I Pojetí patopsychologie ve studiu speciální pedagogiky Studenti pedagogických fakult se v průběhu studia setkávají s několika příbuznými vědními obory, jejichž předmět ani obsah není jednoznačně vymezen. Označujeme je zpravidla jako psychopatologické disciplíny a zahrnujeme do nich psychiatrii, psychopatologii, patopsycho-logiT, eventuálně psychologii či patopsychologii speciální. Mezi těmito vědními obory existuje mnoho styčných píoch a závislostí, přičemž se nezřídka stává, že pojetí jednoho z nich se do značné míry překrývá s druhým, například psychiatrie s psychopatologií nebo psychopatulogie s patopsychologii. Tato inkluze vědních oborů, vyplývající z jejich přirozeně postupující diferenciace, by se při výuce mohla stát závažným hendikepem a měla by být korigována. Na druhé straně je zapotřebí v této souvislosti upozornit na možné nebezpečí, že by student v důsledku nějakého arbitrárního vymezování předmětů uvedených vědních disciplín přestal vidět problematiku oboru v širších souvislostech, neboť rozhodující krok spočívá převážně v případném posunutí těžiště v rámci analyzované problematiky, V následující části tudíž bude vhodné naznačit předmět jednotlivých psychopatologických disciplín, jejich vzájemné souvislosti a seznámit studenta se strukturou jejich výuky v rámci studia speciální pedagogiky. A/ PSYCHIATRIE A PS Y C HO PAT O L O GIE Předmět psychiatrie jako odvětví klinického lékařství je zřejmý. Nesnáze se však objeví, když se pokusíme vymezit vztah psychiatrie k psychopatologií. Zpravidla se předpokládá, že psychiatrie se věnuje nejen diagnostice jako psychopatologie, ale i léčení a prevenci duševních po- 9 ruch. Richterová (1967) však již vymezuje psychopatologii jako širší vědní obor, který klasifikuje duševní poruchy a zabývá se rovněž jejich výzkumem a výkladem. V některých starších učebnicích psychiatrie (Kolb, 1968) je věnována alespoň jedna kapitola „psychopatologii", v níž je deskriptivním způsobem podán výčet, někdy i výklad jednotlivých symptomů duševních poruch, vnímání, myšlení, paměti, vědomí, emotivity, jednání, intelektu, osobnosti. Jíní autoři tutéž problematiku začleňují do obecné psychiatrie (Mysliveček, 1959). Dále se rozlišuje „speciální" psychiatrie, někdy i speciální psychopatologie, jejichž předmětem jsou již jednotlivé kategorie duševních nemocí (neurózy, psychózy, psychopatie, organické syndromy duševních poruch, oligofrenie, psychosomatické nemoci). V současné době však zjišťujeme, že se v důsledku rostoucího důrazu na psychodynanuku duševních poruch vzdálenost mezi oběma disciplínami neustále zkracuje. Nové učebnice psychopatologie obsahují nejen rozsáhlé kapitoly o psychoterapii (Kesslerová, 1966), ale rovněž o terapii biologické (farmakologické, elektrické stimulační zásahy, chirurgické metody), a to nejen jako závěrečné kapitoly, ale vždy při každé diskutované kategorii duševní poruchy (Milion, 1968). Moderní psychopatologie je pojímána jako oblast medicíny a psychologie, která se zabývá systematickým výzkumem írialaliapltrvmftrcTiov^ vý- vojem, diagnózou a terapií. PsycniaEiě"*se päKTxTňf odlisujinikoliv předmětem, ale tírn, že je vědou aplikovanou. """* B/PSYCHOPATOLOGIE A PATOPSYCHOLOGIE Dalším kontroverzním bodem je vymezovaní předmětu patopsycholo-gie, eventuálně jejího vztahu k psychopatologii. Termín parapsychologie se u nás začal používat teprve v roce 1964 v souvislosti se_zalQŽentmJrv-zkumněho ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě, který také brzy po svém vzniku začal vydávat odborný časopis se stejným názvem (od r. 1966). Nicméně předmět patopsychologie nebyl po dlouhou dobu explicitně vymezen, i když na zadní straně tohoto časopisu bylo možno zjistit, že se zaměřuje na obecné otázky vývoje normáj-ního a defekrního dítěte. („Specifická pazornost^jesvěnována pracem z oblastí psyčTiuíIrJgifi"sěnžoriclcy a motoricky defektnínVdítěte, mentál- 10 ně retardovaných a chronicky nemocných dětí, jakož i dětí s různými druhy psychického deficitu a psychických poruch".) Teprve Adamovič (1971) vymezil patopsychologii jako „vědní obor zaměřený na problematiku psychologie defektního, deficitního či narušeného dítěte" (str. 68). Je zajímavé, že ze čtyř výzkumných oddělení tohoto ústavu bylo separátní oddělení věnováno nejen dětské patopsychologii, ale rovněž psychopatologii. Jaké jsou však specifické odlišnosti v zaměření těchto oddělení, nebylo z uvedených výzkumných úkolů zřejmé: Oddělení psychopatologie se zaměřovalo na výzkum poruch emotivity z metodologického, terapeutického a etiologického hlediska. Oddělení patopsychologie sledovalo probjematiku ret_ardoyaného_yývoje v oblasti somatické, senzomoto-rické a mentální (specifická pozornost je věnována zejména otázce zrání i z hlediska biologicko-medicínského, vývoji předčasně narozených dětí, psychickým i antropometrickým charakteristikám somatického onemocnění, psychickému vývoji dítěte se zrakovým deficitem a vývoji mentálně retardovaného dítěte). Je pozoruhodné, že i když nebyl předmět patopsychologie uspokojivě oddiferencován od příbuzné vědní disciplíny psychopatologie, velmi záhy pronikl do studijních plánů pro obor speciální pedagogiky na Pedagogických fakultách. Na druhé straně studující oboru psychologie na Filozofické fakultě o této nové psychologické disciplíně nic nevědí a zdá se, že dobře vystačí jen s psychopatologii. Rovněž naše nejnovější české psychologické slovníky a encyklopedie (Geist, 1970; Hyhlílc a Nako-nečný, 1973) nepovažovaly za důležité pojem patopsychologie vůbec registrovat. Tento rozpor jako by naznačoval, že s novým vědním odvětvím snad není všechno v naprostém pořádku' Podívejme se však ještě na autory, kteří s patopsychologii počítají, a eventuálně na to, jak vymezují její předmět. V běžných psychologických slovnících se s pojmem patopsychologie zpravidla vůbec nesetkáme (např. Drever, 1966; Sillamy, 1965), anebo je vymezen ták, že jej můžeme v psychopatologii považovat za synonyma. Např. Čemocký (1939) uvádí, že se tyto dvě vědní disciplíny vzájemně v podstatě neliší, ale „psychopatologie si všímá pouze chorobných jevů, kdežto patopsychologie se snaží zároveň podat směr a vztah k jevům pravidelným" (str. 168). Toto nedialektické pojetí psychopatologie bez srovnání s normálním chováním a s explicitním kritériem normality a abnormality bychom ovšem dnes mohli jen stěží akceptovat. V ruské psychologii je patopsychologie pojímána jako odvětví obec- 11 né psychologie, která vychází z jejích teoretických základů a soustřeďuje se na řešení úkolů, které jí předkládá psychiatrická praxe. Její předmět je však specifický, podle Zejgarnikové (1972) se striktně experimentálně zaměřuje na poruchy psychické činnosti, které vznikly jako důsledek mozkových chorob. Ruská patopsychologie tedy vcelku nevěnuje zatím výzkumnou" pozornost duševním poruchám psychogenního původu. Ve sborníku Otázky experime"ňtaIňT p^átopšýčhblogie z rdku~r9"65U'ěhí ani jeden klinicko-psychologický výzkum věnován psychogennímu onemocnění, podobně v materiálech sympozia Psychologické metody klinického výzkumu (1967) jsou pouze tri ze 46 uvedených studií věnovány problematice neurózy. Ovšem toto zaměření ruské patopsychologie lze v současné době považovat jen za přechodný stav podmíněný „nedostatečnou rozpracovaností struktury osobnosti v obecné psychologii" (Zejganúková, 1972, str. 119). Hlavním zájmovým okruhem ruské patopsychologie je problematika diferenciální diagnózy, struktury defektu a zjišťování stupně psychické poruchy sezřetělem naTispešhost léčby. V této souvislosti sf také"všimneme, jak vymezuje autorka vztah mezi psychopatologií a patopsycho-logií. I když přiznává, že v některých aspektech jejich předmět splývá, domnívá se, že lze tyto vědní disciplíny na současném stupni jejich vývoje odlišit. Předmět psychopatologie je mnohem širší, jako odvětví medicíny zahrnuje typické symptomy a syndromy a též problematiku etio-logie a průběhu psychických nemocí, zatímco patopsychologie se zabývá podle Zejgarnikové jen výzkumem struktury určité formy poruchy psychické činnosti v~p~ôrovnání s normou. ~ ~~~ V německé psychologické oblasti se"s termínem patopsychologie nesetkáváme, i když je v ní bohatá tradice psychologického přístupu v psychiatrii (Rorschach, Kretschmer, Jaspers, ale i Freud, Jung, Adler). Neužívají jej ani teoretikové osobnosti (Lersch, Remplein). Pouze Thomae (1968) celkem nahodile použil označení „patopsyche" v souvislosti s en-dotyrnním základem psychiky. Nicméně Dorch (1970) definuje patopsy-chologii jednak jako synonymické označení pro psychopatologií, jako „nauku o chorobných jevech duševního života a jeho příčinách", jednak jako nauku o psycmckých_změnách, podmíněných somatickým one-mocněním. Toto druhé pojetí jäkö psychologie nemoci se nejvíce přibližuje naší psychologies obL vyžadujících^zvláštnípéči (tj. tělesně, rozumově, smyslově postižených a~děíikven"tních). Ve francouzské psychologii, v níž je rovněž výraznádlouholetá tradice psychologického myšlení, v psychopatologií (pharcot^Ianet, Binet 12 aj.), se termín patopsychologie také neujal. Wallon sice použil tohoto terrnínu v nazvu své knížky již roku 1926 (Patologická psychologie), ale zcela jej ztotožnil s psychopatologií. Také svoji předchozí práci z oboru dětské psychopatologie nazval L* Enfant turbulent (1925). Proto nás nepřekvapí, že se termín patopsychologie nevyskytuje ani v podrobném psychologickém slovníku redigovaném H. Piéronem (1957). I když se v anglosaské odborné literatuře s termínem patopsychologie nesetkáváme, přesto v psychologickém slovníku Englishových (1958) nacházíme z našeho hlediska velmi precizní a pro naši orientaci i přijatelné vymezení těchto disciplín: Patopsychologie je navržena jako ter-mínjpro psychologický_pnsmp_pri studiu abnormálních psj^hických dat vjDrqtikladuk;jDsychopatologii, klerabyš¥"měla"omezif pouze iíkrneďi-čínský, přístup ke shodným datům. í když je'tento termín "etymologicky oprávněný, v podstatě by mohl znamenat velmi rigidní rozlišování. Znamenalo by to, že psychologické faktory, zodpovědné za poruchu, a psychické, popřípadě sociální příznaky duševních poruch by byly předmětem patopsychologie, zatímco somatogenní příčiny a somatické projevy duševní poruchy by zkoumala psychopatologie. V praxi se však stává, že psychogenní porucha se může projevit převážně v somatické oblasti (např. u neuróz a psychosomatických nemocí) a naopak porucha somatogenní se zase projevuje poruchou sociálních vztahů (artérioskleróza). Kromě toho v současné dynamicky orientované psychopatologií je hlavní důraz položen na porozumění psychickým konfliktům a prožitlcům, kdežto organické faktory bývají pojímány spíše jako predisponující podmínky (nicméně významné) pro vznik duševní poruchy, pochopitelně s výjimkou psychických poruch s jasnou somatopatologickou etiologií. Jelikož v soudobé psychopatologií převažují výzkumné a diagnostické metody psychologické, zůstala anglosaská literatura výhradně jen u termínu psychopatologie, který takto v podstatě implikuje převážně psychologický přístup. Není nezajímavé si ještě všimnout, že v poslední době se v angloamerické literatuře začíná ustupovat i od termínu psychopatologie, který je zřejmě v povědomí odborníků stále zatížen deskriptivním a snad i biologickým přístupem při analýze psychické poruchy. Proto pravděpodobně I. B. Weiner (1970) raději nazval svoji knihu o psychopatologií dospívání Psychologické výchylky v dospívání (disturbance), nebo Kisker (1964) Des organizovaná osobnost, či Cameron (1963) Vývoj osobnosti a psychopatologie, nebo Cameron a Marga-retová (1951) Patologie chování. Také edice monografií z oboru určeného problematice patopsychologie v nakladatelství Wiley-Interscience je 13 nazvána Psychologické poruchy (disorders). Pokud už je termín psychopatologie v názvu použit, pak zpravidla následuje výstižnější podtitul či . specifikující adjektivum, např. Moderní psychopatologie: Biosociální přístup k maladaptivnímu učení a chování (Milión, 1969). Principy dynamické psychiatrie: Integrativní přístup k abnormální a klinické psychologii (Masserman, 1946), nebo alespoň Principy psychopatologie (Maher, 1970). S aplikovaným označením patopsychologie se v odborné anglosaské literatuře vůbec nesetkáme. Z uvedených důvodů považujeme také za diskutabilní koncepci slovenských autorů, reprezentovanou L. Koščem, který vymezuje patopsy-chologii jako hraniční disciplínu mezi vědou o duševním zdraví najedná straně a psychopatologií na straně druhé. Koše (1974) operačně definuje patopsychologii jako vědu o „psychických anomáliích a deficitech" neboli „o hraničních stavech, vlastnostech a procesech osobnosti člově-ka_mezi normálem a patologií, o psychických doprovodných jevech a důsledcích