PSYCHOLOGIE MASY A ANALÝZA JÁ I Úvod Protiklad individuální a sociální nebo kolektivní psychologie, který nám na první pohled může připadat velice významný, ztrácí při podrobnějším zkoumání mnoho ze své vyhranenosti. Individuální psychologie se sice zaměřuje na jednotlivého člověka a sleduje, jakými cestami se jednotlivec snaží dosáhnout ukojení svých pudových hnutí, ale přitom se jen zřídka, jedině za určitých výjimečných podmínek, ocitá v takové situaci, že by nebrala zřetel na jeho vztahy k jiným jedincům. V duševním životě jednotlivce hraje druhý člověk zcela pravidelně určitou roli jako vzor, jako objekt, jako pomocník a jako protivník, a individuální psychologie je tudíž od počátku současně i sociální psychologií v tomto rozšířeném, ale veskrze oprávněném smyslu. Vztahy jednotlivce k jeho rodičům a sourozencům, k erotickému objektu, k učiteli a k lékaři, tedy všechny ty vztahy, které se doposud přednostně staly předmětem psychoanalytického zkoumání, si mohou činit nárok na to. aby byly hodnoceny jako jevy sociální, a stojí pak v protikladu k určitým jiným procesům, které označujeme jako narcislické a při nichž se pudové ukojení vymyká vlivu jiných osob nebo se bez nich obejde. Protiklad mezi společenskými a narcistickými — Bleuler by asi řekl autistickými — duševními akty spadá tedy veskrze do sféry individuální psychologie samotné a nijak se nehodí k tomu, aby ji vymezoval ve vztahu k psychologii společenské nebo kolektivní. V zmíněných vztazích k rodičům a sourozencům, k milence, k příteli, učiteli a lékaři je jednotlivec vždycky jen pod vlivem jediné osoby nebo velmi malého počtu osob, z nichž každá pro něho nabyla dalekosáhlého významu. Nuže. stalo se zvykem, když se hovoří o soci- (210) ální nebo kolektivní psychologii, nechávat tyto vztahy stranou a pojímat jako samostatný předmět zkoumání souěasné ovlivnění jednotlivce velkým počtem osob, s nimiž je něčím spjat, zatímco mu jinak v mnoha ohledech mohou být cizí. Kolektivní psychologie studuje tedy jednotlivého ělověka jakožto příslušníka kmene, národa, kasty, stavu, instituce nebo jako součást lidského seskupení, které se v jisté době zorganizuje za určitým účelem v masu. Po tomto přervání přirozené souvislosti věcí bylo pak nasnadě pojímat jevy vyskytující se za těchto zvláštních podmínek jako projevy jistého zvláštního, na nic dalšího nepřevoditelného pudu, pudu společenského — herd instinct, group mind — , který se v jiných situacích nedostává k slovu. Můžeme nicméně namítnout, že je nám zatěžko přisoudit číselnému momentu tak velký význam, že by byl sám o sobě s to probouzet v lidském duševním životě určitý nový a jinak se neuplatňující pud. Naše očekávání je tím orientováno na dvě další možnosti: že totiž společenský pud nemusí být žádným původním a nerozložitelným pudem a že s počátky jeho formování se můžeme setkat v nějakém užším kruhu, jako je třeba kruh rodiny. Kolektivní psychologie, i když je teprve ve svých začátcích, zahrnuje v současné době ještě nepřehlednou spoustu jednotlivých problémů a staví badatele před nesčetné úkoly, které zatím ještě nejsou ani navzájem dobře rozlišené. Už samotné souhrnné zaregistrování různých forem onoho procesu, kterým se kolektiv utváří, a popis psychických jevů, které se při nich projevují, vyžadují, aby se na pozorováni a vylíčení vynaložilo mnoho úsilí, a daly už vzniknout bohaté literatuře. Kdo tuto útlou knížečku srovná s rozsahem kolektivní psychologie, bude už bez čehokoli dalšího s to odhadnout, že se tu bude pojednávat jen o několika málo bodech celé té tematiky. Skutečně také půjde jen o některé otázky, na nichž má hlubinné bádání psychoanalýzy obzvláštní zájem. II Le Bonovo vylíčení kolektivní duše Místo abychom nejprve předestřeli nějakou definici, zdá se účelnější začít poukazem na příslušnou jevovou (211) oblast a vyzvednout v ní některé obzvlášť nápadné a charakteristické skutečnosti, na néž zkoumání může navázat. Obojího dosáhneme výtahem z právem proslulé knihy Lc Bonovy Psychologie davů.' Ujasněme si ještě jednou, oč běží: Jestližcby psychologie, studující dispozice, pudová hnutí, motívy a úmysly jednotlivého člověka a sledující, jak se promítají do jeho jednání a do jeho vztahů k nejbližším lidem, svoji úlohu beze zbytku splnila a jestliže by všechny tyto vztahy učinila průhlednými, měla by se pak náhle ocitnout před novým úkolem, který před ní stojí nevyřešen. Musela by vysvětlit překvapující skutečnost, že tento jednotlivec, který se pro ni stal pochopitelným, cítí, myslí a jedná za jistých podmínek zcela jinak, než se od něho dalo očekávat, a tyto podmínky spočívají v jeho zařazení do lidského seskupení, které nabylo povahy ..psychologické masy". Nuže. co je to „masa", co jí propůjčuje schopnost ovlivňovat duševní život jednotlivec tak rozhodujícím způsobem a v čem spočívá ona duševní změna, kterou jednotlivec pod jejím vlivem prodělává? Úkolem teoretické kolektivní psychologie je právě podat odpověď na tyto tři otázky. Nejlepší způsob, jak do ní vniknout, je zjevně vyjít od třetí z nich. Právě pozorování známé reakce jednotlivého člověka poskytuje kolektivní psychologii její látku: každému pokusu o vy- s světlení musí zajisté předcházet popis toho. co má být vysvětleno. Přenechám nyní slovo Lc Bonovi. Ten říká (str. 13): ..Na psychologické mase je nejzvlášinější toto: bez ohledu na to. jakého druhu jsou individua, z kterých se skládá, bez ohledu na to. jak podobný nebo nepodobný je navzájem jejich způsob života, zaměstnání, jejich charakter nebo jejich inteligence, samotná okolnost jejich přetvoření v masu působí, že mají jistou kolektivní duši. která jim dává cítit, myslet a jednat zcela jinak, než jak by každý z těchto jednotlivců cítil, myslel a jednal sám o sobě. Existují ideje a city, které se vyskytují nebo které se projevují činy jedině u individuí splývajících v masu. Psychologická masa je jakousi provizorní bytostí skládající se z různorodých prvků, které se na oka- 1 Nemecký překlad Dr. Rudolf Eislcr, druhc vydání 1912. mžik navzájem spojily, podobně jako když buňky organismu vytvářejí svým spojením novou bytost se zcela jinými vlastnostmi, než jaké měly jednotlivé buňky samy o sobě." Dovolíme si přerušovat Lc Bonovo líčení vlastními glosami, a tady připojíme tuto poznámku: Jestliže individua splývají v mase v jediný celek, musí tu být zajisté něco, co je navzájem spojuje, a právě toto pojítko by mohlo být tím, co je pro masu charakteristické. Ale na tuto otázku Le Bon neodpovídá, soustřeďuje pozornost na změnu individua uvnitř masy a popisuje tuto změnu výrazy, které jsou v plné shodě se základními předpoklady naší hlubinné psychologie. (Str. 14.) „Je snadné konstatovat, v jaké míře se indivi-' duum patřící k mase liší od izolovaného individua, ale méně snadné je odhalit příčiny této odlišnosti. Mají-Ii se tyto příčiny alespoň do jisté míry odhalit, je třeba připomenout si nejprve zjištění moderní psychologie, že nevědomým jevům připadá převažující role nejen v organickém životě, ale i tam, kde jde o funkce intelektuální. Vědomý duševní život představuje ve srovnání s duševním životem nevědomým jen zcela nepatrnou část. I nejjemnější analýza a nejpronikavější pozorování dokáže odhalit jen malý počet vědomých2 motivů psychického života. Naše vědomé akty vyplývají z určitého nevědomého základu, vytvořeného zejména dědičnými vlivy. Ten v sobě obsahuje četné stopy po předcích, z nichž se utváří duše rasy. Za přiznanými motivy našich činů existují nepochybně utajené důvody, které nepriznávame, ale za těmi jsou motivy ještě utajenější, které vůbec ani neznáme. Většina našich každodenních počinů vyplývá ze skrytých motivů, které nám unikají" Ty rysy, které si jednotlivci osvojili ve svém individuálním životě, se v mase stírají, míní Lc Bon, a tím jednotlivci ztrácejí svoji osobitost. Do popředí vystupuje nevědomé, jež je dáno rasou, různorodé zaniká ve stejnorodém. My bychom řekli, že psychická nadstavba, která se u jednotlivců vyvinula tak rozmanitým způsobem, se odbourává, slábne, a že se odhaluje (nabývá 2 [Poznámka vydavalclů Ges. Werke: ve francouzském originálu slojí jnconscienls" (ledy „nevedomých")] (212) (213) účinnosti) nevedomý základ, který má u všech stejný ráz. Tímto způsobem by se dospelo k jisté průmčrné povaze jednotlivců tvořících masu. Lc Bon však shledává, že se u nich objevují i novéylastnpstj^které předtím neměli, a příčinu tohotoTaTüüMeda ve třech různých mč>-mentech. (Str. 15.) „První z těchto příčin spočívá v tom. že v mase jednotlivec získává už samotným faktem množství pocit nepřemožitelné moci, který mu dovoluje ho-1 vět pudům, které by jinak, kdyby byl sám, nutně držel1 na uzdě. K tomu bude mít nyní důvod o to méně, že při anonymitě a z ní plynoucí nezodpovědnosti masy onen pocit zodpovědnosti, kterým jsou jednotlivci stále bržděni, zcela mizí." Z našeho hlediska by nebylo třeba klást tak velkou váhu na vynořování nových vlastností. Stačilo by nám konstatovat, že jednotlivec se v mase ocitá v podmínkách, které mu dovolují odvrhnout vytesnení svých ne-1 vědomých pudových hnutí. Ony zdánlivě nové vlastnosti, kieré se pak u něho objevují, jsou právě projevy tohoto nevědomí, které zahrnuje zajisté i dispozice k veškerému zlu, jehož je lidská duše schopna: vymizení svědomí nebo pocitu zodpovědnosti nepředstavuje za těchto okolností pro naše chápáni žádnou nesnáz. Tvrdili jsme už dávno, že jádrem takzvaného svědomí je úzkost ze společenského odsudku. ..sociální úzkost".3 (Str. 16.) ..K tomu. že se u mas projevují zvláštní rysy, přispívá i druhá příčina, vzájemná nákaza, a ta určuje zároveň i jejich zaměření. Nákaza představuje snadno pozorovatelný, ale nevysvětlitelný jev, který je třeba přiřadit k jevům hypnotické povahy, jež se stanou vzápětí předmětem našeho studia. V davu je nakažlivý každý pocit, každý způsob jednání, a to v míře tak vysoké. 3 Určitý rozdíl mezi názorem Le Bonovým a názorem naším vyplývá z loho. že jeho pojem nevedomého se zcela nekryje s lim pojmem, z jakého vychází psychonalýza. Le Bonovo nevedomí obsahuje především nejhlubší rysy rasové psychiky, která pro individuální psychoanalýzu vlastné nepadá v úvahu. Nepopíráme sice. íc jádro našeho )á (Ono. jak jsem je pozdéji pojmenoval), k nčmuz palfí „archaické dédiclví" lidské duše. je nevedomé, ale rozlišujeme kromč toho ještt nevedomé ve smyslu .vytesneného", které se vyvinulo z. určité části tohoto dédiclví. Tento pojem vytesneného u Le Bona chybí. (214) že individuum velice snadno obětuje svůj osobní zájem zájmu obecnému. To je schopnost, která se veskrze příčí jeho přirozené povaze a kterou je člověk s to vyvinout pouze jakožto součást masy." Na této poslední větě založíme později jistou závažnou hypotézu. (Str. 16.) „Zvláštní okolnosti, které jsou vlastnostem izolovaného individua zcela protikladné, jsou u individuí splývajících v masu vyvolávány i třetí a nejdůležitěj-"k ší příčinou. Hovořím o sugestibilitě. a ona nákaza, o níž jsme mluvili, je ostatně jejím účinkem. K pochopení tohoto jevu je třeba připamatovat si jis-• té nové objevy fyziologie. Víme nyní, že člověk může být pomocí různých procedur uveden do takového stavu, že ztrácí veškerou svoji vědomou osobnost a je po-slušen všech sugescí toho, kdo ho takto připravil o vědomí vlastní osobnosti, a že se pak dopouští i Činů, jež jsou k jeho povaze a k jeho zvyklostem v nejostřejším protikladu. Nuže, velice pečlivá pozorování nasvědčuji tomu, že jednotlivec vhroužený po určitou dobu do lůna nějaké aktivní masy se ocitá brzy — účinkem vlivů, které z ní vyzařují, nebo následkem nějaké jiné neznámé příčiny — ve zvláštním stavu, který se velice blíží oné fascinaci, jaké pod vlivem hypnotizéra propadá hypnotizovaný ... Vědomá osobnost zcela vymizela, vůle a rozlišovací schopnost chybí, všechny city a myšlenky se orientují směrem, který je určován hypnotizérem. Přibližně takto vypadá i stav jednotlivce patřícího k psychologické mase. Není si už vědom svých činů. Tak jako u zhypnotizovaného jsou u něho určité schopnosti vyřazeny, ale jiné schopnosti se přitom mohou vystupňovat do nejvyšší intenzity. Pod vlivem sugesce ho bude nepotlačitelný pud mít k provedení určitých činů. A proto prudké puzení je u mas ještě neodolatelnější než u zhypnotizovaného, protože sugesce, která je pro všechna individua táž, vzájemným účinkem vzrůstá." (Str. 17.) „Hlavní rysy individua uvnitř masy jsou tudíž: vymizení vědomé osobnosti, převaha osobnosti nevědomé, stejnosměrná orientace myšlenek a citů vlivem sugesce a nákazy, tendence k okamžitému uskutečňování vsugerovaných myšlenek. Jednotlivec už není sebou samým, stal se z něho bezvolný automat." Reprodukoval jsem tento citát tak podrobně proto, (215) abych dotvrdil. že Le Bon prohlašuje stav individua v mase skutcěnč za stav hypnotický, a ne že by ho snad s hypnotickým stavem pouze srovnával. Nemáme tu v úmyslu vznést žádnou námitku, chceme jen upozornit, že obě poslední příčiny vyvolávající proměnu jednotlivce v mase, nákaza a zvýšená sugestibilita, nejsou zjevně navzájem rovnocenné, neboť nákaza má přece být pravé také jistým projevem sugestibility. Zdá se nám také, že účinky obou momentů nejsou v Le Bonově textu nijak ostře odlišeny. Možná že jeho formulaci nejlépe pochopíme, když v nákaze budeme vidět působení jednotlivých členů masy na sebe navzájem, zatímco ony jevy sugesce uvnitř masy, které jsou stavěny na roveň jevům hypnotického ovlivnění, poukazují na nějaký jiný zdroj. Ale na jaký? Musíme pociťovat jako závažnou neúplnost, že jednomu z hlavních článků tohoto přirovnání,-( totiž oné osobě, která mase nahrazuje hypnotizéra, není v Le Bonovč vylíčení věnována žádná zmínka. Od toho- i to neobjasněného fascinujícího vlivu rozlišuje nicméně nakažlivý účinek, kterým jednotlivci působí na sebe navzájem a kterým je ona původní sugesce zesilována. Ještě jedno závažné hledisko pro posuzování jednotlivce splývajícího s masou: (Str. 17.) „Sama příslušnost k organizované mase dále působí, že člověk sestupuje na civilizačním žebříčku o několik stupňů níže. Jako jednotlivec byl možná vzdělaným tvorem, uvnitř masy je barbarem, to znamená pudovou bytostí. Vyznačuje se spontánností, prudkostí a také nadšením a heroismem bytostí primitivních." Obzvláštní pozornost věnuje pak ještě onomu snížení intelektuálního výkonu, k jakému u jednotlivce dochází v důsledku splynutí s masou.4 Nechme nyní jednotlivce být a obraťme se k popisu kolektivní duše masy, jak jej načrtává Le Bon. Není tu jediný rys, jehož odvození a zařazení by psychoanalytikovi činilo potíže. Le Bon nám sám ukazuje cestu tím, že poukazuje na shodu s duševním životem primitivů a dětí. (Str. 19.) Masa je impulsívní, proměnlivá a vznětlivá. |c skoro Srovnej Schillerovo dislichon: Každý je rozumný celkem, dokud je před lebou sám. jsouli vsak sdruřeni. hlupáků dav je z nich rázem. výlučně dirigována nevědomím.5 Impulsy, kterým se masa poddává, mohou být podle okolností šlechetné nebo kruté, hrdinské nebo zbabělé, ale v každém případě jsou tak imperativní, že se osobní momenty, ba ani scbe/.