MODERNÍ SOCIÁLNI TEORIE O vzestupu Západu a národních států se dozvíte v knize Gianfranka Poggilm // Development of the Modern State (Stanford University Press, 1978) a )„|,n A.Halla Powers and Liberties: The Causes and Consequences of the Rise „I if,, West (Penguin, 1986), v knize téhož autora Coercion and Consent: Stutlirs ()r the Modern State (Polity Press, 1994) a v kratší příručce Johna A.' Halla ,i lolm.t ikenberryho The State^ (Open University Press, 1989). V rámci historické son.ílnf teorie jsou poučné také tři knihy Arpáda Szakolczaie Reflexive Historical Sot miw... (Routledge, 1999), Max Weber and Michel Foucault (Routledge, 1998) ,i ///(. Genesis of Modernity (Routledge, 2003), v nichž najdete pojednání o a iiomm h, o kterých se tato kapitola nezmiňuje, zejména o teoretikovi rakouského |>uwnl|i Eriku *Voegelinovi. Dalším cenným zdrojem je trojsvazková práce W. G. Rum nii.i n,i A Treatise on Social Theory (Cambridge University Press, 1983), která sf / h*'v i širokou škálou problémů a témat historické sociologie. Přečtěte si také Rumu h umí esej „Comparative Sociology or Narrative History?" v jeho knize Confes >'f.»-, m a Reluctant Theorist: Selected Essays (Harvester, 1989). Významným autorem historické sociální teorie, o němž jsme se v této kapitole nezmínili, je teoretik českého původu Ernest *GeUner. Jeho práce jsou podnětné a srozumitelně. Za přečtení stojí zejména jeho kniha Plough, Sword and Boot The Structure of Human History (Chicago University Press, 1988), která rozvíjí úvahy o sekularizaci a modernizaci z antropologického hlediska. H INTERNETOVÉ STRÁNKY Domovská stránka srovnávací a historické sociologie: na adrese www.compbistsoc. org najdete stránky Americké sociologické společnosti s tematicky uspořádaným úvodem do oboru. _ Historická sociologie: na adrese www2.fmg.uva.nl/socioshe/topics/history.hlml je • mnoho odkazů na související stránky a články na internetu. Stránka Josepha Schumpetera na adrese http://cepa.newschool.edu/het/profdes/ schump.htm obsahuje Schumpeterův životopis, bibliografii a odkazy na dalsi zdroje. " Národní státy: na adrese http://faculty.plattsburgh.edu/richard.robbins/legacy/nation state_resources.htm najdete seznam stránek věnovaných organizaci národnic států a mezinárodních konfliktů z historického a současného hlediska. Nadace Norberta Eliase: na adrese www.norbertehasfoundation.nl najdete spolehlivý přehled Eliášova důa a školy „figurace", jejímž byl zakladatelem. i : .".its'-;:. ■kt ," ŕiJ'ä :iť. ':íi£r m- '&?■ :P Kapitola 7 Západní marxismu Douglas Kellner TÉMATA PROBÍRANÁ V TÉTO KAPITOLE Západní marxismus a kritika ideológie Z1E György Lukács a Karl Korsch: reifikace a stanovisko proletariátu ' 21B Antonio Eramsci: teórie hegemonie . 220 Kritická teorie společnosti: Frankfurtská škola 222 Teorie „kulturního průmyslu" 224 Walter Benjamin: masnvá kultura a úpadek „aury" ZZ4 Theodor Adorno a Max Horkheimer: Dialektik der Aufklärung 225 Jürgen Habermas: emancipace a veřejná sféra ZZ7 Západní marxismus od šedesátých let do současnosti ZZ9 Herbert Marcuse: Jednorozměrný člověk , ZZ9 Francouzský a italský marxismus Z3D Strukturální a analytický marxismus 231 Kulturální studia ve Velké Británii a v USA: vliv marxismu 232 Závěr 237 H zamyšlení - - 237 Doporučená literatura 237 Internetové stránky 233 n zkoumání geneze moderních společností vytvořili Karl Marx a Friedrich. s^61! novou Materialistickou teorii dějin a společnosti. Jako klíč k pochopení % *Ä° ečnosti a dějin zavedli pojmy výrobní síly a výrobní vztahy, dělba práce, gá>rá" °ípe a třídní boj. Formulovali koncepci dějin jako posloupnosti výrob-§>lř- ^půsol:)U' zmapovali vznik moderm buržoázni společnosti a její budoucí lt¥"/ v komunistickou společnost. Marxistická vize společnosti a dějin se W 39 IQDERNl SOCIÁLNÍ TEORIE loprvé objevila v Komunistickém manifestu z roku 1848 v dramaticky vypráhne podobě; proklamovala vzestup kapitalismu a buržoázni společnosti a její ■evoluční svržení průmyslovým proletariátem. Kapitál (1867) spolu s dalšími narxistickými texty rozvinul kritickou teorii kapitalismu, model socialismu i projekt revoluce; kombinoval při tom politickou ekonomii, sociální teorii, Uozofii, historii a polüiku a setkal se s vřelou podporou i s vášnivým odporem. V této kapitole budeme zkoumat rozvoj marxistického sociálního myšlení /e 20. století a budeme se soustředit na takzvaný západní marxismus. Výraz .západní marxismus" poprvé použili ideologové sovětského komunistického režimu, aby znevážili posun západoevropského marxismu ve dvacátých letech 20. století a později směrem k jiným formám. Dnes se však tento termín běžně používá jako obecná kategorie odlišující nezávislejší a kritické formy marxismu od dogmat sovětského a čínského režimu. V této kapitole budeme sledovat šíření západního marxismu v Evropě po ruské revoluci až do šedesátých let 20. století, budeme se zabývat také vzestupem nových syntéz marxismu a dalších teoretických přístupů, který nastal v sedmdesátých letech v rámci „kulturálních studií". V centru naší pozornosLi se ocitnou významní teoretici: György *Lukács, Antonio *Gramsci, Ernst *Bloch, Walter -'Benjamin, Theodor *Adorno, Max *Horkheimer, Jean-Paul *Sartre, Herbert *Marcuse. Louis *Althusser, Raymond *Wilhams, Stuart *Hall a další. Začneme rekapitulací klasického marxistického pojetí ideologie, jak ji formulovali Marx a Engels. lipid®! mmwMmm i kritike ldi^§i§ Marxistická analýza má za to, že kulturní formy se objevují ve specifických historických situacích a slouží konkrétním společensko-ekonomickým zájmům a funkcím. Kulturní ideje dané epochy slouží podle Marxe a Engelse zájmům vládnoucí třídy a poskytují "Ideologie, které legitimizují dominantní postaveni vládnoucí třídy. Marx a Engels ve spisu Německá ideologie prohlásili, že „ideje vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími idejemi" (1846, s. 64). Ideologie z tohoto pohledu tedy popisuje, jak dominantní ideje vládnoucí třídy podporují zájmy této třídy a pomáhají zakrývat útlak a nespravedlnos panující v dané společnosti.. Ekonomickou *„základnu" společnosti podle Marxe a Engelse tvořily vy robní síly a výrobní vztahy. „Nadstavbu" tvořily právní a politické insütuc společně s kulturou a ideologií. Cílem Marxovy vědy o společnosti a dějma bylo porozumět nadřazenosti Léto ekonomické základny v jejím vztahu 7 ZÁPADNÍ MARXISMUS kultuře a politice. Marx a Engels chtěli ukázat, jak vládnoucí ideje slouží k naturalizaci, idealizaci a *legitimizaci stávající společnosti a jejích institucí a hodnot. Tvrdili, že ideje zbožnosti, cti, udatnosti a vojenské rytířskosti během *feudálního období vyjadřovaly zájmy vládnoucí aristokratické třídy. V kapitalistickém období získaly převahu hodnoty "individualismu, zisku, soutěže a trhu, které vyjadřovaly ideologu nové buržoázni třídy a upevňovaly její třídní moc. V tomto smyslu Marx a Engels ukázali, že ideologie často zdánlivě zastupují zdravý rozum, jsou tedy neviditelné a unikají kritice. V soutěživé a atomistické kapitalistické společnosti se zdá přirozené tvrdit, že lidské bytosti sledují v první řadě vlastní zájmy a mají soutěživou povahu. Ve skutečnosti jsou lidské bytosti a jejich společnosti nesmírně složité a rozporuplné, ale ideologie přehlíží rozpory a konflikty, idealizuje vlastnosti, jako je individualita a soutěživost, a povyšuje je na vládnoucí pojmy a hodnoty. Po Marxově smrti v roce 1883 se začalo objevovat mnoho různých verzí marxismu. První generace marxistických teoretiků a aktivistů se soustředila na ekonomii a politiku. Druhá generace, k níž patřili němečtí sociální demokraté a radikálové i ruští marxisté, se na ekonomii a politiku soustředila ještě více. Marxismus se stal oficiální doktrínou mnoha evropských dělnických hnutí g byl tak spjat s požadavky soudobého politického boje. Naproti tomu pozdější generace intelektuálů po ruské revoluci rozvinula marxistické teorie kultury, státu, sociálních institucí a psychologie. Zatímco na počátku 20. století byl marxismus obecně spojován s ekonomickými, politickými a historickými doktrínami, nová generace marxistů ve dvacátých a třicátých letech a později začala upírat pozornost ke kulturním jevům. Mnozí marxističtí teoretici 20. století soužili marxistickou teorii k analýze minulých i současných kulturních, poli-ických, ekonomických a sociálních forem ve vztahu k výrobě; analyzovali také Jejich přesahy do ekonomie a historie a jejich funkce ve společenském životě. Výraz „západní marxismus" používali sovětští komunisté jako výsměšnou nálepku určenou tomu, co považovali za poraženecké a revizionistické myšlení. Přesto jej brzy přijali evropští intelektuálové a označovali jím nezávislou tormu myšlení odlišnou od moskevské stranické linie. Marxistické hnutí vyrůstající v Rusku z bolševismu a v Německu ze sociálnědemokratické strany vycházelo podle mnoha intelektuálů činných ve dvacátých a třicátých letech . ■ století z příliš dogmatického "'deterministického pojetí společnosti. Tito lljjlr, mtelektuálové hodlali rozvinout alternativní programy, což vedlo k napětí ■'^fiMjr Iriez^ «vědeckým" a „ortodoxním" marxismem na straně jedné a „kritickým" Griffe- arxisniem na straně druhé. Britský marxistický historik Perry * Anderson íŕtl|£l * ^ interpretoval obrat od ekonomické a politické analýzy ke kulturní ;',^gt-..