September 21-23, 2001, Borek u Suchomast, Czech Republic The main aim of this seminar is to establish missing connections between students and young scholars from Eastern Europe, who do research among the peoples of Siberia. The organisers want to invite young anthropologists and sociologists in order to change current situation when PhD students from e.g. Poland are not aware of their Czech or Hungarian colleagues- Through dieir own research and involvement with academic institutions the organisers have become aware that there is a considerable interest in Siberia among young scholars, but the network between rhem is practically non-existing. While in Western Europe there are Siberian conferences and meetings organised, the researchers from Eastern Europe often remain isolated. Hence, although the seminar is primarily designed to accommodate academic needs of young scholar from Eastern Europe, the organisers want to invite some researchers from other parts of Europe as a step towards integration of academic community. Deep interest in Siberian studies, ficldwork experience and brief outline of current research project arc expected from all participants. The official languages of the seminar are English and Russian. Applications and information contact: s eminar. sib eáa@emaÍI.cz http://www. an tropologie.cz Agnieszka Halemba Luděk Brož ach31 @hermcs. cam. ac.uk brozl@email.cz Fund for Ethnography Cargo Publishers, o.s. Department of Ethnology and Cultural Frostova 338 Anthropology 109 00 Praha 10 Universit}- of Warsaw Czech Republic Zurawia 4 00-503 Warsaw, Poland gji-B^.^M.'-r Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problém „vysbírávání" lesů v houbařské kultuře Gary Alan Fine Přeložil Zdeněk Konopásek Naturework and the taming of the wild: The problem of 'overpick1 in the culture of mushroomers Although nature often has been treared as an unproblematic reality, I argue far treating it as a contested concept, suggesting that 'nature' is a cultural construction. Drawing on interactionist and ecological theory, I claim that the creation of social problems involving the environment is inevitably grounded .in cultural choices. Through a set of ideological structures (a protectionist vision, an organic vision, and a humanistic vision), social actors develop templates for understanding the proper relationship between humans and nature. Based nn an ethnography of mushroom collecting, T contend that these models lead us ro experience nature through cultural eyes - wishing to be away from civilization, to be at one with nature, and to engage in the pragmatic use of nature far personal ends. Conflicting stances toward nature account for debate over the mora! acceptability of the commercial collection of mushrooms and the 'problem' of overpick. Templates of human-environmental interaction, leading to models for experiencing the wild, provide the basis for understanding die conditions under which environmental change is dcGncd as a social problem. Sociologové, stejně jako většina ostatních lidí, bez rozpaku vykreslují jasnou a zářící hranici mezí kulturou a přírodou, mezi lidskou společností a divočinou.' Ačkoli si nyní uvedomujeme, že některé kategorie, které jsme dříve samozřejmě považovali za biologické f jako iřeba rasa ncho gcnclcr), jsou vlastně ideologicky konstruované a ve tkané do sociálních vztahů, kategorie přírody dosud podobně prozkoumána nebyla. Až na několik výjimek vzala environmentálni sociologie za svůj esencialistický a pozitivistický pohled na BIOGRAF 24/2001 prírodu a všímala si jakýchsi „skutečných" hrozeb pro ekosystém (Bell 1994; Dur Carton 1994; Laska 1993p William IÍ.. Catton jr. (1980: 7,12), přední autor tohoto hnutí, ve své knize Pfvkro&vi fí/c^e: RAffllogickě ^úklady revoluční ^nieny píše: „Příroda začíná vyžadovat, aby lidé svůj vinna světový ekosystém omezili, f...] Je třeba zkoušet hledat svůj osobní vztah k jakýmsj .ekologickým faktum života'." Nechci se s Cattoncm o tuhle politickou vizi přít. Nelíbí se mí ale, když tenhle environmentálni snrinlrm-lí«^'««-■—J-—'-- ___„ ,,..„,«1^, jjj.ua lľ „existovaly"' - spíš musejí být vždycky něj;.. sociálně konstruovány. Vzhledem k založení akademických environmentalistü asi nepřekvapí, že se v podstatě všichni shodnou na jedné věci: lidé nezacházejí s přírodou zrovna dobře. V tomhle panuje soulad mezi reformními environmentalist (Stone 1974), sociálními ekology (Bo-okehin 1982), hlubinnými ekology (DevalL Session 1985; Naess 1973) i ekofemínistknmi (Sallah 1984). Každá z těchto perspektiv chápe prostředí jako nespornou skutečnost, která je v ohrožení (King 1995). jak píše Mary Douglas: „A je to vždy a všude jen lidská hloupost, zášť a chtivost, co ohrožuje naše životní prostředí" (Tenner 1987: 36). Přístupy, které varují před hrozbami pro „přirozené prostředí", lze přijímat leda s povděkem. Nelze však přehlížet, že zmiňovaní environmentálni sociologové zcela opomíjejí otázku konstrukce obrazů a rétorických prostředku, skrze něž sociální aktéři svoje prostředí vymezují a které se vážou k různým sociálním hodnotám nebo vedou k různým politickým rozhodnutím. Právě těmto otázkám se věnuji v tomto testu. Zkoumám, jak jednotlivci ,,přírodu" s pomocí kulturních Jabloň vymezují a jak potom také 1 Poj m v přímila a divočina (llie niirf) používám v lito analyze jako vzájemně zaménirelně pi i j my. Netvrdím, že veškerá príroda je nejaká nedotčená pusiina. Jen mám za m, sicjné jnkn I lewitt (1UIM), íc přírodu je třeba uděl fifíci néco, ľii iiĽiir kontrolováno lidskou činností-jako nem, en není součástí uměle vytvářeného prnsLŕudí. Pozn. redakce: Přeloženo z anglického originálu l-'íne, ti.A. (\')'J7): Naturewnrk itntl the taming ni' f he wild: The problem oľ 'nverpick'in (he culture ni* mushronmcrs. Xmittf Pwbfauf, 4*1, I, fíH-HH (O I'}')7Society fnr iheSiudy ot Social Problems, Inc.). Redakce déku|c autorovi, C i, A. Kneovi, za laskavé svoleni k publikací českého překladu ľohnto textu a za zprostředkování příslušných formalit. - Sociologové si jen pomalu a velmi nesystematicky nárokovali životní prostredí coby oblast svého nájmu (napr. Hul tel ľJHfi; l.uhmann 1'JH'J). I ínvimumentáíní sociologie se jako teoretická i aplikovaná disciplína objevila icpnc beliem posledních dvaceti let (Laska 1 'J'J.i). Zabývá se postoji lidí a výsledky jejich chování na úrovni kultury: postoji veřejnosti vuči znečišlěuí a ochraně přírody (Morrison, Dunhtp 1 'JKii}, zrodem a vývojem sociálních hnutí, která jsou zaměřena na ochranu prostředí (I Junlap, M er tig l'J'J2; líder VJ'JD), dopady znečisťovania jiného znehodnocování prostředí na lidské komunit)' (Bulktrd I nIJ0) nebo ekologickými souvislostmi populačního a technologického vývoje (Catton 1'JHO). I IIa v ní proud „nového environ men tiílního paradigma tu" (Catton, Dmtlap 1'J7H) chápe prostředí jako cxtenialitu; nebo i jako nějakou sociální realitu, avšak ne jako sociálně konstruovaný objekt. Když tedy říkám, že přírodu chápeme jako samozřejmost, nemyslím tím, že sociologové se nezabývají cnvironmcntáiními pinkami nebo sociálním vytvářením postoju (l)unlap, Catton ]!>n4: 21-22); nni se právě lakovými věcmi zabývají, Spíš mi jde o to, že neproblematicky bereme to, co přírodayr. To se dramaticky ozřejmuje v Molotchnvé (1 !í70: 13 I) výzkumu sociálních a politických souvislostí ropné havárie v Sama Barbaře v Kalifornii. Moloich pečlivé analyzuje vytváření politické realit}', ale když například mluví o „znečištění jejích jinak takřka dokonalého prostředí", bere vlastné dopady na prostředí jako nějakou danost, 'lakový kommst s „takřka dokonalým" prostředím naznačuje přítomnost, zamlčených hodnot. 30 Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina Wn? si všímají i rizik, které prostředí hrozí. Tento proces se váze na několik klíčových ^fTďoguľkTerc různým vztahům'mezi kulturou a přírodou předepisují určité morální i diioty. Od narození jsme vystavováni nějakým predstavám o tom, jak se máme vůči Fírodě'chovat a z těchto textů a obrazů - z tohoto ideologického instrumentářů (Fine, J. -ristrorn 1993; Swidler 1906) — pak odvozujeme základní environmentálni' otázky čí * iíjblémv- V jednotlivých subkukurách přírody jsou takové texty a obrazy dále rozvíjeny f vymezovány, takže nás pohled na přírodu nakonec odpovídá perspektivě těch skupin, |tc kterým patříme. Ideologické perspektivy pohledu na přírodu nabízejí soubory obrazů, z nichž lidé Vi-(viířejí vzory pro zakoušení neporušené, panenské přírody, pro popis těchto zkušeností a také pro posuzování existence a závažnosti sociálních problému týkajících se přírody. Prostřednictvím natumvnrk lidé připisují přírodnímu prostředí určité významy, a ur-čirfmzpůsobern se tak situují do okolního světa. Přírodní objekt)' se proměňují: z věcí se "5t^á]j^mb"oj^(Hnc1 Chris top horides 1991; Greíder, Garkovich 1994; Weigert 1991). Postupné vytváření významu dělá z přírody kulturu. To jednak usměrňuje, jednak orgatii-^ujé naše kulturní možnosti. Stromům, rostlinám nebo potokům jejich fyzikální, botanickou realitu takový přístup neupírá, ani nepopírá, že zásahy do ekosystému mají své důsledky (i když zde je vždycky důležité vymezit napřed vlastní hodnoty a prozkoumat, kdo nebo co má vlastně z daných změn škodu nebo prospěch). Instituce či organizace mohou do ekosystémů svojí činností výrazně zasáhnout, jak tvrdí Weigert (1994; viz též Mead 1934: 366), změny prostředí mívají zcela reálné a závažné dopady. Důsledky přírodní pohromy nebo konzumace jedovatých hub lze popírat leda na svoje vlastní riziko — ačkoli musejí být vždy ještě dále interpretovány, jsou naprosto skutečné.7' Přestože však uznávám tuto tvrdou skutečnost prostředí, trvám na tom, že nálepky jako „příroda", „divočina" a „prostředí" jsou sociálně konstruovanými kategoriemi objektu a že tyto kategorie jsou vázané na příslušné environmentálni ideologie (Fine, Sandstrom 1993). Ani jako bytostní rovnostáři nemůžeme podléhat představě, že s námi rostliny a zvířata aktivně vedou nějaký dialog: buď zastáváme lame^Jam, nebo principy sociální kontroly. Každá teorie přírody je totiž antropocentrická - jednak vzhledem ke svému publiku a jednak vzhledem k tomu, kdo vlastně může být nositelem případných změn. Nehloubáme proto nad tím, jak by měly sovy vnímat hraboše nebo bobry nebo borovice. Ochrana prostředí znamená, že omezujeme nebo přcsmčrovávámc lidskou činnost tak, aby přirozený výběr a potravní řetězce vykonaly zbytek. 1 Přírodní pohromy, tak reálné v řeči čísel obětí, je třeba interpretovat. Je zemětřesení náhodnou poruchou jjeo-logických sil, Božím poselstvím, anebo varováním Přírody, abychom v určitých oblastech nestavěli svá obydlí? Předli tavuj í mrtví opravdovou, zbytečnou lidskou tragédii, anebo třeba jen pojistnou událost? 