cA 2. HISTORICKÁ VÝCHODISKA ZKOUMÁNÍ SOCIÁLNÍ DEVIACE S prvními vážnějšími pokusy o nalezení příčin iiekoníornmího, deiik-veatního. a tudíž i deviantního jednání a vymezení otázky ucelit trestu se setkáváme v 16. a 17. století u takových myslitelů, jakými byli B. Spinoza, R. Descartes a G. W Ľeibniz, kteří se snaží lidskou činnost analyzovat stejným způsobeni, jakým přírodovědci zkoumají okolní svět, Teprve však ve století 38. se filozofové osvícensíviV jako Ol de Montesquieu, F. M. Voltair, I). Diderot čí J. J, Rousseau snaží v rámci obecného úkolu vědecky a racionálne vysvětlit svět, vytvořit nové pojetí trestného činu, které by vycházelo z požadavku nedetermínované „svobodné" vůle príčetného subjektu. Jejich argumentace, nacházející metodologickou podporu u přírodovědců, jde proti iíosud obecně akceptovanému výkladu, který za zdroj ilcviantního a kriminálního jednání považoval vliv .nadpřirozených síl, a stává se základem moderního pojetí porušení a zachovávání norem. Výklad odchylného jednání se v budoucnu již nemá opírat o démonologii, ale má vycházet ze tří základních rovin: devíantrsí jednání má být posuzováno a zkoumáno jako jednání, které si lidé svobodně volí a jehož volba je ovlivněna jednak působením vnějších sil. ídíkv kterým osoba ztrácí kontrolu nad sebou), jednak existencí systému psaných trestněprávních norem, jejichž dodržování je ze strany společnosti vynucováno.- Etapa nového nazírání na problematiku devianíiíího a kriminálního jednání je proto spojena jak s ideovou změnou přístupu k chápání normálního a deviantního, lak i s postupnou reformou trestního práva a příslušných trestních systémů (zejména střední a západní) Evropy a Severní Ameriky. Na politické důležitosti nabývá zejména disktize o nutnosti vězeňské reformy, která se z intelektuálního prostředí básníků, umělců a žurnalistů přesouvá na profesionálni půdu, tedy mezi právníky, zaměstnance azylových domů, soudce a všechny ty. kteří v daném systému pracují a kteří jsou schopní a ochotní o celé záležitostí komunikovat. Volání po trestní reformě proto bylo i jedním z hlavních politických cílů v bojí reformátorů proti „brutalitě, Do doby osvícenství neměly názory filosofů fakticky rádný vztah ani vliv na trestní zákonodárství. piOí.ože otázkou zločinu se zabývala výlučne právní věda, a ía látku pojímala pouze z hlediska právničit norem. fíonipkíctídiskiíZÍo jednotí svých mmodologickvcli pri'stupsxh je možné -naleží in: DiCfistnui, B. „Method in Criminology: A Ptiiíosopäikal Primer, New York, Harrow and Hosten 1995. 55 zkaženosti a neefektivnosti systému ancíen. regime", a to zejména v těch částech Evropy, kde se vzrůstající průmyslovou výrobou pokračoval rozklad tradiční společností.-' Reformní myšlenky měly morální apel a většinou vycházely z okruhu radikálních .nonkontorrmstü a utíhtaristo, kteří se zasazovali za racionálnejší, efektivnější a. spravedlivější nástroje řízení, dohledu a nápravy. Jejich snaha, inspirovaná praktickými, náboženskými a filozofickými pohnutkami, vyvěrala z pocitu, že zločin není hřích, ale je důsledkem Spatně formulované voiby, chabě organizované vůle, duchovní omezenosti, nerozvinutého svědomí a nedostatečné kontroly obyvatelstva. Reakcí na tyto skutečnosti měl být, jak to později nazvali II. Barnes a N. Teeters,4 „civilizovaný postoj ke zločinu" s cílem vytvořit: systém ochrany, který by vedl k neúprosné detekci a zadržení pachatelů: systém spravedlivého soudního procesu (který by skoncoval s úplatkářstvím soudů) a takový systém nápravných institucí, který by umožňoval klasifikovat a segregovat různé kategorie vězňů podle mírv závažnosti jejich provinění (a sankcionovat je tresty, které by nebyly ani příliš shovívavé, ani nadměrně přísné). Výsledkem reformistických snah byl vznik nového model« moderní detenční správy, disponující byrokratickým aparátem a policejní administrativou, přijetí nových trestních kodexu i změna posícáii k pachatelům trestných činů. lato nesporně ušlechtilá činnost mnoha reformátoru,"1 kí-verř analyzovali, porovnávali, plánovali, podnikali cesty de) vězení a podobných institucí v Evropě a USA a experimentovali s novými modely vězeňských a deteneních ústavů by však nebyla nic platná bez úsilí těch, kteří položili základy ideovému zdůvodnění nutností změny dosavadního systému trestní správy. 3 Viz Rock. P. (ed.): „History of Criminology"1, Cambridge, Ashiiate Piib'ishing Company .1994. sir. xiv. 4 Barnes, H„ "leers. N.: „New Horizonts in Criminology", New York. Prentice Hall 3.943. str. 11. 5 Viz kupŕ. práce: Beccariti. C: .,0si Cranes and Puňishaieriis", 1764, Howard. J.: „The State of She Prisons in England ami Wjijes'b 1784, Senthani, J..: ..Panopticon or Inspection House", 1791. Cok|uhouii, P.: „A Treatise on the Police: of the Metropolis"', ÍSU6 cs Rormlly, tC ..Observations on the Criminal Law of England", 1-S.Í0. Klasická škola kriminológie Základy vedeckého nazírání na kriminalitu položila tzv. klasická6 škola trestního práva, která v praxi prosazovala nové pojetí společenské smlouvy, namířené proti stávajícímu duchovnímu přístupu, který zejména v evropském myšlení dominoval po více než tisk: let. Náboženské představy a démonologický výklad světa, které byly základem vysvětlení všech odchylných jevu v minulosti, formovaly í trestněprávní politiku většiny evropských zemí. Klasická škola byla protestem jak proti této politice, tak i proti samotnému vysvětlení vzniku zločinu. I když představitele klasické školy zajímaly zejména právní aspekty protiprávního jednání, je zřejmé, že jejich tisu í směřovalo nejen k reformě trestního práva, ale i ke změně přístupu ke všem těm, kteří se do střetu s pravidly skupinového chování dostávají, lhostejno, zda se jedná o zločince, blázny, tuláky či lidi nějak handicapované. Ve výkladu historie zkoumání devíantftího jednání zaujímá tato škola významné, i když specifické postaveni. Klasická škola se totiž stala východiskem jak jedné z „právní" větve rozvoje krimlnoíogického myšieni", tak i základem, vůči .kterému se kriticky profilovaly ty kríminoiogické proudy, které si spíše než právního rámce všímaly osobnosti pachatele či vlivu prostředí (přístupy čerpající poznatky zejména z biologie, psychologie, sociologie, antropologie či psychiatrie}. Představitelé klasické školy nebyli jednotní, díky podobným filosofickým a ekonomickým názorům však dospělí k presvedčení, že ke zvýšení efektivnosti řízení a kontroly je nutné, aby v oblasti vynucování právních norem převzal rozhodující úlohu stát. Cíleni „kriminální politiky" klasické školy byla proto analýza a reforma trestního systému, zaměřená zejména na omezení práva panovníků libovolně uplatňovat trestní právo, vyměřovat tresty a udělovat amnestií, a snaha o prosazení nových trestně právních principů „nullum crimen sme lege" (není trestného činu bez zákona) a „nulla poena sine lege" (není trestu bez zákona), které se pro moderní společnost mčfy stát důležitou součástí právních řádů. Překročení