KOSOVO - SOUVISLOSTI t^Vŕetuje zásah Severoatlantické aliance jako důsledek pomýleného levičáckého pohledu na mezinárodní politiku, ba na cely svět. Jako hlavni znaky levičäetví uvádf mimo jiné démonizaci nepřítele a kampanovi-tost. Ve skutečnosti jsou oba jevy obvyklé i v takových válkách, které by za levičácké neoznačil ani V. Bčlohradský. Například egyptský diktátor Násir byl v Británii krátce před suezskou válkou běžně přirovnáván k Hitlerovi či Mussolinimu a britská premiérka Thatcherová během faiklandské války sahala na adresu argentinské junty ke slovům nejtvrdšího kalibru. A jak jinak než kampaní lze v demokracii přesvědčit větši-nu společnosti - která to samozřejmě nemusí přijmout - že má smysl riskovat útrapy válečného stavu? Intelektuálovi snad mohou být tyto skutečnosti proti srsti, jde-li však o filosofa, mél by být schopen rozlisovat mezi podstatou a průvodním jevem. Argument puristů-. Mezinárodní právo Daläím oblíbeným zaklínadlem českých odpůrců humanitární intervence v Kosovu je mezinárodní právo. Protiprávní zákrok Aliance údajně povede ke zhroucení systému mezinárodního práva, tak jak se vytvořil v Evropě po roce 1945 (Pečinka-Fajmon, Reflex 16/99). Důsledkem těchto neuvážených kroků prý bude všeobjímající anarchie, která pohltí celou planetu a přinese nedozírné následky (V. Bělohradský, Respekt, 26.4. 1999). Jenže anarchie svého druhu je neoddělitelným rysem mezinárodni politiky i bez Kosova. Zatímco ve vnitřní politice si státní moc osobuje právo vynucovat a trestat, v mezinárodní politice neexistuje žádná „vláda světa", která by disponovala dostatečnými prostředky, autoritou a vůli prosazovat normy mezinárodního práva vždy a všude. Jinými slovy, rozhodující v mezinárodní politice není právo, ale moc. Mezinárodní vztahy bé-hem studené války byly stabilní nikoli proto, že existovala OSN se svou Chartou, jak se snaží tvrdit Fajmon s Pečínkou. Předpokladem jejich stability byla přibližná mocenská rovnováha mezi Východem a Západem. Proto ani takové porušení mezinárodního práva. jakým bylo např. americké bombardování Libye v roce 1986 Či čínská invaze do Vietnamu v roce 1979. nevedlo ke kolapsu mezinárodních vztahů. Ani současné mezinárodní vztahy nejsou primárně založeny na Charte OSN a mezinárodním právu, jež navíc odrážejí stav světa někdy z roku 1945. Mezi stálými členy Rady bezpečnosti jako jakési dozorčí rady světa zasedá např. země, která sice kdysi porazila Hitlera a posléze vystoupala až do pozice supervelmoci, v současnosti ji ale ke stálému místí v Radě bezpečnosti opravňuje pouze vlastnictví rezavějících nukleárních zbrani, zatímco její vláda má problémy prosadit svou vůli na většině území a obyvatelstvo přežívá jen díky masivní hospodářské pomoci vyspělých zemí světa. Větíina hrozeb současného světa pochází přitom z vnitřních konfliktů, přičemž mechanismy mezinárodního práva pro uskutečnění humanitární intervence jsou mírně řečeno nedostatečné. Má proto snad mít kdejaký diktátor právo, aby si se svými poddanými dělal, co se mu zlíbí? Porušení Často zvetšelých norem mezinárodního práva ke zhroucení současného mezinárodního systému zkrátka nepovede - stejně jako jejich dodržování posílí význam mezinárodního práva pouze okrajově. Přísně vzato, správní mezinárodnéprávni puristé by v souvislosti se zákrokem NATO v Kosovu neměli použít ani termín agrese. O té lze totiž - podle téže Charty OSN, již se kritikové dovolávají - hovořit až poté, co ji jako takovou označila Rada bezpečnosti OSN. A to se dosud nestalo a asi ani nestane. Argument „realistů": Národní zájmy a světová rovnováha Václav Bělohradský staví jako protiklad k pomýlenému postupu Aliance na Západě politický realismus. Současně se dovolává autority politického a akademického realismu nad jiné povolané - někdejšího poradce pro otázky národní bezpečnosti a ministra zahraničí Henryho Kissingera, jejž označuje dokonce za pacifistu. Jen pro pořádek -puncovaný realista Kissinger mél sice výhrady k jednostranné západní podpoře ko-sovských Albánců, od počátku leteckých útoků však - tento podle Bělohradského pacifista - vyzývá k co nejrychlejšímu zahájení pozemních operací. Bělohradský a ostatní tvrdí, že realistická politika má být vedena jen a pouze obranou národních zájmů, a na Balkáne žádné takové zájmy-aenalézá. Ve skutečnosti je ale termín národní zájem natolik vágní, Že do něj lze při troše rétorického umu a demagogie napěchovat úplně všechno. Mluvil o něm Lyndon Johnson, když posílal americké vojáky do Vietnamu, a mluvil o něm i Richard X Nixon, když\- o jedno desetiletí později z Vietnamu odvolával. Václav Bělohradský po vlně kritiky trochu modifikoval své poněkud simplicistní představy o realismu a národních zájmech a sáhl k jinému realistickému termínu - rovnováze moci. Zásah Aliance podle něj povede k narušení světové rovnováhy, což bude mít nedozírné důsledky. „Důsledkem katastrofální politiky NATO na Balkáně je porušení rovnováhy moci v světě," píše opět Václav Bělohradský (Respekt, 26.4. 1999). Rovnováha moci, jak ji snad až příliš elementárně popisuje Bělohradský, by jistě byla narušena v případě, že by se Aliance rozhodla zasáhnout proti Čině na ochranu práv zoufalých Tibeťanů či proti Indii v zájmu kašmírských muslimů. K ničemu lakovému se ale nikdo nechystá pravé proto, že tyto zásahy by světovou rovnováhu moci skutečně vychýlily. Zásah proti Srbsku ale žádnou takovou hrozbu pro světovou stabilitu neznamená. Jak napsal Henry Kissinger, Milosevic je prostě jen obyčejný lotr v Čele chudé balkánské země. A jakkoii Čína, Indie a další halasně postup Aliance odsoudily, o zhrouceni rovnováhy moci mezi hlavními aktéry světové politiky asi hovořit nelze. Jako cynismus snad může znít, že Indie, Čína i Turecko vzhledem ke svetové rovnováze moci mohou decimovat své menšiny, jimž asi není prozatím pomoct. Není ale ještě větším cynismem nepomoci kosovským Albáncům, kde to - doufejme - možné je? Argument moralistů: Západ trestá jiné za své vlastní chyby Ze selektivnosti a mediální dezinformace obvinila Západ na konci března 1999 i skupina českých historiků. Jde však ještě dále, neboť z toho, co se na Balkáně děje již od roku 1991, viní Západ. Ve stanovisku se dočteme: „Výbuch napětí v Kosovu je vyvrcholením tragédie, která začala v létě 1991. Nejmocnější, nejbohatší a technicky nejvy- 1'• o-/ -r/j Ví'^ /■■? I 8 imzmAhodní I POLITIKA I KOSOVO - SOUVISLOSTI! spělejšl státy světa tehdy připustily krvi rozpad Jugoslávie. Od počátku podporovaly síly separatismu... Jejich přístup k lidským, občanským a etnickým právům v jihoslo-vanském prostoru byl výrazné selektivní. V čem jedny podporovaly, v tom druhé trestaly..." (Lidové noviny 30. 3. 