I I I I I I 2. Univerzální systém ochrany lidských práv Moderní mezinárodněprávní ochrana lidských práv začíná až na konci 2. světové války jako reakce mezinárodního společenství na nebývalý rozsah a hloubku zločinů fašistických mocností, zejména hitlerovského Německa, které provádělo masové vraždení nejen politických odpůrců, ale též celých rasových Či etnických skupin. Již prohlášení celé protifašistické aliance „Spojených národů" z 1. 1. 1942 vyslovuje přesvědčení, že úplné vítězství nad nepřítelem je nezbytné „k obraně života, svobody, nezávislosti a náboženské svobody, slcjnČ jako lidských práv a spravedlnosti v jejich vlastních i jiných zemích".6 2.1 Charta OSN a její systém ochrany lidských práv Ještě před úplným skončením války na jaře 1945 se konala v San Fran-cisku konference o poválečném uspořádání světa a budování nové světové organizace. 1 když zakládající konference OSN nepřijala kvůli neochotě velmocí návrhy některých států na vypracování a začlenění „Mezinárodní listiny práv" {International Bill of Rights) přímo do Charty OSN, přesto se odkaz na lidská práva dostal do její Preambule a šesti článků.7 Z nich slojí za zmínění v prvé řadě či. 1, kde se mezi cíle Spojených národů zařazuje „podporování a posilování úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství" v souvislosti s úkoly v oblasti hospodářské, sociální a kulturní. O úctě k lidským právům a základním svobodám se zmiňuje Charta OSN ještě v či. 55 (v souvislosti s úkoly Hospodářské a sociální rady). Z či. 56 pak vyplývá pro všechny členské státy závazek, že budou společně i jednotlivě jednat v součinnosti s Organizací, aby bylo dosaženo cílů stanovených v předchozím článku. Na základě či. 68 Charty Hospodářská a sociální rada OSN (ECOSOC) zřídila jako svůj pomocný orgán Komisi pro lidská práva. Jedním z prvních úkolů nové Komise se pak stalo vypracování návrhu listiny práv. Rozdílné názory na právní povahu připravovaného dokumentu (deklarace nebo úmluva) vyústily v rozhodnutí Komise,1 přijaté na jejím 2. zasedání koncem r. 1947, vypracovat Deklaraci, úmluvu (pod názvem Pakt) i implementační mechanismy, kteréžto tři dokumenty by měly dohromady tvořit „Meziná- 6 Srov. Buergenthal, T., Kiss, A. op. cit. 4, s. 12-13. 7 Viz Flegl, V. Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 1-3. rodní listinu práv". V dalším roce byl dopracován návrh rezoluce, který pak pod názvem Všeobecná deklarace lidských práv přijalo Valné shromáždění 10. 12. 1948." Všeobecná deklarace je prvním mezinárodním instrumentem obecné povahy, vyhlašujícím ucelený katalog práv přiznaných každému jednotlivci. ČI. 1 vyhlašuje, že „všichni lidé se rodí svobodni a rovni v důstojnosti i právech". Přirozcnoprávní inspiraci zjevnou v Preambuli a úvodním článku doplňuje na konci Deklarace či. 28, který na druhé straně připomíná, že „každý má právo na to, aby vládl takový společenský a mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody, stanovené v této deklaraci, byly plně uskutečněny". Mezi těmito dvěma principy je 26 článků vyhlašujících ve stručné podobě (bez upřesňujících kritérií pro jejích aplikaci) jak občanská a politická práva (či. 2-21), tak hospodářská, sociální a kulturní práva (či. 22-27). Třebaže díky lakonické formulaci se deklarovaná práva mohou jevit jako absolutní, není lomu tak. ČI. 29 odsl. 2 uznává právo státu podrobit jejich výkon „omezením, která stanoví zákon výhradně proto, aby bylo zajištěno uznání zachování práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti". J^ak známo, Všeobecná deklarace není mezinárodní smlouva, byla přijata ve formě rezoluce Valného shromáždění OSN, jež má pouze doporučující povahu. Nehledě na tuto formu, její obsah přesáhl svým významem i řadu právně perfektních smluv. Dnes proto při hodnocení Všeobecné deklarace převládá spíše důraz na její faktický význam, který sehrála v procesu internacionalizace lidských práv. Jakkoliv názory nauky nejsou jednotné, většinou se uvádějí dvě základní koncepce, které však nejsou neslučitelné. Podle prvního pohledu musí být Všeobecná deklarace považována za autentický výklad ustanovení Charty OSN, která se týkají lidských práv. Druhá koncepce jde ještě dále a dovozuje z četných odkazů v později přijímaných dokumentech i samotné praxe států a mezinárodních organizací, že Všeobecná deklarace nebo alespoň některá v ní vyhlášená práva se stala součástí mezinárodního obyčejového práva. Realistický pohled na dosavadní praxi států ovsem spíše nabádá nepovažovat zatím Všeobecnou deklaraci jako celek za obyčejové mezinárodní právo, i když některá tam zakotvená lidská práva tuto povahu již mít mohou. Přesto je politický i právně interpretační význam Všeobecné deklarace nesporný. Stala se rovněž inspirací a východiskem pro novější právně závazné mezinárodní instrumenty, přijímané na univerzální i regionální úrovni. Její význam spočívá ovšem ve formulaci univerzálních standardů lidských práv, které jsou univerzální, ale zcela postrádá kontrolní mechanismy. Ty se vytvořily teprve později (převážně smluvní cestou) a mají různou podobu v rámci OSN a na regionální úrovni. " GA res. 217/ÍlI (10.12.1948); český lexl viz FlegL V. op. cit. 7, s. 25-29. AYJC/.UkUUUlll pUMV IlUNkyUľ j .iv 2.2 Mezinárodní pakty lidských práv V období po přijetí Všeobecné deklarace pokračovala práce OSN na návrhu Paktu a implementačního mechanismu k němu. Navzdory původnímu. záměru vypracoval jedinou úmluvu, která by zahrnovala vedle občanských a politických i hospodářská, sociální a kulturní práva, po složitých diskusích v_Komi.si~~pro lidská práva i Třetím výboru Valného shromáždění (1950-1952) bylo rozhodnuto ve prospěch dvou samostatných instrumentů. Stoupenci rozdělení návrhu článků do dvou Paktů argumentovali, že občanská a politická práva jsou soudně vynutitelná a přímo aplikovatelná, neboť zavazují státy chránit jednotlivce před protiprávními zásahy ze strany státních orgánů. Hospodářská, sociální a kulturní práva naopak mohou být realizována jen postupně, protože vyžadují pozitivní jednání ze strany státu a závisí na vnitřních i mezinárodních ekonomických podmínkách. Proti lomu bylo namítáno, Že nelze lidská práva přesně rozdělil do různých kategorií a že nesmí být hierarchicky tříděna. Všechna lidská práva jsou důležitá, a proto mají být chráněna a rozvíjena současně.9 Z praktického hlediska však rozdělení matérie do dvou Paktů souvisí zejména s rozdílnýmjmpkmen^a^ skupin práv. Sy- stčm<^ezís"t"átTiícR|tížností, popř. indjviduálních stfžnŠStí (podle Opčního protokolu) byl vyhrazen pro případy porušování nhfrmskýVh » pnliijr/jjýrji práv,_zjjlímco r£o_kontrolu postupné realJzace.,Jio^pjuáxs_kých, sociálních, a kulturních prdyjiyjajwolcna proccdurá^odávánľzpr^rv^Presto byly oba PakTy, chápané jako celek, přijaty společně Valným shromážděním OSN a otevřeny k podpisu 16. 12. 1966.'" 