Zygmunt Bauman
Duslet
pro a°veKa
Mladá fronta 1999
Co dál po národ
ním státě?
„Sociální politika dřívější generace byla založena na víře, že národy, a v rámci národů obce, mohou kontrolovat své bohatství; nyní se mezi obcí a ekonomikou otevírá propast" — konstatuje Richard Sennett.1
S rostoucí energií celkové rychlosti pohybu - nebo jak říká David Harvey, s tím, jak se čas a prostor „stlačují" - se některé objekty pohybují rychleji než jiné. „Ekonomika" — kapitál, který znamená peníze a jiné zdroje potřebné k tomu, aby se vyráběly věci, vydělávalo více peněz a vyrábělo ještě více věcí — se hýbe rychle; natolik rychle, že má neustále o krok náskok před jakoukoli (tradičně teritoriální) obcí, která se může snažit ovládnout a přesměrovat její cesty. Přinejmenším v tomto případě vede redukce cestovní doby na nulu k nové kvalitě: k naprostému odbourá^ ní prostorových omezení či^spíše k naprostému „pře-konáni^itažTfvostr^TVšechno, co se pohybuje rychlostí přibližující se rychlosti elektronického signálu, je prakticky OEryoboj^enoj)^                                       na
kterém se to zrodilo, k němuž to směřuje nebo kterým to cestou prochází.
Důsledky této emancipace nedávno ve svém komentáři dobře vystihl Martin Woollacott:
Švédsko-švýcarský konglomerát Asea Brown Bo-veri ohlásil, že v západní Evropě hodlá zredukovat počet svých zaměstnanců o 57 000, přičemž vytvoří jiná pracovní místa v Asii. Následovalo oznámení Electroluxu, že svou celkovou pracov-
71
ní sílu sníží, především v Evropě a Severní Americe, o 11 procent. Významné škrty oznámila také společnost Pilkington Glass. V pouhých deseti dnech omezily tři evropské firmy počet pracovních míst měrou, která je srovnatelná s počtem nových pracovních příležitostí, jež slibují vytvořit poslední návrhy francouzské a britské vlády...
Jak je obecně známo, Německo ztratilo v pěti letech milión pracovních míst a německé firmy čile budují podniky ve východní Evropě, Asii a Latinské Americe. Jestliže se západoevropský průmysl masivně přesouvá mimo západní Evropu, potom je třeba všechny diskuse o nejlepším přístupu vlády k nezaměstnanosti brát s rezervou.2
Hospodářská bilance toho, co se kdysi zdálo být nepostradatelným rámcem veškerého ekonomického myšlení — Nationalökonomie —, se čím dál tím víc stává účetní fikcí. Jak uvádí Vincent Cable v knížce, jež nedávno vyšla v nakladatelství Demos, „přestalo být jasné, co znamená označovat Midland Bank nebo ICL za britské společnosti (nebo když na to přijde, označovat za britské takové společnosti jako British Petroleum, British Airways, British Gas nebo British Telecom)... Ve světě, kde jižjkapitál nemá žádné stálé byd-/  hštěja^ finanční^ toky jsou z větší části_mimo kontrolu
<::1; národrrích^lád, přestává fungovat řada pák hospodářské politiky."3 Alberto^Mucci zase tvrdí, že rapidně rostoucí vliv^a^árodníčh -^ntenetámích" - or-^gíauzací^mälia^eŕ^t^ že urychlil vylučování slabých oblastí a zároveň vytvořil nové kanály pro alokaci
>   zdroju^ které, bylý přiňějměnšfm zmásti vyňaty^ zpod
^ kontroly různých národních statu".4
~~Jäk říká G. H. von Wright, „zdá^e^ženárodn^stát ^roduje nebo snad přímo ,odumírá'. Síly způsobující erÖ7X'ßö\rtransmictönalhi.a Jelikož jediným rámcem bilance a jediným zdrojem efektivní politické iniciativy zůstávají národní státy, „transnacionálnost" staví tyto erozní síly mimo sféru záměrného, cílevědomého
72
a potenciálně racionálního jednání. Tak jako všechno, co se takovému jednání vymyká, jsou i tyto síly, jejich podoby a působnost obestřeny mlhou tajemství; jsou spíše předmětem dohadů než spolehlivé analýzy. Von Wright to vyjadřuje takto:
Formující síly transnacionální povahy jsou doyel-ké míry anonymní, taEzě"je tezkejě identifikovat. TSTěprědstavují ucelený systém či řád. Jsou konglomerátem systémů, s nimiž manipulují převážně ,,ne«ditelní^aktéři... [neexistuje] jednota nebo záměrná koordinace těchto sil... „Trh" není vyjednávající interakcí soutěžících sil, ale spíše změtí zmanipulovaných požadavků, uměle vytvořených potřeb a touhy po rychlém zisku.5
To všechno obklopuje pokračující proces „odumírání" národních států aurou přírodní katastrofy. Jeho příčiny se plně nechápou, nelze ho přesně předpovědět, i kdyby příčiny známy byly, a rozhodně mu není možno zabránit, i kdyby byl předpovězen. Pocit znepokojení, tuto očekávatelnou reakci na situaci, v níž chybějí jasné kontrolní páky, případně a pronikavě zachytil Kenneth Jowitt v názvu \nihy^^v£^větový^ neřád. FcTcelou irTolHerrueru jsme si postupně zvykali "ňlTpredstavu, že řád znamená „mít kontrolu". Právě tento předpoklad kontroly - ať už opodstatněný, nebo pouze iluzorní - nejvíce postrádáme.
Dnešní „nový světový neřád" nelze uspokojivě vysvětlit pouze odkazem na okolnost, která představuje nejbezprostřednější a nejzřejmější důvod pocitu bezradnosti a zděšení, totiž na „kocovinu" z nečekaného konce Velkého schizmatu a náhlého kolapsu zavedené politiky mocenských bloků - byť by to skutečně byl tento kolaps, co bylo roznětkou aktivující „nový neřád". Představa globálního zmatku spíše odráží nové vědomí (jemuž náhlý zánik politiky bloků napomáhá, není však nutně jeho příčinou) v podstatě živelné a nahodilé povahy věcí, které se dříve zdály být pod
73
přísnou kontrolou nebo alespoň „technicky zvládnutelné".
