-State and Violence (Cambridge, Eng.: Polin 1985). ' 13 Změny týkající sc modernity jsou jak svou extenzitou, tak intenzitou hlubší než většina změn charakteristických pro předcházející období- V extenzivní rovině přispěly k ustavení forem sociálního spojení, které obepínají celou Zemi; v intenzivní rovině změnily některé nejintimnější a nejosobnější rysy našeho každodenního života. Mezi tradičním a moderním samozřejmě existují spojitostí a tyto dvě formy od sebe nejsou zcela odděleny. Je dobře známo, jak může být zavádějící, když proti sobě tradiční a moderní společnost postavíme příliš hrubým způsobem. Změ-nv, k nimž došlo za poslední tři až čtyři století — tedy během krátkého historického času —, byly ale tak dramatické a rozsáhlé ve svém dopadu, že naše věděni o předcházejících obdobích hodu nám při pokusech porozumět těmto změnám pomáhá jen velmi málo. Dlouhodobý vliv sociálního cvolucionismu (vývojového chápání společnosti) je jedním z důvodů, proč nespojitý charakter modernity často nebyl plné doceňován. Dokonce i takové teorie, které zdůrazňují význam nespojitých přechodů, jako je Marxova teorie, chápou historii lidstva tak, jako by měla nějaký celkový směr ovládaný všeobecnými dynamickými principy. Evoluční teorie vskutku představují „velká vyprávění", byť nejsou nutně inspirována teleologicky. Podle cvolucionismu může být „historie" iiovana v termínech „souvislého příběhu", který shluku lid— i příhod vtiskuje charakter uspořádaného obrazu. Historie malými izolovanými kulturami lovců a sběračů, pokračuje rozvojem pěstitelských a pasteveckých společenství, posléze postupuje k formováni zemědělských států, až kulminuje vznikem moderních společností na Západě. Odstranění evolučního vyprávění nebo dekonstrukce souvislého příběhu nejen napomáhá k ujasnění úkolu analyzovat modernitu, ale mění také zaměřeni časti diskuse o takzvané postmoderně. Historie nemá „totální" tormu, kterou jí přisuzují evoluciomstické koncepce — cvolucionismus v různých podobách je ovšem v sociálním myšlení mnohem vlivnější než teleologické filozofie dějin, které jsou pro Lyotarda a ostatní hlavním cílem jejich útoku. Dekonstrukce vývojového pohledu na společnost znamená akceptovat, že historie nemůže být chápána jako nějaká jednota nebo jako odraz určitých jednotících princi- 14 pů organizace a přeměny. To ale neznamená, že vše je chaos nebo že může být napsán nekonečný počet zcela odlišných „historií". Existují například určité události historického přechodu, jejichž charakter může být rozpoznán a určen a které mohou být zobecněny.4 Jak vymezíme diskontinuity, které odlišují moderní sociální instituce od tradičních sociálních řádů? Pomocí několika rysů. Jedním je samotný rytmus změny, který éra modernity uvádí do pohybu. Tradiční civilizace mohly být značně dynamičtější než mnohé jiné předmoderní systémy, ale v podmínkách modern" rychlost změny zcela neobvyklá. I když je to snad nejvíce zřej v oblasti technologie, prostupuje tento rys také všemi ostat-oblastmi. Druhá diskontinuita se týká rozsahu změn. Jak jsou různé oblasti světa vtahovány do vzájemných souvislosti. . vlny sociální přeměny vskutku na celém zemském povrchu. Třen rys se týká svébytné povahy moderních instituci. Některé moderní sociální formy nelze nalézt v předcházejících historických obdobích — například politický systém národního státu, celk vislost výroby na neživých zdrojích energie nebo postupující ko-modiíikace výrobků a námezdní práce. Ostatní mají existujícími sociálními řády jen druhovou vazbu. Jako při uvést město. Moderní městská osídleni do sebe často pojil tradiční města a může se zdát, že z nich vzešla. Ve skutečna moderní urbanistický systém uspořádán podle princ : zcela liší od těch, jež v dřívějším období oddělovaly předmoderní města od venkova.' Bezpečí a nedostatek bezpečí, důvěra a riziko Při zkoumáni charakteru modernity bych chtěl podstat; část diskuse soustředit zejména na témata bezpečí versa ■ ' Anthony Giddens, The Constitution of Society (Cambridge. Eng.: Polity, I kap. 5. ' Anthony Giddens, A Contemporary Critique of Historical Mat;- Macmillan, 1»81). • 15 lek bezpečí a důvěra versus riziko. Jak může pozorovat každý, kdo žije na sklonku 20. století, je modernita dvojznačným jevem. Vývoj moderních institucí a jejich celosvětové rozšíření vytvořily pro lidi mnohem vetší možnosti, jak se těšit ze zajištěné a zdárné existence, než tomu bylo v jakémkoli jiném typu předmoderního systému. Modernita má ale také svou stinnou stránku, která se v našem století stala velmi zřejmá. Celkové možnosti, které nám modernita nabízí, byly zdůrazněny zejména klasickými zakladateli sociologie. Marx a Durkhcim viděli moderní dobu jako problematickou. Ale oba věřili, že prospěšné možnosti, odkryté moderním obdobím, převažují nad negativní charakteristikou moderní doby. Marx chápal třídní boj jako zdroj základních rozporů kapitalistického řádu, ale zároveň předvídal vznik humánnějšího sociálního systému. Durkheim věřil, že pokračující expanze průmyslového rozvoje založí harmonický a plnohodnotný sociální život integrovaný kombinací dělby a morálně založeného individualismu. Max Weber byl skladatelů nejpesimističtější. Viděl moderní svět jako p v němž je materiálního pokroku dosahováno i cenu růstu byrokracie, jež ničí individuální tvořivost .1 autonomii. Ale dokonce ani on zcela nepředvídal, jak rozsáhlá může byt stinná stránka modernin-. oďme příklad. Všichni tito autoři chápali, že moderní průmyslová práce má degradující důsledky, jež spoustu lidí podřizu-|i otupující monotónní práci. Ale nepředvídali, že další rozvoj „výrobních sil" bude mít značné destruktivní vliv na fyzické prostředí, ekologické obavy do tradic sociologického myšlení příliš nepronikly Neru proto překvapující, že sociologové dnes mají obtíže při jejich systematickém hodnocení. Jako druhý příklad lze uvést organizované použití politické moci, zvláště v té podobě, v níž se projevilo v případě totalitaris- mu. Zakladatelé sociologie považovali svévolné užití politické moci ta jev minulosti (přestože se někdy objevuje i v současnos- ak to ukázala Marxova analýza vlády Ludvíka Bonaparta). „Despotismus" byl považován za hlavní charakteristiku předmo- dernich států. S nástupem fašismu, holocaustu, stalinismu a dal- událostí 20. století chápeme, ze možnosti totality jsou obsa- unotnych institucionálních parametrech modernity, spíše 16 než jimi vyloučeny. Totalitarismus je odlišný od tradičního des-potismu, ale ve svých důsledcích je o to hrozivější. Totalitní řád spojuje politickou a ideologickou moc a vojenskou sílu v koncentrovanější formě, než jak to bylo možné před vznikem moderních národních států.' Rozvoj vojenské síly, jako obecný jev, poskytuje další příklady. Durkheim i Weber zažili hrozné události 1. světové války, byť Durkheim zemřel dříve, než válka skončila. Tento konflikt otřásl jeho dřívějším očekáváním, že mírumilovný, integrovaný průmyslový řád bude přirozeně povzbuzován rozvojem průmyslu; ukázalo se ale nemožné tento konflikt začlenit do intelektuálního rámce, který Durkheim rozvinul jako základ své sociologie. Weber věnoval více pozornosti úloze vojenské sily v dějinách než Marx a Durkheim. Nepřemýšlel však o vojenství v moderní době a přesunul těžiště své analýzy k racionalizaci a byrokratizaci. Žádný z klasických zakladatelů sociologie nevěnoval systematickou pozornost jevu „zprůmyslnění války".7 Sociální myslitelé píšící na přelomu 19. a 20. stoletá nemohli předvídat vynalez nukleárních zbraní.* Proplétáni průmyslové inovace a organizace s vojenskou silou však začíná již s poí samotné moderní industrializace. Skutečnost, že nebylo většinou sociologií analyzováno, je známkou převahy stanoviska, že nové vznikající řád modernity bude v zásadě mírumilovný, na rozu militarismu, který charakterizoval dřívější dobu. Nejen hrozba nukleární konírontace, ale i stálá možnost vojenského konfliktu tvoří základní rys „stinné stránky" modernity v našem století. Dvacáté století je stoletím válek s množstvím vojenských srážek. 1 Giddens, Nation-State and Violence. ' William McNeill, Tie Pursuit of Power (Oxford: Blackwell, 1983). "H. G. Wells, ovlivněný fyzikem Fredcrickem Soddym, spolupracovníkem Ernesta Rutheforda, napsal lakovou předpověď v roce 1914 ještě před vypuknutím Velké války. Wellsova kniha Uvolněný svět vypráví o válce, k:<_: i v roce 1958 v Evropě, odkud se rozšířila do celého světa. V této válce byla použita hrozná zbraň, vytvořená z' radioaktivní substance nazývané carolinum. Stovky těchto bomb, které Wells nazýval atomové bomby, byly svrženy na tové metropole a způsobily hroznou zkázu. Poté následovalo období ma strádání a politického chaosu, po němž byla ustavena nová celosvětová republika, v níž byla válka navždy zakázána. 17 jež měly sa následek značné vyšší ztráty na životech než války v kterémkoli ze dvou předcházejících století. V tomto století bylo ve válkách doposud zabito více než 100 miliónů lidí — tedy mnohem větší část světové populace než v 19. století, i když bereme v úvahu její celkový růst.*Došlo-li by k omezenému nukleárnímu konfliktu, byly by ztráty na životech zdrcující a totální konflikt supervelmocí by mohl lidstvo naprosto vyhubit. Svět, ve kterém dnes žijeme, je složitý a nebezpečný. Taková situace od nás vyžaduje mnohem více než pouhé otupeni nebo ení predpokladu, ze vznik modernity povede k vytvoření štast 1i | cénéjšího sociálního řádu. Ztráta důvěry v bu- doucnost ie samozřejmě jedním z faktorů, který zapřičiňuje roz-.vyprávéni" historie. Ale zde je vsázce mnohem více než jen historie nikam nevede". Musíme rozvíjet institucionální analýzu dvojznačného charakteru modernity. V rámci toho musíme napravit i některá omezeni klasických sociologických stanovisek, ta omezení, která ovlivňuji sociologické myšlení až do soucí Sociologie a modernita 3 mnohostranný vědní obor a jakékoli bé zobecněni o nijako celku je problematické. Lze troce sdílené koncepce, které částečně čer-okračujíciho vlivu klasické sociální teorie na sociologii ideni uspokojivé analýzy moderních institucí. První ká inštitucionálni d modernity, druhá má co do činěni „společnosti" a třetí souvisí s vazba-> 0 věděním .; charakteristikami moderniry, ke k to věděni vztahuje. i význačných teoretických tradic v sociologii, včetně , které pocházejí ze spisů Marxe, Durkheima a Webera, usilovala p'• .in-modernity o nalezení celkové pře- rld Military and Social rid Priorities, 1983). 18 važující dynamiky transformace. Pro autory ovlivněné Marxem je hlavní transformativní silou utvářející svět kapitalismus. S úpadkem feudalismu je zemědělská produkce, založená na lokálním panství, nahrazena produkcí pro národní a mezinárodní trh}-, v jejichž podmínkách se stávají zbožím nejen neomezeně různorodé materiální statky, ale také lidská pracovní síla. Vznikající sociální řád modernity je kapitalistický jak svým ekonomi systémem, tak ostatními institucemi. Neklidný a pohvbliw charakter modernity je vysvětlován jako výsledek cyklu investi. zisk — investice, který ve spojení s celkovou tendencí kle míry zisku způsobuje stálý tlak na expanzi systému. Tento názor byl kritizován Durkheimem i Weberem, kteří pomohli iniciovat protichůdné interpretace, jež silně ovlivnil' slednou sociologickou analýzu. Durkheim, v duchu tradičního pohledu Saint-Simonova, viděl povahu moderních instituci zejména v důsledcích industrialismu. Pro Durkheima není centrálním prvkem vznikajícího průmyslového řádu kapitalistická soutěž, a některé z charakteristik, na něž Marx kladl velký di považoval za okrajové a přechodné. Rychle se měnící charakter moderního společenského života nepramení hlavně z kapr mu, ale z podněcujícího impulzu složité dělby práce, po>.: robu k lidským potřebám prostřednictvím průmyslového vyk tbvání přírody. Nežijeme v kapitalistickém, ale v průmyslovém řádu. Weber spíše než o existenci průmyslového řádu mluvii pitalismu" , ale v některých klíčových ohledech byl jeho i bližší Durkheimovi než Marxovi. „Racionální kapitalismu? jej charakterizuje Weber, zahrnuje ekonomický mechanismus specifikovaný Marxem, včetně přeměny námezdní práce ve zboží. Nicménč „kapitalismus" v jeho použití znamená něco zceia ji ného než pojem, který používá Marx ve svých spisech, jehc čovým aspektem je „racionalizace", jak je vyjádřena v technice a organizaci lidských činnosti, zejména v podobě byrokr. Žijeme nyní v kapitalistickém řádu? Je industrialismus d< nantní silou vytvářející instituce modernity? Neměli byehor jako na hlavni charakteristiku raději podívat na racionalizovanou kontrolu informací? Pokusím se objasnit, že tyto otázl zodpovídat v rtíto formě — tím chci říci, že bychom je neměli 19 ' važovat za vzájemné se vylučující charakteristiky. Modernita, jak předpokládám, je na úrovni institucí mnohorozměrná a každý z prvků specifikovaných v těchto různých tradicích hraje určitou roli. 2. Ve většině sociologických koncepcí zaujímá ústřední postavení pojem „společnost". „Společnost" je samozřejmě nejednoznačný pojem, který se týká jak „sociálního sdružování" v jeho rodové podobě, tak určitého systému sociálních vztahů. Soustřeďuji se zde pouze na druhé užití pojmu, které ve své základní podobě zcela jistě figuruje ve všech hlavních sociologických perspektivách. Marxističtí autoři sice někdy dávají přednost termínu „sociální formace" před termínem „společnost", i jejich pojetí společnosti však má podobu „ohraničeného systému". V ncmarxisrických koncepcích, zvláště v těch, jež jsou ovlivněny Durkheimem, je pojem společnost svázán se samotnou definicí sociologie jako takové. Obvyklá definice sociologie, jíž začíná každá učebnice — „sociologie je věda o lidských společnostech" nebo „sociologie zkoumá moderní společnosti" — toto stanovisko potvrzuje zcela jasně. Jen málokdo ze současných autorů, pokud vůbec někdo, následuje Durkheima v představě společnosti jako téměř mystické záležitosti, jako určitého druhu nad-existen-/. jednotliví členové projevuji hlubokou úctu. Ale prvotnost „společnosti" jako ústředního pojmu sociologie je široce přijata. Proč máme mít výhrady k pojmu společnost, tak jak se běžné používá v sociologickém myšlení? Jsou pro to dva důvody. 