Nebo tam možná někde jsme -feminismus v českých médiích
Feminismus jako téma pronikal do českých psaných médií postupně.
O četnosti v rozmezí let 1991-2001 vypovídají tabulky a grafy v předchozích kapitolách. Z nich je patrné. Že v průběhu deseti tet nedošlo k růstu absolutního počtu materiálů, a to ani ve zpravodajství zprostředkovaném CTK. Frekvence zmínek byla naopak kolísavá.
V oblasti publicistiky se plynule nerozšiřoval ani repertoár kladných postojů, ani reakcí záporných. Kvantitativní skok nastal pouze v roce 1992. Byl vyvolán jak polemikou s články v Respektu, tak monotematickými čísly sborníků a odezvou na vydání několika feminismus propagujících knih. Záporné teakce nad kladnými převládly pouze v roce 1995. S výjimkou tet 1991, 1992 a 2001 byly nejpočetnější ohlasy neutrální.
Jako by stále jen probíhalo zkoumání terénu. Odstraňování tabu je proces většinou bolestivý a může vyvolat nečekané reakce. Poučené a sympatizující autorky i se zahraniční zkušeností publikují na počátku devadesátých let několik článků, ve kterých feminismus představují jako zajímavý směr, který má za západními hranicemi ČR své místo a lze předpokládat, ie také u nás najdou jeho myšlenky odezvu. Vycházejí z názoru, že vždy, když došlo k uvolnění lidských svobod a svobody informací zvlášť, mělo to příznivý dopad na rozvoj ženského hnuti.
To se skutečně potvrdilo v akademické sféře, v oblasti společenských véd v roce 1992. Tehdy byla frekvence kladných zmínek o feminismu nejvyšší. Poprvé se vsak masivněji ozývají i kritici. Vzplanula první velká polemika. Po jistém uklidnění se téma prosazuje znovu v devadesátém pátém, kdy se připravovala, konala a doznívala Světová konference OSN o ženách v Pekingu (4. září 1995). Prudce narůstá počet materiálů o postavení žen, ženské otázce a také feminismu, ale jak už jsme upozornili, je to zároveň jediný rok, kdy záporné laděné příspěvky o feminismu v novinách a týdenících převládly nad kladnými. Výrazný
106
je rok 2000, kdy vznikla tzv. stínová vláda žen a křivka frekvence má svůj 4ruhý vrchol.
V následujícím období však výrazně klesá. I když ani do poloviny roku nevyšlo v denících a časopisech materiálů mnoho, mizejí po 11. září 2001 po teroristických útocích na New York a Washington úplně. Výklad může být několikerý: námět se vyčerpal a přestal média zajímat.16* Naznačili jsme však už v předchozích kapitolách, že odehrá-vají-li se globální katastrofy, témata, která jsou považována za méně zásadní, ustupují do pozadí, autoři je nevyhledávají, a noviny je tedy nemohou tisknout. Nebo je autorky/ti píší, ale redakce je neuveřejňují, protože „strážci u brány" je automaticky vyřazují jako podružná. Interpretace vycházející z dekonstrukce by pak byla, že primárně převládl zájem o tzv. mužskou sféru, kam patří boj, válka, konflikry obecně -a ta překryje jakékoli téma feministické.
V  součtu zpravodajských a publicistických materiálů za celou dekádu jsou nejpočetnější konotace neutrální. Zahrnují pochopitelně zprávy a dále články z oblasti antropologie, historie, demografie, recenze knih, prohlášení vlády, zastupitelských orgánů, informace ze sympozií, jako například sborník z konference žena v dějinách Prahy z roku
1996.
