Problémy imi'Lf.mľntace Statutu V Kosovu jde v podstatě o vnitrostátní soudy, doplněné mezinárodními soudci. Nařízení UNMIK nespecifikuje trestné činy (podle vnitrostátního či mezinárodního práva), při jejichž souzení by se měly smíšené senáty uplatnil, ale poskytuje tuto možnost obecně, pro případ pochybností o nestrannosti místních soudců. 7. Irácký zvláštní soud pro zločiny proti lidskosti Po svržení režimu Saddama Husseina a po zajetí bývalého iráckého prezidenta (14.12. 2003) se rozvinula diskuse o tom, kde a jak by on, popř. i další představitelé bývalého režimu mohli být souzeni. Postih před Mezinárodním trestním soudem je nepravděpodobný, protože většina obvinění proti llusseinovi se týká činů spáchaných před 1.7.2002, kdy Statut MTS vstoupil v platnost. Jinou variantou by mohlo být vytvořeni' ad hoc mezinárodního trestního tribunálu, popř. smíšeného tribunálu (po vzoru Sierra Leone a Kambodže). Vzhledem k lomu,že Irácká vládní rada si přeje zachování ireslu smrti, vytvoření mezinárodního tribunálu je takřka vyloučené, protože OSN i evropští spojenci USA by se odmítli na něm jakkoli podílet.-" Na základe výše uvedených úvah přijala 10.12.2003 Irácká vládní rada se souhlasem Dočasné koaliční správy zákon o statutu Iráckého zvláštního soudu.21 Statut svěřujeTribunálu jurisdikci nad iráckými občany a osobami s trvalým pobytem v Iráku obviněnými z určitých zločinů spáchaných v období od 17.7. 1968 do 1.3.2003.1)0 jeho věcné jurisdikce spadají: zločin genocidy (či. II), zločiny proti lidskosti (či. 12), válečné zločiny (či. 13), jakož i tři vyjmenované trestné činy podle iráckého práva (či. l-í).Ty zahrnují pokus o ovlivňování a zasahování do výkonu soudní moci, plýtvání národními zdroji a veřejnými íondy a zneužili pravomoci a provádění politiky, jež může vést k hrozbě válkou nebo použití ozbrojených sil Iráku proli jiné arabské zemi. Slojí za povšimnutí, že definice genocidy, zločinů proli lidskosti i válečných zločinů jsou s nepatrnými změnami převzaty z Římského statulu Mezinárodního ireslního soudu. Ještě zajímavější je, že mezi dalšími trestnými Činy figuruje i zločin proti míru (agrese), byť je definován jako trestný čin hrozby válkou nebo použití sily proti arabské zemi podle iráckého zákona č.7 z roku 1958.To by znamenalo, že Irácký zvláštní soud jako první (a dosud jediný) ze soudobých mezinárodních a smíšených trestních tribunálů muže stíhat i zločin proli míru. Mezinárodní prvky ve statutu ještě posiluje či. 17(b),pod- íl' Srov.Otviitfichcr, D.ľ.Venues lor Prosecution Satklani Hussein: the Legal ľmmcwork. ASH. Newsletter, Jaiuiary/R-bruary, 20(M, s. 3. 21 Coalition Provisional Authority:'L'lie Sumac ol'tlic Iraqi SpeciulTribiinal. 8 HISTORIE A CUARAKTEIt MľZINARODNUIO TKĽS1ŤJÍHO SOUnU le kterého při výkladu či. 11 až 13 mohou soudní senáty a Odvolací senát použít relevantní rozhodnutí mezinárodních soudů a tribunálů jako přesvědčivé autority pro svá rozhodnutí. Naproti tomu podle jiných hledisek je irácký zvláštní soud spíše součástí vnitrostátního soudního systému s omezenou internacionalizací. Podle či. 28 „soudci, vyšetřující soudci, prokurátoři a ředitel správního oddělení musí být iráčtí občané", avšak či. 4 (d) připouští, že vládní rada nebo nástupnická vláda může jmenovat v případě potřeby neirácké soudce, kteří mají zkušenost se zločiny uvedenými v tomto statutu a jež musí být osoby vysoké morální úrovně, nestranné a bezúhonné. Podle dalších ustanovení [či. 6 (b), 7 (n) a 8 (j)] mohou být zahraniční odborníci jmenováni, aby jako poradci či pozorovatelé (to act in advisory capacities or ax obsenvrs) pomáhali soudců m, vyšetřujícím soudcům nebo prokurátorům Tribunálu.Teprve budoucí praxe zřejmě ukáže, do jaké míry bude Irácký zvláštní soud schopen plnil roli smíšeného (zmezinárodněného) tribunálu. III. Cesta k Mezinárodnímu trestnímu soudu Cesta k vytvoření stálého Mezinárodního ireslního soudu byla dlouhá a složitá. Neexistence stálého mezinárodního trestního soudu byla již dlouhou dobu pociťována jako závažný nedostatek především stoupenci mezinárodního trestního práva, ale i širší veřejností. Se změnou politické situace na konci 80. lei, charakterizované skončením studené války a bipolárního rozdělení světa, však přestala být možnost vytvoření mezinárodního trestního soudu čistě teoretickou otázkou. Zřízení dvou ad hoc tribunálů OSN v r. 1993 a 199-í sice vytvořilo příznivější podmínky, ale přesto negociace statutu Mezinárodního trestního soudu nebyly snadné. Hlavní kodiljkační orgán OSN, Komise pro mezinárodní prá-vo,byla opakovaně vyzvána v rezolucích Valného shromáždění 'íy-í 1 (28.11. 1990) a 46/5-1 (9-12. 1991), aby se v rámci své práce na návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva zabývala též dalším rozborem otázky mezinárodní trestní jurisdikce, včetně návrhů na zřízení Mezinárodního trestního soudu.22 V letech 1990-1992 se Komise se zvláštním zpravodajem D.Thiamcm a její pracovní skupina zabývaly různými variantami návrhu statutu mezinárodního trestního soudu. Na základě příznivého přijetí Valným "Viz Report of the ILC on the work of its forty-sixth session, GAOR Snppl. No. iO (A/-I9/10), s. 2-Í-25, § 29-30; srov. též Slítnuti, ľ K aktuálním problémům koti i ľi knee zločinů podle mezinárodního práva a návrhu statutu mezi národního uestiulio soudu, časopis pro právní védu a praxi, 1995,0.'i, s. 62 a násl., zejni. s. 7U-7L 9 01 PROHLtMV implementaci; Statutu shromážděním Komise - s využitím názorů států vyjádřených v Šestém vybo ni VS OSN či zaslaných písemně - na svém zasedání v r. 1994 dokončila svou práci a přijala návrh s ta tu tu. Ten to návrh se ještě v mnohém lišil od konečného statutu. Především v tom, že kromě tří, resp. čtyř nesporných kategorií zločinů podle (obecného) mezinárodního práva měl zahrnovat jestě tzv. konven-cionální zločiny. Na rozdíl od zločinů, jejíchž protíprávnosi a trcsmosl vychází /. obecného mezinárodního práva, zde šlo o činv, k jejichž trestnímu postihu se