r^^B^SfflpB^^BMSRS^BSSB
sem výboru nejsou zastoupeny a které pro jejich bohatou faktickou náplň nelze resumovat. Výbor jsme ještě doplnili kapitolou o nezávislé ženě
Dr.   fan   Patočka
ÚVOD
Než jsem začala psát knihu o žene, dlouho jsem váhala. Je to znepokojivý námět, zejména pro ženy, a není nový. Spor o feminismus stál mnoho inkoustu, nyní je jíž skoro uzavřen: už o tom nemluvme. A přece se ještě mluví. A nezdá se, že by objemné žvásty vydané za poslední století tento problém nějak zvlášť osvětlily. Ostatně je tu nějaký problém? A jaký? A jsou vůbec ženy? Teorie věčného ženství má ještě své přívržence; šeptají si: „Ony jsou i v Rusku stále ještě ženami." Ale jíní, dobře informovaní — a často jsou to titíž lidé — vzdychají: „Zena se ztrácí, žena je ztracena." Neví se už, zda jsou ještří ženy, zda stále budou, zda si to .máme, nebo nemáme přát, jaké místo mají na tomto světě, jaké místo by tu měly mít. „Kde jsou ženy?" ptal se nedávno jeden krátkodobý Časopis.1 Ale napřed: co je to žena? „Tota mulier in utero; je to děloha," říká jeden. Ale o jistých ženách znalci prohlašují: ,,To nejsou vůbec ženy", ačkoli mají dělohu jako ostatní. Všichni se shodují v názoru, že k lidskému druhu patří samičky; ty dnes představují přibužné polovinu lidstva tak jako dřív; a přece se nám říká, že „ženství je v nebezpečí", jsme napomínány: „Buďte ženami, zůstaňte ženami, staňte se ženami." Každá lidská samicí bytost není tedy nutně ženou; musí se podílet na íé tajemné a ohrožené realitě, kterou je ženskost. Ale je tato vlastnost vylučována vaječníky? Nebo je připevněna na platónské nebe? Stačí šustivá sukně k tomu, aby ženskost sestoupila na zem? Ačkoli se některé ženy přičinlivě snaží být vtělená ženskost, nebyl model nikdy patentován. S oblibou bývá popisována neurčitými a meňavými term my, které jako by byly vypůjčeny ze slovníku jasnovidek. V době
1 Dnes už nevychází, jmenoval se Franchise.
7
sv   Tomáše vypadala jako esence, která se dá definovat tak bezpečně jako uspávací schopnost máku. Ale koncep-tualismus je na ústupu; biologické a sociální vědy už neverí v existenci neměnné určených entit, které by byly definovány přesné danými vlastnostmi — jako například žena, žid, černoch; považují vlastnost za sekundární reakci na určitou situaci. Není-Ii dnes už ženskost, znamená to, že nikdy neexistovala. Znamená to vsak také, že slovo „žena" nemá  žádný obsah? To totiž vehementně tvrdí straníci osvícenské filosofie, racionalismu, nomina-lismu: ženy  mezi lidskými bytostmi by tedy byly pouze ty, které libovolně označujeme slovem „žena". Zejména Američanky si to rády představují tak, že žena jako taková „se už nekoná"; a když se nějaká zaostalá ještě považuje za ženu, její přítelkyně jí radí, aby šla l( psychoanalytikovi a dala se této nutkavé představy zbavit. V kritice knihy Modem Woman: A Lost Sex (Moderní žena: ztracené pohlaví), ostatně dost vyzývavé, napsala Dorothy Parkerová: „Nemohu  být spravedlivá ke knihám, které mluví o ženě jako o ženě... Můj názor je, že všichni, ať jsme muži nebo ženy, máme být prostě považováni za lidské bytosti." Ale nominallsmus je poněkud krátkodeché učení; a protiferninisté celkem snadno dokazují, že ženy nejsou muži. Jistěže žena je stejně jako muž lidská bytost; ale takové tvrzení je abstraktní. Ve skutečnosti je každá konkrétní lidská bytost vždycky v určité situaci. Odmítáme-!} přívlastky jako věčné ženství, černá duše, židovská povaha, nijak tím nepopíráme, že i dnes jsou židé, černoši a ženy; toto popření neznamená pro ty, jichž se týká, osvobození,    nýbrž  prostě  únik   do   neopravdovosti.   je jasné, že žádná žena si nemůže bez hloupého pokrytectví namlouvat, že je nějak vyňata z příslušnosti k svému pohlaví. Jedna známá spisovatelka před několika lety nedala svolení, aby její obraz byl uveřejněn v řadě fotografií věnovaných právě ženám spisovatelkám: chtěla býí zařazena mezi muže; ale aby toho dosáhla, použila vlivu svého manžela. Ženy, které tvrdí, že jsou prostě lidmi, tj. tím co muži, dovedou se výborně dožadovat mužských ohledů a projevu öcty  Vzpomínám si také na mladou troekistku, která   se  na   tribuně   uprostřed   hlučného   shromáždění rozmáchla   k   úderu  pěstí  do   stolu,  ačkoli   bylo  jasně .vidět její křehkost; zastírala svou ženskou slabost, proto-
8
že byla zamilována do jednoho soudruha, jemuž se chtěla vyrovnat. Výbojný postoj, do něhož se Američanky křečovitě nutí, jen dokazuje, že jsou hnány pocitem své ženskosti. A stačí opravdu chodit s otevřenýma očima, abychom konstatovali, že lidstvo se dělí na dvě kategorie jedinců, jejichž oděv, obličej, tělo, úsměv, chůze, zájmy, zaměstnání jsou zcela zřetelně odlišné. Možná že tyto rozdíly jsou povrchni, možná že jsou určeny k zániku. Ale jisté je, že teď jsou a existují s evidencí, která bije do očí.
Jestliže tedy ženu nestačí určit její funkce samičky, jestliže také odmítáme vysvětlovat ji „věčným ženstvím" a jestliže přitom přece připouštíme, že ženy na zemi jsou, i kdyby to bylo jen přechodně, musíme si položit otázku: co je to žena?
Už sama formulace problému mi okamžitě vnuká první odpověď. Je totiž příznačné, že tuto otázku vůbec kladu. Muže by nikdy nenapadlo psát knihu o zvláštním postavení, které v lidstvu zaujímá jejich pohlaví.2 Chci-li se definovat, jsem napřed nucena prohlásit: „Jsem žena." Tato pravda vytváří pozadí, na němž se odráží každé další určení. Muže nikdy nenapadne začít tím, že se ukáže jako jednotlivec určitého pohlaví: že je muž, rozumí se samo sebou. Je to pouze formalita na úředních záznamech obecních úřadů a při zjišťování identity, kde se rubriky mužské, ženské pohlaví jeví jako symetrické. Poměr obou pohlaví není poměrem, dvou elektrických pólů: ve francouzštině slovo ,,1'homme" označuje zároveň klad i neutrum, a to do té míry, že ve francouzštině říkáme lidským bytostem vůbec „les hommes", přičemž zvláštní význam slova „vir" se přizpůsobil obecnému významu slova „homo". Žena se jeví jako zápor, takže každé další určení znamená jenom omezení, aniž je na druhé straně reciprocita. Při abstraktních diskusích mě někdy rozčilovalo, když mi muži říkali: „Tohle si myslíte, protože jste žena." Ale věděla jsem, že mou jedinou obranou je odpověď: „Myslím si to, protože je to pravda", abych, tak vyloučila svou subjektivitu. Nemohlo být ani řeči o tom. abych odpo-
2 Kinseyho zpráva so například omezuje na to, že definuje pohlavní charakteristiky amerického muže, což je něco zcela odlišného.
9
věděla: „A vy si myslíte opak, protože jste muž." Neboť rozumí se samo sebou, že být mužem není nic zvláštního; muž je v právu, protože je muž, žena je tím, kdo je v neprávu. Prakticky stejně jako ve starověku existovala absolutní vertikála, jež sloužila k určeni toho, co je šikmé, máme nyní absolutní lidský typ, a to je typ mužský. Zena má vaječníky, dělohu; to jsou zvláštní podmínky, které ji uzavírají do její subjektivity; muži rádi říkají, že myslí žlázami. Muž zpupně zapomíná, ze jeho anatomie vykazuje také určité hormony a žlázy. Vidí své tělo v přímém a normálním vztahu k světu, o němž věří, že mu rozumí v jeho objektivitě, zatímco tělo ženy považuje za zatížené vším, co je pro ne* specifické: je to překážka, vězení. „Samice je samicí proto, že se jí nedostává určitých vlastností," říkal Aristoteles. „Na povahu ženy se musíme dívat z toho hlediska, že trpí přirozenou nedostatečností." A sv. Tomáš ho následuje a prohlašuje, že žena je „nepodařený muž", bytost „příležitostná". Což symbolizuje vyprávění Genese, kde se objevuje Eva vytvořená, podle Bossueto-vých slov, „z přebytečné kosti" Adamovy. Lidství je něco mužského a muž definuje ženu nikoli samu o sobě, nýbrž v poměru k sobě; nepovažuje ji za autonomní bytost. „Žena, ta relativní bytost... ", píše Micheíet. Stejn: tak Julien Benda tvrdí v díle Rapport ďUrlel [Uríelova zpráva): „Tělo muže má smysl samo o sobě, bez vztahu k telu ženy, kdežto tělo ženy smysl nemá, nepředstavíme-li si zároveň* muže ... Muže lze myslet bez vztahu k ženě. Ale ženu nelze myslet bez vztahu k muži." A není také ničím Jiným než tím, jak o ni muž rozhodne; proto také se o ní mluví jako o „pohlaví" a chce se tím říci, že žena .se muži jeví v podstatě jako bytost pohlavní: je pohlavím pro něho, je tedy pohlavím absolutně. Žena je určována a diferencována svým vztahem k muži, .nikoli muž svým vztahem k ní; žena je nepodstatná, vzhledem k podstatnému. On je Subjekt, on je Absolutno: ona je to Druhé.3
5 Tuto myšlenku vyjádřil nejzřetelněji E. Lévinas ve svém eseji Sitr le Temps et ľ Autre (O Času a tom Druhém). Říká: „Neexistuje snad situace, kde Druhost by patřila nejaké bytosti jako pozitivní přívlastek, jako podstata? Co je Druhost, která se prosto nercdukuje na opozicí dvou druhu téhož rodu? Domnívám se,
10
Kategorie Druhého je tak původní jako vědomí samo. V nejprimitivnějších společnostech, v nejstarších mytologiích se vždycky setkáváme s dualitou, s dualitou Téhož a toho Druhého K tomuto rozdělení nedošlo prvotně v důsledku rozdílnosti pohlaví, nezávisí na žádném empirickém faktu: vyplývá to mezi jiným z Granetových prací o čínském myšlení, z prací Dumézilových o indii a o Římu. Ve dvojicích Varuna—Mithra, Uranos—Zeus, Slunce—Měsíc, Den—Noc nebyl zpočátku obsažen žádný ženský prvek; stejně jako nebyl v protikladu Dobra a Zla, principů příznivých a neblahých, pravice a levice, Boha a Lucifera; kategorie Druhého je základní kategorie lidského myšlení. Žádný kolektiv se nikdy neurčuje jako Jeden, aniž okamžitě proti sobě neklade Druhý. Stačí, aby se tří cestovatelé náhodou spolu bavili v témž kupé, a všichni ostatní cestující se stanou „těmi druhými", neurčitě nepřátelskými. Pro vesničana jsou „druzí" a trochu podezřelí všichni lidé, kteří nejsou z jeho vesnice; pro rodáka jedné země jeví se obyvatelé ostatních zemí jako „cizinci"; židé jsou „druzí" pro antisemitu, černoší jsou „druzí" pro americké rasísty, domorodci pro kolonizátory, proletáři pro majetné třídy. Na konci své studie o různých podobách primitivních společností mohl Lévi-Strauss říci: „Přechod od přírodního stavu do kulturního se vyznačuje schopností č,lověka uvažovat o biologických vztazích v systému   protichůdných  dvojic:   dvoj í tost,  střídavost,  sy-
že naprosto opačný opak, jehož opačnost není v ničem dotčena vztahem, který se může vytvořit mezi ní a jejím souvztažným cleném, opačnost, která dovoluje svému členu zůstávat absolutně druhým, je ženský rod. Pohlaví není jen tak libovolná specifická diference ... Odlišnost poutaví není rovněž rospor ... Není to ani dvojítost komplementárních termínů, protože komplementární termíny předpokládají už předem existující celek... To Druhé ve své dokonalosti je ženský rod. Je to clen téhož řádu, aíe opačného smyslu než vedomí."
Předpokládám, že Lévinas nezapomíná, že žena je pro sebe také vědomím. Ale jenápadné, že se s plným vědomím staví na stanovisko muže, bez reciprocity subjektu a objektu. Když píše, že žena je tajemstvím, rozumí tím, že je tajemstvím pro muže, takže jeho popis, který se vydává za objektivní, je ve skutečností jen zdůrazněním mužské provílegovanostl.
11
me trie a asymetrie, ať jsou vyhraněné naho jen rozplý-vavě, nejsou ani tak jevy, které je nutno vysvětlovat, jako spise základní a bezprostřední fakta sociální skutečnosti."4 Tyto jevy by nebylo možno pochopil, kdyby lidská skutečnost byla výlučne „spolubytí" založené na solidaritě a přátelství. Ale podle Hegela se naopak ukazuje, že už ve vědomí samém odhalujeme základní nepřátelství vůči každému jinému vědomí; subjekt se klade pouze proti kladenému: snaží se klást sebe jako to, co je podstatné, a ostatní jako nepodstatné, jako objekt.
