1 Posouzení životní situace rodin s detmi Pavel Navrátil1 Anotace: Posouzení životní situace dítete, jeho rodiny a prípadne dalších potenciálních uživatelu sociálních služeb je pravdepodobne jednou znejnárocnejších cinností v sociální práci. Závažnost posouzení je dána zejména tím, že na jeho výsledku závisí další postup sociálního pracovníka a tedy i ve znacné míre osud osob, které jsou posuzovány. Vprofesní literature je tomuto tématu venována jen malá pozornost. Tuto stat tedy venuji vstupnímu vymezení pojmu ,,posouzení" v oborovém pojetí sociální práce, seznamuji ctenáre s ruznými pojetími posouzení a zabývám se metodami a technikami, která má sociální pracovník kdispozici pri jeho provádení. Úvod Posouzení životní situace dítete, jeho rodiny a prípadne dalších potenciálních uživatelu sociálních služeb je pravdepodobne jednou z nejkontroverznejších a nejobtížnejších záležitostí v sociální práci. Potreba posouzení životní situace je obvykle vyvolána životní událostí, problémy, které vedou klienta k sociálnímu pracovníkovi. Posouzení rodiny sohledem na potreby dítete se obvykle provádí pri zvažování nekteré z následujících otázek (Hollandová, 2004): ˇ Mají být rodine poskytovány podpurné nebo preventivní služby? ˇ Existuje pravdepodobnost budoucího poškození zájmu dítete? ˇ Rozhodování o odnetí dítete zrodiny. ˇ Muže být díte do rodiny vráceno? ˇ Je príslušná rodina vhodná pro náhradní rodinnou péci? ˇ Je treba poskytnout vyjádrení pro soudy. Matoušek (2003) uvádí další závažné životní situace, které obvykle mohou vyvolat potrebu posoudit, zda a v jaké forme je pro rodinu potrebná intervence sociální práce. 1 Veškerou korespondenci zasílejte na adresu: Pavel Navrátil, Katedra sociální politiky a sociální práce, Joštova 10, Brno 60200, e-mail: navratil@fss.muni.cz 2 ˇ Provinení dítete ci mladistého proti zákonu. ˇ Dospelý clen rodiny je ohrožen chováním jiných clenu rodiny. ˇ Návšteva manželské a rodinné poradny nekterým zclenu rodiny. ˇ Návšteva pedagogicko-výchovných pracovišt. ˇ Hospitalizace nekterého clena rodiny v lékarském zarízení. Závažnost procesu posouzení je dána nejen okolnostmi, které jeho potrebu vyvolaly, ale zejména pak tím, že na jeho výsledku závisí další postup sociálního pracovníka, a tedy i ve znacné míre osud osob, které jsou posuzovány. Mnozí autori proto pripisují procesu posouzení mimorádnou hodnotu. Posouzení je napríklad podle Watsona a Westové (2006) jádrem každé dobré praxe a predstavuje široké spektrum cinností. Muže jít o pozorování a prvotní usuzování vpocátcích práce sklientem až po formální a složitejší metody posouzení vjeho dalších fázích. Presto se však zdá, že je tomuto tématu venována v ceské sociální práci jen malá pozornost. Pohlédneme-li se po soudobé ceské literature zoblasti sociální práce, nenalezneme prakticky žádné souborné stati, které by posouzení stavely do stredu své pozornosti. Vzhledem k absenci literatury o posouzení vdomácím kontextu, venuji tuto stat vstupnímu vymezení pojmu ,,posouzení" voborovém pojetí sociální práce, seznamuji ctenáre sruznými pojetími posouzení a zabývám se metodami a technikami, která má sociální pracovník k dispozici pri jeho provádení. 1. Cíl a zamerení posouzení životní situace Podle Watsona a Westové (2006) je cílem posouzení porozumení životní situace uživatele služby, identifikace potenciálních oblastí životní situace zmeny, aby bylo možno pozdeji koncipovat oduvodnenou intervenci. Slovník sociální práce (Barker, 1995) vymezuje posouzení (assessment) jako proces, ve kterém je urcován charakter, prícina, vývoj a prognóza problému a v nemž jsou dále také analyzovány osobnostní charakteristiky a situace, které s problémem souvisejí. Posouzení Barker dále chápe jako funkci sociální práce, jejíž podstatou je snaha porozumet problému, jeho prícine ale i tomu, co muže být zmeneno, aby byl problém minimalizován ci odstranen. Pojem posouzení v soucasné anglosaské literature vytesnuje drívejší 3 ,,diagnózu", která je vnímána spíše jako pojem medicínský a nevhodný pro sociální kontext, v nemž operuje sociální práce. 2. Strategie a perspektivy posouzení Sally Hollandová (2004) s durazem na svoji ,,výzkumnickou" perspektivu upozornila, že se vsociální práci vyskytují dve odlišné strategie posouzení. První, kvantitativní, klade duraz na tvorbu posuzovacích validizovaných nástroju, které umožnují provádet merení ruzných aspektu sociální situace v rodine, druhá, kvalitativní, pak spíše spocívá v reflexi povahy individuálních charakteristik podmínek rodiny. Kvantitativní strategie chce vytváret takové výsledky, které jsou objektivní, presné a konzistentní nezávisle na posuzovateli. Kvalitativní strategie klade vetší duraz na profesionální úsudek založený na vhledu do situace a jejím hloubkovém pochopení. Kvantitativní model podle Hollandové prevažuje napríklad ve USA, kvalitativní pojetí v Anglii. V historickém kontextu pak Hollandová (2004) identifikovala také další perspektivy posuzování, které se vykrystalizovaly v dvacátém století a zejména v posledních nekolika desetiletích. Diagnostické pojetí posouzení životní situace má svuj puvod v díle Mary Richmondové na pocátku dvacátého století (Social diagnosis - 1917). Díky rozšírení psychodynamického myšlení pak bylo diagnostické pojetí posuzování vlivné ješte v létech sedmdesátých (zejména v USA a Anglii). Sociální prípadová práce pak vintencích freudiánské koncepce zduraznovala roli diagnózy pri rešení problému, které pak mohlo mít formu psychoterapie ci nabídky sociálních služeb. Ztéto doby jsou významné zejména práce Perlmanové (1957) a Hollisové (1964), které kladly duraz na potrebu dukladné diagnózy klientova problému, od níž se pak odvíjí plán intervence nebo psychoterapie. V prípadové sociální práci se zduraznovala potreba širokého zacílení na rodinu a její problémy a tento trend pokracoval až do 70 let2 . V sedmdesátých letech se zacínají rozvíjet prediktivní modely. Vzrustá zájem o nalezení faktoru, které bezprostredne souvisí s týráním a zneužíváním detí. 2 V prubehu let šedesátých se jako specifické téma objevilo téma týraných a zneužívaných detí. Lékar Henry Kemp a jeho kolegové prišli s termínem ,,syndrom týraného dítete". Zneužívání dítete bylo temito lékari chápáno jako syndrom, nemoc s prícinami, která vyžadují diagnózu a lécení. Tento individuální a diagnostický prístup mel a má dosud vliv na posuzování v sociální práci v Evrope. 4 Výzkumníci se snažili identifikovat rizikové faktory, které by umožnily odhalit rizikové rodiny ješte pred tím, než nastane zranující situace. V rade prípadu však v provedených výzkumech byly nedostatecne operacionalizovány pojmy a celkové provedení výzkumu bylo nedusledné (napr. byly studovány rodiny, kde bylo jen podezrení na týrání). Tak se stalo, že se na seznamu predikujících faktoru dostaly položky, které jsou dosti bežné. Napríklad se v seznamech zacalo operovat s neštastným prubehem detství rodicu, se špatným zdravotním stavem rodicu atp. Ackoliv se nadále pracuje na tvorbe prediktivních nástroju, které merí míru rizika, nelze takové nástroje považovat za ,,neomylné" a za dostacující pro provedení komplexního posouzení (Watsona a Westové, 2006). Duraz na posouzení situace v širším sociálním kontextu se zacal objevovat v osmdesátých letech dvacátého století vAnglii v souvislosti súmrtími detí, k nimž došlo v dusledku jejich zanedbání a týrání prestože byly v registrech sociálních pracovníku. Pri vyšetrování techto dramatických prípadu se projevilo, že jedním z klícových problému, který znemožnil sociálním pracovníkum vcasne rozpoznat vážnost situace, byl nedostatek informací zruzných oblastí života této rodiny a jako nedostatecná se ukázala koordinace informací z ruzných institucí ci oddelení instituce, které o príslušné rodine vypovídaly. Byrokratické trendy v posuzování životní situace dítete a rodin se projevují zejména snahou manažeru sociálních služeb více predepisovat a kontrolovat posuzovací procedury. Proces byrokratizace postupu sociální práce spojován s tzv. manažerismem konce dvacátého století, který se prosazuje také voblasti sociálních služeb. V rámci byrokratizace postupu se dá identifikovat pozitivní duraz na prevenci pred lécením ­ více se hovorí o ochrane detí (child protection). Podle Watsona a Westové (2006) ovšem zpusobuje zanedbávání profesionální dovednosti a kompetence sociálního pracovníka a prenášení rozhodovací pravomoci o službách a zdrojích na manažery. Zatímco Hollandová (2004) formulovala strategie a perspektivy posuzování na základe metodologických principu (strategie) a historických trendu (perspektivy), popisují nekterí autori ruzné typy posuzování podle jejich empirického výskytu vpraxi sociálních pracovníku. Napríklad David Harrison (1991) na základe výsledku svého šetrení definoval tri kognitivní modely, které ovlivnují zpusob, jakým sociální pracovníci posuzují problémovou situaci klienta. První model oznacil Harrison jako konvencní (srovnávání a klasifikace). V nem je problémová situace klienta 5 srovnávána sociálním pracovníkem s funkcí instituce a s vlastní zkušeností. Pro zpusob práce s klientem jsou duležité precedenty. Tito sociální pracovníci jednají podle konvencních, v organizaci zavedených postupu. Druhý model, který autor oznacil jako strukturální, je ovlivnen aplikací strukturální teorie. Problémová situace klienta je reinterpretována a vnímána spíše v sociálních kategoriích, v kontextu sociální síte nebo komunity. Tito sociální pracovníci akcentují více sociální než psychologické souvislosti. V heuristickém modelu sociální pracovník hledá ruzné zdroje informací. Snaží se problémovou situaci vnímat v ruzných souvislostech (neopomíjí napr. morální dimenzi). 