SOC119: ÚVOD DO SOCIOLOGIE PRO NESOCIOLOGY 4. Společnost v jedinci 12. 3. 2007 Jaro 2006/2007 Všepronikající společnost O/ Společnost jakožto vnější realita, která vyvíjí na jednotlivce tlak a k něčemu jej donucuje. O/ Zdá se ovšem, že většina lidí nese jho společnosti docela snadno. Proč? O/ Odpověď: protože lidé sami nejčastěji touží právě po tom, co od nich společnost očekává. O/ Lidé chtějí dodržovat společenská pravidla a hrát role, které jim společnost přidělila. O/ Společnost nejen určuje, co děláme, nýbrž i to, co jsme → sociální zařazení se netýká pouze lidského chování, ale i bytí. Definice situace (Thomas) O/ Definice situace: situace definovaná jako reálná se stává reálnou ve svých důsledcích → lidé nejednají podle toho, jaký svět je, nýbrž podle toho, jak svět sami chápou, vidí, interpretují. O/ Každá situace, do níž jednotlivec vstupuje, před něj staví specifická očekávání a požaduje určité reakce na tato očekávání. O/ Společnost může existovat díky tomu, že se definice nejdůležitějších situací u většiny lidí alespoň přibližně shodují. O/ Jsou-li definice situace v přílišném rozporu, bude jejich nevyhnutelným důsledkem nějaká forma sociálního konfliktu nebo dezorganizace. O/ Jak výklad situací, tak definice sebe samého nalézá člověk ve skupině, do které se rodí a v níž je vychováván. Sociální role O/ Klíčové postavy: Ch. H. Cooley. G. H. Mead O/ Sociální role = ustavené způsoby jednání očekávané od držitelů určitých sociálních pozic (typizované odpovědi na typizovaná očekávání). O/ Sociální role poskytuje vzorec, podle něhož má jednotlivec v konkrétní situaci jednat. O/ Role s sebou nesou vedle určitého jednání i emoce a postoje, které k tomuto jednání patří. O/ Člověk se obvykle stává tím, co hraje. Koncepce „zrcadleného já“ (Cooley) O/ Člověk si buduje své mínění o sobě nikoli nezávisle na druhých, nýbrž tak, že se snaží na sebe pohlížet jejich očima → názory druhých jsou směrodatné pro budování jeho vlastní identity. O/ Klíčová úloha primárních skupin pro formování identity jedince. O/ Dítě se stává sociální bytostí tím, že se učí sdílet očekávání členů primárních skupin vůči sobě. Teorie rolí G. H. Meada O/ Proces socializace jako proces učení se sociálním rolím a přejímání existujících způsobů řešení problémů a definování situací. O/ Sociální Já (Self) – vzniká v průběhu socializace skrze interakci s druhými lidmi. O/ Klíčový význam „pochopení druhého“ pro proces socializace → člověk se stává sám pro sebe subjektem jedině tehdy, když se dříve stal sám pro sebe objektem v podobném smyslu, v jakém se mu stávají objekty druzí lidé. O/ Proces „stávání se objektem sobě samému“ je sociálně strukturován a uskutečňuje se skrze přejímání rolí druhých. O/ Koncepty významných druhých a zobecněného druhého. Typologie sociálních rolí p Role připsané (pohlaví, věk, národnost) p Role získané (vzdělání, prestiž) p Role vnucené (vojenská služba, nezaměstnanost) Kritika teorie rolí O/ Newcombe – rozlišení mezi očekávaným jednáním (předepsaná role) a skutečným chováním konkrétních osob v určitých situacích (chování v roli). O/ Lewinston – skutečné chování v roli je závislé na subjektivním výkladu požadavků role. O/ Dahrendorf – rolová očekávání se liší podle míry jejich závaznosti a různosti používaných sankcí, které následují, není-li očekávání splněno. O/ Existence různých sociálních sil, které se skrývají za jednotným pojmem „společnost“ a které definují obsahy sociálních rolí. O/ Goffman - člověk není jen souborem rolí, ale má i schopnost odstupu, která mu dovoluje kriticky pohlížet na požadavky rolí a zpochybňovat je → distance od role Typy rolových konfliktů p Konflikt v roli p Konflikt mezi rolemi p Intra-sdělovatel konflikt p Já-role konflikt Identita O/ Ke každé sociální roli se pojí určitá identita. O/ I ta identita, kterou pokládáme za bytostně svou, nám byla připsána sociálně. O/ Identita jedince je sociálně situována, sociálně udržována a sociálně transformována. O/ Identita není něco „daného“, nýbrž je propůjčována v aktech sociálního uznání → stáváme se někým podle toho, jak jsme oslovováni. O/ Existují určité individuální charakteristiky, s nimiž se člověk rodí a jež jsou dány jeho genetickou výbavou bez ohledu na sociální prostředí, v němž bude později vyrůstat; prostor pro sociální utváření v rámci těchto genetických omezení je ovšem velký. Alternace O/ Alternace jako proměna představy o sobě samém. O/ S přechodem z jednoho sociálního prostředí do druhého měníme své světonázory a s nimi i interpretace svého životopisu. O/ Jednotlivci, kteří mění své významové systémy, musí měnit své sociální vztahy (→ přechodové rituály) O/ Každá reinterpretace minulosti, každá alternace vyžaduje přítomnost nějaké sociální skupiny, které se na dané metamorfóze shodne. Jedinec a jeho biografie O/ Podle zdravého rozumu prožíváme určitý sled více či méně důležitých