s^^SiSĚssmssía^M^s^^g^g UNIVERZITA PALACKÉHO - VYDAVATELSTVÍ Olomouc 1999 tzv. osobnostních vlastností neboli rysů (německy „Persöniichkeitseigcnschaf-ien", anglicky „personality traits", francouzsky „traits de personnalité"). Takováto kategorizace způsobů chování je pak východiskem tzv. rysových teorií {rysových modelů) osobnosti. Osobnostní rysy jsou charakterizovány jako trvalé, vrozené a individuálně diferencované dispozice k různým způsobům chování. Souhrn těchto charakteristik pak vytváří určitou strukturu osobností, která byla ve starších výkladových systémech popisována jako typ.51 Rysové typologie, podobné jako kupř. typologie sociologické {M. Weber), vycházejí pfevážněz konstruktu ideálního typu, který se ve své čisté podobě v realitě nevyskytuje. Typ je tak extrémem, který reprezentuje strukturu složenou z navzájem dominantních a relativně stálých vlastností osobnosti. O některých klasických typologiích bylo uvažováno již v souvislostí s biologickou esplanací deviantního jednání. Morfologické a fyziognomické typologie sice umožňovaly na první pohled testovat a stigmatizovat jednotlivce, méně však již byly schopny adekvátně postihnout vnitřní kvality člověka. V současné psychologii osobnosti se namísto jednodimenzionální (či úzce zaměrené)'2 snahy o definování osobnosti můžeme setkat s kombinovanými přístupy, které jsou daleko více otevřenější než byly standardní teoretické postupy. Moderní přístupy k typologii osobnosti jsou spojeny s faktorovou analýzou, jež dospěla k omezenému počtu základních, dále neredukovatelných osobnostních vlastností, které vyjadřují tzv. bazálni charakteristiky osobnosti. K nejznámějším faktorovým teoriím osobnosti (někdy nazývaným rovněž „psychometrickými", protože kladou důraz na měření osobností zejména za pomoct psychometrických tesíů) patří kupí. Guilfordův systém temperamen-tových faktorů, škála šestnáctí dichotomických faktorů R. B. Cattela či patrné nejznámější typologie H. J. Eysencka, která analyzuje faktory extraverze, neuroticismu a psychoticismu. 31 O typologii osobnosti se ve starší psychologické literature hovoří'jako o charflkterologři. Srovnej kupf.: ..Současná psychologie na západě", 1965, str. 14fi. Od srovnávání typů na zäkíadä antropologických aspektů je však třeba odusil současnou charakterologii jako disciplínu zabývající se charakterem člověka, tedy osobní morálkou, a vztnhein jednotlivce k hodnotám ít etickým normám, reprezentovanou zejména díiy R. -Siagjiera, L. Klngese, A. Wellcka, Ph. Lcrsche či H. Rohrachtcrn. 32 Použití íerroínu „jcdnoíaktorovč'', který by zde byi na míslé, by mohlo být zavádějící vzhledem k již etablovanému označení „fakloriálnř" teorie. Otevřenost ;i kombinace zde má proto charakterizovat konvergenci jinak často protichůdných teorií v rámci celkové psychologie osobností. Záměrem psycho.metricky orientovaných psychologu je zjištění tzv. „pramenných" rysů osobnosti, tedy skutečných vnitrních determinant jejího chování, a to za pomocí faktorové analýzy, kdy na základe korelací mezi proměnnými údaji o vlastnostech osobnosti se určují jednotlivé sféry (tj. faktory), v nichž tyto proměnné variují. Faktorová analýza je založena na hypotéze, že v osobnosti člověka existují přirozené struktury (tzv, funkční jednotky), které mohou být identifikovány se základními rysy (faktory). V oblasti praktické psychologie se faktorové analýzy používá zejména v psychodiagnostice, kdy se za použití různých metodologických přístupů (testy chování, osobnostní dotazníky, projekční techniky apod.) získávají parciální informace o jednotlivci. V klinické praxi studia deviantního chování pak jde především o intervenci a působení na problémové stránky osobnosti člověka {kupř. na sociální chování, postoje, emoční reaktivitu, zájmovou orientaci apod.js cílem navodit účin kyjak v okruhu jednotlivých stránek, tak jejich prostřednictvím i v celku osobnosti. Patrně nejznámější teorií osobnosti ve vztahu k deviantnímu a kriminálnímu jednání je Eysenckův model osobnosti člověka, který na základě své kompaktností, obsáhlé náročnosti a zohlednění medicínských (neurofyziolo-gických), biologických (zejména genetických) a psychologických poznatků dosáhl značné publicity, a to i mimo rámec samotné psychologie. Britský psycholog německého původu Hans Jürgen Eysenck (191 c—1997) patřil k nejproduktivnějším," nejvlivnějším a díky svým osobitým a vyhraněným názorům i k nejkontroverznějším34 autoritám současné psychologie. Eysenckova typologie osobnosti vychází z poznatku, že psychické vlastnosti vytvářejí určité syndromy, které mohou být charakteristické pro určitý počet lidí. Název určitého typu pak vyjadřuje zobecnění těch specifických vlastností, které jej tvoři a které se seskupují do určitého shluku, trsu vlastností. Napr. u osoby, která je předmětem experimentu, můžeme pozorovat, že se při setkání se známou osobou usmívá a na pozdrav podává ruku. V případě, že se tak děje pokaždé, můžeme konstatovat, že se jedná o obvyklou formu 33 Eysenck je autorem 45 monografií a více než 600 odborných čiánků. Mezi jeho zásadní teoretické práce z oblasti teorie osobnosti patří zejména: „Dimensions of Personality" (1947), „The Scientific Study of Personality" (1952), „The Structure of Human Personality" (1970) a „Personality and Individual Differences" (sepsanou vr. 1985 ve spolupráci se synem Michaelem). 