- eor^ ve třicátých letech jako příznak potlačení evropských revolučních hnutí m IQERNl SOCIÁLNÍ TEORIE /acátých let a nástupu fašismu. Naproti tomu francouzský "^fenomenologický Lozof Maurice *Merleau-Ponty (1955) spojil tento výraz s pozitívnejšími onotacemi a zdůraznil, že zápas o kulturu, umění, filozofii, jazyk a ideje je adřazen materiálně sociální transformaci. Mezi první zastánce nedogmatického pojetí západního marxismu patřili laďarský kritik György *Lukács a německý teoretik Karl *Korsch. Jejich cílem se budeme zabývat nejdříve. iyorgy Lukács a Karl Korsch: reiükace a stinrasko proletariátu M a počátku 20. století napsal Lukács důležité knihy pod vlivem *Hegela a německé idealistické filozofie: Die Seele und die Formen (1910) a Die Theorie des Romans (1910). Poměrně brzy se přiklonil k marxismu a králce se účastnil maďarské revoluce v roce 1918 (viz Arato a Breines, 1977-, Feenberg, 1981). Lukács přijal ortodoxní komunistické postoje a tvrdil, že revoluce pracující třídy a socialismus přinášejí řešení problémů buržoázni společnosti. Stal se celoživotním přívržencem komunistického hnutí. Ultramarxista Lukács se na počátku dvacátých let 20. století dychtivě zaměřil na rozvíjení filozofických, sociologických a politických rozměrů marxismu a na sklonku dvacátých let se vrátil ke kulturní analýze. Potom odcestoval do Sovětského svazu, kde se vnitřně rozešel se stalinismem, zatímco pracoval na sérii literárních textů, které mají značný, avšak -.ĎíŘmou nedoceněný význam pro kulturní kritiku. Ve svých literárních studiích Lukács využívá teorie výrobního způsobu, třídy a třídního konfliktu, a poskytuje tak svým kulturním analýzám ekonomický základ. Dějiny považoval za výsledek společného působení ekonomie a společnosti a na kulturní formy pohlížel z hlediska jejich vztahu k sociálněhistorickému vývoji výrobního způsobu. Dokládal také, že kulturní a umělecké formy při správné interpretaci osvětluji materiálněhistorické podmínky. Ve své nejvlivnější práci Geschichte und Klassenbewusstsein z roku 19—^ Lukács tvrdil, že marxistická představa "-'totality a její soustředění na nadřazenost zbožních forem poskytuje nejlepší metodologické nástroje, s nirruz lze analyzovat kapitalistickou společnost a objevovat síly, které by ji m°n ľ svrhnout. Lukács tvrdil, že přijetí stanoviska pracující třídy umožnilo uvedomí si, jak kapitalistická společnost přivodila *reifikaci, jejíž součástí byla pí měna lidských bytostí ve věci ve všech dimenzích společnosti - od pracovní procesu přes kulturní produkci, a dokonce až po sexuální vztahy. Lukac domníval, že ekonomické imperativy pronikly do všech oblastí spoleen i knlturv, a dokonce i do intimních vztahů. Proletariát však měl privi ■7 ZÁPADNÍ MARXISMUS vané postavení, v němž mohl porozumět societální reifikaci, zorganizovat se a překonat ji. Proletariát se stal, řečeno Lukácsovým typicky hegelovským způsobem, *„subjektem-objektem" dějin. Lukács do své analýzy vědomí proletárske třídy převzal Hegelovu klasickou analýzu vztahu mezi pánem a rabem, v němž otrokovo praktické ovládnutí situace vede k převrácení hierarchického vztahu k pánovi. Podle Lukácse je každé třídní hledisko nutně parciální a omezené, a platí to zejména o hledisku aristokracie a buržoazie. Výjimkou z tohoto pravidla je ale hledisko proletariátu, protože proletariát nemůže pochopit vlastní sociální postavem, aniž by současně pochopil společnost jako celek, jako „totalitu". V Německu po neúspěšné revoluci v roce 1918 rozvinul politický aktivista a teoretik Karl *Korsch hegelovskou a kritickou verzi marxismu. V knize Marxism und Philosophie (1923) tvrdil, že marxismus rozvinul *dialektické myšlení a poskytl tak mentální síly k proměně buržoázni společnosti skrze jednotu teorie a praxe. V pozdější práci (1938) upozornil na význam historické přesnosti marxistické teorie a trval na tom, že marxismus přinesl historicky ucelenou kritiku kapitalistické společnosti a alternativy k ní (další informace ke Korschovi viz Kellner, 1977). Další dva raní myslitelé západního marxismu, kteří postupně získali jistý vliv, byli italský autor a stranický aktivista Antonio Gramsci a německý teologický filozof a kritik Ernst Bloch. V další části této kapitoly se budeme zabývat Gramsciho pojetím „hegemonie" a „filozofie praxe". O díle Ernsta Blocha pojednává 18. rámeček. RÁMEČEK 18 | Ernst Bloch o naději, ideologii a utopii Německý teoretik Ernst *Bloch rovněž reagoval pozitivně na ruskou revoluci a evropská revoluční hnutí dvacátých let, ale rozvinul spíše "mesiášskou a utopickou verzi marxismu. .Blochova třísvazková práce Das Princip Hafnung [135Z-1353] přinesla systematické zkoumání *emancipačních momentů pohádek, mýtů, lidové kultury, literatury, divadla ■i'-všéth Forem umění, politické a sociální utopie i filozofie a náboženství. Bloch ukázal, iááyto prvky kultury ukazují představy o lepším životě, které zpochybňuji organizaci Vfeínikturu života v kapitalismu - nebo ve státním socialismu. Ve svém životním díle •. ■-analyzoval naději na lepší život, která existuje ve všem - ad snění s otevřenýma ocirna :""ÍS?'k'ivelkým náboženstvím. Poukázal na předjímající představy toho, co bylo později ##šÍematizována a rozšířeno jako socialismus. Soustředil se na analýzu lidové literatury ^architektury, na vystavování zboží v obchodních domech, na sport, oblékáni a dalsi , Ißrterakty každodenního života. Ukazuje, jak kritika ideologie míří nejen na politické texty MODERNÍ.SOCIÁLNI TEORIE a maniFesty politických doktrín, ale také na film, rozhlas, masová média a ohecně na ' každodenní život. Podle Blocha obsahuje ideologie utopický rozměr, v němž diskurzy, . představy a čísla vytvářejí Qbrazy lepšího světa a objasňují, cd v tomto světě chybí a za co by se mělo bojovat ve jménu svobodnější a šťastnější budoucnosti. Bloch tak přinesl „hermeneutický" výklad způsobů, jimiž kulturní dějiny a společensko-hospodářský vývo| směřují k socialismu a k naplnění nejvytouženějších snů a nadějí lidstva. Bloch rozvinul typ .kulturní teorie, která se značně liší od jiných marxistických modelu, |ez představujíkritiku ideologie jako boření buržoázni civilizace. Na rozdíl od dogmatirkydí marxistických studií Bloch nekladl rovnítko mezi kulturu a ideologii ve zcela negativním smyslu. Dogmatický model - jak jejhlásal Lenin a většina marxistů-leninistů - interpretov:]! ideologii v první.