Pokud se zaměříme na publicisriku, zastánce i odpůrce feminismu
možná překvapí, že nejvíce bylo zmínek kladných, na druhém místě jsou ohlasy neutrální, až na třetím odmítavé. K tomu je však třeba dodat, že pouhá statistická data jsou v tomto případě zavádějící. Není sporu o tom, Že takto exponované téma se nedá posuzovat pouze kvantitativně. Strohý výčet, kolik souhlasných nebo záporných materiálů na dané téma bylo ve sledovaném období recipientům nabídnuto, nepostihuje celou složitost problému. Kvalitativní zřetele jsou průkaznější. Proto je důležité, ve kterém psaném médiu se články objevily. Jiný je důsledek mcdializace v denících se stotisícovými náklady (Mladá fronta DNES, Lidové noviny, Právo, ZN a Slovo) nebo v časopisech, které jsou vnímány jako normotvorné - napr. Respekt, Reflex, Prostor, a jiný v tzv. časopisech Ženských, které mají sice vysoké náklady, ale laická i odborná veřejnost je považuje za oddechovou četbu pro ne příliš náročné publikum, nebo internetových, kde je skupina recipientů sice interaktivní, ale vnitřně omezená a daleko méně početná. Vulgárně řečeno, nejde o to, co si píší feministky a feministé (www.feminis-mu5.cz či ve feministicky zaměřeném Časopise One Eye Open/Jedním okem) mezi sebou, ale jaké informace má k dispozici většinová společnost. Interaktivní sdělování má ovšem jednu nespotnou výhodu. Zatímco normy tradiční žurnalistiky se mění jenom pozvolna, přibývající
107
množství alternativních mediálních kanálu narušuje názorovou dominanci „oficiálních" sdělovacích prostředků.
V odpověď na stížnosti feministických věd a především medioložek (např. van Zoonenová1M). že média zprostředkovávají tento myšlenkový směr jednoznačně záporně, můžeme konstatovat» že normotvorný český tisk v posledním desetiletí minulého století skurečně feminismus reflektoval převážně kriticky. Odvoláme se zde na stanovisko P. J. Shoc-makera"* že zřetelně pozitívnejší je zacházení s lépe organizovanými a centru společnosti blíže situovanými menšinami a jejich problémy. Slabší a odlišnější skupiny jsou pod větším tlakem a mají menší vliv.
Toto polemické až odmítavé stanovisko se projevilo především v žánrové skladbě textů věnovaných feminismu: nepotvrdil se předpoklad, že se bude vyvíjet od původně jednodušších, chudých a omezených pouze na informace ke složitějším a že ke konci dekády bude žánrová nabídka rozmanitější. Naopak- Úvahy, eseje a odborné stari se objevily masivně hned na počátku a pak byla jejich Četnost kolísavá.
Rozpětí používaných žánrů bylo poměrně chudé, omezilo se pouze na pět druhů a jejich rozložení v čase bylo rovnoměrné. Také vyjádření postojů (at už explicitních, nebo skrytých) od primitivnější podoby ke složitější nebylo průkazné. Nejfrekventovanější byly texty polemické, v sedmi letech absolutně, v dalších čtyřech shodně s počtem článků. K posunu v žánrové oblasti směrem k pestrosti tedy nedošlo.
Ukázali jsme již v předchozích kapitolách, že autoři píšící o feminismu kladné byli (krom počátečního zhruba ročního příměří) v neustálé defensive, reagovali jako druzí- nejprve byl zveřejněn odsuzující nebo zesměšňující materiál o tomto hnutí a pak teprve podpůrná nebo příznivá reakce. Navíc záporné nebo neutrální materiály pocházely většinou zevnitř redakcí, psali je internisté, kdežto podpůrné ohlasy jsou z okruhu externistů, lidí mimo oficiální mediální srcru. Někteří auton--muži se dokonce vyjádřili, že feministky neustále fňukají a kňourají (Martin Komárek). Fňukání a kňourání je chápáno jako typický projev někoho, kdo je slabší, kdo si nevěří. Naopak druhá skupina oponentů označuje feministky a jejich projevy jako neženské (Taylorův názor z Prostoru: „Groteskní postavičky lesbiček nebo dnešních matek oblečených tak nevkusně jako francouzské prostitutky dvacátých ler ukazují, jak hluboce může být vnitřní princip zvrácen. Dalo by se říci, že mnoho dnešních žen znásilňuje svou ženskou přirozenost. Cpi sterilitou, zatímco by měly „vonět" plodností. Prostřednictvím antikoncepce a potratů se „osvobozují" od své přirozenosti.")
