u » » » » » » » » » » » Q »»»»»» » » » » » » n »»»»»»»»»»» » » a »"»»»»» » » » » » » » » » » » » » » » P » » » » » » H » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » » Hana Havelková AFFIDAMENTO Nejdříve chci říci, jak důležitá je pro mne příležitost, kterou mi dává tento sborník. Mohu ide vyjádřit své osobní názory a zkušenosti, k nimž mé odborné psaní nedává prostor, které ale vždy stojí v jeho pozadí. Není asi na škodu zmínit se o historii mých názorů na otázku postavení žen v naší republice a přiznat, že jsem se o ni nezačala zajímat sama od sebe- Musela jsem k tomu být vybídnuta a i tehdy, někdy v roce I99°> jsem se domnívala, stejně jako mnozí jiní, že k tématu mužů a žen u nás není mnoho co říci a Že problémů tu moc není. Brzy jsem zjisti-* la, jak velice jsem se mýlila, a se zděšením jsem si uvědomi- la la, že se komunistické moci podařilo sprovodit ze světa (přes- » něji řečeno z veřejného kulturního prostoru) i tak základní *, lidské otázky, jako jsou vztahy mezi pohlavími, proměny ro- li žen a mužů, včetně například roli rodičovských apod. A přitom právě ve druhé polovině dvacátého století se toho v této oblasti udalo a stále děje velmi mnoho, a to i u nás, jak " v předkomunistické době, tak také v modifikované podobě ' během komunistické éry a po jejím konci, a je vlastně šoku- » jící, že se tak děje bez jakékoli reflexe. V té máme obrovský » kulturní dluh a už jen z toho důvodu cítím jako své poslání se v této věcí osobné i profesně angažovat. Za těch zhruba osm let, během nichž na otázku o posta-46 veni žen u nÁs hledám odpověď, jsem zformulovala radu slo- » žitě provázaných hypotéz, pro něž zd« není místo. Kdybych však mela najít to nejzákladnější, co si o této problematice myslím, shrnula bych to takto: reálné postavení žen u nás ve veřejné oblasti i v rodině, vyjádřitelné v Číselných ukazatelích, není na evropské poměry z nejhorších, ale jeho kvalitativní vývoj je nyní již velmi pomalý, protože ho nedoprovázejí kulturní změny neboli změny v myšleni. Vysvětlím to blíže: i během komunismu u nás pokračovalo to, Čemu se říká modernizace Ženského statusu. Zároveň se tak ale dělo bez velkého přemýšlení a veřejné diskuse. Byla jednak přetržena kontinuita s bohatou českou feministickou tradicí, jednak nebylo možné na tyto změny aktivně působit a reagovat „zdola", a jednak jsme byli izolováni od nových sociálních hnutí v poválečných západních společnostech včetně jejich feministické součásti. Absence všech těchto tří vazeb způsobila velký kulturní propad. Jinak řečeno, jsem přesvědčena, že největší dluh v tzv. ženské otázce máme v rovině kulturní v nejširším slova smyslu, ten se nám ale zároveň vrací i v praktickém životě. Tento dluh postihuje nejen ženy, jejichž situace byla předchozími mocenskými elitami přece jen nějak „ošetřena", ale v psychologické rovině možná ještě víc muže, kteří neměli dosud žádnou možnost se kulturně (tj. prostřednictvím společenské diskuse) vyrovnávat s tak dramatickými změnami v ženské biografii, k jakým v poválečné době došlo. „Emancipace mužů" je nepochybně na programu dne a kvalita životů žen bude nyní obzvlášť závislá na této emancipaci a na skutečném dialogu pohlaví. Tím nechci říci, že emancipace žen je u konce — součásti kulturního dluhu je i to, že i samy ženy se diskusím o změně často vyhýbají, neboť mají oprávněně pocit, že v jejich životech již „dost bylo změn". Problém je v tom, že, jak jsem přesvědčena, společnost jako celek ani ony samy tyto změny doopravdy nezpracovaly. Chybějící veřejná diskuse znamenala mj. zamezeni přístupu k informacím a tím živení různých mýtů. Nebyly údaje o domácím násilí nebo týrání dětí a mělo se za to, že tyto je- 48 vy neexistují. Podobně není Široká veřejnost dosud seznámena s údaji o nerovnostech mezi pohlavími. Napr. k mýtu o naší vysoké vzdělanosti patří i mýtus o vzdělanosti ženské. Skutečnost je však taková, že ženy dosud v české historii (narozdíl od jiných zemí) nedosáhly parity s muži na vysokoškolské úrovni a velmi pozvolný růst jejich počtu se zde asi před dvěma lety zastavil na 44 % a dále neroste. Zeny rovněž výrazně převažují mezi osobami s pouze základním vzděláním. A opět chci zdůraznit kulturní moment: o postavení žen totiž vic než tato čísla sama podle mne vypovídá fakt, že nikoho, včetně žen samých, neznepokojují, nebo panuje pocit, že se s tím nedá nic dělat, případně názor, že se s tím nemá nic dělat. Chci však upozornit na problém, který považuji za ještě zásadnější: my toho totiž o postavení žen u nás stále ještě velmi málo víme, neboť řadu genderově významných ukazatelů u nás zatím vůbec nemonitorujeme — například výskyt násilí na ženách. Ještě víc pak chybí výzkumy, které by šly pod povrch věcí a byly prováděny lidmi seznámenými s problematikou kulturního konstruování genderové identity, vzorců chování, jemných a na první pohled neviditelných mechanismů odsunování žen na vedlejší kolej, nenápadného odrazování od určitých činností apod. Navíc