36>46 I I Mezinárodní testní soud j a jeho předchůdci ! TEDDY SUNARDI i ] KONEC PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY A VZNIK MYŠLENKY ! POSTAVIT VÁLEČNÉ ZLOČINCE PŘED MEZINÁRODNÍ SOUD : Myšlenka postavit politické, vojenské a hospodářské vůdce válečného Nemecka před ; mezinárodní soud vznikla již za první světové války. Vítězné státy Dohody a jejich spo- | jenci se rozhodli zřídit takový soud, a dokonce tuto myšlenku zahrnuli do Versaill£ské_mí- 1 rove smlouvy (viz články 227-230). Podle jejího článku 22S-i»ěTrttfífcTvTSIá"uznala právo i spojenců postavit obžalované před vojenský tribunál podle aktu o porušení zákonů a oby- 1 čejových práv a zavázala se předat své obžalované jednomu anebo všem členům spojen- ; cii. Článek 229 pak potvrdil, že každý obžalovaný bude potrestán v zemi, kde spáchal svůj ! zločin, a že má právo na vlastního obhájce (the right to have his own counsel).1 i Jako hlavní německý válečný zločinec mě4 být souzen císař Vilém II. Byl obžalován : z porušení zásad mezinárodní politiky a svátosti smluv, a proio bylo rozhodnuto postavit j jej před mezinárodní tribunál. Výsledek je dobře známý; vítězné státy se nakonec vzdaly ; plánu soudně stíhat německé válečné zločince, a tím ovlivnily dějiny naší civilizace a nový právní řád, který se mohl stát vzorem spravedlnosti. i DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA A SNAHA POTRESTAT VÁLEČNÉ ZLOČINCE j Za druhé_s_yětové války spojenci prohlásili, že svou chybu z roku 1918 a 1919 už nebu- i dou opakovat. Vydali "radu"prohlášení, že váleční zločinci států Osy tentokrát neujdou ! spravedlnosti. Např. v roce 1937 Společnost národů přijala Konvenci o potírám terorismu i a usnesla se zřídit mezinárodní soud. Dne 12. 10. 1942 americký prezident F. D. Roose- ! velt vyhlásil, že potrestání válečných zločinců bude provedeno formou trestního procesu. j Sovětská vláda dne 14. 10. 1942 navrhla zřízení mezinárodního trestního tribunálu.2 i Moskevská konference, 1943. Ve dnech I9.-30. 10. 1943 se v Moskvě konala konfe- ; renec ministrů zahraničí tří velmocí, tj. V M. Molotova (SSSR), R. A. Edena (Velká Bri- [ lánie) a C. Hulla (USA). Na závěr tohoto jednání byl podepsán tajný protokol, zahrnující : celkem dvacet zásadních dokumentů týkajících se politiky spojenců v dalším období dru- i hé světové války. Teheránska konference. 1943. Výsledky moskevské konference byly potvrzeny a rozŠí- i řeny na prvním setkání tzv. velké trojky (The big three) - W. Churchilla (Velká Británie), ! D. D. Roosevelta (USA) a J. V. Stalina (SSSR) -, které se uskutečnilo ve dnech 28. II. až i 1. 12. 1943 v íránském Teheránu. Závěrečným dokumentem prvního jednání tzv. velké | trojky se stala Deklarace z 1. prosince 1943, v níž byla vyjádřena snaha o poválečnou spo- ] lupráci při úkolech Spojených národů ohledně uzavření a poté udržení míru, jakož i roz- j hodné úsilí při společném postupu ve válce proti fašistickému Německu. J Jaltská konference, J945. Návrhy na poválečné uspořádání světa byly upřesněny na dru- I hé konferenci tzv. velké trojky, jež proběhla ve dnech 4.-11. 2. 1945 v Jaltě na Krymu. ] Účastníci této konference se dohodli na tom, aby otázka hlavních válečných zločinců byla předmětem šetření tří ministrů zahraničí, kteří o ní podají zprávu v patřičné době po skončení konference. Byl zde podepsán také protokol o jednáni šéfů tří vlád o věcných německých reparacích. „Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způso- I bilo spojeneckým národům za války. Reparace mají dostat především země, které nesly ; hlavní břímě války, utrpěly největší ztráty a vybojovaly vítězství nad nepřítelem..." 36 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2000 TEDDY SUNARDI KDO MÁ BÝT POSTAVEN PŘED MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ TRIBUNÁL? Po skončení grvní světové války byl před trestním stíháním zachráněn Vilém II. díky uplatnení zásady o trestní neodpovědnosti hlavy státu. Tato stará právnická teorie o absolutní mezinárodní imunitě hlavy státu však zhoubně zasáhla do mezinárodní spravedlnosti. Trestní imunita hlavy státu v mezinárodním právu spočívala na zásadě vzájemné mezinárodní úcty. Jen potud, pokud představitel jednoho státu respektoval druhý stát, mohl se dovolávat své vlastní mezinárodněprávní imunity. Generál just. služby Bohuslav EČer, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr, který zastupoval Československou republiku na všech mezinárodních jednáních o potrestání válečných zločinců, dne 13. 3. 1945 předložil memorandum, nazvané Trestní a osobní odpovědnost členů německé nacistické vlády. V něm uvedl: • Jako členové nacistické strany převzali členové fašistické vlády bezpodmínečný závazek uskutečňovat všechny cíle nacistické strany, tedy i ty, které byly zločinem. • Členové faSistické vlády vstoupili do této vlády s úmyslem provádět zločinné cíle nacistické strany, a proto se již svým vstupem dopustili činu, který lze nazvat trestní kon-spirací podle anglosaského trestního práva nebo zločinem banditismu podle trestního práva sovětského a francouzského a zčásti též československého. • Jako členové německé vlády se stali spoluviníky Adolfa Hitlera a kromč toho každý ve svém vlastním oboru pachatelem nesčetných zločinů, napáchaných ve formd navenek zákonné, tj. vydáváním různých výnosů, dekretů, nařízení atd. • Všichni