1 když ti autoři, kteří pohlížejí na sociologii jako na zkoumáni „společností", to výslovné neuvádějí, mají na mysli společnosti spojené s modernitou. Při tvorbě koncepcí společnosti uvažují o zcela jasně ohraničených systémech, jež mají vlastní vnitřní jednotu. Dnes, v tomto pojetí, se „společnost" týká národních států. Sociolog hovořící o konkrétní společnosti může sice používat termíny „národ" nebo „země", avšak jen výjimečné je teoretické analýze podroben charakter národního státu. Při vysvětlování povahy moderních společností musíme brát v úvahu specifické charakteristiky národního státu jako typu sociální pospolitosti, která se zásadně liší od předmodernich států. Druhý důvod se týká určitých teoretických interpretací, které byly úzce spojeny s pojmem společnosti. Jednu z nejvlivnějších 20 interpretací vytvořil Talcott Parsons.10 Podle Parsonse je nejdůležitějším cílem sociologie znovu vyřešit „problém řádu". Problém řádu je klíčový pro interpretaci provázanosti sociálních systémů, protože je definován jako otázka integrace — co drží systém pohromadě s ohledem na dělení zájmů, které „staví všechny proti všem". Nemyslím si, že je užitečné uvažovat o sociálních systémech tímto způsobem." Otázku řádu bychom měli přeformulovat takto: jak je možné, že sociální systémy „spojují" čas a prostor. Problém řádu je zde chápán jako problém časoprostorového rozpojeni — podmínek, za kterých jsou čas a prostor organizovány tak spojovaly přítomnost a nepřítomnost. Tento problém se koncepčně liší od pojetí „provázanosti" sociálních systémů. V některých ohledech se moderní společnosti (národní státy) bezpochyby vyznačují jasně definovanou provázaností. Ale všechny takové společnosti jsou zároveň propleteny vazbami a spojeními, které křižují sociálně-politický systém státu a kulturní řád „národa". Žádné předmoderní společnosti nebyly ve skutečnosti tak jasné provázány jako moderní národní státy. Agrární civilizace „hranice" ve významu, jaký dnes tomuto pojmu přisuzují ge( fové, avšak menší zemědělské pospolitosti a lovecké i sběračské společnosti se obvykle prolínaly s okolními skupinami a ne územními celky v tom smyslu, v jakém jimi jsou dnešní společnosti založené na státu. V podmínkách modernity je úroveň časoprostorového rozpojení mnohem větší než i v těch nejvyspělejších agrárních civ; cích. Jde ale o víc než o prosté rozšíření schopnosti sociálních systémů spojovat čas a prostor. K tomu, abychom mohli vyr některé význačné rysy modernity jako celku, musíme bJou prozkoumat, jak jsou moderní instituce „situovány" v čase a prostoru. 3. V různých, i dosti odlišných, formách myšlení byla sociologie chápána jako obor produkující vědění o moderním sociálním životě, které může být použito k předvídání a řízení. Toto téma '"Talcott Parsons, The Social System (Glencoe, 111.: Free Press. 1951). " Důvody pro ip jsem rozvinul v Constitution of Society. 21 r má dvě hlavní podoby. V první se předpokládá, že sociologie poskytuje informace o sociálním živote, které umožňují určitou kontrolu sociálních institucí podobným způsobem, jak je tomu ve fyzikálních vědách ve vztahu k přírodě. Předpokládá se, že sociologické vědění je v účelovém vztahu k sociálnímu světu, jehož se týká; takové vědění může být využito technickým způsobem k zásahům do společenského života. Ostatní autoři, včetně Marxe (nebo alespoň Marxe podle některých interpretací), zaujímají jiné stanovisko. Pro ně je klíčová myšlenka „využívat historii k vytváření historie": poznatky společenské vědy nemohou být pouze aplikovány na nehybnou předmětnou oblast, ale musí být filtrovány sebeporozuměním sociálních aktérů. Tento pohled je nepopiratelně vytříbenější než ostatní, ale je stále ještě neadekvátní, protože jeho koncepce reflexivity je příliš jednoduchá. Vztah mezi sociologií a její předmětnou oblastí — jednáním lidských bytostí v podmínkách modernity— musí být chápán jinak, a to prizmatem „dvojí hermeneutiky".12 Vývoj sociologického vědění parazituje na pojmech laických aktérů; pojmy zakotvené v metajazycích sociálních věd na druhé straně běžně a opakovaně vstupují do světa jednání, které měly původně popsal .1 vysvětlit. To ale není přímá cesta k průhlednému sociálnímu světu. Sociologické vedeni se začleňuje do a vyčleňuje ze světa sociálního života a rekonstruuje při tom jak sebe, tak tento svět jako nedílnou část tohoto pro. je model reflexivity, ale ne takový, ve kterém vedle sebe existuje hromadění sociologického vědění na jedné straně a na straně druhé stale rozsáhlejší řízení sociálního rozvoje. Sociologie "lečenské vědy, které se zabývají současnými lidskými bytostmi) nerozvíjí kumulativní vědění shodným způsobem jako přírodní vědy. Naopak, „zavádění" sociologických pojmů nebo sociologických tvrzení do sociálního světa není procesem, kte-liyt snadno usměrňován buď těmi, kteří je navrhují, nebo dokonce mocenskými skupinami či vjádmmi úřady. Praktický dopad společenské vědy a sociologických teorií je nicméně ob- chooy Giddens, New Rules of Sociological Method (London: Hutchinson, Constitution of Society. rovský a sociologické koncepce a poznatky jsou konstituti\ způsobem součástí toho, zo je modernita. Význam tohoto bodu rozvinu konkrétněji níže. Máme-li odpovídajícím způsobem pochopit povahu modernity, musíme se, jak zdůrazňuji, vymanit z existujících sociologických perspektiv v každém ze zmíněných ohledů. Musíme vysvětlit zcela neobvyklou dynamiku a globalizující rozsah moderních institucí a vysvětlit podstatu jejich nespojitostí s tradičními kulturami. K charakterizaci těchto institucí se dostanu později, zejména položením otázky: Co je zdrojem dynamické povahy modernity? Při formulování odpovědí lze rozlišit několik skupin prvků, jež se všechny týkají jak dynamického, tak „celosvětového" charakteru moderních institucí. Dynamika modernity se odvozuje z odděleni času a prostoru a jejích opětovného spojování ve formách, které umožňu časoprostorové „zónování" sociálního života; z vyvázáni sex nich systémů (což je jev, který je úzce spojen s faktory púsoi mi při oddělování času a prostoru); a z reflexivního uspoř-: a přeuspořádáni sociálních vztahů s ohledem na stálé vstu ní ovlivňující jednání jednodivců a skupin. Budu detailně (což bude zahrnovat úvodní pohled na podstatu dvV a začnu otázkou uspořádání času a prostoru. Modernita, čas a prostor Abychom porozuměli bytostným vazbám mezi modem a transformací času a prostoru, musíme začít načrtnutiu i <.-rých rozdílů oproti časoprostorovým vztahům v předmoderním světě. Všechny předmoderní kultury měly způsoby pour Kalendář byl například stejné významným rysem agrárních jako objev písma. Ale počítání času, které bylo základem k.i denního života, spojovalo — jistě pro většinu populace — s místem a bylo obvykie nepřesné a proměnlivé. Nikdo ne určit denní dobu bez odkazu k dalším sociálnč-prostorcv zatelům: „kdy"»byio téměř vždy spojeno s „kde" nebo zti 23 s pravidelnými přírodními úkazy. Vynález mechanických hodin a jejich všeobecné rozšíření (jev, který začíná již od konce 18. století) měly klíčový význam pro oddělení času od prostoru. Hodiny vyjadřovaly jednotný rozměr „prázdného času", kvantifikovaný způsobem, který umožnil přesné označení „zón" dne (například „pracovního dne")." Cas byl nadále spojován s prostorem (a místem), a to až do doliv, kdy se jednotnost měřeni času mechanickými hodinami dostala do souladu s jednotností v sociální organizaci času. Tento posun se kryl s rozšířením modernity a byl završen až v tomto století. Jedním z jeho hlavních aspektu je celosvětová standardizace kalendářů. Každý se dnes řídí stejným kalendářním systémem, například příchod „roku 2000" se očekává jako celosvětová událost. Různé „Nové roky" nadále existují vedle sebe, ale jsou podraženy způsobu datování, který se stal univerzálním pro všechny záměry a účely. Druhým aspektem je standardizace času mezi oblastmi. Ješté na sklonku 19. století měla různá území v jednom státě obvykle různé „časy" a mezi jednotlivými státy byla situace ještě chaotičtější." Podmínkou pro „vyprázdnění prostoru1" je z velké části „vyprázdnění času", a je proto prioritní příčinou. Koordinace časuje proto, jak vysvětlím později, základem kontroly prostoru. Vývoj „prázdného prostoru" může být pochopen jako oddělení prostoru od místa. Je důležité zdůraznit rozdíl mezi těmito dvěma pojmy, protože jsou často používány více méně jako synonyma. „Místo" lze nejlépe vyjádřit pomocí představy místního dějiště, které odkazuje k fyzickému rámci sociální činnosti v její geografické situovanosti." V předmoderních společnostech se místo a prostor z velké části shodují, neboť prostorové dimenze sociálního života jsou pro většinu obyvatelstva a ve většině ohledů určovány „přítomností" — místními aktivitami. Vzestup mo- " Eviatar Zerubavcl, Hidden Rhythms: Schedules and Calendars in Social Life (Chicago: University of Chicago Press, 1981). " Stephen Kern, The Culture of Time and Space 1880-1918 (London: Weiden- iekl, 1983). " Giddens, The Constitution of Society. 