agresivitou). Typické jsdu úzkostné stavy provázené psydíomotorkkým neklidem. Řec bývá nápadně strojená, objevují se neoíogismy a agramatismy. Řeč někdy ztrácí komunikační charakter a stává se hrou se slovy. Často se objevuje mutísmus. Dítě věnuje více pozornosti věcem než lidem. Chování se stává stereotypní a ritu alizované. Častým znakem schizofrenního pacienta ve školním věku bývá autísmus, sporadicky se vyskytují bludy a halucinace. U pubescentních a adolescentních pacientů se nejčastfji setkáváme s hebefrenní formou schizofrenie, která odpovídá jejich věkovým zvláštnostem. Negativistické projevy chování provází ned održ ováníhygienidčých návyků, n ezájem o jakoukoli v činnost a autistícké uzavření do sebe. Nápadným znakem je emotivní ambivalence. 6.3. Maniodepreslvní psychóza dětí a mladistvých. Maniodepresivní psychóza patří mezi endogenní psychózy, jejichž hlavním projevem je periodické střídání emotivity. Jedná se o fázickou chorobu, pn níž dochází ke střídání období relativního zdraví s obdobím "nemod" manifestně se projevující depresí ä mánií. Deprese je snížení a alterování životního citu (Vondráček, 1972). Hlavními příznaky deprese jsou: • hluboký smutek, ■ snížená koncentrace pozornosti, • záporný postoj k životu a pocit beznaděje, • nechutenství, ■ nespavost, • úzkost a fóbie, • chudost představ, • snížená dynamogenie. Mánie je definována jako elace životního citu, spojená se zrychleným tokem asociací S tryskem představ (Vondráček, 1972). Projevuje se těmito příznaky; • euforie, podt zdraví a výkonnosdk, ■ zvýšená chuť k prád, zrychlené pracovní tempo, ovšem na úkor kvality, ■ kladný postoj k životu, ■ dobrá chuťkjídlu, touha po požitcích, • nespavost, která není chorobně pociťována, ■ nedostatek zábran. U dětí a mladistvých je výskyt maniod eprestvní psychózy poměrně vzácný. Její projev se od psychózy v dospělém věku přfliž neliší, pouze jednotlivé fáze bývají kratší a jejich intenzita podstatně slabší. Proto jsou počáteční projevy této choroby u dětí často považovány za prosté ' poruchy chování. Úloha učitele při diagnostice a terapii psychotického onemocnění dítěte spočívá především ve včasném odhalení nápadností v chování dítěte a v důsledné snaze co nejdříve zajistit odborné vyšetření dítěte. Vlastní léčba léto duševní choroby je již záležitostí dětského ' psychiatra a klinického psychologa. 36 7. Poruchy chování. 7.1. Charakteristika a klasifikace poruch chování. Poruchami chováni rozumíme takové projevy jedince, které se vymykají z průměrného chování dané věkové a socioktdtumí kategorie (Edelsberg - Kabele, 1988). Poruchy chování vždy posuzujeme z hlediska věkové normy, x hlediska pohlaví, soctokulturního prostředí a situnce. ' . ' Klasifikace poruch chování (Edelsberg - Kabele, 19BB, Fischer, 1963, Bouchal -Konečný): A. Z hlediska společenské závažnosti: a) chování disodální (difidtní) je nejméně společensky závadné. Projevuje se jako dílci a krátkodobé výstřelky v chování. Často souvisí s věkovými zvláštnostmi (pubescentní negativismus apod.). Tyto poruchy jsou odstranitelné běžnými pedagogickými prostředky. Patří sem zlozvyky, dětský vzdor, neposlušnost, nekázeň, přestupky prQÜ školnímu řádu, lei apod. b) chování asociál ní je společensky závažnější, ale ještě nedochází kráčení společenských hodnot. Jedinec se vyřazuje ze svého sociálního prostředí, ale aktivně proti němu nevysrupuje.škodí především sám sobě. Nelze je řešit běžnými pedagogickými prostředky. Jsou to napr. dětské útěky, toulá vos t, záškoláctví, nega tivismus v jednání s lidmi, alkoholismus, toxikománie, sebepoškozování, sebevraždy apod. Tyto poruchy chování se už vymykají běžným výchovným metodám užívaným za základní škole, nutno je řešit ve spoluprád s pedagogicko-psychologickou poradnou nebo dětskou psychiatrií. Při reddivě těchto poruch nebo při jejich narůstající intenzi tě je třeba alespoň dočasně dítě umístit ve spedálním léčebném nebo výchovném zařízení (psychiatrické oddělení pro děti a mladistvé, dětský diagnostický ústav apod.). c) chování antisodální se vyznačuje nejvyšší společenskou nebezpečností, porušováním základních