31 BIOGRAF 24/2001 S ostatními Živočišnými nebo rostlinnými druhy rozmlouvat nemůžeme, ačkoli často vystupujeme jejich jménem. Ostatní druhy zase neříkají nic o nás, což nic nemění na tom, že jsme běžně schopni usuzovat, co o nás druzí soudí, a to z rolí, které vůči nám zaujímají (Coutu 1951;Nagcl 1974). Už jenom kvůli tomu, co dělá diskurz diskurzem. je environmentálni etika nutné antropocentrická. Aby mohlo být prostředí smysluplné musí být kulturně zprostředkovávané. Přitom procesy zprostředkování závisejí na lidských hodnotách a odehrávají se skrze sociální komunikaci (Lulimann 1989:112). Když Giddens (1991) pojednává o tom, jak takhle přírodu krotíme, a tím lidsky oceňujeme mluví o „socializované přírodě". Navzdory dojmu, že příroda a kultura jsou odlišné skutečnosti, je „příroda" výtvorem civilizace (Evcrnden 1992: 20). Idea „přírody" zkrátka předpokládá kontrastní skutečnost „kultury" (Harrison 1992: ix). „.Příroda' jako systém zájmů a činností je jedním z hlavních výtvorů civilizovaného člověka," napsal Lewis Mumford (Ekirch 1963: 3). Slovy Davida S. Wílsona (1978: 14) „lidé odchovaní západní kulturou znají přírodu tehdy, když jí vidí". Jednotlivé stromy a ptáci samozřejmě existují; avšak r^od^jakojaw-cept vychází z lidského poznávání,, z kulturního dění a ze sociální organizace. V praxí ovšem definice přírody často lidský vliv vylučují. Hranice „přírody", která je místem divokosti a panenskosti (Bell 1994), jsou pro leckoho dány právě rozsahem lidského přetvářecího úsilí. Nutíme potom přírodu, aby žila podle našich očekávání: aktivné_r)řcdělá-váme národní parky tak, aby vypadaly „autenticky." (T.R. Čatton 1993; Chase 1986)ľ Přírodní objekty lze sice chápat jako „činné" (jako obdařené působností či agenty — Pickering 1993), neboť určují lidské interpretace, nicméně významy přírody se odvozují z lidmi předdefinovaných vzorů. Dělení příroda/kultura je z tohoto hlediska naprosto zavádějící (Livingston 1981: 69). Rozhodnutí chránit určité živé organismy coby přírodu je kulturní volbou, stejně jako ochota vidět ekosystém historicky. Abych blíže prostudoval, jak je příroda nahlížena jako zvláštní oblast skutečnosti a jak chápeme její ohrožení, zaměřil jsem se na malý výsek světa milovníků přírody: na svět amatérských mykologii. Tato strategie mi dovolí rozvést problém lidské orientace na přírodu, a to skrze analýzu toho, jak o přírodním prostředí hovoří členové jedné soustředěné subkultury. Byť se sociální problémy obvykle váží k širším sociálním systémům, často přitom bezprostředné vyznačují a do popředí vystrkují pouze určité složky nebo podskupiny celé společnosti. Budu-li se tu zabývat jednou na první pohled nedůležitou subkuíturou, prozkoumám běh věcí uvnitř omezeně komunity. Přitom však členové této subkultury, kteří se od sebe navzájem liší svými postoji, přesvědčeními, obavami a činy (všechny skupiny jsou přece takhle rozrůzněné) pro nás zastupují ostatní milovníky přírody v tom, že se nějak snaží přírodě porozumět, zapracovat ji do nějaké „svojí" kulturní logiky a bránit ji před zneužitím ze strany ostatních. Začnu tím, že vymezím tři ideologické šablony, z nichž každá zobrazuje nějaké morální stanovisko lidí vůči „environmentálnímu druhému" a zároveň poukazuje na nebezpečí, která přírodní realitě hrozí. Tyto šablony jsem pojmenoval ochranářská, organická a humanistická. Každé ze tří stanovisek, které jsou s těmito šablonami spjaty, má svoje 32 Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina neuče; zároveň ale tato stanoviska reprezentují takové rétorické zdroje, ze kterých Sršioa milovníků přírody ve svých interpretacích a obhajobách přírody čerpá dost výbě-' c a tím je mísí dohromady. Abychom porozuměli, jak lidé zkušenost přírody zpraco-Viíf budu se věnovat tomu, jak amatérští houbaři a ostatní přátelé přírody o prostředí luví a Íak se vu^ n^mu chovají. Přitom budu zdůrazňovat souvislosti.mezi_ zrrrměnýnú i jpgjckými šablonami a modely proŽíyáníprírody. *""*TVta zevšeobecňující úvahy nás zatím pouze orientují v tom, jak zájmové komunity 'tvářejí sociální problémy a určité pojetí obecného blaha (Williams 1995). V dalším vru se zaměřím na potenciální „hrozbu", o kterou se dnes mykologové nesmírné zají-iítjí a o které vášnivé debatují: problém „vysbírávání" lesů, nadměrného sběru hub. diskuzích o tomto problému houbaři odhalují svoje představy o správném vztahu iczi lidmi a přírodou. Otázkou je, jak velké množství (jaký podíl) hub by se mělo sbírat? zhledem k tomu, že mnoho houbařů chápe sebe samotné jako ochránce přírody, nelze rát na lehkou váhu námitku, že sbírání hub může přírodě škodit. Jali lidé mohou přijdu současně „milovat" i „ničit"? Tato otázka se stala ještě citlivější spolu s tím, jak se Ehem minulého desetiletí rozmohl trh s houbami rostoucími ve volné přírodě a jak se ...íčalo sbírat stále více exemplářů a druhů hub. Poškodí nadměrné houbařem budoucí plodnost hub? Jsou některé konkrétní druhy hub ohroženy, nebo mizejí z lesů? Který z postojů k přírodě v debatách o případném omezování sběru hub převládne, je částečně určeno kulturou houbaření a postavením houbařů v rámci celé sféry volného času. Protože však otázka „vysbírávání" ohrožuje samotnou identitu houbařů, je třeba se tímto problémem zabývat hlouběji a přistoupit k němu poměrně široce. Svět hub Pokud o houbařeni moc nevíte, mohlo by vás překvapit, že Severoamerická mykologícká asociace {North American Mycakgicai Association - NAMA) je aktivní organizací s více než 1800 členy. Sdružuje lidi z oblastí kolem většiny hlavních měst, kteří chtějí houby studovat a sbíral. Podle seznamu přidružených státních a místních organizací NAMA z roku 1993 funguje ve Spojených státech a v Kanadě sedmdesát sedm houbařských klubů, které mají odhadem asi deset tisíc členů (Friedman 1986). Minncsotská mykologická společnost,-1 ve které jsem pořídil většinu svých pozorování a rozhovorů, byla založena v roce 1898 - je to tedy druhá nejstarší souvisle působící houbařská společnost ve Spojených státech. Houbaři milují, když se mohou trmácet po horách a loukách, divočina je láká a hodnotné nálezy je přivádějí k nadšení (Fine 1992). Vzrušem vyplývající z nalézání, rozpoznávání a (příležitostně) kuchyňské přípravy přírodnin, o kterých ostatní skoro nic nevědí, je pro případné zájemce mocné lákadlo. A V oblasti pusiibi pnuzc jeden houbařský klub. Zdálo se mi falešné vymýšlet pni tento klub nějaký pseudonym, kdy/ ten by mnhl identitu skupiny jiiko celku uchránit jen stěží, ľmlíe bežných pravidel etnni>rancké pníce však používám pseudonymy pro jednotlivce, s výjimkou případu, kdy cituji publikované materiály. 33 BIPGRAF 24/2001 Jak je běžné v mnoha dobrovolných sdruženích, fungují Í tady pod hlavičkou větši organizace různé zájmové skupiny. Houby samozřejmě sbírají prakticky všichni členové mykologické společnosti a asi 95 procent z nich sebrané houby také jí, další mytologické zájmy členů se však rozbíhají. Někteří ze zhruba 200 členů se vyžívají zejména v jakémsi kvazivčdcckém studiu hub (ti jsou někdy označováni za amatérské mykology), jiní se zálibou sestavují seznamy nebo sbírky svých nálezů, další zase („sbČrači-jcdlíci") hledají houby hlavně proto, aby si na nich pochutnali. Někteří zase houby třeba vášnivé fotografují. Ačkoli jsou vzájemné vztahy mezi těmito skupinami přátelské, občas vypuknou spory - například pokud jde o rozdělování finančních zdroju klubu. Během hlavní houbařské sezóny - tedy v květnu, červnu, září a říjnu — se Minnesot-ská mykologická společnost schází vždy jeden večer v týdnu, zhruba na dvě hodiny. Předseda, na těchto setkáních popisuje houby, které členové našli a které určila identifikační komise. Členové mluví o svých mimořádných houbařských nálezech a s ohledem na utajení „svých míst" (Fine, Holy field 1996) i o tom, kde a jali narazili na to či ono naleziště. Na některých schůzkách se pořádají přednášky (třeba o pěstování hub, o houbách v jiných kulturách nebo o houbařských výpravách do zahraničí) nebo se promítají diapozitiv)'. Vedle těchto týdenních schůzek klub každoročně organizuje na půl tuctu výjezdů do státních nebo okresních parků a na soukromé pozemky. Dva takové výjezdy trvají celý víkend. V lednu pořádá klub hostinu a organizuje také mykologickou výzkumnou skupinu, která se schází měsíc co měsíc, aby studovala houby s pomocí mikroskopu a chemikálií. Abych prostudoval, jak houbaři přírodu chápou, využívám zúčastněné pozorování, hloubkové rozhovory, dotazníkové průzkumy a analýzu dokumentu. Tři roky jsem v rámci Minncsotskc mykologické společnosti navštěvoval většinu schůzek, výjezdu a banketu, přičemž jsem si pořizoval detailní terénní poznámky. Tyta poznámky jsem doplnil dotazníkem, který jsem rozeslal všem členům (s návratností 66 procent), a asi pětadvaceti rozsáhlými rozhovory, které obvykle trvaly okolo devadesáti minut. Během výzkumu jsem se také zúčastnil jednoho národního houbařského výjezdu, který organizovala .Severoamerická houbařská asociace, a dvou oblastních výjezdů — jednoho na Středozápade a jednoho na Severovýchodě-. Později jsem rozeslal ještě jedno dotazníkové šetření desetiprocentnímu vzorku členu Severoamerické houbařské asociace (s 60% návratností). Všechna tahle data doplňují zpravodaje publikované několika desítkami mykologických společností, osobní korespondence, houbařské průvodce a ostatní publikace (paměti, kuchařky nebo sbírky eseji). Studoval jsem také prvních dvanáct ročníků časopisu Mushroom: The Journal of Wild Mushrooming, což je čtvrdetník pro amatérské houbaře s celonárodní působností a s nákladem okolo 2000 výtisků. Metaforická zarámování Porozumění „přírodě", stejně jako kterémukoli jinému pojmu, zahrnuje metaforické uvažování. Otázkou není „Co je příroda?", ale „Jako co příroda je?" a , Jaký je správný 34 ____________Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochocuje divočina vztah tnezi lidmi a jejich prostředím?". S využitím environmentálni literatury zde navrhuji tří soupeřící metaforické vize přírody, které usměrňují a vedou naše postoje a cho-•qÍ-protekcionistický, organický a humanistický pohled na přírodu. Tyto nálepky jistě nevystihují povahu diskurzu o přírodě dokonale a beze zbytku,5 samy jsou sociálními konstrukcemi. Prakticky jen málokdo zaujímá tak konzistentní stanovisko, že by si za všech okolností vystačil jen s jediným schématem. Přesto tyto tri ideologické perspektivy poskytují použitelné modely pro odkrývání možných interpretací přiměřeného vztahu mezi přírodou a kulturou. Liší se v tom, zda je na místě ostré rozlišování mezí světem přírody