|
O AUTORECH:
JAN ZAHRADIL - poslanec PS PČR, stínový ministr zahraničí ODS
PETR PLECITÝ - politolog, tajemník zahraniční komise ODS
PETR
ADRIÁN - ekonom, přednášel na VŠE, působí v soukromém sektoru
MILOSLAV
BEDNÁŘ - filosof, přednáší na UK, působí v Akademii věd ČR
ÚVOD
Pád železné opony po 2. světové válce násilně
odtrhl české země od možnosti podílet se na poválečném evropském
demokratickém vývoji. Do celého procesu jsme tak vstoupili se značným
zpožděním a s omezenými možnostmi až po roce 1989, po našem návratu ke
svobodnému životu a státní nezávislosti. Přesto nemůžeme mít menší ambice,
než plnohodnotně spolurozhodovat o současnosti a budoucnosti demokratické
Evropy, jako nedílné součásti přirozeného celku euroamerické civilizace.
Proto si naše zahraniční politika zcela přirozeně vytyčila vedle dalších
priorit dva zcela zásadní integrační cíle - vstup do NATO a do EU (tehdy
ještě ES). Svého doposud nejvýznamnějšího zahraničně-politického úspěchu,
plného členství v NATO, dosáhla Česká republika v roce 1999. Nyní
usilujeme o vstup do EU. Upřímně si přejeme, aby EU byla rovnoprávným
společenstvím demokratických států Evropy v přátelské a spojenecké
součinnosti se Spojenými státy americkými jako nejvýznamnější, s Evropou
spjatou demokracií, která jí tradičně pomáhala překonávat její vnitřní
konflikty.
Skutečná debata o našem vstupu do EU se ovšem v ČR nevede.
Toto téma se smrsklo jednak na technicko-administrativní cvičení v
aplikaci komunitární legislativy, jednak na mediální přestřelky, v nichž
samozvaní arbitři rozdělují na základě svých osobních sympatií či
antipatií naši politickou scénu na "evropany" a "antievropany". Dokonce i
zástupci Evropské komise nám doporučují, abychom se debatě o EU vyhnuli,
alespoň v rámci příští volební kampaně. Vstup ČR do EU ale není politicky
neutrálním krokem, naopak je výsostně politickým rozhodnutím. Půjde o
nerozsáhlejší novodobé dobrovolné odevzdání části naší státní suverenity
na "nadnárodní" úroveň. Proto se dnes už nelze spokojit se zploštěným
chápáním našeho vstupu do EU pouze jako s definitivní a symbolickou tečkou
za naším pobytem v bývalém socialistickém impériu či v dnešním dočasném
"postkomunistickém" prostoru. Je třeba vědět, za jakých podmínek budeme
vstupovat, jaký je současný stav a pravděpodobný budoucí vývoj EU, jaká
její podoba je pro nás výhodná více a jaká méně, jaký model EU budeme po
svém vstupu prosazovat. Každá politická strana by měla - pokud je toho
schopna - české veřejnosti na tyto otázky nahlas a veřejně odpovědět ještě
před volbami.
Stručný analyticko-politický dokument, který máte v
rukou, je příspěvkem do takové diskuse na půdě ODS a zároveň doplňkem
zahraničně-politické koncepce ODS "Národní zájmy v reálném světě" z října
1999. Autoři budou v jeho rozpracovávání dále pokračovat.
I.
EVROPSKÁ UNIE - AKTUÁLNÍ STAV, BUDOUCÍ TRENDY
EU jako kolbiště
zájmů
Evropská integrace bezesporu zajistila západní Evropě v jejích
dějinách unikátně dlouhé období stability, prosperity a míru. Čtyři
základní svobody jednotného trhu - volný pohyb osob, zboží, kapitálu a
služeb - se staly úspěšnými nástroji překonávání starých antagonismů a
dlouhodobé mírové koexistence evropských národů. Přes tento nesporný fakt
si je třeba uvědomit, že se evropská integrace odehrávala, odehrává a bude
odehrávat především v rovinách střetů (samozřejmě nenásilných !)
nejrůznějších politických, ekonomických i mocenských zájmů. Tyto roviny se
navíc prolínají, takže někdy dochází k jejich synergii, někdy naopak ke
kontradikci.
