Časopis pro právni vědu a praxi - IV/2002 Vývoj univerzální jurisdikce pro v mezinárodním právu jUDr. Jiří Fuchs' " Vysoká vojenská Škola pozemního vojska, Vyškov 1. Úvod Tento článek si klade za cíl zodpovědět otázku, zda současné mezinárodni právo obsahuje obyčejovou normu, která by zakládala univerzální jurisdikci pro stíhání pachatelů válečných zločinů, a zda je tato univerzální jurisdikce permisivní Ci obligatórni? Permisivní univerzální jurisdikce by jednotlivé státy pouze opravňovala k vykonání trestního postihu vůči pachateli válečného zločinu nezávisle na místu spáchání a státní pŕísluSnosti pachatele či oběti, zatímco obligatórni univerzální jurisdikce by státům ukládala závazek pachatele stíhat. Válečnými zločiny v tomto článku máme na mysli pouze válečné zločiny stricto sensu, tedy závažná porušení mezinárodního práva humanitárního,' nikoliv válečné zločiny lato sensu, jak se někdy souhrnně označují válečné zločiny stricto sensu spolu se zločiny proti lidskosti a zločiny proti míru. 1 K pojmu válečného zločinu stricto sensu srov. celk. Greenwood, C: International Humanitarian Law and the Tadic Case, European Journal of International Law, Vol. 7 (1996), No. 2, internet, str. hlt p://w ww.eiil.org/ioumal/Vol 7/No2/artS. html. Rottensteiner, C: The denial of humanitarian assistance as a crime under international law. International Review of the Red Cross, No. 835, September 1999, sir. 561, King. F.P., La Rosa, A.-M.: Jurisprudence of the Intemauonal Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia - Current Survey, European Journal of International law, Vol. 9 (1998), No. 4, internet, str. hUp;//www.Rjil.org/iournal/Vol9/No4/srl.hirfil. Fenrick, J.W.'. Attacking the Enemy Civilians as a Punishable Offense, Duke Journal of Comparaüve & International Law, Vol. 7. Spring 1997, Number 2, str. 555 - 557, Fenrick, J.W: Should Crimes Against Humanity Replace War Crimes?, Columbia Journal of Transnational Law, Vol. 37 (1999), No. 3. str. 771 2 K tomu srov. např. Draper, G. I. A. D.: The Implementation and Enforcement of the Geneva Conventions of 1949 and of the Two Additional Protocols of 1978, Recueil des Cours. 1979/III, Tome 164 de la collection, Alphen aan den Rijn, SUTHOFF & NOORDHOFF, 1980. str. 36 stihání pachatelů válečných zločinů 2. Univerzální jurisdikce v období před 2. světovou válkou Kořeny univerzální jurisdikce jsou velmi hluboké. Již zakladatel mezinárodního práva Hugo Grotius vyzýval vSechny panovníka světa, aby trestali porušení zákonů přírody a práva národů, i když se jich to přímo nedotýká.3 Institut univerzální jurisdikce vychází podobně jako institut sebeobrany z pfirozeno-právních východisek. Zatímco právo sebeobrany je zaioženo na základní lidské povaze, právo potrestat nepřátele veškerého lidstva je založeno na vyšších principech pospolitosti a civilizace.1 Nicméně tradiční mezinárodni právo vyžadovalo určitý vztah ke spáchanému zločinu, a to buď z titulu území, nebo z titulu stámí příslušnosti. Univerzální jurisdikce vystupovala jako výjimka z tohoto principu.5 Původně se uplatnila pouze v případě zločinu pirátství. Po dobu pěti století státy vykonávaly trestní jurisdikci ve vztahu k aktům pirátství spáchaným na volném moři, i když ani pachatelé, ani obíti nebyli jejich státními příslušníky. Piráti byli označeni za nepřátele veSke- ' „Kings, and those who are invested with a Power equal to that of a King, have a Right to exact Punishments, not only for Injuries committed against themselves or their Subjects, but likewise, for those which do not peculiarly concern them, but which are in any Person whatsoever, grievious Violations of the Law of Nature or Nations. For the Liberty of consulting the Benefit of human Society, by Punishments, does now, since Civil Societies, and Court of Justice, have been