na straně jedné a světem lidské společnosti na straně druhé (protekcionismus a humanismus), či nikoli (organicismus); a pokud takové rozlišování přijmeme, zda by rticly být lidské vlivy přísně omezovány (protekcionismus), nebo ne (humanismus). Tyto ideologické obrazy se vážou na prožívání přírody. Podle okolností a v závislosti na tom, jak různá kulturní přesvědčení ovlivňují citové reakce, považují lidé svoje zážitky vpHrodě za obyčejné, děsivé nebo krajně dojímavé. S přírodou se dnes mnoho Američanů setkává v rámci volnočasových aktivit (Kellert 1985). Beliem minulého desetiletí jsme bylí svědky nárůstu příležitostí pro organizované „autentické" zážitky, zařazované pod nálepku „eko turismu" (Grahame 1993; A. Wilson 1992:19-51). Příroda se vždycky váže na kulturní metafory a je interpretována ve svetle konkrétních zážitků. Milovníci přírody pak často stojí před problémem, jak popsat svoje citové vzrušení, aby i ostatní mohli tento jejich vnitřní pocit sdílet. Zkušenosti s přírodou tedy zahrnují jak samotné zážitky, tak schopnost tyto zážitky vylíčit (Mitchell 1983). Vazby mezi prožitky a rétorikou není snadné rozmotat — už jen proto, že naše zkušenost dostává nějaký smysl teprve spolu s tím, jak ji representujeme. Předobrazy přírody se dotýkají vědomí, emocí Í činů. Abychom porozuměli tomu, jak se k přírodnímu prostředí vztahujeme, propojuji ve své analýze ideologické vize s praktickým „děláním přírody" i s politickými požadavky, jsou-li ideologie účinné, fungují jako modely, které aktéři používají k určování toho, co je správné, a co nikoli (Fine, Sandstrom 1993; Manning 1980). Protekcionistický model je jako ideální typ misantropický. Upírá lidem výsadní postavení. Rozpor mezi civilizací a nedotčenou přírodou je pro protekcíonistu zdrojem síly všeho přírodního, jinakost přírody je nepřekonatelná a zásadní. Prakticky vzato (z hlediska tělesného pobytu tady a teď) ústřední hodnotou tu je nebýt u přírodě přítomen. Politicky žádoucí je držet lidi od přírody co nejdále. Naproti tomu organické obraznosti je vlastní představa začleňování. Spíš než těšit se ze vzdálenosti mezi námi a přírodou, měli bychom přírodu přijmout za svou a zrušit hranice. Jestliže protekcionistický pohled zdůrazňuje „tlak civilizace", organísté staví do popředí „tah přírody". Prožívat přírodu znamená splynout s ní v jednot u, vztahovat se k ní s úctou a respektem. Konečně humanismus má za to, že přírodu je třeba užívat. Ve volné přírodě se pokoušíme uspokojit svoje žá- * lluzní čtenáři mě upozornili na další možné ví/ľ přírody — iřcba na tu, že lze přírodu vidět ve svítíc biblické etiky nebu na ni lze nahlížet jako na „domov". A UĽpochybnú existují Í další kandidátski metafory. I když by jisté ülo vynalézá L další a další modely přírody, myslím, žľ uvedené tři perspektivy pokrývají značnou Část těch nejdůležitějších témat, která se v disfcur/u o přírodě objevuji. 35 BIOGRAF 24/2001 dosti. Humanistický přístup spatřuje v přírodě zdroj pro dosahování lidských cílů; hud-nota přírody spočívá -vjejím pragmatickém učívání. Protekcionistický pohled Ochranářská vize představuje hlavní silné environmcntalistické stanovisko. Příroda je chápána jako něco autentického a neposkvrněného, na hony vzdáleného od lidského života (Hewitt 1984). Příroda a kultura se od sebe přísně oddělují (ZcrubavcI 1991). '|"g vede radikálního cnvironmentálního teoretika Christophera Mánese k tomu, aby svou knihu Zelená bouře: Radikální' environmentalismma ústup od civilizace uzavřel slovy: „Přišel čas abychom se rozhodli mezi světem přírody a světem kultury" (Mánes 1990: 248). Stejná logika se promítá i do názvu radikálního ochranářského hnutí Země především! {ľ'.artl First!). Příroda je svět, který lidé snadno zamoří. Naším cílem tedy není ekosystémy ovládal čí řídil, ale chránil je před našimi vlastními vpády (Sagoff 1985: 99). Environmental ismus je v tomto smyslu evangelickým hnutím, které se nás pokouší „zachránit před scbni samými" (Rubín 1994: 10). Je politicky žádoucí, abychom svoje zájmy potlačovali (P.W Taylor 1986: 10). Odkazujeme divočinu do ústraní, kde ji konzervujeme, kontrolujeme průmyslový rozvoj a omezujeme rozsah lidmi „budovaného" prostředí, abychom chránili čistou přírodu, a jakoukoli morální moc nad přírodou člověku upíráme. Barry Commoner ve svém Třetím ekologickém zákoně píše: „Příroda ví nejlépe" (Commoner 1972: 41). A jeden amatérský houbař mě ujišťoval: „Život by na Zemi mohl existoval docela dobře Í bez lidí, vlastně setsakra lip bez lidí, ale nemohl by existovat bez hub. Lidi jsou pro přírodu největší hrozba... Měli bychom se snažit, abychom do prostředí zasahovali co nejmíň" (osobní rozhovor). Jiný houbař poznamenal: „Největší problém tyhle společnosti je, že cxisrujou lidi... Lidskcj druh je největší rakovina na Zemi" (osobní rozhovor). Lidé jsou nicméně zvláštní (už jenom proto, že jsou schopni rozlišovat dobrú od špatného) — mají mimořádnou odpovědnost a musejí se mimořádně omezovat. Zvířata a rostliny se nikdy nebudou zajímat o práva těch druhých, kdežto lidé se takovými ohledy cítí vázáni. Disponujeme nebývalou mocí přírodu nejrůznějším způsobem měnil, ale morálně oceňovaná je spíš bezmocnost přírody vůči lidské rozpínavosti. Příroda patří mezi „utlačované". Někteří říkají, že se s přírodou zachází jako se „zeleným negrem" (Gray 1979) a environmentálni hnutí považují za prostředek jak zaručit stromům „občanská práva" (Stone 1974). Protekcionismus znamená, že se udělují morální výsady: divoká příroda ukazuje na nevinnost, nenarušenou čistotu, Jinakost. Protekcionistický model, bercmc-li ho jako prostředek interpretace zkušeností s přírodou, chápe svět kultury jako svět utlačovatelslíý. Morálně uvědomělý člověk by si měl od kultur)' držet odstup. Jestliže nejlepší je, když člověk v přírodě úplné absentuje, pak přírodu lze zřejmě oprávněně chápat jako protildad „civilizace". McKibben ve své knize Konecpřírody poznamenává: „Cítíme potřebu prastarých zapomenutých míst, koutů m'dož-čsnjch člověkem" (McKibben 1989: 55). 36 Gary A. Fíne: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina hlediska zastánců ochranářského přístupu platí: čím dále od přírody jsme, tím lépe. :idřiir-l " - i;0 nčjalíý zahraniční korespondent, který píše o cizím, vzdáleném území". '" Prožilek přírody se váže na místa, která vnímáme jako nedotčená, jakkoli to tak ob-:»!íEÍvné vůbec nemusí být- Divoká příroda vyvolává náladu, pocit nebo stav mysli: pros-'. jr ve k lerem sc dobře přemýšlí (Lévi-Strauss 1962). Příroda je oblastí, která už dávno .(•ohrožuje a ke které se naopak sentimentálně vztahujeme s láskou a nostalgií (Ritvo Chápání přírody jako toho Druhého v sobě obsahuje dvě základní představy. Za -rvé příroda poskytuje příležitost k nezbytnému omla^sijícímu splaveni se z civilizačních ■'nki'i a nároků. Tato úvaha vychází z waldenskč tradice Henryho Davida Thoreaua a také , [xucliu odlišné tradice práce Nespokojenost v kultuře (Civilisation audits Discontents) od Sig-■:iunda Preuda, podle níž zákazy a omezení civilizovaného života vyvolávají psychické -.npětí, íilerč je třeba uvolňovat a rozptylovat. Druhá představa, anti-humanisnms, se Lýka Vidoucího úniku z lidské přítomnosti. Odmítnout lidskost znamená stvrdit to živočišné v nás. Lidé jsou oproti divoce žijícím zvířatům pociťováni jako konfliktní, narcismi a materialističtí. Zotavení. George Evans, který navazuje na Thoreaua, zdůrazňuje morální zisky vyplývající z prožívání přírody. Citové osvěžení z divočiny líčí takto: Kdykoli na vás se svojí zničující silou dopadne světlo civilizace [...] vypravte sľ do divočiny. Otupující obchodní rutina, prudké vášně tržiště, nástrahy závistivých měst, to vše rázem zmizí v zapomnění... Zmocní se vás příroda. Dodá vám zdravou barvu, z padavky udělá pořádného chlapa... Všechno brsío nahlédnerc s klidem v duši. (Nash 1967: 141) Kva u s jasnozřivě líčí divokou přírodu jako posilující lék proti „nemoci civilizace". Moderní život je prý prosáknutý stresem, který příroda rozptyluje „obřadem zjednodušení" (Bourjaily 1963: í 5). Tato představa přírody jako léku se široce rozšířila; její vliv dokládá třeba i obliba terapeutických pobytů v divočině. „Posilující" prostředí má přispívat ke znovuobnovení správných psychologických funkcí (Kaplan 1984: 286-287). Když houbaři vysvětlují, proč vlastné chodí na houby, říkají, že na jejich psychiku příroda blahodárně působí. Jeden dost zaměstnaný člověk vysvětluje: „Jako hodně přetížených lidí často potrebujú psychicky nakopnout. Příštích pár týdnů budu hodně trávit v lesích" (osobní rozhovor). Jiný říká: „Po týdnu, který trávím ve své zubní ordinací, jsou pro mne lesy svěžím a novým světem" (Rogers 1985:13). A ještě další houbařka poznamenává: Když přemýšlím o tom, jaké je to být ve městě, napadají mé věd jako asfaltové silnice, semafory, pracovní plány a všelijaká časová omezení, být 37 BIOGRAF 24/2001 porád dobce oblečená a neustále mít něco na práci. Když jsem ale venku, v přírodě, rak si oddechnu, oblíkám se podle toho, jestli je teplo nebo zima, a ne podle toho, abych dobře vypadala, a jsem tam, kde být chci, kde něco roste, ať už je to na louce nebo v lese nebo u rybníka nebo tak. jsem někde, kde kvůii civilizaci ještě nezlikvidovali všechnu přírodu, (osobní rozhovor) Anťi-hnmanhmm. Jiní neobviňují strukturu nebo sociální řád, ale ty, kdo je budují řídí. Problémem není společnost, ale lidé. Lidem schází duše přírody. The Toadstool"Reviei zpravodaj Minnesntskc mykologícké společnosti, přetiskl z lj)s Angeles Times esej nazv; nou „The naturalist as a šanc man" („Milovník přírody — člověk, který to má v hla\ v pořádku", 1986). V článku se píše: Milovník přírody je nejrozumnější člověk na světě. Jako jediný z nás má ze -života jen to nejlepší. Nachází se v nádherném světě, na jehož prozkoumávání máme pouze krátký čas lidského života. Uvědomil si, že je možné mít v úctě mnohem víc než jen muže a ženy. Vlastně váhá, zda to nejsou právě muži a ženy, kdo je poměrné nudný a nezajímavý. Hranici mezi „dobrou" přírodou a „neurvalou" civilizací přijímá celá řada houbařů. Ta hranice má zabránit tomu, aby to druhé nezamořilo to první. Být v lesích znamená užívat si kouzelný čas. A jakmile se to zvláštní rozpoložení rozplyne, projeví se nervozita. Když jsme jednou byli na výletě v hlubolíých lesích, narazili jsme na mýtinu, ze které se mělo stát staveniště pro nějaké domy. Náš vedoucí to sarkasticky komentoval: „Tak se mi zdá, že jsme zase v opravdovém světě" (polní poznámky). Ideologie ochrany ústí do politiky, která chrání přírodní prostředí před pronikáním civilizace. Organický pohled Organický pohled, tato nejstarší a zároveň nejmladší