společenských norem, často i právních. Jsou při tom ničeny společenské hodnoty. Jedinecškodí společnos ti a toto chování produkuje vidoměsdlem ubhzit Tyto projevy chování jsou většinou trestně stíhané jako přestupky, prečiny a trestné činy. Jednotlivé činy se vyznačují různým stupněm agresivity a jsou namířeny proti majetku, osobám a proti'Společenským hodnotám vůbec Patří sem: ublížení na zdraví, zneužití a znásilnění, krádež a loupež, vandalství, výtržnictví a zabití nebo vražda. Výše uvedené poruchy chování spadají dD oblasti dětská kriminality (prekriminality) nebo do oblasti juvenilní delikvence. O dětské kriminalitě mluvíme do 15. roku věku dítěte, juvenilní delikvence se vztahuje na věkovou kategorii od 15 do 18 let. Náprava d elikventního chování mladistvých se děje v zařízeních nápravně výchovné péče pro mladistvé. Tato zařízení patří do rezortu ministerstva spravedlnosti. TI. Z hlediska intenzi ty. a) Poruchy chování méně závažné (dětská neposlušnost, vzdor, @LH 6 negativismus). b) Závažnější poruchy chování (záškolá ctvl, toulky). 37 c) Nejzávažnější poruchy chování (krádež, loupež, sexuální deviace), které jsou ve společnosti definovány jako trestná činnast. C Z hlediska frekvence výskytu, a) Ojedinělé a náhodné poruchy chování (zpravidla se dají řešit normálními pedagogickými prostředky). b) Opakujíd se poruchy chování (většinou vyžadují zaměřené intenzivní působení ve spoluprád s pedagogicko-psychologickou poradnou nebo dětskou psychiatrií. D. Z hlediska věku původce poruchy chování. a) Poruchy chování, které jsou vázány pouze na určitou vékovou kategorii (záškoláctví od 6. až 7. roku výše, sexuální poruchy až od puberty). b) Poruchy chování vyskytující se bez ohledu na věk (neposlušnost, lež). E. Z hlediska příčiny vzniku poruchy chování. a) Poruchy chování na podkladě funkční poruchy CNS (jako příznak neurózy). b) Poruchy chování na organickém podkladě (při epilepsii). c) Poruchy chování na bázi disharmonického vývoje osobnosti nebo emoční deprivace, d) Poruchy chování na podkladě výchovné zanedbanosti nebo sociální narušenosti. 7.2. Nejčastější poruchy chování u dětí školního věku. A. Nadměrné upoutávání pozornosti. S nevhodným upoutáváním pozornosti se setkáváme u dětí neurotických, s hys terickými rysy osobnosti, Upoutávání poozomostí na svou osobu je v některých případech technikou vyrovnávání se s náročnými životními situacemi (např. prospěchové slabý žák se snaží upoutat pozornost spolužáků nápadným chováním, grimasováním, provokováním uřitele apod.). Tendenci k předvádění podporují nikdy u svých dětí rodiče už v předškolním věku (ukazují, co děti dovedou). Nejlepší výchovný přístup ze strany učitele je nevěnovat těmto projevům chování pozornost a nenechat se vyprovokovat B. DĚtská neposlušnost, nekázeň a vzdorovitost Neposlušnost a nekázeň je neplnění pokynů vychovatele, nerespektování norem a prosazování vlastních záměrů výchovně nežádoucích (Ede)sberger - Kabele, 198B). Pojmu "nekázeň" se používá ve vztahu ke škole, pojmu "neposlušnost" v prostředí mimoškolním a rodinném. Může se vyvinout v negativismus nebo vzdorovitcst. Vzdorovitost spočívá v tom, že jedinec aktivně odpírá podřídit se výchovným požadavkům (Edelsberg - Kabele, 1988), Vyskytuje se buď v aktívni formě jako agresivní chování nebo v pasivní formě jako negativismus. Negativismus je často maladaptivní formou vyrovnání se s náročnou životní situací. Určitá míra negativismu je "fyziologická" mezí 2. a 3. rokem života dítěte ("období 1. vzdoru") a v pubertě ("období 2. vzdoru"). V obou případech je negativismus přirozeným projevem boje d autonomii. Při jeho násUném potlačování může vzrůst do povahy dítěte a stát se součástí jeho osobnos Ü. Někdy je zvýšený negativismus dltáte výsledkem příliš autoritativní nebo perfekdonalistické výchovy. C Dětská lež. Lež je vědomé a záměrné zkreslování skutečnosti za účelem ochránit se, •vyhnout se nepříjemné situaci, povinnoslem nebo se záměrem ublížit tímto způsobem jinému (Edelberg-Kabele, 19881.0 lži hovoříme až tehdy, kdy je dítě' schopno odlišovat skutečnost od fantazijních představ. Častá lež je zpravidla