1999). Podobně Jiří Dienst bier do omrzení opakuje, že Západ nyní trestá jiné za své vlastní chyby. Lze s úspěchem pochybovat o tom, zda západní stály mohly zabránit rozpadu Jugoslávie. V roce 1990 přesvědčoval americký prezident Bush Ukrajince, aby neusilovali o samostatnost, kterou USA nepodpoří. Nejenže jeho doporučení byla po nezdařeném pokusu o protigorbačovský puč v létě 1991 irelevantní, ale jejich původce sám byl zesměšňován za to, že nepochopit, že jsme v období rozpadu mnohonárodních států. Můžeme se ptát, co Západ mohl udělat proti rozpadu Jugoslávie. Západ se v počínajícím konfliktu snažil použit diplomatický nátlak k obroušenf třecích ploch mezi jednotlivými etnickými skupinami. Dokonce i nekoordinované uznání Chorvatska ze strany SRN a později celé Evropské unie na sklonku roku 1991 bylo vázáno na respektování etnických menšin - tehdy především Srbů v Chorvat- sku. Výsledkem tohoto tlaku byla modifikace chorvatské ústavy v roce 1992. Z toho, že chorvatský diktátor Tudjman později nerespektoval úsiavu vlastního státu, lze asi těžko vinit Západ. Karel Kosík (Salón, literární příloha deníku Právo, 22. 4. 1999) zase mluví o zbabělosti Západu, který pří bombardování Jugoslávie těží ze své obrovské technologické převahy a nemá dostatek rytířskosti, aby se postavil nepříteli tváří v tvář. Nuže, Západ asi nelze vinit ze zbabělosti jenom proto, že si životů svých vojáků váží více než Milosevic životů kosovských Albánců. Spiše je na místě obviněni z nekompetence, neboť se nyní ukazuje, že nebyly připraveny alternativní kroky pro případ. Že chirurgická operace nepřinese kýžené výsledky. Argument opožděných gaulllstů: Americký imperialismus Latentní antiamerikanismus byl vždy součástí vnitroevropských diskusí. Někteří Evropané - od pravicových gaullistů až po levicové intelektuály - si jím čas od času kompenzovali pocit závislosti na Americe. Pocit kulturní nadřazenosti Evropy nad Amerikou byl náplasti za faktické zaostáváni Starého světa za Novým. Nám se tohoto druhu antiamerikanismu nyni dostává v obzvláště primitivní podobě. Podle V. Bělohradského prý zásah v Kosovu vyprovokovali Američané, protože jsou „nejmanipulovanější, nejnevzdělanější a nejméně racionální národ světa". Podle Miroslava Macka si zase chtějí naostro vyzkoušet své nové zbraně. Sečteno a podtrženo - za válku mohou levičáci v pekelném komplotu s americkými nevzdělanci. Nemá asi smysl vyvracet tyto polopravdy. Spíše je podstatné uvědomit si jednu skutečnost, která novopečeným českým gaullístům unikla - v současné krizi není podstatnějšího rozdílu mezi Evropany a Američany. Politika na Balkáně už není pro většinu Evropanů věcí taktizovaní a velmocenské soutěže, ale je věcí morálního étosu. Gaullisia Jacques Chirac je zastáncem společného postupu na Balkáně stejně jako labourista Tony Blair. Evropané a Američané prostě už nejsou v Evropě ochotní tolerovat Miloševičovo genocidnl chováni - zřejmě na rozdíl od řady českých filosofů a komentátorů. O I KOSOVO - MEZ1NÁRODNĚPRÁVNÍ ASPEKTY, Ozbrojený zásah jednotek Organizace Severoatlantické smlouvy na vojenské cíle Svazové republiky Jugoslávie vyvolal vášnivou polemiku nejen o oprávnenosti a nutnosti takového kroku ze strany NATO, ale předevíún o mezinárodniprávnich důsledcích tohoto zásahu. Bohužel se jasni ukazuje, it v případě krnovské krize meziná-rodnipoUtická realita, a předevíún její potřeby jednoznačně předběhly normativní systém platného mezinárodního práva. Současný stav v mezinárodním právu V současné době lze konstatovat, že z me-zinárodnéprávniho hlediska proti sobě stoji dvě základní tendence či zásady obecného mezinárodního práva. Na jedné straně to je zásada respektování suverenity států a svrchované rovnosti států, na druhé strane v poslední době velmi dynamicky se rozvíjející zásada ochrany lidských práv a základních svobod. Současné mezinárodni právo bohužel neupravuje otázku. Která z nich je prioritní, a tedy v daném případě bezprostředně legálně použitelná a nadřazená ostatním zásadám mezinárodního práva, obsaženým např. v Deklaraci zásad mezinárodního práva z roku 1970 nebo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975). Zásah Severoatlantické aliance rozdělil nejen Českou společnost na dva protichůdné a názorově odlišné tábory. Na jedné straně stojí zastánci náletů, na druhé pak jejich odpůrci. Podobně tomu je i v oblasti právní. Kosovská krize a mezinárodní právo LIBOR LUKÁŠEK I zde. stejně jako u občanu, existuji rozdílné názory na právní podstatu a oprávněnost zásahu. V případě, že bychom byli zastánci zásady nedotknutelnosti suverenity jednotlivých států, nelze počínání NATO z hlediska platného mezinárodního práva kvalifikovat jinak než jako porušení norem mezinárodního práva, které spočívá v agresi vůči svrchovanému členu mezinárodního společenství. Chování Aliance by pak bylo zcela neslučitelné s Chartou OSN (např. s či. 53 - použiti vojenské síly regionální organizací po předchozím zmocnění Radou bezpečnosti OSN), která jakýkoli ozbrojený zásah na území cizího svrchovaného státu podmiňuje souhlasným vyjádřením Rady bezpečnosti. Otázka nepříliš efektivního fungování Rady bezpečnosti je problémem na jinou analýzu. Je však nepochybné, že OSN - jako celosvě- tová organizace univerzálního charakteru -bude muset projít v zájmu svého dlouhodobého efektivního fungovaní hlubokou systémovou změnou. Z hlediska tohoto úhlu pohledu má tedy Jugoslávie, na základě norem současného platného mezinárodního práva (neboť útok NATO považuje Bělehrad za jasný akt agrese), právo využít všechny dostupné a legální prostředky k obraně své územní celistvosti a svrchovanosti, tedy například i právo na sebeobranu. Bělehrad proto v této souvislosti přijal několik opatření, která mají bezprostřední souvislost s uplatňováním práva na legální obranu. Ta je ovšem nutné rozdělit do dvou skupin. Tu první tvoří opatření, jež mají pouze vnitrostátní dopad. Jedná se např. o vyhlášení mobilizace, přijetí různých opatření ekonomického a bezpečnostního charakteru a také vy hláše- politdcaí 9 ní válečného stavu. Ten je nuLno striktné odlišovat od vyhláSení Či vypovězení války jiné mocnosti, což s sebou nese především mezinárodněprávní důsledky. Z tohoto aktu již vyplývají mezinárodněprávní důsledky, které upravuje zejména Omluva o počátku nepřátelství z roku i 907. Prvotním dopadem vypovězení války konkrétnímu státu či státům, nikoli mezinárodní organizací (Jugoslávie tedy nemůže vyhlásit válku NATO jako mezinárodní organizaci), je přerušení mírových vztahů mezi státy a místo nich začínají platit pravidla práva ozbrojených konfliktů. Dalšími důsledky tohoto stavuje napr, přerušení diplomatických, konzulárních a obchodních styků, pozastavení platnosti dvoustranných smluv, změna právního postavení příslušníků nepřátelského statu atd. Ve zjevném rozporu s respektováním zásady nedotknutelnosti státu a jeho suverenity stojí princip ochrany základních lidských práv a svobod (tzv. ideologie lidských práv). Z tohoto hlediska je pak nutné konstatovat, že Jugoslávie nedodržuje základní standardy lidských práv a základních svobod, k nimž se zavázala podpisem mnoha mezinárodních smluvních dokumentu tohoto charakteru (Všeobecná deklarace lidských práv - není právně závazným, pouze politicky závazným dokumentem - pozn. autora. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech atd.), a je proto povinna nejen upustit od svého protiprávního chování, ale musí strpět i sankce z toho plynoucí. Aprotože zásada humanity, lidskosti je nadřazena všem ostatním zásadám mezinárodního práva, bylo použití síly k prosazení tohoto principu zcela oprávněné. Je ovšem nutné položit si také otázku, proč je mezinárodní společenství zcela netečné ke stejnému porušování lidských práv a základních svobod v případě Kurdů, obyvatel Východního Timoru Či mnohých dalších národu. Kosovský zásah jako precedens? Často se hovoří o tom, že zásah Aliance proti Svazové republice Jugoslávii může být chápán jako první impuls, tedy jako jakýsi precedens pro vznik nové obyěejové normy. Ta by ochranu lidských práv a základních svobod nadřazovala nad princip svrchovanosti a nedotknutelnosti států. Tato problematika není ovšem tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mezinárodní obyčej, jako jeden z primárních pramenů mezinárodního práva, vyžaduje ke svému vzniku, a tím pádem i k právní závaznosti, splnění několika na sobě nezávislých podmínek. První skupinu podmínek zastřešuje tzv. kvalifikovaná praxe (usus longaevus) subjektů mezinárodního práva. Ta je vytvářena souborem dílčích a významných chování subjektů, z nichž některá se jeví jako precedenty - tedy Činy nebo opomenutí subjektů mezinárodního práva, které mění existující realitu. Precedens, resp. soubor precedentů, tedy může vyvolat zcela novou situaci v oblasti mezínářodnéprávních vztahů a i mezinárodního práva. Existence precedentu je fundamentální podmínkou pro možný vznik nového obyčeje. Domnívám se, že zásah proti Bělehradu je činem, který v mnohém mění dosavadní realitu, a proto by mohl být považován za precedens. Pro vznik mezinárodního obyčeje však ona kvalifikovaná praxe musí splňovat tyto podmínky: - musí být opakovaná (vzniká na základě řady precedentů, nikoli pouze jednoho - viz tzv. okamžitý obyčej), - musí být stejnorodá (všechny prvky praxe musí směřovat ke vzniku téže obyčejové normy), - praxe je nepřetržitá (chování zainteresovaných států musí být soustavné, jinak dochází k výraznému zpomalení, či dokonce pozastavení celého procesu), - praxe musí být rozšířená a reprezentativní (vyžaduje se především v chování velmocí a tzv. zainteresovaných států, nikoli všech Členů mezinárodního společenství), -jedná se o dlouhodobou záležitost. Proti tomuto teoretickému výkladu stojí princip tzv. okamžitého obyčeje. Na jeho základě by mezinárodní obyčej vznikl v důsledku jediného precedentu, a to za mnohem kratší dobu, než předpokládá současná teorie mezinárodního práva. Domnívám se však, že tuto koncepci, í v důsledku jejího nerespektování převážnou většinou států, mezinárodních soudů i právní nauky, nebude možno na kosovský případ použít. Zejména na základě posledních dvou podmínek (reprezentativní rozSíření a dlou-hodobost) lze proto oprávnene očekávat, že vznik nového mezinárodního obyčeje, nadřazujícího ideologii lidských práv nad princip svrchovanosti států, bude záležitostí nejen dlouhodobou, ale především nesmírně složitou. Složitou zejména z toho důvodu, že ke změně platného mezinárodního práva je potřebná vůle převážné většiny subjektů (velmoci a tzv. zainteresované země), které ho mohou změnit. Je totiž nepřípustné, aby nějaká převratná teze mezinárodního práva vznikla a byla vytvořena pouze v úzkém kruhu členských zemí NATO. Bez Širokého konsenzu není možný vznik nového univerzálního pravidla mezinárodního práva. Ten však, jak se zdá, v současné době neexistuje. Rusko i Čína daly jíž několikrát otevřeně najevo, že jim současný systém mezinárodního práva včetně základních principů, na kterých funguje OSN a její orgány, vyhovuje. Je to pochopitelné, neboť Peking i Moskva jsou si dobře vědomy toho, co se dělo nebo děje v Tibetu. Čečensku a jinde. I z tohoto důvodu předpokládám velmi pomalý a mnohaletý vývoj. Druhou významnou náležitostí vzniku mezinárodního obyčeje je pak tzv. přes\ ěd cení o jeho právní závaznosti (opinio iuris) Jeho prokazování je však velmi složitou a komplikovanou procedurou, a proto bývá často přehlíženo a opomíjeno. Na základě výše uvedených skutečností se proto domnívám, že vznik nového mezinárodního obyčeje (neboť ke smluvní úpravě neexistuje reálná politická vůle členů mezi národního společenství, a navíc musím po dotknout, že zde existuje celá řada meziná rodních smluv na ochranu lidských práv) bude velice zdlouhavou a nelehkou záleží tostí. Je nutná změna mezinárodního práva"1 Jak již bylo výše uvedeno, mezinárodně politická realita, apředevším její potřeby jed noznačné předběhly normativní systém plat ného mezinárodního práva. Tuto skutečnost již prakticky nikdo nepopírá. Mezinárodní právo je nevyhovující a ve svých základních principech překonané. Logickým vyústěním tohoto stavu pak jsou diskuse o tom, jak by budoucí mezinárodní právo mělo vypadat Odpověď je velmi složitá a nejednoznačná Jisté je zejména to, zejí bude muset předchá zet dlouhodobá snaha všech subjektů, které budou za jeho změnu odpovědné, podpořená politickou vůlí k těmto změnám. Bez ní to to tiž v žádném případě nepůjde. Doposud platné obecné mezinárodní prá voje výsledkem dlouhodobého vývoje, jenž byl zakončen po 2. světové válce vznikem univerzálně fungující Organizace spojených národů a jasným formulováním jejich zá kladních principů uvedených v Chartě OSN Je postaveno na dodržováni a respektování 10 I MEZINÁROONf I POLITIKA zásady svrchované rovnosti mezí státy jako hlavními subjekty mezinárodního společenství a potažmo i práva. Tato zásada, jako model vytváření dynamických vztahů mezi státy, v sobě skrývá dvě základní a v mnohém protikladné tendence. Na jedné straně se jedná o samotnou svrchovanost států, která nedovoluje bež splnění striktních podmínek zasahovat do výlučné pravomoci jednotlivých zemí (tyto podmínky jsou potom vyjádřeny právě především v Cháně OSN), jejím protikladem je potom vědomí států, že bez vzájemné spolupráce s ostatními subjekty mezinárodního práva - za dodržováni předem daných pravidel — nelze v mezinárodním prostředí reálně existovat (zásada reciprocity). Lze tedy konstatovat, že státní suverenita a nutnost vzájemné kooperace vytvářely vhodné prostředí pro fungování mezinárodního práva. Nesmíme také zapomínat na skutečnost, že mezinárodní právo bylo respektováno i z důvodu existence bi-polámího světa, který ze své podstaty umožňoval alespoň základní kontrolu obecných zásad mezinárodního práva. To pak zpětně vyvolávalo pocit respektování a dodržování univerzálních principu tohoto normativního systému. Se zánikem bipolárního světa a s faktickým koncem studené války dospělo mezinárodní společenství do dalíí etapy svého vývoje. Díky těmto převratným událostem a změně celkového klimatu v mezinárodních vztazích dochází k demokratizaci poměrů v mnoha zemích, princip humanity a lidskosti, normativně vyjádřený v principu ochrany nezadatelných lidských