členové fašistické vlády jsou tedy odpovědni tak, jako je odpovědný každý člen zločinecké bandy za všechny činy této bandy podle zásady, že každý čin, spáchaný /.a společným zločinným úmyslem, se přičítá všem členům léto bandy.3 Žalobci použili ustanovení Charty Mezinárodního vojenského tribunálu a v žalobě navrhli, aby za zločinecké skupiny nebo organizace byly prohlášeny říšskončmecká vláda, sbor politických vůdců NSDAP, SS, včetně SD, gestapo, SA, generální, štáb a vrchní velitelství německých branných sil. Obhájci obžalovaných v norimberském procesu tvrdili, že prohlášením shora vyjmenovaných organizací za zločinecké bude postiženo sedm milionů Němců a že všichni tito němečtí muži a ženy budou stigmatizovaní za zločince. Americký žalobce Jackson jim odpověděl. Že sice pochybuje o čísle sedm milionů, ale ať je tomu jakkoli, překvapuje ho, že lidé, kteří nebyli pobouřeni doznáním pěti milionů vražd, najednou ukazují svou citlivost, když jde o potrestání vrahů. PŘÍPRAVA SOUDU S HLAVNÍMI VÁLEČNÍMI ZLOČINCI PO SKONČENÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Dne 8. 8. 1945 se v Londýne dohodli zástupci čtyř velmocí, že zřídí Mezinárodní vojenský tribunál pro stíhání a potrestání evropských válečných zločinců. Ústava, pravomoc a funkce tohoto vojenského tribunálu byly přesně stanoveny ve zvláštní Chartě, připojené k dohodě z 8. 8. 1945 jako její integrální součást. Velmoci v této dohodě dále prohlásily, že každý stát, jenž zmíněnou dohodu podepíše, se zavazuje, že předá vojenskému tribunálu vedoucí válečné zločince, které má ve své vazbé, a to v tom případě, pokud budou vybráni pro stíhání tímto tribunálem. Kategorie zločinů posuzovaných Mezinárodním vojenským tribunálem: • zločiny proti míru: plánování, příprava, podněcování nebo rozpoutání útočně války anebo války, jíž se porušují mezinárodní smlouvy, dohody či záruky, nebo účast na společném plánu či na spiknutí za účelem spáchání kteréhokoli z předchozích zločinů; • válečné' zločiny: porušení válečných zákonů a zvyků, která zahrnují (avšak nejsou na to omezena) vraždu, zlé nakládání nebo deportaci civilního obyvatelstva obsazeného území na otrockou práci či za jakýmkoli jiným účelem, vraždu nebo zlé nakládání s válečnými zajatci Či s osobami na moři, zabití rukojmí, loupení veřejného nebo soukromého majetku. svévolné pustošení měst či vesnic nebo zpustošení neodůvodněné vojenskou nutností; MEZINÁRODNI VZTAHY 1/2000 37 MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD • zločiny pivti lidskosti: vražda, exterminace, zotročení, deporlace nebo jiné zločiny, spá-! chané proti civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, anebo pronásledování | z důvodů politických, rasových či náboženských při páchání nebo ve spojení s jakýmkoli zločinem, který patří do pravomoci tribunálu, ať s poruSením, nebo nikoli domácího práva slálu, kde byl zločin spáchán. Vůdci, organizátoři, podněcovalelé a spoluviníci, kteří se účastnili vypracování či provedení společného plánu nebo spiknutí, aby spáchali kterýkoli z předchozích zločinů, jsou odpovčdni za všechny činy, vykonané jakoukoli osobou při provádění takového plánu.4 ! Je zajímavé, že z výše uvedených tří skupin zločinů vyplynuly čtyři body obžaloby, j protože Britové a Američané prosadili, aby byl ke zločinům proti míru, k válečným i zločinům a ke zločinům proti lidskosti přidružen jeStě zločin spiknutí, tzn. zločin spo-; Ječného zosnovaní zločinů. Přitom pojem válečného zločinu existoval už od doby, kdy i bylo z válečné zvyklosti zformulováno „válečné právo". Objevil se tedy již v haagské i Úmluvč o zákonech a obyčejích pozemní války s ftádem pozemní války z roku 1899 ; a 1907. POJEM EX POST FACTO V MEZINÁRODNÍM VOJENSKÉM TRIBUNÁLU V norimberském procesu byly kritizovány právní kategorie zločinu proti míru a zloči-' nj/p_roti lidskosti jako právní pojmy ex post facto čili česky řečeno až po činu. Před rokem ; 1945"ňcbyTy tyto zločiny v pozitivním právu definovány, ale pokud se podíváme na některé dřívější úmluvy, zjistíme, že přece jen určitý právní podklad pro odsouzení tčchlo zločinů existoval. i Právo v boji s nacismem (s nacistickým režimem), v němž jsou obsaženy hlavní argu-; menty, dokazuje, že tyto zločiny proti míru byly uznány za zločiny již před druhou světo-I vou válkou, a proto se jejich potrestáním neporušuje zásada nullum crimen sine lege. \ Všichni čtyři hlavní žalobci se v Norimberku ve svých úvodních projevech touto otázkou j podrobně zabývali a na základě výkladu Briand-Kellogova paktu z roku 1928 dospěli ke stejnému závěru. V roce 1932 totiž americký státní tajemník Henry Lewis Stimson prohlásil, že válku jako způsob řešení problému opouštíme na základě dohody, podepsané v roce 1928 (tj. na základě Briand-Kellogova paktu). I Kromč toho již v předchozím roce (24. 9. 1927) Společnost národů přijala Deklaraci ! proti válečné agresí (War of Agression). V jejím úvodu je obsaženo stanovisko, že kaž-; dá útočná válka je a zůstává zakázána a že se zároveň prohlašuje za mezinárodní zločin. l A ještě o několik let dříve (tj. v roce 1923) byla přijata mezinárodní úmluva Treaty of i Mutual Assistance, v níř, je v článku 1 stanoveno: „ That agiessive war is an international i crime. ■■ Dne 18.2. 