Nelze říci, že před zhroucením komunistického bloku nebyla povaha celkové situace nahodilá, nevyzpytatelná a vrtkavá; v důsledku toho, že veškerou energii a myšlení pohlcovalo každodenní obnovování světové mocenské rovnováhy, však pravý stav věcí tolik nebil do očí. Rozdělením světa vytvořila mocenská ^politika dojem celistvosti. Náš rozdělený svět působil jako celek, protože každému koutku na zeměkouli se připisoval jistý význam v „globálním řádu věcí", tj. v konfliktu dvou mocenských táborů a v úzkostlivě střežené, i když vždy vratké rovnováze. Svět byl celkem, neboť v něm nebylo nic, co by nezapadalo do tohoto schématu, a nic nebylo lhostejné z hlediska rovnováhy mezi dvěma mocnostmi, které si přivlastnily značnou Část světa a na zbytek vrhly stín tohoto rozdělení. Všechno na světě mělo nějaký význam a tento význam vyvěral z rozštěpeného, a přesto jediného centra - ze dvou ohromných mocenských bloků navzájem sevřených, spoutaných a do sebe zaklíněných v totálním konfliktu. Když Velké schizma pominulo, svět přestal působit jako celek; vypadá spíš jako pole roztroušených a nesourodých sil, které krystalizují na místech, jež je těžko předpovědět, a získávají impulsy, které ve skutečnosti nikdo neumí zbrzdit.
Krátce řečeno, zdá se, že dnes nikdo nemá kontrolu, a co je ještě horší, není jasné, jak by taková kontrola mohla za daných okolností vypadat. Stejně jako dříve jsou všechny uspořádávající iniciativy a kroky lokální a věcně orientované, ale už neexistuje lokalita dostatečně razantní na to, aby hovořila za lidstvo jako celek nebo aby jí lidstvo naslouchalo a řídilo se tím, co sděluje. Není už ani jedna věcná otázka, která by mohla uchopit a obsáhnout totalitu globální situace a na které by se zároveň bylo možno globálně shodnout.
74
UNIVERZALIZUJEME SE NEBO JSME GLOBALIZOVÁNI?
Dnes módní pojem globalizace vyjadřuje (s malým přínosem pro intelektuální jasnost) právě tento nový, nepříjemný dojem, že „se nám věci vymykají z rukou". V nejhlubším významu tlumočeném ideou globalizace se odráží neurčitost a neuspořádanost světové situace, která se žene kupředu vlastní setrvačností; absence centra, nějakého ovládacího panelu, správní rady, řídícího úřadu. Globalizace je jen jiné jméno pro Jowittův „nový světový neřád".
Tento rys, který je s představou globalizace nerozlučně spojen, ji zásadním způsobem odlišuje od ideje, již zjevně nahradila, totiž od ideje „univerzalizace", která byla kdysi neodmyslitelnou součástí moderního diskursu o globálních záležitostech, dnes se však již neuplatňuje, v podstatě o ní není slyšet a možná na ni zapomněli vlastně úplně všichni s výjimkou filosofů.
Tak jako pojmy „civilizace", „vývoj", „konvergence", „konsensus" a řada dalších klíčových termínů raného a klasického moderního myšlení, vyjadřovala také idea „univerzalizace" přání, úmysl a odhodlání vytvářet řád. Kromě toho, co podtrhovaly ostatní spřízněné termíny, znamenala univerzální řád — vytváření řádu v univerzálním, vskutku globálním měřítku. Stejně jako ostatní uvedené pojmy se pojem univerzalizace vynořil s přílivem vynalézavosti moderních schopností a ambicí moderního intelektu. Celá tato rodina pojmů jednohlasně oznamovala vůli změnit svět oproti tomu, jaký byl, udělat jej lepším a tuto změnu a zlepšení rozšířit do globálních, všelidských rozměrů. Vedle toho vyhlašovala záměr připodobnit navzájem životní podmínky, a s nimi i životní naděje, všech lidí na všech místech - možná je dokonce zcela vyrovnat.
Nic z toho nezbylo ve významu slova globalizace, jak se utvářel v současném diskursu. Tento nový termín odkazuje především ke globálním účinkům, noto-
75
rieky nezamýšleným a nepředvídaným, nikoli ke globálním iniciativám a předsevzetím.
Ano, říká, naše jednání může mít a často také má globální účinky; nemáme ale prostředky k tomu, abychom jednání globálně plánovali a realizovali, a ani dobře nevíme, jak bychom je mohli získat. „Globaliza-ce" nemá co dělat s tím, v co všichni, nebo alespoň ti nejvynalézavější a nejpodnikavější z nás, doufají a co chtějí udělat. Týká se toho, co se nám všem děje. Idea „globalizace" bezprostředně souvisí s von Wrightový-mi „anonymními silami" působícími v nezměrné — mlhou obestřené a rozbředlé, neprůchodné a nezkrotné — „zemi nikoho", jež se rozpíná mimo dosah schopnosti kteréhokoli konkrétního člověka rozvrhovat jednání a jednat.
Jak se mohlo stát, že tato ohromná rozloha člověkem vytvořené divočiny (nikoli „přírodní" divočiny, již se modernita rozhodla dobýt a zkrotit, nýbrž - abychom parafrázovali šťastný výraz Anthonyho Gid-dense — „fabrikované džungle", postdomestikované divočiny, která se vynořila po dobytí a jako jeho důsledek) najednou vyvstala před našimi zraky? A odkud vzala onu impozantní úpornost a odolnost, jež se od dob Durkheima mají za charakteristické rysy „tvrdé reality"?
Jedním z možných vysvětlení je náš sílící dojem slabosti, vlastně až nemohoucnosti, tradičních a samozřejmých uspořádávajících institucí.