zavázal)- státy na základě některých mnohostranných smluv (např. obchod s omamnými a psychotropnťmi látkami, letecký terorismus aj.). Kromě toho Soud měl rnít inherentní jurisdikci na základě ratííikace statutu pouze vůči zločinu genocidy, zatímco ve vztahu k dalším zločinům i konvencíonálním trestným Činům by státy přijímaly jurisdikci Soudu na základě opčních prohlášení, Valné shromáždění pak v r. 1995 ustavilo ad hoc výbor, který začal na základě návrhu statutu přijatého Komisí zkoumat otázky zřízení Mezinárodního trestního soudu. Po roce pníce pak na návrh ad hoc výboru Valné shromáždění vytvořilo Přípravný výbor {Preparatory Committee čili PrepCom) pro Mezinárodní trestní soud.lento Přípravný výbor vypracoval rozsáhlou zprávu, kterou v prosinci 1996 předložil Valnému shromáždění, jež pak upřesnilo a prodloužilo jeho mandát do r. 1997-1998. Novým úkolem Přípravného výboru se stalo vytvořit „konsolidovaný text", který by mohl být jiředložen diplomatické konlcrenci. u Již ve zprávě Komise z r, 1994 bylo totiž doporučeno Valnému shromážděni, aby svolalo mezinárodní diplomatickou konlcrenci pověřenou projednáním návrhu a přijetím Statutu Mczinárodm'ho trestního soudu ve formě mnohostranné smlouvy. I když bylo jasné, že- se tímto postupem muže skutečny vznik soudu poněkud oddálit (po přijetí textu na konferenci teprve následují podpisy a ratifikace, bez nichž smlouva nemůže vstoupit v platnost), v případe lak závažné úpravy zavádějící mezinárodní trestní jurisdikci bylo zcela namístě trvat na smluvnčprávní bází. Proto v lednu 1997 Valné shromáždění rozhodlo na pozvání italské vlády o svolání Diplomatické konlěrence zplnomocněných zástupců ke zřízeni' Mezinárodního trestního soudu do Římu, kde se konala v sídle FAOod 15.6. do 17.7.1998. Třebaže diplomatická konference dostala jako podkladový dokument Zprávu Přípravného výboru ke zřízení mezinárodního trestního soudu, obsahující ucelený návrh statutu, řada klíčových ustanovení byla pro nedostatek konsensu předložena v několika variantách.-'.Jednání konference tedy nebylo v žádném případě formální, protože ai tam se rozhodovalo o sku- i,D«--A/CX)N|.:i8.V2/Add.](l.9.>8). 10 Historie a charakter Mezinárodního trestního soudu tečné podobě, jakou bude mít nový soud. Naopak, jednání bylo poměrně dramatické, které mohlo skončit ve vymezeném čase stejně tak úspěchem (přijetím statutu), jako neúspěchem (jeho odložením). Jíž v rámci Přípravného výboru se projevily velmi rozdílné postoje slátů k návrhu,které se nepodařilo zcela smířit ani v průběhu konťercnceje důležité zmínit, že již od r. 1997 se téměř žádná vláda nestavěla otevřeně proti mvšlence na zřízení Mezinárodního trestního soudu, což představuje mimo jiné velký úspěch mezinárodního veřejného mínění, reprezentovaného nevládními organizacemi. Některé mezinárodní nevládní organizace vytvo-řilv Koalici pro Mezinárodní trestní soud, která byla v průběhu konference velmi aktivní. NGOs nejen vystupovaly jako pozorovatelé na Římské konferenci, ale jejich právníci také pomáhali jako experti delegacím nejchudších rozvojových zemí, které nebyly s to vyslal na jednání dostatečně početné a odborně vybavené delegace. Sporné otázky se týkaly konkrétní podoby statutu, tedy toho, jak široká bude jurisdikce Mezinárodního trestního soudu a zda půjde o skutečně efektivní, nezávislý a nestranný orgán. Na jedné straně vystupovala iniciativní skupina asi 50 podobně smýšlejících států (tikc-minded States, Etats pflotes), tvořená zejména státy Evropské unie (s výjimkou Francie), většinou států střední a východní Evropy, některými africkými a dalšími státy. Členem této iniciativní skupiny byla i Česká republika. Šlo o ad boc utvořené účelové seskupení států, které spojoval zájem na přijetí statutu a na vzniku soudu, který by měl reálné pravomoci a nebyl pouze nefunkčním sborem závislým na vůli států a Rady bezpečnosti. K tomu bylo třeba prosadit jednak obligatórni pravomoc soudu, založenou samotnou ratifikací statutu státem, který by byl jinak kompetentní ke stíhání příslušné kategorie zločinů (na základě principu teritoriality nebo personality), jednak možnost soudu zahájit řízení i z vlastní iniciativy. Proti tomuto pojetí byly všechny velmoci, stálí členové Rady bezpečnosti kromě Velké Británie (a to ovšem až po nástupu labouristické vlády'ľ Blairs), ale také Indie, Izrael a většina arabských států. Protože se přes velké úsilí nepodařilo dosáhnout všeobecně přijatelného kompromisního znění, došlo v noci 17.7. 1998 k hlasování, v němž se na 120 slátů vyslovilo pro návrh, 7 států hlasovalo proti a 21 států se zdrželo hlasování. Tím byl přijat závěrečný akt konference a Statut Mezinárodního trestního soudu, který byl otevřen k podpisu všem zúčastněným státům nejprve v Římě a poté v sídle OSN v New Yorku až do 31.12. 2000. Ke vstupu Statutu v platnost bylo třeba podle či. 129 Statutu dosáhnout alespoň 60 ratifikací.To se podařilo již 11. 4. 2002, kdy v sídle OSN v New Yorku současně 10 států uložilo ratifikační listiny, čímž bylo dosaženo cel- Problémy implementace Statutu kovélio počiu 66 ratifikací.24 K dnešnímu dni bylo dosaženo 139 podpisů a 94 ratifikací.25 Dne 1. 7. 