16. RÓMOVÉ V SYSTÉMECH SOCIÁLNÍ OCHRANY ZDROJE SOCIÁLNÍ DISTANCE Michaela Kepková Petr Víšek 16.1 SOCIÁLNE POLITICKÝ RÁMEC PROBLÉMU Sociální sféra je zřejmě nejčastějším a nej intenzivnějším místem setkávání instituci státu a obcí a jejich prostřednictvím celé veřejnosti s problematikou života romské komunity, s jeho odlišnostmi a problémy a je zřejmě také jedním z informačních zdrojů pro existující výraznou společenskou distanci. Je to ostatně jedna z mála sfér, kdy se svéty minority a majority setkávají a komunikují spolu. To svědčí o velmi nedobrém stavu soužití. K dalšímu každodennímu setkávání dochází u školních dětí a pak, bohužel, v oblastech souvisejících s kriminalitou. Doc. Ing. J. Večerník, CSc, na konferenci Socioklubu o sociální doktríně v závěru roku 1997 řekl, že „sociální politika je určitý způsob komunikace mezi různými sociálními vrstvami". V této komunikaci jde o diskusi o rozměru a míře solidarity v sociálních systémech a o sociální redistribuce, které ji realizují. Úvodem je vhodné připomenout, že problém postavení Rómů v sociálních systémech, popř. solidárních redi-stribucích vůči romským spoluobčanům cestou sociálních dávek nespočívá ve vzduchoprázdnu, nýbrž je součástí celkové společenské situace v této oblastí. Odehrává se na pozadí současného všeobecného trendu, který se projevuje tak, že sociální politika přestává být předmětem zájmu pouze těch, kteří solidární transfery přijímají, ale začíná být předmětem zájmu i těch, kteří je cestou placených dani financují. Je to především reakce na oslabení tzv. střední příjmové vrstvy obyvatel, kteří na jedné straně státu stále více prostřednictvím daní odvádějí, na straně druhé jim růst životních nákladů není kompenzován. Jde o situaci, kdy pro nízkopříjmové skupiny obyvatel jsou přijímána sociálně ochranná opatření a reálná hodnota pomoci státu je zachována, zatímco reálná hodnota pracovních příjmů klesá. Jde o makrosociální a makroekonomický problém, projevující se v tom, že aspirace středních vrstev nejsou naplňovány a ony si tuto sku- 378 téčnost začínají uvědomovat a bránit se. (Viz např. mzdové požadavky lékařů, učitelů, státních zaměstnanců apod.) Ve vztahu k sociálním redistribucím začíná tato velmi početná skupina vyjadřovat názor, že je-li někdo podporován z veřejných zdrojů, které ona vytváří, měla by taková pomoc být poskytována velmi adresně a za stejně náročných podmínek, za jakých byly pracovní příjmy těch, kteří tento systém financují, získány. Jde jistě o určitý zárodek sociálního napětí jako jevit obecného a je třeba si jej uvědomit i v diskusi o vztazích k romské komunitě a jejím postavení v sociální oblasti. 16.2 RÓMOVÉ V SYSTÉMECH SOCIÁLNÍ OCHRANY Rómové jsou podle údajů sledovaných před rokem 1989 i podle současných zkušeností, popř. kvalifikovaných odhadů, významně častějšími příjemci sociálních rc-distribucí, a to zejména prostřednictvím dávek vázaných na sociální potřebnost, než jak by to odpovídalo jejich podílu v celé populaci státu. Je také třeba říci, že prakticky ve všech systémech sociální ochrany jsou považováni za skupinu problémovou či konfliktní. Má-li se skutečně a opravdově hledat nový koncept soužití a sociálně politické nástroje k jeho realizaci, je nevyhnutelné uvést i následující informace a úvahy, jakkoliv jejich publikace může vyvolávat polemiky a může reálně dojít i k jejich neadekvátnímu a nechtěnému zevšeobecnění. Některé problémové charakteristiky se totiž rozhodne nevztahují na Rómy obecně, ale odrážejí zkušenosti s kontakty jen s určitou částí této komunity. Nicméně se stávají zdrojem paušálního posuzování a je třeba o nich vědět. Nejde o to jen morálně odmítnout nedobré vztahy majority a minority, je třeba upřímně hledat vysvětlení všech aspektů současné situace ve vztazích obou komunit, a to na obou stranách. Jedině takové poznání může být zdrojem pro zlepšen! vztahů a vzájemné pochopení. Nová koncepce sociální ochrany, realizovaná v rámci sociální reformy po roce 1990, naplnila záměr snížit paternalismus v sociální politice a nahradit jej participací občanů, snížit, resp. přesněji vymezit roli státu a obcí a zvýšit odpovědnost občanů za jejich vlastní život. Zvýšila se role pojistných systémů, na jejichž tvorbě se účastníci podílejí placením příspěvků, a později vyplácené dávky odrážejí - i když zalim nedostatečně -jimi vložené částky, tedy minulý příjem. V některých systémech přestalo být zaměstnání podmínkou pojištění a koneckonců povinnost pracovat se zrušila rovněž. Proces „integrace" Rómů do společnosti se v minulosti uskutečňoval pod určitým mocenským tlakem. Když tento tlak pominu!, část romské populace „vypadla" z některých sociálních systému, což lze chápat jako určitý projev dezintegrace. Dezintegrovala se v tom smyslu, že si našla jiný než běžný způsob života a pouze částečně, popř. odlišným způsobem využívá společenské a sociální systémy a struktury. O tom svědčí následující informace. 379 První zkušeností po změnách v sociálních systémech bylo vymizení části romských rodin ze systému nemocenského pojištění a v důsledku toho i následná ztráta nároku na přídavky na děti. V minulosti platil princip, ře hlavní rodinné dávky byly dávkami nemocenského pojištění a to bylo podmíněno zaměstnáním. Kdo nebyl zaměstnán, neměl nárok na přídavky na děti. Když po roce 1990 pominul represivní link na zaměstnání, zmizelo mezi roky 1991 a 1992 zhruba 40 lis. rodin z okruhu příjemců přídavků na děti, a to nad rámec běžných demografických pohybů. Tyto rodiny měly v průměru 2,2 děti v rodině, zatímco tehdejší průměrná rodina měla 1,7 dětí. Můžeme proto předpokládat, že Šlo zejména o romské rodiny, jejichž jediný živitel opustil regulérní zaměstnání. Je třeba připustit, že nešlo o jedinou sociální skupinu, která se v lakové silunci ocitla, a skutečnost, že se část romské populace ocitla mimo zaměstnání a mimo na něj napojené sociální systémy, mohla mít a velmi často také mela podobu vytesnení - totiž propuštění ze zaměstnání nadbytečných, popř. problémových pracovníků. Teprve nový systém státní sociální podpory po roce 1995 zrušil vazbu na zaměstnání a stanovil, že některé z dávek jsou nárokem dítěte. Informace o vytesnení romských rodin byla při tvorbě tohoto systému jeho autory také reflektována. Mohl by se vyslovit celkem logický názor, že Rómové vzhledem ke své sociální :i vzdelanostní úrovni nebudou znát a umět uplatnit své nároky v jednotlivých sociálních systémech, nebudou schopni dostát formálním nárokům a přínosy ze sociálních systému budou pro nč nedosažitelné. K takovému stavu ovšem došlo pouze jaksi cx offo zákonem o občanství, který Část této populace poškodil. Jinak ale zkušenosti ukazují, že systémy sociální ochrany znají, umí je využívat a zcela účelově