Jenže každé jiné vědomí staví proti němu stejný nárok. Když náš rodák cestuje, pozoruje s rozhořčením, že v sousedních, zemích se zase tamější rodáci dívají na něho jako na cizího; mezi vesnicemi, klany, národy a třídami bývají boje, vzájemné licitace, smlouvy a obchody, které myšlence Druhého berou absolutní smysl a odhalují její relativitu; jedinci a skupiny jsou nuceni volky nevolky uznat reciprocitu svých vztahů. Jak je tedy možné, že tato reciprocita nebyla uznána mezi pohlavími, že jeden z termínů se zde utvrdil jako jediný podstatný, popíraje každou relatívnost vzhledem k svému opaku, definuje ho jako ten čistě druhý? Proč ženy nepopírají svrchovanost mužského rodu? Žádný subjekt neklade sám sebe předem a spontánně za nepodstatný. Druhé se nikterak neurčuje jako Druhé, aby tak teprve definovalo Jedno; je stanoveno jako Druhé právě proto, že jedno samo sebe klade jako Jedno. Protože tato operace není zvratná, musí se to Druhé podrobit tomuto cizímu hledisku. Odkud se bere u ženy tato povolnost?
Jsou také jiné případy, kdy se po kratší nebo delší dobu podařilo jedné kategorii absolutně převládnout nad druhou. Tuto výsadu přináší Často početní nerovnost: většina vnucuje svůj zákon menšině nebo ji pronásleduje. Ale ženy přece nejsou v menšině jako američtí černoši nebo židé. Na světě je žen aspoň tolik jako mužů. Často také dve soupeřící skupiny byly zpočátku nezávislé; dříve se neznaly, nebo každá z nich připouštěla nezávislost druhé. Teprve nějaká historická událost podřídila slabšího
4 Viz C. Lévl-Strauss, Les Structures élémentaires de la Parents (Počáteční struktury příbuzenství). Děkuji C. Lévi-Straus-sovi, že mí  iaskavš zapůjčil  korektury svě disertace
12
silnějšímu: židovská diaspora, zavedení otroctví v Americe, koloniální výboje jsou fakta s určitými daty. V těchto případech existuje pro utištěné něco, co bylo dříve. Mají určitou společnou minulost, tradici, někdy i náboženství, kulturu, V tomto smyslu by bylo nejlépe opodstatněno Bebelovo přirovnání žen k proletariátu; proletáři také nejsou početně slabší a nikdy nepředstavovali uzavřené a oddělené společenství. Chybí tu tedy určitá událost, která je odlišila, ale zato je tu historický vývoj, který vysvětluje jejich existenci jako třídy a zařazení těchto jedinců do této třídy. Proletáři vždycky nebyli. Ale ženy byly vždycky. Jsou ženami svou fyziologickou povahou; jak daleko sahá historie, vždycky byly podřízeny muži. jejich závislost není důsledkem nějaké události nebo vývoje, nenastala, Snad proto, že se vymyká z povahy historického faktu, jeví se zde tato odlišnost jako absolutní. Situace, která se vytvořila v čase, může se v jiném čase změnit, jak dobře dokázali například černoši na Haiti; a naopak se zdá, že přirozená podmíněnost se vymyká změnám. Ve skutečnosti však příroda ani dějinná skutečnost nejsou nezměnitelné. Vldí-li žena sama sebe jako něco nepodstatného, co se nikdy nestane podstatným, je to proto, že sama tuto změnu neudělá. Proletáři o sobě říkají „my". Stejně tak černoši. Kladou sami sebe za subjekt a už tím proměňují měšťáky a bělochy v „ty druhé". Ženy — s výjimkou některých sjezdů, které zůstávají abstraktními manifestacemi — neříkají nikdy „my". Muži říkají „ženy" a ženy se chápou toho slova, aby se jím samy označovaly. Ale už tím ukazují, že se samy nepokládají za subjekt. Proletáři provedli revoluci v Rusku., černoši na Haiti, domorodci se bijí v Indočíně; akce žen byly vždy jen symbolickou agitací, ženy jimi nezískaly nikdy víc než to, co jim muži chtěli dopřát. Nedobyly nic, pouze něco dostaly. To proto, že nemají konkrétní prostředky, aby se spojily v jednotu, která by se kladla tímto protikladem. Nemají ani minulost, ani historii, ani náboženství, které by byly jejich vlastní. A nemají jako proletáři solidaritu společné práce a zájmů. Není mezi nimi ani ta prostorová promískuita, která dělá z amerických černochů, z židů uzavřených v ghettech, z dělníků v Saint-Denis nebo z Renaultových továren jedno jediní společenství. Žijí rozptýleny mezi muži, připoutány byd-
13
lišiěm, prací, hospodářskými zájmy a sociálními pomery k určitým mužům — k otci nebo manželovi — a to vždy těsněji než k jiným ženám. Jde-li o buržoázni ženy, jsou solidární s měšťáky, a nikoli s ženami proletářů. Jsou-ll bělošky, jsou solidární s bílými muži, nikoli s černými ženami. Proletariát by si mohl vzít do hlavy, že vyvraždí vládnoucí třídu, fanatický žid nebo černoch by mohli snít o tom, že se zmocní tajemství atomové bomby a vytvoří lidstvo, jež bude celé židovské nebo černošské. Ale žena ani ve snu nemůže zlikvidovat muže. Pouto, které ji váže k jejím utlačovatelům, nelze srovnat s žádným jiným. Pohlavní odlišnost je skutečně biologický fakt, nikoli nějaký moment lidských dějin. Tento protiklad se vytvořil v lůně prapůvodního Mitsein (spoluhytí) a žena jej nikdy nezrušila. Dvojice je základní jednotka, kde obe poloviny jsou k sobě připoutány: rozvrstvení společnosti podle pohlaví není možné. To podstatně charakterizuje ženu: ona je tím Druhým v celku, jehož oba díly jsou jeden druhému nezbytné.
Mohli bychom si myslit, že tato vzájemnost by ženě usnadnila osvobození. Když Herkules přede vlnu u Omfa-Hných nohou, spoutává ho žádost: proč se Omfalé nepodařilo udržet si trvalou moc? Médea zabije své děti, aby se pomstila Jasonovi; tato surová pověst vnuká myšlenku, že by žena z pouta, které váže muže k dítěti, mohla vytěžit obávanou převahu. Aristofanes si v Lysistratě žertovně vymyslil shromáždění žen, na němž se ženy společně pokusily využít k organizaci společnosti toho, co od nich muži potřebují: ale to je pouze komedie. Legenda, která líčí, jak se Sablnky po únosu vzepřely svým únoscům tím, že umíněně zůstávaly neplodné, nám také vypravuje, že muži je prostě zbili řemeny a tak magicky přemohli jejich odpor. Biologická potřeba — pohlavní touha a touha po potomstvu — která činí muže závislým na ženě, ne-povznesla ženu sociálně. Pán a otrok jsou také spojeni vzájemnou hospodářskou potřebou, která otroka neosvo-bozuje. Je to proto, že ve vztahu pána a otroka pán nevychází z potřeby toho druhého; má prostě moc, aby tuto potřebu uspokojil, a nestává se jejím prostředkem. Otrok zase naopak ve své závislosti, z naděje nebo ze strachu činí obsahem svého nitra potřebu svého pána. I když naléhavost potřeby  je u  obou   stejná, působí  vždy  ve
14
prospech utlačovatele a v neprospěch utlačeného. Tím se také vysvětluje, proč osvobození dělnické třídy bylo tak pomalé. A žena vždycky byla když ne mužovou otrokyni, tedy aspoň jeho vazalkou. Obě pohlaví si nikdy nerozdělila svět rovným dílem. A i dnes, třebaže se její postavení vyvíjí, je žena v těžké nevýhode. Skoro v žádné zemí není její zákonné postavení stejné jako postavení muže a často ji zákony značně poškozují. I tam, kde jsou jí práva abstraktně přiznávána, dlouhý zvyk zabraňuje, aby došla konkrétního vyjádření navenek. Hospodářsky představují muži a ženy téměř dvě kasty. 1 když je všechno zdánlivě stejné, muži mají vždycky výhodnější postavení, vyšší mzdy a více nadějí na úspěch než jejich nedávné konkurentky. V průmyslu, v politice atd. obsazuj! mnohem více míst, a to místa nejdůležitější. Vedle konkrétní pravomoci mají prestiž, jehož tradici celá výchova dítěte udržuje dále. Přítomnost zahrnuje minulost a v minulosti dělali dějiny muži. V dobe, kdy se ženy začínají účastnit vytváření světa, patří svět mužům. Muži o tom nepochybují a ženy pochybují jen nepatrně. Odmítnout být tím Druhým, odmítnout spoluúčast na tom, co dělají muži, by pro ně bylo spojeno se ztrátou všech výhod, které jim může přinést spojení s nadřazenou kastou. Muž-lennl pán bude hmotně podporovat ženu-vazala a vezme na sebe ospravedlnění její existence. Žena tím uniká hospodářskému riziku a vyhýbá se i metafyzickému riziku svobody, která musí bez cizí pomoci vynalézat své cíle Je to skutečnost, že vedle snahy každého individua klást se jako subjekt, což je nárok mravní, je v každém individuu pokušení uniknout vlastní svobodě a učinit ze sebe věc. Je to cesta neblahá, protože je pasivní, odcizená, ztracena, protože tu je každý takový jedinec kořistí cizí vůle, odříznut od své transcendence, připraven o každou hodnotu. Ale je to cesta snadná. Člověk se tak vyhne úzkostem a napětí existence, která chce být opravdově vzata do rukou. Muž, který dělá z ženy tu Druhou, setká se u ní tedy s hlubokou součinností. Žena se nedožaduje být subjektem, protože k tomu nemá konkrétní prostředky, protože silně pociťuje nevyhnutelné pouto, které ji váže k muži, aniž jí poskytuje reciprocitu, a protože se jí často role té Druhé zamlouvá. Ale ihned se nám vnucuje jiná otázka: jak celá tato
15
historie začala? Je pochopitelné, že se dualita pohlaví projevila konfliktem jako každá dualita. Je pochopitelné, ze když se jednomu z těch dvou podařilo prosadit svou nadřazenost, musila to být nadřazenost absolutní. Zbývá nám tedy vysvětlit, jak to, že muž na začátku vyhrál. Zdá se, že by byly ženy mohly zvítězit, nebo že by byl aspoň zápas mohl zůstat navždy nerozhodný. Jak to přijde, že tento svět odjakživa patřil mužům a že teprve dnes se to začíná měnit? Je to změna k dobrému? Bude mít za následek skutečně stejné rozdelení světa mezi muže a ženy?
Tyto otázky nejsou zdaleka nové. Mnohokrát se už na ně odpovídalo. Ale právě ten jediný fakt, že žena je ta Druhá, popírá všechna ospravedlnení, která mohli podat muži. Všechna ospravedlnění jim byla příliš zřejmě diktována jejich prospěchem- „Vše, co kdy muži  »apsali o ženách, musí být podezřelé, protože jsou i soudci i souzenými," řekl v 17. století Poulain de la Barre, málo známý feminista. Mužové vždy a všude stavěli na odiv uspokojení nad tím, že jsou králi všeho stvoření. „Blahoslaven budiž Bůh, náš Pán a Pán všeho světa, že mě neučinil  ženou," říkají židé ve své ranní modlitbe a jejich manželky odevzdaně šeptají:  „Blahoslaven  budiž  Pán,  že  mě stvořil podle své vůle." První dobrodiní, za něž Platón děkoval bohům, bylo, že jej stvořili svobodným, a nikoli otrokem, a druhé, že jej stvořili mužem, a nikoli ženou. Ale muži by se nemohli plně těšit z tohoto privilegia, kdyby  je nepovažovali za absolutní a dané na věky: ze své nadřazenosti učinili právo. „Poněvadž tvůrci zákonu byli muži, dávali přednost svému pohlaví a právníci pak obrátili tyto zákony v zásadní principy," říká Poulain de la Barre. Zákonodárci, kněží. filosofové, spisovatelé, vědci se vší za-vilostí stále dokazovali, že podřízené postavení ženy  je vůle nebes, užitečná pro pozemský život Náboženství, poněvadž je vymysleli  muži, odrážejí tuto  jejich  vůli  panovat: ve vypravení o Evě nebo o Pandoře našli muži své zbraně. Postavili  filosofií, teologii do svých služeb, jak jsme viděli z citovaných vět Aristotelových í   z výroků sv. Tomáše. Satirikové a moralisté už od starověku zálibně ukazovali na ženské slabosti. Dobře víme, jakému krutému vyšetřování a přísnému soudu byly ženy podrobeny v celé francouzské literatuře: Montherlant s menší
16
vervou  navazuje na tradici, kterou představuje Jean de Meung. Toto nepřátelství je někdy podložené, jindy jen lacino zdůvodněné. Ve skutečnosti se za ním skrývá vůle po sebeospravedlnění, více nebo   méně maskovaná.  „Je snazší  obvinit  jedno pohlaví  než omluvit  druhé,"  říká Montaigne. V některých případech je tento postup zřejmý. Je například nápadné, že římský zákoník, který omezuje práva ženy, poukazuje na její „slabý rozum a křehkost" ve chvíli, kdy se žena oslabením rodiny stává nebezpečím pro mužské dědice. Křiklavý příklad máme i z 18. století, kdy ve snaze  udržet vdanou ženu v podřízenosti-dovoíávají se  autority  sv.  Augustina, který  prohlašuje, že „žena je živočich, který nemá ani pevnost,  ani stálost", zatímco neprovdanou ženu uznávají za schopnou, aby vládla svými statky. Montaigne velmi dobře pochopil libovůli a nespravedlnost údělu přiučeného ženě: „Zeny nemají tak docela nepravdu, když odmítají řád, který  je na světě zaveden, tím spíše, že ho stanovili muži bez nich. Mezi námi a ženami vládne nezbytně zápas a lest." Ale přece jen nejde tak daleko, aby se stal jejich zastáncem. Teprve v 18. století se někteří hluboce demokratičtí muži dovedou podívat na ženskou otázku objektivně. Zejména Diderot se snaží dokázat, že žena je lidská bytost stejně jako muž. O něco později ji se zápalem hájí Stuart Mill. Ala to jsou filosofové zcela výjimečně nestranní. V 19. století potyčky  o feminismus znovu dostávají stranický ráz. Jedním z důsledků průmyslové revoluce je účast ženy na produktivní práci: v té chvíli feministické požadavky překračují  oblast   teorie,   nacházejí  svou  hospodářskou základnu; jejich odpůrci se stávají o to útočnějšími. Ačkoli pozemkové vlastnictví už zčásti  pozbylo svého významu, buržoazie ulpívá na staré morálce, která vidí v pevnosti rodiny záruku soukromého vlastnictví: ženu vyhrazuje pro domácnost, tím spíše, že emancipace ženy hrozí doopravdy. Dokonce i v   rámci  dělnické třídy  se muži pokoušeli zabrzdit toto osvobození, poněvadž se jim ženy jevily jako nebezpečné konkurentky, a to tím více, že byly zvyklé pracovat za nízké mzdy. Aby dokázali podřad-nost ženy, dovolávali se protlfeministé už nejen jako dříve náboženství, filosofie, teologie, ale i vědy: biologie, experimentální psychologie atd. Byli ochotni přiznat druhéwt pohlaví nanejvíš „rovnost s rozdílností"   Tato  formule,
2 Druhé pohlaví
17
která měla velký úspěch, je velmi významná: je to přesně totéž, co uplatňují zákony Jímá Crowa pra americká černochy. Tato, abychom tak řekli, rovnostárská segregace posloužila jen k zavedení nejpřísnější diskriminace. V této shodě není nic náhodného; ať jde o rasu, třídu, kastu nebo o pohlaví v situaci podřízenosti, jsou způsoby ospravedlňování  vždycky   tytéž.  „Věčné  ženství"  je  obdoba „černé duše" nebo „židovské povahy". Židovský problém je jinak ve svém celku velmi odlišný od obou druhých. Žid pro antisemitu není ani tak nižší bytostí, jako spíše nepřítelem a nepriznáva se mu na světě žádné vlastní místo. Spíše je tu přání zničit a likvidovat ho. Ale existují hluboké analogie mezi postavením ženy a černochů: ženy i černoši se dnes emancipují od  téhož poručníkování a dříve panující kasta je chce udržet „na jejich místě", to jest na místě, které jím dala. V obou případech se vládnoucí kasta rozplývá vs víceméně upřímné chvále ctností „dobrého černocha" s neuvědomělou, dětinskou, usměvavou duší, černocha  rezignovaného, a „opravdu ženské" ženy, to jest frivolní, nevyspělé, neodpovědné, poddané muži. V obou případech argumentuje tato kasta stavem, který ve skutečnosti sama vytvořila. Je známo rčení Bernarda  Shawa:  „Bílý  American  degraduje  černocha   na čističe bot a vyvozuje z toho, že černoch není k ničemu jinému, než aby čistil boty." Tento bludný kruh snadno najdeme ve  všech obdobných situacích; když je nějaká osoba nebo skupina osob udržována v podřízeném postavení, znamená to vždy, že je podřadná; ale bylo by třeba dorozumět se právě o slůvku je. Svévolnost je tu právě v tom, že se mu dává podstatný význam, zatímco ve skutečnosti má jen dynamický hegelovský smysl; být znamená být výsledkem procesu stávání, tj. že člověk se stal, byl učiněn takovým, jak se projevuje:  ano, ženy jako celek jsou dnes podřadnější než muži, tj. jejich postavení jím poskytuje pouze ty nejmenší možnosti. Otázka je, má-li tento stav zůstat navěky.