průvodním znakem mravní narušenosti. Při hodnocení závažností lži je nutno posoudit, zda je lež průzračná či rafinovaná, zda jde o lež ojedinělou nebo o návyk. Nejzávažnější je lež, jejímž účelem je někomu ublížit Výjimečně může 3B mít i lež dobrá pohnutky (ochránit kamaráda, nezpůsobit někomu bolest apod.). Pravá lež sleduje vždy nějaký účel. Nejčastějším motivem lži u dětí školního věku je strach a chvástavost U lží pod vlivem strachu se snažíme dítěti vysvětlit nesprávnost jeho chování, ale současně povzbuzujeme jeho odvahu a kladně posilujeme jeho přiznáni chyby či přestupku. Pokud je motivem lži chvástavost, zamyslíme se nad tun, zda ditě chlubivostí nekompenzuje pocit neúspěšnosti nebo špatnou sodometrickou pozid. Od pravé lži nutno odlišovat lei bájivou (pseudologia phantastíca), která spočívá ve vyprávění dlouhých příběhů zesváho života. Jsdu podávány senzačním způsobem a drti se do nich tak vžijí, že jim nakonec samy věří. V plně rozvinu té formě se vyskytují až v pubertě, a to zejména u jedinců s hysterickými rysy osobností. Často je příznakem vážné duševní choroby (schizofrenie), S prvky bájivá lži se setkáváme už u dětí mladšího školního věku a zpravidla signalizují tendend khysteroidnlmu vývoji osobnosti. Při výchově k pravdomluvnosti je důležité nejen dětem vštěpovat zásady správného chování, ale především na ně působit pozitivním příkladem. D. Útěky a toulky jsou svévolná vzdálení se nedospělého jedince z rodiny, internátního zařízení, z výchovného ústavu (Edelsgerger - Kabele, 198B). Toulky, při nichž dítě opouští domov na delší dobu bez souhlasurodičů, považujeme za závažnější poruchy než pouhé útěky. Toulavost často začíná nedochvilností, která se postupně zvětšuje, až dítě zůstává mimo domov i přes noc S touláním se setkáváme už u dětí předškolního věku, nemají-Ii dostatečný dohled nebo dostatečně podnětné prostředí pro jejich rozvoj. Dítě pak vyhledává prostředí, kde má více podnětů ke hře a k spontánní činnosti. U dětí školního věku jsou nejčastějšími příčinami útěku a toulek: ■ panický strach z následků svého činu (ze špatné známky, z poznámky apod.), ■ konflikty v oblasti mezilidských vztahů (konflikt s rodiči, se spolužáky, s učitelem apod,), ■ vnitřní konflikt (konflikt mezi dvěma motivy, konflikt mezi svědomím a potřebou), • erotický vztah k mladistvé nebo dospělé osobě, impulsivní jednání na bázi neurózy nebo psychopatického vývoje, . • hysterické rysy osobností (dítě chce někoho emočně vydírat nebo postrašit, popř. být zajímavé), • psychické změny po úrazech mozku nebo po zánětech mozku a mozkových plen, ■ psychické změny při duševních chorobách (při schizofrenii apod.)- Při výchovném nebo terapeutickém přístupu k dětem, které utíkají z domova nebo z prostředí, které je obklopuje, je nutné vždy vy cházetzrozboru osobnos tí a životní situace dítěte. V případech, kdy příčinou toulání je konfliktní situace v rodině nebo v jiné sodální skupině, k níž dítě patří, považujeme za málo účinnou individuální terapii zaměřenou pouze na osobnost dítěte. Mnohem efektivnější je v těchto případech terapie skupinová (např. rodinná), při níž působíme na úpravu mezilidských vztahů a sociálního klimatu, které dítě obklopuje. Toulavost, která je symptomem duševní choroby již nespadá do kompetence výchovných zařízení, ale psychiatrických ambuland nebo léčeben. E. Záškoláctví. S toulkami a útěky někdy souvisí záškoláctví, při nimž se dítě vyhýbá pobytu ve škole (Fischer, 1965). Edelsberger - Kabele (1988) definují záškoláctví jako útěk ze školní výuky nebD nedostavení se d o školy bez patřičné omluvy nebo se zfalšovanou omluvou. Vyskytuje se buď v individuální formě nebo ve skupinové ÍDnně. Záškoláctví je. často 5pouštědm mechanismem dalších poruch (krádeže, loupeže apod.). Signalizuje, že jedinec nerespektuje pedagogické autority, zásady školního řádu, ani rodiče. Motivem záškoláctví může být strach ze zkoušení, nuda při vyučování, konflikt se spolužáky nebo s úd tělem. Pokud 39 je strach ze školy vystupňovaný, mluvíme o školní fóbii. Ta bývá často provázena i vegetativními či tělesnými projevy {průjmy, zvracení, bolest