Tab. 2.1: Rozdíly mezi psychometrickým a klinickým přístupem
Psychometrický přístup Klinický přístup
Intenzívní zkoumání několika rysů Extenzívní informace ojediné osobě
Všechny informace v podobě členství Lze použít libovolná data
veskupinách
Predikce založená na počtu Predikce založená na znalostech teorie
pravděpodobnosti chování
Predikce jakoformální důsledek Predikci jakokreativní akt musí provést
pozorování může provést i úředník vysoce zkušená osoba
Nelze upotřebit řídké (nahodilé) jevy Nahodilé jevy lzeupotřebit
Rozlišení těchto dvou přístupů samozřejmě provokovalo otázky, který
z nich je lepší. Meehl (1954, ln: Helmstadter, 1964) se srovnáním obou
přístupů zabýval a shromáždil údaje o 19 studiích, které je srovnávaly.
Výsledky nebyly jednoznačné. V 10 studiích nebyly prokázány žádné roz-
díly mezi klinickým a psychometrickým přístupem, v 9 studiích byly pro-
kázány rozdíly ve prospěch psychometrických metod a ani jedna studie
neprokázala lepší výsledky klinické metody. Meehlův závěr tehdy zněl, že
při tehdejším stavu poznání je psychometrický přístup úspěšnější, zejmé-
na pokud je k dispozici dostatek vhodných dat. Klinici sice zřejmě ovláda-
jí lépe terapeutické postupy než predikci a diagnózu, nicméně v situacích,
kdy adekvátní data pro statistickou predikci neexistují, je klinická metoda
predikce jedinou alternativou.
Tento text je téměř výhradně věnován problematice psychometrického
přístupu. Ne proto, že by byl lepší než klinický, jak někteří psychometrici
možná tvrdí. Hodnocení přísluší lidem, kteří jsou natolik všestranní, že
dokáží oba přístupy spojit. A psychodiagnostik by měl být všestranný. Sku-
tečným cílem psychodiagnostiky není akademicky správná aplikace něja­
kého postupu nebo vyřešení žabomyšího sporu dvou znepřátelených tábo-
rů, ale kvalifikovaná intervence postavená na odborných znalostech
a dovednostech.
Měření v psychologii
Poněkud oklikou se tak dostáváme k tomu, čemu je tento text věnován,
tedy psychometrice (resp. psychometrii). Doslovný překlad tohoto složené-
18
ho slova by mohl přibližně znít "měření psychiky" nebo "psychologické
měření". Obor vznikl dávno po snahách obrozenců, takže jsme ochuzeni
o nějaký slovanský novotvar a musíme se spokojit s novotvarem z klasic-
kých jazyků.
Co je to psychika, jak ji lze popisovat, klasifikovat a vysvětlovat, je
nejvlastnějším předmětem psychologie jako vědy. Její definice je stejně
obtížná a rozsáhlá jako obor sám. Zbývá definovat druhou polovinu slova,
týkající se měření. Měření v nejširším slova smyslu je proces přiřazování
čísel objektům podle přesně definovaných pravidel. Tato pravidla závisí na
typu srovnávání (obecně relací nebo operací), které je možné s měřenými
objekty provádět, tzn. že manipulace prováděná s čísly představujícími
naměřené hodnoty musí být smysluplná v případě, pokud by se prováděla
analogicky také se samotnými měřenými objekty.
Uvedená definice měření není nejpřesnější a je navíc poměrně zjedno-
dušená ( k tomu by bylo třeba matematických oborů teorie množin a al-
gebra - viz např. Basilevski, 1994). Většině studentů psychologie však
bude přesto docela stačit a těm, kteří potřebují konkrétnější výklad, snad
pomohou následující odstavce obsahující popis konkrétních pravidel defi-
nujících tzv. "úrovně měření" nebo "typy proměnných", které představují
jeden ze základních konceptuálních a výkladových schémat kvantitativní
metodologie společenských věd.
Klasick éúrovně měřeni
Klasické pojetí úrovní měření uvedl do psychologie a dalších sociálních
věd Stevens (1951; ln: Helrnstadter, 1964). Lze na něm ilustrovat použití
matematických pravidel a operací u proměnných, které představují různé
úrovně kvantifikace. Tyto úrovně byly nazvány nominální, ordinální (pořa­
dová), intervalová a poměrová. Tyto termíny slouží také pro označení šká-
ly,jakou se vyznačují proměnné na příslušné úrovni měření.