Čestné místo mezi těmito institucemi zaujímal po
celou moderní éru stát. (Člověk je v pokušení říci teri-_
tgriální stát, ale představa státu a představa „územní
syriXiSv^^^s^mQdi^^-pTéäô. á teoriinatoliksmí-
sily, že spojení „teritoriální stát" působíjpjeonasticky.)
i    Smysl „státu" spočíval právě v tom, že byl institucí
J   nárokující si legitimní právo (a honosící se dostatečný-
.     mi prostředky k jeho uplatnění) zavádět a prosazovat
/     pravidla a normy poutající běh událostí v rámci urči-
)   tého teritoria; pravidla a normy, které —jak se doufalo
'    a očekávalo — změní nahodilost v determinaci, nejed-
76
noznačnost v Eindeutigkeit, nepravidelnost v pravidelnost, zkrátka a dobře, prales v pečlivě rozparcelovanou zahradu, chaos v řád.
Uspořádat určitou^část^sygta, znamenalojsaložit stát vybiven^vŕcíióväným právem zavádět řadnSíutně to také znamenalo ambici vnutit jistý preferovaný model řádu na úkor jiných, konkurenčních modelů. K tomuto cíli se dalo dospět jedině vozidlem nového státu - nebo bylo třeba obsadit místo za volantem ve státě už existujícím.                                                      y
Max Weber definoval stát jako instituci s monopo-   \ lem nä~doimcovací prostředky a jejich použití v rámci   { určitého svrchovaného teritoria. Cornelius Castoriadis varuje před velmi rozšířeným sklonem zaměňovat stát a sociální moc jako takovou. Trvá na tom, že „stát" souvisí s určitým způsobem distribuce a kondenzace sociální moci, čímž má na mysli vystupňovanou schop^_^ nost „řídit". ;,^táLl^á^SstojriaiU8^e_ejatita odděle-   | ná .od kolektivity, a ustavená takovým způsobem, aby   I zajišťovala trvalost tohoto oddělení." Označení „stát"   \ bychom měli vyhradit „pro případy, kdy jde o instituci   x ustavenou v podobě státního aparátu, což implikuje odděT^n^u~obcaríškóúT, církevní nebo vojenskou — i kdyby jen rudimentární - byrokracii', jinými slovy,    l hierarchickou organizaci s vymezenou sférou kompetence".6
Takové „oddělení sociální moci od kolektivity" však rozhodně nebylo nahodilou událostí, jedním z vrtochu historie. Vytváření řádu vyžaduje obrovské úsilí a ustavičnou snahu sbírat~přelévat a kondenzovat nioc, což si zase žádá značné prostředky, které je s to shromáždit, soustředit a rozvinout pouze stát ve formě hierarchického,-byrokratického aparátu. Legisla- / tiyní_a exekutivní svrchovanost moderního státu se   j muselilSpsadit na „třínožku'c vojenské^hospodářské { a J^liurní svrchovanosti, jinými slovy, musela ovlád-   ; nout prostředky, jež kdysi rozvíjela rozptýlená ohnis- ( ka sociální moci, které ale všechny nyní ke svému   ] | ustavení a zachování potřebuje státem spravovaný j "\
77
řád. Účinná řádotvorná schopnost byla nemyslitelná, /} pokud ji nepodporovalä^scKôpňóst účinně brárntúzemí před výzvami jiných modelů řádu, přicházejícími jak zvenčí, tak zevnitř, schopnost bilancovat Nationalöko-2 nomie a schopnost soustředit dostatek kulturních zdrojů £ zachování identity a svéráznosti státu prostřednic---"" tvím charakteristické identity jeho příslušníků.
Jen málo národů aspirujících na vlastní státní suverenitu bylo natolik velkých a oplývalo takovými zdroji, že byly s to projít touto náročnou zkouškou a o suverenitě a státnosti mohly uvažovat jako o realistické Šanci. Doba, kdy se uspořádávající práce prováděla a byla garantována primárně, možná výhradně prostřednictvím instituce svrchovaného státu, byla proto dobou relativně malého počtu států. Ustavení jakéhokoli svrchovaného státu navíc zpravidla vyžadovalo potlačení státotvorných ambicí řady menších národů: podrytí či vyvlastnení toho, co měly — ať toho bylo sebemíň — ze zárodečné vojenské schopnosti, ekonomické soběstačnosti a kulturní svéráznosti.
Za takových okolností byla „globální scéna"^divadlem mezistátní politiky, která se prostřednictvím ozbrojených konfliktů, vyjednávání nebo obojího zaměřovala v prvé řadě na vytyčení a zabezpečení („mezinárodní zaručení") hranic, jež oddělovaly a uzavíraly teritorium legislativní a exekutivní svrchovanosti každého státu. „Globální politika" - pokud měla zahraniční politika svrchovaných států nějaký globální horizont - se týkala především dodržování principu plné a nezpochybňované svrchované vlády každého státu nad svým územím, odstraňování těch několika „bílých míst", které ještě zbývaly na mapě světa, a odrážení nebezpečí nejednoznačnosti, jež povstávalo z příležitostně se překrývajících suverenit nebo z nevyřešených územních nároků. Scestný, nicméně rozhodný hold této vizi složilo první, zakládající zasedání Organizace africké jednoty, jež ve svém hlavním rozhodnutí jednomyslně vyhlásilo posvátnost a nezměnitelnost hranic všech nových států, které přece
78
byly podle obecné shody veskrze umělými produkty koloniálního dědictví. Představa „globálního řádu" se zkrátka scvrkla na souhrn určitého počtu lokálních řádů, z nichž každý byl ve skutečnosti udržován a regulován vždy pouze jedním teritoriálním státem. Očekávalo se, že všechny státy se spojí k obraně regulativních práv jednoho každého z nich.