24 dernity stále více a více odtrhuje prostor od místa, a to tím, že podporuje vztahy mezi „nepřítomnými" druhými, kteří jsou místně vzdáleni od situací bezprostřední interakce. V podmínkách modernity se místo stává v rostoucí míicfantasmagoric to znamená, že místa dění jsou zcela prostoupena a formo' sociálními vlivy, které jsou od nich značně vzdáleny. To, co strukturuje místo dění, není to, co je přítomno na scén telná forma" místa dění ukrývá vzdálené vztahy, které ui ho povahu. Vymknutí prostoru z místa není, jako tomu bylo v při; •. su, úzce spojeno se vznikem jednotného způsobu měření. Prostředky spolehlivého dělení prostoru byly vždy snadněji dostupne než prostředky vytváření jednotných měřítek času. R< „prázdného prostoru" je spojen především se dvěma skupinami faktorů: jednak s faktory, které umožňují znázornění prostor i vztahu k privilegovanému místu, které tvoři určité východi a dále těmi, které umožňují zaměnitelnost různých prostorových jednotek. Nezbytnou základnou pro uplatnění vlivu obou skupin faktorů bylo „objevení" „vzdálených" oblastí světa západními cestovateli a badateli. Rozvinuté mapování světa, které vedlo k vytvoření univerzálních map, v nichž perspektiva hrála při znázornění zeměpisné polohy a formy malou roli, učinilo prostor „nezávislým" na určitém místě nebo oblasti. Oddělení času od prostoru by se nemělo nahlížet jako jednosměrný rozvoj, v němž nejsou žádné zvraty nebo kter\ sáhující. Jako všechny vývojové trendy má naopak dialektické rysy, vyvolávající protikladné charakteristiky. Odděleni času od prostoru mimo to poskytuje základ pro jejich přeskupeni ve vztahu k sociální činnosti. To lze jednoduše demonstrovat na při du jízdního řádu. Jízdní řád může na první pohled vypadat jako pouhá časová stupnice. Je to však prostředek časopro: uspořádávání, označující čas a místo příjezdu vlaků. V této formě umožňuje komplexní koordinaci vlaků, cestujících a nákladů napříč velkými úseky časoprostoru. Proč je oddělení Času a prostoru pro extrémní dynamiku modernity tak důležité? Za prvé je to prvotní podmínka procesu vyvázání, který budu analyzovatiále. Oddělení času a prostoru a jejich zformován 25 f standardních „prázdnych" dimenzí rozbíjí spojení mezi sociální činností a její „vázaností" na zvláštnosti kontextu přítomnosti. Vyvázané instituce významně rozšiřují rozsah časoprostorového rozpojení, ale dosažení tohoto účinku závisí na koordinaci času a prostoru. Tento jev otevírá mnohostranné možnosti změny tím, že osvobozuje od omezení místními zvyky a praktikami. Za druhé poskytuje usměrňující mechanismus pro příznačný rys moderního sociálního života — racionalizovanou organizaci. Organizace (včetně moderních států) mohou někdy být spíše statické, nehybné, což je vlastnost, kterou Weber spojoval s byrokracií. Obwkle jsou však dynamické, což je výrazně odlišuje od predmoderního uspořádání. Moderní organizace jsou schopny spojovat lokální a globální způsobem, který by byl v tradičnějších společnostech nemyslitelný, a touto schopnosti ovlivňují životy mnoha miliónů lidi. Za třetí, radikální historicita spojená s modernitou závisí na způsobech „proniknutí" do času a prostoru, které byly předchozím civilizacím nedostupné. „Historie", jako systematické osvojování minulosti, které by melo pomoci tvarovat budoucnost, dostala první podstatný stimul se vznikem raných agrárních států. Rozvoj moderních institucí však dal tomuto procesu podstatně v podnět Standardizovaný kalendář, který je nyní obecně uznávam, umožňuje osvojení jednotné minulosti, jakkoli tato i orie" může být předmětem protichůdných interpretací. Na-iledera na celkové zmapování světa, které se dnes bere jako samozřejmost, se jednotná minulost stává celosvětovou; čas ,\ prostor jsou znovu spojovány, aby utvořily skutečné světový historicky rámec jednaní a zkušenosti. Vyvázání Nyní mi dovolte, abych pokračoval a zabýval se problémem vyvázání sociálních systémů. Vyvázáním myslím „vytržení" sociálních vztahů z místních kontextů interakce i jejich restrukturaci v neomezených časoprostorových rozpětích. 26 Sociologové často diskutují o přechodu od tradičního k modernímu světu pomocí pojmů „diferenciace" nebo „funkční specializace". Pohyb od malých systémů k agrárním civilizacím a potom k moderním společnostem může být podle tohoto pohledu chápán jako proces postupující vnitřní diverzifikace. Proti tomuto stanovisku mohou být vzneseny různé námitky. Je obvykle spojeno s evolučním názorem, nebere na zřetel „problém rozhraničc-ní" v analýze společenských systémů a často je odvozeno z funkcionalistických představ." Pro tuto diskusi je ale důležitější fakt, že se uspokojivým způsobem nezaměřuje na problém rozpojení času a prostoru. Pojmy diferenciace nebo funkční specia:: nejsou vhodné pro zachycení fenoménu vymezování času a prostoru sociálními systémy. Představa vyvolaná pojmem vj lépe zachytit měnící se svazek času a prostoru, který má zasadí znám pro sociální změnu obecné a pro povahu modernity zvláště. Chci odlišit dva typy vyvažujících mechanismů, vnitrné S| ných s rozvojem moderních sociálních institucí. První z nich juji s tvorbou symbolických znaků; druhý budu nazývat ustavením expertních systémů. Symbolickými znaky míním prostředky styku, které se mohou „šířit" bez ohledu na specifické charakteristiky jednotlivců nebo skupin, kteří je používají v kterémkoli styčném bodě. Lze r několik různých druhů symbolických znaků, jako například prostředky politické legitimity; já se zde soustředím na symboliku peněz. Podstata peněz byla v sociologii široce diskutována a je samozřejmě stále předmětem zájmu ekonomie. Ve svých raných spisech Marx mluvil o penězích jako o „univerzální děvce", směnném prostředku, který neguje obsah zboží či služeb ti nahrazuje neosobním standardem. Peníze umožňují výmčni hokbli za cokoli bez ohledu na to, zda různé druhy zboží jemně sdílejí nějaké podstatné vlastnosti. Marxovy kritickí pomínky k penězům nastiňují jeho pozdější rozlišeni mezi :" Kritika funkcionalismu viz Anthony Giddens, „Functionaiism: »pres v Giddens, Studies in Social and Political Theory (London: Hutchins 27 užitnou hodnotou a směnnou hodnotou. Peníze umožňují zevšeobecnění druhého z těchto aspektu právě proto, že mohou hrát úlohu „čistého zboží".17 Vysvětlení vztahů mezi penězi a modernitou, které jde dále a je propracovanější, však podal až Georg Simmel." Vrátím se k tomu později, neboť ve svém výkladu se budu zabývat penězi jako vyvažujícím mechanismem. Prozatím lze poznamenat, že výkladem sociálního charakteru peněz se v nedávné době zčásti zabývali Talcott Parsons a Niklas Luhmann. Parsons je v tomto směru rozhodujícím autorem. Podle něho jsou peníze v moderních společnostech jedním z několika typů „cirkulujících prostředků", mezi něž dále patří moc a jazyk. Ačkoliv přístupy Parsonse a Luhmanna mají určitou podobnost s tím, co budu vykládat dále, nesouhlasím s rámcem jejich analýz. Ani moc, ani jazyk nejsou srovnatelné s penězi nebo jinými vyvažujícími mechanismy. Moc a užíváni jazyka jsou bytostnými rysy sociálního jednání na velmi všeobecné rovině, nejsou jeho specifickými sociálními formami. Co jsou peníze? V odpovědi na tuto otázku se ekonomové nikdy nedokázali shodnout. Nejlepší východisko pravděpodobně nabízejí Kcynesovy spisy. Keynes klade hlavní důraz mimo jiné na zvláštní charakter peněz, jehož přesnou analýzou se jeho práce odlišuje od těch verzí neoklasického ekonomického myšlení, ve kterých, jak uvádí Leon Walras, „peníze neexistují"."Keynes20 v první řadě činí rozdíl mezi penězi jako zúčtovací formou*1 .1 vlastními penězi." Ve svých raných formách jsou peníze ztotožňovány s dluhem. „Zbožní forma peněz" představuje první krok v transformaci směnného hospodářství na peněžní ekonomiku. : Karl Marx, Grundrisse (Harmondsworth: Penguin, 1973), s. 141, 145, 166-167. Německy Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie. Rehentwurf '—1858. Anhang 1850-1859 (Berlin: Dietz Verlag, 1953). Cesky Ruiopi-• tnir.drisse". Ekonomické rukopisy z let 1857-1859, 3 svazky (Praha: Svobo-1974 a 1977). Citované pasáže viz sv. 1 (1971), s. 125,129,159,181. " Georg Siminel, The Philosophy of Money (London: Routlcdgc, 1978), Německy Philosophie des Geldes (Leipzig: Dunckcr und Humblot, 1900). '* Leon Walras, Elements of Pure Economics (London: Allen and Unwin, 1965). ■ 1 Keynes, A Treatise on Money (London: Macmillan, 1930). "'V Keynesové anglické terminologii -money of account". (Pozn. pŕekl.) ^V Keynesové anglické terminologii ..money proper". iPozn. pŕekl.) 28 Základní podnět k tomuto přechodu se objevuje tehdy, když forma zboží může být při vyrovnání závazků nahrazena uznáním dluhu. Toto „spontánní uznání dluhu" může být vystaveno bankou a představuje „bankovní peníze". Bankovní peníze znamenají uznání soukromého dluhu až do doby, než dojde k širokému rozšíření této formy. Tento posun k formě vlastních peněz je spojen se zásahy státu, jenž působí jako záruka jejich hodnoty. Pouze stát (zde mám na mysli moderní národní stát) je s to transformovat transakce se soukromými dluhy do podoby standardních platebních prostředků — jinými slovy uvést „dal" a „má dáti" do souladu s ohledem na nekonečný počet možných transakcí. Peníze ve své rozvinuté formě jsou definovány především v pojmech úvěru a dluhu, které se podílejí na široce rozšířeném směňování. Z tohoto důvodu Keynes peníze úzce vztahuje k času jsou způsobem odložení, časového posunutí za předpoklad' umožňují spojeni mezi úvěrem a závazky v situaci, kdy bezpres ní výměna produktů není možná. Lze pak říci, že peníze jsou prostředkem vymezování času, který vytrhává transakce z určitého prostředí směny. Přesněji řečeno, a s ohledem na již dříve ux-edene pojmy, to znamená, že peníze se stávají prostředkem časopros" vého rozpojení. Peníze umožňuji transakce mezi aktéry, kteří jsou od sebe značně odděleni jak v čase, tak v prostoru. Prostorové vislosti peněz dobře charakterizoval Simmel, který říká: Úloha peněz je spojena s prostorovou vzdáleností mezi jednotlivcem a jeho statkem... Jen za předpokladu, že zisk podniku získá formu, kteří být snadno převedena na jiné místo, zajišťuje majetku a jeho viastn prostřednictvím jejich prostorového oddělení, vysokou míru ner-v jinými slovy, sebepuhyb... Sila penéz v překlenování vzdálenost: vlastníkovi a jeho statkům, aby existovali daleko od sebe a mohli sledová: své záměry mnohem lépe než v situaci, kdy vlastník a statky byli v přímen jemném vztahu a kdy každý ekonomický akt byl také osobním akl Vyvázanost, kterou poskytuje moderní peněžní ekonom mnohem větší než v jakékoliv předmoderní civilizaci, v " Viz Alvaro Cencini, Money, Income and Time (London: Pinter, 1988). " Simmel, Philosophy of Money, s. 332—333. 29 stovaly peníze. Dokonce ani v těch nejrozvinutějších monetárních systémech předmoderního období, jako například v Římské říši, nebylo ve formě ražených mincí dosaženo toho stavu, který Keynes nazývá zbožní formou peněz. Dnes „vlastní peníze" ztrácejí formu prostředku a jsou představovány čistými informacemi v podobě ukazatelů uvedených na počítačových sjetinách. Je chybné chápat peníze metaforicky jako cirkulující prostředek, jak to činí Parsons. Peníze jako mince či platidlo obíhají, avšak v moderních ekonomikách nemá převážná většina peněžních transakcí tuto formu. Cencini zdůrazňuje, že běžné představy o tom, že peníze „obíhají", což pak může být charakterizováno jako „toky", jsou zásadně chybné.2 Kdyby peníze tekly například jako voda, mohl by jejich obéh byt přímo vyjadřován v čase. Pak by platila závislost —■ čím větší je rychlost oběhu, tím menší by mohl být potřebný proud pro stejný objem za jednotku času. V případě peněz by to znamenalo, že částka, která by byla nezbytná pro provedení určité transakce, by byla přímo úměrná rychlosti oběhu. Ale to je nesmysl, neboť nelze říci, že platba sto liber by mohla být provedena s padesáti či deseti librami. Peníze se netykají času (či přesněji časoprostoru) jako tok, ale jako prostředek vymezeni časoprostoru, a to tím, že spojují daný okamži-.iv s jiným vzdálenějším stavem, přítomnost s nepřítomností. Řečeno slovy R. S. Sayersc „žádný statek není jako prostředek výmeny v pohybu, s výjimkou okamžiku převodu z jednoho vlastnictví do jiného, při realizaci nějaké transakce".21 Peníze jsou příkladem vyvažujícího mechanismu spojeného s modernitou. Nebudu se pokoušet podrobněji analyzovat podstatný přínos rozvinuté peněžní ekonomiky pro charakter moderních institucí. „Vlastní peníze" jsou samozřejmé neoddělitelnou součásti moderního sociálního života a take specifickým symbolickým znakem. Mají zásadní význam pro vyvažování moderní ekonomické aktivity. Nejcharakterističtější formou vyvažování v moderní době jsou například kapitalistické trhy (včetně peněžních trhu), které již od svých počátků mají mezinárodní dimenzi. Cencini, Money, Income and Time. Monetary Though! and Monetary Policy- in England", Economic Journal, prosince 1960; citovaný v Cencini, Money, Income and Time, s. 71. 30 „Vlastní peníze" jsou nezbytné pro oddělené, vzdálené transakce, které s nimi počítají. Mají také, jak uvádí Simmel, zásadní význam pro povahu vlastnictví a osamostatněni ekonomické činnosti. Všechny vyvažující mechanismy, jak symbolické znaky, tak expertní systémy, spočívají na důvěře. Důvěra je proto do instimcí modernity začleněna principiálním způsobem. Není však vtělena do jednotlivců, ale do abstraktních forem. Kdokoliv používá peněžní znaky, činí tak za předpokladu, že ostatní, které nikdy nepotká, ctí jejich hodnotu. Důvěra je vkládána do peněz jako takových, ne do osoby, se kterou jsou prováděny určité trans O obecné povaze důvěry budu pojednávat později. Soustředíme-li se nyní na problém peněz, lze poznamenat, že vazby mezi penězi a důvěrou vymezil a analyzoval Simmel. Podobné js nes spojuje důvěru v peněžní transakce s „důvěrou vereine? vládu, která za ně vydává záruky". Simmel rozlišuje mezi důvěřováním v peníze a ..slabým induktivním věděním", které je obsaženo v řadě transakci zaměř« na budoucnost. Jestliže by farmář či íarmářka nevěřili, že jim pole příští rok přinese úrodu obilí, určité by nezasev v peníze obsahuje více než možnost spolehlivě vypočítat podobnost budoucích událostí. Jak uvádí Simmel. důvěra existuje tehdy, „včříme-li" někomu nebo nějakému principu. ..Vak je pocit, že mezi naší ideou o bytí a bytím samotným exi určité spojení a jednota, že naše pojetí bytí se vyznačuje jistou konzistenci, pocitem jistoty a nedostatkem odporu při podřízení ega tomuto pojetí, které se může zakládat na určitých příčinách, ale není jimi vysvětleno".27 Krátce řečeno, důvěra je forma při které důvěřování, jež je vkládáno do pravděpodobnéh-slcdku, vyjadřuje spíše závazek k něčemu než jeho kogxul rozumění. Jak uvedu později, podoby důvěry v moderní ins: spočívají vskutku na vágním a dílčím porozumění jejich „/.nalos ní základné". Podívejme se nyní na povahu expertních systémů. Expei systémy rozumím realizované technické systémy nebo od; expertizy, jež organizuji velké oblasti fyzického a sociálního ;: Simmel, Philtsophy of Money, s. 179. 