2.2.1 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Obsah tohoto Paktu, který sice vychází ze Všeobecné deklarace lidských práv, ale je bohatší a přesněji vyjádřený, se skládá z Preambule a 53 článků rozdělených do šesti částí. První z nich tvoří či. 1 věnovaný právu národů na sebeurčení (shodné ustanovení obsahuje i či. I druhého z Paktů). Na první pohled je zřejmá odlišnost tohoto kolektivního práva, o jehož významu v obecném mezinárodním právu jinak není pochyb, od ostatních, individuálních práv. Kromě toho může vyvolat problémy i rozsah tohoto článku. Z jeho formulace i přípravných prací však vyplývá, že Pakt neposkytuje právo na sebeurčení národnostním menšinám,: kterým přiznává pouze určitá práva v oblasti kulturní a jazykové (ČI. 27). ' Srov. McGoldrick, D. The Human Rights Committee. Its Role in the Development of International Covenant on Civil and Political Rights. Oxford: Clarendon Press. 1991, s. 11-12. ľl> Vyhl. FMZV Č. 120/1976 Sb.; srov. fčž ľleKl, V. op. eit. 7, s. 30 an. II. část (či. 2-5) obsahuje obecná uslanovení vztahující se ke všem konkrétním právům upraveným v Paktu. ČI. 2 tak představuje obecný závazek státu respektovat a zajistil práva uvedená v Paktu všem jednotlivcům na jeho území a pod jeho jurisdikcí, přijmout nezbytná zákonodárná či jiná opatření k realizaci těchto práv, jakož i účinné opravné proslřcdky, a zajistit, aby příslušné orgány tuto nápravu prosazovaly. Již lato formulace naznačuje, že z hlediska mezinárodního práva jde v Paktu v zásadé o závazky znějící na výsledek." Smyslem či. 3 je zajistit „stejná práva mužů a žen na požívání všech občanských a politických práv stanovených v tomto Paktu". Uslanovení či. 5 odst. 1 vylučuje použití Paktu jako ospravedlnění k potlačení některého z práv nebo k jejich omezení ve včlším rozsahu, než tento Pakt stanoví. Odstavec 2 pak zakazuje omezení práv uznávaných ve kterémkoli smluvním slálč pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo je uznává v menším měřítku. Za bližší pozornost slojí derogační uslanovení či. 4; „Je-li za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena, ohrožen život národa, mohou stály, smluvní strany Paktu, přijmout opatření zmírňující jejich závazky podle Paktu v rozsahu, který si vyžadují potřeby takové situace za podmínky, že lato opatření nejsou v rozporu s jejich jinými závazky podle mezinárodního práva a neznamenají diskriminaci podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství nebo sociálního původu." Podle odst. 2 se však nelze odchýlit od sedmi tam vyjmenovaných článků. Pro případ použili derogačního ustanovení (odsl. 1) se vyžaduje notiťikace ostatních smluvních stran Paklu prostřednictvím generálního tajemníka OSN (odsl. 3). III. část (či. 6-27) obsahuje katalog občanských a politických práv. Zákaz derogace podle či. 4 odst. 2 se vztahuje především na základní, kogentně chráněná lidská práva, jako je právo na život (či. 6), zákaz mučení a krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu (či. 7) a zákaz otroctví a nevolnictví (či. 8 odsl. 1 a 2). Dále se k nim přiřazují zákaz uvěznění pro neschopnost dostát smluvnímu závazku (či. II), zákaz retroaktivní aplikace trestního práva (či. 15), právo každého na uznání jeho právní osobnosti (či. 16) a svobodu myšlení, svědomí a náboženství (či. 18). Toto „tvrdé jádro" materiálního práva Paktu doplnil Druhý dodatkový protokol (1989), 12 který stanovil zákaz trestu smrti. V rámci jurisdikce státu, klcrý je smluvní stranou Protokolu, nesmí být nikdo popraven a každý lakový stát musí přijmout nutná opatření ke zrušení trestu smrti (či. 1),K tomuto Protokolu nejsou přípustné jiné výhrady než ta, která umožní uložil tresl smrti v době války vc shodě s rozsudkem za nejtěžší vojenské trestné činy spáchané v dobč války (či. 2). ~Srov. Čepelka, Č. Mezinárodnčprávní ochrana lidských práv. Acta Universitär Caroíinae Iuridica, 199«, č. 5, s. 7-8. '- Text viz Fičal, V. op. cit. 7, s. 4ft. Mezinárodni pakty lidských prav Ostatní Články stanoví právo na svobodu a osobní bezpečnost (či. 9), lidské zacházení s osobami zbavenými svobody (či. 10), svobodu pohybu a pobytu (ČI. 12), podmínky vyhoštění cizinců nacházejících se legálně na území státu (či. 13), právo na spravedlivý proces (či. 14), právo na ochranu soukromí (ČI. 17), svobodu názoru a projevu (či. 19), zákaz válečné propagandy nebo podněcování národní, rasové nebo náboženské nenávisti (či. 20), právo na pokojné shromažďování (či. 21), právo na svobodu sdružování a zakládání odborů (či. 22), právo na uzavření manželství a ochranu rodiny (či. 23), určitá práva dětí (či. 24), volební a některá jiná politická práva občanu (či. 25), právo na rovnost před zákonem a stejnou ochranu bez jakékoli diskriminace (či. 26) a konečně práva příslušníků etnické, náboženské nebo jazykové menšiny (či. 27). Prq většinu článkuje typická tato struktura: 1. nejprve obecná proklamace daného práva, po níž následuje 2. podrobnější formulace jednotlivých aspektu tohoto práva a 3. případně i dovolená omezení takového práva."__________ Cásl IV. upravuje kontrolní mechanismus PaktuC\iýbor pro lidskapÔBSb zřízený na základě či. 28 je - na rozdíl od Komise pro lidská práva, která jako politický orgán složený ze zástupců slátů funguje přímo na základě Charty OSN - nezávislým smluvním orgánem složeným z 18 expertů, státních příslušníků smluvních stran_Paktu^ a všaj^volcjiýcji,JiiM-oJbíc_ích^IüJl9^ü>U7 kromě osoby. Funkce Výboru pro lidská práva jsou stanoveny v Paktu a Opčním protokolu. V první řadě Výbor plní funkce v nimqfohliflHinrrrf prp.cedury'podle či. 40, jedy státy podávají „zprávy o opalřcních,__priialých k uvedení práv.uzna-Pffil.yjPJ.I?to. P^tu-V-ŽÍyot, a o pokroku, jehož bylo při užívání těchto práv dosaženo". Výbor je prostuduje a pak předkládá své zprávy a ..obecné připomínky" (general comments) sjnluvním stranám Paktu.. Výbor může tyto při-pomínky spolu s kopiemi zpráv obdržených od států předat také Hospodářské a sociální radě. Zprávy států ani „obecně připomínky" Výboru se ovšem nezabývají jednotlivými případy porušení lidských práv, nýbrž se týkají celkové situace v dodržování závazků vyplývajících z Paktu (nejen pokud jde o přijatá legislativní opatření, ale i jejich praklickou realizaci) v té které zemi. Tato procedura představuje dialog mezi stálém a Výborem, který Srov. např. či. 19: „1. Každý md právo zastával svůj názor bez překážky. 2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, při jímat a rozšiřov at informace a myšlenky všeho druhu, bez, ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýuiikoíi jinými prostředky podle vlastní volby. 3. U/ívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese /vlastní povinnos ti a odpovědnost. MůŽc proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pou/.e taková, jaké stanoví zákon a jež jsou nutná: a) k respektování práv nebo pověsti jiných; b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky." muže v nejlepším případe napomoci tomu, aby napříště práva stanovená v Paklu nebyla v daném státě porušována. Proto jncJzc jej í efektivnost přeceňovat. „ V případe druhého kontrolního mechanismu Paklu (podle či. 41 a 42) se jedná o^akultativnjjr^cdunj^ která se muže uplatnit pouze ve vztazích mezi státy., Bl£rc_ju£JJuiLy. .pĽoJilážcjií ^_že uznávají , ,přís I u š n ost V ýbom při j mo u t a posoudil oznám.e.ní.