áchovný zřetel nemohou uplatnit. (Str. 20.) Nic nepromýšlí předem. I když po určitých věcech vášnivě touží, není tomu tak nikdy nadlouho, je neschopna trvalé vůle. Mezi svým přáním a uskutečněním toho. po čem touží, nesnese žádný odklad. Má pocit všemohoucnosti. pro jednotlivce uvnitř davu mizí pojem nemožnosti.6 Masa je mimořádně ovlivnitelná a lehkověrná, je ne-• kritická, nic nepravděpodobného pro ni neexistuje. My- slí v obrazech, jejichž vybavování se řídí jen asociacemi, lak jak se u jednotlivce vynořují ve stavech volného rozvíjení fantazie, a tyto obrazy nejsou žádnou rozumovou instancí posuzovány z hlediska shody se skutečností. City masy jsou vždycky velice jednoduché a velice přepjatč. Masa takto nezná ani pochybnost, ani nejistotu.7 Zachází ihned do krajností, vyslovené podezření se u ní okamžitě mění v nezvratnou jistotu, zárodek antipatie se přeměňuje v divokou nenávist. (Str. 32.)8 5 Výraz „nevědomí" je Le Bonem používán správné v onom popisném smyslu, kdy neoznačuje pouze „vytesnené". 6 Srovnej Totem und Tahu [OW IX; slov. Tuleni a tahu. III. část. Animismus. magie a vsemohoucnost myšlenek.] 7 Při výkladu snů. kterým vdéčíme zajisté za nejlepSí poznalky o ne-védomém životě, se řídíme technickým pravidlem, že pochybnost a nejistota má býl při vyprávěni snu ponechána stranou a každý prvek zjevného snu má být brán jako stejně spolehlivý. Pochybnost a nejistotu odvozujeme od vlivu cenzury, které je snová práce podrobena, a držíme se předpokladu, že primární snové myšlenky pochybnost a nejistotu jakožto kritický výkon neznají. Jakožto obsahy se přirozeně mohou v denních zbytcích vedoucích ke snu vyskytovat zrovna tak jako cokoli jiného. (Viz Traumdeutung. 7. vyd. 1922. str. 386. [čcs. Výklad snů. kap. VII. A. GW 11-111,536]) ** Stejné vystupňování vícch citových hnutí do extrému a bez jakékoli míry patří i k afcktivilě dítěte a objevuje se znovu v snovém životě, kde se dík tomu. že v nevědomí převládá izolace jednotlivých citových hnulí, lehká zlosl z předchozího dne projeví jako přání smrli provinilé osobe nebo kde se náznak nějakého pokušení promění v popud k zločinnému činu. který sen zobrazí. Hezkou poznámkou komentoval lulo skutečnost Dr. Hanns Sachs: _To. co nám sen odhalil, pokud jde o vztahy k přítomnosti (realitě), chceme pak vyhledat i ve vědomí a nesmíme se divil, jestliže nestvůra, kterou jsme viděli zvětšujícím sklem analýzy, se nám lu ukáže jako nepatrný nálevník." (Viz Traumdeutung. 7. vyd. 1922, sir. 457.) [Hanns Sachs, Traumdeutung und Menschenkenntnis. 1912.] (216) (217) Když masa má takto sama sklon ke všem extrémům, je také přístupna jediné nadmerným vzruchům. Kdo na ni chce zapůsobit, nemá zapotřebí své argumenty nijak logicky zvažovat, musí věci malovat nejvýraznějšími obrazy, přepínat a opakovat ustavičně totéž. Protože masa není na pochybách, pokud jde o to, co je pravdivé nebo nepravdivé, a má přitom vědomí své velké síly, je právě tak netolerantní jako důvěřivá vůči autoritě. Respektuje sílu, a dobrotou, která pro ni představuje jen jakýsi druh slabosti, se nechá ovlivnit jen v nevelké míře. To, co vyžaduje od svých hrdinů, je síla, ba dokonce násilnictví. Chce být ovládána a ujařmena , a svého pána se chce bát. Protože v podstatě je veskrze j konzervativní, je v ní hluboký odpor ke všem novotám a ke každému pokroku a neomezená úcta k tradici. (Str. 37.) Má-li být správně posouzena mravní úroveň mas, je třeba vzít v úvahu, že v pospolitém bytí příslušníků masy odpadají všechny individuální zábrany a že všechny kruté, brutální, destruktivní instinkty, které v jednotlivci dřímají jako pozůstatek pravěku, procítají k volnému ukojení. Ale masy jsou také pod vlivem sugesce schopny význačných výkonů odříkání, nezištnosti a oddanosti nějakému ideálu. Zatímco u izolovaného individua je osobní prospěch víceméně jedinou pohnutkou, u mas hraje jen zřídka převládající roli. Lze mluvil o jistém mravním zušlechtění jednotlivce působením masy (str. 39). Zatímco intelektuální výkon masy je vždy hluboko pod intelektuálním výkonem jednotlivce, může je- \ jí etické chování tuto úroveň zrovna tak značné přcvy- J šovat, jako klesnout hluboko pod ni. Na oprávněnost ztotožňování kolektivní duše s duší primitivů vrhají jasné světlo některé další rysy Le Bo-novy charakteristiky. U mas mohou existovat vedle sebe a snášet se spolu nejprotikladnější ideje, aniž by je-! jich logický rozpor vedl ke konfliktu. Totéž se ale dějel v nevědomém duševním životě jednotlivců, dětí a neu-rotiků. jak psychoanalýza už dávno prokázala.9 9 U malého dítěte přetrvávají například ambivalentní citové postoje vůči nejbližším osobám dlouhou dobu vedle sebe. ani?, se opařné postoje ruší navzájem ve svých projevech. Kdy? pak konečně dojde mezi obřma ke konfliktu, bývá tento konflikt často vyřešen tím způsobem, že díti /mřní objekt a jedno z ambivalentních hnulí přesune na objekt ná- (218) Masa dále podléhá opravdu magické moci slov. která i v kolektivní duši vyvolávají nejstrašnější bouře a mo-, hou na ni mít i konejšivý účinek (str. 74). „S rozumem | a argumenty se nelze proti jistým slovům a formulím pustit v boj. Stačí pronést je tváří v tvář masám se zbožnou úctou, a rázem jsou tváře naplněny respektem a hlavy se sklánějí. Mnozí na ně pohlížejí jako na přírodní síly nebo nadpřirozené mocnosti." (Str. 75.) Připomeňme tady jen tabu vztahující se u primitivů na jména a magické síly, které jsou pro ně spojeny s jmény a slovy.10 A konečně: masy nepoznaly nikdy žízeň po pravdě.: Vyžadují iluze, kterých se nejsou s to vzdát. Ireálné má' u nich vždy přednost před reálným, neskutečné je ovlivňuje skoro zrovna tak silně jako skutečné. Mají viditelně sklon nedělat mezi obojím žádný rozdíl (str. 47). Tuto převahu fantazijního života a iluze nesené nesplněnou tužbou jsme rozpoznali jako rozhodující fak-. tor v psychologii neuróz. Shledali jsme, že pro neuroti-. ky neplatí prostá objektivní realita, nýbrž realita psy-' chická. Hysterický symptom je založen na fantazii, a ni-1 koli na opakování skutečného prožitku, nutkavě neurotické vědomí viny se zakládá na faktu zlého předsevzetí, které nikdy nebylo realizováno. Ano. podobně jako ve snu a v hypnóze ustupuje v duševní činnosti masy ově- hradni. Také z anamnézy neurotického onemocnění dospelého Človeka se můžeme dovřdét, že potlačené hnutí často dlouhou dobu přetrvává v nevedomých nebo i vědomých fantaziích, jejichž obsah přirozené přímo odporuje převládající tendenci, aniž tento protiklad vede k tomu, že by |á proti tomu. co zavrhlo, nijak zasáhlo. Pantazie je po jistou dobu tolerována, až potom naráz, zpravidla následkem jejího vystupňovaného afektivního obsazení, vznikne mezi ní a Já konflikt se všemi svými následky. V průběhu vývoje od dítěte k zralému dospělému člověku dochází vůbec k stále dalekosáhlejší integraci osobnosti, k sjednocování jednotlivých pudových hnutí a cílových orientací, jež se v ní vyvinuly nezávisle na sobě. Analogický proces v oblasti sexuálního života známe už dávno jakožto sjednocení vSech sexuálních pudů v definitivní genitální organizaci. (Drei Abhandlungen zur Sexuallheorie. 1905. [GW V. čcs. Tři pojednáni k sexuálni teorii. Vybrané spisy III}) Ze při integraci já může docházet ke stejným poruchám jako při sjednocení libida. ukazují četné dobře známé příklady, jako třeba příklad přírodovědců, kteří si uchovali víru v bibli, a jiné. Různé možnosti pozdějšího rozpadu |á představují zvláštní kapitolu psychopatologie. 10 Viz Totem a tahu (219) řování reality do pozadí oproti síle afeklivně obsazených toužebných hnutí. To, co Le Bon říká o vůdcích mas. je ménč vyčerpávající a nedává tak zřetelně prosvítat zákonitým rysům. Soudí, že jakmile jsou živoucí bytosti v jistém počtu spojeny, ať už jde o stádo zvířat nebo o lidský*dav, podřizují se instinktivně autorito nčjakého vůdce (str. 86). ( Masa je poslušné stádo, které nikdy nedokáže žít bez j pána. Má takovou potřebu poslouchat, že se instinktiv-^ nč podřizuje každému, kdo se povýší na jejího pána. Jestliže potřeba masy vychází takto vstříc vůdci, ten musí nicménč této potřebě odpovídat svými osobními vlastnostmi. Musí být sám fascinován nějakou silnou vírou (v určitou ideu), aby byl s to probouzet víru v mase. musí mít pevnou, imponující vůli. kterou od něho nerozhodná masa přejímá. Le Bon pak pojednává o různých druzích vůdců a o prostředcích, jimiž na masu působí. Vcelku odvozuje význam vůdců z idejí, pro které jsou sami fanaticky zaujati. Těmto idejím stejně jako vůdcům samým připisuje nadto tajuplnou, neodolatelnou moc. kterou označuje výrazem „prestiž". Prestiž je druh nadvlády, jakou si nás podmaňuje nějaký jednotlivec, nějaké dílo nebo nějaká idea. Ochromuje veškerou naši schopnost kritiky a naplňuje nás úžasem a úctou. Je prý s to vyvolávat pocit podobny fascinaci vyvolané hypnózou (str. 96). Rozlišuje dále získanou či uměle vytvořenou prestiž a prestiž osobní. Zdrojem první je u osob jméno, bohatství, vážnost, u názorů, uměleckých děl a podobných věcí tradice. Protože prestiž ve všech případech poukazuje do minulosti, k pochopení tohoto tajuplného vlivu mnoho nepřispěje. Osobní prestiž je vlastní nemnoha osobám, které se díky ní stávají vůdci, a působí, že je všechno poslouchá jakoby účinkem jakéhosi magnetického kouzla. Každá prestiž závisí nicméně i na úspěchu a neúspěchy vedou k její ztrátě (103). Čtenář nenabude dojmu, že role vůdce a zdůraznění prestiže byly u Le Bona uvedeny s tak skvěle podaným vylíčením kolektivní duše masy v správný soulad. Jiná hodnocení kolektivního duševního životu Použili jsme Le Bonova líčení k úvodnímu výkladu, protože se v zdůraznění ncvěcjomého duševního života v tak velké míře shoduje s naší vlastní psychologií. Nyní však musíme dodat, že žádné z tvrzení tohoto autora nepřináší vlastně něco nového. Všechno, co říká snižujícího o škodlivých projevech kolektivní duše masy, bylo už před ním právě tak určitě a právě tak nepřátelsky řečeno i jinými a je od nejstarších dob literatury shodně opakováno mysliteli, státníky i básníky." Obě teze. které obsahují nejdůležitější názory Le Bonovy, teze o kolektivním ochromení intelektuálního výkonu a teze o vystupňování afektivity v mase. byly krátce předtím formulovány Sighelem.12 V podstatě zbývají jako něco vlastního samotnému Le Bonovi jen ony dva aspekty, zřetel k nevědomí a srovnáni s duševním životem primitivů, a i ty byly přirozeně zmíněny často už před ním. Ale nejen to, popis a hodnocení kolektivní duše, jak je prezentují Le Bon a ostatní, nezůstaly také ušetřeny kritických námitek. Není pochyby, že všechny ty předtím popsané jevy masové psychiky byly správně vypozorovány, ale Iz.e rozpoznat také jiné projevy, jejichž účinek je přímo protikladný a z nichž musí být vyvozeno daleko vyšší hodnocení kolektivní duše. Také Le Bon byl ochoten přiznat, že mravní úroveň masy může být za určitých okolností vyšší než mravní úroveň jednotlivců, z kterých se skládá, a že jedině kolektivy jsou schopny vysoké nezištnosti a oddanosti. (Str. 38.) ..Zatímco u izolovaného individua je osobní"" prospěch víceméně jedinou pohnutkou, u mas jen zřídka hraje převládající roli." Jiní poukazují na to. že normy mravnosti předepisuje jednotlivci vůbec teprve společnost, zatímco jedinec těmto vysokým požadavkům zpravidla není s to plně Srovnej Icxl a sc/nam literatur} v díle: I). Královic jun. /)..• Rty. dialogic der KottvklMUHcn /. chorvatStiny do nímíiny prcln7.il Sicp mund von Posavec. Vukovar 1915. 2 Vi/ Walter Mocdc. Die Massen* tnul Sozitílpxychrtlngle im kiiti-s(/k'» (lberhtíck, Zeitschrift far pSdagogische Psychologie und experimentelle Pädagogik (Mcumann a Scheibner). XVI. 1915. (220) (221) doslat. Anebo že se ve výjimečných situacích v určitém kolektivu vyvíjí fenomén nadšení, který umožnil nejvelkolepější kolektivní výkony. Pokud jde o výkonnost intelektuální, zůstává sice faktem, že velké a rozhodující výkony myšlenkové práce. závažné objevy a nová řešení mohou být podány jen jednotlivcem, který pracuje o samote. Ale také kolektivní duše je schopna geniálních duchovních výtvorů, jak ukazuje především sám jazyk, a dále lidová píseň, folklór a jiné kreace. A nadto zůstává otázkou, zač i všechno jednotlivý myslitel vděčí podnétům masy. v které žije. a zda je něčím víc než dovršitelem určité duševní práce, na níž se současně podíleli i ostatní. Vidímc-li tyto naprosté protiklady, zdá se zajisté, že práce v oboru kolektivní psychologie nemůže vyústit v žádný výsledek. Je však snadné najít nadějnější východisko. Pod pojem .mas* byly pravděpodobně zahrnuty velice různé formace, které je třeba navzájem odlišit. Pozorování Sigheleho. Le Bonn a jiných se vztahují na mast krátkodobého charakteru, které vznikají náhlým shluknutím různorodých jednotlivců spojených nějakým přechodným zájmem. Je nepopiratelné, že jc-iich líčení bylo ovlivněno rysy revolučních mas. zvláště z doby Velké francouzské revoluce. Opačná tvrzení vycházejí z hodnocení oněch stabilních mas nebo společenství, v nichž lidé tráví svůj život a které nacházejí .-tělesněni v spoločenských institucích. Masy prvního druhu se vytvářejí na podkladě těchto posledních, po-dobné jako se krátké, ale vysoké vlny připojuji k dlouhým pfflivovVTn poh>bům moře. McDougall. klen ve své knize The Gwup Mimi" vychází t téhoi \ yíe .