instituted, reside in those who are possessed of die supreme Power, and that properly, not as they have Authority over others, but as they are in Subjection to none....it is so much more honourable, to revenge Peoples Injuries rather than their own....Kings, beside the Charge of their particular Dominions, have upon them the care of human Society in general." Hugo Grotius: De Jure Belli Ac Pacis, Book II, Chap XX, 1964, citováno v: Zaid, Esq., M. S.: Will or Should the United States Ever Prosecute War Criminals?: A Need For Greater Expansion in the Areas of Both Criminal and Civil Liability, New England Law Review, Vol. 35 (2001). No. 2, str. 449 - 450 4 Srov, např. Brown, B. S.-. The Evolving Concept of Universal Jurisdiction, New England Law Review, Vol. 35 (2001), No. 2, str. 389 5 Ibid., str. 383 307 rého lidstva {hostis humani generis) a každý stát je byl oprávněn soudit a trestat. V období mezi dvěma světovými válkami došlo k prvním pokusům vtělit univerzálni jurisdikci do mezinárodní smlouvy. Dne 6. února 1922 byla ve Washingtonu podepsána smlouva o užití ponorek a zhoubných plynů ve válce.7 Tato smlouva opravňovala, nikoliv zavazovala, všechny smluvní strany potrestat porušitele, který se nachází vjejich moci. Takto by k vykonaní trestního postihu byl oprávněn í stát, který není porušením přímo dotčen. Nicméně tato smlouva nikdy nenabyla účinnosti a dále je nutné dodat, že smluvní strany nebyly vedeny snahami o realizaci univerzální spravedlnosti, nýbrž usilovaly o to, aby bylo zajiStčno fungováni systému, který smlouva měla zavést.1 Univerzální jurisdikce byla rovněž pojata do návrhu úmluvy vymezujicí jurisdikci států v trestních věcech zahrnujících cizí prvek.' V meziválečném období byla univerzální jurisdikce rovněž pojata do trestních zákonů některých států. To platilo i v případě tehdejšího Československa. Představitel Československé nauky trestního práva B. Ečer o univerzální jurisdici napsal: .....universální princip...je realisaci (v zásadě) myšlenky světové spravedlnosti. Když cizinec spáchá v cizině trestný čin, který se našeho státu netýká v Žádném směru, a pachatel se dostane do rukou našich, pak nabidnemjeho vydání příslušnému státu. Když tento odmítne pachatele převzít, pak jej soudí náS soud.,..Náš soud tedy vykonává v takovém případě jakousi světovou spravedlnost. Je v zájmu samotné idee spravedlnosti, aby zločin neušel trestu."10 3. Univerzální jurisdikce v mezinárodních smlouvách sjednaných po 2. světové válce Prvními mezinárodními smlouvami, které výslovně pojaly princip univerzality a které nabyly účinnosti, se staly Ženevské úmluvy o ochraně obĚtí ozbrojených konfliktů z roku 1949 (dále jen Ženevské úmluvy). Nečíslované odstavce 1 a 2 společného článku 49 (resp. 50,129, 146) zní: „Vysoké smluvní strany se zavazují, že učiní víechna potřebná zákonodárná opatření, aby stanovily přiměřené trestní sankce postihující oso- 6 Srov. celk. Scharf. M. P.: Application of Treaty-based Universal Jurisdiction to Nationals of Non-Party Slates, New England Law Review, Vol. 35 (2001), No. 2. str. 369, srov. též Brown, B. S.: op. cit. sub. 4. str. 384 1 Treaty Relating to the Use of Submarines and Noxious Gases in Warfare. 6 February 1922, 25 L.N.T.S. 205 Sandoz, Y,: Penal Aspects of International Humanitarian Law v: Bassiouni, M. C. (ed.): International Criminal Law, Volume I. Crimes, Dobbs Feny NY, Transnational Publishers, Inc., 1986, str. 215 ' Zaid, Esq.. M. S.: op. cit. sub 3, str.450 10 EČer, B,: Vývoj a základy mezinárodního práva trestního, Praha, V. Linhart, 1948, str. 28 by, které se dopustí toho či onoho vážného porušení této úmluvy, vymezeného v následujícím článku, nebo dají k takovému porušení rozkaz. Každá smluvní strana je povinna vypátrati osoby obviněné z toho. Že se dopustily některého z téchto vážných