Mnoho mužů si to přeje. Všichni dosud nesložili zbraně. Konzervativní buržoazie stále ještě vidí v emancipaci ženy nebezpečí, které ohrožuje její morálku a její zájmy. Někteří muži se bojí ženské konkurence. V časopise Hebdo-Latin nedávno jeden student prohlásil: „Každá studentka, která se stane lékařkou nebo   advokátkou, nás okrádá
13
o jedno místo." Ten rozhodně neměl pochybnosti o svých právech na tento svět. Hospodářské zájmy však nejsou jediným momentem ve hře. Jedna z výhod postavení utla-čovatele je ta, že i nejníže postavený mezí nimi se cítí nadřazeným; „Chudý běloch" z jihu USA se může utěšovat tím, že není „špinavý negr". A bohatší a šťastnější běloši dovedou této bělošské pýchy velmi dobře využít. Stejně tak i nejprůměrnější muž se cíti mezi ženami polobohem. Pro Montherlanta bylo mnohem snadnější považovat se za hrdinu, když se srovnával s ženami (ostatně záměrně vybranými), než když měl hrát svou roli muže mezi muži; roli, jíž se mnohá žena zhostila lépe než on. Tak v jednom ze svých článků ve Figaro Littéraire mohl5 pan Claude Mauriac — jehož silnou originalitu každý obdivuje — napsat o ženách: „Nasloucháme s tónem (sic!) zdvořilé lhostejnosti... té nejduchaplnější z nich, protože dobře víme, že její duch více nebo méně výrazně obráží myšlenky, které pocházejí od nás." Nejsou to zřejmě vlastní myšlenky pana C. Mauriaca, které by jeho partnerka „obrážela", protože žádná taková jeho myšlenka není známa. Ze její myšlenky jsou odrazem myšlenek mužů, je možné; vždyť i mezi muži je dost takových, kteří považují za své myšlenky, které nevymyslili. Mohli bychom se zeptat, zda by nebylo v zájmu Clauda Mauriaca, aby si trochu popovídal s dobrým odrazem Descartesa, Marxe, Gida, než aby se bavil sám se sebou. Pozoruhodné je, že slovem my se ztotožňuje se sv. Pavlem, Hegelem, Leninem, Nietzschem a z výše jejich velikosti s pohrdáním shlíží na stádo žen, které se odvažují mluvit s ním jako rovné s rovným. Abych řekla pravdu, znám nejednu ženu, která by neměla trpělivost snášet a pana Mauriaca „tón zdvořilé lhostejnosti".
Zdržela jsem se u tohoto příkladu, protože zde mužská prostoduchost prostě odzbrojuje. Je mnoho jiných, daleko jemnějších způsobů, jimiž muži využívají k svému prospěchu „drahostí" ženy. Pro všechny, kteří trpí komplexem méněcennosti, je to zázračná mast: nikdo není arogantnej ší vůči ženám, nikdo není tak agresivní nebo pohrdavý jako muž, který si není zcela jist svou mužností.
5 Nebo aspoň se domníval, že může.
V
19
Kdo se neostýchá svých bližních, je spise ochoten uznat v ženě bližního; ale i jim je přece jen mýtus Zeny, Druhé, 2 mnoha důvodu milý.6 Nemůžeme jim vytýkat, že se jim nechce s radostí obětovat všechna dobrodiní, která jim z něho plynou. Vědi; co by ztratili, kdyby se vzdali představy ženy takové, jak o ni sní, a nevědí, co by jim přinesla žena taková, jaká bude zítra. Je třeba mnoho sebezapření, aby si odepřeli potešení považovat sami sebe za jediný a  naprostý subjekt-  Ostatne   velká  většina  mužů tento nárok nečiní výslovně. Netvrdí o ženě, že je něco nižšího; jsou dnes příliš proniknuti demokratickým ideálem, aby neuznávali ve všech lidských bytostech bytosti sobě rovné. V rodině se žena rátati  a mladistvému zdá oděna stejnou společenskou dôstojností, jakou mají dospělí muži; mladý muž potom zakouší ve své touze a lásce zdráhání a nezávislost vytoužené a milované ženy; když se ožení, ctí ve své ženě manželku, matku a v konkrétní zkušenosti manželského života se žena vedie něho prosazuje jako svobodná bytost. Může se tedy přesvědčit, že mezi pohlavími už není rozdíl společenského stupně a že zhruba řečeno přes všechny rozdíly je  mu žena rovna. Pokud přece konstatuje, že žena před ním v něčem zaostává — nejdůležitější je menší  odborná schopnost — přičítá to její přirozenosti. Pokud zaujímá vůči ženě postoj spolupráce  a  blahovůle, drží se zásady abstraktní rovnosti a konkrétní nerovnost, kterou konstatuje, nijak výslovně neklade. Ale jakmile se dostane s ženou do konfliktu, situace se obrátí: bude se držet konkrétní nerovnosti a vyvodí z toho, že může popřít í abstraktní rovnost. A tak mnoho mužů skoro upřímně tvrdí, že ženy jsou
6 Významný je článek Míchela Carrougese. který přineslo Čísla 292 časopisu Gahiers du Sud. Píše s rozhořčením: „'Přáli by si, aby neexistoval žádný mýtus ženy, nýbrž pouze smečka kuchařek, matron, pobehlíc, modrých punčoch, které by mely za úkol dával potěšení nebo užitek." To znamená, že podle noho žena sama o sobě nemá existenci; přihlíží pouze k její funkci v mužském světě. Její smysl a íičel je v muži; pak skutečně můžeme dát přednost její poetické „funkci" před každou jinou. Otázka je přesně vědět, proč bychom ji měli definovat právě jejím vzfahera k muži.
20
rovny mužům, a že tedy nemají oč bojovat, ale také zároveň, že ženy se nikdy nemohou vyrovnat muži a že jejich požadavky jsou zbytečné a marné.' Pro můře je totiž obtížné ocenit nesmírnou důležitost společenských diskriminací, které se navenek jeví bezvýznamné a jejichž mravní a duševní odezvy u žen jsou tak hluboké, že se-může zdát, že pramení v původní přirozenosti žen. Muž, i když má k ženě největší sympatie, nikdy dobře nezná její konkrétní situaci. Není tedy zánodno věřit mužům, když se snaží hájit výsady, jejichž celý dosan nedovedou ani pochopit. Nedáme se proto zastrašit počtem a prudkostí útoků namířených proti ženám, ani se nedáme obloudit zištnou chválou, kterou je zahrnována „opravdová žena"; ani se nedáme získat nadšením, jež vyvolává ženský úděl u mužů, kteří by jej za nic na světě s ní nechtěli sdílet.
Nicméně s nemenší nedůvěrou musíme přistupovat k argumentům feministu: polemický zájem je často zbavuje vší ceny. „Ženská otázka" je tak neplodná proto, že mužská výbojnost z ní udělala „hádku"; a když se hádáme, nemyslíme dobře. Obě strany se neúmorně snažily dokázat, že žena je nadřazena, podražena nebo rovna muži. Byla stvořena po Adamovi, je tedy zřejmě bytost druhotná, říkají jedni; naopak, namítají druzí, Adam byl jenom pokus a lidská bytost v plné dokonalosti se Bohu podařila, teprve když stvořil Evu. Její mozek je menší, ale naopak relativně je větší. Kristus se narodil jako muž; bylo to možná z pokory, Každý z těchto argumentů vyvolává okamžitě opak a často jsou oba falešné. Poku-síme-li se vidět věc jasně, musíme tyto vyšlapané cestičky opustit, musíme odmítnout neurčité pojmy nadřazenosti, podřadnostis rovnosti, které pokazily celou diskusí, a přistoupit k věci novým způsobem.
Ale jak tedy klást otázku: a především, jaké máme právo tuto otázku klást? Muži jsou soudci i souzení; ženy také. Kde tedy najít nějakého anděla? Popravdě řečeno, anděl by byl špatným soudcem, neznal by všechna fak-
7 Muž například prohlašuje, že neshledá vá, že by jeho žena byla méněcenná, protože nemá zaměstnání: péče o rodinný krb je stejně ušlechtilá atd. Nicméně při prvním sporu vzplane: „Ty by ses beze mne nedovodía uživiti"
21
ta problému; hermafrodit je také případ docela zvláštní, protože není zároveň mužem a ženou, ale spise ani mužem ani ženou. Mám za to, že pro vyjasnení situace ženy jsou celkem ještě nejvhodnější určité ženy. Dopouštíme se sofistiky, když chceme Epí aenida podřadit pojmu Kréťana a každého Kréťana pojmu lháře. Mužům a ženám nediktuje upřímnost či faleš nejaká tajuplná podstata; je to jejich postavení, které je činí více nebo méně schopnými hledání pravdy. Mnoho dnešních žen, které měly to štěstí, že jim byly vráceny výsady lidské bytosti, si může dovolit přepych nestrannosti:  my dokonce pociťujeme její potřebu. Nejsme už takové jako naše starší sestry spolubojovnice; svůj boj jsme zhruba vyhrály. OSN v posledních diskusích o statusu ženy stále kategoricky zdůrazňovala, že dochází k realizaci rovností pohlaví, a mnohé mezi námi už nemusely cítit své žeuství jako nesnáz nebo překážku. Mnohé problémy se nám zdají podstatnější než ty, které se nás přímo dotýkají: už samo toto odpoutání nám dovoluje doufat, že náš postoj bude objektivní. A přitom my  známe ženský svět důvěrněji než muži, protože v něm máme své kořeny. Bezprostředněji chápeme, co znamená pro lidskou bytost skutečnost, že je ženou, a také se .více staráme, abychom to věděly. Řekla jsem, že jsou podstatnejší problémy; to ovsem nebrání, aby si nás problém aeuchoval v našich očích jistou důležitost: jak dalece se skutečnost, že jsme ženy, odrazila v našem životě? Které výhody nebo vyhlídky nám tím byly dány a které odepřeny? Jaký osud mohou očekávat naše mladší sestry a kterým směrem je třeba je orientovat? Je nápadné, že ženská literatura   je za našich dnů naplněna mnohem méně stížnostmi a požadavky než za éry dualis-tíckých polemik a více úsilím o jasnost. Tato  kniha je jedním z pokusů udělat tečku.