-míněného rozporu, nachází jeho řešeni v momentu organizace. V nejjednodušším případě. , říká. nemá masa ' croup) vůbec žádnou organizaci, nebo j jen takovou, jež sotva zasluhuje zmínky. Takovou masu J označuje jako dav (crowd} Přiznává nicméně, že není' snadné, aby se seskupil dav lidi. aniž by se v něm utvoři-Iv alespoň prvopočátky nějaké organizace, a že mnohé základní skutečnosti kolektivní psychologie se dají obzvlášť snadno rozpoznat pravé na těchto jednoduchých masách (str. 22). Máli se z těchto náhodně shluklých 13 carrh-it^c I920 (222) příslušníků nějakého lidského davu vytvořit něco jako masa v psychologickém smyslu, je nezbytnou podmínkou, aby tito jednotlivci měli navzájem něco společného, nějaký společný zájem na určité věci, stejné citové zaměření v jisté situaci a (já bych dodal: následkem toho) jistou míru schopnosti navzájem se ovlivňovat. (.Some degree of reciprocal influence between the members Of the group. Str. 23.) Čím silnější jsou tyto společné momenty (this menial homogeneity), tím snadněji se 7 jednotlivců vytváří psychologická masa a tím nápadnější jsou projevy „kolektivní duše". Nejpozoruhodnějším a zároveň nejzávažnějším jevem při vytváření masových seskupení je pak vystupňování afektivity (exaltation or intensification of emotion], k němuž dochází u každého jednotlivce (str. 24). Lze říci. míní McDougnII. že za jiných podmínek afekty lidí sotva narůstají do takové výše, jak k tomu může docházet v mase, a pro zúčastněné je to oblažující zážitek, když se takto bez omezení oddávají svým vášním n přitom splývají s masou, ztrácejí pocit svého individuálního ohraničení. Tento strhující účinek na jednotlivce vysvětluje McDougall tím, co označuje jako „principle of direct induction of emotion by way of the primitive sympathetic response" (str. 25). to znamená onou nám už známou citovou nákazou. Skutečnost je taková, že vnímané znaky nějakého afektivního stavu jsou s to vyvolat u vnímajícího automaticky týž afekt. Toto aut O-1 maticky působící puzení se stává o to silnějším, čím vět-J ^i je počet osob. na kterých je týž afekt současně pózo-/ rovatelný. Potom je u jednotlivce kritika umlčena a tenl so poddá témuž afektu. Přitom nic sám stupňuje vzrušc-l ní ostatních, kteří na něj předtím zapůsobili svým vli-\ vein, a takto se afektivnl náboj jednotlivců zvyšuje vzájemnou indukcí. Uplatňuje se tu nepopiratelně cosi jako nutkání přizpůsobit se ve svém chování ostatním, zůstat v souladu s množstvím. Hrubší a jednodušší citová hnutí mají větší vyhlídku, že se takovýmto způsobem v mase rozšíří (str. 39). Tento mechanismus afektivního stupňování je podporován ještě některými dalšími vlivy vycházejícími z masy. Masa působí na jednotlivce dojmem neomeze- \ né moci a nepřekonatelného nebezpečí. Zaujala na oka- \ mžik místo celé lidské společnosti, jež je nositelkou au- (223) tority. jejíchž, trestů íe človčk obával a kvůli níž si uložil tak četné zábrany. Je zjevně riskantní dostat se s ní do rozporu a človčk je v bezpečí, když se řídí příkladem, který vidí kolem dokola, když tedy případně dokonce „vyje s vlky". V poslušnosti vůči nové autoritě smí dokonce vyřadit z činnosti svoje dřívější „svědomí" a poddat se přitom lákání určitého zisku slasti, kterého uvolněním svých zábran jistě dosáhne. Není to tedy celkem nic tak pozoruhodného, když vidíme, že jednotlivec v mase dělá nebo schvaluje věci, od nichž by se za svých obvyklých životních podmínek odvrátil, a můžeme dokonce pojmout naději, že tímto způsobem osvětlíme kousek té temnoty, kterou bývá zvykem překrývat tajuplným slůvkem „sugesce". Tezi o kolektivním zbrzdení inteligence v mase ani McDoucall neodporuje (str. 41). Říká. že menší inteligence stahují inteligentnější na svoji úroveň. Větší inteligence jsou ve své aktivitě ochromeny, protože stupňování afektivity vytváří obecně nepříznivé podmínky pro správnou duševní práci, dále i proto, že jednotlivci jsou masou zastrašeni a jejich myšlenková práce neprobíhá svobodně, a protože u každého jednotlivce je vědomí zodpovědnosti za jeho výkon oslabené. Celkový soud o psychickém výkonu jednoduché, „neorganizované" masy nevyznívá u McDougalla nijak příznivěji než u Le Bona. Taková masa je (str. 45): veskrze vznětlivá, impulsívní. vášnivá, vrtkavá, nedůsledná, nerozhodná a přitom ve svých činech schopná krajností, přístupná jen nejhrubším vášním a jednodušším citům, mimořádně sugestibilní. lehkomyslná ve svých úvahách, ukvapená ve svých soudech, vnímavá jen pro nejprostší a nejneúplnější úsudky a argumenty, snadno ovladatelná a zviklatclná, bez sebevědomí, sebeúcty a pocitu zodpovědnosti, ale ochotná nechat se svým vědomím síly strhnout ke všem zločinům, jaké můžeme očekávat jen od nějaké absolutní a nezodpovědné moci. Chová se tedy spíš jako nevychované dítě nebo jako vášnivý a bez dozoru ponechaný divoch v nějaké jemu cizí situaci: v nejhorších případech je její počínání spíš počínáním smečky divokých zvířat než. lidských bytostí. Protože McDougall staví chování vysoce organizovaných mas do protikladu k chování zde vylíčenému, budeme obzvláště dychtiví dovědět se. v čem tato orga- (224) nizace spočívá a jakými momenty je vytvářena. Autor vypočítává patero takovýchto „principal conditions" pro pozvednutí duševního života masy na vyššf úroveň. První základní podmínkou je jistá míra kontinuity v existenci masy. Tato kontinuita může být materiální nebo formální, první v případě, že v mase setrvávají delší dobu tytéž osoby, druhá pak, jestliže se uvnitř masy utvoří určitá postavení, která jsou přidělována navzájem se vystřídávajícítn osobám. Druhou podmínkou je, že se v jednotlivci patřícím k mase utvořila určitá představa o povaze, funkci, výko- / nech a nárocích masy, takže se z toho může pro něho/ vyvinout citový vztah k jejímu celku. Třetí podmínkou je, že masa je uvedena ve vztah k.ji-ným, jí podobným, ale v některých bodech se od ní pře-j* ce jen odlišujícím masovým formacím, tím způsobem Jřeba, že s nimi soupeří. Čtvrtou podmínkou je, že masa má své tradice, zvyk-i losti a instituce, zvláště takové, které se týkají vzájeml ného vztahu jejích příslušníků. I Pátá podmínka je, že v mase existuje určité rozčleně-1 ní, které se projevuje specializací a diferenciací výkonů připadajících jednotlivcům. Splněním těchto podmínek jsou podle McDougalla psychické nevýhody masových formací odstraněny. Proti kolektivnímu snížení inteligenčního výkonu se lze chránit tím, že řešení intelektuálních úkolů je mase odňato a vyhrazeno k ní patřícím jednotlivcům. Zdá se nám, že podmínka, kterou McDougall označil jako „organizaci" masy, může být s větším oprávněním popsána jiným způsobem. Úkol tkví v tom, dát mase právě ony vlastnosti, které byly charakteristické pro individuum a které u něho byly zformováním masy zlikvidovány. Neboť individuum mělo právě — vně primitivní masy — svoji kontinuitu, své sebevědomí, svoje tradice a zvyklosti, svůj zvláštní pracovní výkon a zařazení, a zůstávalo odlišeno od jiných individuí, s kterými soupeřilo. Svým vřazením do „neorganizované" masy tuto svoji osobitost na nějaký čas ztratilo. Jestliže tedy spatřujeme cíl v tom, aby masa byla vybavena atributy individua, připomene sé nám podnětná poznámka W. Trottera,14 který v tendenci k vytváření mas vidí biolo- u InslicLs of the Herd in Peace and War. London 1916. (225) ř gickou návaznost na mnohobunččnost všech vyšších organismů.15 Sugesce a libido Vyšli jsme ze základní skutečnosti, že u jednotlivce uvnitř masy dochází často pod jejím vlivem k hluboké proménč jeho duševní činnosti. Jeho afektivita se mimořádně vystupňovává, jeho intelektuální výkon je znatelně omezen, přičemž oba procesy směřují zjevně k přizpůsobení jiným jednotlivcům tvořícím masu; tohoto výsledku může být dosaženo, jen když se uvolní pudové zábrany charakterizující každého jednotlivce a když se každý vzdá toho. co je v jeho sklonech čistě osobního. Bylo nám řečeno, že tyto mnohdy nežádoucí účinky mohou být alespoň zčásti odvráceny určitou vyšší „organizací" mas, ale základní fakt kolektivní psychologie, vyjádřený onou dvojí tezí o stupňování afektů a o zbrzdení myšlenkové aktivity v primitivní mase, tím nebyl popřen. Náš zájem se teď zaměřuje na to, abychom pro tuto duševní proměnu jednotlivce v mase našli psychologické vysvětlení. Racionální momenty, jako výše zmíněné zastrašení jednotlivce, tedy působení jeho sebezáchovného pudu, k plnému objasnění pozorovaných jevů zjevně nestačí. To, co nám autoři prací o sociologii a o psychologii mas jinak předkládají jako vysvětlení, je vždycky totéž, i když pod měnícími se názvy: kouzelné slůvko sugesce. U Tardcho se jí říkalo napodobování, ale musíme dát za pravdu jinému autorovi, který upozorňuje, že napodobování spadá pod pojem sugesce, že představuje právě její následek.16 U Le Bona bylo všechno, co je na těchto společenských jevech překvapivého, převedeno na dva faktory, na vzájemnou sugcsci jednotlivců a na prestiž vůdce. Ale prestiž se projevuje zase jen tím, že 15 V protikladu k jinak chápavé a bystré kritice Hanse Kclsena [Imago VIII/2. 1922] nemohu souhlasit s tím. íc by takové pojetí přisuzující .kolektivní duíi" určitou organi/aci znamenalo její hypostazování. Čili Že by se jí tím přiznávala jakási nezávislost na duševních pochodech probíhajících v jednotlivci. 16 Bmgcilles. Uessenct rfu phtnomdne social: La suggestion. Revue philosophiquc XXV. 1913. (226) je s to vyvolávat sugesci. U McDougalla jsme mohli mít po jistou dobu dojem, že jeho princip „primární afektiv-ní indukce" umožňuje bez předpokladu sugesce se obejít. Ale při bližším přezkoumání musíme přece jen konstatovat, že tento princip neříká nic jiného než ona známá tvrzení o „napodobení" nebo „nákaze", jedině s rozhodnějším důrazem na moment afektivní. Že v nás existuje, jestliže pozorujeme u druhého znaky nějakého afektivního stavu, takováto tendence propadnout témuž afektu, je sice nepochybné, ale jak často jí úspěšně čelíme, afektu se nepoddáme a reagujeme mnohdy zcela protikladným způsobem! Proč se tedy v mase této nákaze pravidelně podvolujeme? Bude opět nutno říci, že tím, co nás nutí podřídit se této tendenci k napodobování, je sugestivní vliv masy, že právě on v nás příslušný afekt indukuje. Ostatně i jinak se u McDougalla se sugcsci rovněž setkáme; slyšíme od něho zrovna tak jako od ostatních: masy se vyznačuji obzvláštní sugestibili-tou. Jsme takto připravováni na to, abychom přijali tvrzení, že sugesce (správněji sugestibilita) je zkrátka dále ncrcdukovatclný prafenomén, určitá základní skutečnost lidského duševního života. Takového názoru byl i Bernheim, jehož podivuhodným produkcím jsem přihlížel v roce 1889. Vzpomínám si ale také, jak se ve mně tehdy vzmáhala jistá neujasněná opozice proti této tyranii sugesce. Když se na nějakého pacienta, který neprojevoval dost poddajnosti, křiklo: „Co to vyvádíte? Vous vous contresuggestionnezľ, „Bráníte se protisuges-cí!", tak jsem si říkal, že tohle je zjevné bezpráví a násilí. Ten člověk má přece na protisugesci rozhodně právo, když se někdo pokouší podrobit si ho sugerováním. Můj odpor vzal později na sebe podobu nesouhlasu s tím, že sugesce, která všechno vysvětlovala, by se sama měla obejít bez vysvětlení. Opakoval jsem si v souvislosti s ní onu starou žertovnou otázku: Kryštof nesl Krista a Kristus nesl celý svčt. Na čem to Stál přitom Kryštof, můžeš mi povědět?" 17 Konrád Richter. Dit (/putsche St. Christoph. Berlin 1896. Acta Germanica V. I. (227) Chrisíophorus Christum, sed Christus sustulit orbem: Constiterit pedlbus die ubi Christophorus? Když se nyní po asi třicetileté přestávce znovu dostávám k záhade sugesce, shledávám, že se na tom nic nezměnilo. Jedna jediná výjimka, která právč svědčí o vlivu psychoanalýzy, neubírá zajisté tomuto tvrzení na platnosti. Vidím, že se vynakládá obzvláštní péče na to, aby byl pojem sugesce správně formulován, aby se tedy ustálila určitý konvence při používání tohoto označení,18 a to není nijak zbytečné, neboť toto slovo se začíná užívat v stále širší míře s vágním významem a bude brzy označovat každé libovolné ovlivnění, tak jako v angličtině, kde to suggest, suggestion odpovídá našim slovům .navrhnout", „podnítit". Ale pokud jde o podstatu sugesce, to znamená o podmínky za jakých dochází k ovlivňování bez dostatečného logického odůvodnění, věci se nijak nevyjasnily. Nevyhnul bych se úkolu doložit toto tvrzení analýzou literatury posledních třiceti let, ale upustím od toho, protože je mi známo, že je v mé blízkosti připravován zevrubný průzkum, který si vytyčil právč tento úkol.18* Místo toho se pokusím použít k objasnění psychologie mas pojmu libido, který nám prokázal tak dobré služby při studiu psychoneuróz. Libido je výraz z nauky o afektivitě. Označujeme jím energii takových pudů, které mají co dělat se vším tím, co lze shrnout pod pojmem láska, energii, kterou pojímáme — i když toho času není měřitelná — jako kvantitativní veličinu. Jádro toho, co pro nás slovo láska označuje, tvoří přirozeně to, co se obecně nazývá láskou a co bývá opěvováno básníky, pohlavní láska s cílem pohlavního spojení. Ncodlučujeme však od něho to, co se i jinak na názvu láska podílí, na jedné straně sebelásku, na druhé straně lásku rodičovskou a lásku dětí k rodičům, přátelství a obecnou lásku k lidem, zrovna tak jako oddanost platící konkrétním předmětům i abstraktním idejím. Cítíme se k tomu oprávněni, neboť nás psychoanalytičke zkoumání poučilo, že všechny ty- 18 Tak tfeba u McDougalla v .Journal of Neurology and Psychopa-thology". vol. I, čís. 1. kvílen 1920: A note on suggestion. ,8" [Dodatek z roku 1924:] Tálo prace sc pak bohužel neuskutečnila. to citové sklony jsou výrazem týchž pudových tendencí, jaké mezi pohlavími pudí k pohlavnímu spojení, přičemž v jiné situaci bývají sice od tohoto sexuálního cíle odvráceny nebo přinuceny zdržovat se jeho dosažení, ale uchovávají si přitom přece jen dost ze své původní podstaty, aby jejich totožnost zůstala rozpoznatelná (sebeobětavost, snaha o přiblížení). Soudíme tedy, že slovem „láska" v jeho mnohostranném významu jazyk vytvořil veskrze oprávněný souhrnný pojem a že nemůžeme udělat nic lepšího než vzít ho za základ i pro své vědecké rozbory a popisy. Tímto rozhodnutím vyvolala psychoanalýza bouři rozhořčení, jako kdyby se provinila jakousi svévolnou novotou. Ale když pojímá lásku v takovémto „rozšířeném" smyslu, psychoanalýza nevytvořila nic originálního. „Eros" filozofa Platona se ve svém původu, funkci a ve svém vztahu k pohlavní lásce dokonale kryje s energií pudící k milování, s libidem psychoanalýzy, jak v jednotlivostech doložili Nachmansohn a Pfister,19 a když apoštol Pavel v proslulém listu Korintským nade vše velebí lásku, chápe ji jistě v témž „rozšířeném" smyslu,20 z čehož vyplývá jedině poučení, že svoje velké myslitele lidé neberou vždycky vážně, i když je údajně velice obdivují. Tyto pudy lásky jsou v psychoanalýze podle svého hlavního rysu a podle svého původu označovány jako pudy sexuální. Většina „vzdělanců" pociťovala toto pojmenování jako urážku a pomstila se za ni tím, že psychoanalýzu na oplátku zahrnula výtkou „pansexualis-mu". Tomu, kdo sexualitu pokládá za něco pro lidskou přirozenost zahanbujícího a ponižujícího, nic zajisté nebrání, aby se uchýlil k vznešenějším výrazům eros a erotika. Byl bych tak mohl sám od začátku učinit a byl bych si tím ušetřil mnoho odporu vůči svým tvrzením. Ale nechtěl jsem to udělat, protože nerad dělám ústupky zbabělosti. Člověk nemůže vědět, kam až ho tato cesta dovede; povolí napřed v slovech a pak ponenáhlu i ve věci samé. Nemohu uznat, že by v tom byla nějaká zásluha, když se někdo ?.a sexualitu stydí; řecké slovo Nachmansohn. Freuds UhUtodieorie verglichen mit act F.mslehre PbKos. Inlern. Zcitschr. f. Psychoanalyse. III. 1915; Pfister, tamté* VII, 1921. 