jsem přesvědčena, Že jakmile by se s těmito výzkumy začalo, ukázala by se dokonce řada zcela přímých diskriminaci: mám například zprávy, že některé školy zcela běžně uplatňují znevýhodňující kritéria pro dívky nebo limity pro počet jejich přijeti, stejně jako se bez problémů zavádějí pomocná opatření pro hochy tam, kde jsou méně úspešní než dívky — mám pro to i informace z tisku. Nedostatek odborné kompetence v této oblasti začíná být citelný zvlášť nyní, kdy se zvýšila aktivita různých ministerstev a pod tlakem Evropské unie se pro problematiku rovných příležitostí vytvářejí speciální odbory. Jejich pracovníci se někdy i snaží, ale podstatě genderových problémů vlastně nerozumí. Jejich zprávy vyjadřují spokojenost na základě to- 0 ho, že si nikdo nestěžuje, nebo v případě výraznějších nerov- H ností zpráva konstatuje (právě jsem jednu takovou četla), že g je tomu tak proto, že Ženy nebo dívky „nemají zájem". Prá-vě v tomto bodě by mělo začít vlastni zkoumání toho, co tento „nezájem" ve skutečnosti znamená, právě zde však končí fantazie příslušných expertů. Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen po vyhodnoceni české zprávy z roku 199^ po mém soudu zcela oprávněně konstatoval, že se v ní „pro- 0 jevuje zásadní nepochopeni tak důležitých pojmů, jako je na- y přiklad stereotypní názor na role mužů a žen, nepřímá dis- e kriminace a faktická nerovnoprávnost". Ještě závažnější j a rovněž pravdivé je upozornění, které se netýká jen gende- , rove problematiky, že v našem právním řádu chybí samotná definice diskriminace a s ni explicitní antidiskriminační zákony. V tomto je totiž zakopán pes: podle našich právníku v jsou ženy dostatečně chráněny dosavadním právním řádem, 0 který jim v zásadě umožňuje bránit se například proti domácímu násilí či znásilněni vlastním manželem, nebo proti ob- ä těžování na pracovišti či diskriminaci na pracovním trhu. » Nikomu však přitom není divné, že těchto zákonů ženy prakticky vůbec nevyužívají. Chybi tu jednak právní vědomí jich samých ijejich okolí, ale také řada nutných institucionálních předpokladů, které by podobné žalobě vůbec daly šanci na úspěch tím, že by pomáhaly eliminovat přežité, avšak zakoře- P něné sociální praktiky. Nemluvě o společenském klimatu, » které z takové ženy dělá potížistku a má tendenci vše obrátit ^ proti ní. Změna klimatu je sice záležitost dlouhodobá, ale dá -se ji napomoci. Není možné, aby společnost byla i dále tak bezmocná tváří v tvář jevům vyloženě kriminální povahy. Ženy si tedy málo stěžují, což pisatele vládních zpráv a nejen je udržuje ve stavu blaženého klidu. Tyto Ženy se pouze * jednoho dne jednoduše rozvedou. To však neznamená nic » jiného, než Že své problémy považuji za individuální a také je ^ řeší individuálně. Ještě u nás totiž nezačal onen proces veřejného rozpoznávání a pojmenovávání těch genderových problémů, které jsou obecného společensko-kulturního 49 o |] charakteru a jsou do značné míry mimo moc a síly jednotliv- ců. Nesmírně mě udivuje, že všemožné odpůrce feminismu nezaráží už jen samo vysoké procento rozvodů u nás a fakt, že o rozvod Žádají většinou ženy. Musi k tomu mít pořádný ( důvod, vždyť žádná žena, navíc s dětmi, se nerozvede jen tak pro zábavu. Statistika rozvodů nám zatím poskytuje pouze H Černou skříňku v podobě zjištění, Že motivem většiny rozvo- 0 dů ze strany žen je nedostatek duševního porozuměni mezi V partnery. Tím vším chci říci, že o postaveni žen je obtížné mluvit, pokud doopravdy nepromluví samy. Zdá se, že kde- , kdo má zjevně větší strach z toho, že by tak začaly Činit, než z toho, že řada lidí je nešťastných. Hlavně že jsou nešťastní skrytě a nikdo to nevidí a zbytečně se o tom nemluví. Toto pokrytectví je o to horší, že se zaštiťuje zájmem dětí, ty ale V podle mne dost trpí právě současným stavem. Ó O situaci žen lze zatím leccos odčítat z různých mediál- ních projevů a není to povzbudivé Čtení. Najdeme zde napří-« klad výraznou tendenci přenášet na Ženy problémy druhých _ a žádat po nich, aby sledovaly hlavně prospěch manžela a dě- tí a svou osobu upozadily. Například v jednom z velmi mála novinových Článků o vzdělání žen se řeší pouze to, Že partner ■ má problém, je-li jeho žena vzdělanější, a rady odborníků P směřují jen k tomu, jak manžela chránit: Zacházejte se svým » vzděláním „jako s tělesnou vadou", tj. všemožně ho skrývej- *. te, radí ženám známá socioložka. Nebo jiný příklad: žena si «. stěžuje, že manžel ji v posteli častuje hrubými urážkami a ona * má stále větší odpor k milování s ním. To on se jen tak po- vzbuzuje, moudrá a milující žena dělá jakoby nic, radí ženě sexuoložka. Pro oba případy je příznačné, zeje celá tíha situace a odpovědnost vložena na ženu, která je z výšin odbor-^ né autority utvrzena v názoru, že na tom, jak se cítí ona, to- > tik nezáleží. Především se však v těchto odborných projevech *• neobjevuje ani náznak toho, zeje načase, aby se měnil postoj společnosti k podobným problémům. Vše je udržováno