zákona a spáchání trestného činu není již interpretováno jako hřích a porušení „přirozeného zákona" (který je odrazeni zákona božího), ale je důsledkem racionální a svobodné vůle jednotlivce. Neexistuje proto ani jakási „přirozená*1 kriminalita bez právní definice: knmínální jednání má pro budoucnost být jednáním, které se prohřešuje (pouze) proti pozitivním ustanovením trestního práva, ó Klasickou se i;i(o škola nazývá cirky sverna histOšickémia vypaamsi. Představovala první logicky /Sbrmuiomav systém idejí, na jejichž základě došlo ke změnám v trestním práva a procesu. i. když trestní politika klasické škoiy směřovala k zlepšení postavení odsouzených, nestál v popředí jejího zájmu primárné páchate! trestného činu, ale formulace skutkových podstat podle trestního práva. Devianti a zločinci na straně jedné a normální a ctihodní občané na straně druhé neměli být posuzováni podle náboženských dogmat, či libovůle panovníka, ate pouze na základě porušení právních norem. Tyto postoje a názory svým dílem reprezentují především ítal Césare Beccaria a Angličan je remy Benthain. Césare Bonesana, murkýz Beccaria (i 738-1794), italský ekonom a právník, se narodí! v Milane, kde prožil téměř celý život, Zde se rovněž sial členem literárně intelektuální skupiny, kterou pod názvem „Accademiä del pugní" kolem sebe sdružil Pietro Verri. Cleny sdružení, které vydávalo kritický literární časopis li Caffě, byli dále Pieirův bratr Aliesandro, který působil jako správce milánského vězení, ekonom (.Han Rinaldo Carii, právní expert Alfonso Longo a matematici Paolo Frisi a Luigi Lambertenghi. Beccaria, přestože v Favii obdržel z práva doktorský diplom, měl v době, kdy začal pracovat na svém pojednání „Dei deliíti e delíe pene" („O zločinech a trestech"),7 jen velíce povrchní a nedostatečně znalosti o trestním právu a systému trestů vůbec, V problematice se začal orientovat teprve v diskuzích se svými společníky a zejména zásluhou A. Verriho, který šokovanému" Beccariovi ukázal prostředí věznice a seznámil ho s procedurou trestní justice, která, přestože se jednalo o Miia.no.' se vyznačovala svévolí, zneužíváním pravomocí soudců a jen velice mlhavým systémem trestů, Esej „O zločinech a trestech" byla poprvé vydána, a to jako anonymní spisek, v Livornu v létě .1.764 a záhy se dočkala nejen dalších dvou italských repriníů, ale i velké popularity, která jeho autora rázem proslavila.|i! 7 Název „Dei ddiití e delle pens" prevzal současný italsky časopis, venovaný kritické kriminológii, jehož vydavatelem je .Alessandro Baraita, Jak poznamenává G, Srnaeo; ..časopis líni úmyslné navazuje na ítadiei legálního pojetí kriminality'- (in: Kaichia, J. a kol; „Knmtnoiogio, I. čásťč Brno, PF MU iWh kapitola ?, sir. 26). S Jak o Beccariovi uvádí j. Inciardi: „Byi svědkem lak tyranských a brutálních trestu, jako cejchování, mrzačení, trhaní končetin, krmení zvířat odsouzenci, pomalí mučení hladem, upalování, věšení, zotročení, křižování, kamenování či síiačováni až k smrti." (inesardi, J. A.: „Trest«! spravedlnost", Praha, Viktoria Publishing 19v4, sir. 5jí). 9 Miláno bylo jako součást Lombardie pod habsburskou jurisdikcí, takže na jeho území v té době platily nařízení Marie Terezie, isdy právní normy, které byly poněkud liberálnější než zákony ostatních italských států. li) Veškerá sláva připadla - a jak někteří autori uvádí (kypí, Jenkins, P.: „Varieties of Enlightenment Criminology (Beccaria, Godwin, de Sade)", The British Journal of Criminology, 2, 1984; Newman, C, řvía.rongiu. Pa „Penological Re-form and the Myth of 58, :xn Beccaria ve svém eseji načrtává liberální doktrínu trestního práva, ko=rá se měla stát základem pozdějších trestněprávních reforem. V úvodu své práce Beccaria deklaruje svou oddanost panovníkovi i nék,^ ženství a prohlašuje, že svou prací nechce zákonnou moc zmenšovat, ale Dosílit a to na základě mravních a politických zásad, jimiž se lidé řídí a které se opórí o: a) zjevení, b) přirozený zákon ac) společenskou smlouvu,!! Základním zásadám odpovídají i tri druhy ctností a neřestí: a) náboženské, it) přirozené a c) politické. Zákon jako takový není ztělesněním věcných kategorii „dobrr a ..zla", „hříchu'' a „ctnosti", ale rná sociální charakter, protože je vvvolán -/-o™,, společnosti a určen sociálním konsensem. Proto i trestní zákon je vymezen „mlčky předpokládanou" společenskou smlouvou; je tedy nezbytnou sonoistí svobod, jichž se lidé dobrovolné vzdali v zájrnu zachování spravedlnosti, "ft-, co je pak. nad touto mírou, není spravedlností, ale jejím zneužitím. Tresty, které překračuji' nutnost nezbytnou k tomu, aby byl zachován veřejný zájem, kou nespravedlivé; tresty, které směřují k zachování svobod daných panovníkem jsou spravedlivé. Na otázku, proč lidé porušují zákony, stanovené „pro všeobe cné blaho", zákony, které „jsou podmínkami, za kterých se lidé, nezávislí a ojedinělí spojili ve společnost", Beccaria odpovídá, že tornu je tak proto, že „lid neosvojme sobě trvalých zásaiJ chování, aniž se vzdaluje od oné všeobecné zásady rozkladu která ve všem světě fyzickém i mravním se pozoruje," Trestné činy jsou n.-,^ výsledkem „působení všeobecného zákona rozkladu", „zlem vy-volávarmn všeobecným zápasem lidských vášní."!2 JK Beccaria", Criminology, 2, 109ti; íknnte, P; .inventing Criminology: The ,5cience of M" ■■' in: Cesaic Beccaria's Dei Deiiiti e Delle Pene (1764)", Criminology. 4, 1991} L ^j! nezasloužené pouze Beccariovi. Zdá se totiž. Ze podstatná část myšlenek, které n.ý.j.'.. Beccaria vydával za své. zazněla vdiskuzi zejména s bratry Verríovými a že Beceark "■ pouze shrnul do jednoho' textu. O tom, že se nejedná o souvislý text, ale o körnten,.' postřehů, které si podle svědectví l!ieSi~a Verriho Beccaria r-aznasnenáva! na „cáry panír" -svědčí i celková struktura pojednání, které je nevyvážená, plné rozporů a s odstavci jo.-, a často ssa sebe nenavazují. P Verri se k celé záležitostí vyjadřuje dopisem z listopadu r in/é kdy poznamenává. Ze: „většina myšlenek je výsledkem diskuze, která každodenně proháih mezi Beccariou, Alessandrem, Lambertcngiam a mnou" (blíže; Newman, G., Maron!," it: cit. dílo, str. 9). E Verri, žárlící na Beccariův úspěch, ho označil za ..