se ve vztahu k nim chovají, ic to jedna z jejích nejdůležitějších sociálních dovedností. Jde patrně o jediný intenzivní vztah, který mají k svÉlu majority a který má zástupnou roli v prostředí absence vztahů jiných, v prostředí nezájmu a sociální distance.273' : Místo zobecňujících formulací se dále uvádí autentická výpověď sociálních pracovníků o praktických zkušenostech z práce konkrétního městského úřadu s romskou komunitou čítající podle odborného odhadu necelých 600 osob. Rómové tam představují cca 2,1 % obyvatel. Z celkového počtu příjemců dávek sociální potřebnosti, jimiž jsou příjmy nahrazovány, popř. doplňovány do životního minima, tvoří Rómové u skupiny rodin s dětmi více než 50 % a ve skupině osaměle Žijících osob cca 15 %. Jde o empirický odhad, protože deklarovaná národnost není informací, která je v této souvislosti vykazována. Z informací z tohoto města vyplývá, že: ■ Minimálni pačei je negramotných, dá se říci, že asi 5 až 10 osob má problémy s podpisem. • Jednoznačné můžeme konstatovat, že Rómové mni velmi bravurně dokázat své nároky. Oproti jiným sociálně slabým spoluobčanům jsou daleko vynalézavější a aser-tivnějŠi. Znají a velmi dobře a obratně využívají svá práva při jednání s úřady, přitom hbitě kombinuji získané informace; uvádění nepravdivých informací je běžnou metodou. 380 K zajištění svého požadavku využívají všech dostupných institucí, nejlépe od nejvyšších směrem dolů. Nemají žádný ostych, žádný úřad pro ně není překážkou. Jejich romská komunita, ať už rodina či celá komunita, je v neustálém kontaktu s některými úřady, a tak v době nezaměstnanosti mají doma čas se kolektivně poradit a poučit. Ve znalosti o svých právech jsou daleko informovanější, zdá se, že styk s úřady se stal neodmyslitelnou součástí života tohoto etnika, dědí se z generace na generaci. Tuto sociální dovednost si předávají jako nezbytnou součást svého života. Styk s úřady berou jako součást svého bytí. Někdy se zdá, že se jedná o dobrou hru. Je jim vlastní vyjednávat, smlouvat, je to jejich nátura. K dosaženi cíle použijí všech výbav, které jim dala rodina - křičí, gestikulují, nemají zábrany a ohled na další klienty. Většina našich romských klientů je přesvědčena. Že „sociálka" se o ně musí postarat, ona je tady od toho, aby situaci vyřešila, sehnala jim peníze. Pokud jim nezajistí Žádnou pomoc, jsou schopni své děti přivést na úřad, ztropit divadlo, aby všichni viděli, že nemají co jíst, kam hlavu složit apod. Vědomě kličkuji a proplouvají mezi povinnostmi. Jako ilustrace poslouží přiklad s osobními auty. Zpravidla každá rodina vlastni 7-2 auta, která nemají přihlášená na dopravním inspektorátu na svoje jméno. Auta mají případně falešné poznávací značky, jen výjimečně má někdo řidičský průkaz - je to nákladné. Policie nad tímto problémem rezignuje - je problém, kam se zabavenými vozy apod. Často mají Rómové dobré vztahy a nepsaná pravidla vycházení s místní policií. Zdá se, že se v nich vypěstoval pocit závislosti na státu, který je chtěl prevychoval tím. Že je co nejvíce finančně zajistí, avšak finanční podporu nepodmiňoval prací. Rómové si nyní, díky stávajícímu dávkovému systému, zvykli na velmi pohodlný život. Přesvědčili se za delší dobu. Že celkový objem sociálních dávek jim stačí na jejich styl života. Pokud jde otec rodiny do zaměstnáni, málokdy se stane, že by tak svoji mzdou zlepšil finanční situaci rodiny. Pokud nepracuji, dostanou základní penzum dávek, občas něco zcizí nebo vyšmelí, často vykonávají různé příležitostné práce. Z toho hlavně roste trestná činnost, ať už se jedná o krádeže či prostituci. Jejich trestná činnost začíná již v útlém věku. Krádeže se zvýšily zvláště jejich mobilností. Stává se, že otec sedí v aute a čeká, zatímco děli směle a beztrestné kradou a snášejí úlovky do auta. Objevil se nový fenomén. Rom nebo zvláště romská rodina není schopna žít bez symbiózy se státem. Dá se říci, Že jsme novým systémem sociální ochrany dostali do podvědomí Rómů, Že jsou nezaměstnatelní a že stát vzal na sebe prakticky odpovědnost za to, že nemají práci. Sociální úřad se tak stává jejich neodmyslitelným průvodcem Životem od kolébky po smrt. 381 Je třeba konstatovat, že tato hodnocení odrážejí obecné zkušenosti pracovníků sociální péče s části romské populace. Tak například Setření o postojích pracovníků angažovaných v léto oblasti (viz „Bratinkova zpráva") zjišťuje, že 68 % dotázaných souhlasilo s výrokem, že současný systém sociálních dávek je pro Rómy spíše demotívu-jící, mimo jiné je zbavuje nutností pracovat i ucházet se o zaměstnání, zabezpečit vlastní budoucnost a umožňuje jim relativné pohodlný život. Tálo skupina Rómů tak akceptuje sociální dávky jako legitimní zdroj příjmů, kterých by, ve stávající stále ještě bizarní příjmové politice, nemohli při své nízké kvalifikaci dosáhnout ani vlastní prací. Situace by se ovšem měla precizovat tak, že romská komunita sice umí využívat systémy sociální ochrany (získávat peníze od státu)) ale v zásade vůbec nechápe jejich podstatu. Totiž nechápe fakt, že nejde o „peníze od státu", ale o výsledek a nástroj sociálních redistribucí, a že zdroje k těmto sociálním systémům jsou v principu vytvářeny příspěvky od ostatních občanů, cestou plnění daňových povinností. Skutečnost, že někdo žije dlouhodobě jen ze solidárních transferů, za situace, kdy je často veřejným tajemstvím, že se umí vyhnout práci, je předmětem kritiky a příjemce diskredituje. Takto vymezená skupina Rómů si neuvědomuje, že to posiluje nevraživý postoj majority. V této souvislosti se hovoří o parazítizmu. Je to další ze zdrojů společenské distance. Kritickým problémem je mimořádně vysoká nezaměstnanost Rómů a faktická závislost na sociálních systémech po vyčerpání nároků z oblastí zamestnanosti. Tato závislost není co do podílu výjimečnou, ale u této skupiny masovou, bohužel možná i většinovou záležitostí a společenská distance se obrací i vůči těm Rómům, kteří by pracovat chtěli. 16.3 ŽIVOTNÍ MINIMUM A FENOMÉN DVOJÍ ÚROVNĚ DŮSTOJNÉ CHUDOBY Sociální politika plnila po roce 1990 vedle určité koncepční role především roli sociální ochrany - roli záchranné sociální sítě. Zcela záměrně a cílevědomě Šlo především o ochranu nízkopríjmových či jinak sociálně ohrožených skupin obyvatel. Byl prakticky garantován minimální příjem na úrovni životního minima. Toto životní minimum bylo koncipováno na základě představy o ,ještě důstojném" minimálním standardu života v České republice. Zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, stanoví společensky uznanou hranici příjmů občana, pod níž nastává stav hmotné nouze; stanoví částky životního minima, určuje, které osoby se spolu posuzují (rodina), a rovněž stanoví okruh příjmů, které se započítávají do životního minima. 