hlavy). Školní fúbie je vlastně vystupňovanou formou nechuti dítěte k učení a negativního vztahu ke škole. Jestliže zjistíme, že dítě chodineradodo školy, musíme sevždyzamys]etnadpňanoutohotojevu.Knejčastěj5ím příčinám negativního vztahu ke škole patří: ■ spatná přizpůsobivost dítěte v důsledku nezralosti (dítě nedovede přijmout roli žáka a spolupracovat s učitelem), • nižší úroveň rozumových schopností (dítě trpí pocity méněcennosti, není v dostatečná míře uspokojena jeho potřeba po sebeuplatnění), • nadprúmĚrné nadání (dítěti se nedostává dostatek podnětů k rozvoji jeho schopností, není dostatečně zaměstnáno a nudí se), ■ tělesné a pohybová vady (dítě je mnohdy terčem posměchu spolužáků neboje vyřazeno z kolektivu), • zvýšenýn eurotidsmus dítěte (dítě je před tlivělé, nervově 1 abilní a neumí se vyrovnávat s náročnými životními situacemi), ■ nejednotný přístup rodičů a školy, .............. ■ nevhodnýpřístup učitele, ■ špatná pozice žáka ve struktuře skupiny vrstevníků. Tostofžáka ke škole se vytváří především v prvních ročnících základní školy. Negativní vztah k učení "u žáka mladšího školního věku se může přenést do vyšších ročníků a můie poznamenat jeho celoživotní vztah ke vzdělání. Nezastupitelnou úlohu ve vytváření kladné motivace k učení má učitel, který by měl na základě důkladné znalosti žákovy osobnosti soustavně vytvúieX předpoklad}' k rozvoji jeho pozitivního vztahu ke škole. Konkrétně to znamená: ■ intelektově podprůměrným žákům dát možnost kompenzace podru neúspěšností, • intelektově nadprůměrným žákům dávat dostatek podnětů k rozvoji jejich schopností, • vytvářet dobré sodálni klima ve třídě, ■ izolované a neoblíbené žáky zapojit do kolektivní činností a snažit se zlepšit jejich sodome trickou pozici ve třídě, • taktně přistupovat k dětem přecitlivělým a nervově labilním a ve spoluprád 5 rodinou postupně zvyšovat jejidi @LH 6 • frustrační tolerand. F. Dětská krádež je vědomé oddzení určité véd. Předpokládá takový stupen duševního vývoje dítěte, kdy již rozezná rozdílmezi svými a dzími věcmi a etickou nepřijatelnost tohoto činu. Nejčastější motivy dětských krádeží: a) Touha přivlastnit si něco, co obdivuje u jiného dítěte a co je mu nedostupné. b) Touha pD něčem zakázaném (obézní díle nebo dítě s přísnou dietou krade jídlo). c) Nápodoba špatného příkladu z rodiny nebo z jiné sodálni skupiny. d) Kompenzace podtu méněcennosti (snaha upoutat na sebe pozornost). e) Snaha zavděčit se spolužákům a získat si jejich přátelství (u dětí, které mají Spatnou sodometrickou pozici ve skupině vrstevníků). f) Snaha někomu ublížit (škodolibost, zlomyslnost). g) Impulzivní chování, nezdiženlivost. Kleptomanie je nutkavé jednání, při němž je cílem akt krádeže, nikoliv odcizená věc. Pro tuto poruchu je příznačné, že dítě oddzuje předměty neúčelné, o které okamžitě po krádeži ztratí zájem, často je i zahodí. Zatímco krádež je výchovným problémem, kleptománie je duševní poruchou, která se nedá zvládnout normálními pedagogickými prostředky. Apelovat na vůli dětského nebo 40 dospělého kleptomana nemá smysl, nebnf při snaze potlačit toto jednání prožívá jedinec nepřekonatelné vnitřní napětí až úzkost. G. Dětská agresivita a nenávist k lidem. Nenávist je emodonálnf stav, který s sebou přináší nepříznivý postoj k lidem, někdy současně b agresivním obsahem představ nebo i jednání, jindy s podty mravního opovržení (Fischer, 1963). Agresivní jednání lze charakterizovat násilností, popř. uplatněním destruktivních tendend. Zdrojem podru nenávisti a agresivního chování u dělí bývá nejčastěji: a) Porušení dtového pouta k blízkým lidem. b) Závislost dítěte na agresivním vychovateli (dítě se odreagovává na mladších nebo slabších dětech). c) Tělesné vady či nápadnosti (děti s tělesnými vadami bývají často vztahovačné a projevují se jako zlé. Nápadně malý S velký vzrůst, popř. obezita mohou být zdrojem komplexů méněcennosti a vést k tzv. překompenzování ve formě agresivního chování), d)Psychopatidcý vývoj dítěte (zvýšená vztahovačnost, nedůvěživost, egoismus apod.). 