1929 se pak v Havaně za účasti 21 států uskutečnila VI. konference j pan-Amcrika, která přijala rozhodnutí, že každá útočná válka bude považována za ilegální činnost, a proto i za zakázanou. V úvodu k tomuto rozhodnutí se praví, že smluvní stá-! ty považují útočnou válku za zločin proti lidskosti. . yzhlcdern_k těmto skutečnostem váleční zločinci v norimberském procesu nebyli prav-i děpodobnč odsouzeni za své činy ex past facto, a to mj. í proto, že již v roce 1927 Německo, Itálie a Japonsko podepsaly Deklaraci proti válečné agresi. CO TO BYL BRIAND-KELLOGÚV PAKT? Briand-Kellogůy.p_akt (Kellog Briand Treaty) byl podepsán dne 27. 8. 1928 v Paříži, a proto je také nazýván Pařížský pakt. Tuto mezinárodní smlouvu původně uzavřela Belgie, Československo, Francie, Indie, Irsko, Itálie, Japonsko, Německo, Polsko, USA, Velká Británie a britská zámořská dominia. Připravil ji francouzský ministr zahraničí A. Briand spo-! lu s americkým státním tajemníkem F. B. Kellogem. | Podnět k vytvoření zmíněného paktu vyšel od A. Brianda dne 6. 4. 1927, který před ! americkým národem vyjádřit ochotu uzavřít smlouvu o tom, že iálka-má-býí-pestaverta i mimo zákon. F. B. Kellog pak navrhl, aby byla dovolena legitimní obrana a aby byla od- 38 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2000 TEDDY SUNARDI souzena kaž^lá válka, a to nejen ofenzivní, jak požadovala Francie. V případe porušení tohoto paktu však nebyly smluvní státy vázány proti narušiteli. ——-- BnancT-Keílogův pakt má spíše morální význam než právní. ValkajiehyIa.výslovnČ ješ-t^prohlášena za mezinárodní zločin, neboť zde schází sankce proti porušení jeho ustano- , veni. Avšak v této dohodě bylo jasně stanoveno, že celý svět uznává, že válka je ilegální 'činnost a kdo oficiálně páchá vojenské nátlaky, musí být stíhán jako porušovalcl zákona (Law Breakers). I když zmíněný pakt byl ratifikován již před zahájením druhé světové války 63 státy světa (včetně velmocí), nezabránil jejímu vypuknutí. ! Briand-Kcllogův pakt obsahuje následující tři články. i Článek I \ Vysoké smluvní strany prohlašují. Že odsuzují válku jako prostředek k vyřešení mezind- ,' rodních neshod ve svých vzájemných vztazích. Článek 2 Vzájemné neshody a spory, ať by byly jakékoli povahy, nebo původu, mají být vyřešeny ■ pokojnými prostředky. Článek 3 Smluvní státy ratifikují smlouvu v souladu s jejich příslušnými ústavními předpisy. Bude také povinností vlády Spojených států telegraficky vyrozumět ihned tyto vlády po uložení každé listiny o ratifikaci nebo přístupu. URČENÍ POJMU ÚTOČNÉHO ČINU Dne 4. 7. 1933 byla v Londýně podepsána Úmluva o určeni pojmu útočného činu. Tato úmluva v preambuli připomíná signatářům Briand-KeHogův pakt. zákaz útočného činu a rovné právo všech států na nezávislost, na bezpečnost, na obranu vlastního území i na svobodný vývoj svého zřízení aid. Tato úmluva obsahuje šest článků, z nichž nejvýznamnější je právě článek II: „Stát, který první podnikne některý z uvedených činů, bude považován za útočníka . v mezinárodním sporu s výjimkou platných úmluv mezi spornými stranami: 1. vyhlásí válku druhému státu; 2. vnikne ozbrojenou moci na území druhého státu, byť i bez vyhlášení války; 3. napadne silami pozemními, námořními nebo leteckými území, loďstvo nebo letadla druhého státu, byť i bez vyhlášení války; 4. podnikne námořní blokádu pobřeží nebo přístavů druhého státu; 5. poskytne podporu ozbrojeným tlupám, jež se utvoří na jeho území a jež vpadnou na úze- '< mí druhého státu, nebo odmítne přes žádost státu napadeného učinit na svém vlastním . území veškeré kroky, jež jsou v jeho moci. aby těmto tlupám odňal jakoukoli pomoc ' a ochranu." TOKIJSKÝ PROCES S VÁLEČNÝMI ZLOČINCI A JEHO ZHODNOCENÍ Tokijský statut byl vypracován podle norimberského Statutu Mezinárodního vojenské- ' lip tribunálu. Struktura obou statutů vypadala následovně. Zatímco v Norimberku působili čtyři soudci ze čtyř zemí, které vyhrály druhou světovou válku, a každý z nich měl ná- ; hradníka, v Tokiu se soud skládal z jedenácti soudců bez náhradníků. Na rozdíl od i Norimberku, kde byli čtyři hlavní žalobci, v Tokiu byl pouze jeden hlavní žalobce a deset : zástupců žalobce. Tímto hlavním Žalobcem v Tokiu byl Američan Keenan a každý z de- :' seti zástupců pocházel z jedné z deseti zemí zastoupených u tribunálu (s výjimkou USA), j V tokijském procesu byly rovněž kritizovány právní kategorie zločinu proti míru a zloci- ' nu proti lidskosti jako právní pojmy ex post facto. .YJokysjtém procesu nebyl nikdy odsouzen-japonský císař Hirohito, ačkoli existovaly ; důJí??y.0.fomj fc mnoho příkazů ke spáchání zločimuám vydával. Proto až do dnešních ; 3ňu mnoho zeffiT, které žá druhé světové války trpěly pod japonskou okupaci, pokľádá tu- ] to skutečnost za nespravedlivou, neboť Karl Dönitz (poslední hlava Třetí říše) byl v no- ME2NÁR0DNI VZTAHY 1/2000 39 i MEZINÁRODNI TRESTNÍ SOUD | | rimberském procesu souzen a odsouzen, ale císař Hirohito nikdy nebyl souzen ani po-'■ trestán. V právech však známe pojem zásada oportunlty, který umožňuje státu odložit ně-. jaký případ, jenž může vyvolal nepokoje ve vnitrostátních záležitostech. A v Japonsku i jsou členové císařské rodiny považováni za potomky boha slunce, a proto by odsouzení či j potrestání císaře mohlo pobouřit japonské obyvatelstvo. ! Podle názoru B. V. A. Rolinga (soudce Tokijského mezinárodního tribunálu, 1946-1948) ! byl tokijský proces mnohem obtížnější a složitější než norimberský. Norimberk totiž [ představoval jasný příklad agrese za účelem ovládnutí evropského kontinentu.5 V Japon-; sku byt na prvním místě strach z komunismu v Číně. Japonci byli přesvědčeni, že pokud i nezasáhnou, v Číně zvítězí komunistický režim. A slane-li se Čína komunistickou, pak ! bude i Japonsko „odsouzeno" ke komunismu. Je pravda, že když byli Japonci vytlačeni i z Číny. komunisté lam vskutku získali moc. V tomto ohledu se obavy obžalovaných Ja-| ponců splnily. Položme si vsak jinou otázku: Byl Norimberk, Tokio a další procesy proti porušitclům ! míru a pachatelům válečných zločinů ojedinelým a mimořádným jevem v historii lidstva = a mezinárodního práva? Nemělo to tak být, neboť již na začátku norimberského procesu ! jeden z hlavních žalobců prohlásil: „Chtěl bych vysvětlit, že ačkoli má být tento statut použit nejprve proti německým útočníkům, platí pro odsouzeni agrese, které' se dopustí kterýkoli jiný národ, a to i národy, které jsou dnes zastoupeny v tomto tribunálu... Tento proces znumená vlastně úsilí lidstva použít dopadu trestního zákona proti státníkům, kteří by používali své moci k podkopání základů obecného míru a dopouštěli by se útočných akcí proti svým sousedům. Tento proces je součásti jediného velkého úsilí zabezpečit mír." Í MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ TRIBUNÁLY PRO BÝVALOU JUGOSLÁVII A RWANDU i O sedmačtyřicet lei později Rada bezpečnosti OSN ustanovila Mezinárodní trestní tri-: bunál pro bývalou Jugoslávii (rezoluce č. 827.z 25. 5. 1993) se sídlem v Haagu. Náplní \ jeho práce je stíhat a trestat osoby, které spá^aTyTTocIflý^prati lidskosti a válečné zloči-I ny. O rok později za základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 995 z 8. 11. 1994bylusla- ■ noven podobný Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, tj. pro zločiny spáchané v zemi, I jež se zmítá v občanské válce. ' Účelem obou tribunálů je potrestat jen ty zločiny, které byly spáchané na určitém úze- ■ mí. Jiný slovy řečeno, oba tribunály byly založeny na základě principu ad hoc, což zna-; ' mená, že jsou určeny jen pro odsouzení osob, které páchaly trestné činy na území obou : zemí, nikoli pro jiné případy. Např. Saddam Husajn, irácký vůdce, nemůže být stíhán za 1 své zločiny v Iráku, neboť pro něj nebyl ustaven žádný mezinárodní tribunál. i Podle Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii má výše zmí-! něný tribunál právo stíhat a potrestat všechny osoby, které porúSily mezinárodní právo od í 1.1. 1991. a to bez ohledu na to, zdali jde o ústavně odpovědné vládní činitele, veřejné j úředníky nebo osoby soukromé f viz článek 7 odstavec 2 tohoto statutu). Přitom jsou stí-j bány následující druhy zločinů: i '• poňišení ŽeTíěvskýčh úmluv z 12. 8. 1949: - vražda, biologické experimenty, braní civilistu jako rukojmí aid., - porušení válečných zvyklostí, - použití chemické zbraně, devastace měst či vesnic atd.; • genocidia: - vraždení náboženských skupin, etnik atd., - zločiny proti lidskosti, í - vražda, vyhlazení, otroctví atd. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii má jurisdikci na celém území bý-i vale Jugoslávie, včetně vzdušného Či námořního prostoru. Práva každého obžalovaného ! jsou zaručena, protože zmíněný tribunál umožňuje každému obžalovanému připravit si I obhajohu, jakož i zvolil si překladatele, pokud nerozumí jazyku mezinárodního tribunálu. 40 MEZINÁRODNI VZTAHY 1/2000 TEDDY SUNARDI Zároveň zaručuje, že líčení bude prezentováno v přítomnosti obžalovaného, který se mú- ' že hájit sám anebo prostřednictvím právního zástupce, jehož si sám zvolil (his own choosing), popřípadě může přijmout tribunátem nabídnutého právního zástupce ex officio. Nej- . vyšäím trestem je trest odnětí svobody na doživotí. Vězeň bude_y_tojiLpřÍpadě.odcvzdán : státuJsteiý-byl vybrán mezinárodním tribunálem, ánČHo státuTjenž splňuje zásady požadované Radou bezpečnosti OSN (viz Článek 23 Charty OSN). PFUonxjiáklady tohoto tri- '' bímálu nesou Členové OSN (viz článek 17 Charty OSN). I '""Trestní odpovědnost v tomto tribunálu můžeme porovnat s několika předchozími úmlu- i vami. Např. článek IV Úmluvy o zabráněni a trestání zločinu genocidia (9. 12. 1948) zní v originále následovně: „Persons committing genocide oraný of the other acts enumerated in article HI shall be punished, whether they are constitutionally responsible rules, public officials or private individuals." Dále pro srovnání uvedu originální znění článku VII Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu z roku 1945: „The official position of defendant, whether as Heads of State ! or responsible officials in Government departments, shall not be considered as freeing ' them from responsibility or mittigatmg punishment." A konečně originální znění článku 7 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii: „ 2. The official position of any accused person, whether as Head of State or Government or as responsible Government official, shall not relieve such person of \ criminal responsibility nor mitigate punishment." Ze srovnání je patrné, že formulace mezinárodní trestní odpovědnosti pro válečné zlo- ; čince z bývalé Jugoslávie pochází ze „starého koření"' mezinárodního práva z Norimberku, protože zkušenosti se stíháním a trestáním válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ; niä mezinárodní společenství teprve z doby po skončení druhé světové války. V principu není téměř žádný rozdíl mezi Statutem Mezinárodního trestního tribunálu : pro Rwandu a Statutem Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Rozdíl spočívá v tom, že rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 955 z 8. 