Tento rozparcelovaný svět^svrchovaných států po téměř půlstoletí a až do nedávna překlenovaly dva mocenské bloky. Každý žních prosazoval rostoucí stupeň koordinace mezi řády ovládanými jednotlivými státy uvnitř sféry své „metasvrchovanosti", jež se opírala o předpoklad vojenské, ekonomické a kulturní nedostatečnosti samostatných států. Postupně, nicméně neúnavně — a v politické praxi rychleji než v politické teorii — se začal uplatňovat nový princip Tiacčstát-ní integrace. Na „globální scénu" se sták^čjastějijnazí-ralo jako najeviště koěMstencě~a~konkurence skupin statuj nikoli sťa£ů~samýcřu ——— "" Népnmym potvrzením tohoto nového principu byla Bandungská iniciativa, navrhující ustavení inkon-gruentního „neblokového bloku", a následné opakované integrační snahy nezačleněných států. Tuto iniciativu však důsledně a účinně podrývaly dva superblo-ky, které zůstaly jednomyslné přinejmenším v jedné věci: oba pokládaly zbytek světa za soudobý protějšek „bílých míst", které zbyly v devatenáctém století po závodech v budování a ohraničování států. Nezačle-něnost, odmítnutí připojit se buď k jednomu, nebo druhému superbloku, zatvrzelé lpění na překonaném a stále zastaralejším principu státu obdařeného nejvyšší svrchovaností — v tom se v éře bloků spatřoval ekvivalent nejednoznačnosti „země nikoho", s níž zuby nehty, v konkurenci, a přesto bok po boku, bojovaly moderní státy ve své formativní fázi.
Politická nadstavba éry Velkého schizmatu zastínila hlubší, a jak dnes vychází najevo, původnější a trvalejší odchylky v řádotvorném mechanismu. Změna ovlivnila především roli státu. Všechny tři podpěry
79
„třínožky svrchovanosti" se nenapravitelně poškodily. Vojenská, ekonomická a kulturní soběstačnost, a vlastně samonosnost státu —jakéhokoli státu - přestala být schůdnou variantou. Abyjäi státy uchovaly schopnost kontrolovat zákon a'řáď, byly nucenýhledat spojence adobrovolně se vzdávat stále větších porcí své suverenity. Když byla opona nakonec stržena, ukázala se neznámá scéna zaplněná bizarními postavami.
Njní_zde_byly státy, které vůbec nikdo nenutil vzdát se suverénních práv^jež se jich však samy aktivně a dychtivě snažily zbavit a žebraly o to^aby jim jejich suverenita byla odňata a rozpustila se v nadstatních formacích. Objevila se zde^dosud. nezi^ámáj^ap^omenu-tá lokální „etnika'f^dävno mrtvá, ale znovu vzkříšená, ríěbo taková, o kterých nikdo nikdy neslyšel, avšak nyní se včas vynalezla. Často jsou příliš malá, nuzující a nezpůsobilá projít jakoukoli z tradičních zkoušek svrchovanosti, nicméně požadující svůj vlastní stát, stát se vší stafáží politické suverenity a s právem zákonodárně a exekutivně spravovat řád na vlastním území. Bvly zde^aré inoyé národy, které unikly, z federalistických klecí, v nichž je proti jejich vůli věznila nyní již vyhaslá komunistická supermocnost, ale nově nabyté svobody samostatně rozhodovat užily pouze k tomu, aby svou politickou, hospodářskou a vojenskou nezávislost nechaly rozplynout v evropském trhu a NATO.7 Nová šance obsaženájť ignorování přísných a náročných podmínek statnosti nalezla své.potyrzení y desítk^cH,,>nQyých národů", které jako o závod instalují své úřadovny uvnitř již takdost přeplněné budovy Spojených národů, u níž se nepočítalo s tím, že by měla pojmout tak obrovské množství „rovných".
Představa státnosti jetak nesmírně populární paradoxně právě díky zániku státní svrchovanosti, nikoli jejímu triumfu. Eric Hobsbawm sarkasticky odhadl, že jestliže mohou mít ve Spojených národech Seyche-ly stejně silný hlas jako Japonsko, „většinu členů Spojených národů budou záhy tvořit jakási (republikán-
80
ská) knížectví Saxe-Coburg-Gotha a Schwarzburg--Sonderhausen konce dvacátého století".8
NOVÉ VYVLASTNENÍ: NYNÍ JDE O STÁT
Od nových států se dnes stejně jako od těch starších v jejich stávající podobě očekává, že nebudou vykonávat většinu funkcí, v nichž se kdysi spatřoval raison d'etre byrokracie národního státu. Nejnápadnější z funkcí, které ortodoxní stát odhodu něbólttěrTbylý vyrvaný z "jehTTrükÖüT je udržování oné „dynamické , rovnováhy", již Castoriadis.charaEterizuje jako „při- / blížnou rovnost mezi rytmy růstu spotřeby a zyyšoyá- i ní produktivity". Dříve tento úkol vedl svrchované &ta%!Ttömu, aby vždy po nějaké době opětovně uvalovaly dovo^ní_a_výyozní omezení a cehvíjbariéry nebo se uchylovaly ke státemnž^he"kéynesovské stimulaci vnitřní poptávky.9 Dnes je jakákoli kontrola takové „dynamické rovnováhy" mimo možnosti a vlastně i mimo ambice drtivé většiny jinak suverénních (v přísném smyslu regulace řádu) států. Sám rozdíl mezi vnitřním a globálním trhem, či obecněji řečeno, mezi „uvnitř" a „vně" státu, je stále těžší obhájit v nějakém jiném než v tom nejužším smyslu „kontroly území a populace".