3. Modely posuzování Hojne zminovaný pohled na modely posuzování prinesl Smale et al. (1993). Autorský tým rozlišil tri modely posouzení. Jednalo se o model dotazování, model procedurální a model výmenný. Model dotazování má charakter pokládání souboru standardních otázek ,,pasivnímu" klientovi, uživateli služeb. Sociální pracovník je vroli experta, který je schopen interpretovat a analyzovat data s ohledem na potreby uživatele služeb. Tento model je spjat s filozofií profesionalismu, v níž moc je vlastnena sociálním pracovníkem, který definuje problém uživatele služeb. Vtomto modelu se omezuje zapojení uživatelu služeb a proto proces posouzení nemá prímé zmocnující pusobení (i když muže být dusledkem intervence). Jak ale upozornili Watson a Westová (2006), muže být tento model posouzení spojen s patologizací klienta, s tendencí orientovat se na jeho deficity, problémy a nedostatky. Podstatou procedurálního modelu je kompletace ruzných seznamu a kontrolních listu, na jejichž základe má sociální pracovník zjistit, zda je klient oprávneným uživatelem služby organizace, v níž pracuje. Expertem je v tomto modelu osoba, která vytvorila formuláre. Role a hlavním úkolem sociálního pracovníka je v procesu posouzení sesbírat informace. Tento model je kritizován za to, že ne zcela respektuje osobu uživatele služby, nevenuje pozornost jeho pocitum a postojum. V procedurálním modelu se sociální pracovník stává nástrojem systému organizace, vykonává preddefinované operace. Výmenný model vychází z predpokladu, že uživatel služby je expertem ve své vlastní životní situaci. Vztah sociálního pracovníka a uživatele služby má být takový, 6 aby umožnoval uživateli služby identifikovat jeho schopnosti a zdroje, ale i slabiny a omezení. To má podporovat uživatele služby, aby více kontroloval proces posouzení i zvládnutí potíží a dilemat, které ho privedli do organizace poskytující sociální služby. 4. Kontext praxe posuzování detí a rodin Kontextuální otázky jsou velmi podstatnou složkou pro pochopení praxe posuzování sociální situace. V ruzných zarízeních jsou používány ruzné postupy pro posuzování a jsou velmi konkrétne ovlivneny organizacními a situacními aspekty. Na proces posouzení mohou mít vliv napríklad politické tlaky, verejný zájem, nedostatek casu a prostredku, etika a celková míra profesionality sociálních pracovníku. Také podle Watsona a Westové (2006) je posouzení ovlivneno radou aspektu. Upozornují, že charakter posouzení ovlivní napríklad iniciátor posouzení (soud, uživatel služby, jiný sociální pracovník), prevažující duvod posouzení (podezrení z týrání dítete, trestná cinnost dítete), procedury a politiky organizace i osobní prístup pracovníka k procesu posouzení i osobám, které posuzuje (stereotyp Roma). Hollandová (2004) uvádí, že hlavními osami kontextu intervenujícího do povahy praxe posuzování životních situací je oblast rízení sociálních služeb a druhou pak oblast sociálních problému, které potrebu posouzení vyvolávají. V kontextu tématu rízení profesionální praxe se analyzují napríklad vlivy: množství zdroju (personálu, financí), úrovne kvalifikace, volby ruzných prístupu k posuzování. V soucasnosti se stále více také objevují debaty k tématu rízení rizik souvisejících s výkonem sociální práce atp. Druhá oblast se týká diskusí o povaze sociálních problému, jejichž povaha má být posouzením rozkryta3 . Jak organizacní aspekty, tak definice povahy rešeného problému ovlivnuje zpusob provádení posouzení životní situace a následne vlastní intervenci. Nutno však dodat, že velký vliv mohou mít také formy i obsahy verejných debat. Zvlášte v poslední dobe lze i v našich médiích pozorovat zvýšenou citlivost vuci tématum souvisejících se sociálne právní ochranou detí. Charakter této debaty muže výrazne ovlivnovat povahu praxe pri posuzování i rešení jednotlivých prípadu. Napríklad muže vnekterých prípadech, kde by bylo za jiných okolností navrhováno umístení dítete do náhradní péce, z duvodu obavy z medializace kauzy vést 3 viz napríklad Navrátil (1998) 7 k zavržení této alternativy. Zajímavé hledisko ktématu vlivu sociálního kontextu na posuzování i praxi sociálních pracovníku prináší Fergusonova práce (2004), v níž poukazuje mj. na problémový charakter sociální práce, ve které nemohou být z podstaty veci garantovány stoprocentní výsledky, ackoliv jsou verejností ocekávány. Libor Musil (2004) vymezil sedm typu všedních dilemat sociálních pracovník. Do znacné míry shrnuje výše popsanou debatu a ukazuje, že povaha posouzení i intervence sociální práce podléhá mnoha kontextum, které do tvárejí nejednoznacný charakter sociální práce. Musil vysvetluje, že zpusob rešení dilemat konkrétním pracovníkem v procesech souvisejících sposouzením životní situace klienta, ovlivní také zpusob provádení posouzení životní situace. Tato dilemata jsou: (1) dilema komplexnosti cíle intervence, (2) dilema kvality intervence, (3) dilema klientelismu, (4) dilema autoritativnosti, (5) dilema proceduralizace, (6) dilema obsahu poskytované pomoci a (7) dilema casování intervence. Rekcí na tato dilemata jsou volby sociálních pracovníku, které významne ovlivní výsledky posouzení, vlastní zpusob práce s klientem a samozrejme i ne/vyrešení problému. 5. Metodika posouzení V procesu posouzení lze využít širokou paletu strategií, metod a technik Snad i to prispívá ktomu, že metodiky posouzení dnes vyvolávají mezi praktiky i akademiky vášnivé debaty. Jak provádet posouzení, aby co nejlépe reflektovalo situaci uživatele služby? Vede se diskuse, zda je vhodné proces systematizovat, ci jej ponechat intuitivnímu nazírání zkušenému sociálnímu pracovníkovi, zda je vhodné proces rešit prostredky kvalitativními, ci se zjištení mají kvantifikovat, zda má být proces posouzení kontrolován manažery ci je výsostní vecí profesionála atp. (napríklad Reder, Duncanová, Luceyová, 2003). Diskuse jsou vedeny v mnoha polohách a mnohé z nich jsem v rámci této stati zduvodu rozsahu textu nemohl zachytit. Nekterí autori však presto hledají urcité fáze, které jsou charakteristické pro proces posouzení obecne. Napríklad Watson a Westová (2006) se domnívají, že proces posouzení sleduje tento algoritmus: (1) príprava na setkání s uživatelem služby; (2) setkání s uživatelem služby s cílem vytvorit vztah a získat relevantní informace; (3) reflexe a analýza získaných informací k urcení vhodné intervence a (4) 8 vlastní provedení cinnosti. Nekterí autori se však pokoušejí navrhovat modely posouzení tak, aby byly široce využitelné a akceptovatelné. 5.1. Príprava na setkání s uživatelem služby V první fázi se jedná o prípravu na setkání s uživatelem služby. Sociální pracovník pripravuje plán posouzení. Nekterí autori v této souvislosti hovorí zámerne jako o projektu a ne o plánu, aby zduraznili jistou paralelu k projektu výzkumu (napr. Hollandová, 2004). Projekt posouzení podle ní zahrnuje následující hlavní prvky: cíl posouzení, uvážení vhodných témat a otázek, zvážení kdo bude participovat (jako posuzovatel i jako posuzovaný) a jaké metody posouzení mají být použity. Tvorba projektu posouzení životní situace má v paralele k výzkumnému projektu zacínat úvahou o cíli posouzení. Jde o to, presne definovat, co má být posouzením odkryto nebo urceno. Je pravdepodobné, že cíl posouzení podstatne ovlivní povahu procesu posouzení. Cíl posouzení uvodí, která témata ci otázky se mají stát predmetem posuzování. V tomto smyslu se jeví, že rutinizované procedury s opakujícími se standardními soubory otázek a metod nemohou být vhodné pro posouzení každé životní situace rodin. Po definici cíle posouzení následuje urcení témat ci otázek, které mají být predmetem posouzení. Nekteré aspekty rodinného života mohou zcela nepodstatné s ohledem na rešený problém. Nekteré oblasti životní situace byly již dríve posouzeny a jsou k dispozici v záznamech jiných sociálních pracovníku. V nekterých prípadech mohou být otázky vymezeny požadavkem soudu. Jakmile jsou témata a otázky pro posouzení navrženy, muže se stát, že posuzovatel bude cítit potrebu zvýšit svoji znalost o nekterém z konkrétních témat posouzení. Vdaném prípade muže dojít na specifické otázky napr. alkoholismus vtehotenství, drogy a Romové. Pak je treba, aby se sociální pracovník snažil identifikovat odborné zdroje, které mu poskytnou príslušné informace. Sociální pracovník by mel umet využít ruzné odborné zdroje. V zahranicí jsou pro tyto prípady dostupné systematické prehledy, vnichž se výzkumníci snaží shrnout podstatná zjištení k tématu. Vytvárejí se také prehledy overených postupu (best practices), které se v podobných prípadech již osvedcily. Ceský sociální pracovník nemá takový komfort, ale muže sáhnout po odborné literature psychologické sociologické, ci hledat aktuální data v casopisech typu Sociální práce/Sociálna práca. 