jakéhokoliv životního nedostatku (tělesné nebo duševní choroby či defektu, resp, sociálnmonetlo^auai), když už vybočují z rámce normy, když ale ještě nedosahují stupně nebo kvality psychické abnormality či patologie" (KoŠč, 1975, str. 15). Současný stav psychologického poznání však naznačuje, že zatím nelze učinit přirozenou hranici, jež by nebyla subjektivní ani arbitrárni mezi uvedenými vědními obory. Koneckonců problém odlišit normální osobnost od abnormální patří vlastně mezi nejaktuálnější, nedořešené a kontroverzní otázky v psychopatologií (Syřišťová a kol., 1972), zatímco odlišení anomální osobnosti od abnormální, vyžadující ještě ostřejší diferenciace, je podle mého soudu v současné době úkol stěží řešitelný. Posléze nelze přehlédnout ani to, že moderní psychopatologie potvrzuje validitu obecného principu kontinuity mezí normálními a patologickými duševními projevy [prokázáno nejen pro neurotičnost, ale také pro deli-kventnost, Eysenckovi (1958) předpokládají totéž o psychotícismu]. Zdá se tudíž pravděpodobné, že v obou případech se uplatňují stejné principy, ovšem v různém rozsahu a za různých podmínek. Je proto pochopitelné, že uvedené slovenské pojetí je udržitelné jen jako výchozí předpoklad, ale už nikoliv v rámci analyzované problematiky: předmětem patopsychologie je „všechno to, co lze odhalit psychologickým vyšetřením a_v_ pedagogickém procesu upravovat, resp. kom-penzovat psychologickými prostředky speciálně a iéčebně^pedagogický-mi, na co tedy v zásadě nestačí běžná výchova, a tím méně běžný me-chamšmuwutoréguTace lidského organismu, který se ^-n~+"'"° *"'<*«« platňuje více 14 méně automaticky"_QCošč, 1974, str. 9). Situace se stane obtížně udržitelná, když si uvědomíme, že průměrná a nadprůměrná inteligence je předmětem obecné psychologie, podprůměrnou by studovala patopsychologie a defektní (oligofrenii) zase psychopatologie. Podobně emoční stabilita, emoční labilita a emoční porucha by byly postupně předmětem tří různých vědních oborů. Na druhé straně je jistě známou skutečností, že v přírodních vědách jsou hraniční vědní obory běžné, a je tudíž otázkou, nebudou-li v budoucnu přece jen nějaké podobné „vmezeřené" disciplíny potřebné. Nicméně vzhledem ke stavu rozvoje vědeckého poznání v tomto oboru lze preferovat vymezení předmětu patopsychologie v pojetí Englishových jako globální přístup k abnormálním psychologickým jevům, či pojetí Zejgarnikové, podle níž patopsychologie „kvalifikuje psychopatologic-ké jevy v pojmech současné psychologie". Slovenské pojetí stojí nejblíže Dorschovu, neboť v podstatě zahrnuje obě jeho vymezení patopsychologie, ovšem obrazně řečeno jen z poloviny, tj. pokud anomálie ne-přeroste v abnormalitu. Lze se domnívat, že se psychologie perspektivně nebude vzdávat, ale potvrdí svoji kompetenci také při zkoumám závažných psychických poruch. Koneckonců vždyť již dnes existují rozpracované psychologické přístupy k analýze nejtěžších duševních poruch (např. teorie dvojné vazby při vzniku schizofrenní poruchy). Ve shodě s touto koncepcí definují pak Englishovi psychopatologií jako odvětví psychologické vědy (tedy nikoliv lékařské), která systematicky studuje nepříznivé, maladaptive a morbidní duševní podmínky, procesy, vlastnosti, reakce či stavy. Moderní dynamická psychopatologie nepokládá psychopatologické projevy za důsledky „nemoci", ale spíše za způsob chovám nebo života, který má svou logiku, i když je sociálně maladaptivní. Předpokládá se, že jde o výslednici určité vrozené dispozice, utvářejícího vlivu rodiny, traumatických zkušeností, které formovaly vývoj osobnosti, stresů a konfliktů v citovém vývoji, a neschopnosti jedince vyrovnat se s těmito zdroji napětí. V podstatě můžeme říci, že jde o sebeobranné reakce, které mají za cíl snížit hladinu úzkosti. Duševní poruchy jsou pojímány jako reakční vzorce, jež osobnost uplatňuje za stresových podmínek. Předpokládat proto zcela odlišnou strukturu té osobnosti, která vykazuje psychopatologické symptomy ve srovnání s tzv. osobností normální, je nesprávné. Rovněž považujeme za diskutabilní vymezovat předmět patopsychologie jako hraniční disciplíny mezi vědou o duševním zdraví 15 ha straně jedné a psy chop atologií na straně druhé (koncepce slovenských autorů). Nelze totiž vést přirozenou, nearbitxární, nesubjektivní hranici mezi uvedenými vědními disciplínami vzhledem k tomu, že moderní psychopatologie prokázala kontinuitu mezi normálními a patologickými duševními projevy, tedy že stejné principy operují jen za různých podmínek a v různém rozsahu. C/PATOPSYCHOLOGIE A PSYCHOLOGIE OBTÍŽNĚ VYCHOVATELNÝCH Posléze dospíváme k předmětu patopsychologie speciální. Na pražské a bratislavské katedře speciální pedagogiky se tohoto termínu začíná používat pro odvětví psychologie, které studuje zákonitosti, psychického vývoje a utváření óšoT5ň5s1ľurĽ£ňTklteg^^ osob - 1. tělesně, 2, rozumově, 3. zrakově, "47 šEchóve a řečově postižených a" 5. delikven(Äch7Ô_pro"tr tconülTa'Peäa^ögT^keTäTSlteVDTöni^ouH^ na vysokých školách v Rusku se stejné vědní odvětví označuje pouze jako speciální psychologie - to považuji za adekvátnejší, protože není důvodu 'předpokládat'" ü všech defektních jedinců též závažné doprovodné psychopatologické komplikace v osobnostním vývoji (a tudíž používat předponu pato-, která vždy v tomto spojení předznačuje nepříznivou prognózu). Například u osob s vadami zraku nebo sluchu bude pravděpodobně hlavní pozornost soustředěna na specifické mechanismy poznávacích procesů, podmíněné defekty analyzátorů. Prostě nevidomé děti se v důsledku speciální výchovy naučí číst jinak než zrakem, neslyšící dítě se naučí slyšet jinak než sluchem, němé dítě se naučí komunikovat neverbálním jazykem. Domníváme se, že při vhodném výchovném vedení by nemuselo docházet k reaktivním psychopatologickým komplikacím při vývoji osobnosti těchto dětí. Tato situace je snad nejvýrazněji modelována u rozumově zaostalých dětí, u nichž jsou nejrůznější neurotické projevy zpravidla vždy bezprostředně přímým důsledkem nepřiměřených nároků kladených na ně vychovateli. Podobně sdílíme přesvědčení, že ani nejzávažnější tělesné defekty nemusí ochromovat aktivitu jedince hlubokými pocity méněcennosti, jestliže se dítě setkávalo s výchovnými postoji, které mu napomáhaly v dosažení citové zralosti. Toto jsou však jen optimální možnosti vývoje defektnffio jedince, V praktickém životě nezřídka pozorujeme, že primární defekTri-YŠech uvedených poruch může vyvolat další, složité druhotné poruchy v psy- 16 chice postiženého jedince, zejména pokud jde o následnou neurotizaci jeho osobnosti, i při pozoruhodném úsilí speciálních pedagogů zabránit tomu, aby defekt postiženého jedince narostl o sociální dimenzi. A v tomto místě se speciální psychologie vlastně těsně dotýká patopsychologie, či v ní přímo přechází. V případě delikventního chování je tato vázanost nejsilnější vzhledem k tomu, že byla prokázána existence jedné formy delikvence, která je v podstatě jen projevem hlubších neurotických mechanismů (Fridlanderová, 1947). Ruská speciální psychologie se zaměřuje jen na ty formy defektivity, které jsou podmíněny poruchami poznávacích procesů, a diferencuje se podle druhu defektu na psychologii rozumově zaostalých dětí, spočívá--li defekt v poškození kôrových funkcí, defekty v činnosti zrakového analyzátoru jsou předmětem psychologie slepých, eventuálně slabozrakých jedinců, defekty v činnosti sluchového analyzátoru se zabývá psychologie hluchých, eventuálně nedoslýchavých, a posléze zahrnuje i psychologii řečových poruch u jedinců s neporušeným sluchovým analyzátorem a rozumovými schopnostmi (např. při alálii, afázii, dyslexii ap.). Ruská speciální psychologie tudíž nevěnuje pozornost speciálně psychologickým otázkám psychicky nebo somaticky postiženého jedince. Termínu speciální psychologie se opět nepoužívá v angloamerické odborné literatuře. Označení výjimečných dětí (exceptional) je širší, než je tomu u ruské speciální psychologie, neboť zahrnuje nejen psychologii nemocných a „emočně narušených" dětí, ale rovněž psychologii intelektově nadprůměrných jedinců. Předmět abnormální psychologie, který preferuje anglická škola (Eysenck), aby zdůraznila experimentální přístup k problematice, se zase poněkud více blíží psychopatologii, i když ne již v mezích tradičních diagnostických kategorií psychiatrie. Abnormální chovaní je analyzováno z hlediska senzoricko-motorických, per-cepčních a kognitivních funkcí, výrazových pohybů, intelektových schopností a motivace. ZÁVĚR Předmět psychopatologie na jedné straně silně zasahuje do psychiatrie (pro tu je vlastně teoretickým základem), na druhé straně se značně překrývá s předmětem patopsychologie (podle některých autorů se jedná dokonce o synonymické termíny). Aby nedocházelo k jejich nežádoucí- 17 II Úvodní otázky A/ VYMEZENI ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE PORUCHOVÉHO CHOVÁNI Poruchové chovaní jedince, poruchy jeho osobnosti, organismu, funkcí, eventuálně rolí, jsou různými vědními obory pojímány na odlišných úrovních, a to podle předmětu jejich speciálního vědního zaměření. Medicína se kupř. zaměřuje na porušený orgán či jeho funkci, zatímco psychologický přístup postihuje poruchu spíše v širším kontextu interakce či adaptace člověka v jeho prostředí. V teorii nápravné pedagogiky byly explicitně rozlišeny rovina organismu a rovina společnosti v pojmech defekt a defektivita (Sovák, 1978). Defekt je vymezen na úrovni vady orgánové, zatímco defektivita je porucha v rovině sociální, což znamená, že defekt zde nabývá sociální dimenze, tj. stává se závažným společenským problémem. V této části uvedeme další související kategorie, jež se jeví jako významné z hlediska vymezení poruchového chování v oblasti delikvence. Následující diskuze bude rozčleněna do tří oddílů: v prvním budou uvedeny pojmy, které spadají do kategorie abnormalita, v další části pak psychologické vymezení pojmu deficit a posléze přejdeme k pojmu hendikep či defekt. 1. Abnormalita Tento pojem označuje odklon od normy, který může být různě definován. V termínu abnormalita je zakódováno především kvantitativní hledisko, tj. odklon od průměrného intervalu v rozložení uratřsTrak-Ěu-ry či funkce. V tomto smyslu se někdy používá synonymického označe- 20 \ ní deviace, odklon od průměrného, standardu, od převažujících vzorců chování či morálních postojů skupiny. Sociální deviace nemusí vždy vyvolat nesouhlas skupiny, ale prakticky tomu tak bývá, dokonce i když se jedná o superioritu vzhledem k normě (originální objevy nebývají přijímány hned a s nadšením). Extrémní a škodlivý odklon od obvyklého chovám nebo od stavu přizpůsobení se označuje synonymickými termíny patologie, morbidita, porucha. Patologie označuje stav organismu, kdy buňka nebo orgán nemůže vykonávat svou obvyklou funkci; jedná se v podstatě o poškozený, narušený či abnormální stav organismu nebo jeho části. Morbidita je blízké synonymum, které zní tvrději. Nemoc znamená již závažné poškození tělesných nebo duševních funkcí. Úsilí omezit termín abnormalita na čistě kvantitativní zřetel nebylo úspěšné. Právě talc blahodárný odklon od normy nelze snadno akceptovat j ako abnormální; v obecné řeči implikuje abnormální pouze odchylku v negativním směru. S termínem abnormalita úzce souvisí také pojem anomálie. Je zajímavé, že se v ruštině, francouzštině a španělštině užívá termínu anomálie ve významu abnormalita, zatímco v angličtině, ale i v našich podmínkách je tendence tyto dva termíny odlišit. Anomálií by se měly označovat takové jevy, které jsou již výrazně nepravidelné, výjimečné, odklánějící se od typického, ale které ještě nemusí být patologické. Košč měl tendenci pojímat anomálii výslovně jen jako přechodnou formu mezi normou a abnormalitou (patologií) a předmět patopsychologie redukovat na výzkum anomálnich psychických jevů, což bylo kritizováno jako nesprávné v několika odborných diskuzích. V psychopatologii se také používá pojmu anomálie jako synonyma pro derogativní označení perverze, nejčastěji ve spojení „sexuální anomálie". V tomto kontextu je ještě zapotřebí uvést významový rozdíl mezi deviaci a poruchou, eventuálně nemocí. Někteří jedinci vybočují z průměrné anatomické či fyziologické struktury do takové míry, že jsou více disponováni pro psychopatologický vývoj. Tyto deviace jsou statistickými extrémy v normálním rozložení tělesných charakteristik, které jsou tak závažné, že mohou jedince funkčně poškozovat či omezovat. Tyto přirozené deviace by měly být odlišeny od termínu porucha. Někteří Hdé jsou kupř. malí v důsledku své konštituční dispozice být malí, nikoliv proto, že by byli v dětství trpěli nedostatkem výživy nebo nějakými infekcemi. Podobně mnoho mentálně retardovaných spadá do dolního