řekl s úsměvem Woland, ,ten moly nestačil spáchat jediný hřích, pracuje čistě.'" (s.213) spoustu zpráv o smrti malých děti ve válkách a hladomorech, kterým >pni zabránit. Víme o dětech, které umírají na nejrůznější nemoci bez /. Jak k tomu přijdou ? ;e člověk básníkem, nebo se jím spíše stává ?" (Bláha 1968, s. 292). lověk se zdá mít spoustu možností, které mohou být časem naplněny, k být také všechny nenaplněny. Úvahy o životě často vycházejí r, že nejprve se Člověk narodí, pak je dítětem, dospělým, starcem, ŕe dříve, je to jakási odchylka od „normálního" běhu událostí, života, ře hned po narození, nestačí nám ani povědět, co si o „normálním ." myslí. Nejspíš si o tom nemyslí nic. ažděného dítěte už ani nezjistíme, zda se mohlo stát v budoucnu Vedci by nemohli nikdy ukázat, jaké básně by bývalo napsalo. Svět é výpočty příliš složitý. Pokud bychom se drželi jenom přísně zřej-čností, nepostoupíme asi dále než k tomu, že dítě zemřelo. Stalo se íin případem", nedožilo se normálního života. nesené a vážné přemýšlení se tváří v tvář své neschopnosti předpově-irtvého dítěte věnuje raději něčemu jinému. Moc ďábla je tak veliká, myšlení, jehož je předmětem, nestačí. I kdyby byla jen falešným ejí původce, vážný dospělý člověk, se stává její obětí. Myšlení našlo meze - podivuhodný objev. ií děti jiné ? iy být jiné než takové, jak jsem je popsal. Ukázal jsem jistou možnost ', která rozhodně není obecná, vždy platná. Je možné všímat si prostě m. Přesto bych se rád zeptal: Mohly by děti být něčím jiným než bytostmi bez vlastní vůle, na které by záleželo ? ,' děti, které se v románu objevily, měly jednu věc společnou: jejich byla docela lhostejná pro hlavní příběh. Jsou pro nás děti druhými led na děti, který je tu popsán, nevypovídá jenom o našem vztahu tah k dětem mluví také dost výmluvně o nakládání s životem a se »y života očima sociologie, Praha 1989 sociologie, Praha 1966 ociologie, Praha 1968 V, Mistr a Markétka, Praha 1990 ti Mnichov?, in: Listy č.6, Praha, 1992 smrtelných hříchů, Praha 1990 menty k filosofii výchovy (RE 1993), Praha •. A., Metafyzika la'sbv Olnm-v- lPoo Emile Durkheim a Max Weber: záhada vzájemného míjení Velké osobnosti, jež si byly současníky, se nezřídka míjely. Ostatně známe společenskou hru - Mohli se setkat?, v níž jsme tázáni, zda se mohla setkat Marie Terezie s Voltairem nebo Kryštof Kolumbus s Petrem ChelČickým, aniž by se předpokládalo, že by se snad setkat měli. Zajímavější jsou dějinné situace, kdy osobnosti reálně současné a něčím si navzájem blízké se buď nesetkaly, vzájemně se dokonce ignorovaly nebo o sobě vůbec nevěděly. Některá možná setkání nemáme doložena a pak je samozřejmě možné krásně fabulovat. Víme například, že se Rembrandt nikdy nesešel s Rubensem a že se nějak minuli, ale nevíme, zda se Rembrandt sešel se Spinozou, s nímž byl téměř v sousedských vztazích. Rozhodně alespoň prostorové. Všechna taková setkání mohla být zajímavá, kdyby ... Téměř neuvěřitelné a málo pochopitelné je ovšem to, když se navzájem nejen nesetkají, ale dokonce jakoby manifestačné ignorují vědci působící v tomtéž oboru a dokonce na podobných tématech. To je „případ" a „záhada" chybějící komunikace mezi Maxem Weberem a Emilem Durkheimem. Studenti sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy připravili v semináři dějin sociologie prof. Petruska texty, které se snad zajímavým a dokonce zábavným způsobem pokoušejí problém resumovat, a to dvojím způsobem. Tereza Vajdová připravila výtah z textu Edwarda Tiryakiana, který na problém upozornil již před téměř třiceti lety v časopise Archiv européen de la sociologie (roč. 7, 1966) v pozoruhodném kontextu sociologie vědem'. Dále přinášíme — s laskavým svolením nakladatatelství Les Eperonniers, Bruxelles - překlad textu prof. Clauda Javeau, který se s faktem, že se Weber a Durkheim navzájem nedůstojně ignorovali, nesmířil a „nechal" je setkat se a zdvořile i věcně si popovídat o tom, o čem by pravděpodobně mluvili, kdyby se byli bývali setkali. Kdyby se byli bývali... Překlad připravili Marie Šedová a Martin Převrátil. mp Proč se Emile Durkheim a Max Weber vlastně ignorovali ? (Výtah z úvahy Edwarda Tiryakiana z roku 1966) o společenské" struktuře a tím i o společenských vztazích podobně jako pozitivní vědění. Rád bych uvedl prostý, ale zajímavý fakt z intelektuální historie našeho oboru, který považuji za jakýsi malý sociologický detektivní příběh. Tímto faktem je, že Durkheim a Weber, pokud vím, jeden druhého nezmiňují, ani vzájemně nereferují o svých spisech, i když všechny okolnosti se zdají nasvědčovat tomu, že jeden o druhem museli téměř jistě vědět. 1. Společné jmenovatele mezi Durkheimem a Weberem Téměř s jistotou můžeme říci, že v dnešní historicko-sociologicképerspektivě Durkheim a Weber vystupují jako dvě výjimečné osoby ve vývoji obecné sociologické teorie a v procesu konstituování moderní sociologie jako autonomní vědecké discipliny. Jejich životy se do značné míry překrývaly, Durkheim se narodil roku 1858, tedy šest let před Weberem, a zemřel o tři roky dříve, roku 1917 ... Jejich sociologické usilování vykazuje velkou shodu ... Oba se zabývali hlavně tím, jak vztáhnout přísně morální fenomény k ostatním aspektům života společnosti, jejich největší přínos leží v oblasti sociologie náboženství, ačkoliv žádný z nich nebyl nábožensky aktivní nebo dokonce přímo nábožensky angažován. Navzdory jejich osobní lhostejnosti k oficiálnímu náboženství jejich vzájemně se doplňující výzkum dokázal nade vši pochybnost důležitost náboženských faktorů ve struktuře a dynamice lidských společnosti. Dalším důležitým společným prvkem jsou jejich metodologické spisy (Durk-heimova Pravidla a Weberovy Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre), které prezentují v zásadě podobnou koncepci objektivní povahy sociologického výzkumu. Durkheim a Weber se shodovali také v odmítnuti biologických a rasových výkladů společenského chování v době, kdy to ve stylu „sociálního darwinismu" bylo stále ještě módní. Odmítali také evolucionistický optimismus, převládající v některých liberálních intelektuálních kruzích před první světovou válkou, protože se oba přesvědčili, že absence náboženského základu znamená pro moderní společnost ztrátu bezpečných základů, jejichž prostřednictvím by mohly být iracionální potenciály lidstva svedeny do konstruktivních kanálů. Pokud pak jde o profesionální role - Durkfieim založil roku 1897 nejvlivnější francouzský sociologický časopis Année sociologique, zatímco Weber byl od samého počátku spolueditorem novélio Archiv für Sozialwissenscíiaft u. Sozialpolitik, jehož první číslo se objevilo sedm let po debutu Année. Oba časopisy měly dokonce podobný formát i účel. Z hlediska politiky si byli Durkheim a Weber také podivuhodně blízcí. Oba měli soucitné porozuměni pro pracující třídu a její mluvčí, avšak cítili, že