řadě jako proces mystifikace a chyb, jako „Falešné vědomí". Podle degma tického modelu měla kritika ideologie jednoduše předvést Falešná zájmy vládnoucí třídy na kulturních ob|cktech a potom |e rozdrtit tezkym kladivem „vědecké" marxistické kritiky. Přestože marxismus-lcnin'smus rozvinul take pozitivně|ší koncepci ideologie, která povazovala socialistické ide|e za konstruktivní sily podporupcí revoluční vědomí, Bloch zůstával ostražitý vůči těm, kteří zdůrazňovali |ednoznačne progresivní rysy socialistické ideologie. Místo toho spatřoval emancipační obsah vu všech živých ideologiích - socialistických či kapitalistických - a současně «iděl take |ejich klamné vlastnosti. Podle Blochs měia ideologie dvě tváře obsahovala prvky manipulace a dominance, ale také pozůstatky nebo přebytky, které lze využit pro sociální kritiku v za|mu rozvoje "osvícené polinky. Bloch odmítal udavnčske „poloviční osvirenstvi' dogmatického marxismu. Poloviční osvícenství nesprávne zavrhovalo |ako pověry a legendy všechno, co neodpovídala jeho „vědeckým" kriteriím Klamalo se predstavou, že pravdu lze získat výhradně vyloučením chyb, a nikoli nabídkou alternativní představy Bloch byl přesvědčen, že porážku levice vs výmarské republice lze částečně vysvětlit skutečnosti, že levice měla sklony soustředit se na negativní ostouzeni kapitalismu a buržoazie, kdežto fašismus vštepoval masám, které zoufale toužily po lepším životě, z|evně pozitívnejší a pntažhvě|ši představu. Antonio Gramsci: teorie hegemonie Italský marxistický teoretik Antonio *Gramsci se v roce 192 L stal tajemníkem italské komunistické strany. V roce 1926 jej Mussolinilio fašistický režim uvr ^ do vězení, kde v roce 1937 zemřel. Vládnoucí intelektuální a kulturm síly tv°rl podle Gramsciho formu * hegemonie čili nadvlády idejí a kulturních fot e > které navozují souhlas s vládou vedoucích skupin společnosti. Gramsci tví ■ že jednota převládajících skupin se obvykle vytváří prostřednictvím statu, j například v americké revoluci nebo při sjednocení Itálie v 19. století. Kr ZÁPADNÍ MARXISMUS 10ll» u, při utváření hegemonie hrají svou roh také instituce *občanské společ-,S'ří (Ibčanská společnost zahrnuje instituce církve, školství, média a formy i-,l(i\(> kultury. Je prostředníkem mezi soukromou sférou ekonomických zájmů rodiny na straně jedné a veřejnou autoritou státu na straně druhé. Podle Gramsciho představy si společnosti udržují stabilitu pomocí kombi-íiiirc sily a souhlasu, k nimž patří také úcta k „mtelektuálnímu a morálnímu vudcoNStví". Společenské řády jsou na jedné straně zakládány a reproduko-viin\ skrze působení institucí a skupin, které násilně uplatňují moc a nadvládu, ab\ udržely sociální hranice a pravidla - jsou to například policie, vojsko nebo skupiny občanské sebeobrany. Jiné instituce související s náboženstvím, \/tlMii váním a médii navozují souhlas s převládajícím řádem, který určuje i h.irakteristický typ sociálního systému, jako je například tržní kapitalismus, fašismus nebo komunismus. Společnosti také nastolují hegemonii prostřednictvím institucionalizace *patriarchátu či nadřazenosti mužů a prosti ednictvím nadvlády dominantní rasové či etnické skupiny nad podřízenými skupinami. V díle Sešity z vězení (Lettere dal carcere, 1926-1937), publikovaném po jeho smrti v různě uspořádaných výborech, používá Gramsci j ako hlavní příklad italský fašismus. Gramsci ukázal, jak fašismus vytlačil z Itálie předchozí liberální buržoázni režim. Docílil toho prostiecLnictvím kontroly státu a častým represiv-ním'vliyem na školství, média a další kulturní, společenské a politické instituce. Teorie hegemonie podle Gramsciho obsahovala jak analýzu způsobů, jimiž převažující politické sfly dosahují hegemonické autority, tak vymezení sil,- skupin a myšlenek, které působí proti stávající hegemonii a mohou s ní soupeřit a svrhnout ji. Jedním příkladem takové analýzy z nedávné doby je studie soustředící se na konzervativní režimy Margaret Thatcherové ve Velké Británii a Ronalda Reagana ve Spojených státech v osmdesátých letech 20. století. Stuart *Hall (1980a) a ostatní analyzovali způsoby, jimiž thatcherovský a reaganovský režim působil proti hegemonii sociálnědemokratické politiky. Podařilo se jim docílit nové hegemonie tržního individuähsmu. V osmdesátých letech získaly konzervativní skupiny kontrolu nad státem a médii a ovládly ťaké kulturm instituce, například skupiny expertů a politické akční skupiny shromažďující finanční prostředky. Podařilo se jim představit trh nejen jako -zdroj bohatství, ale také jako řešení všech sociálních problémů, zatímco s ^ Dyl vyobrazen jako příčina nadměrného zdanění, přehnané regulace rl »vrokratické neschopnosti. w. souvislosti Gramsci definoval ideologii jako „sociální pojivo", které '" pohromadě dominantní společenský řád. Svou vlastní * „filozofii praxe" lisoval jako způsob myšlení, který je v protikladu k ideologu, protestuje 0Li dominantním institucím a společenským vztahům a pokouší se vytvořit u atistickou kontrahegemonii. Ve svém eseji „Kulturní témata: ideologický MODERNÍ SOCIÁLNÍ TEDRIE materiál" (přetisk, 1985) Gramsci poznamenal, že tisk se ve dvacátých lt>ii>ch 20. století stal dommantním nástrojem ideologické legitimizace stávajícfľh institucí, ale že svou úlohu sehrály také mnohé další instituce, například církev školy a společensko-kulturní spolky a skupiny. Volal po soustavné kriiic(» hegemonických sil, které legitimizovaly tyto instituce, a usiloval o vytvoiYiií alternativních idejí a hnutí, která by dokázala zpochybnit stávající syMóin Gramsciho kritiku dominantních forem kultury převzala frankfurtská školy a později britská kulturami studia, k nimž se stručně vrátíme. Nyní se ,i|p podíváme na frankfurtskou školu. Krilkká teorie společnosti: frankfirtslii škola Termín „frankfurtská škola" označuje práci členů Ústavu pro sociální výzkum (Institut für Sozialforschung), který byl založen v německém Frankfurtu \ roce 1923. Pod vedením prvního ředitele Carla Grünberga se ústav ve dvacátých letech orientoval na empirický a historický výzkum a na problémy hnutí evropské pracující třídy. Stal se prvním marxisticky zaměřeným výzkumným střediskem působícím na německé historické univerzitě. Ve třicátých letech se ředitelem ústavu stal Max *Horkheimer, který kolem sebe shromáždil mnoho nadaných teoretiků včetně Ericha *Fromma, Franze "Neumanna, Herberta *Marcuse a Theodora W. *Adorna. Pod Horkheimerovým vedením ústav usiloval o rozvíjení interdisciplinárni sociální teorie sloužící jako nástroj společenské transformace. Práce z tohoto období byla syntézou filozofie a sociální teorie a spojovala sociologu, psychologu, kulturní analýzu a politickou ekonomii. Vědečtí pracovníci ústavu byli většinou židovského původu a po Hitlerově nástupu k moci byli nuceni opustit Německo. Většina z nich emigrovala do USA, kde byl ústav v letech 1931-1949 přičleněn ke Kolumbijské univerzitě a po roce 1949 se vrátil do Frankfurtu. Prvním větším projektem pod Horkheimerovým vedením byla systematická studie autority a zkoumání jedinců, kteří ji ochotně, ale nacionálne odevzdali autoritářským režimům. Projekt vyvrcholil dvousvazkovou prací Studien uoei Autorität und Familie (1936) a řadou studií o fašismu. Ve třicátých letech. a později označoval ústav svou práci jako „kritickou teorii společnosti'. Vyi j *„kritická teorie" poprvé použil Horkheimer v původním eseji z roku y ' kterým se podrobněji zabýváme v 19. rámečku. Kritická teorie byla dlouhá e označením pro osobitou odnož marxismu, která se od ostatních lišila sna založit radikální interdisciplinárm sociální teorii vycházející z hegelovs -marxistické dialektiky. Kritičtí teoretici tvrdili, že Marxovy teorie Pen 7 západní marxismus PD'klíčove stati z roku 1937, nazvané „Tradiční a kritická teorie" [Traditionelle und 'PkítisihG Theorie], Max Horkheimer tvrdil, že moderní Filozofie a věda od dob Oescartových Strpí abstrakcí a *objektivismem, odtrženým od sociální praxe. Na rozdíl od „tradiční ifcifěone" a ze|mena *pozitivismu měla být nová „kritická teorie" zakotvena v sociální teorii äÉjfmarxistirké politické ekonomii. Měla by vystoupit se systematickou kritikou existující '[^společnosti a připojit se ke snahám vytvořit alternativu ke kapitalismu a nestvůrnosti : "fašismu Horkheimer tvrdil, že kritická teorie by mohla ukázat cestu, jak by se „koncepce, klerc zceia uvladají ekonomiku" mohly proměnit „ve svůj opak: spravedlivá směna v pmhlubu|íci se sociální nespravedlnost; svobodné hospodářství v nadvládu monopolů; nroduktivni prace ve vztahy, jež omezují výrobu; udržení života společnosti v ožebračování lidí" [1937, s. 247]. Diem kritické teorie byto transformovat tyto sociální podmínky a poskytnout teorii „historického hnutí v období, jež se nyní blíží svému konci" [1937, KrTtíckáteorie vypracovala analýzu transformace kompetitivního kapitalismu v monopolní ráfiřalfsmus a Fašismus. Usilovala o to, aby se stala součástí historického procesu, v němž rtifetepitalismus byl nahrazen socialismenťHorkheimer prohlásil: „Kategorie, které vznikly p'^jejim vlivem, kritizují přítomnost. Marxistické kategorie třídy, vykořisťování, nadhodnoty, "z||fu;%zbídačení a zhroucení jsou momenty pojmového celku, jejichž význam musí být hTf'áán nikoli v reprodukci současné společnosti, ale v její transformaci ve správnou pfečnbst."1 (1937, s. 218] Kritická teorie je tedy motivována zájmem o emancipaci. Je to . FÍľffiofje'soäální praxe zapojené do „zápasu ó budoucnost". Kritická teorie musí zůstat ľb^jalnľ(k'„myšlen"ce budoucí společnosti jako společenství svobodných lidských bytostí, nakolik je taková společnost možná s ohledem na současné technické prostředky" (1937, S.