úseku normálního rozložení inteligence prostě z toho důvodu, že jejich přirozené nadání je nepostačující pro řešení komplexních úkolů, 21 a nikoliv z důvodů nějakého poškození, infekce či chemického toxínu. Porucha označuje působení nějakého neobvyklého procesu či faktoru v rámci dříve průměrné nebo normální tělesné struktury nebo funkce. Vyjadřuje negativní vliv či narušení celistvosti jedince, jež ho vylučuje z kontinua přirozených interindividuálních rozdílů. Také deviace vyjadřuje extrémní pozici na křivce normálního rozložení, zatímco porucha vyjadřuje zlom, změnu v novém směru, kterou již nelze zařadit do oblasti obvyklého rozpětí přirozených individuálních rozdílů. Rozlišení mezi deviací a poruchou v podstatě odpovídá rozlišení mezi kvantitativ-nim a kvalitativním rozdílem. Deviace se vztahuje na rozdíly kvantitativní, kdežto porucha vyjadřuje kvalitativní změnu. Např. některé formy mentální retardace jsou poruchy, zatímco jiné jsou deviace. Fenylketo-nurie je kupr. porucha metabolismu, zatímco jiné typy mentální retardace jsou deviace, vyjadřující statistický extrém v přirozeně se vyskytujícím kontinuu biologicko-fyziologických strukturrjež jsou základem intelektových funkcí. Toto rozlišení je významné z hlediska dimenzí etio-logického rozboru. Pojmy abnormalita i deviace mohou vyjadřovat výraznou odchylku od normy v obou směrech, pozitivním i negativním. Pro odchylku pouze v negativním směru byl navržen termín subnormalita. Protože není zvykem označovat osoby s inteligenčním kvocientem nad 150 jako mentálně abnormální, bylo doporučeno označovat mentálně retardované jako mentálně subnormální (Světovou zdravotnickou organizací v roce 1954). Mentální subnormalita by měla být pojímána jako obecné označení jak pro mentální retardaci, kdy jde o zjištěné organické poškození, tak i pro mentální deficienci, stojí-li v popředí neurologická patologie. Mentální subnormalita zpravidla zahrnuje deficit v intelektových funkcích pod 80 IQ. 2. Deficit Deficit je další termín pro všechny úrovně subnormálních psychických funkcí. Vyjadřuje nedostatek nebo nedokonalou funkci v určitém směru ve srovnání s typickými jedinci či vzhledem k vlastním výkonům v minulosti. Týká-li se deficit činnosti smyslů, hovoří se zpravidla o poškození či poruše (impairment, disoder, nedostatečnost, arrieration),-o deficit v intelektových funkcích, hovoří se o retardaci ( v případě tělesných defektů, které znemožňují pracovní upl: 22 víme o invaliditě. Defekty v psychickém emocionálním, vývoji označujeme jako narušenost (disturbance, narušenije, perturbation); z hlediska Jsrirninologie lze rozlišit mravní, citovou či sociální narušenost (viz oddíl C). Poruchy celkové adaptace jedince označují termíny typu mal-adaptace, sociální nepřizpůsobenost. S termínem deficit úzce souvisí pojem mentální deteriorace. Výraz mentální se v souvislosti s deteriorací či retardací vztahuje především na intelektuální oblast. Je to ovšem libovolné vymezení termínu, emoce nejsou o nic méně mentální než intelekt, ale zpravidla to, v jaké souvislosti lze použít určitého termínu, závisí na klinické či výchovné praxi. Proto je žádoucí rozlišovat mezi emocionální a mentální, tj. intelektovou deteriorací. Dříve se také hovořilo jenom o intelektové zralosti, ale v posledních pětadvaceti letech byla definována i zralost emocionální. Deteriorace vyjadřuje jakýkoliv nápadný pokles nebo ztrátu mentálních funkcí či osobnosti jako celku, mající zpravidla progresivní charakter. Konkrétně se bude o nějaké osobě uvažovat, že trpí mentální deteriorací, když není schopna využít svých schopností s takovou rychlostí, přesností a účinností, jaké byly pro její funkční hladinu charakteristické předtím. Podmínkou je, že ztráta nemusí být způsobena výlučně nedostatkem cviku. . Mentální deteriorace je dvojího druhu: je to deteriorace, k níž dochází po období dospělosti přirozeným postupem věku, a deteriorace, která je důsledkem nějaké mozkové poruchy (artérioskleróza, chronický alkoholismus) nebo dlouhotrvající duševní nemoci (některé psychózy), k čemuž může dojít v kterémkoliv věku. Určovaní mentální deteriorace v sobě zahrnuje tři oddělené problémy: spolehlivé měření skutečných nebo v dané době fungujících schopností, vyhodnocení předchozí funkční hladiny schopností jedince, vyjádření rozdílu mezi těmito dvěma úrovněmi v jasných kvantitativních pojmech. Nejobtížnější je druhý krok, totiž vyhodnocení předchozí funkční hladiny schopností. Málo osob, které jsou zkoumány z důvodu mentální deteriorace, podstoupilo někdy předtím nějaké měření, které by bylo srovnatelné. Ideální pro přesný odhad normálních funkčních schopností zkoumané osoby by bylo absolvování více zkoušek v několika časových intervalech, pokud možno pomocí týchž nebo porovnatelných testů. To je však ideální situace, kterou lze těžko realizovat. V praxi je nutno obrátit se k jiným zdrojům dat, jež nám umožňují vyhodnotit dřívější funkční schopnosti jedince. Tyto údaje obvykle vycházejí z faktů získaných ze života tohoto jedince, a to z doby, kdy chodil 23 do školy, kdy se učil, z jeho výsledků v zaměstnání, i z jeho sociálního života. Víme-li napf. z tohoto všeho, že jedinec absolvoval průmyslovou školu, že po řadu let zastával odpovědné postavení a že ve svém okolí dosáhl určitého sociálního uznání, můžeme s jistotou předpokládat, že to musela být osoba, která měla alespoň průměrné nadání a byla schopna vykonávat určité mentální operace, které lze očekávat od osob, jež mají podobné nadání. Avšak informace tohoto druhu je hodnotná pouze tehdy, je-li značný rozpor mezi skutečnými a očekávanými funkčními vlastnostmi jedince. Tak kupř. dosáhne-li dříve úspěšný technik ve věku čtyřiceti let pouze inteligenčního kvocientu 70, není-li schopen provést jednoduchý početní úkon a opakovat pět číslic, je evidentní, že prodělává mentální de-terioraci. Stupeň deteriorace tohoto druhu však může být normálně zjištěn bez standardizovaných psychometrických metod. Hodnota psycho-metrického testu při určování mentální deteriorace spočívá v tom, že je schopen zjistit změny v mentálních funkcích dlouho předtím, než naruší chování jedince natolik, zeje to všem zřejmé. Pro takový účel je celková sociální a psychologická životní historie jedince jako základna pro srovnání nedostatečná. Buď je zapotřebí mít psychometrické záznamy dřívějších zkoušek s podobnými testy, což se stává jen výjimečně, anebo musíme být schopni použít výsledků psychometodologických testů, které jsou dány na základě specifické zkoušky, jakožto prostředku k tomu, abychom mohli usuzovat na pravděpodobné dřívější schopností jedince. Tento problém dosud nejpodrobněji rozpracoval Wechsler v r. 1944. Na podkladě průběhu věkových křivek pro různé intelektové schopnosti zjistil, že určité schopnosti klesají s věkem pomaleji než jiné. Tak kupř. vlastnosti, které jsou předmětem testu informace, se udržují na dobré úrovni déle než schopnosti, jež jsou předmětem testu zapamatování číslic či vypočtení aritmetických úkolů. Tento rozdíl v intenzitě poklesu různých schopností nám dává možnost odhadnout dřívější funkční hladiny. Odpovídají-li vlastnosti, které s věkem podstatně neklesají, schopnostem, jež nejvíce podléhají mentální deterioraci, lze předpokládat, že výsledky, kterých jedinec v testu dosáhl, představují jeho původní a trvalé nadání. Metodu pro srovnání předchozích a současných funkčních schopností na základě výsledků testů, jichž bylo použito při jediné zkoušce, nazval Wechsler metodou diferenciálních skórů. Využívá zde toho, že některé schopnosti klesají během života poměrně máJSTaJiné zase rychle a že je možno předpokládat, že rozdíl mezi jejich intenzitou 24 / r^ u každého jedince vyjadřuje jeho průměrný stupeň duševní deteriorace. Wechsler dokonce zkonstruoval deteriorační index či kvocient, který je založen na srovnám skórů ve čtyřech subtestech jeho testu inteligence (Wechsler-Bellevue) - 1. informace, 2. slovník, 3. doplnění obrázků, 4. skládání obrazců -jež vykazují s věkem malou či žádnou deklinaci, se čtyřmi dalšími subtesty, které „nedrží" s věkem, tzn. s věkem prudce klesají - 5. paměť pro čísla, 6. aritmetické úkoly, 7. blok, S. symboly. (Charakteristika subtestů je uvedena na str. 45). Deteriorační index se počítá ze standardních skórů podle vzorce: Dl =^™ x 100, přičemž A vyjadřuje součet skórů v testech, jež postihují intelektové schopnosti, které s věkem v podstatě neklesají, zatímco B označuje výkony v testech, které se s postupujícím věkem podstatně snižují. Lze předpokládat, že v budoucnu budou vyvinuty metody pro objektivní posouzení deteriorace dalších významných mentálních funkcí. Pojem deteriorace je zhruba srovnatelný s termínem regrese, který vyjadřuje ústup, zvrat, návrat k ranějším a méně vyzrálým formám chování nebo manifestaci primitivnějších forem chování, když si jedinec osvojil již vyzrálejší způsoby chování (bez ohledu na úroveň zralosti či primitívnosti původního chování jedince). Značnou část chování lze interpretovat jako regresi, totiž téměř všechno, co není sociálně schváleno. Regrese se interpretuje jako reakce na stres, nesnáze nebo neúspěch. ■ Např. čtyřleté dítě, které přestane udržovat čistotu v souvislosti s narozením druhého sourozence, strádá a nedokáže zřejmě jinak získat žádoucí pozornost svých rodičů. V psychoanalýze znamená regrese zvrat k infantilním formám chování. Regrese oproti deterioraci vyjadřuje re-verzibilní, psychogenní poruchu neintelektových funkcí osobnosti. Demence je trvalá mentální deteriorace postihující intelektové i emocionální procesy. Je charakteristická pro určité formy senility a psychóz. Demence může vzniknout i v dětském věku; vývoj rozumových schopností se nápadně zpomalí nebo zastaví a jindy může docházet i k projevům regrese, kdy se u dítěte znovu objevují mentální funkce charakteristické pro jeho úroveň v mladším věku. U dítěte v raném věku je pak někdy obtížné rozlišit demenci od těžkých stupňů mentální retardace bez použití psychometrických metod. Do kategorie deficitu teoreticky patří také pojem deprivace, a případně též Hospitalismus. 25 3. Hendikep Tento termín se nejvíce rozšířil v angloamerické literatuře, převážně v oblasti speciální výchovy. Na rozdíl od předchozích dvou kategorií (abnormalita, deficit), které implikují více exaktní či statistický přístup, je pojem hendikep vztahován spíše k jedinci než ke skupinové normě. Vyjadřuje určitý nedostatek, obtíž nebo nesnáz, které lze do určité míry překonávat, neboť hendikep neznamená nedostatek schopnosti. Hen-dikepovaný jedinec je osoba s tělesným nebo duševním poškozením trvalého nebo přechodného rázu, vrozeným či získaným nemocí nebo úrazem, které znemožňuje dítěti absolvovat normální školní výuku nebo dospělému získat zaměstnání a přiměřenou soběstačnost. V češtině, ruštině a španělštině je dávána přednost ekvivalentnímu termínu defekt, zatímco pojem hendikep v angličtině nabývá již téměř univerzálního významu. V angloamerické oblasti speciální výchovy se rozvíjí psychologie a pedagogika hendikepovaných osob, zatímco se u nás a v zemích bývalého Sovětského svazu rozvinul obor defektologie, který zkoumá, za jakých podmínek se člověk stává defektním; jde tu o změny, k nimž dochází v oblasti somatické, psychické a sociální, a o možnosti a metody nápravné, převýchovné, popřípadě i preventivní péče. Termínu defekt se na rozdíl od termínu hendikep obvykle nepoužívá ve spojení's konkrétními typy defektních osob; nepoužívá se tedy označení osoby s defekty zraku, sluchu apod., ale osoby zrakově, sluchově, tělesně postižené (či hendikepované). Častěji se setkáváme s termínem vada, případně porucha v sousloví osoby zrakově, sluchově, tělesně vadné či osoby s poruchami zraku, sluchu, hybnosti. Přitom je vada pojímána především jako vývojová anomálie, která je somatogenní, kdežto porucha jako získaná během života a jako převážně psychogenic Označení hendikep se však zdá jemnější nežli termín postižení. Defekty jsou orgánové a. funkční. Orgánový defekt je. spíše trvalého rázu; jedná se zpravidla o vadu, nepřítomnost nebo nedostatek některého orgánu nebo jeho části. Příčinou orgánových defektů jsou nejčastěji vývojové vady, nedostatky, např. anomálie, rozštěpy, nemoc či úraz. Funkční defekt je porucha funkce, kde zpočátku nelze prokázat paralelní histologické změny příslušného orgánu. Jsou-li funkční změny dlouhodobé, může po určité době dojít i k patologickým změnám v tkáni (např. žaludeční vředy). PnčrrryTftmkč-ních defektů bývají často psychogenní, a mohou být tudíž také odsrxa- / \ 26 / něny psychogenní cestou. Organické defekty nelze odstranit (samozřejmě s výjimkou možnosti chirurgicky reparovat některé anomálie), ale mohou být do větší či menší míry překonány nebo kompenzovány