11. 1994 důrazně potvrzuje, že před soudním dvorem v Haagu mají být za svou činnost během „etnické čistky" ob- j Žalováni nejen občané Rwandy, kteří spáchali zločiny ve svém stále, ale rovněž mají být \ stíháni rwandStí zločinci, kteří spáchali zvěrstva v sousedních zemích během celého roku '■■ 1994. Proto všechny okolní státy mají na základě zmíněné rezoluce povinnost spolupracovat se soudním tribunálem. Hlavním zločinem, který je v naší civilizaci stále aktuální, je ledy genocida. A Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, stejně jako Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii potvrzují, že se zločiny genocidy čí zločiny proti lidskostí nepromlčují. STÁLÝ MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD V HAAGU V roce 1998 Organizace spojených národů položila právní základ pro vybudování permanentní jurisdikce v mezinárodních sporech. Stálý Mezinárodní trestní soud (dále jen MTS) bude sborem nezávislých soudců zvolených bez ohledu na státní příslušnost, avšak . s podmínkou, že jeho stát musí být signatářem Statutu Mezinárodního trestního soudu (dá- : le jen Statut). MTS bude považován za další krok k řešení mezinárodních sporů mezi státy. Bude le- ■ dy nestranně trestat viníky, kteří poruSíli zásady mezinárodního práva. Doposud nebyl ve I Statutu formulován zločin útočný, i když už 4. 7. 1933 byla v Londýně podepsána Úmluva o určeni pojmu útočného činu. \ DEFINICE AGRESE „DneM. 12. 1974 přijalo Valné shromáždění OSN bez hlasování rezoluci č. 3314/XXIX í ob??Í!íÍ!PJ definici agrese. Taje obecně definována v článku 1 této rezoluce, kde se praví. že agrese je použití síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN/' i MEZINÁRODNI VZTAHY 1/2000 41 MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD Charta OSN zakazuje nejen útočnou válku, nýbrž i jiné použití síly a hrozbu silou f vrz i článek 2 odstavec 4, jakož i znění odstavce 7 Charty OSN)P Podle Charly OSN.je.pří-\ pustne použití síly pogzc tehdy, jedná-li se o donucovací opatření Rady bezpečnosti OSN \ (viz Články 39, 41 a 42 Charty OSN), o realizaci práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu {viz článek 5 i Charty OSN), o 'donucovací opatření podle oblastních dohod nebo o opatření oblastních orgánů na základě" zmocnění Rady bezpečnosti OSN a pod jejím vedením (viz článek 53 Charty OSN) Či o zvláštní případ podle ustanovení Článku 106 a 107 Charty OSN. j KOMENTÁŘE K JEDNOTLIVÝM ČLÁNKŮM STATUTU ; První část Statutu Mezinárodního trestního soudu se zabývá ustavením tohoto soudu. V článku 1 se vysvětluje, že MTS bude trestat osoby, které se dopustily závažných mezinárodních zločinů uvedených v tomto Statutu. V této souvislosti chci připomenout argument dr. Hobzy. že některé protiprávní chování (proti základům mírového soužití států) je z hlediska mezinárodního společenství mnohem závažnější než porušení běžných mezi-národnčprávních závazků a jeho porušitelé by měli strpět tomu odpovídající citelnější právní následky. Druhá část Statutu se pak zabývá především jurisdikci, přípustností a použitelností práva. Článek 5 vysvětluje, jaké druhy zločinů se považují za závažné zločiny (jako celek) v mezinárodním společenství: genocidia, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny ; a zločin agrese. Přitom genocidia byla uznána jako mezinárodní zločin podle meziná- : rodního práva již 9. 12. 1948, kdy byla přijata Úmluva o zabránenia trestání zločinu ge- : nocidia. Zločinem byla však prohlášena už rezolucí Valného shromáždění OSN č. 96/1 ze I dne 11. 12. 1946. Článek 8 Statutu formuluje pojem válečný zločin (který byl již formulován v Ženevské i úmluvě 7. 12. 8. 1949), jakož i druhy zločinů, které se považují za válečný zločin. Za válečné zločiny je považována vražda, zabili rukojmí apod. V minulosti byl válečný zločin ! popsán již ve 3. části obžalovacího spisu norimberského Mezinárodního vojenského Iri- I bunálu a v Článku 6 Norimberské charty. Článek II Statutu zdůrazňuje, že jurisdikce MTS bude postihovat jen ty zločiny, které budou spáchané po vstupu Statutu v platnost. Pokud se nějaký stát rozhodne stát signatářem Statutu až po jeho vstupu v platnost, bude pro něj Statut platit teprve po jeho přijetí. Výjimka z tohoto pravidla je uvedena v článku 12 odstavec 3 (viz též část 9 Statutu), kde se uvádí, že při poskytnutí informací nebo dokumentů je možné spolupracovat s mezinárodními organizacemi na základě principu ad hoc. MTS se zakládá na právním principu Nullum Crimen, nulla poena sine lege (viz články 22 a 23 Statutu), tj. bez zákona není trestného činu ani trestu. Tím chci znovu zdůraznil, že MTS nebude trestat zločiny, spáchané před vstupem Statutu v platnost. V této souvislosti připomínám' preambuli Omluvy o ne promlč it elnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968), ktcrá_zdůrazňuje'ncpítiifilčitelnost zločinů, jež jsou definovány ve Sta- ■ tutu. Z toho vyplývá, že zločiny, které budou spáchány v dobč platnosti Statutu, musejí být i odsouzeny, nebof MTS musí respektovat předchozí úmluvy, které jasně konstatují, že určité zločiny