Íednoho.státu o lom, že jjný stát neplní své závazky podle tohoto Paktu". Výbor pak poskytne těmto státům dobré služby, „aby se dosáhlo přátelského urovnání na základě respektování lidských práv a základních svoboď' [či. 41 odst. 1(e)]. Pokud se nedosáhne urovnání podle či. 41, může Výbor s předběžným souhlasem dotčených států jmenovat podle či. 42 ad hoc Smírčí komisi, klerá bude usiloval o řešení záležitosti. Y praxi se však mechanismus mezistátních[Stížností zatím neuplatnil, a lak nelze o jeho e lék ti v.J té vůbccJlOY.Plil,!.!4. 2.2.2 Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech Druhá fakultativní procedura byla zavedena Opčním protokolem (1966)l? k přijímání a projednávání individuálních stížností. Klíčovým ustanovením zakládajícím příslušnost Výboru pro lidská právaje čí. 1, podle kterého „Stát, smluvní strana Paktu, který se stane smluvní stranou tohoto protokolu, uznává příslušnost Výboru dostávat a. posuzovat oznámení od jednotlivců, podléhajících jeho jurisdikci, kteří si stěžují, Že se stali obětmi porušení některého z práv stanovených v Paktu státem, smluvní stranou Paktu. Výbor nepřijme oznámení, jestliže se týká stálu, smluvní strany Paktu, který není smluvní stranou tohoto protokolu." ČI. 2 požaduje, aby stěžující si jednotlivci nejdříve vyčerpali všechny dostupné vnitrostátní opravné prostředky. Jejich nevyčerpání je však důvodem pro označení oznámení za nepřijatelné pouze tehdy, jde-li o skulečně dostupné a efektivní remedury. Podle názoru Výboru leží na státu prokázat efektivnost opravných prostředků, jejichž nevyčerpání namítá, a jejich dostupnost, která musí být doslatečnč zřejmá. 16 Stěžující si jednotlivec musí naopak prokázal, že vyčerpal všechny údajně dostupné opravné prostředky, nebo že tyk) prostředky nejsou efektivní, anebo že tu byly zvláštní okolnosti, které ho zbavily léto povinnosti. To přichází v úvahu lam, kde se řízení nerozumně prodlužuje [či. 5 odst. 2(b)], nebo opravné prostředky byly v daném případě „nepoužitelné" či „zcela teoretické a úplné neúčinné".17 14 Srov. MťGohlrick, l). op. eil. 9. s. 50. n Vyhl. FMZV ľ. 169/1991 Sb.; srov, %/, V. op. cit. 7, s. 43^5. 1(1 Srov. MťGohlrick, D. op. cit. 9, s. 188-189. 17 Ibid.. s. 191-193. Kromě toho podle či. 3 Výbor považuje zu nepřijatelné oznámení, „jestliže je anonymní, považuje-li je za zneužití práva nebo je-li oznámení neslučitelné s ustanovením Paktu". Otázka neslučitelnosti oznámení s ustanoveními Paktu pak souvisí s kritérii věcné, osobní, časové a místní příslušnosti Výboru. a) Kompetence ratiunc materiae Výbor je příslušný posuzovat pouze oznámení týkající se tvrzeného porušení některého z práv uvedených v Paktu. Proto byly například odmítnuty jako nepřijatelné stížnosti na porušení práva vlastnického, nadměrné zdanění apod.,lřl nebo na trestní postih za odmítnutí vojenské služby z důvodu přesvědčení, jelikož domnělé porušení či. 18 a 19 bylo vyvráceno s poukazem na či. 8 odst. 3(c)(ii).''' Komplikovanější otázky vyvslaly v souvislosti se stížností na porušení či. 26 (obecný zákaz diskriminace)20 v několika případech týkajících se sociálního zabezpečení v Nizozemí.21 Stát namítal, že tohoto článku se lze podle Opčního protokolu dovolávat jen ve sféře občanských a politických práv, kdežto pro hospodářská, sociální a kulturní práva smluvní strany zvolily odlišný implementační mechanismus. Výbor vsak došel k závěru, že článek 26 „... sám neobsahuje Žádný závazek, pokud jde o záležitosti, které mohou, být legislativně upraveny. Tak například neukládá žádnému státu vydat právní předpisy o sociálním zabezpečení. Když však je v rámci výkonu svrchované moci státu taková legislativa přijata, pak musí být v souladu s Článkem 26 Paktu. "n Tím se otevírá podstatně širší prostor pro aplikaci zákazu diskriminace, než je tomu podle Evropské úmluvy o lidských právech. Podle opakovaně vyjádřeného názoru Výboru pro lidská práva ne každý rozdíl v zacházení může být považován za diskriminační podle článku 26 Paktu. Nerovnost v zacházení nenaplňuje zakázanou diskriminaci, pokud se zakládá na rozumných a objektivních důvodech. Výbor na základe tohoto testu dospěl ve svých rozhodnutích č/516/1992 z 16. 7. 1995 (Šimunek a spol.) a č. 586/1994 z 23. 7. 1996 (Adam), jakož i několika dalších stížnostech proti České republice k závěru, že v případě zákona Č. 87/1991 Sb. není dán žádný rozumný důvod, který by odůvodnil rozlišování mezi obětmi konfiskace z titulu občanství (v prvním "případě navíc ještě i trvalého pobytu). Účinky tohoto zákona, v důsledku nichž byli stěžovatelé vyloučeni z možnosti restituce nebo odškodnění, představují podle Výboru porušení článku 26 Paktu ze strany České republiky.2' 'HrMr^Ňoršk^ocTX^ ~ " ~~ ~ ~ " L, T. K. v. Finsko, due. A/40/40, s. 240, 111 „Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu bez jakéko-lidiskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy. barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu." 21 Srov. doc. A/42/40, s. 139, 151, 160. 22 Ibid., s. 139. 21 Srov. dok. OSN CCPR/C/54/D/íi 16/1992; CCI,R/C753/D/5K6/1994. ^.in.Dj iiujujtii jíiak Podobné konstatování se objevilo v nedávno rozhodnutém a dosti sporném případu č. 747/1997 z 2. 11.2001 (Walderode), kde šlo ovšem o spor o rcsli-tucfpbzemkového majetku, konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945, na základě zákona č. 243/1992 Sb.24 b) Kompetence ratione personae Tato otázka má dva aspekty: kdo a proti komu může podat oznámení k Výboru. Z ČI. I jasně vyplývá, že stěžovat si lze pouze na stát, který je současně smluvní stranou Paktu i Opčního protokolu. Podle Výboru smluvní strana „není zbavena svých závazků podle Paklu, když některé z jejích funkcí jsou delegovány na autonomní orgány".25 Pokud jde o druhý aspekt, z či. I se podává, že stěžujícím si může být jednotlivec, popř. více jednotlivců, přičemž /nezáleží,/zda je příslušníkem dotčeného státu, jiné smluvní strany, třelíhb státu, nebo třeba i bezdomovcem. Jednací řád Výboru připouští, aby bylo přijato i^oznámení podané ve prospěch domnělé oběti, když se zdá, že není s to. podal oznámení sama.ľ(' Dosti liberální přístup v tomto směru uplatňuje Výbor vůči rodinným příslušníkům poškozených. Na rozdíl od Evropské úmluvy však Opční protokol nepřipouští oznámení podané různými sdruženími nebo nevládními organizacemi." c) Kompetence ratione temporis Výbor pro lidská práva rozhodl, že se může zabývat jen těmi porušeními, jež nastala až po vstupu Opčního protokolu v platnost pro daný stát (u původních smluvních stran to bylo 23. 3. 1976). Z tohoto striktního pravidla však Výbor postupně připouštěl výjimky v případech trvajících porušení, která sice začala před vstupem Paktu i Opčního protokolu v platnost, ale pokračovala i poté,'8 anebo když se následky porušení, představující samy o sobě porušení Paklu, projevily či trvají po vstupu obou instrumentů v platnost.2" Pokud jde o lhůtu pro podání oznámení od okamžiku porušení, resp. vyčerpaní opravných prostředků (data konečného vnitrostátního rozhodnutí), Opční protokol nestanoví - na rozdíl od pravidla šesti měsíců v Evropské úmluvě - žádný časový limit. d) Kompetence ratione loci Výbor může přijímal pouze oznámení podaná jednotlivci podléhajícími jurisdikci některé smluvní strany Opčního protokolu. Zpravidla jde o jednotlivce nacházející se a postižené na území lakového stálu. Pojem „pod jurisdikcí" je 21 Šmvľdok.OSŇ"cCPR7c773/D/747/Ty97. 