náhradními funkcemi (např. neslyšící se při komunikaci naučí odezírat veškeré pohyby mluvních orgánů), či zmírňovány speciálními reedukační-mi postupy, jež mohou zlepšit výkonnost porušené funkce, Z hlediska teorie a praxe nápravné péče lze rozlišit defekty tělesné, smyslové a duševní, eventuálně sociální (mravní), dále pak kombinované a specifické. Tělesné defekty zahrnují široký okruh tělesných nedostatků, ovšem mimo oblast smyslových orgánu a těch nedostatků, které jsou přímým důsledkem poškození mozku. Jedná se především o defekty pohybově motorického aparátu, kardiovaskulárního nebo respiračního systému. Tyto defekty jsou natolik závažné, že znemožňují dítěti normální vývoj v rámci základní školní docházky, v dospělosti pak normální životní funkce. Do této kategorie patří defekty svalové i neuromuskulární, které u dětí významně omezují jejich možnosti pohybu nebo sezení při vyučování či manipulaci se školními materiály během vyučování. Zahrnuje také deformity páteře u dětí. Ty rovněž omezují jejich školní docházku, pohybovou aktivitu i činnosti rukou, jež vyžaduje školní práce. I děti zdravotně oslabené mají sníženou výkonnost při školní práci v důsledku chronicky nebo i jen dočasně snížené vitality, síly nebo pozornosti. Defekty motoriky jsou poruchy hybnosti, které jsou důsledkem postižení centrálního nebo periferního nervového systému. Senzorické defekty obecně označují zrakové nebo sluchové postižení osob (případně kombinaci obojího). Smyslové defekty rozhodujícím způsobem omezují orientaci, komunikaci defektního člověka s jeho prostředím i jeho mobilitu. Proto se smyslové defekty, kromě specifických poruch vnímání, zpravidla celkově odrazí v psychice postiženého, v jeho duševním rozvoji. Stupeň osobní maladaptace závisí nejen na rozsahu defektu a na vývojovém období jedince při jeho vzniku, ale i na subjektivním postoji tohoto jedince k vlastnímu defektu. Se smyslovými defekty přímo souvisejí defekty řeči, zahrnující jakékoliv nedostatky v řečové komunikaci, od extrémních poruch, např, koktavosti, k mírnějším poruchám výslovnosti. Také při silnější nedoslýchavosti je narušen vývoj řeči a artikulace. U nahluchlých osob se mění síla i výška hlasu, neboť chybí korektivní zpětná vazba. Senzorické defekty mohou způsobit opožděný rozvoj schopností, což může navenek imponovat jako mentální defekt. 27 Mentální defekt označuje zpravidla subnormální intelektové funkce, ačkoliv defektní by mohly být i jiné duševní funkce. Vzniká zpravidla již v raném věku a má za následek narušení adaptivního chováni, jež se projevuje pomalým dozráváním duševních funkcí, omezenou schopností učit se a nedokonalým sociálním přizpůsobením. S termínem mentální defekt se však v odborné řeči v podstatě nesetkáváme; dokonce i odborný termín mentální retardace je považován za poněkud pejorativní, a proto jsou doporučována synonymická označení typu mentální sub-normalita, hendikepovanost či postižení. Termín specifický defekt se používá v souvislosti s výukovými potížemi, obtížemi či problémy, které jsou důsledkem poruchy základních psychických procesů, jež jsou podstatné pro porozumění nebo užívání mluvené či psané řeči. Jedná se zde o poruchy slyšení, myšlení, mluvem, čtení, psaní či počítání. Tyto defekty se zpravidla vysvětlují v kontextu percepčních poruch, mozkového poškození, minimální mozkové dysfunkce, dyslexie, vývojové afázie apod., a nikoliv jako zrakové, sluchové nebo motorické defekty, mentální retardace, emocionální poruchy nebo problémy s učením v důsledku znevýhodněného výchovného prostředí. Ve specifickém kontextu učení, v souvislosti s obtížemi didaktickými se proto u nás preferuje termín specifické výukové poruchy (difficulty v angličtině, trudnosť v ruštině). Kombinovaný či mnohonásobný defekt postihuje dvě nebo více funkcí. V zahraniční odborné literatuře je obvyklé tuto kategorii vztahovat převážně jen na osoby se smyslovými defekty (slepohluché nebo hluchoněmé), v naší speciální pedagogice se však vžilo kombinovat smyslový defekt rovněž s tělesným nebo mentálním postižením. V tomto směru byla dokonce konstituována specifická školská zařízení pro de- !; fektní děti a mládež, zahrnující i zvláštní školu nebo případně zvláštní l třídy na speciálních školách. U nás se také začíná uvažovat o kombinaci sociálního defektu s mentálním, a dokonce byly již vytvořeny třídy ■ zvláštní školy v některých převýchovných ústavech. Ovšem v těchto pří- [; pádech se nejedná o kombinaci dvou defektů jako ve výše uvedených j' případech, které mají zpravidla stejnou etiologii, ale sociální defekt spíš | „nasedá", je druhotným nebo je spíše důsledkem mentální poruchy, jež i bývá zpravidla mírnějšího stupně, neboř definice sociálního defektu pří- E mo vylučuje možnost mentálního postižení. í Termínu sociální defekt se někdy používá pro označení neschopnosti = jedince přijmout společenské normy a hodnoty či chovat se v souladu" I" s nimi. Ekvivalentní je Diirkeheimův pojem sociální anotnie, jako vý- | stižnější se jeví označení sociální nepřizpůsobenost, ale termín sociální narusenost se zdá nevhodný. Klíčová slova abnormalita hospit alismus anomálie vada deviace defekt porucha orgánový subnormalita funkční deficit smyslový deteriorace tělesný regrese mentální demence kombinovaný deprivace specifický hendikep sociální B/ PSYCHOLOGICKÉ VYMEZENÍ POJMU DELIKVENCE V pedagogice se setkáváme s označením mravní vada, od kterého se přešlo k termínu mravní narusenost. Zřejmě proto, že termínu vada se zpravidla používá pro defekt, který lze charakterizovat změnou již ve strukturálním základu tělesného orgánu, v tomto případě charakteru, kdežto narušeností se spíše vyjadřují jen funkcionální poruchy. Toto rozlišování se ustálilo teprve v poslední době a neplatí historicky. Již někteří z prvních autorů definovali defekty v mravní oblasti více méně funkcionálně, např. B. Rusch (1812) popsal moral derangement (zmatek) jako stav, kdy porozumění je v relativně dobrém stavu, ale vůle se stává neuvědoměle příčinou zlých činů prostřednictvím vášní. Podle Ruschova názoru je v základu těchto poruch nějaká vrozená morální depravace, podmíněná pravděpodobně defektní organizací těch částí těla, v nichž jsou lokalizovány morální vlastnosti. Ovšem naopak někteří současní autoři, např. D. T. Lykken, mají snahu specifikovat mravní poruchu ve strukturálním smyslu jako důsledek nedostatečné činnosti centrálního nervového systému. Podle této teorie mají někteří jedinci geneticky malou či redukovanou schopnost naučit se správně reagovat na sekundární situace. Jde v podstatě o insuficienči ve vytváření podmíněných spojů. 29 Tyto osoby nedokážou spojovat tresty s chováním, které je již někdy před tím přivodilo, a proto neprožívají anticipační úzkost jako většina lidí v podmínkách, kdy provádějí opakovaně akty, které nejsou povoleny. Termín mravní narušenost podle mého názoru dobře vystihuje podstatu defektu i defektivity v etopedii, tj. poruchu v oblasti vyšších hodnot, jež může být ovšem podmíněna rozdílnými faktory. Zřejmě nikoliv nahodile jej používali mnozí vynikající pedagogové v 1. polovině 20. století (O. Chlup, J, Zeman, A. Zikmund). Zikmund dokonce rozlišit tři stupně mravní úchylnosti na podkladě kvality a kvantity mravního cítění: ' ,Mravně ohroženi jsou mravně neporušení, normálního cítění mravního, jejichž mravní život je ohrožen vnějšími neblahými poměry, špatným prostředím apod. Za mravně vybočila (narušené) označujeme ty dětí, které vlivem ■ zvláštního založení občas a jen přechodně, často vlivem slabosti charakteru i z návodu cizích dopustily se špatných činu, a tak z mravního ži- , vota více méně vybočily. Konečně mravně vadní v užším slova smyslu jsou ti, u nichž mravní vady a sklony k antisociálním skutkům tvoří habituální stav, který se dá již těžko výchovně napraviti." (Zikmund, 1930, str. 32) Validita Zikmundovy klasifikace byla po dvaceti letech potvrzena moderní psychopatologickou teorií. Dnes již klasickou faktorovou analýzou anamnestických dat u tří set chlapců z převýchovného ústavu dospěli R. L. Jenkins a S. Glickmanová (1947) ke třem základním vzorcům j: osobnosti delikventů: 1. socializovaný, 2. citově narušený a 3. nesociali-zovaný agresivní (tabulka 2, str. 112). ,: Chování socializovaných bylo interpretováno jako adaptivní, neboť, je- i; jich delikty byly pojaty jako prostředky pro dosažení žádaného cíle. | Podle Jenkinse byly tyto děti v delikvenci vlastně vyučeny a v podstatě j; je lze zařadit k Zikmundově kategorii mravně ohrožených. Toto chování i se utváří identifikací se sociálně neadekvátními modely a následným 1 zvnitřněním antisociálních hodnot. Lze jej charakterizovat neschopností | dosáhnout uspokojení společensky přijatelným způsobem v důsledku i defektů výchovných podmínek v jejich prostředí. « Chování nesocializovaných agresivních se naopak pojímá jako vý- í slovně maladaptive, neboť jejich agresivní činy jsou v podstatě jen im- | pulzivní reakcí na frustraci. Tento způsob jednání se v odborné literátu- { ře také často označuje jako psychopatická delikvence, v Zikmundově. I klasifikaci jsou tito jedinci označeni jako mravně vadní v užším slova : smyslu. Předpokládá se, že takto deformovaná osobnost se utváří v. ivem I 30 l j zanedbání dítěte v jeho nejranějším období vývoje a následným neúspěchem dítěte vytvořit významné vztahy v dětství. Tím ovšem ještě nejsou ztotožňovány pojmy psychopatie a delikvence. Někteří psychopati se sice mohou stát zatvrzelými delikventy, ale naopak mnoho lcrirninálních osob má neporušenou schopnost plánovat akce dlouhou dobu dopředu, ovládat se i poučit ze zkušenosti a mnohé se vůbec nevyznačuj í silnou agresí, impulzivitou, nepřítomností pocitu viny ani mělkými a povrchními citovými vztahy jako psychopati. Kategorie (emočně) narušených se zpravidla dále diferencuje. A. Johnsonová (1949) specifikovala poruchu, jíž označila j ako tzv. laku-nární superego, jímž jsou charakterizovány vysoce selektivní defekty ve funkci svědomí. Lakunámí superego neznamená tedy celkovou absenci svědomí, ale spíše vyjadřuje, že jsou zastoupeny jeho některé normální, a tedy snad i punitivní komponenty společně se zúžením nebo omezením jeho působnosti v určitých vymezených oblastech chování. Tyto trhliny pak umožňují jinak konformnímu jedinci provést bez váhání antiso-ciální akty bez pocitu viny a bez výčitek svědomí. Johnsonová poukázala na to, že tyto selektivní defekty v superegu dítěte jsou implicitně podmiňovány chováním jeho rodičů, kteří v podstatě skrytě stimulují a neuvědoměle posilují antisociální chování svého dítěte, ač je navenek prohlašují za nežádoucí. Tato skupina se nejvíce přibližuje Zikmundově kategorii dětí mravně vybočilých (narušených). J. Kesslerová (1966) pak v rámci emočně narušených rozlišuje ještě dvě další kategorie z hlediska poruchy ve funkci svědomí: slabost superega proti vnitřním impulzům (příkladem je hysterická osoba, která něco provede, ale později toho lituje) a nemohoucnost superega proti nevědomým motivacím, neboť delikventní chování se stává vlastně nevědomým prostředkem pro vyjádření agrese vůči rodičům, sourozencům nebo nevědomé fantazie, či potřeby potrestání za nevědomý pocit viny. Tato kategorie bývá také někdy označována jako neurotická delikvence. U Zikmunda tyto poslední dvě kategorie delikventního chování ještě nenalézáme, neboť byly systematizovaný až na podkladě psychoterapeutické zkušenosti s mladistvými delikventy. Termín mravní narušenost, přestože má dnes již dobrou základnu v moderní psychopatologické teorii, se v pedagogice neudržel snad proto, že někteří autoři používali méně vhodných synonymických označení typu mravní provinilost, zatíženost, zpustlost či dokonce zvrácenost, které mají již silně negativní emocionální prízvuk. Od roku 1960 byl proto nahrazen termínem obtížná vychovatelnost, který zase nemá téměř žádnou ex- 31 plikativní hodnotu, a to ani tehdy, když se používá jen v užším slova smyslu (podle Hanselmanna). Tento pojem se vyznačuje vysokou neurčitostí a v podstatě není vůbec specifický pro etopedickou oblast. Není dítě imbecilní daleko obtížněji vychovatelné než mravně narušené? Kromě toho, že jde o čistě popisný termín, jalco bychom z něho navíc vyciťovali pedagogický pesimismus, že převýchova má příliš omezené perspektivy. Na druhé straně syndrom obtížné vychovatelnosti, který nemá žádný diagnostický charakter vzhledem k tomu, že zahrnuje nejrozličnější faktory, by mohl zavádět speciální pedagogy v praxi k mylnému přesvědčení, že metody převýchovy jsou v podstatě jen záležitostí stupně pedagogického nátlaku. Na přechodu mezi pedagogikou a psychopatologií stojí rovněž nedostatečně vymezená kategorie poruchy chování. Předpokládá se, že na vzniku těchto poruch se podílejí