v rovině tzv. dobrých rad směrovaných do soukromé oblasti. Už 50 tím, že takto radí, však odborníci velmi silně určují soukro- » mý život, a v uvedených případech, patrně aniž si to uvědo- \\ mují, udržují zděděnou kulturu sebeomezování ženy. Problém je v tom, že se u nás podobné „rady" vůbec vyskytují. Odborná veřejnost v západních zemích je dnes vesměs natolik poučena rozsáhlými výzkumy v oblasti genderových vztahů, že v ní český přistup prakticky již není možný. Pro mne uvedené rady říkají o postavení žen u nás víc než všechny sta- H tistiky dohromady. g v na- Pokud jde o stadium, v jakém se nachází feminismus ší zemi, tato otázka pro mne stojí podobně jako ta předcho- ľ zí a podobná je i moje odpověď: že o něm víme velmi málo. O stavu „feminismu v naší zemi" totiž nemůžeme soudit jen z jeho veřejně viditelných projevů. Řekla jsem již, že byl vy- • tlačen z veřejného prostoru a vrací se do něj jen velmi po- V málu, to ale ještě příliš nevypovídá o jeho potenciálu. Se zá- ó jmem sleduji přerod jednotlivců a jednotlivkyň ve feministy a feministky. Jen o části z nich se to dozvídáme v médiích » (např. A. Kudrnová). Studentky mi často řeknou: vlastně jsem asi již dávno feministka. Stejně tak mnozí studenti muži uznávají vážnost genderových problémů - zajímají se při- " tom nejen o problémy mužů, o nichž se v mých kursech rov- * něž diskutuje, ale uznávají i problémy žen. Nezřídka se mi > stává, že se mi některé ženy svěřují s pocity a problémy (ně- » kdy dost vážnými), o nichž vědí, že by jim nikdo vjejich oko- » li nerozuměl a nerespektoval je, a teprve feministická analý- * za jim ukazuje, že se za ně nemusí stydět a skrývat je. To však ft nápadně připomíná onen „problém, který nemá jméno", jehož pojmenováváním se v Americe rodilo poválečné ženské " hnutí. Obecně se má za to, že nás se podobné věci „již" ne- * týkají - moje zkušenost však ukazuje, že problémy, které „ne- » mohou ven", tu jsou. Shrnuto, jde o to, jak budeme femi- » nismus definovat: jestli jako způsob myšlení a vnímání, nebo » jako zveřejněné projevy, které se jako feministické označují samy nebojsou tak označovány druhými. Ve srovnání se Západem považuji za základní rozdíl to, že u nás je feminismus 51 U latentní a soukromý, zatímco na Západě se ženy za emanci- fl pační názory na veřejnosti nestydí. A co je mnohem důleži- e tějši, necenzurují již tolik své skutečné ženské vnímáni. Tím je ale také mnohem čitelnější, jaká Část Žen zastává určité postoje a proč a jak se ieny cítí, a málokdo si dovolí hovořit za všechny ženy, což je u nás neblahým zvykem. H Z tohoto hlediska také výroky typu „české ženy o feminis- Q mus nemají zájem", nemají podle mne vůbec Žádnou vypo- y vidací hodnotu, neboť ženy dosud neměly dost objektivních informací o tom, co feminismus je. Zmatek však panuje , i u pojmu „emancipace". Nevěřila jsem svým očím, když Iva Janžurová v jednom rozhovoru pro Časopis prohlásila „emancipaci samozřejmě odsuzuji" — kdyby ji odsuzovala re- * álně, nikdo by nevěděl, že nějaká Janžurová existuje. Pojem y „emancipace" přitom neznamená nic jiného než vymanení 0 se z pout neboli možnost a schopnost o sobě autonomně (to ale neznamená sobecky!) rozhodovat, ať už se jedná o ženy, h Či o muže. Nic víc a nic méně. Měli bychom se tedy začít ba- - vit o negativních konotacích tohoto pojmu u nás, které ve- dou ženy (a muže) k tomu. Že se za „emancipaci" stydí. Skrytost genderového vědomí souvisí s jeho individualizací. Vim, že největší problém s feminismem u nás i v jiných * postkomunistických zemích způsobuje představa kolektivní » ženské identity, se kterou komunistická moc primitivně jed-^ noduchým způsobem operovala a ženy ji z pochopitelných & důvodů odmitají s odkazem na svou jedinečnost, která je « spojením mnoha dalších lidských identit. S vaničkou se však vylévá i dítě, přesněji děti dvě: jednak poznáni, že existuje spousta problémů, které se týkají ať už velkých, či malých skupin žen, a že tyto problémy nejsou tudíž individuální, ale " v pravém slova smyslu politické, totiž týkající se života Udí » v dané společnosti. Mám v tomto ohledu zkušenost z výzku- > mů, kdy ženy přesně popíší řadu problémů, které souvisí s tím, že jsou ženy, ale pak prohlásí, „ale to je moje věc, to není nic pro politiku". Druhé vylité dítě je vlastní ženství ja- 52 ko důležité životní téma — ženy o něm u nás nemají tenden- ci přemýšlet a mluvit, nenosí se to. Soudíc podle několika || posledních Českých filmů, to spíš muži se osmělují tematizo- _ vat mužskou identitu. Takto rozumím otázce po „stadiu" feminismu u nás. Počet „veřejných" feministu je důležitý coby určitý ukazatel změn myšlení, který probíhá někde v hloubce. Popsala jsem ho jako postup od skrytosti k zjevnosti a od individuálního H k politickému náhledu. O tom, že opravdu probíhá, nemám 0 pochyb, je k dispozici také stále více příslušné literatury. No- v vý rozměr do tohoto procesu určitě vnese nová generace, * která reaguje přímo a bez