2002 lak vstoupil v platnost Římský statut Mezinárodního trestnílio soudu Cdále též jen „Statut"). V září 2002 se pak sešlo Shromáždění smluvních stran, aby přijalo prováděcí dokumenty k Římskému statutu. Jedná se především o tzv. Znaky skutkových podstat zločinů (Elements of Crimes') a Procesní řád a pravidla důkazního řízení (Rules of Procedure and Ei>i(ience).V prvém případě se konkretizuje materiálni právo, které má Mezinárodní trestní soud (dále též jen „Soud") aplikoval, v druhém se pak doplňují a upřesňují procesní ustanovení Statutu. V únoru 2003 pak Shromáždění smluvních síran zvolilo soudce a prokurátora Soudu. Jedná se o mimořádně významný milník, protože se lim poprvé v historii otevřela cesia k fungování stálého mezinárodního soudu kompetentního ke stíhání nejtěžších zločinů podle mezinárodního práva. IV. Charakter Mezinárodního trestního soudu í-Vzhlcdcm k lomu, že obsah Stauilu byl již přiblížen českému čtenáři v ne jed ne publikaci,-'6 lze se na tomio místě omezit na stručné připomenutí nejdůležitějších znaků, které Soud charakterizují. Mezinárodní Irestní soud je nesporně mezinárodním soudem v plném slova smyslu,svým vznikem,složením i aplikovatelným právem materiálním a procesním.Těmto aspektům budou věnovány následující poznámky. Mezinárodní trest ní sond je založen Římským statutem, což je rozsáhlá mezinárodní smlouva čítající 128 článků rozdělených do 13 čáslí. Slaiul je především nesporným přínosem v rozvoji procesní části mezinárodního trestního práva. Odráží slav současného mezinárodního práva, které charakterizuje pokračující insiilucionalizace, pravidla odrážející zájmy mezinárodního společenství, ale Uké přetrvávající suverenita států, která se promítá v jeho konscnstiální povaze. Jako mnohostranná smlouva zavazuje Statut pouze smluvní sírany, lj. stály, které vyjádřily svůj souhlas ratifikací, popř. přístupem. 1 Mezi ičmito sláiy byly Bosna-Hccetíovina, Bulharsko, Irsko, Jordánsko, Kambodža, Demokratická republika Konyo,iVlonyolsko,Ni£cr, Rumunsko a Slovensko. K 1.6.2002 bylo dosaženo celkem 139 podpisu a 67 ratifikací. s Slav smluvních sním k 3.5.200-1. Z nich je 2-í afrických Států, II z Asie, 15 z východní livropy, 18 z Latinské Ameriky a 26 západoevropských a jiných států (WEOG). Zdroj; www.icc-cpi.inl/statcspuriics.html. :ťl Srov. napr. Starinu, /? Definice zločinů a další hmotnéprávní aspekty v Římském stamm Mezinárodního trestního .soudu. Trestněprávní revue, 2002, č. 2, s. -í3-50;.S'riw-hui, P. Procesní .tspekly v Římském slatinu Mezinárodního trestního soudu.Trestněprávní revue, 2002, č. 4,s. 97-105. 12 Historie a cHARAKTEu Mezinárodního ikestnímo soudu Slát,který není stranou Stalinu, může podle či-12 odst. 3 prohlášením ti tajemníka Soudu také přijmout jurisdikci Soudu ve vztahu k určitému zločinu. V každém případě je však iřcba souhlasu stálu, a to í na rozdíl od statutů ad hoc tribunálů OSN (.ICTY a 1CTR), které jsou na zákíadě rezoluce Rady bezpečnosti závazné pro všechny státy OSN. Statut přijatý ve formě mnohostranné smlouvy je tak delikátním kompromisem, vybalancovávajícím obtížně slučitelné zájmy:nezávislost Soudu,suverenitu státu (projevující se výkonem trestní jurisdikce) a vliv Rady bezpečnosti. Proto je založen na bázi komplementarity ve vztahu k pravomoci států, které musí dát k výkonu jurisdikce Soudu svůj souhlas, a to buď předem ratifikací Statutu, anebo alespoň v konkrétním případě (či. 12 odst. 1 a 3).To platí při zahájení řízení z podnětu siáiu, smluvní sírany, nebo z vlastní iniciativ)' prokurátora.Soud muže podle Či. 12 odst. 2 vykonávat svou jurisdikci, pokud ji ratifikací nebo akceptací přijal stát, na jehož území byl čin spáchán, nebo stát, jehož občanem je obviněný. Zatímco některé stály (zejména USA) na konferenci prosazovaly kumulaci obou podmínek, většina siáíň.karn patřila také CK, prosadila alternativní řešení. Prokurátor může podle či. 15 zahájit vyšetřování z vlastní iniciativy na základě informací o zločinech spadajících do jurisdikce Soudu, ale potřebuje k tomu povolení vyšetřovacího senátu M VS. Tyto podmínky vsak neplatí, jestliže podle či. 13 (b) Rada bezpečnosti v souladu s Hlavou Vil. Charty OSN podá prokurátorovi oznámení o situaci nasvědčující spáchání zločinu Či zločinu.Jde o privilegovaný subjekt, protože podmínky pro výkon tohoto práva nejsou -vymezeny Stalinem, nýbrž jsou dány mandátem vyplývajícím z Charty OSN. Vedle pozitivního oprávnění zahájil řízení disponuje Rada i negativním právem dočasně pozastavil vyšetřování či stíhání zločinů prováděné Soudem (či. 16). Princip komplementarity (vy)Ádh:ľ\ý v Preambuli a či. 17 Statutu) také znamená, že Soud může konat jen v případě, kdy vnitrostátní soudní systémy jsou neschopné či neochotné provádět vyšetřování nebo stíhání zločinů uvedených ve Statutu. Jde o otázku přípustnosti vyšetřování či stíhání, o kicré musí Soud vydat formální rozhodnutí. Dotčené stát)' musí být notifikovány 2 mají možnost informovat Soud o vnitrostátním vyšetřování nebo stíhání. Proti rozhodnutí vyšetřovacího senátu o přípustnosti se může stát nebo prokurátor odvolat k Odvolacímu senátu Soudu. Na rozdíl od tribunálu OSN, jejichž statuty jsou založeny na principu konkurenční jurisdikce s přednosu' před vnitrostátními soudy, MTS má vzhledem ke komplementární jurisdikci slabší postavení. Proto i po jeho zřízení hlavní odpovědnost za stíhání zločinů podic mezinárodního práva zůstává na státech. Státy, jejichž právní řád 2 soudní systém umožňují postih zločinů uvedených ve Slatutu.sc tudíž nemusejí obávat, že by jejich občané měli být předáváni a souzeni před Soudem. 13 PnoBLfľMv implementaci; Statutu Statut však představuje i důležitý pramen materiálních norem mezinárod ního trestního práva, protože poprvé byly takto podrobně definovány skut kove podstaty zločinů podle mezinárodního práva i obecné principy trestní odpovědnosti za tyio zločiny. Stal til podrobně vymezil zločin genocidy, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny (ČI. ó, 7 a 8). Definice genocidy byla převzata z ČI. li Ümhivy z r. 1948, podobně jako ve statutech tribunálů od hoc. Statut dále potvrdil, že zločiny proti lidskosti mohou být spáchány i bez souvislosti s ozbrojeným konfliktem (tzv. tvar nexus). Cín však musí být spáchán „jako součást rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu, při vědomí existence takového útoku".Touto podmínkou (týkající se objektivní i subjekt ivuí stranky činu) lze odlišit jednotlivé typy zločinu proti lidskosti od obecných trestných činů (např.vníždy, znásilněn í apod.). V otázce válečných zločinu je .Statutu přičítáno prvenství za tak komplexní vyčet mezinárodně trestných porušení práva ozbrojených konfliktů, který zahrnuje I) závažná porušení Ženevských úmluv (1949), jež lze spáchat pouze v rámci mezinárodního ozbrojeného