382 Částka Životního minima, která se považuje podle zákona o životním minimu za potřebnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb občana, činí k I. 4. 1998 měsíčně: ■ 1560 Kč u dítěte do 6 let věku, 1730 Kč u dítěte od 6 do 10 let věku, 2050 Kč u dítěte od 10 do 15 let věku, 2250 Kč u nezaopatřeného dítěte od 15 do 26 let věku, 2130 Kč u ostatních osob. Částka životního minima, která se podle zákona o životním minimu považuje za potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, činí měsíčně: 1300 Kč žije-li v domácnosti jednotlivec, 1700 Kč žijí-li v domácnosti dvě osoby, 2110 Kč žijí-li v domácnosti tři nebo čtyři osoby , 2370 Kč žije-li v domácnosti pět nebo více osob. Životní minimum rodiny se vypočítá tak, že se sečtou částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb jednotlivých osob v rodině a připočte se částka na domácnost, která svojí výší odpovídá počtu společně posuzovaných osob v rodině. Například životní minimum úplné rodiny se třemi dětmi ve věku 5, 8 a 14 let činí takto úhrnem 11 970 Kč. Životni minimum je stanoveno jednotně na celém území slám, což má řadu pozitivních momentů, např. garance státu je na celém území jednotná, avšak i řadu poněkud problematických důsledků. Na údajích ze sčítání lidu lze zjistit, Že romská populace sice doznala za padesát let nejdynamičtější sociální vzestup ze všech sociálních skupin obyvatel - pravda z nízkého výchozího stavu. Přesto je její obecná sociální úroveň sláie nižší než u ostatních obyvatel a u části romské populace pak ještě výrazně nižší. Jde o úroveň příjmů, vzdělání a kvalifikace, o kvalitu bydlení, o charakter a rozsah spotreby apod. Tedy i úroveň minimálního krytí jejich potřeb je nižší. Protože však životní minimum bylo koncipováno jako minimum pro sociálně vyšší úroveň života, poskytuje Částí romských občanů peněžně garantované životní minimum relativně vyŠŠí standard zabezpečení, než předpokládal zákonodárce. Tuto skutečnost by bylo možné nazvat problémem dvojí úrovně důstojné chudoby a její důsledky jsou známy spíše v případě, když se vyskytuje ve dvou sousedících státech. Skutečnost, zeje stát připraven garantovat slušné živobytí sociálními dávkami má pro řadu romských obyvatel zásadní důsledky. Pobírání dávky, na niž je nárok, je skutečně legitimní způsob obživy. Jeden z možných. Nikoliv ten nejslastnější. Ani pro příjemce, ani pro dárce. Motivace získat obživu cestou sociální dávky je značná 383 a zcela pochopitelná. Částky Životního minima jsou závislé na počtu osob v rodině, mohou být pro početnou rodinu relativně velmi vysoké, a to zejména v porovnání s průměrnými příjmy z ekonomické aktivity. Tento nepoměr vyvstane zejména v situaci, kdy se jedná o osoby s nízkou kvalifikací či bez kvalifikace. V takové situaci je ovšem zcela logické postupovat Ink. že pracovní místa, která úřad práce nabídne nejsou akceptována, protože rozhodně lakový příjem, jakým je příjem ze sociálních dávek, nepřinesou. Z makrospolečcnskébo hlediska je problém plného zaopatření určitého velmi malého podílu obyvatel zanedbatelný, protože napr. rodin pečujících o nezaopatřené drti, které mají Čtyři a více dětí, je zhruba 1,5 % z celkového počtu rodin s dětmi. Ostatně v současnosti se svými příjmy nachází pod hranící životního minima cca 2 % všech domácností. Ovšem zásadní důsledky to má v praktickém životě obcí a měst. kde dochází k soužití minority a majority a kde takový způsob existence, charakterizovaný závislostí na sociálních dávkách, Rómy jednoznačně diskredituje a vylučuje. Dochází ke konzervaci a reprodukci chudoby, sociálnímu vyloučení, vytlačováni na okraj společnosti a vznikají rizika sociálních patologií. Evropský parlament ve svém doporučení č. 1169 o chudobě ostatně vyjadřuje názor, že chudoba je zdrojem . eroze demokracie. Tato situace se ale v budoucnosti bude nutně měnit a vytvoří se podstatně větší odstup mezi životním minimem a průměrnými, popř. běžnými příjmy. Takto naučený způsob živoia bude vyvolávat výraznější chudobu a odstup životní úrovně a bude zdrojem dalšího sociálního vyloučení a sociální distance. Z pohledu majoritní společnosti není takový způsob zajištění životní úrovně akceptovatelný. To není zdaleka jen problém tuzemský, ale jde o problém evropský a světový. Prezident Clinton při obhajobě redukcí v sociální oblastí řekl v této souvislosti, že sociální pomoc musí být trampolínou a ne životním způsobem. í 6.4 DŮSLEDKY SPECIFICKÉHO CHOVÁNI NÍZKOPRÍJMOVÝCH SKUPIN PRÍJEMCU V DÁVKOVÉM SYSTÉMU STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY Sociální dávkové systémy vznikají, vyvíjejí se a zanikají ria podkladě konfrontace re-dislribučnilio (sociálně politického) záměru, technických možnosti transferů peněz a chování subjektu - příjemců. Příjemci dávek se chovají nezávisle na záměru zákonodárce, přizpůsobují své jednání potřebám dávkového systému s cílem získat nárok. Jeden ze zákonů ptof. Murphyho zni „Schopnost splnit podmínky pro získání sociální dávky je tím rozšírenejší, čím vetší výhoda se Lim získá".2761 384 Chování příjemců sociálních dávek je třeba sledovat, podroboval analýzám ta legislativní řešení, při jejichž aplikaci dochází časem k takovému využívání dávek, které neměl zákonodárce na mysli, nebo které dokonce vedou ke zneužívání systému. Systém dávek je pak třeba upravovat, nebo přestane působit lak, jak zákonodárce předpokládal, a případně začne působit dokonce i opačně. To se týká například některých dávek státní sociální podpory. Příjmem testované dávky jsou koncipovány tak, že nejvyšší úroveň dávek je vyplácena při příjmu na úrovni životního minima a nižším a následně se při zvyšujícím se příjmu se úroveň dávek snižuje, až na stanovené hranici příjmu výplata dávky skončí. Podpora rodiny na příjmové úrovni životního minima a nižší je poměrně velmi vysoká. Rodina se dvěma dětmi, z toho jedním do 4 let, obdrží dávkami státní sociální podpory více než 50 % svého životního minima. Tak se stává, že když je takto získáno „dost" peněz, může se z nich stát namísto podpory příjmu náhrada příjmu. Část obyvatel s nízkou úrovní spotřeby, k nimž část romské populace patří, může být s tímto příjmem jako se základní finanční a z různých zdrojů doplňovanou jistotou spokojena. Navíc získat dávky sociální péče a dorovnat příjem na úroveň životního minima, ba dokonce dostat se jednorázovými dávkami i nad něj, není nijak obtížné. Podpora příjmů rodiny ze systému státní sociální podpory nebyla myšlena Lak, že uživí rodiny a rodiče přestanou pracovat, nýbrž že jim doplní příjmy. Co ovšem dělat, když si někdo řekne, že mu ty dávky stačí a pracovat přestane? Ze i tak si zabezpečí jím akceptovaný standard života. Změnit pravidla nebo rezignovat? Zhoršit