K ZAVEDENÍ NARCISMU

1
Termin .narcismus" pochází z klinického popisu a zvolil jej P. Nicke roku 1899 k označení onoho chování, při nimi nějaký jednotlivec zacházi ■ vlastním tělem podobným způsobem, jako se jinak nakládá s tělem sexuálního objektu, tedy »i je se sexuálním zalíbením prohlíží, hladí je a mazli se s ním, dokud těmito způsoby nedospeje k plněmu ukojení. V takto vybudované teorii má narcismus význam úchylky, jel pohltila celý sexuální život příslušné osoby, a platí pro nej proto také ta očekávaní, s nimiž ke studiu všech úchylek přistupujeme.
Psychoanalytickemu pozorováni se pak stalo nápadným, že jednotlivé rysy narcistniho chováni byly objeveny u mnoha osob zatížených jinými poruchami, tak například podle Sad* gera u homosexuálů, a nakonec byla nasnadě domněnka, že by umístěni libida, které je třeba označit za narcismus, mohlo přicházet v úvahu a činit si narok na misto v normálním sexuálním vývoji člověka v mnohem sirslm rozsahu.' K téže domněnce se dospelo na základě potili, na. nét narážela psychoanalytička práce s neurotiky. neboť se zdálo, jako by takovéto jejich narcismi chovaní vytvářelo jednu z mezí jejich ovlivni telnosti. Narcismus v tomto smyslu by nebyl úchylkou, nýbrž libidinoznim doplněnim eRoismu pudu sebezáchovy.jehož určité množství je právem připisováno každé živé bytosti
Naléhavý motiv k tomu, abychom se zabývali představou prvotního a normálního narcismu, se objevil, když byl podniknut pokus uvést chorobu dementia praecox (Kraepelin) nebo schizofrenii f Bleuler) do souladu s předpokladem daným teorií libida. U takových pacientů, pro něž jsem navrhl označení „parafrenici". se objevují dva základní charakterové rysy: velí-káSství a odvrat jejich zájmu od vnějšího svita (od osob a věcí) V důsledku druhé z těchto změn se vymykají možnosti ovlivňováni psychoanalýzou, stávají se nevyléčitelnými naSimi sílami. Parafremkúv odvrat od vnějšího světa je vsak třeba cha-
129
rakterizovat přesněji. Také hysterik a nutkavý neurotik se -lak dalece, kam sahá jeho nemoc-vzdal vztahu k realit*. Analýza vSak ukazuje, ie nikterak nezrušil erotický vztah k osobám a vécem. Podržuje je ještě ve své fantazii, to znamená, ze najedno strane nahradil reálné objekty objekty imaginárními vycházejícími z jeho vzpomínek neboje s nimi smísil, a na druhé strané se zřekl toho. ze by zahajoval na tôchto objektech motorické akce k dosazeni svých cílů. Pro tento »tav libida bychom méli ponechat pouze Jungem bez rozlišeni používaný vyraz introverze libida. Zdá se. ře ten skutečné stáhl své libido z osob a věcí vnějšího světa, anií by je ve své fantazii nahradil jinými. Tam, kde pak k takovému nahrazení dojde, zdá se být druhotné a tvořit součást pokusu o uzdravení, který' chce přivést libido zpět k objektu.1
Vyvstává otázka: jaký je osud libida odňatého objektům u schizofrenie'' Cestu zde ukazuje velikáístvi tyto stavy doprovázející. To ovsem vzniklo na úkor objektového libida. Libido odňaté vnějšímu světu bylo přivedeno k Já. takže vzniklo chováni, jez můžeme nazvat narcismem. Velikáístvi samotné vsak není ničím, co by bylo nové vytvořeno, nýbrž, jak víme, je to zvětšeni a zvýraznění stavu, který existoval již předtím. Tím jsme přiváděni k tomu, abychom ten narcismus, jenž vzniká zahrnutím obsazeni objektů, pojímali jako druhotný, který je vystaven nad narcismem prvotním, zatemněným rozlišnými vlivy.
Poznamenávám jesté jednou, ie zde nechci podat žádné vyjasněni ani přinést prohloubené pochopení problému schizofrenie, nýbrf pouze dávám dohromady to. co jit bylo řečeno na jiných místech, abych ospravedlnil zavedeni pojmu narcismu.
Třetí příspěvek k tomuto, jak se domnívám, legitimnímu dalšímu utvářeni teorie libida vyplývá z našich pozorování a pojetí duševního života děti a primitivních národů. U druhých z nich nacházíme rysy. jež by, kdyby byly osamocené, mohly být přičteny velikásstvl - přeceňování moci jejich přáni a psychických aktů, .vsemocnosti myšlenek-, víře v čarovnou moc slov, technice uplatňovaní-i úěi vnějšímu světu, .magii", jež se jeví jako důsledné uplatňováni těchto velikéšských předpokladů.1 U dítěte nasi doby. jehoi vývoj je pro nás daleko neprůhlednější, očekáváme zcela obdobný postoj k vnějšímu světu.* Vytváříme si tak představu původního obsazení Já libi-
130
dem, z nějž je později odevzdáváno libido objektům, které vsak, v jádru vzato, zde zůstává a vůči obsazeni objektů se chová tak jako tělísko nějakého protoplazmového zvířátka k pseudopodi-ím, jež vysílá Tato Cási umístěni libida musela být našemu badání vycházejícímu z neurotických symptomů nejprve skryta Nápadné nám byly pouze emanace tohoto libida, obsazeni objektů, jel mohla být vysílána ven a opět stahována zpět. Vidíme také v hrubých rysech protiklad mezi jaským libidem a libi-dem objektovým. Cím více se vypotrébuj« jednoho, lim více chudne to druhé. Jako nejvysSÍ vývojová fáze, k niž to druhý z těchto typů libida dotáhne, nám připadá stav zamilovanosti, který se nám jeví jako vzdání se vlastní osobnosti výměnou za obsazeni objektu a svůj protipól nachází ve fantazijní představě (anebo vnímání sebe sama) paranoiků o konci světa.1 Nakonec vyvozujeme, pokud jde o rozlisování psychických energii, závěr, ie jsou nejprve ve stavu narcismu pohromadě a jsou pro nasi hrubou analýzu nerozlišitelné a ze se tepně obsazením objektů stává možným odlišit sexuální energii, libido, od energie jaských pudů
Dříve, než půjdu dále, se musím dotknout dvou otázek, jež vedou přímo doprostřed potíží spojených s daným tématem Zaprvé: jak se chová narcismus, o němž nyní pojednáváme, vůři autoerotismu, jejž jsme popsali jako raný stav libida? Zadnihé: jestliže přisuzujeme Já prvotní obsazeni libidem. k čemu je vůbec ještě zapotřebí oddělovat sexuální libido od nesexuální energie jaských pudů? Kdybychom ufiníli základem jednotnou psychickou energii, neušetřilo by to všechny obtíže spojené s odlisováním energie jáských pudů a jaského libida. jáského libida a libida objektového? K první otázce poznamenávám: je předpokladem, který musíme nutně urimt. že nějaký útvar přírovnatelný k Já není v jednotlivci přítomen od samého začátku, Já musí být vyvinuto. Autoerotické pudy jsou ale prapůvodní; k autoerotismu se tedy musí něco přidat, nějaká nová psychická akce. aby se utvořil narcismus.