nelze promlčet. ; Všeobecně je známo, že stáli členové Rady bezpečnosti OSN značně porušují lidská j práva a hlavně obsah Charty OSN. Např. Spojené státy se snažily přesvědčit jiné státy, kte-í ré již podepsaly Statut, aby se o zločinech spadajících do jurisdikce MTS před zahájením ! vyšetřování jednalo v Radě bezpečnosti OSN. Spojené státy zřejmě mají strach ze své čin-; nosti ve světě, protože tato velmoc používá svou armádu coby „ochránce naší planety". | Při podepsání Statutu by USA musely přiznat, že MTS může stíhat také jejich občany, kte-i ří porušují anebo páchají zločiny proti lidskosti. Proto stálí členové Rady bezpečnosti ; OSN stále odmítají nezávislost MTS při vyšetřování mezinárodních zločinů, neboť se jim ■ zdá, že by to mohlo vést k útoku proti nim. 42 MEZINÁRODNI VZTAHY 1/2000 TEDDY SUNARDI ČJdnek. 26 Statutu je velmi zajímavý, neboť vyloučil možnost odsouzení osoby, které ještě není 18 let. Během konfliktu ve Rwandě či v dalších afrických zemích, dokonce ! i v bývalé Jugoslávii se zjistilo, že několik ozbrojených vojáku nebylo zletilých. Pjoto mo- ■ hou vzniknout oprávněné obavy, aby některé signatářské státy Statutu nezneužily dělí do \ 18 let ve válečném konfliktu a MTS jakožto právní orgán by nemohl nic podniknout proti této skutečnosti. V tomto případě by bylo možné potrestat alespoň vrchní velení šlábu, j které vydalo rozkaze boji, a to na záktadč článku 28 Statutu (viz těl článek VH Mezinárodního vojenského tribunálu z roku 1945 anebo článek 4 Úmluvy o zabránění a trestání [ zločinu genocidia z roku 1948). Teoreticky tedy všichni občané signatářských států Statutu podléhají trestu, a to bez ohledu na to, jde-li o ústavně odpovědné vládní činitele či o prosté občany. V tomto smys- -I lu se může MTS stát skutečně vzorem spravedlnosti příštího tisíciletí, neboť bude usilovat = o dodržování mezinárodněprávního chování signatářských států Statutu. Stát svůj závazek ■ poruší tehdy, pokud jeho chování nebude v souladu s fím, co po něm závazek požaduje ' f viz část 9 Statutu o mezinárodní spolupráci a právní podpoře). \ Pukild_Ceskáiepublikaxatifikuje Statut, může-nastat. problém se změnou její Ústavy. Týká se to článku 65 Ústavy, tj. imunity prezidenta republiky. V odstavci I Ústavy se to-tiž praví, že prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Tato imunita je založena na jeho postavení hlavy státu. Je Širší než . imunita poslanců i senátorů. Odstavec 3 Ústavy pak praví, že trestní stíhání pro trestné činy spáchané podobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno. Prezident nemůže být ledy stíhán pro trestné činy, jichž se dopustil v průběhu výkonu svého úřadu, : a to ani po skončení této funkce. Může být ale stíhán a potrestán za trestnou činnost, ktc- . ré se dopustil před nastoupením do úřadu prezidenta republiky, pokud by tento trestný Čin nebyl promlčen. Prezident republiky může být stíhán jen pro velezradu (viz Článek 65 od- i stavec 2 Ústavy). PróTo ratifikace Statutu není pro Českou republiku snadná věc, neboť je i třeba nejprve změnit Ústavu. A článek 9 odstavec l Ústavy praví, že Ústava může být doplňována Či měněna pouze ústavními zákony. Ústava České republiky navazuje na tradici Ústavy z roku 1920 (je nepružná), a proto není snadněji změnit. Ke změně ústavního zákona je podle článku 39 odstavec 4 Ústavy potřeba souhlasu ťřípětinově většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Ale zpět ke Statutu. V článku 28 není konkrétně vyjádřeno, o jaké velitele či nadřízené , jde, zda o povstalecké hnutí nebo o státní orgány. V této souvislosti je třeba připomenout ; např. Bosnu a Hercegovinu, kde bosenští muslimové prováděli sebeobranu na svém území proti Srbům, ačkoli - jak je známo z civilizovaného právního řádu, který zásadné zakazuje použití síly jedním subjektem vůči jinému a svěřuje monopol legálního násilí ; ústřední moci — nesmí se znemožnit napadenému subjektu, aby se mohl bez negativních právních následků ihned bránit. Právní řád upravuje právo na sebeobranu self defence, jakož i podmínky jeho výkonu. Teprve po zákazu útočné války mezinárodní právo odsoudilo agresi jako protiprávní chování a obrana proti ní se stala právem napadené občti. Opatření podniknutá v sebe- ; obraně jsou právem, nikoli povinností napadeného. I když z formulace článku 28 Statutu i je zcela jasné, že velitel ozbrojených sil musí vědět, že jedná neoprávněně, z této formu- \ lace není jasné, zda jeho chování je v zájmu státu anebo povstaleckého hnutí. Jde např. I o nedávnou situaci v Kosovu, kde Srbové jednali v zájmu suverénního státu Jugoslávie '•. proti povstalcům, respektive proti Kosovské osvobozenecké armádě (UCK). Tento případ í souvisí s obsahem Dodatkového protokolu II k Ženevským úmluvám z roku 1949 (1977), i kde se v článku I odstavec I praví: „Ozbrojenými konßikty, nemajícími mezinárodni charakter, se podle protokolu rozumějí ty případy, kdy na území jednoho státu dochází k ozbro- • jenému konfliktu mezi vládními ozbrojenými silami a disidentskými silami neho jinými ozbrojenými skupinami, které vykonávají' pod odpovědným velením takovou kontrolu nad i části státního území. Že jim to umožňuje vést trvalé a koordinované vojenské operace i MEZINÁRODNI VZTAHY 1/2000 43 I MEZINÁRODNI TRESTNÍ SOUD j a aplikovat lento pivtokol." A podle odstavce 2 téhož dokumentu se za ozbrojené kon-: llikly