konfliktu, 2) jiná závažná porušení zákonů a obyčejů platných v mezinárodním ozbrojeném konfliktu (tzv. haagské právo), 3) závažná porušení společného či. 3 Ženevských úmluv 0949) a 4) jiná závažná porušení zákonu a obyčejů platných ve vnitřním ozbrojeném konfliktu. V každém případě jde o zatím nejúplnější kodifikaci zločinů podle mezinárodního práva, s výjimkou zločinu proti míru (agrese), zmíněného v či. ^ odst. I (d) Stalinu, kde se však zatím státům nepodařilo shodnout na použitelné definici. Definice zločinů ve Statutu jsou dosti podrobné s ohledem na princip nulluni crimen sine lege. Nejde však o jediný zdroj aplikovatelného práva. Článek 21 stanoví pro Soud hierarchii pramenů, v níž na prvém místě stojí Statut, Znaky skutkových podstat zločinů a Procesní rád a pravidla důkazního řízení.Na druhém místě může Soud použít aplikovatelné mezinárodnísmlou-vy a zásady a pravidla mezinárodního práva, včetně mezinárodního p niva ozbrojených konfliktů. Pokud by ani to nestačilo, může subsidiárně sáhnout k použití obecných zásad vnitrostátního práva, včetně práva států, které by normálně vykonávaly jurisdikci nad daným zločinem, jestliže tyto zásady nejsou neslučitelné se Statutem a mezinárodním právem. Statut sám ve 3. části mnohem podrobněji - ve srovnání se všemi ostatními mezinárodními trestními tribunály - upravuje obecné zásady trestního práva, včetně výjimek z trestní odpovědnosti.n V dalších částech Statutu jsou ' Sravjivt/Jtrk, !1. //. The General Principles oľInternational Criminal Law Set Out in Nuremberg,as Mirrored in the- ICC Siainte..Iounial ol'lmernntional Criminal,Justice, 200Í, vol. 2,No. I,.s.38xi nás!. Historie a charakter Mezinárodního trestního soudu pak upravena rovněž práva podezřele osoby (ČI. 55) a práva obžalovaného (ČI. 66 a 67), resp. obhajoby. Jde o procesní práva převzatá z mezinárodních instrumentů na ochranu lidských práv. Z rozboru procesních ustanovení Statutu je zřejmé, že je není možno jednoznačně přiřadit k některému z typů trestních procesů známých ve vnitrostátních právních řádech. Státy sice při koncipování Statutu převzaly v zásadě přístup common law, ale projednací, konlradiklorní systém (adrcrsaríal system) do značné míry modifikovaly prvky inkvizičního modelu {inquisitorial motlel).2* Kontrudiktorní proces je dán lim, že nebyl zřízen institut vyšetro «čího soudce (nebo podobného, jinak nazvaného orgánu), který by vedl vyšetřování a po jeho ukončení předal veškeré provedené důkazy soudu. Naopak bylo vyšetřování a stíhání svěřeno prokurátorovi, klér)' sbírá důkazy a zastupuje obžalobu před Soudem. Veškeré důkazy musí být provedeny při ústním jednání,doklady a svědectví navrhované oběma stranami jsou připuštěny jako důkazy, jen když o tom rozhodne Soud.Tyto znaky trestního řízení převzaté z common law jsou ovšem doplněny důležitými znaky trestního procesu, jaký se uplatňuje v řadě zemí kontinentálního právního systému. Především jde o úlohu prokurátora, který není podle Statutu pouze procesní stranou obžaloby s jediným zájmem na shromáždění důkazů k usvědčení obžalovaného, nýbrž zároveň plní i funkci nezávislého orgánu pracujícího v zájmu nalezení pravdy a spravedlnosti (tj. někdy i ve prospěch obviněných osob). Kromě toho ve fázi vyšetřování prokurátor působí pod dohledem vyšetřovacího senátu.Jeho souhlas potřebuje prokurátor zejména pro zahájení vyšetřování z vlastního podnětu.Tento senát rovněž rozhoduje ve íazi vyšetřování (obdoba přípravného řízení v některých trestních řádech) o námitkách proti přípustnosti věci a jurisdikci Soudu. Další významný prvek představuje účast obětí (poškozených) v trestním řízení u Soudu, pokud jde o uplatnění jejich nároku na odškodnění. Lze říci, že v porovnání s ad hoc tribunály OSN, kde jde převážně o proces převzatý z common law (včetně takových jevů, jako je plea bargaining), procesní pravidla ve Statutu jsou mnohem vyváženější a přihlížejí k zájmům a tradicím zemí s kontinentální právní kulturou. Vzhledem k vyloučení retroaktivity má Soud jurisdikci jen nad těmi zločiny uvedenými ve Statutu, které byly či budou spáchány po 1.7. 2002.7. toho lze dovodit, že vedle stálého Mezinárodního trcstnílio soudu budou i nadále působit jednotlivé tribunály ad hoc (viz výše). Srov. Qissese, A. The Statute oľ International Criminal Court: Some Preliminary Reflections. European Journal of International Law, 1999, vol. 10, No. l,s. 168-169. PROBLÉMY IMPLEMENTACE STATUTU V. Aktuální problémy a perspektivy činnosti Mezinárodního trestního soudu Z mczinárodnčprávního pohledu se jako nejdůležitější problémy na počátku činnosti Soudu jeví jednak vztah mezi ním a Radou bezpečnosti OSN, která již přijala nčkolik rezolucí bránících případnému zahájení vyšetřování nebo stíhání před Soudem, jednak dvoustranné dohody odvolávající se na či. 9tí Statutu, které uzavírají USA s některými státy. Za pozornost rovněž stojí aktuální situace, kterými sé zabývá prokurátor Soudu a jež by mohly pravděpodobně vést k zahájení vyšetřování a Míhání prvních případů. 1. Rezoluce Rudy bezpečnosti 1422 a její pokračování Jak známo, otevřené nepřátelský postoj, který zaujala americká administrativa prezidenta d.W. liushe proti Statutu, vyvolal snahy obejít jeho účinky a „ochránit" před jurisdikcí Soudu americké občany, zejména vojáky působící na mírových či vojenských misích v zahraničí. Prvním z mezinárodně-právních prostředků, které USA použily k tomuto cíli, se staly rezoluce Rady bezpečnosti OSN. První z nich, rezoluce 1422 byla přijata Radou bezpečnosti 12.7.2002, tedy jen nčkolik dní poié, co Statut vstoupil v platnost. Byla přijata hlasy všech 15 členů Rady bezpečnosti, včetně sedmi smluvních stran Statutu (a z nich dvou stálých Členů, ľrancie a Spojeného království). Její preambule dcklaruje.