Výzva k tomu, aby rozhodným způsobem zodpověděl tu druhou otázku, musí u každého psychoanalytika vzbudit znatelnou nechuť. Bráni se proti pocitu, ie opouští pozorování výměnou za jalové teoretické rozepře, nesmi se vsak přesto vyhýbat pokusu o vyjasnění. Představy, jako je představa jaského libida. energie jáských pudů a lak dále, jisté nejsou ani zvláSt jas-
131
ně $ rozum lie Iné, ani nemají dostatečné bohatý obsah; spekulativní teorie pr íslusných vztahů byjisté chtěla získat jako svůj základ nejaký presné popsaný pojem. Avšak domnívám se, že v tom je prove rozdíl mezi spekulativní teorií a teorii vybudovanou na výkladu empirické zkušenosti. Ta druha z nich nebude spekulaci závidět výsadu nazývat se hladce průhledným, logicky nenapadnutelným základem, nýbrž se ráda spokoj! s jakoby v mlze mizící, stěží představitelnou základní myšlenkou, kterou doufá jasněji pochopit v průbéhu jejího vývoje a kterou je také případné ph pravena vyměnit za néjakou jinou. Tyto myšlenky totiž nejsou základem védy. na némž všechno spočívá: tím je naopak pouze pozorován.] Nejsou tím nejnižšim, nýbrž tím nejvyšším z celé stavby a mohou být beze škody nahrazeny a odstránený. Zažíváme v těchto dnech něco podobného zase u fyziky, jejíž základní názory na hmotu, centra sily, přitažlivost a podobnejšou sotva méné na pováženou než příslušné názory psychoanalýzy.
Hodnota pojmů jáské libido" a .objektové libido" spočívá v tom. že pocházej! ze zpracování intimních charakteristických rysů neurotických a psychotických pochodů. Rozlišení libida na lakové, jež je vlastni Já. a takové, které je navěšováno na objekty, je nezbytným pokračovaním přijetí prvního předpokladu, jenž od sebe navzájem oddelil sexuálni pudy a pudy jáské. K tomu mne alespoň donutila analýza čistých přenosových neuróz (hysterie a nutkavé neurózy), a vím jenom, že všechny pokusy vysvětlit tyto jevy jinými prostředky skončily pořádným neúspěchem
Za situace, kdy úplné chybí učeni o pudech, jei by poskytovalo alespoň nf jakou orientaci, je dovoleno anebo lépe řečeno je třeba nejprve vyzkoušet v důsledném provedeni néjakou domněnku, dokud neselie anebo se neosvedčí. Pro přijeti domnénky o původním oddelení sexuálních pudů a jiných, jaských pudů přitom hovoří mnohé vedle její použitelnosti pro analýzu přenosových neuróz. Připouštím, že tento moment sám o sobe by nebyl nedvojznačný, nebol by se mohlo jednat o indiferentní psychickou energii, jež se teprve aktem obsazeni objektu stává llbidem. Avšak toto pojmové rozlišeni zaprvé odpovídá mezi lidmi tak bežnému oddelení hladu a lásky. Zadruhé se v jeho prospech uplatňují biologické zřetele Jedinec vede skutečné dvojí existenci jako svůj sebeúčel a jako člá-
132
nek v řetězu, jemuž slouží proti své vůli. a v každém případě bez ní. Pokládá dokonce i sexualitu za jeden ze svých zámérú. zatimco jiná úvaha ukazuje, že jo to jen přívěsek jeho zárodečné plasmy, jemuž dává za prémii v podobe slasti k dispozici své sily, smrtelný nositel jisté - snad - nesmrtelné substance, která jej přečká. Oddelení sexuálních pudů od pudů jaských by pouze odráželo tuto dvojitou funkci jedince. Zatretí si musíme vzpomenout na to, že víechna naše psychologická provizoria mají být jednou postavena na půdu organických nositelů. Potom se stává pravděpodobným, že jsou to fcvláště látky a chemické procesy, jež působí účinky sexuality a zprostředkovávají pokračováni individuálního života v živote druhu. K této pravdepodobnosti přihlížíme tím, že zvláštni chemické látky nahradíme zvláštními psychickými silami.
Právě proto, že se jinak snažím znemožňovat všemu myšleni jiného druhu, i myšleni biologickému, přístup do psychologie, chci na tomto místě výslovně přiznat, žp přijetí předpokladu existence oddělených jaských a sexuálních pudů, ledy teorie libida, spočívá v lé nejmenší míře na psychologickém základe, v podstatě se opírá o biologii. Budu tedy také dostatečně důsledným a nechám tuto domněnku padnout, kdyby ze samotné psychoanalytičke praxe vyplynulo, že nějaký jiný předpoklad týkající se pudů je lépe zuiitkovatelný. Dosud tomu tak nebylo. Může tomu potom být tak, Že sexuální energie, libido -ve své nejhlubší podstate a v poslední instanci -je jenom produktem diferenciace energie působici jinak v psýée. Avšak takové tvneni není důležité. Týká se věci, které již jsou tak velmi vzdálené problémům našeho pozorování a mají tak málo poznávacího obsahu, zeje právě tak nepotřebně je popsat jako jich využívat; možná, že tato prapůvodní identita má s našimi analytickými zájmy tak málo společného jako prapůvodní příbuznost všech lidských ras s důkazem o příbuzenském vztahu se zůstavitelem vyžadovaným notářstvím. Se všemi těmito spekulacemi se nikam nedostaneme; protože nemůžeme počkat, až nám budou rozhodnuti ve věcí učeni o pudech darována nějakou jinou védou, je daleko účelnejši zkusit, jaké světlo může na onu základní psychologickou hádanku vrhnout syntéza psychologických jevů. Obeznamme se s možnosti omylu, ale nenechme se odradit od toho, že budeme důsledně pokračovat ve zkoumáni výše uvedeného protikladu mezi jaskými
133
a sexuálními pudy. který nám byl vnucen analýzou přenosových neuróz, abychom »jistili, zdn se tyto teorie bezrozporné a plodne rozvíjej) a zda je lze použit také na jiná postiženi, napr.
schizofrenii.                                     '
Jinak by tomu ovšem bylo, kdyby byl podán důkaz, že teorii- libida již na vysvětlení naposledy uvedené nemoci ztroskotala. S tímto tvrzením vystoupil C. G. Jung* a donutil mne tím k posledním vývodům, které bych si byl rád ušetřil. Byl bych dával přednost tomu, abych Sel až do konce po ceste, na niž jsem vkročil při analýze Schreberova případu, a přitom pomlce! o jejich předpokladech Jungovo tvrzeni je vsak přinejmenším předčasní- Odůvodněni, s nimiž přichází, jsou skrovná. Odvolává se nejprve na mé vlastni svědectví o tom, že jsem byl sám vzhledem k obtižim při Schreberové analýze nucen rozšířil pojem libida, to znamená «dát se jeho sexuálního obsahu, položit rovnítko mezi libido a psychický zájem vůbec. To, co je třeba řici k uvedeni tohoto chybného výkladu na pravou míru. již vyslovil v důkladné kritice Jungovy práce Ferenc-zL~ Mohu jen dát tomuto kritikovi za pravdu a opakovat, že jma žádné takové zřeknutl se teorie libida nevyšlo«). Dalsi Jungův argument, že nelze předpokládat, že by ztráta normální reálné funkce mohla být způsobena pouze stažením libida. neni žádny argument, nýbrž dekret; ii begs the question* předjímá rozhodnuti a usetřuje nás diskuse, neboť prozkoumáno by melo být praví- to. zda a jak je to možné. Ve své následující velké práci' Jung mnou naznačené řešení těsně minul. .Přitom je ještě třeba vzít do úvahy - o Čemž se ostatně zmiňuje ve své práci Freud ve vztahu ke Schreberovu případu — že introverze sexuálního libida vede k obsazeni «Já", čímž může být vyvolán onen účinek spocivajlei ve ztrátě smyslu pro realitu. Je to skutečné lákavá možnost vysvětlit psychologii ztráty smyslu pro realitu tímto způsobem." Avšak jung se do probíraní tet» BťHrWT*' Ják prill» napoujtj 0 Bikotik -tra:: později ji odbývá poznámkou, že z této podmínky „by vyplynula psychologie asketického poustevníka, nikoli vsak dementia praecox." 0 tom, jak málo může toto nevhodné přirovnání přinést rozhodnutí, nás může poučit poznámka, že takový poustevník, který je snaží vymýtit jakoukoli stopu sexuálního zájmu" (avšak jen v běžně užívaném smyslu slova .sexuální*), nepotřebuje dokonce ani dokládat patogénni umístěni libida.