Ale je samozřejmě nemožné pojednávat o jakémkoli lidském problému bez zaujetí: již způsob, jak klademe otázky a jaké perspektivy přijímáme, předpokládá určitou hierarchii zájmů. Každá kvalita už v sobě zahrnuje hodnoty; neexistuje žádný popis tzv objektivní, za nímž by nestálo néjaké etické pozadí. Místo abychom se snažili zastřít zásady, které tak nebo onak pronikají, raději je hned vyslovíme. Tak aspoň není třeba říkat na každé stránce, jaký smysl dáváme slovům nadřazený, podřadný,
22
lepší, horší, pokrok, úpadek atd. Když prohlížíme některá díla věnovaná žene, vidíme, že autoři nejčasteji zaujímají  stanovisko veřejného blaha, obecného zájmu. Pravda je, že každý tím rozumí zájem společnosti, kterou chce udržet nebo ustavit. Pokud jde o nás, máme za to, že není jiné veřejné blaho než to, které zajišťuje soukromé blaho občanů. Instituce posuzujeme ze stanoviska konkrétních vyhlídek, které jsou dány jednotlivci. Ale nesměšujeme   myšlenku   soukromého zájmu s  myšlenkou štěstí:  to je jiné hledisko, s nímž se také často setkáváme. Nejsou ženy v harému šťastnější než voličky? Není hospodyně šťastnější než dělnice? Nevíme dosf dobře, co slovo štěstí znamená, a ještě méně víme, jaké opravdové hodnoty skrývá. Nemáme žádnou  možnost změřit štěstí druhého a vždy je snadné prohlásit za šťastné  to postavení, které někomu chceme vnutit: ti, kdo jsou odsuzováni k stagnaci, jsou prohlašováni za šťastné pod záminkou, že štěstí je v nehybnosti. Je lo tedy pojem, na nějž se nebudeme odvolávat. Přijímáme perspektivu existencialistické morálky. Každý subjekt se konkrétně uplatňuje ve svých rozvahách jako transcendence;  naplňuje svou svobodu teprve ustavičným přesahováním a překračováním k dalším svobodám; není jiné ospravedlnění přítomné existence kromě rozpínaní do nekonečně a neurčitě otevřené budoucnosti. Pokaždé,  kdy transcendence upadne do ímanénce, 1e to znehodnocení existence v jakési „bytí o sobě", znehodnocení svobody ve faktiCnost. Tento pád je mravní poklesek, když k němu subjekt dává svflj souhlas; je-li subjektu vnucen, bere na sebe podobu újmy nebo útlaku. V obou případech je to naprosté zlo. Každý jednotlivec, který se stará o to, jak ospravedlnit svou existenci, zakouší ji jako neurčitou a nekonečnou potřebu transcendovat sám sebe. A to, co zvláštním způsobem určuje postavení ženy, je skutečnost, že jako každá lidská bytost js sice autonomní svobodou,  ale objevuje sama sebe a provádí svou volbu ve světě, v němž jí muži vnucují, aby se považovala za Druhou, a chtějí z ní udělat objekt, ponechat ji v imanenci, protože její transcendence bude vždy překročena jiným, podstatným a svrchovaným vědomím. Drama ženy je konflikt mezi základním   požadavkem   každého   subjektu,   který se vždycky pokládá za podstatný, a požadavky situace, která z ní
23
vytváří bytost nepodstatnou. Jak múze lidská bytost dojít naplnení v ženských podmínkách? Jaké cesty jsou jí otevřeny? Které vedou naopak do slepých uliček? Jak dosáhnout nezávislosti uprostřed závislosti? To jsou základní otázky, které chceme vyjasnit Znamená to, že vyhlídky jedince, o něž se zajímáme, nebudeme definoval jakožto štěstí, ale jakožto svobodu.
Je zřejmé, že tento problém by nemo] žádný smysl, kdybychom předpokládali, že žena je zatížena fyziologickým, psychologickým nebo ekonomickým osudem. Začneme tedy diskutovat o jednotlivých hlediskách, jež vůči ženě zaujímá biologie, psychoanalýza, historický materialismus. Potom se pokusíme pozitivně ukázat, jak se vytvořila „ženská skutečnost", proč byla žena definována jako ta Druhá a jaké to málo důsledky ze stanoviska mužů. Potom podáme z hlediska žen obraz světa tak, jak je jim předestřen, takže budeme s to pochopit, na jaké nesnáze ženy narážejí ve chvíli, kdy se snaží vymknout se ze sféry, která jim byla až dosud vyhrazena, ve chvíli, kdy usilují o to, aby byly účastný lidského spolubyil.
OSUD
[Résumé)
Biologin není s to dokázat nezbytnost pohlauního rozmnožování, a tedy ani různosti pohlaví popřípadě jedinca s oddělenými bunkami. Jediné, co z jejích dat zřetelně vyplývá, je fakt součinnosti pohlaví při reprodukci zdrcující většiny organických druhů. Nelze z nich vsak na žádném stupni odvodit služebnost či podradnost jednoho pohlaví vůči druhému, jak se to tradičně děje na základě tendenčního výkladu pasivity ženské Části vůči složce mužské, nýbrž na všech stupních je to reprodukce, která užívá obou pohlaví k svému nadřazenému cíli. Na nižších stupních, kde je reprodukce takřka jediným obsahem ani-málního života, vzniká někdy dojem, že mužská část je de favorizována. Není však o nic objektivnější než dojem vznikající na individualizovaném nejvyšším životním pólu, že nadřazenost patří mužskému pohlaví. Je ovšem pravda, že u vyšších obratlovců, a hlavné u savců dochází k uvolnění samčí části vůči reprodukční funkci, takže samici složka je ve větším područí vůči zachování druhu. Nejvíce je to patrno pravě u člověka, u ženy s jejím menstruačním cyklem, krizemi dospívání a meno-pauzy. Ze všech živých bytostí právě žena je nejvíce odcizena svému individuálnímu životu, zároveň ušák toto odcizení nejostřeji počítaje a proti nemu reaguje. Neexistuje žádný biologický rys, který by svědčil pro podradnost ženy po jakékoli stránce vyjma hrubou fyzickou sílui ale ani tu nelze uvažovat izolovaně a bez vztahu k historicko-sociálním faktorům, které teprve biologická data zformují v soustavu hodnot, norem a zvyklostí. To znamená, že nadřazenost muže nad ženou není datum biologické a v biologii nemá žádnou oporu Zena znamená spíše kontinuitu života, muž spíše přetržitost aktivní, tvůrčí přítomnosti: obojího je třeba, o ničem nelze a priori tvrdit, že má přednost.
Také psychoanalýzy se používá k tomu, aby se odcizení ženy odůvodňovalo domněle vědecky.  Neboť psychoanalytikové de-
25
želství, než aby podporovali rozvoj její osobnosti. A žena v tom vidí tolik výhod, že sito sama preje Proto pak nedosáhne takové specializace a není tak bezpečno připravena i ako }e}í bratři, nevenuje se talxô napino svému povolání a už tím se odsuzuje k tomu, aby v něm zůstala podřadnou. A bludný kruh se uzavírá, tato podřadnost jenom zesiluje její touhu najít manžela Každá výhoda má svůj rub, nějakou nevýhodu. Je-li však nevýhoda příliš tížívá, stává se výhoda pouhým zotročením Pro většinu dělníků je dnes práce nevděčnou dřinou: pro ženu není vyvážena konkrétním získáním společenské důstojností,-mravní svobody, hospodářské nezávislosti. Je tedy přirozené, že mnoho dělnic a zaměstnankyň vidí v právu na práci pouze obtížnou nezbytnost, které se mohou zbavit manželstvím-Ale žena už získala sebevědomí a pochopila, že práce ji může osvobodit i od manželství; a není tedy již tak ochotna odevzdaně přijímat své poddanství Přála by si ovsem, aby soulad rodinného života se zaměstnáním od ní nevyžadoval tak vyčerpávající akrobacií. 1 potom ještě — pokud tu jsou snadnější řešení vznikající z hospodářské nerovnosti, která poskytuje výhody určitým jednotlivcům, a pohoršení, jež vyplývá z toho, že ženě se přiznává právo prodat se některému z těch privilegovaných — i potom ještě bude žena potřebovat mnohem větší mravní úsilí než muž, má-Ii zvolit cestu nezávislosti. Nechápe se dostatečně, že pokušení je také překážkou, a dokonce jednou z nejnebezpečnějších. A mystifikace toío řešení ještě násobí, protože v loterii výhodných manželství vyhrává jedna z tisíců. Současná doba ženy zve, ba nutí do práce, ale stále ještě připouští, aby se jim před očima třpytil a mihotal ráj neCinností a rozkoše; a dokonce vyvolené, které ho dosáhnou, oceňuje mnohem víc než ty, které zůstanou v mezích  tohoto pozemského života
Hospodářské výsady, které jsou v rukou mužů, společenský význam mužů, výhody manželství, užitečnost mužské opory, to všechno pobízí ženy k tomu, aby dychtily zalíbit se mužům. Jako celek jsou dosud v postavení vazalském. Důsledkem je, že žena se nezná a ani nechce být taková, jaká je, ale taková, jakou ji chce vidět muž. Proto ji napřed musíme popsat tak,. jak o ní muži sní, protože její „bytí pro muže" je jedním z podstatných činitelů konkrétních  podmínek jejího života.
68
M Ý T Y
Dějiny nám ukázaly, že muži měli vždycky v rukou všechnu konkrétní moc. Od prvních ěasů patriarchátu pokladali za užitečné udržovat ženu ve stavu závislosti, jejich zákoníky byly zaměřeny proti ní a. tak se stala konkrétně tou Druhou. Tento stav sloužil hospodářským zájmům mužů a vyhovoval í jejích ontologickým a mravním požadavkům. Když se subjekt snaží klást svou svobodnou existenci, je mu zároveíí nezbytné to Druhé, co jej omezuje a popírá: sám sebou se stává teprve prostřednictvím skutečnosti, která není on. Proto život Člověka není nikdy naplnění a klid, je to stálý nedostatek a pohyb, je to zápas. Muž stojí tváří v tvář přírodě, zmocňuje se jí a pokouší se přivlastnit si ji. Ale příroda )ej nemůže naplnit; buď před ním stojí jako Cistě abstraktní protiklad. je překážkou a zůstává cizí, nebo se pasivně poddává jeho přáním a přizpůsobí se rau; avšak přivlastnit si jí může pouze jako její spotřebitel, to jest když ji ničí. V obou případech zůstává sám; je sám, když se dotkne kamene, sám, když pojídá plod. To Druhé je přítomno pouze tam, kde má také vědomí o sobě samém; to znamená, že opravdová drahost je drunost vědomí, odděleného od mého a totožného jen se sebou samým. Každého člověka vytrhává z jeho ímanence existence druhých Udí a umožňuje mu plně projevit pravdu svého bytí, dojít naplnění své transcendence jako uniknutí k objektu, jako rozvrh. Ale tato cizí svoboda, která mou svobodu potvrzuje, je s ní také v rozporu; je to tragédie nešťastného vědomí; každé vědomí chce být samo svrchovaným subjektem. Každé se snaží o své naplnění a o zotročení toho druhého. Ale i otrok v práci a strachu má zkušenost o sobě samém jako podstatném a dialektickým zvratem se mu pán jeví jako nepodstatný. Toto drama může být překonáno svobodným
69
uznáním každého jedince druhým, aby každý chápal zá-'roveň sebe i druhého jako objekt í subjekt týmž vzájemným pohybem. Ale přátelství a šlechetnost, které konkrétně uskutečňuj! uznání vzájemné svobody, nejsou nikterak snadné ctnosti; jsou jistě nejdokonalejším naplněním človeka, jimi nachází svou pravdu; ale tato pravda je pravda boje, který vždy znovu začíná a je ústa« vičně odstraňován; požaduje na Člověku, aby v každá chvíli překonával sám sebe. Jinými slovy bychom mohíí říci, že člověk dosahuje skutečně mravního postoje, když se vzdá svého bytí, aby vzal na sebe svou existenci; tímto zvratem se také vzdává každého vlastnictví, neboť vlastnictví je jeden ze způsobů, jak hledat bytí; ale tento zvrat, jímž se dosahuje opravdové moudrosti, není nikdy ukončen, je nutno v něm stále pokračovat, vyžaduje ustavičné napětí. Takže člověk, poněvadž není schopen dojít svého naplnění v samotě, je ve svých vztazích k svým bližním v neustálém nebezpečí: jeho život Je nesnadný okol, jehož výsledek nikdy není jistý.
Ale člověk nemá rád nesnáze a nebezpečí se bojí- Rozporně touží po životě a klidu, po existenci a bytí; ví dobře, že „neklid ducha" je výkupným za jeho rozvoj, že jedině odstupem od předmětu může dojít  k  setkání se sebou samým, ale sní o klidu v neklidu a o neprůhledné plností, v níž by přesto bylo přítomno vědomí. Vtělením tohoto snu je právě žena. Ona je vytouženou prostřednicí mezi přírodou, která je muži cizí, a mezi jemu rovnými, kteří i jsou příliš stejní jako on.1 Nestaví se proti němu ani s ne-, i "přátelským mlčením přírody, an! s tvrdým požadavkem í í  vzájemného uznání; má tu jedinečnou výsadu, že je vědomím, a zároveň se zdá možné mít ji, máme-íi její telo. Díky jí je tu přece možnost uniknout neúprosné dialektice pána a otroka, jež pramení ze vzájemnosti svobody
1 „...Žena není zbytečným opakovaním muže, nýbrž tím začarovaným místem, kde dochází k živému spojení muže s přírodou. Kdyby zmizela, jsou muži samí, cizí a bez dokladfi v ledovém světě. Oníi ja samotnou zorní vrcholícího života,"zorní, která je schopna citu a radosti; a bez ní je pro muže zemS näraá a mrtvá," píše Michel Carrougss.