práv a základních svobod, se stává nosným pilířem vztahů nejen mezi státy a národy. Navíc, tato zásada spolu s výše uvedeným principem respektování svrchované rovnosti tvoři základní právní rámec současného mezinárodního práva v podobě tzv. kogentních norem, jejichž porušení lze považovat za mezinárodní zločin se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Je proto pochopitelné, že myšlenka ochrany lidských práv či ideologie lidských práv může být za určitých okolnosti v protikladu s principem svrchovanosti - tento problém bohužel v celé své šíři ukázala právě jugoslávská krize. Nabízí se tedy základní otázka, jak ho řešit? Domnívám se, že jediným dlouhodobým a stabilním řešením je pokus o zásadní přeměnu současného mezinárodního práva, kdy jednoznačně dominuje v mnohém již překonaná vize nedotknutelnosti suverenity států. Není možné stále lpět na představě nemožnosti demokratického mezinárodního společenství ovlivňovat vývoj v určité zemi, který směřuje proti vůli jejích obyvatel či alespoň určité skupiny nebo který nezpochybnitelně porušuje některé základní standardy mezinárodního práva ve vztahu k ochraně lidských práv. Na druhé straně ovšem není možné přihlížet tomu, jak je porušováno platné mezinárodní právo. Na čem jiném je možno perspektivně stavět, než na obecně přijatých normách. Bez nich dochází k desta-bilizaci poměrů, anarchii a nastolování protiprávního stavu. I když je platné mezi- národní právo nevyhovující a překonané, z principiálních hledisek ho nelze poruío-vat. Je nutné hledat takové způsoby řešení, které povedou k nápravě protiprávního stavu a zároveň budou v souladu s platným mezi národ n irrt právem. Copak existence nedokonalé daňové legislativy nás bude opravňovat k tomu, že přestaneme platit daně? Nikoliv, Je třeba na nevyhovující stav poukázat, následně provést detailní analýzu celé situace a samozřejmě navrhnout lepSí řešení. Jak jsem již ale zdůraznil, ke změně platného mezinárodního právaje potřebná vůle těch, kteří ho mohou změnit. Jen tak lze dosáhnout konsenzu, jejž budou schopni přijmout a respektovat všichni, či alespoň většina zainteresovaných. Ta však, jak se zdá, v současné době neexistuje. Proto je nutný trpělivý a rozvážný přístup podpořený efektivním diplomatickým jednáním, neboť změna normativního systému mezinárodního právaje velmi složitou, a především mnohaletou záležitostí. Závěr Kosovská krize bohužel až příliš jasné odhalila objektivní neschopnost současného mezinárodního práva a potažmo i mezinárodního společenství řešit krizové situace podobného charakteru. Je nepochybné, že pokud má mezinárodní společenství zájem na budoucí existenci efektivních pravidel mezinárodního práva, musí změnit i svůj dosavadní postoj k němu a k jeho dodržování. Mezinárodní právo totiž nutně potřebuje revizi, jinak se stane pouze reliktním nevyhovujícím systémem v mezinárodně-politické realitě. Pokud tedy chce opravdu přežít, je potřebné, aby státy pochopily, že jejich úzké lokální zájmy nemohou být nadřazeny potřebám a prospěchu celého mezinárodního společenství. Pokud toto odpovědní politici nepochopí či nebudou chtít pochopit, ponesou právě oni odpovědnost za faktickou likvidaci současného mezinárodního práva. O z hlediska mezinárodního práva MIROSLAV POTOČNÝ Dne 24. března 1999 zahájily ozbrojené síly Organizace Severoatlantické Smlouvy (dále zkráceně jen Organizace nebo NATO)1) vzdušné útoky proti Jugoslávské svazové republice (dále zkráceně jen Jugoslávie).2) Intenzita těchto útoků se stupňovala a pokračovala v době psaní tohoto článku. Prezident Clinton 5. května prohlásil, že „bojové operace proti Jugoslávii budou pokračovat v nezmenšené intenzitě, dokud nebude dosaženo jejich cíle, tedy splnění požadavků Aliance vůči bělehradskému režimu"3). Hlavy států a vlád 19 členských států NATO, jež se účastnily zasedání Severoatlantické rady4) ve Washingtonu 23. a 24. dubna, přijaly Stanovisko ke Kosovu (dále jen zkráceně Stanovisko).5) V něm používají různých výrazů k popsání situace, jež vznikla v Jugoslávii po útocích leteckých a raketových zbrani NATO. Nejobecnějším je „krize v Kosovu"6), specifickým pak „vojenská akce NATO" nebo „naše vojenské akce"') či „vojenská akce NATO proti Jugoslávii"8). Základním a výchozím termínem pro mezinárodněprávní posouzení činnosti NATO proti Jugoslávii jsou tedy obraty a) v singuláru vojenská a v plurálu vojenské akce a b) proti Jugoslávii. Ty převedeny do meziná- rodněprávní řeči značí použití vojenské síly členských států Organizace proti jinému státu, Jugoslávii, Relevantními pra mezinárodněprávní zhodnocení celé této záležitosti jsou patřičná konkrétní pravidla obecného mezinárodního práva, která jsou obsažena v jistých ustanoveních Charty OSN (jejímiž smluvními stranami a členy jsou všichni členové NATO)9), dále jisté normy obyčejového mezinárodního práva (vážící pochopitelně i členy NATO) a konečně i patřičná pravidla obsažená v Deklaraci zásad mezinárodního práva, týkajících se přátelských vztahů a spolupráce z r. 1970, která pokrokově rozvinula a kodifikovala nejdůležitější mezinárodněprávní principy regulování vztahů mezi státy a jež byla přijata Valným shromážděním na základě konsenzu všech členů OSN (tedy i všemi Členskými státy Aliance).10) Čeho se patřičná pravidla týkají? 1, zákazu použití vojenské síly v mezinárodních vztazích a výjimek z tohoto kogent-ního pravidla; 2. otázky nezbytnosti a přiměřenosti prostředků použitých proti Jugoslávii. mezinárodní! POLITIKA I 11 1. Zákaz použití síly nebo hrozby silou Soudobé obecné mezinárodní právo v £]. 2 odst. 4 Charty ukladá členským státům povinnost vystříhat se ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly (rozumí se ozbrojené, vojenské; o tom. zda také jiných druhů síly, nebylo při jednání o Deklaraci dosaženo dohody) jak proti územní celistvostí nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli OSN, Deklarace, která rozpracovala podrobné právní elementy této zásady, končí zmínkou i o výjimkách z tohoto pravidla. Říká, že nic v pFedchozích ustanoveních o této zásadé nesmí být vykládáno tak, aby to rozšiřovalo nebo zužovalo rozsah ustanovení Charty, která se týkají případů, u nichž je použití síly dovoleno. Které jsou to prípady, u nichž je použití síly dovoleno? Na prvém mistr jsou to vojenské akce Rady bezpečnosti proti porušitelí mezinárodního míru a bezpečnosti. Jediné ta totiž je oprávnená určit podle VII. kapitoly Charty, zda došlo kohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu. Dojde-li Rada bezpečnosti k závéru, že k lakovému činu došlo, doporučí nebo rozhodne - podle situace -o přiměřených konkrétních opatřeních, která bude třeba učinit k potrestání porusitele mezinárodního míru a bezpečnosti. Mohou to být jednak akce nezahrnující použiií ozbrojené sily, jako je úplné nebo částečné přerušení hospodářských, obchodních, leteckých, železničních, námořních, poštovních, telegrafních, rádiových, diplomatických nebo jiných styků {či. 41 Charty), Dospěje-li