34 Velkou diskuzi vyvolaly zejména Hyscnckovy názory na dědičný původ inteligence a na neschopnost lěÉby duševních poruch za pomocí tradiční, zvláště psychoanalytičke, terapie (srov.: Eysenck, H.J.: „The Biological Basis of Personality", Springfield, C C.Thomas 1967 nebo „Personality, Genetics, und Behavior", New York, Praeger 1982). 129 reakce na setkám' s přátelskou osobou. Tato obvyklá odpověď však může korelovat s jinými obvyklými odpověďmi, jako například zálibou rozmlouvat na večírcích s jinými lidmi apod., a spolu s dalšími tak vytvářet shluk odpovedí charakteristických pro rys sociability. Své základní pojetí osobnosti formuloval Eysenck již v roce 1947 v práci „Dimensions of Personality", kdy v osobnosti člověka rozlišuje oblast kogni-iivní (konkretizovanou jako inteligenci), konativní (charakter, vůle), afektivní (temperament, emoce) a fyzickou (somatickou). Při konstruování dimenzí osobností, kdy vychází zejména ze složky afektivní a částečně konativní, se Eysenck inspiruje Jungovou dichotomií introverte - extraverze, které však dává novy rozměr tím, že ji konstruuje do podoby umělých osobnostních vlastností. Ty, na rozdíl od osobnostních vlastností v tradičním slova smyslu, které vycházejí ze slovní zásoby přirozeného jazyka, jsou psychologií definovány, přičemž jejich definice lze odvodit z příslušné teoreticko-meío-doiogické koncepce a z obsahů příslušných otázek v osobnostních dotaznících. Použití umělých osobnostních vlastností tak umožňuje v rámci faktorové analýz}' pracovat s takovými rysy, pro které přirozený jazyk nemá adekvátní pojmenování. Eysenck, který se častej i než kolegové opírá o poznatky přírodních věd, zdůrazňuje úzké sepětí experimentu a teorie. Na základě poznatků z neurofyziologie proto analyzuje konstrukty excitace (vzruchu) a inhibice (útlumu) a jejich vzájemnou rovnováhu, včetně projevů převahy jednoho procesu nad druhým, aby pak dospěl k charakteristice obecných lidských postojů, chování a rysů. Na základe přísné induktivn ího postupu kontrolovaného experimenty v laboratořích, kdy bylo používáno jak stimulujících látek, zvyšujících excitaci, tak tlumivých preparátů, přispívajících k vyššímu útlumu, pak Eysenckv r. 1964 vypracoval diagnostickou metodu zjišťování míry „charakteroíogických íak-torůi; introverze - extraverze, známý dotazníkový test JEP1" (Eysenck Personality Inventory) - Eyscnckův osobnostní test,33 který v současné době patří k nejrozšířenějším osobnostním dotazníkům téměř na celém světe. Z množství dat o lidech,získaných za pomoci subjektivních sebchodnotících výpovědí, klasifikací pozorovatele, životopisných informací, měření biologických charakteristik a objektivních psychologických testů, Eysenck na základě faktorové analýzy dospěj k určení struktury osobnosti, která v jeho 35 EPI by! upraven a restandartizuván na českou populaci Miglíerimm a Von'komerem a je známý jako Eyscnckův osobnostní dotazník (BOD). Skládá se celkem z 57 otázek, z nichž 24 měří exlravetzi (E škála), 24 položek diagnostikuje neurotické tendence (N Skala) a 9 položek tvoři stupnici lži (X Skatu). 130 raných pracích z let 1947 a 1952 měla podobu dvou základních rozměrů osobnosti: 1. introverze - txtraverze a 2. emoční labilita - emoční stabilita (netiroticismus). Chování většiny lidí v převážné míře osciluje kolem středu mezi póly jednotlivých dimenzí. Emocionálne stabilní introvert má zejména sklon k ovládání se, k opatrnosti a přemýšlení. Emocionálně nestabilní introvert je více úzkostlivý, pesimistický a ve svém jednání zdrženlivý. Emocionálne stabilní extravert je bezstarostný, lehkomyslný a společensky družný. Emocionálně nestabilní estravert má sklon být agresivní, impulzivní a vzrušivý. Eysenck tvrdí, že není možné říci, že by některá z uvedených kombinací byla vhodnější než kombinace jiná, přesto vsak poznamenává, že exíravertovaní jedinci si ve srovnání s introverty méně snadno osvojují akceptovatelné reakce, a proto na základě „snížené podmíněnosti" (viz dále) přijímají méně snadno a méně trvale sociální normy. Ve svých pozdějších pracích, zaměřených zejména na agresivní projevy chování, Eysenck rozšiřuje původní osobnostní dimenze ještě o psychoticisnnis a faktor inteligence (tato další proměnná je na třech předchozích poměrně nezávislá, přesto však s nimi pevně spojená).'6 Člověk s psychotickou osobností je podle něho samotářský, lhostejný k lidem, nepfízpůsobivý, často „dělající problémy", krutý až nelidský, citově oploštělý, necitlivý, bez soucitu, vyhledávající dobrodružství a vzrušení, agresivní a nepřátelský k lidem, milující nové a bizarní věci, podceňující nebezpečí, zbrkle odvážný, výsměšný, silně vzrušivý a pobuřující okolí. Eysenckovy hypotézy týkající se podstatných rysů psychoticismu vycházejí z analýzy hormonálního systému, zejména z testování mužského pohlavního hormonu androgenu, který je endokrinními žlázami vylučován do krve a jehož hladina ovlivňuje přítomnost typických mužských charakteristik. Tato dispozice 36 Viz aejměna práce manželů Kysctsekových: Eysenck, H. J., Eysenck, S. fl.; „Psychnticism as a Dimension of PersonaSity", London, Hodder and Siouahlon 1976. Snw. rovněž Eysenck, H. 1.; „Sex and Personality", London, Open Books 1976. Toto rozšířené pojetí dimenzí osobnosti vycházelo ze zkušeností 5 používáním Evsenckových osobnostních dotazníku, které v r. llJ75 vyústily v konstrukci dotsiiiníku EPQ (Eysenck Personality Questionnaire) a Junior EPQ, kléry je používán pro testování dětí ve věku od 7 do 15 let. Kromé standardních škál neurolirismu (N), extraverze (E), psychoticismu (P) a lži (L) je experimentální niéíena i úroveň kriminálních sklonu („criminal propensity'' - C)- Na základe zkušeností s Eysenckovými dotazníky zkonstruovali Ruiscl a Mullncr dotazník DOPEN, kdy k vybraným Eysenckovým položkám přidali některé vlastní. DOPEN dotazník je používán zejména ve forenzní psychologií a píi testování ddikvenlní populace. '131 je podle Eysencka geneiicky dana'7 a je dominantní zejména u mužské populace, čímž lze vysvětlit, proč je psychoticismus vlastní především mužům. I když tato hypotéza nebyla ve větším rozsahu testována, je nesporné, jak o tom svědčí i poznatky psychiatrie, že Eysenckova dimenze psychoticismu se do značné míry kryje s psychopatickou (disoctální) osobností, která je vlastní spíše mužům než ženám. Eysenckova neurofyziologická interpretace dimenzí osobnosti je těsné spjata s jeho pojetím psychopatologie. Podle něho se určité symptomy a duševní poruchy nevhodné kombinujís charakterovými rysy, a tím negativně ovlivňují fungování nervového systému. Tak napf. u osoby, která vykazuje vyšší položky na škále iniroverze a neuroticismü, je podle Eysencka vyšší pravděpodobnost výskytu úzkostných (anxietních)3' poruch: kupř. fobie, obsese či kompulze. Naproti tomu osoba s vyššími hodnotami na škále extraverze a neuroticismü je vystavena vyššímu riziku výskytu psychopatické (disociáiní) poruchy. V psychiatrii je podie Eysencka obecně akceptován diatézo-stresový model. dle kterého je predispozice k vývoji určitých typů duševních onemocnění jako kupř. neuróz nebo psychóz úzce spojena s určitými stresovými faktory prostředí. Podobný model lze proto podle něho uplatnit i na zkoumání deviantního, zvláště kriminálního jednání, kdy určité typy osobností mohou být díky různým faktorům daleko náchylnější k untisociálnfmu či kriminálnímu jednání. Ve třetím vydání své práce „Crime and Personality" zr. 1977 Eyseuck uvádí, že deviautní, v tomto případě kriminální jednání je přirozené a dokonce racionální. Odvolává se přitom na hedonistickou podstatu člověka, dle které se každý snaží maximalizovat své potěšení a zároveň se vyhýbá takovému chování, které by mu mohlo přinést bolest. Deiikventní jednání, jako například krádež, násilí čí vandalismus, je pro pachatele vlastně zábavou a činí mu potěšení. Na logickou otázku - proč se tedy většina lidí nechová deviantné - 37 Vyznám genetických predispozic však Eysenck nepřeceňuji:, .,7a co je geneticky zděděné, jsou sklony jednala chovat íe jistým způsobem v jistých situacích14, uvádí v citované publikací „Personality, Genetics, and Behavior44 {str. 29). Jeho víra, že existuje i jistá genetická podmíněnost určitých typů poruch však koresponduje s presvedčením, že k rozvoji těchto poruch mohou lýzniiumou mérem přispět faktury prostředí. Nedomnívá se, že deviantní chovaní je dáno jednou provždy, ale věří, jak bude naznačeno dáte, v možnou nápravu delikventů. 38 Pojem „anxieta" se často používá jako souhrnně oznuéeni pro strpeli, fobie, obavy a ú/Jídsií, i když v odborně Jilcrntuíe se obligatórni rozlišuje „strach", který mí svůj předmět a „úzkost", která ho nemá. Eysenck odpovídá, že proti hedonistické tendenci mít z porušení norem prospěch je postaveno svědomí, které chápe jako reakci na podmíněný strach. Tedy to, zda ten či onen poruší daná pravidla, je závislé na síle svedomí. Podle Eysencka se svědomí vytváří v détství v procesu klasického podmiňování, a to tak, že za nepřístojné nebo nesprávné chování následuje trest od rodičů, učitelů, vrstevníků apod, S odvoláním na Pavlova uvádí, že pokud za stejné či podobné chování bude následovat rovněž sankce, pak strach z bolesti a trestu postupně u dítěte vyvolají podmíněný reflex, který asociuje s tím, že porušení příslušných pravidel