-t hodnoty, směny a *zbožního fetišismu se vztahují nejen ke kapitalistické ekonomii, ale také ke všem sociálním vztahům v kapitalismu. Veškeré lidské vztahy v kapitalismu, veřejné i soukromé, jsou ovládány směnnou hodnotou a zbožními formami. V řadě studií vypracovaných ve třicátých letech rozvinuli frankfurtští leoretici popis monopolního kapitalismu a nového industriálního státu. Soustředili se na úlohu technologie, velkých korporací a masové komunikace Pfl úpadku demokracie a narušení morální odpovědnosti jedinců. Prosluli „ eoi'iemi „totálně řízené společnosti" a analyzovali rostoucí moc kapitalismu ■"rpfř--- yr°kracie nad všemi aspekty sociálního života, kritizovali rozvoj nových ' .se .'tes-« MODERNÍ SOCIÁLNÍ TEORIE forem sociální kontroly. Předložili výzkumné programy, které ovlivnily mnohň aspekty evropské sociální teorie až do sedmdesátých let. Teorie „kulturního průmyslu" Frankfurtská škola razüa výraz ,,kulturní průmysl", jímž označovala proces industrializace kultury a komerční imperativy masové produkce a spotřeby které ji určovaly. Kritičtí teoretici analyzovali všechny kulturm artefakty v kontextu industriálni organizace, kde zprostředkované objekty vykazují stejné rysy j ako ostatní produkty masové výroby: *komodifikaci, standardizaci a zrna-sovění. Podle jejich názoru měl kulturní průmysl specifickou funkci spočívající v zajištění ideologické legitimizace kapitalistické společnosti a v integraci jedinců do jejího způsobu života. V centru trávení volného času v průmyslové společnosti stojí masová kultura a komunikace jako nástroje socializace a jako zprostředkovatelé politické reality. Proto je bylo možné považovat za hlavní instituce moderního života s řadou ekonomických, politických a kulturních účinků. Kritičtí teoretici jako jedni z prvních zkoumali dopady konzumní společnosti na třídy, jež měly být podle marxismu nástrojem revoluce. Zkoumali, jak spotřeba a kulturní průmysl působí při stabilizaci kapitalismu. Proto také hledaü nové činitele a modely politické emancipace, které "by mohly sociální vědě posloužit jako normy. S pojmem kulturního průmyslu byli nejtěsněji spjati dva teoretici: Walter *Benjamin a Theodor *Adorno. Přestože Benjamin formálně k frankfurtské škole nepatřil, měl na ni podstatný vliv a byl těsně spjat s duchem její práce. Nejprve se zaměříme na jeho duo. Walter Benjamin: mísová kultura a úpadek „aury" Benjamin působil ve dvacátých a třicátých letech 20. století v Berlíně a v Paříži a v nových technologiích kulturní produkce, například ve fotografii, uhnu a rozhlasu rozeznal relativně sociálně *emancipační aspekty. Benjamin ľ jedním z prvních radikálních kritiků, který se pozorně zabýval kulturou maso vých médií a zhodnotil jejich komplexní povahu a účinky. Ve svém proslule^ eseji z roku 1936 „Umělecké dílo ve věku technické reprodukovatelnos^ (Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit) si °eD} . min všiml, jak nová masová média nahrazují starší formy kultury. Ma reprodukce fotografie, filmu, nahrávek a publikací nahradila aspekt puy ^ jedinečnosti nebo magické „aury" uměleckého díla z dřívějších dob. ßenj *F* psi;,. - 7 ZÁPADNÍ MARXISMUS m '"v - vědčen o tom, že masová komunikace, osvobozená od aury vyluc- •V'- -W ^sokě kultury, může do jisté míry kultivovat více kritických je dmcu <'".' »,,sl1 V/rh posuzovat a analyzovat svůj svět, stejně jako sportovní fanoušci •'-"' ''■ ^'Crozpitvat a ocenit sportovní činnost. Tvrdil zejména, že zpracovaná ■ - •- * i ,ľh.sledu filmových obrazů pomohlo naučit jedince lepe odolávat ■ " '':-P* -5ľ imu Přívalu zážitků v industrializovaných městských spo ecnostech. - -'■' b0" ľuľvšak zůstával velmi kritický k produktům a funkcím kulturního SU,.'r; u Vůči široké škále možností kultury však zaujímal méně negativní VTl\!?S někteří jmi příslušníci frankfurtské školy. Ve spolupráci s plodným l'Cým dramatikem Bertoldem *Brechtem psal Benjamin filmové scenáre " asľvľhry a snažil se využít média jako orgány společenského pokroku, í Um lec jako výrobce" (Der Autor als Produzent, 1934) Benjamin tvrdil, ikámí kulturm tvůrci by měli změnit funkci aparátu kulturm produkce, \;, proměnit divadlo a film ve fórum politického osvícenství, které sahá rámce čistě „kulinářského" potěšení obecenstva. Bertold Brecht pracoval * tejném duchu jako Benjamin a ve svých pojednáních Q teorii rozhlasu oredjlal internet: volal Po proměně aparátu vysílám z jednosmerneho^re-nosu v interaktivní formu obousměrné nebo mnohokanálove komunikace (srov.Silberman2000, s. 41 a dále). ' ... Benjamin chtěl podporovat radikální mediální politiku orientovanou na opoziční kulturu. Uvědomoval si však, že média, jako je fum mohou mít i konzervativní účinky. Ztrátu „aury" tradičních uměleckých del a vysoké kultury považoval za progresivní jev a připouštěl, že film muže napríklad nr^třednictvím detailních záběrů přispět k fetišizaci jistých hvězd a obrazu - vytvořit tak nový typ ideologické magie založené na kultu slavných osobnosti. Hcnj.-iiuin také rozvíjel jedinečný přístup ke kulturm Mstorn. V mikrolo-'■k,-> liislorii Paříže 19. století, známé jako Passagenwerk, analyzoval úpravy ■ WulmVh skříní, křižovatky ulic, fasády domů a bohémské subkultury ve '■i/«' objasnit obecnější obrysy francouzské metropole. Nedokončený pro-1 U je dokladem Benjaminovy fascinace drobnostmi každodenního života i'»iřpbii«.le. V této oblasti Benjamin čerpal inspiraci od dadaistických a surre-■■'■isUcUi-h básníků a malířů (Benjamin, 1925-1939; viz také Buck-Morss, ľ*??, 1989). Teodor Adorno a Max Horkheimer: Dialektik der Aufklärung x^i no m Horkheimer reagovali na Benjaminův optimistický obraz masových '-. '"«'ú» \ i- své vlivné a hluboce pesimistické knize Dialektik der Aufklärung, kL(,r.í p„prvé vygia v Německu v roce 1947 (podle rukopisu z roku 1944). 4091 MDDERNl SOCIÁLNÍ TEGRIE Tvrdili, že systém kulturní výroby, jemuž dominuje film, rozhlasové vyšily,, noviny a časopisy, je ovládán inzercí a komerčními imperativy, které slon/' konzumnímu kapitalismu. Načrtli představu dějin od starověkého Řecka až do současnosti a tvrdili, že rozum a *osvícenství se proměnily ve s\uj opak a že z nástrojů pravdy a osvobození se stalý nástroje dominance l'oc| tlakem societálních systémů se rozum stal instrumentálním, lidské hvinsn redukoval na zpředmětnělé věci a přírodu na vyčíslitelné vehčiny. Tako\(> způsoby abstrakce umožnily vědě a technice rychlý rozvoj, ale souuisi»> vytvořily morální prázdnotu, jež vedla k sociální psychóze a vyvrcholil,! koncentračními tábory fašistického a sovětského komunistického režimu. \ ">d,i a technika vytvořily nástroje vyhlazování, kultura degenerovala v masovou zábavu a demokracie se zhroutila ve fašismus založený na masové poduoiV charizmatických vůdců. Tato zvrácená „dialektika osvícenství" vedla jedinú k tomu, aby ovládli svoje těla, zřekli se svých nejniternějších potřeb a plam a nechali se pohltit systémem, který z nich vytvořil pasivní vykonavatele války a perzekucí. Ačkoli se mnozí kritici domnívali, že Adorno a Horkheimer se příliš soustředili na ideu manipulace a podvodu na masách, jejich přístup přesto přináší důležitý korektiv populistických přístupů k mediální kultuře, které mají sklon zlehčovat způsoby, jimiž média uplatňují moc nad publikem a/vyvolávají konformistické chování (viz