číslo 9 / 2005
z podnetu jeho návrhu, neboť bude mít zájem na zmene nebo zrušení uloženého opatření.
Rozhodnutí o zmíní a o zniiení výchovných opatřeni - tedy i o zrnine a zrušení pcobacnfho dohledu - mají formu usneseni (S 119 TrR). Stížnost proti nímu mí odkladný účinek (§ 81 odst. 2 ZSM). Soud rozhoduje ve veřejném zasedání, jak výslovní stanoví S 81 odst. 1 ZSM. Státní zástupec vsak v přípravném řízení nekoní žádné jednání typu veřejného nebo neveřejného zasedaní, rozhodne tedy i o zmíní nebo zrušení výchovných opatření bez jednání. Je však na místí, aby před tím, než tak učiní, si vyžádal vyjádřeni mladistvého nebo jej k okolnostem významným z hlediska postupu podle § 81 odst. 1 ZSM vyslechl.
Soud i statní zástupce může učinit rozhodnutí o změně a o zrušeni probacního dohledu nebo jej doprovázejících dalších výchovných opatření na ndvrh probacního úředníka, příslušného organu sociálné-právní ochrany dětí a soud též na návrh státního zástupce. Neshledá-li soud nebo státní zástupce dôvody pro zrninu nebo zrušení daného opatření, návrh na rozhodnutí o tom zamítne s odkazem na ustanovení § 81 odst. 1 ZSM a contrario. Jak soud, tak i státní zástupce však mohou rozhodnout i bez návrhu, prípadní z podnetu nijaké jiné osoby (např. rodičů mladistvého). O takovémto podnětu samostatní nerozhoduji.
11. Dohled piDoacniho úředníka nad ttrtmi mladiímí patnácti let
Platná právní úprava umožňuje uplatnení dohledu probacního úředníka i vůči dítem mladším patnácti let a vůči trestní neodpovédným mladistvým. Ve smyslu § 89, 93 a S 5 odst 2 ZSM se tak může stát jen v případí, že se dopustili Činu jinak trestného. Pro tyto případy totiž zákon o soudnictví ve věcech mládeže pamatuje ve škále zakotvených opatření i na možnost vyslovení dohledu probacního úředníka [§ 93 odst. 1 plsm. a) ZSM].
K vyslovení dohledu na dětmi mladšími patnácti let a trestní neodpovédnými mladistvými podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve vícech mládeže není třeba souhlasu dítěte nebo mladistvého, jeho zákonných zástupců ani nikoho jiného. Při jeho ukládání musí soud pra mládež dbát na výchovní působení na díti nebo mladistvého a sledovat preventivní účinek přijatého opatření, jakož i dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže (§ 1 odst. 2 a§ 93 odst. 5 a6 ZSM). Uložit totoopatření může až po probéhlém dokazování v meritornfm rozhodnuti. Nepřichází tedy v úvahu jeho uložení již v průběhu řízeni, jako je tomu ve vztahu k trestní odpovědným mladistvým.
Soud pro mládež ve svém rozsudku, jímž vyslovuje nad trestní neodpovédným mladistvým nebo dítětem mladším patnácti let dohled probacního úředníka, nestanoví dobu, na kterou jej vyslovuje. Z povahy věci však vyplývá, že může trvat jen dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku víku dítěte. Na rozdíl od ochranné výchovy zákon neumožňuje jeho prodloužení do dovršení devatenáctého roku věku (srov. % 22 odst. 2 ZSM). Dosažení účelu sledovaného jeho výkonem představuje zrninu pomírů u dítěte mladšího patnáctí let nebo trestní neodpovědného mladistvého, nad nimi byl vysloven, která ve smyslu % 163 odst. 2 OSŘ odůvodňuje změnu rozsudku, jímž byl vysloven. Takovou zrninu může provést soud i bez návrhu, ovšem pouze pokud již k dosažení účelu dohledu probacního úředníka došlo (§ 154 odst. I OSŘ). Jesdiie se tedy poměry, které byly roz-
Ciäjky
hodujíc! při předchozím rozhodování, dosud nezmínily a k jejich zmíní má dojft teprve v budoucnu, nelze předchozí rozsudek zmínit. Případným návrhem na jeho zrninu, byi-li podán, není soud vázán (5 153 odst. 2 OSŘ). Zrnina předchozího rozsudku může spoďvat jak ve změně podmínek výkonu dohledu nad dítětem mladším patnácti let nebo trestně neodpovédným mladistvým - to ovšem toliko v mezích daných zákonem - rak i ve zrušení vysloveného dohledu.
Ustanovení § 93 ZSM nijak specificky nevymezuje povahu, obsah, účel a způsob výkonu dohledu probacního úředníka vysloveného nad dítětem mladším patnácti let nebo trestní neodpovédným mladistvým. V plním rozsahu však odkazuje na přiměření použití ustanovení § 16 odst. 1 a 2 a % 80 odst. 1, 3, 4a 5 ZSM, která upravují dohled probacního úředníka jakožto specifického výchovného opatření použitelného v trestních vícech mladistvých provinilců. Ve vztahu k dítem mladším patnácti let a trestní neodpovédným mladistvým se tedy neuplatni pouze právní úprava obsažená v § 16 odst. 3 a § 80 odst. 2 ZSM. Z toho je zřejmé, že z hlediska podstaty výkonu probacního dohledu a jeho smyslu nejsou podstatné rozdíly mezi tím, kdy je vykonáván nad dítětem mladším patnácti let a nad mladistvým. Z povahy véd vyplývá, že u dětí mladších patnácti kt je na místě klást zvláštní důraz na výchovné působení na ní. Do určité míry je současní nezbytní volit ve vztahu k dětem mladším patnácti let a k mladistvým i jiné formy kontroly. V zákonně upraví se to promítá zejména tím, že zatímco u dohledu vykonávaného nad mladistvým provinilcem je jednou z jeho základních charakteristik povinnost mladistvého periodicky se dostavovat k probačnímu úředníkovi [srov. §_lé odst. 3 písni, b). ZSML dítěti mladšímu patnácti let a trestně neodpovědnému mladistvému zákon takovou povinnost nestanoví a naopak zavazuje probacního úředníka k jeho pravidelným návštevám v bydlišti a ve škole (srov. § 93 odst. 4 věta druhá ZSM). Vychází přitom z toho, že setkáni probacního úředníka s dítětem mladším patnácti let a trestní neodpovédným mladistvým na. pracovišti Probačnl a mediační služby by pro něj i pro jeho zákonní zástupce mohla být příliš zatěžující a formální, navíc zpravidla neumožňující si utvořit ucelenou představu o jeho aktuálních poměrech a potřebách. Takovou povinnost by proto neměl dítěti mladšímu patnácti let nebo trestní neodpovědnému mladistvému stanovit ani soud.
Soud pro mládež však musí v řízeni podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve vícech mládeže výrokem rozsudku, jímž vyslovuje nad dítětem mladším patnáctí let nebo trestní neodpovědným mladistvým dohled probacního úředníka, blíže vymezit jeho obsah specifikací povinností a omezeni s ním spojených. Zákon totiž tyto povinnosti a tato omezení - na rozdíl od případů trestní odpovědných mladistvých - pro tyto případy neupravuje (srov. § 16 odst. 3 ve spojení s S 93 odst. 4 ZSM).