je spojováno s nežádoucími následky, a proto je lépe od takovéhoto jednání upustit. Protože strach z trestu je silnější než případný zisk,bude dítě v budoucnu dodržovat nejenom ta pravidla, za jejichž porušení bylo trestáno, ale obecně všechny sociální normy, které si v procesu socializace osvojilo. Svedomí jako reakce na podmíněný strach tak není nic jiného než subjektivně procítovaná vina za nesprávné jednání. Porušení pravidel se pak dopouští ti lidé, kteří mají slabé vyvinutý podmíněný reflex a malý strach z trestu. Sníženou podmíněnost Eysenck spojuje s jednotlivými dimenzemi osobnosti, kdy pro deviautní a asociální jednání je charakteristická přítomnost faktorů extraverze (E), neuroticismü (N) a psychoticismu (P). Na základě velkého množství výzkumů-19 {.nejčastěji za použití standardizovaného dotazníku EPI), realizovaných prakticky po celém světě,4" byla získána data potvrzující, že přítomnost vyšších faktorů extraverze, neuroticismü či psychoticismu je významným predispozičním činitelem kriminálního jednání dospělých a mladistvých (a u mladistvých vede i k deviantnímu a antisocial-n/rau jednání, které ještě nemá ráz kriminálního deliktu). Narušitelé práva jsou tedy osoby, které v důsledku slabé podmíněnosti nemají dostatečně vyvinuté svědomí, a proto u nich v průběhu socializačního procesu nemohlo 39 Jen jejich pouhý přehled byl zabral několik stran poznámkového aparátu, a proto je třeba se omezit pouze na výčet těch nedůležitějších, mezi nil kupř. patří: Passingham, K. E-: „Crime and Personality: A Review of Eysenck's Theory" (v léto práci i podrobnější odkaz)' na dřívější výzkumy), in: Nebylilsyn, D., Gray, J. A. (ed.): „Biological Uasis of Individual Behavior", New York, Academic Press Í972, str, 342-37], Cochrane, R.: „Crime and Personality: Theory and Evidence", Bulielin of the British Psychological Society, 27. 1973, str. 19-22, Feldman, M. P.: „Criminal Behavior: A Psychological Analysis", London, Wiley !977; Rusbton, J. P., Chrisjohn, R. D.: „Extraversjon, Neuroticism, Psycisoticism and Self-reported Delinquency: Evidence from flight Separate Samples1', Personality nnd Individual Differences, 2, 1981, sir. 11-20, 40 V citované práci ,,Crime and Personality4' z r. 1977 Eysenck odkazuje na řadu výzkumů realizovaných nejenom v anglo-amcrické obiasti, ale i v Indii, Německu, Randi, Maďarsku či Polsku. dojít k zvnitřnění příslušných společenských norem. Dcvjantní jednání obecně je tak vyslecí kern nedostatečně osvojených reakcí strachu z trestu. Antisocial™ čin není proto pachatelem páchán ani tak na základě volní úvahy, ale proto, že pachatel je vůči němu bez zábran. Nenarušené svedomí a sociální odpovědnost piati naproti tomu za rozhodující faktor}', které chrání jedince před porušováním norem. Eysenck poznamenává, že i přesto, že [ze faktory E, N a P vztáhnout ke všem věkovým kategoriím, tak faktor N se nachází nejčastěji u starších delikventu, zatímco faktor E je typický pro mladší věkové struktury. Proč tomu tak je, není zcela jasné, ale získaná data o této skutečnosti vypovídají jednoznačně. Podle Eysencka je tomusnad proto, že u starších lidí jsou zvyky ustálené, takže nestandardní situace může vyvolávat úzkost a neurotizující stavy; nebo možná proto, že většina starších delikventů strávila dost času ve vězení, tedy v podmínkách, které nedovoluji plně rozehrát škálu sociální aktivity, jež je vlastni extravertnímu chování. Důležitou roli zaujímá v Eysenckových úvahách i možnost nápravy či léčby těch delikventů, kteří vykazují vysoké hodnoty na škálách E, N a P. Eysenck vychází z toho, že pokud existuje tlak, který podmiňuje rozvoj antisocíálního jednání, měl by být možný i postup opačný, díky kterému by nežádoucí reakce mohly vyhasnout nebo by mohly být podmíněny žádoucím způsobem. Toto faktické „přeprogramování" osobnosti je však podle jeho mínění možné pouze u některých osobJ1 či forem chování. Stejně tak soudí, že díky individuálním odlišnostem každé osobnosti není možné vypracovat nějaký obecný „nápravný" program, ale je nutné vždy přihlížet ke konkrétní osobě narušitele norem. Možnosti vyhasnutí a nového podmiňování byly v praxi testovány v několika výzkumech J. S. Stumphauzerein.4- Ten dospěl k závěru, že náprava je možná zejména u mladých delikventů, u starších se však míjí účinkem. Nové podmiňování není rovněž možné v prostředí velkých věznic či nápravných ústava, ale spíše v malých „rodinných" skupinách, a to pod vedením speciálně 41 Eysenck se zde opéi odvolává nti dědičnost a na genetické predispozice a odkazuje zejména na studie: Rushton, J. P., Fulker, D- W., Neale, M. C, Blizard, R. A. a Eysenck, H. J.: .Altruism and Genetics". Acta Geneticn Medicína Gemellol, 33, 1984, str. 265-271; Tomerscn, S.: „The Nature and Origin of Common Phobic Fears", British Journal of Psychiatry, 134, 1579, str. 343-35Ě a Rose, R. 1, Ditto. \V. B.: „A Development af-g« n etic Analysis of Common Fears from Early Adolescenci; to Early Childhood", Child Development* 54, 19B3, sir. 361-368. 