9 Po definice cíle a urcení témat pro posouzení muže posuzovatel zacít zvažovat vhodné zdroje informací. Podstatné je napríklad, zda nejsou o uživateli služby vedeny nejaké záznamy z drívejších kontaktu. Nešetrná snaha získávat informace, které již jiný sociální pracovník získal, ohrožuje soukromí klienta, ale také vztah uživatele služby k sociálnímu pracovníkovi. Sociální pracovník proto musí peclive zvážit, zda bude potrebné a vhodné hovorit napríklad s príbuznými, známými, ci sousedy. Pritom se považuje za projev dobré praxe, když sociální pracovník dokáže pracovat s dostatecnou varietou zdroju informací a sber dat provádí v ruzných prostredích a casech. Hollandová (2004) pak upozornuje, že témer každé posouzení vyžaduje úcast více než jednoho profesionála a více než jednoho uživatele služeb. Proto by jejich identifikace mela být soucástí prvotní tvorby plánu posouzení. Ve vetšine prípadu by meli být do hloubkového posouzení zahrnuti všichni clenové rodiny, a to vcetne tech, kterí nebývají obvykle v centru pozornosti: otec a díte. V nekterých prípadech jsou také významní príslušníci širší rodiny a prátelé. První rozhovory spríslušníky rodiny (at už dospelí, ci deti) o jejich podpurné síti mohou odhalit jména významných osob, které by bylo vhodné do posouzení zahrnout. Hollandová však také uvádí, že nelze opomenout úvahu o zapojení dalších potrebných profesionálu. Ten casto probíhá formou zprístupnení urcité dokumentace (lékarská zprávy, školní zprávy), ale muže mít charakter spolupráce posuzovatele s dalším profesionálem, ci formálneji pojatými schuzkami zástupcu více institucí. Úvaha o nezbytnosti více ruzných zdroju informací má blízkou paralelu v jednom z principu sociálního výzkumu, který je oznacován jako triangulace (Denzin, 1970, Berg, 2001). Triangulace znamená využití ci zkoumaní ruzných dat a zdroju informací. Denzin upozornuje, že data mají být sbírána v ruzných casových periodách, vruzných podmínkách a od ruzných participantu. Princip triangulace se také promítá do oblasti výzkumníku (ruzní výzkumníci), metodologie (ruzné metodologické postupy). Watson a Westová (2006) upozornují na extrémní situace, kdy nedostatek informací muže v nekterých prípadech ohrozit sociálního pracovníka (napríklad v prípade uživatele služby se sklony k násilí) a naopak príliš mnoho predchozích informací muže nevhodne ovlivnit postoj sociálního pracovníka k uživateli služby a v dusledku toho k prehlédnutí zmen, k nimž mezitím došlo. Podstatnou soucástí plánu posouzení je také zvážení vhodných metod a technik posouzení. Nejobvyklejší metodou posuzování je rozhovor. Pri príprave rozhovoru je vhodné zvážit celou radu stránek. Klícové jsou samozrejme dve otázky: ,,Jaké zdroje 10 informací jsou k dispozici?" ,,Co musím udelat, abych je vhodným a úcinným zpusobem získal?" První otázce jsem venoval pozornost vpredchozím bode, proto se budu soustredit na otázku druhou. Pri úvaze o podobe rozhovoru muže sociální pracovník samozrejme vyjít z nekterého nástroje posouzení, které byly vytvoreny súmyslem systematizovat soubor otázek nebo témat, tak aby vlastní proces byl celkove efektivnejší. Zahranicním príkladem takového souboru je napríklad Rámec pro posouzení (Department of Health, 2001), z naší praxe je pak dobre znám napríklad Dunovského dotazník pro diagnostiku rodiny (1999). Další možností je samozrejme tvorba vlastního scénáre rozhovoru, který bude vypracován sohledem na konkrétní situaci uživatele služby. Vtakovém prípade bude úkolem sociálního pracovníka pripravit vhodné formulace otázek. I z kontextu sociálne-vedného výzkumu je dobre známo, že zatímco uzavrené otázky pomohou získat strucné a faktické informace, otevrené otázky vytvárí prostor pro sdílení pocitu, postoju a obšírnejších názoru. Za podstatnou dovednost se považuje schopnost sociálního pracovníka prizpusobovat slovníku toho, s nímž hovorí. Sociální pracovník prostrednictvím vhodného slovníku dává najevo, že poslouchá sdelení uživatele služby, ale také posouvá debatu do méne formální polohy. Pri práci srodinami muže být pro sociální práci inspirující prístup rady ruzných poradenských a terapeutických škol (Matoušek, 2001; Navrátil, 2001). Sociální pracovník se muže inspirovat napríklad tzv. cirkulárním dotazováním, které vzniklo v rámci tzv. Milánské školy. Jeho cílem je získat podstatné informace o rodinném problému. Ackoliv príslušný sociální pracovník nemusí mít systemický výcvik, muže se bezesporu inspirovat a využít alespon omezené spektrum technik (ruzné metody a techniky vedení rozhovoru zde nelze z duvodu rozsahu rekapitulovat). Vedle rozhovoru má však sociální pracovník v rámci posouzení možnost využít i jiné techniky. Jednou z možností je napríklad využití hry ci malování. Sociální pracovník jej muže provádet zejména v kontextu posouzení detí. I v prípade dospelých se však mohou vyskytnout momenty, kdy dospelý lépe sdelí svoje pocity, postoje a zážitky kreslením, nebo napríklad nácrtem pozic rolí v rodine. Dalšími metodami a technikami posouzení, které jsou hojne rozšíreny v anglosaském prostredí, jsou kreslení ekomap a genogramu4 . 4 U nás nekteré speciální techniky využitelné pri posuzování klientu popsala Králová (2002) 11 Pri posouzení situace mohou napomoci také škály a dotazníky. Nejsou sociálními pracovníky bežne v zarízeních sociálních služeb užívány. Jejich rizikem je nedostatecná validita, pokud se nepodarí dobre navázat vazby a vztahy k rodine a jejím clenum. Nelze je používat jako úplnou náhradu za všechny další metody a techniky. Na druhé strane muže být pro nekteré lidi používání škál a dotazníku zábavné. Metoda je jasná a srozumitelná, muže dát lidem urcitou kontrolu nad procesem. Umožnují monitorovat zmenu v case. Poskytuje odlišné informace oproti rozhovoru. Dalším prostredkem pro získání informací je pozorování. Lze ríci, že se odehrává prakticky v prubehu celého procesu. Muže se však pojmout formálneji. Príkladem muže být pozorování rodiny u obeda, pozorování dítete ve škole behem vyucování. Poskytuje podstatné informace o rade aspektu rodinného života (sdílené predstavy, nevyjádrená pravidla, hranice. Pri provádení pozorování je nezbytné brát ohled na tri momenty: kontext, cíl, a souhlas. Kontext vymezuje obsah i formu chování a my ho musíme brát v potaz. Behem pozorování si klademe specifické cíle. Muže jít napríklad o to, zda matka primerene reaguje na díte (viz napr. VTI). Pozorování by melo být podloženo souhlasem klienta. Je podstatné vysvetlit jeho smysl (viz napríklad Baufortová, 2003). I našimi sociálními pracovníky je bežne rozšírena další metoda posouzení - analýza dokumentu. Rozšírenost této metody je dána skutecností, že sociální pracovník pracuje s dokumenty související s životní situací klienta velmi bežne. Obvykle je sociální pracovník má ve spisové dokumentaci, prípadne si dle potreby další dokumenty vyžádá od spolupracovníku a dalších profesionálu (nejcasteji lékar, psycholog, právník). Duležité je ovšem jejich systematické zpracování. Pri analýze smutných kauz úmrtí detí ve Velké Británii, které byly v registru sociálne právní ochrany mj. vyšlo najevo, že mnohdy sociálním pracovníkum unikly informace, které mely ve své dokumentaci, ale nevenovali jim dostatecnou pozornost (Ferguson, 2004). 5.2. Setkání s uživatelem služby s cílem vytvorit vztah a získat relevantní informace V druhé fázi se realizuje vlastní kontakt. Úkolem této fáze je jednak vytvorení vztahu s uživatelem služby a samozrejme sber relevantních informací. Je to fáze, vníž se realizuje plán, který byl vpredešlé fázi promyšlen. Watson a Westová (2006: 120) 12 formulují principy dobré praxe tak, jak se má uplatnovat v prubehu procesu posouzení. Posouzení by melo podle nich predevším zahrnout ruzné pohledy lidí, kterých se dotýká. Pri posouzení je podle nich treba do procesu zapojit i ty, kterí jsou posuzováni. Proces má být v tomto smyslu partnerským, nikoliv expertním. Samozrejmou soucástí procesu by mela být otevrenost a poctivá ochota zabývat se zkušenostmi, názory, postoji i emocemi uživatele služeb. Uživatel služby má být považován za rovnocenného a jako s takovým se má pak v procesu jednat. Je plnoprávným spoluúcastníkem tvorby pohledu na svoji situaci. I proto by melo posouzení umožnit sdílení hodnot a zájmu všech zúcastnených. Sociální pracovník má být podle Watsona a Westové schopen vnímat také strukturální kontext situace klienta a zaclenit jej do posouzení. Nezbytné ovšem je, aby sociální pracovník v procesu posouzení neztratil ze zretele jeho smysl. Posouzení smeruje ke tvorbe souboru argumentu, které budou sloužit jako východisko návrhu cinností smerujících ke zlepšení životní situace uživatele služby. Partnerství suživatelem služby by se melo projevit pak i tím, že i on je spolupracovníkem pri zvažování alternativ rešení. Pri realizaci posouzení jsou základními dovednostmi schopnost komunikovat (napr. Krivohlavý, 2002, 2004), vyjednávat (napr. Plamínek, 2006) a rídit rozhodovací proces (O'Sullivan, 1999). 