25 B. d. B. v. Nizozemí, due. A/44/42, s. 286. -" Srov. McGoldrick, D. op. cit. 9. s. 170. " Srov. Meron, T. Human Rights Law-Making in tlie United Natjons. A Critique oflnstruments and Process. Oxford: Clarendon Press, 1986, s. 100-105. * Carballal v. Uruguay, doe. A/36/40, s. 125. ■" M. A. v. Italic, doc. A/39/40, s. 190. ...i-^in.iiuum jKUvi> itüiik>cu [.nav však širší než „na území". Proto se Výbor někdy zabýval i stížnostmi jednotlivců, kteří se v době porušení nacházeli na území jiných států, jako v případech odmítnuli vydat či prodloužit pasy, nebo v případě Lopez. Burgos, jenž byl unesen v Buenos Aires příslušníky uruguayských lajných služeb, mučen a posléze tajně převezen do Uruguaye, kde byl v neveřejném procesu odsouzen.10 Po rozhodnuli o pnjatehioj^J/ýbpr uP_°^9JD3ÍJiMLJslelý J»?_ měl dopustit porušení některého ustanovení Paktu, na každé oznámení předložcnejxxllě Opčního protoTolu.T^odíe"cí74 odst. 2 obviněný stát „předloží Výboru do šesti měsíců písemné vysvětlení nebo prohlášení objasňující tuto záležitost a informuje jej o případných opatřeních k nápravě, klerá učinil". Výbor pak posoudí oznámení a všechny písemné informace, které dostal od jednotlivce a dotyčné smluvní sírany, a nakonec sd eíT s v ůj nlízoTsíáúTa jednotlivci (či. 5). Tyto „názory" či „konstatovaní" přijaté Výlwrem jsou"pTjoTíkl)vaňy"v pří-loze výroční zprávy, kterou Výbor předkládá podle či. 45 Paktu. FJcHyŤ; sn novější názory Vj/hnn^yj^ rozsudkům, ne- boť konstatují povinnost státu jak ve vztahu ke konkrétnímu postiženému jednotlivci, tak i °bccnč,přijctím vhodných opatření předejít opakování podobných porušení, těmto náToruIřTnicmčnč^hytá závaz- * i "~ ——*~—.....-*" ' "*^- ..—n— --"—.......— -* ., l*;^*!*"—i.ľiát-**—*--rí'-.-^.• ä^f*?*"*-*1"-*.-' "ri~ neho rozsudku. Proto spíše než názory spátruiící v činnosti Výboru obdobu mezinárodního soudnictví31 má opodstatnění její označení za smírčí (mediační) formu řešení sporu.12 Ato i pres značnou autoritu vyplývající též z toho, že jde o orgán složený z nezávislých expertů rozhodujících převážně na základě právních, nikoli politických kritérií. Je totiž zřejmé, že menší rozsah pravomocí kontrolního orgánu (zejm. to, že může pouze přijmout pro stát nezávazný výrok) je mnohdy nepřímo úměrný jeho „odvaze" při extenzívní interpretaci mezinárodněprávních norem i výsledné kvalifikaci posuzovaného chování. To může tento orgán svádět k určité projekci vlastních představ de lege ferenda do výroku o porušení mezinárodního závazku. Naproti tomu soudní orgány bývají obecně „konzervativnější" a více se drží pozitivního práva." Tento závěr potvrzuje i pohled na výkon „rozhodnulPÍ. Výboru pro lidská právaTktcra ani svým označením {constellations), ani svou právní povahou nejsou obdobou závazných rozsudků. Přesto se Výbor nespokoj£juv^4ádřc-nímjfyj^ jiažorůT)^ ale inform u j cstät ojolpTkícrá onaiře n ť má rrovésUTTíasTěčInc kontroluje jejích realizaci. Jde o implicitní pravomoc VýboruT/Ictct^x-^tCTéž drmTžTijRľ^^yOaTnrsTova „posuzoval" oznámení jednotlivců v preambuli a či. 1 Opčního protokolu a jež byla zakotvena i v jednacím řádu Výboru. 1 když zvláště novější praxe Výboru dodala tomuto mechanismu vyšší věrohodnosti, přesto bývají odpovědi států velmi různé. . Podjcjaiaolngho Výboru státy uspokojivě plní pouze_25Jfo tčchtoj^zhodn u tí,M 311 Např. Tomuschat, Cli. Human Rights Committee. Summary Record (SR), 117, § 35; Ermacoru, ľ. SR 306. § 20. 31 Např. Graefrutli, B. SR 7, § 1; Čepelka, Č. op. eil. 11, s. 14-15. 3Í K tomu srov. Malenovský, J. op. eit. 3, s. 163. 33 Srov. Sudre, F. op. eit. 1, s. 328. umvei/umi .system odíraný liüskycli prav popŕ. z jejich odpovědí je nanejvýš 1/3 uspokojivá. "Platí to i presto, že_Vj£: boj jmj_ Ud.skujpráva je nejvýznamnějším smluvním orgánem prokontroiu lidských piáy^aluniyerzální úrovni, jemuž svěřilo kompetenci projednávaT individuální stížnosti již 100 stran Opčního protokolu. Ostatní výbory založené jinými smlouvami nedosahují jeho významu, protože jsou specializovanější a jejich pravomoc posuzovat stížnosti jednotlivců uznalo méně států. 2.2.3 Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Tento Pakt^bsajnjje pjidsj^ sociální a kulturný povahy než Všeobecnái deklarace. Uznává ve své IlJ. části (či. 6-15) právo na~práci, právo na spravcdhyčajisj^oj^^jir^^^ kládáníJj_ystup_do odborových organizací podle vlastního výběru, právo na sociální zabezpečení, právo na ochranu rodiny, právo n^^irně^mi^žmjtni^ úroveň, právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví, právo navzdčlání a právo účastnit se kulturního, života a užívat plodů vědeckého pokroku. Ustanovení Paktu se liší od Všeobecné deklarace nejen počtem uznaných práv, ale i tím, že je podrobně vymezuje a často předvídá i etapy a nejvhodnější postupy pro jejich realizací. Tak například podle či. 13 Paktu je postupné zavádění bezplatného středoškolského a vyššího vzdělání výslovně označeno za nejvhodnější z volitelných prostředků k dosažení Paklem stanoveného výsledku, tj. zpřístupnění vzdělání pro každého. Obdobné formulace lze nalézt i v dalších článcích, indikace vhodných prostředků k dosažení požadovaného výsledku však neznamená povinnost konkrétního chování. Na rozdíl od Paklu o občanských a politických právech totiž státy, které ratifikovaly Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, přijaly spíše programové než bezprostředně vykonatelné závazky. U měkce formulovaných výsledečných závazků lze lěžko konstatovat jednoznačné porušení a dovodit případnou odpovědnost státu. Ještě lépe než formulace jednotlivých práv vyjadřuje tento rozdíl obecné ustanovení či. 2 odsl. 1, podle kterého „Každý stát, který je .smluvní stranou Paktu, se zavazuje podniknout při maximálním využití svých zdrojů samostatné i prostřednictvím mezinárodní součinnosti a spolupráce kroky hospodářské a technické k postupnému dosažení plného uskutečnění práv uznaných v tomto Paktu, a to všemi vhodnými prostředky, včetně přijetí zákonodárných opatření," M S rov. Drzcniťzťwski, A.. Juveniler, P. Uexécution des „decision;," des instances internationales de contrôle dans le domainc des droits de ľhonime, in: La protection des droits de ľ nomine et revolution du droit international. Paris: Pedone, 1998, s. 208. ■" Ibid. "' Vyhl. FMZV c. 120/1976 Sb.; Flegl, V. op. cit. 7, s. 48. s Me^márodin^pakty lidských práv Zároveň ovšem či. 2 odst. 2 stanoví zákaz diskriminace v lé podobě, že se smluvní strany zavazují, že „práva formulovaná v tomto Paktu se budou uskutečňovat bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního a sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení". Poslední kritérium lze nepochybně aplikovat též na zákaz diskriminace z důvodu zdravotního postižení." Nelze však realisticky očekával, že všechny státy budou okamžitě realizovat všechna práva vyhlášená v tomto Paktu, která více než na legislativním zakotvení závisí na ekonomických možnostech každé země. Proto také kontrolní mechanismus zavedený tímto Paktem je méně t^o/^rk náročný než v případě Paktu politických práv s Opčním protokolem. Ve IV. Části Paktu sociálních práv se smluvní sjralľyjwuzc zavazují, že bTidinipřcd- /V kládat ,,zj2rjyx^PÍiÍaiýcJiiJMlřenícri a_o pokroku[úosaŽ£iKm_při dodržování práv uznajiých^yjornto Paktu" (či. 16 odst. 1). Na základě Paktu se všakjie_-znžuie speciájnMJľ£iín (analogicky k Výboru pro lidská práva), ale všechny zprávy musí byt předkládány generálnímu lajemmk^vi^OSN, kterv nŕedá i e -jichkojpjepnmo k posouzení Hospodářské a sociální radě. Tento orgán svěřoval zpravyHTpr^dnan í'pracovní skupině složené z jeho členů, která předávala své názory zpět Radě, Komisi pro lidská práva OSN a těm odborným organizacím systému OSN, ktertí jsou příslušné pro některá z hospodářských, sociálních či kulturních Práv (napr. Mezinárodní organizace práce, UNESCO aj.). V letech 1976U98?Všem ECOSOC přijal řadu rezolucí, které vedly nakonec k vytvoření Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní jpráva, složeného z 18 expertů volených ad personam. Tento Výbor se poprvé sešel v r. 1987.