šarlatána a plagiát' (srov.; Jenkins, P.: cit. dílo, str. i'žíj), 1 i V pojetí společenské smlouvy Beccaria písmo navazuje na francouzského filozofa Ok a ■> Moníesqušeha Podle néj svobodni, íiezávisií a sobě rovni členové společnosti mez; Sf.'t °, uzavírají smlouvu o tom, že spolu budou žtl v míru. Pro zajištění této smlouvy se však k"M • občan musí vzdát části své vlastní svobody tarn, kde by narušovala svobodu jiných, Treséré;-čin se považuje za takovéto porušení svobody jiných a trest je legální odpovědí na ně: 12 Citace a postřehy převzaty r: Beccaria, C: „O zločinech a trestech" (český překlad i„ r ; s přihlédnutím k překíadu anglickému 2 r, 1%3). sebou biždý ressný ÍS93 59 'Trest by ve společnosti měl vycházet z principu slasti a bolestí:1-' „rozkoš a bolest pohádají k činům myslící bytosti," píše Beccaria. „Síla nabádajúci nás, abychom se snažili o blaženost, nemůže byt poutána než jen potud, pokud jí stojí v cestě příslušné překážky.1" 'Těmito překážkami jsou tresty. Cktvék je tak v sociálním prostředí schopen brzdit své „vášně" rozumovými důvody. Jeho činy jsou výsledkem hodnocení následků jeho jednání. V souvislostí s úvahou o trestu dospívá k poznání, že účelem trestu ve společnosti není „trápit a zarmucovat citlivou bytost", ale jednak zamezit, aby pachatel způsobil druhým další škodu, jednak odradit d adié od páchání podobných činů. Beccaria se rovněž staví proti krutým trestům, což odůvodňuje tím, že pachatel se ze strachu před vysokým trestem snaží uniknout, přičemž pak může páchat ještě daleko horších skutky.14 Jako argument uváděl, že v zemích, kde se používalo nejkrutějších trestů, docházelo také k nejhroznějším a nejnelidštějším zločinům. Charakter trestu tak. podle jeho mínění, odráží charakter a vyspělost národa. Z toho títuiu se staví i za odstranění trestu smrti v těch společnostech, které je za vyspělé možné považovat. S myšlenkou odstrašení souvisel i Beccariúv požadavek, aby tresty byly voleny tak, aby byiy pokud možno co nejméně tvrdé pro obviněného a co nejúčinnější vůči ostatním lidem. Za vážný nedostatek zákrutů však považuje to, že se dostatečně nepamatuje aa odměnu za ctnost - bylo by podle jeho názoru třeba, aby daleko více (než ve skutečnosti jsou) byly odměňovány ctnostné činy. Ha druhou stranu by však trest měl mít i relďfautivru charakter - tedy oplácet stejné stejným. „Každý musí protrpěl trest, který natolik zasáhne do jeho vlastních práv, nakolik zločin, který spáchat, zasáhl práva jiných." Stejně tak musí být zaručena rovnost bdí před zákonem. Trest jako ze sankce ze strany společnosti musí vycházet z povahy spáchaného skutku, nikoli z osoby pachatele. Musí být nevyhnutelný, určitý a musí se provádět rychle a jistě (není tak důležitá ani přísnost trestu, jako to, že zločin byl, byt s mírným následkem, projednán před soudem). Protahování celé záležitosti muže vzbuzovat naději na beztrestnost (stejně jako ji při spáchání méně závažných Činů může vzbuzovat milost panovníka), Konečně se Beccaria vyslovuje i pro myšlenku sociální prevence, když stojí na stanovisku, že je „lepší zločinu předcházet, než jej trestat." Za iJSbezpcé^ zločinu proto považuje zdokonalenou 13 Poííěkiiíj vusEariaovaně řečeno, rnšŕ' by odpovídat metodě „cukru a htára i4 Ostře se staví i prod použití toriury při výslech u, kterou považují; za velkou krutost. Ríkíl; „jcwliže je nejistím zíoein, nemá se muri t nevjírný, poněvadž nevinným podle zákonů jest každý, jehož eloěeny nejsou dokázány." OMobné negativno se staví í k praxi obviňování a upalování osob z raiodéjnictví. 60 výchovu, zaměřenou k dosažení mravního života a k ctnostným činům, Podie výkladu „svobodné vůle" je totiž příčina jednání člověku skryta v něm samém {přesněji-taková příčina vůbec neexistuje, neboť vůle je absolutně svobodná), pohnutky k činu vznikají libovolné, podie jedincova uvážení. Osoba, která spáchala trestný čin, je jedincem zcela nezávislým oa jakýchkoli objektivních faktorech, který zvažuje následky trestného činu a na základě těchto úvah se rozhoduje k jeho spáchání, loto hledisko předpokládá, že všichni lidé jsou stejtiě schopní čelit zločinnému záměru, všichni zaslouží stejný trest za stejné trestné činy a na stejný trest reagují stejné. Tak byl formulován systém trestní justice, vycházející z „proporcionální odplaty" za zlo, které je předem vymezeno. Jestliže však vědomí člověka není určováno objektivní realitou. jestliže s ní není spjato, potom snad jedině přesvědčování a zastrašovaní je schopno řídit jeho chování. Stačí „přesvědčit" a „vychovat" nebo dokázat „nerozumnost" páchání trestných činů a trestné činy vymizí. Zde však 1 Beccaria musei učinit výhradu a říci, že tohoto výsledku může být dosaženo „až v daleké budoucnosti všeobecného štěstí." Není pochyb o tonu že vliv Beccanova pojednáni byl ve své době velký." Po několika vydáních italských, kterým se však dostalo i kritického zhodnocení za strany Beccariovýeíi odpůrců (zejména od dominikánského pátera Ferdinanda Faechineiho, obhájce trestu smrti a íoilury Francliina Ruscači soudce 15 I i r ii I i1 I n ,, n i j r j j I ,1,1 i I , . , < i ] ' i , , „ , | I ' , 1 I - 1 • U ' ,1 ' I ',' ' ,1 " II I ,1 I ' ' , . 11 . I ' i ,1. 1 I 'íl ' " It , ' I I r I J i ll I ' i J „i ,i ' r , j , , ' " , i ' i N , ' I ' i li l í in i ' , ,.'.,,, , ' i n u i : i i '' ,; ' , i .i ř i 11 n ' n r- i ' n, 11 ni i i \ i ľ i - i i ' 11, i i , i 11» ', í 'nil. ill lii 'L ii ll i i i I ->!' , ' ' ' ľ ' , i M ' J ll O 1,1 ,. ' ,i ' , i I " ' ■' , I i ,lľ i rj ,1 | I i , i i.i | I .I'll i i _ I ' I i "J ' ' i I ' i I ,1 * I " í I -1,1. I ' _ 1 ' n _ 1,1. ' 1 'J 1 I'll - ....... in ' i i I ' ' L i I. - 61 Antonia Montanarího), následovalo vydání francouzské - nadšeně přivítané zejména eneykiopedisty - a překlad do angličtiny, němčiny a dalších jazyků.1-6 Beccariovy myšlenky se však setkaly nejen s přijetím francouzských filozofu (ďAlembería, Helvetia, Diderota, Bufíona či Volíaira) a s pozitivním oceněním ze sírany vládnoucích panovnických dynastií (velkou pozornost jim věnovaly císařovny Kateřina IL," Maric Terezie, pruský král Bedřich li., veíkovévocla Leopold Ibskánský či švédský král Gustav JÍL) čí se zájmem anglických právníků a právních filozofů J. Bcnthama a W. Biackstonea a amerických revolucionářů T. Jeílersona a J. Adamse,1* ale podstatně ovlivnily i evropské trestní zákonodárství. ■■•' Přesto, že Beccariova osobní úloha byla v historii značné přeceňována,M není sporu o tony že pojednání „Dei deiítti e de He pene" silon svých myšlenek a důrazem na logiku, rozum, humanismus a zejména na sociální podstatu lidských zákonů a norem mocně zapůsobilo nejen na reformy trestní a vězeňské zprávy, ale pomáhalo překonávat pověry, předsudky a tyranií středověké monarchie, stejně jako štvaní náboženských dogmatiků a neefektivnost dožívajícího systému trestní spravedlností tradiční společnosti. Jeremy Bentham (1748-1832), anglický právník a filozof, byl vůdčím duchem reformy anglického trestního práva, který v praxi rozvíjel myšlenky C. Becearií. Označit však Benthama za přímého Beccariova pokračovatele, jak se to pokouší (často na základě samotných Benthamových výroků) naznačit 16 P. Semne uvádí že do r. IMfí méio byt pořízeno „23 italských vydání, 14 francouzských a 51 anglických (z toho 3 ve Spojených státech)". Viz Beim«, Fe cit. dílo, sir. 779-7}$. 17 Kateřina IL napr. Bcecanovi nabídla i lukrativní místo na ruském dvoře, len však nabídku nepřijal. i 8 Podobné jako v Itálii - mimo adorace a přijeti vyvolával Beccariův traktát v mnoha zemích odpor - ve Francii proti spisu kupř, vystoupali generální prokurátor Louise Séguicr a další právníci jako Muyart tie Vátugians, Daniel Jousse, v Německu k němu kritické .stanovisku zaujali kapr. filozofové [. Kaní eG. W. E Hegel. 