Les pouuoirs da la femme {Moc a síla ženy) v čas. Cahiers äu Smi, ň   292-
70
Zpočátku tedy ženy nebyly muži zotročeny, a nebylo tedy také žen osvobozených a rozdílnost pohlaví neznamenala rozdělení v kasty. Řadit zený mezi otroky je omyL Mezí otroky byly samozřejmě i ženy, ale vždycky byly i ženy svobodné, to jest takové, které měly náboženskou a společenskou důstojnost: uznávaly svrchovanost muže a on se necítil ohrožen vzpourou, jež by ho mohla proměnit v předmět. Žena se jevila něčím nepodstatným, co sa nikdy podstatným nestane, byla tou Druhou naprosto, nenávratně, bez vzájemnosti. Všechny mýty o stvoření vyjadřují toto _ přesvědčení, které je mužům tak drahé a které vypravování z knihy Genesis prostřednictvím křesťanství učinilo trvalou tradicí v západní civilizaci. Eva nebyla stvořena zároveň s mužem, nebyla udělána ani z jiné látky, ani z téže hlíny jako Adam: byla vytažena z boku prvního muže. Už její zrození nebylo samostatné. Bůh nezvolil sám od sebe možnost stvořit ji, aby byla sama sebou a aby ho za to sama chválila: určil ji muži. Dal ji Adamovi, aby ho uchránil samoty, a tak má žena v manželovi svůj...počátek i cíl, je jeho doplňkem v podobě nepodstatného. Je privilegovanou kořistí. Je přírodou pozvednutou k jasnosti vědomí, je vědomím od přirozeností poddaným; a zde je ta zázračná naděje, kterou v ni muž tak často skládá: doufá, že dojde naplnění jako bytost, když si tělesné přivlastní jinou bytost, a že najde potvrzení své svobody v podrobení svobody jiné. Žádný muž by nechtěl být Ženou, a přece si všichni přejí, aby ženy existovaly. „Děkujme Bohu, že stvořil ženu." — „Příroda je dobrá, protože dala mužům ženu." V takových výrocích muž znovu tvrdí s opovážlivou prostoduchostí, že jeho přítomnost na tomto světě je nevyhnutelná skutečnost a právo, kdežto přítomnost ženina je pouhá náhoda — ale náhoda šťastná. Žena se tedy jeví jako ta Druhá, ale tím se zároveň jeví jako plnost bytí v protikladu k té existenci, jejíž nicotu muž v sobě zakouší. Ta Druhá je v očích subjektu objektem, ale tím se stává též bytím o sobě, tedy bytostí. Žena je pozitivním vtělením toho nedostatku, který tvoří jádro existence, a muž se snaží jejím prostřednictvím ^ospět k sobě samému a tak se sám zvěčnit.
Nepředstavovala však pro něho jediné vtělení toho Druhého a neměla v dějinách vždy stejnou důležitost. Jsou doby, kdy ji jiné modly zastiňují. Když občana pohltí Obec
71
nebo Slát, nezbývá rau možnost zabývat se svým soukromým osudem- Sparťanka patří státu a má vyšší postavení než jiné řecké seny. Ale žádný mužský sen ji také neoslavuje. Kult vůdce, ať už je to Napoleon, Mussolini nebo Hitler, vylučuje každý kult jiný. Ve vojenských diktaturách a v totalitních režimech přestává Žena být privilegovaným objektem. Je pochopitelné, že v bohaté zemi, jejíž občané celkem nevědí, jakým smyslem si naplnit život, je božstvem; to vidíme v Americe. Naopak socialistické ideologie žádají vzájemné přizpůsobení všech lidských bytostí a zamítají pro budoucnost a už dnes, aby kterákoli kategorie lidí byla předmětem nebo modlou. Ve skutečně demokratické společnosti, jak ji ohlašuje Marx, pro Druha není místo. Nicméně málokterý muž se přesně kryješ vojákem či bojovníkem, jímž se rozhodl být- Pokud cítí jako jednotlivec, zaehové /á si žena v jeho ocích zvláštní cenu. Viděla jsem dopisy, které němečtí vojáci psali francouzským prostitutkám a v nichž navzdory nacismu trvala vs vsí  prostoduchosti  velmi  živá tradice modrého  kvítku. Komunističtí spisovatelé, Jako Aragon ve Francii, Vitto-';    riní v Itálii, stavějí ve svých dílech na přední místo ženu, . ."■  - milenku  a  matku. Možná že mýtus  ženy  jednoho  dne . ■:.;    zhasne; Čím více se ženy uplatňuj! jako lidské bytosti, ; -    tím více v nich ta podivuhodná kvalita té Druhé odumírá. |     Ale dnes ještě žije v srdcí všech můžu.
. Každý mýtus předpokládá Subjekt, který promítá, své ;-    nadeje a obavy do transcendentního nebe. Zeny se nekladly jako subjekt a také nevytvořily mýtus muže, v němž v.     by se zračily jejich plány; nemají náboženství ani poezii, ;.;     jež by byla jejich vlastní; i zde ženy sní sny raužil Klanějí. V,     se bohům, které vytvořili muži. Ti stvořili na svou vlastní oslavu velké mužné postavy, Herkula,  Prométea,  Parsi-fala,  v Jejichž osudech hraje žena  jen podružnou  roli. Existují ovšem také stylizované obrazy muže v jeho vztazích k ženě: otec, svůdce, manžel, žárlivec, hodný syn, nezdárný syn, ale 1 ty jsou výtvorem mužů a nestojí na stupni mýtu; jsou to pouhá klišé. Zena vsak je výlučně určena  svým  vztahem k muži. Nesouměrnost obou kategorií — mužské, a ženské — se projevuje v jednostranném vytváření sexuálních mýtů. Někdy se dokonce říká „sex" a myslí se tím žena; ona je telo a jeho rozkoš, a i nebezpečí: Nikdy nebyla hlásána ta pravda, že pro Zenu je muž
72
také pohlavní a tělesný, prostě nebylo nikoho, kdo by ji .hlásal. Představa světa i svět sám je výtvor mužů. Popisují jej ze svého stanoviska a to pro ně splývá s absolutní pravdou.
Je vždycky nesnadné popsat nějaký mýtus; nedá se uchopit ani vymezit, pronásleduje vědomí, aniž byl kdy postaven před no jako pevně určený předmět. A tento mýtus je tak mihotavý, plný protimluvu, že zprvu těžko postihujeme jeho jednotu: Dálila a Judita, Aspasie a Lukrécle, Pandora a Athéna — žena je zároveň Evou i Pannou Marií, Je modlou a služkou, pramenem života a mocí temnot; je prvotním mlčením pravdy, je umělkovaností, tlacháním a lží; je uzdravovatelkou a čarodějnicí, je kořistí muže a je jeho zhoubou, je vším, čím není on a cím chce být a co chce mít, je popřením i smyslem jeho bytí.
„Být ženou," říká Kierkegaard,2 „je něco tak zvláštního, tak smíšeného, tak složitého, že to zMný přívlastek nevyjádří, a mnoho přívlastků, které bychom chtěli vyslovit, hy si odporovalo do té míry, že to může snést jenom žena." Příčinou toho je, že se na ni nehledí pozitivně, jaká ona sama je, ale negativně, jaká se jeví muži. í když to Druhé má ještě jiné podoby, ona je přece jen vždy definována jako ta Druhá. A její dvojsmyslnost   je dvojsmyslnost myšlenky toho Druhého; je to dvojsmyslnost lidského života, pokud se definuje svým vztahem k tomu Druhému. Bylo už řečeno: to Druhé je Zlo, ale je nezbytné Dobru, a obrací se tedy v Dobro; právě jím mám přístup k Celku, ale ono mě také od něho dělí; je branou k nekonečnu a mírou mé konečnosti.  A  tak  žena  není  vtělení  žádného  pevného pojmu,  v  ní  se  neustále  odehrává  přechod  od naděje k ztroskotání, od nenávisti k lásce, od dobra ke zlu, od zla k dobru. Ať se na ni díváme z kteréhokoli hlediska, Hrnec se nám před očima objeví tato clvojakost.
Muž hledá v ženě tu Druhou jako Přírodu a jako bytost sobe podobnou. Ale víme, jaké dvojaké city v něm Příroda vyvolává: využívá jí, ale ona ho drtí, rodí se z ní, a v ní umírá. íe pramenem jeho bytí a královstvím, které podrobuje své vůli, je to hmotná jeskyně, v níž je duše uvězněna, a je to nejvyšší realita. Je to nahodilost a Idea, konečnost i celek. Je to, co se staví proti Duchu, a je to
2 Etavy na cesie žiooíem.
73
Duch sám- Zena je spojenkyně a zase nepřítelkyně a jeví se jako temnotný chaos, odkud se proudem hrne život, a ona je tento život sám i záhrobí, k němuž směřuje. Žena v sobě zahrnuje přírodu jako Matka, Manželka a Idea; tyto představy se jednou spolu mísí, jindy se stavějí proti sobě a každá z nich má dvojí tvář.
Muž má své kořeny v Přírodě; byl zplozen jako zvířata a rostliny, ví že existuje, jen pokud žije. Ale od počátků patriarchátu dostal život v jeho ocích dvojí podobu: je to vědomí,  vůle,  transcendence,  je  to  duch a je  to  také hmota, pasivita, imanence, je to tělo. Aischylos, Aristoteles, Hippokrates prohlašovali, že na zemi jako na Olympu je pouze mužský princip opravdu tvůrčí; z něho vznikl tvar, číslo, pohyb. Demeter rozmnožuje klasy, ale původ klasu a jeho skutečnost je v Diovi, na plodnost ženy se pohlíží pouze jako na pasivní schopnost. Žena je zeme a muž je semeno, ona je Voda a on je Oheň. Stvoření bylo často zobrazováno jako spojení vody a ohně; teplá vlhkost  dává  zrod   živým  bytostem.   Slunce  je  manželem Moře. Slunce a Oheň jsou mužská božstva; a Moře je jedním z nejčastějších symbolů mateřství. Voda se bezvládně podrobuje působení zářících paprsků, které jí oplodňují. Stejně tak prsť, rozrytá rolníkovou prací, přijímá zrno, ale sama se nehýbá. Avšak její úloha je nezbytná: živí zárodek, který v sobě uchovává, a dává mu své látky. Proto když muž svrhl z trůnu Velkou Matku, klaněl se dál bohyním plodností.3 Kybelé děkuje za své sklizně, za svá stáda, za všechnu hojnost. Vděčí jí za svůj život. Zbožňuje vodu stejně jako oheň- „Zdar buď vlnám! Zdar buď moři, na němž oheň svatě hoří! Zdar buď vodě! Zdar buď žáru! Zdar buď zázračnému varu!" píše Goethe ve Fausto-vi (II. d.J. Uctívá zemi, „The matron Clay", jak ji nazývá Blake. Jeden indický prorok nabádá své žáky, aby nekopali zemí,  „poněvadž je  to hřích poranit nebo rozrýt, rozřezat nebo rozervat naši společnou matku zemědělskou prací... Vzal bych nůž, abych jej vrazil do prsou své matky?... Zmrzačí! bych její tělo, abych se dostal
3 „Zemí budu opěvovat, vesmírnou matku -ctiíiodnou prabábu, která na své pudě živí vše, co existuje," říká homérsky hymnus. Aischylos rovněž oslavuje zemí, která „plodí všechny bytosti, živí je a zase od nich přijímá nový zárodek"
74
až ke kostí?... Jak bych se mohl opovážit ustřihnout své  matce  vlasy?..."  Kmen  Bai  ve  střední   Indii   má dosud za to, že je hřích „rozervat lůno matky země pluhem". Obráceně pak  Aischylos říká o Oidipovi, že „se odvážil  vložit  semeno do  posvátné brázdy,  z  níž  sám povstal"-  Sofokles mluví o „otcovských  brázdách"  a  o „rolníkovi, majiteli vzdáleného pole, ]ež navštíví pouze jednou, v  době  setí".  Milenka  v  jedné  egyptské  písní říká: „Já jsem země." Islámské texty nazývají ženu „polem ... vinící". Svatý František z Assisi v jedné hymně mluví  o   „naší   sestřičce  zemi,   naší   matce,  která   nás zachovává a pečuje o nás, která rodí nejrůznější plody a pestrá kvítka i travičku". Michelet bere v Acqui slatinové lázně a volá: „Naše drahá společná matko! Isme spolu zajedno. Pocházím z tebe a do tebe se vracím A jsou dokonce období, kdy proniká vitalistický romantismus,   který   touží   po   vítězství   Života   nad   Duchem. Tehdy  se  magická  úrodnost  země,  plodnost   ženy   leví podivuhodnější   než   rozumem   ovládaná   činnost   muže; a muž pak sní o novém splynutí s mateřskými temnotami, aby v nich našel pravé zdroje svého bytí. Matka  ja kořen zapuštěný v hlubinách vesmíru, odkud  Čerpá svá Šťávy, je to kašna, z níž tryska žívá voda, která je také Živným mlékem, teplým pramenem, blátem z vody a země, bohatým na omlazující síly.4
Ale muž se obvykle bouří proti své tělesné podmíněnosti, připadá si jako svržený bůh, Jeho prokletím je, že ze zářících a harmonických nebes poklesl do chaotických temnot mateřského břicha. Ten oheň, ten činný a Čistý! dech, v němž se chce poznat, je žena, která ho vězní v pozemském blátě. Chtěl by být nezbytný jako čistá Idea, Jediné, Veškeré, absolutní Duch, a shledává se uzavřen v omezeném těle, na místě a v čase, které si sám nezvolil, kam nebyl povolán, neužitečný, překážející, nesmyslný. Tělesná nahodilost je nahodilost celého jeho bytí, těžce jí nese ve své opuštěnosti a v její neospravedlnitelné bez-důvodnosti. A ona jej také odsuzuje k smrti. Ten třaslavý rosol, který roste v děloze [v děloze tajemné a uza-
* „A žena je doslova Isis, plodná příroda. Je to řeka t říční koryto, kořen í růže, země f třešňový strom, révový keř i hrozen" — M, Garrouges, citovaný článek.