porušení anebo že daly k němu rozkaz, a musí je postaviti před své vlastní soudy, ať je jakákoliv jejich statni příslušnost. Může také, dá-li tomu přednost, odevzdati je v souladu s podmínkami svého vlastního zákonodárství k soudnímu stíhání některé jiné smluvní straně mající zájem na potrestání, pokud tato smluvní strana má dostatečná obvinění proti těmto osobám."" Toto ustanovení je úhelným kamenem celého systému stíháni porušeni zavedeného Ženevskými úmluvami. Smluvní strany zde přebírají tři stěžejní závazky: závazek stanovit dostatečné trestní sankce pro pachatele vážných porušení, závazek pátrat po osobách obviněných z vážných porušení a závazek stihat pachatele před svými soudy nebo pachatele vydat jiné smluvní stranč.1 Toto ustanovení tedy zavádí obligatórni univerzální jurisdikci, která není v žádném směru omezena, přičemž tato absence omezení byla záměrem tvůrců. Jedná se rovněž o univerzální jurisdikci originální, nikoliv podpůrnou.13 Podobné, byť přece jen odlišné ustanovení bylo pojato do Úmluvy na ochrana kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z roku 1954. Její Článek 28 zní: „Vysoké smluvní strany se zavazuji, že v rámci svého trestního práva učiní všechna nutná opatření, aby byly bez zřetele na státní občanství stíhány a trestním nebo kázeňským sankcím podrobovány osoby, které porušily tuto Úmluvu nebo k tomu daly příkaz."' I v tomto případě se zřetelným jazykem zavádí univerzální jurisdikce, která nepodléhá žádným omezením. Nicméně ve srovnáni s ustanovením Ženevských úmluv z roku 1949 je zde jeden podstatný rozdíl. Bližší zkoumání vede k závěru, že se zde ve skutečnosti smluvním stranám neukládá povinnost vykonat univerzálni jurisdikci, protože ustanovení " Ženevská úmluva o zlepšeni osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli ze dne 12. srpna 1949, článek 49, Ženevská úmluva o zlepšení osudu ranených, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři ze dne 12. srpna 1949, Slánek 50, Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci ze dne 12. srpna 1949, článek 129, Ženevská úmluva o ochrání civilních osob za války ze dne 12. srpna 1949, Článek 146, t. 65/1954 Sb. JI Srov. Pictet, J. S.: IV Geneva Convention. Commentary, Geneva, International Committee of the Red Cross, 1958, str. 590, srov. též Sandoz, Y.: op. cit. sub 7, str. 222 13 Carnegie, A. R.: Jurisdiction over Violations of the Laws and Customs of War, The British Year Book of International Law. 1963. Thirty-ninth year of issue, London, New York, Toronto, Oxford University Press, 1965, str. 408 M Úmluva na ochranu kulturních statku za ozbrojeného konfliktu, č. 94/1958 Sb., Článek 28 308 Časopis pro právní vědu a praxi - IV/2002 Otevírá únikovou cestu obratem „v rámci svého trestního práva". Tento obrat byl vložen záměrně v reakci na obtíže některých států (např. (JSA), ve kterých je více trestních jurisdikcí a ve kterých se obtížně rozšiřuje teritoriální jurisdikce trestních soudů.15 4. Praxe států po 2. světové válce Podívejme se nyní. jaká byla v období po 2. světové válce praxe států v případě výkonu univerzální jurisdikce. Při stíhání zločinců 2. světové války se k principu univerzality několikrát vyslovily americké soudy. V případě United States v. Wilhelm List soud konstatoval: „Mezinárodní zločin je...skutek univerzálně uznaný za kriminální, který je pokládán za vážnou záležitost mezinárodního zájmu a z vážného důvodu nemůže být ponechán exkluzivní jurisdikci státu, do jehož kontroly by spadal za běžných okolností."16 Podobně v případě Lothara Eisentragera soud dospěl k závěru: „Válečný zločin...není zločinem proti právu čí trestnímu kodexu jediného národa, nýbrž zločinem proti ius gentium. Zákony a obyčeje války jsou univerzálně aplikovatelné a jejich existence nezávisí na vnitrostátních právních řádech či