perspektiva, ruší hranící mezi životem přírody a životem člověka. Kategorie jsou vědomé rozostřené (Zcrubavei 1991: 104-105). Postmodernisté přejali tenhle prvek z celé řady ne-západních domorodých ideologií. Lidé nejsou vně přírody, jsou její organickou součástí (Derail, Sessions i 985: 66). Tenhle základní obraz zastávají mnozí environmentálni autoři, jakkoli současně zdůrazňují — možná trochu rozporně — autenticitu přírody. Organicismus často prosazuje romantický, idylický pohled na život: vzájemnou péčí jednoho o druhého a jakousi „ar-kadickou" blaženost (Worstcr 1985). Tento přístup svým zvláštním způsobem pěstuje velká část hlubinné ekologie, ekofeminismu a na Gaiu orientované filozofie, ačkoli jednotlivé směr}' mezi sebou nesouhlasí v odpovědi na otázku, kdo je za zhoršování životního prostředí zodpovědný (antropocentrismus, androcentrismus, populační daky). Jsou-Ii však lidé součástí porody, pak by se o omezování vlastní činnosti nemuseli starat o nic víc než kterákoli jiná stvoření. Jak vysvětlil Robert Nelson (1990: 57): „Jestliže například lev není morálně odsuzován za zlovolné krutosti, kterých se dopouští na ostatních tvorech, proč by melo být lidstvo tvrdě souzeno za to, že prakticky využívá přírod- 38 Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochocuje divočil - světa?" Každý přece jedná na záldadě svých genetických a materiálních dispozic a hledem na nějaké instrumentální cíle. Když britský vědec James Lovelock (1979), pů- Hce teorie Gaia, psal o tom, že Země]c živoucí bytost, poznamenal; „Náš druh, i s celou ' ho technologií, je prostě neopomenutelnou součásti celé přírody" — jsme mechanicky nkročilí bobři (McKibbcn 1989: 64). Tento pohled tedy ruší hranice mezi přírodou a kulturou tak, že kulmru zahrnuje do přírody. V praxi ale organický přístup předpokládá, že lidé přijmou za své některé pozitivní olečné hodnoty ~ hodnoty často spojované s feministickou ideologií. Skrze „dělání nřírody" chceme nakonec prožívat jakousi jednotu a biosférou, nikoli oddělení od ní. Proto je cílem mnoha milovníku přírody více či méně překonat odcizení od přírodních systémů. Být „zajedno" s přírodou, vstřebat do sebe její kouzlo. David Arora (1979: 12) ťC svém houbařském průvodci nabádá: „Houbaření neznamená jenom se courat po lese. r i Je to umění, dovednost, meditace, propracovaná činnost." Když houbaře požádáte, lby vám vysvětlili, čeho si vlastně na přírodním prostředí tolik cení, často vyzdvihují ävoje zážitky z divočiny: Houbařímc-li hned zkraje sezóny, ještě v zimě, zprostředkují nám lesy obrovských nádherných sekvojí nejen velký výběr jedlých hub... aie také mimořádný pocit Icrásy, klidu a radosti z hlubokého ucha a nesmírné velikosti stromu. Hned vedle tisíciletého, skoro stometrového obra najdete drobnou, křehkou a elegantní bcdlu (Lepiolcis)... a helmovku (Mjienas), což může pěkně pošimrat váš smysl pro perspektívu a proporce. (Stíckney 1983-1984: ' 27-28) Uvědomování si takových věcí má povahu naléhavé žité skutečnosti — subjektivní, ale ne „jenom subjektivní" (Kohák 1984: 6). ]de o hlubinnou subjektivitu: Přírodu můžu círir. Cítím tam teplo ze sluníčka. A chlad sněhu. V přírodě můžu chodit sem n tam a v lérč rád lezu na skály nebo chodím po horách. Je to fyzická jednota, (osobní rozhovor) Část této emocionality se váže k místům, která vyvolávají citovou odezvu. K místům, kde člověk cítí sounáležitost. Každý lovec nebo rybář měl svůj oblíbený koutek, nějaký lesík, bažinku, tůňku nebo něco jiného... Ať už roto jeho území vypadalo jakkoli a bylo kdekoli, bylo doslova součástí života každého takového lovce. Uprostřed těchto míst sledoval proměny ročních období, radoval se s přáteli, objevoval přírodu a sebe sama a prožíval spoustu dalších okamžiků, které jsou příliš čarovné, než aby je bylo možné vylíčit slovy. (líieger 1986: 35) Houbaři — stejně jako lovci nebo rybáři - se na některá místa vracejí. A to nejen účelově, ale také proto, že k těmto místům něco cítí. Jeden houbař mi povídal, že má místo, 39 BIOGRAF 24/2001 kterému říká Svatý pramen, jakousi zelenou katedrálu, a tam medituje (osobní rozhovoj Přírodu chráníme právě proto, abychom zachovali tyto zážitky. Příslušnost ke skupině milovníliů přírody dodává mnoha lidem sebeúctu. Být hoi baicm, pozorovatelem ptáků, kajakářcm, horolezcem nebo jeskyňářem, to o člověk něco říká. Být zajedno s přírodou znamená z hlediska organicismu poznat sama sebe, si berealizovat se (Rolston 1988: 16). Ochranářští se stává jádrem osobní identity, cc vede ke vzniku „generalizovaného cnvironmcntálního druhého" (Weigert 1991): pro tředí je zapracováno do osobního já (Robbins 1987: 593). Práce na vlastní identitě podpořena pocitem naplnění a příslušnosti, což je zároveň zdrojem uspokojení (Hewi 1984). Příroda se tak pro někoho může stát zázemím, které uspokojuje touhy a potřel (W.R. Catton 1969). Jeden houbař prohlašuje: Kráčíte svým vlastním tempem a jste neustále odměňováni tím, jak správně rozpoznávátc houby a jak se neustále proměňuje panorama okolní krajiny, typické pro to čí ono období. Zřejmě také proto Gary Lincoff říká, že „sbírání hub se vám dostane do krve"; [■••ja jestli si pak někdo troufne houby, které našel, také sníst, otestuje svoji znalost hub velmi osobním 2působem. Chyby se hned projeví. A co zůstane, to se brzy přetaví do zvláštní směsi sebedůvěry, troufalosti a znalectví. (Bakaitis 1983-1984:1) Jestliže je příroda dávána do souvislosti s nějakou institucí, pak je často touto institucí náboženství - city, které příroda vyvolává, jsou hluboké a mystické. Taliovou perspektivu je možné považovat za dcismus nebo za jakýsi všeobecný pantcismus čí paga-nismus. V jejím pozadí najdeme představu, podle které je jednotlivec zahrnutý do nějakého většího, organického celku, v zásadě do něčeho jako Gain: [Pobyt v přímdčj ve mně vyvolává pokoru. Kdybych v tom lese nebyla, [zvířatům a rostlinami by tu bylo jedno. Když jsrc sám, jste víc potichu, protože ukoln nikdo není a vv třeba můžete jen tak chvíli pozorovat nějakého pláka, jednou jsem takhle sledovala jelena a on o mně vůbec nevěděl... V tom velkém světě tam venku se cítíte maličký a nedůležitý, (osobní rozhovor) Být ve spojení se světem „tam venku" člověku zaručuje místo v celkovém rádu kosmu. Chránit divokou přírodu je potom aktem víry. Humanistický pohled Běžný, „před-environmentalistický" pohled na vztah mezi lidmi a přírodou představuje to, co Donald Worstcr (1985) nazval „imperiálním" viděním světa a co já nazývám -méně pejorativně —humanistickým pohledem (viz Rolston 1988: 23). je to pohled, který upřednostňuje zájmy homo sapiens. Tahle perspektiva, stejné jako ochranářský přístup, ostře rozlišuje mezi přírodou a kulturou a má za to, že příroda by měla být využívána pio potřeby lidí. V tradiční židovsko-křesťanské cticc Bůh vytvořil přírodu k tomu, aby z ní 40 Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochoČuje divočil •1 člověk užitek; rozdíl mezi křesťany a pohany (divochy, lidmi z divočiny) se také *?e dotýkat právě téhle nedůvěry vůči přírodě (Robert Petinbanayagam, osobni sdč-ní 1996; viz White 1967). Člověk je mírou všech věcí. Tenhle antropocentrický pohled i kdysi považován za správný a ve většině společností, které si nemohou dovolit luxus -jhrdiivého vztahu k touhám a přáním, ho za správný dosud považují. Humanistický pohled nepřisuzuje přírodě žádnou zvláštní morální hodnotu, snad výjimkou těch případů, kdy v ní spatřuje sílu, kterou je třeba „zkrotit": pak je příroda ernnýrn a zlověstným znamením [...] prokletou a neuspořádanou pustinou" (Nash )67:24)- Ano, příroda je nebezpečná: sopky, radon, mývalové nakažení vzteklinou, vi-is Ebola. Když spolu příroda a společnost válčí, musí jít především o lidi. Ti by si v ta-jvých situacích neměli osvojovat etiku nouze, ani by neměli svoji svobodu oklesťovat iDS5 1994: 12-13). Příroda je chápána jako něco morálně neutrálního. Takovému pohledu přizvukuje řílliam James: Všude v přírodě vidíme jen přizpůsobivost a lhostejnost - příroda je morální mulrivcrzum ['...] a ne morální univerzum. Vůči takové prodejné děvce nejsme vázáni žádnou oddaností. Nemůžeme s ní jako s celkem vytvořit žádné morální spojenectví. Jsme-li s n! tu a tam konfrontováni, můžeme se jí buď podvolit, nebo ji pustošit; a když se vypořádáváme s těmi jejími stránkami, které lze využít pro nasc soukromé účely, nemusíme se přitom řídit ničím jiným než vlastní rozvahou, (cit. podle Rolston 1988: 33) Mnozí první obhájci přírodních rezervací byli čelní podnikatelé, kteří neshledávali žádný rozpor mezi svými kápi talis tickými projekty, často závislými na využívání přírodních zdrojů, a podporou ochrany prostředí. Přírodu brali jako něco, co má být lidmi využíváno pro potěšení a zisk. A pokud je tento humanistický model spojen s cnvironmen-títlismcm (například v rámci průmyslem podporovaného hnutí „moudrého využívání" -Arnold 1993), potud také závisí na etice „konzervace" či ochrany. Ideologie konzervace předpokládá, že politika ochrany prostředí vyrůstá z našich vlastních zájmů - z toho, že přírodu potřebujeme (například pro zemědělství, lov a rybolov, hornictví, rekreaci či estetické prožitky). Z čeho těžíme, to chráníme (Livingston 1981:17). Abychom zajistili, že potenciálně vyčerpátelné zdroje budou dostupné Í příštím generacím, musíme s těmito zdroji nakládat rozvážně (Kcvlcs 1994: 35). Cílem tedy nemusí být naše bezprostřední zájmy maximalizovat, ale prostě je uspokojovat. Zatímco jiná hlediska kladou přírodu na první místo a lidem —v duchu anti-humanismu-výsady upírají (Wolfe 1993: 82), humanismus sází na pragmatiku užitku. Většina milovníků přírody, nehledě na míru jejich angažovanosti, ovšem realitu lidských tužeb připouští. Dokonce ani Rachel Carson neusilovala o naprostý zákaz veškerých pesticidů, protože si uvědomovala jejich ekonomický význam (Kevles 1994: 39); Tom Regan (1983), obhájce zvířecích práv, zase věří, že příležitostné ublížení zvířeti je ospravedlni telné. Spokojenost lidí a nutnosti praktického života nelze přehlížet. 