diskuse v: Kellner, 1989a, 1995). Měli bjchora také uvést, že v ostré kritice osvícenského scientismu a racionalismu Adonio a Horkheimer obvinili také marxismus z jisté míry „dialektického osvícenství". Podle jejich názoru i marxismus, přinejmenším ve svých redukii vnícli a dogmatických formách, ve své oslavě „socialistické výroby" a „pokroku"' potvrzoval primát práce a mstrumentálního rozumu. Po druhé světové válce se Adorno a Horkheimer vrátili do Frankfurtu, ab. obnovili Ústav pro sociální výzkum, zatímco Herbert Marcuse, Leo Löwcnthi'1 a další zůstali, ve' Spojených státech. V roce 1966 Adorno uveřejnil zásadní práci o filozofické metodě, Negative Dialektik, v níž chtěl očistit Hegelovo pojei" jednoty a dialektického boje protikladů jako logického hnacího motoru his'"" rických změn. Adorno poskytl kvalifikovanou podporu tomu, co Marx označ jako Hegelovu idealistickou reifikaci materiální základny sociálního živo ■ Adorno měl za to, že sleduje Hegelův princip dialektického „negativisrm způsobem, jemuž se sám Hegel zpronevěřil podporou pruského národní státu jako nejautentičtějšího činitele sociální sounáležitosti. Negativita z • menala pro Ádorna odhalování nerovnosti mezi údajnými ideály spoJecnos ideály volnosti, rovnosti a bratrství - a samotnou skutečností sociální rePx Znamenala poukazování na diferenci - Adorno používal výraz Jw^' . tita" - mezi pojmy a věcmi nebo mezi hodnotami a idejemi na strane j JjSřy;- 7 ZÁPADNÍ MARXISMUS ■í ŕ} '•'•' __—-------------------------------------;---------------:--------:--------: : : '"■■'.' . icriálním stavem věcí na straně druhé. Ve své poslední zásadní práci '-. ' :*T!m-ká teorie (Ästetische Theorie, 1970) použil Adorno tuto koncepci při =' '■" '"dlení *modernistického umem jako možného nositele pravdy a poučení '"-"."vyS s1(ímu iluzí", jímž byl konzumní kapitalismus. Adorno prohlašoval, že ' ' °'"inuVrnistickém uměleckém düe - jako příklady uváděl práce experimentál- '-' V' h skladatelů, jako byli Arnold Schoenberg a Alban Berg, a avantgardních -T niso\ .itelů a dramatiků, j ako byl Samuel Beckett - je možné rozpoznat způ- S ,b estetického prožitku, který vrhá světlo na to, jak kapitalistický konzum '^dukuje niterné smyslové prožitky na čistě funkční tělesné uspokojení. \ lomto období se frankfurtští teoretici účastnili častých metodologických ,i podstatných debat se stoupenci jiných sociálních teorií. Nejnápadnějším nříklčidem je výbor textů The Positivist Dispute in German Sociology, který vim no uspořádal.v roce 1969. V této práci kritizovali frankfurtští teoretici euiphičtější a kvantitativnější přístupy k sociální teorii, zejména *Popperovo pojetí empiricismu a hodnotově neutrální vědy. Proti Popperovi obhajovali své vlastní spekulativnější a více politizované pojetí sociálního výzkumu. Jürgen Habermas: emancipace a veřejná sféra .'ürgen Habermas, který byl Adornovým a Horkheimerovým žákem, vytvořil •' šedesátých letech objemný soubor prací založených na hegelovsko-marxis-lických idejích. V následujících odstavcích se budeme zabývat jeho ranými nacemi. Jeho pozdější práce ze sklonku sedmdesátých let a z pozdější doby, dy se postupně odklonil od marxismu, jsou probírány ve 13.kapitole na ■ 368. Kromě toho se ve 4. kapitole na s.180 věnujeme Habermasovým ■>pisům o hermeneutice. Ve.své průkopnické knize Strukturwandel der Öffentlichkeit (1962) Habermas historizoval Adornovu a Horkheimerovu analýzu kulturního průmyslu. ,Jkázal, že buržoázni společnost na sklonku 18. a v 19. století se vyznačovala sestupem *„veřejné sféry", která stála mezi občanskou společností a státem a Působila jako prostředník mezi veřejnými a soukromými zájmy. Příslušníci středních tříd mohli utvářet veřejné mínění, vyjadřovat své potřeby a zájmy L '»'»»řasně ovlivňovat politickou praxi. Buržoázni veřejná sféra umožnila ''"-'Iv demokratické diskuse a mínění, které odporovalo státní moci a mocen-■ ~" ^ »i nájmům utvářejícím společnost. Našla svůj výraz v početných literárních i '' »iiľch a kavárnách, novinách a vydavatelských domech, které vzkvétaly I' K,,,Pě 18. století. ..-.•."' ' • dli ^lcn kapitolách své knihy Habermas analyzoval přechod od osvícenské j - )l,i'ální veřejné sféry, která pomohla uskutečnit americkou a francouzskou í i . MODERNÍ SOCIÁLNI teorie revoluci, k veřejné sféře ovládané médii ve vývojové fázi, kterou na/\V „kapitalismus státního blahobytu a masové demokracie". Ve-shodě s Adonic a Horkheimerem se domníval, že tento proces dokládá skutečnost, že veřejní sféry se zmocnily obří korporace a proměnily ji z místa racionální dehnt v místo manipulující spotřeby a pasivity. Veřejné mínění se přesunulo od knlu-kého souhlasu vyrůstajícího z diskuse a přemítání k uměle vykonstruovanému souhlasu založenému na zásazích mediálních odborníků a na průzkunuvi] veřejného mínění. Podle Habermasova názoru se účast jedince na veřVjnr diskusi roztříštila a proměnila v politické představení, při němž obč;iin --konzumenti pasivně přijímají zábavu a informace. Občané se stávají di\ ;ík\ mediálních prezentací, které redukují publikum na příjemce zpráv a novm< 1 Habermasovi kritici tvrdili, že má sklon idealizovat veřejnou sféru 18 -,-řejná sféra a umožnila přinejmenším některým členům občanské společi.ns' podílet se na pohtické diskusi a organizovat boj proti nespravedlivé si.' ■ ■ moci. Habermas.poukazuje na stále významnější úlohu médií v politice . ■-. to, jak komerční sily kolonizuj! tuto sféru s cílem prosadit svoje zájmy Habermasova osobitá verze kritické teorie zavedla prvky lingvistické i1'" zpfie a empirické sociologické teorie, které starší členové frankfurtské £■ ■'. ignorovali. Ve svém druhém velkém pojednání Erkenntnis und Inier ■-, -(1968) rozlišoval mezi tím, co označoval jako tři typy „kognitivních záj i'>i ve vědě: (1) „technický" zájem o ovládání a objektivní kauzami vědění, 1 ■ <■ se uplatňuje v přírodních vědách; (2) „praktický" zájem o hermeneutu i '■ historické porozumění, který se uplatňuje v humanitních vědách; a naki ■" <■' (3) ^.emancipační" zájem soustředěný na kolektivní sociologické sebepozi,..i i který se uplatňuje v kritických sociálních vědách. Habermas byl přes věd« ''i1 že emancipační zájem kritické sociální vědy spojuje dohromady zájem i" ■ rodních věd o kauzální vysvětlení se zájmem humanitních věd o historn m1 a interkulturní porozumění. Podle jeho modelu se kritická sociální věda i*n~ mnívá, že teoretické ideje skutečného poznání sociálního života jsou vnin iv-svázány s praktickým usilováním o spravedlnost v politickém životě. Pn l' ^ dem tohoto pojetí emancipačního sociologického vědění bylo podle I-Iaberni> Marxovo pojetí kritiky ideologie a *Freudovo pojetí psychoanalýzy jako p středku, který překonává represivní patologické formy vědomí. Marxistu " kritika ideologie i freudovská psychoanalýza představovaly formy kognitiv osvobození od donucovacích a iluzorních struktur komunikace. .HgR&K 7 ZÁPADNÍ MARXISMUS .}■•, Vftf-f ______________________-----------------.---------------------------------------------------------------------------------------------- Od sedmdesátých let však Habermas ve svých dílech ustoupil od některých ' .,i"->diiích prvků této teze. Nejzřetelnější roztržka s frankfurtskou školou U^ biovila ve dvousvazkové práci Theorie des kommunikativen Handelns m OS la L981b), kterou se budeme podrobně zabývat ve 13.kapitole. Západní marxismus sd šedesátých let do současnosti »ři pohledu na oblast kritické teorie je patrná jistá různorodost projektů, „ on'1 jea volně spojuje zájem o interdisciplinární analýzu a o radikální viciální kritiku. V šedesátých letech 20. století začala být kritická teorie ,l(i|)lň(i\ ána o novější formy marxismu a také o akademičtější formy úvah. \ HiinU) období se objevily čtyři zřetelné myšlenkové proudy. Prvním z nich v pr.