jen takové vlivy, které nezasáhnou osobnost dítěte patologickými mechanismy. Uvádí se zejména nedůsledná či nedostatečná výchova, které mají za následek, že se u dítěte nevytvoří vhodné sociální návyky, takže dítě svým chováním vybočuje z hranic chování určeného společenskými normami. Ovšem v některých případech za poruchou chování může probíhat již psychopatologický vývoj, proto někteří autoři s tímto termínem raději nepracují. Někteří z nich (u nás O. Kučera 1961) upřednostňují proto jiná označení, např. antisociální projevy pro přestupky provedené dětmi do patnáctí, let. Jde o takové chování dětí a mladistvých, které je postihováno nejen trestními, ale rovněž morálními sankcemi společnosti. Tyto aktivity jsou společnosti odmítány, ale nemusí být na drahé straně pro ně např. zákonem stanovován trest. {Dissaciální chování zpravidla vyjadřuje jen menší, stupeň nebezpečnosti pro společnost.) Z psychologického hlediska však lze považovat termín antisociální chování pro přestupky dětí za nevhodné a „tvrdé" označení vzhledem k tomu, že toto označení zpravidla již implikuje také chronickou poruchu osobnosti, která přivádí jedince do konfliktu se společností a projevuje se averzí, hostilitou či otevřeným nepřátelstvím vůči společnosti. V této souvislosti je vhodné podrobněji analyzovat pojem sociální na-rušenost, který do odborné literatury uvedli v r. 1946 L. E. Hewitt a R. L. Jenkins (tabulka 1, str. 111). Pro sociálně narušeného delikventa je příznačná především jeho vzájemná spolupráce s ostatními členy de-líkventní skupiny při provádění delikventních aktů (proto je také rnfioh-dy označován jen jako sociální Či socializovaný delikvent), přičemž de-' likventní komunita svému členu zajišťuje status i potřebu uznání zayeho 32 \ chování. Někteří autoři, zejména sociologicky orientovaní, se domnívají, že sociální delikvent je zpravidla psychologicky normální osobou, neboť se předpokládá, že chování delikventa, který je členem delikventní skupiny, bývá v souladu se vzorci chování, platnými v oné zvláštní sociální komunitě, do níž se zařadil. Z tohoto důvodu se některé formy de-likvence považují za normální, neboť zpravidla vznikají na podkladě dětské identifikace s okolním prostředím hebo s některou sociální skupinou uvnitř prostředí. Validita konceptu sociálně narušeného delikventa byla prokázána též sociologickými výzkumy. Bylo zjištěno, že v určitých územních oblastech existuje nadměme vysoký výskyt delikventů, který nelze vysvětlit třeba striktním vynucováním práva. Takové prostředí bývá zpravidla charakterizováno různými sociálními hendikepy (také se proto setkáváme s označením děti sociálně hendikepované či podle Makarenka bezprizorné), jež jsou spojovány nejčastěji s nestabilními rodinami, vysokým výskytem nemanželských dětí a manželských rozluk, které mají za následek nedostatečné uspokojení potřeb dítěte, zaměstnanost matek s nepřítomností otcovské postavy v rodině pro zajištění výchovy a vedení dítěte. V těchto rodinách zpravidla existuje velmi malá kontrola a na vedení mladistvých nebývá vynakládáno téměř žádné úsilí na to, aby byli odrazeni od těch činností, které jsou dospělým tolerovány (např. kouření, pití, sexuální vztahy). Sociologický přístup ovšem nemůže vysvětlit, proč se v oblastech vysokého výskytu delikvence pouze menšina dětí stane delikventní mi. Ani nám nevysvětlí delikventní chování u dětí, žijících v privilegovaných sociálních podmínkách. Zpravidla se předpokládá, že delikventní aktivita je v těchto případech zaměřena spíše proti rodině než proti společnosti a že vyjadřuje odplatu mladistvého vůči rodičům, kteří neuznávají jeho potřeby. Dále se ukazuje, že sociologické faktory nemusí samy o sobě být působícími vlivy, ale že jejich primární význam může spočívat převážně v tom, že poskytují základní - výchozí podmínky, při nichž psychologické faktory mohou snáze působit To by mohlo také znamenat, že psychologické mechanismy vzniku delikvence u jedinců, kteří nejsou výrazně hendikepováni, pokud jde o životní podmínky, jsou stejné jako u těch, jejichž delikvence je silně zesílena nepříznivou sociální situací. K psychologické terminologii patří pojem emoční narušenost, jež bývá někdy synonymicky označována jako neurotická delikvence. Základní rys této kategorie spočívá v tom, že většina přestupků do ní spadají- 33 cích bývá provedena spíše individuálně než kooperací s delikventní komunitou. (Z toho však nutně nevyplývá opak, že by všichni delikventi vytvářející skupiny byli prosti jakýchkoli neurotických mechanismů.) U emočně narušeného delikventa funguje svědomí, které jej dosvědčuje pocity viny, úzkosti či sporadickou svědomitostí. Delikventní chování je v tomto případě alespoň zčásti cizí adolescentovým ideálům. U neurotického delikventa lze zpravidla nalézt v jeho anamnéze takové emoční poruchy, jako je chronická depresivita, ataky úzkosti a vnitřní napětí. Často už povaha přestupku poskytuje určitý odkaz na základní, příčinu (např. útěk od místa činu a zanechání zřetelných „stop"; některé sexuální přestupky mohou svědčit pro přítomnost neurózy). Samozřejmě žádný z těchto symptomů nemůže být nepopiratelným důkazem toho, že delikvent je neurotik, ale měly by být podnětem pro systematické vyšetření dítěte z hlediska psychologického. Z uvedeného by mělo vyplynout, že jak kategorie emočně narušený delikvent, tak i sociálně narušený delikvent vyjadřuje sama o sobě pouze dílčí aspekt, jednu z několika základních dimenzí delikventní činnosti, a je tedy nepřiměřené používat některou z nich jako souborné označení pro jedince, jimiž se zabývá oblast etopedie, jak někteří autoři dodnes neoprávněně činí. Mezi těmito dvěma kategoriemi delikventní činnosti pak existuje základní rozdíl, pokud jde o stupeň narušenosti osobnosti. Sociálně narušený delikvent by neměl mít prokazatelné emoční problémy, jeho osobnost by měla být normální, jeho nesnáze by byly pouze důsledkem nevhodných výchovných podmínek jeho sociálního prostředí. Jejich převýchova by vlastně nebyla ani nutná, postačilo by začlenění do zdravého výchovného prostředí tak, jak to prováděl Makarenko, a nevyžadovala by v podstatě ani speciální pedagogické, tedy etopedické erudice (podle Makarenka není výchova provinilců nějakým zvláštním úkolem, který by se podstatně odlišoval od výchovy všech ostatních dětí). Emočně narušený delikvent má naopak vážné osobnostní problémy, při (de)-formování jeho osobnosti se uplatňovaly nejrůznější psychopatologické mechanismy a z hlediska převýchovy představuje vysoce náročný úkol. W. C. Kwaraceus aW.B. Miler (1959) odhadují, že ve Spojených státech pouze asi u čtvrtiny mladistvých delikventů lze zjistit prokazatelné emoční problémy a že převážná část delikventní populace zahrnuje v podstatě normální mladé lidi z nižších sociálních vrstev. Skoda/žÉNtí-to autoři neuvedli, jaké měli kritérium pro objektivní posouzeni emo^ cionální poruchy. Ovšem výzkumy osobnostních rysů delikventa, ho je- [ dince dotazníkovými metodami v našich podmínkách, které byly provedeny Výzkumným ústavem kriminologickým a Penologickým ústavem, prokázaly nadměrně vysoký výskyt psychopatologických tendencí u všech delikventů v našich převýchovných ústavech. Patologicky zvýšené skóry byly zjištěny nejen pouze, pokud jde o psychopatické aspekty (hostihtu, antisociální postoj, slabé superego), ale rovněž pokud jde o psychopatické známky (schizotymii, mánii a pa-ranoiditu) a neurotické mechanismy jejich osobnosti (psychastenii, ne-zralast, vysokou energickou tenzi a slabé sebeovládání). Delikventi se také vyznačovali zvýšeným výskytem psychosomatických poruch a celkovou neuro vegetativní labilitou. Je sice pravděpodobné, že vysoký výskyt psychopatologických tendencí u delikventního jedince může být Částečně reaktivní na jeho pobyt v převýchovných institucích, částečně by mohlo jít též o určitou agravaci symptomů, nicméně intenzita osobnostní či emocionální poruchy u delikventnícb jedinců v našich převýchovných ústavech zůstávají závažným zjištěním, které je dostatečným důvodem pro odborný etopedický přístup k převýchovné práci. Samostatné kategorie emoční neba sociální narušenost jsou pak charakteristické ve větším či menším stupni pro všechny formy psychických poruch, přičemž sociální narušenost je až důsledkem narušenosti emocionální. Sociální narušenost, tj. porucha sociálních vztahů, je symptomem, eventuálně důsledkem všech psychopatologických syndromů (psychogenních i somatogenních). Oba dva termíny se tedy vyznačují vysokou entropií, neboť korelují s celou psychopatologií. A posléze dospíváme k termínu delikvence, který byl původně pojmem právnickým, v poslední době však zakotvil nejen v sociálních vědách, ale také již v modernější učebnicích psychopatologíe, v nichž vytlačuje dosti vágní kategorii poruch chování. Označuje se jím antisociální chování, které může, nebo nemusí, být spojeno s právními důsledky, přičemž delikvencí se zpravidla rozumí mírnější porušení právních nebo morálních norem, zejména dětmi nebo dospívajícími, zatímco termínu kriminalita se používá již pro závažné přestupky, trestné činy, u dospělých osob (zpravidla nad 24 roků věku). Juvenilní delikvencí jsou pak označovány přestupky mladých osob, zpravidla do šestnácti až osmnácti let, které měly za následek, že se mladistvý dostal k soudnímu řízení. Delikventní chování může představo vat jednotlivý delikventní akt, jedinou epizodu mnohonásobných nezákonných činů, příležitostné, ale 35 opakující se delikventní aktivity či stálý delikventní způsob života. De-likventní akty se mohou pohybovat od závažných trestných činů k relativně menším přestupkům, které se stávají deliktem jen v důsledku nedospelosti dítěte (např. opuštění domova, alkoholismus). "Vek dítěte je významným hlediskem při posuzování přestupku. Určitý akt, který je v předškolním věku tolerován (např. ničení cenných předmětů), je ve školním věku zpravidla kvalifikován již jako delikventní, neboť dítě v tomto věku má již umět tlumit a ovládat tyto impulzy. Je však samozřejmé, že ne všechny přestupky, nepřiměřené věku, hodnotíme jako delikventní; záleží zde na stupni odchylky od normy, např. dospělý černý pasažér v tramvaji se neoznačuje jako delikvent. Etymologicky pochází termín delikvence z latinského delinques, což označuj Br„toho, který se dopustil přestupku". Delikventní chování lze tedy považovat za relativně výstižný termín a jako mírné označení pro přestupky, provedené dětmi a dospívajícími, i když v psychologickém smyslu pojem delikvence nepředstavuje vlastně žádnou homogenní kategorii chování. Již výše jsme podrobně analyzovali tři základní dimenze delikventní činnosti: psychopatickou a neurotickou formu delikvence a tzv. sociální či so cializovanou delikvenci. Delikvence tedy zahrnuje nejen celou psychopatologii, ale také sociální patologii. Z psychologického hlediska se pokládá za rozhodující pro vymezování delikventního chování jeho motivace. I když není vždy snadné odhalit pravou motivaci, je nutno poukazovat na závažný aspekt, že mnohdy bezohledné jednání, které sice není právně postižitelné, může být zlovolnější a zhoubnější než tzv. právní přestupek či trestný čin. Velmi často je delikvence definována jako nedostatek ve funkci svědomí, jako slabost superega. Vychází se z názoru, že jedinec nezvnitřnil normy a zákazy platné ve společnosti, v níž žije, že se neidentifikoval s hodnotami rodičů a vychovatelů, že vyhledává uspokojení svých potřeb na úkor reality a morálky. Předpokládá se, že tato morální defi-cience je podmíněna především nedostatky v sociálním učení jedince. Někteří psychologové (A. Bandura a R. Walters) definují delikvenci jako agresi obrácenou navenek, proti společenským normám, proti autoritě rodičů a vychovatelů či proti dalším osobám. Tato forma agrese bývá někdy také označována jako alloplastická vzhledem k tomu, zeje-, dinec agresivním způsobem zvládá vnější situace, na rozdíl od autoplas-tické agresivity neurotiků a psychotiků, která je nasměrována do nitra, tj. proti vlastní osobě. Ovšem agrese u delikventů je především otázkou kvantitativní. Ukazuje se, že značné množství jejich zjevného i skrytého 36 nepřátelství lze pochopit jako reakci na osobní problémy z dětství (např. zavržení či špatné zacházení s dítětem rodiči, a z nich plynoucí frustraci potřeb závislosti, jež navozuje agresi) či sociální problémy (např. bída, sociální nerovnost). Může se ale stát, že vznik, rozsah a intenzita nepřátelství jsou zcela nepochopitelné. Nicméně ze studia emočních poruch vyplynulo, že nepřátelství bývá nejnebezpečnější, jestliže dětská agresivita nebyla zmírňována silným citovým poutem k jiné osobě. Významným kritériem při posuzování deliktu je eventuální podíl závažných psychopatologických faktorů při spáchání