7,3. Delikvence mladistvých. Poruchy chování často přerostou v delikventa! chování, které lze charakterizovat jako taková jednání, jež je předmětem stíhání a vyšetřování společensky kontrolními institucemi (polidf a soudy). Nejčastějšími příčinami delikvence mladistvých jsou (Fischer, 1965): • výchovná zanedbanost, • disharmonický vývoj osobnosti, ■ neurotické rysy osobnosti, ■ snížení rozumových schopností, ■ organické poruchy mozku. Současné trendy vývoje delikvence mladistvých lze charakterizovat takto (Lesný-Spitz, 1983): a) Frekvence delikventního chování mladistvých stoupá. b) Klesá věková hranice mladistvých delikventů. c) Delikvence mladistvých se přesouvá ze sodálně slabých rodin do rodin společensky dobře přizpůsobených a prosperujídch. d) Delikvence mladistvých koreluje s dysřunkd rodin a s rozvodovostí. e) Při delikventům jednání mladistvých se stále výrazněji uplatňuje agresivita a násilí. Prevence delikventního chování mladistvých spočívá především v pevném rodinném zázemí, v láskyplné a důsledné výchově a v jednotné sodalizační strategii všech ins titutí, které formují osobnost dítěte. Nezastupitelné místo v sodalizačnim procesu zaujímá vedle rodiny škola. Učitel by měl u dětí včas rozpoznat tendence k asodálním ä antisodáJním formám chování, které mohou vyústit v delikventní aktivity. Řada výzkumů potvrzuje, že u mladistvých delikventu se setkáváme sporuchouselfkonceptu. Vzhledem k tomu, že adekvátní sebehodnocení člověka závisí mimo jiné i na chování sodálnfho okolí k němu, měl by učitel korigovat netaktní a ned tlivé chováni k žákům se špatnou sodometrickou pozicí. 41 I Základní okruhy obecné psyehopatologle v tom, že když člověk nic neočekává, nemůže být zklamán. Rezignace bývá součástí prášívání chronického onemocnění nebo trvalého postižení. Podobným řešením je izolace od takových situací, které by mohly působit traumaticky. Tento postoj zaujímají např. oběti násilných činů., jež se v důsledku svých negativních zkušeností distancují od společnosti. Podobně se od společnosti zdravých izolují někteří postižení či nemocní lidé. Takový postoj obyčejně vyjadřuje jak nevyrovnanost se situací, tak únavu a vyčerpanost. Shrnutí Psychická odchylky a poruchy mohou být geneticky podmíněné, ale i vyvolané vnějšími vlivy, tj. prostředím; obyčejně jsou důsledkem interakce dědičných dispozic i vnějších faktprů.-Jednotlivé vnější zátěžové situace mohou mít různý subjektivní význam, některé může jedinec úspěšně zvládat, jiné budou přispívat ke vzniku psychických, případně psychosomatických poruch. Patogenní význam má především nadměrný stres nebo dlouhotrvající deprivace. Na zátěžové situace odpovídá člověk obrannými reakcemi, které buď vycházejí z tendence k úniku, nebo jsou formou útoku. Kontrolní otázky___________________________________ ■ Jaký význam mají pro vznik psychických poruch dědičné dispozice? m Jakým způsobem mohou vlivy vnějšího prostředí ovhvnit psychický stavľ ■ Vysvětlete, co je frustrační tolerance. ■ Co je frustrace? ■ Jaké jsou typické znaky stresu a reakce na tento typ zátěže? ■ Jaký je význam psychické deprivace pro další rozvoj osobnosti? ■ Jakým způsobem fungují obranné mechanismy? 40 3 Stručný přehled poruch jednotlivých psychických funkcí Všechny psychické funkce mohou být nějakým spůsobem narušeny. Nejčastěji jde o dále uvedené odchylky a poruchy. 3.1 Poruchy kognitivních procesů 3.1.1 Poruchy vnímání PrOBtf edmctvím vnímání (percepce) člověk poznává svá okolí, diferencuje známé a neznámé podněty či situace a na základě těchto informací se ve svém prostředí orientuje. Vnímání je spojeno s rozeznáváním percipovaných objektů na základě minulé zkušenosti. Podílejí se na něm všechny poznávací procesy, a proto případné poruchy mohou být projevem postižení různých funkcí. V úvahu musíme vzít i možnost narušení vnímání i z neurologického hlediska (na úrovni smyslové percepce, nervové dráhy nebo centrálního nervového systému). Vnímání je ovlivnitelné i emocionálním stavem. Aktuální citový stav může být příčinou jeho zkreslení. Příkladem mohou být iluze, které vznikají pod vlivem strachu: člověk má pocit, že vidí číhajícího útočníka, a zatím jde jen o stín větve stromu. Pokud vjem je vyvolán skutečným vnějším podnětem, ale je zkreslený, neodpovídá mu plně, mluvíme o iluzi. Závažnou poruchou vnímání jsou halucinace, „klamně vjemy, vznikající nezávisle na vnějším podnětu, a jejichž reálnosti je subjekt nevývratně přesvědčen" (Zvolský, 1996, s.104). Halucinace mohou mít různý obsah (např. hlasy, které nemocnému něco sdělují apod,). Jsou typické pro určitá psychická onemocnění (např. schizofrenii), Do této kategorie by patřily poruchy gnoze, tj. neschopnost rozpoznávat nebo identifikovat podněty navzdory nepoškozeným periferním funkcím. 