42 Viz Stumphauzcr, J. S.: „Behaviour Therapy with Delinquents", Springfield, Thomas 1373, tentýž „Progress in Behaviour Therapy with Delinquents, Springfield, Thomas 1979. m trénovaného školitele. Pozitivních výsledků bylo dosahováno především v převýchovných zařízeních, pokud však byl delikvent propuštěn a vrátil se do standardního prostředí, ve kterém vyrostl, nebo v němž bylo jeho chování podmiňováno, byly často nové podmíněné reflexy vytesnený předcházejícím způsobem chování. Značná pozornost je věnována i samostatnému zkoumání jednotlivých dimenzí osobnosti. U faktoru E, u něhož se předpokládá genetická podmíněnost, jež vede k deviantnímu překračování norem, byla zejména testována změna chováni v závislosti na systému trestů, odměn čí nových podnětu stimulujících systém inhihice. Na základě rozsáhlých výzkumů'13 je podle Evsencka'1'1 možné konstatovat, že na introverty daleko více působí nové podněty spolu s hrozbou trestu, zatímco extrave.ni jsou spíše stimulování příslibem odměny. Výsledky podmiňování faktorů N a P za účelem cílené nápravy delikventů nejsou, i pro selhávání tradičních terapií, příliš pozitivní. Zvláště patrné je to u osob se zvýšenou hodnotou P, u kterých sice bylo dosaženo určitých dílčích úspěchů, ovšem za použití anti-psychotických látek."15 Eysenckova psychopatologická teorie je nejčastěji kritizována ze sírany jeho německých kolegu,* kteřímuzejménavyčítají nekonzistentnost výzkumů, nízkou korelaci proměnných a při testování přílišné zaměření na angloamerické teritorium.17 Nicméně ani tato kritika nemůže zastřít Fakt, že 43 Viz kupf.: Gray, J. A.: „Learning Theory, the Conceptual Nervous System and Personality", in: Nebyhlsyn, D., Gray. J. A. (ed.): „Biological Basis of Individual Behavior", Neiv York, Academic Press 1972. tentýž: „Causal Theories of Pcrdcuialily", in: Royce, J. R. (ed.): ..Multivariate Analysis and Psychological Theory". New York Plenum Press 1084: tentýž: .."flic Neuropsychology of Anxiety: An Enquiry into the Functions of the Septo-Hippocampal System", Oxford, Oxford University Press 1982, Gupta, B. 5.: „Exliwcrsion and Reinfnr-cement in Verbal Operant Conditioning", British Journal of Fsychcikiey ÍÍ7 1076 str -17-52. 44 Viz: Eysenck, H. J.: „Personality Theory and the Problem of Criminality", in: McGurk, B. J., Thornton, D. M., Williams. M: cíl. tlilo, str. 52. 45 Tamtéž, sir. 52-53. Eysenck uvíttlí, ze pozitivních výsledků bylo dosaženo zejména při pouiilí fenothiazinů, které zpomalují rytmus mozkových vln. 46 Základní kritické připomínky in: Amelung, M.: „Scaialabweichendes Verhalten", Eeriín Iuí>ri, Ortmann, A.: „Resozinlisierune im Strafvollzug. Theoretischer Ekzugsrahnven und empirische Ergebnisse einer LöJlgssclinitlsiudic zu den Wirkungen von Slrnfvollzuss-massnahmen", Freiburg HIS7, Hollin, C. R.: „Psychology and Crime. An I mroduclioiňo Criminological Psychology". London 1989; Lôsel, R: „Täterpersönlichkeit-, in: ...Kleines Kriminologisch!:» Wörterbuch", Heidelberg 1993, sir. 529-540. 47 Coí. není zcela jiFesná výtka, protože v USA a přilehlých zemích se pro testování osob (zejména s patologickou orientací) spiac ncžEysenckflv dotazník EPQ používá osobnostních dotazníků MMPI (Minnesota Multiphasic Personality Inventory") či CPI (California Psychological Inventory), l.ikžc získaná data nejsou zcela relevantní s Eysenckavými závěry. "I j S shromážděné výsledky přinášejí mnoho podnetu a že Eysenckova teorie, přestože je pevně ukotvena v rysové teorii, je prvním vážným příspěvkem kmuitifaktoriální teorii deviantního jednání. Sám Eysenck na vznesené námitky odpovídá tím, že němečtí autoři nepoužívají k testování osobnosti jím vyvinutý test, ale tzv. FPI - Freiburger Persönlichkeits Inventar, který jeho autoři J. Fahrenbcrg, H. Selga R. Hampel začali vyvíjet v r. 1963 a jehož definitivní verzi publikovali v r. 1970. Ten to víccdimenzionální dotazník slouží pro diagnostiku následujících dimenzí osobnosti: 1. nervozitu (psychosomaticky narušený - psychosomaticky nenarušený). 2. spontánní agresivita (spontánne agresivní, emocionálně nezralý - neagresivní, ovládající se), 3. depresivita (rozladěný, sebejistý - klidný, sebejistý), 4. vzrušivost (vzrušivý, lehce frustrovaný - klidný), 5. společenskost (družný, živý - nedružný, zdrženlivý), 6. mírnost (klid, sebedůvěra, dobrá nálada - dráždivost, váhavost), 7. reaktivní agresivita a snaha o dominaci (reaktivní, agresivní, prosazující se - poddajný, umírněný), 8. zdrženlivost (zdrženlivý, nesmělý - nenucený, lehce navazující kontakt), 9. otevřenost (otevřený, sebekritický - uzavřený, nekritický). K původní škále byly statistickou cestou zkonstruovány další dvě, inspirovány právě Eysenckem, a to extraverze a neuroticismus, a třetí, postihující maskulinitu (typicky mužský - typicky ženský sebepopis). Na základě analýzy výsledků však Eysenck dochází k závěru, že pokud by data z FPI byla standardizována podle jím navrhovaných dimenzí (E, N, P), pak by se s velkou pravděpodobností došlo k podobným k závěrům, jaké jsou patrné z jeho vlastních prací.48 Eysenckova charakteristika psychoticismu se v mnohém shoduje s tím, jak klasická psychiatrie chápe ty stavy, které často označuje souhrnným pojmem psychopatie. Na rozdíl od psychóz (tedy psychotických poruch v psychiatrickém slova smyslu) a neuróz však psychopatie není psychiatrií považována za nemoc, ale za poruchu osobnosti, její struktury a vývoje, kdy na genetickém základě a prostřednictvím chybného sociálního učení se rozvíjejí maladaptive povahové rysy, které jsou hluboce zakořeněné a často vedou k narušenému vztahu dotyčného s okolím a se společností. „Jde vlastně o extrémně vystupňované povahové a charakterové rysy, kterou vedou k poruchám sociální adaptace. Proto také může být jasně určena až v dospělosti, kdy se o rozvinuté osobě dá teprve hovořit... Psychopat nedokáže vytěžit z odměny, poučit se z trestu, říditss nějakým dlouhodobějším životním plánem. 48 V«: Eysenck, H. J-: „Personality Theory and the ťroblĽin of Criminality", in: McGurfc, B. J., Thornton, D. Al., Williams. M.: cti. dílo, str. 45-46. Přitom IQ bývá často vysoké, paměť dobrá, do obrazu psychopatie nikdy nepatří psychotické příznaky. Psychopat ví, že po určitém chování budou následovat komplikace, ale nedokáže se podle toho zařídit. Častá je presumpce viny (za všechno může okolí) a potíže s autoritami (otec, matka, vychovatel, učitel, strážník, bacbař). Je-li důraz na obtíže v sociální adaptaci, hovoří se někdy o sociopatiích. Mírnější formy psychopatie se označují jako Lzv. anomální osobnosti.""1' Etiologie psychopatie je z psychiatrického pohledu mullifaktoriální a zahrnuje jak hlediska biologická (genetické odchylky, nadměrná prenatální či perínatálnízáíěž či komplikace a traumata, patofyziologi cké poruchy), tak i psychologická a sociologická, akceptující sociální vliv prostředí (vývojové obtíže, rodinné problémy, zneužívání, týrání, incest apod.), Současné mullifaktoriální pojetí etiologie psychopatie vychází z Diagnostického a statistické manuálu DSM-II1, který byl vyvinut Americkou psychiatrickou asociací v r. .1980. Manuál DSM-ÍII brzy dosáhl velké popularity mezi kliniky a výzkumníky, a to nejen v USA. ale v mnoha zemích světa. V r. 19S7 vyšlo jeho revidované vydání, DSM-III-R, a v r. 1994 vyšel nový manuál DSM-IV, který vychází ze stejných principů jako přede házející příručky, tj. předkládá popisy klinických projevů (fenoménů) duševních poruch, a jen zřídka se dotýká otázky, jak k těmto poruchám dochází. S použitím DSM-IV je každý jedinec zařazen podle pěti diagnostických os, představujících dimenze, které umožňují spolehlivěji diferencovat jednotlivé duševní poruchy. Hovoříme proto o víceosé či multidimenzionálm diagnóze, ve které všechny osy mají rovnocenný význam a společně představují ekvivalent bývalé jediné diagnózy. Americký diagnostický systém inspiroval Světovou zdravotnickou organizaci při. vytváření závazné Mezinárodní klasifikace nemocí. Její desátá revidovaná podoba (která je od ledna 1994 závazná i pro ČR) - tzv. MKN-30 -jej is tým kompromise m mezi manuálem DSM a tradiční klasifikací a používá tzv. tříosé diagnostiky duševních poruch.5fl Z poruch osobnosti a chování u dospělých nás z hlediska závažného porušení sociálních norem budou zajímat zejména specifické poruchy osobnosti, a z nich zvláště disociální porucha osobnosti. Z hlediska obecné klasifikace poruchy osobnosti zahrnují hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování, projevující se jako neměnné odpovědi na široký rozsah 49 Citovánu dle: HôsehJ, C: „Psychiatrie pro prakíické lékařů", Jinoŕany, H & H 1996, str. 254. 50 K jednotíivým klasifikacím biíže kupř,: Smulík, P.: „Duševní íi behavioráiní poruchy íľrňvodcc klasifikací, Niisiin nozologic, Diagnostika)", Pínha, Maxtlorf 1996, í»- i CS osobních a sociálních situací. Představují extrémní nebo významné odchylky od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a zvláště utváří své vztahy k druhým. Specifická porucha osobnosti je téměř vždy sdružena se závažným osobním a sociálním selháním. Jde o výrazně disharmonické postoje ;i chování, zahrnující obvykle několik oblastí funkcí, např. afektivitu, vzrušivost, kontrolu impulzivity, způsoby vnímání, myslení a způsob chování k ostatním lidem. Abnormální způsob chování je trvalý, dlouhodobý a není omezen na epizody duševního onemocněni'. Porucha vede ke značné osobní nepohodě a je často sdružena s významným zhoršením výkonu jak v zaměstnání, tak i v sociální oblasti. Péče o osoby s disociální poruchou osobnosti je charakteristickou ukázkou toho, že psychiatrie se jako lékařský obor sice muže pokoušet řešit