5.3. Reflexe a analýza získaných informací k urcení vhodné intervence Tretí fáze je reflexí a analýzou získaných informací k urcení vhodné intervence. Opet by se mela realizovat spolu s uživatelem služby, protože on poskytuje kontext a relevanci informací, které se posuzují. Hodnota posouzení záleží na schopnosti sociálního pracovníka (a uživatele služeb) prosévat a analyzovat informace, aby na jejich základe bylo možno získat obraz situace uživatele služby a koncipovat intervenci, která primerene reaguje na situaci. Zpusob analýzy souvisí smetodami, které se použijí pri sberu informací. Jinak lze pracovat s rozhovorem a jiným zpusobem sociální pracovník naloží s informací získanou z dotazníku a škály. Potrebné proto je, aby sociální pracovník rozumel charakteru informace, kterou obdržel a dokázal ji zaclenit do kontextu všech získaných informací. Watson a Westová (2006) upozornují, že v soucasné dobe dochází ve Velké Británii k proceduralizaci celého procesu, což podle nich zpusobuje zanedbávání dovednosti posoudit a analyticky vyhodnotit situaci a potreby uživatele služby. to vede k prenáší rozhodování o službách a zdrojích na manažery, kterí však nutne 13 nemusí být sociálními pracovníky a vnáší do rozhodování o klientech odlišná (casto technicko-ekonomická) kriteria. 5.4. Vlastní provedení intervence (potrebných cinností) Ctvrtá fáze již vlastne není posouzením. Jedná se o provádení cinností, které se ovšem o posouzení opírají. Z posouzení vychází plán, bez nehož by každá intervence byla jen nahodilým a reaktivním jednáním. Podobne jako se pri posouzení vychází z urcitých teoretických konceptu poskytujících úhel pohledu a porozumení složité situaci, je intervence do životní situace klienta podrízena nezbytnosti jejího promyšlení v kontextu teoretických souvislostí a znalostí (Navrátil, 2001). Na záver intervence je podstatné také zhodnocení efektivnosti intervencí ci uskutecnených kroku. Zpetná vazba se pak netýká jen intervence, nýbrž také i posouzení, které parametry cinností urcilo. Sally Hollandová (2004) shrnuje základní metodická doporucení pro realizaci posouzení. Konstatuje, že rada témat a otázek je predurcena (rodinou zakázkou, soudem, predchozí prací s rodinou). Zduraznuje, že volbu koho zahrnout do posouzení je treba podrídit principu zajištení maxima možných a relevantních pohledu. Podobne je podle Hollandové vhodné pristoupit k otázce, kde provádet posouzení. K úcelu hloubkového posouzení je podle ní vhodné využít dostupná místa (domov, škola). Upozornuje také na casové hledisko. Cas je casto rámován potrebou predložit zprávu soudu, potrebou rešit problémovou situaci. Volba metod by mela být podle Hollandové podrízena úcelu, pricemž více metod podle zní znamená zvýšení šance na zachycení reality. Za významnou hodnotu posouzení považuje partnerství. Klícovým principem pak Hollandová svuj souhrn doporucení uzavírá. Posouzení má vycházet z urcitých teoretických premis, které je treba definovat na pocátku celého procesu. Jakkoliv zde popisuji proces posouzení vsekvencích a v navazujících fázích, je treba uznat, že uživatelé služeb obvykle takovou logiku posouzení nesledují a poskytují informace postupne. Casto v tomto procesu sehrává významnou roli duvera, kterou uživatel služby postupne teprve získává. To ovšem znamená, že pracovník zahajuje vlastní cinnosti ješte dríve, než získá komplexní informace. Posouzení pak probíhá kontinuálne spolu s intervencí a musí prubežne ovlivnovat podobu práce s klientem. Sociální pracovník by mel zustat otevrený možnému vývoji. 14 V tomto smyslu pak Millnerová a Byrne (1994) konstatují, že proces posouzení není jednorázovým procesem, nýbrž kontinuální aktivitou, která intervencí doprovází. Záver Svuj text chápu jako príspevek k diskuzi o zpusobech práce s rodinami, které jsou, ci mají potenciál být vregistrech orgánu péce o díte. Tuto stat jsem zameril na vstupní vymezení pojmu ,,posouzení" voborovém pojetí sociální práce. V textu jsem strucne shrnul problematiku cíle, strategií, kontextu a metod posouzení rodin. Jsem si vedom, že text zustává v mnoha ohledem jednotlivým aspektum posouzení mnoho dlužen. Bohužel formát této stati nedovoluje širší ci hlubší záber. Zájemcum o problematiku mohu doporucit citovanou literaturu, která poskytuje velice hutný vhled do problematiky posouzení. Vkontextu posuzování rodin s detmi pak zvlášte doporucuji pozornosti práci Sally Hollandové (2004), která ve své knize podává o problematice velice systematický pohled. Seznam literatury: BARKER, Robert L.. The social work dictionary. Washington, DC: National Association of Social Workers, 1995. BERG, B. L. Qualitative research methods for the social sciencies. Boston: Allyn & Bacon, 2001. BEAUFORTOVÁ, K. Videotrénink interakcí. In: MATOUŠEK, O. a kol.: Metody a rízení sociální práce. Praha: Portál, 2003, s. 231-250. DENZIN, N. K. The Research Act. New York, McGraw-Hill, 1978. DEPARTMENT of Health.. Framework for the Assessment of Children in Need and Their Families. London: The Stationery Office, 2000. DUNOVSKÝ, J. et al.. Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. Praha: Grada Publishing, 1999. FERGUSON, H. Protecting Children in Time: Child Abuse, Child Protection and the Consequences of Modernity. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2004. FERGUSON, H. Social work, individualization and life politics. Br J Soc Work, 2001, roc. 31, c. 1, s. 41-55. 15 Ferguson, H. Outline of a Critical Best Practice Perspective on Social Work and Social Care. Br J Soc Work, 2003, roc. 33, c. 8, s.1005-1024. FERGUSON, H. In Defence (and Celebration) of Individualization and Life Politics for Social Work. Br J Soc Work, 2003, roc. 33, c.5, s. 699-707. GIDDENS, A. Modernity and Self-Identity. Cambridge: Polity, 1991. HARRISON, W. D. Seeking Common Ground: a Theory of Social Work in Social Care. Aldershot: Averbury, 1991. HOLLAND, S. Child and Family Assessment in Social Work Practice. London: Sage, 2004. HOLLIS, F. Casework: A Psychosocial Therapy. New York: Random House, 1964. CHYTIL, O. et al. The analysis of theoretical concepts and methods of social work presented in the Czech and Slovakian literatures. In Erath, P. et al. Social Work in Europe - Descriptions, Analysis and Theories. Stassfurt: ISIS , 2004. KOVARÍK , J. Deti ve zvlášt obtížných životních situacích. In Synovský, J. Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. Praha: Grada Publishing, 1999. KOVARÍK , J. Posuzování potreb ohroženého dítete. In MATOUŠEK, O. Metody a rízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. KRÁLOVÁ, J. Speciální techniky sociální práce. Brno: Ústav psychologického poradenství a diagnostiky, 2002. KRIVOHLAVÝ, J. Jak prežít vztek, zlost a agresi. Praha: Grada Publishing, 2004. KRIVOHLAVÝ, J. Konflikty mezi lidmi. Praha: Portál, 2002. MATEJCEK, Z. Rodice a deti. Praha: Avicenum, 1989. MATOUŠEK, O. et al. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. MATOUŠEK, O. Práce s Rodinou. In MATOUŠEK et al, O. Metody a Rízení Sociální Práce, Praha: Portál, 2003, s. 181-200. MILNER, J. and ÓBYRNE. Assessment in Social Work. New York: Palgrave, 1998. MUSIL, Libor.. "ráda bych Vám pomohla, ale": Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman, 2004. NAVRÁTIL , P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001. NAVRÁTIL , P. Sociální práce jako sociální konstrukce. Sociologický casopis. 1998, roc. XXXIV, c. 1, s.37-50. 16 O'SULLIVAN T. Decision making in social work. Basingstoke: Palgrave, 1999. PERLMAN, H. H.. Social Casework: A Problem-Solving Process. Chicago: University of Chicago Press, 1957. PLAMÍNEK, J. Jak rešit konflikty : 27 pravidel pro efektivní vyjednávání . Praha: Grada Publishing, 2006. REDER, P. et al. Studies in the Assessment of Parenting. Hove: Brunner- Routledge, 2003. RICHMOND, M. L.. Social Diagnosis. New York: Russell Sage Foundation, 1917. SMALE, G et al.. Empowerment, Assessment, Care Management and the Skilled Worker. London: NISW and The Stationary Office, 1993. SCHÖN, D. The Reflective Practitioner. London: Temple Smith, 1983. THOMPSON, N. Understanding Social Work. Preparing for practice. London: MACMILLAN PRESS LTD, 2000. TRACY, E. and WHITTAKER J. The Social Network Map: Assesing Social Support in Clinical Practice. Families in Society: The Journal of Contemporary Human Services, 1990 s. 461-70. WATSON, D. and WEST. J. Social Work Process and Practice: Approaches, Knowledge and Skills. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2006. 