134
Mohl zcela odvrátit svůj sexuální zájem od lidi, a přesto je možné, že jej sublimací přeměnil ve zvýšený zájem o to. co se týká Boha, přírody a zvířat, aniž by u něj doälo k introverzi jeho libida a k jeho přemístěni do jeho fantazijních představ anebo k návratu tohoto libida k jeho Já. Zdá se, te toto přirovnáni předem opomíjí možné rozlisováni zájmu plynoucího z erotických a jiných zdrojů. Vzpomeneme-lí si dále na to. ze výzkumy švýcarské školy pres všechnu svou záslužnost přesto přinesly objasněni pouze dvou bodů lýkajicích se obrazu nemoci dementia praecox - existence komplexů, které znají zdraví lidé stejné tak jako neurotikové, a podobnosti jejich fantazijnich představ s národními mýty - do mechanismu onemocněni však jinak nemohly vnést žádné světlo, pak budem« moci odmítnout Jungovo tvrzeni, že teorie libida ztroskotala na zvládnuti choroby dementia praecox a je tím vyřízena i pro ostatní neurózy.
U
Zdá se. ze přímému studiu narcismu brání zvláštni oblize Hlavní přístupovou cestou k němu zůstane arci analýza paraf-renii. Tak. jako nám přenosové neurózy umožnily sledováni libídinoznlch pudových hnut), dovolí nám dementia praecox a paranoia nahlédnout do psychologie Já. Oprt budeme muset to zdánlivě jednoduché u normálního uhodnout z pokřiven in a zhrublých forem u patologického. Bud" jak bud pro nás zůstává otevřeno několik jiných cest k tomu, abychom se přiblížili ke znalosti narcismu, jež nyni popořádku popiä: pozorování organické nemoci, hypochondrie a milostného života obou pohlaví.
Při hodnocení vlivu organické nemoci na rozloženi libida se řidím ástnim podnětem S. Ferencziho. Je všeobecně známo a připadá nám samozřejmým, že se ten, koho trápí bolestí a nepříjemné pocity, jež jsou organického původu, vzdává zájmu o věci vnějšího světa, pokud se netýkají jeho choroby. Přesnější pozorováni ukazuje, že stahuje zpět také hbidinozní zájem z objektů své lásky, přestává milovat, dokud trpí Banál-nost této skutečnosti nás nemusí odrazovat od toho, abychom ji přeložili do způsobu vyjadřováni teorie libida Potom bychom řekli; pacient stahuje svá obsazeni hbidem zpátky do svého Já,
135
aby je po uzdraveni vyslal opět ven. -Duře dli jediné v úzké dutině stoliřky-, říká W. Busch o básníku, kterého bolí tuby. Libido u zajem Já mají přitom týž osud a opci je nelze od sebe odlišit. Známý egoismus nemocného pokrývá oboji. Shledáváme jej tak samozřejmým, protože jsme si jisti, ze bychom se ve stejném případě chovali praví lak Zapuzení sebeinlenzivnější připravenosti k lásce tělesnými poruchami, její náhlé nahrazení úplnou lhostejnosti, nalézá odpovídající využiti v komice.
Podobni jako nemoc znamená také stav spánku nardstnf staženi pozic libida zpět k vlastni osobě, přesněji řečeno do Jediného přání - spát. Kgoismus pudů do tělo souvislosti dobře zapadá. V obou případech vidíme, když ne nic jiného, příklady změn v rozloženi libida v důsledku proměny Já.
Hypochondrie se projevuje tak jako stav organického onemocnění nepříjemnými a bolestivými tělesnými pocity a neliší se od něj, ani pokud jde o účinek na rozložení libida. Hypochondr stahuje svůj zájem stejně tak jako libido - to druhé zvláště zřetelně - z objektů vnějšího světa a soustřeďuje oboji na ten orgán, který jej zaměstnává. Jeden rozdíl mezi hypochondru a organickým onemocněním přitom na sebe upoutává pozornost: ve druhém případě jsou nepříjemné pocitky odůvodněny doložitelnými změnami, v prvnim případě nikoli. Jinak by vsak do rámce našeho pojetí pochodů probíhajících při neurózách zcela zapadalo, kdybychom se odhodlali říci: hypo-chondrie musi mit pravdu, změny na orgánech nemohou ani u ní chybět. V čem by polom tyto změny spořívaly?
Chceme zde použit jako určujícího vodítka té zkušenosti, že tělesné pocitky neveselého druhu, srovnatelné s počitky hypochondrickými, nechybějí ani u jiných neuróz. Již dříve jsem jednou vyslovil sklon k tomu. označovat hypochondru za třetí aktuální neurózu vedle neurastenie a úzkostné neurózy. Neza-jdeme pravděpodobně příliš daleko, když zobrazíme věci tak, Jako by se u ostatních neuróz pravidelně zároveň utvořil i kousek hypochondrie. Nejkrásněji to arci vidíme u úzkostné neurózy a u nad ni vystavené hysterie. Nuže, nám známým příkladem bolestivě citlivého, nějak pozměněného a přece nikoli v obvyklém smyslu nemocného orgánu je genital ve svých stavech vzrušení. Proudí jim pak krev. jeho velikost se zvětši, celý se zavlhčí a stává se sídlem rozmanitých počitků. Nazveme-li činnost určitého místa na těle spočívající ve vysílání sexuálne
136
dráždivých podnětů jeho erogenitou a pomysllme-li na to, že jistá jiná místa na těle - erogenní zóny - by mohla genitálie zastupovat a choval se podobně Jako ony, pak je zapotřebí, abychom se zde odvážili jen Jednoho kroku dále. Můžeme se rozhodnout považovat erogenitu za obecnou vlastnost viech orgánů a smíme pak hovořit o jejim zvýšeni nebo sníženi u určité časti těla. S každou takovou změnou erogenity orgánů by pak mohla souběžné probíhat změna obsazení libidem v Já. V takovýchto faktorech bychom museli hledat to, co jsme se rozhodli pokládat za základ hypochondrie a co může mit na rozloženi libida týž vhv jako materiální onemocnění příslušných orgánů.