některé individuální aspekty těchto poruch, ale jen sporadicky může iniervenovat do právního asociálního rámce, ve kterém disociální projevy často přecházejí v jednání kriminální. Přístup k disociální osobnosti nelze tedy oddělovat od hierarchie a struktury norem a hodnot příslušného společenství. Kategorie disoeiálních poruch osobnosti zahrnuje amorální, asociální, antisociální, psychopatickou a sociopatickou osobnost. Americká klasifikace DSM-1V nazývá tuto poruchu „Antisociální (asociální) porucha" osobností a poněkud přesněji vymezuje věkové hranice. Ve Spojených státech amerických vedl psychologický a psychiatrický výzkum delikventu spolu se zobecněním policejní praxe a analýzou obětí a místa trestného činu k vypracování počítačového programu VÍCAP (Violent Criminal Apprehension Program - Program zatýkání násilných zločinců),51 který je doplněn analýzou psychologického profilu zločince. Program VICAP se používá pro analýzu zvláště nebezpečných trestných činu (vraždy nebo podezření ze sériových zločinů, zmizení osoby, pokud okolnosti naznačují, že by se mohlo jednat o zločin, neidentifikovatelné mrtvoly jako zřejmé oběti zločinu apod.). Psychologický portrét byl vyvinul zejména pro analýzu sériových vrahů, aíe používá se i v případech únosu, pyromanie a sériových znásilnění. Analýzou kriminálních rysů osobností jedince se v posledních letech zabýval i klinický psycholog Stanton Samenow, který v sedmdesátých a osmdesátých letech vedl v Saint Elisabeth's Hospital ve Washingtonu výzkum 240 nejtěžších zločinců, kteří zde byli umístěni soudem pro nepříčetnost. Své závěry publikoval spolu s psychiatrem Samuelem Ynchclsonem v třtsvazkové práci „The Criminal Mind", která byla publikována v New Yorku v r. 1976. V této 51 Obdobné programy byly vyvinuty v dalších zemích - kupř. „HOLMES" v Anglii nebo „CP.IC* v Kanntlč. 138 práci Samenow s Yoclielsonem kritizují a analyzují tradiční představu (zejména v americkém prostředí populární psychoanalýzy), že etiologie zločinu je dána vnitřním konfliktem jednotlivce a že zločinec trpí psychickou poruchou (či deprivací). Na místo toho tvrdí, že zločinec si asociální jednaní záměrné vybírá. Zločinec je rozhodnut žít svůj deviantní život, a tomuto rozhodnutí proto podřizuje i výběr svých partnerů, způsob života a typ zločinů, kterých se dopouští. Na základe výše zmíněného výzkumu pak Samenow a Yochelson identifikovali celkem padesát dva vzorů chování a myšlení, které jsou zločincům společné. Tyto rysy kupř. zahrnují podezíravost, sebeprosazování, snahu manipulovat s ostatními, impulzivnost, lehkou vzrušivost a podráždénost, čí konkrétní a detailní myšlení. Zvolené „vzory" (které jsou pro nedeviantní populaci nesprávné a iracionální) jsou pak vnitřně logické, konzistentní, a pro zločince racionální. Ve své další knize „Inside the Criminal Mind" (z r. 1984) Samenow dokazuje, že kriminálni jednaní není ani tak otázkou duševního zdraví jako spíše charakterové vady. Výzkumem vztahu kriminality a osobností človeka se rovněž zabýval William Laufer, který si spolu se svými kolegy zvolil pro svou analýzu test CPI, jenž podobně jako MMP1 je primárně určen pro diagnostiku patiekých rysů osobnosti. Na základě výsledků testu pak dospěl k závěru, že zločinci vykazují pozoruhodnou shodu v nízké míře sebeovládání, nesnášenlivosti a nedostatku zodpovědnosti." Pro současné psychologické koncepce deviantního jednání je charakteristický důraz a pozornost zaměřená zejména na analýzu individuálních diferenčních faktorů v deviantním jednáni. Tento přístup reprezentují především teorie J. Q. Wilsona a R. J. Herrnsteina a M. Goitfredsona a 1 Hirs-chiho. J. Q. Wilson a R. J. Herrnstein" vychází ze základního předpokladu, že se lidé zásadně odlišují ve svém přístupu k porušování sociálních norem. Rozhodnutí, zda osoba poruší normy a dopustí se deviantního jednání, je však závislé na tom, zda očekávaný prospěch z tohoto porušení převáží očekávané náklady (důsledky). Výhody plynoucí z porušení norem, včetně hmotného zisku, uznalého souhlasu od vrstevníků či pohlavního uspokojení, se často dostávají do střetu 5ľ Läufer, W. S., Sfcoog, D. K. a Day, J. M: „Personality and Criminality: A Review of the California Psychological inventory", Journal of Clinical Psychology 38, 1983, str. Sfíl-ST}. 