3.1.2 Poruchy paměti Hyponmézie označuje snížení paměťové výkonnosti, které může být celkové nebo selektivní. To znamená, že jednotlivé paměťové funkce nemusí být postiženy ve stejné míře (Jirák, 1994). Vštípivost paměti bývá porušena např. 41 I Základni okruhy obecné psyehopatolagle u nemocných po úrazu hlavy nebo po cévní mozkové príhode. V rámci táto poruchy bývá často postiženo i uchovaní informací v paměti. Amnézie j e částečná nebo úplná porucha vybavovaní předchozích prožitků. Je obyčejně lokalizovaná do kratšího časového úseku, např. na dobu úrazu, přepadení, alkoholové intoxikace atd. 3.1.3 Poruchy myšlení Tyto poruchy lze diferencovat na kvantitativní a kvalitativní (Zvolský, 1994). Kvantitativní poruchy myšlení Projevují se změnou tempa nebo zaměřenosti myslení. Poruchy tempa myšleni zahrnují: m Bradypsychismus - celkové zpomalení tempa myšlení. Bývá spojeno s pomalým vybavováním, obtížným soustředěním a snadnou unavitel-ností. Vyskytuje se např. u depresí nebo u mentálně postižených lidí. ■ Tachypsychismtis - zrychlené myšlení. Může se stupňovat až v myšlenkový trysk, rychlost řeči někdy ani nemusí stačit tempu uvažováni. Projev takového člověka vypadá jako by jeho myšlení bylo porušené i kvalitativně (to znamená, že se jeví jako roztříštěné myšlení). Tato porucha se vyskytuje u manických stavů nebo při drogových intoxikacích. Při poruchách zaměřenosti myšlení může být uvažování roztržité, zahíhavé, to znamená, že neustále odbočuje odhlavniho tématu, může na určitém obsahu ulpívat. Kvalitativní poruchy myšlení Nej významnej äí kvalitativní poruchou myäleni je blud - „mylné přesvědčení, vzniklé z chorobných duševních předpokladů na chorobném psychotickém podkladu, jemuž nemocný věří a které má patičky vliv na jeho jednání" (Zvolský, 1996, s, 97). Bludy mohou být různé, lze je členit podle obsahu (bludy pronásledování, megalomanické atd.). Blud je jedním z příznaků např. schizofrenie. Vtíravé, ohsedantní myšlenky jsou charakteristické tím, že se vnucují do vědomí jedince i proti jeho vůli a nedají se nijak potlačit. Mohou rovněž významně ovlivňovat jeho jednáni. Na rozdíl od bludů má nemocný náhled, uvědomuje si, že jde o chorobný projev. Tato porucha je jedním z typických projevů neurózy. Nemocnému se např. neustále vnucuje nápad vykřiknout ve společností, něco vulgárního. 42 3 Stručný přehled poruch jednotlivých psychických funkci 3.1.4 Poruchy řeči ■ Poruchy receptivní složky řeči, kdy člověk není schopen dobře rozumět mluvenému projevu. Typickým příkladem je receptivní afázie, která vzniká v důsledku organického postiženi mozku. ■ Poruchy expresívni složky řeči lze členit na postižení obsahové stránky řeči a její formální podoby. a) Příkladem poruchy obsahové složky může být expresívni afázie, kdy není nemocný schopen se vyjádřit mluveným slovem. Do této kategorie patří i typický agramatismus mentálně postižených lidí, neologismy, které se někdy vyskytují u nemocných schizofrenií, apod. b) Příkladem poruchy formální složky řeči může mutismus, tj. nemluvnost (kdy takto postižený jedinec mluvit umí, ale z psychických příčin mluvit nemůže), do této kategorie může p atřit i dysar-trie, jejíž příčinou je porucha motoriky mluvidel, ale i koktavost (balbuties), která hývá zařazováno do neurotických poruch (i když její etiologie může být komplikovanější). 