ideologické antiemancipační zátě- -. že. Zatím se ale rozbíhá jen pomalu, což brzdí ženskou agen-du jak občanské společnosti, tak oficiální politiky, brání ženskému lobování a vzájemné podpoře. Současně však • dosavadní nemasový a nepolitický charakter vznikající České V feministické scény umožňuje značnou pluralitu feministic- o kých pohledů a přístupů, a to je podle mě dobře, i když jsem se již setkala s výtkou, že případní další zájemci se v tom pak a „nemohou vyznat". Jinak to ale nemůže být, protože nejde o recepty, ale osobní cestu k určitému druhu společenské a kulturní senzitivity, a ta se podle mých zkušeností i u feministek a feministu neustále vyvíjí. Feministkou se cítím být v našem kulturním prostředí, Ä kde to, čím a jak se zabývám, je za feminismus považováno y> a já nemám důvod se za to stydět a bát se toho slova, tedy se « víceméně identifikuji i s tímto zařazením. Přitom však tato identita je pro mne nejen pouze jedna z mnoha stejně důležitých lidských identit, a nemá pro mne ani zásadnější význam v tom smyslu, že bych potřebovala patřit do nějakého tábora. Proto také často svádím boje mezi vědomím, že se ode * mne čeká určitá loajalita k dalším lidem, kteří se považuji ne- > bo jsou považováni za feministy Či feministky, a pocitem, že » se mi osobné příčí každá falešná loajalita tam, kde s danými názory nesouhlasím. Zatím mě ale situace tohoto specifického „disentu" nutí být loajálnějši, než bych chtěla. 53 m Můj feminismus je součástí mého soukromého humanis- mu a souvisí i s mým profesionálním zájmem o problemati- » ku občanské společnosti a lidských práv. Proč jsem se zaměřila právě na problematiku pohlaví, jsem částečně vysvětlila již u první otázky a dala by se shrnout do odpovědi: protože jsem se na ni až do revoluce nezaměřovala vůbec. Další Část H onoho „prohlédnuti" se totiž vztahuje k mé zkušenosti pro- o fesionální. Za celých pět let, kdy jsem studovala sociologii, nám nikdo ani nenaznačil, že vše, co se učíme o člověku v moderní společnosti, se mnohem víc týká a zejména v mi-. milosti týkalo mužů než žen. Tato věda se tvářila, že zkoumá celou společnost, sociální život lidí, ale ve skutečnosti byla objektem jejího zkoumání především sféra veřejných institu-0 cí, a jedinci, kteří se v této sféře po dlouhou dobu takřka vý- V hradně pohybovali, byli muži. To ovšem znamená, že se do- Ó sud zabývala nejen pouze polovinou společnosti, ale také pouze částí sociálních vztahů a tím i pouhou jednou stránkou mužských životu. Ani později jsem si tento fakt, který znamená, že celý obor byl vybudován na zdeformovaném základě, neuvědomovala. Uvědomila jsem si to až v souvislosti s otevíráním svých feministických očí a zastyděla jsem se, že " jsem to neodhalila sama, protože to považuji za veliký profe- P sionální nedostatek, a snažím se tento dluh napravovat. Ne- ^ boť pokud jsem informována, studium sociologie se v tomto >^ ohledu u nás zatím příliš nezměnilo. Z těchto důvodů jsem « na sebe také vzala obtížný úkol sepsat pro nakladatelství - SLON knihu, na niž dosud pracuji, která by měla doplnit informační dluh, pokud jde o postavení žen v moderní společnosti, o roli ženských hnutí, o roli feminismu v moderní historii idejí, přiblížit současné feministické proudy, nástin ^ historie českého feminismu atd. » 1 můj profesionální zájem o feminismus je ale posilován » tím, že mi jako člověku bez nadsázky otevřel další svět, další rozměr, další klíč k porozumění spoustě věcí. Změnil třeba moji vnímavost vůči literatuře v tom smyslu, že se mi poměr- 54 ně ostře začala vydělovat literatura, ve které není celý lidský problém, ale která je jednoduše omezeně mužská, z literátu- |) ry skutečně velké. Tzv. ženské psaní je pojednáváno jako _ zvláštní fenomén, a přitom s omezeně mužským psaním máme co do Činěni v mnohem větším měřítku. Bohužel mi do něj padají všechny naše poválečné „hvězdy" jako Vaculík, Skvorecký i Kundera. Dříve jsem jen podvědomě cítila, že mě jejich díla jako ženu Čímsi iritují a jako literatura neuch- N vacují. Dnes vím, ie to je, řečeno s Virginií Woolfovou, „stín o jakoby ve tvaru T, já", který se táhne středem každé stránky y a zakrývá, co je za ním. U takového Tolstého tento stín ne- - zaclání. Feminismus mě určitě obohatil a stále obohacuje ja- , ko ženu, umím snad nyní lépe rozumět třeba některým vlastním akcím a reakcím, o něco lépe snad teď rozumím i různým potížím v dialogu s druhým pohlavím. Zvlášť ostře • se mi postupně vyjevují pasti a průšvihy mužské socializace * u nás, a tedy to, co mě feminismus naučil uvědomovat si nej- o prve u žen: že řada problémů přesahuje sílu (a vinu) jednot-livce. » To je vlastně přesně obrácený dopad feminismu, než je ft ten, který se mu (v drtivé většině neprávem) podsouvá: totiž že obviňuje muže jako třídu. Tento omyl vzniká tím, že se nerozlišuje mezi konstatováním, že naše kultura a spolecen- ' ský řád (svaté knihy, zákoníky, vědecké pravdy atd.) byly za- ^ loženy výhradně muži a dále