2. hodina l Postmodernita a postmoderní uvažování l Vztah postmodernismu a psychologie l Kontroverzní témata: subjekt a morálka l Diskuse: četba l Problémy tradiční psychologie Co označuje „postmoderní“? I l Rozlišení: l Postmodernita l Postmodernismus l Postmoderní uvažování l Postmodernita: historická epocha l Odklon od osvícenské víry v pokrok a neomezenou moc rozumu l Společnost nepředstavuje konzistentní celek, ale množství nesourodých a proměnlivých jednotek l Přechod od industriální společnosti k postindustriální (informace a služby) a od výroby ke spotřebě l Multimedia rozpouštějí jasnou hranici mezi realitou a fikcí Co označuje „postmoderní“? II l Podle Welsche (1994) je postmoderna je „stavem radikální plurality“, dobou, kdy pluralita přestává být potlačována a stává se obecně přijatelnou a legitimní. Postmodernita je epochou, v níž se pluralita stává žádoucí. l Postmodernismus: kulturní projevy této epochy l Pop art l Videoklipy l Stírání rozdílu mezi realitou a jejím obrazem l Díla Umberta Eca Postmoderní uvažování I: reflexe postmoderní doby a jejích kulturních projevů l Kuhn: nesouměřitelnost paradigmat l Lyotard: status vědění v postmoderním světě a problém legitimizace l Foucault: struktury vědění, propojení vědění a moci l Feyerabend: empirie jako „parazitní přívažek“ a proliferace teorií l Baudrillard: simulakra a hyperrealita l Derrida: dekonstrukce l Lacan: nevědomí a rozštěpený subjekt l Jameson: postmodernismus jako logika pozdního kapitalismu l Feminismus (Bordo, Butler, Flax, Nicholson) Postmoderní uvažování II: reflexe postmoderní doby a jejích kulturních projevů l Vše vztahu k vědě je zásadní kritika: l Univerzalizmu l Ahistorismu l Neutrality a objektivity vědění l Pro moderní uvažování je typická víra ve všemocné schopnosti rozumu odhalit pravdu, které někde neměně existuje. Odhalování pravdy je legitimováno vírou v pokrok a ve spojení vědění a dobra. l Postmoderní uvažování je charakterizováno ztrátou víry v tyto „velké příběhy“ o pokroku a osvobození (Lyotard). Postmoderní uvažování III: reflexe postmoderní doby a jejích kulturních projevů l Nedůvěra ke konečnému, ohraničenému, k definici: vědění je vždy limitované naší pozicí ve světě, našimi zájmy a hodnotami. l Obecná vyjádření jsou umělou abstrakcí vylučující jiné, rozporné či nepopsatelné (důsledky pro toleranci). l Odmítnutí: l Absolutizujících nároků novověké racionality (hierarchie subjektu a objektu) l Víry v možnost kontroly světa l Jistoty sebepoznání (potlačení nejednoznačnosti) l Důraz na ambivalenci, náhodnost, nevědomí (respektuje jinakost a nejistotu) Pluralita a psychologie l Definice postmodernity jako přitakání pluralitě: mnohost žitých světů se projevuje i „uvnitř“ jedince. l Rozchod s předpoklady tradiční psychologie: l Existuje celistvé Já (paradox konzistence) l Konzistentní, stabilní, silné Já či pevně ustanovená identita jsou podmínkou psychického zdraví (např. ego-psychoanalýza). l Pluralita okolního světa vyžaduje flexibilitu, rychlost, schopnost proměn a umění pohybovat se v mnoha odlišných světech. V diferencované společnosti je vznik plurality takřka samozřejmý a stabilní identita je spíše přítěží (?). Literatura l Appignanesi, R., Garrat, Ch. (1996). Postmodernismus pro začátečníky. Brno: Ando Publishing. l Welsch, W. (1994). Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon. l Hauer, T. (2002): S/krze postmoderní teorie. Praha: Karolinum. l Gál, E., Marcelli, M. (Eds.), Za zrkadlom moderny. Bratislava: Archa. l Lyotard, J-F. (1993). O postmodernismu. Praha: Filozofický ústav AV ČR. . l Grenz, S. J. (1997). Úvod do postmodernismu. Praha: Návrat domů. Neutralita, objektivita, univerzalita v psychologii l Objektivita vědění: existuje možnost objektivního poznání? l Vědění je vždy závislé na pozici, z níž k objektu vědění přistupujeme. Tu určuje například historický kontext (proměny koncepce nadání a homosexuality) či zařazení osoby v sociální struktuře. l Kdo určuje ideál vědy, kritéria pravdivosti, správné způsoby validizace, apod.? l Neutralita vědění: existuje „čisté vědění“? l Vědění má vždy specifické důsledky (např. vrozenost vs. výchova). l Vědění vytváří „pravdu“ o jedinci či skupině (gender, užívání drog) l Vědění je závislé na relativních hodnotách (nezávislost na poli, morální vývoj). l Univerzalita vědění: existuje možnost obecně platného vědění o psychických procesech? l Vědění je vždy historicky a kulturně limitované (vznik Já). Moderní a postmoderní psychologie I l Self jako autonomní a intencionální činitel (problém zodpovědnosti) l Psychické procesy jsou lokalizovány uvnitř individua (problém sociálních změn vs. osobnosti) l Studium psychických jevů l Důraz na objektivitu vědění: kritérium pravdivosti l Decentrace self: subjektivita jako znaková struktura l „Psychické procesy“ nejsou oddělitelné od „procesů sociálních“ l Studium „textů světa“ l Důraz na praktické vědění: kritérium