podmínky väem? Praktický příklad změny chování v souvislosti se změnami dávkového systému lze dokladovat na vývoji počtu příjemců dávek sociální péče. Po zavedení státní sociální podpory klesl, protože dávky státní sociální podpory významně posílily příjmy příjemců a oni v důsledku toho překročili hranici životního minima a ztratili nárok na dávky sociální potřebnosti. Potom se klienti „naučili" vykazovat (resp. nevykazovat) příjmy tak, aby byly dotováni znovu z obou systémů, nebo snad i pracovní příjmy vědomě snížili, protože bez práce získali totéž. Nejde samozřejmě vůbec jen o problém části romské populace, ale o problém obecný a dokonce i mezinárodně aktuální. Řešení, jak reagovat na podobna nežádoucí jednání osob v pásmu nejnižších příjmů, se vážně diskutují. Například je možné podmínit nárok na dávky systému státní sociální podpory podmínkou, že příjemce pracuje, nebo má příjem, klerý mzdu nahrazuje (důchod, podporu v nezaměstnanosti, nemocenské dávky), popř. prokazatelně nemůže získat jakýkoliv výdělek. Tedy zařazením takového typu podmínky nároku odrážejícího snahu, který je vlastní jinému systému, např. systému sociální pomoci. V případě, že by se příjemce prokazatelně vyhýbal pracovní činnosti, celá hmotná podpora by se řešila systémem dávek sociální pomoci, které nejsou nárokové, s tím, že by mohlo a mělo být zahájeno působení na klienta prostřednictvím sociální práce, poradenství apod. Jenže logika takového posunu vývoje dávkového systému v oblasti podpory rodiny je návratem zpět. Dalším zcela logickým krokem - dalším ocliranným mechanismem, by byl návrat k systému, kdy nárok na rodinné dávky náležel z pojištění, které vzniklo jen v případě, že příjemce byl zaměstnán. Tedy zpět k zaměstnání jako podmínce, tedy po- 385 vinnosti pracovat. To však majorita nemůže přijmout. Vztah k chudobě je velmi citlivá oblast a zatěžovat řešeni dalšími podmínkami je nejen v rozporu s všeobecným cítěním,. ale také s mezinárodními normami. Opět se tedy vynoří otázka, co dělat. Rezignovat na specifické chování minority? Jak řešit sociálne politicky dvě rozdílná chování dvou skupin v jednom dávkovém systému? 16.5 PROBLÉM ZABLOKOVÁNÍ DOBROČINNOSTI Je nutno reálně přepokládat, že část romského obyvatelstva žije na velmi nízké sociální úrovni. A také je reálné, že podíl těch příslušníků romské minority, kteří patří do skupiny obyvatel s příjmy do životního minima, je zřejmě mnohem vyšší, než je tomu v průměrné populaci. Směrem k chudým lidem směřují běžně a tradičně humanitární a dobročinné akce, sbírky atd. V evropských zemích patří k dobrému tónu v takovém směru prokazovat humánnost, patří to i k evropským věrouěným (řadicím. V tuzemsku však můžeme pozorovat určitý stav zablokování této dobročinnosti směrem k extrémně chudým, které představuje v ČR především část romské populace. Výsledek jednoho výzkumu veřejného mínění o solidaritě přinesl vysoce frekventované tvrzení „na chudé prispejú - ale na Rómy ne". Pro bohatou část majority to nejsou vítaní příjemci dobročinnosti. Dárci nejenže nezískají dobrou pověst štědrého dárce a mecenáše (a vděk obdarovaného), ale jejich čin bude ještě bude.s nepochopením odsouzen majoritou. Jde opět o jeden z projevů sociální distance. Ta část Rómů, která žije na velmi nízké sociální úrovni a v chudobě, snad s výjimkou dětí, nevzbuzuje soucit jako pramen dobročinnosti. Opět paušálně, a tudíž z principu nesprávně se má za to, že Rómové jsou vlastní situací vinni sami, ba dokonce, že jsou se svou situací smířeni, protože je to jejich způsob života. A veřejnost velmi odlišuje mezi tím, kdo je chudý přes svou snahu, a tím, kdo je chudý v důsledku akceptovaného neměnného standardu života. 16.6 RIZIKA NEÚČASTI V SYSTÉMECH SOCIÁLNÍ OCHRANY Systém sociální ochrany obyvatel je nově koncipován jako vzájemné či postupné působení tří základních dávkových institutů: • sociálního pojištění, kterým občané nebo skupiny občanů odkládají část své spotřeby pro případ budoucí nejisté sociální události. Je výrazem sociální odpovědnosti občanů k sobě a ke své rodině a také projevem solidarity. Je projevem přechodu od patemalismu k participaci.l 386 • státní sociální podpory, kterou stát povinně přispívá k zabezpečeni občanů pro případ státem uznané sociální události. Je výrazem sociálního přerozdělení mezi nepotřebnými a potřebnými, tj. mezi vysokopříjmovými a nízkopnjmovými rodinami a mezi bezdětnými a rodinami s dětmi, a je projevem státem organizované solidarity. •sociální pomoci, která je občanům v nouzi poskytována sociálními subjekty k uspokojování jejich potřeb v rozsahu, který se považuje za nezbytný nebo přiměřený. Je výrazem sociální funkce státu a naplňuje princip garance pomoci k zajištění základních životních podmínek. Sociální garanci zaručuje stát rodině nebo jednotlivci pomoc v případě absolutního nedostatku možnosti zabezpečit si základní životní potřeby vlastními silami. Nároky na plnění z uvedených institutů sociální ochrany obyvatel jsou závislé na splnení řady různorodých podmínek. Přitom podmínky u některých institutů sociálního pojištění musí plnit jednotlivec dlouhodobé, a to zejména u důchodového pojištění, kdy je třeba být pojištěn prakticky po celou dobu produktivního věku. Jednotlivé systémy jsou konstruovány tak, Že občan by měl být zajištěn především příjmem ze své pracovní činnosti, v případě nemoci, mateřství, invalidity, staříci ztráty zaměstnání dávkami sociálního pojištění, které v této době příjem nahrazuji. Dávky státní sociální podpory jsou podporou příjmů zejména rodin sděimi ve stanovených situacích a dávkami sociální péče (pomoci) se pomáhá občanům (rodinám) v případě, že prostředky z pracovní činnosti, případně ze sociálního pojištění a státní sociální podpory nestačí k zajištění základních životních potřeb a že si občan nemůže z vážných důvodů zvýšit příjem vlastním přičiněním. V rámci probíhající reformy systému sociální ochrany obyvatel přestávají být občané objekty, o něž se starají a manipulují s nimi jednotlivé instiluce, a stávají se aktivními subjekty. Oproti dřívějším systémům je kladem důraz na odpovědnost jednotlivce či rodiny za svůj život a životní podmínky a při poskytování pomoci v rámci sociální ochrany obyvatel je zvýrazněna podmínka aktivity a participace občanů. Všechny uvedené systémy mají hmotněprávní a procesněprávní úpravu založenou na občanském principu, případně vázanou na trvalý pobyl. Žádný z uvedených systémů nemá speciální ustanovení týkající se etnických menšin. Rovněž žádné statistické údaje z jednotlivých systémů nesledují etnické hledisko. Barva pleti či ústní prohlášení o národnosti nezakládá v dávkových systémech nárok na jednotlivé dávky ani na stanovení jiných, např. volnějších podmínek, které by zohledňovaly nějaké specifické prvky té či oné sociální skupiny. Pouze v rámci předpisů o zaměstnanosti a v sociální péči jsou obsažena ustanovení, která jsou vázána na určité sociální situace, které spíše mohou nastávat u určitých skupin obyvatel s odlišným způsobem života. Tato ustanovení ukládají zvláštní postup či pomoc občanům, kteří potřebují zvláštní pomoc, protože se ocitli nebo žijí v mimořádně obtížných poměrech, a to zejména v důsledku návyků pramenících z odlišného způsobu života v minulosti, a občanům společensky nepřizpůsobeným. 