Jednou takovou rovinou je střet "evropských" zájmů (
společných zájmů evropské byrokracie a jejích institucí a členských států
EU ) se zájmy jiných světových center. Druhou rovinou je střet zájmů
evropské byrokracie včetně jejích institucí na jedné straně se zájmy
jednotlivých členských zemí EU na straně druhé. Třetí rovinou jsou
vzájemné střety národních zájmů jednotlivých členských států EU mezi
sebou. Další rovinou jsou střety jednotlivých regionálních, lokálních a
zájmových uskupení uvnitř jednotlivých členských států i uvnitř EU jako
celku.
Některá "úzká místa" EU
V pozadí mnoha dnešních
evropských problémů stojí konstruktivistické prvky samotné evropské
integrace, ideologicko-politická rezidua evropské minulosti a také dobově
podmíněné a dnes již překonané ekonomické a právní názorové školy. V
důsledku poválečného vývoje jsou pro evropské státy charakteristické
nákladné přerozdělovací a byrokratické procesy, zátěž tzv. sociálního
státu a kolektivistické nároky tzv. skupinových práv. Toto vše je navíc
vydáváno za specifické evropské hodnoty. V soudobé globální ekonomické
soutěži však tyto fenomény snižují konkurenceschopnost evropských ekonomik
a podvazují hospodářský růst. Jednotný trh je svázán desetitisíci stránek
předpisů stále se rozrůstajícího komunitárního práva (acquis
communautaire), které jsou z velké části produktem především nejrůznějších
lobbystických a korporativistických tlaků. Nejde v nich ani tak o dosažení
deklarovaných "vysokých" standardů, jako hlavně o protekcionistickou zbraň
na ochranu evropského trhu před vnější konkurencí. Takto se Evropa před
globálním trhem v mnoha segmentech spíše uzavírá, než naopak.
Evropské
instituce trpí tzv. demokratickým deficitem, vycházejícím z nedostatku
běžných demokratických principů. Například vlády národních států, sdružené
v Evropské radě (ER) si přisvojují roli evropské legislativy a Evropská
komise, jmenovaná bez přímého volebního mandátu, plní úlohu exekutivy. To
se odehrává mimo plnohodnotnou parlamentní kontrolu evropských voličů a
jde tudíž o ústavní anomálii. Rovněž postavení Evropského soudního dvora a
Evropské centrální banky je z ústavního hlediska dělby a kontroly moci
velmi problematické. Autorita evropských institucí u veřejnosti je slabá.
Může za to jejich netransparentnost a malá kontrolovatelnost (která
vyvrcholila např. nedávným korupčním skandálem a pádem celé EK) a dále
nízká identifikace občanů členských zemí s celým konceptem "evropanství",
což se projevuje mj. na stále klesajícím zájmu o volby do Evropského
Parlamentu (dále EP).
Představa politické integrace Evropy obsahuje i
záměr vybudovat samostatnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku v
rámci tzv. II. pilíře EU. Chvályhodný úmysl evropských zemí převzít větší
spoluzodpovědnost za vlastní bezpečnost je doprovázen znepokojivými
příznaky : implicitním antiamerikanismem, snahami o restauraci ztracených
velmocenských pozic, náznaky změn strategické orientace (směrem na Rusko)
atd. Ambice celého záměru přitom přesahují jeho reálné možnosti :
efektivita evropských ozbrojených sil je několikanásobně nižší, než
amerických, podíl evropských obranných výdajů na HDP je o třetinu nižší
než v USA a jejich zvyšování je sociálně - a tedy i politicky -
neprůchodné. Pokud by nicméně společná zahraniční a bezpečnostní politika
EU měla směřovat k postupnému oddělování Evropy od USA, k budování
paralelních či dokonce konkurenčních struktur vůči NATO a k oslabení
transatlantické vazby, šlo by o vážný rozpor se základním životním zájmem
evropské demokratické civilizace.
Kudy dál ?
Historicky
rozdílné koncepty evropské integrace se dají velmi zjednodušeně popsat
jako "mezivládní" model (upřednostňující rovnocennou spolupráci členských
států na multilaterálním základě) vs. "federalistický" či "nadnárodní"
model (upřednostňující jednotný evropský stát se silnými nadnárodními
institucemi).
Ve skutečnosti EU vždy byla a je směsí obou modelů. V
80. a první polovině 90. let dominovala vývoji "lineární" představa
dalšího prohlubování integrace směrem k federalistickému modelu,
prosazovanému hlavně zakládajícími členy ES, zejména pak Německem ve
spojení s Francií. Nadnárodní politická unie, symbolizovaná Maastrichtskou
smlouvou o EU, byla vydávána za jediné možné a "nejpokrokovější" (dle
německého poslance Lamerse) vyústění evropského integračního procesu.