ID. Probacní dohled nad mladými dospělými
Koneční, pro úplnost je na místí zmínit, že původní legislativní osnova zákona o soudnictví ve vícech mládeže počítala se zavedením specifického režimu zacházení nejen s mladistvými
Vn Lortit, S„ PeLuuki. M., Souldř, A, ViUavi. H. Soudními pro mladiství v Kanadě a v České republice. PHnicky Mininentva äpravedlnotri ČR. Svazek 59. Praha: Ministerstvo spravcdlnoai ČR i MinineinvD spravedlnosti Kanady, 2000, s. 247
236
Články
•
číslo 9 / 2005
pachateli provinění, ale i s mladými dospělými pachateli trestných činů.21 Do této kategorie míli patřit pachateli trestných Činů, kteří již dovršili osmnáctý rok víku a doposud nepřekročili dvacátý první rok věku. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže v podobí přijaté parlamentem nedopadl na tuto skupinu pachatelů. Současní s jeho přijetím však byl novelizován trestní zákon v § 26 odst. 4. Podle tohoto ustanovení v jeho zněni účinném od 1. 1. 2004 platí, ze když soud podmínění upouští od potrestání pachatele ve víku blízkém víku mladistvých, může v zájmu využití výchovného působeni rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a povinností uvedených v § 26 odst. 3 a 4 TrZ, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za podmínek stanovených pro mladiství pachatele. V tomto ohledu je vytvořen určitý prostor pro specifický přistup ke kriminalitě mladých dospělých, byť v užším rozsahu, než se původní předpokládalo.
Vzhledem k tomu, že povinnost vyslovit nad dospělým pachatelem dohled probacního úředníka je obligatórni spojena přímo ze zákona % každým podmíněným upuštěním od jeho potrestaní (§ 26 odst. 2 TrZ), fakticky nepřichází v úvahu jeho současné vyslovení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť to by byly vedle sebe uloženy dva dohledy s velice podobným obsahem (srov. § 26b TrZ a § 16 ZSM). Ve vztahu k mladým dospelým se tedy režim výkonu nad nimi vysloveného dohledu řídl právní úpravou obsaženou v trestním zákonu a v trestním řádu s t&n, že probíhá na základě rozhodnutí soudu a probačnlm úředníkem zpracovaného probacního programu t§ 26b odst. 1 pfsm. a) TrZ]. Tento probačnl dohled však lze kombinovat s ostatními výchovnými opatřeními podle zákona o soudnictví ve vícech mládeže, tedy s uložením výchovných povinností podle § 18 ZSM a výchovných omezeni podle § 19 ZSM, s vyslovením napomenutí podle § 20 ZSM a se stanovením povinnosti absolvovat probačnl program podle § 17 ZSM. To vytváří širší prostor pro individualizaci působeni na mladé dospelé pachatele trestných činů v rámci dohledu nad nimi než na ostatní dospělí pachatele trestných činů.
Případ zacházení se zadrženými na Guantanamu
Mgr. RENÁTA KLEČKOVA, Brno*
I. Úvodem
Cílem tohoto příspěvku je rozebrat právní postavení zadržených bojovníků Talibanu a Al-Kajdy na Guantanamu v souvislosti s válkou proti terorismu. Jedná se o aktuální, ale z hlediska mezinárodního práva velmi složitou problematiku. Pro řešení případu Guantanamo jsou z hlediska mezinárodního práva relevantní tři okruhy otázek: zaprvé - aplikace mezinárodního humanitárního práva v souvislosti s bojem prod terorismu, zadruhé — vztah humanitárního práva a lidských práv obecní, zatretí - jurisdikce amerických soudů nad zadrženými na Guantanamu.
'    Autorita je doktorandkou katedry mezinárodního a evropského plíva Právnické fakulty MU v Brně.
D. Postaveni Talibanu v Afghánistánu
V roce 1996 Taliban dobyl Kabul a prohlásil dosavadní vládu za sesazenou, ale nikdy se mu nepodařilo vytvořit ústřední vládu. Afghánistán se ocitl v mezinárodní izolaci, protože kromě Saudské Arábie, Pákistánu a Spojených arabských emirátů neuznával žádný stát Taliban jako oficiální afghánskou vládu. V roce 2001 kontroloval Taliban zhruba 95 % zemí. Znepřátelené frakce byly vytlačeny na sever zemí, kde se sjednotily do tzv. Severní aliance. Po teroristických útodch v Nairobi a Dáresalámu přičitatelných Al-KajdiTa\ian odmítl vydání Usámi bin Lidina a Í nadále podporoval činnost Al-Kajdy na svém území. Napt v roce 2001 zřídil Ušima bin Ládín na území Afghánistánu tábor pro výcvik teroristů. Bojovníci Al-Kajdy na území Afghánistánu oficiální nebyli součástí pravidelných ozbrojených sil Afghánistánu, jako tomu bylo u bojovníků Talibanu, ale často infiltrovali do talíbanských ozbrojených složek.
Hl. Právní základ konfliktu v Afghánistánu
Pro účely tohoto příspěvku není důležité zodpovědět otázku legálnosti použití ozbrojené síly koaličními spojenci v Afghánistánu. Pro celkové dokresleni situace však považuji za účelné alespoň následující. Teroristické útoky z 11. 9. 2001 vyvolaly odpověď mezinárodního společenství. Rada bezpečnosti OSN rezolucemi č. 1368 (2001) ač. 1373 (2001) vyhlásila válku terorismu a označila jakýkoliv teroristický útok za ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti.''
Rezoluce Rady bezpečnosti týkající se konkrétní situace v Afghánistánu [např. rezoluce Rady bezpečnosti Č. 1386 (2001), č. 1378 (2001), Č. 1390 (2002)] mohou sloužit jako argument pro mezinárodnéprávnl základ ozbrojených akd vedených USA a jejich koaličními partnery prou talibanskému vládnímu režimu v Afghánistánu. Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1378 (2001) obvinila Taliban z toho. Že umožňuje použití území Afghánistánu jako základny pro .vývoz' teroristů síti Al-Kajda a jiných teroristických skupin a z poskytnutí útočiště Usámu bin Ládinovi, členům Al-Kajdy a jiným přidruženým skupinám. V této rezoluci Rada bezpečnosti podpořila úsilí afghánského lidu k odstranění tali-banskeho režimu.2'
Kromě přímé účastí amerických vojenských sil USA zprvu podporovaly hlavně Severní alianci prostřednictvím financováni, logistické podpory a účastí poradců pro taktiku boje.
Současní Kongres USA přijal rezoluci pověřující prezidenta Bushe .použít víechnj nezbytni a přiměřené donucovací prostředky proti národům, organizacím nebo osobám, které plánovaly, autorizovaly, spáchaly nebo napomáhaly ke spáchání teroristických útoků, nebo poskytly útočätž takovýmto organizacím nebo osobám, v souladu s cílem předejít v budoucnu viem činům teroristické povahy namí-
11 Např. rez. Rh i. I36B 112. táfí 2001 ffk* 1. UntOMivaify cmámmiii die strongest «tmi the horrifying renoriit attack) whkh mok place on 11 September 2001 in New York, Washington, D. C and Pennsylvania and rnanii meh tas, like any act of international terroňim, at a duett to international peace and jecurity.
a Gmdtrnmi%áKTMwifot&^f^tá$aiúsiiniBbeaiBÍitt\iuch< che opon of tenorům by the Al-Qaida network and other tenoriit group» and for providing tafé haven to Utama Bin Laden, Al-Qaida and others associated with them, and in this context nipportiiig me efforts of die Afghan peopk to repUce the Taliban regime.