53 Wilson, J. Q. a Herrnslein, R. h: „Crime and Human Ntilure", New York, Simon and Schuster 1985. TW s faktem, že se většinou jedná o porušení norem trestněprávního charakteru. Naproti lomu si osoba, která takto deviantné jedná, často ani neuvědomuje riziko spojené s porušením těchto norem - tedy možnost, ze bude chycena, potrestána nebo že utrpí její reputace v miste bydliště či v zaměstnání. Potenciální zisk však většinou poměřuje s jinými, spíše bezprostředními důsledky, kterými mohou být např. výčitky svědomí, nesouhlas okolí z jednání či strach z odvety postižené oběti. Wilson a Herrnstein kladou důraz na svědomí, a to jako na vnitřní inhibitor, který podstatné odrazuje od páchání podobné činnosti- Svědomí se podle nich utváří v procesu klasického podmiňování zejména posilováním rodičovských rolí nebo trestáním dítěte za přestupky. Děti, které jsou pak předmětem pravidelné, konzistentní a přiměřené disciplíny, získávají sklon ovládat své impulzy, brát v úvahu i vzdálené dôsledky současného jednání a brát ohled na druhé. Exploze násilí a devianí-níchčinů v posledních desetiletích je podle nich důsledkem uvolnění miliónů adolescentu z přímého rodičovského vlivu a rozvoínéním mravních norem. Místo toho, aby dospělí dostali mládežzpět pod kontrolu, chtějí se jí přiblížit a vyrovnat (např. mluvou či oblečením). Nicméně za klíčový individuální diferenční faktor Wilson s Herrnstcineni považují rozsah, v jakém je lidské chování bezprostředně ovlivnitelné pozdějšími protikladnými následky. Stejně jako další psychologové tvrdí, že jedinci se značné liší co do schopnosti předvídat své jednání a že tato schopnost je spojená s inteligencí- Rozhodující činitel, který vede k porušení norem pak spatřují v lidské impulzívnosti, ímpulzívnější lidé si méně uvědomují možné budoucí následky, a proto je u nich větší pravděpodobnost, že budou jednat protiprávně. M. Gottfredson a T. Hirschi,-'4 podobně jako Wilson s Hermsíeinem, kritizují předcházející teorie, a to převážně za ignorování skutečnosti, že se lidé odlišují ve svém přístupu k porušování sociálních norem. Sami jsou přesvědčeni, že tyto rozdíly se vytvářejí v raných fázích života a jsou zachovávány po celou dobu životního cyklu. Za klíčový individuální diferenční faktor pak považují nízkou míru sebekontroly, která odkazuje na rozsah individuální zranitelnosti..Lidé s nízkou sebekontrolou jsou impulzivní, často riskují, mají nízké kognitivní dovednosti, méně často dosahují akademických úspěchů, jsou soustředěni na sebe, mají sníženou empatii a sklony příliš mnoho neplánovat dopředu. Hledají možnosti jak posílit své uspokojení a při svém rozhodováni si neuvědomují možné budoucí následky. 54 Gotlfrcdson, M. n Hifschí.X: „A General Theory of Crime", Stanford, Stanford University Press 1990. 140 Gottfredson a Hirschi však ve své teorii akcentují t sociologické přístupy a poznatky. Delikventní jednání považují za nepatrnou část celé škály deviantního jednání (užívání drog, nadměrného kouření, nadměrného pití, nadměrného hazardovaní, pohlavní promiskuily, chození za školu či stopování na silnicích), která demonstruje nízkou úroveň sebekontroly. Tvrdí,55 že sebekontrola může být chápána i jako svědomí, ale záměmč upřednostňují pojem „sebekontrola", a to jako širší pojem, který je možné lépe vztáhnout ke všem kategoriím deviantního jednání, které lze mít na mysli (otázka poruch osobnosti by např. do konceptu svědomí zapadala jen ztěží). Domnívají se, že mezi-individuální diferenční odlišnosti vznikají ve věku asi 6-8 let, přetrvávají a jsou podstatně podmíněny rozdílnými rodičovskými předpisy a praktikami, které se dotýkají potlačování impulzivního chování, uvědomování si důsledků vlastního jednání a vytváření citu pro potřeby a přání ostatních. K nízkému sebaovládaní pak přispívá nedostatečný rodičovský dozor, který je vlastní rodinám velkým či neúplným a těm domácnostem, kde existují kriminální vzory. Ambiciózně pak Gottfredson s Hirschim prohlašují, že jejich cílem je předložit teorie, která by mohla být obecně použita na analýzu všech druhů deviantního jednání, a to ve všech možných kulturách. Podrobněji se o jejich přístupu zmíníme v kapitole věnované sociologickým teoriím deviantního jednání. I když mezioborové přístupy byly v rámci psychologických teorií deviantního jednání spíše výjimkou (kupř. Eysenckova teorie inspirující se biologií, sociologii využívající koncepce Gottfredsona a Hirscliiho, Samenowa koncepce spojující psychologií, psychiatrii a policejní praxi a některé další), stále více k psychologii tíhnoucích autorů si v současnosti uvědomuje potřebu integrační teorie, která by spojovala biologické, psychologické a sociologické vědění s poznatky psychiatrické, sociální a policejní praxe. Je to tím, že hlavní zkoumané rizikové faktory, vedoucí k závažnému porušování norem, se vzájemné spojují a podmiňují. Např. mladistvý, který vyrůstá v špatných životních (kupř. bytových) podmínkách s nízkým rodičovským dozorem a v prostředí silně narušených sociálních vazeb má nepoměrně vyšší sklon jednat deviantním způsobem, tedy porušovat sociální normy - chodit za školu, mít za přátelé mladé delikventy, jednat impulzivně a mít nižší inteligenci. Spojení mnoha nepříznivých událostí a faktoru pak může sekundárné vést ä k páchání daleko závažnějšího protispolečenského jednání. Vysvětlení, predikce a zejména sociální doporučení, vedoucí k omezení vzniku takovéhoto 55 Gotlfrcdson, M. it Hirschi, T., dl. dílo. str. 1Sft.