že Rada bezpečnosti jedná (acting) podle Hlavy Vil. Charty OSN. Jádrem rezoluce je operativní oclsl. i, který se přímo odvolává na či. 16 .Statutu,a žádá, aby Soud, jestliže vznikne případ, do něhož jsou zapojeni současní či bývalí představitelé nebo příslušníci (officials or personnel) ze státu, který' není stranou Statutu, ohledně konání či opomenuli v souvislosti s operací zřízenou či povolenou OSN, po dobu 12 měsíců ne/ahajoval nebo nepokračoval ve vyšelřování nebo stíhání,ledaže Rada bezpečnosti rozhodne jinak."' Jednomyslné přijetí této rezoluce bylo vyvoláno hrozbou USA, že budou vetoval prodloužení mandátu mise OSN v Bosně a Hercegovině.5" Při veřej- tí S/KĽS/1422 (.2002): „1. Requests, consistent with the provisions ol Article 16 of the Home Statute, iliiil tlie ICC, Ü' a ease arises involving current or former officials or personnel from a contributing Stale not a ľany to the Rome Staune over acis or omissions relating to a United Nations established or authorized operation, shall lor 12-month period starting I July 2003 not commence or proceed with investigation or prosecution ol" any such ease, unless the Security Council decides otherwise." *" Viz American.). Int'l law, 2002, vol. 96, s. 725-727. Srov. prohlášení zástupce USA v RB Z 10.7. 2002, UN Doc. S/l'V/í 5(>8, s. 9-10. Srov. též .SUibii, (V.Thc Ambiguities ol Security Council Resolution 1-Í22. European J. Int'l Law, 2003, vol. 14,s.ö3. 16 Historie a charakter Mezinárodního trestního solidu ném zasedání Rady bezpečnosti 10. 7. 2002 řada států vystoupila s kritikou amerického postoje a některé státy argumentoval)', že navržená rezoluce není v souladu s Chartou OSN.-11 Od té doby byly Radou bezpečnosti přijaty ještě dvě podobné rezoluce. Dne 12. ó. 2003 byla přijala rezoluce 1-Í87, která je obsahově shodná s rezolucí 1422. Podobně jako v prvním případě, Rada bezpečnosti vyjádřila v 5 2 svůj úmysl obnovit rezoluci za stejných podmínek pokaždé I. července na dalších 12 měsíců tak dlouho, jak může být zapotřebí. V tomto případe již hlasovalo pro přijetí rezoluce jen 12 Členů, kdežto Francie, Německo a Sýrie se zdržely hlasování. Dalším krokem bylo přijetí rezoluce 1497 z 1. tí. 2003,v níž Rada bezpečnosti schválila zřízení Mnohonárodních sil v Libérii.'l rebaže by se na ivlo síly vztahovaly podmínky rezoluce 1487, liada učinila ještě zásadnější krok proti jurisdikci Soudu, když v S 7 rozhodla, že současní ci bývalí přcdsiaviiclé nebo příslušníci ze státu, který není si ranou Statui u. budou podléhal výlučné jurisdikci vysílajícího státu za všechno údajné konání či opomenutí vyplývající nebo souvisící s Mnohonárodními silami nebo stabilizačními silami OSiN v Libérii, ledaže by se této výlučné jurisdikce vysílající stát výslovně vzdal. Závažný a nebezpečný posun v dikci této rezoluce totiž naznačuje stanovení trvaíé imunity vůči Soudu, spíše než pouhého pozastavení výkonu jurisdikce, zamýšleného či, 16 Slatinu a rezolucemi pí22 a 1487.Je proio v jasném rozporu s ČI. 16 Statutu, na který se ostatně ani neodvolává. Nehledě na další možný vývoj, dosavadní rezoluce si zaslouží kritický rozbor. Na první pohled se může zdát,že citované rezoluce Rady bezpečnosti 1422 a 1487 jsou v souladu s či. 16 Štatútu. Podle tohoto ustanovení „žádné vyšetřování nebo stíhání nemůže být zahájeno nebo v něm být pokračováno (iodic tohoto Statutu po dobu 12 měsíců poté, co Rada bezpečnosti v rezoluci přijaté podle Hlavy VII. Charty OSN požádala o to Soud." Ve skutečnosti však jak text, tak i triitwiix f»v/>eireiloires či. 16 ukazuji,1" že tento článek dovoluje pozastavení vyšetřování nebo stíhání pouze případ od případu, jen na omezenou dobu a jen tehdy,když bylo Radou bezpečnosti konstatováno ohro- » Viz UN Doc. S/PV.45Ó8, s. 3 (Kanada), s. 16 (Jordánsko) a S/P V4 568 (Kesiiiiipiion 1), s. 7 (Samoa), s. 9 (Německo). v Srov. Bergsmo, H, Pěji č, J- Article 16, in Triffteivi; O. (eel.). Commentary on the Rome Statute oi'tlic International Criminal Couri:Observers' Notes, Article bvArticlc. liaden- -Baden : Nomos, 1999, s. 373 a nasi.; Cussese, A, G unlet, I?. Jones. J. 11 WD. (eels.). The Rome Statine of the International Criminal ColuCA Commentary. Oxford, New York: 2002,5.044-046. Usirední knihovna právnické fakulty MU Brno PflOBLÉMY IMPLEMENTACE STATUTU žení či porušení míru podle Hlavy VII. Charty OSN/-1 Lze tedy konstatovat, že rezoluce M22 i 14H7 jsou přinejmenším neslučitelné radone temporis s či. ]6 Statutu, protože se snaží vyloučit jurisdikci Soudu předem, aniž by! nějak); ze zločinů uvedených ve Statutu vůbec spáchán. Smyslem či. 16 je toliko pozastavit výkon jurisdikce Soudu lam, kde by vyšetřováni' nebo stíhání mohlo být na překážku úsilí Rady bezpečnosti o nalezení mírového řešení v situaci, kde došlo k ohrožení či porušeni' míru. Jeho účelem rozhodne není poskytnout imunitu bianco, na neurčitý počet budoucích případů. Kromě rozporu s či. 16 Slanil u připadá v úvahu i oiázka.zda rezoluce 1422 a další jsou v souladu s pravomocemi Rady bezpečnosti OSN. 7. formalistického pohledu rezoluce 1-/22 a další jsou v rámci pravomocí Rad)' bezpečnosti, která je na základě lito vy VII. Charly OSN oprávněna přijmout rezolucí závaznou pro všechny Členské státy. Ta by mohla mít přednost před smluvními závazky iičklerých slálti vyplývajícími Ze Slai ulu.Ve prospěch tolio argumentu lze uvésl či. 103 Charly OSN a či. |6 Slaním (kierý je však inler-prciován v rozporu se svým účelemj.To ovšem platí za předpokladu, že rezoluce 1422 a d:ilší byly plalně přijaty. Kýlo lomu opravdu ink? .Je možné přinejmenším tvrdil, že rezoluce M22 a další jsou ultra vires, protože nebyly zcela splněny podmínky stanovené v Hlavě VII. Charly OSN. Rada bezpečnosti neurčila existenci ohrožení míru nebo jiné důvody předvídané v či, 39 Charty OSN. Siěží tak mohla učinit, když v době přijetí uvedené rezoluce nebyla taková siluace, zejména ve vztahu k vyšetřování jakýchkoliv členů nějakých jednoiek vyslaných nebo povolených Rado» bezpečnosti. Rezoluce. M22 v preambulí pouze konstatovala, že „je v zájmu mezinárodního míru a bczpečnosii usnadnit způsobilost členských států přispěl k operacím zřízeným nebo povoleným Radou bczpečnosii OSN'", Hlava VII. Chart)' OSN však zřejmě nedává liadě bczpečnosii normotvornou pravomoc in abstracto, bez jakýchkoli omezení a vztahů k situacím ohrožujícím mezinárodní mír a bezpečnost. Jako překračující' pravomoci (ultra fires) označilo rezoluce 1422 a 1487 i Parlamentní shromáždění Rady Evropy.