3.2 Poruchy emocí a motivace 3.2.1 Poruchy emocí Emoce i jejich poruchy lze velmi zjednodušeně diferencovat podle intenzity a časového průběhu na poruchy afektů, které mají značnou intenzitu, ale kratší trvání, a nálady, které jsou sice méně intenzivní, ale zato trvalejší (Souček, 1994). Poruchy afektů Patičky afekt je velmi silný emoční výbuch, který je spojen s krátkodobou poruchou vědomí. V tomto stavu se může člověk dopustiti násilného činu (např. zabití), který si nebude uvědomovat, a tudíž ani pamatovat. Sklon k takovým projevům bývá posilován užitím alkoholu nebo drog. Fobie jsou vtíravé, chorobné strachy, jež svou intenzitou neodpovídají vyvolávajícímu podnětu. Člověk si uvědomuje nesmyslnost svého strachu, ale nedokáže jej vůlí ovládnout. Fobická porucha je jednou z variant neurotických potíží. Poruchy nálad Patologická nálada bývá intenzivnější a vyhraněnější než standardní emoční ladění. Bývá rovněž trvalejší a nelze ji ovlivnit psychogenním způsobem (např. 43 I Základni okruhy obecné psychopatologle vymlouváním). Taková nálada rovněž nepříznivě ovlivňuje jednaní takto postižených lidí. Příkladem může být; ■ depresivní nálada, tj. extrémně smutná nálada spojená s celkovým útlumem; ■ manická nálada, tj. nepřiměřeně optimistická a rozjarená nálada, která je spojena s celkově zvýšenou, nepřiměřenou aktivací; ■ anxiózní, úzkostná nálada, která je typická nepřiměřenými obavami z nějakého, přesně neurčeného ohrožení, celkově zvýšeným napětím a sklonem k nepřiměřeným reakcím; ■ apatická nálada, typická celkovou vyhaslostí a nezájmem o cokoliv. 3.2.2 Poruchy pudů Pudy lze hodnotit jako vrozené tendence k určitému chování, jehož cílem je zachování jedince nebo zachování existence rodu. Mezi nejvýznamnější poruchy pudů patří: ■ Poruchy pudu obživy - projevují se buď bulimií, tj. chorobným zvýšením potřeby jídla, anebo naopak, anorexií,tj. jejím chorobným snížením, event, až odporem k jídlu. ■ Poruchy pudu sebezáchovy — projevují se tendencí k sebeposkozo-vání, event, až smridálním, tj. sebevražedným jednáním. ■ Poruchy pohlavního pudu — projevují se buď změnou intenzity (tj. snížením či zvýšením potřeby sexuálního uspokojení), změnou zaměření (např. na děti, tj. pedofilií), nebo odchylným způsobem sexuálního uspokojování (např, sadistickým). ■ Porucha rodičovského pudu■ — projevuje se nezájmem o potomstvo, zanedbáváním či týráním vlastních dětí. 3.2.3 Poruchy vůle Vůle je naučenou autoregulačni schopností, která usměrňuje jednání člověka takovým způsobem, který je považován za účelný či nutný, ale není spojen s dosažením libosti, a proto by zde nestačila emoční regulace. Je třeba diferencovat: ■ poruchy aktivní vůle, tj. ztrátu rozhodnosti; ■ poruchy pasivní vůle, tj. neschopnost realizovat svá rozhodnutí, nedostatek vytrvalosti atd. Hypobulie j e snížení volních kompetencí, ábulie znamená j ejí úplné chyběni. Vyskytuje se např. u depresí. Hyperbulieje typická neadekvátním zvýšením rozhodnosti, spojené s nadměrnou aktivitou. Bývá typická pro manickou náladu (Jirák, 1994). 44 3 Stručný přehled poruch jednotlivých psychických funkci 3.3 Poruchy vědomí a pozornosti Vědomí představuje určitou syntetizující psychickou funkci, která sdružuje ostatní procesy, jako vnímání, myšlení aj. 3.3.1 Kvantitativní poruchy vědomi Kvantitativní poruchy vědomí postihují bdělost (vigilitu), která je nezbytnou podmínkou vědomí. Zhoršení úrovně bdělosti mohou představovat následující poruchy: ■ Somnolence - atav snížené bdělosti s nadměrnou spavostí. ■ Sopor - stav, kdy lze člověka probudit obtížně, pouze intenzivními opakovanými podněty, na kratší dobu, po níž opět usíná. ■ Soma - bezvědomí, kdy je člověk neprobuditelný. Hloubka bezvědomí se hodnotí neurologickým vyšetřením. 3.3.2 Kvalitativní poruchy vědomí Jsou charakteristické narušením více složek vědomí, např. jasnosti (lucidity) vědomí, odolnosti vůči odchylkám vnímání (iluzím a halucinacím), kontinuity vnímání a vědomí zodpovědnosti za vlastní jednání. Proto jejich důsledkem může být nepřiměřené jednání. Do této kategorie patří zejména stavy zmätenosti a delirium. ■ Zmatenost (amence) je typická narušením vnímání i uvažování, vzhledem k tomu je nemocný dezorientován. ■ Delirium (obluzenost) je hodnoceno jako organická duševní porucha. Projevuje se hlavně celkovým narušením obsahu vědomí, neklidem, halucinacemi apod, Typickým příkladem je delirium tremens — abstinenční syndrom u chronických alkoholiků (Hynek, 1994). 