socialismus hledá příliš zjednodušující řešení, které přehlíží komplexnost moderního spolcčenskélio řádu. Oba byli intenzívně patriotičti a věnovali veškerou svou energii válečnému úsilí, zároveň však byli oba proti imperialistickým expanzím svých národů. Oba byli politicky motivováni společenskou odpovědností, která přesahuje jakoukoliv partikulární zájmovou skupinu, a upřímným liberalismem, který jde hlouběji než jakákoliv jednotlivá politická strana nebo ideí od ned aka poli fror v ši jede tolu 2. A. v je prou přel Roz. repr pop; Sorr. byla prát Ann rovy Jehi ale i und nikc ekor. Web s ve nad. Dru und Sim Weh iL'. > jako pozitivní historie našeho i. Tímto faktem , ani vzájemně vědčovat tomu, čké perspektivě obecné sociolo-momni vědecké se narodil roku 1917... Jejich j li hlavně tím, ota společnosti, v žádný z nich ván. Navzdory rě se doplňující ktorů ve struk- ké spisy (Durk-?nschaftslehre), :y sociologické-ti biologických ylu „sociálního ký optimismus, první světovou •.ladu znamená třednictvim by Cek kanálů. ?9 7 nejvlivnější er byl od samé-i. Sozialpolitik, -y měly dokonce uhodně blízcí. :i, avšak cítili, ži komplexnost a věnovali veš-T peria lištičky m ■skou odpověd-i, a upřímným vet strana nebo ideologie. Durkheim byl přesvědčený republikán a Weber právě k této pozici došel od dřívější podpory monarchie. Ani jeden z nich se však dogmaticky a slepě nedržel politické víry. Jejich obrovská intelektuální energie je zavedla mimo akademické zdi, takže sě oba účastnili veřejných aktivit - Weber byl zaměstnán politikou a formováním Výmarské republiky, Durkhéim revidováním koncepce francouzského vyššího školství. Oba tak během života dosáhli vynikající pověsti v širokých intelektuálních kruzích vlastních národů. Celkově vzato, bylo by zcela přirozené, kdyby si Weber a Durkheim byli jeden druhélio vědomi a vzájemně obohatili své spisy odkazy ke zkoumáním toho druhého. 2. Absence vzájemných odkazů A přece - zde je to překvapující zjištěni: žádná publikovaná práce Durkhei-mova ani Weberova neobsahuje žádný vzájemný odkaz. Prohlédl jsem všechna čísla Archivu z onoho časového období, kdy Weber byl v jeho redakční radě, a nenalezl jsem jedinou recenci žádné z Durklieimových prací. V roce 1918 tam byla zmínka o Durkheimově Die Methode der Soziologie, přeložené Wernerem Klinkhardtem, ale ta podává pouze výčet názvů kapitol. Rozhodně to není recenze. Že by redakční rada Archivu prostě nevěděla o vůdčím reprezentantu Année je prakticky nemožné, protože ve svém prvním čísle Archiv popisuje bibliografické schéma Année a můžeme tam nalézt dokonce lichotivý Sombartův výrok o Année („Dieses ausgezeichnete Jahrbuch"). Jestliže Année byla tak těsně spojena s Durkheimem, je opravdu udivující, proč se právě jelio pracím dostalo tak mdlé pozornosti ... A jak se Weberovi dařilo v Année? Zde se záhada opět prohlubuje. Vydavatelé Année si všimli celé Weberovy rodiny, ale nezdá se, že by si jich vážili. Z celé Weberovy rodiny se dostalo největší pozornosti Maxovu mladšímu bratrovi Alfredovi. Jeho knize Uber den Standart des Industrien věnoval H. Bourgin sice dlouhou, ale velice negativní recenzi. 1 Pokud pak jde přímo o Maxe Webera - jelio Roscher und Knies (1903) a stejně známý esej Die Objektivität (1904) jsou sice uvedeny, nikoliv však recenzovány v 5. oddíle Année ročníku 1903-1904, který byl věnován ekonomické sociologii. Tento oddíl společně vedli H. Bourgin a F. Simiand. Weberova významná Protestantská etika se objevuje v Année v roč. 9 (1904-1904) s velmi stručným shrnutím, že tato studie „pojednává o tom, jak ekonomická nadřazenost protestantů vyplývá spíše z etických dispozic, než z jiných příčin". Druhá část Weberovy Protestantské etiky je citována v dalším ročníku Année ..., v tomtéž ročníku je bez komentáře zaznamenána druhá a třetí část Roscher und Knies. Bibliografické přehledy o ekonomické sociologii byly dílem Bourgina, Simianda a nového člena týmu, Halbwachse. Zřejmě žádný z nich nepovažoval Weberovy práce za předmět hodný delší recenze! A na závěr poslední fakt z této podivuhodné hádanky. V Année, roč. 10 (1906-1907), sám DurkJieim píše sedmistránkovou recenzi práce Ehefrau und Mutter in der Rechtsentwicklung napsané roku 1907 dalším z Weberů, tentokrát Marianne Weberovou, ženou Maxe Webera! Tato knifia se zabývala historickou situací žen a tím, jaká by měla být role ženy v rodině dnes. Durklieimova recenze však není vůči autorce příliš galantní ... V této recenzi Durkheim kritizuje hledisko „Gessellschaft", ve vztahu k manželství propagované .Frau Weber", a v souladu se svými názory ve své kritice zdůrazňuje, že solidarita rodiny dala roli ženy respekt. Durkheimův pojem organické jednoty společnosti, tak drahý francouzskému sociálnímu myšlení počínaje Saint-Simonem, de Mais t re m a Proudhonem, musel být nutně v rozporu s Marianniným důrazem na .Gesellschaft". Lze tedy předpokládat, že Durkheim mohl nemít porozuměni pro Weberovy tendence k sociologickému nominalismu, tj. pro to, že pro Webera byl historický jedinec klíčovou jednotkou sociologické analýzy. 3. Věděli o sobě vůbec? Zde musíme problém ponechat s otevřeným koncem. Vzhledem k tomu, že vše naznačuje, že Durkheim a Weber museli o své existenci navzájem vědět, proč tento fakt ve svých pracích nepřipustili? Proč mezi nimi, kteří pracovali na tolika navzájem se překrývajících problémech, nedošlo k žádné výměně myšlenek a nápadů? Jaké činitele mohly způsobit selhání komunikace, pomineme-li jazykový faktor (Durklieim četl německy a Weber musel číst francouzsky, protože několik jeho bibliografických odkazů v Protestantské etice i jinde je k francouzským zdrojům)? Z heuristického hlediska lze navrhnout několik možných výkladů. Jedna možnost, jak interpretovat jejich vzájemnou nevědomost, je dívat se na ni nikoliv jako na případ vzájemného nevěděni, ale jako na případ vzájemného ignorování. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak se jako faktor stojící v pozadí nabízí nacionalismus. Vzhledem k tomu, že se každý identifikoval se svou zemi možná víc, než kterýkoliv jiný Francouz nebo Němec jejich dnů, mohli si přes všechnu oddanost vědeckému univerzalismu vypěstovat vzájemnou nesympatii právě proto, že jeden v druhém viděli nejen odbornilca v sociálních vědách, ale také reprezentativní symbol nepřátelské kul tury. 2 Kdyby byla pravda, že se Durkheim a Weber navzájem profesionálně ignorovali z důvodů nacionalistické a patriotické pýchy, zmenšilo by to nesporně jejich olympskou reputaci. Z hlediska sociologie věděni by však stálo za to vidět v této situaci manifestaci dilematu univerzalismu a partikularismu, přítomného v sociální struktuře vědecké discipliny. Další možnosti je, že Weber začal být jako sociolog akceptován teprve v průbě- 2 Od roku 1870 do první světové války se ve Fruncii projevovaly značné obavy, dokonce slrcwli, z šírCcífto se vlivu německé kultury o různých intelektuálních sférw-li. V roce 1902 cCsař vykřikoval 0 ,světové nadřazenosti" německého duclui. V odpověď na to zaslal Jacques Morland z Mercure de France různým, významným osobnostem dotazník, v němž je žádal, aby odluulli německý vliv v jejich vlastní oblasti. Durklieim ve své zveřejněné' od/xiiMkli řekl, že ačkoliv se ve svých raných studentských letech naučil od německé .ipolečenslaí vědy vnímat komplexnost společenské reality, zdá se mu, že sociologické studie v Německu zaostávají a že Je ne vois fxis se prrxiuire d impulsion nouveUe. dans 1 ordre des sciences sociales". Julio [xiznrímky se nesou v duchu dosti iwgatitmília liodnocení. hu času a že byl ve své době profesionálně řazen spíše k ekonomickým historikům. To by mohlo vysvětlovat, proč jeden měl jen málo příležitosti seznámit se se sociologicky závažnými pracemi druhéltofi V tom případě má však sociologie věděni další zajímavý problém k řešeni, totiž, co způsobuje změny v obrazu (image) profesionálni identifikace určité osobnosti? Jaké společensko-historické faktory způsobují, že autor je po smrti přenesen z jednoho oboru do druhého? Jaké faktory způsobují, že určitá disciplina autora akceptuje jako svého vlastního, nebo ho naopak odvrhne? Subtilnějším problémem, který takto vzniká, je otázka, podle jakých kritérií se určovalo, které vnější stimuly (a vnějšími můžeme rozumět odlišnou kulturu nebo perspektivu) jsou autorem nebo školou pokládány za závažné pro vlastni tvořivý vývoj. Konkrétně, věděl Durkheim o Weberových sociologických spisech, ale ignoroval je jako nedůležité pro svá vlastni studia, a naopak? Pro intelektuálni historii sociologie to znamená, že nás může varovat před nepřípustnými opomenutími: Je si například americká sociologie vědoma teoretickéJio pohybu a vývoje francouzské sociologie, nebo francouzská sociologie vývoje, řekněme, sociologie britské? Jestliže ne, je to dáno tím, že mentální produkty jsou tak vázány na specifickésociokulturniuspořádáni, že i největší postavy téže společenské vědy mohou vycházet z tak odlišných předpokladů o společenské realitě a společenské významnosti, že o sobě budou sice vědět, ale nebudou se navzájem znát? V každém případě doufáme, že jsme alespoň obrátili pozornost k sociologickému významu mlčeni. Přeložila Tereza VAJDOVÁ 3 Durkheim byl uveden jako advising editor" v American Journal of Sociology již od jeho druhélio čísla (září 1895) a byl lak stále uváděn až do první světové války. Zatímco Simmel a TSnnies byli také zahraničními členy redakce tohoto časopisu, Weber nejen neměl lulo ctUuxinou pozici, ale dokonce ani jedna z jeho prací nebyla v AJS až do roku 1935 recenzována. Naopak Durklieimovy práce byly recenzovány již za jeho vlastního života. _________________________________ 41 ________________________________ L ^ «spc*. ä &t«e8i ;(Wj^.^tó»w^a^Äí^ xiii&Mäisi!^^^^ ľvjzpi'íV* a p«ínú Duľkhcima .? '-Wbr.Vi o svobodě a determinismu během návštěvy pana Webera v Paříži Filosofický dialog Claude JAVEAU Předmluva Všichni sociologovépovažuji Durkheima, Francouze z Épinalu, syna a vnuka rabínů, a Webera, Němce z Erfurtu, za „otce zakladatele" par excellence své disciplíny. První, narozený v roce 1857, zemřel v roce 1917; druhý žil od roku 1864 do roku 1920. Byli tedy skutečnými současníky. Durkheim mluvil německy a Weber francouzsky (jejich lingvistické znalosti byly ostatně pozoruliodné). Durkheim, který cestoval po Německu, znal bezpochyby některá Weberova díla; ten měl zase neustále na pracovním stole Les formes élémentaires de la vie religieuse. Přesto se nikdy nesetkali, ani jeden z nich nepsal o druhém. Nikdy si nevyměňovali korespondenci. * Připomeňme si, že Simmel byl kritizován Durkheimem v L'Année sociologique a že opublikoval u Alcana, vydavatele francouzských filosofických špiček v době před první světovou válkou, v roce 1912 sue Melanges de philosofie relativisté. Avšak Simmel je považován za .otce zakladatele" méně než jeho přítel z Heidelbergu a udivuje nás trochu, že byl ve Francii lépe přijat. Představil jsem si, že Durkheim jednoho večera na začátku století přijal u sebe v Paříži své německé alter ego. K tomuto setkání samozřejmě nikdy nedošlo. Kdyby k němu bývalo došlo, byla by slova, která by si mezi sebou vyměnili, taková, jak jsem jim je vložil do úst? Můžeme o tom pochybovat. Možná by spíše jen evokovali stav permanentního napěti, který panoval mezi oběma zeměmi. Oba se totiž vážně zajímali o věci veřejné. Nemyslím si, že by se pustili do „filosofického dialogu", jak ho zde nabízím čtenáři. K sepsání tohoto dialogu jsem byl samozřejmě inspirován mě tak drahým Diderotem, mužem, který podle mého názoru psal vůbec nejliezči francouzštinou. Synovec Rameaův je jednou z mých nejoblíbenějších knih a tomuto dobrému muži budu vždy závidět jeho nesmírný talent. Zdá se, že jsem byl také ovlivněn Setkáním pana Descarta s panem Pascalem Le Jaunem od Jean-Clauda Brisvilla. Je to možná pravda, co se týče názvu. Co se však týče zbytku, nečetl jsem tento vynikající text až do chvíle, kdy jsem sepsal svoji Rozpravu.2 Ještě 1 O přijetí Weberovy sociologie ve Francii srv. Moniquc Hirschhorn, Max Weber el ta sociologie francaise, Paris, ĽHarmnUnn, 1988. 2 Aux Editions Papiers, Paris 198G. za přijetí, které Pierrovi Mertert (Odehrává .• vousem a cvikr« jen o něco málo Emile: Drahý přít« milý dopis malé večeře kolegů mim Paul Fauco manželky. Max: Jsem vám z spisy, se kte A nepochyb večer dokon Emile: Víte, bude t< cestu. Z He i cestování ví Max: Cesta byla stejně nedů' Emile: Obvykle jstť Max: Nepřehánějí mou admini který probíh ?! Emile: Budiž, nechi ne-li Rozum' Max: Nenechte se nalitou se f že jakožto v 42 a ívštěvy alu, syna a vnuka excellence své dis-■ žil od roku 1864 vil německy a We-lodné). Durkheim, díla; ten měl zase religieuse. Přesto .' si nevyměňovali leimem v L'Année ■kých filosofických .nges de philosofie eně než jeho přítel at. ítku století přijal amozřejmě nikdy ky si mezi sebou tom pochybovat. crý panoval mezi i.yslim si, že by se •i mě tak drahým či francouzštinou, tomuto dobrému m byl také ovliv-i od Jean-Clauda ýče zbytku, nečetl Rozpravu.2 Ještě Weber el la sociolngie pár slov. Děkuji velmi Henrimu Ronsemu, řediteli Bruselského Nového divadla za přijetí, které věnoval tomuto malému dialogu. A také svému věčnému příteli Pierrovi Mertensovi za jeho povzbuzeni. (Odehrává se v salónu na začátku století. Asi tak padesátiletý muž s plnovousem a cvikrem se zvedá z křesla, zatímco vidíme přicházet druhého muže, jen o něco málo mladšího, s bujnějším plnovousem a bez cvikru.) Emile: Drahý příteli! Posaďte se přece. Jaké potěšení vidět vás v Paříži. Váš milý dopis přišel teprve předevčírem. Podařilo se mi však u příležitosti malé večeře, kterou pořádám dnes večer na vaši počest, sezvat několik kolegů mimořádných kvalit. Přijde můj synovec