41 BIOGRAF 24/2Q01 Většina houbařů se považuje za environmcntalisty. Nelibě proto nesou, když se jj vytýká, že vlastně '/. přírody těží. Jistě, houbařů je poměrně málo, takže jejich činnost r ve srovnání s problémy typu globálního oteplování, kyselých dešťů, zástavby přírodní* ploch nebo průmyslového znečišťování jen nepatrný dopad. AJc i talc houbaření mikr ekologii lesů a luk ovlivňuje. Houbaři si často vypůjčují pojem ze zemědělského pěstiti s tví a mluví o „sklízení hub" {harvesting mushrooms). Jsou to lovci, hledači a sběrači, ne n jací strážci hub. Napětí mezi sběrem hub a ochranou přírody je tedy vážné: Andv popisuje, jak nnšci několik rrsnarcü lupeniiých (GrijalaJroiulosa) v místní přírodní rezervaci. Mnííy říká, že tam se sbírat nesmi, a poznamenává: „Jestli tě chytnou, bude té ro pěkné mrzet." Andy odpovídá: „Rckl jsem jim [lesníkům], že ram někde děcka trhají kytky, a když vypadli, tak jsem ty houby sebral." [hlasitý smích] Někdo žertuje: „Ty jsi ale hnusnej!" Molly dodává: „To teda bylo mazaný!" (polní poznámky) Jeden houbař zdůrazňuje, že všichni, kteří s oblibou -vyrážejí do přírody, mají jeď věc společnou — konstruují přírodu tak, aby jim dávala smysl: Já vlastně z toho pojmu „milovník přírody" vůbec nejsem nadšený. Vůbec si totiž nejsem jistý, jestli něco takového v Americe existuje... Chci říct... poté, co jsme přírodu zbavili všech zubů a drápů, vyrážíme do réhle nepřirozené přírody, abychom si tam sedli na zadek a koukali na ptáčky, a všechno, co by nás případně mohlo ohrozit nebo zranit, je už z prostředí dávno pryč... Takže rozdíl mezí rakovým pozorovatelem ptáků a houbařem mi vlastně \njbec není jasný. Houbař je někde venku a něco sbírá, lovec jelenů je někde venku a srřílí vysokou, a uslyšíte od něj pak všechny možné historky o rom, jak je tu, co dělá, morálně v pořádku, (osobní rozhovor) Dotazovaný tu naznačuje, že měníme prostředí ve svém vlastním zájmu, a přitom sami sebe přesvědčujeme, že jsme plni ohledu. V rozhovorech mezi sebou houbaři opakovaně zdůrazňují, že v lese je třeba se chovat ohleduplné. Jsou té představě oddáni. Námitka naivního sociologa, že tomu tak vždycky není, vyvolává pobouření. Stejně tak jsou však houbaři oddáni hledání vzácných úlovků, jejich humor tohle rozpolcení dobře odráží — jako třeba když jsme se jednou vypravili na smrže do oblasti, kde je sběr hub povolen jenom za účelem studia, a jeden houbař poznamenal: „Mohli bychom studovat, jak se dělaj na pánvi. Měli bychom se k těm houbám chovat trochu uctivě" (polní poznámky). Ale ne natolik uctivě, že bychom snad tyto výtečná jedlé houby ignorovali. Jak houbaři toto svoje jednání, které se zdá být v rozporu s ochranářstvím a které pociťují tak dvojznačně, prožívají? Svůj přístup k divoké přírodě se snaží ospravedlnit dvojím způsobem: za prvé mhúniali^ijirozsah škod a za druhé rozlišují íuľzí sebou samými :i těmi, kteří škodí už příliš (a tím ty druhé srigmatizují). 42 Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochoČuje divočina • ,[lnlmaí'i^acs. Škodu můžeme předně ospravedlnit tím, že ji mirrtmaíizujcme. Hou-.- hledají a sbírají potravu, a dělají tedy v principu totéž, co zvířata - pouze začleňují T iiby ďo lidských potravních řetězců. Poukazují přitom na to, že je jich tak málo, že způ-l'eiic škody nemohou být velice. Podobně jako lovci, kteří nezastreli všechny ptáky 1- heinu (Marks 1991: 176), nebo jako účastníci závodů v lovu okounů, kteří musejí v. ]iny chycené ryby pustit zpátky do vody (Hummel, Foster 1986: 48), mnozí houbaří "ní nesbírají všechny houby, které na daném místě najdou, takže tam něco zbude i pro Inlší léta: Mnozí členové našeho klubu, když houbaří ve volné přírodě, dodržují pravidlo, které přikazuje nechat na mísrě vždy pár hub nesebraných. Je !o slušné vůči ostatním, kteří přijdou později - je tak zajištěno, že se aspoň nějaké výtrusy uvolní, a prospívá to budoucnosti mykologie. (Mushroom conservation 1984: 7) Jěkteří houbaři kromě toho tvrdí, že sbírání hub k vůbec žádným ekologickým školám nevede, hlouba, která roste v lesním humusu, vypadá na první pohled jako rostlina 'akotenčná v zemi. Jenže biologicky je houba jenom plodnicí jakési „rostliny1'. Tělo lüuhyje tvořeno spoustou nitkoví tých mikroskopických vláken. Toto vláknité podhoubí ■oste v půdě, ve dřevě nebo Í v hnojí. Houbaří říkají (a něco na tom je), že jen sbírají jindy, a jestliže to dělají opatrně, ničemu to neublíží. Popírají tedy, že by byli součástí nč-akcho envímomentálního problému. S lehčím srdcem potom dělají to, co by asi dělali nk jako tak: Protože houba, kterou jíme, je jen plodnicí něčeho, co je schované pod zemí, nedělám si zrovna hlavu v. toho, že když seberu víc hub, přeruším tím nějaký cenný přírodní proces. ITlívy chutnají každému, kdo má rád ustrice (a i dalším lidem). A budou churnat i tornu, kdo by v lüse jenom rád rozjímal u koloběhu živin. Když jsem začal jísr hlívy („ustrice"), které rostou na padlých stromech, jen jsem se do tohoto užitečného koloběhu začlenil. (Kaufman 1983: 8-9) Taková tvrzení jsou ale, přísně vzato, sporná. „Plody" obsahují „semena" (výtrusy), /.Ľ kterých rostou další houby. Tím, že sbíráme houby (nebo třeba sklízíme jablka), snižujeme pravděpodobnost, že vyroste další rostlina. Jak poznamenává jeden houbař: Lidí si myslí, že jakoby jen sbírají jabka ze stromu. Říkám si ale, jestli to není stejný jako trhat tomu stromu větve, protože přece jde o rozmnožovací orgán té rostliny a jestliže jí bude o ty reprodukční orgány pořád někdo připravovat, tak se ta rostlina zřejmě nebude množit, (osobní rozhovor) Diferenciace. Druhou technikou, jak ospravedlnit užívání přírody, je odlišovat sebe sama od ostatních (těch „horších"), a tím ty druhé sligmalizovat. Dobří houbaři to nc- 43 BIOGRAF 24/2001 přehánějí — to je obdobný argument jako argument stoupenců hnutí „moudrého užívání přírody", kteří taliovým umírněným postojem chtějí ospravedlnit další rozvoj průmyslu. Stigmatizace krajnosti ospravedlňuje mou vlastní umírněnost (Elsbach, Sutton 1992). Houbaří si typicky stěžují na ty, kteří se jim zdají „nenasytní", a překračují tak očekávání dané komunity: Rozvášnění sběrači |v sezóně hřibu smrkového {Boletus eilu/iš)] ničí každou houbu, krerou najdou. Keře jsou pošlapaní, verve zohýbané, půda zdupiiná. -. Jednou Joan Plumb houbařila v lesích okolo Washingtonu a našla vysbírané oblasti zplundrované rak, jako by je rozryla divoká prasata. Ani ji nepřekvapilo, když ji pak pachatelé toho všeho ještě prosili, ať je navede na nějaká další místa, kde se dají najít jedlé houby. (Freedman, Freedman 1983: 2!) Joyce mi říká, jak ji zlobí, když někteří lídé seberou všechno, co najdou, a přitom ještě pohazují nejedlé houby po okrajích cest)', (polní poznámky) Co to je „správné využíváni", vymezují různá nevyslovená přesvědčení. Někteří de-vianü porušují normy, které souvisejí s předpoklady ohledně reprodukčních možností přírody. Tyto předpoklady jsou svázány s názorem, že přírodu je třeba uchovávat a chránit pro budoucí využití. Naše příklady však poukazují Í na porušení estetických norem: lesy jsou zaneřáděny odpadky po lidech. Ničení porostu a pohazování rozbitých hub všude okolo se protiví ochranářskému cítění; symbolizuje - a nikoli skrývá - lidský ego-cen trismus. „Problém" vysbírávání lesů Abychom lépe rozuměli tornu, jak ideologické šablony správného vztahu mezi kulturou a přírodou používáme coby vodítka pro pochopení potenciálních sociálních problémů, všimněme si blíže jedné probíhající debaty: je to debata o sběru volně rostoucích hub pro průmyslové zpracování, fak už jsem zmínil, velká většina houbařů bere sběr hub pro osobní potřebu jako něco morálně přijatelného, byť je to často doprovázeno jistou roz-polceností. V některých situacích se osobní zájmy pletou pod nohy jejich odhodlání chránit přírodu před plundrováním. Když veřejnost objevila kulinářské kouzlo volně rostoucích hub, někteří jednotlivci je začali sbírat za účelem prodeje. Morální legitimitu sbírání hub, které teď víc než kdy jindy připomíná vytěžování přírodních zdi'ojü, rozmach tohoto podnikání problemati-zuje. Snaha podnikatelů tento rostoucí trh sytit dělá z přírody jakousi továrnu na „luxusní zboží". Houbaři se obávají, aby to nedošlo tak daleko, že rozsáhlé vysbírávání lesů způsobí v dalších letech úbytek množství volně rostoucích hub. Bude mít takové „vysbírávání" dopad na podhoubí (vláknitý kořenový systém) hub? Nepovedou nakonec pokusy komerčně -využít sběr hub k zániku houbaření? A4 _______________Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina V důsledku těchto otázek se „komerční houbaření" a vysbírávání lesů staly v mínu-■ >m desetiletí sociálním problémem - alespoň v rámci ohraničeného sub kulturního světa .oubařů/' Zda pH současné úrovní sběru skutečně dochází k nějakému podstatnějšímu, ■rvalému poškození, zatím zůstává vědecky nejasné; přesto kolem tohoto „přírodního" nroblémťi propuklo plno vášní. Někteří se domnívají, že komerční houbaři jsou „zrádci", '. atímco jiní se do trhu s houbami aktivně zapojili. Systematické doklady sice chybí, ale do kulturní logiky" zdůrazňující ekologickou rovnováhu a nebezpečí plynoucí z lidských ■ásiihů zapadá tvrzení o poškozujícím se ekosystému velmi snadno. Spolu s tím, jak zisky • prodeje volně rostoucích hub rostou, spory se stupňují, a to zejména na západním po-! i řeží, kde byla argumentace ve prospěch vládního omezování lovu a rybolovu (Schmitt 1969: 9-10; Riegcr 1986: 71-72; S.R. Taylor 1993: 10) vztažena i na houbařem. V nčkte-:ých státních parcích a národních lesích už bylo sbírání jakýchkoli hub zcela zakázáno — lato opatření jsou však jen zřídkakdy prakticky uplatňována. Činnost houbařů je každopádně stále více omezována, neboť navzdory tomu, že neexistují žádné konečné důkazy, hrozba „vysbíraných lesů" se jeví stále hodnověrněji. V důsledku toho všeho se v houbařské komunitě objevily docela oprávněné obavy, že by zákazy mohly postihnout všechny amatérské houbaře (Richardson, Richardson 1994: 37). Jestliže je třeba chránit přírodu kvůli riziku narušení prostředí (což je jádrem argumentace těch, kteří se vysbírávání lesů obávají), neměla by se ochranná opatření týkat všech, kdo houby sbírají? Jak by vůbec šlo chránit přírodu jenom před těmi „zlými"? Jeden houbař vtipkuje: „Můj názor je, že by se mělo zakázat sbírání hub všem, kromě mě" (Mushroom conservation 1985-198G: 6). Tato debata představuje klasický případ konstrukce sociálních problémů, zasazený do společenství samozvaných obhájců přírody. Problém není založen objektivně, ale formuje se subjektivně, skrze morální nároky vůči sociálně vytvářeným objektům. V debatě splývají osobní zájmy s ideologickými přesvědčeními a jednotlivé strany se navzájem přesvědčují pomocí výrazných metafor (Fine, Sandstrom 1993). Vůbec přitom nejde jenom o to, kteří houbaři nakonec vyhrají; jde také o ta pravá propojení mezi lidmi, lesy a trhy. Navrhovaná řešení jsou schématicky předurčována ideologiemi i vlastními prožitky. Debatu o sbírání volně rostoucích hub pro tržní zpracování je možné analyzovat na pozadí tří perspektiv, které jsem probral výše - podle těchto různých pohledů na vztah mezi lidmi a divokou přírodou je třeba přírodu chránit, vzít za svou nebo využívat. fl Tento problém se ještě dále komplikuje skrze příměsi ekonomického nacionalismu, a to zejména n:i Pacifickém Severozápadě. Spousta hub — zejména lišek a čiruvel: — se vyváží (ať už sušených nebo nakládaných) do Japonska a ilii iivrtipy. Cizinci ledy plení „naše" lesy (Fine-, fľhristophciridcs líŕ'Jl}. Mezi těmi, co sbírají honby pro průmyslové upracování, je navíc spousta imijjnmtu */ jihovýchodní Asie, cnž celé věci dodává ještě další, rasovou dimenzi. Nsi jaře il v lité roku 1 [J'J3 se o „problému" násilí v lesích hodně psalo v Oreyouu (osobní sdělení; Mitchell 1 'J%). I loubař Z Kambodže 1 u byl zavražděn (palmě při pokusu o loupež) a v novinách se pak se rozepisovali o střelbě v lesích. Většinou šlo nejspíš o střílení, které mělo pomoci kamarádům houbařům, aby se v lese neztratili, občas ale asi mohlo jít I o varovné výstřely, které měly chránit osobní naleziště některých houbařů. I'd téhle panice z roku 1UÜ3, kterou jcSlě posílila série clánkii v Partiami Ore»onititi z téhož roku a zu začátku roku následujícího, zájem lidi o to, co se v lesích UĽJe, upadl. Někteří se domnívali, že za výstřely sella rasová nenávist, ale ni se nikdy nepotvrdilo. 