-1"' Jaké právní důsledky však plynou z rezolucí Rady bezpečnosti přijatých ultra vires'! Podle komentáre k Chartě OSN se závazek členských států provést rezoluce Rady bezpečnosti vztahuje jen na rezoluce přijaté v souladu s Chartou. Rezoluce, které nelze považoval za přijaté podle Hlavy VII. pro nedostatek nezbytné kvalifikace, nevytvářejí závazné účinky pro slaty." 41 Srov prohlášení Nizozemí v Radě bczpečnosii; UN Doe. S/PV-Í772 (2003), s. 20. -*' Viz Council of Lurope, Res. l.-Hň (2003)(I) z 2^.6. 2003. ■"Viz !'i'i»fví>i,j. A.. Kristl), N. Action wiih Respect to Threats to the Peace, Breaches of ihe Pence, an d Acts of Agression, in Siimiiti, if. (ml.). The Charter of the United Nations: A Commentary. 2"'1 ed. Oxford : 2002, s. 727. IS Historie a charakter Mezinárodního trestního soudu Je otázka, zda by si v takovém případě státy mohly samy posoudit legalitu rezolucí Rady bezpečnosti a necítit se jimi vázány. To by zřejmě byl také nebezpečný precedent,kdyby tak učinily jednostranně,bez autoritativního výroku nějakého mezinárodního soudního orgánu. Není ovšem zřejmé, zda by tyto rezoluce mohly být předmětem soudního přezkumu. Zejména Mezinárodní soudní dvůr, který je hlavním soudním orgánem OSN, se v jiných kauzách dosud definitivně nevyjádřil k platnosti rezolucí Rady bezpečnosti, ale vycházel z presumpce jejich platnosti.íŕ' Na druhé straně si.lze představit, že sám Soud by mohl posoudil při řešení otázky své vlastní jurisdikce (competence de ta competence) jako předběžnou otázku platnost lakové rezoluce Rady bczpečnosii, tedy i její soulad s Chartou OSN a či. 16 Slatutu.-17To by mohlo nastal v konkrétním případu, kdy by rezoluce Rady bezpečnosti zasahovala úo výkonu jurisdikce Soudu, která mu náleží podle Statutu. Soud není na rozdíl od Mezinárodního soudního dvora orgánem OSN, ale samostatnou, na OSN nezávislou mezinárodní institucí. Proto by mohl zaujmout kritičtější postoj k některým aktům Rady bezpečnosti jako politického orgánu, pokud se nad rámec svého mandátu vměšuje do výkonu soudní pravomoci. Statut neupravuje specificky proceduru pro soudní napadení rezoluce Rady bezpečnosti, ale její legalita by se zřejmě měla zkoumat e.v officio příslušným senátem Soudu při rozhodování o přerušení řízen t.iH Zvláště složitá situace vznikla přijetím rezoluce 1497 (2003) o zřízení Mnohonárodních sil v Libérii, protože stanoví časově neomezenou imunitu proti trestnímu stíhání jinde než. před soudy vysílajícího stálu.Tím zasahuje nejen do jurisdikce Soudu, ale i do jurisdikce vnitrostátních trestních soudů, vykonávané podle vnitrostátního práva v souladu s pravidly obecného mezinárodního práva (napr. podle principu teritoriálny, pasivní personality či univerzality). Na vnitrostátní soudy se však či. 16 Statutu vůbec nevztahuje, takže ,f'Viz Questions of Interpretation and Application of the 1971 Montreal Convention Arising from the Aerial Incident at Lockerbie (Libya v. US; Libya v. UK) Provisional Measures. 1CJ Reports I992; Application of the Convention on die Prevention and Punishment of the Crime ol" Ccnoeidc (Bosnia & Herzegovina v. Yugoslavia). Requests for Provisional Measures. 1C1 Reports 199}. 7Viz Cussest',A, Gafttt, /?, Jones, J. R. WD. (mls.),op. cit. sub 32, s. 6-Í8: ,.ln exercising its power of judicial review of the resolution requesting the deferral, the Court will establish the legality or otherwise of the Security Council's action. In so doing, I he Conn will also be entitled to ascertain that the Seeurity Council has not exceeded its eompetenee according to the Charter." H Viz Ccissi'se, A., Gtwta, P., Jones, J. R.W.D. {mls.), op, cit. sub;Í2,s. 650-651. Problémy implementace Statutu jim z něho ani nevyplývá povinnost pozastavit řízení na žádost Rady bezpečnosti.-19 Teprve další vývoj (včetně hlasování o dalších podobných rezolucích) ukáže, zda šlo o výjimečný exces z pravomoci Rady bezpečnosti, nebo zda se vytvoří opakovaná a rozšířená praxe suitu směřující k obyčejovému pravidlu, které by mohlo modifikovat smluvní závazky vyplývající ze Statutu.První taková příležitost nastala v červnu 2004. V nedávné době totiž Rada bezpečnosti jednala o návrhu na obnovení obecného vynětí příslušníku mírových misí (ve smyslu rezolucí 1422 a 1487) o další rok.Jestliže první z nich, rezoluce 1422 (2002) byla přijata jednomyslně, rezoluce 1487 (2003) již byla přijata jen 12 hlasy, kdežto tři stály (francie, Německo a Sýrie) se zdržely hlasování. Řada zástupcu států přitom v rozpravě v Kadě bezpečnosti prohlásila, že by se prodlužování rezoluce nemělo stál každoroční' rutinou.t() Ve .světle všech událostí posledních měsíců však bylo velmi pravděpodobné, že se návrh USA tentokrát selka se silnějším nesouhlasem některých členu Kady bezpečnosti (např. Iľrancie, Německo, Španělsko aj.) i generálního tajemníka OSN, a tak jeho přijeli již nebylo jisté. Za léto situace, kdy hrozilo vetování amerického návrhu, zástupce USA návrh rezoluce stáhl.'1 Tento vývoj lze přivítal, je v zájmu OSN i Soudu. 2. Dvoustranné dohody podle či 98 Statuta Jedním z nejdiskutovanějších problémů, provázejících vstup Statutu v platnost, jsou dvousLranné dohody uzavírané USA se smluvními stranami Statutu i třetími stály s cílem ochránil své občany před předáním MTS. Od r. 2002 USA zahájily kampaň požadující od jiných slálů uzavření takovýchto „dvoustranných dohod o beztrestnosti" {bilateral impunity agreements, BIAs),\dk byly pojmenovány zejména ze sírany nevládních organizací.'- Podle údajů Koalice pro Mezinárodní trestní soud do r. 2003 bylo podepsáno kolem 60 lakových dohod a 12 jich bylo ratifikováno. Údajně 31 smluvních stran Statutu nepodepsalo i přes ztrátu americké hospodářské pomoci.Podepsat lako- ■VJSrov. Ueľfismo, M., AV/'/'c,/..Article 16, in 'JriJJh->vľ, (). (er/.,), op. cit. sub 32,s. 378. '" Viz Press Release SC/7789 (12-6.2003). 