hranicich. Argumenty, že příslušným je pouze suverén, který představuje locus criminis, a že lze aplikovat pouze lex loci, jsou tedy neopodstatněné."17 K podobným závěrům došly v mnoha případech britské soudy. V roce 1945 v připadě Almedo Trial soud zčásti založil stíhání obžalovaných Němců na titulu univerzality.18 Totéž se stalo O rok později v případě Zyklon B.19 15 Carnegie, A. R.: op. cil. sub 13, sir. 409 16 „An international crime is...an act universally recognized as criminal, which is considered a grave matter of international concern and for some valid reason cannot be left within the exclusive jurisdiction of the state that would have control over it under ordinary circumstances." United States v. Wilhelm List, Trials of War Criminals Before the Nuremberg Military Tribunal, Vol. 11 (1948), 757,1241 "„A war crime...is not a crime against the law or criminal code of any individual nation, but a crime against die juj gentium. The laws and usages of war are of universal application, and do not depend for their existence upon national law and frontiers. Arguments to the effect that only a sovereign of the locus criminis has jurisdiction and that only the lex loci can be applied, are therefore without any foundation." Trial of Lothar Eisentrage (U.S. Mil. Comm'n, Shanghai), Law Reports of Trials of War Crimes, Vol. 14(1947), 8, 15 " Almedo Trial (British Mil. Ct. for the Trial of war Criminals. Almedo, Neth.), Law Reports of Trials of War Crimes, Vol. 1 (1945) (dále jen „Law Reports"), str. 53. pro komentář srov. Zaid, Esq., M. S.: op. cit. sub 3, str. 459 " Zyklon B Case (British Mil. Ct. for the Trial of war Criminals, Hamburg), Law Reports: op. cit. sub 18, str. 93 V několika případech se k otázce univerzální jurisdikce vyslovil i Zvláštní kasační soud v Nizozemí. V rozsudku ze dne 17. února 1947 v případě Ahl-brecht2" dospěl k závěru, že podle mezinárodního práva mohou být váleční zločinci souzeni nejen soudy státu, jehož státním příslušníkem je obžalovaný, ale též mezinárodním tribunálem nebo soudy poškozeného válčícího státu anebo ve výjimečných případech soudu státu neúčastnícího se nepřátelství. Soud však již nespecifikoval, ve kterých případech by se měla tato výjimka uplatnit.11 V dalSích případech se však již zmínka o oné výjimce neobjevila.12 Nejznámějším případem stíhání nacistického válečného zločince před vnitrostátními soudy je případ Eichmann. Adolf Eichmann před koneCnou porážkou nacistického Německa uprchnul do Argentiny.13 Izraelská tajná služba ho vypátrala a ilegálně unesla z Buenos Aires do Izraele, aby před izraelským soudem čelil řadě obvinění, která zahrnovala i váleCné zločiny.2* Argentina se obrátila na Radu bezpečnosti OSN, která deklarovala, že takovéto činy, které porušuji svrchovanost členského státu OSN a způsobují mezinárodní napätí, mohou, pokud dojde k jejich opakování, ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost. Dále vyzvala Izrael, aby poskytl náležité reparace v souladu s Chartou OSN a mezinárodním právem. Argentina však nepožadovala navrácení Eichmanna. Vlády Argentiny a Izraele pak ve společné communique z 3. srpna 1960 prohlásily celou záležitost za uzavřenou.25 Izraelský obvodní soud v Jeruzalémě se k otázce univerzální jurisdikce vyslovil takto: „Ohavné zločiny vymezené tímto zákonem nejsou jen zločiny podle izraelského práva. Tyto zločiny, které byly namířeny proti celému lidstvu a otřásly svědomím národů, jsou vážnými zločiny přimo proti právu národů (delicto iuris gentium). Proto....mezinárodní právo při absenci mezinárodního soudu potřebuje soudní a legislativní orgány všech zemí, aby uvedlo v život trestní zákazy a postavilo zločince před soud."26 20 N.J. 1947 No. 87 21 Röling, B. V. A.: Supranational Criminal Law in Netherlands Theory and Practice v: Panhuys, H. F. van, Heere, W. P.. Ko