1 •) Z načrtnutých zásad vychází nejen moderní pojetí trcsträiiio práva hmotného, ale i procesního (presumpce neviny, veřejné konání přelíčení, soudní senáty, zákaz torhrry, omezené uplatňování trestu smrti. apod). Beccariovy základní teze přímo inspirovaly kupř. francouzský trestní zákon {přijatý v r. 3791), rakousky trestní zákoník císaře Josefa II. (první kodex vůbec, který odstranil trest smrti), tak i prvních deset článků Ústavy USA ítzv. „Bii! of Rights"). 21) Jenkins poznamenává, že Beccariova popularita byla v 18, století jednoduše způsobena skutečnosti, že reformy, které obhajoval, zapadaly do celkového duchovního rázu století osvícenství, přičemž jeho pojednání „bylo syntézou pokrokového volání po reformách, navíc psané jazykem, který ■umožnia, aby se mu dostalo velmi širokého přijeti". í Jenkins. Pa cit dílo, str. 121). 62 někteří autoři, by ale bylo zavádějící.21 Jisté ovšem je, že s Beccariovým pojednání se Bentham setkal poprvé když mu bylo devatenáct let a velíce na něho zapůsobili.). Úvodní okouzlení mu ovsem nebránilo jeho dílo kriticky .zliodnot.it. Své výhrady (a zároveň i vlastni" filozofii) Bentham vyložil v práci „Introduction to the Principles of Moral and Legislation" (Uvedení do zásad moráiky a zákonodárství), sepsanou v r. 1777 a publikovanou v r. 1789, která byla postavena na tezi „co nejvíce štěstí pro co největší počet", jež Bentham (stejné jako celá řada dalších autorů - kupř. Helvétius či Holbach) převzal od Becearií, Bentham vsak nesouhlasí s principem absolutní vůle a redísíribu-tivním charakterem trestu. Místo toho tvrdí, že veškeré lidské jednání vychází z hcdonísnui - je tedy založeno na principu bolesti a rozkoše (svou hedonistickou filozofii nazval ijtílharismem),32 Lidé proto volí takové skutky, které maximalizují jejich rozkoš a brání se takovému chování, které by jím přineslo bolest. Jejich jednání je tedy cílené a trest by tuto skutečnost měl odrážet - ízn. měl by přinášet více bolestí, než je získaný prospěch ze spáchaného činu. Účinná není tedy odplata, ale zastrašení („deterrence"). Řádné chování není.nic jiného než výsledek správneho předvídání následků jednání nedovoleného, a proto je zločin projevem jakési krátkozrakosíl" Bentham velmi podrobně studoval a rozebíral otázky prevence a je patrně i původcem dnešního rozlišování prevence generální a speciální.'4 liest je v jeho pojeď jedním prostředkem obojí prevence. Účelem trestu je proto 2.1 Kupř. známý právní teoretik a filozof profesor H. I.. A. Hart (Hart, H- L. A.: „Essays on Benfluwra New York, Oxford University Press 1982) uvádí, že na Beniriamovu mladou mysl musela Beccariova práce hluboce zapôsobia Usuzuje íak z Benthaiaovy vášnivé výpovedi: „Oh my master, first evangelist of Reason, you who have raised your Italy so far above England, and í would add above France, were it not that Helvétius. without having written on the subject oi laws, had already provided you with your Hirnktmeoiak... you who have made so many useful excursions into the path of utility, what is there left for us io do? - Never to turn aside from ike path." (Hart, H. L. Ac cit, dílo, sír. 40-52). 22 Uíiliía.ris.mus Berjiham sám praktikova! i v praxí - svědci o tom i porié.kuci morbidní fakt, že svolil k tomu, aby jeho tělo bylo po smrti pitváno a využito k výzkumným účelům (lékaři se o Bcnthama zajímali nejen kvůli jeho názorům, aie i proto, že přes svůj malý vzrůst a víc než chatrné zdraví se dožil poměrné vysokého věku - 84 let). Jeho kostra, oděna do původního oděvu a s voskovým odlitkem hlavy, je dnes vystavena v anatomickém muzeu londýnské University College. 23 Za účelem .měření stupne rozkoše a bolestí navrhl i precizní psetidoniaíernalický vzorec, který nazval „kalkul štěstí." 24 Generální prevence je namířená proti všem ílenům společnosti bez rozdílu, speciální prevence (dle Bcnthama „partikulární") je pak ta, jíž se užívá přímo proti pachateli -jejím ucíeiem je zabránit v další trestné činností (a to inch tak, že je zbaven fyzické .možnosti trestně jednat, nebo že je působeno na jeho vůlí). 63 hlavne zabránit stejným {čí podobným) zločinům v budoucnosti, Trest je však pouze nutným zlem. a to nejen pro pachatele, ale i pro společnost. Proto je třeba tresty šetřit. Druhotným účelem trestu je poskytnout poškozenému zadostiučinění nebo radost, avšak, jen pro tento účel nemá být trest ukládán, neboť taková radost z potrestání by měla protíspoieěenský charakter. Na druhou stranu vsak uznával i práva pachatele. Říká: „Nemělo by se zapomínat, ač se na to často zapomíná, že pachatel je stejně členem společnosti jako poškozený, a je tedy dost důvodů tázat se po jeho zájmech stejně jako po zájmech poškozeného." Z hlediska praktické generální prevence se Beníham zajíma.! jak o vytvoření moderního vězení, které by umožnilo permanentní konirob vězňův5 tak (podobně jako Beecaria) i o zavedení systémů odměn, jenž by občany motivovaly k zachovávání zákonů {navrhoval, aby i běžné odměny -■■ řády, vyznamenání, tituly, apod. - byly udíleny, a ío soudy, podle presných zákonných pravidel, tak jak se ukládají tresty). Za svou dlouhou úspěšnou kariéru Bentham ovlivnil, stejně jako Beecaria, trestní zákonodárství své doby (zejména francouzský Code Penal ěi některé trestní zákoníky zemí Jižní Ameriky}, a inspiroval mnohé své současníky (zejména nastupující generaci kriminológii a penologíekých reformátorů). I díky jeho zásluze mohl být celkový počet 222 trestných činů, za jejíchž spáchání bylo možné v anglickém právu uložk trest smrti, snížen (v Setech 1820-1861) na celkem tři případy: vraždu, velezradu a pirátstvíéř! Klasickou školu, i přes svůj název, nemůžeme přiřadit k nějaké tradiční či ryzí kriminologické teorii (a i proto je ji. věnována samostatná pozornost) -v centru její pozorností není pachatel trestného činu či jiný deviant, ani společnost, která se ocitá v „trestající" pozicí, ale skutková podstata trestného činu a trest samotný. Byla součástí osvícenského hnutí 18. století, kterému ani tak nešlo o odstranění zločinností, jako spíše o reformu trestního zákonodárství, zvláště reformu soudnictví, O jejím významu a inspiraci pro skutečné kriminologické teorie vsak nelze pochybovat, protože, jak uvádí G. Smaus: „V moderním kriminálním a sociologickém dis kurzu se ovšem potvrzuje, že zevrubná analýza skutkových podstat deliktů podle trestního práva již sama o sobě obsahuje téměř všechny informace jak o okruhu příštích pachatelů 25 Systém ízv. Panuptica, jehož pianům na výstavbu zaseédi Beníhaas část svého života. Kjebo projektu blíže kupě FnutauH, M.: „Discipline &. Punish (The Binh oííhe. Prison)", New Včak, Vintage Books 1977, str. 201 a nási,). 26 Osikové byl íresi smrti zrušen ve Veľkí: Británii v roce '1965. 