11 Viz Press Release SG/SM/9379 - SC/8132 (23. 6. 2004): „The See re wry-General has been following die discussion in die Security Council on the International Criminal Conn, lie believes dial die decision by the United States not to pursue a resolution on this mailer will lielp mainiain the unity oi' the Security Council at a time when it laces difficult challenges." il Srov. Scbabtts, WA. ILA Committee on the International Criminal Court. First report. Berlin Conference,2004,s. 12. Historie a charakter Mezinárodního thľstnIho soudu vé dohody veřejně odmítlo 33 států. Podle údajů amerického ministerstva zahraničí (US State Department) k 15.6.2004 bylo podepsáno 79 dohod, 14 jich bylo ratifikováno. Celkem 45 států veřejně odmítlo podpis BIAs, 58 z 94 smluvních stran Statutu nepodepsalo, z toho 23 smluvních stran nepodepsalo BIAs i přes ztrátu pomoci USA.'^ USA se rozhodly využít znění či. 98 odst. 2 Statutu, podle kterého: „2. Soud nemůže pokračovat v projednávání žádosti o předání, kvůli níž by dožádaný stát musel jednat v rozporu se svými závazky vyplývajícími z mezinárodních dohod, podle nichž je souhlas vysílajícího státu podmínkou předání osoby z tohoto státu Soudu, ledaže Soud muže dříve získal spolupráci vysílajícího státu, aby dal souhlas k předání." Není snadné odpověděl na otázku, zda lakově dohody, jaké uzavírají USA a některé stály, jsou v souladu či v rozporu s či. 98 Slalutu, protože to záleží na jejich obsahu. Vzhledem k legislativní historii či. 98 Statutu je zřejmé, že loto ustanovení má za cíl respektovat jednak (odsl, I) mezinárodní závazky nkijící se státních a diplomatických imunit představitelů a majetku třetích státu (nikoli smluvních stran Soudu), jednak závazky vyplývající z takových dohod (odst. 2), jako jsou dohody o statusu ozbrojených sil (SOľA), které byly uzavírány ještě v době, kdy se příliš nepočítalo s existencí mezinárodního trestního soudnictví.^" Proto je možne uznat či.98 Slalutu jako užitečné ustanovení odkazující na lex specialis. Příliš široce koncipované dohody, které by zajišťovaly beztrestnost všech občanů USA, však nejsou v souladu s či. 98 Statutu. Na rozdíl od problematických rezolucí Kady bezpečnosti podle či. 19 Statutu, kde jde o otázku jurisdikce Soudu, v případě dohod podle či. 98 Statutu se jedná toliko o otázku spolupráce mezi smluvními stranami Statutu a Soudem. Dvoustranné dohody se týkají příslušníku třetích států, pro kleré není Statut z hlediska smluvního práva závazný.To zřejmě dává menší prostor pro to,abySoud v rámci své inherentní jurisdikce přezkoumával tyto dvoustranné dohody. Pokud by se k lomu dostal v souvislosti s nesplněním žádosti o spolupráci (např. předání podezřelé osoby), mohl by jisiě od smluvní strany vyžadovat bona fide dodržování závazků podle Statutu. Stěží by však mohl ««hodovat o neplatnosti dvoustranné smlouvy mezi jednou ze smluvních stran i třetím státem.Tím by postavil daný stát do delikátní situace, protože by lo *Suiusof US Bilatcr.il Immunity Agreements (lilAs), as of June 15,2004. "Scm.Prvst.K., Scbliwck.A. Article 98,in Trijflovr, O. rťrf.^op.cil.sub 32,s. 1131-4133; Casuse, A, Gaela, P., Jones, J. R. WD. (ails.), op. cit. sub 32, s. 975 a násl., zejm. . *. 992-997. 21 42 Phoslěmv implementace Statutu znamenalo porušení dohody s USA. Proto je třeba možnému střetu závazků podle Siaiutu a dvoustranných dohod spíše předcházet. Na tuto skutečnost proto reagovala i Rada EU, která přijala 30.9.2002 společný postoj k dohodám podle či. 98 Statutu v podobě svých Závěrů a Řídících principů týkajících se ujednání mezí státem, stranou Statutu a Spojený mi stály ohledně podmínek předávání osob Soudu/1 Podstatou těchto směrnic, které zkoumají jak existující mezinárodní doli ody (např.SOPA.doho-ify vzájemně právní pomocí, cxtradiční dohody), tak USA navrhované dohody, je následující.Takové dohody jsou v souladu :s či. %*odst. 2 Statutu za předpokladu, že splňují tyto podmínky: - musí .se vztahovat pouze na osoby, které nejsou občany státu, smluvní strany Statutu; - musí mít ustanovení zajišťující, že osoby, které spáchaly zločiny spadající do jurisdikce Soudu, nebudou mii imunitu; - měly by se vztahovat pouze na osoby oficiálně vyslané příslušným státem k plnění úředních úkolu, nemohou tudíž pokrývat všechny občany dané- tf ho státu. I Princip)' líLT usiluji' o zachování integrity Statutu a dodržování závazků § smluvních stran podle Částí 9., týkající se spolupráce státu se Soudem pří § vyšetřování a stíhání zločinu spadajících do jeho jurisdikce.Snahou je jednak vtažení I ISA do dialogu vedoucího k ratifikaci Statutu, jednak stanovení' určitých limitů, kleré musí členské státy liU respektovat při případném sjednávání dvoustranných dohod s USA. Prioritou je využívat jíž existujících dohod (typu SOľA aj.). Při uzavírání nových dohod je třeba modifikovat americké návrhy ve smyslu výše uvedených principu, aby takové dohody byly v souladu s či. 98 Statutu. 3. Zahájení Činnosti Soudu: první možné případy Po vstupu .Sin tu tu v platnost a po ustavení Soudu začaly přicházet podněty týkající se údajných zločinů v jurisdikci Soudu, a to především oó jednotlivců a nevládních organizací. Na jaře 2004 měl Úřad prokurátora Soudu již 736 lakových oznámení pocházejících ze 73 různých zemí. Pracovníci Úřadu prokurátora se jimi zabývají, ale 83 % podnětů se lýka situací mimo juris- 1 1:1,1 (inkling Pri n t'i p les concern inj; Arrangements between :t Sene ľany tu (lie Home Siatine of tlie Inicľiiaiioiwl Criminal Court and llie United States Regarding the Conditions to Surrender of Perrons to tlie Court, Council Conclusions on (lie ICC lirus-sels. .10 September 2002. Historie a charakter Mezinárodního trestního soudu dikci Soudu. Rada bezpečnosti OSN dosud nepředala Soudu žádnou situaci nasvědčující spáchání některého ze zločinů uvedených ve Statutu. Největší šanci na zahájení vyšetřování a stíhání před Soudem tak má situace v severovýchodní Ugandě.Vláda Ugandy totiž, podala již v prosinci 2003 oznámení Úřadu prokurátora podle či. 14 Statutu.Od tě doby prokurátor začal zkoumat tuto informaci a vyžádal si další informace cestou spolupráce se stá-iv, mezivládními a nevládními organizacemi. Prokurátor Soudu Luis Mořeno Ocampo pak ve svém tiskovém prohlášení z 23. 