Zpozorujeme, že když budeme v tomto myšlenkovém pochodu pokračoval, narazíme nejen na problém hypochondrie, nýbrž také na problém ostatních aktuálních neuróz - neurastenie a úzkostné neurózy Chceme se proto na tomto místě zastavil; není záměrem Čisté psychologického zkoumání překročit tak daleko hranici do oblasti fyziologického výzkumu. Zmiňme se jenom o tom. že se na základě těchto úvah lze domnívat, že hypochondrie je vůči parafrenii v podobném vztahu jako ostatní aktuální neurózy vůči hysterii a nutkavé neuróze, závisí tedy na jáském libidu tak Jako ty ostatní na libidu objektovém; hypochondrická úzkost je podle toho protipólem úzkosti neurotické, vycházíme-li od jaského libida. Dále: jestliže jsme již obeznámeni s představou pojit mechanismus onemocnění a utváření symptomů u přenosových neuróz a postup od introverze k regresi s nahromaděním objektového libida,,0 pak se smíme také přiblížit k představě nahromadění jaského libida a uvést ji do vztahu k jevům hypochondrie a parafrenie
Přirozeně zde nafie touha po věděni nadhodí otázku, proč musí být takové nahromadění libida v Já pociťováno jako nelibé. Chtěl bych se zde spokojit odpovědí, že nelibost je vůbec výrazem vyfiéího napětí, zeje tedy určitou kvantitou materiál-níhodéni, jež se zde tak jako jinde proměňuje v psychickou kvalitu nelibosti; pro vyvinutí nelibosti nemusí pak ovsem být rozhodující absolutní velikost každého hmotného pochodu, nýbrž spiee jistá funkce této absolutní veličiny. Vycházeje z toho se můžeme dokonce odvážit přistoupit k řešení otázky, odkud tedy vůbec pochází to. že duševní íivot je nucen vyjít za hranice narcismu a umístit libido do objektů. Odpověď vyplývající z našeho myšlenkového pochodu by opět pravila, že toto nuce-
137
ni nastupuje tehdy, když obsazeni Já libidem překročilo jistou míru. Silný egoismus chráni před onemocněním, avšak nakonec člověk musí začít milovat, aby neonemocnél, a mu») onemocnít, kdyi v důsledku odřeknu« milovat nedokáže - asi podle vzoru toho. jak si 11. Heine predstavuje psychogenen stvoření s\
„Nemoc ovsem byla poslední príčinou celého stvořitelského nutkáni; tvoříce svět jsem se mohl uzdravit. tvoříce svét jsem se uzdravil."
V našem duševním aparátu jsme rozpoznali především prostředek, na nejí je přeneseno zvládaní dráždivých podnetu, které by byly jinak Docilovány jako nepríjemné anebo by mely patogenní účinek. Psychické zpracování znamená mimořádný přínos pro odvedeni stavů podráždění, jež nejsou schopny okamžitého odvedeni směrem ven, anebo u nichž by takové odvedení nebylo v daném okamžiku žádoucí, smírem dovnitř. Pro takové vnitrní zpracování je ale zpočátku lhostejné, zda k nemu dochází na reálných objektech anebo na objektech, jež jsou výplodem obrazotvornosti. Rozdíl se projeví teprve později, když obrat libida k nereálným objektům (introverze) povede k jeho nahromaděni. Podobné vnitřni zpracováni libida, ježse vrátilo zpátky do Já, je u parafrenií umožněno velikásstvím; snad se nakupení libida v Já stává patogenním teprve po svém selhání a podníti proces uzdravováni, který se nám jeví jako nemoc.
Pokouším se na tomto miste proniknout nékolika drobnými krůčky do mechanismu parafrenie a dávám dohromady ta pojetí, jet se mi již dnes zdají být hodná povšimnuti. Vysvetlení rozdílu mezi těmito postiženími a prenosovými neurózami přesouvám do té okolnosti, že libido uvolnené v důsledku odřeknuti nezůstává u objektů ve fantazii, nýbrž se stahuje zpátky do Já, vclikásstvi pak odpovídá psychickému zvládnuti tohoto množství libida. tedy introverzi do výtvorů fantazie u přenosových neuraz; selháni tohoto psychického výkonu odpovídá hypochondrie při parafrenii, jež je obdobou úzkosti u přenosových neuraz. Vím. Že tato úzkost je odstranitelná dalším psychickým zpracováním, tedy konverzí, tvorbou reakcí.
I.is
tvorbou ochrany (fobii). Toto místo zaujímá u parafrenií pokus o návrat do předchozího stavu, jemuž vděčíme za nápadné projevy nemoci. Protože parafrenie často-in             nou-ssebou přináší jen částečné oddělení libida od objektů, lze v obrazu této nemoci odlišit tři skupiny jevů: li jevy spojené se zachovanou normalitou anebo neurózou (zbytkové jevy), 21 jevy spojené s procesem nemoci toddélení libida od objektů, k tomu veli-kááství, hypochondrie. porucha afektů, všechny regrese), 3) jevy »pojené s návratem do předchozího stavu, který* podle způsobu hysterie (dementia praecox, vlastni parafrenie i nebo nutkavé neurózy (paranoia) znovu váže libido na objekty. Toto opětovné obsazeni libidem se děje z jiné úrovné a za jiných podmínek než obsazeni prvotní. Odlišnost přenosových neuróz iřených při tomto obsazeni odjím odpovidajicich výtvorů normálního Já by musela dokázat zprostředkovat to nejhlubší nahlédnutí do struktury našeho duševního aparátu.
x
Třetí přístup ke studiu narcismu dovoluje milostný život lidí ve své rozmanité diferenciaci u muže a Ženy. Podobně jako objektové libido nejprve zakrylo našemu pozorováni libido jaské, povšimli jsme si i u volby objektu u dítéte (a dospívajícího) nejprve toho, že přejímá své sexuální objekty ze svých ukáje-äch zážitků. První autoerotická sexuální uspokojeni jsou zažívána v návaznosti na životné důležité, sebezáchově sloužící funkce. Sexuální pudy se nejprve opírají o uspokojováni pudů jáských, osamostatňují se od nich teprve později; toto opírání se se vsak projevuje ješté v tom, že se ty osoby, které mají co do Činěni s výživou dítěte, péci o ně a jeho ochranou, stávají prvními sexuálními objekty, jsou to tedy nejprve matka nebo její náhražka. Vedle tohoto typu a tohoto zdroje volby objektu, jemuž můžeme říkat oporový typ. nás vsak analytické bádáni seznámilo s druhým typem, na jehož objevení jsme nebyli připraveni. Zjistili jsme, obzvláště výrazně u osob, u vývoje jejichž libida došlo k néjaké poruše, jako u úchylných osob a homosexuálů, že si pozdější objekt své lásky nevoli podle vzoru matky, nýbrž podle vzoru své vlastní osoby. Hledají zjevné sami sebe jako objekt lásky, ukazuji typ volby objektu, jejž je třeba nazvat n are ist n i. V tomto postřehu můžeme rozpoznat
139
ten nejsilnejäí motiv, který nás donutil přijmout předpoklad existence narcismu.