237
číslo 9 / 2005
feným proti US/P1", V souladu s touto rezolucí nařídil prezident Bush zahájení bojových operaci v Afghánistánu proti Al-Kajdé a talibanskímu režimu poskytujícímu útočiště teroristickým organizacím.
IV Al-Kajda
Al-Kajda je mezinárodní teroristickou organizaci. Obecní, teroristickí hnutí jako taková, mají nestátní charakter. Z hlediska obecní teorie subjektů mezinárodního práva je sporné, zda je Al-Kajda subjektem mezinárodního práva či entitou postrádající mezinárodní subjektivitu. Pra zodpovězení této otázky musíme zkoumat prameny mezinárodního práva, zda některý z nich při' znivá Al-Kajdé postavení subjektu mezinárodního pravá. Rezoluce Rady bezpečnosti Č. 1267 (1999) a následující vyzývaly stáry, aby podnikly takoví akce, jež by zamezily dodávkám zbraní a munice soupeřícím stranám, a vybízely k akcím proti Talibanu, nikoliv Al-Kajdé. Bezprostřední po útocích z 11, září USA a ostatní členovi NATO označily za jeden ze subjektů, proti kterému vedou ozbrojené sebeobranné akce, mezinárodní teroristickou síť Al-Kajda jako de facto orgán talíbanského hnutí. Žádná z rezolucí Rady bezpečnosti vsak výslovně Al-Kajdu jako subjekt mezinárodního práva neoznačila. Pro podporu tvrzení, že Al-Kajda není subjektem mezinárodního práva, svědčí i to, že je--li nějaká entita uznána za subjekt, je tím de jure uznána její existence a jsou jí kromě povinností přiznána i práva. Což je v případě teroristickí organizace značné nežádoucí.
V. Případ Guantanamo
V souvislosti s bojovými operacemi zadržely vojenskí síly USA více jak 550 osob různé národnosti a poslízc je přemístily na námořní vojenskou základnu USA - Guantanamo Bay, Kuba. Guancanamo má punc vysoce střeženého vezení. Ovšem tamějŠí životní podmínky zadržených byly podrobeny kritice celou řadou mezinárodních organizací. Tito zadržení (detained), ačkoli většina z nich byla zadržena mimo přímé bitevní pole a aniž by přímo použili zbraň proti USA Či jejich koaličním partnerům, byli prezidentem USA označeni jejich „enemy combatants' na základě domněnky úzkých vztahů s teroristickými organizacemi a byl jim zamítnul status válečných zajatců, jehož právní režim je obsazen ve III, Ženevské Úmluvě o zacházení s válečnými zajatci ze dne 12. srpna 1949 (dále jen „Ženevská úmluva"). Výkonná moc se rozhodla stíhat je za válečné zločiny před vojenskou komisí.4' Tato komise je orgánem exekutivy. Může uložit trest smrti a proti jejímu rozhodnuti není možné odvolání k nezávislému soudu. Osobni rozsah se vztahuje pouze na cizince. Občaní USA nemohou před takovouto komisí stanout a za obdobné činy jsou souzeni před soudy USA.
Od roku 2002 do června 2004 nebyla většina zadržených obviněna ze žádných válečných zločinů. Nebyl jim oficiálně oznámen důvod zadržení a nemohli se procesní nikterak bránit proti přiznanému statusu „enemy combatants". Obhájci lidských práv argumentují zejména porušením lidského práva na spravedlivý
Use of Miliary Force, Pub. L No 107-40, S 2 (a), 115 Sot. 224 (2001). Tato komise byla založena m iíkladŕ Dotation, Treatment, and trial «f Cetuán Non-Ciateni in thi V&r Agfiinu Terrorism, 66fid. Rij. 57, 833 (Nob. 13, 2001).
ČLÁNKY
proces. Legální status zadržených byl tak po dlouhou dobu v právním vakuu. Poslední dobou americkí soudy vyjasňuji některé sporné otázky ohledně právního režimu nakládaní s limito zadrženými osobami.
VI. Pohled mezinárodního práva veřejného
Abychom dospřli k cíli, který si v úvodu tento článek vymezil, musíme se ptát: je boj proti terorismu v Afghánistánu tradičním typem ozbrojeného konfliktu a tudíž spadajícím pod oblast mezinárodního práva humanitárního? jestliže ano, jedná se o konflikt mezinárodní či nemezinárodní? Je z hlediska mezinárodního humanitárního práva nijaký právní rozdíl mezi bojovníky Talibanu a bojovníky Al-Kajdyi Požívají bojovníci Talibanu a Al-Kajdy status válečných zajatců podle III. Ženevské úmluvy?
1. Aplikace mezinárodního humanitárního práva
Humanitární právo je částí mezinárodního práva aplikovatelní v situacích ozbrojeného konfliktu. Je tvořeno smluvními a obyčejovými normami. Smluvní lídskoprávní rámec je znám jako Ženevské právo," které poskytuje minimální právní rámec pro ochranu civilistu, válečných zajatců, zadržených osob a dalších skupin obyvatelstva. Rozsah tito ochrany je odvislý od právní kvalifikace ozbrojeného konfliktu. Plný rozsah práv a povinností je garantován za situace mezinárodního ozbrojeného konfliktu, který je definován či. 2 Ženevských úmluv. Na situace nemezinárodního ozbrojeného konfliktu se vztahuje pouze či. 3 společný všem Ženevským úmluvám a Protokol II. Časový rozsah úmluv je ohraničen taktickou dobou trvání ozbrojeného konfliktu, teritoriální rozsah je omezen na území smluvních stran.6'
1.1. Mezinárodní versus nemezinárodní ozbrojený konflikt
Je nesporné, že jakmile je použita ozbrojená síla mezi minimálně dvěma státy, jedná se o mezinárodní ozbrojený konflikt. Nemezinárodní konflikt se může zintcrnacionalizo-vat, jestliže:
a)  jiný stát intervenuje prostřednictvím svých jednotek, nebo jestliže
b)  někteří z účastníků konfliktu jednají jménem jiného státu {on behalf of that other 5mm).71
" Ženevské právo je tvořeno: I. Ženevská úmluva o ilepieni osudu ranených a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli ze dne 12. srpna 1949, H. Ženevská úmluva o zlepšeni osudu antnýói, nemocných a trosečníků ozbrojeních sil na mori ze dne 12. srpna 1949, III. Ženevská úmluva
0 ucházení s válečným, zajatci ze dne 12. srpna 1949, IV. Ženevská úmluva o ochrání civilních osob za vílky ze dne 12. srpna 1949, Dodatkový protokol k ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obíti mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol 1), Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpm 1949 o odíraní obítf ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (Protokol II).