45 BIOGRAF 24/2001 Prírodu je treba chránit TÍ, kdo se brání komerčnímu houbaření, tvrdí, že houby je zapotřebí před takovým si: ním „chránit". Jednotlivé druhy hub a díky složitému propojení biologických druhů motnč lesy jsou prý tímto rozsáhlým sbíráním poškozovány. Jeden z členů Sierra í prohlásil, že dovolit sbírání jakéhokoli množství hub znamená „otevřít Pandořinu skříňku". Na prostředí prý „nemá nikdo co sahat" (Goff 1993: 33). Příroda není z tohoto pohledu nezlomná, ale jemná a choulostivá, náchylná k ekologickým škodám. Proto je třeba jí ochraňovat. Uvnitř společenství samozřejmé probíhají spory o to, kolik se toho musí změnit, aby šlo opravdu o y/těnii, a také o to, jaký typ změn je žádoucí. Někteří houbaři nesou „destrukcí" lesů těžce: „Je to zločin!" slyším za sebou rozzlobený hlas. Plaše vypadající žena ze Seatríu, která dosud po většinu večera mlčela, se zapojuje do vášnivé debaty s lidmi kolem. „Rabují lesy. Je to olupování země. Víte, že jediná společnost minulou sezónu nasbírala přes 210 run lišek? Jediná společnost!" „Vysbírávárií vede k rámu, že houby nerostou," dodává někdo další. „V Evropě museli začít určovat dny a hodiny, kdy se smí sbírat, a počty houbařů, kteří smějí v lese hýl. A to se může stát i tady, když si nedáme bacha." Ostatní se přidávají: „Houby vyživují stromy. Bez nich by nastal ekologický holocaust." (Friedman 1986: 173) Loupež! Znásilňování! Holocaust! Tito kritici jsou zneklidněni hrozným nebezpečím. Označení „nadměrný sběr hub" — podobné jako sousloví „nadmerné požívám alkoholu" - je symbolickou reprezentací problému, ve kterém hraje roli nějaké objektivně existující nebezpečí: Jakmile správně pochopíme úlohu „obyčejných" hub, uvědomíme si, že jejích existence je bez ohledu na konkrétní druh naprosto nezbytná pro udržení zdravého lesa. Houhaři, kteří sbírají houby pro prachy, se ne vždycky starají o jejich přirozené prostředí (nebo i o jejich poživatclnost)... Co si hodné lidí neuvědomuje, je křehká rovnováha lesního ekosystému. (Pointer 1985: 1) Tato rétorika zahrnuje tvrzení o vyhubení či vyhynutí a o ochraně přirozeného prostředí - jako třeba když jeden houbař mluví o svém nalezišti jako o „jednom z posledních ekologických útočišť lišky obecné ve volné přírodě na severní polokouli" a pak líčí, jak na vlastní oči vidčí „svoje místečka lišek úplně zničená" (Menser 1984-1985: 11). Podobné zprávy o ekologické devastaci získávají na přesvědčivosti také tím, že pohroma bývá konstatována až poté, co nastane. Jak připomíná Karel Deller: „V téhle zemí se začalo kontrolovat snad veškeré rybaření, lovení zvčřc a těžba dřeva, ale někdy až poté, co došlo k zásadnímu poškození životního prostředí. Vzpomeňte jen na americké bizony, sardinky z Monterey nebo holuby stěhovavé" (Friedman, Williams 1983: 3). Obrazy ztráty přirozeného přírodního prostředí dodávají argumentům ochrany na síle a mimoni dně působivostí. 46 Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina prírodu je třeba vzít za svou .,. i.'i idou za svou znamená cenit si Čistoty toho Druhého, a ne ji znesvěcovat. Do ." ".- i tví člověk patří, nevyužívá ho. Tato druhá perspektiva přichází s tím, že hod- . é s sebou nese sbírání hub ve velkém, vedou k narušování romantické jednoty ..■■■ni ľvumcrČní houbaření se stává nebezpečným, když pochází z nenažranosti — když ■ ribiiri nerozumí tomu, že sami tvoří s ekosystémem jednotu. Amatér, milovník pří-■ '■\t představuje ryzí lidskost. On a jeho „posvátný" vztah k lesu se z tohoto hlediska ■. ■!'! ústředním činitelem v jakékoli správě lesa (Stebbins 1992). Představa „vysbíraného ■.. i" vykresluje ty, kteří se údajně příliš nestarají o morální důsledky svého konání. Když se pak z tohoto pohledu mluví o komerčním houbaření jako o problému, po- ■."■:.zuje se zároveň k jakési morálni ' nevyváženo sti. S přírodou se nezachází s respektem. | !-:iibař, člen společenství přírody, patří do ekologického systému. Proto se houbařům ■-.íbí, když „někdo chce využít nádherné záliby pro osobní chamtivost a zisk" (Conser- l-.":ion 1985:5). Morálně přijatelná podoba amatérského houbaření zahrnuje přesvědčení, že člověk v oučástí přírody. Sklízení lišek a čirůvek pro trh tuto představu rozmetává na kousky, protože vytváří nepřijatelnou dělící čáru: Baví nás chodíc na houby, protože je to způsob jak... si užívat přírodu, aniž bychom ji nějak zneužívali. Komercializace téhle zábavy je nepřijatelná věc. (BurrelI1983:19) Nelíbilo by se mi, kdyby se to zvrhlo v nějakou velkou komerční záležitost. Jsou lidi, kteří.-- kteří jsou na -tohle hrozně citliví, kteří za žádnou cenu nechtějí, aby se houby prodávaly za peníze. Houbaření je pro ně něco velmi nezkaženého a čistého. S prachama rn nemá vůbec co dělat. Takže oni neradi vidí, když na tom lidi začínají rejžuvat, protože pak bychom o houby přísli úplně všichni, (osobní rozhovor) Tady jde o něco jiného než v případě ochranářské argumentace. To proto, že se tu vůbec nczohlcdňujc, co komerční houbaření znamená pro ekosystém, ale spíŠ jaký má dopad n;i vztah milovníků přírody k divočině. Pro ty, kdo si mohou dovolit provozovat svůj koníček na nekomerční bázi, neposkvrněný penězi, by lesy měly být chrámem, ne tržištěm. Přírodu je třeba využívat 'li, kdo se bouří proti komercializaci lesů, se snaží „problém nadměrného sběru hub" spojit s rétorickým rozlišováním mezi altruistickými „bílými" a chamtivými „černými" (Pbx 1981:103). Samotní profesionální sběrači a jejich spojenci tuhle představu odmítají a existenci problému popírají. I oni se považují za milovníky přírody a vyvinuli svoje vlastní, altruismem podložená vysvětlení. Tvrdí, že to, co dělají, se jen málo (a když, tak ledu mírou) odlišuje od toho, co dělají ti nejryzejší amatéři, kteří přeci také využívají les pm svoje cíle. Mají-H na houby právo amatéři, oni také. Houby navíc dodávají lidem, kteří 47 BIOGRAF 24/2001 by sc k nim jinak vůbec nedostali: staiým, postiženým a příliš zaměstnaným. Profesionální sběrači vlastně ^prastkákavůvajiprírodu ostatním. Tito profesionální houbaři zastávají etiku konzervace: Larry Stickney, statný chlap a bývalý předsedu [Mykologické spolcČnosú v Sun Francisku] prohlašuje: „Nikde jsem nenašel přikázání, které říká" -odmlčí se - „nesebereš v !csc houbu a neprodáš ji bližnímu svému." „Jakmile houba vypustí svoje výtrusy," přidává se další, „její jediný smysl je v tom, aby ji někdo sebral a snědl." „Beru ro spíš jako problém slušného chování než problém ekologický," soudí Gary lincoff, předseda Severoamerické mykoíogícké asociace. (Friedman 1986: 173) Jak v diskuzi o rozdílech mezi obchodními distributory a amatéry poznamenal jeder, houbař, příroda je tu v podstatě proto, aby ji Hdé užívali. Dále prohlásil: [Houbaření] není totéž, co nevinná procházku po lese, ale také to není něco, co by příroda nezvládla. Máme právo užívat přírody... Tím neříkám, že múme přírodu nějak rabovar. Všechno má svoje meze... Je to veřejný statek... Máme právo [Zemi ke sbírání hubj využívat, ale nemáme právo ji zneužívat, (polní poznámky) Sbírání hub pro průmyslové zpracování houbařům dovoluje, aby spojili práci se zábavou a aby si tedy pobyt v divočině náležitě užívali, jak píše jeden autor: „Je to způsob jak zúročit vlastní houbařské zkušenosti, znalost nalezišť a celé ty houbařské začátky, ab\ si člověk přivydělal nějaký ten bakšiš [peníze]" (Burrcll 1983: 19) - a to se hodí vczmcme-li do úvahy, že zkušení houbaři si prý svým houbařením vydělají až 1000 dulám (Coombs 1993: 13). Jeden podnikatel vysvětluje: „Na sbírání a prodeji hub chci částečně založit svoje živobytí, a to tak, abych pritom respektoval přírodu a zároveň si udržoval respekt ostatních" (Hvid 1983). Profesionální houbaři ospravedlňují to, co dělají, výslovnými poukazy k humanistické rétorice sociální spravedlností. Mluví o tom, že dodávají zboží těm, kteří by se k nemu jinak nedostali: „sdílím tak nádherné, jedinečné zážitky se spoustou lidí, kteří by nikdy žádné houby sami nenašli" (osobní rozhovor). Nejsou vlastně chamtiví, spíš velkorysí. Jali svým kritikům připomíná jeden takový houbař: Na každou libru hub, které nasbírám, připadá čtyři až pět lidí, kteří dostanou příležitost pochutnat si na volně rostoucích houbách. Díky komerčnímu sbírání hub ochutnalo tyhle plody divočiny během posledních pěti let mnohem víc Američanů než díky houbaření, které podporují mykoíogícké společnosti. Těm, co mají houbaření jako koníček, bych rád připomněl, že vftehni iidé ve Státech, kteří platí daně, podporují parky a veřejné pozemky, na nichž najdete úžasné množství volně rostoucích hub. Tato Široká veřejnost má také právo okusit tyhle houby a nejdostupnější cesta k tomu vede přes práci profesionálních houbařů, jako jsem já. Myslím, že až příliš mnoho 48 Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina kritiků komerčního sbírání hub je vedeno sobeckými zájmy, tj. tím, že si ty dobroty chtějí nechat pro sebe a své přátele. Svoje soukromě špižírny by rádi financovali z veřejných peněz. (Hvid 1985: 6-7) A jiný profesionál píše: „jednou, až už třeba sám nebudu moci chodit na houby, bych I 'VLixil možnosti svobodné si je koupit někde na trhu tak, jako to už dnes mohou jiní" . lín ľ v 1985: 3). Tito houbaři tedy naznačují, že obchodování s houbami souvisí se '■'inivcdíivějsím rozdělováním veřejných zdroju. Prostřednictvím profesionálních sbé- nŕu prv vlastné lesy patří opravdu každému. tnblém" nadměrného sběru hub vytvářejí sociální aktéři za pomoci různých sche- in i 'která tyto aktéry propojují s prostředím. Skrze tato schémata je organizována zkuše- -:___1,, C\r~\-,,-n,-,n nřír-.