Swan Sik, J. W. Josphus Jitta, Stuyt, A. M. (eds.): International Law in the Netherlands. Volume Two, Alphen Aan Den Rijn, Sijthoff & Noordhoff, 1979. str. 174 12 Srov. celk. Ibid., str. 174 - 175, citované případy jsou: Rauter (N.J. 1949 No. 87), Gerbsch (List A 570 - 1948), Schultz (List A 84 - 1949), Raring, Brunner and Heime (Naoorlogse Rechtspraak, N.O.R., vol. 5, str. 1705) 21 Bassiouni, M. C. (ed.): op. cit. sub 8, str. 284 24 Ibid., str. 276, Fawcett, J. E. S.: The Eichmann Case, The British Year Book of International Law. 1962. Thirty-eighth year of issue, London, New York, Toronto, Oxford University Press, 1964, str.182 M Bassiouni, M. C. (ed.): op. cit. sub 8. str. 284 26 „The abhorrent crimes defined in this Law are crimes not under Israel law alone. These crimes, which struck at the whole of mankind and shocked the conscience of nations, are grave offences against the law of nations itself {deiicta 309 A. R. Carnegie na druhou stran pfipouStí, že důkazy pro tvrzení, že se hlavní válečné zločiny stávají zločiny univerzální jurisdikce, nejsou tak přesvědčivé jako v případe principu pasivní personality. Dáie pak poukazuje ještě na jedno omezení - princip univerzality by se němči vztahovat na pouhá technická porušení zákonů války.51 Na závěr pak uvádí; „...zdá se, Že vývoj práva v této oblasti sméřuje k uznání univerzální jurisdikce pro všechny závažné válečné zločiny a možná není nerozumné uzavřít, že toto uznaní již nastalo."52 M. C. Bassiouni nepochybuje o tom, že k válečným zločinům se váže univerzálni jurisdikce pro stíhání pachatelů. Spolu se zločinem agrese, zločinem genocidy, zločiny proti lidskosti, zločinem otroctví a podobných praktik a zločinem mučení řadí válečné zločiny k mezinárodním zločinům uznaným za ius cogens, a to na zakladl těchto argumentů; 1. Jsou zde mezinárodní prohlášení, které dokládají existující opinio juris, podle kterého jsou tyto zločiny součástí mezinárodního práva obyčejového, 2. VySSf status těchto zločinů v mezinárodním právu vyplývá z preambulí a dalších ustanovení mezinárodních smluv týkajících se těchto zločinů, 3. Tyto mezinárodní smlouvy ratifikoval velký počet států, 4. Dochází k mezinárodnímu vyšetřování a stíhání ad hoc pachatelů těchto zločinů.54 M. C. Bassiouni si dále kiade otázku, zda státy máji pouze právo stíhat pachatele zločinu uznaného za ius cogens nebo zda je zde mezinárodní závazek stíhat pachatele, a dospívá k tomuto závěru: .....ius cogens implikuje povinnost, nikoliv pouze právo, jinak by ius cogens netvořilo kogentní pravidlo mezinárodního práva.. .Prpto uznání určitých zločinů za ius cogens s sebou nese povinnost stíhat nebo vydat, neaplikovatelnost promlčení na tyto zločiny a univerzální jurisdikci pro tyto zločiny bez ohledu na to, kde byly spáchány nebo kým (včetně hlavy státu) byly spáchány Či na kom byly spáchány..."55 untenable one...Nevertheless, there is some support in the practice of Slates as shown in the post-war trial, and even more so in the Eichmann case, for the view that such a jurisdiction exists in the particular Case of war crimes." Carnegie, A. R.: op. cil, sub 13, str. 421 a 422 "/ŔW., str. 423 53 „...the development of the law in this field seems to be moving towards a recognition of universal jurisdiction over all serious war crimes; and it would no seem unreasonable to conclude that this recognition was already complete." Ibid., str. 424 Bassiouni, M. C; International Crimes: Jus Cogens and Obligatio Erga Omnes, Law & Contemporary Problems, Vol. 53, No. 4, Autumn 1996, str. 68 uIbid. „..the implication oíjus cogens are those of a duty and not of optional right; otherwise jus cogens would not constitute a peremptory norm of international law.. .Therefore, V zápětí však svůj argument oslabuje tvrzením, že pozitivní mezinárodní