Biologická evoluce: koncepty, „evoluční teorie“,  výklady:
                                 a) funkcionalistické (adaptacionistické)
                                 b) strukturalistické  (organocentrické)









    Syntetická „teorie evoluce“: historický přechod: J. G. Mendel, genetika, populační bilogie.
    Zakladatelé: T. Dobzhansky, G.B.S. Haldane, G.G. Simpson – neodarwinismus, jednotka evoluce
(přírodní výběr) = populace, centrální dogma molekulární genetiky, mikroevoluce a makroevoluce jako
postupný proces, preadaptace, gradualismus, biologická zdatnost je přiřazována jednotlivým alelám,
                            mutace a selekce jako všeobsahující komplex









Matt Ridley, 1996 (v češtině viz „Červená královna“, MF 1998)
(parasitismus, sexuální výběr):

















 Modální komplexita (J. S. Gould, 1994): evoluce zahrnuje chaos, nahodilost, architektura modální
               komplexity, evoluční „keř“ s širokou bází, šťastné náhodné přežívání

  Usměrněnost velkých trajektorií (A. Knoll & R.K. Bambach, 2000): 6 evolučních megatrajektorií,
                  jejich následnost a usměrněnost od počátku historie Země v čase













 Systémová „teorie evoluce“ (Riedl, Wuketits, Wagner): vnější selekce (faktory) i vnitřní selekce
(faktory) v rovnováze, neplatí centrální dogma molekulární biologie, evoluce jako proces vlastního
                                    plánování, organocentrismus



   Kritická „teorie evoluce“ (W.F. Guttman et al 1972): organizmus jako konstrukt a hydraulický
systém, evoluci ženou jen vnitřní faktory, konstrukční tlaky-tvorba struktur – vyhmatávání možností
                                  v prostředí, organocentrismus.

 Samoorganizace komplexních systémů (S.A. Kauffman, 1992): deterministický chaos, regulační sítě,
  složité biologické systémy – Booleyova síť logických vztahů – geny: „zmrzlé jádro“, „fluidální
    část“, „volná část“, evoluce jako tvůrčí projev živých systémů navzdory vnějšímu prostředí.

 Doplnění (S.A. Kauffman, 2000):  autonomní agens = systém schopný jednat ve vlastním zájmu (život
 jako svébytný fenomén evoluce a hlavní a aktivní hráč evolučního procesu), nejen disipace, ale i
       pracovní cyklus ve spirále (cykly volnosti), šířící se organizovanost, „čtvrtý zákon
             termodynamiky“: biosféry se samy konstruují = neustále zvyšují diverzitu.

„Teorie nestabilního stavu“ (P. Bak, 1996): v přírodě - komplexní chování mnoha složitých systémů,
vývoj samoorganizací do nestabilního „kritického stavu“, drobné poruchy vedou k událostem (lavinám)
        a změnám. „Samoorganizující kritično“ – obecný mechanizmus tvorby složitých systémů



                                               Závěr

•             Evoluční proces:

      -  obecný reálný jev otevřených systémů (nikoliv jen

         jako vedlejší produkt boje o přežití)

       - rozbíhavý, nepředvídatelný, neplánovitý

         (pohyb v pomyslném fázovém prostoru)

       - svobodný, tvůrčí, nevratný a spojený s

          jednosměrnou šipkou času

       - je podmiňován spíše historickými než ekologickými faktory,

          zatímco selekce má spíše omezující (nikoliv tvůrčí) charakter

       - sebepoznávající (sebereflexe, kulturní evoluce,

          epistemologie)

       - je souhrou nutnosti (stav) a nahodilosti (fluktuace,

          volba)

       - respektuje přírodní zákony,

       - funguje na bázi různorodosti a nerovnosti



                                J. Doskočil, 1994 – evoluce evoluce