Na tuto dichoromii komunikační roviny upozorňuje již zmiňovaná Deborah Tanncnová: „Když se sejdou ve skupině muži a ženy, bude se
108
pravděpodobně mluvit způsobem, který je bližší a pohodlnější mužům.
A ženský i mužský způsob řeči jsou typicky hodnoceny podle měřítek mužského stylu, který se pokládá za normální. Nejnepříjemnější je to, že ve společnosti, jejímž obecně přijímaným cílem je rovnost a kde stále více žen zaujímá vysoké postavení, ženy obdařené autoritou zjišťují, že se ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny. Mluví-Ii způsobem očekávaným od vůdčí osobnosti, jeví se jako nedostatečně ženské. Mluví-li způsobem očekávaným od Ženy, jeví se jako nedostatečně vůdčí."107
V porevolučním diskursu o feminismu a problémech vztahu mezi pohlavími se opravdu objevily „nemoci", jaké dosud charakterizovaly práci českých médií obecné: vnitřní ncdcmokraiiČnosr, neschopnost respektování plurality a jinakosti, bagatelizace skurečných problémů, nedostatečná citlivost a nepatřičná tolerance k projevům sexismu (podobně jako ještě donedávna projevům rasismu), prorektorská potřeba hájit národ před „nepřítelem" apod.
Dalo by se tedy říci. že pokud média reprezentovala oficiální společnost, pak se tento organismus jejich prostřednictvím bránil. Tady se ovšem dostáváme do velmi složitých souvislostí, přerůstajících mediální rámec a zasahujících do sociologie a sociální antropologie, což souvisí dále s feministickým výkladem věd obecné a společnosti zvláště. Feministické socioložky, filosofky, antropoložky a medioložky"* poukazují na to, že nesprávný může být už pohled na lidské společenství, spočívající na tzv. patriarchálních principech. Oficiální společnost a oficiální názor na tuto společnost odráží podle nich pouze jeden -maskulinně podmíněný výklad. Stačí připomenout tvrzení filosofky Elizabeth Badinterové, podle které se mužství dostávalo do krize vždy, když se ženy těšily větší svobodě - v těch dobách se měnila i hierarchie hodnor, docházelo k ideologickým, ekonomickým a sociálním otřesům.
Brání-li se tedy společnost, pak se bráni tato její tzv. patriarchální složka. A ta zdaleka nemusí reprezentovat názor většiny, protože, jak známo, Žen je (ve vyspělých zemích s nízkou úmrtností a vysokou životní úrovní) více než mužů, nejsou však tak organizované, informované, vzdělané atd., a společenský dískurs tedy nevytvářejí. Jak říká sociolog Václav Bélohradský: „Žijeme v autoreferenčním světě, kde všechny problémy řešíme tím, že je svěříme specialistům. Ti ale umějí řešit jen ty problémy, které si sami definují podle svých kriterií."169
Nárůst uveřejněných textů navíc automaticky neznamená kladný vztah k tématu. Akce často vyvolávala reakci a naopak. Frekvenci ma-
109
teriálů během sledované dekády ovlivnily jak okolnosti globální - společenské uvolnění po listopadu 1989. kdy padla celá rada tabu; dostupnost zahraničních pramenu; možnost studovat problematiku v zahraničí; osobní kontakty, včetně aktivního zájmu zahraničních feministických skupin o tzv. postkomunistické zeme. demonstrovaného nejen návštěvami, ale také granty udělovanými pro „Ženské projekty". Také pořádání mezinárodních seminářů a konferencí, legislativní přibližování k Evropské unii, kde jsou zdůrazňovány rovné příležitostí pro obé pohlaví a zákaz diskriminace podle rodu včetně platové sféry. Z lokálních okolností to byl vznik stínové vlády žen jako reakce na stav politické scény, kde jsou ženy zastoupeny disproporčně.