Neusoudili jame ovsfem. že se lidé délí na dvé ostře oddelené skupiny podle toho, zda mají oporový anebo narcistni typ volby objektu, nýbrž dáváme přednost domnénce, ic kaidému člověku jsou otevřeny obi cesty k volbě objektu, přičemž může dávat přednost jedné či druhé, flikáme. že človek má dva původní sexuální objekty: sebe sama a pečující ženu, a předpokládáme přitom existenci prvotního narcismu každého élo-véka, který může případné dospét k tomu, že bude při jeho vol-bé objektu dominantní
Porovnáni muže a feny pak ukazuje, te se v jejich poméru k typu volby objektu projevuji zásadní, třebaže přirozené ne s pravidelností se objevující, rozdíly. Plná láska k objektu podle oporového typu je vlastné charakteristická pro muže. Ukazuje nápadné sexuální přeceňováni, jel arci pochází z původního narcismu dítéte a tím odpovídá jeho přenosu na sexuální objekt. Toto sexuální přeceňování dovoluje vznik zvláštního, neurotické nutkáni připomínajícího stavu zamilovanosti, jenž se tak vysvětluje tím. ze Já je ochuzeno o libido ve prospech objektu. Jinak se vývoj utváří u toho nejčastějšího, pravdepodobné nejčistšího a nejryzejšího typu ženy. Zdá se, že zde s vývojem v dobé pubprty dochází v důsledku utvořeni do té dobý latentnich sexuálních orgánů k vystupňováni původního narcismu, které je pro utváření opravdové, sexuálním přeceňováním vybavené lásky k objektu nepříznivé Zvláště v případe vývoje ke kráse se vytváří soběstačnost ženy, jež ji odškodňuje za pro ni soaálné zakrnělou svobodu volby objektu. Takové ženy miluji, přísné vzato, jen samy sebe s podobnou intenzitou, s jakou je miluje muž. Jejich potřebou také není milovat, nýbrž být milován, a vyhovuje jim takový muž, jení tuto podmínku splňuj«. Význam tohoto typu žen pro milostný život lidi je třeba hodnotit velmi vysoko. Takové ženy mají pro muže to nejvétsí kouzlo, nejen z rsiťtických důvodů, protože to jsou obvykle ty nejkrásnější, nýbrž také v důsledku zajímavých psychologických konstelaci. Zdá se totiž, ze můžeme zřetelné rozpoznat, že narcismus néjaké osoby působí velkou přitažlivou silou na ty ostatní, kteří se plného rozsahu svého vlastního narcismu vzdali a nyní se ucházejí o lásku k objektu; půvab dítěte přece spočívá z velké části na jeho narcismu, jeho sobrs-
14Q
tacnosti a neprístupnosti, a pravé tak je tomu i s přitažlivým kouzlem jistých zvířat, která, jak se zdá. seonás nestarají, jako je lomu u koček a velkých selem, ba dokonce i velkí zločinec a humorista si vynucuji v poetickém zobrazení nás zájem narcismi důslednosti, s níž uméjl udržet daleko pryč od sebe všechno, co umenšuje jejich Já. Je tomu tak. jako bychom jun závideli zachování blaženého psychického stavu, nenapadnutelnou pozici libida. které jsme se sami od té doby vzdali. Tomuto velkému kouzlu narcistni ženy vsak nechybí odvrácenu strana; velká část neuspokojenosti zamilovaného muže, pochybnosti o ženine lásce, nářky nad záhadami její bytosti mají své kořeny v tomto nesouladu typů volby objektu.
Snad nebude nadbytečné ujistit o tom. že jsem při tomto vylíčeni ženského milostného života dalek jakékoli tendence ke zlehčováni ženy. Xehledé na to, že mijsou tendence vůbec vzdáleny, také vím, že tento vývoj mířící k různým směrům diferenciace funkci odpovídá nanejvýš složité biologické souvislosti; jsem dále připraven připustit, že existuje určité velký počet žen. jež milují podle mužského typu a u nichž také vzniká sexuální přeceňování, které k tomu patři.
Také pro narcistni ženy. jež zůstaly vůči muži chladné, existuje cesta, jež je vede k plné lásce k objektu. V dítěti, které porodí, před nimi stoji část vlastního téla jako cizí objekt Jemuž nyní mohou, vycházeje z narcismu, věnovat plnou lásku k objektu. Ještéjiné ženy nepotřebuji Čekat na dítě, aby učinily krok ve vývoji od (druhotného) narcismu k lásce k objektu. Ty se cítily samy před pubertou jako muži a po určitou dobu se vyvíjely po mužském způsobu; poté. když byla tato snaha s nástupem ženské zralosti ukončena, zůstává jim schopnost toužit po mužském ideálu, který je vlastné pokračováním toho chlapeckého charakteru, jejž samy kdysi mely.
Tyto naznačující poznámky může ukončit krátký přehled cest k volbé objektu. Člověk miluje;
1)      podle narastního typu:
al to, čím je sám (sebe sama),
b) to. čím sám byl,
e) to, čím by sám rád byl.
d) osobu, jež byla Částí jeho vlastního sebe sama.
141
2)      Podle typu toho, kdo slouží jako opora:
a) vyživující Ženu.
b) ochraňujícího mute
a náhradní osoby vycházející z nich v jednotlivých radách. Případ c) u prvního typu může být odůvodněn teprve vývody, jež budou následovat později
Význam nareistní volby objektu pro homosexualitu u muže bude zhodnocen v jiné souvislosti.
Námi předpokládaný prvotní narcismus dítěte, který obsahuje jeden z předpokladů našich teorii libida, je méně snadné postihnout pří mým pozorováním než zpětným úsudkem vycházejícím z nejakého jiného bodu. Když se podíváme na postoj něžných rodičů vůči jejich détem, musíme v něm rozpoznal zno-vuožiti a reprodukci vlastního, dávno opusteného narcismu. Dobré znaménko přeceňování, jež jsme již u volby objektu vyhodnotili jako narcistní stigma, ovládá, jak je vSeobecně známo, tento citový vztah A tak existuje nutkáni přisuzovat díté-11 .'• vSem dokonalost, k čemuž by střízlivé pozorování neshle-dávalo žádnou příčinu, a zakrývat všechny jeho nedostatky a zapomínat na né, s čimí přece souvisí popíráni detské sexuality. Existuje vsak také sklon přestal vůCi dítěti uplatňovat víechny ty kulturní výdobytky, jejichž uznáni si clovék na svřrii narcismu vynutil, a obnovit u něj nároky na výsadní práva, jichž se již dávno vzdal. Dítě to má mít lepši než jeho rodíce, nemá být podrobeno těm nutnostem, u nichž jsme poznali, že v Životř fungují Nemoc, smrt, zřeknuti se požitků, omezeni vlastni vůle nemají pro dítě platit, zákony přírody stejně jako zákony společnosti se před ním mají zastavit, má se opravdu znovu stát středobodem a jádrem stvořeni, //is Majesty the Baby. za jaké se člověk sám kdysi považoval. Má vyplnit neuskutečněné sny vyjadřující přáni rodičů, stát se velkým mužem a hrdinou místo otce, dostat za manžela nějakého prince kvůli pozdnímu odškodnění matky. Nejchoulostivější bod narcist-ního systému, realitou zle tísněná nesmrtelnost Já, dosáhla svého zajištění v utečeni se k dítěti. Dojemná, v podstatě tak dětinská rodičovská láska není ničím jiným než znovuzrozeným narcismem rodičů, který ve své přeměně v lásku k objektu prozrazuje svou někdejší podstatu lak. že to nemůže nevyjí t najevo.