31 r středí, ve kterém dnes žijeme."* Většina laiků se radí s „odborníky" — právníky, architekty, lékaři atd. — jen občas a nepravidelně. Avšak systémy, do kterých je vědění expertů integrováno, ovlivňují mnoho aspektů toho, co činíme nepřetržitě. Už tím, že sedím ve svém domě, jsem zahrnut do expertního systému, či rady systémů, na které se spoléhám. Nemám obavu z chůze po schodech ve svém obydlí, i když si uvědomuji, že by se mohly zřítit. Nemám příliš ponětí o zásadách, jimiž se architekti a stavitelé řídí při projektování a stavbě domu, ale přesto „věřím" tomu, co udělali. Moje „víra" se nevztahuje ani tak na ně, i když musím důvěřovat jejich kompetenci, jako spíše na hodnověrnost expertního vědění, které používají — tedy na něco, co sám obvykle nemohu vyčerpávajícím způsobem kontrolovat. Když vycházím z domu a nastupuji do auta, vstupuji do prostředí, které je skrz naskrz proniknuto expertním věděním — to zahrnuje design a konstrukci automobilů, dálnice, mimoúrovňové křižovatky, semafory a mnoho dalších věd. Každý ví, že řízení auta je nebezpečná činnost, obsahující v sobě možnost nehody. Rozhod-nu-li se, že pojedu autem, přijímám toto riziko, ale spoléhám se na výše uvedený expertní rámec, ktery zaručuje, že toto riziko je co nejvíce minimalizováno. Mám velmi malé vědomosti o tom, jak auto funguje, a sám mohu provádět pouze drobné opravy, pokud se néco pokazí. Mám jen minimální znalosti o technickém postupu stavby silnic, udržování jejich povrchu nebo o počítačích, které pomáhají řídit pohyb dopravy. Když zaparkuji auto na letišti a nastoupím do letadla, vstoupím do jiných expertních systémů, o nichž mám rovněž velmi nedokonalé technické znalosti. Expertní systémy jsou vyvažujícími mechanismy proto, že stejné jako symbolické znaky vytlačuji sociální vztahy z jejich bezprostředního kontextu. Oba typy vyvažujícího mechanismu předpokládají, avšak také urychlují, oddělování času od prostoru jako podmínku časoprostorového rozpojení, které uvádějí do života. Expertní systém vyvažuje stejným způsobem jako symbolické znaky, a to tak, že „zaručuje" očekávání napříč rozpojeným časoprostorem. Tohoto „rozpínání" sociálních systémů je dosahováno •' Eliot Frciiison, Professional Powers: J Study in the Institutionalization of Formal tdge (Chicago: University of Chicago Press, 1986). 32 prostřednictvím neosobní povahy testů používaných k hodnoceni technického vědění a prostřednictvím veřejné kritiky (na které je produkce technického vědění založena), které se používá ke kontrole jeho formy. Opětovně zdůrazňuji, že důvěra laika v expertní systémy nezávisí ani tak na plném proniknutí do těchto procesů, ani na schopnostech zvládnutí toho védění, které tyto systémy plodí. Důvěra je nevyhnutelně součástí „víry". Toto tvrzení by nemělo být příliš zjednodušováno. Určitý prvek Símmelova „slabého induktivního vědění" je v důvěře, kterou laičtí aktéři vkládají v expertní systémy, bezpochyby velmi často přítomen. „Víra" v expertní systémy obsahuje určitý pragmatický prvek založený na zkušenosti, že takové systémy fungují tak, jak se o nich předpokládá. Kromě toho existují řídící orgány stojící nad profesními asociacemi, jejich lem je chránit uživatele expertních systémů — tedy orgánv. povolují stroje, dohlížejí na standardy letecké výroby ap. ' ho však nemění skutečnost, že všechny vyvažující rnechanismv předpokládají ve svých důsledcích postoj důvěry. Uvažujme i o tom, jak nejlépe porozumíme pojmu důvérv a iaký vztař; důvěra k časoprostorovému rozpojení. Důvěra Pojem „důvěra" se často objevuje v hovorovém jazyce/ Některé významy tohoto pojmu vykazují v širším měřítku podobnost a vyznačují se relativné nepatrnými rozdíly. Osoba, která zdi le řekne „Věřím, že tvá záležitost dobře dopadne", tira obvykle nemyslí víc než „Doufám, že tvá záležitost dobře dopadne" — kolivzde „věřit" je poněkud silnější výraz než „doufat", které znamená spíše „doufám a nemám důvod pochybovat".'" Zde je p " V následující diskusi se opírím o mizne nepublikované texty o důvěře. Ictei poskytla D. Bordenová. Její myšlenky měly podstatný vliv na oáz jsem rozpracoval v této kapitole a také v knize jako celku. WV češtině jsme zvolili poněkud jiný přiklad, než jaký je v ar.-. Gíddcnsovo srovnání slov „věřit" a „doufat" se samozřejmé týká angli zn. red.) 33 ostoj viry či spolehlivosti, který do důvěry vstupuje již významnějším způsobem. Když někdo řekne „Důvěřuji panu X, že se bude chovat tímto způsobem", je toto vyjádření důraznější, i když se příliš neliší od toho, co jsme nazvali „slabým induktivním věděním". Je všeobecně uznáno, že pan X se bude v daných situacích chovat podle odpovídajících okolností. Tyto slovní obraty ale nejsou nijak zvlášť zajímavé pro otázky, o kterých diskutujeme, protože se netýkají sociálních vztahů, které zahrnují důvěru. Nevztahují se k systémům reprodukujícím důvěru, nýbrž jsou označeními, která se týkají chování druhých —jednotlivec není vyzýván k tomu, aby projevoval tuto „víru", kterou důvěra v hlubším významu obsahuje. „Důvěra" je v Oxfordském slovníku anglického jazyka definována jako „důvěřivost v, nebo spoléhání se na, určitou vlastnost nebo atribut os i včci, čí pravdivost určitého tvrzeni". Tato de- link mm výchozím bodem. „Důvěřivost" a „spoléhání ..k svázány s onou „vírou", o které jsem hovořil nuncia. Luhmann rozlišuje mezi těmito pojmy, které ladem jeho práce o důvěře", avšak uznává, že dúvé- !>jaty. Důvěře, jak říká, bychom měli rozumět ve specifickém vztahu k riziku — okolnosti, která se obrn době." Tento pojem pochází z porozu-že neočekávané výsledky mohou být spíše dů-sledl iktŕt it nebo rozhodnutí než vyjádřením [rody nebo nevyslovených záměrů Boha. to, co bylo dříve chápáno jako štésté-léluje se od kosmologií. Důvěra před-mcu aůvěřivost nikoliv. Jak t se vztahují k očekáváním, která mohou být Podie Luhmanna se důvěřivost ust and Pevxr (Chichester. Wiley, 1979); Luhmann, _Fa- . Trast: Problems and Alternatives", v Diego Gambetta, B/KM Relations (Oxford: Blackwell. li našlo cestu do anglického jazyka v 17. století a po-nimořnického výrazu snamenijtriho do- 34 vztahuje víceméně k samozřejmému stanovisku, že známé věci zůstanou tak, jak jsou: „Normální je důvěřovat. Věříte, že vaše očekávání nebudou zklamána: že politici se pokusí zabránit válce, že se auta neporouchají nebo znenadání nc-sjedou ze silnice a nenarazí na vás při vaší odpolední nedělní procházce. Nemůžete žít, aniž si vytváříte očekávání o nahodilých událostech, a víceméně nesmíte brát v úvahu možnost zklamání. Nepočítáte s nim, protože je málo pravděpodobné, ale také proto, že nevíte, co jiného by se dalo dělat. Alternativou by byl život v neustálé nejistotě a zřeknuti se očekávání, aniž bychom je mohli něčím nahradit.31 Podle Luhmanna tam, kde existuje důvěra, se alternativy rodí vědomě v myslích jednodivců rozhodujících se o určitém směru svého jednání. Ten, kco koupí ojeté auto namísto nového, riskuje koupi braku. Někdo jiný důvěřuje prodavači nebo bere v úvahu pověst firmy, aby se tak vyvaroval takové okolnosti. Jednot! který neuvažuje o alternativách, je v situaci důvěřivosti, zatímco ten, kdo rozpoznává alternativy a chce čelit známym jedná v důvěře. V situaci důvěřivosti reaguje osoba na zklamání tím, že obviňuje jiné. V podmínkách důvěry musí člověk vzít vinu sám na sebe a může jen litovat, že v někoho nebo v něco vkládal důvěru. Rozdíl mezi důvěrou a důvěřivosti závisí na tom je možnost zklamání ovlivněna vlastním předchozím chov: člověka a tedy s tím souvisejícím rozlišením mezi rizikem a nebezpečím. Protože pojem rizika se objevil poměrně nedávno, mnívá se Luhmann, že možnost oddělení rizika a nebezpc nutně odvozena ze sociálních charakteristik modernity. V statě to pramení z pochopeni faktu, že většina nahodil) lostí, které ovlivňuji činnost člověka, je vytvořena spíše člověl než dána Bohem nebo přírodou. Luhmannův přístup je důležitý a zaměřuje naši pozornou řadu konceptuálních rozlišení, která je třeba učinit, chceme-:: rozumět důvěře. Nemyslím ným. Jsme vrženi do světa, který je plně ustaven pomocí reflexivně utvářeného vědění a ve kterém si současně nikdy nemůžeme být jisti tím, že kterýkoli z prvků tohoto vědění nebude re Dokonce i filozofové, kteří nejoddaněji hájí nároky védy na jistotu, jako Karl Popper, připouštějí, že „všechny védy spi. pohyblivém písku"." Ve vědě není nic jisté a nic nemůže byt dokázáno, i když nám vědecké úsilí zajišťuje nejspolehlivější informace o světe, na jaké můžeme aspirovat. V srdci světa přisr. dy se modernita vznáší zcela volně. V podmínkách modernity není žádné védéní věděním w rém" smyslu, kde „vědět" znamená být si jistý. To se ni. tak přírodních jako sociálních věd. V případě sociálních věd jde ještě o další aspekty. Zde musíme připomenout dřívější poznatky o reflexivních komponentách sociologie. K celkově neustálenému charakteru empiricky založeného vědění musíme v případě sociálních véd přidat moment „subverzc" pramenící z toho, že společenskovědní diskurz neustále vstupuje ■ Karl Popper, Conjectures and Refutations (London: Routledge, 1962). 41 do kontextů, kterŕ analyzuje. Reflexe, jejíž ŕbrmalizovanou verzí jsou sociálni vědy (specifický druh expertního vedení), má zcela zásadní význam pro reflexivitu modernity jako celku. Vzhledem k úzkému vztahu mezi osvícenstvím a obhajobou rozumem zdůvodněných tvrzení jsou přírodní vědy běžně chápány jako význačné úsilí, které odlišuje moderní pohled od toho, co bylo předtím. Dokonce i ti, kdo dávají přednost interpretative sociologii před sociologií naturalistickou, vidí sociální vědy jako chudého příbuzného přírodních véd, zvláštč s ohledem na rozsah technického rozvoje navazujícího na vědecké objevy. Společenské vědy jsou však do modernity začleněny mnohem hlouběji než přírodní vědy, a to proto, že neustálá revize sociálních praktik ve světle vědění o těchto praktikách je součástí samotné tkáně moderních institucí." Tohoto reflexivního vztahu se účastní všechny sociální vědy, ale sociologie zde má své zvláštní a ústřední místo. Vezměme jako příklad diskurz ekonomie. Pojmy jako „kapitál", „investice", „trhy", „průmysl" a mnoho dalších byly ve svém moderním významu vypracovány jako součást počáteční raze vývoje ekonomie jako specifické disciplíny vznikající v 18. a na počátku 19. století, lyto pojmy a empirické vývody jimi naznačené byly formulo-v.iin v rámci analýzy změn, ke kterým docházelo při vzniku moderních institucí. Ale ryto pojmy nemohly a nebyly odděleny od aktivit a událostí, ke kterým se vztahovaly. Staly se integrální sou-. co je „moderní ekonomický život", zcela od něho neoddělitelnou. Moderní ekonomická aktivita by nebyla tím, čím je, kdyby všichni členové společnosti neovládli tyto a nekonečně mnoho dalších pojmů. Laik nemusí nutné podávat formální definici pojmů, jako je itál" ucho „investice", ale každý, kdo používá bankovní konte', prokazuje skutečné a praktické ovládání téchto pojmů. Tyto pojmy, teorie i na né navazující empirické informace nejsou pouze vhodnými nástroji, díky nimž mohou aktéři porozumět svému chování lépe než prostřednictvím čehokolivjiného. Aktivně utvá-chování a udávají důvody tohoto chování. Neexistuje Constitution of Society, kap. 7. 