Předpokládalo se další omezování role národních států a jejich postupná
"regionalizace", přeměna EP na skutečný zákonodárný sbor a EK na evropskou
vládu. Nejviditelnějším symbolem tohoto přístupu se stal politický projekt
měnové unie, podle některých představ nutně následovaný unií fiskální
(tedy daňovou a sociální unifikací).
Koncem 90. let se ovšem -
kombinací částečné změny francouzských postojů s tradičně vlažným postojem
"severního křídla" EU (Velká Británie, Skandinávie) - celý federalizační
proces zabrzdil. Nejpatrněji se to projevilo na posledním vysokém summitu
EU v Nice, charakterizovaném navíc i rozpory mezi malými a velkými
členskými státy. Smlouva z Nice nepřiznala žádné nové pravomoci ani EK ani
EP. Plánované závazné včlenění tzv. Charty základních práv do evropských
smluv, coby zárodku budoucí evropské ústavy, bylo zablokováno dokonce
šesti státy "severního křídla", tj. více než jednou třetinou členů EU.
Nedošlo ani k výraznějšímu rozšíření oblastí pro hlasování tzv.
kvalifikovanou většinou (QMV) v ER - tedy těch, u nichž se nevyžaduje
jednotný souhlas a kde tudíž nelze uplatnit národní veto. To samozřejmě
neznamená, že v Nice se definitivně prosadil "mezivládní" přístup.
Federalisticky orientované velké státy, především Německo, si uvědomily,
že v budoucí rozšířené EU bude velmi obtížné, ne-li nemožné prosadit
jakékoliv další změny na konsensuálním základě. Proto využily reformy
hlasovacích mechanismů uvnitř ER ( tzv. vážených hlasů a hlasovacích či
blokačních většin ), prováděné v souvislosti s plánovaným rozšiřováním EU
a soustředily se na úspěšné prosazení pro ně výhodnějšího nastavení těchto
mechanismů. Souvisí to s oživením konceptu tzv. "flexibilní", resp.
vícerychlostní EU, který také pochází z Německa ( od již zmíněného Lamerse
a Schäublea, loni parafrázován ministrem zahraničí Fischerem). Podle
těchto představ by některé členské státy vytvářely takzvaný "předvoj" EU
či tvrdé "gravitační" jádro užší integrace, bez toho aby byly brzděny
ostatními.
V dalším vývoji evropské integrace bude rozhodující rok
2004 a nová plánovaná mezivládní konference EU. Dá se očekávat tvrdý boj
právě o další rozsah hlasování kvalifikovanou většinou, o rozsah možné
"flexibility", o jasnější vymezení pravomocí mezi národními a nadnárodními
institucemi a další pokus o závazné prosazení nějaké formy budoucí
evropské ústavy do smluv.
II. PROJEKT VÝCHODNÍHO ROZŠÍŘENÍ
EU
Rozšíření EU - faktory "proti"
Vůči "postkomunistickým"
zemím včetně ČR vytvořila EU v 1. polovině 90. let projekt tzv. východního
rozšíření. Určující jsou pro něj výše popsané zájmy, ovlivňující
rozhodování EU. Nejde v něm o co nejrychlejší přijetí kandidátských zemí,
ale především o využití procesu přistupování ve prospěch stávajících
členů. EU chápe kandidátské země v prvé řadě jako trhy pro svoji produkci
a pro výhodné uplatnění přebytku svých odborníků, dále jako zdroje surovin
a místní levné a kvalifikované pracovní síly a také jako případnou
nárazníkovou zónu před politickými i bezpečnostními riziky Východu a
Balkánu. V současnosti funguje mezi EU a kandidáty asymetrická ekonomická
výměna, výhodná pro EU. Vazba kandidátských zemí na EU také generuje v
samotné EU nezanedbatelné množství evropských pracovních míst a tím
garantuje fungování části sociálního subsystému EU. Dosavadní uspořádání
zaručuje i po odbourání cel dostatečnou ochranu vnitřního trhu EU díky
jejím propracovaným systémům (množstevní kvóty, antidumpingová řízení,
veterinární a fytosanitární opatření atd.) a zároveň minimální ochraně na
straně kandidátských zemí, které se tzv. asociačními dohodami ze začátku
90. let bezprecedentně obchodně otevřely. Pro EU je tedy kandidátská země
ekonomicky výrazně atraktivnější, než přeměna takového kandidáta v
plnoprávného člena.