vřené  jako  hrob j,  příliš  připomíná   měkkou   lepkavost mršin, a tak se odvrací se zachvěním. Každé vznikaní života, i klíčení a kvasení, vzbuzuje odpor, protože se uskutečňuje rozkladem; hlenoví tým zárodkem začíná cyklus» který končí hnilobou smrti. Protože muž má hrůzu z marnosti a smrtí, má hrůzu 1 z toho, že byl zplozen, a chtěl by svůj živočišný původ zapřít. Avšak už od narození má nad ním moc smrtonosná Příroda. Porod je u primitivů obklopen nejpřísnějšími tabu, zejména placenta musí být pečlivé" spálena nebo vhozena do moře, protože kdyby se jí někdo zmocnil,  mel  by osud  novorozeného v  rukou. Tato žláza, kde se tvořil plod, je znamením jeho závislosti; zničí-li se, pak to jednotlivci umožňuje odtrhnout se od živého magnetu a uskutečnit samostatnost vlastní bytostí. Poskvrna rození padá na matku. Proto také všechny staré zákoníky ukládají rodičce očistné obřady a leckde na venkově se takové zvyky udržují ještě dnes. Víme, jaké nikým aenavozené rozpaky zakoušejí děti, dívky i bosi, při spatření břicha těhotné ženy nebo při pohledu na nalité prsy kojící   ženy,   rozpaky,  Které  často   zastírají    smíchem. V Dupuytťenových muzeích se zvědavci dívají na vosková embrya a na plod v konzervě s chorobným zájmem, jako by hleděli na vykradený hrob. Chlapec v útlém dětství se sice smyslově přimyká k mateřskému tělu, ale když vyrůstá, když se začne kamarádit a uvědomuje sí svou individuální  existenci,  vzbuzuje  v  něm   toto  tělo  strach. Nechce o něm vědět a chce v matce vidět jen mravní osobnost; trvá na představo, že je cista a cudná, ani ne tak z milostné žárlivosti, jako proto, že odmítá uznat ji za tělo. Dospívajíc! hoch upadá v rozpaky, a dokonce se začervená, když na procházce s kamarády potká matku, sestry, ženy z rodiny; jejich přítomnost ho volá do oblastí imanence, z nichž se chce vymknout. Podráždění mladíčka, když ho matka obejme a pohladí, má týž smysl; zapírá jím rodinu, matku, mateřské lůno. Chtěl by, aby přišel na svět jako Athéna, dospělý, od paty k hlavě ozbrojen a nezraniteiný. Aíe byl počat a zplozen a to ieží na jeho osudu  jako  prokletí,  je  to  nečistota,  která poskvrňuje jeho bytost, je to příslib a ohlášení smrti. Kult klíčeni býval vždycky spojován s kultem mrtvých. Matka Zemö pohlcuje v svém lůně kostí svých dětí. Lidský osud předou ženy — parky a sudičky. Ale také přetrhnou jeho nit.
76
Ve většině lidových představ je Smrt žena a ženám přísluší oplakávat mrtvé, protože smrt je jejich dílo.5
A tak Žena-Matka má podobu temnot: je chaos, z něhož všechno vyšlo a kam se všechno jednoho dne musí vrátit Je to Nicota. V Nocí se směšují a matou všechny ty četné tvářnosti světa, jež odhaluje den: noc ducha uzavřeného v oerozlišenosti a v neprůhlednosti hmoty, noc spánku a nebýti V hlubinách more je tma: žena je Mare tenebra-rum (Moře temnot), tolik obávané starými plavci; vútrO' bách země je tma. Muže děsí tato noc, v níž to hrozí pohlcením a která je rubem plodnosti. Touží k nebi, ke světlu, k ozářeným vrcholkům, ke křišťálově chladnému a jasnému blankytu, ale pod jeho nohama je bahnitá, teplá, temná propast, připravená ho pohltit. Mnoho starých vyprávěni mluví o hrdinovi, který navždy zmizí, klesaje do materských temnot: jeskyně, propast, peklo ho pohltí.
Ale znovu přichází k slovu ona dvojakost: klíčeni je vždy spojováno se smrtí, ale ve smrti je také úrodnost a plodnost. Nenáviděná smrt se jeví jako nové zrození a pak je tedy požehnána. Mrtvý hrdina každého jara opět povstane jako Osiris a obrodí se novým zplozením. Nejvyšší naděje člověka,  říká   jung,6 je,   aby  se  „chmurné  vody smrti staly vodami života, aby smrt a její chladné objetí se staly mateřským klínem, jako moře pohlcuje slunce a znovu je plodí ve svých hlubinách". To je téma společné mnoha mytologiím — pohřeb boha-slunce v moři a jeho nové slavné vynoření   1 Člověk chce žít a zároveň touží po spočinutí, spánku, nicotě. Nechce být nesmrtelným, a může se tedy naučit milovat smrt. ,,Neorganická hmota je mateřské lůno/1 píše Nietzsche. !,Být zbaven života znamená stál se znovu pravdivým, dojít vrcholného ukončení   Kdo   bv  to pochopil, tomu by byl největším svátkem den, kdy se obrátí v necitelný prach." Chaucer vkládá do úst starého muže, který nemůže zemřít, tuto modlitbu:
s Demeter je typ mater dolorosa {matky bolestně). Aie jiné bohyně - Ištar. Artemis ■— Jsou ukrutné. Kálí drží v ruce Ubkii naplněnou krví. „Hlavy tvých Čerstvé zabitých dětí visí na tvém hrdle jako náhrdelník ... Tvář tvoje je " krásná jako deštivá oblaka, tvé nohy jsou namočeny v krvi." říká jí hindský básník.
6 Proměny Ubida.
77
Ve dne í v noci svou holí klepám na zemi, bránu své matky, a říkám: Maminko, otevři mí
Člověk se chce ujistit svou zvláštní existencí a pyšne se spolehnout na svou „podstatnou odlišnost", ale přeje si také rozrušit přehrady svého já, smísit se s vodou a zemí, s nocí a s Nicotou, s Celkem. Žena odsuzuje muže ke konečnosti, ale umožňuje mu také překročit vlastní meze: odtud pochází dvojvýznamná, dvojsmyslná, dvojaká magie, jíž je zahalena.
Ve všech civilizacích a ještě 1 za naších dnů vzbuzuje žena v muži zděšení: promítá do ní hrůzu z vlastní tělesné nahodilosti. Nedospělá dívka nemá v sobě hrozbu, není předmětem  žádného  tabu a nemá  žádný  posvátný  rys. V mnoha primitivních společnostech se I její pohlaví jeví jako nevinné: v dětství jsou dovoleny erotické hry mezí chlapci a děvčaty  Avšak ode dne, kdy se stává schopnou oplodnění, stává se nečistou. Byla už často popsána přísná tabu, která v primitivních společnostech obklopují dívku v den její první menstruace; i v Egyptě, kde se s ženou zachází se zvláštními ohledy, bývala po celou dobu své nevolností7 uzavřena. Někde jí vynášejí na střechu domu, jinde Ji posílají do zvláštní chýše  za  vesnicí,  nikdo  jí nesmí vidět ani se jí dotknout; ani ona se nesmí sebe dotknout rukou. U národů, kde vybírat si vši je běžná vec, dostává  hůlku, aby  se  mohla poškrábat.  Nesmí  se dotknout prsty pokrmu; někdy dokonce ani nesmí jíst; jinde ji mohou krmit matka nebo sestra zvláštními příbory, ale všechny předměty, jichž se během této doby dotkla, musí .být spáleny. Po této první zkoušce nejsou už tabu tak tvrdá, ale zůstávají přísná. V Třetí knize Mojžíšově čteme; „Žena,' které vychází krev z těla, zůstane sedm dní nečistá. Kdokoli se jí dotkne, bude nečistý až do večera. Lože, na němž leží.,. každý předměi, na nějž se posadí, bude nečistý. Kdokoli se dotkne jejího lože, musí vyprat
7 Mystické a mytické víry jsou v rozporu s živým přesvědčením jednotlivců, jak vidíme ze skutečnosti, o níž mluví Lévi-Strauss: „Mladí muži kmene IMimmebago navštěvují své milenky, využívajíce tajností, k níž je odsuzuje předepsaná izolace v době menstruace."
78
svůj oděv a umýt se vodou a bude nečistý až do večera/' Tento text přesně odpovídá textu, kde se mluví o nečistotě muže, který má kapavku. I očistná oběť je v obou případech stejná. Po očištění je nutno počkat sedm dní a pak přinést dvě hrdličky nebo dvě holoubata knězi, který je obětuje Věčnému. Všimněme si, že v matriarchal-nich společnostech mají vlivy přičítané menstruaci dvojí význam. Menstruace ochromuje společenskou činnost, ničí životní sílu, způsobuje, že květiny vadnou a plody padají; ale má také blahodárné účinky: menstruační krve se používá v nápojích lásky, v lécích, zejména při léčení řezných ran a podlitin. Ještě dnes umísťují někteří Indiáni na příď loďky chuchvalec vláken namočený v menstruační krvi, když se vydávají do boje proti obludným přízrakům, které sídlí na jejich řekách; výpary krve hubí jejich nadpřirozené nepřátele. V některých řeckých městech obětovaly dívky v chrámu Astartině prádlo poskvrněné jejich první krví. Ale od počátků patriarchátu se oné podezřelé tekutině, která vytéká z ženského pohlaví, přičítají už jenom vlivy neblahé. Plinius říká v História na-turalis: „Žena ve svém čase kazí žně, ničí zahrady, zabíjí zárodky, způsobuje, že plody padají, zabíjí včely; dotkne-li se vína, mění se víno v ocet; mléko kysne Starý anglický básník vyjadřuje totéž, když píše:
Ohi menstruating woman, thou*st a fiend From whom all nature should be screened! Oh! ženo v měsíčcích, tys nepřítel, jehož se muší příroda celá báti
Tyto pověry se velmi houževnatě udržují až do našich dnů. Roku 1878 jeden člen Britské lékařské společnosti napsal v článku v British Medical Journal (vBritském lékařském časopise): „Je nepopiratelný fakt, že maso se kazí, dotkne-li se ho žena v menstruaci." A tvrdil, že sám zná dva případy, kdy se za takových okolností zkazila šunka. Počátkem tohoto století byl v Severních rafineriích zakázán vstup do továrny ženám, které měly to, čemu Anglosasové říkají „curse", prokletí, protože cukr prý černal. V Saigonu nezaměstnávají ženy v továrnách na opium, protože se opium vlivem jejich měsíčků kazí a hořkne. Tyto pověry přežívají leckde i na francouzském
79
NEZÁVISLÁ   1 E N A
Francouzský zákoník už mezi povinnosti manželky nezařazuje poslušnost a každá občanka se stala voličkou; tyto občanské svobody zůstávají abstraktní, pokud nejdou ruku v ruce s hospodářskou samostatností; zena vydržovaná — ať je to manželka nebo kurtizána — není ještě osvobozena od muže tím, že má v rukou volební lístek; soudobá morálka má pro ni méně donucovacích předpisů, ale toto negativní uvolnění nikterak nezměnilo její situaci. Zůstává dál ve svém postavení vazalky. Teprve prací žena do jisté míry zkrátila a někdy i překročila vzdálenost, která ji dělila od muže; jenom práce jí může zajistit konkrétní svobodu, jakmile přestane být příživnicí, zhroutí se celý systém založený na její závislosti; mezi ní a světem už není potřebí mužského prostředníka. Prokletí, které leží na ženě vazalce, je právě v tom, že je jí dovoleno nic nedělat: pak se vyčerpává v nemožné snaze najít své bytí v narcismu, v lásce, v náboženství; jakmile je produktivní, aktivní, nabývá opět své transcendence; ve svých osobních plánech se projevuje jako konkrétní subjekt; v poměru k cíli, za kterým jde, k penězům a k právům, jichž nabývá, má vlastní odpovědnost. Mnohé ženy jsou si vědomy těchto výhod, a to i ty, jež vykonávají nejskromnější zaměstnání. Slyšela jsem, jak uklízečka, která umývala chodbu ve velkém hotelu, říká: „Nikdy jsem nic od nikoho nechtěla. Dokázala jsem všechno sama." Byla pyšná na svou soběstačnost jako nějaký Rockefeller. Ale přece jen si nesmíme myslit, že by prosté spojení hlasovacího práva a zaměstnání bylo pro ženu úplným a dokonalým osvobozením: práce dnes neznamená svobodu. Pouze ve světě socialistickém si žena zajišťuje svobodu, když přijímá prácí. Většina pracujících je dnes. vykořisťována. Na
350
druhé straně pak společenská struktura nebyla nikterak hluboce dotčena nebo změněna vývojem postavení ženy. Svět, který odjakživa patřil mužům, zachovává si dosud tu tvářnost, kterou mu oni dali. Nesmíme ztrácet ze zřetele skutečnosti, které ukazují složitost otázky ženské práce. Nedávno jedna významná dáma solidních názorů udělala anketu mezi dělnicemi z Renauítovy továrny. Tvrdí, že dálnice by raději byly v domácnosti nezpracovaly v továrně. Dospívají ovšem k hospodářské nezávislosti v rámci třídy hospodářsky utlačované a mimoto je práce v továrně většinou nezbavuje práce v domácnosti. Kdybychom jim nabídli, aby si vybraly mezi čtyřiceti hodinami týdenní práce v továrně nebo v domácnosti, bezpochyby bychom dostali docela jiné odpovědi. A možná, že by také docela radostně přijaly i tuto kumulaci práce, kdyby se jako dělnice zařadily do světa, který by byl jejich světem a jehož budování by se mohly účastnit s radostí a pýchou. Ale v naší době se většina pracujících žen nikterak nevymyká z tradičního ženského sveta, a to vůbec nemluvíme o venkovankách; nedostává se jim od společnosti ani od manžela té pomoci, která je pro ně nezbytná, aby se konkrétně staly rovnými mužům. Pouze ty, které mají nějakou politickou víru, které pracují v odborech, které mají důvěru v budoucnost, mohou přikládat nevděčné každodenní námaze etický smysl; ale pokud ženy nemají volný Čas a pokud se nezbaví tradičního útlaku, je docela přirozené, že se u nich politický a sociální smysl začíná teprve vyvíjet. Je potom samozřejmé, že přijímají bez nadšení břemeno své práce, když se jim v náhradu nedostává žádných mravních nebo společenských výhod, které by jim mohly tuto novou újmu na svobodo vynahradit. Je potom také pochopitelné, že midinetka, úřednice, sekretářka se nechtějí vzdát mužské opory a podpory. Řekla jsem už, že existence privilegované kasty, do níž se žena může dostat anebo v ní zůstat prostě jen tím, že dá své tělo, je pro mladou ženu skoro neodolatelným pokušením; tak se stává, že je vydána galantním příhodám už prosté proto, že ženské mzdy jsou minimální a životní standard společnosti od ní vyžaduje příliš mnoho. Pokud se spokojí s tím, co vydělává, zůstává pouze páriou: špatně bydlí, nemůže se  dobře oblékat,  všechny  radosti,  a dokonce
351
i láska jsou jí odepřeny. Ctnostní lidé jí kážou akestis-mus a ve skutečností je její strava často tak přísná jako výživa  karmeiitánky;   jenomže  všechny  žexiy  nemohou milovat Boha tak silně, aby se všeho vzdaly. Chtějí se líbit mužům, aby naplnily svůj ženský život A tak nakonec ženě nezbývá, než aby se dala podporovat. A toho cynicky využívá zaměstnavatel, který jí dává hladovou mzdu. Někdy jí taková podpora nebo pomoc umožní, aby zlepšila svou hmotnou pozici a dosáhla skutečné nezávislosti;  někdy  naopak  odejde ze zaměstnání a dá  se prosté' vydržovat. Obvykle však je to střídavé; od svého milence se odpoutává prácí, a prácí uniká díky milenci; ale  podléhá  tak  zároveň  dvojímu  zotročení:  zotročení zaměstnáním  a  mužskou „ochranou".  Pro  vdanou  ženu představuje mzda obvykle pouze příspěvek; pro vydržovanou ženu, to znamená tu, která „se dává podporovat", je mužská pomoc nepodstatná; ale ani jedna ani druhá svou osobní snahou nezískají úplnou nezávislost.