64 a o jejich motivaci (která je mnohdy přímo předpokladem posouzení víny), tak o jejich sociálním pozadí. Kdo zná trestní právo, jíž předem ví, že se krádeže dopouštějí lidé ze spodních vrstev společnosti, kteří „nemohou nebo nechtějí pracovat a kteří chtějí zacházet s prisvojeným předmětem jako se svým vlastním," Zpronevěry se budou dopouštět pachatelé, kteří mají přístup k podnikovým prostředkům a kteří se nechtějí spokojit a tím, co mají (motiv) atd. Toto platí s malými výjimkami pro celé trestní právo. Sociologické vysvětlení spočívá v torn, že formulace trestního práva vlastně představují systematické zpracování dlouholetých předchozích zkušeností s určitými. nežádoucími formami, jednání určitých vrstev obyvatelstva a jejich abstraktní zevšeobecnění.""7 Počátky pozitivistické školy a zrození krimltioiogie Bcccariova trestněprávní teorie přispěla ke změně systému kriminální politiky v mnoha zemích. Evropy, což v představách některých naivních sociálních reformátorů a politiků vyvolalo naději, že novým postavením obžalovaného v soudním procesu a zlepšením životních podmínek odsouzených lze dosáhnout snížení, případně i odstránení kriminality- lyío myšlenky korespondovaly i s názorem, byrokratů moderního státu, kteří důvěřovali v jeho schopnosti a možností. Táto důvěra se opírala o znalosti, které sociálním reformátorům poskytovaly skupiny nových odborníku, kteří se zabývali sběrem a tříděním velkého množství dat. a informací. Počátky výkonné a administrativní péče o deviantní ti kriminální příslušníky populace jsou tak doprovázeny expertízami, které poskytla nově vzniklá věda - statistika,2* jež byla definována jako pomocná veda, jejímž úkolem je na podklade skutečného zjištění číselně stanovit stav hromadných jevů za účelem zkoumání jejich příčin a následků. smaus. cit. dílo, sir. 27 Pojem ..statistika" je ve spojení se zkoumáníiii porušení právních norem používán od r. Í7«7 a označení „statistik'- od r. 1825 (blíže k témam vrz: Siro, k: „Mechaaí Power in Prisons: The Medical Service in Engkaíd 17740989", Opeis University Press 1990). První statistické setření pro policejní áčeiy bylo kupř. v Anglii a Waiesu v i. Wtt- Otl r. í 830 zde byla piv potřeby polieie, suudnsch a trestních úřadů vydávána slaiistkiká ročenka. 'VC Franci!, která nsěia ve statistickém šetření bohatou tradici, se kriminální statistiky zaěaív pravidelné príbtikovat od r. 1827. 65 Víra v neomylnost matematických výsledků pak vedla i k závěru, že statistická klasifikace je neosobní a spolehlivá, a proto i daleko objektivnější a přesnější než lidské subjektivní .hodnocení. Autoři jako A. Ooetelet, Á. M. Guerry, R. Fletcher a mnozí další proto společnost chápou jako impozantní silové pole, které je možné podrobit preciznímu měření a zkoumání. U zločinu samotného jsou pak nalézány určité pravidel o ostí, které kováři ují s jinými pravidelnostmi, a co ustáleným způsobem. Frenchman a Guerry kupíš argumentují, že morální události, stejně jako ty fyzické, jsou podřízeny konstatním zákonům, a Que tele í přichází s tvrzením, že předeni můžeme spočítat, jak. mnoho jednotlivců si „zašpiní ruce krvi svých kamarádů", jak. mnoho bude podvodníků, traviča apod., a to proto, že rozsah zločinností, v určité zemi je přímo úměrný počtu obyvatelstva, tedy že tento rozsah lze vyjádřit určitým procentem početního stavu národa.. .Dalším ílůsledkeiii rozvoje kontrolních tendencí moderního státu byl velký rozvoj profesí zapojených do nového systému trestní politiky. Když se refo.rnM5va.ne soudní dvory, vězení a ústavy pro duševně nemocné staly nástrojem nové sociální regulace, založené na zdůrazňované racionalitě, pak zákonitým požadavkem bylo, aby v těchto institucích působili profesionálové znalí sociálních problémů. Nyní to .měl být profesionál, ne laik, který' věděl jak: správně zacházet s pacientem, obžalovaným či vězném, a byl to profesionál, který jediný měl právo stanovit diagnózu a příslušnou léčbu či trest. Profese tak pro příště zakládala právo na vlastnictví příslušného druhu vědomostí, ze kterého mě i i být neprofesionálové vyloučení s odkazem, na to, že tito nemohou vykonat prácí pořádně, bezpečné čí uspokojivě. Důsledkem dohledu nad správným výkonem profesí byl (zejména) po roce !83(P vznik celé řady profesních institucí, které do budoucna měly závazným způsobem určovat, jaké přístupy jsou kvalifikované (a tedy vědecké) a správné a jaké nikoli. Kontrola nad problematickou populací se tak postupně stala« záležitostí těch, kteří sami mélí z dohledíš nad fungováním soudů, vězení a útulků osobní prospěch. A disciplínou, která poskytla patřičné zdůvodnění a nástroji; k účinné klasifikaci osob fa jejich následné segregaci), se stala medicína. V době, kdy společnost byla sociálními vědci přirovnávána k biologickému 29 P. Rock tuto skutečnost demonštrujú na institucionálním vývoji Vcikč Británie, kde v roce IS25 byla založena „law Society", r, S832 „Association Mcdkai British a Provincial, Medicaj a Surgical Association", r. 1841 „Association of Medical Officers of Asylums and Hospitals for the Insane" a r. 1352 „Coancii of I .egal Education". P. Rock dále poznamenává, že pesjcín ..professional" sc v dnešním slova smysiu objevuje v moderna angličtině asi v r. .1843, pejera „professtoimiisfn" se začal používá! po e 1856 (Rock, 1:': cit. dílo. str. xvi). 66 organismu, proto nebylo těžké najít argumenty pro účelnou nápravu „nemocných" zločinců a proměnit vězení v laboratoře, ve kterých lékaři a psychiatři prováděli své pokusy za účelem nápravy a návratu postižených osob do normálního života. V této etapě vývoje, kterou kupř. í. Drapfcin nazývá pre-lomhrosianskots fází, kriminológie tak nebyla ničím jiným než aplikovanou lékařskou disciplínou. Díky pečlivé práci různých fýziognomů, frenoíogů, vězeňských doktorů a psychiatrů se zdálo, že kiirninaiiía může byl poznaíelnou entitou a že vytvořené nástroje, zahrnující příslušné techniky diagnostiky a vědeckého Setření, mohou vést k tornu, aby zločinnost spolu s různými dalšími patologickými formami života byla jednou provždy odstraněna ze společnosti- Deviace tak začala být chápána jako patologie, tedy projev nemocného organismu. Koncem .19. století nastala doba, kdy bylo možné většinu lidí přesvědčit, že postupně se rozvíjející kriminológie je samostatným vědeckým oborem se specifickým způsobem nazíraní světa, nezávislým na dosud „mateřských" disciplínách (právu, statistice a medicíně) a schopným 'vymanit se z tyze praktické činnosti zakotvené v provozu věznic a útulků. Samotného pojmu „kriminológie" se začíná užívat po r. 1850, přičemž k jeho všeobecnému rozšíření dochází až po r. 189b, ■*' kdy se ho začíná užívat pro disciplínu přednášenou na některých univerzitách v západní Evropě (Marburg, Bordeaux, Lyons, Naples, Vídeň a Pavia). Pod vlivem Césare Lornbrosa se pak označení kriminológie začíná užívat pro obor, jenž se (na základě přesného měření, porovnávání a klasifikace různých typů deviantů) mé! stát pozitivní vědou s pevně vytýčeným cíleni, kterým bylo odstránení zločinu ze společnosti a náprava pachatelů. Proti filozofickému idealisfiiu a humanismu klasické školy je tak postavena „vědeckost" pozitivní