ůl V současné době je smluvními stranami Ženevských úmluv, kterými mohou být pouw stáry, 191 států (vretní USA i Afghánistánu). Protokol
1  má 161 smluvních stran (USA, Indie, lián, Irák. Izrael, Japonsko, Pakistan nejsou smluvními stranami), Protokol II mi 136 smluvních stran.
"   ICTY.Tadic, Appeal Chamber, July 1999, par. 84.
238
dr-Y
Jaká jsou ovšem ona legální kritéria pro určení, kdy se konflikt, který je prima facie nemezinárodní, stává mezinárodním? Mezinárodní soudní dvůr v prípade Nikaragua*^ požadoval splněni testu efektivní kontroly. V případu Tadic91 odvolací senát Mezinárodního trestního tribunálu pto bývalou Jugoslávii požadoval pouze splnění „mírnějšího" testu celkové kontroly (overall control).1®1
Aplikace těchto testů by v našem případě znamenala, že do momentu, kdy koaliční jednotky vedené USA nepřekročily hranice Afghánistánu, byl konflikt mezi Severní aliancí a Taliba-ncm nemezinárodním ozbrojeným konfliktem, ledaže by se prokázalo, že:
a)  padle testu efektivní kontroly USA financují, logisticky vybavují jednotky Severní aliance a přímo se podílejí na konkrétních ozbrojených operacích prostřednictvím vydávání konkrétních vojenských příkazů nebo závazných pokynů (nestačí pouhé obecné plánování vojenské operace);
nebo
b)  podle testu celkové kontroly stačí pouze, aby USA financovaly, logisticky vybavovaly jednotky Severní aliance a účastnily se plánování a dohledu nad vojenskými operacemi.
Z hlediska rozsahu použitelnosti mezinárodního humanitárního práva je tedy nutné rozlišovat:
a)  akce spojenců podporující Severní alianci jako organizovanou ozbrojenou skupinu vykonávající pod odpovědným velením takovou kontrolu nad částí území, která jí umožňuje vést trvalé a koordinovaní vojenské operace,
b)  akce proti Talibanu jako de facto vlády Afghánistánu, která je odpovědná za nedodržování anti teroristických rezolucí Rady bezpečnosti,
c)  akce proti Al-Kajdé \ako nestátnímu subjektu.
Zde ovšem zůstává celá řada dalších sporných otázek, kteří leží mimo rozsah tohoto článku. Jen pro názornost - můžeme se ptát: je chování Al-Kajdy pričitatelní Talibanu? Je Aí-Kajda pod přímou kontrolou Talibanu? Vykonává tedy nad ní Taliban efektivní kontrolu?
Shrneme-Íi tuto část, lze dospět k názoru, že po překročení hraníc Afghánistánu vojenskými jednotkami koaličních síl došlo k internacionalizací konfliktu. I samotná podpora Severní aliance bez přímé účasti koaličních ozbrojených sil splňuje dle výše uvedeného test celkoví kontroly, a proto i v tomto případě lze aplikovat humanitární právo mezinárodních ozbrojených konfliktů. Situace je však velmi nepřehledná ohlední subjektů. Dokud byl Taliban u moci a boje byly vedeny proti Talibanu, byli bojovníci Talibanu součástí pravidelných ozbrojených sil, tudíž spadajících pod celkový rozsah Ženevských úmluv. Jinak tomu bylo u bojov-
s* ICJ, Milltaty and Paramilitary Activities in and against Nicaragua.
»> ICTY, Tadic, Appeal Chamber, July 1999
"» ICTY, Tadic, Appeai Chamber, Jury 1999: [Iln the light of the above discussion, the following conclusion may be safely reached. In the case at issue, given that the Bosnian Serb armed forces constituted a „military organization", the control of the FRY authorities ovet these armed forces required by international law tor considering the armed conflict to be international was overall control going beyond the mete financing and equipping of such forces and involving also participation in the planning and supervision or military operations. By contrast international tules do not require that such control should extend to the issuance of specific otdeis or instructions relating to single military actions, whether ot not such actions were contrary to international humanitarian Law,
čisio 9 / 2005 rprtn    *
níků Al-Kajdy. Zde lze přijmout dvě tvrzení. Buď bojovnici Al-Kajdy mohli tvořit nepravidelné ozbrojené síly, nebo tvrzení, že jejich provázání s Talibanem je natolik úzké, že se od sebe tyto dvě skupiny nedají oddělit a tudíž i na ně se vztahuje oblast mezinárodního humanitárního práva.
Jiná situace by ovšem nastala, kdyby byl jako důvod pro ozbrojenou akci dán boj s terorismem, konkrétně Al-Kajdou. Al-Kajda není subjektem mezinárodního práva a ani není smluvní stranou Ženevských úmluv. Otázkou je, zda se na ní vůbec vztahuje mezinárodní obyčejoví humanitární právo. Jedná se o složité právně-teoretické otázky, které ponechávají široký prostor k úvahám a bude záležet na právu samotním, zda v budoucnu nalezne přijatelná řešení.
1.2.  Kombatanti
Pravidelné ozbrojené síly, aby byly označeny za ozbrojené síly strany v konfliktu, se musí skládat:
-   z organizovaných ozbrojených sil, skupin a jednotek,
-   musí být pod velením osob odpovidných tito straní za jednání svých podřízených,
-   musí podléhat vnitřnímu disciplinárnímu systému, který mezi jiným bude prosazovat dodržování norem mezinárodního práva aplikovaných v ozbrojených konfliktech.
U nepravidelných ozbrojených sil patřících k jedné straně konfliktu, aby jejich příslušníci naplňovali status kombatanta, musí tento kumulativní naplnit čtyři podmínky:
a) podléhat odpovědnému velení,
b)  nosit pevný rozlišující znak viditelný na dálku,
c)  nosit otevření zbraň,
d)  řídit se a uchovávat pravidla a obyčeje války.
Příslušníci ozbrojených sil strany v konfliktu (s výjimkou zdravotnického a duchovního personálu} jsou kombatanty, tzn. že mají právo aktivně se účastnit přímeno nepřátelství. Což mimo jiní znamená, ze přímé válečné násilí může být vedeno pouze kombatanty a proti kombarantům. Válečné násilí ovšem může být pácháno pouze v dovolených mezích humanitárního práva. Jejich překročení vede ke spáchání válečného zločinu, kterýžto je zločinem podle mezinárodního práva a vyvolává trestní odpovědnost jednotlivce.
1.3.  jinemy combatant"
Ženevské úmluvy nepodávají legální definici nezákonního kombatanta. Systematickým výkladem lze dovodit, že ten, kdo se účastní nepřátelství, ale nesplňuje podmínky pro status kombatanta, není beneficiáfem práv přiznaných kombatantovi úmluvou. Jedná se o civilní obyvatelstvo, které se účastní nepřátelství, ale je odlišné od kombatantů, protože nejedná na příkaz nadřízeného velitele, který musí být nadán oprávněním sjednat mír. Gvilista tudíž nepožívá imunitu za činy, které spáchal béhem boje. Jeho jednání je trestní podle práva okupační mocnosti, coí může znamenat jeho postavení před vojenskou komisi.1" Ženevskí úmluvy nic neříkají o tom, že civilisti, kteří se účastní nepřátelství, ztrácejí ochranu podle IV. Ženevské úmluvy. Ztrácejí ochranu pouze v tom smyslu, že se stávají vojenským cílem po dobu jejich účasti v nepřátelství.