2. 2004 oznámil, že bude vyšetřovat zločiny spáchané v únoru 2004 v táboře liarlonya, v severovýchodní Ugandě, kde nejnovější zprávy odhadují počet usmrcených osob přes 200. Celkové odhady civilních obětí v Ugandě, kde operuje povstalecká armáda, dosahují ještě vyšších čísel. Zločiny páchané v Ugandě dále zahrnují také únosy dětí, jejich zotročovaní a nucení sloužit jako vojáci. Úřad prokurátora Soudu bude provádět nezávislé vyšetřování a přijímal stížnosti na všechny zločiny, které spadají do jeho jurisdikce. V souladu se Statutem bude stíhal pouze osoby, které nesou největší odpovědnost za zločiny spáchané po 1.7. 200 2.4ň Další situace, kterou Úřad prokurátora Soudu předběžně zkoumá -/. hlediska možného zahájení vyšetřování, se týká oblasti lluri v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo, kde podle informací OSN i nevládních organizací od 1. 7. 2002 v důsledku násilí zahynulo nejméně SO00 civilistu. Radu let trvající krvavý vnitřní ozbrojený konflikt, který sou visí s boje m o kontrolu nad přírodními zdroji (diamanty, zlato a další nerostné suroviny), dále vedl k vnitřnímu přesídlení přibližně 500 000 osob, což je 10 % obyvatel dané oblasti.V tomto případě však Soudu nebyla situace předána vládou DR Kongo, ale informace pocházejí z jiných, převážně nevládních zdrojů. Prokurátor by tak mohl zahájit vyšetřování z vlastní iniciativy v souladu s či. 13(c) a či. 15 Statutu. Podle dosavadních neoficiálních údajů prokurátor Soudu plánuje vybrat několik konkrétních případu a zahájit vyšetřování do října 2Ü04.17 VI. Záver Úsilí o vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu, které trvalo celé století,bylo završeno přijetím Římského statutu Mezinárodního trestního sou- Viz Statement by the Prosecutor related to Crimes Committed in liarlonya Camp in Uganda, ICC, Office of tlie Prosecutor, Press Release (2^.2. 2004). Srov. Graff, J. Corporate War Criminals and the International Criminal Court: Blood and Profits in the Democratic Republic of Congo. Human Rights llrieľ.Winter 2(HM, vol. 11, Issue 2, s. 25. 92 PROÜLtMV IMI'LEMENTACE STATUTU du (1998). Dosažení potřebného počtu ratifikací, jež i přes neúčast některých velmocí umožnilo vstup Statutu v platnost od 1.7. 2002, lze hodnotit jako významný úspěch mezinárodního práva vůbec, zejména pak evropského pojetí mezinárodního trestního práva a soudnictví.Jde o nejpodrobnější kodifikaci zločinu podle mezinárodního práva (genocidia, zločinů proti lidskosti a válečných zločinu), která byla dosud v právně závazném dokumentu přijata.Vznik Mezinárodního trestního soudu nu základě Římského statutu, který zejména díky principu komplementarity představuje vyvážený kompromis mezi suverenitou státu (včetně výkonu trestní jurisdikce tam,kde jsou vnitrostátní orgány schopné a ochotné zločiny stíhat) a zájmem na nezávislém a akceschopném mezinárodním soudním mechanismu (tam, kde státy selžou), je milníkem v historii mezinárodního práva. Zároveň však nemůžeme přehlížel ani rizika, týkající se především fragmentace mezinárodního trestního soudnictví. Nejde jen o neúčast některých významných státu, ale přímo o snahy obcházet jurisdikci Soudu a povinnost smluvních stran spolupracovat s ním. Analýza některých rezolucí Rady bezpečnosti OSN a dvoustranných dohod podle či. 98 Statutu ukázala, že tyto instrumenty někdy (v závislosti na konkrétním obsahu) balancují na hraně legality. Jde tudíž o to, omezit jejich používání na nezbytné minimum, které by navíc bylo slučitelné se Statutem i dalšími pravidly mezinárodního práva. Nadějnější perspektivy lze spatřovat jednak ve společném postoji HU, jednak v možné změně politik-)'vlády USA po letošních prezidentských volbách (od nepřátelského postoje vůči Soudu k dosažení přinejmenším vzájemně přijatelného modu oii'eneli). Jako pozitivní je možné dále hodnotil zahájení činnosti Soudu, i když zatím jde jen o aktivity Úřadu prokurátora, který se zabývá množstvím podnětů, z nichž vybral, resp. v nejbližší době zřejmě vybere pro zahájení vyšetřováni situace, které nasvědčují páchání zločinu podle mezinárodního práva v Ugande a Demokratické republice Kongo. S ohledem na geografické zastoupení ' stáni,které ratifikovaly Statut, i na princip komplementarity se jeví jako prav- t děpodobné.že v nejbližších letech se Soud bude zabývat především zločiny j páchanými v rámci vnitřních ozbrojených konfliktů v Africe.To však nezni- • mená, že by Soud neměl význam pro zbytek světa. Již jeho existence, jakož _: i povinnost stálii implementovat závazky ze Statutu clo vnitrostátního práva , sehrává významnou preventivní roli. Státy musí samy předcházet a trestně ;-; postihovat páchání zločinů podle mezinárodního práva. Mezinárodní trestní ( soud je pojistkou pro případy, kdy ostatní prostředky selžou. Poměrně rychlé i zahájení jeho činnosti naznačuje, že tento nový mezinárodní orgán prokáže -_ svou užitečnost. Česká republika, která patřila v průběhu negociací ke skupině států aktiv- } Historie a charakter Mezinárodního trestního soudu nč prosazujících přijetí Statutu v dnešní podobě, by proto již neměla dále otálet s jeho ratifikací. A to nejen proto, že je dnes jediným členem Ľvrop-ské unie, který navzdory společnému postoji EU Statut dosud neratifikoval, ale především kvůli sobě, jakož i s ohledem na kontinuitu a důvěryhodnost vlastni"zahraniční politiky. Určité úslavněprávní a politické důvody uváděné jako překážka ratifikace nejsou natolik závažné, aby zastínily fakt, že dosažená podoba Soudu je v souladu se zájmy ČR a hodnotami, ke kterým se hlásí.