142
III
Jakým poruchám je původně narcismus ditěte vystaven a jakými reakcemi se jim brání, a také na jaké cesty je přitom tlačen - to bych chtěl jako důležitou pracovní látku, jež ještě čeká na své zpracování, ponechat stranou; její nejvýznamnější cast můžeme vyčlenit jakožto -kastračni komplex" (strach o penis u chlapce, závist penisu u děvčete) a pojednat o ní v souvislosti s vlivem časného sexuálního zastrašeni. Psychoanalytičke vyšetření, které nám jinak umožňuje sledovat osudy libi-dinoznich pudů. když se tyto pudy. izolované od pudů jáských, k nim nacházejí v opozici, nám dovoluje vyvozovat v tělo oblasti zpětné závěry týkající se takové epochy a takové psychické situace, v níž oboji pudy ještě působily ve vzájemné shodě a vystupovaly v nerozlučném smísení jako narcistické zájmy. A. Adler čerpal z této souvislosti svůj .mužský protest', jejž činí téměř jedinou hybnou silou utváření charakteru stejně jako tvorby neuróz, přičemž jej nezakládá na nějakém narcist-ním. tedy stale jeitě libidinoznlm snažení, nýbrž na určitém sociálním hodnocení. Ze stanoviska psychoanalytického bádání byly existence a význam .mužského protestu" od samého začátku uznávány, proti Adlerovi vsak byly bájeny jeho narcismi povaha a původ z kastračniho komplexu. Patří k utvářeni charakteru, do jehož geneze vstupuje vedle mnoha jiných faktorů, a je k objasněni problémů neuróz, na nichž si Adler nechce všímat ničeho kromě způsobu, jimž slouží zájmům Já, zcela nevhodný. Shledávám zcela nemožným postavit genezi neurózy na úzkou bázi kastračniho komplexu, jakkoli mocně může tento komplex u mužů mezi odpory bránícími vyléčení neurózy vystupovat Znám konečně také příklady neuróz, u nichž „mužský protest" anebo v našem smyslu kastračni komplex nehraje žádnou patogenní úlohu nebo se vůbec nevyskytuje.
Pozorováni normálního dospělého člověka ukazuje. Že jeho někdejší velikásstvi je utlumené a ty psychické charakteristiky z nichž jsme objevili jeho narcismus, jsou setřeny. Co se z jeho jáského libida stalo? Máme se domnívat, že se celé jeho množství rozplynulo v obsazeních objektů? Tato možnost zjevně protiřečí celému postupu našich úvah; můžeme však také získat / pqfdiolo<-iev> těsnění odkaz na jiooaodftorid nabito otázku
143
Pomalí jsme, že libidinozní pudová hnutí podléhají osudu patogenního vytesnení, když se dostanou do konfliktu s kulturními a etickými představami jednotlivce. Pod touto pod* mínkou &e nikdy nerozumí 10, že príslušná osoba ví o existen^ ci téchto představ pouze rozumové, nýbrž vidy io, zeje uznává za směrodatní' pro sebe a podrobuje se z nich vyplývajícím požadavkům. Vytesnení, rokli jsme, vychází z Já; mohli bychom upřesnit: ze sebeúcty Já. Tytéž dojmy, prožitky, impulsy, hnutí mlfíci k určitým přáním, jimř jeden človék l sob* ponechá volnost anebo je přinejmenším vedomí zpracovává, jiný človék pln rozhořčeni odmítá nebo je tadusl již předtím, než by se dostaly do vědomi. Rozdíl mezi nimi oběma, který v soba obsahuje podmínku vytesnení, lie snadno vystihnout výrazy, jež umožňuji zvládnuti této problematiky prostřednictvím teorie libida. Můžeme říci, že jeden z nich v sobe zbudoval určitý ideál, jimi poměřuje své aktuálni Já, zatímco tomu druhému takto utvořený ideál schází. Utvořeni ideálu by bylo ze strany Já podmínkou vytesnení.
Tomuto ideálnímu Já je tedy určena Mi sebeláska, jii se v dětství těšilo Já skutečně. Narcismus se zdá být přesunut na toto nov* ideálni Já, které se tak jako Já dětské po všech stránkách vyznačuje hodnotnou dokonalosti. Človék se zde, tak jako pokaždé v oblasti libida, ukázal neschopným zřeknout se uspokojeni, jehož se mu jednou dostalo. Nechc* se obejit bez nac-cistické dokonalosti svého dětství, a když si ji nemohl - protože byl vyrušen napomenutími břhem doby svého vývoje a byl probuzen jeho úsudek - snaží si ji znovu získat v nové podobě jaského ideálu. To, co před sebe promítá jako svůj ideál, je náhražka ztraceného narcismu jeho mládl, v němž byl svým vlastním ideálem.
Je nasnadě, abychom prozkoumali vztahy takto utvořeného ideálu k sublimaci. Sublimace je proces probíhající na objektovém libidu a spořivá v tom, že se pud zaměří na nějaký jiný, od sexuálního uspokojen) vzdálený cil; důraz přitom spořivá na odvracení od sexuálna Idealizace je pochod prováděný s objektem, jimž je tento objekt zvětšen anebo psychicky vyvýšen bez změny svého charakteru. Idealizace je možná jak v oblasti jaského libida. tak libida objektového. Tak například je sexuální přeceňování objektu jeho idealizari. Potud, Že sublimace tedy popisuje něco, co se děje s pudem, a idealizace
144
néco, k ŕemu dochází na objektu, je třeba obojí pojmově rozlisovat.
Utváření ideálu se často ke škodě porozuměni zaměňuje se sublimaci pudu. Tomu, kdo svůj narcismus vyměnil za uctíváni vysokého jaského ideálu, se prolojestě nemusí podařit sublimace jeho hbidinoznlch pudů. Jáský ideál sice takovou sublimaci vyžaduje, nemůže ji vsak vynutit; sublimace zůstává zvláštním procesem, k jehož zahájeni sice může dál podnět ideál, jehož provedení vsak zůstává na takovém podnětu naprosto nezávislé. Ty největší napětí vyvolávající rozdíly mezi utvořením jáského ideálu a mírou sublimace jejich primitivních libídinozních pudů nacházíme pravé u neurotiků, a obecně je mnohem oblížnějši přesvědčit o tom, že jeho libido pobývá na neúcelném místě, idealistu než jednoduchého člověka, jehož nároky zůstaly skromné. Vztah utvářeni ideálu a sublimace k příčinám vyvolávajícím neurózu je také zcela rozdílný. Utvoření ideálu vystupňovává, jak jsme slyšeli, požadavky Já a je tím nejsilnějším faktorem nepomáhajícím vytesnení; sublimace představuje východisko umožňující splnit příslušný požadavek, aniž by se vyvolalo vytěsním
Nebylo by důvodem k údivu, kdybychom snad objevili nějakou zvláštní psychickou instanci, jel plní úlohu dohledu nad zajišťováním narcistniho uspokojení i jáského ideálu a s tímto záměrem nepřetržité pozoruje aktuální Já a poměřuje je tímto ideálem. Jestliže taková instance existuje, pak pro nás muže být nemožné ji objevit, můžeme ji jen identifikovat jakožto takovou a smíme si řici, že to. co nazýváme našim svědomím, tuto charakteristiku splňuje. Uznání této instance nám umožňuje porozumět bludné představě, ie člověka si neustále všímají nebo správněji řečeno ieje neustále pozorován, která se v symptomatologn paranoických onemocněni tak výrazné objevuje a snad se může také vyskytovat jako izolované onemocnění nebo jako součást přenosové neurózy. Pacienti si potom stěžuji, že lidé znají váechny jejich myšlenky a že jejich jednáni je předmětem pozorovaní a dohledu, o působení teto instance je informují hlasy, které k nim. coí je charakteristické, hovoří ve třetí osobě, i Jíyni na to (ona) opět myslí; nyní (on) odcházi.") Tato stížnost má pravdu, popisuje pravdu; laková sila. jež pozoruje všechny naše zámory, dozvídá se o nich a kritizuje je. skutečně existuje, a to u nás všech v normálním Živo-
145
tě. Blud spočívají« v představa, Že člověk je neustále pozorován, ji zobrazuje v regresivní forme aodhaluje přitom její genezi a důvod, proč se jí človek, který onemocněl, vzpírá.