"> Takto je tomu i v pHpadř vnittostitnlho zákonodárství USA- $ 1 |a), 66 Fed. Reg. 57, B33 [Nov. 16, 2001).
239
číslo 9 / 2005
Dalším, komu nepřísluší chráněné postavení kombatanra, je jedinec který je na základ* zrádného chovaní vyloučen z privilegovaného postavení válečného zajatce - tj. vyzvedač, sabotér nebo žoldnéřl2>.
1.4. Status válečných zajatců
Články 2, 4, 5 III. Ženevské úmluvy zakládají právní rámec pro určení, kdo je válečným zajatcem podle této úmluvy. Lie říci, že kombarant zajatý nepřátelskou mocností v průběhu nepřátel' ských operací má právo na přiznání statusu válečného zajatce, ledaže nezávislý tribunál mu toto postavení odmítne přiznat. Sunu válečného zajatce s sebou nese určité privilegované postavení, které značně omezuje smluvní strany v diskreci v nakládání s takovýmito osobami.
Shrnemc-li dosavadní teze, dostáváme se k závěru, že v Afghánistánu v dobé aktivní vojenské přítomnosti amerických vojenských sil probíhal mezinárodní ozbrojený konflikt. Na bojovníky Taliba-nu, jakožto součást afghánských ozbrojených sil, se vztahu)e vyvratitelná právní domněnka, že v případe jejich zajetí požívají status válečného zajatce. Tato domněnka může být vyvrácena pouze v individuálním případě, a to příslušným soudem. Než soud rozhodne o právním postavení této osoby, musí s ní být zacházeno jako s válečným zajatcem. U bojovníků Al-Kajdy (těch, kteří nejsou zároveň bojovníky Taliban u) je otázko u, zda Al-Kajda patří ke straně konfliktu a zda se jedná o nepravidelnou ozbrojenou sŮu. Taktéž je velmi důležitá problematika právní kvalifikace konfliktu {viz výše). Ale spS se přikláním k řeiení, že boj proti AI-fQjiUncní mezinárodním ozbrojeným konfliktem a bojovníci Ai-Kajay nepožívají status válečného zajatce.
Dojdeme-IÍ k závěru, že se na situaci v Afghánistánu neaplikuje mezinárodní humanitami právo, musíme se automaticky ptác Jaké jiné lidskopravní instrumenty chrání zadržené?
2. Vztah hurnanitárniho práva a pritM lidských práv obecni
Humanitární právo je velmi \'orr provázáno s dalšf samostatnou částí mezinárodního práva - lidskými právy. Lidskoprávní instrumenty jsou primárně určeny k použití v dobé míru.13' jejich vzájemný vztah byl řešen v posudku Mezinárodního soudního dvora ve věci právních následků výstavby zdi na obsazeném palestinském území.1* Podle názoru soudu jsou možné 3 situace:
1.  některá práva jsou upravena výlučně humanitárním právem,
2.  nčkterá výlučně právem lidských práv a
3.  některá patří do obou odvětví mezinárodního ptává. Mezinárodni soudní dvůr ve věci legality použití nukleární síly1"
označil humanitární právo jako lexspecialití mezinárodnímu právu lidských prav.1«
Diskuse nad zadržovanými se v mnoha ohledech dotýká práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces je obsaženo v ď. 14 Mezinárodního paktu a občanských a politických právech, kterým jsou USA smluvní stranou. AčkoL se podle čL 4 téhož Paktu jedná
Stör. Či. 5 IV Ženevské ilmluvy, cl 46. 47 Protokolu I. Srov. či. 4 Mezinárodního paktu □ občanských a politických právech. IQ. Legal consequence! of the construction of a wall in the occupied Palestinian Territory (3003).
ICJ, Legality of the Threai ot Use of Nudear Weapones (1996). Konkrétní sc jednalo o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a privo na iivot.
N K Y
o dcrogovatelné právo, Výbor pro lidská práva v obecné rozpravě č. 29 k čL 14 uvádí, že určité aspekty čL 14 jsou obligatornfmi i v dobé mimořádné situace státu.17' Podle názoru Výboru kategorie kogenrních norem mezinárodního práva rozšířila seznam nede-rogovatelných práv obsažených v či. 4 odst. 2 Paktu. Smluvní sírany se nemohou za žádných okolnosti dovolávat či. 4 Paktu jako důvodu ospravedlněni pro jednání, které potuluje humanitární právo nebo kogentní normy mezinárodního práva, například odchýlením se od základních principů spravedlivého procesu, včetně presumpce neviny. Podmínky související s derogacf, jak jsou vtěleny do Či. 4 Paktu, jsou založeny na principech legality a právního státu, jež jsou přirozené (inherent) Paktu jako celku. Určité aspekty práva na spravedlivý proces jsou i výslovní zaručeny mezinárodním humanitárním právem během ozbrojeného konfliktu. Pouze nezávislý a nestranný soud může soudit a odsoudit osobu obviněnou z trestného činu. Presumpce neviny tak musí být vidy respektována.18'
K právu na spravedlivý proces obsaženém v či. 14 Mezinárodního paktu je třeba podotknout, že samotná aplikace Paktu z hlediska jeho rozsahu stanoveného v či. 2 a v souvislosti s nejednoznačnou interpretací Nájemní smlouvy mezi Kubou a USA z roku 1903, která upravuje otázku výkonu suverenity USA nad Guantanamem, ponechává možnost vícero výkladům. Celý případ zacházení se zadrženými na Guantanamu je z hlediska mezinárodního práva velmi komplikovaný. Jediným jednoznačným řešením je, že se tito lidé nemohou pohybovat v absolutním právním vakuu. Rozhodně se na ní vztahují kogentní normy nřkterých lidských práv (zákaz mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání).
Vil. Pohled americké exekutivy na nalrMAiw,! se zadrženými na - Guantanamu   -   - ■         ------                   ------
Vláda odvozuje své právo držet a kvalifikovat dané osoby na Guantanamu jako              combatants' na základě vyhlášené války
terorismu. Takto podezřeli jednotlivci jsou ohrozením pro národní bezpečnost, a protože právě vláda je dle americké ústavy primárně zmocnená k úkolu ochránit bezpečnost země, může činit takovéto kroky. Podle názoru administrativy nespadají tyto osoby pod soudní jurisdikci USA a ani nejsou tímto osobám garantována základní ústavní práva USA na základě argumentu, že se jedná převážně o cizince, kteří nebyli nikdy rezidenty v USA, byli zadrženi americkými vojenskými silami mimo území USA za činy spáchané mimo území USA a nejsou drženi na území USA.
Podle právní pozice Bushovy administrativy bojovnici Talibanu spadají pod rozsah Ženevských úmluv, ale protože nenaplňují znaky válečného zajatec podle £1. 4 III. Ženevské úmluvy, jsou vyloučeni z možnosti získat tento privilegovaný statut. Naopak bojovníci Al-Ka/dy spadají mimo rozsah aplikace Ženevských úmluv, protože Al-Kajda není státem a tudíž nemůže být smluvní stranou Ženevských úmluv.