však Rada bezpečnosti k závéru. že by taková opatření nedostačovala, může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Mohou to být demonstrace, blokáda nebo jiné operace leteckými, námořními nebo pozemními silami členů OSN. Tuto unikátní pravomoc rozhodnout o nevojenských, nebo vojenských akcích má podle Vil. kapitoly Charty, nesoucí název Akce pří ohrožení míru, porušení míru a útočných činech, výlučné Rada bezpečnosti"), jakožto nejdůležitější orgán celosvětovelio systému kolektivní bezpečnosti. Tuto primární odpovědnost jí svěřili v Chartě všichni členové OSN. Zavázali se rovněž, že přijmou a provedou její rozhodnutí (či. 25 Charty). V průběhu padesátileté činnosti Rady bezpečnosti - s přihlédnutím k vývoji ve světě - došlo v členské základné OSN k Širšímu chápání pojmů ohrožení míru a porušení míru, jimiž se původně myslely pouze klasické případy přípravy a provedení ozbrojených vojenských útoků, V procesu dekolonizace sedmdesátých a osmdesátých let byly pod takové případy zařazeny i koloniální války vedené metro-polními mocnostmi proti národům nesamo-správných území. Např. vojenské akce Portugalska proti národněosvobozeneckému 4 O I MEZINÁRODNÍ 1 £ I POLITIKA hnulí v Angole pokládala Rada bezpečnosti za případ ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti. Obdobně v posledních letech začíná převažovat mínění, že i případy systematického a masového nerespektování základních lidských práv vládami některých států nebo politika apartheidu a v neposlední řadč i provádění genocidy vládami některých států vůči etnické, národní nebo rasové skupině s cílem jejího vyhlazení spadají rovněž pod případy ohrožení a porušení mezinárodního míru a bezpečnosti. Je zapotřebí ovšem důrazně upozornit. Že závazná kvalifikace koloniálních válek (např. Portugalsko vůči Angole) nebo případů hromadného porušováni základních lidských práv (např. v Chile), apartheidu {v Jižní Africe) i genocidy (v Kosovu) jakožto ohrožení nebo porušení mezinárodního míru a bezpečnosti a případné rozhodnutí o odpovídajících akcích proti nim jsou rovněž ve výlučné pravomoci Rady bezpečnosti, zejména mají-li se podniknout účinné akce nevojenské nebo vojenské povahy. Rada tu totiž vystupuje jménem celého mezinárodního společenství, s ohledem na skutečnost, že prakticky vSech-ny svrchované státy jsou dnes mezi 185 Členy léto celosvětové organizace. Dalším druhem výjimky ze zákazu použití síly je podniknuti donucovacích akcí oblastními organizacemi, např. Organizací amerických států. K takovému kroku (v rámci takové organizace) však může regionální organizace sáhnout pouze na základě zmocnění Radou bezpečnosti. Kromě toho může Rada bezpečnosti použít k donucovací akcí oblastní organizaci pod svým velením, kde je to vhodné (či. 53 Charty). Je pochopitelně z hlediska obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti záhodnějSí, když se to podaří v rámci regionu příslušnou organizací, než zásahem světové organizace. Konečně posledním druhem výjimky, ovšem jen dočasným, je použití přirozeného práva sebeobrany, individuální nebo kolektivní, v případě ozbrojeného útoku na některého člena OSN. Toto právo však lze vykonávat pouze do té doby, dokud Rada bezpečnosti sama neučiní opatření k udrže- ní mezinárodního míru a bezpečnosti. Bránící se stát nebo aliance přitom musí o takové obranné akci ihned informovat Radu bezpečnosti (či. 5! Charty). Ta pak uváží dalSÍ vhodný postup a účinnou akci. Tato poslední výjimka nemá pochopitelně žádný přímý vztah k projednávané problematice, protože žádný z členů NATO nebyl vojensky napaden, Z předchozího výkladu o výjimkách z jinak kogentního zákazu použití síly se podává, že žádné z nich se nemohou dovolávat Členové NATO k odůvodnění své ozbrojené akce proti Jugoslávii. 1 v případě objektu ně prováděného zločinu genocidia a hrubého porušování lidských práv proti kosovskvm Albáncům by mohli provést vhodnou opera c i pouze se svolením Rady bezpečnosti nebo na její žádost, případně pověření (mandát) 2. Otázka nezbytnosti a přiměřenosti vzdušných operaci vůči Jugoslávii V právním posudku Mezinárodního soud ního dvora v Haagu o legalitě hrozby nebo použití jaderných zbraní z r. 1996'2} tento světový soud prohlásil, že v případě výkonu práva sebeobrany musí být dodržována obyčejová pravidla nezbytnosti (necessity) a přiměřenosti (adequacy). Tato dvě pra\i dla platí všeobecně také ve všech obdob ných případech odvetných akci (represálií) i protiopatření (countermeasures), jakožto odpovědí na předchozí póru šenímezinárod ního práva jiným státem, který odmítá přiznat svou mezi národ neprávni odpovědnost Není pochyb, že v případě jugoslávského postupu v Kosovu by Rada bezpečnosti, jak bv-lo řečeno výše, byla jediná oprávněna rozhodnout, jaká účinná opatření od nevojenských ak cí až po - v krajním případě - vojenská by mohla podniknout. Opětovně zdůrazňuji, takovéto rozhodnuti by mohla podle platných me zinárodníprávníeh pravidel, at smluvních, ne bo obyčejových, učinil jen ona. Místo toho si osobilo toto právo NATO, Z předchozího výkladu o výjimkách ze zákazu použiti ozbrojené sily proti jinému svrchovanému státu vyplývá, že takovéto oprávněni si NATO jako organizace kolek tivní sebeobrany pfisvojilo samo, ačkoli k tomu podle mezinárodních smluv a obyčejů, jež váží všechny členy OSN, nebylo nijak oprávněno. Jednalo dokonce v rozporu i s vlastní washingtonskou Severoatlantickou smlouvou z dubna 1949"), v níž podle či. 5 a 6 je jeho obranná. Činnost omezena na území členských států, eventuálně území vnějSího útočníka. Předposlední mezinárodněprávni otázka, která se klade, je zjištění, zda akce NATO proti Jugoslávii byla nezbytná. Vedle jíž zmíněné klíčové kogentní zásady o zákazu použití síly máji všechny státy - podle Charty i Deklarace - povinnost urovnávat všechny své mezinárodní spory výlučně mírovými prostfedky. Přičemž spory musí být urovnány na základě svrchované rovnosti států a v souladu se zásadou svobodné volby prostředků. Přitom platí, že nepodaří-li se spor urovnat jedním prostředkem, mají sporné strany povinnost pokračovat v urovnávání sporu jinými diplomatickými nebo soudními prostředky, na nichž se dohodnou. V kosovském případě se vnucuje pocit, že nebyly využity všechny možné prostfedky urovnání, případně různé formy nevojenského nátlaku (embargo, přerušení všech styků s Jugoslávii, její totální izolace alp.). K tomu přistupují pochyby, zda se s Jugoslávií jednalo jako se suverénním státem a zda návrhy NATO Jugoslávii, aby přijala podmínky bez skutečného rovnoprávného vyjednávání o návrhu předloženém NATO, navíc doprovázené opakovanou hrozbou, že pokud je nepřijme, uchýlí se Aliance ke vzdušným vojenským úderům, byly legitímni. Zpředchozího vyplývá závěr, že vojenský zásah NATO byl nikoli nezbytný a že existovaly další diplomatické varianty, zejména projednání věci v Radě bezpečnosti, jež by vedly k pozitivnímu řešení kosovské krize. Konečně si nutno položit otázku, zda akce NATO byly