42 přísné oddělení mezi odbornou literaturou, kterou využívají ekonomové, a těmi texty, které jsou čteny nebo procházejí jinými cestami k zainteresovaným skupinám populace, jako jsou přední podnikatelé, vládní úředníci a veřejnost. Ekonomické prostředí se ve světle těchto vlivů neustále mění, a vytváří tak situaci stálého vzájemného propojení mezi ekonomickým myšlením a aktivitami, ke kterým se toto myšlení vztahuje. Stěžejní postavení sociologie v reflexivitě modernity vyplývá z její role jako nejobecnějšího typu reflexe moderního sociálního života. Posuďme příklad ze „samotného jádra" naturalistické sociologie. Zdá se, že oficiální statistiky publikované vládami, týkající se například velikosti populace, sňatků a rozvodů, zločinnosti a přestupků atd., poskytují prostředky pro přesné studium sociálního života. Pro průkopníky naturalistické sociologie, jakým byl Durkheim, znamenají tyto statistiky tvrdá data, díky nimž mohou být relevantní aspekty moderních společnosti analyzovány přesněji, než kdyby taková data scházela. Oficiální statistiky nicméně nejsou pouhými analytickými charakteristikami sociálního života, ale konstitutivné vstupují zpět do světa, ze kterého byly vzaty či vypočítány. Tvorba oficiálních stati-■ počátku konstitutivní součástí státní moci a také mnoha dalších způsobů sociální organizace. Koordinovaná administrativní kontrola prováděná moderními vládami je neoddělitelná od neu ho monitorování „oficiálních dat", které provozují všechny časné státy. Shromažďování oficiálních statistik je samo reflexivním úsilím, které je prosyceno poznatky sociálních věd, jež je využívaly .>. využívají. Praktická činnost vyšetřujících soudců je napi: kladnou pro sběr statistických údajů o sebevraždách. Při interpretaci příčin či motivů smrtí jsou tito soudci ovlivňovaní p a teoriemi osvětlujícími podstatu sebevražd. Nebylo by vůbec neobvyklé najít soudce, který četl Durkheima. Reflexivita oficiálních statistik však není omezena jen na oblast státu. Kdokoli, kdo v kterékoli západní zemi vstupuj: manželství, ví, že míra rozvodovosti je vysoká (a může také vědět, jakkoli nepřesně a částečně, o demografických rozborech sňatečnosti a rodiny). Znalosti o vysoké míře rozvodovost mohou rozhodování o sňatku ovlivňovat, stejné jako mohou 43 ňovat rozhodování o dalších aspektech manželství, jako je majetek a podobně. Vědomí o míře rozvodovosti je ale mnohem více než vědomím pouhého faktu. Laik si o něm utváří teorie podobným způsobem, jak se to činí v sociologickém myšlení. Každý, kdo uvažuje o sňatku, má určitou představu o tom, jak se mění instituce rodiny, relativní sociální postavení a moc mužů a žen, sexuální morálka ap. To vše vstupuje do procesu dalších změn, které jsou takto obohaceny o reflexivní informaci. Sňatek a rodina by nebyly tím, čím dnes jsou, kdyby nebyly plně „sociologizo-vány" a „psychologizovány". Sociologické vědění a pojmy, teorie i poznatky ostatních sociálních věd neustále „cirkulují do a z" oblastí, o kterých pojednávají. Při této činnosti reflexivně restrukturují svou předmětnou oblast, která se sama naučila myslet sociologicky. Modernita sama je hluboce a vnitřně sociologická. Mnohé z toho, co je na postavení profesionálního sociologa jako dodavatele expertního vědění o sociálním životě problematické, pramení z toho, že socioložka či sociolog jsou nanejvýš o jeden krok před osvícenými laickými praktiky tohoto oboru. Proto je teze, že více znalostí o sociálním životě (dokonce tak empiricky podložených, jak je jen možné) se rovná větší kontrole našich osudů, chybná. To platí (jak se předpokládá) o fyzickém světě, ale ne o světě sociálních událostí. Růst našeho porozumění ilnímu světu může přispět k jasnějšímu pochopeni lidských institucí, a posléze tedy k vyšší „technické" kontrole nad nimi, je-dinéza předpokladu, že sociální život buď bude úplně oddělen od lidského vědění o něm, nebo že věděni bude neustále pronikat do důvodů sociálního jednání, což postupně povede k růstu „racionality" chováni ve vztahu k určitým potřebám. Obě tyto podmínky lze určité aplikovat na mnoho okolností a kontextů sociální činnosti. Ale žádná ncuskutečnuje dokonale onen totalizujíci účinek, jejž nám myšlenkové dědictví osvícenství slibuje jako cil. Je tomu tak v důsledku vlivu čtyř skupin faktorů. První — fakticky velmi důležitá, ale logicky nejméně zajímavá, nebo v každém případě s nejmenšími obtížemi analyticky uchopitelná — je odstupňovaná moc. Osvojování vědomostí se neděje homogenním způsobem, nýbrž je těm, kteří zastávají mo- 44 censké pozice a kteří jsou schopni dát vědomosti do služeb dílčích zájmů, často rozdílně dostupné. Druhý vliv se týká úlohy hodnot. Změny v hodnotových systémech nejsou nezávislé na inovacích v poznávací orientaci, způsobených měnícími se pohledy na sociální svět. Kdyby nové vědění mohlo ovlivňovat transcendentálne racionální základnu hodnot, by tato situace nebyla možná. Taková racionální základna hodnot však neexistuje a změny v názorech odvozované od vědění, které na nás působí, mají ke změnám v hodnotových orientacích proměnlivý vztah. Třetí faktor představuje vliv nezamýšlených důsledků. Sebevětší množství akumulovaného vědění o sociálním životě nemůže obsáhnout všechny okolnosti svého uplatněni, dokonce i kdybv t.i-kové vědění bylo zcela rozdílné od prostředí, v němž je aplik no. Jestliže by se naše vědění o sociálním světě neustale zlepšovalo, rozsah nezamýšlených důsledků by se stále zmeni a nezamýšlené důsledky by se staly něčím zcela výjimečným, flexivita moderního sociálního života ale tuto možnost vylučuje a sama představuje čtvrtý vliv, se kterým je nutno počítat. A li je ve vztahu k mezím osvícenského rozumu nejméné diskutovaným aspektem, je stejné významná jako všechny osta--ry. Vtip není v tom, že neexistuje stabilní sociální svět. kterv bychom poznávali, ale že poznávání tohoto svéta přispi-• nestálému či proměnlivému charakteru. Reflexivita modernity, která je přímo spojena s nepře: tvorbou systematického sebepoznání, nezpevňuje vztah mezi pertním věděním a věděním, jež při své činnosti použr Vědění, které formulují odborní pozorovatelé, se (po částech a mnoha různými způsoby) připojuje k předmětné oblá I ji (rámcové, ale také v praxi) mění. V přírodních vědách obdob-nv proces neexistuje. Není to totéž, jako když v mikrofyzi. tervence pozorovatele mění to, co je zkoumáno. pak 45 Modernita, čí postmodernita? V tomto bodě můžeme diskusi o reflexivitě spojit s debatami 0 postmodernitě. „Postmodernita" je často používána jako synonymum pro postmodernismus, postindustriální společnost ap. 1 když idea postindustriální společnosti, jak byla vypracována například Danielem Bellem", je vysvědena dobře, o dalších dvou uvedených pojmech to zcela jistě neplatí. Naznačím zde rozdíl mezi nimi. Postmodernismus, ať to znamená cokoli, lze nejlépe pochopit jako výraz stylů a hnutí v literatuře, malířství, užitém umění a architektuře. Týká se aspektů estetické reflexe povahy modernity. Modernismus je nebo byl, byť často pouze nejasně vymezeným, rozpoznatelným názorem v těchto různých oblastech, o němá lze říci, že byl nahrazen jinými směry postmoderního druhu. (O tomto problému, který zde nebudu analyzovat, by mohla být napsána samostatná práce.) Postmodernita se týká něčeho jiného, alespoň v tom smyslu jak i.i budu tento pojem definovat. Jestliže se přesouváme do fáze postmodcrtiity, pak to znamená, že trajektorie sociálního vývoje >dvádí od institucí modernity směrem k novému a odlišnému typu sociálního řádu. Postmodernismus, existuje-li v přesvědčivé formě, může vyjadřovat jen určité vědomí takového přechodu, ale neukazuje, /.c existuje. Co se obvykle postmodernitou mini? Kromě obecného životního pocitu v období výrazné odloučenosti od minulosti má tento pojem obvykle jeden nebo více následujících významů: náš objev, že nic nemůže byt známo s určitostí, protože všechny doposud známé „základy'1 epistemologie se ukázaly nespolehlivými: že »historie" neobsahuje telcologii, a proto nemůže být přijatelně ob-na žádná verze „pokroku"; a že se prosazuje nový politický a sociální program zdůrazňující rostoucí význam ekologických otázek a snad i nových sociálních hnutí obecné. Sotva dnes někdo ie post modernitu s tím, co bylo kdysi široce přijímáno — s nahrazením kapitalismu socialismem. Vytlačení tohoto přecho- iel Bell. The Corning ofPosťlnduslnal Society (London: Heinemann, 1974). 46 du z centra pozornosti je skutcčnějedním z hlavních faktorů, který urychlil současné diskuse o možném rozkladu modernity, a to zejména s ohledem na Marxův předpoklad totálního pojetí dějin. Nejprve zamítněme jako nehodnou vážného intelektuálního uvažování myšlenku, že není možné žádné systematické vědění o lidském jednání nebo trendech sociálního vývoje. Zaujme-li někdo takovýto postoj (a není-li to jen nehotová představa), sotva by o tom mohl napsat knihu. Jedinou možností by mohlo být zavržení intelektuální činnosti vůbec — dokonce i „hravé dekon-strukce" — ve prospěch, řekněme, zdravého fyzického cvičení Absence základů epistemologie znamená cokoliv, ale ne toto ko přijatelnější východisko můžeme použít ..nihilismus" Nietz-s-chcho nebo Heideggera. Navzdory rozdílu mezi oběma filozofy existuje pohled, ve kterém se sbližuji. Oba spojují s moder: myšlenku, že „historie" může být chápána jako postupné os vání racionálních základů vědění. Podle nich je to vyjádřeno jmu „překonání": tvorba nových porozumění umožňuje v ra kumulativní zásoby vědění určit to, co má hodnotu a co ne."Oba sice považují za nutné distancovat se od fundamentalistu osvícenských tvrzení, avšak nemohou je kritizovat z výhodne zice nadřazených nebo lépe zdůvodněných znalostních tvrzeni. Proto opouštějí pojem „kritického překonáni", je;: znamnou úlohu v osvícenské kritice dogmatu. Každý, kdo v této otázce spatřuje základní aspekt přechodu od modernity k postmodernitě, se však dostává do velkých obtíži. Jedna z hlavních námitek je samozřejmá a dobře známa že mluvíme o postmodernitě jako o tom, co nahrazuje m tu, vyplývá, že se dovoláváme něčeho, o čem se dne není možné: předložit ucelený obraz historie a určit naše místo v ní. Kromě toho, pokud byl Nietzsche prvním autorem od< jícím postmodernitu od modernity, tedy autorem popisujícím který se zřejmě děje dnes, jak je možné, že to vše videi již před lety? Jak to, že byl Nietzsche schopen učinit takový objev, k jak sám o sobě říkal, udělal pouze to, že odhalil skryté překlady osvícenství samotného? * Srv. Gianni Vattiifio, The End of Modernity (Cambridge, Eng.: Polin-. 1988). 47 Je obtížné ubránit se závěru, že odklon od fiiiidamentalismu je významným předělem ve filozofickém myšleni, který má svůj původ ve středním a pozdním 19. století. Je jistě smysluplné vidět ho spíše jako „modernitu, která začíná rozumět sama sobě", než jako překonání modernity samotné." Lze ho interpretovat způsobem, který bych nazval prozřetelné názory na svět. Osvícenské myšlení a západní kultura obecně se zrodily z náboženského kontextu, který zdůrazňoval teleologii a dosažení Boží milosti. Božská prozřetelnost byla dlouho vůdčí ideou křesťanského myšlení. Bez těchto předcházejících orientací by osvícenství bylo stěží možné. Nikterak nepřekvapuje, že obhajoba nespoutaného rozumu pouze přetvořila myšlenky prozřetelnosti, spíše než je nahradila. Jeden typ jistot}' (božský zákon) byl nahrazen jiným (jistota našich smyslů, empirického pozorování) a božská prozřetelnost byla nahrazena prozřetelným pokrokem. Navíc se idea prozřetelnosti rozumu shodovala s růstem evropské nadvlády nad zbytkem světa. Růst evropské moci poskytoval, tak, jak se prosazoval, materiální oporu pro předpoklad, že nový pohled na svět má pevný z.íki.ul. kun' nabízí bezpečí a současně umožňuje osvobození od dogmat tradice. Zárodky nihilismu však jsou v osvícenském myšlení obsaženy od samého počátku. Oblast rozumu se chápe jako nespoutaná, dné věděni nemůže spočívat na nesporných základech, že dokonce i ty nejsilněji sdílené pojmv mohou být považo-\ uiv za platné „jen v zásadě" nebo „až na další". Jinak by sklouzly clo dogmatu a oddělily se od pravé oblasti rozumu, která určuje, co je vůbec platné. Také výpověď našich smyslů, které poskytuji nejspolehlivější informaci, jakou můžeme získat, pova-žovali mvslitelé raného osvícenství za „průkaznost", která je v zásadě podezřelá. Smyslová data nikdy nemohou poskytnout dostatečnou základnu nového vědění. Filozofické myšlení si dnes silněji uvědomilo, že smyslové pozorování je prostoupeno teore- Ktech existuje mnoho úvah o tom, jak dalece by postmo- j i chápána jednoduše jako pokračováni modernity. Jedna raná nu takové úvahy je obsažena v Frank Kcrmode, „Modernisms-1, v Kermode, Cm i indem: Routledge, 1968). Pozdější diskuse viz přis- - v Hal Foster, ed., Postmodern Culture (London: Pluto, 1983). 