20 .Kdybych mluvil jazyky lidskými i andčlskými. ale lásku bych nemel, jsem jenom dunici kov a zvučící zvon" aid. (228) (229) eros, kterč má pohoršlivost zmírnit, není přece konec konců ničím jiným než překladem našeho slova láska, a celkem vzato, kdo dovede čekat, žádné ústupky dělat nepotřebuje. « Zkusíme to tedy s předpokladem, že vztahy lásky (neutrálne vyjádřeno: citové vazby) tvoří i podstatu kolektivní duše masy. Připomeňme si, že o tčch u našich autorů není řeč. Co by jim odpovídalo, je zjevně skryto za zástenou sugesce. Svoje očekávání opíráme především o dvě letmo se vynořující myšlenky. Za prvé, že masa je zřejmě udržována pohromadě nějakou silou. Které síle by však bylo možno tento účinek připsat spíš než crotu, který všechno ve světě sjednocuje? Za druhé, že člověk má dojem, když se jednotlivec v mase vzdává své osobitosti a poddává se sugesci druhých, že to dělá proto, poněvadž v něm existuje potřeba být spíše ve shodě s nimi než v protikladu k nim, tedy snad přece „z náklonnosti" k nim. V DvČ umčlé masové formace: církev a armáda Připomeňme si z morfologie mas, že lze rozlišit velice různé druhy masových formací a při jejich utváření protichůdné směry. Existují masy velice pomíjivé a masy v nejvyšší míře trvalé; homogenní, skládající se ze stejnorodých individuí, a nehomogenní; přirozené a uměle vytvořené, jejichž soudržnost má za předpoklad také vnější tlak; masy primitivní a masy vnitřně členěné, vysoce organizované. Ale z důvodů, které nemůžeme ještě plně objasnit, bychom rádi přisoudili obzvláštní význam určitému rozlišení, kterému naši autoři věnují spíš pozornost příliš malou; mám na mysli rozdíl mezi masami bez vůdce a masami, které vůdce mají. A v dokonalém protikladu k obvyklé praxi si za východisko svého zkoumání nezvolíme nějakou relativně jednoduchou masu, nýbrž začneme s ním u masových formací vysoce organizovaných, trvalých, uměle vytvářených. Nejzajímavějšími příklady takových formací jsou církev, společenství věřících, a armáda, vojsko. Církev a armáda jsou uměle vytvářené masy, to znamená, že se vyvíjí určitý vnější tlak, aby byly uchráněny před rozpadem21 a aby se zabránilo změnám v jejich struktuře. Jednotlivec zpravidla není dotazován, jestli do nějaké takové masové formace chce vstoupit, nebo to není ponecháno jemu na vůli; pokus o vystoupení z ní je zpravidla stíhán či přísně trestán, anebo je vázán na zcela určité podmínky. Proč tyto společenské útvary mají zapotřebí tak zvláštních zabezpečovacích opatření, to zůstává toho času zcela stranou našeho zájmu. Naši pozornost poutá jen ta okolnost, že na těchto vysoce organizovaných, před rozpadem takto chráněných masových formacích se dají velice zřetelně rozpoznat jisté souvislosti, které jsou jinde daleko zahalenější. V církvi — za vzor můžeme s výhodou zvolit církev katolickou — stejně jako v armádě platí přes všechnu rozdílnost obou formací tatáž fikce (iluze), že je tu v čele někdo — v katolické církvi Kristus, v armádě vojevůdce —, kdo všechny jednotlivce masy miluje stejnou láskou. Na této iluzi všechno závisí; kdyby se nechala padnout, církev zrovna tak jako armáda by se okamžitě rozpadly, pokud by to jen vnější tlak dovolil. U Krista je tato stejná láska předmětem výslovné výpovědi: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Vůči jednotlivcům věřící masy zaujímá vztah dobrotivého staršího bratra, je pro ně náhražkou otce. Všechny požadavky kladené na jednotlivce se odvozují od této Kristovy lásky. Církev prostupuje jistý demokratický rys, právě proto, že před Kristem jsou si všichni rovni, všichni mají stejný podíl na jeho lásce. Není to bez hlubokého důvodu, že se vyzdvihuje podobnost křesťanské obce s rodinou a že se věřící označují jako bratři v Kristu, to znamená bratři skrze lásku, kterou k nim Kristus chová. Je mimo pochybu, že vazba každého jednotlivce na Krista je i příčinou vazby, která je spojuje navzájem. Něco podobného platí i o armádě; vojevůdce je otcem, který všechny své vojáky stejně miluje, a proto jsou navzájem kamarády. Vojsko se od církve strukturálně odlišuje v tom, že je vytvářeno stupňovitou skladbou takovýchto mas. Každý setník je jakoby vojevůdcem a otcem svého oddílu, každý poddůstojník vojevůdcem a otcem své čety. Podo- 21 Zdá se, že vlastnosti .stability" a „umělého zformováni" u mas spadají v jedno nebo spolu alespoň vnitfnč souvisejí. (230) (231) bná hierarchie je sice vybudována i v cirkvi, nehraje v ni však tutéž ekonomickou roli, protože Kristu lze připisovat vice vědění o jednotlivcích a více péče o nč než lidskému vojevůdci. i Proti tomuto pojetí libidinózní struktury armády bude právem namítnuto, že tu nenašly žádné místo ideje vlasti, národní slávy a jiné další, které jsou pro soudržnost armády tak významné. Odpověď zní, že to je jiný, ne už tak jednoduchý případ masové vazby, a jak ukazují příklady velkých vojevůdců, Caesara, Valdštej-na. Napoleona, takovéto ideje nejsou pro existenci armády nepostradatelné. O možné náhradě vůdce nějakou vůdčí ideou a o vztazích mezi obojím pojednáme v krátkosti později. Zanedbání tohoto libidiríózního faktoru v armádě, i tehdy, když není jediným účinným faktorem, představuje, jak se zdá, nejen teoretický nedostatek, ale i praktické nebezpečí. Pruský militarismus, který byl zrovna tak nepsychologický jako německá věda, musel asi udělat tuto zkušenost ve velké světové válce. Válečné neurózy, které rozkládaly německou armádu, byly ostatně z velké části rozpoznány jako protest jednotlivce proti roli, která mu byla v armádě priřčena, a na základě sděleni E. Simmela22 je možno tvrdit, že právě to, že prostý vojín zakoušel v chování svých nadřízených nedostatek lásky, zaujímalo mezi motivy onemocnění přední místo. Při správnějším hodnocení tohoto libidinózního nároku by byly pravděpodobně fantastické přísliby 14 bodů amerického prezidenta21 nedošly tak snadno víry a onen velkolepý nástroj by se byl německým stratégům nerozpadl v rukou. Všimněme si, že v obou těchto uměle vytvářených masách je každý jednotlivec libidinózně vázán na jedné straně na vůdce (na Krista, na vojevůdce), na druhé straně pak na ostatní jednotlivec patřící k mase. Jaký je vzájemný vztah obou těchto vazeb, jestli jsou stejnorodé a rovnocenné, a jak by měly být psychologicky popsány, to musíme přenechat pozdějšímu zkoumání. Už nyní si však troufáme vyslovit lehkou výtku našim au- 22 Krltgsneurosen und Psychisches Trauma, München 1918. 23 [.M bodů" Woodrowa Wilsona. vyhlášených 8. I. 1918. obsahovalo hlavni myšlenky (je? později vedly k založení Spolcčnosli národů) k zachováni svitovcho míru a ochrání svrchovanosti všech států.l (232) torům, že význam vůdce pro psychologu masy dostatečně ncz.hodnotili, zatímco my jsme se dík tomu, co jsme zvolili za první objekt našeho zkoumání, ocitli v situaci příznivější. Máme dojem, jako bychom byli na správné cestě, která může objasnit hlavní jev kolektivní psychologie, nesvobodu jednotlivce v mase. Jestliže u jednotlivce existuje tak vydatná citová vazba v dvojím směru, nebude pro nás těžké, vyvodit z tohoto vztahu onu pozorovanou změnu a omezení jeho osobnosti. Týmž směrem, k představě, že podstata masy tkví v libidinóznich vazbách, které se v ní vytvářejí, poukazuje i fenomén paniky, který se dá nejlépe studovat na masách vojenských. Panika vzniká, když se taková masa začne rozkládat. Je charakterizována tím, že žádný rozkaz nadřízených už nedochází sluchu a každý se stará sám o sebe bez ohledu na ostatní. Vzájemné vazby přestaly a uvolňuje se obrovská, nesmyslná úzkost. I tady bude pochopitelně opět nasnadě námitka, že věci se mají spíše obráceně, že totiž úzkost sama vzrostla natolik, že se mohla prosadit navzdory všem ohledům a vazbám. McDougall (str. 24) použil dokonce případu paniky (ovšem nikoli paniky vojenské) jako vzorového příkladu vystupňování afektu nákazou (primary induction), na které klade takový důraz. Ale tento racionalistický způsob vysvětlování se tu přece jen zcela míjí cílem. Je třeba právě vysvětlit, proč úzkost narostla do tak obrovských rozměrů. Příčinu nelze vidět ve velikosti nebezpečí, neboť je možné, že tatáž armáda, která nyní propadá panice, přestála předtím stejně velká i větší nebezpečí bezvadným způsobem, a patří přímo k podstatě paniky, že není v žádném poměru k hrozícímu nebezpečí a propuká často z nej nicot něj ších podnětů. Když se jednotlivec v panické úzkosti začne starat o sebe na vlastní pěst, svědčí to o jeho poznání, že vymizely ony afektivní vazby, které pro něho až dotud nebezpečí snižovaly. A protože tváří v tvář nebezpečí stojí nyní sám, jeví se mu ovšem plným právem větší. Věci se tedy mají tak, že panická úzkost předpokládá uvolnění libidinózní struktury masy a je oprávněnou reakcí na ně, a nikoli obráceně, že by libidinózní vazby masy zanikly účinkem úzkosti z nebezpečí. Tyto poznámky nijak neodporují tvrzení, že úzkost v mase vzrůstá indukcí (nákazou) do obrovských roz- (233) měrů. McDoiigallovo pojetí dokonale vystihuje případy, kdy nebezpečí je reálně veliké a kdy v mase neexistují žádné silné citové vazby, a takovéto podmínky jsou dány, když například v nějakém divadle nebo zábavním podniku vypukne požár. Poučný je však právě případ, o kterém jsme se zmínili výše a kterého jsme využili pro své účely, že totiž nějaký vojenský útvar propadne panice v okamžiku, kdy nebezpečí nijak nepřevýšilo obvyklou a často dobře snášenou míru. Nesmíme zajisté očekávat, že by význam, v jakém se používá slova „panika", byl zřetelně vymezený a jednoznačný. Někdy se tak označuje každá masová úzkost, jindy zase i úzkost jednotlivce, jestliže přesahuje všechnu míru, a často se zdá, že toto označení je vyhrazeno pro případy, kdy propuknutí úzkosti není podněcující příčinou dostatečně zdůvodněno. Jestliže pojímáme slovo „panika" ve smyslu masové úzkosti, můžeme poukázat na jistou dalekosáhlou analogii. U jednotlivce je úzkost vyvolávána buďto velikosti nebezpečí nebo přerušením citových vazeb (libidi-nózních obsazení); druhým případem je případ neurotické úzkosti.24 Právě tak i panika vzniká buďto vystupňováním všem společného nebezpečí, anebo vymizením citov vazeb, které masu drží pohromadě, a tento druhý případ je analogický úzkosti neurotické. (Srv. myšlenkově bohatou a trochu fantastickou stať Bély v. Fcl-szeghy: Panik und Pankomplex, „Imago", VI, 1920.) Jestliže se panika popisuje jako jeden z nejzřetelnějších výrazů kolektivní psychiky, „group mind", tak jako to dělá McDougall (I.e.), dojde se k paradoxnímu závěru, že kolektivní duše masy likviduje při jednom ze svých nejnápadnějších projevů sebe samu. Je mimo jakoukoli pochybu, že panika znamená rozklad masy, má za následek vymizení všech ohledů, které jednotlivci tvořící masu berou jinak jeden na druhého. Typický podnět k vypuknutí paniky odpovídá takto způsobu, jakým je zobrazen v Nestroyově parodii Heb-belova dramatu Judita a Holofernes. Tam jeden bojovník zvolá: „Vojevůdce ztratil hlavu", a nato se Asyřané dají na útěk. Nějaká forma ztráty vůdce, selhání víry 24 Viz Vorlesungen. XXV [GW XI; řcs. Prednášky k úvodu do psychoanalýzy, in: Vybrané spisy 1} (234) v něho vede i při neměnícím se nebezpeěí k propuknutí paniky; spolu s vazbou na vůdce mizí — zpravidla — i vzájemné vazby jednotlivců vytvářejících masu. Masa se rozpadne v prach jako boloňská lahvička, které se ulomí špička. Rozklad masy náboženské není tak snadno pozorovatelný. Před nedávném se mi dostal do rukou jeden anglický román pocházející z katolických kruhů a doporučovaný londýnským biskupem, s názvem When it was dark,2* který obratně, a jak se domnívám, výstižně líčil právě takovouto možnost a její následky. Román vypráví, jako by šlo o současnou událost, že se jakémusi spiknutí nepřátel Kristovy osoby a křesťanské víry podaří zařídit, aby v Jeruzalémě byla objevena hrobka s nápisem, v němž Josef z Arimatie vyznává, že Kristovu mrtvolu z pietních důvodů třetí den po jejím pohřbení tajně z hrobu odstranil a pochoval na tomto místě. Tím je konec s Kristovým zmrtvýchvstáním a s jeho božskou přirozeností, a důsledkem tohoto archeologického objevu je otřesení evropské kultury a neobyčejný přírůstek všech násilných činů a zločinů, který vymizí, teprve když se podaří komplot falšovatelů odhalit To, co se tady objevuje při předpokládaném rozkladu náboženské víry, není úzkost, k níž chybí příslušná pohnutka, ale bezohledné a nepřátelské impulsy vůči druhým, které se do té doby dík stejné lásce Kristově nemohly projevit.26 Vně této vazby zůstávají však i během Kristovy vlády ti jednotlivci, kteří nepatří k společenství víry, kteří ho nemilují a nejsou jím milováni; proto musí i náboženství, které se nazývá náboženstvím lásky, být tvrdé a necitelné vůči těm, kteří se k němu nehlásí. V podstatě je zajisté každé náboženství takovýmto náboženstvím lásky pro všechny, kteří jsou jeho účastníky, a každé má blízko ke krutosti a nesnášenlivosti vůči těm, kdo k němu nepatří. Ať už to člověku připadá osobně jakkoli zatěžko, nesmí to věřícím nijak moc vytýkat; nevěřící a lhostejní to mají v tomto bodě psychologicky o tolik lehčí! Jestliže se tato nesnášenlivost dnes 25 [Kdyi bylo linu, 1903; autor G Ranger Gull vydal knihu pod pseudonymem Guy Thornc.] 