přiměřenou odpovědi na jugoslávské počínáni v Kosovu, jež by usnadnila mírové vyřešení tamní složité situace. Dosavadní průběh operaci NATO podle stavu k 10. květnu svědčí žel spíše o opaku. Téměř polovina kosovských Albánců opustila Kosovo, došlo k obrovským ztrátám věcným i lidským, vojenským, ale také civilním nejen v Srbsku a jeho součásti Kosovu, nýbrž i v sousední Černé Hoře. Všechny tyto mezinárodněprávni úvahy vedou závěrem k tomu, že je nezbytně, aby došlo co nejrychleji k zastaveni operací NATO i všech vojenských i polovojenských sil v Jugoslávii a aby se pokračovalo v jednaní pod patronací Rady bezpečnosti OSN, jež by vedlo ke skutečně mírumilovnému, demokratickému a mnohoetnickému siátu s novou_ tomu odpovídající jugoslávskou vládou, v němž budou Kosovci požívat nejvyšší míry autonomie a budou žít v míru, bezpečnosti, při plném využívám lidských práv a zajištění existence a rozvoje jejich etnické menšiny. —___ O ') North Atlantic Treaty Organization. V lomto pFispévku o ní hovoříme jako o Organizaci, nikoli pouze jako o Alianci. NATO je totiž mezinárodni vládni organizaci kolektivní sebeobrany se složitou vnitřní strukturou, tedy mezinárodní instituci. Aliance naopak je pouhá smluvní sdruženi více států, za účelem obrany proti případnému útoku třetích států. Správné by proto bylo hovořit o členech Organizace, a nikoli členech Aliance. Poslední jsou pouze smluvnimi stranami příslušné spojenecké dohody, ;) Útoky jsou vedeny proti objektům na celém území zbytkové Jugoslávie, kterou tvoři dvä svazové republiky - Srbsko a Cemá Hora, přičemž Kosovo je pouze, integrální součásti Srbska. -') Viz CTK, Melto, &. kvétna 199'/ 4) North Atlantic Council. s) Statement on Kosovo (Press communique S-1/99/62). 6| The crisis in Kosovo (odst. I). 'I NATO's military action nebo our military actions (odst. 2 a 3). s) NATO's military action against the Federal Republic of Yugoslavia. '') Text Charty V. Outrala a kol. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva a politiky, sv. I, Praha 1963. str. 135 nebo í. 127/1965 Sb. '") Text Deklarace M. Potočný a kol.. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva ;i politiky, i v. 3, Praha 1977, str. 710 nebo dok OSN A/RES/2625/XXV. "} Takovouto odpovédnost nemá Valné shro-máždäni, které může v případech udižování mezinárodního míru a bezpečnosti pouze doporučoval, bez právní závaznosti, členským slátům.jjk he mají chovat. Dostane-li se nejaká situace nebo konflikt do lakového stavu, že je zapotřebí akce, je povinno postoupil záležitost Radé bezpeínoslt (íl. 11 odst. 2 Charty). IJ) Legality of the threat or use of nuclear weapons; Légahté de la menaceoudel'emploi d'armes nudéaires (8. července 1996). '■'ITeMvizM. Potočný a J. Ondrej, Vybrané dokumenty ke studiu mezinárodních organizací. Karolinum, Praha 1988, str. 188. /air vznikala NOVÁ STRATEGIE ' ■■■' ■ J-'l'U JIŘÍŠTĚPANOVSKÝ Na washingtonském summitu Severoatlantické aliance byla v dubnu 1999 schválena nová strategická koncepce. Její podrobný rozbor si vyžádá více času a místa, ale již nyni víme, kolika různy"m potřebám, zájmům a cílům má koncepce vyhovovat. Předchozí strategická koncepce byla schválena v roce 1991, tedy v době, kdy ještě existoval SSSR a také Varšavská smlouva. Od :é doby se změnil svět a rovněž samotné NATO přerostlo z nástroje konfrontace v konfliktu mezi Východem a Západem v ústřední prvek be zpečn ostne -politické spolupráce v Evropě. V transatlantickém rámci je dnes NATO více než kdy jindy jádrem americko-eviopských bezpečnostních vztahů. V nasazení na Balkáně má Aliance prokázat svou schopnost zvládat pod vlastním velením a mimo oblast svého smluvního území vážnou krizovou situaci. Směrnice Rady NATO pro přepracování koncepce (tzv. Terms of Reference) ukládaly Politické koordinační skupině spíäe aktualizaci dosavadního dokumentu než zcela nové formulování dokumentu nového. Na přípravě nové koncepce se dokonce podíleli i zástupci tří nově přizvaných Členů - České republiky, Maďarska a Polska -a představitelé Ruska, Ukrajiny a partnerských zemí byli o průběhu prací čas od času informováni. Schválená strategická koncepce však nesplňuje všechna očekáváni zejména proto, že jako v každé demokratické organizaci, nadto jeSlě založené na zásadě jednomyslnosti, bylo nutno přihlížet i k rozporným zájmům ělenů. které v některých otázkách ani neumožňovaly formulovat a schválit jednoznačná stanoviska. MANDAT NUTNÝ, NEBO JEN ŽÁDOUCÍ? Ve sporu o tzv. mandát šlo o to, zda NATO pro své operace, jejichž cílem je udržovat, a zejména prosazovat mír, - tedy pro vojenské nasazen! jdoucí za rámec sebeobrany - povinně potřebuje zmocnění (právní legitimaci) Organizace spojených národů nebo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Podle postoje, který zaujimá Francie, vyžaduje vojenská angažovanost NATO v regionálních krizích bezpodmínečně mandát Rady bezpečnosti OSN nebo OBSE. Většina ostatních členů NATO - především USA - spatřovala v tomto požadavku nepřípustně omezování akčního rámce Severoatlantické aliance. Kritici francouzské pozice poukazovali na to, jak je obtížné přesvědčit či přimet väech pět stálých Členů RB k zaujetí jednotného stanoviska. Dříve již dosažený konsenzus v RB OSN při schvalování vojenských opatření v Iráku nebo Bosně a Her- MEZINÁROONfl j POLITIKA I 1 JÍL A ■Žmij-i jL -A^t-ft____--^ ICSN V PŘÍBOJÍCH DOBY! znatků české diplomacie (a ostatně i z rozhovoru autora s některými členy doprovodu generálního lajemníka OSN) víak lze soudit, že jak odhad K. Annana o brzkém pokroku v jednáních o reformě RB, tak jeho záměr s plánem dalšího postupu reforem, který by měl schválit Summit tisíciletí, jsou poněkud více ambiciózní a optimistické, než odpovídá reálnému stavu jednání o těchto otázkách. Nepřímo to vyplývá i z jeho jiné poznámky v Praze, kdy dodal, že ty reformní kroky, které mohl provést v sekretariátu OSN, již učinil, že vsak jednání váznou nad těmi jeho návrhy, které jsou podmíněny souhlasem členských států organizace. A potvrzují to i závěry letošního jednání tzv. „otevřené pracovní skupiny k otázce rovnomerného zastoupení a zvýšení počtu členů Rady bezpečností a k dalším záležitostem týkajícím se Rady bezpečnosti"; v textu její zprávy pro nadcházející zasedáni VS OSN je ke klíčovým otázkám reformy RB „nejobsažnější" pasáží část nazvaná general observations s jedinou ambicí, shrnout převažující názory zemí na jednotlivé aspekty reformy. Jediným doporučením pro 54, VS OSN tak zůstává návrh rozhodnutí, jímž se odsouhlasí pokračování činnosti pracovní skupiny. Ne. Organizace spojených národů svoji vizi do příštího století zatím nemá. OSN je však v současném mezinárodním prostředí natolik nezbytná, že může fungovat i bez této vize. OSN - dnes již zaběhlý mechanismus, ovlivňující nejrozmanitější oblasti nejen politického, ale i ekonomického a kulturního života mezinárodního společenství - prokázala, že umí. může být a je pro svět nesmíme užitečná i za současné neexistence koncepční