48 tickými kategoriemi, a ve svém hlavním směru se ostře odvrátilo od empiricismu. Od dob Nietzscheho si navíc lépe uvědomujeme cirkularitu rozumu stejně jako problematické vztahy mezi věděním a mocí. Tento vývoj nám spíše poskytuje plnější porozumění reflexivitě, jež je obsažena v modernitě, než že nás vede „za modernitu". Modernita je znepokojivá nejen z důvodu cirkularity rozumu, ale proto, že povaha této cirkularity je zcela záhadná. Jak můžeme ospravedlnit závazek vůči rozumu samotným rozumem? Byli to paradoxně logičtí pozitivisté, kteří na tento problém přímo narazili v důsledku svého důkladného odstraňování zbytků tradice a dogmatu z racionálního myšlení. Modernita se nakonec ukazuje být ve svém jádru záhadná a zdá se, že není cesty, jak tuto za-hadnost „překonat". Jsme ponecháni s otázkami tam, kde odpovědi existovaly. Dále vysvětlím, že to nejsou jen filozofové, kteří si to uvědomují. Obecné povedomí o tomto jevu prostupuje do úzkostí, které působí na každého. Postmodernita není spojována pouze s koncem fundamentally -mu, ale i s „koncem dějin". Protože už jsem se o tom zmíní! ve, není třeba zde o tomto pojmu podrobně diskutovat. ..Dv nemají žádnou vnitřní formu ani obecnou teleologii. Může napsáno množství historií, avšak nemohou být zakotveny odkazem k nějakému archimedovskému bodu (jako myšlenka, že historie má směr vývoje). Historie nesmí být ztotožňována s „iiísto-ricitou", která je zřetelně svázána s institucemi mode; i Marxův historický materialismus oba pojmy chybně zamě: čímž nejen připisuje historickému vývoji falešnou jednotu, ale nerozeznává ani specifické vlastnosti modernity. Tyto otazkv předmětem známé diskuse mezi Lévi-Straussem a Sartrcm. „Užití historie k dělání historie" je základním jevem moden nikoliv obeenvm principem, který by šel aplikovat na jiné cpu Je to vlastně určitý způsob reflexivity, jenž se rozvíjí v podmínkách modernity. Dokoncs i historie jako datování, přehledné zo- " Viz Claude Lévi-Strauss, The Savage Mind (Chicago: University of CI Press, 1966). Francouzsky Laýensée sauvage (Paris: Pion. 1965). C-ni přírodních národu (Praha: Československy spisovatel. 1971: Liberec: Dauphin, 1996). 49 brožování posloupnosti změn mezi daty, je specifickým způsobem kódováni temporality. > [usíme býl opatrní v tom, jak chápeme historicitu. Může být definována jako užití minulosti k vytváření současnosti, ale to ne-:i na respektu vůči minulosti. Historicita naopak znamená ití vědomostí o minulosti k rozchodu s ní — či alespoň kpo-iho, co může v zásadě být ospravedlněno.43 Historicita nás orientuje zejména k budoucnosti. Budoucnost je považo-renou, avšak kontraiaktuálně podmíněnou i s ohledem na budoucí možnosti. Je kl.ulni aspekt časoprostorového ..rozpínání", které podmin-lak možným, tak nutným. „Futurologie" — i »vání možnvch/pravdépodobnych/dostupných budoucnosti — se stáva důležitější než mapováni minulosti. Každý z typů lanismů, zmíněných dříve, předpokládá tako-lucnost. zchod s n historii diktovanými prozřetelností, roz- lamentalis lu se vznikem kontrafaktuálního, na budoucnost orientovaného myšleni, a „vyprazdňování" pokroku lU změnou se tak liší od klíčových perspektiv osvícenství, že i současnost jako období dalekosáh-ohybou přičítat tyto projevy postmoderni-brání pí porozuměni jejich povaze a důsledkům. iC prosadila, je lepe nahlížet jako výsledky pro-lerniho myšlení, jako odstraňování Zbytků tradice a pfOZfetclm a. Nedostali jsme se za mo- dernitu, nýbrž prožíváme fázi icjí radikalizace. řádek hegemonie Evropy a Západu, jehož druhou je rostoucí globální celosvětová expanze moderních insti- Inéji dním z hlavních působících vlivů. Projektovaný lu" byl samozřejmé předmětem diskusí některých autorů od druhé poloviny 19. století. V tomto kontextu se toto loví obvykle týka cyklické koncepce historické změny, podle i lízat e chápana jako jedna z regionálně lokali- ilizací mezi jinými, které ji předcházely v jiných ob- iiizace mají svá období mládí, dospělosti a stáří • rUicbkeiten in denen wir leben (Stuttgart: Rečiam, 1981). 50 a jejich vzájemné nahrazování vždy znamená regionální přerozdělení globální moci. Ale modernita mrm"jen jedna civilizace mezi jinými, jak jsem již uvedl výše ve své diskontinuitní interpretaci. Ustupující nadvláda Západu nad zbytkem světa není výsledkem klesajícího vlivu institucí, které tam vznikly, ale výsledkem jejich globálního rozšíření. Ekonomická a politická moc a vojenská síla, které vedly k nadřazenosti Západu, jsou založeny na souhře čtyř institucionálních dimenzí modernity, o kterých budu za chvíli hovořit a jimiž se západní země již tak výrazně neodlišují od ostatních. Tento proces můžeme interpretovat jako proces globalizace, tedy pomocí pojmu, který musí mít klíčové postavení ve slovníku sociálních věd. A co říci o ostatních změnách, které jsou často tak nebo onak spojovány s postmodernitou: vznik nových sociálních hnutí a utváření nových politických programů? Tyto aspekty jsou určitě důležité, jak se pokusím ukázat později. Musíme však ob« ně nacházet vlastní cestu mezi různými teoriemi nebo interpretacemi, které byly kolem těchto otázek rozvinuty. Budu post-modernitu analyzovat jako sérii vnitřně podmíněných přechodů vzdalujících se od — nebo jdoucích „za" hranice — různých institucionálních shluků modernity, které budou dále charakterizovány. Ještě nežijeme v postmoderním sociálním světě, ale stále více můžeme spatřovat záblesky vznikajících způsobů života a forem sociální organizace, které se odlišují od těch, které bvly podporovány moderními institucemi. V souvislosti s touto analýzou můžeme snadno vidět, proč je radikalizace modernity tak znepokojující a současně tak závažná. Nejnápadnější rysy postmoderníty— rozklad evolucionismu, ústup teleologie dějin, uznání důkladné a konstitutivní reflexivity společné s vytrácením privilegované pozice Západu — nás vedou do nového světa znepokojivé zkušenosti, Slovo „nás" se zde tyká primárně těch, kteří žijí na Západě — nebo přesněji v industrializovaných oblastech světa —, ale je to něco. čehož důsledky jsou již pociťovány po celém světě. 4 51 Shrnutí Nyní isme v bodě, kdy můžeme shrnout předchozí diskusi. Šili jsme iri dominantní, navzájem související zdroje dynamického vývoje modernity: Odděleni lasu a prostoru. To je podmínka rozpojení času a pro- v neomezeném rozsahu; vytváří způsoby přesného časového zónování. Rozvinuti vyvažujících mechanismů. Tyto mechanismy „vytla- iium' činnost z lokálních kontextů a reorganizují sociální vztahy napříč velkými časoprostorovými vzdálenostmi. Reflexívni přivlastňováni věděni. Produkce systematického věděni o sociálním životě se stává integrální části reprodukce systému, která vytlačuje sociální život z ustálené tradice. Souhrnně řečeno, tyto tři rysy moderních institucí pomáhají vysvětlit, proč se život v moderním světě podobá spíše jízdě v rychle jedoucím tiráku (tuto představu podrobně rozvinu po-•/. jízdě v pečlivě udržovaném a dobře řízeném automobilu. Reflexivní osvojeni vědění, které je vnitrně podněcující, ale také umně nestálé a dočasné, zapojuje do tohoto procesu rozsáh-prostorové úseky. Vyvažující mechanismy poskytují pro-dky tohoto rozšiřování tím, že vytlačují sociální vztahy z jejich ..siiiiov.inosti" ve specifických místech. Vyvažující mechanismy mohou být vyjádřeny následovně: Symbolické znaky a expertní systémy zahrnují důvěru, která se li- dúvřřtvostí založené na slabém induktivním vědění. Důvěra působí v prostředí rizika, v němž může být dosahováno různých stupňů bezpečí (ochrany proti nebezpečí). Vztah mezi důvěrou a vyvažováním zde zůstává abstraktní. lěji prozkoumáme, jak se důvěra, riziko, bezpečí a nebezpečí utvářejí v podmínkách modernity. Musíme také vzít v úvahu okolnosti, za kterých důvěra zaniká, a jak by měly být pochope-lace, kdy důvěra neexistuje. Věděni (které by zde mělo být chápáno jako „tvrzení o vědč-je reflexivně uplatňováno v sociální činnosti, je infiltrovanú čtyřmi soubory faktoru: 52 Odstupňovaná moc. Někteří jedinci nebo skupiny jsou k osvojování specializovaného vědění lépe připraveni. Úloha hodnot. Hodnoty a empirické vědění jsou spojeny v vzájemného ovlivňování. Vliv nezamýšlených důsledků. Vědění o sociálním životě překračuje záměry těch, kteří ho užívají k transformačním cílům. Cirkulace sociálního věděni v kontextu dvojí hermeneutiky. Vědění, které je reflexivně uplatňováno v podmínkách reprodukce systému, mění podmínky, ke kterým se původně vztahu Dále budeme sledovat význam těchto znaků reflexivity pn prostředí důvěry a rizika, která lze nalézt v současném sociá! světě. S3 f IL Institucionální dimenze modernity /^^W^ 12 DŘÍVE JSEM SE ZMÍNIL O TENDENCI ŕ I / většiny sociologických pohledů nebo teorií \^Sf\ hledat v moderních společnostech jediný domi-Xy nantní institucionální vztah: jsou moderní institu-^^f^ ce kapitalistické, nebo jsou industriálni (průmyslo-'f vé)?" Tato dlouholetá diskuse není pro dnešek bez S významu. Je však částečně založena na chybných předpokladech, neboť v obou pohledech dochází k určitému redukcionismu — buď je industrialismus chápán jako subtyp kapitalismu, nebo naopak. Na rozdíl od takových zjednodušení bychom měli kapitalismus a industrialismus vidět jako dva rozdílné „organizační shluky" nebo rozměry obsažené v institucích modernitv. Vvme-zuji je následujícím způsobem. Kapitalismus je systém produkce zboží, který je založen na vztahu mezi soukromým vlastnictvím kapitálu a nemajetnoi mezdní prací. Tento vztah je hlavní osou třídního systému pitalistický podnik závisí na produkci pro konkurenční trhy a ceny dávají stejnou měrou signály investorům, výrobcům a spotřebitelům. Hlavní charakteristikou industrialismu je používání než zdrojů materiální síly ve výrobě zboží, jež je spojeno s úst: úlohou strojů ve výrobním procesu. „Stroj" může být definován "Pojmy průmysl, průmyslový, zprúmyslnéni a industrie, industnilní a ind idizace používáme jako zastupitelné. Pojem industrialismus, Itterj Giddens k označení klíčového institucionálního aspektu současny nich společnosti, ponecháváme tam, kde jim vyjadřuje obecný vztah k ; a k prostředkům i pomérúm jednáni. (Pozn. překl.) 55 jako prostředek, který vykonává dané úkoly tím, že využívá zdroje této síly jako prostředky pro své fungování. Průmyslově založený rozvoj předpokládá pravidelnou sociální organizaci výroby spočívající v koordinaci lidské činnosti, strojů, vstupů surovin a výstupů zboží. Zprůmyslnéní by nemělo být chápáno v příliš úzkém slova smyslu — jak nás k tomu svádí obraz jeho zrodu v „průmyslové revoluci". Toto sousloví vyvolává představu uhlí, parní síly a velkých těžkých strojů řinčících ve špinavých dílnách a továrnách. Pojem průmyslového rozvoje se vztahuje neien k takovým situacím, ale také k zařízením špičkové technologie, u nichž je jediným zdrojem síly elektřina a jedinými mechanickými prostředky elektronické mikroobvody. Takový průmyslový rozvoj navíc neovlivňuje pouze pracovní místa, ale i dopravu, komunikace a život v domácnosti. Kapitalistické společnosti můžeme zkoumat jako jeden zvláštní subtyp moderních společností obecně. Kapitalistická společnost je systém, který má mnoho specifických institucionálních rysů. Za prvé, její ekonomické uspořádání zahrnuje výše popsané charakteristiky. Silné soutěživá a expanzivní povaha kapitalistického podniku znamená, že technická inovace se stává trvalým a převládajícím jevem. Za druhé, ekonomika je značně oddělená, či „izolovaná", od ostatních oblastí společnosti, zvláště od politic-insinui i. Vzhledem k vysoké míře inovací v ekonomické sféře mají ekonomické vztahy nad ostatními institucemi značnou převahu. Za třetí, oddelení politiky od ekonomiky (které může mít mnoho různých forem) je založeno na význačnosti soukromého vlastnictví výrobních prostředků. (Soukromým vlastnic-rvim se zde nutné nemíní individuální podnikání, ale rozsáhlé soukromé vlastnictví investic.) V třídním systému je vlastnictví kapitálu primo spiato s fenoménem „nemajetnosti" — přeměnou námezdní práce ve zboží. Za čtvrté, autonomie státu je podmíněna, ačkoli není nijak silné determinována, jeho oporou v akumulaci kapitálu, jejíž kontrola státem není zdaleka úplná. Jak to, že kapitalistická společnost je vůbec společností? Pokud budeme kapitalistický sociální řád charakterizovat pouze v poli jeho hlavních institucionálních seskupení, zůstane tato otázka neodpovčzena. Vzhledem ke svému expanzivnímu cha-/ kapitalistický ekonomický život jen v málo ohlc- 56 dech omezuje hranicemi specifických sociálních systémů. Od svých prvopočátků má kapitalismus mezinárodní rozsah. Kapitalistická společnost je „společností" jen proto, zeje národním státem. Charakteristiky národního státu musí být podstatnou měrou vysvětleny a analyzovány odděleně od diskuse o povaze jak kapitalismu, tak industrialismu. Administrativní systém kapitalistického státu, a moderních států vůbec, musí být vysvětlen s ohledem na koordinovanou kontrolu nad vymezenými teritoriálními oblastmi, jež tento stát získal. Jak již bylo zmíněno dříve, žádný předmoderní stát nebyl schopen dosáhnout takové úrovně administrativní koordinace, jaká se rozvinula v národním státě. Takováto administrativní koncentrace však závisí na rozvoji schopností dohledu přesahujících charakteristiky tradičních civilizací. Aparáty dohledu vytvářejí třetí institucionální rozmér, jenž je — obdobně jako kapitalismus a industrialismus — spojen s rozvojem modernity. Dohled se týká kontroly činností příslušné populace v politické (veřejné) sféře, ačkoli jeho význam jakožto základu administrativní moci není omezen jen na ni. Kontrola může být přímá (jako v mnoha případech uvádi" Foucaultem — pomocí vezení, školy a pracoviště)," ale obvykle je spíše nepřímá, založená na kontrole informací. Existuje ještě čtvrtý institucionální rozměr, který je nurno vymezit: kontrola prostředků násilí. Vojenská síla byla vždy hlavním rysem předmoderních civilizací. Přesto v těchto civilizacích politické centrum nebylo schopno si na delší dobu zabezpečit stálou vojenskou podporu a příznačně nemělo monopolní kontrolu prostředky násilí na svém území. Vojenská síla vládnoucích pi stavitelů závisela na spojenectví s místními princi a vojensk veliteli, kteří byli vždy připraveni buď se od vládnoucí ski; odtrhnout, nebo proti ní dokonce bojovat. Úspěšný monopol na prostředky násilí na přesně ohraničeném území |e příznačnj moderní stát. Obdobně je tomu také s existencí specifických zeb k průmyslovému systému prostupujících jak organize, dy, tak zbraňové systémy, které mají k dispozici. „Zprůmyslnéní "Michel Foucault, Discipline and Punish (London: Allen Lanc. 1. couzsky Surveillej ctjiunir (Paris: Gallimard 1975). 