Lze jen spekulovat nad důvody pro odmítnutí statutu válečného zajatce, které mohou být následující. Postaveni válečného zajatce s sebou nese určitý právní rámec zacházení. Sem patří např. i to, že po skončení aktivního nepřátelství je nutná repatriace do Afghánistánu a tím potencionální umožnění páchání dalších terorisric-
171 Gtntnd Cemment Ne. 29. CCPfí/021/Reu  1/AM   II. panu.  II.  16
(2001). '*> Central Comment No. 29, CQPRia21ISt^  UAdí  II, pans.   II. 16
(2001).
240
Č L A N K Y
kých činů. Ovšem daleko důleutčjším se jeví to, že váleční zajatci obvinění z trestných činů mají právo být souzeni před nestranným soudem. Odmítnutím přiznání statusu válečného zajatce se tyto osoby dostávají pod pravomoc vojenských komisí, které je mají právo soudit za porušení zákonů války podle vnitrostátního práva USA. Postup při určování právního statutu zadržených osob při ozbrojeném konfliktu je obsahem US Army Regulation (ARJ190-8.
VIII. PoUed amerických soudů na zacházeni se zadrženými na Guantanamu
První případ, který se zabýval legalitou zadržení „enemy combatants" na Guantanamo Bay, byl případ Rasu/u Bush.19* Oblastní soud zamíd tuto žalobu z důvodu nedostatku jurisdikce nad zadrženými na Guantanamo Bay. Soud vycházel z precedenčního případu Johnson u. Eisenträger?0! Jednalo o případ riěmeckého občana, který byl obviněn americkou vojenskou komisí zasedajíc! v Činí za čin tam spáchaný. Ten podal žalobu k americkým soudům a domáhal se svých práv zaručených mu americkou ústavou. Nejvyšší soud USA odmíd svoji jurisdikci z následujících důvodů - německý vězeň byl nepřátelský cizinec, který:
a)   nikdy nebyl ani rezidentem v USA,
b)  byl zadržen mimo území USA a tam byl držen ve vojenské vazbč,
c)   byl tam obviněn armádou,
d)  za Čin tam spáchaný,
e)   byl po celou dobu uvězněn v Číně.
V případu Rasul a Bush soud argumentoval run, že vojenská základna Guantanamo Boy není teritoriem USA1" USA si pouze pronajaly kus země v jiném stáří za účelem provozování námořní vojenské základny, nikoliv pro výkon svrchovaných práv nad jednotlivci. Dle tvrzení soudu je Guantanamo Boy pouhým vojenským vězením a nemůže zde dojít k exteritoriální aplikaci zákonodárství USA
1 Rasuiv. Bush, 02-CV-0299 (CKK) i 19. 2. 2002 (jedná se o případ 1 Australana a I Britů. 2alobci požadovali právo návitřv svých rodinnjřch přislublku na Guantanamu).
1 Jotmon a Eiienmgtr, 339 U. S. 763 (19501.
1 Virah mni Kubou a USA ohledné trio vojenské základny je upraven Nájemní smlouvou z r. 1903: ARTICLE I
The Republic of Cuba hereby leases to die United Stares, for the time required ibr die purposes of coaling and naval srations, the following described areas of land and water situated in die Island of Cuba: .... ARTICLE II
The grant of the foregoing Article shall include rhe right to use and occupy the waters adjacent to said areas of land and warer, and to improve and deepen the entrances thereto and the anchorages therein, and generally to do any and all things necessary to fit the premises for use as coaling or naval srations only, and for no other purpose.
Vessels engaged in the Cuban trade shall have free passage through the waters included within this giant. ARTICLE ni
While on rhe one hand the United states recognizes the continuance of rhe ultimate sovereignty of the Republic of Cuba over the above described areas of land ami water, on the other hand die Republic of Cuba consents thai during the period of the occupation by the United nates of said areas under the terms of rhu agreement the United stares shall exercise complete jurisdiction and control over and within said areas with the right to acquire (under conditions to be hereafter agreed upon by rhe two Governments) for the public purposes of the United States any land or orhet property therein by purchase or by exercise of eminent domain wirh full compensation to die owner! thereof.
±1      I
číslo 9 / 2005
Obdobné rozhodnutí následovalo v případu AI Odah v. US, kde soud řekl: „... ázf entita bez majetku ä přítomnosti na území USA nemá žádná ústavní práva."
Poté několik případu zadržených na Guantanamu směřovalo k odvolacímu soudu. Nejvyšší soud vydal dne 28. 6. 2004 ve věci Basal u Bush průlomové rozhodnutí, když přiznal jurisdikci amerických soudů nad zadrženými v Guantanamu. Toto své rozhodnutí zdůvodnil, že jurisdikce USA se rozšiřuje i na cizince, kteří se nalézají na území, kde USA vykonávají všeobecnou (plenary) a výlučnou jurisdikci, ačkoli ne vrcholnou (ultimate) jurisdikcí.
Vzápětí (7. července 2004) Ministerstvo obrany vydalo příkaz k vytvoření vojenského tribunálu Combatant Status Review tribunal (CSRT) s pravomod přezkoumat status každého zadrženého na Guantanamu. Jedná se o první oficiální dokument, který definuje, kdo je „enemy combatant":
Pojem „enemy combatant"nahrnuje osobu, kterů byla součásti složek podporujících Taliban nebo Al-Kajdu, nebo pfidndenýcb sil které pod-porovafy neprdtehtviproti USA nebo jejich koaličním partnerům.
Zatím posledním významným soudním rozhodnutím v dobí psaní tohoto Článku je rozhodnutíz31. ledna 2005.22' Odvolací soud zde potvrdil svojí jurisdikci nad zadrženými v Guantanamu a to, že se na ně vztahují ústavní práva USA. Shledal, že CRST je neústavní, protože poruiuje pátý dodatek ústavy USA (právo na spravedlivý proces). Dále tento soud konstatoval, že Talibanci, kteří nebyli výslovně vyloučeni z aplikace Či. 4III Ženevské Úmluvy na základe 3. 5 téže úmluvy, se mohou této úmluvy dovolat. Jinými slovy, že normy IĽ. Ženevské úmluvy vytvářejí selfexxcutmg režim. O právním postavení bojovníků Al-Kajdy se žádný ze soudů ani nezmínil.
K. Záver
Aplikace smluvního humanitárního práva je na boj proti M-Kajdi - jakožto nestátní teroristické organizaci - dobrovolná, nikoliv povinná. Prokázání efektivní kontroly Talibanu nad Al-Kajdou je značně složité. Samotné tvrzení podpoty^íZ-Äi^' Talibanem z hediska meziná-rodněprávní přičitatelnosti nezakládá potřebný důkaz efektivní kontroly. Tímto se rozpadá i samotná koncepce legálnosti proriterorís-tické operace na území Afghánistánu. Budeme-li striktně odlišovat boj proti Talibanu a boj proti Al-Kajdé, který zrovna v případě Afghánistánu probíhal na stejném území a ve stejném časovém úseku, pak musíme dospět k záveru, že se na bojovníky Talibanu vztahuje status válečného zajatce, ledaže příslušný soud prokáže opak. Naproti tomu na bojovníky Al-Kajdy, protože se jedná o úplně jiný ozbrojený konflikt, se status válečných zajatců nevztahuje, jelikož Al-Kajda není stranou Ženevských úmluv. Jak však máme chápat Bushovo tvrzení, že hodlá všechny chycené bojovníky stíhat za válečné zločiny, když lze válečný zločin spáchat pouze v době ozbrojeného konfliktu, a to pouze kombatantem? Zdá se, že případ zacházení se zadrženými na Guantanamu zamotává hlavu i samotným protagonistům případu.