disciplíny, která má vycházet z několika základních postulátu: 30 V krimmoiogické literatuře se můžeme setkat s hojné opakovaným tvrzením, převzatým od holandského .kriminoioga W. A, Bnngcra (odvolávajícího se zase na I íavdiocka ESitss), který uvádí, že tento termín poprvé použi! francouzský antropolog Topinard, a to v r, 1879 (ten ho však pravděpodobné poprvé použil teprve v r. I.SH7, kdy vi. 2 „Revue ďanthro-pologie'" pubíikovai práci „ĽAnthropologte criminelle"). Rozšířené použití tohoto pojmu \c však spojeno se jménem italského právníka a kriminológii R. Garofala, který svou práci z r. 1885 nazval ..Crimioologia''. Nicméně kupř. podle Rarafora House Dictionary of she English Language začal být. tento pojem užíván mezi léty 1855-60. Oxford English Dictionary zase uvádí, že výraz „criminologist" se poprvé objevuje v r. 1857 v Saturday Review. Podíe Leas: Diciionnaire de la langue irancaise {Pans 1975) se ve francouzské terminologii pojem „eriminoiogie" objevuje poprvé až v r. 1888 a podle Díctionnsíire aipíiabéíique et anafogique de la iangue frartcaise (Paris 19.53) dokonce až v r. 1890. 67 i. odmítnutí „právního" vymezení s důrazem na „.individualizaci" celé problematiky a s tím související 2. odmítnutí sludia trestního práva ve prospěch studia individuálního pachatele a jeho medicínských, psychologických a sociálních charakteristik. 3. odmítnutí konceptu trestání ve prospěch, „nápravného zacházení" a 4. odmítnutí svobodné vůle, místo které je prosazován „vědecky zdůvod-nitelný determinismus". S filozofickým zdůvodněním a za přispění řady vědních disciplín (včetně biologie, psychologie a sociologie) tak kriminológie získala i mandát k zajištění pořádku ve společnosti3! a otevřela si cestu na akademickou půdu většiny evropských a amerických univerzit. Podrobnejší analýza krirninologického pozitivísmu bude podána v dalším oddíle při výkladu teorií vycházejících z biologického determinismu. 5 přihlédnutím ke skutečnosti, že kriminoiogické teorie až do padesátých let dvacátého století byly vesměs pozitivistické,32 ale í vzhledem k pochopení existující rnuitiparadígniatičností kriminológie a stanovení rozdílu mezi evropskou a americkou kriminológií, se v následujícím textu, alespoň ve stručností, zaměříme na nástin počátků rozvoje krirninologického myšlení ve vybraných zemích Evropy a v USA.-0 Itálie dala modernímu kriminologickcrnu myšlení dvě školy, které je možno označit za tradiční: izv. „scuola classíca" a „scuola posiiíva". Klasická škola byla v Itálii reprezentována její nejslavnější postavou niarkýze Césare Beecaní. Jeho pojednání „Dei delítti e delle pene", shrnující a svým způsobem i. završující odkaz politické filozofie osvícenství, podstatným způsobeni ovlivnilo nejen trestněprávní védu v iiálii, ale prakticky v celé Evropě- Nezávisle na této prácí dospěl k. podobným závěrům jako Beccaria i íiiandomeníeo Roniagnosi, který se v dílech „Genesi det diritto penále" (z r. 1791) a „Fřtosoíía dei diritto" (z r. 1825) pokusil o racionální systemaíizaci trestního práva., Na 31 Kupf. jeden za zakladatelů sociologie a významný představitel sociologického zkoumání dočmw E. Durkíwim stavě! vědce {sociology) do role léčitelů společenských nemocí paz Durkbeim, Es „Pravidla sociologické meihody'" (výtah podie Vil. vydání z roku í!)25), Praha 1969. sír. 77 a nasi.). Marxističtí kriroinoiogové ßonger, Rasche a Kirchhdrner zase předpovídal!, že sociální patologie zmizí díky sociální revoluci. 32 Srov. Williams, E P., McShane, M. D.: „Criminological Theory", New Jersey. Prentice Hart 1998, 3-vydání, str. 4L 33 S výjimkou účelového zařazení České republiky a Slovenska jsou v přehledu zmíněny pouze ty žerné, které podstatným způsobem přispěly k rozvoji kriminológie, sociologie deviaiitnsho jednání a příbuzných disciplín. 68 Beccariu přímo navazoval Gaetano Fiiangíen, autor díla „Scíenza delle legisiazíotie" z r, 1785. Odkaz Beccarifiv, Fíhingieriho, Romag.na.si.ho a dalších pokračovatelů (kupř. Rossiho, Mamíaniho a Manciního) pak harmonicky završuje Francesco Carrara, a to syntetizujícím dílem nazvaným „Programma del corso di diritto cri.ini.nale" (první díl byl vydán í. 1859). Proti klasické škole byl však postaven naturalismus a metafyzika pozitivistické školy, reprezentované pracemi Césare Lombrosa (zejména „Li uomo delinquente" z r. 1.876), Raffaele Garofala {„Criniíoologia" z r. .188.5) a Enríca Ferrího (zvláště „Sociológia c.rirnínale" z r. 1.896), která na mnoho lei určila cíl a výzkumnou orientací mnoha badatelů. Z pozdějších reprezentantů pozitivistické škoiy je možné zmínit zakladatele Mezinárodní kriminoiogické společnosti („Societě internationale de Crirninologie". založené r. 1934) Benígna di Tullía čí Alfreda Nice fora, autora šestisvazkového díla „Crimb .noíogia" (1949-1953). Proslavená italská škola, která razila cestu jednomu z kriminologíckých směrů, se však již v první polovině 20. století dostala do vážné krize, ze které cestu našla teprve v sedmdesátých let v podobě nové „kritické" kriminológie. V Anglii-1'4 byl rozvoj krirninologického myšlení rízce spojen s reformou vězeňství.35 Základy nové penologie zde položili právník a filozof Jeremy Bentham (proslulým dílem „Rationale of Punishment" z r. 1775) a John Howard (v r. 1777 publikoval práci „State of Prisons in England and 'Wales", která ovlivnila i přijetí Zákona o vězeňském .systému v r, 1779), jehož jméno se stalo synonymem reformy anglického vězeňství. Počátkem Í9, století na Howard a navázai sir Samuel RomiíJy, díky jehož úsilí byly zrušeny četné alžbětinské hrdelní a další kruté tresty a postavena první moderní věznice, a sir Robert .Pee!, politik, který jako člen parlamentu a předseda vlády významně ovlivnil reformu trestního práva. Peel rovněž založil irskou policii (tzv. „peelers") a prosadil vytvoření londýnské .metropolitní policie (které se 34 K historickému vývoji kriminológie ve Velké Británie napr.: Garland, t).: „British Criminology Before 1935"', The British Journal of Criminology, 2, 1.988, sir. 13Í-147; tentýž: .,OÍ Crimes and Criminals: The Development of British Criminology", in: Maguire, M., Morgan. R, a Reiner. R. (ed.): „The Oxford Handbook of Criminology", Oxford, Oxford University Press 1993. Podrobněji: komplexní práce L. Radzinovoozc: „A History of the English Criminal Law and its Administration, ňom 1750'". pŕs dílů publikovaných v rozmezí let 1948-86. Z prací vydaných k tomuto tématu v poslední době stojí za zmínku sborník vydaný v o 1988 pod editací Jí Rocbs (v.íz Rock, id „A History of British Criminology"', Oxford, Clarendon Press 1988). Obecné k vývoji ko.tranosogse viz Míma h e Im. H..: cit. dno. 33 Ve svých počátcích byla kriminológie fakticky chápána jako sekundární produkt peoo-loiackého síudlfí. Srov. kapr. Mannheim. He cit. dílo, sír, 2. 