1 Posouzení životní situace rodin s detmi Pavel Navrátil1 Anotace: Posouzení životní situace dítete, jeho rodiny a prípadne dalších potenciálních uživatelu sociálních služeb je pravdepodobne jednou znejnárocnejších cinností v sociální práci. Závažnost posouzení je dána zejména tím, že na jeho výsledku závisí další postup sociálního pracovníka a tedy i ve znacné míre osud osob, které jsou posuzovány. Vprofesní literature je tomuto tématu venována jen malá pozornost. Tuto stat tedy venuji vstupnímu vymezení pojmu ,,posouzení" v oborovém pojetí sociální práce, seznamuji ctenáre s ruznými pojetími posouzení a zabývám se metodami a technikami, která má sociální pracovník kdispozici pri jeho provádení. Úvod Posouzení životní situace dítete, jeho rodiny a prípadne dalších potenciálních uživatelu sociálních služeb je pravdepodobne jednou z nejkontroverznejších a nejobtížnejších záležitostí v sociální práci. Potreba posouzení životní situace je obvykle vyvolána životní událostí, problémy, které vedou klienta k sociálnímu pracovníkovi. Posouzení rodiny sohledem na potreby dítete se obvykle provádí pri zvažování nekteré z následujících otázek (Hollandová, 2004): ˇ Mají být rodine poskytovány podpurné nebo preventivní služby? ˇ Existuje pravdepodobnost budoucího poškození zájmu dítete? ˇ Rozhodování o odnetí dítete zrodiny. ˇ Muže být díte do rodiny vráceno? ˇ Je príslušná rodina vhodná pro náhradní rodinnou péci? ˇ Je treba poskytnout vyjádrení pro soudy. Matoušek (2003) uvádí další závažné životní situace, které obvykle mohou vyvolat potrebu posoudit, zda a v jaké forme je pro rodinu potrebná intervence sociální práce. 1 Veškerou korespondenci zasílejte na adresu: Pavel Navrátil, Katedra sociální politiky a sociální práce, Joštova 10, Brno 60200, e-mail: navratil@fss.muni.cz 2 ˇ Provinení dítete ci mladistého proti zákonu. ˇ Dospelý clen rodiny je ohrožen chováním jiných clenu rodiny. ˇ Návšteva manželské a rodinné poradny nekterým zclenu rodiny. ˇ Návšteva pedagogicko-výchovných pracovišt. ˇ Hospitalizace nekterého clena rodiny v lékarském zarízení. Závažnost procesu posouzení je dána nejen okolnostmi, které jeho potrebu vyvolaly, ale zejména pak tím, že na jeho výsledku závisí další postup sociálního pracovníka, a tedy i ve znacné míre osud osob, které jsou posuzovány. Mnozí autori proto pripisují procesu posouzení mimorádnou hodnotu. Posouzení je napríklad podle Watsona a Westové (2006) jádrem každé dobré praxe a predstavuje široké spektrum cinností. Muže jít o pozorování a prvotní usuzování vpocátcích práce sklientem až po formální a složitejší metody posouzení vjeho dalších fázích. Presto se však zdá, že je tomuto tématu venována v ceské sociální práci jen malá pozornost. Pohlédneme-li se po soudobé ceské literature zoblasti sociální práce, nenalezneme prakticky žádné souborné stati, které by posouzení stavely do stredu své pozornosti. Vzhledem k absenci literatury o posouzení vdomácím kontextu, venuji tuto stat vstupnímu vymezení pojmu ,,posouzení" voborovém pojetí sociální práce, seznamuji ctenáre sruznými pojetími posouzení a zabývám se metodami a technikami, která má sociální pracovník k dispozici pri jeho provádení. 1. Cíl a zamerení posouzení životní situace Podle Watsona a Westové (2006) je cílem posouzení porozumení životní situace uživatele služby, identifikace potenciálních oblastí životní situace zmeny, aby bylo možno pozdeji koncipovat oduvodnenou intervenci. Slovník sociální práce (Barker, 1995) vymezuje posouzení (assessment) jako proces, ve kterém je urcován charakter, prícina, vývoj a prognóza problému a v nemž jsou dále také analyzovány osobnostní charakteristiky a situace, které s problémem souvisejí. Posouzení Barker dále chápe jako funkci sociální práce, jejíž podstatou je snaha porozumet problému, jeho prícine ale i tomu, co muže být zmeneno, aby byl problém minimalizován ci odstranen. Pojem posouzení v soucasné anglosaské literature vytesnuje drívejší 3 ,,diagnózu", která je vnímána spíše jako pojem medicínský a nevhodný pro sociální kontext, v nemž operuje sociální práce. 2. Strategie a perspektivy posouzení Sally Hollandová (2004) s durazem na svoji ,,výzkumnickou" perspektivu upozornila, že se vsociální práci vyskytují dve odlišné strategie posouzení. První, kvantitativní, klade duraz na tvorbu posuzovacích validizovaných nástroju, které umožnují provádet merení ruzných aspektu sociální situace v rodine, druhá, kvalitativní, pak spíše spocívá v reflexi povahy individuálních charakteristik podmínek rodiny. Kvantitativní strategie chce vytváret takové výsledky, které jsou objektivní, presné a konzistentní nezávisle na posuzovateli. Kvalitativní strategie klade vetší duraz na profesionální úsudek založený na vhledu do situace a jejím hloubkovém pochopení. Kvantitativní model podle Hollandové prevažuje napríklad ve USA, kvalitativní pojetí v Anglii. V historickém kontextu pak Hollandová (2004) identifikovala také další perspektivy posuzování, které se vykrystalizovaly v dvacátém století a zejména v posledních nekolika desetiletích. Diagnostické pojetí posouzení životní situace má svuj puvod v díle Mary Richmondové na pocátku dvacátého století (Social diagnosis - 1917). Díky rozšírení psychodynamického myšlení pak bylo diagnostické pojetí posuzování vlivné ješte v létech sedmdesátých (zejména v USA a Anglii). Sociální prípadová práce pak vintencích freudiánské koncepce zduraznovala roli diagnózy pri rešení problému, které pak mohlo mít formu psychoterapie ci nabídky sociálních služeb. Ztéto doby jsou významné zejména práce Perlmanové (1957) a Hollisové (1964), které kladly duraz na potrebu dukladné diagnózy klientova problému, od níž se pak odvíjí plán intervence nebo psychoterapie. V prípadové sociální práci se zduraznovala potreba širokého zacílení na rodinu a její problémy a tento trend pokracoval až do 70 let2 . V sedmdesátých letech se zacínají rozvíjet prediktivní modely. Vzrustá zájem o nalezení faktoru, které bezprostredne souvisí s týráním a zneužíváním detí. 2 V prubehu let šedesátých se jako specifické téma objevilo téma týraných a zneužívaných detí. Lékar Henry Kemp a jeho kolegové prišli s termínem ,,syndrom týraného dítete". Zneužívání dítete bylo temito lékari chápáno jako syndrom, nemoc s prícinami, která vyžadují diagnózu a lécení. Tento individuální a diagnostický prístup mel a má dosud vliv na posuzování v sociální práci v Evrope. 4 Výzkumníci se snažili identifikovat rizikové faktory, které by umožnily odhalit rizikové rodiny ješte pred tím, než nastane zranující situace. V rade prípadu však v provedených výzkumech byly nedostatecne operacionalizovány pojmy a celkové provedení výzkumu bylo nedusledné (napr. byly studovány rodiny, kde bylo jen podezrení na týrání). Tak se stalo, že se na seznamu predikujících faktoru dostaly položky, které jsou dosti bežné. Napríklad se v seznamech zacalo operovat s neštastným prubehem detství rodicu, se špatným zdravotním stavem rodicu atp. Ackoliv se nadále pracuje na tvorbe prediktivních nástroju, které merí míru rizika, nelze takové nástroje považovat za ,,neomylné" a za dostacující pro provedení komplexního posouzení (Watsona a Westové, 2006). Duraz na posouzení situace v širším sociálním kontextu se zacal objevovat v osmdesátých letech dvacátého století vAnglii v souvislosti súmrtími detí, k nimž došlo v dusledku jejich zanedbání a týrání prestože byly v registrech sociálních pracovníku. Pri vyšetrování techto dramatických prípadu se projevilo, že jedním z klícových problému, který znemožnil sociálním pracovníkum vcasne rozpoznat vážnost situace, byl nedostatek informací zruzných oblastí života této rodiny a jako nedostatecná se ukázala koordinace informací z ruzných institucí ci oddelení instituce, které o príslušné rodine vypovídaly. Byrokratické trendy v posuzování životní situace dítete a rodin se projevují zejména snahou manažeru sociálních služeb více predepisovat a kontrolovat posuzovací procedury. Proces byrokratizace postupu sociální práce spojován s tzv. manažerismem konce dvacátého století, který se prosazuje také voblasti sociálních služeb. V rámci byrokratizace postupu se dá identifikovat pozitivní duraz na prevenci pred lécením ­ více se hovorí o ochrane detí (child protection). Podle Watsona a Westové (2006) ovšem zpusobuje zanedbávání profesionální dovednosti a kompetence sociálního pracovníka a prenášení rozhodovací pravomoci o službách a zdrojích na manažery. Zatímco Hollandová (2004) formulovala strategie a perspektivy posuzování na základe metodologických principu (strategie) a historických trendu (perspektivy), popisují nekterí autori ruzné typy posuzování podle jejich empirického výskytu vpraxi sociálních pracovníku. Napríklad David Harrison (1991) na základe výsledku svého šetrení definoval tri kognitivní modely, které ovlivnují zpusob, jakým sociální pracovníci posuzují problémovou situaci klienta. První model oznacil Harrison jako konvencní (srovnávání a klasifikace). V nem je problémová situace klienta 5 srovnávána sociálním pracovníkem s funkcí instituce a s vlastní zkušeností. Pro zpusob práce s klientem jsou duležité precedenty. Tito sociální pracovníci jednají podle konvencních, v organizaci zavedených postupu. Druhý model, který autor oznacil jako strukturální, je ovlivnen aplikací strukturální teorie. Problémová situace klienta je reinterpretována a vnímána spíše v sociálních kategoriích, v kontextu sociální síte nebo komunity. Tito sociální pracovníci akcentují více sociální než psychologické souvislosti. V heuristickém modelu sociální pracovník hledá ruzné zdroje informací. Snaží se problémovou situaci vnímat v ruzných souvislostech (neopomíjí napr. morální dimenzi). 