Gvil Action No. 02-299, etcy in Re: Guantanamo Detainee Cases, Memorandum Opinion Issued January 31, 2005 by Judge Joyce R Green
CRS Report for Congress, Treatment of „Battlefield Detainees" in the War on Terrorism. January 13, 2005 (http://www.faj.org/irp/crs/RL31367. pdAsearch-TiearmentK20ciM20Battkneld%20Detaineei%20in%20thc %20war%20on%20«rroiism% 202005)
n) Civil Action No. 02-299, etc.: In Re: Guantanamo Detainee Cases. Memorandum Opinion Issued January 31, 2005 by Judge Joyce H. Green.
241
ÍĽ^
o 9 / 2005
<
J U D I KATU RA
Čtttäca. C, štunnt. B Majnarodnl právo vefejné. Pni» ; Eurola Bohemia, 2003
Digest of Jurisprudence of che UN and Regional Organisation! on the Protection of Human Right« While Countering Tenorom (http://www.unhchr.ch/ hnnl/nienu6/2/dtge«.doc)
Maimsvski J. Meanirodnl prävo veřejné. Obecni čln. 3. vyd. Brno : nald Doplněk. MU Brno, 2002
Mezinárodni pakt o občanských a polräckjfch právech
Ptniití M. Oim5%, / Mezinárodní právo verejne. Zvíiimí rán. 4-, doplnene i roiittene vydáni. Pratu : C H. Beck. 2003
Seúä-HhnivrUrm, L Mezinárodni právo verejne. Praha: Coda Bohemia, 1999, 2. vydaní, ASPI Publishing, 2001
Ženewke úmluvy 112. jipna 1949 a jejich dodatkové Protokoly
JUDIKATURA
MĚSTSKÝ SOUD V PRAZE: K zákazu reforma-tionis in peius při rozhodování v odvolacím řízení. K přechovávání omamných a psychotropních látek pro jiného
S 259 od«. 4, 5 264 odo. 2 TrR §187, 187a TrZ
1. Zákaz reformarioiiu in pans zakotvený v $ 259 odst. 4 a t % 264 odst. 2 TrŘ není možné chápal tak, že v případě rozhodování z podnetu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného brání tomu, aby byl popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vine napadeného rozsudku sondu, prvního stupně doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného čtnu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyty v tzv. skutkové vrtě výroku o vine dostatečné vyjádřeny. V případe, že použitá právni kvalifikace je správná, avíak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečné výstižný a přesný, nebrání nic v jeho doplnení a upresnení tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jimi byi obžalovaný uznán vinným, popsaný skutek náležité vyjadřoval. V tomto kontextu není vyloučeno ani doplnení nebo upresnení takových skutkových okolností, které charakterizují subjektivní stránku trestného činu nebo jeho vývojové stadium.
2. Nevykazujc-li stíhaný skutek znaky toho trestného činu, jimi byl obžalovaný uznán vinným soudem prvního stupné, nýbrž naplňuje znaky jiného trestného Čínu, který je postižitelný přísněji než ten trestný čin, jimi byl obžalovaný nesprávné uznán vinným, nebráni zákaz rdfbrmationis in peius ve smyslu $ 259 odst. 4 TrŘ jeho uznání vinným tímto přísněji trestným činem. Taková změna výroku o vine rozsudku soudu prvního stupné v odvolacím řízení konaném z podnětu odvolání podaného výlučné ve prospech obžalovaného víak nemůže být doprovázena jakýmkoliv zpřísněním uloženého trestu ani zpřísněním podmínek jeho výkonu. V případe, že dolní hranice zákonné trestní sazby kvalifikované skutkové podstaty přísněji trestného činu, jejfí znaky obžalovaný naplnil, je vyšlí než výmera trestu, jenž mn byl uložen soudem prvního stupné, lze jej novi uznat vinným oním přísně-
ji trestným činem toliko v -rítcUAwtl skutkové podstate. Vyloučeno není ani uložit nové s odkazem na ustanoveni $ 259 odst. 4 TrŘ trest pod dolní hranící zákonné trestní sazby stanovené za přísněji trestný'Čin, jehož znaky obžalovaný stíhaným skutkem naplnil. Tento postup je na místě v případech, kdy byi trest uložen soudem prvního stupně ve výměře nižší než je dolní hranice zákonné trestní sazby základní skutkové podstaty tohoto přísněji trestného Činu.
3.  Ustanovení $ 187a TrZ je sttbsidiární privilegovanou skutkovou podstatou ve vztahu k ustanovení § 187 TrZ a postihuje jen přechovávání omamných a psychotropních látek a jedů pro sebe.
4.  Vetší rozsah přechovávání a prodeje omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 187 odst, 2 písm. a) TrZ (stejně jako ve smyslu § 187a odst. 2 TrZ) vyjadřuje kvantitativní i kvalitativní stránku přechovávání a prodeje těchto látek ve svém celku. Při posuzování jednání pachatele z hlediska naplnění této okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba vzít v potaz množství látek, které by mělo být způsobilé k použití pro velký počet konzumentu, finanční vyjádření hodnoty těchto látek, které by mělo dosahovat alespoň Částky 50 000 Kč, a délku přechovávání nebo prodeje těchto látek. Svůj význam víak má vedle těchto kvantitativních hledisek též druh a kvalita přechovávaných nebo prodávaných omamných nebo psychotropních látek. Tyto skutečnosti je přitom nezbytné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu, ke způsobu provedení činu a k účinkům přechovávaných nebo prodávaných látek na zdraví uživatelů. V případe přechovávání nebo prodeje takových méně účinných látek - například marihuany nebo hašiše - jejichž dopady na zdraví uživatelů jsou nižší než u jiných psychotropních a omamných látek — například u kokainu nebo pervitinu — je předpokladem toho, aby mohlo jft o větší rozsah nezákonného nakládání s nimi, vyvážení jejich nižšího účinku jinými skutečnostmi kvantitativní povahy, například delší dobou trvání nezákonného nakládání s nimi a jejich větším množstvím.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 507/2004
Z odůvodnění: Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro P. 1 byl obžalovaný M. M. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 TrZ a trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) TrZ a podle % 156 odst. 1 písm. a) TrZ a za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvaní tň let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zavázán k povinnosti uhradit poškozené Policii CR íkodu ve výíi 4 466 Kč. Stejným rozsudkem byl obžalovaný T. D. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a drženi omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 TtZ, tímtéž trestným činem podle § 187a odst. 1, odst. 2 TrZ a trestným činem mařeni výkonu úředního rozhodnutí podle $ 171 odst. 1 písm. d) TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon by] zařazen do věznice s ostrahou.
