Reflexe týmové spolupráce.

   

   S kolegyní Vladanou tvořím tým již od počátku studia, mohu tedy říci, že jsme se částečně
   poznaly, alespoň po pracovní stránce. Jelikož nás dělí mnoho kilometrů a jelikož jsme obě
   časově vytížené, neztrácíme čas a komunikaci omezujeme výhradně na zvládnutí úkolu. Nejprve si
   práci, pokud to lze, naprosto otrocky rozdělíme na poloviny. V případě této prezentace to bylo
   rozdělení překladu. Ten jsme si posléze vzájemně připomínkovaly, ale v zásadě nebylo co. Dále
   jsme se dohodly, že každá použije k doplnění studijních materiálů jeden konkrétní jiný zdroj.
   Po té jsem já prezentaci vytvořila v heslech a s grafikou ve wordu, neboť nemám možnost ppt a 
   Vladana vytvořila závěrečnou verzi v ppt, kterou mi zaslala a já udělala korektury. Vložení
   finální verze pak bylo Vladaniným úkolem.

   Týmová práce mi v zásadě nevyhovuje, protože mám vždy jasnou představu jak by měl výsledek
   vypadat a jsem těžko přístupná kompromisům. Má zkušenost z předchozích týmových prací je, že
   pokud se sejde více než dva lidé, je práce mnohem zdlouhavější, protože ne všichni jsme stejně
   výkonní , spolehliví a schopní. Často mám pocit, že utvářet týmy u dálkových studentů je
   nesmysl, protože komunikace je ztížena tím, že všichni máme rozdílné pracovní doby a různé
   komunikační (technicky myšleno) prostředky. A tak v době kdy, jeden z nás by měl zrovna čas a
   mohl by pokračovat v práci, nemůže, neboť nedostal podklady od někoho z dalších členů týmu.
   Samozřejmě je důležitým faktorem i typ práce, kterou máme společně vykonat a zejména výše
   nároků na pochopení zadání a vlastní myšlení jaké práce klade. Případné neshody v těchto
   oblastech lze na dálku často řešit jen s velkým sebezapřením a za použití maxima diplomacie.
   Což je pro mne vyčerpávající.

   V tomto konkrétním případě však proběhlo vše k mé spokojenosti, neboť jak jsem již uvedla,
   Vladana je inteligentní, praktická a spolehlivá a zadání nebylo nijak náročné co se původní
   myšlenkové tvorby týče.