Přece však je dnes už dosti žen, které mají tu výhodu, Že jim  zaměstnání dává hospodářskou i  společenskou nezávislost. Na ty se myslí, když se uvažuje o možnostech ženy a o její budoucnosti. Třebaže jsou dosud v menšině, je velmi zajímavé studovat zblízka jejích situaci; právě kvůli nim ještě stále trvají debaty mezi feministy a antífeministy. Antifeministé tvrdí, že dnešní emancipované ženy dosud nedokázaly ve světě nic důležitého a  že na druhé straně těžko hledají vnitrní rovnováhu. Feminista zase výsledky přehánějí a nevidí zmatky, které kolem toho jsou. Po pravdě řečeno, nikdo nemá důvod, aby říkal, že se ženy daly špatnou cestou; nicméně je jisté, že v nových okolnostech nedosáhly klidu, že jsou teprve na polovině cesty. Žena, která se hospodářsky osvobodí od muže, nedostává se tím ještě úo takové mravní, společenské a  psychologické situace, která by se vyrovnala postavení muže. Způsob, jakým vstupuje do zaměstnání a jak se mu věnuje, závisí právě na kontextu založeném na celkové podobě jejího života. Když dívka dospeje, má za sebou docela jinou minulost než mladý muž; společnost se na ni dívá jinýma očima než na něho, svět se jeví z docela jiné perspektivy. Je-li samostatná lidská bytost  ženou, pak stojí před docela zvláštními problémy.
352
Výsady, které má muž a které jsou zřetelné už od jeho dětství, záleží v tom, že jeho poslání lidské bytosti neodporuje jeho mužskému údělu. Spojením falu a transcendence dostává se mu výhody, že jeho společenské nebo duchovní úspěchy mu dávají mužský prestiž. Není tu rozpor. Avšak chce-li žena naplnit své ženství, požaduje se od ní, aby se stala objektem a kořistí, to znamená, aby se vzdala nároku na důstojenství svrchovaného subjektu. Právě tento konflikt obzvláště charakterizuje postavení osvobozené ženy. Nechce se dát uvěznit v úloze samičky, protože se nechce zmrzačit; ale odmítnout úděl svého pohlaví by znamenalo rovněž zmrzačení. Muž je pohlavní lidská bytost; žena nemůže být úplným jedincem a stát se rovnou muži jinak, než zů-stane-li rovněž pohlavní lidskou bytostí. Vzdát se svého ženství by znamenalo vzdát se části svého lidství. Misogyn! často vytýkali ženám pracujícím hlavou, že „na sebe nedbají". Zároveň však jim kázali: chcete-li nám být rovny, přestaňte se malovat a přestaňte si lakovat nehty. Tato rada je nesmyslná. Právě proto, že idea ženství je uměle určena zvyky a módou, vnucuje se každé ženě zvenčí; může se vyvíjet pouze tak, že její předpisy se přiblíží předpisům, které platí pro muže: na plážích jsou už dnes u žen kalhoty obvyklé. Na celé otázce to však nic nemění. Jedinec nemůže v tom směru jednat podle své vůle. Ta žena, která se oepodřídí požadavkům módy, požadavkům na svůj zevnějšek, se sexuálně znehodnocuje, a tím se znehodnocuje i společensky, protože společnost sexuální hodnoty uznává a dokonce na ně klade důraz. Když žena odmítne ženské znaky, nenabývá tím nikterak znaků mužských; žádné převlečení nedokáže z ní udělat muže: je to pouze travestie. Viděli jsme už, že i homosexualita představuje zvláštní lidský druh: neutrálnost je nemožná. Neexistuje žádný záporný postoj, proti němuž by nestál jeho kladný protipól. Dospí-vající dívka se často domnívá, že jí stačí pouze nedbat konvencí; ale už tímto postojem se projevuje; vytváří novou situaci, která přináší určité důsledky, a ty bude muset na sebe vzít. Jakmile se někdo- vymyká z rámce přijatého zákoníku, stává se vzbouřencem. Zena, která se výstředně obléká, lže, když tvrdí s nevinnou tváří, že delá to, co se jí líbí: ona velmi dobře ví, že je to vý-
23   Druhé   pohlnví
353
střednost, když člověk dělá to, co se líbí práve jen jemu. Zena, která nechce být výstřední, přizpůsobuje se naopak obecným pravidlům. Úlohu výzvy a boje si nelze zvolit s kladným účinkem, pokud to není záměrná činnost v zájmu celku; taková žena se přepočítá: mnohem více času a sil ztratí než ušetří. Žena, která nechce nikoho provokovat nebo urážet, která se nechce společensky znemožnit, má a musí žít jako žena podle okolností, jaké kolem ní jsou. Tak to chce často i její úspěch v povolaní. Pro muže je takový konformísmus zcela přirozený — pravidla a zvyky byly upraveny podle potřeb samostatného činného jedince — pro ženu, která je rovněž subjektem, aktivitou, to znamená vyrovnám se světem, který ji zasvětil pasivitě.
Je to otroctví tím těžší, že ženy, uzavřené v ženské sféře, ještě přehnaly její důležitost; udělaly z toalety a z domácnosti velmi nesnadné umění. Muž se vůbec nemusí starat o své šaty. Ty jsou pohodlné, přizpůsobené jeho aktivnímu životu, není nikterak třeba, aby byly zvlášť vybrané; jen taktak že patří k jeho osobnosti; nikdo také od něho neočekává, že je bude sám udržovat v pořádku: vždycky se najde nějaká žena, která dobrovolně nebo za odměnu na sebe tuto starost vezme. Žena však ví, že když se na ni lidé dívají, nedělají rozdíl mezi ní a jejím zjevem: podle své toalety je posuzována, c t Sna, toaleta ji dokonce činí žádoucí. Její oděv byl původně určen k tomu, aby ji učinil nemohoucí, a nepevný zůstal dosud: punčochy se jí trhají, očka utíkají, blůzy a světlé šaty se snadno ušpiní, skládané sukně se pomačkají; přitom většinu té škody musí napravit sama, v tom jí muž nepomůže a žena nerada zatěžuje svůj rozpočet pracemi, které si může udělat sama. Však víme, že trvalé ondulace, plisování, stuhy, nové šaty jsou dost drahé. Když se studentka nebo sekretářka navečer vrátí domu, vždycky má co dělat; spravit si punčochy, vyprat blůzu, prežehlit sukní. Žena, která dost vydělává, si tuto tvrdou robotu ušetří, ale od ní se zase požaduje větší elegance, a tak bude ztrácet čas běliáním po nákupech a zkouškami u švadleny. Tradice ukládá ženě, samozřejmě i ženě svobodné, í určitou péči o prostředí. Nový úředník, který přijde do města, klidně bydlí v hotelu, jeho kolegyně se však bude snažit udělat si nějaký „do-
mov". Tento  svůj  domácí  kout bude pečlivě udržovat, protože jí by se neodpustilo sebemenší zanedbání, které hy   u  muže   každý   klidně  omluvil  jako   samozřejmost, A není to pouze ohledná mínění Udí, co ji pobízí k tomu, aby věnovala tolik času a péče své kráse a domácímu prostředí; též sama pro sebe chce a přeje si zůstat skutečnou ženou. Může se jí podařit, aby v sobě našla zalíbení v přítomném i minulém čase, jen tím způsobem, že dá dohromady život, který si vytvořila, s tím, který jí připravila její matka, její dětské hry a sny jejího dospívání. Živila v sobě narcistické sny; proti mužské fa-lické pýše staví jako protiklad kult svého obrazu; chce se ukazovat, chce okouzlovat. Od matky a starších sester a družek má zálibu pro hnízdečko: samotářský koutek je prvotní forma jejího snu o nezávislosti; tu nechce zapřít ani tehdy, když došla k svobodě jinými cestami. A pokud se ještě cítí nedostatečně zajištěna v mužském světě, má tím spíše stále potřebu nějakého útočiště, symbolu toho vnitřního azylu, který si zvykla hledat sama v sobě. Protože je poslušná ženské tradice, bude leštit parkety, bude sama vařit, místo aby šla do hospody jako její kolega. Chce žít zároveň jako muž 1 jako žena: to ovšem zdvojuje její námahu a její únavu.
Chce zůstat plně ženou také proto, že chce i k druhému pohlaví  přistoupit s nejvyššími možnými vyhlídkami. A nejobtížnější problémy se tu kladou v oblasti sexuální. Aby žena byla úplným jedincem, aby byla rovna muži, k tomu je třeba, aby měla stejný přístup k mužskému světu, jako má muž k světu žen, aby tedy měla přístup k tomu druhému; jenomže požadavky toho druhého nejsou v těchto dvou případech souměrné. Když žena získá jmění nebo proslulost, zdá se to vlastností imanentní  a  může  to  zvýšit  její  sexuální  přitažlivost; avšak skutečnost, že v tom případě je samostatnou aktivitou, odporuje  jejímu ženství, a  ona to ví.  Nezávislá žena  —   a  především intelektuálka, která svou situací promýšlí — bude jako žena trpět komplexem méněcen-nosti; nemá dost volného času, aby věnovala své kráse tolik a tak pozorné péče, jako jí věnuje koketka, jejíž jedinou starostí je být svůdná a svádět; nebudou jí nic platné rady odborníků, v oblasti elegance zůstane pouze ochotnicí;   ženský   půvab vyžaduje,  aby  transcendence,
qp^
degradovaná do ímanence, se jevila pouze jako.přejemné tělesné pulsování; žena musí být spontánne nabídnutou kořistí: intelektuáika ví, že se dává, ale ví  íaké, že  je vědomým subjektem: a vůlí není možno zastřít nebo zabít svůj pohled a proměnit své očí v kousek nebe, v odraz křišťálové vody; není možno zarazit najisto vzmacb tela, které se vzpíná  k  světu, a  proměnit je  v sochu, kterou procházejí němé záchvěvy, Inteiektuálka se o to bude pokoušet tím netrpeliveji a pečlivěji, že má stra<;h, že se jí to nezdaří: ale právě tato vědomá snaha je státe ještě činnost, a proto se míjí cíle.  Dělá chyby podobné těm, které se vyskytují v klimaktériu: pokouší se zapřít svou mozkovou činnost, jako stárnoucí žena se pokouší zapřít svůj věk; obléká se jako dívenka, navěsí na sebe kvetiny,  mašle a   křiklavé látky;  přehání  mladistvou  a dětinskou mimiku. Dělá pošetilou, hopsá, šišlá, hraje si na   rozmarnou,  předstírá   úžas  atd    Podobá  se  hercům, kteří neproeiťují dojetí,  jež způsobuje uvolnění určitých svalů,  a  pak   křečovitě  stahují   tyto   svaly   úsilím   vůle, takže vyvolají dojem zcela opačný  A tak i žena intelektuáika, která si chce hrát na bezmocnou, vypadá křečovitě- Ona to také cítí a trápí jí to; na obličeji hrajícím naivitu  náhle  přelétne  záblesk  příliš  jasné  inteligence a slibující rty jsou pojednou tenké a ostré. Taková žena se těžko dočká toho, že by se líbila, protože není tak samozřejmou otrokyni jako její sestřičky, které v sobě mají jen prostou touhu líbit se. Ať už je v ní jakkoli živá touha  být   svůdnou  a  svádět,   nepronikla   jí  do   morku kostí.. Jakmile cítí svou neobratnost, zlobí se na své zotročení;   chce  si   to  vynahradit  a   hraje  hru  mužskými zbraněmi: mluví, místo aby  poslouchala, chlubí se jemnými myšlenkami a překvapujícími úsudky, diskutuje se svým  partnerem,  místo aby  mu přisvědčovala, dokonce se pokouší  ho  překonat.  Paní de Staě]   používala  dost obratně obou metod a měla skvělé triumfy: málokdy se stalo, aby jí muž odolal, ale tento postoj bojovné výzvy, častý  například u  Američanek, muže "spíše dráždí,  než přemáhá; ovsem muži  jej svým  chováním  sami vyvolávají. Kdyby dokázali milovat místo otrokyne tvora sobě rovného — jak ostatně činí ti z nich, kteří se sami zbavili útočnosti a komplexu méněcennosti — měly by ženy se svým ženstvím mnohem méně trápení; byly by přlro-
35S
zenější a prostší a staly by se ženami bez tolikeré námahy, protože koneckonců ženy jsou.
je takt, že muži nové postavení ženy počínají brát na vedomí; a poněvadž se žena už necítí předem odsouzena, počíná si  mnohem volněji:  dnes už pracující žena  nezanedbává tolik své ženství a neztrácí svou sexuální přitažlivost Tento úspech — který už znamená krok k rov. nováze — je víceméně ještě neúplný; pro ženu je stále ještě mnohem nesnadnější než pro muže vstoupit s jedincem  druhého pohlaví v takový  vztah, jaký  si sama přeje. Její erotický a citový život se setkává s četnými překážkami.  V  tomto směru ovšem  žena-vazalka  nemá vlastně   žádnou   výhodu;   sexuálně  a   citově  Je   většina manželek   i  kurtizán   radikálně  ochuzena.   U   nezávislé ženy  jsou  tyto  nesnáze zřejmější, protože  si  nezvolila rezignaci, nýbrž boj.  Všechny  živé  problémy  docházejí potom  mlčenlivého  rozřešení  ve smrti.  Žena,  která   se snaží žít, je tedy rozpolcenější a rozvrácenější než ta, která svou vůli a tužby předem  pohřbila. Ale rozhodně nepřipustí, aby  jí tu druhou dávali za  příklad.  Cítí  se' v nevýhodě pouze ve srovnání s mužem.