3. Modely posuzování Hojne zminovaný pohled na modely posuzování prinesl Smale et al. (1993). Autorský tým rozlišil tri modely posouzení. Jednalo se o model dotazování, model procedurální a model výmenný. Model dotazování má charakter pokládání souboru standardních otázek ,,pasivnímu" klientovi, uživateli služeb. Sociální pracovník je vroli experta, který je schopen interpretovat a analyzovat data s ohledem na potreby uživatele služeb. Tento model je spjat s filozofií profesionalismu, v níž moc je vlastnena sociálním pracovníkem, který definuje problém uživatele služeb. Vtomto modelu se omezuje zapojení uživatelu služeb a proto proces posouzení nemá prímé zmocnující pusobení (i když muže být dusledkem intervence). Jak ale upozornili Watson a Westová (2006), muže být tento model posouzení spojen s patologizací klienta, s tendencí orientovat se na jeho deficity, problémy a nedostatky. Podstatou procedurálního modelu je kompletace ruzných seznamu a kontrolních listu, na jejichž základe má sociální pracovník zjistit, zda je klient oprávneným uživatelem služby organizace, v níž pracuje. Expertem je v tomto modelu osoba, která vytvorila formuláre. Role a hlavním úkolem sociálního pracovníka je v procesu posouzení sesbírat informace. Tento model je kritizován za to, že ne zcela respektuje osobu uživatele služby, nevenuje pozornost jeho pocitum a postojum. V procedurálním modelu se sociální pracovník stává nástrojem systému organizace, vykonává preddefinované operace. Výmenný model vychází z predpokladu, že uživatel služby je expertem ve své vlastní životní situaci. Vztah sociálního pracovníka a uživatele služby má být takový, 6 aby umožnoval uživateli služby identifikovat jeho schopnosti a zdroje, ale i slabiny a omezení. To má podporovat uživatele služby, aby více kontroloval proces posouzení i zvládnutí potíží a dilemat, které ho privedli do organizace poskytující sociální služby. 4. Kontext praxe posuzování detí a rodin Kontextuální otázky jsou velmi podstatnou složkou pro pochopení praxe posuzování sociální situace. V ruzných zarízeních jsou používány ruzné postupy pro posuzování a jsou velmi konkrétne ovlivneny organizacními a situacními aspekty. Na proces posouzení mohou mít vliv napríklad politické tlaky, verejný zájem, nedostatek casu a prostredku, etika a celková míra profesionality sociálních pracovníku. Také podle Watsona a Westové (2006) je posouzení ovlivneno radou aspektu. Upozornují, že charakter posouzení ovlivní napríklad iniciátor posouzení (soud, uživatel služby, jiný sociální pracovník), prevažující duvod posouzení (podezrení z týrání dítete, trestná cinnost dítete), procedury a politiky organizace i osobní prístup pracovníka k procesu posouzení i osobám, které posuzuje (stereotyp Roma). Hollandová (2004) uvádí, že hlavními osami kontextu intervenujícího do povahy praxe posuzování životních situací je oblast rízení sociálních služeb a druhou pak oblast sociálních problému, které potrebu posouzení vyvolávají. V kontextu tématu rízení profesionální praxe se analyzují napríklad vlivy: množství zdroju (personálu, financí), úrovne kvalifikace, volby ruzných prístupu k posuzování. V soucasnosti se stále více také objevují debaty k tématu rízení rizik souvisejících s výkonem sociální práce atp. Druhá oblast se týká diskusí o povaze sociálních problému, jejichž povaha má být posouzením rozkryta3 . Jak organizacní aspekty, tak definice povahy rešeného problému ovlivnuje zpusob provádení posouzení životní situace a následne vlastní intervenci. Nutno však dodat, že velký vliv mohou mít také formy i obsahy verejných debat. Zvlášte v poslední dobe lze i v našich médiích pozorovat zvýšenou citlivost vuci tématum souvisejících se sociálne právní ochranou detí. Charakter této debaty muže výrazne ovlivnovat povahu praxe pri posuzování i rešení jednotlivých prípadu. Napríklad muže vnekterých prípadech, kde by bylo za jiných okolností navrhováno umístení dítete do náhradní péce, z duvodu obavy z medializace kauzy vést 3 viz napríklad Navrátil (1998) 7 k zavržení této alternativy. Zajímavé hledisko ktématu vlivu sociálního kontextu na posuzování i praxi sociálních pracovníku prináší Fergusonova práce (2004), v níž poukazuje mj. na problémový charakter sociální práce, ve které nemohou být z podstaty veci garantovány stoprocentní výsledky, ackoliv jsou verejností ocekávány. Libor Musil (2004) vymezil sedm typu všedních dilemat sociálních pracovník. Do znacné míry shrnuje výše popsanou debatu a ukazuje, že povaha posouzení i intervence sociální práce podléhá mnoha kontextum, které do tvárejí nejednoznacný charakter sociální práce. Musil vysvetluje, že zpusob rešení dilemat konkrétním pracovníkem v procesech souvisejících sposouzením životní situace klienta, ovlivní také zpusob provádení posouzení životní situace. Tato dilemata jsou: (1) dilema komplexnosti cíle intervence, (2) dilema kvality intervence, (3) dilema klientelismu, (4) dilema autoritativnosti, (5) dilema proceduralizace, (6) dilema obsahu poskytované pomoci a (7) dilema casování intervence. Rekcí na tato dilemata jsou volby sociálních pracovníku, které významne ovlivní výsledky posouzení, vlastní zpusob práce s klientem a samozrejme i ne/vyrešení problému. 5. Metodika posouzení V procesu posouzení lze využít širokou paletu strategií, metod a technik Snad i to prispívá ktomu, že metodiky posouzení dnes vyvolávají mezi praktiky i akademiky vášnivé debaty. Jak provádet posouzení, aby co nejlépe reflektovalo situaci uživatele služby? Vede se diskuse, zda je vhodné proces systematizovat, ci jej ponechat intuitivnímu nazírání zkušenému sociálnímu pracovníkovi, zda je vhodné proces rešit prostredky kvalitativními, ci se zjištení mají kvantifikovat, zda má být proces posouzení kontrolován manažery ci je výsostní vecí profesionála atp. (napríklad Reder, Duncanová, Luceyová, 2003). Diskuse jsou vedeny v mnoha polohách a mnohé z nich jsem v rámci této stati zduvodu rozsahu textu nemohl zachytit. Nekterí autori však presto hledají urcité fáze, které jsou charakteristické pro proces posouzení obecne. Napríklad Watson a Westová (2006) se domnívají, že proces posouzení sleduje tento algoritmus: (1) príprava na setkání s uživatelem služby; (2) setkání s uživatelem služby s cílem vytvorit vztah a získat relevantní informace; (3) reflexe a analýza získaných informací k urcení vhodné intervence a (4) 8 vlastní provedení cinnosti. Nekterí autori se však pokoušejí navrhovat modely posouzení tak, aby byly široce využitelné a akceptovatelné. 5.1. Príprava na setkání s uživatelem služby V první fázi se jedná o prípravu na setkání s uživatelem služby. Sociální pracovník pripravuje plán posouzení. Nekterí autori v této souvislosti hovorí zámerne jako o projektu a ne o plánu, aby zduraznili jistou paralelu k projektu výzkumu (napr. Hollandová, 2004). Projekt posouzení podle ní zahrnuje následující hlavní prvky: cíl posouzení, uvážení vhodných témat a otázek, zvážení kdo bude participovat (jako posuzovatel i jako posuzovaný) a jaké metody posouzení mají být použity. Tvorba projektu posouzení životní situace má v paralele k výzkumnému projektu zacínat úvahou o cíli posouzení. Jde o to, presne definovat, co má být posouzením odkryto nebo urceno. Je pravdepodobné, že cíl posouzení podstatne ovlivní povahu procesu posouzení. Cíl posouzení uvodí, která témata ci otázky se mají stát predmetem posuzování. V tomto smyslu se jeví, že rutinizované procedury s opakujícími se standardními soubory otázek a metod nemohou být vhodné pro posouzení každé životní situace rodin. Po definici cíle posouzení následuje urcení témat ci otázek, které mají být predmetem posouzení. Nekteré aspekty rodinného života mohou zcela nepodstatné s ohledem na rešený problém. Nekteré oblasti životní situace byly již dríve posouzeny a jsou k dispozici v záznamech jiných sociálních pracovníku. V nekterých prípadech mohou být otázky vymezeny požadavkem soudu. Jakmile jsou témata a otázky pro posouzení navrženy, muže se stát, že posuzovatel bude cítit potrebu zvýšit svoji znalost o nekterém z konkrétních témat posouzení. Vdaném prípade muže dojít na specifické otázky napr. alkoholismus vtehotenství, drogy a Romové. Pak je treba, aby se sociální pracovník snažil identifikovat odborné zdroje, které mu poskytnou príslušné informace. Sociální pracovník by mel umet využít ruzné odborné zdroje. V zahranicí jsou pro tyto prípady dostupné systematické prehledy, vnichž se výzkumníci snaží shrnout podstatná zjištení k tématu. Vytvárejí se také prehledy overených postupu (best practices), které se v podobných prípadech již osvedcily. Ceský sociální pracovník nemá takový komfort, ale muže sáhnout po odborné literature psychologické sociologické, ci hledat aktuální data v casopisech typu Sociální práce/Sociálna práca. 