-* Výbor pro hospodářská, sociální, a kulturní práva za dobu své činnosti (něco přes 15 let) vj/razně přispěl.k rozpriícuVi^^ aj^osumvMj^i^yjúú^ a tím i k posílení tohoto kontrolníhoniechanismu.'9 I přes respektování zvláštností a možných obtíží při realizaci hospodářských, sociálních a kulturních práv je totiž nezbytné bojovat na mezinárodní i národní úrovni proti názorům, které by se pokoušely zpochybňovat, že jde o lidská práva, která vyplývají z právně závazné smlouvy, kterou je i lento Pakt. " Srov. Vysokajová, AI. Hospodářská, sociální, kulturní práva a zdravotně postiženi. Praha: Karolinum, 2000, s. 35. n Viz Buerxťitihal, J.. Kiss, A. op. cit. 4, s. 31; srov. též Alston, Ph., Simma, B. FirstScsMon of tlie UN Committee on Economic. Social and Cultural Rights. American Journal of International Law, 19X7, vol. 81, s. 747. 3" Srov. Alston, Ph. Realisation des droits économk|ues, sociaux ct culturels: les tone- tionsde la presentation de rapports, in: Bulletin des droits de I'homme, 89/1, Nations Unies,New York, 1990. s. 7. 2.3 Orgány kontroly založené na základě Charty OSN a postupy použitelné při hrubém a systematickém porušování práv a) Obecná politická kontrola Kromě orgánů zřízených na základě jednotlivých smluv o lidských právech ke kontrole jejich realizace existují ještě orgány a kontrolní postupy odvozené z Charty prostřednictvím rezolucí hlavních orgánů OSN. Na prvém místě sem patříQjComise pro lidská pray^, jejíž vznik a počáteční činnost (velký podíl na tvorbě mezinárodních standardů lidských práv) byly zachyceny výše. Komise se postupem Času zvětšovala {z 18 na 53 států) a přebírala úlohy Hospodářské a sociální rady v oblasti ochrany lidských práv. Jde ovšem o politický orgán, kde zasedají zástupci států vybíraných na základě určeného geografického rozdělení. Komise pro lidská práva však není jedinou institucí toho druhu. Vedle ní působí od r. 1947 takáfKomise pro postavení žerb složená z 32 zástupců státu.""'Sehrála důležitou roli při přijírnání rezolucí a iniciování programů usilujících odstranil nejen právní, ale i faktickou diskriminaci žen, podílela se na přípravě příslušných mezinárodních smluv. Dlouho se vůbec nemohla zabývat stížnostmi na porušování práv žen. Teprve počátkem 80. let ECOSOC uznal příslušnost této Komise k omezenému posuzování sdělení o takových porušeních. ^________,__________ ____ ^ |________ Poslední z orgánu (Subkomise pro boj proti diskriminaci a ochranu menšin, byla ustavena jako pomocnýorfiairKmiisc^rtriKlsO' práva v"ŕľl947.''1 Na rozdíl od ní je však Subkomise složena z 26 nezávislých odborníků, což přispívá k vyšší účinnosti její práce. V oblasti lidských práv a ochrany menšin provádí studie, činí doporučení Í jinak pomáhá Komisi a Radě. Svůj mandát v praxi interpretuje spíše rozšiřujícím způsobem, a tak výrazně přispěla k rozvoji mimosmluvních postupů OSN sloužících ke kontrole dodržování lidských práv. Od samchp_vznikui dostávala OSN množství stížností od jednotlivců mtc-vl^dníchOTganizacXnaporušováiTÍ lidských jxáv, anižby měla mechjMisrnus nuM'^)2J/.yÍií-u-ViLnLJiž v r. 1947 totiž Komise pro lidská práva rozhodla (a Hospodářská a sociální rada potvrdila), že k tomu není kompelcntníJIe: pj^cjiojllmihčjlobjU^ které přinesly d_yčj£zaUiCC. ECOSOC ě. 1235 (LXII) z 6. 6. 1967 a 1503 (LXVIII) z 27. 5. 1970. Zatímco prvá z. rezolucí dala Komisi_p_ro_lidská Pr^^iJcÍLSjjbkornisjj)řísIuJ-nosl zäbľv^f~e~šltua~cemi system atického porušování lidských práv, jako politikou apartheidu či rasové diskriminace, re^gMLl^OJJjji^^ sužoval všcchna^dělgiíadxesovanáOSN, která mohou odhalit existenci hru-jýcjra_s\'stcniatických porušování lidských práv ■& zálladničh__svoEo3^ o nichž jsou hodnověrné důkazy. Podle předepsané procedury může Subko-mísc "rozhodnutím většiny svých členů přijatá sdělení spolu_se stanovisky 411 Viz Bttcrgťiillial, 'i'., Ki.ws, A. op. cil. 4, s. 46. 4i Ibid., s. 45. vlád a ostatními relevantními informacemi předat Komisi, která má dvě možnosti: bud^mm^sJjTQdj^bn^^ siluace, nebo jmenoval zvlášt- ní vJ^borpm£ře^^ pakliže k němu dá dotčený stát výslovný ^> ^ouhías^yjy vyčcrpánxvjlitroslální opravné prostředky a nejďe_p_otázku, která by byla souběžně projcdnávánajiodlc postupů založených dokumenty OSN a specializovaných organizací nebo regionálními úmluvami. Je třeba zdůraznit, že se zde nejedná o systém individuálních stížností a že jp smyslem procedury není náprava konkrétního porušení práv jednotlivce. ° Stížnost sice může poslat každý jednotlivec (ani nemusí být obětí porušení), ale musí jít o celkovou situaci naplňující hrubé a systematické porujovánL lidských práv.,Navíc řízení J_503 je nejen písemné a neveřejné, ale i důvěrné^ takže stěžovatel není informován o dalším postupu. Komise však může předložit získané sdělení Hospodářské a sociální radě, popř. Valnému shromáždění, klerč mohou prostřednictvím veřejné debaty a přijímání rezolucí nanejvýš odsoudil příslušnou vládu za neplnění závazků z Charty OSN. Přesto jsou postupy podle rezolucí 1235 a 1503 často využívány, protože mnohdy představují jediný dostupný mezinárodní prostředek kontroly dodržování lidských práv. b) Tematické procedury Zároveň však tylo postupy nejsou dokonalé a vykazují mezery. Veřejná debata v Komisi o situaci představující systematické porušování lidských práv se v praxi ukázala jako průchodná pouze v případě politicky izolovaných států. Země s dostatečnou politickou podporou mohou zabránit, aby návrh na jmenování zpravodaje pro zkoumání siluace v určité zemi získal většinu v Komisi a ECOSOC. Praxe ustavování zpravodajů pro jednotlivé země pak mohla být i kritizována jako selektivní a vytvářející dvojí standard. Odpovědí na tyto problémy ze strany Komise se stalo v letech 1980-1998 ustavení celkem 13 tzv. „tematických mechanismů", tj. zpravodajů a pracovních skupin pro určitý problém. Jde o nezávislé zpravodaje a experty jmenované ad personam. Jejich úkolem je nejen zkoumat specifický problém na teoretické úrovni, ale posuzoval individuální případy v rámci svého předmětu činnosti a reagovat na ne.4' Prvním z tematických mechanismů se stala Pracovní skupina pro násilná či nedobrovolná zmizení (1980), která svou činností (zprávami) významně přispěla k formulaci Deklarace OSN o ochraně všech osob před