3.3.3 Poruchy pozornosti Nezbytnou podmínkou přijatelného uplatnění kognitivních funkcí je pozornost. Může být narušena jak celková schopnost řídit a organizovat vlastní pozornost, tak i její kapacita (Preiss a kol, 1998). Poruchy pozornosti se projevují neschopností přiměřené koncentrace na určitý podnět (resp, aktivitu) po dostatečně dlouhou dobu. Tato porucha je jedním z typických příznaků syndromu hyperactivity. 45 I Základní okruhy obecné psychopatologlo 3.4 Poruchy osobnosti Osobnost lze definovat jako duševní celek, charakteristický: a) vnitřní jednotou a strukturovaností jeho dílčích složek; b) individuální specifičností, odlišností od jiných osobností; c) vývojovoukontinuitau, tj. relativní stálostí psychických vlastností v průběhu vývoje (Vágnerová, 1997). Poruchy osobnosti zahrnují odchylky různých psychických funkcí, které vedou k odlišnému způsobu prožívání, uvažování i chování. Tyto projevy jsou trvalé a zakotvené ve struktuře osobnosti. Nejvýznamnější typy poruch osobností, jsou charakterizovány v dalším textu. Nejzávažnější poruchou osobnoatije dezintegrace, tj. rozpad osobnosti, kdy dochází k narušení celistvosti osobnosti, jejíž jednotlivé složky nejsou integrovány v jeden celek a fungují nekoordinovaně. Dochází rovněž k narušeni časové kontinuity, tj. vztahu k minulosti a současnosti. Tato porucha se vyskytuje u těžkých forem schizofrenie, v pokročilejší fázi Alzheimerovy demence apod. Shrnutí Všechny psychické funkce mohou být určitým způsobem narušeny. Při hodnocení celkového psychického stavu je třeba vzít v úvahu poruchy poznávacích procesů, emocí, motivace, vůle, vědomí, ale i úroveň integrace osobnosti. Zjištění úrovně i kvality jednotlivých psychických funkcí, resp. celé osobnosti, je záležitostí psychologické (event, psychiatrické) diagnostiky. Kontrolní otázky__________________________________ h Jaký význam může mít porucha paměti pro další život nemocného? ■ Zkuste si představit, jak nemocného ovhvňují obsednntnf myšlenky. h Uveďte základní poruchy emocí. 46 4 Psychologické vyšetření Psychodiagnastické metody se užívaji k hodnocení osobností, jako celku nebo její dílčí složky, určité psychické funkce nebo vlastnosti. 4.1 Psychologické vyšetření Prvním důležitým předpokladem psychologického vyšetření je stanovení jeho cíle. Tento cíl je dán psychickými problémy, kterými daný člověk, resp. jeho okolí, trpí, kvůli nimž vyhledal odbornou pomoc nebo byl na takové vyšetření doporučen. Psychologické vyšetření respektuje dva základní principy (podle Říčana, 1997): 1. Ekologický princip: Psychický stav každého jedince v různé míře ovlivňuje i prostředí, v němž v dětství vyrůstal a v němž nyní žije. P. Síčan doporučuje věnovat pozornost i konkrétní situaci, která vedla k vyšetření. To znamená zaměřit se na aktuální vlivy prostředí (rodiny, zaměstnání, společnosti, atd.), která mohly přispět k rozvoji současných potíží. 2. Princip kontinuity: Psychologické vyšetření by mělo zachytit všechny podstatné informace z různých období života vyšetřovaného člověka, Z tohoto důvodu je výhodné rozdělit vyšetřeni na několik částí. To je výhodné i proto, že se zde projeví eventuální stabilita či kolísavost psychických funkcí vyšetřovaného člověka, jeho emočního ladění, chování, postojů atd. 4.2 Zdroje informace o vyšetřovaném člověku Lékařská a psychologická dokumentace poskytuje informace o výsledcích dosavadních vyšetření i průběhu léčby. S dokumentací je třeba se seznámit ještě před počátkem vyšetření, aby bylo možné koncipovat cíl vyšetření, jeho postup i metody. Informace rodinných příslušníků: Sdělení dalších členů rodiny přispějí k vytvoření komplexní představy o vztazích v rodině, o dynamice uvnitř této sociální skupiny, o postoji okolí k vyšetřovanému člověku. Tyto poznatky lze později využít i v terapii. Informace z různých institucí (školy, pracoviště apod.). Jde především o úroveň sociálního začlenění do skupiny, o vztahy mezi vrstevníky, resp. spolupracovníky, o postoj k nadřízené autoritě apod. 47