udržovány autoritou a mocí mu- i> žů vlivných ať už perem, nebo funkcí, a mezi pozicí řadových ^ mužů v tomto řádu, kteří jsou jeho produktem a často oběti « stejnou měrou (i když jiným způsobem) jako ženy. Onen řád - je totiž ve své každodenní reprodukci prosazován všemi, kdo ho přijali, tedy také a mnohdy ještě horlivěji ženami, a nemá smysl obviňovat muže kolem. Jiná věc ovšem je, že tento řád stavěl skutečně muže nad ženy „jako třídu" a že toto nerovné P vnímání obou pohlaví je stále nějak uloženo v mnoha ženách ^ (sebepodceňování) a mužích (sebepřeceňování). Další rovi- ^ nou problému pak je navíc tradice vzájemné mužské podpory a chybějící tradice vzájemné ženské podpory, a to je nepochybně další funkce feminismu, která pro mne znamenala 55 56 příjemné osobní obohacení, totiž objevováni světa žen tak, jak jsem to předtím nemela ve zvyku. Vím, že u nás takový výrok nahání mnohým hrůzu, ale já skutečně zažívám nový druh dobrodružství a jakéhosi rozradostněného (intelektuálního i emocionálního) vzrušeni, když si najednou jsem schopna přiznat, že mě některé Ženské výtvory jakýmsi těžko uchopitelným způsobem zvlášť oslovují. Italské feministkv pro tento úkaz zavedly označení affi-damento, což původně znamená „důvěra' , avšak v jejich užití získalo toto slovo nové konotace a používá se pro jakési ženské patronství, meziženské kulturní posilování a hýčkání zvláštní ženské (patrně dějinné) zkušenosti jako svébytné hodnoty. Najednou jsem si nově uvědomila pozoruhodnou autonomii Boženy Němcové, která s ohromující samozřejmostí postavila do centra svých dějů Ženské hrdinky, a to zcela po svém, nikoli ve formě převzaté z mužské literatury. Dříve jsem se nechala vést po cestě mužských velikánů a snadno se ztotožňovala s mužskými hrdiny a jejich racionálními tématy — ale většinou se v této literatuře našla i část, která mi byla něČim cizí. Jinými slovy feminismus mě naučil nebaga-telizovat své ženství ani v intelektuální nebo odborné oblasti. Rakouská bohemistka Christa Rothmeierová pěkně vyjádřila toto objevování vlastního ženství, když řekla „já jsem žena — samouk". Český tisk ji tehdy označil za militantní feministku. Kulturní střet spočíval v tom, že dotyčný zástupce české veřejnosti — podobně jako velká část společnosti — považuje za nepřístojný už samotný fakt sebereflexe, pokud jde o ženy, již to samo o sobě stačí k nálepce feminismu. Zajisté v tomto smyslu Vaculík sarkasticky prohlásil, že feminismus je užitečný tím, že pomáhá rozpoznat „nezeny" od žen. Obávám se, ie „pravá ženská" je u nás pořád ta, která bezmyšlenkovitě přijímá představu Ženství, kterou tu pro ni připravili druzi, a pokud možno se odřízne od jiných komunit a sounáležitosti, než je ta rodinná. Feminismus to vidí obráceně: žena, která se nesnaží být alespoň „samouk" a o svém ženství nepřemýšlí, je v podstatě společenské rukojmí, lout- ka, která se naučila nepřiznávat si ani své touhy, ani své ne- |'j chuti- Někdy se pak náhle vzbouří, a nikdo neví proč. To velké pokrytectví naší společnosti spočívá právě v tom, že ačkoli antifeministé rádi argumentuji krásou rozdílů mezi pohlavími, jedním dechem zároveň zesměšňují projevy ženské sounáležitosti, které umožňují ženské jinakosti důležitou formu transcendence osobního. Mužská solidarita, která pro " sebe vytvořila řadu veřejných prostorů od hospod přes různé 0 party až po elitní kluby, je přitom kulturně ceněná. y Aby však nedošlo k omylu. Podobně jako u feminismu, ^ opět to neznamená, že bych chovala nekritický obdiv nebo i falešnou loajalitu ke všemu, co je ženské. Musí to být záro- , veň i vynikající. Už slyším námitky, Že k tomu nepotrebujú nějakou zvláštní feministickou motivaci — ze své osobní zkušenosti však vím, že do značné míry ano. Kolem ženských au- V torek se totiž nikdy nenadělalo tolik slávy a rozruchu, i když 0 byly velmi dobré (dříve dokonce psaly pod mužskými pseudonymy, aby si zajistily lepší přijetí). Známý je výrok jedno- p ho anglického literáta (jméno jsem zapomněla), že zajisté ft existuje spousta vynikajících děl z ženského pera, on je však přesto nehodlá Číst. V menší míře a často neuvědoměle měli podobný přístup donedávna i historikové literatury a his-toriografové vůbec, takže i ve své době významné a vynikající * Ženy později propadaly mužským kronikárskym sítem a rov- fr než ženy se obvykle orientovaly podle těchto autorizovaných >> žebříčků kvality, mne nevyjímaje. O tom, že to není jen zá- ^ ležitost dávné minulosti, svědčí i nedávná anketa o největší Ä Českou literární osobnost dvacátého století — ženské autorky se zde prakticky nevyskytují, a jak poznamenal ve svém komentáři k výsledkům ankety v Časopise Týden Vladimír Macu-ra, nepochybně to souvisí s téměř výhradně mužským sloze- * ním posuzovatelů. Právě takto docházi k sebereprodukci > a setrvačnosti mužské dominance ve veřejném prostoru. » Proto součástí feministického zájmu je i aktivní znovuobje-vování ženských osobností, ale také trochu jiné čtení autorů obou pohlaví. 