nepovažují konflikty, mající charakter vzpoury, jakož i izolované a sporadické násilné Činy podobné povahy. Porušení zákazu použití ozbrojené sily, pravidel vedení války a zákazu zločinů proti lid-\ skosti má za následek odpovědnost dotyčné válčící strany (viz Články 6,7a8 Statutu o ter-i minologii zločinu), Tresty by se proto musely vždy vztahovat nejen ke straně povstalců, 1 ale také k vládním ozbrojeným silám, které porušily válečné zvyky. j Článek 29 Statutu potvrzuje, že promlčení se nevztahuje na zločiny, které jsou uvedeny ! ve Statutu, jako jsou napr. válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a další zločiny proti mezi-! národnímu právu (zločiny apartheidu, rasismu, obchod s otroky, s ženami nebo s dětmi atd.). článek 30 Statutu zdůrazňuje, že osoba, která bude stíhána MTS, musí vědět, že její čin - byl úmyslný a že její chování nese mezinárodní právní odpovědnost. Tento článek svým ; způsobem chrání každého obžalovaného principem presumption no innocence (presump-; ce neviny), protože patří mezi základní zásady (restního řízení ve všech demokratických ; či právních slátech. (Např. v České republice zásadu presumpce neviny můžeme najít I v § 2 odstavec 2 trestního řádu.) A proto se MTS jako orgán činný v mezinárodním trest-'■ ním řízení musí choval vůči obžalovanému neslranně, nesmí s ním již předem jednatjako s pachatelem a musí prokázal jeho vinu soudní cestou. Další výhoda pro obžalovaného spočívá v tom, že nemusí dokazovat svou nevinu. Obžalovaný nesmí být žádným způso-, hem donucován ani k výpovedi, ani k doznání. Jsou-li v otázce viny nebo v jakékoli sku-lečnosli v trestním řízení pochybnosti a nelze-li je rozptýlit dalšími důkazy, je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného (In Dubio Pro Reo). Zásada presumpce neviny je úzce spjata s některými dalšími základními zásadami tiest-I ního řízení (napf. se zásadou zajištění práva na obhajobu). Statut také dodržuje tuto zása-; du a nepřipoušlí proces v nepřítomnosti ani trest smrti. i Článek 31 Statutu doplňuje předchozí článek. Stanoví totiž základní podmínky, které ! mohou zbavil obžalovaného odpovědnosti za zločiny. V tomto smyslu používáme termín ■ sebeobrana (viz komentář k článku 28 Statutu). Článek 31 chrání každého před zneužitím i právní moci, neboť klade určité podmínky, které později můžeme považovat bud za sebe-! obranu, anebo za skutečný válečný zločin, či za zločin proti lidskosti. Z tohoto hlediska můžeme v budoucnu očekávat spravedlivé rozhodnutí MTS týkající se mezinárodních konfliktů. Článek 31 zároveň potvrzuje, že MTS chrání základní lidská práva člověka, tj. právo každého obviněného být řádně a veřejně vyslechnul nezávislým a nestranným sou-I dem a být považován za nevinného, dokud není prokázána jeho vina (viz Všeobecná deklarace lidských práv). Rovné/ články 32 a 33 chrání práva obžalovaného, ale s určitou podmínkou. Např. oso-' by. které páchají nějaký Čin nařízený státem, podléhají trestu bez ohledu na to, jde-li o vo-j jáka či o civilistu, pouze s výjimkou, že nevěděly, že je tento Čin nezákonný (což se samozřejmě nelýká zločinů genocidia a zločinů proti lidskosti, neboť rozkaz k provedení ; genocidy a ke zločinům proti lidskosti je sám o sobě porušením lidských práv). j Čtvrtá část Statutu se zabývá složením a administrativou MTS (viz články 34-52 Sta-; tutu). MTS bude složen z osmnácti soudců, kleří budou zvoleni na devět let nepřetržitě, í a to dvěma třetinami signatářů Statulu. Soudcem MTS může být zvolen pouze občan signatářského státu Slatulu. Přitom z jednoho stálu může být jen jeden soudce. Alespoň devět soudců musí být odborníky na trestní právo a trestní řád a pět soudců na mezinárodní právo (např. z oboru mezinárodní humanitární právo a lidská práva). Ve výběrovém řízení soudců musejí být vybírány spravedlivé a čestné osoby, které chtějí reprezentovat světové právní zásady, a to bez ohledu na pohlaví. Kromě toho jsou rovněž voleni Žalobci a jejich zástupci, a to též na dobu devíti let. 11 i musejí mít rozsáhlé zkušenosti jako žalobci v trestním procesu. Žalobce může zahájit vyšetřování po podání trestního oznámení Radou bezpečnosti OSN, signatářskými státy Sia-! tutu či z vlastního rozhodnutí f pro prio motu). 44 MEZINÁRODNI VZTAHY 1/2000 TEDDY SUNARDI Soudní řízení MTS bude rozděleno do tří etap: předběžné řízení, soud a odvolací soud. '. Přitom MTS bude vlastně doplňkovým soudním řízením ke státnímu soudnímu systému. Proto musí být ohleduplný ke státnímu trestnímu sysiému pouze s tou výjimkou, kdyby : příslušný státní orgán (soud) byt neschopný Či neocholný vyšetřoval a stíhat zločiny, které by MTS mohl vyaetřit. Jako nezávislý právní orgán musí být MTS osvobozen od nátlaku či manipulace Rady bezpečnosti OSN anebo jiných politických orgánů. Rada bezpečnosti OSN je totiž orgánem určeným k dodržovaní míru a bezpečnosti, nikoli orgánem, který rozhoduje o mezi- ■ národní spravedlnosti, a proto byl ustanoven i MTS. Přitom Rada bezpečnosti OSN či ji- j né politické orgány musejí plně respektovat ustanovení Statutu. MTS bude také prvním stálým orgánem, který bude chránit zájmy žen, dětí, obětí či i svědků mezinárodních zločinů. A jeho Statut je rovněž první smlouvou, která nebude to- : lerovat či uznával rezervace, a proto všechny signatářské státy Statutu musejí plně spolupracovat a uznávat rozhodnutí/rozsudky