právo trestní neobsahuje explicitní normu, která by stanovila, že určitý zločin je součástí ius cogens. Navíc praxe států nekoresponduje s tím, co píäí představitelé nauky. V mnoha případech dochází k beztrestnosti pachatelů zločinů, teorie univerzality rozhodné není univerzálně uznávána a aplikována a povinnost stíhat nebo vydat, pokud přímo nevyplývá z mezinárodní smlouvy, se spíše formuje. Propast mezi právními očekáváními a právní realitou je tak dle M. C- Bassiouniho značně Široká.56 Jakkoliv presvedčivé vjednom směru argumentace M. C. Bassiouniho působí, není vjiném směru zřejmé, zda autor argumentuje z pohledu de lege lata, tedy zda popisuje to, jaké platné právo je, anebo zda se pohybuje v rovině de lege ferenda, tedy zda popisuje to, jaké by platné právo mělo byt. Rovněž C. C. Joyner řadí válečné zločiny spolu se zločiny proti míru, zločiny proti lidskosti a genocidou k mezinárodním zločinů podléhajícím univerzální jurisdikci.57 Vývoj mezinárodního práva trestního dle néj naznačuje formující se hierarchii mezinárodních norem, neboť některé normy jsou pro světové společenství podstatné. Zákazy páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti tak byly vyzdviženy na vrchol normativní pyramidy.58 Nicméně" jazyk, který C. C. Joyner volí, naznačuje, že univerzální jurisdikce je dle něj pouze permisivní: „Vskutku pokud jen nékolik základních norem váže všechny státy za všech okolností, lze tvrdit, že každá vláda smí vykonat univerzální jurisdikci vůči státním úředníkům a dalším osobám, které tyto normy porušují. (Spáchání válečných zločinů, JF) dává každému Členovi společenství právo aplikoval své vnitrostátní trestní právo na tyto pachatele, i když zločiny byly spáchány mimo územní hranice státu a pachatel nemá ke státu žádný zvláštni vztah."5* recognizing certain crimes as jus cogens carries with it the duty to prosecute or extradite, the non applicability of statutes of limitation for such crimes, and universality of jurisdiclion over such crimes irrespective of where they were committed, by whom (including Heads of State, against what category of victims..." ibid., str. 65 - 66 síIbid, sto. 66 - 67 57 Joyner. C. C; Arresting Impunity: The Case for Universal Jurisdiction in Bringing War Criminals to Accountability, Law & Contemporary Problems, Volume 59, No. 4. Autumn 1996, str. 166 11 Ibid., sit. 168 59 „Indeed, if only a few fundamental norms bind all states in every circumstance, the argument can be made that any government may exercise universal jurisdiction over state offcials and other persons who violate those norms...(.,,) gives each member of that community the right to apply its domestic criminal law to such offenders, even though the offenses were committed outside the stale's territorial frontiers and the offender has no special link to that state." ftW.,sir. 168-169, kurzíva JF 312 Časopis pro právni vědu a praxi - IV/2002 Část nauky je väak votázce univerzální jurisdikce skeptická. V roce 1986 Y. Sandoz poukazoval na to, že možnost univerzální jurisdikce stanovenou Ženevskými úmluvami zroku 1949 státy vůbec nevyužívají. Pochopitelně státy v mnoha případech soudily příslušníky nepřátelské mocnosti za válečné zločiny, ovšem v těchto případech bylo možné jurisdikci založit na skutečnosti, Že ke zločinům došlo na státním uzemí stíhajícího státu nebo objektem byly jeho státní příslušnici Či jeho materiál. Die Y. Sando-ze se však ještě nikdo neodvážil postavit pachatele před soud čistě proto, aby bylo učiněno zadost univerzální spravedlnosti. Dále Mezinárodní výbor Červeného kříže v těch několika případech, kdy pokládal za nezbytné důrazně státům připomenout jejich závazky vyplývající z mezinárodního práva humanitárního, se vůbec o univerzální jurisdikci nezmínil, neboť soudil, že situaci by rozhodně nevyřešilo, kdyby třetí stát začal zatýkat vůdce válčících stran. Y. Sandoz tak dospívá k závěru, že univerzální jurisdikce zakotvená v Ženevských úmluvách nemá žádnou praktickou hodnotu.61 Hlavní příčiny tohoto stavu vidí v následujícím-. 