událostí, jejichž souhrn tvoří náš životopis (biografii). O/ Průběh událostí, z nichž sestává život člověka, podléhá proměnlivým interpretacím. O/ Tento proces přetváření minulosti je s člověkem neodmyslitelně spjat; pro moderní dobu jsou ovšem typickými rychlost a četnost, s nimiž se takové reinterpretace v životech mnoha jedinců objevují, a stále běžnější situace, v nichž ve hře na znovu vytváření světa mohou být voleny odlišné systémy interpretace. O/ Sociální mobilita má pro reinterpretaci lidského života podobné důsledky jako mobilita geografická. Sociologická destrukce „Já“ O/ Člověk hraje dramatické role ve velké hře společnosti a je právě těmi maskami (persona), do kterých se musí převlékat, aby mohl tyto role hrát → osobní životopis jako řetězec scénických představení. O/ Tento sociologický pohled je ve zpochybnění způsobu, jakým o sobě obvykle přemýšlíme, mnohem radikálnější než většina psychologických teorií → zásadní zpochybnění běžného předpokladu, že naše Já má kontinuitu. O/ V sociologickém pohledu není Já pevnou entitou, která přechází z jedné situace do druhé, ale spíše procesem, něčím nepřetržitě vytvářeným a přetvářeným v každé sociální situaci, v níž se člověk ocitá, a pohromadě je drženo jen tenkou nitkou paměti. O/ Schopnost měnit své Já závisí nejen na sociálním kontextu, ale i na stupni zvyku na svou dřívější identitu a zřejmě i na jistých geneticky daných rysech. Společnost jako soubor schizofreniků? O/ Existuje vůbec nějaký podstatný rozdíl mezi většinou lidí a těmi, kdo jsou postižení psychickou nemocí zvanou „rozdvojení osobnosti“? O/ Rozdíl zde je – spočívá v tom, že u tzv. normálních lidí (tj. těch, kteří jsou takto pojímáni svou společností) existují silné tlaky k tomu, aby role, které hrají, a s nimi spojené identity byly konzistentní. O/ Ke konzistentnosti rolí nás nutí také vnitřní tlaky založené pravděpodobně na hluboké psychologické potřebě vnímat sebe sama jako totalitu. O/ Hraní rolí a konstruování identit jsou obvykle nereflektovanými, neplánovanými a téměř automatickými procesy. Sociologie vědění a pojem ideologie O/ Sociologie vědění objasňuje, co znamená tvrzení, že sociolog je člověk, který se neustále ptá: „Kdo to říká?“ O/ Sociologie vědění zkoumá, do jaké míry je myšlení založeno ve společnosti; současně odmítá názor, že myšlení probíhá nezávisle na sociálním kontextu, v němž konkrétní lidé uvažují o jednotlivých věcech. O/ O ideologii lze hovořit tehdy, když nějaká idea slouží nějakému ve společnosti skrytému zájmu. O/ Ideologie ospravedlňuje to, co dělá skupina, jejímž skrytým zájmům slouží, a interpretuje sociální skutečnost tak, aby toto ospravedlnění bylo přijatelné. O/ Tak jako své role a identitu odvozuje jedinec i svůj světový názor (kognitivní přístup ke světu) sociálně. Teorie referenčních skupin O/ Referenční skupina = kolektiv, jehož mínění, přesvědčení a způsoby jednání jsou rozhodující pro formování jednotlivcových názorů, přesvědčení a způsobů jednání. O/ Sociální příslušnost s sebou nese za normálních okolností určité kognitivní závazky → výběrem určitých lidí si člověk volí i určitý svět, v němž bude žít. O/ Je-li svět celkem sociálně konstruované reality, představují referenční skupiny malé dílny, v nichž skupinky stavitelů světa vypracovávají své modely. Socializace a internalizace O/ (Primární) socializace jakožto internalizace sociálního světa dítětem. O/ Pochopení mechanismu internalizace dává smysl skutečnosti, že vnější kontrola společnosti může po většinu času u většiny lidí vůbec fungovat. O/ Společnost nejen kontroluje naše počínání, ale vytváří naši identitu, naše myšlení a naše emoce. O/ Struktury společnosti se stávají strukturami našeho vlastního vědomí. Socializace a společnost O/ Bez dostatečné socializace zůstávají jedinci neschopni vstupovat do běžných interakcí s druhými členy skupiny. O/ Společnost bez socializace není schopna předat své základní normy a hodnoty následující generaci a hrozí jí rozpad. O/ Problematickým bodem socializace je např. fakt, že skrze ni se nepřenášejí jen kulturní hodnoty, ale též existující sociální nerovnosti. O/ Socializace není jen pouhým přizpůsobováním se jedince společnosti, ale i interaktivní procesem, jenž lidem ponechává určitou míru autonomie. O/ Socializaci je třeba chápat v neutrálním smyslu – socializovat se lze i do skupiny, jejíž normy a hodnoty jsou v rozporu s celospolečenskými normami a hodnotami. Socializační činitele O/ Primární (v dětství) x sekundární (v průběhu celého života) socializace O/ Centrální roli v socializačním procesu hraje rodina → primární socializační činitel. O/ Dalšími důležitými socializačními činiteli jsou škola, vrstevnické skupiny, přátelé. O/ Zejména v rámci sekundární socializace působí jako důležité činitele i pracovní kolektiv, média či různé veřejné instituce. O/ Resocializace = „znovuzapojení se“ do společnosti