Všechny tři opory třínožky svrchovanosti se nyní podlamují. Rozklad ekonomické podpěry je pravděpodobně prvotní. Národní státy přestávají být s to bilancovat, nebol; se řídí výhradně politicky artikulovanými zájmy obyvatelstva ve sféře své politické suverenity, a tak se stále více proměňují v exekutory a zmocněnce sil, jež nemají šanci politicky kontrolovat. Podle sžíravého odsudku radikálního latinsko amerického politického analytika globální finanční trhy díky nové „poréznosti" všech údajně „národních" ekonomik a efemérnosti, nepostižitelnosti a neteritorialitě prostoru, v němž fungují, „vnucují své zákony a nařízení pla-
81
netě. ,Globalizace' není nic jiného než totalitami prodloužení jejich logiky na všechny aspekty života." Státy nemají dostatek prostředků a manévrovací svobody, aby mohly tomuto tlaku odolat - z toho prostého důvodu, že „stačí několik minut, aby se podniky i státy samy zhroutily":
V  kabaretu-glohMizacj^
a na konci představení mu zbývá jen holá nezbytnost: jeho represivní moc. Kdyžjé^jéEó'maté-riální základna zničena, jeho svrchovanost a nezávislost anulována a jeho politická třída potlačena, stává se nár^aLs„tó.t„p^ojih£u^iez^ečnostní službou pro mfgaspolecriosti...               '   ™~~~~
Noví páni světa nemají potřebu přímo vlád-
[> nout. Úkolem spravovat záležitosti jejich jménem
S jsou pověřeny národní vlády.10
V důsledku neomezeného a nezastavitelného šíření pravidel volného obchodu a především volného pohybu kapitálu a financí se „ekonomika", postupně stále více vyjímá zpod politické kontroly; vždyť zákrädním významem slova „ekonomika" je „oblast nepolitického". Očekává se, že o to, co zbylo z politiky, se tak jako za starých dobrých časů postará stát, avšak ničeho
\.\z toho, co souvisí s hospodářským žiyo.tem,~se3tát rie-j \smí ani'ďotKiout. Každý pokus v tomto směru by vy-j ivolal okamžitou a zuřivou trestnou akci světových jJrhů. Záséjedňqu by se ke zděšení právě vládnoucího ťymuycelé nahotě ukázala ekonomická neschopnost ; státu. Podle propočtů Reného Passeta11 dosahují cistě í spekulativní měnové finanční^transakce celkového \ objemu IŠWmiliard dolarů..denně, tedy padesátkrát
) většího, než je objem komerčních aktivit, a téměř stej-: ného, jako je celková částka ve výši 1500 miliard dola-\ rů, již ..představují veškeré rezervy všech „národních
■ bank" na světě. „Žádný stát," uzavírá Passet, „tak
/nemůže odolávat spekulativním tíakum_,trhu'~äéle
i než pár dní."
82
f
Stát má plnit jediný ekonomický úkol, jenž mu byl poňec^Sn:=,zä^SSf^Jrffyr^^ro^očet<< pomocí regulace a tlumení lokálních tlakůvoiajících po silnějších státních zásazích do podnikaní a po obraně obyvatel před nejhrozivějšími důsledky tržní anarchie. Jak před nedávném zdůraznil Jean-Paul Fitoussi,
takový program však není možno uskutečnit, ne-ní-li ekonomika tím či oním způsobem vyňata z oblasti politiky. Ministerstvo financí bezpochyby zůstane i nadále nutným zlem, ale bez ministerstva pro ekonomické záležitosti (tj. bez řízení ekonomiky) bychom se v ideálním případě obešli. To jinými slovy znamená, že vláda by měla být zbavena odpovědnosti za makroekonomickou politiku.12
Na rozdíl od často opakovaného (nicméně proto ještě o nic pravdivějšího) přesvědčení není mezi novou exteritorialitou^karjitálu (úplnou v případě financí, tem1rupThou™v případě obchodu a značně rozvinutou v případě průmyslové výroby) a růstem počtu nových křehkých a slabých svrchovanýc^„§Mtů.loglcEz.ani pTa|přiáTícTiyn;^^                                   vybojovávat
stáie nové~aľsťäle"be"zmocnejší a chudší „politicky nezávislé" teritoriální entity nejde proti duchu globali-začních ekonomických tendencí; politická fragmentace není „zarážkou kola" vznikající „světové společnosti", spojené volným oběhem informací. Mezi^globali-zací" všech aspektů ekonomiky a obnoveným důrazem ria^t^řitonalnrprihcip" 'ßjaä^'en&opa^^^aK-Tizke spřízněnosti, vzájemného podmiňování a oboustranného posilování.
Pokud jde o svobodu jejich pohybu a neomezenou možnost sloužit svým cílům, globální finance, obchod a^f^rmační^růmysl závisí na politické ^fragmentaci ^na rozdrobení světové scény. Lze říci, že ve všech těcTiťo^připáděcn se rozvinul nezadatelný zájem na „slabých státech", tj. na takových státech, které jsou
83
slabé, nicméně nepřestávají být státy. Ať už cíleně, nebo bezděčně vzniklé mezistátní, nadlokální instituce, působící s dovolením globálního kapitálu, koordinovaně tlačí všechny členské i nezávislé státy k tomu, aby systematicky ničily všechno, co by mohlo zastavit nebo zpomalit volný pohyb kapitálu a omezit tržní svobodu. Předběžnou a poslušně dodržovanou podmínkou vzniku nároku na finanční pomoc světových bank a peněžních fondů je dokořán otevřít brány a vzdát se jakékoli myšlenky na samostatnou hospodářskou politiku. Slabé státy - to je přesně to, co Nový světový řád, jenž až podezřele často vypadá spíše jako nový světový neřád, potřebuje k svému zachování
; a reprodukci. Slabé stá^J^a^M^é^J^z&^nsÉQSĽ!^' ( met k: .(užitečné) roíiJoMljúcli^qhcejních okrsků za-} jišťujících onu trochu.pomdku;_jíž jejeba k^ߧ3niKä-; ní, u níž však nehrozí, žejby^jjyla n^akou„faktÍckou \ brzäou svobody globálních společností.