387 Zajímavým fenoménem z tohoto hlediska byl zákon č. 74/1958 Sb., o trvalém usídleni kočujících osob. Tímto zákonem byla kromě definice kočujících osob stanovena povinnosi tclidcjSím národním výborům všestranně pomáhat těmto osobám při trvalém tisídlování, zejména při hledání zaměstnání, bydlení, výchovném působení apod. V roce 1990 bylo zrušeno ustanovení, kterým byla určena sankce pro osoby, které přestože využily tuto pomoc, nadále kočují. V roce 1998 byl zákonem č. 57/1998 Sb. zrušen celý zákon o trvalém usídlení kočujících osob, což ovšem znamenalo i zrušení jediného ustanovení umožňujícího poskytovat specifickou pomoc v zásadě mimo standardní systémy sociální ochrany obyvatel. Jak bylo již výše uvedeno, všechny dávkové systémy sociální ochrany obyvatel stanoví určité podmínky, které je třeba splnit, jinak se občan vystavuje riziku, že octne-li se v tíživé situaci, kterou dávky těchto systémů pomáhají řešit, zůstane bez pomoci, resp. dostane se mu pomoci z jiných systémů, tj. především systému sociální pomoci, a to pouze na úrovni životního minima. Jako příklad lze uvčsl podmínky nároku na starobní důchod. Vzniká po dosažení alespoň 25 let duby pojištění a dovŕšení důchodového věku. Nárok na starobní důchod může vzniknout občanovi i před dosažením důchodového věku, a to při získání doby pojištění nejméně 25 let, pokud byl občan veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce nepřetržitě alespoň 180 kalendářních dnů a v té době mu do důchodového veku chybí nejvýše dva roky. Nárok na plný invalidní důchod vznikne občanovi lehdy, jestliže se stal plně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění před vznikem invalidity nebo se stal plně invalidním následkem pracovního úrazu. Potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod činí například u občana ve věku do 20 let méně než. I rok a postupně ve věku nad 28 let 5 roků. Jiný příklad podmínek lze uvést z oblasti nemocenského pojištění. Podle zákona č. 54/1956 Sb. jsou poskytovány dávky nemocenského zabezpečení nahrazující příjem z výdělečné činnosti. Dávky nemocenského náleží osobě účastné na nemocenském pojištění při dočasné pracovní neschopnosti z důvodu nemocí či úrazu místo příjmu z výdělečné činnosti. Například peněžitá pomoc v mateřství náleží ženě, která porodila dítě a byla v posledních dvou letech před porodem účastná nemocenského pojištění alespoň 270 kalendářních dnů. Předchozí výčet některých podmínek pro získání nároků z nejvýznamnějších systémů sociální ochrany je uveden proto, aby se naznačila možná významná rizika neúčasti na nich. Jestliže pracovní Činnost je konána nahodile, v takovém rozsahu, který nezakládá nemocenské pojištění, nebo tzv. na černo Či za oficiálně minimální výdělek (doplňovaný různými nevykazovanými příjmy), potom následně v případě nemoci, zejména dlouhodobější, invaliditě a v budoucnosti i ve stáří je i výše příslušných dávek, která je odvozována z výdělku (ovšem pouze z takového, který 388 by! přiznán), minimální. V řade případů nárok nevznikne vůbec, protože neb; splněny požadované doby pojištění. V takové situace bude osoba zabezpečena j dávkami sociální péče do Životního minima. Další skupinou sociálních dávek jsou dávky sociální péče, vázané na sociál potřebnost. Tyto dávky se poskytují občanu, který je sociálně potřebný, přičemž a čan se považuje za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem nedosahuje částek : volního minima a nemůže si jej zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotmn stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, zejména vlast prací. Podmínky sociální potřebnosti musí splňovat všechny společně p osu z váné osoby (rodina). 16.7 RÓMOVÉ A ZAMĚSTNANOST Jednou z podmínek nároku na dávky doplňující příjem do životního minima i snaha zvýšit si příjem vlastní prací. Za takovou snahu se považuje i skutečnost, že o' čanovi zprostředkovává práci úřad práce. Nezaměstnaná osoba, která je v eviden úřadu práce vedena jako uchazeč o zaměstnání, může pobírat dávky sociální péče n omezeně dlouho. Při skutečné praktické nezaměstnatelnosti snižuje úřad práce pož dávky na uchazeče, a to pokud se týká vyhledávání nabídek a reflektování na ně, pn tože prostě takové nabídky neexistují. Potom osoby, které jsou na trhu práce znev; hodněny, např. z důvodu zdravotního stavu, své společenské nepřizpůsobenosti, net proto, že mají nízkou nebo žádnou kvalifikaci, plní podmínky pro dlouhodobé sctrvái v evidenci uchazečů o zaměstnání pouze formálně, bez opravdové snahy nalézt práci V případě, že se jedná o početnější rodinu, kde uchazeč o zaměstnání má nízko kvalifikací, je „nenalezení" zaměstnání poměrně finančně výhodné, právě s ohle dem na částky životního minima, tj. vzhledem k tomu, že sociální dávky jsou Část vyšší než je osoba schopná si vydělat. Je tu ovšem ještě jeden aspekt. Je všeobecně známým faktem, že pro nekvalifikován romské pracovníky je nedostatek míst a jako pracovníci jsou bez ohledu na individt ální dispozice odmítáni. Druhým aspektem ovšem je, že ti Rómové, kteří nemají zájei pracovat, se začínají vymlouvat na to, že jsou často odmítáni. „Všeobecná známost" tt hoto faktu je občas takto zneužívána. Pří kontaktování zaměstnavatele se chovají ní kteří účelově nevhodně, uvádějí Často takové okolnosti, že to limituje jejich přijel svým chováním odrazují potencionálního zaměstnavatele. Zůstávají proto i nadále v se 2namu uchazečů o práci a touto skutečností získávají nárok na sociální dávky vyro\ návající jejich příjem a příjem na nich závislých osob do životního minima. U léto ski piny uchazečů je též silné podezření, že mají vedlejší příjmy. Tuto nepravou nezaměstnanost Rómů lze jen s obtížemi dokázat. Nepravá ne zaměstnanost je vnímána jako cílená registrace na úřadu práce, vedená snahoi 38! získat sociální dávky, protože registrace a neúspěšnost v hledání práce je podmínkou nároku na sociální dávky. Fakt registrace na úřadu práce je také podmínkou pro zdravotní a sociální pojištění, které v tom případe hradí stát. 16.8 SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ A SOCIÁLNÍ DISTANCE V první Části těm studie jsou užívány dva pojmy: sociální vyloučení a sociální