V neposlední řadě působila také možnost seznámit sc s odborným výkladem, ať už prostředniervím vzniklého Centra pro Gender Studies, nebo prostřednictvím specializovaného studia na vysokých Školách, kde se připravuje mladá generace přicházející do sdělovacích prostředků počátkem jedenadvacátého století, především na Univerzitě Karlově, Masarykově univerzitě v Brně, Jihočeské univerzitě apod.
Co se genderových principů týče, i ten nejzarytější odpůrce výkladu společnosti podle mužského a ženského nazírání by mohl připustit myšlenku, že informace o ženské otázce jsou rodově zatížené. Vlastní prožitek, specifické podmínky vývoje osobnosti, dak okolí, který ani nemusí být jako tlak vnímán, to všechno se na celkovém výsledku podílí. Málokterý muž dokáže odhlédnout od svého tradiční výchovou i vzděláním podmíněného zakotvení. To platí samozřejmě i o ženách. Jak říká Deborah Tannenová: „Rytířský muž, který podrží dveře nebo ukáže Ženě, aby ho předjela, jedná zároveň o postavení i o vazbu. Rozdíl v postavení naznačuje skryté sdělení nadvlády: žena dostává přednost v jízdě ne proto, že na ni má právo, ale protože on jí to dovolil. Je tedy rámována jako podřízená. Navíc ti, kdo mohou kvůli posuvem' výsadu dopřát, mohou také díky svému postavím' změnit názor a výsadu odejmout. Toto je rozměr, na který reagují některé ženy, když protestují, že galantní gesta jsou .šovinistická'."
Postoupíme-li od této abstraktní úvahy na konkrétní mediální rovinu a aplikujeme ji na sebraný materiál, najdeme jen několik autorů, kteří se projevují „mimorodově". Z novinářů na plný pracovní úvazek jsou to vlastně jen čtyři (Korecký, Lipoid, Chuchma, Holub) a Í u těch má introspekce jisté bariéry. Z ostatních jsou to především lidé z akademické sféry (Bélohradský, Blažek, Kraus, Keller, Machovcc, Sokol) nebo sféry silně alternativní (Vodrážka). Ženská část autorek není zdaleka tak ostře diferencovaná, nicméně platí. Že v trvalém pracovním (poměru v médiích je jen velmi málo těch, které by se kladně vyjadřo-
110
valy k feminismu, a i když o něm relativně neutrálně referují, rozbor jejich postojů i použitých postupů (kladení otázek, volba terminologie) potvrzuje, že vycházejí z oficiálního, tedy vlastně patriarchálního paradigmatu. Hodnocení je však opět obtížné, protože tlak převládající orientace v mediích, předchozí výchovy v rodině i vc škole a snahy prosadit se v tradičně mužském žurnalistickém prostředí jsou natolik silné, že nelze odlišit, co je názor vlastní a co okolnostmi vnucený. Stačí vzpomenout časopis Reflex, kde se Dana Braunova na počátku 90. let na podklade znalostí zahraničních médií snažila o uplatnení Ženského pohledu na svět a publikovala informační materiály o feminismu, postupně se však rubrika měnila opět v konvenční „ženské čtení" a s odchodem redaktorky atrofovala úplně. Jednoznačně se potvrdila úloha výrazných osobností ve funkci opinion leaders jak na straně odpůrců feminismu, tak na straně zastánců. I jako v jiných případech zde platí, že záleží na tom, jak dalece je ten, kdo hnutí kritizuje, nebo se k němu přihlásí, mediálně nosná