Marcel Mauss a jeho přítel Paul Fauconnet. A také Bouglé, Hubert, malý Herz, a samozřejmě jejich manželky. Max: Jsem vám za to velmi povděčen. Bude mi potěšením, budu-li si moci spojit spisy, se kterými jsem se již dost důvěrně seznámil, s konkrétními tvářemi. A nepochybuji o tom, že schopnosti paní domu, drahý příteli, učiní dnešní večer dokonale úspěšným. Emile: Víte, bude to zcela prosté, nejsme žádní světáci. Doufám, že jste měl dobrou cestu. Z Heidelbergu do Paříže je to dost daleko. Je pravda, že jste přivykl cestování více než já. My jsme s mou paní spíše usedlejší. Max: Cesta byla velice dobrá, děkuji za optání. Francouzští celníci jsou stále stejně nedůvěřiví. Emile: Obvykle jste vůči byrokratům shovívavější, pokud jsem vás dobře četl. Max: Nepřehánějme! Já se spokojuji s tvrzením, že byrokracie je racionální formou administrativy, která vstupuje do obecného racionalizačního procesu, který probíhá v naší společnosti. Ale odvozovat z toho, že mám rád byrokraty ?! Emile: Budiž, nechme byrokracii stranou. Ale přinejmenším máte rád racionalitu, ne-li Rozum? Max: Nenechte se mýlit. Jsem zavázán Nietzschemu stejně jako Kantovi. Racionalitou se Rozum nevyčerpáva, k tomu má racionalita daleko. Je jisté, že jakožto vědec mám Rozum rád. Tím, že na sebe bere podobu pouhé __:___________________________ 43 _____________________________ racionality, hrozí, že se stane nerozumným. Společnost, jak víte stejně dobře jako já, nabízí tisíce příkladů toho, co jsem nazval paradoxy následku. Emile: Chápu vás dobře, pokud mluvíte o vedlejších účincích racionality, jestli to tak mohu říct. Byrokracie začíná zapomínat na cíle, které jí jsou určeny, a nezabývá se již ničím jiným, než spravováním sebe sama, a to jen pro svou vlastní slávu a s úmyslem zajistit si věčnost. Max: Rozuměl jste mi vskutku dobře. Emile: \ ■ Ale nejedná se zde, jak bych to sám nazval, o přechod od normálního k patologickému? Byrokracie se nachází ve svém normálním stavu, pokud přispívá k udržování společnosti na jejím normálním stupni vývoje. Jako patologický orgán se chová tehdy, jestliže přestává respektovat tento normální stupeň vývoje. Zdá se mi, že v dnešní době byrokracie dospěla do velmi pokročilého patologického stadia. Max: To mohu těžko posoudit. Sám si nemyslím, že by společnosti mohly být zdravé nebo nemocné. Jde o nepříliš užitečné metafory, které vyplývají z vaší metafory hlavní, jež ukazuje společnost jako obrovitý organismus. Odsud pramení vaše myšlenka funkce, o kterou se já vůbec nezajímám, ale o níž soudím, že díky své jednoduchosti má před sebou jistě zářnou budoucnost. Společnosti nemohou být nemocné, nemocní mohou být jen lidé. Společnost může být považována za nemocnou, jestliže většina jejích členů je nemocná. Tedy, pokud během epidemie mnoho lidí onemocní morem, můžeme říci, že společnost, jíž jsou součástí, je nakažená morem. Jde tady o pouhý adiční efekt. Emile Vidíte, a v tomto se budeme vždy lišit: vy si myslíte, že společnost je utvářena činností jedinců. Já se naproti tomu domnívám, že je to společnost, která formuje jedince; nebo jinak, že je produkuje jako země plodí obilí a květiny. Max: Ale přesto je potřeba, má-li země plodit rostliny, aby do ní napřed byla zaseta semena... Emile: Z nichž vzejdou rostliny, které vzklíčily díky půdě, jenž je živila. Max: Je zřejmé, že ani vy ani já nebudeme moci nikdy říct, co bylo dříve, zda slepice či vejce. Emile: Jestli dovolíte, problém je jinde. Pro mě je nesporné, že je to společnost, která formuje své členy k obrazu svému, a to z prostého důvodu, že existuje před každým z nás. Když se narodíme, její instituce jsou již zde a my nemá- _____________________________ 44_____________________________ me žádn židovské kmotrem Francou; Neměl jí šťasten, : Max: O tom se myslet a jste vy s Nejste v« Emile: Židovské tomu, že : se k zádi či onom { Max: Ale aby 1 a republi a samozř« kteří po nazvěte t Emile: Ale to ne: léhá podo slavný Df jednoho ž vyvíjejí st stupně si vnucuje t jak víme, plazi. San a která je determine lidské čin můj synov Max: Takže ted; povaze lid dem oproš jehož potoi pouze za ř cesty neví« k víte stejně dobře loxy následků. acionality, jestli to eré jí jsou určeny, ama, a to jen pro normálního k patovú, pokud přispívá ;. Jako patologický 3 normální stupeň velmi pokročilého ečnosti mohly být iré vyplývají z vaší -ganismus. Odsud iajímám, ale o níž ířnou budoucnost. •n lidé. Společnost členů je nemocná. n, můžeme říci, že :iy o pouhý adiční . že společnost je íe je to společnost, j země plodí obilí io ní napřed byla í živila. :o bylo dříve, zda ; je to společnost, úvodu, že existuje ví zde a my nemá- me žádnou možnost s nimi vyjednávat. Já jsem se narodil v Épinaiu, mám židovské rodiče, ale francouzské národnosti. Židovství a Francie byly mým kmotrem a mou kmotrou. Nemohu uniknout ani jednomu, ani druhému. Francouzský jazyk mě provází od chvíle, kdy jsem vyšel z lůna své matky. Neměl jsem na vybranou. Mimochodem naštěstí, neboť mohu být jedině štasten, že jsem dostal bez jakéhokoliv přičinění do vínku francouzštinu. Max: O tom se s vámi nebudu přít, třebaže jsem sám také velmi šťasten, že mohu myslet a psát německy. Ale vraťme se, pokud souhlasíte, k příkladu, jímž jste vy sám. Vy se nazýváte Židem, a přece jste se rozešel s židovstvím. Nejste věřící, jak mi bylo mnohokrát řečeno. Emile: v Židovské náboženství již opravdu nevyznávám. Ale je to možné jen díky tomu, že země, ve které žiji, zaručuje svobodu víry a respektuje také ty, kteří se k žádné nehlásí. Kdybych se byl narodil o dvě či tři století dříve v tom či onom ghettu této země, nikdy by mi nebyla takováto šance nabídnuta. Max: Ale aby byl umožněn přechod od stadia ghett ke stadiu Francie světské a republikánské, ve které se cítíte tak spokojen, bylo třeba dobrovolné a samozřejmě také trpělivé činnosti mnohých generací lidí. Chci říci jedinců, kteří po sobe následovali, byli poháněni vlastními zájmy, cíli, vášněmi, nazvěte to jak chcete... Emile: Ale to není nic jiného, než výsledek vývoje samotné společnosti, která podléhá podobnému zákonu, jemuž podléhá přírodní říše, jak to skvěle ukázal slavný Darwin. Společnost nem nic jiného než vrcholné vývojové stadium jednoho živočišného druhu. Je to otázka vývojové stupnice: společnosti se vyvíjejí stejně jako se vyvíjejí živé druhy. Některé, protože dosáhnou vyššího stupně složitosti, se vyvíjejí rychleji než ostatní. Zde se však analogie vnucuje beze zbytku: lidský druh, jsa složitější, se vyvíjel až do dneška, jak víme, mnohem rychleji než druhy mnohem primitivnější, jako například plazi. Sama povaha vztahů, které lidé utvářejí mezi sebou v dané společnosti a která je sama určována stupněm vývoje, k němuž tato společnost dospěla, determinuje lidi k osvojení si toho či onoho chování. Není důvodu, proč by se lidské činnosti měly vymykat všeobecně platnému determinismu. Uvidíte, můj synovec Mauss je nevyčerpatelný, pokud jde o toto téma. Max: Takže tedy, podle vás, je to v důsledku vyšší nutnosti, vepsané v samotné povaze lidských seskupení, která nazýváme společnostmi, že jste se stal Židem oproštěným od židovství, francouzským profesorem židovského původu, jehož potomci budou snad, pokud půjde vývoj správným směrem, považováni pouze za Francouze. Samozřejmě, pokud se do této pěkné, předem vytyčené cesty nevloudí něco patologického. 