26 Srovnej s lfm vysvetlení podobných jevů po zániku zemské panovnické Minority u P. Fcdcrna, Die vaterlose Gesellschaft, Wien 1919. (235) už neprojevuje tak surovč a krutě jako v dřívějších stoletích, je z toho sotva možno vyvozovat, že se mravy lidí zmírnily. Příčinu je daleko spíš třeba hledat v nepopiratelném zeslábnutí náboženských citů a na nich závislých libidinózních vazeb. Jestliže na místo této náboženské vazby nastoupí nějaká jiná masová vazba, jak se to nyní, zdá se. daří vazbě socialistické, vyvine se vůči těm, kdo zůstanou vně, táž nesnášenlivost jako ve věku náboženských bojů, a kdyby někdy mohly rozdíly vědeckých názorů nabýt pro masy podobného významu, opakoval by se týž výsledek i při této motivaci. VI Další úkoly a pracovní směry Zkoumali jsme doposud dvě umělé masové formace a shledali jsme, že jsou ovládány citovými vazbami dvojího druhu, z nichž jedna, totiž vazba na vůdce, se zdá být — alespoň v těchto případech — základnější než druhá, vzájemná vazba jednotlivců patřících k mase. Nuže. pokud jde o morfologii mas, bylo by toho k zkoumání a k popisování ještě mnoho. Bylo by třeba vyjít od zjištění, že pouhé nakupení lidí není ještě žádnou masou, pokud se v něm nevytvořily příslušné vazby, ale muselo by se přitom přiznat, že v libovolném nakupení lidí se tendence k vytvoření psychologické masy uplatní velmi snadno. Bylo by nutno věnovat pozornost rozmanitým více nebo méně stabilním masám, které vznikají spontánně, a studovat podmínky jejich vzniku a jejich rozpadu. Především by nás zaujal rozdíl mezi masami, které mají vůdce, a masami bez vůdce. Šlo by o to, jestli masy s vůdcem nejsou původnější a úplnější, jestli u ostatních mas nemůže být vůdce nahrazen nějakou ideou, nějakým abstraktním pojmem, jak k tomu tvoří přechod už náboženské masy, jejichž hlavou je určitá neprokazatelná bytost, a jestli tutéž náhradní funkci není s to plnit nějaká společná tendence, nějaké přání, které může být mnoha lidem společné. Toto abstraktum by se pak zase mohlo více či méně dokonale ztělesnit v osobě jakéhosi sekundárního vůdce, a z tohoto vztahu mezi ideou a vůdcem by vyplývaly zajímavé různosti. Vůdce nebo vůdčí idea by se mohly (236) uplatňovat také, aby se tak řeklo, negativním způsobem; nenávist vůči určité osobě nebo instituci by mohla mít podobně sjednocující účinek a vyvolávat podobné citové vazby jako pozitivní náklonnost. Vyvstává pak také otázka, jestli je vůdce pro povahu masy skutečně nepostradatelný, a všelijaké další otázky. Ale všechny tyto problémy, které jsou eventuálně zčásti probírány i v literatuře věnované psychologii masy, nebudou s to odvést náš zájem od základních psychologických problémů, které pro nás vyvstávají v souvislosti s její strukturou. Zaujme nás především určitá úvaha, která by nás, jak se zdá, mohla dovést nejkratší cestou k důkazu, že tím, co masu charakterizuje, jsou právě libidinózní vazby. Myslíme na to, jaké jsou obecně vzato afektivní postoje lidí k sobě navzájem. Podle proslulého Schopen-hauerova podobenství o mrznoucích dikobrazech nesnáší žádný z nich příliš důvěrnou blízkost druhého." jak psychoanalýza dosvědčuje, skoro každý dlouhodobější důvěrný vztah mezi dvěma osobami — manželský vztah, přátelství, vztah rodičů k dětem a dětí k rodičům28 — hromadí v sobě usazeniny odmítavých, nepřátelských pocitů, které unikají vnímání jen dík vytesnení. Nezahaleněji se to projevuje, když se majitel firmy hádá se svým společníkem a když každý podřízený reptá na svého nadřízeného. Zrovna tak je tomu, i když lidé vytvářejí větší seskupení. Kdykoli se uzavřením sňatku spřízní navzájem dvě rodiny, pokládá se každá z nich oproti druhé za lepší nebo vznešenější. Každé ze dvou sousedních měst se stane druhému závistivým soupeřem; každý nepatrný kantón shlíží na sousední zemičku s pohrdáním. Kmeny, které jsou si nejpříbuznější, se 27 .Společnost dikobrazů se jednoho chladného zimního dne hledčla semknout hodní dohromady, aby se vzájemným teplem chránili před zmrznutím. Nicméně brzy začali navzájem pociťovat svoje bodliny. což je pak zase od sebe oddálilo. Když je nato potřeba tepla donutila opět se k sobě přiblížit, opakoval se i onen druhý bolestný pocit, takže byli mezi tímto dvojím utrpením postrkováni sem a tam. až na5li určitou mírnou vzdálenost, v které to mohli nejlépe vydržet." {Parcrga und Pa-ivlipomena. II. díl, XXXI.. (Ucivhni:ae und Parabeln.) 28 Snad s jedinou výjimkou, kterou představuje vztah matky k synovi, založený na narcismu: ten není narušován Žádnou pozdějtt rivalitou a je zesilován určitým náběhem k sexuální objektní volbě. (237) navzájem odpuzuji, Jihoněmec nesnáší Severoněmce, Angličan všemožně pomlouvá Skota, Spančl opovrhuje Portugalcem. To, že při větších rozdílech vzniká těžko překonatelný odpor, odpor galského plemene proti Germánúm, Árijce proti Semitovi, bělocha vůči lidem barevné pleti, nás už přestalo udivovat. Když nepřátelská hnutí směřují vůči osobám jinak milovaným, mluvíme o citové ambivalenci a vysvětlujeme si tento případ — jistě příliš racionalisticky — zájmovými konflikty, k nimž se právě při takových důvěrných vztazích naskýtají četné podněty. V nezahaleně vystupujících antipatiích a nechutích vůči cizím lidem v naší blízkosti můžeme rozpoznat výraz sebelásky, narcismu, který usiluje o své sebestvrzení a chová se tak, jako kdyby výskyt určité odchylky od vlastního individuálního zformování znamenal i kritiku těchto forem a požadavek jejich přetvoření. Proč se tak velká citlivost soustředila právě na tyto jednotlivosti vzájemné diferenciace, nevíme; je ale nepopiratelné, že se v tomto chování lidí projevuje určitá pohotovost k nenávisti, agresivita, jejíž původ je neznámý a v které bychom byli nakloněni spatřovat cosi elementárního.29 Ale veškerá tato nesnášenlivost mizí, dočasně nebo trvale, v důsledku zformováni masy a uvnitř jejích hranic. Pokud masová formace trvá nebo v okruhu, který zahrnuje, chovají se jednotlivci tak, jako kdyby byli navzájem stejní, snášejí svéráznost druhého, cítí se mu rovni a nepociťují vůči němu žádný odpor. Takové omezení narcismu může být podle našich teoretických názorů vyvoláno jen jediným faktorem, libidinózní vazbou na jiné osoby. Sebelásce staví hráz jedině láska k něčemu vnějšímu, láska k objektům.30 Vynoří se ihned otázka, jestli společenství zájmů už samo o sobě a bez jakéhokoli libidinózního přídavku nevede nutně k snášenlivosti vůči druhému a k ohledu na něj. Na tuto námitku odpovíme, že k trvalému omezení narcismu ta- 25 V nedávno (1920) uveřejnéném spisku Za hranicemi principu slasti [Jenseits des Lustprinzips] jsem se pokusil spojil polaritu lásky a nenávisti s předpokládaným protikladem životních pudů a pudů smrti a identifikovat sexuální pudy jako nejčistší představitele práve oních prvních, pudů života. 30 Viz stať Zur Einführung des Narzissmus, 1914 [GW X; čes. K uvedení narcismu. Vybraní spisy III) (238) kovýmto způsobem přece jen nedochází, protože tato tolerance nevydrží déle než bezprostřední prospěch, který člověk čerpá ze spolupráce druhého. Ale praktický význam této sporné otázky je menší, než by se snad soudilo, neboť zkušenost ukázala, že se v případě vzájemné spolupráce vytvářejí mezi soudruhy pravidelně i libidinózní vazby, které vztah mezi nimi prodlužují i za hranice toho, co přináší výhodu, a fixují jej. V společenských vztazích lidí dochází k témuž jevu, jaký psychoanalytičke bádáni zná už z vývojových proměn individuálního libida. Libido se přimyká k ukájeni základních životních potřeb a volí si za své první objekty osoby, které jsou na něm zúčastněny. A tak jako u jednotlivce, působila i ve vývoji celého lidstva jako kulturní faktor navozující obrat od egoismu k altruismu jedině láska. A to jak pohlavní láska k ženě se všemi z ní vyplývajícími popudy chovat se šetrné k tomu, co ženě bylo milé, tak desexualizovaná, sublimovaně homosexuální láska k jinému muži, která navázala na společnou práci. Když tedy v mase dochází k omezování narcistické sebelásky, jaké se mimo její okruh neuplatňuje, je to přesvědčivý poukaz na to, že podstata procesu, kterým masa vzniká, tkví v nových libidinózních vazbách mezi jejími příslušníky. Nyní se tedy ale náš zájem upne k otázce, jakého druhu jsou tyto vazby uvnitř masy. V psychoanalytičke teorii neuróz jsme se doposud zabývali skoro výlučně jen objektni vazbou takových erotických pudů, které sledují ještě přímé sexuální cíle. O takové sexuální cíle zjevně uvnitř masy jít nemůže. Máme tu co dělat s erotickými pudy, které jsou odvedeny od svých původních cílů, ale které se proto neprosazují s energií o nic menší. Nuže, jevy odpovídající odvrácení pudu od jeho sexuálního cíle jsme pozorovali už i v rámci obvyklých sexuálních obsazení objektů. Popsali jsme je jakožto stupně zamilovanosti a rozpoznali jsme, že k nim dochází na úkor Já dané osoby. Na tyto jevy zamilovanosti obrátíme teď soustavnější pozornost, v odůvodněném očekávání, že u nich odhalíme rysy, které lze přenést i na vazby vznikající v masových formacích. Kromě toho bychom však chtěli také zjistit, jestli onen druh obsazení objektu, jaký známe z pohlavního života, představuje jediný způsob citové vazby na druhou osobu, nebo jestli máme brát v úvahu i jiné takové mechanismy. Z psy- (239) ehoanalýzy se skutečně dovídáme, že existuji jcštč i jinč mechanismy citové vazby, takzvané identifikace, nedostatečné poznané a obtížně popsatelné procesy, jejichž zkoumání nás teď na jistou dobu odvede od tématu psychologie masy. VII Identifikace Identifikaci známe v psychoanalýze jako nejranější projev citové vazby na jinou osobu. Hraje určitou roli v prehistorii oidipovskčho komplexu. Malý chlapec projevuje obzvláštní zájem o svého otce, chtěl by se stát a být takovým jako on, a nastoupit po všech stránkách na jeho místo. Řekněme klidně: volí si otce za svůj ideál. Toto chování nemá nic společného s pasivním či femininním postojem k otci (a k muži vůbec), je spíše povýtce mužské. Snáší se velice dobře s oidipovským komplexem, který právě pomáhá připravovat. Současně s touto identifikací s otcem, ba možná už předtím, začalo se u chlapce vyvíjet patřičné objektní obsazen! opěrného typu, jehož objektem je matka. Projevují se tedy pak u něho dvě psychologicky rozdílné vazby, ve vztahu k matce veskrze sexuální obsazení objektu, ve vztahu k otci identifikace s příkladnou osobou. Obě vazby existují určitou dobu vedle sebe, aniž se navzájem ovlivňují nebo si překážejí. V důsledku nezadržitelně pokračujícího sjednocování duševního života se konečně setkají, a tímto splynutím vzniká normální oi-dipovský komplex. Chlapec zjišťuje, že mu u matky otec stoji v cestě; jeho identifikace s otcem dostává nyní nepřátelské zabarvení a vyúsťuje v přání nahradit otce i u matky. Identifikace je právě od počátku ambivalentní, může se právě tak obrátit ve výraz něžnosti jako \ druhého odstranit. Projevuje se jako produkt první orální í&ze libidinózni organizace, v níž si dítě ceněný objekt své touhy přivtělovalo snědením a přitom jej jako takový ničilo. Kanibal utkvívá, jak známo, na tomto bodě; své přátele miluje k sežrání, a nepožírá ty, které nemůže mít nějakým způsobem rád.31 31 Viz Drei A hhandlungen zuř Sexualtheorie [G WV; Ccs. Tři ptijedná -ni k teorii sexuality, in: Vybrané spisy III] a Abraham: Untersuchungen Uher dle früheste prügenitale Entwicklungsstufe der Libido, Intern. Zcit-schr. t. Psychoanalyse. IV. 1916. takt jeho Klinische Beitrüge zur Psychoanalyse. Intern. Psychoanalyt. Bibliothek, sv. 10, 1921, (240) Osud této identifikace s otcem se později snadno ztratí z očí. Může se pak stát, že dojde k převrácení oidipovskčho komplexu, že chlapec zaujme femininní postoj, při kterém se mu otec stává objektem, od něhož očekávají uspokojení přímé sexuální pudy. a v tomto případě se identifikace s otcem stala předchůdnou fází objektní vazby na otce. Totéž platí s odpovídajícími změnami také pro malou dcerušku. Rozdíl mezi takovou identifikací s otcem a volbou otce za objekt se dá snadno vyjádřit jednoduchou formulí. V prvním případě je otec tím. čím by chlapce chtěl být, ve druhém případě tím, co by chtěl mít. )dc tedy o rozdíl spočívající v tom, jestli se vazba týká )á jako subjektu, anebo jeho objektu. Prvni případ je možný i před jakoukoli volbou objektu. Daleko obtížnější je názorně vystihnout tento rozdíl z metapsychologického hlediska. Rozpoznáváme pouze, že identifikace směřuje k tomu, utvářet vlastní Já podobně jako ono druhé )á, které bylo přijato za „vzor". Při tvorbě neurotických příznaků nacházíme identifikaci vpletenou do složitějších souvislostí. Malé děvčátko, případ, na který se teď chceme soustředit, vyprodukuje stejný chorobný symptom jako jeho matka, například týž trýznivý kašel. K tomu může dojít různými způsoby. Bud*to jde o identifikaci, která vyplývá z oidipovskčho komplexu a která znamená nepřátelské přání matku nahradit, a symptom vyjadřuje objektní lásku k otci; realizuje nástup na místo matky způsobem, který je ovlivněn vědomím viny: chtěla jsi být matkou, teď jsi jí alespoň v utrpení. To je pak úplný mechanismus hysterické tvorby symptomu. Anebo je symptom shodný se symptomem milované osoby (tak jako například Dora v „Zlomku analýzy případu hysterie"32 imituje kašel otcův); potom můžeme situaci popsat jedině tak, že identifikace nastoupila namísto volby objektu, že se objektní volbo regresí změnila v identifikaci. Slyšeli jsme už. že identifikace je nejranější a nejpůvodnější formou citové vazby; v podmínkách tvorby symptomu, tedy v podmínkách vytesnení a vlády mechanismů nevědomí, se často stává, že volba objektu se opět zvrací v identifikaci, že tedy já bere na sebe vlastnosti objektu. Pozoruhodné je. že při těchto identifikacích |á kopíruje v jednom přípa- 32 [liriuhsiiuk einer Hysterie-Analyse. 1905. GW V] (241) de osobu nenulovanou, ale ve druhém osobu milovanou. Musí nám byt také nápadné, že v obou případech jc identifikace dílčí a v nejvyšší míře omezená, že přejímá jen jediný rys objektu. Existuje ještě třetí, obzvlášť častý a významný případ tvorby symptomu, kdy objektní vztah ke kopírované osobě nehraje při identifikaci vůbec žádnou roli. Když například v penzionátu jedna z dívek dostane od človeka, kterého potají miluje, dopis, který vzbudí její žárlivost ;> na nějž reaguje hysterickým záchvatem, pak se na některé z jejích přítelkyň, které o včci včdí, tento záchvat přenese, jak říkáme, psychickou infekcí. Jde tu o mechanismus identifikace na základě možnosti a přáni ocitnout se v stejné situaci. Ostatní by také chtěly mít nějaký tajní milostný poměr a přijímají pod vlivem vědomí viny i s tím spojené utrpení. Bylo by nesprávné tvrdit, že si symptom přivlastňují ze soucitu. Naopak. soucit vzniká teprve z identifikace, a důkazem toho jc fakt. že k takovéto infekci nebo imitaci dochází i za okolností, kdy lze mezi oběma osobami předpokládat ještě méně předchozí sympatie, než kolik jí normálně bývá mezi přítelkyněmi z. penzionátu. |edno |á postřehla u druhého |á významnou analogii v jednom určitém hodě. u našeho příkladu v stejné citové dispozici, na to navazuje identifikace v tomto bodě a pod vlivem patogenní situace se tato identifikace přesouvá na symptom vytvořený oním druhým |á. Identifikace prostřednictvím symptomu stává se takto znakem pro určitý spolči :í\ r\ s obou |á. který má zůstat vytesnený. Poučeni, které jsme načerpali z těchto tří pramenů, můžeme shrnout v tom smyslu, že identifikace jc za prvé původní formou citové vazby na objekt, že se /. ní za druhé regresivním pochodem stává náhražka za nějakou libidinózni objektní vazbu, dík jakési introjekci objektu clo vlastního |á. a za třetí, že může vzniknout ve vztahu k osobě, která není objektem sexuálních pudů, při každém novém postřehu nějakého společného rysu. (im závažnější je tento společně sdílený rys. tím větší v\hlídku na úspěch musí mít tato dílčí identifikace, která takto představuje počátek nové vazby. N\ní už tušíme, že vzájemná vazba jednotlivců patricích k mase má povahu právě takovéto identifikace na základě závažného společného afektivního postoje. (242) a můžeme se domnívat, že tímto společným rysem jc vazba na vůdce. ]iné tušení nám napovídá, že jsme problém identifikace zdaleka nevyčerpali, že tu stojíme před oním jevem, který psychologie označuje jako „vci-ťování" a který má největší podíl na našem porozuměni pro to. co přesahuje sféru vlastního |á. ledy pro jiné