1. Až na výjimky jsou hlavni váleční zločinci stále u moci, a proto je prakticky nemožné postavit je před soud, protože mají za sebou celý stámí aparát. Jejich souzení by bylo nutné dosáhnout ozbrojenou silou, což by přinášelo politické riziko neúmerné stanovenému cíli. 2. Přísné uplatňování univerzální jurisdikce by vedlo k nejistotě v mezinárodních vztazích. 3. Byl by zde problém s dokazováním rozhodných skutečnosti. 4. Národy dosud nejsou přesvědčeny o potřebě přispívat k univerzální spravedlnosti bez ohledu na zájmy státu. Zářným příkladem jsou dle Y. Sandoze obtíže vlád, které se na úkor ekonomických zájmů státu snažily do své zahraniční politiky zakomponovat morální hlediska." Ani v devadesátých letech 20. století, kdy došlo k obratu v praxi států, kritika neutíchla. A. P. Rubin na adresu trestání válečných zločinců ironicky poznamenává: „...vítězové často aplikují svoji verzi „práva" na poraženého, jako kdyby se jednalo O právo „mezinárodní", zatímco na své vojáky aplikují pouze své vnitrostátní právo. Zda verze mezinárodního práva, kterou mají vítězové, vskutku reprezentuje mezinárodni právo, když se tatáž pravidla neaplikují na jejich národ, vyvolává důležité otázky a budí dojem pokrytectví."45 60 Sandoz, Y.: op. cit. sub 8, str. 230 "Ibid. 62/Wd., str. 231 63.....victors tend to apply their own versions of law'to the vanquished as if that law were 'international', while applying only their municipal laws to their soldiers. Whether A. P. Rubin dále podrobuje zdrcující kritice ustanovení Ženevských úmluv zroku 1949. V prvé řadě poukazuje na to, že vůbec nenl zřejmé, zda omezení jurisdikce států stanovená mezinárodním právem nejsou ius cogens, které nemůže být smluvně měněno. Dále ustanovení Ženevských úmluv o univerzální jurisdikci, i kdyby byla pro smluvní strany závazná, nikdo už padesát let nedodržuje a Žádný stát si zatím na to nestěžoval. Státy tedy dle A. P. Rubína se očividné necítí tímto pravidlem vázány.64 I kdyby tato ustanovení aplikoval vzdálený stát, je nepravděpodobné, že by to vedlo k úspěšnému stihání, neboť důkazy pro obžalobu i pro obhajobu (dokumenty, svědci, atd.) by se nacházely daleko za hranicemi jurisdikce tribunálu.65 „Spolupracovaly by například Spojené státy či Spojené království při vydávání důkazů k odsouzení Salmana Rushdieho za zločiny, ze kterých ho obviňuje vláda Íránu. Nebo abychom omezily předmět na zákony války, v případě obvinění vznášených vládou Iráku, které by vedly k soudu s generálem Normanem Schwarzkop-fem za vydání rozkazu ve válce v Zálivu v roce 1992 k bombardování objektu, o kterém se nakonec zjistilo, že je to civilní protiletecký kryt v Bagdádu?" ptá se A. P. Rubin a dodává: „Než aby se státy pouštěly do takovýchto diskusí, tak prostě ignorují své očividné závazky podle Ženevských úmluv z roku 1949."** V otázce univerzální jurisdikce v současném mezinárodním právu pak A. P. Rubín dospívá k závěru, že: „..zdá se, že současné právní teorie spočívající na údajné univerzální jurisdikci orgánů mezinárodního společenství jsou výsledkem dobře myšlených úvah, ale ve skutečném svétě nemohou fungovat tak, jak se od nich očekává. Apel na latinské fráze zakrývá neznalost, co tyto fráze skutečné znamenaly v římském právu a jak mo- victors' versions of international law represent international law indeed, when the same rules are not applied to heir own people, raises serious questions and an imputation of hypocricy." Rubin, A. P.: Actio Popularis, Jus Cogens and Offenses Erga Omnest, New England Ljw Review. Vol, 35 (2001J, No. 2, str. 268 - 269, na tentýž aspekt