distance. Sociální vyloučení charakterizuje situaci a důsledky skutečnosti, kdy člověk (rodina, skupina) není zejména z důvodů nízkého příjmu schopen dostát běžným zvyklostem života společnosti a účastnit se na všech stránkách společenského života, (ekonomika, vzdělání, politika, kultura, sport apod.) a dochází k jeho vyloučení. Je to dáno pozicí subjektu, je to v zásadě oboustranně nechtěný stav, protože vede k sociálnímu napětí a z něho plynoucím politickým rizikům, nehledě na nerovnost v možnosti uplatňování všech občanských, politických a sociálních práv. Sociální distance je určitý vztah dvou subjektu. Je to stav, který má mnoho podob a dal by se charakterizovat takovými výrazy, jako je nezájem o kontakty, vědomá izolace, latentní (nedeklarované, ale pociťované) nepřátelství, strach z kontaktů, strach z „všeobecně" sice deklarovaných, byť osobně třeba ani neprožitých negativních zkušeností. I xenofóbie může být zdrojem sociální distance, totiž strachu z neznámého, odlišného, často vědomS i nevědomě mýtizovaného. Zde je třeba připomenout opakovaná zjištění, že osobní zkušenosti s Rómy v místě bydliště jsou daleko příznivější než zobecněné hodnocení vzájemných vztahů s Komy v rámci státu. Z údajů (např. Mišovič o výzkumu IVVM, Demografie 3/1998) vyplývá, že „mínění o soužití většinové a romské populace je vytvářeno především prostřednictvím médií" a osobní zkušenosti s Rómy jsou až na dalším místě, resp. mediální „obraz" situace je směrodatnější i pro lidi s vlastními poznatky o Rómech než autentická zkušenost. Je to velmi závažná skutečnost. Naplňuje se zde jeden ze sociologických jevů (self-fulfilling prohecy), tj. falešná předpověď, klerá se sama vyplní tím, Že je vyřčena, protože ovlivní v tom směru chování subjektů. Například samotná předpověď vyšší inflace je, pokud se projeví v účelovém chování subjektů, jedním ze zdrojů jejího růstu. Ti, kteří dramatizují a zveličují konflikty a jejich četnost, dramatizují kon-fliktnost soužití, totiž dramatizují jednotlivé excesy a tak současně snižují šance na pokračování bezkonfliktního soužití tam, kde takové soužití je, protože předpovědi rizika vyvolávají strach, a tím novou distanci i tam, kde pro ni nebyl dosud vůbec důvod. Lze předpokládat, Že způsob soužití „vedle sebe", byť bez vzájemných kontaktů, je v České republice převážným způsobem soužití majority s minoritou. 390 F-C." I i ě m^ m ®« 1 Sociální distance nemusí být ještě rasismem a nemusí vést k diskriminačnímu jednání. Je to osobní, subjektivní vzíah k jiné osobě, neznamená paušální odmítnutí kohokoliv z jiné skupiny, nýbrž pouze toho, kdo se odmítanými rysy života odlišuje, a nemusí dokonce ani vylučovat pozitivní aktivity vůči této skupine. Taková aktivita pak není projevem uznáni občanských nároků a rovnosti, ale třeba projevem dobročinnosti a soucitu. S pojmy xenofóbie a rasismus by se mělo nakládat velmi opatrné, protože při současném inflačním zneužívání těchto pojmů se jedná o stejně nepřijatelnou paušalizaci, jakou je přisuzování některých negativních prvků v životě části Rómů všem Rómům. Zdrojem sociální distance, zde spíše ve smyslu společenskopoliiickém, mohou být i některé postoje Rómů samotných a romských reprezentací. Totiž někdy se projevující neschopnost sebereflexe, nepochopení oboustrannosti vztahu majority a minority, zdůrazňování povinností státu, bez schopnosti a někdy i snahy přispět účinně k řešeni na vlastní straně, nekorektní nakládání s dotacemi na vlastní činnost apod.277) Zdrojem distance může být i skutečná averze pramenící z negativních zkušenosti s druhou skupinou. Může jít o neochotu angažovat se na solidárních akcích vůči této skupině, paušalizovanou apriorní nedůvěru ke všem příslušníkům skupiny, podceňování, despekt apod. Jde v podstatě o neprokazatelné a nedeklarované subjektivní postoje, jejichž důsledky se mohou projevovat v praktickém životě lidí, v činnosti jednotlivců i institucí. Sociální distance je jedním ze zdrojů, který nepochybně vedl k sociálnímu vyloučení, a toto sociální vyloučení bude do budoucna váhu sociální distance zvyšovat. Jde o oboustranný multiplikační efekt. Lze vyslovit názor, že se prvky sociální distance vyskytují na obou stranách tohoto vztahu, také Rómové si udržují odstup a mají k majoritě své nezanedbatelné výhrady a distanci. To pak oběma stranám komplikuje změnu stavu. 16.9 PROBLÉM FORMÁLNÍCH A NEFORMÁLNÍCH KOREKTIVŮ Život člověka, jeho chování, jednání, životní a morální postoje i skutečné činy ovlivňuje, determinuje a reglementuje Široký okruh vlivů, vzorů a norem. Je možné je rozdělit do dvou hlavních skupin. Na formální a neformální korektivy. Formálními korek-tivy jsou psané normy, například zákony. Vyjadřují všeobecný názor a jeho uplatnění a dodržovaní je vynuceno sankcí. Po porušení formálního korckiivu následuje trest. Neformální korektivy nejsou vynutitelné sankcí. Jde o soubor nepsaných pravidel, norem odrážejících tisícileté tradice, náboženské koncepce, historické zkušenosti, ale i odkaz historických, dokonce i literárních osobností a postav. Sem je možno zařadit například desatero přikázání, které je platnou morální normou i pro ateistu, pro něhož je křesťanství normou životního způsobu a morálky, nikoliv předmětem víry. 391 »#»^f!HE««£*íH<"#éíšM ľ.?:-.'-*,*** ■: Ncrormálních korektivů je, aniž si to kdo uvědomuje, velmi mnoho. Evropské obyvatelstvo prošlo v minulých staletích epochou průmyslové revoluce, v níž se mimo jiné ?. fcudálnČ poddaných stali průmysloví dělníci s rozvinutou technologickou kázní, se zafixovaným životním cyklem, vztahem k práci jako opakujícímu se zdroji výdělku, způsobu využití výdělku apod. Je mnoho věcí, které se staly důležitými právě v tomto období. Např. vztah k času, který se pro každého stal důležitý pravé v tomto období, neboť iransmisí poháněné stroje se spouštěly najednou. Průmyslový dělník s vlastnostmi technologicky disciplinovaného pracovníka se rodí mnoho generací. Část romské populace, žijící v minulostí na okraji tohoto procesu nebo zcela mimo něj, tyto historické návyky zřejmě nezískala. To ji extrémně znevýhodňuje právě ve srovnání s velmi kvalifikovanou, flexibilní, motivovanou a disciplinovanou pracovní silou v České republice. A to v době, kdy se nároky na kvalitu pracovní síiy zvyšují. Vysokou kvalitu ěeské pracovní síly oceňují i pracovnici úřadů práce v sousedním Německu, kteří, jak o tom svědčí výklad jednoho ředitele úřadu práce v příhraniční oblasti, trpí odborným dilematem, když pracovnímu uplatnění těchto kvalifikovaných, iniciatívu ich a motivovaných pracovníku musí bránit v zájmu německého trhu práce. Situaci potvrzuje i „důkaz" z druhé strany. Rómové si stěžují, zeje z práce vytěsňují např. ukrajinští dělníci, kteří jsou motivovaní