deliktu. Trestný čin může být někdy determinován bludem psychotického pacienta, mozkovým nádorem, intoxikaci či rozumovým defektem. Chování těchto osob neoznačujeme jako delikventní, i když fenomenologicky jejich chování tak imponuje. A posléze nesmíme opomenout ani kulturní vzorce, v nichž člověk vyrůstal. Je-li náhle přesazen do jiné kultury s odlišným systémem hodnot, může jeho chování v této společnosti imponovat jako nevhodné až delikventní, zatímco v jeho původním prostředí bylo zcela přiměřené. Koneckonců již v rámci téže společnosti existují velké rozdíly v morálce mezi jednotlivými společenskými vrstvami. V závěru by bylo možno uvést ještě další termín, který se u nás také ojediněle používá, tzv. problémové dítě, jež u nás doporučil V. Kalibán (1969), neboť jej považuje za méně pejorativní ve srovnání s dítětem obtížně vychovatelným (do této kategorie by podle mého soudu řádově též patřily termíny doporučované Z. Švancarem predelikvence a prekrimi-nalita). Zpravidla jde o snahu oddělit delikventy jako samostatnou kategorii od dětí jen „problémových", které se zatím nedostaly do konfliktu se zákonem. Ovšem podle výzkumu manželů Quayových (1965), v nichž byly týmiž metodami posuzovány čtyři skupiny osob: žáci normální školy v 7. a 8. třídě, preadolescentní a adolescentni delikventi v převýchov-ných ústavech, a pak byla srovnávána faktorová struktura osobnosti obou delikventních skupin a žáků v normální škole, se prokázal vysoký stupeň podobnosti faktorového obrazu u všech zkoumaných skupin. Zřejmě tedy základní dimenze poruchového chování nejsou jen výlučnou charakteristickou delikventů v ústavech, ale spíše se pouze prokazují zvýšené průměrné skóry těchto dimenzí u skupiny delikventů. Výsledky tohoto výzkumu potvrzují, že obecný psychopatologický princip kontinuity mezi normou a poruchou se uplatňuje rovněž v přípa- 37 dě delikventního chování. (Eysenck potvrdil jeho platnost v případe neu-• roticismu a psychoticismu.) ZÁVĚR ; Bylo diskutováno přes dvacet odborných termínů, jež se bezprostřed- \ ně dotýkají zájmové oblasti delikventního chování. Označení typu sociální či socializovaný delikvent, sociálne hendikepovaný či bezprizor- i ný, psychopatická a neurotická delikvence vyjadřují vlastně jen jednu di- ) menzi tohoto poruchového chovám, a nejsou tedy vhodné jako soubor- j né označení pro delikventního jedince. j O adekvátnosti jednotlivých synonymických označení nerozhoduje- J me, neboť každý z nich dobře postihuje některou významnou stránku j označeného jevu, např. socializovaný schopnost identifikace s ostatními { členy skupiny, sociálně hendikepovaný znevýhodněný v sociálně ekono- ; mických podmínkách rodinného prostředí, bezprizorný nedostatek vý- l chovného vedení. | Samostatné pojmy sociální a emocionální narušenost zase naopak ma- | jí tu nevýhodu, že korelují s celou psychopatologií a nemají žádnou spe- f cifičnost pro delikventní chování. Stejnou závadou trpí do značné míry | problematická kategorie poruch chování. jj Pedagogické pojmy obtížně vychovatelná mládež nebo problémové | dítě jsou pak charakterizovány opět vysokou entropií z hlediska etope- ji die, neboť by mohly zahrnovat celou oblast speciální pedagogiky (ovšem I oficiální dosavadní označení mládež vyžadující zvláštní péči je řádově lepší). Mravní narušenost lze považovat za výstižný pedagogický pojem, který dobře vystihuje podstatu defektu v etopedii a který má dnes již soudní základnu v moderní psychopatologické teorii. Přes ryto jeho před- j nosti se s tímto pojmem v odborné etopedické literatuře nesetkáváme. Daleko častěji než vlastní pedagogická terminologie se preferují pojmy právnické. Termíny antisociální projevy a kriminalita mládeže jsou • sice dostatečně konkrétní a výstižné, nicméně se jeví jako příliš „tvrdé" j označení pro přestupky, spáchané dětmi a dospívajícími. ! Termín delikvence je mírnější a i z etymologického hlediska přijatel- ^' nější označení pro přestupky dětí a mládeže, i když psychologicky m.o/ značuje jednotnou kategorií chování. V jeho prospěch mluví především jeho frekventovanost v moderní psychopatologií a jeho srozumitelnost | v příbuzných vědních oborech. \ 1 38 Klíčová slova delikvence, kriminalita, prekriminalita mravní vada, mravní narušenost, mravní ohrožení sociální narušenost emoční narušenost slabé superego, lakunární superego „poruchy chování" problémové dítě antisociální, dissociální, asociální chování sociálně hendikepovaný jedinec „sociální" delikvent socializovaný delikvent bezprizorný jedinec agresivní osobnost nesocializovaný agresivní delikvent „psychopatická" delikvence „neurotická" delikvence C/ TYPOLOGIE A BIOGENNÍ FAKTORY Tento oddíl zařazujeme pro úplnost, ale také z důvodu možných, ale stále nedořešených souvislostí delikventního chování s biogenními činiteli. V druhé polovině 18. století se začala formovat neoklasicistická škola v kriminológii, která začala popírat do té doby rozšířený názor, že člověk je svobodný morální Činitel, který je schopen jednat na podkladě racionální volby, bez ohledu na minulou zkušenost a současné okolnosti. Hlavní tezí této nové školy bylo, že člověk je jednoznačně produktem dědičnosti, vliv nepříznivých podmínek v prostředí na duševní vývoj dítěte byl zcela přehlížen. Podle tohoto biologického hlediska byl delikventní jedinec pojímán jako atavistický morální idiot, narozený ve společnosti, pro níž nemá přiměřené biologické vybavení. Lombroso (1890) uvedl koncept „člověka zločince", který se již morfologicky liší od normálního člověka, a popsal mnoho anatomických znaků zejména ve stavbě lebky. Mezi italskými vězni zjišťoval atavistické sklony, degenerační stigmata, která měla být charakteristická jak pro delikventa, tak i pro divocha. Lombroso však neprováděl žádné pozorování na kontrolní skupině normálních lidí, takže když jeho žák Ferri prováděl kontrolní pozo- 39 IV Psychologické faktory v genezi * delikventní aktivity A/ DELIKVENTNÍ CHOVÁNÍ JAKO DIMENZE NEUROTICKÉ PORUCHY Sociologické teorie delikvence nemohou vysvětlit, proč se v oblastech vysokého výskytu delikvence pouze menšina dětí stane delikventiúmi. Ani nám nevysvětlí delikventní chování u dětí, žijících v privilegovaných sociálních podmínkách. Zpravidla se předpokládá, že delikvence středních sociálních vrstev je převážně zaměřena spíše proti rodině než proti společnosti a že vyjadřuje odplatu mladistvého vůči rodičům, kteří neuznávají jeho potřeby (El-kind, 1967). Cohen (1955) vysvětluje delikvenci chlapců ze středních tříd jako úsilí vyrovnat se se základní úzkostí, vyplývající z budoucí sexuální role tím, že je navenek manifestována maskulinní aserüvita. Dále bývají uváděny také tyto souvislosti: rozmrzelost chlapce na matčinu dominanci v rodině, netrpělivost vyplývající z prodlužované závislosti adolescenta na rodičích, neefektivní výchova v raném věku, spojená s nepřiměřenými vztahy mezi rodiči a dítětem v dospívání a difúze cizích hodnot. Bandura a Walters (1959) správně naznačují, že sociologické faktory nemusí samy o sobě být působícími vlivy, ale že jejich primární význam může spočívat převážně v tom, že poskytují základní - výchozí podmínky, při nichž psychologické faktory mohou snáze působit. To by mohlo také znamenat, že psychologické mechanismy vzniku delikvence u jedinců, kteří nejsou výrazně hendikepováni, pokud jde o životní podmín--ky, jsou stejné jako u těch, jejichž delikvence je silně zesílena nepřízni-^ vou sociální situací. Výzkumy Glueckových by tomu nasvědčovaly. V této části práce se budeme zabývat dimenzí osobnosti, kterou Jenkins a GHckmanová označili jako emočně narušený delikvent. Základní rys této kategorie spočívá v tom, že většina přestupků do ní spadajících, bývá provedena spíše individuálně než kooperací s delikventní komunitou. (Z toho však nutně nevyplývá opak, že by všichni delikventi vytvářející skupiny byli prosti jakýchkoliv neurotických mechanismů.) Neurotický delikvent má také jako jiní lidé fungující svědomí, které jej usvědčuje pocity viny, úzkosti, či sporadickou svědomitostí. Delikventní chování je alespoň zčásti cizí adolescentovým ideálům. U neurotického delikventa zpravidla nalezneme v anamnéze takové emoční poruchy, jako je chronická depresivita, ataky difúzni úzkosti a vnitřní napětí. Často už povaha přestupku poskytuje určitý odkaz na základní příčinu (např. útěk od místa činu, zanechání zřetelných „stop" i některé sexuální přestupky svědčí pro přítomnost neurózy). Samozřejmě, že žádný z těchto symptomů nemůže být nepopiratelným důkazem toho, že delikvent je neurotik, ale v každém případě by měly být podnětem pro systematické vyšetření dítěte z hlediska psychologického. U emočně narušeného delikventa mají nevědomé psychické mechanismy rozhodující úlohu při determinaci jeho symptomů. Podle Kessle-rové (1966) je možno rozlišovat, zda za antisociální chování dítěte je primárně zodpovědné nevědomí jeho rodičů či jeho nevědomí vlastní. Jestliže jsou to nevědomé prožitky rodičů, pak tito rodiče zpravidla neuvědoměle ospravedlňují nedostatky v superegu svého dítěte. Jestliže jde o nevědomí dítěte, pak se setkáváme s klasickou internalizovanou neurózou, pří níž delikvence vyplývá z nevědomé agresivity, fantazie, pocitu viny či jiných potlačených a neuspokojených potřeb dítěte. Delikventní chovám, které je primárně symptomatickou neurotickou poruchou je proto vyjádřením buď 1. základního nitroduševního, nebo 2. vnitrorodinného konfliktu. 1. Nitroduševní konflikt a/ Nevědomá agrese Podrobný rozbor delikventního chování, vznikajícího na podkladě neurotických mechanismů, podala dětská psychoanalytička Kate Fried-landerová (1947). Zjistila, že neuroticky podmíněné delikventní chovám má stejnou strukturu jako ostatní neurotické symptomy. Např. klepto-man opakovaně krade věci, které nepotřebuje, ale prožívá neodolatelné 79 impulzy vzít si tento určitý předmět. Někdy jsou kradeny jen určité předměty, určitým osobám, nebo jen za určitých okolností. Když je taková osoba přistižena, bývá zpravidla rozpačitá a neschopna vysvětlit své chování. Friedlanderová uvádí případ jedné své pacientky, která v deseti letech kradla své matce peníze z peněženky. Během terapie vyšlo najevo, že tyto krádeže vlastně vyjadřovaly symbolické přivlastňování, stimulované nedostatečným poskytováním lásky dítěti matkou. Krádež sloužila j ale symbolickému uspokojeni základních potřeb dítěte, tak i požadavkům svědomí pacientky na potrestání. V této souvislosti je nutno podotknout, že v americké psychoanalytičke literatuře je zřejmě význam i rozsah popisovaného mechanismu při vzniku delikventního chování značně přeceňován. Taknapř. Rouke předpokládá, že asi 87 % drobných krádeží v samoobsluhách lze vysvětlit na podkladě emocionálních poruch, zatímco jen zbývajících 13 % je podmíněno sociálně ekonomickými faktory. b/ Realizace fantazie Fantazijní snahy mohou u dítěte nabýt různých forem. Friedlanderová uvádí příklad šestnáctiletého chlapce, který zatvrzele kradl, ačkoliv žádné peníze nepotřeboval, a ani nechtěl, aby mu nějaké peníze byly dávány. Chtěl pouze plánovat určité krádeže a s nimi spojené vzrušení a prožívat následné nebezpečí. Krádeže a vše, co s nimi souviselo, uspokojovalo jeho nadmíru silný impulz. Friedlanderová si jednou všimla, když chlapec popisoval situaci, kdy nekradl, že použil stejných výrazů, jako používají adolescenti, když popisují svůj zápas s nutkáním k masturbaci. A skutečně se ukázalo, že tento chlapec měl v osobní anamnéze dlouhou historii masturbace, která vyvrcholila v nutkavou masturbaci v deseti letech. V terapii se dále ukázalo, že se chlapec domníval, že si na základě této činnosti nevyléčitelně poškodil mozek a že tedy již nebude moci ve svém životě vykonat něco hodnotného. Chlapec vypověděl, že měl v úmyslu stát se velkým „gaunerem", aby se zbavil pocitů méně-cennosti vůči ostatním chlapcům. To byl však jeho vědomý záměr, krádež zahrnující vzrušení byla ale původně spojena s masturbací. Některé antisociální činy mají těsnější vztah k sexuálnímu uspokojení, například znásilnění, promiskuita nebo některé sexuální deviace (ex-hibicionismus, voyeurismus, pedofilie), ty jsou však mezi delikventy' vzácné. Ambulantní psychiatrické kliniky uvádějí méně než 15 % výskytu sexuálních deviací mezi 10 až 191etými delikventy. V našich pod- 30 rnínkách zjistil Jetel (1969) sexuální delikvenci u 1,1 % soudně projednávaných případů (chlapců). Počet sexuálních přestupků mezi deli-kventními hochy a dívkami je pravděpodobně mnohem vyšší, než udávají soudní a klinické statistiky. Například Markey (1950) přináší doklady, že velká většina delikventů, u soudů pro mladistvé obviněné z běžných forem delikventní činnosti, byla stejně sexuálně aktivní j ako ti, kteří byli obviněni ze sexuálních