45 '»lMW^Wl~lll,lllllMJl»^l|J,jllll|Jll|jlüllllll)IIIJlllJ) Emile: Společenské patologie jsou jako nemoci, které zasahují druhy. Některé jsou samy výsledkem vývoje, kterým prošly: jsou neschopné se v danou chvíli adaptovat na existenční podmínky, které jim jsou dány, a proto vymírají. Vezměte si například druhohorní dinosaury. Je možné mít za to, že překážkou této evoluce bylo to, co biologové nazývají mutacemi. Pro společnosti to platí stejně: některé mutace pro ni mohou být osudné. Je tedy důležité snažit se je předvídat. Max: Ale tím se přece zase utíkáte k voluntaristickým činnostem... Emile: Ale tady jde jen o obranná opatření'organismu ohroženého nemocí. Člověk postižený chřipkou si nepřeje, aby se jeho stav zhoršil, a proto drží dietu a bere léky, které vyvolají pocení vyhánějící horečku. Společnost, která je nutně ještě moudřejší než izolovaný člověk, přijímá opatření stejného rázu. Zavádí účinné vzdělávání v boji proti odstředivým silám, které mohou způsobit rozvrat národa. A to je jenom jeden příklad z mnoha. Max: Vy máte zřejmě odpověd na všechno. Pokud vás dobře chápu, pak učitel, který v zapadlé vesničce učí hrstku malých venkovanů úctě k republikánským ctnostem, jako je vlastenectví, počestnost, svoboda, rovnost a bratrství, nedělá nic jiného, než že zavádí terapii, kterou mu nařizuje používat společnost? Takto tedy přispívá k utváření Francie jednotné a stejnorodé, chráněné proti démonu vnitřního dělení a proti revolučním tendencím. Opravdu je možné takto rozumět vašim myšlenkám? Emile: Takto opravdu pojímám fungování společnosti. Nezapomínejte, že jsem to psal již v roce 1895 ve svých Pravidlech sociologické metody: „sociální se dá vysvětlit pouze prostřednictvím sociálního". Od té doby jsem svůj názor nezměnil. Max: Závidím vám vaší neochvějnost. Ale ano, jsem upřímný. Že v zemi Descarto-vě s tradicí karteziánskeho myšlení připustila pochybnost zrod tak pevných jistot, to je další paradox do mé sbírky. Emile: To ale nem paradox, věřte mi. Karteziánske pochybování dovoluje zamítnout náboženský dogmatismus a otevírá tím cestu Osvícenství, jehož záměr emancipace je dvojí, jak dobře víte. Na jedné straně jde o boj proti despotis-mu králů, kteří se odvolávají na Boha. Na druhé straně se snaží osvobodit lidi od tmářství nastoleného církví, ve jménu téhož Boha, který miluje pouze „prostoduché". Vzpomínáte si na Evangelium, sv. Matouše! Max: Promiňte, ale ten text říká „prostí" a ne „prostoduší". Znám ho zpaměti. ——__________________________46 _____________;________________ Emile: Nevidím v vážnější, r mě samozi společnost a radovat í Max: Vy jste vsk Emile: Věřte mi, ž« dogmatism! odrazový m Determinis] souvisejícícl Max: Pro mě to Durkheime, obratná dia] Emile: To je mi veli a učenci přij jednoduché ■ nů společen bezpochyby • Max: Ano, vím, č< skromnosti, ; Emile: Zákony, říká nosti věcí. Si nemůže unik nutné nechat jsou vepsány matematici, í Max: Toto je to, co Mezi námi, n Emile: Jenže Comte dobře vidět, \ fenoménů. Max: Podle vás tedj dává spropitn( A :hy. Některé jsou e v danou chvíli a proto vymírají, za to, že překáž-. Pro společnosti Je tedy důležité o nemoci. Člověk proto drží dietu společnost, která »patření stejného ám, které mohou ,oha. j, pak učitel, kte-republikánským a bratrství, nedě-, žívat společnost? e, chráněné proti pravdu je možné nejte, že jsem to ody: „sociální se • jsem svůj názor v zemi Descarto-zrod tak pevných voiuje zamítnout c ví, jehož záměr oj proti despotis-■■: snaží osvobodit r.erý miluje pouze n ho zpaměti. Emile: Nevidím v tom rozdíl. Pouze snad v tom, že „prostý" mi přijde ještě zá vážnější, neboť jde o lidi, kteří si dobrovolně zvolili žít prostě. To pro mě samozřejmě nemá žádný smysl, neboť lidé si nemohou vybrat to, co společnost vybrala za ně. Je to tedy církev, která jim přikazuje býti prostými a radovat se z toho. Proti takovému pojetí bojují osvícenští filosofové. Max: Vy jste vskutku obratný muž. Emile: Věřte mi, že se vás vůbec nesnažím chytit do pasti. Mě jsou věci jasné: proti dogmatismu filosofové staví determinismus. Tvrzení, že determinismus jako odrazový můstek emancipace vede k obrovskému paradoxu, je hra se slůvky. Determinismus v podstatě osvobozuje myšlení, protože ho zbavuje starostí souvisejících s teologií nebo s metafyzikou. Max: Pro mě to stejně zůstává paradoxem. Determinismus a svoboda, drahý Durkheime, se mi stejně budou vždy jevit jako protichůdné, a ani vaše obratná dialektika, které vzdávám hold, nezmění můj názor. Emile: To je mi velice líto. Přesto ale připusťte, že když byl determinismus filosofy a učenci přijat, ukázal se býti obrovskou zbrani emancipace. Bylo nalezeno jednoduché vysvětlení všech fenoménů vnímatelného světa, včetně fenoménů společenských, jak to hezky ukázal Montesquieu, kterému jsem, jak bezpochyby víte, zasvětil svou práci napsanou v latině. Max: Ano, vím, četl jsem ji. Latina je jedním z mnoha jazyků, které, ve vší skromnosti, slušně ovládám. Emile: Zákony, říká Montesquieu, jsou nezbytné vztahy, které vyplývají z přirozenosti věcí. Stačí zde mluvit o přírodě, a jelikož člověk je součástí přírody, nemůže uniknout zřejmosti zákonitého, tedy determinovaného světa. Není nutné nechat světu nadiktovat tyto zákony vnějším Bohem. Stačí uznat, že jsou vepsány ve světě samém. Je to řešení hospodárné a zároveň, jak říkají matematici, elegantnější. Max: Toto je to, co připomíná proslulý „zákon tří stadií" vašeho Augusta Comta. Mezi námi, nikdy jsem k tomu slavnému zákonu neměl příliš důvěry. Emile: Jenže Comte nečetl Darwina, a tudíž neznal evoluci. Což mu nezabraňuje dobře vidět, ve kterém směru bylo třeba hledat vysvětlení společenských fenoménů. Max: Podle vás tedy vše, co dělá jedinec, od nejmenších věcí, že třeba smrká nebo dává spropitné nosiči, až po ty největší, že vynalézá vakcínu proti vzteklině 47 f iiíííiéšm wmmámmm nebo se osmnáctého brumairu zmocňuje Rady pěti set, je diktováno panovačným determinismem, který se vpisuje do přirozenosti všech věcí, včetně těch, jimiž by mohli být sami lidé? Emile: Ale ano, ano! V čem se vám však, drahý příteli, zdá toto pojetí šokující? Max: Šokující, šokující... To nebude to pravé slovo. Řekněme, že jeho příliš krásná sourodost se mi zdá být zrazována právě přebytkem sourodosti, mohu-li to tak říci... Chci říci, že oproti nesourodosti světa, zvláště světa lidí, se mi zdá nadbytek