nedobrovolným mizením (1993) a na jejím základě i k utváření opinio iuris pro vznik obyčejových pravidel. Dalšími mechanismy jsou Zvláštní zpravodaj pro náboženskou nesnášenlivost, Pracovní skupina pro svévolná zbavení svobody, dále zvláštní zpravodajové pro „mimosoudní a svévolné popravy či exekuce na místě", mučení, svobodu názoru a projevu, „soudobé formy rasismu, rasové 41 Srov. Rudolf, B. Die thematischen Berichterstatter und Arbeitsgruppen der UN-Mcn-schenrechts-kommission. Ihr Beitrag zur Fortentwicklung des internationalen Menschenrechtsschutzcs. Berlin - Heidelberg - New York: Springer, 21)00, s. 562-564. Ösirßcäni knihovna umvL^/^injj^ai^t^i^nyjRlskycliprav diskriminace, xenofóbie a související nesnášenlivosti", prodej dělí, dětskou prostituci a pornografii, násilí vůči ženám. Některé mechanismy se zabývají otázkami na hranici mezi tradičními lidskými právy a jinými aspekty, včetně práv „třetí generace". Sem patří zvláštní zpravodajové pro „nezávislost a ne-strannosl soudců a právníků", „negativní účinky nedovoleného pohybu a odkládání toxických a nebezpečných produktů a odpadu pro užívání lidských práv" a „používání žoldnéřů jako prostředku k bránění výkonu práva národů na sebcurčení". Od ostatních tematických mechanismů zřizovaných Komisí pro lidská práva se do značné míry odlišuje poslední z nich, jímž je Zvláštní představitel generálního tajemníka pro vnitřně vysídlené osoby. Jednak se zabývá masovým jevem na rozhraní lidských práv, humanitárního práva a uprchlického práva, jednak nezkoumá porušení individuálních práv. Zvláštní zpravodajové a členové pracovních skupin jsou pomocnými orgány OSN. Při svých pracovních misích tito experti požívají výsad a imunit OSN. Ne všechny tematické mechanismy si ovšem vydobyly stejnou prestiž. Některé se spokoj ují s přetiskováním přeložených informací a odpovědí vlád. Mezi nejvýznamnější však patří pracovní skupiny pro násilná zmizení a pro svévolná zbavení svobody, které interpretovaly svůj mandát velmi široce a zavedly petiční systém svého druhu. To znamená kompetenci přijímat a posuzovat v rámci písemného a kontradiktorního řízení individuální oznámení od dotčených osob nebo jejich rodin, ale také od vlád a mezinárodních či nevládních organizací. Nepožaduje se vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků. V případě potřeby je k dispozici naléhavá procedura, která umožňuje předsedovi pracovní skupiny, aby v době mezi zasedáním skupiny zasáhl u dotyčného státu. Z původního systému zpravodajství se tak u některých tematických mechanismů v praxi vyvinul quasi-judiciální systém kontroly stížností, který sice nemá smluvní základ, avšak je členskými státy OSN akceptován. Do značné míry pak představuje ekvivalent k procedurám Výboru pro lidská práva. Projevuje se zde nastoupený trend k depolitizaci a částečné judicializaci kontroly dodržování lidských práv na univerzální úrovni. Tematické mechanismy založené Komisí pro lidská práva dnes tvoří důležitý a uznávaný mimosmluvní prostředek mezinárodního monitoringu lidských práv."" 2.4 Jiné důležité mezinárodní smluvní mechanismy Kromě tzv. „Mezinárodní listiny práv" (Všeobecná deklarace a Pakly lidských práv) byla v průběhu let v rámci OSN vypracována a přijata celá řada mezinárodních smluv, které se od obecných instrumentů liší tím, že se zabývají buď jen určitými typy porušení lidských práv, anebo pouze právy určitých kategorií osob, které vyžadují zvláštní ochrany. Zde je však možné podat pouze stručný přehled nejdůležitějších smluv tohoto druhu. :"~Šřuv7fÍtuÍolfni. opľcit. 42, s. 580-581; Sudrc, F. op. cil. 1, s. 337-338. a) Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948)44 První z poválečných úmluv, přijatá Valným shromážděním ve stejné době jako Všeobecná deklarace, v reakci na vyhlazovací praktiky uplatněné proti příslušníkům židovské i jiných národních či etnických skupin prohlásila gc-nocidium za zločin podle mezinárodního práva. Vymezila Činy, které pokud byly spáchány „s úmyslem zničil úplně nebo částečné některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako lakovou", naplňují skutkovou podstatu genocidia a zakládají trestní odpovědnost pachatele. Úmluva sice počítá s možností předat obviněné osoby mezinárodnímu trestnímu soudu (či. 6), ale len nebyl po dobu celých 50 let zřízen. Třebaže týž článek předvídá jako alternativu jen vydání soudům státu, kde býTzlocin spáchán, praxe mnoha států, které zařadily genocidium do trestního zákona, jakož i nedávné ríávrhy Komise OSN pro mezinárodní právo45, svědčí pro univerzální trestní jurisdikci. První ad hoc mezinárodní trestní tribunál byl zřízen až v r. 1993. Mezinárodní tribunál pro stíhání osob odpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie od r. 1991 je oprávněn podle či. 4 svého Statutu i ke stíhání zločinu genocidia.""'Teprve nedávné přijetí Statutu Mezinárodního trestního soudu (Řím, 1998) vytváří nezbytný předpoklad, aby po jeho vstupu v platnost (od I. 7. 2002) mohl být zločin genocidia souzen mezinárodním orgánem s časově a geograficky neomezenou jurisdikcí. Statut převzal v ČI. o definici genocidia podle Úmluvy (1948).47 b) Mezinárodní úmluva o odstranění a trestání zločinu apartheidu (1973)4* Po vzoru protigenocidní úmluvy prohlásila za zločin proti lidskosti apartheid, který vymezila odkazem na politiku a praktiky rasové segregace a diskriminace, jaké cxislovaly v Jižní Africe. Po změně režimu v JAR tento instrument ztratil aktuální význam, ale může sloužit též jako hrozba pro případ zavedení podobných praktik kdekoli na světě. Předvídaný mezinárodní tribunál (či. 5) sice nikdy nevznikl, ale uplatnil se implementační režim spočívající v předkládání periodických zpráv Komisi pro lidská práva. Podobně jako v případě genocidia i zde se do budoucnosti otevírá možnost stíhání novým Mezinárodním trestním soudem zločinu apartheidu jako jednoho ze zločinů proti lidskosti podle či. 7 odst. l(j) Statutu MTS.4" í~^ÍirMZVĽ".~327Í955"ŠbT;7^/7 K^eiOTs. 29(1 " ~" " w „Draft statute for un international criminal court", Report of the ILC on the work of its 46th session, GAOR, Forty-ninth Session Suppl. No. 10 (A/49/10), s. 43 an. Srov. též Stunna, ľ. Mezi národ n í trestní soud a stíhaní zločinu podle mezinárodního práva. Praha: Karolinum, 2002, s. 69-74. * Srov. Štunmi, ľ. op. cit. 45, s. 77-82. " Viz dok. OSN A/CONF. 183/9 (17.7.1998); k tomu srov. též Šrunna, P. ibid., s. 129-1 32. * Vyhl. FMZVľ. 