9 Po definice cíle a urcení témat pro posouzení muže posuzovatel zacít zvažovat vhodné zdroje informací. Podstatné je napríklad, zda nejsou o uživateli služby vedeny nejaké záznamy z drívejších kontaktu. Nešetrná snaha získávat informace, které již jiný sociální pracovník získal, ohrožuje soukromí klienta, ale také vztah uživatele služby k sociálnímu pracovníkovi. Sociální pracovník proto musí peclive zvážit, zda bude potrebné a vhodné hovorit napríklad s príbuznými, známými, ci sousedy. Pritom se považuje za projev dobré praxe, když sociální pracovník dokáže pracovat s dostatecnou varietou zdroju informací a sber dat provádí v ruzných prostredích a casech. Hollandová (2004) pak upozornuje, že témer každé posouzení vyžaduje úcast více než jednoho profesionála a více než jednoho uživatele služeb. Proto by jejich identifikace mela být soucástí prvotní tvorby plánu posouzení. Ve vetšine prípadu by meli být do hloubkového posouzení zahrnuti všichni clenové rodiny, a to vcetne tech, kterí nebývají obvykle v centru pozornosti: otec a díte. V nekterých prípadech jsou také významní príslušníci širší rodiny a prátelé. První rozhovory spríslušníky rodiny (at už dospelí, ci deti) o jejich podpurné síti mohou odhalit jména významných osob, které by bylo vhodné do posouzení zahrnout. Hollandová však také uvádí, že nelze opomenout úvahu o zapojení dalších potrebných profesionálu. Ten casto probíhá formou zprístupnení urcité dokumentace (lékarská zprávy, školní zprávy), ale muže mít charakter spolupráce posuzovatele s dalším profesionálem, ci formálneji pojatými schuzkami zástupcu více institucí. Úvaha o nezbytnosti více ruzných zdroju informací má blízkou paralelu v jednom z principu sociálního výzkumu, který je oznacován jako triangulace (Denzin, 1970, Berg, 2001). Triangulace znamená využití ci zkoumaní ruzných dat a zdroju informací. Denzin upozornuje, že data mají být sbírána v ruzných casových periodách, vruzných podmínkách a od ruzných participantu. Princip triangulace se také promítá do oblasti výzkumníku (ruzní výzkumníci), metodologie (ruzné metodologické postupy). Watson a Westová (2006) upozornují na extrémní situace, kdy nedostatek informací muže v nekterých prípadech ohrozit sociálního pracovníka (napríklad v prípade uživatele služby se sklony k násilí) a naopak príliš mnoho predchozích informací muže nevhodne ovlivnit postoj sociálního pracovníka k uživateli služby a v dusledku toho k prehlédnutí zmen, k nimž mezitím došlo. Podstatnou soucástí plánu posouzení je také zvážení vhodných metod a technik posouzení. Nejobvyklejší metodou posuzování je rozhovor. Pri príprave rozhovoru je vhodné zvážit celou radu stránek. Klícové jsou samozrejme dve otázky: ,,Jaké zdroje 10 informací jsou k dispozici?" ,,Co musím udelat, abych je vhodným a úcinným zpusobem získal?" První otázce jsem venoval pozornost vpredchozím bode, proto se budu soustredit na otázku druhou. Pri úvaze o podobe rozhovoru muže sociální pracovník samozrejme vyjít z nekterého nástroje posouzení, které byly vytvoreny súmyslem systematizovat soubor otázek nebo témat, tak aby vlastní proces byl celkove efektivnejší. Zahranicním príkladem takového souboru je napríklad Rámec pro posouzení (Department of Health, 2001), z naší praxe je pak dobre znám napríklad Dunovského dotazník pro diagnostiku rodiny (1999). Další možností je samozrejme tvorba vlastního scénáre rozhovoru, který bude vypracován sohledem na konkrétní situaci uživatele služby. Vtakovém prípade bude úkolem sociálního pracovníka pripravit vhodné formulace otázek. I z kontextu sociálne-vedného výzkumu je dobre známo, že zatímco uzavrené otázky pomohou získat strucné a faktické informace, otevrené otázky vytvárí prostor pro sdílení pocitu, postoju a obšírnejších názoru. Za podstatnou dovednost se považuje schopnost sociálního pracovníka prizpusobovat slovníku toho, s nímž hovorí. Sociální pracovník prostrednictvím vhodného slovníku dává najevo, že poslouchá sdelení uživatele služby, ale také posouvá debatu do méne formální polohy. Pri práci srodinami muže být pro sociální práci inspirující prístup rady ruzných poradenských a terapeutických škol (Matoušek, 2001; Navrátil, 2001). Sociální pracovník se muže inspirovat napríklad tzv. cirkulárním dotazováním, které vzniklo v rámci tzv. Milánské školy. Jeho cílem je získat podstatné informace o rodinném problému. Ackoliv príslušný sociální pracovník nemusí mít systemický výcvik, muže se bezesporu inspirovat a využít alespon omezené spektrum technik (ruzné metody a techniky vedení rozhovoru zde nelze z duvodu rozsahu rekapitulovat). Vedle rozhovoru má však sociální pracovník v rámci posouzení možnost využít i jiné techniky. Jednou z možností je napríklad využití hry ci malování. Sociální pracovník jej muže provádet zejména v kontextu posouzení detí. I v prípade dospelých se však mohou vyskytnout momenty, kdy dospelý lépe sdelí svoje pocity, postoje a zážitky kreslením, nebo napríklad nácrtem pozic rolí v rodine. Dalšími metodami a technikami posouzení, které jsou hojne rozšíreny v anglosaském prostredí, jsou kreslení ekomap a genogramu4 . 4 U nás nekteré speciální techniky využitelné pri posuzování klientu popsala Králová (2002) 11 Pri posouzení situace mohou napomoci také škály a dotazníky. Nejsou sociálními pracovníky bežne v zarízeních sociálních služeb užívány. Jejich rizikem je nedostatecná validita, pokud se nepodarí dobre navázat vazby a vztahy k rodine a jejím clenum. Nelze je používat jako úplnou náhradu za všechny další metody a techniky. Na druhé strane muže být pro nekteré lidi používání škál a dotazníku zábavné. Metoda je jasná a srozumitelná, muže dát lidem urcitou kontrolu nad procesem. Umožnují monitorovat zmenu v case. Poskytuje odlišné informace oproti rozhovoru. Dalším prostredkem pro získání informací je pozorování. Lze ríci, že se odehrává prakticky v prubehu celého procesu. Muže se však pojmout formálneji. Príkladem muže být pozorování rodiny u obeda, pozorování dítete ve škole behem vyucování. Poskytuje podstatné informace o rade aspektu rodinného života (sdílené predstavy, nevyjádrená pravidla, hranice. Pri provádení pozorování je nezbytné brát ohled na tri momenty: kontext, cíl, a souhlas. Kontext vymezuje obsah i formu chování a my ho musíme brát v potaz. Behem pozorování si klademe specifické cíle. Muže jít napríklad o to, zda matka primerene reaguje na díte (viz napr. VTI). Pozorování by melo být podloženo souhlasem klienta. Je podstatné vysvetlit jeho smysl (viz napríklad Baufortová, 2003). I našimi sociálními pracovníky je bežne rozšírena další metoda posouzení - analýza dokumentu. Rozšírenost této metody je dána skutecností, že sociální pracovník pracuje s dokumenty související s životní situací klienta velmi bežne. Obvykle je sociální pracovník má ve spisové dokumentaci, prípadne si dle potreby další dokumenty vyžádá od spolupracovníku a dalších profesionálu (nejcasteji lékar, psycholog, právník). Duležité je ovšem jejich systematické zpracování. Pri analýze smutných kauz úmrtí detí ve Velké Británii, které byly v registru sociálne právní ochrany mj. vyšlo najevo, že mnohdy sociálním pracovníkum unikly informace, které mely ve své dokumentaci, ale nevenovali jim dostatecnou pozornost (Ferguson, 2004). 5.2. Setkání s uživatelem služby s cílem vytvorit vztah a získat relevantní informace V druhé fázi se realizuje vlastní kontakt. Úkolem této fáze je jednak vytvorení vztahu s uživatelem služby a samozrejme sber relevantních informací. Je to fáze, vníž se realizuje plán, který byl vpredešlé fázi promyšlen. Watson a Westová (2006: 120) 12 formulují principy dobré praxe tak, jak se má uplatnovat v prubehu procesu posouzení. Posouzení by melo podle nich predevším zahrnout ruzné pohledy lidí, kterých se dotýká. Pri posouzení je podle nich treba do procesu zapojit i ty, kterí jsou posuzováni. Proces má být v tomto smyslu partnerským, nikoliv expertním. Samozrejmou soucástí procesu by mela být otevrenost a poctivá ochota zabývat se zkušenostmi, názory, postoji i emocemi uživatele služeb. Uživatel služby má být považován za rovnocenného a jako s takovým se má pak v procesu jednat. Je plnoprávným spoluúcastníkem tvorby pohledu na svoji situaci. I proto by melo posouzení umožnit sdílení hodnot a zájmu všech zúcastnených. Sociální pracovník má být podle Watsona a Westové schopen vnímat také strukturální kontext situace klienta a zaclenit jej do posouzení. Nezbytné ovšem je, aby sociální pracovník v procesu posouzení neztratil ze zretele jeho smysl. Posouzení smeruje ke tvorbe souboru argumentu, které budou sloužit jako východisko návrhu cinností smerujících ke zlepšení životní situace uživatele služby. Partnerství suživatelem služby by se melo projevit pak i tím, že i on je spolupracovníkem pri zvažování alternativ rešení. Pri realizaci posouzení jsou základními dovednostmi schopnost komunikovat (napr. Krivohlavý, 2002, 2004), vyjednávat (napr. Plamínek, 2006) a rídit rozhodovací proces (O'Sullivan, 1999). 