vize. A je rovněž, jak jsme si řekli v úvodu, mimořádné příhodným fórem pro hledání odpovědí na otázky, jaký směr nabere lidstvo v nadcházejícím 21. století. Nemá-1 i se však stát pouze rámcem pro to, aby představitelé jednotlivých členských států jednou za rok přednesli svá řečnická cvičeni, pak je nutné ji výrazněji reformovat. Lze si představit i OSN v roli pouhého koordinátora sice nesmírně potřebných a všechny oblasti lidského života ovlivňujících, přesto technických činnosti svých specializovaných orgánů, organizací, agentur a instituci, tedy jako organizaci fungující bez vize i bez reforem. To by ale nebylo ani v jejím zájmu, ani v zájmu mezinárodního společenství. O teste jednou qMosovu a mezinárodním právu JIŘÍ MALENOVSKÝ '1 O některých z níže uvedených námětů se zmínil např. britský náměstek ministra zahraničních vecí Tony Lloyd 26. července 1999 ve svém vystoupeni na semináři Britské společnos-ii pro Spojené národy s podtitulem ..Has the UN Security Council really fallen asleep?" ;) Stávající počet IR5 členských zemí OSN se v nadcházejících týdnech rozSíří o tri ostrovní tichomorskí státy Kiribati. Nauru a pairně i Tonga, přičemž není vyloučeno, že do záři r. 2000 i a další. 6 1 MEZI MARÓDMI I POLITIKA V čísle 6 tohoto ročníku Mezinárodní politiky věnovaném kosovské operaci vyšel mezi jinými i Článek Libora Lukáška , JCosovská krize a mezinárodní právo", který se záslužně snaží překročit těsný rámec pozitivního práva a pokouší se pohlížet na operaci v Kosovu i očima možného vývoje mezinárodního práva, jež v tuto chvíli podle jeho názoru vykazuje „objektivní neschopnost řešit krizové situace". S velkou většinou jeho názorů souhlasím. A proč by ne, když autor hojně a na různých místech přebírá myšlenky i text mé práce „Mezinárodní právo. Obecná část" vydané v Brně. Bohužel, bez příslušného odkazu, což se v civilizovaných krajích nedělá, a to tím spíše, že „Mezinárodní politika" není periodikem určeným primárné právníkům. Snad tedy příště... Svým dalším komentářem L. Lukáškovi proto věcně neoponuji, nýbrž se pokusím poskytnout ještě plastičtější obraz celé otázky a jejího řešení. Pozadí pro hodnocení kosovské operace vytvářejí tři obecné problémy: její mezinárodni legality, přičemž tento problém je spojen se zauzlením hodnotového rámce mezinárodního společenství, dále problém postavení OSN v mezinárodním společenství a konečně problém plynulosti vývoje mezinárodního práva. Všechny tyto problémy jsou vzájemně propojeny a vytvářejí nerozdělitelný komplex, v němž musí být krize v Kosovu posouzena. Nejprve k otázce legality. Třebaže se určité žádá vyslovit jednoznačný soud, není to prostě možné. Mezinárodni právo není souhrnem „fyzikálních zákonů", které lze formuloval s maximální přesností a očekávat jejich neodvratné působení. Je naopak produktem složitého sociálního mechanismu, jimž je mezinárodní společenství složené ze svrchovaných států. Odráží jejich společnou politickou vůli. poměr jejich sil, a přestává proto být adekvátním měřítkem legality jejich chování, pokud se tato společná vůle, která v minulosti danou normu vytvořila, později podstatně změnila. Z uvedeného ..vývojového" východiska je třeba k zásahu v Jugoslávii přistupovat. Charta OSN se stala jakousi ..ústavou" pro mezinárodní společenství na konci 2. světové války. Tehdejší svět byl, v porovnání s dnešním, ve skutečnosti mnohem jednodušší. Bylo jasné, které stály ve válce zviié-zily, a které v ni naopak prohrály. Reálných mocenských ohnisek v něm nebylo mnoho. Spojenci se ve vítězné euforii bez problémů shodli i na základní hodnotě poválečného světa, jíž poskytli maximální ochranu. Tmo hodnotu představovala ochrana mezinárodního míru proti agresi, tedy logicky hodnota, která ve 2. světové válce tolik irpěla a utrpěla. Napříště měl být každý útočník poražen společnou akcí celého mezinárodního společenství reprezentovaného Radou bezpečnosti. Aby se velmoci nemohly dostal do vzájemného konfliktu, vyhlásila Chána podmínku jejich jednomyslnosti při rozhodování o každé kolektivní akci. Podmínka dosažení souladu mezi tak rozdílnými státy, jakými byly USA, SSSR a ČĽR. se ovšem ukázala jako romantická a v praktické politice až na výjimky nedosažitelná. Jednotlivé velmoci sledovaly velmi často odlišné zájmy a cíle, což jim při konkrétní mezinárodní krizi nakonec zabránilo zakročit společně. Systém kolektivních akcí v OSN se tedy sice zrodil jako zdravé, nadějné dítě, které ale nikdy nedospělo, a nemohlo se proto prosadit ve skutečném světě dospělých. Dnešní mezinárodni společenství, které -naštěstí - v posledním půlstoletí „neprečistil" ani nezjednodušil žádný další velký válečný požár, se od svěla 40. let podstatné liší. Je mnohem složitější, strukturovanější a nepřehlednější. Zauzlila se zejména hierarchie základních hodnot, kterým si toto společenství přeje poskytoval zvýšenou ochranu. Hodnotou, jež vystoupala v posledních desetiletích k samému vrcholu žebříčku, se stala ochrana lidských práv a svobod. Bylo nevyhnutelné, že přes verbální proklamace na podporu lidských práv v San Francisku. kde v r. 1945 probíhalo závěrečné kolo jednání o podpisu Charty, vítězní spojenci nemohli postavit budoucnosi primárně na léto zásadě mezinárodního práva. Představy SSSR Či Číny o lidských právech pramálo korespondovaly s lidskoprávni praxi demokratických velmoci. O obratu lze mluvit od poloviny 70. let. Od té doby se ochrana lidských práv v mezinárodním právu neustále rozvětvuje a prohlubuje. Hromadné a rozsáhlé porušování lidských práv se nyní považuje za mezinárodni zločin, tj. za zvláště nebezpečné porušení mezinárodního práva, které ohrožuje každý stát zvlášľ i celé mezinárodní společenství společně. A právě v tom je jádro posouzení mezinárodni legality zásahu v Kosovu. Na jedné straně povinnost mezinárodni ho společenství bránit lidská práva, na straně druhé povinnost respeklovat požadovanou proceduru I OSN V PŘÍBOJÍCH DOBY spojenou s použitím síly, a to na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti, kterou však fakticky paralyzuje právo veta velmoci. Celá situace tak ve skutečnosti není pouze i konfliktem mezi NATO a Jugoslávii, ale současně kolizí dvou hodnot chráněných mezinárodním právem, a především střetem mezi právními představami poválečného a dnešniho světa o spravedlnosti. Tehdejší mezinárodní společenství bylo jednoduché, ' centralizované a bylo schopno označit jednu 7. chráněných hodnot za prvotní. Dnešní mezinárodní společenství je složité, decentralizované a systém jím chráněných hodnot je bohatší. Větší akcentování humanity a humánnosti, snad i civilizovanosii je zřejmé. Nejsou-li sláty Aliance v důsledku politické neprůchodnosti schopny dosáhnout mandátu Rady bezpečnosti k zastaveni mezinárodního zločinu, lze zpochybňovat legi-timnost hledání cest, které mechanismus Rady bezpečnosti nahradí? A tím se dostáváme k druhému problému, jímž je postavení OSN, a to v souvislostech rostoucí instiRacionalizace mezinárodního společenství