57 války" radikálně mění charakter válčeni, zahajuje éru „totální války" a později nukleární věk. Clauscwitz byl klasickým vykladačem vztahů mezi válkou •i národním státem v podmínkách 19. století. Jeho názory však již v době svého vzniku byly značné zastaralé. Pro Clausewitze byla válka vyjednáváním pomocí jiných prostředků: byla tím, k čemu se sahá tehdy, když ve vztazích mezi státy selhává běžné vyjednáváni nebo jiné způsoby přesvědčování či donucování." Totální válka omezuje možnost použití války jako politického nástroje, neboť utrpení způsobená na obou stranách dalece převažují jakékoli zisky z vyjednávání, jichž může být pomocí války dosaženo. Možnost jaderné války to činí zřejmým. Lze vymezit čtyři základní institucionální dimenze modernity h vzájemné vztahy — viz Schéma 1. X.ičneme-li na levé straně kruhu, pak kapitalismus znamená oddělení ekonomiky od politiky na pozadí rozvoje konkurenčních trhů ptáče a výrobků. Dohled je naopak podstatný pro všechny typy organizace spjaté se vzestupem modernity, zvláště arodní stát, jenž byl historicky provázán s kapitalismem v jejich společném vývoji. Podobně existují tčsné a podstatné vztahy mezi mechanismy dohledu rozvíjenými národním státem a změněnou povahou vojenské síly v moderní době. Úspěšný monopol moderního státu na prostředky násilí se opírá o dlouhodobé dováni trestního zákoníku a o kontrolu odchylek od něho. Armáda přestává bvt oporou nadvlády civilních představitelů moci uvnitř státu a ozbrojené síly jsou většinou „orientovány navenek" — na |inc Postupujtiiie-li dále po kruhu, jsou zde přímé vztahy mezi vojenskou silou a průmyslovým rozvojem, jejichž hlavním vyjadrením je zprúmysinéni války. Podobné lze zjistit jasné vztahy mezi íiuiustrialismem a kapitalismem, které jsou všeobecně známé a dobře dokumentované — navzdory sporu o prioritu při jejich Karl von Clauscwi-z. On War (London: Kegan Paul, 1908). Německy Vom .-■rlin: Verlag des Ministeriums für Nationale Verteidigung, 1957). Ccskv 0 Véke. Dilo z pozůstalosti generála Carl von Clausewitze (Praha: Naše •59; Brno Bonus A, 1996). SS Dohled (kontrola informaci a sociální dohled) Kapitalismus (akumulace kapitálu v kontextu konkurenčních trhů -práce a výrobků) Vojenská sfla - (kontrola prostředků násilí ř kontextu industrializace Industrialism^ (transformace přírody: rozvoj »umělého prostředí") Schéma 1. Institucionální dimenze modernity výkladu, o kterém jsme se již dříve zmínili. Industrialismus se vá hlavní osou vzájemného působení lidí a přírody v podmín modernity. Ve většině předmoderních kultur, stejné jako ve velkých civilizacích, chápali lidé sami sebe v trvalém spojení s přírodou. Jejich životy závisely na rozmarech a vrtoších přírody — na dostupnosti přírodních zdrojů nutných pro přežití, na bohaté úrodě a dostatečném množstvím dobytka, ale i na vlivech přírodních katastrof. Moderní průmysl, vytvořený spojením ■ a techniky, přetváří přírodní svět způsobem, který byl pro dřívější generace nepředstavitelný. V industrializovaných oblastech ta, a stále více i všude jinde, žijí lidé v umělém prostředí — v prostředí jednání, které je nadále fyzické, ale nikoli přirozené. Předmětem lidské koordinacea kontroly se stáva nejen zastavěné prostředí městských aglomerací, ale i většina krajin). Přímky na schématu ukazují další spojení, která mohou analyzována. Například dohled byl úzce spjat s rozvojem índu- 59 strialismu tím, že upevňoval administrativní moc v podnicích, továrnách a dílnách. Spíše než abych se věnoval takovýmto úvahám, podivám se krátce — s ohledem na rozsáhlost problematiky velmi krátce — na to, jak byly v rozvoji moderních institucí rozmanité institucionální shluky vzájemně spjaty. S Marxem můžeme souhlasit v tom, že kapitalistický podnik sehrál důležitou roli při vytlačení moderního sociálního života z institucí tradičního světa. Kapitalismus je vnitřně vysoce dynamický díky vztahům utvářejícím se mezi konkurenčním ekonomickým podnikem a obecným procesem komodifikace.'" Z důvodů, které analyzoval Marx, je kapitalistická ekonomika jak vnitřně, tak navenek (v rozsahu národního státu i mimo něj) svou povahou nestálá a neklidná. V kapitalismu je veškerá ekonomická reprodukce „rozšířenou reprodukcí", neboť ekonomický řád nemůže zůstat ve stavu větší či menší statické rovnováhy, jak tomu bylo ve většině tradičních systémů. Vznik kapitalismu, jak říká Marx, předcházel rozvoji industrialismu a poskytl vskutku značné podněty pro jeho vznik. Průmyslová výroba a s ní spojené stálé revoluční proměny techniky umožňují efektivnější a levnější výrobní procesy. Zvláště důležitým spojovacím bodem mezi kapitalismem a industrialismem byla komodifikace pracovní síly; díky ní může být „abstraktní práce" přímo zařazena do technologického uspořádání výroby. Rozvoj abstraktní pracovní síly formoval rovněž vazbu mezi kapitalismem, industrialismem a měnící se povahou kontroly prostředků násilí. Pro analýzu těchto vazeb jsou opět použitelné Marxovy práce, ačkoli on své rozbory explicitně nerozvinul tímto směrem." V předmoderních státech nebyl třídní systém nikdy zcela ekonomický: vykořisťovatelské třídní vztahy byly v určité míře udržovány silou nebo hrozbou jejího užití. Vládnoucí třída byla schopna použít takovou sílu díky přímému přístupu k pro- Pojera komodifikace ponecháváme ve tvaru, který je blízký původní anglické verzi (commodification). Komodifikace je proces, kterýž věd, činností, schopností činí předmět směny — tedy hromadné zboží (komoditu;, jež podléhá mechanismům trhu. (Pozn. přckl.) " Giddens, Contemporary Critique, kap. 7. 60 středkům násilí — byla jí většinou třída válečníků. Se vznikem kapitalismu se povaha třídní nadvlády podstatně změnila. Kapitalistická pracovní smlouva, jádro nové vytvořeného třídního systému, obsahuje spíše najímání abstraktní práce než služebnost „celé osoby" (otroctví), nárokování části pracovního týdne (robota) nebo produktů (desátky nebo naturální zdanění). Kapitalistická pracovní smlouva se neopírá o přímé držení prostředků násilí; námezdní práce je nominálně svobodná. Třídní vztahy tak byly přímo zabudovány co rámce kapitalistické produkce, nebyly tedy prosazovány a udržovány pomocí násilí. Tento proces se udal v historickém spojení s monopolizací prostředků násilí v rukou státu. Násilí, tak jak existovalo, bylo „vyňato" z pracovní smlouvy a bylo koncentrováno do rukou státních orgánů. Kapitalismus tedy byl jedním z velkých institucionálních prvků podporujících urychlení vývoje a šíření moderních institucí; tím druhým byl národní stát. Národní státy, tedy systém národního státu, nemůže být vysvětlen stejně jako růst kapitalistického podniku, jakkoli zájmy státu a kapitalistické prosperity někdy konvergovaly a konvergují. Systém národního státu vznikal z řady nahodilých událostí — ze soustavy izolovaných a rozptýlených postfeudálních království a knížectví, jejichž existence odlišovala Evropu od centralizovaných zemědělských impérií. Rozšíření moderních institucí ve světě bylo původně západním jevem a bylo ovlivněno všemi čtyřmi výše zmíněnými institucionálními dimenzemi. Národní státy dokázaly koncentrovat administrativní moc daleko efektivněji než tradiční státy a díky tomu mohly i docela malé státy mobilizovat sociální a ekonomické zdroje přesahující zdroje dostupné předmoderním systémům. Kapitalistická produkce umožnila, zvláště ve spojení s rozvojem průmyslu, masivní růst ekonomického bohatství a také vojenské síly. Kombinace všech těchto faktorů učinila rozmach Západu zdánlivě n« konatelným. V pozadí těchto institucionálních shluků leží tři dříve vymezené zdroje dynamiky modernity: časoprostorové rozpojí zování a reflexivita. Ty samy o sobě nepředstavují typy instituci, ale spíše podmínky podněcující k historickým přechodům, o kterých jsme hovořili v předcházejících odstavcích. Bez nich t tržení modernity z tradičních uspořádání nemohlo proběhnout 61 tak radikálně, rychle a v celosvětovém měřítku. Jsou součástí institucionálních rozměru modernity a současně jimi podmíněny. Globalizace modernity Modernita je bytostně globalizující, což je zřejmě jedna z nejzákladnějších charakteristik moderních institucí, k nimž patří ještě jejich vyvázanost a reflexivita. Ale co přesné globalizace je a jak bychom ji mohli nejlépe pojmové vyjádřit? O těchto otázkách zde budu siřeji pojednávat proto, že ústřední význam dnešních globalizujících procesů není zatím v sociologické literatuře doprovázen rozsáhlou diskusí o jejich pojmovém vyjádření. Můžeme začít tím, že si připomeneme některé dříve diskutované pojmy. Nepřiměřená důvěra, kterou sociologové vkládají do ideje „společnosti" (což zde znamená provázaný systém), by měla být nahrazena východiskem, které se soustřeďuje na analýzu časoprostorového uspořádání sociálního života — na problematiku časoprostorového rozpojení. Konceptuálni rámec časoprostorového rozpojování orientuje naši pozornost na komplexní vztahy mezi lokálními (místními) zapojeními (okolnosti spolupřítomnos-ti) a interakci na dálku (spojení přítomného a nepřítomného). V moderní éře je míra časoprostorového rozpojení mnohem vyšší než v jakémkoli předcházejícím období a vztahy mezi místními a vzdálenými společenskými formami a událostmi se v důsledku toho stávají „rozvolnčnými". Globalizací tedy v podstatě minim tento proces rozvolňování, a to v té míře, jak se podoby vazeb mezi různými sociálními kontexty či oblastmi vzájemně propojuji po celém zemském povrchu. Globalizace může být tudíž definována jako zintenzívnení celosvětových sociálních vztahů, které spojují vzdálené lokality takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se mnoho mil daleko a naopak. Jde o dialektický proces, protože takové místní události se mohou vyvíjet zcela opačně než velmi vzdálené vztahy, které je formují. Místní transformace je součástí globalizace ve stejné míře jako rozšiřování sociálních styků napříč časem a prostorem. Kdokoli dnes například v jakékoli 62 části světa zkoumá města, je si vědom toho, že to, co se stane v nějakém omezeném okruhu, je pravděpodobně ovlivněno faktory působícími ve velké vzdálenosti od tohoto místa, jako jsou například světové peněžní a komoditní trhy. Výsledkem není nezbytně, nebo dokonce obvykle, obecně platný soubor změn působících jedním směrem, ale působení vzájemně protikladných tendencí. Vzrůstající prosperita městské části Singapuru může být prostřednictvím složité sítě globálních ekonomických svazků v příčinné souvislosti se zbídačením nějaké oblasti v Pittsburku, jejíž místní produkty nejsou konkurenceschopné na svěť; trzích. Dalším z mnoha příkladů, jež mohou být uvedeny, je růst lokálního nacionalismu v Evropě i jinde. Rozvoj globalizovanych sociálních vztahů pravděpodobně zmírňuje některé aspekty národního cítění, které souvisejí s rozvojem národních států (nebo některých států). Může však také přímo podněcovat více lokalizované zintenzívnení národnostních citů. V podmínkách chlující se globalizace se národní stát stává „příliš malv pro velké životní problémy a příliš velký pro malé životní problémy". ' Současně s plíživým a konfliktním rozvolňováním sociálních vztahů dochází v tomto rámci, jak pozorujeme, k zesilováni tlaků směrem k lokální autonomii a regionální kulturní identitě. Dvě teoretické perspektivy Vedle práce Marshalla McLuhana a několika málo další torů se diskuse o globalizaci objevuje ve dvou okruzích literal které jsou navzájem značně rozdílné. Jeden okruh představa; teratura o mezinárodních vztazích, druhý pak „teorie svéto systému", spojená zejména s postavou Immanueia Waiiers; který má blízko k marxismu. Odborníci na mezinárodní vztahy se obvykle soustředují na vývoj systému národních států, na analýzu jeho kořenů v Evropé " Danid Bell, „The World and the United States in 2013". Daedalus 116 (1 63 a na jeho následné celosvětové rozšíření. Národní státy jsou považovány za aktéry působící na mezinárodní aréně ve vzájemných vztazích a ve vztazích k ostatním organizacím nadnárodního charakteru (mezivládní organizace a nevládní aktéři). Ačkoli jsou v teto literatuře zastoupeny různé teoretické orientace, většina autorů se při analýze růstu globalizace téměř shoduje.