a disciplinovaní. Lze uvést i další korcktiv. Vztah k pravdě. Pravda jako morální imperativ ve střední Ľvropč je těžko srovnatelná s morální přijatelností říkat nepravdu ve vymezených situacích v náboženských doktrínách teritoriálně platných na územích vzdálených jen několik hodin letu. Ale i vážnost vzdělání, způsob chování na veřejnosti apod. jsou výsledkem podobných korektivů. Je řada dalších oblasti, v nichž se uplatňují určité tradiční a všeobecně za normu uznávané koreklivy. Jsou předávány v rodině po generacích jako vzory jednání a chovaní. Způsob vedení domácnosti, ekonomická strategie rodiny, rozdělení rolí muže a ženy při zabezpečení rodiny. V některých velkých oblastech s včla je běžné, že zatímco muži klábosí před obchůdky a v kavárnách, ženy nesou plnou odpovědnost za zabezpečení živobytí pro rodinu. Takový obyčej je ve zdejších poměrech považován za ncmravnosl. Vyskytnc-li se, je to jeden ze zdrojů distance. Všeobecně humanisticky smýšlející Evropa neakceptuje život v bídě, resp. měla vždy snahu se s ní vypořádat, čelit jí. Křesťanství v duchovní podobě, světské politické koncepce i v podobě hmotné. Sociálni aktivity a úsilí o řešení tohoto problému byly nutně vždy neúspěšné, protože proporce a vztahy (chudí - bohatí) se rozvojem výrobních sil jen posunuly do vyšší úrovně a socialistický experiment zabezpečit všechny stejně /.troskotal, protože toto napětí - pokud má konscnzuální dimenzi -je zřejmě také jednou z hnacích sil rozvoje télo civilizace. Mnoho lidí šokovala proto při návštěvě romských osad pasivita a fatální přijímání vlastní situace, smíření se svým sociálním postavením jako s něčím přirozeným a neměnným, např. skutečnost, že jejich obyvatelé nejevili žádnou snahu zlepšil vlastní životní prostředí, a že se tak sami odsuzovali ještě k horším podmínkám. K těmto jevům patří například konání osobní potřeby pod okapy kolem chatrče, vyhazování odpadků z oken před dveře apod., neschopnost žalo- l^^^^^fc^^^ iiliľililIlliHíHiľiiilii n HUMUM' i žit ani záhon v oblasti, kde okolo zahrádkáři a chataři soutěžili o nejlepší výpěstky, případně faktická likvidace vlastního bytu v městském prostředí. Toto vše se odehrává v prostředí, které je příznačné až exaltovanou snahou o vyšší příjem, o sociální vzestup, o vzdělání dětí a tím dosažení sociálního vzestupu, o zvětšeni majetku a jeho prezentaci apod. Setkání těchto odlišných životních filozofií odlišuje, vyčleňuje. V takovém prostředí je prostě např. nezájem romských rodičů o vzděláni jejich dětí či nedostatečná péče o ně pro ostatní nepochopitelnou nezodpovědností a hazardovaním s úrovni budoucího života jejich dětí. Tím spíše vyvolávají odsouzení případy, když jsou děti, jako právně nepostižitelné, využívány ke krádežím. To vše jsou oblasti, v nichž se část romské populace odlišuje od majority tím, že se liší svými neformálními korektivy platnými v obou skupinách. Jaký je postih za nedodržování neformálních korektivů? Není to formální trest stanovený soudem, ale odsudek majoritní společnosti. Je to nepochopení a distance. Ale není to snad přímo rasismus .27S) 16.10 KOMBINACE PORUŠENÍ FORMÁLNÍCH A NEFORMÁLNÍCH KOREKTIVŮ Snad nejkritičtějším místem soužití majority a romské minority jsou situace, v nichž dochází ze strany části romské minority k porušení obou typů sociálních korektivů, formálních i neformálních. Jsou to situace, kdy vznikne z hlediska korektivů formálních třeba jen malá škoda a z ní vyplývající bezvýznamná trestní odpovědnost, kdy však vzniká extrémně dehonestující a poškozující škoda morální, protože byly porušeny také korektivy neformální. Jde například o drancování, popř. krádeže za povodní, předstíráni utrpěných škod za účelem získání sociální pomoci, které se děje v okamžiku vzedmutí všeobecné solidarity, nebo krádež spojovacích kabelů zabezpečovacích zařízení z barevných kovů, jejichž zcizeni ohrožuje Životy lidí, či o okradení starých bezbranných lidí. Může jít například o krádeže doplňků hrobů z barevných kovů, jež hluboce uráží city majority, neboť úcta k mrtvým je jedním z jejich nedotknutelných tabu. Takových činů se v očích majority může dopustil jen velmi otrlý člověk. Ovšem i u Rómů existuje silný vztah k zemřelým. Má však jinou dimenzi, jiné rity a projevy, je jiný. -I Rómové se vyrovnávají se světem zemřelých a váží si jejich památky. Ale jinak. Rozdíl obou těchto vztahů může vést ke konflikům. Tyto reálně se vyskytující případy naznačují, jak daleko je část romské minority Svým pojetím světa, svým duchovním světem, vzdálena světu majority. Ten zřejmě ne-í chápe, nerozumí mu, považuje jej pouze za vnější prostředí své existence, za cizí pro-■; středí, které je možné bez skrupulí využít k zabezpečení vlastní existence. Morální do-r pády na vztah majority a minority v takových excesivních případech mohou být ; až katastrofální a mohou vést až ke znemožnění soužití ke vzniku násilných kon-; fliktů. Tragickou stránkou těchto konfliktů by mohlo být to, že by mohly postih- 3(J2 393 n out ty příslušníky minoritní skupiny, kteří s konkrétním konfliktním činem nemusí mít zcela nic společného. Amorální čin, který „ospravedlňuje" potrestání příslušníka odlišné skupiny, spolu s možností anonymity (např. obtížnost identifikovat holou lebku v černém uniformním oblečení) a vědomím souhlasu části elity majority, to jsou tři hlavní symptomy pro vznik etnického násilí, jak o tom v roce 1992 ve Stupavě hovořil prof. Horowitz z USA. Takový Čin by-ovšem patril k těm, které porušují oba typy sociálních korektivů.279' Navzdory dosavadním zvyklostem uvedla jedna z televizních stanic, když informovala o krádeži automobilu okresního úřadu plného předmětů ukradených z vyplavených domů z posledních povodní ve východních Čechách, záměrně jinou než skutečnou, tj. romskou národnost zadržených, protože už důvodné očekávala, Že by taková informace vedla k etnickému konfliktu. Je třeba říci, že Často zcela neadekvátní chování částí romské populace v oblastech zasažených povodněmi v roce 1997 i 1998, mající podobu drancování, vedlo k zostření všeobecného pohledu veřejnosti na sociální pomoc obecně a na sociální podporu romské komunity zvláště a podle principu kolektivní víny tím mohla být většina neprávem postižena. To mohlo být í jedním z aspektů ovlivňujících pokus o exodus Komu ze severní Moravy do zahraničí. Odcházejí ti, kteří si nespravedlnost paušalizující diskriminace uvědomují. Ti, kteří se již způsobem života od majority neodlišují, ale majorita je nepřijala. Jejich odchod by pak měl velmi nepříznivé důsledky. Stát ztratí ty, kteří dokumentují majoritě i vlastní komunitě možnost úspěšné integrace. Jejich odchodem se problém zhorší. Je to stejný fenomén devastace komunity, jaký v romských osadách na Slovensku