užitečnosti Moderní a postmoderní psychologie II l Cílem je kontrola a predikce. . l Cílem je zmnožení perspektiv, vyzdvihnutí potlačeného (Aboriginals) l Praktická psychologie jako prototyp postmoderní psychologie? Dynamické, kontextuální a praxí ověřované vědění. Diskuse l Má smysl se postmodernismem v psychologii vůbec zabývat? Může postmoderní uvažování psychologii něco přinést? Pozice: l 1. Postmodernismus obohatí psychologii l 2. Integrace psychologie a postmodernismu si vyžádá přepracování základních psychologických kategorií a praktik l 3. Psychologie je principiálně neslučitelná s postmodernismem l 4. Koncept postmodernismu je pochybný, stejně jako jeho „využití“ v psychologii l 5. Postmoderní relativismus je pro psychologii nebezpečný, příp. podporuje ideologii konzumního kapitalismu l Lze navrhnout neutrální a objektivní výzkum, tj. výzkum, který nereprodukuje žádné předpoklady a nemá žádné etické důsledky? l Pokud ne, jaké to má důsledky pro výzkumnou praxi? Jaké bude kritérium dobrého výzkumu? l Je psychologie policií a psychodynamické a humanistické směry tajnou policií? Jak chápat terapii ve vztahu k moci? Může být sebepoznání zdrojem autentického vědění o sobě samé/m? l Je zájem o postmodernismus závislý na zájmu o změnu společnosti? Diskuse: četba l Zaměření psychologie v souladu s postmodernou: l Využití technologie ve prospěch potřebných sociálních skupin a jednotlivců (tj. ne pro kumulaci vědění a objektivizaci), např. v oblasti zaměstnanosti l Kulturní kritika: reflexe současného světa, zejména vědění vyprodukovaného psychologií (stres, hyperaktivita, neuróza, vyhoření, apod.): zkoumání důsledků pro lidi žijící v těchto kategoriích l Tvorba: vystoupení z pozice nezaujatého pozorovatele k angažovanosti a cílené produktivitě, viz umění či politika, ovšem se zaměřením na psychický prostor Shrnutí I l Postmoderní myšlení nahrazuje koncepci reality nezávislé na pozorující osobě koncepcí jazykového/znakového světa, v němž je pozorující osoba nevyhnutelně zakotvena. l Moderní dichotomie objektivní reality a jejího subjektivního vnímání je nahrazena hyperrealitou sebe-referenčních znaků. l Na místo dichotomie mezi univerzálními zákony společnosti a individuálním self se hovoří o vzájemných interakcích v rámci lokálních významových celků. l Postmoderní myšlení překračuje hranice vědy a racionalismu a vstupuje do oblastí etiky a estetiky. Znamená postmodernismus zánik morálky? l Postmoderní uvažování se zasazuje o „mnohost různorodých koncepcí, jazykových her a životních forem nikoliv z nedbalosti a nikoliv ve smyslu laciného relativismu, nýbrž z důvodů dějinné zkušenosti a motivů svobody (Welsch, 1994). l Je nutnou podmínkou morálního jednání etika? Normativní etika a morálka (Bauman). l „Odpovědnost … může být obnovena pouze za moderností, tj. za obecně přijímaným přesvědčením, že existuje objektivní poznání, neutrální soudci a univerzální pravidla, na něž se můžeme odvolat, a tak se zbavit osobní odpovědnosti za dopad našeho jednání“ (Hauer, 2002). Subjektivita l „Smrt subjektu“ neznamená jeho zánik, ale dekonstrukci. l Zpochybněno je autonomní, vědomé, sebe-kontrolující, již od počátku dané a neměnné Já. l Subjektivita je pevně včleněna do světa, v němž se osoba nachází. Je vytvářena participací těla ve významovém světě. l Subjektivita je nestabilní, každý akt je její re-produkcí. l Sledovány jsou ontogenetické i situační způsoby jejího vytváření. l Dočasnost a performativita subjektivity umožňují argumentovat pro možnost změn a hledání jejich potencionálních zdrojů. Problémy současné psychologie l Relevance psychologického vědění: l Relevance východisek (socio-kulturní proměny) l Relevance výsledků pro lidský život l Relevance pro jiné sociální vědy (výjimkou je psychoanalýza) l Nedostatečná reflexe vlastních předpokladů l Striktní oddělení akademické a praktické psychologie „Nová psychologie“ v ČR a SR I l Bačová, V. (2000a): Sociálný konstrukcionismus v psychológii. Československá psychologie, 44, 237-246. l Bačová, V. (2000b): Súčasné smery v psychológii. Hľadanie alternatív pozitivismu. Prešov, Filozofická fakulta Prešovskej univerzity. l Bačová, V. (2004): Analýza pôsobenia moci v interakcii novinárky a policajta. Československá psychologie, 48, 523-538. „Nová psychologie“ v ČR a SR II l Červenková, I., Bianchi, G. (2003): Diskurzy homosexuality a vývin sexuálnej identity. Československá psychologie, 47, 122-134. l Plichtová, J. (2000): Renesanci záujmu o jazyk: diskurzívna psychológia a analýza diskurzu. Československá psychologie, 44, 289-308. l Sborníky z konference Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku Příští hodina: četba l Bačová, V. (2004): Analýza pôsobenia moci v interakcii novinárky a policajta. Československá psychologie, 48, 523-538. l Červenková, I., Bianchi, G. (2003): Diskurzy homosexuality a vývin sexuálnej identity. Československá psychologie, 47, 122-134.