Nominální úroveň měření spočívá v pouhém přiřazení číselných ozna-
čení jednotlivým objektům nebo třídám (z latinského nomen - číslo není
ničím jiným než zástupcem jména). Tato číselná označení neznamenají nic
jiného než jméno příslušné kategorie. Tak je namísto označení pohlaví
"muž" nebo "žena" použito číselné označení Onebo 1. Jednak je to kratší
a také to zabírá méně paměti v počítači. Nejběžněji používanými nominál-
ními proměnnými jsou např. označení prostředků městské hromadné do-
pravy - tramvaj číslo 5, autobus číslo 84, trolejbus číslo 142 apod.
19
Základní pravidlo představuje jednoduchý požadavek, aby všichni je-
dinci ze stejné skupiny měli přiřazeno stejné čislo a žádní dva jedinci
z různých skupin neměli přiřazeno stejné číslo. Tento požadavek nezname-
ná nic jiného, než že dva objekty nemohou patřit současně do dvou sku-
pin. To může někdy představovat problém, např. v případech, kdy bychom
chtěli pracovat s kategoriemi označujícími diagnózy a máme osoby, které
mají diagnóz několik. V takovém případě je často jedinou možností pou-
žít pro každou diagnózu jednu proměnnou a kódovat je např. O(nepřítom­
nost diagnózy) a 1 (přítomnost diagnózy).
Matematické operace, které lze provádět s nominálními proměnnými,
zahrnují počítání velikostí jednotlivých tříd (tzn. absolutní a relativní čet­
nosti) a práci s nimi. Relace, o které lze u nominálních proměnných uva-
žovat, je vztah rovnosti a nerovnosti (,,=" a ,,;t:"). Žádné jiné srovnávání
zde nadává smysl - nemá smysl uvažovat o tom, jestli mají být muži ozna-
čeni 1, O nebo jiným číslem, nebo jestli by ženy měly mít vyšší číslo než
muži (nebo naopak). Stejně tak nemá smysl říkat, že jestliže jsem jel do
práce tramvají číslo 1 a pokračoval jsem tramvají číslo 5, jel jsem vlastně
tramvají s průměrným číslem 3. Kdo si myslí, že tyto postupy smysl mají,
ať podle nich nejprve zkusí cestovat.
Ordinální (pořadová) úroveň měření představuje seřazení (uspořádání)
objektů na základě nějakého vhodného kritéria (z latinského ordo - řád) .
Tento typ proměnných známe velmi dobře z vrcholového sportu - sporto-
vec XY skončil v nějaké disciplíně na 1. místě, zatímco sportovec AB skon-
čil na 10. místě. Každý ale ví, že se může stát např. to, že zatímco sportov-
ci, kteří se umístili v běhu na 1600 metrů na 1. a 2. místě, doběhli téměř
současně, s rozdílem jen několika desetin sekundy, sportovec na 3. místě
mohl doběhnout až několik sekund po nich. Pak je jasné, že rozdíl mezi 3.
a 2. není stejný jako rozdíl mezi 2. a 1. (přestože platí vztah 2 - 1 = 3 - 2
= 1, každý intuitivně rozumí tomu, že čísla v těchto případech nelze brát
úplně doslova). Další informace jako je zaběhnutý čas, dosažený počet
bodů, vzdálenost, kterou sportovec hodil (skočil, uběhl, uplaval) apod. pak
uvádějí zjednodušenou škálu pořadí na pravou míru, a umožňují porovná-
vat výkon sportovce nejen v kontextu daného závodu, ale obecněji v rám-
ci dané sportovní disciplíny.
Pravidla a operace, která platí pro ordinální úroveň měření, přebírá
tato úroveň od nominální úrovně měření, tzn. možnost posoudit rovnost
nebo nerovnost jednotlivých pozic v pořadí, ale současně také získává nová
pravidla - srovnání hodnot pořadí - tzn. vztahy ,,<", ,,:5", ,,=", ,,:::0:", ,,>".