MTS. Státy, které přijmou soudní jurisdikci buď ratifikační cestou, či vyplní ad hoc prohlášc- ; ní, jsou vázány soudními jurisdikcemi. Pokud tedy jejich občané spáchají zločiny, které jsou předmětem Statutu, mohou byl slíbáni. Prolo je ratifikace Stalutu velmi důležitá pro udržování míru a bezpečnosti ve svělě. Rada bezpečnosti OSN nemůže omezoval práci MTS. Může ho jen požádat, aby neotevřel případ nebo ho odložil na dobu 12 měsíců. O taio opatření může požádal na základě kapitoly VII Charty OSN, jež slanoví, že Rada bezpečnosti OSN může rozhodnout, jaká opatření má podniknout. Takovou žádost o odložení případu musí podpořit ! devět hlasů, včetně pěti hlasů siálých členů Rady bezpečnosti OSN. Velo jednoho člena nestačí, v tom případě může MTS pokračoval v soudním projednávání výše uvedených zločinů. MTS bude laké prvním mezinárodním trestním tribunálem, kierý bude moci automaticky (inherent) obvinit pachatele z trestného činu genocidy, z válečného zločinu a ze zlo- | činu proti lidskosti, stihat obžalovaného podle mezinárodního práva a požádat signatářský i stát Statutu o povolení k vyšelřování případu. Automaticky však neznamená, že jurisdikce MTS bude porušovat suverenitu signatářských států Stalutu, ale bude pouze doplňkem právního řádu státu, jehož zákony nemají možnost stíhat zločiny genocidy, válečné zloči- . ny či zločiny proli lidskosti. Jak už bylo výše uvedeno, MTS je rovněž povinen chránit bezpečnosi svědků a obětí, a to zejména při soudním řízení v případě zločinu proti dČtem a v případě sexuálního násilí. Může léž připravit základní opatření, tj. požádat o odškodné pro oběti, specifikovat : druh odškodněni (např. restituce, kompenzace a rehabilitace) nebo vytvořil fond, jenž bu- ! de podporovat oběli zločinů souvisejících se soudní jurisdikcí (viz článek 5 Statutu). Rozsudek bude vykonán ve státě, který byl jmenován MTS v Haagu. MTS bude pečli- . vě dohlížel na jeho vykonání a na slav uvěznění odsouzeného. Činnost MTS bude financována signatářskými státy Statutu, jakož i z fondů, kleré mu ■ poskytne OSN, a to především v těch případech, které podává Rada bezpečnosti OSN. Zá- ■ roveň bude přijímat i dobrovolné příspěvky od vlád, mezinárodních organizací, jednotlivců, sdružení a dalších. Ve Statutu však nejsou uvedeny takové závažné zločiny, jako je např. terorismus a obchodováni s drogami. Podle mého názoru je možné za teroristický úiok proli oficiální ju- ; goslávské vládě považovat např. činnost UCK v Kosovu, nebo činnost izraelských vojenských jednotek v Palestině a v Libanonu. i Předmětem celosvětového zájmu je již od roku 1909, kdy se v Šanghaji konala první ', Mezinárodní konference o kontrole omamných látek a o obchodování s drogami. Meziná- j rodní systém kontroly narkotik je vytvářen od roku 1920, a to nejprve pod záštitou Spo- i leěnosti národů a od roku 1946 OSN. V rámci OSN byla již přijata celá řada smluv, kieré ! ukládají vládám, aby kontrolovaly výrobu a distribuci narkotik, a to např.: MEZINÁRODNI VZTAHY 1/2000 45 i MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD • Jednotná úmluva o omamných látkách (1961), která sjednocuje předchozí smlouvy o přírodních a syntetických narkotikách, hašiši a kokainu; • Omluva o psychotropních látkách (1971), která se týká halucinogenních látek, amfeta-| minu, barbiturátú, nebarbiturálních sedativ a uklidňujících prostředku; í • Protokol o změnách Jednotné úmluvy o omamných látkách (1972), který poukazuje na \ nutnost léčení a rehabilitace narkomanů; \ • Úmluva OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychottopními látkami I (1988), jejímž účelem je připravit nezákonně obchodníky s drogami o jejich nepoctivě nabytý zisk a svobodu pohybu. j Za účelem budování stability a bezpečnosti ve svčtě signatářské státy Statutu přijaly i mnoho závazků a vytvořily souhrn společných hodnot, které se snaží prosazovat. Proto ta-\ ké mnoho států již podepsalo ratifikační listinu (včetnč České republiky), ale zatím pouze Senegal, Trinidad a Tobago ji ratifikovaly. Účelem vytvoření MTS není jen stíhat válečné zločince, ale také předcházet konfliktům. i Albert Einstein kdysi řekl, že země je nebezpečná nikoli kvůli tomu, že zde žijí lidé, kteří ; páchají zločiny, ale proto, že zde žijí lidé, kteří jen sedí a nechávají všechno, jak je. AMTS i možná hudc jediným řešením toholo problému, protože předcházení konfliktům je a bude 1 pro budoucnost svčta velmi důležité. Proto, aby spravedlnost opét přesvědčila svět o své existenci, musíme vykonával Mezinárodní trestní soud spravedlivě a bezohledné. ' Viz Ker. li : Norimberský soud. Orbis. Praha 194fi. Viz lež Právník, LXXXV. Prah;i 1946, I ; Viz liter. B.: cil. dílo. Viz lež Honza. A.: Přehled mezinárodního práva válečného. Dodatek: Trestáni válečných zločinců. VSehrd. Praha 1946. Viz rovnčž Goríenina, K. P. a kol,: Norimberský proces, sborník materiálů. I.. ', II. Právní ústav min. spravedlnosti, Praha 1953. I ' VizEcer. R.: cit. dílo. j * Viz Goríenina, K. P. a kol.: cit. dílo. Viz lež Karton í. 491, svazek příloh (Norimberský soud). Státní archiv I Praha. j s Viz Tokijský proces. Mladá fronta, Praha 1995. Viz téř Soud v Tokiu. Naäe vojsko, Praha 1979. ! ft Viz Mrázek. J.: Právo mezinárodni bezpečnosti a odzbrojeni. Academia, Praha 1990. ' ' Viz Charta OSN a Statut Mezinárodního soudního dvora. Ústředí OSN, Praha 1973. 46