57 f| Nakonec bych asi mela uvést i to, že mne v mém feminis- fl mu podpořilo právě to jeho přehorlivé mediální odmítání. To okázalé distancování se od něj, které mi přišlo trapné už proto, že nejen nevyžadovalo vůbec žádnou odvahu, ale mělo předem zaručený potlesk. I z tohoto důvodu se k feminismu hlásím a nechávám na svém okolí, ať si s tím poradí. An-I tifeminismus (i když určitě není naším specifikem) je jednou 0 z fobií, ba tiků této společnosti. Cítím, že za ostentativním y odmítáním feminismu se skrývá pocit ohrožení, strach čím-e koli pohnout, aby se nám nezhroutily ještě i poslední „jisto- 1 ty" (jako by se to už beztak nedělo — viz výše téma rozvodů). , To mě v tomto případě vyprovokovalo spíš jako občanku a ja- ko socioložku: tento strach a tato úporná snaha zachovávat i problematické sociální normy je sociologicky vlastně zají- V mavější než sám feminismus a svědčí o obecném pocitu křeh- 6 kostí naší společnosti. ^ Jak bych definovala „svůj" feminismus? Nemá podle mě ., smysl vměstnávat do úzké definice vše, co vyplývá z výše řeče- ného. Dodala bych snad, že mě na ném nejvíc baví kladení otázek a otevírání dvířek „ke třinácté komnatě", jak to nazvala Jana Juráňová. Pokud jde o odpovědi, zachovávám si v řa-'' dě věcí jakousi programovou neurčitost. Taje dána i tím, že » o feminismu velmi mnoho přednáším: pravidelně Čtyři se- ^ mestry v roce a kromě toho ještě Často i mimo univerzitu. To £ znamená, Že otevírám svět feministických idejí a pohledů .. studentům, ale snažím se nevnucovat jim žádné pevné obec- né stanovisko (to neplatí u mnoha konkrétních problémů, kde se se svým vyhraněným názorem před nimi netajím). Kladu důraz na jejich osobní cestu k jinému způsobu myšle-* ní o těchto otázkách a na hodně otevřenou diskusi. Bohatost » jejich postřehuje přitom tak široká, že mi pomáhá udržovat » neuzavřený pohled na věc, který mi vyhovuje. Měla bych na sebe ale prozradit, že moje feministické psaní mělo dosud jakoby dvojí tvář: zatímco doma vysvětluji užitečnost femi-5.8 nistického myšlení, západním kolegyním jsem spíš vysvětlo- » vála, proč některé jejich koncepce nemůžeme automaticky H přijmout, aniž bychom je kriticky konfrontovali s našimi re- - álným odlišnostmi. Dnes mám tuto fázi víceméně za sebou a nejsem si ani jista, jsou-li naše tzv. „specifika" tak zásadní. Čím mě feminismus oslovuje, jsem už sdělila, ale asi by bylo dobré znovu zdůraznit, že jednoduše tematizuje sociální jevy, kterým se jinak nikdo nevěnuje, a pokud ano, pak " zcela povrchně a neuspokojivě (socializace podle pohlaví, 0 prostituce, domácí násilí apod.). Takže feminismus mě oslo- v vuje jednak už tím, že to vůbec dělá, a pak tím, jak to dělá. g Což neznamená kompletní přijímání nějakého kánonu, ale | možnost inspirovat se celým souborem výkladových klíčů, které nejde najít nikde jinde. Proto také nepovažuji feminismus za nějaké vyznáni Či vědecké paradigma, které si vyberu jako jedno z mnohých. Považuji ho za nutné doplnění všech v forem myšlení o člověku a společnosti, protože napravuje 0 dosavadní deformace. Feminismus považuji za integrální součást moderní historie ideji a kulturní člověk a dobrý pro- ^ fesionál by si neměl dovolit ho ignorovat. S jeho konkrétní- -mi tezemi a teoriemi je přitom třeba pracovat kriticky jako se vším ostatním. Stejně je to s případným iritováním. Jevy jako doktrinař-ství nebo ideologičnost, které jsou feminismu často připiso- ■'' vány, se najdou v úplně každém myšlenkovém proudu. Po- ^ kud jde o českou společnost, nacházím je u tzv. liberáiů nebo ^ katolíků, ale ne u feministu. Také v západních společnostech & je feminismus příliš pluralitní na to, aby mohl představovat ft nějaký ujednocený katechismus, a není chápán jako ideolo-gie, ale mnohem více jako kritika ideologie. Přesto například v USA vidím dvojí problém: jeden tkví v dnešní vysoké sofis-tikovanosti akademických feministických textů, za kterými '* přestává být vidět reálná zkušenost. Druhým je pro mě těžko » pochopitelná situace uvnitř feministické diskuse, kdy jed- > notlivé feministické pozice jako by nebylo možné navzájem sloučit, a jak mi bylo řečeno, je s tím spojena nutnost patřit do některého z těchto „táborů" (v Americe jsem ale nikdy 5! » ti W neíila, sleduji to z dálky a každou informaci beru z rezer- vou). Pro mne postihuje každý z oněch proudů některý důležitý aspekt problematiky pohlaví, jeho různé roviny, které nemám problém intelektuálně spojovat. Podobná nesmiřitelnost jednotlivých postojů u nás by se mi nelíbila. Skutečně závažný problém související s feminismem vsak H spočívá v samotné otázce kolektivního pojmu „žena" Či • „muž", tj. v oprávněnosti toho. kdy a do jaké míry lze gene- y ralizovat zkušenosti Či osudy jednotlivců zahrnutých pod ty- ř to kategorie. Rozumím argumentu post feministu, kteří tyto I generalizace odmítají a tvrdí, Že „žena' neexistuje. Moje sta- novisko je však takové, íe i když je třeba mít na paměti obrovské individuální