Podnět k utvoření jaského ideálu, jehož strážcem je ustanoveno svedomí, vyšel totiž od tímto hlasem zprostředkovaného vlivu rodičů, k nimi se v průběhu času připojili vychovatelé, učitelé a jako nepřehledný, blíže neurčitelný zástup všechny ostatní osoby z okolního prostředí (jiní lidé, veřejné mínéni).
Velkého množství v podstate homosexuálního libida tak bylo použito k utvoření narcistního jáského ideálu a toto libido nachází v jeho uchování možnost svého odvedeni jinam a uspokojeni. Instituce svedomí byla v jádru ztělesněním zpočátku rodičovské kntiky a v dalším průběhu kritiky společností, což je takový pochod, jenž se opakuje při vzniku sklonu k vytesnení z nějakého zpočátku vnějšího zákazu anebo zábrany. Hlasům a rovněž davu. který byl ponechán neurčitý, přitom dává nemoc vzniknout proto, aby byla historie vzniku svědomí regresivně reprodukována. Zpěčováni se teto cenzurní instanci však pochází z toho, že se příslušná osoba, lak jak to odpovídá základním charakteristikám nemoci, chce od všech těchto vlivů, počínaje vlivem rodičovským, oddělit, stahuje z nich homosexuální libido. Její svědomí pak proti ni v regresivním zobrazení stoji nepřátelsky jako nějaké působeni přicházející zvenčí.
Nářky při paranoi také ukazují, že sebekritika svědomí spadá v podstatě vjedno se sebepozorováním, na němž je postavena. Tatáž psychická Činnost, jež převzala funkci svědomí, se tedy také postavil« do služeb zkoumáni nitra, které dodává filosofu materiál pro její myšlenkové operace To nemusí být pro popud k vytvářeni spekulativních systémů, jimž se paranoia vyznačuje, lhostejné."
Bude pro nás jistí významné, jestliže dokážeme známky činnosti této kriticky pozoruji« - na svědomí a na úroveň filosofické introspekce povýšené - instance rozpoznat ještě také v jiných oblastech. Zminim se zdeo tom, co H. Silberer popsal jako .funkční fenomén", jeden z mála doplňků k učeni o snech, jejichž hodnota je nepopiratelná Sllberer. jak známo, ukázal. Že ve stavech mezi spaním a bděním můžeme přímo pozorovat přeměnu myšlenek ve vizuální obrazy. Že vsak za takových okolností často nedochází ke zobrazení myšlenkového obsahu.
146
nýbrž toho stavu lochoty. únavy atd.), v němí se osoba bojují-d se spánkem nachází. Právě tak ukázal. Je mnohé závěry snů a úseky tvořící součást obsahu snů neznamenají nic jiného než Mbevnfmáni spaní a probuzení. Dokázal tedy podíl sebepozo-rováni - ve smyslu paranoické bludné představy o tom, že Člověk je stále pozorován - na tvorbě snů. Tento podíl není konstantní: přehlédl jsem jej pravděpodobné proto, Že v mých vlastních snech nehraje velkou úlohu: u filosoficky nadaných, na introspekci navyklých osob se může stát velmi výrazným. Vzpomínám si, že jsme objevili, ž«? ke tvorbě snu dochází pod nadvládou cenzury, jež přinutí ve snu obsaženou myšlenku ke zkomoleni. Pod touto cenzurou jsme si vsak nepředstavovali žádnou zvláštní silu. nýbrž jsme tento výraz zvolili pro tu stranu Já ovládajících, vytěsňujících tendenci, která je přivrácena k myšlenkám ve snu obsaženým. Podíváme-b se blíže na strukturu Já. pak můžeme v jáském ideálu a v dynamických proje-: svědomi rozpoznat také snového cenzora. Dává-lt si tento cenzor trochu pozor i během spánku, pak pochopíme. Že predpoklad jeho Činnosti, sebepozorovánl a sebekritika, s obsahy jako; teď se mu chce příliš spát, než aby přemýšlel - ted se probouzí, přispívá k obsahu snu.1*
Odtud se můžeme pokusit o diskusi o sebevědomí u normálního a u neurotického člověka.
Sebevědomí se nám nejprve jeví jako výraz velikosti Já. jehož složení již neni třeba dále brát do úvahy. Všechno, co člověk vlastní nebo čeho dosáhl, každý zkušeností potvrzený zbytek prvopočátečního pocitu vsemohoucnosti pomáhá sebevědomí zvýšit.
Když zavedeme naše rozlišování sexuálních a jaských pudů, musíme sebevědomí přiznat zvláště úzkou závislost na nar-cistnim libidu. Opíráme se přitom o ty dvě základní skutečnosti, Že u parafrenií je sebevědomí zvýšeno a Že v milostném životě to, že člověk není milován, sebevědomí snižuje, a to. íe milován je. je zvyšuje. Uvedli jsme, le stav, kdy je člověk milován, představuje cil narcistní volby objektu a přináši při ni
uspokojení.
Je dále snadné pozorovat, že obsazeni objektů libidem sebevědomí nezvyšuje. Závislost na milovaném objektu působ! tak, že ft snižuje; ten, kdo je zamilovaný, je pokorný Ten. kdo miluje, pozbyl takříkajíc části svého narcismu a může za ni získat
14?
náhradu teprve tím, že bude milován. V» všech těchto vztazích se zdá, Že sebevědomí má souvislost s narcisním podílem na milostném životě.
Vnímaní impotence, vlastni neschopnosti milovat — v důsledku duševních nebo telesných poruch - sebevědomí vysokou mérou snižuje. Zde je podle mého soudu třeba hledat jeden ze zdrojů pocitu ménécenaosti osob trpících přenosovou neurózou, jel jsou tak ochotne dávány najevo. Hlavním zdrojem těchto pocitů je vsak ochuzení Já, jet je výsledkem mimořádné velkých obsazeni libidem odejmutým Já, tedy poškození Já sexuálními snahami nepodléhajícími již kontrole.
A. Adler argumentoval právem tím, že vnímání ménecen-nosti vlastních orgánů povzbudivé působí na vytvoření výkonného duševního života a cestou nadkorapenzace vyvolává vét-41 výkon. Bylo by ale zcela přehnané, kdybychom chtéli každý dobrý výkon po jeho provedeni vysvětlovat touto podmínkou původní orgánové ménécennosti. Ne všichni malíři jsou postiženi očními vadami, ne všichni řečnici původné koktali. Existuji lake v hojné míře výkony založené na výtečném nadáni príslušného organu. U etiologie neurózy hraje organická ménécennost a zakrnélosl nepatrnou úlohu, asi stejnou, jako aktuálni vjemový materiál u tvorby snů. Neuróza ji používá jako záminky, tak jako všech ostatních k lomu se hodících momentů. Uvěřili-li jsme nejaké neurotické pacientce, že musela onemocnět, protože je nehezká, nemá péknou postavu a je bez půvabu, takže ji prý nikdo nemůže milovat, pak nás o tom, jak je tomu doopravdy, poučí nejbližší další neurotickú, která setrvává v neuróze a odmítání sexuality, ačkoliv se zdá být nadprůměrné žádoucí a muži po ni dychtí. Hysterické ženy patří ve své vétäinŕ k přitažlivým a dokonce krásným zástupkyním svého pohlaví, a na druhé straně nakupení skaredosti, zakrnéni orgánů a telesných vad u nižíích vrstev naší společnosti nijak nezvyšuje četnost neurotických onemocnení mezi nimi
Vztahy sebevědomí k erotice Ik llbidinornímu obsazeni objektů) lze formuloví tě vyjádřit následujícím způsobem: je třeba rozlisovat oba případy - zda jsou obsazeni láskou práva vůči Já anebo naopak u nich došlo k vytesnení. V prvním případě (při užití libida. jci je právo Já) se milování posuzuje jako každá jiná činnost Já. Milování samo o sobe, jako toužení.