íro Herberta *Marcuse ve Spojených státech. Druhým je rozrůstání . \isicncialistickeho a autonomistického marxismu ve Francii a v Itálii. Třetím :■' /rud "„štrukturalistického" a „analytického" marxismu v sedmdesátých i iľľh ("tvrtým je vzestup „kulturálmch studií" ve Velké Británii a v USA, který •■islul na sklonku sedmdesátých let. Postupně se budeme zabývat každým / nVlilii čtyř proudů. •arhert Marcuse: Jednorozměrný člověk " i'btM'i Marcuse byl jedním z prvních členů frankfurtské školy. V roce 1934 'lijírm al do USA, za druhé světové války pracoval pro americkou výzvědnou ii/.ljn a potom působil na ministerstvu vnitra. Po válce zůstal v USA, věnoval 1 iikiiilemické dráze a v šedesátých letech se z něj stal guru americké nové ' "^cc Vzděláním byl filozof a jeho první kniha Reason and Revolution (1941) 'Kľdla anglicky mluvící čtenáře do Hegelova dialektického myšlení a pojedná- ' ''^ u jednotě teorie a praxe. Jeho další kniha, Eros and Civilization z roku ':)'». kombinovala marxismus s Freudovými psychoanalytickými myšlenkami. •irnisij v tomto textu kladl důraz na různorodé sexuální osvobození, na hru, 1 °l>iľk ou touhu a kultivaci estetického étosu. Předjímal tak kontrakulturu ^losiíiýchiet. ^ ki'ize Jednorozměrný člověk (One-dimensional man, 1964) Marcuse Vl.l('l teorii o úpadku revolučního potenciálu v kapitalistické společnosti ^"ji nových forem sociální kontroly. Marcuse tvrdil, že „rozvinutá indus- MODERNÍ SOCIÁLNI TEORIE triámí společnost" vytváří falešné potřeby, které vážou jedince k současnén systému výroby a spotřeby. Podle této argumentace kultura masových med'1' reklama, průmyslový management a liberální diskurz reprodukují stáva i ft systému výroby a spotřeby. Podle této argumentace kultura masových med*' reklama, průmyslový management a liberální diskurz reprodukují stávanV-' systém a pokoušejí se potlačit kritiku a opozici. Výsledkem je „jednorozměiW" svět myšlení a chovám, z nějž se začíná vytrácet schopnost kritického myšlen" Marcuse zde zpochybnil dva základní předpoklady ortodoxního marxismu myšlenku proletariátu jako spolehlivého zdroje revolučního odporu a rms. lenku nevyhnutelnosti zhroucení kapitalismu. Marcuse nespatřoval revohiřuí süu výhradně v dělnické třídě, ale za zdroj opozičního myšlení a chov.nn považoval spíše nejednotné síly menšin, radikální inteligence a udí stojících n,i okraji vyznačující s tím, co nazýval „velké odmítnutí". Když stará levice dol m-nářsky a puritánsky přijala sovětský marxismus, nová levice pod Marcusov\ m vhvem spojila kritický marxismus s myšlenkami zastupitelské demokrai n a s otevřeností vůči různým plurahtním spojenectvím; přijala sociální hn.nř související s otázkami rasy, poMaví, sexuality, míru a životního prostředí. Marcuse neúnavně kritizoval „rozvinutou industriálni společnost" s průvodním militarismem, rasismem, sexismem, imperialismem a násilným koloniálním vměšováním do záležitostí rozvíjejících se zemí takzvaného třetího světa (viz také Marcuse 1968, 1969, 1998a, 1998b). \ Francouzský a italský marxismus „Existencialistický marxismus" se rozvíjel ve Francii v padesátých a šedesátých letech pod vhvem Jeana-Paula *Sarťra a spojoval v sobě filozofii, politiku a uterární teorii (viz dále Poster, 1975). *Existencialistický marxismus vychá?01 ze Sartrova pojetí svobody a soustředil se na utrpení a touhy konkréta ■ i' jedinců, na které pohlížel jako na zranitelné a smrtelné bytosti. Ve í- ■' La Critique de la raison dialectique (I960) spojil hegelovsko-marxisticUi pojmy odcizení a třídního vědomí s. vlastní existencialistickou filozofií etic^' svobody autonomního lidského subjektu. Socialismus z tohoto pohledu umoi'"11 opětovné sloučení „třídy o sobě" s „třídou pro sebe" neboli, řečeno s Hegeli-'11-spojem „ducha" a „existence". Ve stejném období se Sartre zastával doktrniv Frantze *Fanona o revolučním násilí utiskovaného lidu v alžírské válce / ;i společnosti" a na frankfurtskou školu. Nakonec však otevřela cestu populisiičtější „postmoderně" v kulturálních studiích. Uirminghamští učenci rozvíjeli řadu kritických přístupů analýzy a inter- ! relace kulturních artefaktů (viz McGuigan, 1992; Kellner, 1995). Začali se ' um rodit na vzájemnou souhru vyobrazení třídy, genderu, rasy, etnické 1 iiiirodní příslušnosti v kulturních textech i v mediální kultuře. Jako jedni ' prvních se soustředili na to, jak publikum aktivně interpretuje mediální '■lilium v různých souvislostech, a analyzovati faktory, kterými se řídila re- ■'kn* publika. Využili Gramsciho model hegemonie a kontrahegemonie a určiti 1,1 vk\ dominance i prvky rezistence, boje a kreativity. ^ Stejně jako frankfurtská škola také britská kulturální studia dospěla k zá- ^'ni, že masová kultura sehrála významnou roh při integraci dělnické třídy ll,,^l;í\ ající kapitalistické společnosti a že masový konzum představoval nový 'Pusnl) kapitalistické hegemonie. Obě tradice současně určily síly odporu vůči *'lI>iinlistické společnosti a frankfurtští teoretici i časní předchůdci britských ''••ur.ílních studií, zejména Raymond Williams, spatřovati ve vysoké kultuře, ' Vi,1'Lgardruha výtvarném umění a literatuře kritické nástroje ke zlepšení "u'k'ího vědomí. Na rozdíl od frankfurtské školy však pozdější britští autoři ()i'i/ovali prvky rezistence v populární kultuře médií a ve způsobu, jímž pub- 02 MODERNÍ SOCIÁLNI teorie likum užívalo mediální artefakty. Naproti tomu frankfurtská škola měla až n-výjimky sklony považovat masovou kulturu za nediferencovaný a homogeni/o váný nástroj dominance - a tento rozdu později významně rozdělil obě tradia- Kromě studia kultury pracující třídy se bkmingharnská škola souslř<>! dila také na potenciál subkultury mládeže odolávat hegemonním formiíin kapitalistické společnosti. Britští badatelé sledovali, jak populární kultiiu umožnila osobitou identifikaci mládeže a jisté formy skupinové příslušnosu jež mohly potenciálně působit proti hegemonním formám. StudovaU způsobí.' přizpůsobení se dominantní politické ideologii v oblékání a stylu bílých příslušníků střední třídy. Ukázali také, jak si různé subkulturní skupiny mobeu vytvořit vlastní styl a identitu a odolávat těmto formám. Poukázali například na černošské nacionalistické subkultury, na punkové hnutí a na asijtAi a jamajsko-britské formy etnického nesouhlasu (srov. Hall a Jefferson, 197i,, Hebdige, 1979). Naproti tomu v rané frankfurtské škole se kulturou mládo " jako podstatnou politickou silou zabýval jedině Marcuse. S kultoáliumi studii souvisí ještě jeden problém, a to že se jen vzác iu zabývala modernistickými a avantgardními estetickými huutími. Ve své sn;i a legitimizovat štúdium populární kultury projevovala sklon odvracet se mi takzvané vysoké kultury a zanedbávat potenciálně stejně významnou opozk :h dynamiku „pokročilejších" forem výtvarného umění, hudby a literatury. TímLo postupem se vystavovala riziku, že rozdělí oblast kultury na „elitní" a „populární" a pouze tíná převrátí pozitivním negativní význam staršího dělení na „vysokou" a „nízkou" kulturu. MěM bychom si uvědomit, že avantgardní hnutí na počátku 20. století, například expresionismus, dada a surrealismus, usilovala o rozvoj kulturních forem, které by vnesly revoluční prvky do společnosti, a "'• přístup k avantgardním prvkům modernistického umění nebyl vždy jen vyjdou dominantních sociálních tříd a skupin (srov. Burger, 1974; Huyssen, 19S"1 Britská kulturami studia měla již od svého počátku složitý vztah k m-"-xismu. Přestože Stuart Hall (1983) a Richard Johnson (1987) zakotvili fci.l-turální studia v marxistickém modelu koloběhu kapitálu (výroba-distribu' t spotřeba-výroba), Hall a ostatní badatelé se.nedrželi soustavně ekonomie o' analýzy. Mnozí badatelé britských a severoamerických kulturálních stu< <| od osmdesátých let do současnosti měli sklony zcela se odvrátit od pontic ^ ekonomie. Přestože Hall prohlásil, že stejně jako Gramsci by ani on ni*1 .^ nepopíral „rozhodující jádro ekonomické aktivity" (1988, s. 156), dalo by•*>' namítat, že Hall dostatečně nezačleňuje do svého düa ekonomickou anály Například se domnívá, že součástí nové „globální postmoderny" je Pluf;' ^ zace kultury. Naznačuje, že kultura se otevírá okrajovým jevům, roz a hlasům, jež byly vytlačovány ze západní kultury. V militantnej ším du frankfurtské školy by se dalo namítnout, že globální postmoderna předs a ssí-s; »— VS&-- raap 7 ZÁPAQNl MARXISMUS i";'"'^'--; , . síření globálního kapitalismu do prostoru nových mediálmeh techno-''f. .