a mezinárodního života. Až do poloviny 19. století v podstatě vůbec neexistovaly mezinárodni organizace a státy si vystačily samy. Později začaly hromadně vznikat. Státům usnadňovaly život: koordinovaly jejich úsilí, vykonávaly některé činnosti za ně. prováděly kontrolu, jak jednotlivé státy plní své mezinárodní závazky, a přispívaly tak k většímu respektu mezinárodního práva. Rozšíření mezinárodních organizací lze tedy považovat za pozitivní přelom ve vývoji mezinárodního společenství. Nic ovšem není černobílé a bila není ani tendence k institucionalizaci. Zešedla patinou zkušeností s instilucemi. Vypomožme si metaforou, jež pojímá mezinárodni vztahy jako proudící tok řeky, v nčmž se s větší či menší obratností pohybují státy. Jen některým se sice daří doslat se do „maitistreamu" nebo se v něm udržet, všechny však lak Či onak unáši plynule proud. S mnohými mezinárodními organizacemi je to poněkud jinak. Státy si je zřídily, jako rybáři stavěli lodě: k tomu, aby se v proudu cítili bezpečněji, mohii lépe a více manévrovat apod. Pravidelně se víak opakuje nechtěný průvodní jev. Mnohé „lodi", tj. mezinárodní organizace, po jisté době, jsouce naplněny pasažéry, sednou více ke dnu a začnou o dno i drhnout. V proudu mezinárodních vztahů zaostanou. či se dokonce zastaví. Pro státy přestanou býl záchrannou ČÍ pomocnou lodí, ale spise překážkou, již se musí vyhýbat. ..Oprava" této „vady" nebývá snadná, někdy je dokonce nemožná. Mezinárodni organizaci zřizuje a její kompetence stanoví mezinárodní smlouva. Ke změně takové statutární smlouvy se vyžaduje souhlas všech členů nebo alespoň jejich kvalifikované vělíiny. Revize zakládajících instrumentů bývá obtížná proto i u regionálních organizací typu Evropské unie. úkolem pro kouzelníka se pak stává u organizací univerzálních, jakou je OSN. Poměry sil se od roku 1945 výrazně změnily a mnozí z jejích více než 180 členů o revizi Charty prostě ne- mají zájem, protože jím více vyhovuje právní statusquo vzniklý před půlstoletím. Jejich současný vliv by jim iřeba již podobné postavení nezajistil. Spojené národy se tak po více než 50 letech své existence staly privilegovanou oběti jevu rozdílné dynamiky států a mezinárodních institucí. Dostaly se mimo hlavni proud vývoje mezinárodního společenství, podobně jako ve 30, letech jejich předchůdce - Společnost národů. Státy se proto stále častěji při možnosti volby uchylují k tomu, nikoli OSN použít jako loď k manévrování, ale spíše sejí v proudu vy- hnout. Společnost národů státy nakonec formálně zrušily a postavily místo ní „na zelené louce" Organizaci spojených národů. Není tedy nic kacířského na tvrzení, že této klíčové organizaci nezbývá k vlastnímu přežiti nic menšího než promptní hluboká reforma, zejména revize pravidel Charty o pravomocích a fungování Rady bezpečnosti. Spojené národy jsou v proudu nepochybně majestátnou a nepřehlédnutelnou lodí, ale nevede-li výstup cestujícího na její palubu k rychlému a účinnému dosaž.ení jeho očekávání a cílů, stěží to nakonec učiní. Je to možná poněkud málo juristický či málo normativ is ti c ký pohled na mezinárodni společenství a na chováni jeho hlavních aktérů, bohužel víak, pro nás právníky, pohled stále hodně realistický. Státy I budou plně využívat mezinárodní instituce! a organizace pouze tehdy, podaří-li se jim: „stárnout" společně s jejich členy: budou; schopny plynule absorbovat zásadní a dlouhodobé změny v poměru sil i v základním hodnotovém rámci mezinárodního společenství. To se OSN daří jen v menší míře a v tomu odpovídající větši míře je její budoucnost nejistá. Konečně, k otázce kontinuity vývoje mezinárodního práva. Představě mezinárodních vztahů coby toku řeky odpovídá plynulost změn jejich mezinárodněprávniho zarámování. Typickou formou „plynouciho"' mezinárodního právaje obyčej. Rodí se nepozorovaně v jednotné praxi států a dalších subjekiů mezinárodního práva a ztrácí se stejně nepozorované tehdy, když se stály příslušným obyčejovým pravidlem v praxi přestanou řídil jako pravidlem právním. Negativním rubem plynulosti vzniku a zániku nepsaných obyčejů jsou jeho neurčitost i nesnadná dokazaielnost. jimiž právníkovi ja- koby prokluzuje mezi prsty. Tylo vlastnosti vedly v 19. stoleti státy k závěru, že v zájmu vyšší právní jistoty je třeba kodifikovat pravidla mezinárodního práva v psaných mnohostranných mezinárodních smlouvách. Přechodem od obyčejového k psanému právu se ostatně vyznačovaly v minulosti i vnitrostátní právní řády. Ükolu kodifikace se často ujímaly mezinárodní organizace, např. Mezinárodní výbor Červeného kříže, pokud jde o humanitární právo, či Mezinárodní organizace práce, pokud jde o sociální práva pracovníků. Přes nepochybnou modemost a značné výhody kodifikace ani v tomto případě nevystačíme s jejím „bílým" hodnocením. Nevýhody kodifikačnich úmluv se projevují vždy až s časovým odstupem po jejich uzavření. Tyto úmluvy dynamický obyčej znehybňují. „zmrtvují" v té fázi pohybu, v níž se právě nachází. Potřeby států i mezistátní vztahy se ale následně postupně mění a začne vznikat napětí mezi dynamikou reálné praxe stálů a postupně zastarávajícím právem ve smlouvě. Přes snahu různých mezinárodních soudních orgánů (např. Evropského soudu pro lidská práva) o dynamický, vývojový výklad přihlížející k sociálnímu pohybu nelze toto pnutí nikdy plné odstranit. Charta OSN je v určité své části rovněž takovou kodifikační smlouvou. Stanoví sedm zásad mezinárodního práva, které tvoří samotný základ světového právního řádu. Jednou z nich je zákaz použití síly a hrozby silou v mezinárodních vztazích. Charta uvádí taxativně i výjimky z uvedené zásady (použití síly v sebeobraně a na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti o provedení kolektivních akci). Zakotvení zásady nepoužíti síly v Chartě nutno považovat za jeden z nejvýznamnějších momentů v dějinách mezinárodního společenství. Na druhé straně její rigidní, psané znění, které mělo svou oporu v potřebách mezinárodního společenství na konci 2. světové války, se stále více míjí s naléhavými a legitimními potřebami společenství dnešního. Mezinárodní obyčej by si zajisté nějakou cestu prostřednici vím praxe našel. Jednoznačné znění Charty ale jeho vzniku do značné míry brání, protože precedenty, jímž byla i operace v Kosovu, se dostávají na samé pomezí mezinárodni zákonnosti lak, jak ji před desetiletími zachytila Charta. Kombinace nehybné smluvní úpravy a stále dynamické praxe obsahující zárodky nepsaných obyčejových pravidel, jež mají korigovat zastaralost, či někdy dokonce pře-konanost kodifikovaných norem, tvoří nepřehlednou krajinu. V ni se zamlžují hranice mezi chováním, kieré je ještě v souladu s mezinárodním právem, a chováním, které je s ním již v rozporu. A tím se vracím k začátku své úvahy o lom. že mezinárodní společenství je složitým sociálním mechanismem a mezinárodní právo není souborem exaktních fyzických zákonů. Pravo platné mezi svrchovanými státy zjevné lepší být nemůže. O POLITIKA I 7