Rychlé rozšíření je nadto v rozporu s celou řadou
dalších zájmů členských zemí či zájmových skupin. Pro některé členy EU
není střední a východní Evropa zahraničně-politickou prioritou a orientují
se jinam - do Středomoří či zemí Maghrebu. Pro jiné by rozšíření znamenalo
nutnost dělit se s nově příchozími o již tak limitované prostředky
komunitární pomoci, které v budoucnu rozhodně nevzrostou. Zaměstnanecké
lobby ze zemí, sousedících s kandidáty, se obávají přeshraničního přílivu
levných pracovních sil. Zemědělské lobby EU se obávají vstupu nových zemí
do bohatě subvencovaného systému CAP. I preference veřejnosti hovoří jasně
- zatímco na začátku 90. let podporovalo rozšíření EU přes 70 % jejích
obyvatel, na jejich konci tato podpora klesla pod 50 % (s nejrychlejším
propadem logicky v Německu a Rakousku). Vzhledem k blížícím se volbám
např. v Německu a Francii jsou tyto údaje pro evropské politické elity
varovné.
Vážnou komplikací na cestě EU k rozšíření je dynamika
zmíněného vnitřního institucionálního vývoje. Zastánci "nadnárodního"
modelu rozhodování jistě nebudou ochotni nové členy vpustit do systému, v
němž by tito mohli na národní úrovni blokovat či významně ovlivňovat
předem připravená rozhodnutí většiny (např. právem národního veta).
Negociační proces
Dovedná negociační taktika EU přeměnila
rozšiřování v konkurenční soutěž mezi jednotlivými kandidáty a tím jim
znemožnila v řadě oblastí společný postup. Po výrazné přeorientaci
kandidátských zemí k trhům EU jim tato uložila bezpodmínečný požadavek
úplného převzetí celého "acquis communautaire". To je především
"antidumpingové" opatření, které rychle zlikviduje i zbytek komparativních
výhod, které dosud mají středo- a východoevropské ekonomiky oproti EU
(jako nižší mzdové a výrobní náklady při relativně dobré a
konkurenceschopné kvalitě zboží) - jakkoliv na druhé straně převzetí části
"acquis" bezesporu napomůže jejich další liberalizaci. V žádné minulé vlně
rozšiřování EU (a dříve ES) nebyly kandidátské země vystaveny tak
nelítostnému tlaku na co nejrychlejší zavedení obrovského, stále
rostoucího balíku komunitárního práva do národních legislativ ( v 70. a
80. letech byl objem práva tehdejších ES jen zlomkem objemu dnešního, v
90. letech zase vstupovaly do EU členské země EFTA s legislativou již
sjednocenou ). Přebírání evropského práva si vyžádá na straně
kandidátských zemí mnohonásobně vyšší náklady, než může být hodnota
předvstupní pomoci z EU, což dnes připouštějí už i české vládní zdroje.
Vyhodnocování převzatého "acquis" je zcela v rukou evropských úředníků a
proto je navíc výhodným negociačním nástrojem, jehož pomocí je možno
posouvat kandidátské země na hodnotícím žebříčku a zvětšovat či zmenšovat
jejich vzájemný odstup dle aktuální potřeby. Podobně jsou vůči kandidátům
používána i další hodnotící kritéria.
Rozšíření EU - faktory "pro"
EU si velmi dobře uvědomuje výhodnou negociační pozici, v níž je jak
rozhodčím, tak hráčem v jedné osobě a proto nemá důvod měnit stávající
uspořádání bez silných exogenních faktorů měnit. Takovým faktorem může být
riziko možné ekonomické a politické destabilizace kandidátských zemí,
způsobené mj. jejich frustrací z dlouhodobého odkladu či blokování
rozšíření. Toto riziko si nejjasněji uvědomují jejich sousedé - již
zmínění Lamers a Schäuble například napsali v roce 1994 s ohromující
přímočarostí, že bez dalšího rozšiřování EU "by mohlo být pro Německo
žádoucí nebo nezbytné z důvodu své vlastní bezpečnosti zajistit
stabilizaci východní části Evropy na vlastní pěst a tradičními způsoby"
(!!!). Dalším faktorem ve prospěch rozšíření může být zájem zemí, které se
staví proti "prohlubování" evropské integrace. Vstup nových členů a tudíž
"rozmělnění" EU jim může napomoci v pozastavení "nadnárodních"
integračních tendencí. Konečně - vzhledem k tomu, že většina kandidátů
patří mezi malé země - mohou mít dnešní malé členské země EU zájem na
jejich vstupu, aby tak mohli posílit svá občasná spojenectví proti
velmocím a vyvažovat tak jejich vliv.