Žena, která se namáhá, která má odpovědnost, která zná tvrdost boje proti světu, potřebuje — stejně jako muž — nejen splnění svých tělesných tužeb, ale také uvolnění, rozptýlení, které přinášejí šťastná sexuální dobrodružství. Ale dosud existují společenské kruhy, kde jí tato svoboda není konkrétně přiznávána. Dovolí-li si něco takového, dává v sázku svou reputaci i kariéru. Přinejmenším se od ní požaduje pokrytectví, které se jí protiví a které ji tíží. Samozřejmě, čím více se společensky prosadila, tím spíše se přivřou oči; ale ve většině případů, a zejména na venkově, je velmi pečlivě střežena a přísně špehována. Dokonce ani v nejpříznivějších okolnostech — když není třeba mít strach před ve. řejným míněním — není její situace stejná jako situace muže. Tato rozdílnost má své kořeny v tradici a v problémech,   které   klade   zvláštní   povaha   ženského   ero-
tismu.
Muž si může docela snadno dovolit milostný styk, který-nemá zítřka, který jen jakžtakž utiší jeho tělo a dá mu duševní uvolnění. U žen je to jiné. Vyskytlí se sice ženy — nebylo jich mnoho — které požadovaly, ahy byly
357
otevřeny bordely pro ženy; v románu nazvaném Číslo 17 navrhovala jedna žena, aby byly zřízeny domy, kde by si  ženy  mohly   „sexuálne   ulevit", za   pomocí   jakýchsi taxi-boys.1 Takové 2ařízení  prý   kdysi   v  San  Francisku existovalo;  jenomže  tam  chodila pouze děvčata z bordelů, která velmi bavilo, že si to mohou zaplatit, místo aby se platilo jim; jejich vydržovatelé dali dům zavřít. Takové řešení je utopické  a  málo  žádoucí  a mělo by pramalý  úspěch;  žena  nedosáhne  tak  snadno   „úlevy" jako muž a většině žen by se taková situace zdála málo vhodná pro rozkošné odevzdání.  V každém případě je jim dnes takové východisko odepřeno. A jiné řešení, sebrat na ulici partnera na jednu noc nebo na hodinu — i kdybychom připustili, že by silně temperamentní žena překonala   všechny   zábrany   a   odpor  k   něčemu   takovému  —  to je  pro ni  mnohem  nebezpečnější  než  pro muže.  Riziko   pohlavní  nemoci   je   pro   ni   vážnější  už proto, že všechna opatření, aby nedošlo k nákaze, musí učinit muž; a ať je žena jakkoli opatrná, nikdy nemůže s jistotou vyloučit možnost otěhotnění. Především však ve styku mezi dvěma sobě neznámými — ve styku, který je vždy na nejhrubší rovině — je důležitá právě rozdílnost tělesné síly. Muž se celkem nemá čeho obávat od ženy, kterou si přivede do bytu; stačí mu trochu bdělosti. Docela jinak je tomu s ženou, která si muže přivede k sobě. Slyšela jsem o dvou mladých ženách, které přišly do Paříže poznat „život"  a po velkém  flámu  si pozvaly na večeři dva pásky z Montmartru: ti je okradli, ztýrali a ještě jím hrozili vydíráním. Ještě příznačnější je případ asi Čtyřicetileté rozvedené ženy, která musela tvrdě pracovat, aby uživila tři deti a staré rodiče. Byla ještě pěkná a půvabná, ale naprosto neměla čas na společenský život, na koketování a na nějakou tu svůdnou příhodu 've vší slušnosti, která by ji byla ostatně nudila. A přitom smyslově byla náročná; a mela za to, že stejně jako muž má právo své smysly utišit. Chodila tedy někdy večer po ulicích a vždy už to nějak zařídila a přivedla si
1 Autorka — jistě tolik nevadí, že její jméno jsem zapomněla — dlouze vykládá, jak by měli být vycvičeni, aby uspokojili jakoukoli klientku, jaký způsob života by musili vést aid.
358
muže. Ale jednou v noci po jedné nebo dvou hodinách strávených v Buloříském lesíku nechtěl její milenec jen tak odejít, chtěl její jméno, adresu, chtěl se s ní zase setkat a bydlit s ní v domácnosti; když odmítala, surově ji ztloukl a  opustil ji nanejvýš ztýranou a vyděšenou. A připoutat k sobě milence, jako muž k sobě často připoutá milenku, to si mohou dovolit jen bohaté ženy. Jsou takové, které se spokojí s obchodem: zaplatí si muže a udělají si z něho nástroj, jehož mohou používat v pohrdavém odevzdání. Ale k tomu obvykle musí být dost staré, aby dokázaly tak drsně odloučit erotismus a cit — však víme, že zejména v ženském dospívání je toto spojení zvlášť hluboké. Ani mnozí muži se nedovedou smířit s takovým rozdělením těla a vědomí. A většina žen by s něčím takovým vßbec nesouhlasila. Je v tom ostatně klam, na nějž jsou ženy citlivější než muži: platící zákazník je také nástroj, jeho partner ho užívá k výdělku. Mužská pýcha zastírá muži dvojsmyslnost erotického dramatu; on obelhává sám sebe; žena však spíše cítí pokoření, je vnímavější a přitom také jasnozřivější; ji by mohl zaslepit jen mnohem lstivější manévr. Koupit si muže, předpoklá-dáme-li, Že na to má, se jí většinou nebude zdát uspokojivé.
Většina žen — a stejně tak mužů — nehledá pouze utišení žádostí, chtějí si zároveň uchovat i důstojnost lidské bytostí. Když muž prožívá se ženou rozkoš a sám jí rozkoš dává, klade sebe jako jediný subjekt: je panovačný dobyvatel nebo šlechetný dárce nebo obojí dohromady. Žena i v tom chce vzájemnost, potřebuje si ověřit, že i ona činí svého partnera služebníkem svého potěšení a že jej přitom obdarovává. Ať slibuje muži svou přízeň, ať spoléhá na jeho dvornost nebo v něm **svým manévrováním probouzí žádost v pouhé její obecnosti, přesvědčuje ráda sama sebe, že jej takto zahrnuje svou štědrostí. Díky tomuto užitečnému přesvědčení může jej požádat, a necítí se tím ponížena, protože se domnívá, nebo aspori předstírá, že jedná šlechetně. Tak v Oseni „dáma v bílém", která, touží po Filově něžnosti, říká mu povýšeně: „Já mám ráda pouze žebráky nebo vyhladovělé." Ve skutečnosti to obratně zařídí tak, aby se Fil stal prosebníkem. Colette pak říká: „Spěchala do toho těsného a temného království, kde si její pýcha
3^et
mohla namlouvat, že nářek je doznáním potřebnosti, a kde se takové žádostivé ženy opájejí Iluzí štědrosti," Paní de Warensová je právě typ těchto žen, které si vybírají milence mladé, nešťastné nebo v nízkém postavení, aby svým zálibám a přáním daly podobu šlechetnosti. Ale jsou také nebojácné ženy, které útočí i na nejsilnější muže a s rozkoší je zahrnují svou přízní, i když ti jim povolili pouze ze zdvořilosti nebo z donucení.
A naopak, chce-li si žena, která se'snaží polapit muže do  svých  tenat, namlouvat,  že  dává,  obvykle  zase   ta, která se sama dává, chce tvrdit, že bere. „já jsem žena, která si vezme, co chce," řekla mi jednoho dne mladá žurnalistka. Po pravdě  si  v  takovém případe  (nejde-lí o znásilnění) nikdo toho druhého ve skutečnosti nebere; ale žena tu dvojnásob lže sama sobě. Neboť i když je muž  často  sveden   vervou   a  útočností  své   partnerky, přece jen aktivně získává její souhlas. U ženy tomu tak není, leda ve výjimečných případech, jako je třeba paní de Staěl. Žena nemůže dělat nic jiného než se nabízet. Většina mužů si totiž žárlivě střeží svou roli; oni sami chtějí probudit u ženy zvláštní vzrušení, a ne být pouze vybráni, aby ukojili její potřebu v její obecnosti. Cítí-Ii, že byli vybráni, mají zároveň pocit, že jsou vykořisťováni.2 „Mám hrůzu z ženy,  která má iniciativu."  Když se žena nabízí příliš směle, muž uhýbá: jemu záleží na tom, aby dobýval.  Žena si  tedy  může někoho vzít jen tak, že se stane kořistí: musí se stát pasivní věcí, příslibem, že se odevzdá, podrobí. Když v tom má úspěch, bude   si   myslit,   že   tuto   magickou   operaci   provedla z vlastní vůle, a bude se opět cítit subjektem. Ale vydává se tím v nebezpečí, že jí muž pohrdne a ona  se stane předmětem zbytečným- Proto bývá tak hluboce pokořena,  když muž její nabízení odmítne.  Muž se  také často rozhněvá, když se mu zdá, že byl oklamán; nicméně je  to pro neho  pouze  nezdar a  nic víc, kdežto žena dala svůj souhlas, že se stane pouze tělem ve stavu vzrušení, očekávání a příslibu. Mohla  vyhrát pouze  tak, že sama se ztratí:  zůstává tedy ztracena.  Aby takovou porážku vydržela, musí být buď docela slepá, nebo zase
2 Ten pocit je protiváhou toho, který jsme viděli a děvčete, jenže děvče se posléze se svým osudem smíří.
<ífirt
výjimečně jasnozřivá. Ale i když její svádění je úspěšné, vítězství zůstává dvojsmyslné: podle obecného mínění je vždycky vítězem muž, neboť muž ženu má. Připouští se ovsem, že i ona může jít za svou žádostí jako muž, ale je kořistí své žádosti. Muž ve své individualite ztělesňuje specifické síly, kdežto žena je otrokyni rodu.5 Ženu si všichni představují spíše jako cistou pasivitu, něco jako: „Fany, lehni si, autobus přece přes tebe nepojede." ]e k dispozici, otevřená, je nástroj; bez odporu se oddává, vzrušení, je okouzlena a očarována mužem, který si ji bere jako plod. jindy se na ni dívají jako na odcizenou aktivitu: ďábel řádí v její děloze, čeká tam had, aby se nasytil mužským spermatem.
V žádném případě ji nechtějí uznávat jako bytost prostě svobodnou. Zejména ve Francii se tvrdohlavě zaměňuje žena svobodna a žena lehkých mravů, ačkoli „lehkost mravu", při níž je nedostatek odporu a .kontroly, je přímo nedostatkem, ba dokonce negací svobody. Feministická literatura se pokouší bojovat s tímto předsudkem: například Klára Malrauxová ve svém románu Grtsélidts fGríselda] zdůrazňuje, že její hrdinka nepodléhá okouzlení, nýhrž vykonává akt, který sama žádá. V Americe vidí v sexuální aktivitě ženy svobodu, což je jí velmi ne prospěch. Ale ve Francii stíhají „takové ženy" pohrdáním sami muži, kteří se těší jejích přízní, a to většinu žen ochromuje. Mají hrůzu z představ, které by vyvolaly, ze slov, k nimž by poskytly záminku.
1 když žena nedbá na anonymní povídání, přece jen se při styku se svým partnerem dostává do určitých nesnází: vždyť on ztělesňuje veřejné mínění. Velmi často považuje lože za místo, kde musí prosadit svou agresivní nadřazenost. Chce si vzít, a nikoli dostat, nechce si nic vyměňovat, nýbrž prostě se zmocnit Snaží se přivlastnit si z ženy víc, než mu sama dává; vyžaduje, aby její souhlas byl porážkou, a něžná slova, jež žena šeptá, jsou pro něho přiznáním, které z ní vynutil; přizná-li žena svou rozkoš, uznává své otroctví. Když Klaudina chce dát Renaudovi najevo, že je' ochotna se mu vzdát,
3 Ukázali jsme už, že na tomto mínění je něco pravdy. Aie nesouměrnost se neprojevuje právě ve chvíli žádosti, nýbrž v F.amé skutečnosti plození. V žádosti jsou muž i žena ve své přirazené funkci stejní.
361