jeho sourodosti nesourodý. Možná nejsem schopen se vyjádřit dostatečně srozumitelně Emile: Skutečně, pokud dovolíte, můj drahý, a nevykládejte si to špatně, jste to vy, kdo mi připadá nesourodý. Max: To připouštím. Ale není moje nesourodost sama o sobě výrazem roztržky, lépe řečeno nesouladu, který lze zjistit mezi dokonalou sourodosti vaší teorie a realitou věcí, mimo jiné i těch společenských? Možná mi řeknete, že to, co nazýváte mou nesourodosti, je samo o sobě společenským výtvorem? Že není ničím jiným, než výsledkem vnitřního hnutí, které ve mně vyvolávají na povrchu protichůdné společenské pochody? Říkám záměrně „na povrchu", neboť pro vás, alespoň jak si to představuji, nemohou být protichůdné pohyby nic jiného, než příležitostné reakce na podněty, které, celkově vzato, vycházejí z jediné evoluce společnosti. Emile: Zřejmě jste mě dobře pochopil. Protichůdnost toho, co vy nazýváte hnutími, je umožněna jen složitostí světa, ve kterém žijeme, zvláště našeho typu společnosti. Ale vezmeme-li na vědomí tuto složitost, potom se věci, odvážím se to tak říci, stávají velmi jednoduchými. Max: A nemohl bych tedy říci, že to, co vy nazýváte „složitostí", je přesně to, co já nazývám »nesourodosti"? Nem třeba v těchto velice rychlých pochodech, které zmítají společností a které jdou obvykle protichůdným směrem, vidět nic než jen výraz systematické složitosti, která odkazuje na systém, kde jsou všechny části mezi sebou dokonale propojeny? Což znamená, že společnost, stejně jako svět, kterého je nejdokonalejším výtvorem, bude produktem absolutně totální imanentní racionality? Emile: Vkládáte-li mi tato slova do úst, pak jsem ochoten je všechna vyslovit. Ostatně překvapil byste mě, kdybyste popíral racionalitu světa právě vy, který tak opěvujete racionalitu v lidském jednání. Max: Vy víte velmi dobře, že předpokládám racionalitu lidského jednání pouze jako ideál a že vzhledem k tomuto ideálu hodnotím stupeň racionality ________________________________48_________________________________ l^gygSffggy""^^^ ......'............'-"""",......*"'......."»»"■"'......<•■»»■"■» ľ.......ií......m.........■------■ jednotlivých například v na tom, co i k našemu t» Emile: Tím byl un; měla vymyl privilegiem možná milió zcela odlišm - řád, který Max: Zajisté, dal 1 pokusem zbt verzálního d člověku, to ž jaksi staví si jeho schopne a předkládat kvetly od dol a samozřejm (Emile vstáv pokládá na 1 Emile: Při takové ke řekl sklence přivezl ze sv Max: Napiji se rác opilý jako žol podal Emile, tečné. Vy Fra v některých j Emile: Na zdraví! (( batě: tato nál nic víc než on doprovázejí n zdvojují. Před nou měrou. \ Zvířata to dě' nější, protože ze zákonů ev< je diktováno pano-i všech věcí, včetně o pojetí šokující? •.e jeho příliš krásná orodosti, mohu-li to tě světa lidí, se mi schopen se vyjádřit o špatně, jste to vy, : výrazem roztržky, iurodostí vaší teorie í mi řeknete, že to,. úíýra výtvorem? Že • ve mně vyvolávají něrně „na povrchu", u být protichůdné .teré, celkově vzato, nazýváte hnutími, •láště našeho typu :m se věci, odvážím ti", je přesně to, co •ychlých pochodech, ným směrem, vidět na systém, kde jsou lená, že společnost, ;, bude produktem 3 všechna vyslovit. stu světa právě vy, vého jednání pouze stupeň racionality jednotlivých aktů. Což ovšem může způsobit, že ji vůbec nenajdu, jako například v těch politických hnutích, o kterých si myslím, že jsou zalolcna na tom, co nazývám charismatem vůdce. Ale nechme to už být, vraťme se k našemu tématu. Emile: Tím byl univerzální determinismus. Proč by se z něho společenská fakta měla vymykat? Proč by se člověk, živočich jako každý jiný, jehož jediným privilegiem je to, že se nachází v určitém bodě evoluce, započaté před tisíci, možná milióny lety, měl vymanit z obecného řádu světa? Jsme snad z nějaké zcela odlišné látky, že je třeba vytvořit zvláštní řád pouze pro lidský druh - řád, který by sám byl, jestli dobře chápu vaše námitky, zmatkem? Max: Zajisté, dal bych si velký pozor, abych netvrdil něco podobného. Jsem dalek pokušení zbožšťovat člověka, obzvláště v dnešní době. Budiž, co se týče univerzálního determinismu. Ale není právě to privilegium, které přiznáváte člověku, to že je na nejrozvinutějším konci obecné evoluce, právě tím, co ho jaksi staví stranou, vně, ne pro jeho vydělenost z přirozeného řádu, ale pro jeho schopnost, na rozdíl od jiných druhů, hledat smysl vlastní svébytnosti a předkládat ho v četných náboženstvích, filosofiích a ideologiích, které přece kvetly od doby, kdy je lidstvo na světě. Včetně vaší sociologie, drahý příteli, a samozřejmě, pokud mám nějakou, i té mojí. (Emile vstává a jde ke skříni, z níž bere láhev a dvě malé skleničky, které pokládá na kulatý stoleček) Emile: Při takové konverzaci přichází žízeň, není-liž pravda, drahý příteli? Co byste řekl sklence tohoto výtečného koňaku, který mi můj synovec Marcel Mauss přivezl ze svého posledního pobytu v Charente? Max: Napiji se rád, ale s mírou. Nechtěl bych se ocitnout napůl utopený v řece, opilý jako žoldák po krveprolití. (Smáčí své rty ve sklence, kterou mu právě podal Emile, který čekal jen na toto gesto, aby začal také pít.) Vskutku výtečné. Vy Francouzi budete vždy neporazitelní, co se týče šnapsů... Ostatně, v některých jiných ohledech také. Na zdraví! Emile: Na zdraví! (Oba obřadně pozvednou sklenky.) Ale abychom se vrátili k debatě: tato náboženství, tyto filosofie, tyto ideologie, jak říkáte, nejsou nikdy nic víc než ony „představy", o kterých rád pojednávám a které nevyhnutelně doprovázejí materiální existenci lidí, kteří tak svou existenci v jistém smyslu zdvojuji. Představy a mateViální život utvářejí společenskou skutečnost stejnou měrou. Ve schopnosti představovat si věci není žádná zvláštní ctnost. Zvířata to dělají stejně běžně. Naše představy jsou prostě jen komplikovanější, protože i my jsme mnohem komplikovanější zvířata, jak to vyplývá ze zákonů evoluce. ________________________________ 49_________________________________ >. *£*<£££ )LmtŠišá^mé&§Mšé& mmsÉĚĚÉšM Max: Myslím, že jsem odhalil zdroj našich neshod. Vy mluvíte vždy o „sociálnu", ať už toto slovo vyjadřuje cokoliv, jako o dokončeném výtvoru, jako o souhrnu věcí hotových a konečných, takže se stačí, s jistou dávkou opatrnosti, dobře dívat, abychom je mohli vysvětlit, neboť se podřizují pouze zákonům, které věda nemůže neodhalit. Pro mě je „sociálno" výtvorem, který prochází vývojem, je to nikdy neukončený proces, utvářený činy a slovy miliónů jednotlivců při neustálém styku jedněch s druhými, kteří udržují, vymýšlejí nebo přetrhávají tyto vztahy pouze v závislosti na smyslu, který mu dávají nebo o kterém si myslí, že mu mohou dávat. To vysvětluje, proč vy mluvíte o „sociální skutečnosti" a proč já raději mluvím o „sociálním jednání". Naše základní stavební kameny jsou rozdílné, jestli mi rozumíte. Emile: Ovšem, mám ten