SOC119: ÚVOD DO SOCIOLOGIE PRO NESOCIOLOGY 5. Společnost jako drama. Společnost ve světle etiky. 19. 3. 2007 Jaro 2006/2007 Svoboda a kauzalita O/ Svoboda není přístupná empirickému pozorování – můžeme ji zakoušet jako jistotu stejně jako nějaké empirické danosti, není ji však možno žádnými vědeckými metodami dokázat. O/ Ať se subjektivnímu vědomí jeví jako svobodné cokoliv, ve vědeckém rámci to bude mít místo pouze jako článek v kauzálním řetězci. O/ Empirická věda se pohybuje v rámci určitých předpokladů a jeden z nich je univerzální kauzalita → o každém objektu vědeckého zkoumání se předpokládá, že má nějakou předcházející příčinu. O/ Svoboda a kauzalita nejsou z logického hlediska kontradiktorické pojmy; jsou to však pojmy, které patří k nesourodým referenčním rámcům. O/ Pokud jde o metody sociálních věd, setkáváme se v nich se způsobem myšlení, který a priori předpokládá, že lidský svět je kauzálně uzavřeným systémem. Dialektika vztahu jedince a společnosti Berger, Luckmann – dialektický model sociální konstrukce reality: O/ Externalizace O/ Objektivizace O/ Internalizace O/ Tyto tři momenty odkazují ke třem vzájemně se podporujícím dimenzím neustálého procesu institucionální reprodukce světa, neboli sociální konstrukce reality: k nutnosti institucí, k jejich vnější objektivitě vůči jednotlivcům a zároveň k jejich vázanosti na lidské jednání a myšlení Jedinec jako aktivní společenský činitel O/ Ať už jsou vnější a vnitřní tlaky společnosti jakékoliv, ve většině případů jsme přinejmenším spoluurčovateli dané sociální situace. O/ Každá sociální situace je vystavena z přediva významů, které do ní vnesli jednotliví účastníci. O/ Všechny sociální systémy byly vytvořeny lidmi → lidé je mohou měnit. O/ Společnost nás sice určuje, ale je zase určována námi. O/ Nejsme to jen my sami, ale i společnost, která existuje díky svému vymezení. O/ Systémy kontroly mají neustálou potřebu svého potvrzování a znovupotvrzování od těch, které mají kontrolovat. Jedinec proti systému O/ Existují tři základní způsoby, jak se postavit moci společenského systému: transformace, odstup a manipulace. O/ Před tím, než jsou sociální systémy (násilně) odstraněny, jsou zbaveny své ideologické opory (všechny revoluce začínají změnami ve vědomí) → odmítnutí definice sociálních norem a tvoření definice nové a protikladné je vždy potenciálně revoluční. O/ Nemůže-li člověk společnost přetvořit či sabotovat, může se od ní vnitřně distancovat → lidé si mohou vytvářet své vlastní „subsvěty“. O/ Kromě transformace a oddělení se mohou jedinci rovněž přistoupit k taktice, kdy systém využívají záměrně způsobem, který jejich legitimní strážci nepředvídali (odstup od role, extáze). O/ Každé osvobozování od sociálních rolí probíhá v hranicích, které jsou samy vymezeny sociálně. Společnost jako drama O/ Vedle obrazu společnosti jako vězení a loutkového divadla je zde představa třetí: společnost jako jeviště obsazené živými herci. O/ Díváme-li se na společnost z této perspektivy, náš sociologický pohled se promění. O/ Jeviště, divadlo, cirkus či karneval – to vše představuje nový, dramatický model s koncepcí labilní, nejisté a často nepředvídatelné společnosti. O/ Přestože jsou sociální instituce skutečně omezující a donucující, jeví se zároveň jako divadelní konvence, ba dokonce fikce. O/ Byla-li sociální realita dramaticky vytvořena, musí být také dramaticky tvárná. Sociologie a problém svobody O/ Je nemožné apriorně dospět ke svobodě v jejím plném smyslu vědeckými prostředky či v rámci diskurzu vědy. O/ Problém svobody lze tematizovat ve (filozoficko)antropologickém referenčním rámci, v němž se člověk uznává jako svobodná bytost. O/ J. P. Sartre – „nepravdivost“ jako útěk před nevyhnutelností svobody → člověk je odsouzen ke svobodě Sociologický machiavelismus O/ Sociologická perspektiva vede v té či oné míře k rozčarování vzhledem k oficiálním interpretacím sociální reality. O/ Pronikavost pohledu napomáhá získání kontroly. O/ Jen ten, kdo chápe pravidla hry, může při ní podvádět. O/ Každý sociolog je potenciální sabotér nebo podvodník, stejně jako zdánlivý pomocník útlaku. O/ Problém nespočívá v povaze vědy, nýbrž v charakteru vědce. O/ Machiavelismus je způsob nazírání a sám o sobě je eticky neutrální. Problém jednání a rozhodování O/ Příčina versus důvod O/ Otázka kauzality – přírodní vs. lidské jevy (→ motivace) O/ Typy jednání: habituální, afektivní, racionální O/ Nezamýšlené důsledky jednání Nepředvídané důsledky jednání (Merton) O/ Nepředvídané x nežádoucí účinky jednání O/ Důsledky vždy vyplývají ze souhry jednání a objektivní situace. O/ Racionálnost (neracionálnost) jednání nelze ztotožňovat s úspěchem či neúspěchem jednání. O/ Základní zdroje nepředvídatelnosti jednání: 1. neznalost 2. omyl 3. kategorická bezprostřednost zájmu 4. základní hodnoty 5. sebemařící předpovědi („sebevražedná proroctví“)