-,;'i. r-.', -/{y šíření informací a zábavního průmyslu představuje mocný zdroj -■I'* ''"f iiiilihtických výdělků a sociální kontroly. Globální ekonomická a sociální ■ \;-' i'. - j. a „„pochybně přináší mnohé možnosti pro kulturní komunikaci a podrý- ■ - .-v' y '■-■ ci0Illinantních mocenských struktur. Musíme si ovšem také uvědomit, 7 V " im kin á směna může být limitována nadnároílními korporacemi, které ,". - ;"•' [ 'sli'lN ;|jí mocnými pohtickými a kulturními arbitry, v jejichž zájmu není " ' ro/5iro\at možnosti kulturního vyjádření, ale spíše je omezovat (srov. Best " ' i KHIncr, 2001; Kellner, 2003). Další diskuse o těchto otázkách najdete ve 1.2.. I.'í.íi 14.kapitole. \i-i)!il)crální obrat v hospodářské politice většiny vlád rozvinutého „prvního .,\i"iir. k němuž došlo v osmdesátých letech, znamenal vážnou krizi pro levici. I .no obiiva dosáhla vrcholu se zhroucením komunismu v sovětském východním Moku ;i \ revolucích roku 1989. Otázky, jež tento vývoj klade před marxismus, i on probírány ve 20. rámečku v této kapitole a ve 34. rámečku ve 13. kapitole. SEdmdesdtd léta 2D století přinesla západnímu marxismu mnohé debaty a prameny. V toče 1973 napsal Habermas studii o '„krizi legitimity" v „pozdním kapitalismu" Tvrdil, že poválpčna sociálnědemokratická politika přerozdělováni bohatství v západoevropských státech |iž nemůže obhájit svou opodstatněnost vzhledem k základním tendencím kapitalistické ekonomiky [Habermas, 1973]. V osmdesátých letech se však západoevropské ekonomiky vzpamatovaly ze sporů sedmdesátých let a vlády začaly prosazovat neoliberální politiku volného trhu, takže problém „legitimity" v kapitalismu ustoupil z popředí veřejného /á|mu Politické vášně vychladly a nastalo období konzervatismu. Zhroucení komunismu ve východní Evropě a rozpad Sovětského svazu na přelomu osmdesátých a devadesátých let byly předzvěstí posunu akademické sociální vědy od marxismu k novějším Formám Pastmodernistických, *poststrukturalistických a multikulturních přístupů a příklonu mnoha bývalých levicově orientovaných teoretiků k liberální teorii i politice. p,ÍEn z typických směrů argumentace nacházíme u Amnsona [1995], který tvrdil, že Marxismus zakotvený v 19. století se může jen obtížně přizpůsobit změněným podmínkám Qicíciho 2D. století. Aronson je toho názoTu, že marxismus se příliš úzce soustředil na "momickľ Faktory a otázky třídy a nikdy patřičným způsobem neuchopil charakteristické üzky 20 století, a sice otázky genderu, rasy, sexuality a dalších forem exkluze. Klasické „"■rxisticke naděje vkládané v revoluci byly spjaty s historickými silami své doby. Jakmile ', d" byly poraženy politické strany a sociální třídy, které se staly základem nadějí marxismu, MODERNÍ SOCIÁLNI TEORIE a původní doktríny již nestačily pojmout komplexní realitu, bylo podle Aronsona načase ' opustit marxismus a přijmout nové teorie a politické názory. Studie Ernesta Ladaua a Chantal Mouffeové Hegemony and Socialist Strategy, která-poprvé vyšla v roce 1385, pomohla Formovat vlivnou verzi „postmarxismu", který kritizoval' ortodoxní modely a rozvinul koncepci „radikální demokracie" založené na „nových sociálních * hnutích". Pozdější dialog mezi Laclauem, Judith *Butlerovou a Slavojem *Žižekem rekonstruoval projekt západního marxismu na základě poststrukturalistických a multikuturnich postojů [Butlerová et al., Z000]. Někteří teoretici se také snažili vysvětlit zhroucení komunismu z hlediska marxistickým predpokladů-a nastínit budoucnost marxismu po rozpadu Sovětského svazu. Někteří autoři s pomocí marxismu vysvětlovali nedostatky ortodoxního marxismu a příčiny zhroucení Sovětského svazu Kagarlitsky [1390] argumenLoval, že sovětský komunismus zraní marxistické principy, ze utlačoval dělnickou třídu, odcizil se jí a tak si vytvořil opozici prd sobě Podobně Calhnicos [1331] tvrdil, že Sovětsky svaz se nikdy nerozešel s ieninistickyrr a stalimstickými ortodoxními názory a že bylo nezbytné vrátit se k autentičtějším styiuv revolučního marxismu, které reprezentuje Trocki| Jiní zase tvrdili, že Sovětský svaz neui'-ž l krok s technickým ro/vo|em, takže pohled na zámožnější život v sousedních kapitalistických zemích hyl zdro|em rozčarovaní, opozice a nakonec i povstání [viz Blackburn, 1331; Magnus a Cullenberg, 1335, Coilan et al, 1335] Obecne se ma za to, že zhroureni komunismu nelze považoval zjednodušeně za důkaz chybnosti, naivity nebo zastaralosti marxistických myšlenek. Dlouhotrvající politické represe a zhrouceni sovětského experimentu vyvolávají závažné otázky o lom, zda jsou marxistické představy o společnosti srhopne Formovat blaho a prosperitu společnosti a vytvořit morálně oprávněné instituce zapštupci spravedlnost. Tvrdí se, že marxismus nikdy nevytvořil spravedlivé institucionální uspořádaní, jež by uznalo a ocenilo individ 'nlrf ctnosti a individuální morální odpovědnost - zejména proto, že existující morální prob'i m, byly podle marxismu tesne spiaty s kapitalistickým způsobem výroby, a proto byly p '■'(■ přechodnou a nadbytečnou Fázi dé|in [srov Lukes, 13B5]. Na druhou stranu je rut»" zdůraznit, že kdyby se Marx dožil existence skulečn\ch historických režimů, které se op.ra'V o |eho sociální filozofii, téměř pstě by |e nepodporoval. Sovětský svaz nelze pavažavaí za skutečné komunistirkou společnost v tom smyslu, v jakém o ní uvažoval Marx - icdv jako o „spolku svobodných výrobců", v němž „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech" [Marx a Engels, 1B48, s. 105]. Snad nejpřiléhavěji lze SovĹWiv svaz popsat jako Formu těžce restriktivního, státem ovládaného kapitalismu. Z tohnlo důvodu lze tvrdit, že zhroucení sovětského bloku neznamená důkaz, že Marxovy myšlenky jsou pro soudobý svět naprosto bezvýznamné, ale je spíše koncem brutálních deforms Marxových idejí o dějinách a společnosti. 7 ZÁPADNÍ MARXISMUS ;; ^Záver í' ' ý'^Tj. tínii'0 Marxovo a Engelsovo dílo čerpalo inspiraci v revolučním hnutí roku /"<"- ý„-o [)(1 rozvoji a šíření tradice západního marxismu ve 20. století se podílel j . ""■; -'.'piVli bolševické revoluce z roku 1917 a později také kulturní hnutí šedesá-- ''' '< 1 |( |(,| studenti a mladí radikálové na celém světě hledali verzi kritického ,:'.-" ni\(>luřního marxismu nezávislého na ortodoxních postojích a kompromi-'■(.(■h politických stran a režimů, například Sovětského svazu. Odmítli vědecké ivTv Mii'i'sdsmu a dali přednost otevřenějšímu a méně dogmatickému myšlení. \ unh milých desetiletích byl západní marxismus doplněn a do jisté míry i iiiilira/on rozmanitějšími formami teorie, například poststrukturalisrnem, l^vclionKalytickou teorií, diskurzivní analýzou, feministickou teorií, multikul-ui'\iUsiiH;m a postkoloniální teorií. Přesto i nadále zůstává důležitým proudem -,midobi'% teorie a výzkumu. Autoři jako Lukács, Gramsci, Bloch, Benjamin, \ilorno. Vlarcuse a další neztrácejí na své zajímavosti. Přestože už se netěší -, i^jin' míře intelektuální hegemonie, jíž se kdysi těšili v jistých levicových kru-zicli, jejich spisy zůstávají důležitou součástí nástrojů soudobé sociální teorie. Marxismus i nadále přináší vhled do mnoha současných problémů a krizí -od globalizace až po ekologii, terorismus, imperialismus, moc, technokracü, postmodernismus a informační společnost. K ZAMYŠLENÍ Jakým způsohem vycházejí západní marxisté z Marxových doktrín? Jakým způsobem se s nimi "rozcházejí? '•-' Jak lze definovat pojem ideologie? Je všechna ideologie Falešným vědomími Pokud ne, proč? V jakém ohledu se kritická teorie FrankFurtské školy rozchází s tradiční teorií nebo pozitivní vědou? . je kritika masové kultury frankfurtské školy elitářskál Nacházíme u modernějších autorů lEpší pochopení kulturního života? V jakém smyslu nastal ve HO. a Zl. století úpadek marxismu? Znamená zhroucení sovětského komunismu také vyvrácení marxismu? D0PuRUČENÁ LITERATURA 1 Ml é přehledy západního marxismu j sou Considerations on Western Marxism Perryho Wersona (Verso, 1976), Of Critical Theory and its Theorists Stephena Bronnera ^outledge, 2002), Dialectic of Defeat Russella Jacobyho (Cambridge University ress, 1981), třísvazkový Main Currents of Marxism Leszeka Kolakowského (Oxford 'niversity Press, 1978), Lenin, Hegel and Western Marxism Kevina Andersona MODERNÍ' SOCIÁLNÍ TEORIE (University of Illinois Press, 1995) a Time, Labor and Social Domination: A Rtnuv pretation of Marx's Critical Theory Moishe Postonea (Cambridge University iw 1993). - S' Klíčovým zdrojem pro Marxovo a Engelsovo klasické pojetí ideologie je The Get mar Ideology (Lawrence & Wishart, 1975). Z četných diskusí o tomto pojetí dopen ukujeme článek Stuarta Halla „The Problem of Ideology: Marxism without Guarain.vs' v publikaci Marx: A Hundred Years On, kterou uspořádala Betty Matthev,so\,i (Lawrence & Wishart, 1983), dále pak doporučujeme Abercombie et al: The Dunu nant Ideology Thesis (Allen & Unwin, 1980), článek Douglase Kellnera „Ideolog Marxism, and Advanced Capitalism", Socialist Review, 42 (Nov.