rozdíly mezi ženami, a u každé tzv. ženské otázky pečlivě rozlišovat její specifické formy u jednotlivých skupin Žen ať už sociálně, nábožensky či jinak situovaných, historicky vytvořené sociální a kulturní vzorce, imaga ženství a mužství jsou a ještě dlouho budou natolik silné, že budou navzdory individuálním rozdílům ještě dlouho určovat (sebe)vnímání všech jednotlivců v těchto skupinách. Nelíe však popřít, že tato situace se pozvolna mění — i když v ženské populaci je proces sociální individualizace historicky výrazně opožděn, v posledních desetiletích výrazně postupuje. Se souhrnnou kategorií „Žena" bude třeba zacházet stále obezřetněji a feminismus se může jevit jako stále méně potřebný. Ani individualizace však neznamená zrušení rozdílů mezi muži a ženami, vždy zde budou jiné biologické hodiny, jiný model kariéry, jiný druh porozumění uvnitř Ženské a mužské subkultury, jiný druh nemocí fyzických i duševních apod., které bude záhodno zkoumat a jejichž zkoumání je již dlouho rovněž součástí feministických studií. Je to až k nevíře, ale vesměs jsem se ve svém okolí doposud setkala s dobrými reakcemi, a i z toho důvodu věřím, že tento způsob myšlení organicky patří k naší kulturní tradici. Moje rodina mě od samého začátku podporuje, počínaje mým manželem, který mi například nosí knihy a Články k té' to problematice, pokud na ně narazí. Dcery jsou nepochyb- H ne emancipovanější než já, ale vadí jim, když, jak ony říkají, fl příliš často i doma „tematizuji". Můj bratr bere téma vážně a začíná se jím zabývat v oblasti počítačové literatury a internem. Rodiče žiji daleko od nás a nejsou příliš podrobně informováni o tom, co dělám. Všichni kolegové přijali můj nový odborný zájem s pochopením a důvěrou. Někteří s bez- I výhradnými sympatiemi a podporou, někteří si neodpustí 0 občasné humorné poáťouchnuti, ale nikdy ve zlém. Na začat- y ku jsem se ovšem také setkala s obavami: musí se to dělat, ale - moc to nepřežeňte. Z odborné komunity mám také zkuše- I nost, že jakmile se lidé seznámí s analytickým materiálem . a argumenty, rychle pochopí, jak relevantní jsou to otázky. Jiná věc ovšem je, kolik z nich si moje či naše publikace * přečte, ačkoli mám informaci, že genderové Číslo Sociologické- ▼ ho časopisu bylo dosud nejžádanější ze všech a snad je už i ro- i žebráno. To nepřímo odpovídá i na otázky existence a budoucnosti feminismu u nás. „ Stejně tak mohu konstatovat, že se mi ani jednou nestalo, ,, že bych svoje příspěvky na téma feminismu musela někomu vnucovat nebo obtížně prosazovat. Naopak, většinou mČ museli vyzvat druzí, abych pro ně něco napsala. Tímto způsobem, tj. na objednávku, vzniklo monotematické feministic- * ké číslo Filosofického časopisu v roce 1992 a stejně tak > monotematické genderové Číslo Sociologického časopisu v roce > 1995- Rovněž sborníky, které jsem vydávala, vždy našly mo- % rální i finanční podporu. Stejná historie se opakovala s mým » přednášením. K tomu, abych na naší škole otevřela feministické kursy, mě vybídly moje kolegyně a vedeni Školy mě v tom rovněž od začátku plně podporovalo. Vzhledem k tomu, že naše škola má pouze několik kursů povinných a ostatní jsou * výběrové, jsou i mé Feministické teorie na téže úrovni jako > ostatní nabídka a jsou hojně navštěvovány. Také připravova- » ná kniha pro Sociologické nakladatelství vznikla na základě výzvy ze strany editorů — sama bych ten nápad asi nepojala, což by byla zase jiná kapitola, neboť sama se málokdy cítím 61 » H pro daný úkol již dostatečně pripravená. Ale na druhé stra- ne je pravda, že se chovám tak, jako by feminismus byl ta nejsamozřejmější a nejběžnější věc na světě. Jestliže to dělám, musím si za tím i stát. Dávám toho Černého Petra druhým, ar se s mým feminismem vypořádají sami, neboť je-li to problém, je jejich, a ne můj. Zdá se, že to funguje. Stává se mi " totiž i to, že se lidé z mého okolí snaží „obstát" v tomto tes- • tu, ukázat mi, že nejsou kulturně zabednění. Ale možná y mám prostě Štěstí a také jsem nejspíš touto svou činností ni- komu nepřekážela ani nekonkurovala. » Jak vidím budoucnost feminismu vůbec a v naši zemi? Především musím zdůraznit, že pro mne to vůbec není izolovaný problém samotného feminismu. Jelikož ani na oka-v mžik nepochybuji o tom, že problematika pohlaví a vztahů 0 mezi muži a ženami je velké téma každé dnešní společnosti, bylo by projevem občanské nemoci, kdyby ho naše společnost ^ držela pod pokličkou. A jelikož tu není Žádný jiný proud, » který by se touto problematikou zabýval tak soustavně a kom- plexně jako je feministická „obec", nevidím důvod, proč otevřené uvažování o těchto otázkách dál nevnímat jako feministické. Jak jsem ale již řekla, je to takto situováno tím, jak společenské prostředí tento nový diskurs přijímá. Hypo-» tetický si lze představit, že otázky, které si klade feminismus, » budou Časem považovány za tak samozřejmé, přirozené, leň- ^ timní a všeobecně sdílené, že označovat je jako feministické « se