* Předpokládá se. že suverénní státy vznikl)- nejprve jako oddělené entity mající víceméně úplnou administrativní kontrolu nad územím v rámci svých hranic. Jak cvropskv státní systém postupně zrál .1 později se stal globálním systémem národních států, vyvíjely se rostoucí měrou struktury vzájemné závislosti. Ty nejsou vyjádřeny jen ve svazcích, které státy utvářejí na mezinárodní aréně, ale i v rozvíjejících se mezivládních organizacích. Ačkoli jsou neu-siaic narušovány válkami, znamenají tyto procesy všeobecný pohyb k „jednomu světu". Tvrdí se, že národní státy se stávají mnohem méně suverénními, než byly v podmínkách plné kontroly nad svými záležitostmi — málokdo nicméně předpokládá v blízké budoucnosti vznik „světového statu", ačkoliv na počátku stole-rf to mnozí předvídali jako reálnou perspektivu. 1 když tento názor není zcela chybný, musím k němu vyslovit některé podstatné námitky. A to proto, že — s ohledem na to, jak chci tento pojem užívat já — pokrývá pouze jeden celkový rozmer globalizace — mezinárodní koordinaci mezi státy. Pokud budeme na státy nahlížet jako na aktéry, má toto pojetí své oprávněni a v určitém kontextu dává smysl. Většina teoretiků mezinárodních vztahů však nevysvětluje, proč je toto pojetí smysluplné; má totií smysl pouze v případě národních států, ne v případě : moderních států. Příčinou je to. co jsme probírali již dříve — u národních států existuje daleko větší koncentrace administrativní moci než u jejich předchůdců, u nichž by bylo nesmyslné mluvit o „vládách", které jednají s ostatními „vládami" jménem i národů. Chápání států jako aktérů spojených navzájem dalšími organizacemi mezinárodní arény navíc ztěžuje možnost zabýval se sociálními vztahy, které nejsou vztahy mezi státy nebo vztahy mimo ně, ale prostě jdou jimi napříč. přiklad James N. Rosenthal!, The Study af Global Interdependence (Lon-• icr. 1980). 64 Další nedostatek tohoto přístupu se týká zobrazení narůstající unifikace systému národního státu. Suverénní moc moderních států se neutvářela před jejich zapojením do systému národního státu, a to ani v případě evropského státního systému, ale vyvíjela se ve spojení s ním. Suverenita moderního státu byla vskutku od počátku závis/ä na vztazích mezi siaty, kde každý stát (v | cipu, ale ne vždy v praxi) uznával autonomii ostatních států v rámci jejich hranic. Žádný stát, jakkoli silný, ve skutečno?; měl takovou suverénní kontrolu, jakou zaručuje princip legs Historie minulých dvou století není tedy postupující ztráto' verenity ze strany národního státu. Zde musíme opět vzít v hu dialektický charakter globalizace a také vliv procesů nea měrného vývoje. Ztráta autonomie ze strany některých států nebo skupin států je často doprovázena růstem autonom států, jako výsledek aliancí, válek nebo politických a ekono kých změn různého druhu. Například za posledních třicet let se v důsledku urychlení globální dělby práce suverénní kontrola některých „klasických" západních národů snížila, na rozdíl od zemí Dálného východu, kde — aspoň v určitých ohledech — vzr Protože zaměření teorie světového systému se značné odl: od koncepcí mezinárodních vztahů, nepřekvapí nás zjištěn oba proudy jsou od sebe značně vzdáleny. Wallersteinova koncepce světového systému je velmi podnětná, a to jak v teon: v empirické analýze." Neméně důležitá je také skutečnost. Wallerstein vyhnul obvyklému zaujetí sociologů „společností'1 ve prospěch širší koncepce globalizovaných vztahů. Rovněž jasně rozlišuje mezi moderní érou a předcházejícími obdobími. To. co nazývá „světovou ekonomikou" — geograficky rozsáhlé sítě ekonomických spojení — existovalo již v předmoderních obdi avšak liší se to výrazně od světového systému, který se vyvíjel během tří posledních století. Dřívější světové ekonomiky byly zpravidla soustředěny ve velkých imperiálních státech a nikdy nepokrývaly více než určité oblasti, ve kterých byla soustředěna moc těchto států. Vznik kapitalismu, jak ho analyzuje Wallerste: předzvěstí zcela nového typu řádu, poprvé skutečné globální svém rozsahu a založeného více na ekonomické než političke " Immanuel Wallcftiein, The Modem World System (New York: Academie. I 65 ci — „světové kapitalistické ekonomiky". Svétová kapitalistická ekonomika, která má své počátky v 16. a 17. století, je integrována pomocí obchodních a výrobních spojení, ne nějakým politickým centrem. Samozřejmě, že zde existuje mnohost politických center, národních států. Moderní světový systém je rozdělen do tří částí — jádra, poloperiferie a periferie, jejichž zeměpisná lokalizace se ovšem v čase mění. Podle Wallersteina se celosvětový rozměr kapitalismu prosadil hned na počátku moderní éry: „Kapitalismus byl od svého počátku záležitostí světové ekonomiky a ne národních států... Kapitál nikdy nedovolil, aby jeho aspirace byly omezovány národními hranicemi-51. Je tak podstatným globalizujícím jevem především z toho důvodu, že ic spíše ekonomickým než politickým řádem; byl schopí;! proniknout do vzdálených oblastí světa, které státy, /, nichž vzešel, dříve nemohly získat zcela pod svou politickou kontrolu. Koloniální správa ve vzdálených zemích mohla v urči-! upevnit ekonomickou expanzi, ale nebv-ikladnou pro globální rozšířeni kapitalistického .1 konci 20. století kolonialismus ve své původní formě téměř zcela vymizel, ale světová kapitalistická ekonomika dále icrovností mezi jádrem, poloperiferií a periferií. Wallerstein úspěšné odstranil některá omezení ortodoxního . zejména výraznou tendenci soustředit se genni modely1' sociální změny. Jeho práce má však take své nedostarky. Vidi nadále pouze jednu institucionální dimenzi :nou moderních transformací. Teorie nu se tedy silne soustředuje na ekonomické vlivy Které jsou klíčové pro teore-inich vztahů: růst významu národního státu a jeho Kozdily mezi jádrem, poloperiferií a periferií (jež jsou roblematické) jsou navíc vysvětlovány pomoci ekonomie icrn a neumožňuji objasňovat koncentraci politic-iiske síly, která se přesně neshoduje s ekonomickými roz in, »"Hie Rise and Future Demise of the World Capitalist ■ i, . sis" vc Wallerstein. Tie Cafn abridge University Press. 1979), s. 19. 66 Dimenze globalizace V protikladu k výše uvedeným pojetím budu uvažovat o světové kapitalistické ekonomice jako o jedné ze čtyř dimenzí globalizace — v souladu s výše uvedenou čtyřbodovou klasifikaci institucí modernity (viz Schéma 2)." Systém národního státu představuje druhou dimenzi; jak však naznačila předchozí diskuse, jednotlivé dimenze jsou sice různě propojeny, ale žádná nemůže být vyčerpávajícím způsobem vysvětlena jen pomocí jiné. Uvažujeme-li o dnešní situaci, v jakém smyslu můžeme říci, že světové ekonomické uspořádání je ovládáno kapitalistickými ekonomickými mechanismy? Při odpovědi na tuto otázku je třeba vzít v úvahu řadu faktorů. Hlavními centry moci jsou vc světové ekonomice kapitalistické státy — státy, ve kterých je kapitalistický výrobní podnik (spolu s třídními vztahy, které zahrnuje) hlavní formou produkce. Domácí a mezinárodni ekonomické po Systém národního státu Svétová kapitalistická ekonomika I Mezinárodní dělba pracc Světový vojensky řád Schéma 2. Dimenze globalizace " Tomuto schématu (a diskusi, která je doprovází) předchází výklad, jenž ic uveden na s. 277 mé kfúhy Nation-State and Violence. 67 ky těchto státu obsahují mnoho forem regulace ekonomické akti-vity. ale, j.tk již bylo poznamenáno, jejich institucionální uspořádáni prosazuje „oddělení" ekonomické sféry od politické. To poskytuje široké pole působnosti pro globální aktivity korporací, které sice mají svou základnu v určitém státě, avšak mnoho dalších regionálních aktivit mohou rozvíjet kdekoliv jinde ve světě. Obchodní firmy, obzvláště nadnárodní společnosti, mohou získat značnou ekonomickou moc a jsou s to ovlivňovat politiku jak doma, tak kdekoliv jinde. Největší nadnárodní společnosti dnes mají rozpočet přesahující rozpočty několika států. Existují však některé klíčové situace, v nichž jejich moc nemůže soupeřit s mocí státu — obzvláště důležité isou zde faktory týkající se území .1 kontroly prostředků násilí. Na zemském povrchu není žádná oblast, snad s výjimkou polárních území, která by nebyla pro-hlášcna za oblast legitimné kontrolovanou určitým státem. Všechny modi dosáhly více či méně účinného monopo- lu na kontrolu násilí na svém vlastním území. Průmyslové korpo-nejsou vojenskými korporace m i. at je jejich ekonomická síla m korporace jsou dominantními činiteli svéto- svých vzájemných obchodních vztazích a ve spotřebiteli jsou společnosti (výrobní korpora-firmy a banky) závislé na produkci pro zisk. Proto : nená také globální rozšíření trhů zbo-h trhů. Kapitalistická světová ekonomika však c svých počátcích nebyla pouze trhem pro obchodování se službami, Zahrnovala, a zahrnuje i dnes, komodifikaci iních vztazích, které oddělují dělníky od kontrol v i i kii. Tento proces má samozřejmé řadu důsledků pro globální nerovnosti. •/.vinutých" oblastech světa, jak ka- cké, jsou odkázány především na ivou produkci utvářející bohatství, na němž jsou závislé . y. Socialistické země tvoři v kapitalistické svě- ekonomice jako celku určitou enklávu, přičemž jejich prú- 68 mysl je mnohem více podřízen politickým imperativům. Tyto státy jsou jen stěží postkapitalistické, vliv kapitalistických trhů na distribuci zboží a pracovní síly je zde totiž podstatně oslaben. Sledování hledisek růstu jak v západoevropských, tak ve východoevropských společnostech nevyhnutelně dači ekonomické zájmy do popředí politiky, kterou státy sledují na mezinárodním poli. Všem je ale jasné, snad kromě těch, kteří jsou pod vlivem historického materialismu, že materiální zájmy národních států nejsou ovládány pouze ekonomickými hledisky, ať skutečnými, či vnímanými. Vliv jakéhokoliv státu v globálním politickém řádu je silně podmíněn úrovní jeho bohatství (a vazbou mezi bohats-a vojenskou silou). Státy nicméně odvozují svou moc z vlastních svrchovaných schopností, jak zdůrazňuje Hans J. Morgenthau. ' Nefungují jako ekonomické stroje, ale jako „aktéři" žárliví na teritoriální práva, podporující své národní kultury a uzavi strategické geopolitické svazky s ostatními státy nebo sdruženími států. Systém národního státu se dlouho podílel na této reflexivitě, jež je příznačná pro modernitu jako celek. Sama existence svrchovanosti by měla být chápána jako něco, co je reflexivně monitorováno, a to z důvodů, které byly již zmíněny. Svrchován'. spojena s nahrazením „hraničních oblasti" ..státními hranic v raném stadiu vývoje národního státu: autonomie daného uzemí vyhlášená státem je založena na uznání hranic ostatními stáry. Jak už bylo řečeno, je to jeden z hlavních faktorů odlišujících systém národního státu od systémů států v předmoderní éře. Zde e.\ válo jen několik takových reflexivně uspořádaných vztahu . jem „mezinárodní vztahy" zde neměl žádny význam. Jedním aspektem dialektické povahy globalizace ie „tlak mezi tendencemi k centralizaci, které tkví v reflexivitě systému států na jedné straně, a k suverenitě jednotlivých států na