-Dec. 1978), 37 t,, a texty Gramsciho a birminghamské školy citované níže. Zajímavou analýzu n;","-v The Dialectic of Ideology and Technology Alvina Gouídnera (Seasbm-y Press, l *i7 ,"i a v Govddnerově práci The Two Marxisms (Macmülan, 1980). O práci Ernsta Blocha se dočtete v publikaci, kterou uspořádah Jamie Daniel a lu.ii Molylan: Not Yet: Reconsidering Ernst Bloch (Verso, 1997). O využití Blochovy dialektiky ideologie a utopie v soudobých kulturáhnch studiích se dočtete v článku Frederika Jamesona „Reification and Utopia in Mass Culture", Social Text, 1:130 až 148, a v Jamesonově prácilaíe Marxism: Adorno, Or the Persistence of the Dialectic (Verso, 1990). 0 Gramscim, ideologii a hegemonii píše Jorge Larrain v The Concept of Ideology (Hutchinson, 1979) a. v Marxism and Ideology (Macmülan, 1983), další informace najdete v knize Gramsci and Marxist Theory (Routledge, 1979), kterou uspořádala Chantal Mouffeová, a v knize Carla Bogga The Two Revolutions: Antonio Eramsin and the Dilemmas of Western Marxism (South End Press, 1984). Klasické eseje Waltera Benjamina včetně „The Work of Art m the Age of Mechanical Reproduction" (česky „Umělecké düo ve věku své technické reprodukovatelnosti", in: Dílo a jeho zdroj, Odeon, Praha, 1979) uspořádala Hannah Arendtová ve výbor ii Illuminations (Cape, 1970). Jako úvod k Benjaminovi vyzkoušejte studii Graema Gillocha Walter Benjamin: Critical Constellations (Polity Press, 2002). Průkopnický typ kulturní kritiky podobné Blochovi a Benjaminovi najdete u Siegfrieda Kracauera-The Mass Ornament (Harvard University Press, 1963), který vychází z esejů napsaných původně v Německu ve dvacátých a třicátých letech'20. století. Dobrý přehled o frankfurtské škole napsal Martin Jay: The Dialectical Imagination: A History of the Frankfurt School and the Institute od Social Research, 1923-1950 (Heineman, 1973) a Seyla Benhabibová: Critique, Norm and Utopia: A Study of Foundations of Critical Theory (Columbia University Press, 1986). Doporučujeme také Marxism and Totality Martina Jaye (Polity Press, 1984), Critical Theory, Marxism, and Modernity Douglase Kellnera (Johns Hopkins University Press, 198 JJ. Introduction to Critical Theory Davida Helda (Polity, 1990) a The Frankfurt School: Its History, Theories, and Political Significance Rolf'a Wiggershause (Polity Press, 1994). Dobrý výběr statí frankfurtské školy pořídili Andrew Arato a Eike Gebhard . The Frankfurt School Reader (Continuum, 1976) a Stephen Bronner a Dougla^ Kellner: Politics, Culture and Society: A Critical Theory Reader (Routledge; 198 )■ Klíčový výbor Adornových statí o kulturním průmyslu The Culture Industry uspo 7 ZÁPADNÍ MARXISMUS - I§f''- - ■íäsSfcSfc.v. j£äi 1,11 Jay Bernstein (Routledge, 1991). Doporučujeme také čítanku Briana 0'Connora [domo Reader (Blackwell, 2000). Dobrý úvod k Adornovi napsal Martin Jay: Adorno (II irvard University Press, 1984) a Simon Jarvis: Adorno: A Critical Introduction (Polity Press, 1998). Stručné pojednaní o frankfurtské škole v souvislosti s uměním a estetikou najdete v 6.kapitole knihy Austina Harringtona Art and Social Theory: Sociological Arguments in Aesthetics (Polity Press, 2004). Sám Adorno se nečte snadno. Pro začátek doporučujeme jeho krátkou knihu Minima Moralia (Verso, 1981). Nejlepším úvodem do raných Habermasových prací je The Critical Theory of Jürgen Habermas Thomase McCarthyho (MIT Press, 1978). Dobrý výbor esejů o Haber-iiiasovi a veřejné sféře uspořádal Craig Calhoun: Habermas and the Public Sphere (MIT Press, 1992). Feministickým pohledem Nancy Fraserove na veřejnou sféru se z.ibývá 28. rámeček v této knize. Přečtěte si také esej Douglase Kellnera „Habermas, Lbe Public Sphere, and Democracy. A Critical Intervention" v knize Perspectives on Habermas (Open Court, 2000), kterou uspořádal Lewis Hahn. O Marcusovi se dočtete v knize Douglase Kellnera Herbert Marcuse and the Crisis of Marxism (University of California Press, 1984) a v knize Marcuse: From the New Left to the Next Left (University of Kansas Press, 1994), kterou uspořádah John Bokina a Timothy Lukes. Jako další zdroje informací o marxismu v britských a amerických kulturálních studiích poslouží Stuart Hall et al. (eds.): Culture, Media, Language (Hutchinson, 1980) a On Ideology, kterou uspořádalo středisko pro soudobá kulturální studia při University of Birmingham (Hutchinson, 1978). Přečtěte si také článek Richarda Johnsona „What is Cultural Studies Anyway?" v Social Text, 16 (1986/1987), Cultural Populism Jima McGuigana (Routledge, 1992), Media Culture: Cultural Studies, Identity and Politics between the Modern and the Postmodern Douglase Kellnera (Routledge, 1995) a Cultural Studies and Beyond Ioana Daviese (Routledge, 1995). Užitečnou čítanku uspořádali Meenakshi Durham a Doiiglas Kellner: Media and Cultural Studies: Key Works (Blackwell, 2001). Několik marxistických pohledů na postmodernismus najdete v práci Davida Harveye The Condition ofPostmo-dernity (Blackwell, 1989), v knize Frederika Jamesona Postmodernism, or the Cultural Logic of Late Capitalism (Verso, 1991), v knize Alexe Callinicose Against Postmodernism (Polity Press, 1990), v práci Stevena Besta a Douglase Kellnera Postmodern Theory: Critical Interrogations (Macmülan, 1991) a v knize Stevena Besta a Douglase Kellnera The Postmodern Adventure: Science Technology, and Cultural Studies at the Third Millenium (Routledge, 2001). Další tituly jsou uvedeny v doporučené literatuře ke 12. a 13. kapitole. B INTERNETQVÉ STRÁNKY rxistický internetový archiv na adrese www.marxist.org/archive/marxje dobrým zdrojem s vyhledáváním a odkazy na Marxovy texty. . erPávající biografii s částmi hlavních prací Györgyho Lukácse najdete na adrese •_;_- www.márxist.org/archive/lukacs. Sajr MDDERNt SOCIÁLNÍ TEDRIE________________________________________________ Na adrese www.marxLst.org/arcliive/gramscije úvod do Gramsciho života a my^l..., s odkazy na výběry z jeho klíčových textů. Illuminations: na adrese www.gseis.ucla.edu/faculty/kellner/illumina%20Folder/iiHl .v html najdete odkazy na eseje, úryvky a články soudobých autorů o frankfurtsko škole a jejím odkazu. Herbert Marcuse: na adrese www.marcuse.org/lierbertjsou stránky, které udr/mo jeden z jeho vnuků. Najdete tam životopis, archiv nejdůležitějších prací a ic\ \ o jeho odkazu. Kapitola 8 Psychoanalytička Anthony Elliot TÉMATA PROBÍRANÁ V TÉTO KAPITULE Sigmund Freud a jeho odkaz sociologii Potlačení, civilizace a oidipuvský komplex Psychoanalýza po Freudovi: vývoj sociální teorie Francouzská štrukturalistická psychoanalýza: Jacques Lacan a jeho škola Potíže s Lacanem Lacan, Althussera Žižek Psychoanalýza ve feministické sociální teorii Nancy Chodorowová: vztah matka-dítě a mužská nadvláda Jessica Benjaminova: gender a jednání Julia Kristeva: suhverze a ženská sémiotika Postmodernismus a psychoanalýza: Gilles Deleuze a Felix Guattari Závěr K zamyšlení Doporučená literatura Internetové stránky 242 243 245 248 250 251 253 254 25G 258 250 252 253 264 265 S:i sociální teorii a moderní sociologii měla zásadní dopad psychoanalýza odvíjená Sigmundem *Freudem a jeho následovníky. Frcudovy základní '.jiivy - nevědomí, sexuální potlačení, oidipovský komplex a podobně - ovíjen sociologové, kteří se zabývali lidskou *subjektivitou, *genderem ' Sl'xUalitou, rodinou a socializací, jazykem a. *ideologií a také vytvářením ll"urní identity a forem politické *dominance. Ve 20. a 21. století navázali