116/1976 Sb. *Op.cit.45,s. 132-136. c) Mezinárodní úmluva o odstranění •*? .f'^ všech forem rasové diskriminace (1965)™ Na rozdíl od předchozích úmluv jde spíše o instrument smíšené povahy, klcrý si vzal vzor jak z nich, lak i z Paklu lidských práv. Úmluva zakázala rasovou diskriminaci (či. 1), zavázala státy k přijetí nezbytných legislativních opatření pro zajištění využívání vyjmenovaných lidských práv (či. 5) bez diskriminace, jakož i k ireslníniu postihu rasovou diskriminaci naplňujícího chování jednollivců (či. 4). Ke-kontrole dodržování Úmluvy byl zřízen^ Výbor pro odstranění rasové diskriminace oprávněný přijíma^periodické _zpxäyýrálé i sdělení států a na základě fakultalivní klauzule (či. 14) Hndivi-duální stížnosti. S d) Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979)" "" Další z protidiskriminačních úmluv, tentokrát zaměřená proti jakémukoli rozlišování, vyloučení nebo omezení na základě pohlaví (či. 1), ukládá státům jak ústavní a legislativní zakotvení rovnosti mužů a žen, lak další právní i faktická opatření ke zlepšení postavení žen. Úmluvou zřízený Výbor pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) je příslušný posuzovat periodické zprávy států o plnění lěchlo závazků. Pravomoc přijímal individuální stížnosti však nemá. Přestože je kontrolní mechanismus koncipován jako slabý, tato Úmluva znamená pro svůj komplexní přístup velký pokrok oproti jednoúčelovým smlouvám starší generace, jako jsou Úmluva o politických právech žen (1953)," Úmluva o slálním občanství vdaných žen (1957)" a Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství (1962).54 Žádná z těchto tří úmluv totiž ani žádný kontrolní mechanismus nezavedla. Výbor se snaží o vělší efektivitu především rozšířením zdrojů informací. Požádal např. Divizi pro povznesení žen Sekretariátu OSN v New Yorku, aby pro potřeby CEDAW kompilovala statistické údaje získávané z oficiálních zdrojů OSN. O relevantní údaje požádal CEDAW i mezinárodní organizace přidružené k OSN, především UNESCO a MOP Snaží se též kontaktovat a povzbuzovat nevládní organizace k zasílání neformálních informací o hlavních problémech žen ze zemí předkládajících pravidelné zprávy. Další důležitou součáslí implementační procedury Úmluvy je formulace všeobecných doporučení založených na poznatcích shromážděných Výborem. Tato doporučení nejsou adresována jednotlivým státům, ale směřují vůčrvšem stranám Úmluvy. I když CEDAWncmá formální pravomoc závazné interpretovat Úmluvu, nutně musí vykládat její ustanovení v průběhu své kontrolní práce. Nově přijímaná doporučení svědčí o tom, že "' Vyhl. FMZVč. 95/1974 Sb.; Flexi V. op. cit. 7, s. 142. " Vyhl. I;MZV č. 62/1987 Sb.; Flegl, V. op. cit. 7, s. 125. " Vyhl. č. 46/1955 Sb.; Flegl, V. op. cit. 7, s. 102. •" Vyhl. č. 72/1962 Sb.; Flexi. V. op. cit. 7, s. 99. M Vyhl. č. 124/1968 Sb.; Flegl, V. op. cil. 7, s. 96. si CEDAW postupně osvojuje aktivnější interpretační přístup k Úmluvě, což by mohlo napomoci smluvním stranám při sestavování zpráv, jakož i nevládním organizacím usilujícím na národní úrovni o zlepšení stavu práv žen. O lom svědčí dvě všeobecná doporučení CEDAW, která státům poskytují jasný návod, jak aplikoval Úmluvu ve speciálních situacích: všeobecné doporučení 19 z r. 1992 týkající se násilí na ženách, což je téma, které není Úmluvou speciálně pokryté, a všeobecné doporučení 21 z r. 1994 týkající se ustanovení Úmluvy upravujících státní občanství, právní způsobilost a problematiku manželství a rodinného práva (či. 9, 15 a 16). Jedním ze závěrů a doporučení Vídeňské deklarace a akčního programu z r. 1995 bylo posouzení možnosti doplnit kontrolní mechanismus Úmluvy o stížnosti jednotlivců na základě přijetí příslušného opčního protokolu. Jeho koncepci navrhl CEDAW v r. 1995." Opční protokol k Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen, který byl přijat a otevřen k podpisu v r. 1999, již vsloupil v platnost.* Na základě loholo Protokolu smluvní sírany uznaly pravomoc Výboru (CEDAW) přijímat a posuzovat oznámení předložená v souladu s článkem 2. Tato písemná oznámení mohou být předkládána osobami či skupinami osob nebo v zastoupení osob či skupin osob, které podléhají jurisdikci státu, smluvní strany Protokolu a považují se za obeli porušení kteréhokoli z práv stanovených Úmluvou ze strany tohoto slátu. Kromě přijetí stížnosti jednotlivce má Výbor Oprávnění zahájit šetření ve státě, který je stranou Úmluvy, pokud získal informace o jejím hrubém a systematickém porušování (či. 8).4!t e) Úmluva o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání (I960)" Tato smlouva byla sjednána na půdě Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO). Státy se v ní zavázaly zrušil všechna zákonná a správní opatření i praxi, jež by mohla vést k diskriminaci v oblasti vzdělání, a učinit potřebná pozitivní opatření, aby k ní nedocházelo (či. 3). Diskriminací se rozumí každé rozlišování založené na rase, barvě pleli, pohlaví, jazyce, náboženství, politickém nebo jiném smýšlení, národním nebo sociálním původu, hospodářských podmínkách nebo rodu, jehož cílem nebo následkem je porušení zásady stejného zacházení, zejm. znemožnění určité osobě nebo skupině osob v přístupu k různým druhům nebo stupňům vzdělání, omezení jejich školní výchovy na nižší úroveň a uvedení určité osoby nebo skupiny osob do situace neslučitelné s lidskou důstojností. Kontrolní mechanismus Úmluvy je založen na pravidelných zprávách, které smluvní strany předkládají Generální konferenci UNESCO (či. 7). * Viz Report by the Committee on the Elimination of Discrimination against Women, A/CONF.I77/7 (21. G. 1995); srov. Hýlmerová, S. Mezinárodně právní ochrana lidských práv žen. Acta Universitatis Gnolinae Iuridica, 1996, č. 3^t. s. 117 an. 56 Sdělení MZV č. 57/2001 Sb.m.s. " Viz Flegl, V. op. cit. 7, s. 137. Kromě toho se smluvní strany zavázaly (či. 6), že při provádění Úmluvy budou věnovat zvýšenou pozornost doporučením přijímaným Generální konferencí v této oblasti. Nadto ješlě existuje speciální konciliační a mediační mechanismus pro spory mezi státy. Generální konference UNESCO přijala v r. 1962 Protokol o zřízení Komise pro smírčí jednání a dobré služby s působností řešit spory mezi členskými státy o používání a výklad Úmluvy. f) Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému \ <■? či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1984)3" Cílem tohoto instrumentu definujícího mučení (ČI. I) je předcházet a trestat jednání, které naplňuje ony znaky, proti jednotlivci ze strany nebo za souhlasu slálních orgánů. Za lim účelem musí smluvní strany přijmout dostatečně účinná opatření legislativní, správní, soudní aj. Konlrolní mechanismus se inspiroval systémem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Opčního protokolu. Byl zřízen Výbor OSN proti mučení, který kontroluje dodržování Úmluvy pomocí zpráv států a dvou fakultativních postupů (posuzování sdělení slátů a individuálních stížnoslí). Kromě toho může provádět také vyšetřování na území smluvní strany (či. 20), pokud neučinila výhradu k tomuto uslanovení. g) Úmluva o právech dítěte (1989)M Potřeba zvýšené ochrany dČtí vedla sláty k uzavření Úmluvy, kde se zavázaly sledovat ve všech opatřeních nejlepší zájem dítěte (či. 3 odst. 1) a zajistit mu v rozsahu přiměřeném jeho potřebám katalog občanských, hospodářských, sociálních i kulturních práv. Úmluva jednak opakuje řadu známých všeobecných lidských práv, jednak představuje specifická práva týkající se postavení dělí ve společnosti (otázka adopce, sloučení rodin, obchod s dětmi, problematika vykořisťování dělí, atd.). Přijaté znění Úmluvy obsahuje velmi měkké formulace jednotlivých uslanovení a ponechává tím smluvním stranám poměrně široký interpretační prostor. Kontrolní mechanismus, který připomíná monitorování typické pro oblast sociálních a kulturních práv, je založen na zprávách smluvních stran posílaných Výboru pro práva dílěle a jejich následném posuzování. Práce tohoto orgánu nedisponuje závazností a autoritou, kterou by bylo možné srovnal s postavením Evropského soudu pro lidská práva nebo Výboru pro lidská práva podle Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (1966). Výbor přijal dokumenty, ve kterých doporučuje smluvním stranám jednotnou strukturu zpráv a systematické členění podle přesně definovaných otázek. Tyto kroky mohou nesporně přispívat k větší přehlednosti zpráv a ke kvalitě závěrů Výboru. Jeho posudky však patří do sféry politických a morálních doporučení, která nemají právní závaznost. Úspčeli lakového kontrolního mechanismu prolo záleží přede- ""VyhÍTr:MZV c7Í43/Í98ř> Sb.; Flegl, V. op. cit. 7, s. 205. ' "" Sdělení FMZV č. 104/1991 Sb.; Flegl, V. op. cit. 7, s. 81. iwi ivlIljlllMUl ]]|l_L.il.UI].llllLi> vším na kvalitě dialogu mezi dotyčným státem a Výborem a na vůli státu do-poručenírespektovat a implementovat do vnitrostátní praxe."" 