osoby. Ale chceme se tu omezit jen na nejbezprostřednější afektivní účinky identifikace a jejich význam pro náš intelektuální život hodláme rovněž ponechat stranou. Psychoanalytičke zkoumáni, které už příležitostně zaútočilo i na obtížnější problémy psychóz, nám bylo s to odhalit identifikaci i v některých jiných případech. které nejsou bez. dalšího přístupné našemu porozumění. Proberu tu podrobně dva z těchto případu, kieré nám poslouží jako materiál pro naše další úvahy. Geneze mužské homosexuality jc ve velké řadě případů takováto: Mladý muž byl neobvykle dlouho a neobvykle silně fixován ve smyslu oidipovského komplexu na svoji matku. Konečně nadejde po prodělané pubertě přece jen doba. kdy má matku zaměnit za jiný sexuální objekt. Tu pak dojde k náhlému obratu; mladík svoji matku neopustí, nýbrž identifikuje se s ní. přeměňuje se v ni a hledá nyní objekty, které mu mohou nahradit vlastní |á a které může právě tak milovat a pečovat o ně. jako to předtím sám zakusil od matky. Toto jc hojně se vyskytující proces, který může být potvrzen, jak často jen si budeme přát, a to ovšem zcela nezávisle na tom. co soudíme o organické hnací síle a motivech oné náhlé proměny. Nápadná jc na této identifikaci její vydatná účinnost, proměňuje |á podle vzoru dosavadního objektu v určité neobyčejně závažné složce, v jeho sexuální povaze. Přitom se tohoto objektu samého |á vzdává: jestli úplně nebo jen v tom smyslu, že v nevědomí objekt zůstane uchován, to tu nehodláme rozebírat. Identifikace s objektem, kterého se jedince vzdal nebo který ztratil a který touto identifikací má být nahrazen, introjekec tohoto objektu clo vlastního |á. není pro nás ovšem už žádnou novinkou. I) malého dítěte se takový pochod příležitostně dá bezprostředné pozoroval. Přcdncdávncm bylo v časopise ..Internationale Zeitschrift für Psychoanalyse" publikováno pozorování ukazující, jak dítě. které bylo nešťastné ze ztráty kočiě- (243) 07 ky. bez okolků prohlásilo, že je samo kočičkou, a ve shodě s tím lezlo po čtyřech, nechtčlo jíst u stolu atd." |iný příklad takové introjekce objektu nám1 poskytla analýza melancholie, což je choroba, k jejímž nejná-padnčjsim příčinám patří právě skutečná nebo afektivní ztráta milovaného objektu. Hlavním znakem tčehto případů je kruté sebesnižování pacientova |á. spojené s neúprosnou sebekritikou a s hořkými výčitkami adresovanými sobě samému. Z analýz vyplynulo, že toto hodnocení a tyto výčitky platí v podstatč onomu objektu a představují pomstu pacientova )á vůči nému. Stín objektu padl na vlastní )á. řekl jsem na jiném místč.M Introjekce objektu je tu zcela zřetelné patrná. Tyto melancholie nám vsak ukazují ješté i néco jiného, co se pravé může stát závažným pro naše pozdčjší úvahy. Ukazuji nám. že Já je tu rozděleno, že se rozpadá ve dvě části, z nichž jedna zuřivé vystupuje proti druhé. Tato druhá část. toť právě ta. která byla proměněna introjeke! a pojala do sebe ztracený objekt. Ale ani ona část. která se projevuje s takovou krutostí, nám není něčím neznámým. Zahrnuje svědomí, kritickou instanci uvnitř ]á. která se i v normálních dobách vůči tomuto ]á stavěla kriticky, jenomže nikdy ne s takovouto neúprosností a s takovouto nespravedlivostí. Museli jsme už dříve při různých příležitostech (Narcismus. Truchleni a melancholie) předpokládat, že se v našem )á vyvíjí takováto instance, která se může od ostatního |á oddělit a dostat se s ním do konfliktů. Označili jsme ji jako ...iáský ideál" a připisovali jsme jí jakožto její funkce sebepozorování. morální svědomí, snovou cenzuru a hlavní vliv při vytěsňování. Řekli jsme. že je dědičkou prapůvodního narcismu, při němž dětské |á samo sobě postačovalo, Z vlivů okolí přejímá poncnáhlu požadavky, které toto okolí klade na dané ]á a kterým toto |á nemůže vždy dostát, takže tam. kde člověk se Svým |á nemůže být sám spokojen, má přece jen možnost najít uspokojení v jáském ideálu, který se z tohoto *' Markuszewicz. Beilra& sum nuHstisehcn Denken bet Kindern. Internationale Zeitschrift für Psychoanalyse, VI, 1920. is lnti,.<~ und Mt'lo'iihnlit: Sammlung kleiner Schriften zur Neurosenlchre IV, 1QI8 [GW X: fcs. Truchlení u melancholie, in: Vyhrané vpisy III} (244) )á vydělil. Při bludu spočívajícím v představě, že je člověk pozorován, — konstatovali jsme dále ~ se zřetelně projevuje rozpad této instance a přitom se odhaluje její původ, odvoditelný z vlivů autorit, především z vlivu rodičů.15 Nezapomněli jsme však uvést, že míra oddálení tohoto jáského ideálu od aktuálního |á je u jednotlivých lidí značně rozdílná, a že u mnohých osob tato diference uvnitř jejich |á nejde dále než u dítěte. Ale než budeme moci tento materiál zužitkovat k pochopení libidinózní organizace masy. musíme ještě obrátit zřetel na některé jiné vzájemné vztahy mezi objektem a Já.36 Vlil Zamilovanost a hypnóza Jazykový úzus zůstává dokonce i ve svých rozmarech věren určité skutečnosti. Tak označuje sice slovem „láska" velice rozmanité citové vztahy, které i my teoreticky shrnujeme pod pojmem láska, ale je poté zase na pochybách, jestli tato láska je láskou ve vlastním, správném, pravém smyslu, a poukazuje tak uvnitř fenoménu lásky na celou stupnici možností. Nebude nám také zatěžko tyto možnosti rozpoznat i při našem pozorování. V řadě případu není zamilovanost ničím jiným než obsazením objektu sexuálními pudy za účelem přímého '' /m Fjnfllhrung i/o NanJxxnnis, l c. (česky: K uvedeni narcismu. Vybrané spisy III]. 16 Víme velice dobře. íe jsme letnilo příklady převzatými / patologie podstatu identifikace nevyčerpali, a ze jsme tak část oné záhady, kterou představuje v/nik mas. ponechali nedotčenou. Zde by musela nastoupil o mnoho důkladnější a obsáhlejší psychologická analýza. Od identifikace vede cesta přes napodobení k vcítení, to znamená k poro/.uméní mechanismu, který nám vůbec umožňuje zaujetí stanoviska k cizímu duševnímu životu. Také na projevech určité cvistující identifikace b\ toho bylo icšlO mnoho k vysvčllování. Mezi jiným má identifikace ten následek, že člověk brzdi agresi vůči osobŕ. v kterou se identifikoval, že ji setři a pomáhá jí. Studiem takových identifikací, na jakých je založeno například klanové společenství, dospčl Robertson Smith k překvapivé mu výsledku, že se opírají o víru přisuzující vsem jakousi společnou substanci [Kinship mul Marriage. 1885], a že proto také mohou být vy-tvářeny společným pojídáním pokrmů. Tento rys dovoluje spojit lakovou identifikaci s prehistorií lidské rodiny, jak jsem se ji pokusil vydedukoval ve spise lulcin / lne lícni in Peace and War. London 1916. druhé vydáni. *2 Vi/ moji siať Jenseits den Lumprinxipu 1920 [ \cdouci k stejnosti psychiekveh aktů u jednotlivců. — Ani u vyměsova-cích potřeb není vylouéeno. jak l/c po/orovat u déti a vojáků, aby byly odbývány spolčené, ledinou mimořádné závažnou výjimku predstavuje sexuálni akt. při němž je třetí přinejmenším pfcbyteěný. v krajním případě pak je odsou/cn k inuéivému vyěkáváni. O tom. jak sexuální potřeba (gcnitálni ukojení) reaguje proti sládním tendencím, viz níže. ponenáhlu a vždycky takříkajíc jen částečně vydělilo ze staré kolektivní psychologie masy. Pokusíme se ještě naznačit, co bylo východiskem tohoto vývoje. Další úvaha nás vzápětí upozorňuje, v kterém bodě tolo tvrzení potřebuje být poopraveno. Individuální psychologie musí být spíše zrovna tak stará jako kolektivní psychologie masy, neboť od počátku existovala dvojí psychologie, psychologie individuí patřících k mase a psychologie otce, náčelníka, vůdce. Jednotlivci tvořící masu byli právě tak vázáni, jak je vidíme vázané dnes, ale otec prapůvodní tlupy byl svobodný. Jeho intelektuální akty byly i při tomto osamocení silné a nezávislé, jeho vůle neměla zapotřebí, aby byla posilována vůlí druhých. V důsledku toho také předpokládáme, že jeho Já bylo málo libidinózně vázáno, nemiloval nikoho mimo sebe, a jiné pouze v té míře, v jaké sloužili jeho potřebám. Jeho Já nemělo v sobě nic přebytečného, čeho by se bylo vzdávalo ve prospěch objektů. Na prahu lidské historie byl právě on oním nadčlově-kern, kterého Nietzsche očekával teprve od budoucnosti. Ješté i dnes mají jednotlivci v mase zapotřebí iluze, že jsou stejně a spravedlivě milováni vůdcem, vůdce sám však nikoho jiného milovat nepotřebuje, může být povahou pánovitý. absolutně narcistický. ale musí být sebejistý a samostatný. Víme, že láska slaví narcismu hráz, a mohli bychom ukázat, jak se právě dík tomuto svému účinku stala kulturním faktorem. Praotec tlupy nebyl ještě nesmrtelný, jak se jím stal později díky tomu, že z něho byl vytvořen Bůh. Když. zemřel, musel být nahrazen někým jiným; na jeho míst« nastoupil pravděpodobně jeden z nejmladších synů, který byl až do té doby jednotlivcem splývajícím s masou jako kterýkoli jiný. Musí tu tedy existovat možnost, aby se psychologie odpovídající mase byla s to změnit v individuální psychologii, musí se najít podmínka, za jaké k takové přeměně snadno dochází, podobně jako se u včel z nějaké larvy může vyvinout místo dělnice královna. Tady si lze představil pouze jediné: Praotec zabraňoval svým synům v ukojení jejich přímých sexuálních hnutí: donucoval je k abstinenci a v důsledku toho k citovým vazbám na něho a na sebe navzájem, které mohly takto vznikat z tendencí zbrzdených ve vztahu k sexuálnímu cíli. Do masové psychologie je takříkajíc (256) (257) vháněl. Příčinou mnsovč psychologie se v poslední in stanci stala právč jeho sexuální žárlivost a netolcran-tnost.47 ' Pro toho. kdo se stal jeho nástupcem, vznikla i možnost sexuálního ukojení a tím i možnost vyvázat se z podmínek masové psychologie. Fixace libida na ženu. možnost ukojení bez odkladu a bez střádání energie způsobily, že sexuální tendence zbrzdené ve vztahu k cíli ztratily význam, a nechaly narcismus vystoupit vždy na stejnou výši. K tomuto vztahu mezi láskou a utvářením charakteru se ještě vrátíme v dodatečné poznámce. Vyzvedněme ještě jako obzvlášť poučné, v jakém hu k struktuře prapůvodní tlupy je to. čím je — nc-na donucovací prostředky — udržována pohromadě uměle formovaná masa. U vojska a církve jsme viděli, že je to uměle vyvolávaná představa, že vůdce všechny jednotlivce miluje stejným a spravedlivým způsobem. To je však vyloženě idealistické přeformování vztahů existujících v prapůvodní tlupě, v níž všichni synové věděli, že jsou praotcem stejným způsobem pronásledováni a v stejné míře se ho báli. Už nejbližší další forma lidské společnosti, totemistický klan, má právě za předpoklad takovéto přeformování. na němž jsou založeny všechny společenské povinnosti. Nezničitelná síla rodiny jakožto přirozeného kolektivního útvaru se zakládá na tom. že tento nutný předpoklad stejné otcovy lásky v ní skutečně může být realizován. Ale od vysvětlení, které masu vyvozuje z prapůvodní tlupy, očekáváme ještě víc. Má nám také přiblížit všechno to, co v utváření mas zůstává stále ještě nepochopené a tajemné a skrývá se za záhadnými slůvky hypnóza a sugesec. A domnívám se. že je toho také schopno. Vzpomeňme si. že hypnóza má v sobě cosi bezprostředně budícího úzkost: tento rys něčeho, co budí úzkost, poukazuje však na něco starého a dobře známého, co propadlo vytesnení.48 Pomysleme jen na to, jakým způ- 47 L/c moJná take předpokládat, ře zapuzeni synove, kdy? byli od otce takto odloučeni, přešli od vzájemné identifikace k homosexuální oblekmi lásce, a tak právč nabyli svobody, aby otce doká/ali zabít. [Srov, roton .1 laha. kap IV. odd '.. GW IX.] 4S Das Unheimliche. Imago V (1919) (C.w XII] (258) sobem se hypnóza vyvolává. Hypnotizér tvrdí, že vládne jakousi tajuplnou mocí, která příslušný subjekt připravuje o vlastní vůli, nebo co znamená totéž, subjekt si toto o něm myslí. Tato tajuplná moc — populárně ještě často označovaná jako živočišný magnetismus — musí být totožná s onou silou, která primitivům platí za zdroj tabu. která vyzařuje z králů a náčelníků a činí nebezpečným přiblížit se jim (mana). Hypnotizér chce tedy být tím. kdo touto silou vládne, a jakým způsobem jí dává projevit se? Tak. že příslušnou osobu vyzve, aby se mu dívala do očí; typickým postupem je. že hypnotizuje svým pohledem. Právě pohled na náčelníka je však pro primitiva nebezpečný a nesnesitelný, jako později pro smrtelníka patření na božstvo. Ještě Mojžíš musí dělat mezi svým lidem a Jehovou prostředníka, protože lid by pohled na Boha nesnesl, a když se vrací zpět. poté co byl v přítomnosti Boha, jeho tvář září, část „many" se přenesla i na něho. tak jako se u primitivů přenáší na prostředníka.49 Hypnóza může být ovšem vyvolána i jinými způsoby, což mate a dalo podnět k všelijakým nevyhovujícím fyziologickým teoriím, může být vyvolána například upřeným zahleděním na nějaký lesklý předmět nebo nasloucháním monotónnímu šumu. Ve skutečnosti tyto metody slouží jen k odvrácení a upoutání vědomé pozornosti. )e to stejná situace, jako kdyby byl hypnotizér dané osobě řekl: Teď se zabývejte výhradně mou osobou, ostatní svět je zcela nezajímavý. Bylo by jistě technicky nevhodné, kdyby hypnotizér opravdu takto mluvil; subjekt by byl takovou řečí vytržen ze svého nevědomého postoje a podnícen k vědomému odporu. Ale když se hypnotizér vystříhá toho. aby obrátil vědomé myšlení subjektu na svoje záměry, a pokusná osoba se ponoří do činnosti, při níž jí svět musí připadat nezajímavý, dochází k tomu, že nevědomě skutečně soustřeďuje veškerou svoji pozornost na hypnotizéra a zaujme vůči němu postoj hypnotického raportu, přenosu. Nepřímé metody hypnotizování mají tedy. podobně jako některé techniky vtipu, ten výsledek, že zabraňují určitým způsobům rozdělení psychické energie, které by průběh nevědomého pochodu narušovaly, a vedou na- 4e je upoután zatím ještě nevědomými myšlenkami které se vztahuji na lékafe. a vidi. jak váznuti pacientových asociaci zmizl, jakmile jen mu bylo podáno toto vysvětlení. 