20
Vidíme, že původní vztah ,,;t:" z nominální úrovně zde může být jemněji
posouzen. Vztahy "větší než" a "menší než" na ordinální úrovni měření
mají důležitou vlastnost zvanou tranzitivita, která znamená, že pokud platí
A > B a současně B > C, pak platí také A > C. Ten, komu není význam
tohoto matematický pojem jasný, jistě chápe, že jestliže závodník A době­
hl v závodě jako první před závodníkem B a závodník B doběhl jako dru-
hý před závodníkem C, nemůže být pochyb o tom, že závodník A doběhl
také před závodníkem C.
Ordinální (pořadová) úroveň měření má tedy důležitou vlastnost
(vlastně se dá říci nedostatek), že nemá po celé délce škály stejné jednot-
ky; jinými slovy, intervaly mezi sousedními hodnotami této škály jsou ne-
stejně široké. Z toho důvodu opět nemá smysl tyto hodnoty sečítat (tzn. ani
z nich počítat např. průměr). Tento problém překonává následující úroveň
měření, která díky tomu dostala svoje jméno.
Intervalová úroveň měření se od předchozí (ordinální) liší v tom, že po celé
délce škály jsou stejné jednotky, tzn. mezi sousedními hodnotami jsou stej-
ně široké intervaly. Tyto typy proměnných už známe z běžného života;
např. teplota se měří na intervalové úrovni.
Pravidla a operace intervalové úrovně obsahují možnosti předchozích
úrovní (,,<", ,,:5", ,,=", ,,:::0:" a ,,>") a kromě toho se přidává možnost pou-
žívat operace sečítání a odčítání (,,+" a ,,-"). To znamená, že škála změře­
ná na intervalové úrovni už je tzv. aditivní (součtová). Už má smysl počí­
tat např. hodnotu aritmetického průměru atd.
Jedna věc ale u intervalového typu proměnných smysl nemá, a to uva-
žovat o vzájemných poměrech hodnot. Dobře se to ilustruje na příkladu
teploty. Jestliže včera byly 3 °C a dnes je 6°C, nemá smysl říkat, že teplo-
ta je oproti včerejšku dvojnásobná (přestože samozřejmě platí vztah 6 = 3
x 2). Stejně tak nemá smysl říkat, že při poklesu z 9 °C na 3 °C teplota
klesla na třetinu, protože co bychom potom řekli, kdyby dále klesla z 3 °C
na -6 Oe? Zmatek do těchto vztahů vnáší umístění nulové hodnoty (tzv.
nulový objekt, viz McDonald, 1999) - u Celsiových stupňů je to teplota
tání ledu, ale u Fahrenheitových stupňů je to jinak a u Kelvinových stup-
ňů také (-273,15 "C), a pouze v tomto případě lze z fyzikálního hlediska
uvažovat o tzv. absolutní nule.
Poměrová úroveň měření překonává nedostatek předchozí úrovně. Objek-
tům jsou přiřazoványhodnoty, o kterých lze uvažovat jako o reálných čís­
lech a provádět s nimi příslušné matematické operace. Důležité pravidlo
stanovuje polohu absolutní nuly, která obvykle odpovídá nulovému množ-
21
ství nějaké látky nebo naprosté nepřítomnosti nějaké vlastnosti. To umož-
ňuje uvažovat o vzájemných poměrech hodnot, což jinými slovy znamená,
že lze používat operace násoben í a dělení. Typickými představiteli takové-
ho měření jsou veličiny jako hmotnost, výška nebo míry času. Pak lze bez
problémů tvrdit, že 4 kg mouky jsou přesně 2x více, než 2 kg mouky,
a tento poměrný vztah bude platit stejně, když budeme používat kilogra-
my nebo libry nebo libovolnou jinou váhovou jednotku a dokonce na Zemi
stejně jako na Měsíci.