dojem. Kdyby však podstatou všeho byl pohyb, proces, pak by se věda jinými předměty než těmi, jejichž podstatou je pohyb, vůbec nezabývala. Hvězda je jistě v pohybu, ale má také hmotu, zárivost, objem a co já vím ještě? Společnosti se mění, to je pravda, kromě toho, že jsou v pohybu, který je jim vlastní, mají také hustotu, organizaci... Max: Což vztahujete k společenské dělbě práce... Emile: Přesně tak. A mají ještě další atributy, z nichž některé podléhají změně méně než jiné. Konstatovat změnu jak u společenských, tak u biologických faktů znamená pouze vzít v úvahu dílo, které vykonává zákon evoluce. Max: Připadáte mi přehnaně mechanistický. Já opravdu raději mluvím o historii a vyprávím o lidech a o tom, co dělali jejich předchůdci, a o tom, jak'si oni sami o tom vyprávěli. To je také důvod, proč se raději pokládám za historika. Historie je tvořena, jak to tak dobře řekl Shakespeare, „hlukem a bésem". Emile: Vyprávění prosím, ale nic víc. Tato tenká slupka slov, kterými lidé vypovídají o svém jednání, nazasluhuje takovou pozornost jako hluboký chod faktů zřetězených s jinými fakty, nesených zákonem růstu společenské dělby práce, který sám je výrazem evolučního zákona platného pro celý vesmír. Vaše dějiny nejsou ničím jiným, než prachem slov rozptýlených na sociálnu, které samo o sobě... Max: Jak vám závidím vaše jistoty! Tento velkolepý obraz vpřed kráčejícího lidstva, který mi tady načrtáváte, mě opravdu naplňuje obdivem. Připusťte však, že je to pochod slepý či přinejmenším krátkozraký, neboť lidé lpí na příbězích, které si vyprávějí. Neříká se u vás přece, že Francouzskou revoluci, vaši revoluci, na kterou jste většinou tak pyšní, „zavinili" Rousseau a Voltaire? Což bezpochyby znamená prokazovat jim velkou čest. A co se týče samotné myšlenky viny, pravděpodobně to pro vás bude jen další iluze _____________________________ 50_____________________________ navíc. Konec a správné. Vj jste značně r Emile: Vaše posměši je nepopirate občas i vědci Max: „Pokrok" je i objevuje na j. velice dobře -krokem ve ve za značně niž jsem velmi zd Ale dával jsei Emile: Vaše námitka nodušující. Jí objeví úpadek sama evoluce jako napříkla směrem ke st Max: Dovolte mi pr-mi připadá pize jeden hodil to, co jsem na sklon k chvál» Emile: Kdybychom ví Max: To je možná 1 odpovídat defi Já samozrejme vřená. Je doč< rozpravou, pra méně chybnou Emile: Váš relativismi lepším čtenáře Max: Možná, že jser meze všeho po; ■^ilil,iyi«J»i«l«W»i«WlW|l« navíc. Konec konců vše, co se lidem přihodí, může být pouze krásné, dobré a správné. Vy jste leibnizovec, můj drahý. Neboli, abychom zůstali u Voltaira, jste značně naivní. Emile: Vaše posměšky jsou laciné. Já se pouze stavím na stranu vědy, jejíž pokrok je nepopiratelný. Ale vím, že tvrzení vědy jsou většinou přijímána se skepsí, občas i vědci samotnými. Max: „Pokrok" je slovo, které se snadno používá, ale těžko definuje. To, co se objevuje na jedné straně v podobě pokroku, může na sebe na druhé straně velice dobře vzít masku úpadku. Vynález kulometu je nepopiratelným pokrokem ve vojenství. Ale chcete tvrdit, že zabít mnohem více lidí najednou za značně nižší cenu je pokrokem také v morálním řádu věcí? Je pravda, že jsem velmi zdůrazňoval roli racionalizace v našich moderních společnostech. Ale dával jsem si velký pozor, abych z ní nedělal absolutní Dobro. Emile: Vaše námitka se sice zdá být hluboká, mně se však jeví jako trochu zjednodušující. Já věřím ve všeobecný Pokrok, a to i přes to, že se sem tam objeví úpadek. Souhlasím s vámi, že se to neobejde bez určitých omylů. Ani sama evoluce přírodního světa nedokázala projít svou cestu bez odboček, jako například bez té dinosaurů Ale všeobecně vzato se běh světa odvíjí směrem ke stále většímu pokroku. Max: Dovolte mi prosím, ještě jednou, abych s vámi nesouhlasil. Váš výklad faktů mi připadá příliš zaujatý Za sebe tvrdím že je vždy možných více výkladů, že jeden hodnotový systém nemůže nabýt vrchu nad všemi ostatními. To je to, co jsem nazval hodnotovým polyteismem. Proti vašemu monismu mám sklon k chvále pluralismu. Emile: Kdybychom vás následovali, věda by se stala nesplnitelným úkolem. Max: To je možná tím, že jste přesvědčen, že tomu, co nazýváte vědou, může odpovídat definitivně ukončená a uzavřená rozprava, mohu-li to tak říci. Já samozřejmě nejsem tohoto názoru. Vědecká rozprava zůstává vždy otevřená. Je dočasná, přechodná a čeká jen na to, až bude nahrazena jinou rozpravou, pravdivější než byla ta předcházející, nebo chcete-li, rozpravou méně chybnou. Emile: Váš relativismus mě ani tak nepřestává znepokojovat. Myslel jsem, že jste lepším čtenářem Kanta. Max: Možná, že jsem ho nečetl stejným způsobem jako vy. Kant nám ukazuje meze všeho poznání. Ale netvrdí, že těchto hranic bude kdy dosaženo. Tváří v tvář noumenu, fenomén nem předurčen k tomu, aby jednoho dne zůstal na nějakém definitivním místě. Emile: Podle vás je tedy nemožné formulovat zaručeně jisté tvrzení? Je nutné ho stále přepracovávat? Max: V jistém smyslu ano, ale to by nemělo vyvolávat žádné zoufalství. Vždy zůstane dost práce pro naše následovníky. Právě v tom je ono kouzlo vědeckého dobrodružství. K věcem se musíme vždy znovu vracet. Možná ne od nuly, souhlasím s vámi. To mě příliš netrápí. Když uvažuji o jednom z děl, na která jsem nejvíce hrdý, o Protestantské etice a duchu kapitalismu, myslím, že se mi dobře podařilo ukázat na obzvláště významné historické vztahy mezi dvěma fenomény, mezi protestantismem kalvínske větve na jedné straně a tržním kapitalismem na straně druhé. Ale jestli náhodou nové historické práce týkající se období, které jsem studoval, upozorní na fakta, která jsem nemohl znát, a zpochybní vztahy, které jsem zformuloval, nebudu příliš zarmoucen. Taková je prostě věda. To, co dnes prohlašuji, bude zítra možná překonáno. Je to normální, rozumné a když se na to podíváme z určitého pohledu, docela potěšitelné. (Emile se na chvilku odmlčí. Zvedne sklenku do výše svých očí, pak ji opět přiloží ke rtům a začne pomalu pít.) Emile: (polohlasně, jako by mluvil sám k sobě) Nevím, co mně vadí na tom, co jste mi právě řekl. Max: Myslím, že to vím, když dovolíte. Pro vás je věda druhem náboženství. Jako správný francouzský racionalista jste sváděn myšlenkou božství, ale očividně se tomu bráníte. Emile: Zajisté, že se tomu bráním. Váš názor se mi zdá přehnaný. Náboženství je pro mě souborem společenských faktů stejné povahy, jako jsou všechny ostatní. Je třeba je studovat stejně tak, jako studujeme společenské fakty všeobecně. Max: (posměšně) Pozitivně... Em ile: Vlastně pozitivně. Nevidím nic, co by mohlo vyvolávat vaši ironii. Pozitivně znamená objektivně, tedy aniž bychom zaujímali subjektivní postoj. Jako když entomolog studuje nějaký druh hmyzu, nebo archeolog nápis na kameni. Max: Jako by to bylo vůbec možné! Představte si entomologa, který najde