2.5 Úmluvy Mezinárodní organizace práce a jejich kontrolní mechanismus Přehled mezinárodní úpravy lidských práv by nebyl úplný bez stručné zmínky o bohaté normotvorné Činnosti, klerá probíhá v rámci MOP již od r. 1919. Probíhá ve dvou formách: mezinárodních úmluv (podléhajících ovšem ratifikaci států) a doporučení schvalovaných Generální konferencí MOP. která sice nejsou právně závazná, ale Členové MOP mají povinnost je předložit ve lhůtě 12 nebo 18 měsíců k případné realizaci svým příslušným vnitrostátním orgánům. Zdaleka ne všechny z více než 160 úmluv MOP mají charakter smluv o lidských právech a základních svobodách (mnohé se zabývají pouze technickými otázkami ochrany práce a pracovního prostředí), nicméně část z nich tu nesporně má své místo. Mezi nejdůležitější z těchto úmluv patří: - Úmluva Č. 29 o nucené nebo povinné práci ([930)''' - Úmluva ě. 105 o odstranění nucené práce (1957)w - Úmluva Č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovati 1948)'" - Úmluva č. 98 o provedení zásad práva na organizování se a kolektivní vyjednávání (1949)M - Úmluva Č. 100 o stejné odměně mužských a ženských pracovníku zaprá-ci stejné hodnoty (1951 f ~ Úmluva č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání (1958)"" - Úmluva Č. 151 o ochraně práva organizovat se a postupech pro určení podmínek zaměstnání ve veřejné službě (1978)"7 - Úmluva č. 154 o podpoře kolektivního vyjednávání (1981)."" Specifikem úmluv MOP je to. že každá z nich nemusí upravovat svůj specifický implementační mechanismus, protože v Mezinárodní organizaci práce existuje instilucionalizoyaný systém kontroly dodržování všech úmluv. MOP byla založena již na základě části XIII. (články 387-427) Versaillcské m Blíže srov. Scheu, H. Ch. Mezinárodní ochrana práv dítěte, v: Mezinárodní právo na přelomu tisíciletí. AUC lurklica, 1998, č. 3-4, s. 68-71. M Sdělení FMZV č. 506/1990 Sb.; Flegl, V. op. cit. 7, s. 277. u Text viz Flegl, V. ibid., s. 285. " Sdělení FMZV ě. 489/1990 Sb.; Flegl, V. ibid.. s. 1 87. w Sdělení FMZV ě. 470/1990 Sb.; Flegl, V. ibid., s. 191. 65 Sdělení FMZV č. 450/1990 Sb.; Flegl, V. ibid.. s. 178. * Sdělení FMZV ě. 465/1990 Sb.; Flegl, V. ibid., s. 134. •' Viz Flegl, V. ibid.. s. 201. *" Viz Flegl, V. ibid., s. 194. Univerzálni myslení ochrany Uüskych prav mírové smlouvy (1919)."" Přesto jde o poměrně velmi vyspělý kontrolní mechanismus, jehož efektivnosti nedosahují ani mnohem novější úmluvy o oehranč hospodářských a sociálních práv. Tento systém spočívá na třech procedurách. Především se každý členský stát MOP zavázal, že předloží Mezinárodnímu úřadu práce výroční zprávu o opatřeních, která učinil za úěclcm provedení úmluv, ke kterým přistoupil (či. 408). Dále se podle či. 409 mohou na Mezinárodní úřad práce obrátit odborové organizace dělnické nebo zaměstnavatelské se stížností, že členský stál nezabezpečil uspokojivým způsobem provedení úmluvy, k níž přistoupil. K podání stížnosti není oprávněn jednotlivec ani skupina osob či ad hoc vytvořené sdružení. Správní rada (výkonný orgán MOP) pak může předal stížnost příslušné vládě. Pokud tato vláda neposkytne v přiměřené lhůtě žádné vysvětlení nebo nezdá-li se učiněné prohlášení Správní radě uspokojujícím, má Správní rada právo stížnost uveřejnit (ěl. 410). Nová Uslava MOP obsahuje tato pravidla pod články 24 a 25. Podrobnosti vyřizování kolektivních stížností stanovil Rád upravující řízení o přezkoumání stížností podle článků 24 a 25 Ústavy MOR™ Třeli proceduru představují mezistátní stížnosti. Každý člen MOP může podal stížnost proti jinému členovi, který podle jeho mínění nezabezpečuje uspokojujícím způsobem provedení úmluvy, kterou oba ratifikovali (či. 411). Správní rada může dál popud k ustavení vyšetřovací komise, jejíž složení odpovídá tripartitnímu zastoupení typickému pro MOP (zástupci zaměstnavatelů, pracovníků a států). Vyšetřující komise prozkoumá stížnost a vypracuje zprávu, ve které vyloží, co zjistila o všech skutečnostech sporu a jaká doporučuje přijmout opatření k nápravě. Ve zprávě obsažená doporučení musí člen MOP předložil v příslušné lhůtě kompetentním státním orgánům Zpráva však nemá sílu konečného a závazného rozhodnutí, nýbrž může byt předmětem následného mezinárodního soudního řízení. Bez ohledu na tulo možnost je prakticky nejúčinnějším prostředkem politického tlaku na vládu opět zveřejnění zprávy (či. 415). Kromě toho v r. 1950 zavedla MOP v dohode s Hospodářskou a sociální radou OSN (ECOSOC) ješlč zvláštní proceduru určenou k ochraně svobody odborového sdružování. Taje použitelná i vůči státům, které neratiťikovaly příslušné úmluvy (viz výše), ale jako členové MOP mají závazek respektoval odborovou svobodu. K její realizaci byl zřízen Výbor pro odborové svobody, jehož ěleny jmenuje na základě principu tripartity Správní rada MOP Výbor přijímá a projednává stížnosti proti státům, klcré může s jejich souhlasem postoupil Vyšetřovací a smírčí komisi pro odborové svobody. Ta byla '"' VÍ/ Č. 217/1921 Sb.; původní znění ústavy MOP viz též v: Potočný, Al, OndřejJ. Vybrané dukiimeiily ke sludiu mezinárodních organizací, 2. vydání. Praha: UK, 1998, s. 92-99. V Akin o /méně ústavy MOP z r. 1946 jsou vsak tylo články uvedeny pod čísly l 41; viz, ě. 98/1947 Sb. ;" Viz ľlí-fií, V. Ústavní a mezinárodní ochrana lidských práv. Praha: C.H. Beck, 1997, s. 239-242. Úmluvy Mezinárodní organizace práce a jejich kontrolní mechanismus zřízena na základě rezolucí ECOSOC č. 239 (IX) a 277(X) v r. 1950.71 Její návrhy bývají došli často stranami přijímány a vedou zejména k osvobození vězněných odborových předáku, znovupřijelí pracovníku propuštěných kvůli odborové činnosti či stávce a někdy i k uznání odborové organizace. Nadto ještě se odborové organizace obracejí na Mezinárodní úřad práce, tj. Sekretariat MOP, se stížnostmi a žádají, aby jim poskytl zprostředkování či dobré služby při řešení určitých problémů v jejich státě. Pozitivní vliv mají i mise členů sekretariátu do členských států vysílaných na základč doporučení komise projednávající zprávy o plnění úmluv či k poskytování právní pomoci. To všechno jsou formy diplomacie MOP ve prospěch ochrany lidských práv." " Srov. Flegl, V ibid., s. XXXa239." " " " " Srov. Mathieu, J.-L. Ladélense inlernalionale des dmi is de ľhomine Paris- PUF 1993 s. 61-63.