způsobila migrace do Čech.280' 16.11 ZÁVĚRY Těžiště sociálních redistribucí a sociální ochrany je a bude stále více v systémech pojištění, na jejíchž tvorbě se občané podílejí a jejichž dávky odrážejí minulý standard. Z těchto prostředků nebudou moci očekávat pomoc ti, kteří se na nich nepodílejí —neúčastní. Již nyní je zřejmé, že se jim v různých sociálních situacích v budoucnosti dostane pomoci jen na úrovni minimálních životních nákladů, takže se vytvoří reálné podmínky pro jejich budoucí sociální vyloučení. Je zřejmé, že příslušníci romské komunity úspěšně využívají krátkodobé dávkové sociální systémy, u nichž se prokazuji potřebné skutečnosti v reálném čase, tj. dnes. Vzniká ovšem otázka, jaká je reálná situace v nemocenském neho důchodovém pojištění těch Rómů, kteří nejsou vedeni v seznamu uchazečů o práci na úřadu práce, protože nesplnili podmínky spolupráce s úřadem, nepobírají tedy ani dávky sociální péče a jsou mimo všechny sociální systémy. Lze tu předpokládat buď extrémní chudobu, nebo nelegální aktivity nebo skutečnost, že jedni s nelegálními příjmy živí ty druhé. To je ještě pravděpodobnější a tato tendence posiluje určitou sociálne ekonomickou autar- 394 •fm -a $kií komunity. Musíme předpokládat, že pokud pracují - pracují často v takových struk-"turách a takovými způsoby, kde placení nejen daní, ale i pojištění není běžné (tzv. šedá 3f.„;ä černá ekonomika), a nad jejich nemocenským, zdravotním a důchodovým zabezpe-|;-jčením visí velký otazník. Tento stav, tento způsob jejich pracovního začlenění, vyvo-|:. lává závažné riziko jejich budoucí úplné závislosti na sociálních dávkách. A v budouc-;'.',; nosti vyvstane otäzka, zda a jak budou zabezpečeni ti, kteří se v průběhu života svými >■ příspěvky solidárně nepodíleli na tvorbě veřejných prostředku a fondů, např. systémů ;f: zdravotního, nemocenského nebo důchodového pojištění. Pro jejich vyšší než mini-:■■':'. mální podporu nebude žádný reálný důvod. Z hlediska nástrojů a cílů sociální politiky se významný podíl občanů romské národ-" nosti jeví jako sociální skupina s řadou handicapů, které se vzájemně kumulují a řetězí. '.: Jde tak o extrémně znevýhodněnou skupinu a na tomto znevýhodnění se podílejí vnitřní ;. i vnější zdroje, tj. jak subjektivní dispozice, tak vztahy vnějšího okolí. Z hlediska ná-;, strojů sociální politiky, zvláště sociální pomoci, a v jejím rámci sociální práce se ;? nejedná o nijak zvláštní fenomén a týká se i jiných znevýhodněných sociálních ■: skupin. Závažnou komplikací je, že v případě Rómů jde o skupinu viditelnou, což '): vede k znevýhodňujícím paušalizacím. Cílem sociální práce ve vztahu k obdobným skupinám je být mediátorem mezi nimi a ostatním světem, posilovat pozitivní prvky osobnosti a potlačovat negativní či retardační, které normálním vztahům brání. Odhalit zdroje znevýhodnění a napomáhat jejich řešení je věcí odborné sociální práce..Na takovou pomoc mají takto vymezení příslušníci minority právo, a to jako součást práva na sociální ochranu a stát je povinen takovou pomoc k překonání obtížné situace garantovat. Jde o vymezení na základě objektivní detekce znevýhodňujících (handicapujících) prvků a na základě dobrovolně projeveného zájmu o pomoc při jejich řešení, nikoliv pouze o vymezení na základě svobodné deklarace příslušnosti k národnosti, která nemůže být v sociální oblasti důvodem ani pro diskriminaci, ani pro automatické zvýšení nároků a práv. Z hlediska vymezení cílové skupiny jde tak o dvě skupiny. O sociálně multidi-menzionálně významně znevýhodněnou skupinu, u níž její znevýhodnění souvisí s jejím romským původem, a o skupinu osob hlásících se k romské národnosti, přičemž sociálně znevýhodněná skupina je mnohonásobně vyšší než skupina deklarující svou romskou národnost.2*" Znalost a pochopení odlišností, které u Rómů způsobují znevýhodnění, musí být součástí profesionality odborných pracovníků veřejné správy. To zdaleka však neznamená neomezené respektování odlišných vzorů jednání tam, kde naráží na právní řád a kde jsou konfliktní s normami jednání majority, ale zvláštní odborný přístup tam, kde to u ostatních klientů není třeba. Např. včasné upozornění na porušování zákonů a norem, netolerování ani malých přestupků, vysvětlení nesprávného postupu. Upozornění na dlouhodobé a budoucí důsledky nesprávného postupu. Opačný postup je nejen projevem rezignace, ale také projevem nezajmu a distance. Musí být poskytnuta aktivní-vstřícná pomoc tam, kde příslušníci minority nejsou schopni dostát běžným zvyklostem, protože je neznají nebo protože 395 '■- "--.-......■■-■'-■^'^■■>?^&vi!vrvtmBitimMBiBni^w&mB&*itB jim nerozumějí. Je třeba jím poskytovat aktivní pomoc při trvalé ínkorporaci do majoritní komunity. Tedy ani defenzivní trpění excesů v jednání a životě, a ustupování nátlaku a obviňování z rasové diskriminace, ani prosté odmítání jednání a pomocí pro nesplnění stanovených podmínek a norem. Při jednání s příslušníky této minority v rámci sociálních systémů je zkrátka třeba udělat o krok více. Je to ovšem vždy jen nabídka a nikdy nátlak. Odpovědnost za svůj život nese vždy každý sám. Žádný zákon takový přístup nezakazuje. Jde jen o to, aby byl dostatek kvalifikovaných pracovníků pro takovou sociální práci, kteří by tento přístup dokázali uplatnit. Pokud jde o problém sociální distance, lze vyslovit jedinou poznámku. Nejlepší cestou k odstranění lalentního nepřátelství je vzájemné poznání. Svět Rómů má mnoho neobyčejně zajímavých a srozumitelných rysů. A vědí to všichni, kteří se k tomuto svélu přiblížili a byli jím fascinování. Některé z těchto rysů nemají v moderním světě šanci, jsou brzdou, popř. vedou ke konfliktům. Základním a nezastupitelným nástrojem pro poznání a na něm postaveném pochopení jsou informace. Jakékoliv jejich blukování motivované sebehumánnějšími přístupy je omylem. Je třeba vědět, aby bylo možno nalézat řešení, je třeba včdčt, aby stál mohl konat. 396 LITERATURA* Dlouhý, Jiří: Analýza adresnosti systému stárni sociálni podpory. Sociální politika 1997, £. 10. Dlouhý, Jiří: Životní minimum, Seíity pra sociální politiku, Socioklub 1997. Formulář Žádosti o vsťúpní vízum do USA. Kepková, Michael a/s lál ni sociální podpora. Sešily pra sociální politiku, Socioklub 1997. Obce, města, regiony a sociální služby. Sešily pro sociální politiku, Socioklub Í997. VScný záměr zákona o sociální pomoci, MPSV 1997. Výsledky Setření o poskytování přídavků na děti, MPSV 1991. Vzdělávací standardy v sociální práci, Seäity pro sociální politiku, Socioklub/Personnel, 1997. Základní principy zákona o sociální pomoci, MPSV 1996. Zákon o životním minimu i. 463/1991 Sb. " Literatura uvedena ve znění dodaném autorem JI V" í&- 1 ff.' EV í p " Str-' - im- pri ■ví m -M m I ami;-