69 podle jeho křestního jména přezdívá „bobbies"). Na roždí! od jiných evropských zemí se však v anglickém myšlení, ktcrc při zkoumání fenoménu zločinu vycházelo z tradičního právněmnedicrriského rámce, příliš neprosadily myšlenky italské pozitivistické školy, Ta byla naopak podrobena ostré kritice, a to ze strany psychiatra Charlese Goringa, jehož práce „The English Convict: A Statistical Study" z r. i 9í 3 byla přímou polemikou s dílem C. Lombrosa. Osobnosti pachatele již předtím věnovali pozornost psychiatr Henry Maudsiey (k.upř. „Review of a Prison Matron's Female Life in Prison" z r. 1863), vězeňský lékař j. Bruce Thompson („The Effects of the Present System of Prison Discipline on the Body and Mind" z r, 1.867) a psychologové Havelock Ellis (kniha „The Criminal*5 z r. 1.890, shrnující hlavní myšlenky kriminální antropologie), proslulý svou monumentální prací o lidské: sexualitě {sedm dílů „Studies in the Psychology of Sex", publikovaných v rozmezí let 1.897 -1928) a Cyní Lodowic Burt,* který přispěl k rozvoj i faktorové analýzy v psychologickém testování a jehož 600 stránková průkopnická práce „The Young Delinquent" z r. 1925 je považována za počátek relevantních krími-■nologických výzkumů ve Velké Británií. Pres fundovaný teoretický základ'7 se však na akademickou pudu prosadila kriminológie teprve poměrně nedávno. Jeden z prvních kr.imiaologický kurzu (a to pro postgraduální studenty medicíny) sice v letech 1921/22 v Birminghamu přednášel vězeňský psychiatr ívlaiiriee Hamblin Smith,* ale .hlavní institucionální rozvoj kriminológie je spojen se jmény evropských kriminologů, kteří ve Velké Británii nalezli ■útočiště před fašismem, Bylí to: Hermann Mannheim, .Max Grünhut a Leon Radzinowicz. Gruahut začal působit na univerzitě v Oxfordu, žák Ľ. Perr.ího Radzinowíc.z založil r. 1941. v Cambridge „Department of Criminal Science" a Mannheim,3" bývalý jHusky soudce (který studoval právo a politické vědy 36 Bmtovo odborná reputace poněkud utrpěla po jeho smrti (v r. 1971), kdy vyšlo najevo, že výsledky některých svých výzkumů zfalšoval. 37 Wiiliam Douglas Morris (.Kanaďan, který působil jako vězeňský .kaplan ve věznicí v-;; Wandsworth v.) od i; 1890 (do r. 1919) vydávat ,,The Cri m i noiogy Series'', ve k íerých p uhlíková! jak překlady knih předních evropských kriminológii (Lornb.roso, Fem. f reap, ía.k i původní britské práce {včetně svého díla „Juvenile Offenders'' z r. 1896). Po zániku této edice byly články s .krimi nelogickou tematikou publikovány v lékařských a právníci] periodikách (jako kupí. v .Journal of Mental Science", „Tlie British Journal of Medical Psychology", „Transactions of the Mcdico-Legaä Association") a později i v „Sociological Review". 38 M, H. Smith byi ve Velké Británii rovněž prvním, který do fcriminologickébo studia aplikoval poznatky psychoanalýzy {..The 'Psychology of Criminal" z r. 1932 ). T> By! to zvláště H. Mannheim {1889-14)74). který ovlivnil nadcházející generaci kriminologů, afo zejména svým eklektickým, pristúpení který mu ve studiu zločinu a deviantního jednání umožnil uplatnit postřehy jak ze sociologie, psychologie, práva, tak i historie či statistiky. 70 na univerzitách v Mnichově, Freibiirgu, Štrasburgu a Královci), začal přednášet na „Sociology Department of the London School of Economics". Institucionální rozvoj britské kriminológie, zahájený ve 40. a 50. letech, byl v r. 3961 završen symbolickým otevřením nového „Institute of Criminology" v Cambridge. ■a V Německo (a Rakousku) měla klasická škola svého zastánce v rytíři Anselmu von Feuerbachovi. Vlastní rozvoj kriminológie je pak hlavně spojen se jménem profesora trestního práva na berlínské univerzite Fmnze von Liszta. který v 80. letech 1.9. století požadoval všestranné zkoumání příčin zločinnosti a studium pemtenciární vědy (své pojetí označoval jako sociologické a proklamoval „Gesamte Strafrechtswissenschaíť' a samostatnou kriminológii), která svou pozornost musí zaměřit zejména na osobu pachatele. Na Liszta navazovali další profesoři trestního práva, jako kupř. M. D. Setifferi, H. W, Grüble, E. Wolf, von Hippel! či rakouský právník Hans Gross, který vydával časopis „Archív for Kríminalanthropoiogie und Kriminalistik" (od r. 19.16 změněný na „Archív für Kriminologie"). Prvním autorem německy psané učebnice kriminológie, sepsané v r. 1903, byl Gustav Aschaffenburg („Das Verbrechen unci seine Bekämpfung"), který novou disciplínu ještě chápe jako kompendium o „zločinu a jeho potírání", zatímco rakouský právník Adoph Lenz ji nazývá „kriminální biologií" {„Grundriß der Krimiiialbiologie", 1927). Ve Francii, kde existoval bohatý studijní materiál ve formě .kriminální statistiky, se krinibiologické studium opíralo nejenom o práci Adolphe Queteieía4" a jeho kolegů, ale čerpalo i z antropologie (Paul Mbpinard, Antonie Lacassagne) a sociologie (G. Tarde, E. Durkheini). Ke konci 19. století se ovšem středem pozorností stávají úvahy právníků, které se dotýkají nejenom příčin zločinnosti, ale i problematiky trestů (kupř. Raymond Salei.líes napsal v r. 1900 knihu pod názvem „Líndividuaíisaíion de la Peine", která se stala základem moderního pojetí kriminální politiky), přičemž stanovisko juristů bylo velice blízké*' sociologickému pojetí. 40 Qmcleiova analýza kriminální statistiky inspirovala takové studie jako „Nebezpečné třídy" od Fregscra či „Prostituce v Paříži" od Parant-Duchateieía. 41 Francouzský profesor práva Henri Joly již kupř, v r. 1890 vyslovil na perihenaárním kongresu v americkém St. Peterbe.tgü názor, že: „Věda o zločinu a trestání je věda o vztazích měli ztočífieerTs a společností. Tento vztah začíná dávno před vlastním zločinem a pokračuje dlouho po riěm. Zahrnuje čtyři fáze, jez by měla véda řeší!: V Belgii byla kriminológie, díky personálním vazbám, úzce propojena s kriminológií francouzskou, iakže lze mluvil o francouzsko-belgické* krirni-eologické škole, reprezentované zejména postavou A.. Qucteleta, jehož vědecký záběr, pokrývající astronomii, matematiku, meteorologii a společenské vědy. byl zcela mimořádný42 a který razil tzv, morální statistiku a „terniioký zákon zločinu", dle kterého existuje přímá souvislost mezí pácháním zločinu a klmiaríckými faktory (trestné činy proti majetku tak podle Queíeieía jsou častější v chladných zemích, zatímco v íeplejšícn oblastech převažují útoky proti osobě) a A, M. (iuenyho, který přicházíš pojmem fenomén zločinu.."3 Představitel moderního krírninoiogického proudu by! profesor trestního práva v Bruselu Adolf Pri.s (zároveň působil i jako šéf vězeňské správy na ministerstvu spravedlnosti), jehož dílo položilo základy reformy belgického vězeňského systému, ve kterém pokračoval Prisúv žák Emile Van der Veíde. Přímému studiti zločinců ve věznicích se věnoval .Louise Varvaeekc, í'orenzní medicíne Gustav de Rechter. ® V Holandsku mela na rozvoj kriminologického zkoumání znatelný vliv sociologie, a to díky osobě předního holandského sociologa té doby profesora i. jak v individuu vzniká zločinná myšlenka, jak se v něm vyvíjí a jak píevádí na špatnou cestu všechny ieiio schopností, a také jak se mčni myšlenka v an. 2. Jak společenské prostredí podněcuje tato myšlenku. 