osobnost. Tradicionalismus, setrvačnost a neochota „jednat proti svému přesvědčení" je v tištěných médiích v tomto případě značná- Je-li v rodové past) referování o feminismu a v důsledku toho o ženě obecné, ve stejné rodové pasti je referování o mužích. V tomto případě platí Hallova teorie, že „prosazovaná definice skutečnosti se v důsledku prosazování stává reálnou".170 Také tady převládají stereotypy, které abstrahují od společenského vývoje a petrifikují normy, které konkrétní jedince omezují a frustrují. To ukázala mimo jiné diskuse o obsahu mužské gender-role a její únosnosti pro muže, kdy vzorce sociálně očekávaného maskulinního chování nutí muže potlačovat emocionální otevřenost a vedou často k depresím nebo agresivitě. Tématu se věnoval jak Tvar, tak Prostor, je bezesporu zajímavé a vydalo by na samostatnou studii, která by byla prospěšná především z hlediska rovnoprávného posravení mužů: „Má-li se světu a společnosti dobře dařit, musí se toto dvojí mužské a ženské chápání světa vzájemně doplňovat, korigovat, podobné jako dvě oči teprve umožňují plastické videm."17'
Vnímání feminismu médii se vyvíjelo takříkajíc od nevědomí k vědomí. Jsou oblasti, kde došlo k výraznému informačnímu posunu, což se druhotně projevilo ve zpětné vazbě. To se týká periodik, která jsou označována jako tisk pro elitu, která mají vliv na intelektuální sféru, dále titulů pro mladší věkové skupiny aktivních čtenářů, včetně čtenářek tzv. ženských Časopisů a recipientů z internetové komunity. V případě feminismu však akce vyvolává reakci. Připomeňme již jednou uvedené tvrzení (Vodákova), Že feministky bojují jednak za to, aby žena byla nezávislá na muži a soběstačná, ale také za to, aby se podle těchto
111
pravidel skutečně řídila. Feministická hnutí tak byla vlastně vždycky nátlaková ve dvou směrech — snažila se donutit společnost k jinému vnímání ženské role a zároveň se snažila přimět ženy, aby samy toto pojetí akceptovaly, aby se s ním identifikovaly. Právě proto tradicionalisticky, což z hlediska feministického chápání znamená patriarchálně orientované kruhy feminismus odmítají, vidí v něm ohrožení léta tradovaného modelu a snaží se jeho pronikání do médií zabránit veřejnými projevy nesouhlasu. Argumentují, že požadavky hnutí jsou nepřirozené, narušují běh společnosti a tím ohrožují její existenci.172 Tohoto pocitu ohrožení je ovšem možné se zbavit, když takříkajíc „poznáme svého nepřítele", včetně jeho slabých a silných míst. Ukazuje se, že potlačením či zesměšněním feministických názorů se konfrontace pouze posunula v Čase.
Media pak mají nejen možnost vzájemnou diskusi zprostředkovat, úc také ovlivnit chápání h mní. Okamžitou měřitelnou změnou postojů, především ale prostorem pro publikování různých stanovisek, z nichž si recipient/ka může vybrat. Pokud se informace neobjeví vůbec, nebo budou pouze jednostranné, možnost volby a svobodného rozhodování je narušena, jak je však patrné ze zemí stojících na podobných historických, filosofických a společenských základech (většina zemí EU, USA), pokud je hnutí dostatečně životné, k jeho medializaci stejné dojde.