deliktů, Atcheson a Williams (1954) zjistili v průběhu desetiletého sledování více než 3000 juvenilních delikventů, přijatých na soudní kliniku, že 5,8 % chlapců a 34,5 % dívek bylo zapleteno do sexuálních deliktů. Z těchto údajů by vyplývalo, že sexuální přestupky jsou příznačnější pro delikvenci dívek. Ovšem rozdíly jsou také kvalitativní: hoši jsou zpravidla specificky perverzní, vyskytuje se u nich především exhibi-cionismus, voyeurismus, sodomie, zatímco u dívek jde převážně o promiskuita. Podle zjištění Atchesona a Williamse bylo 68,9 % sexuálně delikventních chlapců charakterizováno specifickými deviacemi nebo znásilněním, zatímco 79 % sexuálně delikventních dívek vykazovalo nespecifické poruchy, převážně sexuální promiskuitu. Sexuální delikvence bývá spojena s vážnými emocionálními problémy, vyžadujícími intenzivní léčbu. Jetel zjistil v našich podmínkách též vysoký výskyt psychopatických rysů osobnosti (u 40 %) a podprůměrné inteligence (u 60 %), zatímco neurotickou komponentu prokázal jen u 10 % sledovaných případů. Když je však sexuální problém zcela přestaven do odlišné činnosti, s níž nemá zdánlivě vůbec nic společného, pak neurotický element v delikventním chování může být při povrchní jednorázové exploraci jen stěží postižitelný. Ve starší odborné literatuře byla kladena do souvislosti se sexuálním vzrušením pachatele také pyromanie. Pyromaniak je zpravidla neschopen vysvětlit, proč založil požár, kromě vzrušení z něho plynoucího. Kaufman, Heims a Reiser (1961) sledovali v rámci výzkumného programu juvenilních delikventů také 30 chlapců pyromaniaků, (z nichž 10 bylo vybráno z ambulantní výchovné kliniky, 10 z převýchovného ústavu pro delikventy a 10 z dětského oddělení nemocnice). Bylo zjištěno, že pyromaniaci jsou daleko vážněji psychicky narušeni, než se u nich předpokládá: více než dvě třetiny z celé skupiny byly zjevně psychotické a hraniční případy, přičemž poruchy osobnosti byly u všech sledovaných dětí difúzni. Na podkladě psychologických testů a pohovorů se ukázalo, že tyto děti nebyly sexuálně vzrušeny ohněm, ale trpěly mnohem primitivnějšími poruchami: ničit a být ničen. 81 / Patologické lhaní bývá někdy v souvislosti s nadměrnou fantazijní činností. Již Freud poukázal na fenomén rodinné romance, téměř univerzální denní snění u mládeže mezi 8. až 14. rokem, kdy si dospívající představuje, že byl svým rodičům přinesen jako nemluvně a že jeho skuteční rodiče jsou velmi významní lidé. Tyto fantazie bývají někdy rozpracovány do velkých detailů, přičemž bývají doprovázeny úsilím o zno-vusjednocení s těmito imagmámími rodiči. Bylo zjištěno, že takové představy jsou nezřídka naznačeny nebo i rozpracovány u tzv. Králů gangu. d Delíkvence z pocitu viny Tento specifický neurotický mechanismus popsal poprvé Freud (1916), Poukázal na to, že může existovat antisociální chování, navozené nevědomým pocitem viny, a že po spáchaném přestupku se pachateli značně uleví, zejména, když byl přistižen a potrestán. Je příznačným rysem této formy delikventního chování, že se delikvent nevyhýbá odhalení trestu, přičemž po sobě zanechává příliš mnoho stop a důkazů. Vychovatelé jsou v těchto případech přímo konsternováni stupiditou dítěte, ale v psychoterapii se zpravidla odhalí, že dítě prožívalo velmi intenzivní vinu v důsledku svého předchozího přestupku, který je trestem konečně odpykán, neboí toho se mu dříve nedostalo. Takže pocit viny předchází antisociální chování dítěte a zapříčiňuje je, přičemž pocit viny naprosto nemusí být reálný, ale postačí, vytvořil-li se jen fantazií, přáním ap. H. Jones uvádí příklad, který dobře ilustruje tento mechanismus (sir. 57). Jiní autoři - např. Johnsonová a Szurek (1952) - tvrdí, že úsilí delikventa, aby byl přistižen a chycen, nepramení tolik z pocitu viny jako spíše ze snahy vyhnout se ještě horším přestupkům, jimž se nelze jinak ubránit. d/ Potřeba uznání Potřeba uznání a obdivu jsou velmi silnými motivy zejména v období dospívaní. Ten, kdo se cítí izolován v rodině či mezi vrstevníky, přehlížen nebo zanedbáván, může provést závažný antisociální čin jen proto, aby k sobě připoutal pozornost, které se mu doposud nedostávalo^-^' Správně anticipuje, že odhalený čin vzbudí pozornost učitelů, rodičů, vrstevníků, bezpečnosti, veřejnosti. E. H. Erikson (1966) v této souvis- 82 8?: losti mluví o konceptu tzv. negativní identity. Pro mnoho adolescentů je přijatelnější být někým „špatným" než „nikdo". Zmíněný mechanismus byl potvrzen u delikventních chlapců, kteří se vyznačují femininni orientací osobnosti, vznikající nejčastěji jako důsledek nepřítomnosti otce v rodině. Tito chlapci, kteří jsou ve vnitřní orientaci sexuální role zcela nemaskulinní, mohou vykazovat silné mas-kulinní rysy ve vnějším chování, jež může v krajním případě nabýt podoby zločinu jen proto, aby byli akceptováni svými vrstevníky. Delíkvence je vlastně kompenzační reakcí na konflikt v chlapcově sexuální ro-| li, chlapec nesmiřitelně popírá všechno, co je spojeno s femininitou. (Podrobnější informace uvedla autorka v r. 1972.) U dívek je potřeba identity a uznání mnohdy dosahována přes sexuální delikvenci, speciálně přes promiskuitu. Důkaz femininity dívka často získává prostřednictvím pohlavních vztahů, ev. gravidity. Vysotsky (1966) zjistil, že pro mnoho neprovdaných mladých žen znamenaly v adolescenci pohlavní styky pocit, že jsou přitažlivé a ženské, a těhotenství jim přinášelo respekt. A naopak Vincent (1961) souhlasně uvádí, že získání pozitivní identity působilo proti nelegitimnímu těhotenství. V některých případech vyjadřovala nelegitimní graviditou dcera svou hostilitu vůči rodičům, když se s nimi nemohla dohodnout v podstatných otázkách. Fleck (1956) zjistil u sta neprovdaných těhotných dívek časté rebelantství a potřebu potrestat matku. Adolescentovi, který se cítí ignorován nebo zneuznán, může deli-kventní chování sloužit jako prostředek pro posílení pocitu vlastní identity, pro připoutání pozornosti vrstevníků nebo rodičů, eventuálně k jejich potrestání za předchozí přehlížení, e/ Potřeba pomoci Dospívající, který v sobě cítí počínající duševní poruchu, přičemž lidé kolem něho jsou vůči němu nevšímaví, může prostřednictvím delikventního chování komunikovat svou naléhavou potřebu pomoci. Zejména, když rodiče podceňují závažnost jeho problému, nebo se chovají rozpačitě či odcizeně, může se dítě pomocí antisociálního chovám snažit dosáhnout profesionální ochrany. *~"\ Někdy může propuknout delikventní chování u dítěte po úmrtí některého z rodičů, je proto žádoucí vždy zjišťovat depresivní složky jeho [prožívání. ChwasFXr967)_zjišťoval stupeň depresivity u 121 delikvent-iních chlapců a dívek, kteří byli doporučeni policií k psychologickému 83 vyšetření, (depresivita byla posuzována na pětistupňové škále: žádná, málo, poněkud, silná, převládající). Zjistil, že 80 % z nich bylo alespoň středně deprimováno a téměř polovina silně a v převládajícím stupni. Bylo by možno namítat, že stupeň depresivity je ve vzorku silně přeceněn, protože byli vybráni delikventi podezřelí z emočních problémů, Ale tyto klinické údaje jsou postačující, aby bylo uvažováno o skryté depresi u jedince, jehož delikvence je nezávislá na sociologickém a psycho- patickém faktoru. Podobně by mělo být posuzováno, do jaké míry sexuální promiskui-ta, zejména mezi dívkami, vyjadřuje jejich neuspokojenou potřebu lásky, a tedy do jaké míry odráží skrytou depresi. Toolan a spol. (1962) si povšimli, že deprimovaný adolescent může vyhledávat sexuální vztahy nikoliv z erotických důvodů, ale jako prostředek pro vytvoření intimního kontaktu s jinou lidskou bytostí. Bylo zjištěno, že přetrvávající deprese může motivovat dospívajícího k opakované a nediferencované sexuální aktivitě. Mimo to se ukazuje, že vzrušení a intenzivní osobní angažování v sexuálních vztazích může být vysoce přitažlivé pro adolescenta, který zoufale bojuje s pocity beznaděje a nejistoty. Stupeň deprese či jiné psychické poruchy může také pomoci určit, do jaké míry jsou předmanželské sexuální vztahy určitého jedince promiskuitní. Promiskuita je charakterizována nejen nedostatečnou ajskrimina-cí ve výběru partnera, ale též neschopností odložit sexuální aktivitu až do doby, dokud sé nevytvoří důvěrný vztah. Rovněž nelegitimní těhotenství nelze zaměňovat s promiskuitou. Pope (1967) zjistil na větším vzorku neprovdaných matek, že většina z nich znala své sexuální partnery šest měsíců nebo déle a měla pocit, že byly do nich zamilovány. Zřídkakdy byl partner mimo okruh rodiny dívky, jejích přátel nebo byl neznámý. Bylo by proto humánní, kdybychom při setkaní se sexuální promiskuitou, nelegitimní graviditou, (ale také při předčasném manželství), nejdříve uvažovali o skryté deprivaci v emocionální oblasti. 2. Vnitrorodinný konflikt Johnsonová prokázala, že trestající superego hraje mnohem menší roli než tzv. lakunární superego, což znamená relativní nedostatek jeho kritičnosti a kontroly, neboť bylo zjištěno, že u symptomatické delikvence jsou tyto defekty ve svědomí vysoce selektivní. Lakunární šupěje ego neznamená jeho celkovou absenci, ale spíše vyjadřuje, že jsou zastoupeny jeho některé normální, a tedy snad i punitivní komponenty 84 společně se zúžením nebo omezením jeho působnosti v určitých vymezených oblastech chování. Tyto trhliny pak umožňují jinak konformnímu jedinci provést bez váhání určité antisociální akry, bez pocitu viny a bez výčitek svědomí. Johnsonová (1947) poukázala, že tyto selektivní defekty v superegu dítěte jsou implicitně podmiňovány chováním jeho rodičů, kteří v podstatě skrytě stimulují a neuvědoměle posilují antisociální chovaní svého dítěte. Tyto mezery v superegu dítěte odpovídají obdobným defektům v superegu rodičů, takže rodiče nacházejí zástupné uspokojení v delikventním chování dítěte a zpravidla dají dítěti najevo (i když často neuvědoměle), že podporují jeho chování. Lze rozlišit několik specifických mechanismů: a/ „Obětní beránek" Rodiče (neuvědoměle) podporují delikventní chování zpravidla jen u jednoho dítěte, které bývá vybráno jako obětní beránek. U takového dítěte bývají delikventní činy přijímány se skrytou pýchou, vychovatelé mu sami nezřídka napomáhají v určitých podvodech tím, že na ně zaměřují hlavní nápor zbytečných zákazů, výstrah a ambivalentních reakcí pro provedeném přestupku. Podobně jako v jiných sociálních systémech se takto designovaný obětní beránek velmi brzy stane podstatným článkem pro udržení skupinové rovnováhy. Když se ustanoví, kdo bude v rodině zastávat roli černé ovce, vyřeší se zpravidla také zdroj všech dalších rodinných nesnází, neboť dítě, které je implicitně povzbuzováno k delikventní aktivitě, zpravidla uspokojuje potřeby rodiny v několika úrovních: umožňuje uvolnit antisociální impulzy mimo okruh rodiny, neboť rodičům by mohly být nepohodlné, umožňuje rodičům i jeho sourozencům vylepšit si svá vlastní sebehodnocení ve srovnání s ním a prostřednictvím jeho zvýšené náchylnosti k nesnázím nejrůznějšího druhu, stává se vhodnou záminkou pro svod všech rodinných neshod, problémů, konfliktů. Takové dítě dokáže sjednotit členy rodiny ve společném zájmu o jeho přestupky, čímž jsou ušetřeni vzájemného hašteření. Carek, Hendrickson a Holmes (1961) popsali několik způsobů, jimiž rodiče vyjadřují nevědomý souhlas s delikventní činností adolescentů, hospitalizovaných na psychiatrické klinice. Když se dítě zlepšovalo, rodiče se stávali zvýšene úzkostní a měli snahu sabotovat nebo dokonce přerušit jeho léčbu. Autoři poukazují na neodbytně prosazující se potřeby rodičů zástupného uspokojení a na jeho nevědomou povahu. Delikventní chování dítěte je pro rodiče dobrým kompromisem, je uvolně- 85 ním zakázaných přání, aniž u nich navozuje pocit viny, neboť to vlastně nejsou oni, kdo přestupek provedl. V těchto případech již pouhá tělesná separace dítěte od jeho patologického prostředí může mít blahodárný účinek. Bylo prokázáno (Counts, 1967), že mechanismus obětního beránka se stává řešením při vzniku rodinné krize. Stará rovnováha se jím však neobnovuje, ale vytváří se rovnováha nová, ovšem jen na podkladě fikce, v důsledku přesvědčení, že došlo k rodinné nesnázi jen v důsledku chování dospívajícího, a nikoliv na podkladě hlubších konfliktů mezi rodiči. Tento fenomén umožňuje vysvětlit, proč pouze jedno dítě z rodiny vykazuje antisociální tendence. Podobně jako rozduy mezi rodinami mohou vysvětlit, proč ne ve všech, ale jen v určitých rodinách dochází k formování delikventní činnosti. Takový specifický vztah mezi rodiči a dítětem je vyhrazen pouze pro určité dítě, obětního beránka, které zpravidla velmi úslužně plní předurčenou roli, zatímco jeho sourozenci těmto nežádoucím vlivům nejsou vystavováni. Výběr beránka není nahodilý, ale zpravidla se