3. .Jakými způsoby m ň že společnost odhalit viníka a ty, kdož. jsou na pokrají zločinu. 4. Jestliže je pachatel zatčen a odsouzen, jak se má s ním zacházet {uvedeno v: Kadzinowiez, La „In Search of Criminology". Londýn, 1S6.Í, s. i>3, ciswano dle: Vítek, 1972. str. 12-3.3). 42 Jak uvádí P. Beime: Oueietetova práce anticipovala jak kriminolodcký podtivisnius. včeině lombrosiariismu, tak i chicagskou ekologickou škobi (viz Beirat'., P.: „Adolphe Quetelet and the Origins of Positívisí Criminology's American Journal of Sociology, 5, 1987. str. i I4Ü). O jeho významu svědčí i hodnocení historika vědy George Sanorni, který Quetcleíovu knihu „Sur i honsme el 1-e développenieni de ses íacuités, ou Essai de physique soüata" z r. 1835 onnačii za jedno z největších děl 19. staletí a o samotném Oueteletovi prohlásil, že to rač! být on a ne Comics kdo by mél být považován za zakladatele sociologie (viz Rienie, cit. dík), str. 1141). Qtietdeiüv vliv byl velký i za hranicemi Belgie a Francie -kladného přijetí se Queteictov; dostalo kapr. v Angin, kde jeho práce byly vzorca; jak pro H. rSuckJeye („History of Civilisation in England" z r, 1860) či Ch. Goringa (zmíněný ...The English Convict"). Pozitivně Queaeletovo dílo hodnotil í K. Marx. S kritickým hodnocením kúpi", vystoupili matematik a ekonom Antoine Cournoí a profesor denargraíše Jacques Bertihon, tvůrce klasifikace padsaíejů podle antropomesrickýdj charakteristik. 43 Vztah mezi Queteletetn a Guerryan však nebyl příliš přátelský aanirsiozíía poznamenala i jejich odbornou diskuzi. Rudolfa Steinmetza. Další významným teoretikem, a t.o marxistické orientace, byl William Adnaan Bonger, autor takových prací jako ,,Reiigíosi and Crime" (1913), „Criminality and Economic Conditions" (1916), .introduction to Criminology" (1936) či „Race and Come" (3.943). V Norsko se významným průkopníkem krírninoiogického studia stal Johse Andenaese, v Dánsko velkou úlohu v rozvoji kriminológie sehrál Stephan Hurwitz. V českých zemích a na Slovensku se v průběhu 19. století nesetkáváme s ucelenejší koncepcí původního kriminologického studia. Becearíova práce „O zločinech a trestech" byla v problematickém4'' překladu Joseía Sládecka dokonce vydána až v r. 1893. Průkopnickou prací na poli studia kriminálního a deviantního jednání byla až „Sebevražda hromadným jevem společenským" 'Ľ G. Masaryka (český překlad z r. .1926), na kterou navázaly četné (zejména však časopisecké) studie (J. Kallab, M. Lederer, F. Stuna, E Štampach, V, Raster či Ľ. Lány) a recenze vybraných zahraničních publikací, ojediněle i původní monografie (kupě. „Kriminální psychologie" j. Šejoohy z r. 193(3). V USA byla kriminológie před 1, svetovou válkou málo rozvinuta, podobně jako některé další společenské discipliny (psychologie, sociologie), a čerpala spíše z evropské tradice než z původního prostředí. Záhy se však, zejména na univerzitě v Chicagu, vytvořila velíce silná skupina vědců, kteří udali nový tón rozvoji krírninoiogického studia. Na rozdíl od evropské tradice, kde výzkum deviantního jednání byl většinou záležitostí právníků a lékařů, stala se zakladení rozvoje americké kriminológie sociologie, antropologie a psychologie (speciálně psychoanalýza). Mimo Chicaga se centry krírninoiogického výzkumu staly další univerzitní instituce, a to zvláště Harvard a Columbia, které daly vzniknout sociální ekologii chicagské školy, teorií anomte a subkulturní teorii - novým směrům, jež zcela zásadně ovlivnily celou kriminulogickou literaturu 20. století a které znamenaly rozchod s tradiční a pozitivistickou kriminológií. 44 Nutno ovšem dodat, ze to byl preklad nejen postí, aie doposud i poslední. Na jeho špatném vyznění však Síadeček pravděpodobně nese vinu jen částečnou, protože převod tohoto testu do jiného jazyka je problematickou záležitostí-jak v této souvislosti podobně poukazují Newman a Marongie (dt. dílo, str, 8): jedná se o „spis plný nejasností a rozporů (které jeSíé více vyniknou,, když jsou přetaženy do onjiiičtinv)." Shrnutí Otázka vztahu sociálních norem a deviantnílio jednání má dávné a hluboké kořeny. Obecný výklad sveta, tedy i výklad odlišného a zločinného jednání, měl po věší část existence lidské společností náboženský a duchovní charakter, který vycházel z víry, že událostí a běh tohoto světa jsou determinovány nadpozemskými silami. Svět izolace a vyhnanstvu vyplývající ve středověku z aplikace právních a dalších sociálních norem, se postupně proměňuje v 18. století, kdy sílí kritika stávajících torem veřejné péče a prosazují se myšlenky reformního hnutí zdůrazňující důstojnost a nedokonalost člověka a prosazující humánnejší přístup jak k duševně nemocným, tak i k pachatelům trestných činů. Odrazem této skutečností jsou ideje ízv. klasické školy trestního práva. Klasická škola klade důraz, na svobodnou vůli člověka a lidskou racionalitu. hedonistickou interpretaci chování, na lidskou morálku a odpovědnost, na politické uspořádání společnosti (zejména způsob jakým vládnoucí část zachází se svými občany) a na obecnou existenci základních práv společných všem lide IB. Proti ideálům klasické školy vystupuje pozitivní škola, která vychází z předpokladu, že v každé společnosti existuje hodnotový systém, na základě kterého lze rozhodnout co je a co není deviantnírn jednání. Pozitivní škola si však neklade otázku validity systému, tedy zda je správný čí nikoli, ale zaměřuje se na poznání těch faktorů (biologické, psychologické a sociologické povahy), které jedince determinují k společensky škodlivému jednání. V procesu vzniku obecně škodlivého jednání odmítá svobodnou vůli a tvrdí, že člověk je k určitému chování předurčen, přičemž tato skutečnost může být vědeckými metodami analyzována. Cíiem je poznat příčiny - tedy ty faktory, které ke vzniku škodlivého jednání vedou a na jejich základě určit, kdo se ve společnosti bude chovat deviantně a tomuto jednání předem zabránit. Cenou za deviaci (čí dokonce skrytou deviaci) nemůže být trest (pokud by člověk byl rozumnou bytostí, která si své chování po racionální úvaze vybírá, jak tvrdí klasická škola, pak by pohrůžka trestu od spáchání činu nikoho neodradila), ale převýchova nebo důsledná detekce v případech, že již náprava není možná. Zatímco klasická škola určovala trestněprávní politiku a ráz kriminológie v řadě evropských zemí, stala se pozitivní škola základem pro rozvoj americké kriminológie. Myšlenka determinismu lidského chování zde nalezla širokou podporu v biologii, psychiatrii, psychologii, sociální prácí, sociologii a astro- 74 pologu. V důsledku této orientace se kriminológie začala zabývat individuálním pachatelem, a to z hlediska jeho osobnosti, tělesných dispozic (a propozic) inteligence, rodinného zázemí a prostředí, ze kterého docvčnv pochází čí skupin, ke kterým náleží, "" ' Jestliže je možné říci, že klasická škola usilovala o „reformu práva", pak pozitivistická škola usilovala především o „reformu člověka". 75