oddělení ekonomiky od politiky a osvobození ekonomiky od regulačních zásahů politiky, které vede k ochromení politiky coby účinné síly, věstí mnohem víc než pouhý posun v distribuci sociální moci. Jak uvádí Claus Offe, politická^sfla jako taková - „schopnost přijímat kolel^rvnějzáyjaz^ zovat je" — se stala^^oJ^ejn^tiskOJJ^^JPlodnějšrněž se ptát, co se má udělat, by mohlo být zkoumání, zda vůbec existuje někdo, kdo je s to vykonat, co je třeba." Jelikož „hranice začaly být proniknutelné" (jistěže velmi selektivně), „svrchovanost je pouze nominální, moc anonymní a její těžiště vyprázdněné". Posud jsme / daleko od konečného cíle cesty; proces pokračuje a zdá /    se, že nezadržitelně. „Panující model jejn^žno^charak-/ terizoyatJako ,poyoloy^íJbrzď: deregulace, liberali-;;   zace, flexibilita, rostoucí pohyblivost a usnadňování {   finančních transakcí na trzích nemovitostí a pracovní /   síly, zmírňování daňových břemen atd."13 Čím důsled-j   n,ěji se tento model aplikuje^ tím méně moci.z_ůstáyá y TÄouinstituce,-která jej_.p.omaliarprosadit, a tím menší možnost má tato stále bezmocnější instituce
84
ustoupit od jeho uplatňování, kdyby si to přála nebo kdyby ji k tomu nutil tlak okolností.
JejimrnjíjQej^áva                              nové gkibální      l
svobody pohybu je, zeje stále těžší, snad^^fajieniož-   ^ né^přetavijTs^                                                              ^
nání.^,                                                                          >
GLOBÁLNÍ HIERARCHIE MOBILITY
Připomeňme si ještě jednou, na co před mnoha lety ve své průkopnické studii The Bureaucratic Phenomenon poukázal Michel Crozier: veškerádominance využívá v pp^statě-stejnolT^sirategii -dominanty jistit_co_nej^v^ce_manéyrovací vol^ bo4iLrQzhQdován|^ ně^mi,Qrnezeními.
Vlády států, které tuto strategii kdysi s úspěchem uplatňovaly, ji nyní musejí trpně snášet. Hlavním zdrojem překvapení a nejistoty je dnes chování „trhů" — zejména světových financí. Není tedytěžké rozumět tomu^že^ahrazení teritoriálnícSľ^^ jakou podobou^gloFälníle'gislatiyní a regulativní moci by poškodilo zájmy „světových trhů". Ä tak je nasnä-dě"pTe^poklMáC"ze pôíític£ä fragmentace a ekonomická globalizace si zdaleka neodporují a nejdou proti sobě, ale že jsou naopak blízkými spojenci a spřeženci.
Inte^rjicje^a^pjTce^yání, globalizace a-teritorializa-cejs^vzájernné se doplňující procesy. Přesněji řečeno, jde o dvě stránky téhož procesu: procesu celosvětové redistribuce svrchovanosti, moci a svobody jednání, jejž spustil (i když rozhodně nedeterminoval) radikální skok v technologii rychlosti. Koincidence a vzájemné proplétání syntézy a rozptylu, integrace a rozkladu rozhodně nejsou nahodilé a ještě méně jsou přístupné nějakému korigujícímu zásahu.
Díky této souběžnosti a proplétání dvou zdánlivě
85
protikladných tendencí, jež obě uvádí do pohybu roz-vratnický vliv nové svobody pohybu, se takzvané „glo-balizační" procesy odrážejí v redistribuci privilegií a deprivací, bohatství a chudoby, schopnosti a neschopnosti, moci a bezmocnosti, svobody a omezení. Dnes jsme svědky procesu celosvětové restraUßfeace, v němž se vytváří nová celosvetová SQcipkulturm škála a hierarchie.
Kvazisuverenity, teritoriální rozdělení a segregace identit, které podporuje a činí nutností gloBalizace trhů ä informací, nejsou odrazem různosti rovných partnerů. To, co je pro některé svobodnou volbouvdopadá na jiné jako krutý „osud. Ä protože těchto jiných" nezadržitelně přibývá a protože klesají stále hlouběji do beznaděje z bezperspektívni existence, můžeme docela dobře mluvit o ^lokalizaci" (což je výstižný termín Rolanda Robertsons, demaskující nerozbitnou jednotu „globalizačních" at„lokalizjiimch^jflaků, která se v jednostranném pojmu globalizace přehlíží) a definovat ji obecně jako pro^e^^ncentrace^apÜ^u; financí a všech dalších prostředků volby a účinného jednání, ale také — a snad především —jako proces koncentrace svobody pohybu^a_s^                    (které
lze pl'akťfcky vzato chápat jako synonyma).
Victor Keegan14v komentáři k výsledkům nejnovější Zprávy o vývoji lidstva (Human Development Report), vydávané OSN, v níž stojí, že celkové bohatství horních 358_„globálních miliardářů"_se rovná souhrnu příjmů 2,3 miliardy nej chudšíciulicU..(4l5 procent světové populace), nazval dnešní přeskupovaní světových zdrojů „novodobou formou lupičství". Takzvaným „rozvojovým zemím", které představují přibližně 80 procent světové populace, náleží ve skutečnosti pouze 22 procent globálního bohatství. To však rozhodně není mez, za kterou již soudobá polarizace pravděpodobně nepůjde, protože podíl globálního příjmu, který dnes připadá na chudé, je ještě menší: v roce 1991 obdrželo 85 procent světové populace pouze 15 procent světového příjmu. Není divu, že pro-
86
pastně skrovné 2,3 procenta globálního bohatství, které vlastnilo 20 procent nejchudších zemí před třiceti lety, od té doby ještě dále klesly na 1,4 procenta.
Také globální komunikační síť, jež se velebí jako vstupní brána k nové, posud neslýchané svobodě a především jako technologický základ nastávající rovnosti, je prokazatelně využívána velmi selektivně; spíše než brána je to úzká štěrbina v tlusté zdi. Jen málo (a stále méně) lidí dostává propustku opravňující k průchodu. „Jediné, co dnes dělají počítače pro třetí svět, je, že přesněji zaznamenávají jeho úpadek," říká Keegan. A uzavírá: „Kdyby se (jak zjistil jeden americký kritik) oněch 358 lidí rozhodlo ponechat si každý asi tak pět milionů dolarů, aby se nějak protloukli životem, a zbytek by rozdali, v podstatě by mohli zdvojnásobit roční příjem téměř poloviny lidstva. A prase by mělo křídla."