Je třeba si uvědomit, že ideální měření je měření na poměrové úrov-
ni. Obtíže s měřením ale mohou způsobit, že naměřené hodnoty nemají
vlastnosti poměrové škály a pak je třeba poctivě přiznat, zda je provede-
né měření intervalové, pořadové nebo pouze nominální. Přechod od no-
minální k poměrové škále lze ilustrovat na příkladu měření výšky. Kdyby-
chom chtěli změřit výšku skupiny osob a neměli nic jiného než kůl určité
výšky, mohli bychom o každé osobě rozhodnout, zda je vyšší nebo nižší
než tento kůl - to by bylo měření na nomin ální úrovni. Kdybychom mě­
řené osoby postavili vedle sebe a seřadili je podle velikosti, bylo by to
měření na ordinální úrovni. Jiným příkladem ordinálního měření by bylo,
kdybychom výšku osob měřili tak, že bychom na stůl nasklád ali vysoký
sloupec knih (různě tlustých) a výšku měřili pomocí minimálního počtu
knih na stole vyšších než daná osoba. Intervalové úrovně měření výšky
bychom dosáhli např. tehdy, kdybychom měli metrový příložník, pomocí
něhož bychom mohli změřit výšku každé osoby nad nějakou dostatečně
vysokou skříňkou nebo stolem. Konečně intervalové úrovně bychom do-
sáhli v případě, kdy bychom měli stojan s posuvným měřidlem, jaký se
používá např. u lékaře.
Vážný problém představuje fakt, že většina měření ve společenských
vědách zůstává na ordinální úrovni. Existuje několik alternativ, jak se
s tímto faktem vyrovnat.
1) Nižší úrovně měření nedovolují použití tzv. parametrických statistic-
kých metod analýzy. Striktní možnost představuje rozhodnutí omezit
se pouze na statistické procedury speciálně vytvořené pro pořadová
data , jako jsou medián , Kendallovo tau a další indexy.
2) Méně striktní možnost spočívá ve výběru vhodného předpokladu o po-
vaze hypotetického rysu, který má být předmětem měření, a to buď na
základě empirických d ůkaz ů nebo logických dedukcí. Takový předpo­
klad se může týkat např. rozložení (např. normálního) rysu v popula-
22
ci nebo metody škálováni, pomocí které lze získat z pořadové škály
škálu intervalovou nebo poměrovou.
3) Nejběžnější možností je jakýmsi kompromisem mezi předchozími dvě­
ma - jde o uznání faktu, že míry psychických charakteristik jsou rela-
tivní a nikoli absolutní kvantity. "Hrubé" hodnoty pak nikdy nelze in-
terpretovat přímo, ale je nutná transformace na nějaký "vážený" skór,
jehož podstatou je obvykle porovnání výkonu jedince s výkonem celé
skupiny.
Povaha rysů
Na začátku předchozího oddílu bylo uvedeno, že definice psychiky (kte-
rá je konečným objektem měření v psychometrice) je v podstatě cílem celé
psychologiejako vědy a jejích podoborů. Psychometrika se tedy soustředí na
měření dílčích definovatelných jednotek, nazývaných atributy, vlastnosti,
s~opnosti, vědomosti, dovednosti atd., které budeme nazývat rysy.
Rys je možné definovat v zásadě dvojím způsobem - buď za pomoci
teoretických pojmů, které je ale obvykle nutné dále definovat (a to v zása-
dě dvojím způsobem - buďza pomoci...), nebo za pomoci výskytu určitých
jevů, ze kterých se dá usuzovat na jeho existenci. Tomu druhému způso­
bu se obvykle říká operacionální definice. Psychický rys totiž v podstatě
není ničím jiným než víceméně přijatelným pojmovým nástrojem pro vy-
mezení určité množiny pozorování, který se může stát teoretickým po-
jmem. Aby byl nějakým způsobem měřitelný, musí splňovat předpoklad, že
se projevuje v pozorovatelnérn lidském chování.
Jednoduchý příklad představuje např. rys extroverze. Pokud je nějaký
člověk extrovert, dá se o něm předpokládat, že snadněji navazuje známosti,
takže má více přátel, častěji chodí do společnosti a nebojí se projevit se
před větším počtem osob.
Rysjako takový vysvětlující pojem by měl tedy jednak vysvětlovat sou-
časná pozorování (tzn. známá fakta a empiricky zjištěné vztahy) a jednak
implikovat pozorování nová, která vyplývají z teorie, na jejímž základě byl
daný rys definován. Tato pozorování by měla být empiricky ověřitelná,
čímž se otevírá možnost hlubšího poznání jeho souvislostí, zpřesnění jeho
definice a tím i možnost jeho přesnějšího měření.
Možná by byloještě namístě poznamenat, v jakém vztahu k metodo-
logickému pojmu rys je pojem konstrukt. Konstrukt je také pojem splňu­
jící požadavky vysvětlování současných znalostí a poskytování implikací
23