poukazuje i T. L. H. McCormack: srov. McCormack, T. L H.: Selective Reaction to Atrocity. War Crimes and the Development of International Criminal Responsibility. Albany Law Review. Vol. 60 (1997). No. 3. sir. 719 - 720 64 Rubin, A. P.: op- cit sub 63, str. 269 61 Ibid. 66 „Would the United States or the United Kingdom, for example, cooperate in producing evidence to convict Salman Rushdie of any offense alleged against him by the Government of Iran? Or. to restrict the subject to the laws of war, any offense alleged by the government of Iraq that would involve a trial of General Norman Schwarzkopf for ordering the bombing of what turned out to be a civilian bomb shelter in Baghdad during the Gulf War of 1992? Rather than enter into such discussions, states have simply ignored their apparent obligations under the 1949 Geneva Conventions?" Ibid., str. 270 313 Izraelský Nejvyšší soud potvrdil všechny klíčové právni názory soudu první instance a k otázce univerzální jurisdikce dodal: „Aplikace zásady univerzální jurisdikce je plně odůvodněna...nejen že vSechny zločiny přičítané obžalovanému mají mezinárodní povahu, ale jejich Škodlivé a vražedné důsledky jsou tak všeobjímající a dalekosáhlé, že otřásají mezinárodním společenstvím v samých základech. Stát Izrael byl proto oprávněn soudit obžalovaného na základě zásady univerzálni jurisdikce v postavení strážce mezinárodního práva a zprostředkovatele jeho vynucení. V tomto případě nemá žádný význam skutečnost, že stát Izrael neexistoval v dobo spáchání skutků."27 Univerzální jurisdikci dále potvrdil v roce 1988 americký soud v případě Demjanjuk v. Petrovsky.^ Izrael žádal o vydáni Johna Demjanjuka, aby mohl být stihán za zločiny, kterých se dopustil v nacistickém táboře smrti Treblinka, kde byl znám jako „Ivan Hrozný". Americký soud potvrdil, že Izrael je oprávněn stíhat Demjanjuka na základě titulu univerzality za zločiny spáchané v letech 1942 a 1943 v Polsku. 9 Univerzální jurisdikci pro stíhání válečných zločinů rovněž v jednom případě potvrdil australský soud. Jednalo se o případ Poiyukhovich v. Commonwealth z roku 1991, který se týkal zločinů proii lidskosti a válečných zločinů spáchaných v průběhu 2. světové války na židech na Ukrajine.30 V roce 1994 potvrdil univerzální jurisdikci i kanadský soud v případě R. v. Imre Finta}1 K nové vlně potvrzeni univerzální jurisdikce vnitrostátními soudy došlo v souvislosti se zločiny páchanými na území bývalé Jugoslávie a ve Rwandě.31 V roce 1994 došlo k procesu před dánským juris gentium). Therefore...international law is. in absence of an International Court, in need of the judicial and legislative organs of every country Eo give effect to its criminal interdictions and to bring the criminals to trial." Att. General of Isr. v. Eichmann, Isr. Dist. Ct. - Jerusalem 1961, I.L.R., Vol. 36, str. 26 11 „There is full justification for applying here the principle of universal jurisdiction.. .Not only do all the crimes attributed to the appellant bear an international character, but their harmful and murderous effects were so embracing and widespread as to shake the international community to its very foudation. The State of Israel therefore was entitled, pursuant to the principle of universal jurisdiction and in the capacity of a guardian of international law and an agent for its enforcement, to try the appellant. That being the case, no importance attaches to the fact that the State of Israel did not exist when the offences were committed."' Att. General of Israel v. Eichmann, Isr. S. Ct. 1962,1.L.R., Vol. 36, str. 277 a 304 11 Demjanjuk v. Pelrovsky, 776 F.2d 571 (6*. Cir. 1985) nlbid., pro komentář srov. Scharf, M. P.: op. cit. sub 6, str. 370 30 Poiyukhovich v. Commonwealth (Austl. 1991), 172 C.L.R.,str.501 31 R. v. Imre Finm (1994), 28 CR. (4 th) 265