John Kavanagh z Washington Institute of Policy Research říká:
Extrémně bohatým přinesla globalizace další příležitosti ještě rychleji vydělávat peníze. Tito lidé využili nejnovější technologie k tomu, aby nevídanou rychlostí přesouvali kolem zeměkoule obrovské částky peněz a spekulovali ještě úspěšněj i.
Na život chudých nemá tato technologie bohužel žádný vliv. Globalizace je vlastně paradox. Zatímco velmi malému množství lidí je ohromně prospěšná, dvě třetiny světové populace vynechává či marginalizuje.15
Ve folkloru^oTO^jaexa^e^Mp^y^ených.tříd", pěstovaném vnóvém báječném mor^tarójí&é^ světě kočovného kapitálu, by se řeklo, že když se otevřoúlíta-vidla a odstřelí všechny státem udržované přehrady, na světě bude volné místo pro každého. Podle takového folkloristického přesvědčení je svoboda (v prvé řadě pohybu obchodu a kapitálu) pařeništěm, ve kterém
87
bohatství poroste rychleji než kdy předtím. A jakmile se bohatství rozmnoží, bude ho více pro každého.
Chudí světa — ať už staří, nebo noví, dědiční, nebo počítačoví - by v této folkloristické pohádce sotva poznali svůj úděl. Média, která zvěstují ustavení celosvětového trhu a jimiž je tento trh instalován, slibovanému efektu „prokapávání" nenapomáhají, ale spíše ho znemožňují. Ve virtuální realitě se rodí, klíčí ji vzkvétají nové majetky, nepřosíupně izolované ocTstařo-módní, nahrubo zpracované reality chudých. Tvorba bohatství v konečném důsledku směřuje k emancipaci od svých letitých - omezujících a únavných - vazeb s výrobou věcí, zpracováním materiálů, vytvářením pracovních míst a řízením lidí. Staří bohatí potřebovali chudéj^kteří vytvářeli a udržovalLJ^jkHlMEltství. Tato závislost ve všech dřívějších dobách mírnila střet zájmů a ponoukala k jistému, byt' jen chabému úsilí a starosti. Noví bohatí už chudé nepotřebují. Ráj úplné svobody je konečne na dosaE.~™~
Lež volnotržního příslibu je dobře zamaskována; souvislost mezi rostoucí bídou a zoufalstvím mnoha „uvázlých" a novými svobodami mála mobilních je ve zprávách přicházejících z končin vystavených negativním dopadům „glokalizace" těžko postřehnutelná. Naopak to vypadá, že tyto dva jevy náleží k odlišným světům a že každý má své vlastní, zcela rozdílné příčiny. Z takových zpráv bychom nikdy neuhádli, že rychlé obohacování a rychlé ožebračování mají stejný kořen, že „uváznutí" ubohých je stejně zákonitým výsledkem „glokalizačních" tlaků jako nebetyčné svobody úspěšných (podobně jako bychom ze sociologických analýz holocaustu a jiných podob genocidy nikdy nepřišli na to, že jsou v moderní společnosti stejně „doma" jako ekonomický, technologický a vědecký pokrok a zvyšování životní úrovně).
Ryszard Kapuscinski, jeden z nemilosrdných kronikářů současného života, nedávno objasnil, že k efektnímu maskování se dospívá pomocí tří navzájem propojených triků, jichž média, režírující příležitostné
88
karnevalové výbuchy veřejného zájmu o situaci „chudých světa", důsledně využívají.16
Za prvé zprávu o hladomoru, pravděpodobně posledním zbývajícím důvodu k prolomení každodenní lhostejnosti, zpravidla provází důrazná připomínka, že tytéž daleké kraje, kde lidé, Jak bylo vidět v televizi", umírají hlady a nemocemi, jsou kolébkou „asijských tygrů", příkladných prebendářů nového imagi-nativního a odvážného způsobu, jak přistoupit k věci. Vůbec nevadí, že všichni „tygři" dohromady nepředstavují více než jedno procento obyvatelstva Asie. Předpokládá se, že budou demonstrovat, co mělo být prokázáno — že bídný úděl hladových a nesnaživých je jejich volba sui generis. Alternativy jsou dostupné a v dosahu, ale nebyly zvoleny pro nedostatek píle a odhodlání. V podtextu se sděluje, že chudí sami nesou odpovědnost za svůj osud; že si mohli, tak jako „tygři", zvolit - snadná kořist se nenabízí pouze choutkám tygrů.
Za druhé je zpráva redakčně zpracována a sestavena tak, že problém chudoby a deprivace převádí na otázku hladu jako takového. Tento trik dosahuje jedním rázem dvou účinků: skutečná míra chudoby se podhodnocuje (trvale je podvyživeno 800 milionů lidí, ale v chudobě žijí asi 4 miliardy lidí - dvě třetiny světové populace) a úkol, který před námi stojí, je omezen na nalezení potravy pro hladovějící. Jak ale zdůrazňuje Kapuscinski, taková prezentace problému chudoby (jejímž příkladem je jedno z nedávných vydání časopisu The Economist, ve kterém se svět chudoby analyzuje pod titulem „Jak nasytit svět") „nesmírně snižuje důstojnost lidí, jimž údajně chceme pomoci, nebo jim v podstatě upírá plné lidství". Jiovni-ce^„chudoba rovná_se hlad" zakrývá spoustu jiSých a složitých aspělEtů chudoby - „otřesné životní a by-toviTpoďmíj^y,.nemocnost,Inegrämoťnost, agresivitu, rozpad Yoáin, .oslabování sociálních vazeb,..bezper-spefeivjxojst „a-neproduktivjioat", tedy bolesti, které nevyléčí suchary s vysokým obsahem proteinů a su-
89
šené mléko. Kapuscinski vzpomíná, jak putoval africkými osadami a vesnicemi a setkával se s dětmi, „které na mně nežebraly chleba, vodu, Čokoládu nebo hračky, ale propisky, protože chodily do školy a neměly tam čím psát".