Přes všechny výše zmíněné výhrady se však obraz feminismu nesporně změnil. Z označení, pod kterým si na počátku devadesátých let málokdo (včetně pozdějších aktivních feministických autorek nebo aktivistek) představoval tak rozsáhlý, ale zároveň v některých projevech konkrétní materiál, se stalo relativně frekventované téma. Fundovaná diskuse se odehrávala především v odbornějším tisku, kde se profilovalo několik titulů, které se pojmu, jeho historii, teorii a společenskému zakotvení postupně věnovaly soustavněji. V druhém sledu je možno uvést časopisy, sice s masovými náklady, ale zaměřené na vzdělanější a flexibilnější — možno říci i mladší, ovšem nejen věkem, ale také duchem - recipienty. Přešly postupně od povrchního, přetržitého informování ke komplexnějšímu pojetí. Od zdůrazňování kuriozit, výstřelků a zesměšňování feminismu a feministek — např. v Respektu — se pod tlakem oponentů posunuly k odbornějším analýzám a snahám po komplementaritě. Jiné časopisy se k této komplementaritě propracová-valy obtížněji. Od nepodařeného pokusu být na stejné úrovni diskursu jako média ve vyspělých zemích se přiklonily k tradiční virilní náplní, aby se pod vlivem měnícího se paradigmatu opět k vyrovnanější poloze vrátily a naopak se snažily o progresívnejší přístup, kterým by mohly
112
získat mladší čtenářské skupiny. To je typický přiklad Reflexu a Částečně Týdne.
Z logiky věci plyne, že vstřícnější přístup se objevuje u titulů méně konvenčních, až alternativních - např. Tvaru, Vokna, Iniciál apod.
K hlubšímu poznáni feministických teorií přispěly (se všemi výhradami, které jsme uvedli) i vysokonákladové licenční magazíny určené ženám. 1 v jejich případe o výsledku rozhodovala kombinace individuálního složení redakce a stavu veřejné diskuse.
Jednoznačně největší posun v referování o feminismu lze potvrdit s masivním rozvojem internetu. Probíhá nepřetržitá výměna informací, která umožňuje interaktivní kontakt mezi různými skupinami, a vyprofilovalo se i několik serverů, výrazná je vazba na mezinárodní organizace, at už vládní (EU) nebo nevládní.
Nekonzistentně a nejpomaleji se vyvíjela reflexe v denním tisku. Tady k určitému průlomu paradoxné došlo až v roce 2000 se vznikem stínové vlády žen jako reakcí na dlouhodobě maskulinní politickou scénu parlamentní (senátní) a především na Zemanův kabinet bez jediné ministryně. Vývoj, který by bylo možné označit za progresivní, se však po teroristických útocích v USA zastavil.
Vztah psaných médií k feminismu se tedy nesporné vyvíjí. Přes stížnosti aktivistů a aktivistek (možná i kvůli nim) lze předpokládat, že návrat k pouhému zesměšňování a karikovaní už nebude možný. O tom svědčí i Českou televizí odvysílaný seriál Ženský hlas, který by před deseti lety těžko na obrazovce nalezl místo. Otevřel řadu zajímavých témat a samy feministické autorky diskusi dokázaly připravit s nadhledem.
Stále více lidí si uvědomuje to, co napsala Alena Wagnerová: „Jesdižc feminismus znamená revoluci ve vnímání světa, pak k tomu patří i objevování skrytého podílu žen při vytváření evropské kultury. Je to proces, který ještě zdaleka není ukončen a který znamená i podstatné obohacení historických a společenských věd."'7í
Většina českých feministek by pak v tradici vývoje v našem regionu asi podepsala následující větu: „Hypoteticky si lze představit, že otázky, které si klade feminismus, budou časem považovány za tak samozřejmé, přirozené, legitimní a všeobecně sdílené, že označovat je jako feministické se stane nadbytečným."'T*
Poznimkr- IM Po zkušenostech z dalšího roku můžeme konstatovat, že tento předpoklad neplatí, protože téma se do médií vrátilo. Jak ui bylo řečeno, ustoupilo vsak opět další katastrofo - povodním v ČR v lét* 2002.1MB Srov. Zoonen. L. van:
113
*r
E