nějaký odporný hmyz, ale který v sobě cítí puzení k tomu, aby jej přesto studoval... Anebo a | vůbec ne stejným či ne, zd. Emile: Jsem o i vysvětlo\ neskromi jen těžko Max: Nezlobte by nebyl názoru,a Vy na De Emile: Musím pi ku jsem c jste se zd že ne vše< byl vždy i Ale přods disciplína Max: Jaké jsou Emile: Objektivn mravní pr to, které j Max: Bohužel, c soko jako vědeckým poučit ty, a jiná roz — a to se lidské che a patřím t: o to pocho] Emile: A není to j Max: Podle meh přesvědčiv; Předpoklac ■ jednoho dne zůstal .vržení? Je nutné ho zoufalství. Vždy zuno kouzlo vědeckého . Možná ne od nuly, dnom z děl, na která 'ismu, myslím, že se torické vztahy mezi tve na jedné straně jdou nové historické na fakta, která jsem loval, nebudu příliš ji, bude zítra možná o odíváme z určitého vých očí, pak ji opět ruhem náboženství, ilenkou božství, ale hnaný. Náboženství r, jako jsou všechny e společenské fakty ■aši ironii. Pozitivně ektivní postoj. Jako aeolog nápis na ka- . který najde nějaký ?j přesto studoval... Anebo archeologa,.který objeví důležitý doklad nějaké civilizace, které s-i vůbec neváží, ale který musí stejné rozluštit. Myslíte si, že bychom mohli stejným způsobem studovat náboženství, bez ohledu na to, zda jsme věřící či ne, zda se cítíme či necítíme blízko jeho teologickým základům? Emile: Jsem o tom hluboce přesvědčen. Stačí pro to správně použít onu metodu vysvětlování společenských faktů, kterou jsem vyložil. Bude to vypadat neskromně, ale zdá se mi, že jsem formuloval určité principy, které lze jen těžko zpochybnit. Max: '-.... Nezlobte se, drahý příteli. Opakuji vám, že neznám jediný princip, který by nebyl tak či onak napadnutelný. Připusťme prostě, že nejsme stejného názoru, a to je vše. Říkám-li to, netvrdím, že mám proti vám nutně pravdu. Vy na Descartovi oceňujete metodu, já dávám přednost jeho pochybování. Emile: Musím přiznat, že vaše slova mě dosti udivují. Při svých cestách po Nemecku jsem o vás slyšel povídat jen to nejlepší. Sociologie je věda v kolébce a vy jste se zdál být. jedním z jejích nejznamenitějších kmotrů. Zajisté uznávám, že ne všechny vaše práce se mi líbily, že z vaší metody ideálních typů jsem byl vždy zmatený, že vaše starost o dějiny mi připadala většinou přehnaná. Ale představoval jsem si, že sdílíme stejnou důvěru v možnosti, které naše disciplína otevírá. Max: Jaké jsou, podle vás? Emile: Objektivně popsat a vysvětlit kolektivní jednání, aby bylo možno stanovit mravní pravidla na základě vědeckého poznání, které bude stejně jisté jako to, které přineslo tak význačné plody v přírodních vědách. Max: Bohužel, drahý příteli, to ale skutečně není mým cílem. Nesměřuji tak vysoko jako vy. Především nevěřím, že mravní pravidla mohou být definována vědeckým způsobem. Sociologická věda, je-li nějaká, může nanejvýš užitečně poučit ty, kteří jsou povoláni k tomu, aby přijímali politická, ekonomická a jiná rozhodnutí, což, uznejte, nemá často s morálkou co dělat. A pak - a to se mi zdá důležitější, si nemyslím, že naše věda má vysvětlovat lidské chování. Rozhodně by se s tím neměla spokojit. Podle mého názoru, a patřím tím k již dosti dlouhé tradici své země, by se měla zejména snažit o to pochopit je, porozumět mu. Emile: A není to jedno a totéž? Neznamená vysvětlit a porozumět totéž? Max: Podle mého názoru rozhodně nikoliv. Vysvětlit znamená najít více či mene přesvědčivým způsobem jednu nebo více příčin pro jeden nebo více následků. Předpoklad, že podobný postup je možný, jde-li o lidské chování, je nedo- 53 - ^WÄSr**'^ stačující. Člověk, drahý příteli, je živočich, který dává smysl tomu, co dělá. V jeho činech není nic mechanického. Člověk do nich vkládá záměry, motivy, rozumy či nerozumy, které nemají příliš společného s tím, co nazýváte příčiny. Emile: Dát smysl, neznamená to propadnout iluzi svobody? Hledat smysl, který možná nespočívá v ničem jiném než v pátrání po nějaké iluzi, neznamená to opustit vědu a znovu zapadnout do vyjetých kolejí staré metafyziky? Max: Říkal jsem vám, že se rozcházíme v definici vědy. To, co mě zajímá, je smysl nesený jednáním, o němž říkám, že je společenské, to znamená, že je směrováno k druhým. Tento smysl není zřejmě vždy jasný ani těm, kteří ho udělují, rozhodně ne více než těm, kterým je určen. Je na nás vědcích, abychom ho vyjádřili Pochopit smysl ve skutečnosti znamená interpretovat lidské jednání. Dovolíte-li mi hudební srovnání, jedná se možná o stejný úkol, jaký je uložen hudebníkovi, který hraje skladbu, jejíž autor mu může být osobně zcela neznámý. Je jasné, že tento hudebník se nemůže spokojit s přesným přehráním not, které najde v partituře. Jeho úkolem je interpretovat dílo, snažit se najít skladatelův záměr.. Právě proto ho nazýváme interpretem, že? Emile: Vím, že moje námitka vás bezpochyby podráždí, ale jste opravdu ještě velmi daleko od cesty, po níž kráčí opravdová věda... Max: Od té cesty, kterou jste jí vy vytyčil... Emile: Od té cesty, kterou jí vytyčila tradice několika století a za jejíhož dědice se považuji. Hovoříte o hudbě, umění, umělecké interpretaci. Tady jde o zcela individuální přístupy. Ty přece nejsou cílem zkoumání sociologie. To, co zajímá sociologii, je vysvětlit, proč je v daném kontextu poměrně vysoký počet lidí, kteří si vybírají dráhu hudebníka. Hudba je institucí a hudebníci vstupují do služeb této instituce. Dělají to, co jim ona přikazuje dělat. Cílem sociologie je tedy studovat vlastnosti institucí a jejich činitelů a určit vztahy, které se vytvářejí mezi jedněmi a druhými. Max: (ironicky): Věru dalekosáhlý program! Emile: Můžete být klidně ironický. Přijde mi to však v každém případě serióznější než se vyptávat na úmysly pana Toho či Onoho, když si sedá ke klavíru, když podává svému sousedovi u stolu sůl nebo když čte nahlas noviny svému nemocnému příteli. To mi připomíná spíše věštectví než vědeckou metodu. Souhlasíte se mnou? 54 Max: Kdepak, ani Emile: Rozhodně si přestože se í Max: Proti tomutc protože lidsli kutění. Tam, společnost, ir, právě kutilsl vjemy a dojr zájmy. V urč Aktéři si ucl říkáme dějin; tam snažíme nebyli a nikd. Emile: Víte, já také j Max: Vím, neboť js« společenským klid převládá " i když je třebž metody. Ale to Emile: Sociálno je hrs z nás. Zít po} konzervativní, Max: Když se dívám že by vaše hrá: Emile: Právě totéž řel o nic rozumněji Max: Nezaměňujte ir teď myslím, zda Emile: Asi ve vašich oč Max: Nenechte se mj Ale vy víte, jak třeba velice dočí nysl tomu, co dělá. ídá záměry, motivy, 5 tím, co nazýváte Iledat smysl, který é iluzi, neznamená aré metafyziky? co mě zajímá, je ké, to znamená, že asný ani těm, kteří Je na nás vědcích, nená interpretovat se možná o stejný 3jíž autor mu může se nemůže spokojit io úkolem je inter-proto ho nazýváme .pravdu ještě velmi ;a jejíhož dědice se ■i. Tady jde o zcela { sociologie. To, co u poměrně vysoký stitucí a hudebníci