242
J U D>-"" A T U R A
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obžalovaní dopustili uvedených trestných činů tím, že:
1.  obžalovaný T. D. sám
v Café R. B. v P. dne 5. 6. 2003 v době kolem 17.15 hod. při návštěvě baru pracovníky Policie ČR, kteří se podíleli jako policejní inspektoři na akci Boris 2, pprap. A, H.í pprap. K M., se tito usadili ke stolu a zde je oslovil s tím, že jim nabídl hašiš, tito nabídku přijali a požádali o množství za 600 Kč, načež odešel k baru a odtud se vrátil s igelitovým sáčkem s lištovým uzávěrem, který obsahoval hnědou rozdrolcnou hmotu, a po jeho předání policistům převzal od nich částku 600 Kč, přičemž následným kriminalistickým zkoumáním z oboru chemie bylo zjištěno, že se jednalo o hnidou pryskyfičnatou látku o hmotnosti 0,801 g, v níž byla zjiítĚna přítomnost omamných látek cannabinoidů, včetně psychotropní látky delta 9- tetrahydrocannabinol, nazývanou též hašiš, uvedenou v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
2.  obžalovaní M. M.&T. D. společně
přechovávali v provozovně Café R. B. celkem 723 plastových sáčků s rosdirtnou dní a 3 kusy pryskyřičnatr hmoty, které byly nalezeny dne 5. 6. 2003, když byla na základě souhlasu státního zástupce provedena v tomto baru prohlídka jiných prostor, přičemž následně bylo odborným zkoumáním z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, zjištěno, že se jednalo celkem o 552,65 g rostlinné dně, tzv. konopí, které je uvedeno v příloze č. 3 k zákonu č. l67/I998Sb., o návykových látkách, jako omamná látka, a 548,389 g pryskyřice z konopí nazývané též hašiš, který je rov-níž uveden v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná, celkem pak tyto přípravky obsahovaly 125,01 g účinné látky tetrahydrocannabinolu, který je uveden v příloze č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní,
3.  obžalovaný M. M. sám
dne 5. 6. 2003, když byl zadržen a jeden z přítomných policistů jej vyzval k opuštění baru a nastoupeni do služebního vozidla, přiskočil k jednomu ze stolků v baru, shodil z něho sklenici, chtěl stůl zvednout, to se mu ale nepodařilo, rozběhl se tedy k pprap. P B., chytil jej za levou ruku a pravou se ho snažil udeřit do obličeje, přičemž křičel, že nikam nepůjde, když se pak zakročujicí nstrim. J. R. postavil mezi ně a vyzval jej, aby zanechal svého jednání a zatlačil mu oběma rukama zepředu do ramen, reagoval na to tak, že začal do něj i do pprap. P. B. kopat a nakonec se proti němu rozeběhl a se slovy „Já tě zabijú" ho uchopí! oběma rukama v úrovni pasu a povalil ho na zem, kde se zakousl do přední strany stehna jeho pravé nohy a na tomto místě a na malíkově hrané pravé ruky mu způsobil drobné povrchové oděrky,
4. obžalovaný T. D. sám
ačkoliv mu bylo rozsudkem Obvodního soudu pro P. 4 čj. 33 T 12/2001-45 dne 9. 2. 2001 s právní mocí téhož dne uloženo ochranné léčení protitoxikomanické formou ambulantní a následně mu bylo toto léčení rozhodnutím ze dne 20. 2. 2001 nařízeno ve Středisku prevence a léčby drogových závislostí DROP IN, toto léčení nenastoupil.
Naproti tomu byl podle § 226 písm. b) TrŘ obžaloby státního zástupce zproštěn obžalovaný V. H., jemuž bylo kladeno za vinu, že spolu s obžalovanými M. M. a T. D. přechovával celkem 723 plastových sáčků s rostlinnou drtí a 3 kusy pryskyřičnaté
číslo 9 / 2005
hmoty, v nichž bylo identifikováno 552,65 g konopí, které je uvedeno v příloze í. 3 k zákonu Č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka, a 548,389 g hašiše, který je rovněž uveden v příloze Č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka, o obsahu celkem 125,01 g účinné látky tetrahydrocannabinolu, která je uvedena v příloze č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, přičemž tyto látky byly dne 5. 6. 2003 nalezeny v provozovně Care R. B. během prohlídky jiných prostor provedené policejními orgány se souhlasem státního zástupce. Státní zástupce v tomto jednání obžalovaného V H. spatřoval trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle % 187a odst. 1, odst. 2 TrZ. Soud prvního stupně však dospěl na rozdíl od něj k závěru, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal právě obžalovaný V. H.
Proti citovanému rozsudku si v zákonné lhůtě podali odvolání obžalovaní Ar. M. a T. D. Svými odvoláními napadli odsuzující výroky tohoto rozsudku.
Odvolání obžalovaného T. D. směřuje proti výroku o trestu. Obžalovaný vyslovuje přesvědčení, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný a neodpovídá malému rozsahu jím spáchané trestné činnosti. V této souvislosti poukazuje na to, že drogu hašiš prodal v inkriminované době v Café R. B. pouze jednou a učinil tak na pokyn spoluobžalovaného M.M.ii obavy před ním. Přitom projevuje připravenost k celé věci vypovídat a objasnit okolnosti, za nichž byřy v uvedeném baru drogy distribuovány. Zároveň dává najevo lítost nad tím, že se do celé záležitostí zapletl, a navrhuje, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k novému rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvoláni obžalovaného M. M. směřuje proti výrokům o vině í o trestu. V jeho odůvodnění obžalovaný namítá, že soud prvního stupně náležitě nezhodnotil všechny provedené důkazy, a vyslovuje přesvědčení, že jeho skutková zjištění v těchto důkazech nemají dostatečnou oporu. V tomto kontextu předně zdůrazňuje, že žádný z provedených důkazů neprokazuje jeho vědomost o existenci omamných a psychotropních látek v jeho baru a zcela kategoricky vylučuje, že by ty, které byly nalezeny v jeho skladových prostorách, byhy v jeho vlastnictví. Opačný závěr soudu prvního stupně označuje za ryze spekulativní a neodpovídající skutečnosti. Poukazuje přitom na jedné straně na rozpory ve výpovědích policistů P B., J. D., řiiD. S., o jejichž svědectví se opirá soud prvního stupně, a na druhé straně na zcela přesvědčivé výpovědi spoluobžalovaného V H., jenž vyloučil, že by ve svém baru distribuoval jakékoliv drogy. Současně upozorňuje na co, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že do sklepních prostor, v nichž hyío nalezeno velké množství baleni konopí a hašiše, mělo přístup několik jeho zaměstnanců. Pokud za této situace soud prvního stupně vyvozuje jeho vědomost o těchto látkách v podstatě z pouhé skutečnosti, že byl majitelem daného baru, a jde přitom tak daleko, že jej označuje za jejich hlavního distributora, nemůže to podle jeho názoru obstát. Soudu prvního stupně v tomto kontextu zároveň vytýká, že dostatečně nezohlcdnil to, že nebyla zjištěna shoda daktyloskopických stop zajištěných na obalech drog uschovaných ve sklepních prostorách jeho baru s otisky jeho prstů. V návaznosti na to připomíná, že při policejní razii v jeho baru byl zasahujícím policistům nápomocen a usnadňoval jim orientaci v prohledávaných prostorách, což nikterak nesvědčí o tom, že by před nimi chtěl cokoliv
243