stane nadbytečným. Tak tomu ale nejspíš ještě dlouho ne- bude a znovu to nastoluje otázku po tom, o co vlastně jde an-tifeminismu. Vihledem k tomu, že velká Část antifeministic-kých postojů plyne z pouhé neznalosti, patrně se teprve Časem budou u nás formovat také vyhraněnější typy antife-» minismů — předpokládám totiž, Že mohou stát na různých » a možná i vzájemně protichůdných argumentech. Zatím se začíná trochu čitelněji formovat stanovisko křesťanské, ale ani zde se nenechme mýlil — linie sporu nepochybně půjdou 62 uvnitř jednotlivých myšlenkových či konfesních proudů: me- zi křesťanským feminismem a antifeminismem, stejně jako mezi feminismem a antifeminismem v řadách liberálů, tak jako je tomu na západ od nás. Feminismus bude mít i u nás nepochybně mnoho forem. Už ted vidím, že zájem o něj se přirozeným způsobem objevuje například u lidí zajímajících se o postStrukturalismus a postmodernu, neboť bez jejich feministické varianty tyto směry prostě nejsou úplné. Tento víceméně ryze intelektuální zájem pozoruji spíš u mužů než u žen, jež naopak oslovuje spíše problematika organizace osobního života, která je bezprostředně páli. Na Západě však stále víc páli i muže a rozvíjejí se mužská studia. Je nanejvýš pravděpodobné, že u nás se mužská studia nerozběhnou s tak velkým zpožděním za studii ženy, jako tomu bylo na Západě, a pokud by spolu tato zkoumání od začátku navzájem komunikovala, mohl by vzniknout i jiný, „synchronizovanější" model uchopování genderové problematiky. Ani studia muže se dnes ovšem neobejdou bez poznatků a pojmového aparátu, které vyprodukoval feminismus. Feminismus se u nás bude nepochybně diferencovat také podle sociálních skupin žen. První příznaky můžeme pozorovat již dnes. Zatímco úspěšné ženy začínají narážet na tzv. skleněné bariéry v pronikání do vedoucích pozic a cítí se diskriminovány například výší rodičovských dávek, málo kvalifikované ženy, zejména v menších obcích, začínají být mnohem více ohroženy nezaměstnaností než muži a samoživitelky se stále častěji dostávají do základních existenčních potíží. Teprve nás tedy čeká skutečná diskuse o zákonech dopadajících na ženy různým způsobem, v níž musí však být temati-zovány i společné příčiny těchto problémů, k nimž feminismus nabízí klíč. » » » Hana Havelková (1949)- socioložka a sociálni filozofka. Absolvovala ^ (1972) sociolorii na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Zabývala «e sociální filozofii a etikou, v devadesátých letech převážné ve vztahu ke koncepci lidských práv a občanské společnosti. Pracovala v Ústavu 63 pro filosofii a sociologii ČSAV a v Evropském středisku pro výchovu k lidským právům v Praze. Nyní přednáší Teorie občanské společnosti a Feministické teorie na Univerzite Karlově, Institutu základů vzdelanosti. Je členkou výboru Mezinárodni asociace filozofek (lAPh) a předsedkyni Českého helsinského výboru. Po listopadu publikovala na téma feminismu řadu Článků v domácích a zahraničních periodikách a sbornících. Posledni tři roky se zaměřuje především na problematiku politické reprezentace žen. Vydala sborníky Lidská práva, ttry o spolténost (1992) a Exisluje sirtdotoropskj model manitlítvi o rodiry? (1995)- Je spolueditor-kou feministického čísla Filosofického (asopisu Í1992), genderového čísla Sociologického časopisu ÍI995) » sborníku Žfnaa muž v médiích (1998). Je matkou dvou dcer, Terezy (1975) a Barbary (1980). » » 64 xxxxxxxxxxx H XXXXXXXXXXXX o xxxxxxxxxxxxX n xxxxxxxxxxxxxx d xxxxxxxxxxxxxx* a xxxxxxxxxxxxxx* 1 xxxxxxxxxxxxxx* é R • Magdaléna Frouzová - ČESKÉ ŽENY MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM Hnuti za ženská práva neni ničím jiným než odrazem společenských změn, ke kterým v posledním století došlo. Svým způsobem se nijak zvlášť neliší od hnutí emancipovaných ob- ' Čanů během francouzské revoluce v roce 1789» které vedlo u k sepsání Charty o svobodě, rovnosti a bratrství všech (ten- j krát ještě mužů) a od aktivity občanů po hrůzných zkušenos- « těch s nerespektováním lidské důstojnosti během druhé světové války, vedoucí k podepsáni Charty lidských práv v roce , 1948. S rozvojem společnosti se občané stávají stále emancipovanější, svobodnější a zřetelněji si uvědomující vlastni hodnotu. Toto uvědomění vede k potřebě být respektován * a mít svá vydobytá práva také garantována zákonem. Každé x hnutí za práva lidí prošlo obdobím, kdy bylo těmi privilego- x vánými odsuzováno jako zbytečně hysterická aktivita několika bláznivých jedinců a označováno za ohrožující pro dosavadní pořádek ve společnosti. Tváří v tvář společenským změnám, které hnuti reprezentovalo, se ale nakonec stejně nedalo nic dělat, privilegovaní ho chtě nechtě museli přestat přehlížet a akceptovat jeho podmínky. x x Dnešni privilegovaní (muži) také prohlašuji feminismus x za zbytečně hysterickou aktivitu několika bláznivých Žen a snaží se společnosti namluvit, že ohrožuje přírodou doni pořádek. Heslo „přírodou dané" je typické pro všechny, kdo 65