-. rit r viv-it-nř/řii-nrnní cf c nřírnrlnii n wir/ívání nřírndv — rn isrm o nich- Tyto modely současně pomáhají navzájem propojovat iičiune představy o prostředí a o osobní angažovanosti. příroda jako „to druhé/jiné" Vrátím se teď k problému „dělání přírody", k pokusům definovat prostředí s pomocí kulturních šablon. Vřirada jako konstrukce je skrznaskrz kulturní fenomén. Empirický svět. skutečný ve svých jednotlivostech a důsledcích, je filtrován houštinami symbolu. Jak tedy potom aktéři vykládají „jinakost" přírody? Představil jsem tři ideologické pohledy na přírodu, které souvisejí se strategiemi líčení toho, jak přírodu prožíváme. Zaprvé je možno mezí lidmi a prírodou rozlišovat, přírodu před lidmi uzavírat, a tak chránil, je lo orientace na přírodu, co ospravedlňuje separaci mezi oběma sférami. Přírodu vnímáme tak, že v ni rozpoznáváme to druhé/jiné: když jsme v přírodě, jsme pryč z civilizace. Tom Wolfe se jednou snažil postihnout kulturní upřednostňování primitivismu (napr. Price 1989) skrze docela vtipný výraz nostalgie dc la hone (mít slabost pro bláto) -oceňování divoké přírody lze z tohoto hlediska chápat také jako způsob, kterak přemýšlel o tlacích a omezeních civilizovaného světa. Druhý model přistupuje k přírodě tak, že vychází z předpokladu zásadní spřízněnosti všeho živého. Svět je organickým celkem, ze kterého není úniku. Člověk se pak snaží být s přírodou zajedno, přičemž kulturní tlaky chápe jako jakýsi vnější obal života přírody. SLcjnč jako ochranářský model, Í tento pohled má velmi blízko k současné environ-menialistické rétorice. Liší se ale od protekcionismu tím, že bere lidi jako něco, co patří ř/oťw/rprírody, ne mimo ni. V předpoldadu, že lidstvo je samozřejmá součást organického celku přírody, je však schovaný háček: tento model jako by nekladl žádná dalsiomezení tomu, co hdé dělají. Mají-U přesto být lidskému expanzivnímu konání ldadeny nějaké překážky, organický pohled se v praxi často musí skloubit s pohledem ochranářským. 49 BIOGRAF 24/2001____________________________________________________ Třetí šablona mezi lidmi a přírodou rozlišuje, avšak výsadní postavení přisuzuje lidskému jednání, jak tvrdí nejvýmíuvnějŠÍ obhájce tohoto humanistického přístupu mezí sociology, Alan Wolfe (1993:109; viz též Ross 1994:12-13), „lidé se od ostatních živočišných druhů liší proto, že jsou schopni okolním událostem připisovat nějaký význam, a jsou tudíž schopni řídit svoje záležitosti k nějakému cíli [...] Mohou-íi se vůbec lidé -kteří nejenom žijí, ale kteří žijí kvůli něčemu - nějak vědecky a morálně poučit od těch, [co kladou přírodu nade vše,] pak jen minimálně." Příroda je tu proto, aby ji lidé využívali. Sociální problémy se pak týkají toho, jak divokou přírodu zachovat pro budoucí lid-.ráJ pokolení. Je třeba neustále vymezovat, co takový opatrný přístup k přírodě prakticky obnáší — a propojovat tak vlastně humanistický přístup s pohledem ochranářským a organickým. Být v přírodě je z hlediska tohoto třetího modelu významu-plnou a na určitý cíl zaměřenou zkušeností, jejíž legitimní součástí může být i to, že z přírody různým způsobem těžíme. Na záldadě analýzy jednoho subkulturního sociálního problému usuzuji, že postoje k politice ochrany životního prostředí jsou svázány s ustálenými předobrazy přírody a s představami o tom, co je „dobré". Je-li sbírám hub legitimní, čím pak ospravedlnit případné omezování této aktivity, zejména chybějí-li jakékoli výrazné a přesvědčivě vědecké důkazy dlouhodobého ekologického poškození? Řešení problému nabízejí zmíněné Šablony pro uvažování přiměřeného vztahu mezi lidmi a přírodou. Ti, kteří si přejí lesy chránit, mají sldon požadovat přísná omezení sběru hub. Ti, kteří si myslí, že je v pořádku, aby lidé měli vůči přírodě výsadní postavení, jsou fenoménem komerčního houbaření pohoršeni relativně nejméně. A konečně ti, kdo lidi i přírodu chápou jako součást jediného organismu Zemé-Gaiy, ti zase rozlišují mezi různými postoji, se kterými lidé do lesa chodí: houbaři, jejichž houbaření má povahu organické účasti na daném ekosystému, jsou přijímáni lépe než ti, kteří považují „dělání přírody" za pokračování obchodu. Vyobrazení tohoto sociálního problému se tedy váže na představy o panenské přírodě v rámci jednotlivých sociálních skupin. 1 když je problém vysbírávání lesů ukotven v jedné konkrétni a poměrně úzce vymezené subkultuře, můžeme se z neho poučiti o dalších sociálních problémech, které nějak souvisejí s odíranou prostředí. Takové problémy v sobě nakonec vždycky obsahují otázku jak naldádat s veřejnými statky: zda by tyto zdroje měly být spotřebovány hned, anebo zachovány pro budoucnost. Debata o „vysbíraných lesích" dále otevřela problém toho, jak vlastně hodnotíme obchod a tržní rozdělování zdrojů, je příroda společným, „sodálním" stadiem, anebo je potendálně i soukromým majetkem, kterého se mohou zmocňovat činorodí podnikatelé? Ozvěny naší debaty můžeme zaslechnout i v diskuzích o dalších problémech managementu krajiny — například v debatách o omezeném využívání „zvláštních lesnídi produktů" (včetně rašeliny, kůry, bylin nebo bobulovítých plodů) a o ochraně divoké přírody před invazí aut, cyklistů nebo lidí se čluny. Jaký vliv na přírodu je ještě únosný? Kdo by měl mít přednostní právo přístupu k přírodě a kdo by o tom měl rozhodovat? 50 ____________Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochočuje divočinn Zdejší analýza naznačuje možné, směry pro rozvoj sodologie „dělání přírody". Je nříkladem interpretativního pohledu na problém prostředí, sociálně a historicky ukotveného a vztaženého k různým sodálním poměrům a vrstvám. Příroda, stejně jako rasa nebo e/Mder> )a'ÍO něco daného pouze vypadá - tato „danost" je vsak kulturně určená. Uvědomímc-li si sociální rozměr přírody, musíme se ptát: jaké sodální süy ženou aktéry k tomu, aby problémy prostředí vnímali a diskutovali tím či oním způsobem? Co to vlastně znamená být člověkem ve světě, který každým dnem vnímáme stále méně jako něco nespoutaného a divokého? Na jakých základech — biologických či kulturních — se máme zabývat problémy typu vymírání druhů, ztráty původního přirozeného prostředí nebo chemických změn v půdě, ve vzduchu a ve vodě? Od počátků planety jsou vlastně jakékoli změny endemické. Co potom má znamenat návrat k přírodě nebo respektování přírody? Čí přírodě bychom měli dávat přednost? Ke které politice odíraný přírody bychom se měli hlásit? Tohle všechno jsou nakonec empirické otázky- otázky, které jsou zakotvené v sodál-ních vztazích a které vyžadují osobní a skupinové rozhodování. Ano, dokonce i ty „nejpří-rodnější" problémy souvisejí se sodálnímí interpretacemi. Ale i když uznáme, že všechna tato rozhodnutí ve věd přírodního prostředí jsou podepřená různými lidskými hodnotami, mocenskými poměry a zájmy, neznamená to ještě, že nemají své reálné důsledky nebo že se jim lze nějak vyhnout. Zvažování a třídění takových voleb a rozhodnutí je součástí „dělání přírody". Environmentálni etika je tedy jakýmsi odvětvím studia kultury. Literatura ARNOLD, R. (1993): Ecology wars: Enviroumeutalism as if people mattered. Bellevuc, Wash.: Free Enterprise Press ARORA, D. (1979): Mushniams demystified. Berkeley, Oil.: Ten Speed Press BAKA1TIS, B. (1983-198*1): Reflections on the Northeastern Foray. Mid-Hudson Mycological Assoiiatinn Newsletter, 1,4, 1-2 BELL, M.M, (1994): Childcrlj: Nature and morality in a country village. Chicago: Universit)' of Chicago Press BOOKCHTN, M. (1982): The ecology of freedom. Paio Alto, Ca!.: Cheshire BOURJAILY, V. (1963): The unnatural enemy. New York: Dia! BROWN, R.H. (1977): A poeticfor sociology. Cambridge: Cambridge University Press BULLARD, 11. (1990): Dumping in Dixie: Race, class, and environmental quality. Boulder, Colo.: Westview BURRELL, B. (1983): Collecting for profit. Boston Mycologist Club Bulletin, 38, 2, 19 BÜTTEL, F.I-I. (1986): Sociology and the environment: The winding road toward human ecology. International Social Science Journal, 109, 337-356 51 BIOGRAF 24/2001 CATRON, T.R. (1993): Glacier Bay National Monument, the Tlingit, and die artifice of wilderness. The Nori/jeni Review, 11, 56-82 CATTON, Will., jr. (1969): Motivations for wilderness users. Pulp and Paper Magazine of Canada December 19, 123-12Ú CA'ITON, W.R., jr. (1980): Overshoot: The ecological basis far evolutionary change. Urbana: University of Illinois Press CHASE, A. (1986): Playing Gad in Yellowstone. San Diego: Harcourr Brace jovanovich COMMONER, B. (1972): The closing circle: Nature, man, and technology. New York: Knopf Conservation (1985). The Mycopht'le, 26, 5, 5 COOMBS, D.H. (1993): Profiteers and common thugs trash traditional mushrooming? Mushroom, 11,2, 13-14 COUTU, W (1951): Role-playing vs. role-taking: An appeal for clarification. American Sociological Review, 16, 180-187 DEVALL, B. / SESSIONS, G. (1985): Deep ecolag}'. Layton, Ut.: Gibbs M. Smith DUNLAP, R.E. / CATTON, VER., jr. (1994): Struggling with human exceptio naüsm: The rise, decline, and revitalbtation of environmental sociology. The American Sociologist, 25, 5-30 DUNLAP, R.E. / MERTIG, A.G. (1992): The evolution of the U.S. environmental movement from 1970 to 1990. In: R.E. Dunlap, A.G. Mertig, eds.: American environmentalism: The U.S. envimnmeutal movement, 1970-199Q. Philadelphia: Taylor and Francis. Str. 1-10 EDER, K. (1990): The rise of counter-culture movements against modernity: Nature as a new field of class struggle. Theory, Culture and Society, 7, 21-47 PIKIRCH, A.A., jr. (1963): Man and nature in America. New York: Columbia University Press F.I.SBACÍI, ICD. / SUTľON, R.I. (1992): Acquiring organizational legitimacy through illegitimate actions: A marriage of institutional and impression management theories. Academy of Management journal, 35, 699-738 EVERNDEN, N. (1992): The social creation of nature. Baltimore: Johns Hoplans University Press FINE, G.A. (1992): Wild life: Authenticity and die human experience of 'natural' places. In: C. Ellis, M.G Flaherty, eds.: investigating subjectivity: Research an lived experience. Newbury Parle, Cal.: Sage. Str. 156-175 FINE, G.A. / CHRISTOPHORIDES, L. (1991): Duty birds, filthy immigrants, and the English sparrow war: Metaphorical linkage in constructing social problems. Symbolic interaction, 14,375-393 FINE, GA. / HOĽYFIELD, L. (1996): Secrecy, trust, and dangerous leisure: Generating group cohesion in voluntary organizations. Social Psychology Quarterly, 59, 22-38 FINE, G.A. / SANDSTROM, K. (1993): Ideology in action: A pragmatic approach to a contested concept. Sociological Theory, 11, 21-38 52 _____Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina v S f 1981): The American conservation movement: John Mnir and his legacy. Madison: University of Wisconsin Press RFDMAN, B. / FREEDMAN, L. (1983): Letter to the editor. MycenaNews, 32, 4, 21 iP'DMAN, S.A. (1986): Celebrating the wild mushroom. New York: Dodd, Mead [FOMAN, S.A. / WILLIAMS, W.K. (1983): A commercial break. New York MjcalogicalSociety Newsletter, 1, 2, 2-4 313 EN'S, '\- (1991): Modernity and self identity. Stanford, Cal.: Stanford University Press )ľ'F T (1993): Ms. Nature, take another memo to J. Muir. Mushroom, 11,4, 32-34 \[-IAME, P.R. (1993): Narration, sightings, and science in whale watching: A study in the uncial organization of popular nature experiences. Baulky College Working Paper Series, 93-021 EIDER, T. / GARKOVICH, L. (1994): Landscapes: The social construction of nature and [he environment. RuralSociolog)', 59, 1-24 AY E.D. (1979): Why the green wi^r? Wellesley, Mass.: Roundtable Press HARRISON, R.P. (1992): Forests: The shadow of civilisation. Chicago: University of Chicago Press HĽWITT, j.P- (1984): Stalking the wild identity, [unpublished manuscript] HUMMEL, R- / FOSTER, G.S. (1986): A sporting chance: Relations hip s between Technological change and concepts of fair play in fishing. Journal of Leisure Research, 18, 40-52 HVIDJ. (1983): Letter. Mjceua News, 33, 6, 36 [■IVID, ]■ (1985): Thoughts on commercial pick. Mushroom, 3, 3, 5-7 KAPLAN, R. (1984): Wilderness perception and psychological benefits: An analysis of a continuing program, leisure Sciences, 6, 271 -290 KAUFMAN, W: (Í983): Tree oysters. Coltsfoot, 4, 6, 7-9 KFL1.KRT, S.R. (1985): Birdwatching in American society, leisure Sciences, 7, 343-360 KFVLES, DJ. (1994): Greens in America. New York Review of Books; 6, 35-40 KING, D.L. (1995): Doing their share to save the planet: Children and environmental crisis. New Brunswick, N.J.: Rutgers University Press KOHÁ1-C, E. (1984): The embers and the stars. Chicago: University of Chicago Press LA SKA, S.B. (1993): Environmental sociology and the state of the discipline. Social Forces, 72, 1-71 L1:AT-STRAUSS, C. (1962): The savage mind. Chicago: Universit}' of Chicago Press LIVINGSTON, J.A. (1981): The fallacy of wildlife conservation. Toronto: McClelland and Stewart LOVÍ- i .OCK, J.E. (1979): Gaia: A new look at life on Earth. Oxford: Oxford University Press LL'I IMANN, N. (1989): Ecological communication. Chicago: Universit}' of Chicago Press 53 BIOGRAF 24/2001 MANEK, C. (1990): Green rage: Radical environmentalism and the unmaking of civilisation. Boston* Little Brown MANNING, D.J. (1980): The place of ideology in political life. In: Dj. Manning, ed.: Theß- . of ideolog}1. London: Allen and Unwin. Str. 71-89 MARKS, S.A. (1991): Southern hunting in black and white: Nature, history, and ritual in a Carolina community. Princeton: Princeton University Press McKIBBEN, B. (1989): The end of nature. New York: Random House MEAD, G.H. (1934): Mind, self, and soviety. Chicago: Universit}' of Chicago Press MENSER, G. (1984-1985): Commercial picking. Mushroom, 3, 1, 10-13 MITCHELL, R., jr. (1983): Mountain experience. Chicago: Universit}' of Chicago Press MOLOTCH, H. (1970): Oil in Santa Barbara and power in America. Sociological Inquiry, 40, 131-144 MORRISON, D.E. / DUNLAP, RE. (1986): Environmcntalism and elitism: A conceptual..: . empirical analysis. Environmental Management, 10, 581-589 Mushroom conservation: The Camp Magrudcr statements (1985-1986). Mushroom, 4,1, 6-14 Mushroom conservation: Is it needed? (1984). Mycafile, April, 6-7 NAESS, A. (1973): The shallow and the deep, long-range ecology movement: A summary. Inquiry, 16, 95-100 NAGEL, T (1974): What is it like to be a bat? Philosophical Review, 83, 435-450 NASH, RE (1967): Wilderness and the American mind. New Haven: Yale University Press The naturalist as a sane man (1986). The Toadstool Review, 11, 2, 4. [Reprinted from the Los Angeles Times] NELSON, R.H. (1990): Unoriginal sin: Thejudco-Christian roots of ccotheoiogy. Policy Review, 53, 52-59 POINTER, L. (1985): |bez názvu). The Mush Rjimor, December, 1-2 PICKERING, A. (1993): The mangle of practice: Agency and emergence in the sociology of science. American journal of Sociolog)', 99, 559-589 PRICE, S. (1989): Primitive art in civilised places. Chicago: Universit}' of Chicago Press REGAN, T. (1983): The case for animal rights. Berkeley, Cal.: Universit}' of California Press RICHARDSON, CS. / RICHARDSON, MX. (1994): Warning: Your days of traipsing off may be numbered. Mushroom, 12, 2, 37-38 RTEGER, j.E (1986): American sportsmen and the origin of conservation. Norman: University of Oklahoma Press RITVO, H. (1987): The animal estate. Cambridge: Harvard Universit)'Press 54 Gary A. Fine: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina " ilNS, O. (1987): Sport, hegemony, and the middle class: The Victorian mountaineers. Thcor)', Culture and Society, 4, 579-601 oGgRS, M. (1985): In die spring. Mushroom, 3, 2,12-14 iflLSTON, H-, III. (1988): Environmental ethics. Philadelphia: Temple University Press ■jriSS A- (1994): The Chicago gangster theory of life: Nature's debt ta society. New York: Verso itlBlN, C.T. (1994): The green crusade: Rethinking the roots of eiivironmentalism. New York: Free Press • \GOFE M- 0 985): Fact and value in ecological science. Environmental hthics, 7, 99-116 ■\I.1.UH, A.K. (1984): Deeper than deep ecology: The ecofeminist connection. Environmental 'iSlhics, 6, 339-345 •rfiMlTľ, PJ. (1969): Bark to nature: The A/radian myth in urban Ajnesiva. (Urban life in America scries). New York: Oxford University Press iTEBBINS, RA. (1992): Amateurs, professionals, and serious leisure. Montreal: McGill-Quecn's University Press STICKNEY, L. (1983-1984): Mushroom vagabonding. Mushroom, 2, 1, 27-28 STICKNEY, L. (1985): Letter. Mycena News, 34, 6, 3 STONE, CD. (1974): Should trees have standing? Toward legat rights for natural objects. Los Altos, Cai.: VK Kaufmann SWIDLER, A. (1986): Culture in action: Symbols and strategies. American Sociological Review, 51, 273-286 TAYLOR, P.W. (1986): Respect far nature. Princeton: Princeton University Press TAYLOR, S.R. (1993): Commercial gadiering: It's time to speak out! Mushroom, 11,3,9-10 TF.NNER, E. (1987): Warning: Nature may be hazardous to your health. Harvard Magazine, Sept.-Oct., 34-38 VÍTÍIGĽRT, A.J. (1991): Transverse interaction: A pragmatic perspective on environment as other. Symbolic interaction, H, 35 WEIGERT, A.J. (1994): Lawns of weeds: Status in opposition to life. The American Sociologist, ■ 25,80-96 WHITE, L., jr. (1967): The historic roots of our ccologic crisis. Science, 65, 10, 1203-1207 W1LLLVMS, RH. (1995): Constructing the public good. Social Problems, 42,124-144 WILSON, A. (1992): The culture of nature. Cambridge: Blackwcll WILSON, D.S. (1978): /;/ the presence of nature. Amherst: University of Massachusetts Press WOLFE, A. (1993): The human difference: Arlimals, computers, and the necessity of social science. Berkeley: Universit}' of California Press 55 BIOGRAF 24/2001 WURSTER, D. (1985): Nature's economy: A history of ecological ideas. Sun Francisco: Sierra Clu Books ZERUBAVEL, E. (1991): The fine line. New York: Free Press Gary Alan Fine je profesorem sociologie na Northwestern Univcj v Evanstonu, Illinois USA. V roce 1976 získal doktorát ze sociální psychologie na Harvardské univerzitě a poté učil na univerzitách v Minnesotě a Georgii. Vyučoval a přednášel také v Německu, na Islandu, v Polsku a v Jižní Africe. V současné době je předsedou se pro sociologickou teorii Americké sociologické asociace. Svůj výzki zaměřuje na sociologii kuítury a malých skupin, a to zejména forrni etnografických studií. Badatelsky se takto věnoval například Malé baseballové lize, hraní „fantasy her", kuchyním v restauracích, siřec školám, lidovému umění nebo profesionální meteorologu. Tento či je součástí většího projektu o kultuře přírody, jehož výsledky shrnu kniha Morel talcs: The culture aj mushrooming (Harvard University Pres 1998) - tato publikace získala od Společností pro studium symbol« interakce Cenu Charlese Hortons Cooíeyho. Zatím poslední knihoi profesora Finea je Difficult reputations: How we remember the evil, the im and the controversial (University of Chicago Press, 2001). E-mail: g-fine@northwestern-cdu 56 mmmmMiL 100 aneb jak se príroda sťává součásíí kultury Tereza Vajdová I'INE, G.A. (2001): Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problem ,vy;bíráváni'' lesu v houbařské kultuře. Biograf, 24 (toto číslo), 29-56 G'iryAlíiu Fine v článku „Jak se dělá příroda a ochočuje divočina" (2001) popisuje na zá-Iclnclč rozhovoru s houbaři tři typy konstruování přírody: protekcionistický, organický a humanistický. Protekcionistický pohled vnímá přírodu přísně oddělenou od kultury, při-čemž příroda ztělesňuje pozitivní hodnoty, které je třeba chránit před dosahem utlačující Ituluuy. Organický pohled vnímá kulturu a přírodu v jejich jednotě a přitom zdůrazňuje přikloň kultury k přírodě. Humanisuclcý pohled, podobně jako protekcionistický, mezi pritodoLi ii kulturou ostře rozlišuje, ale klíčovou hodnotu připisuje kultuře a přírodu vidí jílku zdioj, který může být společností využíván. V tomto rozdělení jsou zachyceny tři zá-Idiidní vztahy mezi přírodou a kulturou. První dva spočívají v oddČkm přírody a kultury: [notekciimističky je odděluje a důraz ldade na přírodu, zatímco humanistický pohled činí íniéž a důraz přitom klade na kulturu. Třetí, organický pohled spočívá ve sloučeni přírody ■i kultury, přičemž kultura je zahrnuta do přírody. Navrhuji doplnit pro úplnost postoj živný, len by také spočíval ve sloučení přírody a společnosti, ale na rozdíl od organického pohledu by přírodu zahrnoval do kultury. Yv!H/t:m takového pohledu na přírodu by mohla být například zoologická zahrada, a fenomén zahrady vůbec. Podstata zahrady nespočívá v oddělení přírody a společnosti, ale ve sloučení prírody a společností. O organickém pohledu píše Gary Fine, že „ruší hranice mezi přírodou a kulturou tak, že kulturu zahrnuje do přírody". Zoologická zahrada ruší hranice mezí přírodou a kulturou tak, že přírodu zahrnuje do kultury. Někdo by snad mohl namítnout, že zahradu nelze považovat za přírodu ve smyslu, v jakém pojem užívá autor článku. Gary Fine definuje přírodu jako „něco, co není kontrolováno lidskou činnosti — jako něco, co není součástí uměle vytvářeného prostředí". Dokonce používá pojmy „příroda" a „divočina" jako vzájemně zaměnitelné. Zde je pro múpnsiup autora spíše hádankou, protože jednoznačné vymezení pojmu „příroda" jako „divočina" hned na začátku článku odporuje jeho následnému popisu natttrciwrk neboli