5.3. Reflexe a analýza získaných informací k urcení vhodné intervence Tretí fáze je reflexí a analýzou získaných informací k urcení vhodné intervence. Opet by se mela realizovat spolu s uživatelem služby, protože on poskytuje kontext a relevanci informací, které se posuzují. Hodnota posouzení záleží na schopnosti sociálního pracovníka (a uživatele služeb) prosévat a analyzovat informace, aby na jejich základe bylo možno získat obraz situace uživatele služby a koncipovat intervenci, která primerene reaguje na situaci. Zpusob analýzy souvisí smetodami, které se použijí pri sberu informací. Jinak lze pracovat s rozhovorem a jiným zpusobem sociální pracovník naloží s informací získanou z dotazníku a škály. Potrebné proto je, aby sociální pracovník rozumel charakteru informace, kterou obdržel a dokázal ji zaclenit do kontextu všech získaných informací. Watson a Westová (2006) upozornují, že v soucasné dobe dochází ve Velké Británii k proceduralizaci celého procesu, což podle nich zpusobuje zanedbávání dovednosti posoudit a analyticky vyhodnotit situaci a potreby uživatele služby. to vede k prenáší rozhodování o službách a zdrojích na manažery, kterí však nutne 13 nemusí být sociálními pracovníky a vnáší do rozhodování o klientech odlišná (casto technicko-ekonomická) kriteria. 5.4. Vlastní provedení intervence (potrebných cinností) Ctvrtá fáze již vlastne není posouzením. Jedná se o provádení cinností, které se ovšem o posouzení opírají. Z posouzení vychází plán, bez nehož by každá intervence byla jen nahodilým a reaktivním jednáním. Podobne jako se pri posouzení vychází z urcitých teoretických konceptu poskytujících úhel pohledu a porozumení složité situaci, je intervence do životní situace klienta podrízena nezbytnosti jejího promyšlení v kontextu teoretických souvislostí a znalostí (Navrátil, 2001). Na záver intervence je podstatné také zhodnocení efektivnosti intervencí ci uskutecnených kroku. Zpetná vazba se pak netýká jen intervence, nýbrž také i posouzení, které parametry cinností urcilo. Sally Hollandová (2004) shrnuje základní metodická doporucení pro realizaci posouzení. Konstatuje, že rada témat a otázek je predurcena (rodinou zakázkou, soudem, predchozí prací s rodinou). Zduraznuje, že volbu koho zahrnout do posouzení je treba podrídit principu zajištení maxima možných a relevantních pohledu. Podobne je podle Hollandové vhodné pristoupit k otázce, kde provádet posouzení. K úcelu hloubkového posouzení je podle ní vhodné využít dostupná místa (domov, škola). Upozornuje také na casové hledisko. Cas je casto rámován potrebou predložit zprávu soudu, potrebou rešit problémovou situaci. Volba metod by mela být podle Hollandové podrízena úcelu, pricemž více metod podle zní znamená zvýšení šance na zachycení reality. Za významnou hodnotu posouzení považuje partnerství. Klícovým principem pak Hollandová svuj souhrn doporucení uzavírá. Posouzení má vycházet z urcitých teoretických premis, které je treba definovat na pocátku celého procesu. Jakkoliv zde popisuji proces posouzení vsekvencích a v navazujících fázích, je treba uznat, že uživatelé služeb obvykle takovou logiku posouzení nesledují a poskytují informace postupne. Casto v tomto procesu sehrává významnou roli duvera, kterou uživatel služby postupne teprve získává. To ovšem znamená, že pracovník zahajuje vlastní cinnosti ješte dríve, než získá komplexní informace. Posouzení pak probíhá kontinuálne spolu s intervencí a musí prubežne ovlivnovat podobu práce s klientem. Sociální pracovník by mel zustat otevrený možnému vývoji. 14 V tomto smyslu pak Millnerová a Byrne (1994) konstatují, že proces posouzení není jednorázovým procesem, nýbrž kontinuální aktivitou, která intervencí doprovází. Záver Svuj text chápu jako príspevek k diskuzi o zpusobech práce s rodinami, které jsou, ci mají potenciál být vregistrech orgánu péce o díte. Tuto stat jsem zameril na vstupní vymezení pojmu ,,posouzení" voborovém pojetí sociální práce. V textu jsem strucne shrnul problematiku cíle, strategií, kontextu a metod posouzení rodin. Jsem si vedom, že text zustává v mnoha ohledem jednotlivým aspektum posouzení mnoho dlužen. Bohužel formát této stati nedovoluje širší ci hlubší záber. Zájemcum o problematiku mohu doporucit citovanou literaturu, která poskytuje velice hutný vhled do problematiky posouzení. Vkontextu posuzování rodin s detmi pak zvlášte doporucuji pozornosti práci Sally Hollandové (2004), která ve své knize podává o problematice velice systematický pohled. Seznam literatury: BARKER, Robert L.. The social work dictionary. Washington, DC: National Association of Social Workers, 1995. BERG, B. L. Qualitative research methods for the social sciencies. Boston: Allyn & Bacon, 2001. BEAUFORTOVÁ, K. Videotrénink interakcí. In: MATOUŠEK, O. a kol.: Metody a rízení sociální práce. Praha: Portál, 2003, s. 231-250. DENZIN, N. K. The Research Act. New York, McGraw-Hill, 1978. DEPARTMENT of Health.. Framework for the Assessment of Children in Need and Their Families. London: The Stationery Office, 2000. DUNOVSKÝ, J. et al.. Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. Praha: Grada Publishing, 1999. FERGUSON, H. Protecting Children in Time: Child Abuse, Child Protection and the Consequences of Modernity. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2004. FERGUSON, H. Social work, individualization and life politics. Br J Soc Work, 2001, roc. 31, c. 1, s. 41-55. 15 Ferguson, H. Outline of a Critical Best Practice Perspective on Social Work and Social Care. Br J Soc Work, 2003, roc. 33, c. 8, s.1005-1024. FERGUSON, H. In Defence (and Celebration) of Individualization and Life Politics for Social Work. Br J Soc Work, 2003, roc. 33, c.5, s. 699-707. GIDDENS, A. Modernity and Self-Identity. Cambridge: Polity, 1991. HARRISON, W. D. Seeking Common Ground: a Theory of Social Work in Social Care. Aldershot: Averbury, 1991. HOLLAND, S. Child and Family Assessment in Social Work Practice. London: Sage, 2004. HOLLIS, F. Casework: A Psychosocial Therapy. New York: Random House, 1964. CHYTIL, O. et al. The analysis of theoretical concepts and methods of social work presented in the Czech and Slovakian literatures. In Erath, P. et al. Social Work in Europe - Descriptions, Analysis and Theories. Stassfurt: ISIS , 2004. KOVARÍK , J. Deti ve zvlášt obtížných životních situacích. In Synovský, J. Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. Praha: Grada Publishing, 1999. KOVARÍK , J. Posuzování potreb ohroženého dítete. In MATOUŠEK, O. Metody a rízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. KRÁLOVÁ, J. Speciální techniky sociální práce. Brno: Ústav psychologického poradenství a diagnostiky, 2002. KRIVOHLAVÝ, J. Jak prežít vztek, zlost a agresi. Praha: Grada Publishing, 2004. KRIVOHLAVÝ, J. Konflikty mezi lidmi. Praha: Portál, 2002. MATEJCEK, Z. Rodice a deti. Praha: Avicenum, 1989. MATOUŠEK, O. et al. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. MATOUŠEK, O. Práce s Rodinou. In MATOUŠEK et al, O. Metody a Rízení Sociální Práce, Praha: Portál, 2003, s. 181-200. MILNER, J. and ÓBYRNE. Assessment in Social Work. New York: Palgrave, 1998. MUSIL, Libor.. "ráda bych Vám pomohla, ale": Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman, 2004. NAVRÁTIL , P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001. NAVRÁTIL , P. Sociální práce jako sociální konstrukce. Sociologický casopis. 1998, roc. XXXIV, c. 1, s.37-50. 16 O'SULLIVAN T. Decision making in social work. Basingstoke: Palgrave, 1999. PERLMAN, H. H.. Social Casework: A Problem-Solving Process. Chicago: University of Chicago Press, 1957. PLAMÍNEK, J. Jak rešit konflikty : 27 pravidel pro efektivní vyjednávání . Praha: Grada Publishing, 2006. REDER, P. et al. Studies in the Assessment of Parenting. Hove: Brunner- Routledge, 2003. RICHMOND, M. L.. Social Diagnosis. New York: Russell Sage Foundation, 1917. SMALE, G et al.. Empowerment, Assessment, Care Management and the Skilled Worker. London: NISW and The Stationary Office, 1993. SCHÖN, D. The Reflective Practitioner. London: Temple Smith, 1983. THOMPSON, N. Understanding Social Work. Preparing for practice. London: MACMILLAN PRESS LTD, 2000. TRACY, E. and WHITTAKER J. The Social Network Map: Assesing Social Support in Clinical Practice. Families in Society: The Journal of Contemporary Human Services, 1990 s. 461-70. WATSON, D. and WEST. J. Social Work Process and Practice: Approaches, Knowledge and Skills. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2006.