148
postrádání, sebevědomí snižuje, stav, kdy je člověk milován, nalezeni opětované lásky, vlastněni milovaného objektu je znovu pozvedá Pn vytěsněném líbidu je obsazeni láskou Docilováno jako zlé umenšeni Já. milostné uspokojení je nemožně, zno-vuobohacení Já se stává možným jen stažením libida z objektů. Návrat objektového libida k Já, jeho přeměna v narcismus, představuje jakoby opět stastnou lásku a na druhé straně i reálná slastná láska odpovídá prapůvodnímu stavu, při němž není objektové a jáské libido možné navzájem rozlišit.
Důležitost a nepřehlednost předmětu zkoumání může nyní ospravedlnit, abychom uvedli několik jiných volněji seřazených tezí:
Vývoj Já spočívá ve vzdáleni se od prvotního narcismu a produkuje intenzivní snahu tohoto narcismu znovu nabýt. Toto vzdalováni se děje prostřednictvím přesunu libida na zvenčí vnucený jaský ideál, uspokojováni se děje prostřednictvím vyplnění tohoto ideálu.
Zároveň Já vyslalo smérem ven libidinoznl obsazeni objektů. Je ochuzeno ve prospěch těchto obsazeni stejné jakové prospěch jáského ideálu a znovu se obohacuje prostřednictvím uspokojeni plynoucího z objektů stejné jako prostřednictvím naplněni ideálu.
Část sebevědomí je prvotní, je zbytkem dětského narcismu, jiná část pochází ze zkušenosti potvrzené všemohoucnosti (naplnění jáského ideálu), třetí z uspokojení objektového libida
Jáský ideál přivedl uspokojování libida prostřednictvím objektů do obtížných podmínek tim. že nechává jednu jeho část -i cenzorem odmílnout jakožto neslučitelnou. Tam, kde se takovýto ideál nevyvinul, vstupuje příslušná sexuální snaha do osobnosti v nezměněné podobě jako perverse. Být opět svým vlastním ideálem, i co se týče sexuálních snah, tak jako v dětství - toho chtějí lidé dosáhnout jako svého «tr.štl.
Zamilovanost spočívá v přechodu jáského libida na objekt Má schopnost rušit vylésněni a znovu vytvářet perverze. Povyšuje sexuální objekt na sexuální ideál. Protože u objektového nebo oporového typu zamilovanost nenastává na základě splněni infantilních podmínek lásky, můžeme říci: to, co tuto podmínku lásky splňuje, je idealizována
Sexuální ideál se může dostat do zajímavého pomocného vztahu k jaskému ideálu. Tam, kde nardsrni uspokojení nará-
149
ži na reálné překážky, může být sexuálního ideálu použito k náhradnímu uspokojení. Človek pak miluje podle typu narcismi volby objektu to. rim byl a čeho pozbyl, anebo to. co má ty přednosti, které sám vůbec nemá 1 porovnej výše pod bodem cj. Formule paralelní s výäe uvedenou formuli ini: to. co má tu přednost, jež chybí Já k ideálu, je milováno. Tento případ výpomoci má zvlaítni význam pro neurotika, který je v důsledku přílišných obsazení objektů ochuzen ve svém Já a není s to svůj jáský ideál naplnit. Hledá pak od svého vyplýtváni libida cestu zpét k narcismu tím, že si sexuální ideál zvolí podle toho nar-cistniho typu, který má ty přednosti, jichž on sám nedokáže dosáhnout. Toto je vyléčení láskou, jemuž dává zpravid la přednost před vyléčením analytickým. Ano. nedokáže veŕit v nejaký jiný mechanismus vyléčení, přináší si vétfiinou s sebou do léčby očekávání tohoto mechanismu a zaméri jej na osobu lékaře, který jej ošetřuje. Tomuto plánu léčby stojí přirozené v ceste pacientova neschopnost lásky, jež je důsledkem jeho rozsáhlých vytesnení. Odpomohli-h jsme léčbou do určité míry této neschopnosti, pak zažíváme často ten nezamýšlený výsledek, že se pacient nyní další léčbé vyhne, aby si zvolil novou lásku a prenechal další uzdravováni soužiti s milovanou osobou. Mohli bychom být s tímto vyústením spokojeni, kdyby 8 sebou nepřinášelo väechna nebezpečí tíživé závislosti na tomto pomocníkovi v nouzi.
Od jaského ideálu vede významná cesta k porozumení davové psychologii. Tento ideál má kromé své individuální složky složku sociální, je také společným ideálem určité rodiny, stavu, národa. Kromé narcistniho libida váže značné množství homosexuálního libida určité osoby, které se touto cestou vrátilo do Já. Neuspokojeni plynoucí z nenaplnení tohoto ideálu uvolňuje homosexuální libido, jež se promenuje ve vědomi viny (sociálni úzkost). Védomi viny bylo pôvodné strachem před trestem ze strany rodičů, správněji řečeno před ztrátou jejich lásky; na místo rodičů nastoupila pozdéji neurčitá množina soudruhů. Časté vyvoláni paranoi tím, že se ublížilo Já. odepřením uspokojeni v oblasti jaského ideálu, se tak stává srozumitelnějším, a srozumitelnějším se stává také společný souběh utváření ideálu a sublimace, k némuž dochází v jaském ideálu, zakrnéni sublimaci a případné přetvoření ideálů u parafrenických onemocnení.
150
') O. Rank. Ein Beitrag rum Nanism us. Jahrbuch f. paythoanalyl Forschungen. Bd. 111. mi.
1 Srovná k tímto vývodom diskusi o Jund svtta* r anal?!* předsedy kos-tu Síhrebcr* Jahrbuch. Bd III i Sebrané tnuv, »v. Vlili, 1911 Dale. Abraham. Die p*ych°wnirlltn Diflerenaea der Hysiene und dec Dementia prae-eo*. 1908. (Klinische Beitrat* nir Paythaanaryse. «r. 23 a nad.)
l)Vap^ilataroddi]>vmetaiü».Towmaiabo\1913lSebran*»pi»y.(i'.lX!
<)S Ferencii, Entwicklungsstufendo Wirkhchkcitaainne» Inltm Zachr. f. PsA 1.1915.
') Eiiiiuji dva mechanismy lohao kom sveta - kdyi veškeré "h* ni ní lihl-•Mi proudí směrem ven k milovanému objektu a kdyl proudí spět do Já.
*) Wandlunsrn und Symbol« dar Libido Jahrbuch lur psa. Forschungen. Bd. IV. 1912
*) Intern. Zachr 1 P,A. Bd 1, 1913
') Vet se povalu» ta předem prekáranou
iueh einer DinUllung der payefaenrialytischen Theorie Jahrbuch. Bd. V.1915.
") Srovnaj .0 typech neuroi*«** onwucaenT, 1913 iSebran* »purr. a*. VIII.]
") Jen jako domněnku připojuji. 1* utvořeni a r*sll«u i*to poaorujici instance by v sobe mohlo tak* obsahovat podral vxnik subjektivní' pamfii a caao-ntfao nfcamrihn beplaUcuM pro pcwhtdcmé pochody.
°) O tom, ida je oddelení tMo centurni instance od ostatního Já a to psychologicky podložit ClosoGeke oddelení vfdoml ad sabevadoml. rde nedokili w-■■■■-'
151