řídí přesnou úvahou, i když ne vždy zcela uvědomovanou. Takové dítě se obvykle něčím od svých sourozenců liší. Nezřídka jde o nechtěné dítě, které vyprovokovalo hostilitu svých rodičů tím, že prostě zkřížilo jejich plány. Nebo bylo chlapcem, když si přáli dívku, a obráceně. Mohlo být v útlém věku hodně nemocné, či z jiných důvodů vyžadovalo mnoho času, energie, výdajů apod. od rodičů. Podle Johnsonové dítě, kterému je určena role obětního beránka, plní dvě funkce - umožňuje nejen uvolnění zakázaných impulzů pro rodiče, ale také tím, že v případě přistižení a potrestání jsou uspokojeny jejich hostilní a destruktivní postoje vůči němu. V některých případech může být obětní beránek zvolen na podkladě svých kladných rysů, jimiž se liší od sourozenců. Tak například rodiče, kteří nedokázali vyřešit vlastní problémy často z obavy, aby nebyli překonáni svými dětmi, si mohou zvolit nejschopnější a nejtalentovanější dítě jako objekt skrytého povzbuzování k antisociálnímu chování. Autorka by mohla uvést několik případů, kdy tímto způsobem byl navozen nepřiměřený pocit viny u adolescenta, který se na rozdíl od svého sourozence i obou rodičů odlišoval citovou zralostí. Také když se dítě výjimečně podobá svému rodiči, může podle Vogela a Bella (1960) demonstrovat mnohem výrazněji nežádoucí rysy rodičů, a tím ohrožovat jejich vlastní identitu. /""' O dynamice jevu obětního beránka by mělo být uvažováno v těch rodinách, v nichž jen některé dítě vykazuje antisociální chování. V těchto 86 případech vždy dodatečně odhalíme určité vlastnosti, které navozovaly hostilitu rodičů vůči dítěti a které zpevňovaly neurotický způsob rodinné interakce. Pro psychoterapii má pak odhalení tohoto faktoru zásadní význam. b/ Skrytá stimulace V následující části si podrobněji všimneme, jakými prostředky rodiče stimulují a utvrzují antisociální chování svého dítěte. Ukazuje se, že nedostatky ve vývoji svědomí samotných rodičů, které jsou patrný v jejich vnějším chování, se dítěti stávají modelem, s nímž se identifikuje. Například rodiče, kteří sice hrubě neporušují rámec společensky přijatelného chování, ale občas něco „přinesou" ze svého pracoviště domů, dávají svému dítěti najevo, že takové jednání je žádoucí a přijatelné. Nebo když se dítě stává společníkem, byť i menšího podvodu, brzy dojde k závěru, že lhaní a podvádění je přiměřené a očekávané chování, špatné je pouze být přistižen a chycen. Touto cestou se dítěti komunikují pouze určité modality, a nikoliv specifická povaha určitého nezákonného aktu. Proto se stává, že rodiče nejsou s to vidět svůj podíl na provedeném přestupku svého dítěte právě v důsledku jen povrchních rozdílů mezi nimi. Ke skryté rodičovské stimulaci může docházet také u rodičů, jejichž zjevné chování je sice bez vady, ale kteří přechovávají latentní antisociální postoje, jimiž neuvědoměle povzbuzují dítě k tomu, aby odreagovalo jejich nepřátelské impulzy za ně. Tito rodiče často navozují delikventní chování u svých dětí zbytečnými zákazy tak, že v podstatě upozorňují dítě na specifické přestupky, které by jim způsobily zástupné uspokojení, a dávají dítěti najevo své očekávání, že se těchto přestupků skutečně dopustí. Rodiče, kteří opakovaně napomínají své dítě, aby se nepralo, nemělo špatnou partu ap., zejména tehdy, když dítě svým předchozím chováním nezadalojxidnět k podobným obavám, způsobí, že si dítě s největší pravděpodobností začne tyto obavy vysvětlovat jako přání rodičů, aby se špatně chovalo. Ukazuje se, že skutečně za fasádou vědomé úzkosti bývá skryta nevědomá radost, zejména když se vychovatel chová strojeně a pedantsky. V těchto výchovných podmínkách se dítě může rozhodnout, že potěší svého vychovatele a že vyplní jeho očekávání, i přes jeho následný protest. Mnohdy se rodiče domnívají, že vyjadřují pouze nesouhlas, ale dítě zpravidla velmi dobře vycítí skrytou pýchu v potlačeném úsměvu svého otce nebo v jeho vzrušeném hlase. 87 Mnozí rodiče pak vůbec neskrývají při popisování přestupku svého dítěte obdiv nad jeho vychytralostí a odvahou. Takoví rodiče také rychle usuzují na delikventní chování dítěte již z minimálních náznaků. Např. když vidí novou věc u svého syna, ptají se, kde ji ukradl, aniž by si předem zjistili, zda ji třeba nedostal, nebo obviňují dceru z promiskuity po pozdním večerním příchodu, aniž by předem od ní vyžadovali nějaké vysvětlení. V takových případech by delikventní chování mohlo být racionalizováno následujícím způsobem: vzhledem k tomu, že jsem neustále z těchto věcí obviňován, proč bych je neokusil? c/ Skryté posilování delikventrúho chování Když už došlo k delikventní činnosti dítěte, potom jeho ospravedlňování rodiči působí jako zpevnění a povzbuzení příštího opakování. Vychovatel, který ospravedlňuje defekty v superegu dítěte, mu neposkytuje základní přesvědčení, že určité delikventní chování je závadné, a zpravidla v důsledku toho disciplinuje dítě nedůsledným, ambivalentním způsobem, jímž mlčky vyjadřuje souhlas s tímto chováním. Tento vychovatel velmi často střídá protrahované období povolnosti a nedůslednosti s prudkými výbuchy hněvu, zlosti a tvrdých trestů, jež jsou zcela nepřiměřený přestupku. Hluboce lituje, že došlo k přestupku, ale současně se angažuje na tom, aby nebyl zjištěn. V případě, zeje dítě přistiženo, zpravidla zlehčuje význam jeho přestupku, přijímá povrchní omluvy nebo zaujme postoj otupené tolerance. Johnsonová (1959) upozornila, jak snadno dítě zjistí ambivalentní postoj rodičů: „Uvodní výraz v obličeji, jímž rodiče líčí dětský přestupek, mu dává najevo, že rodič prožívá určité uspokojení. Žádný následný trest nemůže odradit dítě od dalšího činu. Dítě si přeje dělat takové věci, kterými potěší své rodiče, i když za ně může být trestáno." Uvedené důkazy pro ospravedlňování delikventrúho chování dětí rodiči vycházely především z klinických zkušeností. Empirická data uvádí Gallenkamp a Rychlak (1968). Rodičům delikventních hochů a rodičům nedelikvěntní kontrolní skupiny byla předložena škála delikventrúho chování, jejíž položky byly zaměřeny na rodičovské očekávání, disciplinování a modelování antisociálního chování. Bylo zjištěno, že rodiče delikventních chlapců projevovali podstatně vyšší ospravedlňování delikventního chování ve srovnání s rodiči kontrolní skupiny a speciálně rozdíl mezi otci obou skupin byl vysoce významný. 88 V mnoha výzkumech byl prokázán podíl rodičovské stimulace zejména ve vývoji promiskuity a nelegitimního těhotenství u dívek. Gott-schalk a spol. (1964) zjistili, že nelegitimní gravidita byla kromě již zmiňovaného vlivu vrstevníků silně podmíněna situací, že matica nebo sestra rovněž otěhotněly před 20. rokem věku, nebo když došlo ke svedení otcem nebo bratrem. Dcera takto nezřídka napodobuje matčino mateřství. Úlohu incestuálního připoutání dcery k otci a jejích soutěživých postojů vůči matce při vzniku nelegitimního těhotenství zdůraznil Fleck (1956), který zjistil, že nepřiměřeně vyřešený oidipovský konflikt bývá základním problémem, determinujícím sexuální chování neprovdaných těhotných dívek, které sledoval. Implicitní sankce ze strany rodičů byly zjištěny dokonce, i pokud jde o otcovský incest. Studie individuálních případů odhalily, že incest je jen málokdy realizován bez tajného srozumění všech členů rodiny a že matka není jen poškozenou stranou, ale zpravidla napomáhá vytvoření se-xualizovaného vztahu mezi otcem a dcerou. Posléze však uspořádá záležitosti tak, aby je mohla ignorovat a popírat svůj podíl na nich. Podobně mezi sexuálně delikventními hochy je nezájem o jejich chování či dokonce podpora tohoto chování rodiči dosti výrazná. Waggoner a Boyd zjistili, že dvě třetiny rodičů sexuálně perverzních synů bylo možno charakterizovat jako pobavené, lhostejné, nezajímající se, nemající starosti, či jako extrémně protektivní nebo rozmrzené, když byli konfrontováni se soudním nebo psyčfuitrlckým zásahem. Podobně Shoor, Speed a Bartelt (1966) zjistili fypický nedostatek výčitek svědomí u rodičů, jejichž synové obtěžovali mladší děti. Litin, Giffin a Johnsonová (1956) uvádějí případ čtrnáctiletého chlapce, u něhož matčina sexuální zvědavost přispěla k rozvoji jeho voyeu-rismu, společně s nadměrně punitivním postojem otce, který zabránil, aby se heterosexuální zájmy jeho syna adaptivně rozvíjely. Rovněž výzkumy McCordových a Verdena (1963) u 115 sexuálně delikventních chlapců prokázaly, že sexuální deviace u adolescentů často souvisí se silnou sexuální úzkostí matky a s autoritárským trestáním jejich hetero-sexuálního chování otcem. ZÁVĚR Symptomatické formy delikvence, zejména je-Ii antisociální chování jen příležitostné a omezené, mohou na první pohled představovat záhad- 89 ný problém. Tyto formy delikventního chování totiž nelze vysvětlit sociálně ekonomickými vlivy, ani významnými psy chop atologickými rysy. Kromě toho jedinec nezískává ze své aktivity žádné zřetelné uspokojení, jalco například posílení pozice mezi vrstevníky, a navíc jeho rodiče působí dojmem stability a konformity vůči sociálním normám a přestupkem dítěte bývají zdánlivě velmi zasaženi. V těchto případech je zapotřebí zjišťovat jemné, skryté defekty v rodičovském systému hodnot a chování i ty subtilní způsoby, jimiž navozují a udržují defekty v morálním chovám dítěte. Nezřídka lze zjistit, že skryté manévry v rodičovských výchovných postupech vůbec nejsou tak subtilní, jak se na první pohled zdály. Klíčová slova neurotické mechanismy delikventního chování nitroduševní versus vnitrorodinný konflikt mechanismus kompenzace nevědomé agrese mechanismus fantazijní realizace delikvence navozená pocitem viny potřeba uznání potřeba pomoci koncept tzv. negativní identity konflikt v sexuální roli dospívajícího emoční deprivace nebo separace dítěte od rodičů v raném věku skrytá stimulace delikventního chování vychovateli skryté „posilování" delikventního chování mechanismus „obětního beránka" B/ KONCEPT PSYCHOPATICKÉ OSOBNOSTI JAKO DIMENZE DELIKVENTNÍHO CHOVÁNÍ Delikvence podmíněná psychologickými mechanismy zahrnuje koncept psychopatické, eventuálně sociopatické osobnosti, jindy též označované dalšími synonymickými termíny typu konštituční psychopatický stav, psychická konštituční inferiorita, impulzivní nebo antisociální osobnost či nesocializovaný agresivní jedinec. Již za těmito odlišnostmi 90 v terminologii lze vycítit rozdíly často až diametrální v pojetí této poruchy, pokud jde o její etiólogii a terapii. Starší koncepce v psy chop atologii pojímala psychopatii jako poruchu konstitučního původu, tedy jako dědičnou a neměnnou. Proto se zaměřovala především na její klasifikaci, zatímco prevence, převýchova a léčba byly pokládány za nemožné a beznadějné. V osobnostní struktuře psychopata byly zdůrazňovány především dva rysy - výbušnost a nála-dovost. Modernější, anglosaská škola vnesla do pojmu psychopatie nový významný aspekt, sociální hledisko, proto také preferuje spíše termín so-ciopatie. Oba tyto pojmy jsou však v podstatě považovány za synonymické, a to pro vyjádření pouze nežádoucích forem chování. Zahrnují jakýkoliv druh či spíše komplex abnormálních postojů vůči sociálnímu prostředí. Je to široká kategorie, zahrnující antisociální a disociální chování, jež nemusí mít vždy protispolečenský, či dokonce kriminální charakter. Pražská psychiatrická škola však pojem psychopatie poněkud rozšířila a zahrnula do něj i osoby, které třeba značným duem přispěly ke společenskému a kulturnímu pokroku ^např^H. de Balzac, L. van Beethoven či mnozí vynálezci), ale které'jevily současně výrazné známky po-divínství. V podstatě se přidržuje tradičního evropského vymezení psychopatie jakožto víceméně zafixované povahové odchylky, s možností kompenzace i dekompenzace, v důsledku které trpí především okolí postižené osoby, ale i ona samotná (především v případě druhotné neuroti-zace psychopatické osobnosti). Bez rozlišení klinické formy se označení psychopatie považuje za neurčitý pojem, zahrnující nejširší škálu zvláštností, od zcela neškodných až po sociálně velmi nebezpečné. U lehčích, subklinických poruch se také užívá termínu anomalní osobnost nebo akcentovaná osobnost (podle Leonhardovy klasifikace). V americké psychiatrické nomenklatuře je sociopatie podskupinou v kategorii tzv. poruch osobnosti, jejichž klasifikace a definice je v podstatě shodná s evropskou koncepcí psychopatie. Diagnostický termín psychopatická osobnost je v určitém smyslu potomek pojmu moral insanity (morální šílenství) J. C. Pricharda (1835). Ovšem již před ním B. Rusch (1812) definoval moral derangement (morální zmatek) jako stav, kdy porozumění je v relativně dobrém stavu, ale „vůle se stává nevědomě příčinou zlých činů prostřednictvím vášní". Tyto nerestné akce zahrnovaly zločiny, krádeže, patologické lhaní a alko- 91