51 Fercnczi. Inlrojeklion und Übertragung, lahrbuch f. psychoanalyti sehe u. psychopathol. Forschungen. I. 1909. (260) To, co vytváření mas má v sobě nutkavého a úzkost budícího, jak se to ukazuje v sugestivních jevech, jež k nim patří, může tedy být zajisté právem spojováno s tím. že svým původem souvisejí s prapůvodní tlupou. Vůdce masy je pořád ještě oním obávaným praotcem, masa chce být pořád ještě ovládána neomezenou silou, potrpí si v nejvyšším stupni na autoritu, a podle Le Bo-novy formulace prahne po tom, aby si ji někdo podmanil. Ideálem, který vládne ]á namísto jáského ideálu, je pro masu praotec. Hypnóza má plné právo na označení: masa o dvou osobách; sugesci je pak možno definovat jako přesvědčení, které není založeno na vnímání a myšlenkové práci, nýbrž na erotické vazbě.52 XI Instance uvnitř lidského Já Když člověk zaměří souhrnný pohled na život dnešního jednotlivce a má přitom v paměti navzájem se doplňující popisy autorů zabývajících se psychologií mas, mohl bv tváří v tvář komplikacím, které se tu ukazují, ztratit odvahu k nějakému shrnujícímu vylíčení. Každý jednotlivec je součástí mnoha mas, mnohonásobně vázán identifikací, a vybudoval svůj jáský ideál podle nejrůznějších vzorů. Každý se takto podílí na mnoha masových psychikách, na psychice své rasy, stavu, společenství daného vírou, státu, k němuž přísluší, atd., a může se nadto dopracovat k jistému kousku samostatnosti a originality. Tyto stálé a trvanlivé masové útvary jsou svými stejnoměrně pokračujícími účinky pozorovateli méně nápadné než ony rychle zformované, pomíjivé masy. podle kterých Le Bon rozvinul svoji skvělou charakteristiku kolektivní duše masy, a právě v těchto hlučících, efemérních masách, které vytvářejí jakoby nadstavbu oněch prvních, dochází k onomu divu. že to, w Stoji z.a vyzvednutí, /dá se mi. že rozbory shrnuté v této kapitole nás mají k tomu. abychom se od hemhtimovskéhfí pojetí hypnó/y vrátili k naivnímu staršímu pojetí. Podle Bcrnhcima je třeba hypnotické le nomény odvozovat od dále nevysvětlitelného momentu sugesec. My docházíme k závěru, že sugesce je dilřim jevem hypnotického stavu, který má svoje dobře zdůvodnění v nevědomě uchované dispozici / prehistorie lidské rodiny. (261) v čem jsme právě rozpoznali individuální vývojové vymoženosti, beze zbytku, i když jen dočasně, zaniká. Pochopili jsme tento podivný jev tak. že jednotlivec se vzdává svého jáského ideálu a zaťněňujc ho masovým ideálem ztčlcsnčným ve vůdci. Mohli bychom pro upřesnění dodat, že div není ve všech případech stejně velký. Odlišení Já a jáského ideálu nepokročilo u mnoha jednotlivců moc daleko, obojí ještě snadno splyne vjedno, a Já si často uchovalo dřívější narcistickou samolibost. Volba vůdce je těmito okolnostmi značně usnadňována. Stačí často, když má v obzvlášť výrazné a čisté formě typické vlastnosti těchto jednotlivců a když působí dojmem větší síly a větší libidinózní svobody, potřeba dožadující se nějakého silného jedince v Cele mu pak vyjde vstříc a vybaví ho onou mimořádnou převahou, na jakou by si možná jinak nemohl činit žádný nárok. Ostatní, jejichž jáský ideál by se byl jinak nemohl ztělesnit v jeho osobě bez jisté korektury, jsou pak strženi ..sugescí", to znamená imitací. Rozpoznáváme, že to, čím jsme byli s to přispět k vysvětlení libidinózní struktury masy. spočívá v podstatě v rozlišení Já a jáského ideálu a v onom dvojím druhu vazby, který je tím umožňován — identifikace a dosazení objektu na místo jáského ideálu. Předpoklad takové instance v lidském Já. jakožto první krok analýzy tohoto )á. musí prokazovat svoji oprávněnost krok za krokem v nejrozmanitějších oblastech psychologie. Ve svém spise „K uvedení narcismu"53 jsem shrnul, co se na podporu tohoto rozlišení dalo uvést především z patologického materiálu. Lze však očekávat, že se jeho význam při dalším pronikání do psychologie psychóz ukáže být mnohem větší. Uvažme, že Já se tady ve vztahu k jaskému ideálu, který se z něho vyvinul, ocitá v situaci objektu a že na tomto novém jevišti uvnitř samotného Já se možná opakují všechny ty procesy vzájemného působení, které jsme v teorii neuróz poznali mezi vnějším objektem a Já pojímaným jako jediný celek. Chci nyní sledovat jen jeden z důsledků, které se mohou vyvodit z tohoto stanoviska, a pokračovat tím v rozboru problému, který jsem na jiném místě musel 53 Jahrbuch der Psychoanalyse. VI. 1914. Sammlung kleiner Schriften /ur Ncuroscnlchre. 4. Folge [GW X.čcs. K uvedeni narcismu in: Vybrané spisy III} ponechat nerozřešený.54 Každá z. psychických diferenciací, které jsme poznali, představuje nové ztížení psychických funkcí, stupňuje jejich labilitu a může se stát východiskem funkčního selhání, onemocnění. Takto jsme zrozením udělali krok od naprosto soběstačného narcismu k vnímání proměnlivého vnějšího světa a k počátku procesů, které vedou k nalezení objektu, a s tím je spojeno, že tento nový stav nejsme s to trvale snést, že ho periodicky odbouráváme a ve spánku se vracíme k dřívějšímu stavu bez dráždících vzruchů, v němž se od objektu odvracíme. Jsme přitom ovšem poslušní pokynu zevního světa, který nás periodickým střídáním dne a noci zbavuje dočasně největší části dráždících podnětů, jejichž působení jsme vystaveni. Žádné takové omezeni neexistuje u druhého, pro patologii významnějšího příkladu. V průběhu svého vývoje jsme realizovali rozlišení svého duševního vybavení v koherentní Já a v to, co bylo ponecháno mimo ně jako nevědomé vytesnené obsahy, a víme, že stabilita tohoto nového vývojového výdobytku je vystavena ustavičným otřesům. Ve snu a v neuróze se to. co bylo takto vyloučeno, domáhá vstupu, buší na brány střežené příslušnými odpory, a v bdělém stavu zdraví používáme všelijakých zvláštních triků, abychom vytesnené mohli s obejitím odporů a se ziskem slasti přijmout dočasně do svého Já. Vtip a humor, zčásti i komično vůbec, mohou být studovány právě v tomto světle. Každému znalci psychologie neuróz se vybaví podobné příklady menšího významu, ale spěchám, abych se dostal k zamýšlené aplikaci našich rozborů. Bylo by dobře myslitelné, že i odlišení jáského ideálu od Já nebývá trvale snesitelné a musí se dočasně odbourávat. Při všech sebeomezeních a restrikcích, které jsou ukládány lidskému Já, bývá pravidlem periodický průlom zákazů, jak ukazuje instituce slavností, které původně nejsou ničím jiným než zákonem přikazovanými excesy a tomuto osvobozujícímu uvolnění vděčí také za svůj veselý ráz.55 Saturnálie Římanů a náš dnešní karne- 54 Trauer und Melancholie, Internationale Zeitschrift für Psychoanalyse, IV. 1916—18. Sammlung kleiner Schriften zur Neuroscnlehrc. 4. Folge. [GW X; čes. Truchlení a melancholie, in: Vybrané spisy III; viz záver stati.] 55 Totem und Tahu [GW IX. kap. IV. odd. 5\ (262) (263) val sc v tomto podstatném bodč stýkají se slavnostmi primitivů, které vyúsťují pravidelně ve výstřednosti všeho druhu, při nichž bývají překračovány i jinak ncjsvě-tější zákony. Jáský ideál zahrnuje však soubor všech omezení, kterým se Já má podřizovat, a proto by opětné splynutí ideálu s Já muselo byt velkolepou slavností pro toto Já, které by pak opět jednou smělo být spokojeno samo se sebou.56 Vždycky, když něco v Já splývá s jáským ideálem, vzniká pocit triumfu. Jako výraz napětí mezi Já a jáským ideálem může být chápán i pocit viny (a pocit mé-něcennosti). Existují jak známo lidé, u nichž celková nálada periodicky koiisá od nadměrné stísněnosti přes jistý střední stav k zvýšenému pocitu pohody, a tyto výkyvy se vyznačují různě velkými amplitudami, počínaje rozdíly, které jsou právě jen ještě rozeznatelné, až po ony extrémy, které jako melancholie a mánie zasahují do života postižených nanejvýš trýznivě nebo rušivě. Zdá se. že v typických případech těchto cyklických poruch nálady nehrají vnější podněty žádnou rozhodující roli; z vnitřních motivů nenacházíme u těchto nemocných nic víc nebo nic jiného než u všech jiných. Stalo se proto zvykem posuzovat tyto případy jako nepsychogenní. O jiných, zcela podobných případech cyklické poruchy nálad, u kterých se ale dá snadno najít souvislost s psychickými traumaty, bude řeč později. Příčiny těchto spontánních výkyvů nálady jsou tedy neznámé: do mechanismu onoho procesu, při němž melancholie je vystřídána mánií, nám chybí náhled. Toto by tudíž byli nejspíš oni nemocní, o kterých by mohla platit naše domněnka, že jejich jáský ideál dočasně splývá s Já, když předtím vládl obzvlášť přísné. Abychom předešli nejasnostem, je třeba zdůraznit: Na půdě naší analýzy Já je mimo pochybu, že u pacienta postiženého mánií Já a jáský ideál splynuly, takže se daná osoba může v triumfální a nezávisle bujaré, žádnou sebekritikou nerušené náladě těšit z vymizení zábran, ohledů a vnitřních výčitek. Méně evidentní, ale Troncr vyvozuje vytísníní ze studního pudu. Jestliže jsem v Ihvdc-nl narcismu řekl. že vytvořeni ideálu je ze strany Já podmínkou vytísníní. jde spise o překlad do jiného vyjadřovacího způsobu než o odlišní tvrzení. přece jen hodně pravděpodobné je, že žalostný stav melancholikův je výrazem ostré roztržky mezi oběma instancemi Já, při níž nadměrně nedůtklivý ideál bezohledně vyjadřuje svůj odsudek příslušného Já bludnou představou vlastní nicotnosti a sebesnižováním. Otázkou je jenom, jestli příčina těchto změněných vztahů mezi Já a jáským ideálem má být hledána ve výše předpokládaných periodických vzpourách proti této nové instituci, nebo jestli se odpovědnost za to má připsat jiným podmínkám. Zvrat v mánii není žádným nutným rysem melancholické deprese. Existují prosté, jednorázové i periodicky se opakující melancholie, které nikdy tento osud nemají. Na druhé straně se vyskytují i melancholie, u kterých etiologická role připadá zjevně konkrétním podnětům. Jsou to melancholie vznikající po ztrátě nějakého milovaného objektu, ať už k ztrátě došlo jeho smrtí, nebo v důsledku okolností, které si vynutily, aby libido bylo z daného objektu staženo. I takováto psychogenní melancholie může rovněž vyústit v mánii a tento cyklus se může i několikrát opakovat, zrovna tak jako u melancholie, která se zdá být spontánní. Situace je tedy dost neprůhledná, zvlášť když melancholie byly doposud psychoanalytičky zkoumány jen v nemnoha formách a případech." Rozumíme prozatím jedině těm případům, při nichž se nemocný objektu vzdal, protože ten se ukázal nehodným jeho lásky. Objekt je pak znovuvytvořen uvnitř jeho Já identifikací a přísně souzen jáským ideálem. Výčitky a projevy agrese vůči objektu projevují se pak jako melancholické sebeobviňování.5* Také na takovouto melancholii může navázat zvrat v mánii, takže tato možnost představuje moment nezávislý na ostatních rysech patologického obrazu. Nevidím nicméně žádnou nesnáz v tom, když by se o momentu periodické vzpoury Já proti jáskému ideálu uvažovalo u obou druhů melancholie, u melancholie psychogenní stejně jako u melancholie spontánní. 57 Srov. Abraham. Ansiitze zur psychoanalytischen Erforschung und Behandlung des manisch-depressiwn Irreseins atd.. 1912, in: Klinische lieilriige zur Psychoanalyse, 1921. 58 Přesnéji řečeno: skrývají se za výčitkami adresovanými vlastnímu Já. dodávají jim stálosti, houževnatosti a nevývratnosli, jakými se praví melancholikovo sebeobviňování vyznačuje. (264) (265) U spontánních melancholií je možno předpokládat, že jáský ideál má sklon k obzvláštní přísnosti, která má pak automaticky za následek jeho dočasné suspendování. U psychogenních melancholií by zase )á bylo podníceno k vzpouře špatným zacházením, kterého.se mu dostává ze strany jeho ideálu, když došlo k identifikaci s nějakým zavrženým objektem. XII Dodatky V průběhu zkoumání, které nyní dospělo k předběžnému závěru, se nám otevřely i různé vedlejší cesty, po nichž jsme se zprvu nehodlali pouštět, ale na kterých nám kynula možnost lepšího pochopení určitých věcí. Něco z toho. co jsme takto pominuli, chceme nyní dodatečně probrat. A) Rozlišení mezi jáskou identifikací a mezi nahrazením jáského ideálu objektem je zajímavě ilustrováno oběma uměle vytvořenými masovými formacemi, které jsme studovali na začátku, vojskem a křesťanskou církví. Je zřejmé, že voják přijímá za ideál svého nadřízeného, tedy vlastně armádního velitele, zatímco se sobě rovnými se identifikuje a z této shody jednotlivých Já odvozuje závazky soudružství, pokud jde o poskytování vzájemné pomoci a podílení se o majetek. Stává se ale směšným, když se chce identifikovat s vojevůdcem. Myslivec ve Valdštejnově táboru si kvůli tomu právě tropí žerty ze strážmistra: Jak chrchlá a jak odplivuje, to každý z vás zdárné imituje!... Jinak v katolické církvi. Každý křesťan miluje Krista jako svůj ideál a cítí se s ostatními křesťany spjat díky identifikaci. Ale církev od něho požaduje víc. Má se nadto identifikovat i s Kristem a milovat ostatní křesťany tak, jak je miloval Kristus sám. Církev tedy požaduje v obou bodech doplnění oné libidinózní pozice, která je dána vytvořením masy. Tam, kde došlo k volbě objektu, má k ní navíc přistoupit i identifikace, a tam, kde existu- (266) je identifikace, má se k ní připojit objektní láska. Tyto momenty navíc jsou zjevně něčím, co v samotné konstituci masy není zahrnuto. Někdo může být dobrým křesťanem, a přesto by mu mohla být vzdálena myšlenka postavit se na Kristovo místo a milovat jako on všechny lidi všeobjímající láskou. Jakožto slabý člověk nemusí zajisté po sobě chtít, aby se svou duševní velikostí a silou lásky vyrovnal Spasiteli. Ale právě tento další vývoj rozdělení libida v mase je pravděpodobně oním momentem, o který křesťanství opírá svůj nárok, že dosáhlo vyšší mravní úrovně. B) Řekli jsme, že by bylo možné označit ono místo v duševním vývoji lidstva, kde jedinec dokázal pokročit od kolektivní psychologie masy k psychologii individuální.59 Musíme se kvůli tomu opět krátce vrátit k onomu vědeckému mýtu o otci pravěké tlupy. Ten byl později povýšen na stvořitele světa, a to právem, neboť zplodil všechny syny, kteří tvořili první masu. Byl pro každého jednotlivého z nich ideálem a vzbuzoval současně strach i úctu, což vytvořilo základ pro pozdější pojem tabu. Tato většina se jednoho dne semkla dohromady, zabila ho a rozsekala na kusy. Žádný z kolektivních vítězů nemohl nastoupit na jeho místo, jestliže to některý učinil, boje se obnovily, až nakonec uznali, že nároků na otcovo dědictví se musí všichni vzdát. Utvořili pak totemi-stické bratrské společenství, v němž byli všichni rovnoprávní a podřízeni totemistickým zákazům, které měly uchovat památku onoho vražedného činu a být pokáním za něj. Ale nespokojenost s tím, čeho bylo dosaženo, zůstávala a stala se zdrojem nových vývojových procesů. Ti, kdo se spojili v bratrskou masu, blížili se ponenáhlu situaci, která představovala obnovení starého stavu na nové úrovni, muž se stal opět hlavou rodiny a likvidoval privilegia žen, které během doby, kdy tu otec nebyl, prosadily svoji nadvládu. Na odškodnění u-znal snad tehdy mateřská božstva, a aby matka byla pojištěna před nebezpečím, jejich kněží byli podle příkladu, který dal kdysi otec pravěké tlupy, vykastrováni; " To, co tu nyní následuje, bylo ovlivní no myšlenkovou výmenou s Olio Rankem. Viz Die Don Juan-GesUilt. Imago VIII. 1922; pole i v knižní formě. 