Dodejme, že veškeré souvislosti hrozivých obrazů hladomoru, jak je publikují média, s úbytkem práce a pracovních míst (tj. s globálními příčinami lokální chudoby) se pečlivě obcházejí. Vidíme jenomTlidi a hlad, ale ať napínáme zrak sebevíc, v záběru nenajdeme jediný pracovní nástroj, kousek orné půdy nebo nějaké dobytče a v komentáři o takových věcech nepadne ani zmínka. Jako by nebylo^JÁ4^h_°_spojení mezi marností každodenního „vstaň a něco dělej^Tj^ž je adresováno chudým ve světě, kterýnepotrebuje žádnou další pracovní sílu - rozhodně ne y zemích, kde lidé na obrazovce hladovějí —, a situací lidí, jimž se jako na karnevalu či „dobročinném bazaru" nabízí ventil pro potlačovaný morální pud. Bohatství je globální, bída lokální, a žádné kauzální spojení mezi nimi není - alespoň ne ve spektáklu nasycených a sytících se.
Victor Hugo nechal jednu ze svých postav — Enjol-rase — krátce před smrtí na jedné z mnoha barikád devatenáctého století toužebně zvolat: „Dvacáté století bude šťastné!" Došlo k tomu, komentuje to René Passet, že „tytéž nehmotné technologie, které tuto naději udržovaly, s sebou zároveň nesou její popření", zvláště když je „provází horečná politika planetární liberalizace směny a pohybu kapitálu". Technologie, které čas a prostor prakticky odstraňují, nepotřebují mnoho času, aby prostor oloupily a ožebračily. Kapitál činí opravdu globálním a všem těm, kteří nemohou ani dodržovat, ani zarazit nové kočovné zvyky kapitálu, nezbývá než se bezmocně dívat, jak jejich živobytí chřadne a vyhasíná, a divit se, odkud ta rána mohla přijít. Globální toky finančních zdrojů jsou snad stejně nehmotné jako elektronická síť, jíž procházejí, ale lokální stopy jejich cest jsou bolestně hmatatelné
90
a reálné: „kvalitativní vylidňovaní", destrukceJLokál-ních ekonomik, jež byly kdysi schopny živit místní obyvatele, v^oucení milíOnů"li^dílTésčhopnýčlrnečhat se pohltit novou globální ekonomikou.
Za třetí katastrofické divadlo prezentované médii podporuje a upevňuje obyčejnou každodenní morální lhostejnost ještě jiným způsobem než jen tím, že vybíjí nahromaděné zásoby morálního cítění. Z dlouhodobého hlediska vede k tomu, že se „rozvinutá část světa obklopuje bezpečnostním pásmem neangažovanos-ti a buduje globální Berlínskou zeď. Veškeré informace přicházející ,zvenčí' jsou obrazy války, vražd, drog, plenění, infekčních chorob, utečenců a hladu, zkrátka něčeho, co nás ohrožuje." Jenom zřídka, vždycky jaksi mezi řádky a nikdy ne v souvislosti se scénami občanských válek a masakrů, slýcháme o vražedných zbraních v nich užívaných. Ještě vzácněji, pakliže vůbec, se nám připomene to, o čem víme, ale raději nechceme slyšet: že všechny tyto zbraně užívané k přeměně dalekých domovin ve vražedná pole dodaly naše zbrojovky - životní míza naší hýčkané prosperity — žárlivě si střežící své zakázky a pyšné na svou produktivitu a globální konkurenceschopnost. Ve veřejném vědomí se usazuje umělý obraz brutality -obraz „odpudivých ulic", na první pohled varujících „neprůchodných oblastí", zveličené zpodobení světa zločinu, cizího, nelidského světa mimo morálku a bez naděje na spásu. Pokusy zachránit tento svět před nejhoršími důsledky jeho vlastní krutosti mohou přinést pouze pomíjivé výsledky a v delším časovém horizontu uspět nemohou. Všechna záchranná lana lze snadno převázat do dalších oprátek.
Spojení „vzdálených lokalit" s vraždami, epidemiemi a pleněním hraje ještě jinou důležitou roli. U vědomí jejich monstróznosti nelze než děkovat Bohu, zeje udělal tím, čím jsou - vzdálenými lokalitami -, a modlit se, aby to tak zůstalo.
Přání hladových jít tam, kde je hojnost jídla, je zcela v souladu s tím, co bychom přirozeně očekávali od
91
racionálních lidských bytostí. Také svědomí napovídá, /     že správné a morální je nechat je jednat podle tohoto ř     přání. A právě kvůli této nepopiratelné racionálnosti a morální správnosti se cítí racionální a morálně uvědomělý svět tak sklíčený tváří v tvář vyhlídce na ma-j     sovou migraci chudých a hladových. Je tak těžké bez I     pocitu viny upřít chudým a hladovým jejich právo jít S   tam, kde je jídla více, a je v podstatě nemožné předlo-/    žit přesvědčivé racionální argumenty, jež by prokáza-\    ly, že taková migrace by pro ně byla nerozumným l    rozhodnutím. Výzva je to opravdu strašlivá: musíme ;    jiným upřít totéž právo na svobodu pohybu, které ve-7   lebíme jako nejvyšší výdobytek globalizujícího se světa a záruku jeho rostoucí prosperity... v        Obrazy nelidskosti, jež vládne v zemích, kde žijí ;   potenciální migranti, tak přijdou vhod. Posilují odhodlání, jemuž k opoře chybějí racionální a morální argumenty. Pomáhají držet místní na místě a globálům umožňují s čistým svědomím cestovat po světě.
92
Turisté a tuláci