1924, (267) přesto byla nová rodina jen stínem oné staré, otců bylo mnoho a každý byl omezen právy druhého. Tehdy asi neuspokojení a touha pohnuly jiěkterého jednotlivce, aby se od masy odpoutal a přenesl se do role otce. Tím. kdo to udčlal, byl první epický básník, příslušný vývojový krok se uskutečnil v jeho fantazii. Básník zfalšoval skutečnost ve smyslu své touhy. Vynalezl heroický mýtus. Héros byl ten. kdo otce, objevujícího se v mýtu ještě jako totemistická nestvůra, ubil sám bez pomoci druhých. Tak jako byl otec prvním ideálem chlapce, tak nyní v héroovi, který chce nastoupit na otcovo místo, básník vytvořil první jáský ideál. Spojnici k héroovi mohl pravděpodobně tvořit nejmladší syn, matčin miláček, kterého matka ochraňovala před otcovou žárlivostí a který se v dobách pravěké tlupy stával otcovým nástupcem. V lživém prebásnení pravěké situace se žena. jež byla cenou, o kterou se bojovalo, a lákadlem, které podnítilo k vraždě, změnila pravděpodobně v svůdkyni a strůjkyni onoho zločinu. Héros připisuje jedině sobě samému vykonání činu, kterého se jistě mohla odvážit pouze tlupa jako celek. Zřetelné stopy zalhané skutečnosti uchovala nicméně podle jednoho Rankova postřehu pohádka. Neboť v té se často vyskytuje případ, že hrdina, který má vyřešit nějaký obtížný úkol — většinou nejmladší syn, nezřídka takový, který se před tím, kdo v pohádce nahrazuje otce, stavěl jako hloupý, to znamená ne nebezpečný — je přece jen s to úkol splnit jedině s pomocí celé řady drobných živočichů (včel, mravenců). To by tedy mohli být oni bratři z pravěké tlupy, tak jako i v snové symbolice hmyz a všelijaká zvířecí havěť značí sourozence (s výrazem opovržení: jako malé děti). V každém z úkolů objevujících se v mýtu a pohádce lze nadto snadno rozpoznat náhražku onoho hrdinského činu. Mýtus představuje tedy krok, kterým se jednotlivec odpoutává od psychologie masy. Prvním mýtem byl jistě mýtus psychologický, hérojský mýtus; vysvětlující mýtus přírodní se musel objevit daleko později. Básník, který tento krok udělal a ve fantazii se tak od masy odpoutal, dokáže nicméně podle další Rankovy poznámky najít ve skutečnosti zpáteční cestu k ní. Neboť jde a vypráví této mase činy svého hrdiny, jak si je vymyslel. Tímto hrdinou není v podstatě nikdo jiný než on sám. (268) Takto se tedy přiklání zase k realitě a svoje posluchače pozvedá do výšin fantazie. Posluchači však básníkovi rozumějí a mohou se na základě stejného nostalgického vztahu k praotci s héroem identifikovat.60 Lež hrdinského mýtu vrcholí v zbožnění héroa. Možná že zbožněný héros byl něčím dřívějším než otcovský bůh, že byl předchůdcem onoho návratu praotce jako božstva. |ednotlivá božstva by pak tvořila takovouto chronologickou řadu: bohyně matka — héros — bůh otec. Ale teprve vyvýšením nikdy nezapomenutého praotce dostalo božstvo ty rysy, které u něho známe ještě i dnes.61 C) Hovořili jsme v tomto pojednání hodně o přímých sexuálních pudech a o těch, které jsou v směřování k cíli zbrzdený, a lze snad doufat, že toto rozlišení nenarazí na velký odpor. Přesto nebude nežádoucí podrobnější výklad, i když jenom zopakuje to, co bylo z větší části řečeno už dříve na jiných místech. První, ale také nejlepší příklad sexuálních pudů zbrzdených ve vztahu k cíli jsme poznali při sledování libidinózního vývoje dítěte. Všechny city, které dítě chová k svým rodičům a k osobám, jež o ně pečují, se bez zábran rozvíjejí v různá přání, která dávají výraz sexuálním hnutím dítěte. Dítě si žádá od těchto milovaných osob všech něžných projevů, které jsou mu známy, chce je líbat, dotýkat se jich, dívat se na ně, chtělo by vidět jejich genitálie a být přítomno jejich intimním vyměšovacím úkonům, slibuje, ať už si pod tím představuje cokoli, že se s matkou nebo pečovatelkou ožení, chce jednou otci porodit dítě atd. Přímé pozorování zrovna tak jako dodatečné analytické osvětlení pozůstatků z dětství neponechávají žádných pochyb o tom, že něžné a žárlivé city a sexuální úmysly bezprostředně splývají, a názorně nám předvádějí, v jak důkladné míře se milovaná osoba pro dítě stává objektem všech jeho sexuálních hnutí, jež ovšem nejsou ještě správně centrována. (Srov. Tri pojednání k teorii sexuality.) 60 Srov. Hanns Sachs. Gemeinsam« Tagträume, vlastní referát o přednášce na VI. psychoanalytickém kongresu v Haagu. 1920. Internationale Zeitschrift für Psychoanalyse. VI (1920); vySlo pak i knižnč (Imago-Bü-cher. sv. 3). **' V tomto zkráceném vylíčení byl vypuštěn veškerý materiál z povésti, mýtů. pohádek, z dřjin mravů atd.. o který se konstrukce opírá. (269) Tyto první formy dětské erotiky, které jsou typickým příslušenstvím oidipovského komplexu, podlehnou pak. známo, počátkem období latence vytěsňujícímu náporu. To, co z nich zbývá, ukazuje se nám jako čistč něžná citová vazba, která se vztahuje na tytéž osoby, ale nemůže už být označena jako „sexuální". Pro psychoanalýzu, která prosvěcuje hlubiny duševního života, není nijak těžké prokázat, že také ony sexuální vazby prvních let dětství stále ještě přetrvávají, ale vytčsnčny a v nevědomé formě. Dává nám odvahu k tvrzení, že všude, kde se setkáváme s nějakým něžným citem, předcházela mu plně „smyslná" objektní vazba na příslušnou osobu nebo na její předobraz (imago). Psychoanalýza nám ovšem bez speciálního vyšetření nemůže prozradit, jestli v nějakém daném případě toto předchozí úplné sexuální hnutí nadále přetrvává jako vytesnené, nebo jestli se už vyčerpalo. Abychom to formulovali ještě zřetelněji: je nepochybné, že existuje pořád ještě jako forma a možnost a že může kdykoli regresí dojít k jeho opětnému obsazení, aktivaci; otázkou je pouze, a to otázkou, kterou nelze vždy rozhodnout, jaké je ještě jeho obsazeni a vliv v přítomnosti. Přitom je třeba mít se stejnou měrou na pozoru před dvojím zdrojem omylů, před Skyllou podcenění vytesnených nevědomých tendencí zrovna tak jako před Charybdou sklonu posuzovat normální veskrze jen podle měřítka toho, co je patologické. Pro psychologii, která nechce nebo nemůže pronikat do hloubi vytesneného, představují něžné citové vazby v každém případě výraz tendencí, které nemají sexuální cíl, i když se vyvinuly z takových, které k sexuálnímu cíli směřovaly.62 )sme oprávněni říci, že byly od těchto sexuálních cílů odvedeny, i když není snadné popsat takové odklonění od cíle tak, aby to odpovídalo požadavkům metapsy-chologie. Některé z původních sexuálních cílů si ostatně tyto zbrzdené pudy pořád ještě uchovávají; i ten, kdo chová k někomu něžnou náklonnost, i přítel, zbožňující obdivovatel vyhledává fyzickou blízkost a pohled na příslušnou osobu, kterou přitom miluje spíše ve smyslu „pavlovském". Chce-li někdo, může v tomto odklonění 62 Nepřátelské city máji jistí výstavbu o nřco sloiitřjsX (270) od cíle spatřovat počátek sublimace sexuálních pudů, ale je ovšem také možno hranici, kde sublimace začíná, situovat ještě o něco dále. Sexuální pudy zbrzdené ve vztahu k cíli mají oproti nezbrzděným pudům jednu velkou funkční výhodu. Protože ukojení ve vlastním slova smyslu plného nejsou schopny, hodí se obzvlášť dobře k tomu, aby vytvářely trvalé vazby, kdežto pudy bezprostředně sexuální ztratí pokaždé svoji energii ukojením a musejí pak čekat, až se sexuální libido znovu nahromadí a obnoví, přičemž objekt může být mezitím zaměněn za jiný. Zbrzdené pudy se mohou v nejrůznější míře mísit s pudy nezbrzděnými, a tak jako z nich předtím vznikly, mohou se v ně i zpětně proměnit. Je známo, jak snadno se z citových vztahů přátelského typu, založených na uznání a obdivu, vyvinou erotické tužby (Moliěrovo: Embrassez-moi pour Vatnour du Grec?3 Polibte mě z lásky k řečtině), mezi mistrem a žákyní, mezi umělcem a uchvácenou posluchačkou, zvlášť když jde o ženy. Ano, vznik takových citových hnutí, zprvu neprovázených žádným úmyslem, vytváří přímo hojně frekventovanou cestu k sexuální volbě objektu. Ve Zbožnosti hraběte von Zinzendorf předvedl Pfistcr nanejvýš zřetelný a jistě nikoli ojedinělý příklad toho, jak snadno se stává, že i intenzívní náboženská vazba se zvrátí ve vášnivý sexuální vznět. Na druhé straně je něčím velice obvyklým i přeměna přímých sexuálních hnutí, která mají sama o sobě jen krátký život, v trvalou, pouze něžnou vazbu a zpevnění manželství uzavřených z milostné vášně se zakládá z velké části právě na tomto procesu. Nevyvolá v nás přirozeně žádný údiv, když uslyšíme, že sexuální tendence zbrzdené ve vztahu k cíli vznikají z přímých sexuálních hnutí tehdy, když se dosažení sexuálních cílů staví v cestu vnitřní nebo vnější překážky. Vytesnení, k němuž dochází v období latence, je takovou překážkou vnitřní — nebo lépe řečeno: zvnitřně-nou. U otce pravěké tlupy jsme předpokládali, že své syny nutí k abstinenci svou sexuální nesnášenlivostí, a vhání je takto do vazeb vyznačujících se zbrzděním ve vztahu k cíli, zatímco pro sebe si vyhrazuje volný sexuální požitek, a zůstává tudíž na nikoho nevázaný. 63 [Moliére. Ĺes femmes xamnles. III. 5] (271) Všechny vazby, na kterých se zakládá masa, mají právč charakter pudů ve vztahu k cíli zbrzdených. Tím jsme se však přiblížili novému tématu, které se týká vztahu přímých sexuálních pudů k vytváření mas. D) Oběma posledními poznámkami jsme už připraveni na konstatování, že přímé sexuální tendence jsou pro vytváření mas nepříznivé. V historii vývojových proměn rodiny existovaly sice i kolektivní vztahy sexuální lásky (skupinové manželství), ale čím významnější se pro Já stávala pohlavní láska, čím víc zamilovanosti vyvolávala, tím důrazněji vyžadovala omezení na dvě osoby — una cum uno —, které je předznamenáno samotnou povahou sexuálního cíle. Pro polygamní sklony zbyla jen možnost, aby nacházely ukojení v postupném střídání objektů. Dvojice osob. jež jsou kvůli sexuálnímu ukojení odkázány na sebe navzájem, demonstrují proti stádnímu pudu. proti masovému cítění tím, že vyhledávají samotu. Čím jsou zamilovanější, tím úplněji si stačí samy. Odmítnutí vlivu, kterým působí masa, se projevuje jako pocit studu. Vyvíjejí se nanejvýš prudká citová hnutí žárlivosti, která mají chránit volbu sexuálního objektu před rušivými vlivy vazby na kolektiv masy. jenom když něžný, tedy osobní faktor milostného vztahu ustoupí oproti smyslnému faktoru zcela do pozadí, stává se možným i sexuální styk páru v přítomnosti druhých nebo současné sexuální styky uvnitř určité skupiny, jako při orgii. Tím je však dána už regrese k dřívějšímu stavu pohlavních vztahů, v němž zamilovanost nehrála ještě žádnou roli a sexuální objekty byly pociťovány jako navzájem rovnocenné, asi ve smyslu oné zlomyslně formulace Bernarda Shawa: Zamilovanost znamená, že člověk rozdíl mezi určitou ženou a nějakou jinou nepatřičně přeceňuje. Existuje mnoho známek nasvědčujících tomu, že v sexuálních vztazích mezi mužem a ženou zamilovanost začala hrát roli dost pozdě, takže i protiklad mezi pohlavní láskou a vazbou na masu je teprve výsledkem pozdního vývoje. Mohlo by se zdát, že tento předpoklad je neslučitelný s našim mýtem o prarodině. Bratrský houf měl být přece k otcovražde dohnán právč láskou k matkám a sestrám, a tu si lze těžko představit jinak než jako původní nelomenou lásku, to znamená (272) jako bezprostřední sepětí lásky smyslné a něžné. Ale při bližším uvážení se tato námitka mění v potvrzení. Jednou z reakcí na otcovraždu bylo přece právě zavedení totemistické exogamie, zákaz jakéhokoli sexuálního vztahu se ženami uvnitř vlastní rodiny, od dětství něžně milovanými. Tím byl vražen klín mezi něžná a smyslná hnutí mužů, který v jejich erotickém životě pevně tkví ještě i dnes.64 Následkem této exogamie se musely smyslné potřeby mužů spokojit s cizími a nemilovanými ženami. Ve velkých, uměle vytvářených masách, jako je církev a armáda, nemá žena jako sexuální objekt žádné místo. Erotický vztah mezi mužem a ženou zůstává vně těchto organizací. Také tam, kde se tvoří masy smíšené z mužů i žen, nehraje pohlavní rozdíl žádnou roli. Má sotva vůbec jaký smysl klást otázku, jestli libido, které drží masy pohromadě, je homosexuální nebo heterose-xuální povahy, neboť toto libido není diferencováno podle pohlaví a je zejména zcela odpoutáno od cílů geni-tální organizace. Přímé sexuální tendence si i u jedince, jehož individualita se jinak rozplývá v mase, prosadí kousek individuálního uplatnění. Kde nabudou přílišné síly, každý masový útvar rozkládají. Katolická církev měla nejlepší důvody, aby svým věřícím doporučovala nevstupovat do manželství a aby svým knčžím ukládala celibát, ale i duchovní byli často zamilovaností dohnáni k vystoupení z církve. Stejným způsobem prolamuje láska k ženě i kolektivní vazby rasy, nacionálni výlučnosti a sociálně třídního uspořádání a má v tomto směru kulturně významné účinky. Zdá se jisté, že homosexuální láska se s kolektivními vazbami masy snáší daleko lépe, a to i tam, kde vystupuje jako nebrzdená sexuální tendence; pozoruhodná skutečnost, jejíž objasnění by mohlo vést daleko. Psychoanalytičke zkoumání psychoneuróz nám ukázalo, že jejich symptomy je třeba vyvozovat z přímých sexuálních tendencí, které byly vytesnený, ale zůstaly aktivními. Tuto formuli je možno doplnit ještě tak, že dodáme: anebo z takových zbrzdených tendencí, u nichž se zbrzdení plně nezdařilo nebo bylo vystřídáno 64 viz Ober die atigemeinste Erniedrigung des Liebeslebens, 1912. [GW Vlil: čes. in: Vybrané spisy III.] (273) návratem k vytesnenému sexuálnímu cíli. Tomuto vztahu odpovídá i to. že neuróza činí človčka asociálním, že toho. kdo je jí postižen, vyřazuje z obvyklých kolektivních útvarů. Lze říci. že neuróza má na masu podobnč rozkladný účinek jako zamilovanost. Zato je zase možno vidět, že tam. kde se uplatnily energické podnety k vytváření masy. neurózy ustupují a mohou přinejmenším na určitou dobu vymizet. Byl také plným právem podniknut pokus zužitkovat tento protiklad mezi neurózou a formováním masy terapeuticky. I ten. kdo nijak nelituje, že náboženské iluze v dnešním kulturním světě mizí. přizná nicméně, že pokud ještě měly dost síly. skýtaly těm. kdo jimi byli vázáni, nejsilnější ochranu proti nebezpečí neurózy. Není také těžké rozpoznat ve všech těch vazbách na mysticko-religiózní nebo filozoficko-ické sekty a společenství výraz nezdařených pokusů o vyléčení z různých neuróz. To všechno souvisí s protikladem přímých a co do cíle zbrzdených sexuálních tendencí. Neurotik odkázaný na sebe sama je nucen nahradit si ony velké masové útvary, z nichž je vyloučen, svou tvorbou symptomů. Vytváří si svůj vlastní fantazijní svět. svoje náboženství, svůj systém bludů, a opakuje tak kolektivní výtvory lidstva v deformované podobě, která zřetelně svědčí o převažujícím podílu přímých sexuálních tendencí.65 F.) Připojme na závěr srovnávací zhodnocení stavů, kterými jsme se zabývali, z hlediska teorie libida: zamilovanosti, hypnózy, vytv.ucní mas a neurózy. Zamilownosl se zakládá na současném výskytu pří-mých i co do cíle /bržděných sexuálních tendencí, při -objekt na sebe přitáhne část narcistického jaského libida. Je v ní místo jen pro Já a objekt. Hypnóza má se zamilovaností společně omezení na dvě osoby, ale zakládá se veskrze na zbrzdených sexuálních tendencích a staví objekt na místo jáského ideálu. \/