Jaká podoba rozšíření ?
Kdyby EU používala stejná měřítka jako u minulých vln rozšíření, mohla
již některé nové členy přijmout. Rozšíření EU je však dáno výhradně její
politickou vůlí. I pokud by tato vůle definitivně převládla, dojde k
rozšíření pouze v té míře a za těch podmínek, které si EU sama bude moci
dovolit. To závisí jednak na finančních možnostech EU ve vztahu k jejím
výdajovým položkám - strukturálním fondům, koheznímu fondu a CAP - jednak
na podobě institucionálních pravidel EU v době rozšíření.
Kandidátské
země se dopustily od samého začátku závažné strategické chyby, když se
především ze symbolických důvodů soustředily na kvantitu (rychlé členství)
oproti kvalitě (podmínky členství). EU na to dnes reaguje požadavkem na
jejich budoucí dlouhodobou suspenzi minimálně ze dvou základních svobod EU
- volného pohybu osob (omezením vstupu jejich pracovních sil na evropský
trh) a volného pohybu zboží ( omezením jejich přístupu do systému CAP a
následně dvojím obchodním režimem pro zemědělské produkty). Rychlý vstup
bude také pro ekonomiky kandidátských zemí znamenat liberalizační šok, ne
nepodobný začátku 90. let, včetně růstu inflace, nezaměstnanosti a tlaku
na podnikatelský sektor. Budoucí kompenzace ve formě pomoci z fondů EU je
novými členy přeceňována. Bude omezená a nižší, než stávající podpory
členským zemím a část kritérií pro její přidělování je věcí pružného
výkladu, závislého tudíž na politické dohodě.
Během několika příštích
let tedy může rozšíření proběhnout pouze za cenu neplnohodnotného
(druhořadého) členství. Často zmiňovaný termín prvního možného rozšíření -
počátek roku 2004 - je nejistý. V tomto roce proběhnou klíčová jednání o
vnitřních institucionálních a rozhodovacích procesech EU a je otázkou, zda
si mnozí stávající členové vůbec budou přát spolurozhodování nových členů
u tak závažných jednání. I kdyby ale někteří z kandidátů byli přijati již
v roce 2004 (nebo případně 2005), vzhledem ke zmíněným omezením by se
dočkali skutečně plnoprávného členství nejdříve v druhé polovině dekády,
možná až po roce 2010. Počet zemí, přijatých v do EU v "první vlně" bude
předmětem politického rozhodnutí, o němž lze nyní jen spekulovat. Často je
zmiňována varianta tzv. minimálního rozšíření o několik málo "levných"
zemí s následnou dlouhou pauzou. Nelze však vyloučit ani jiná řešení,
včetně dalšího odložení či zablokování procesu rozšiřování.
III. ČESKÁ REPUBLIKA A
EVROPSKÁ UNIE
EU ve světle české státní ideje a národních
zájmů
Svobodně, zdola vzniklá demokratická evropská jednota volně
spjatých a spolupracujících států byla vždy v plném souladu s českou
státní ideou, jako trvale perspektivní formulací národní identity a z ní
odvozené státní suverenity. Z české státní ideje vyšel hlavní proud
moderní české politiky, ztělesňovaný kontinuálním úsilím Palackého,
Havlíčka a Masaryka, který se zcela přirozeně přiklonil na stranu
liberálně demokratického způsobu vlády a správy věcí veřejných, nápadně
blízkého zejména anglosaským tradicím liberálního konzervatismu. V rozporu
s českou státní ideou jsou proto ty problematické koncepty evropského
sjednocování, které vycházejí z jiných, než liberálně-demokratických
principů. Sem patří - vedle dřívějších extrémních fašistických nebo
marxistických vizí násilné evropské unifikace - i dnešní centrálně
distributivní evropský sociální demokratismus a křesťansko-demokratický
politicky centralizující katolicismus.
Jakkoliv plnoprávné členství ČR
v EU zůstává nadále naším strategickým cílem, zároveň veškeré, v
předchozích oddílech podrobně popsané výhrady a negativní okolnosti
rozšiřování EU platí v plné míře i pro nás. Proto bude třeba pečlivě
sledovat další vývoj a posuzovat jej vždy prizmatem českých národních
zájmů, kterými jsou v daném kontextu především : udržení a rozvoj zřetelně
vymezené národní identity ; upevňování mezinárodního právního řádu a
institucionálního rámce, v němž budou platit stejná pravidla pro velké i
malé státy ; zajištění územní celistvosti, politické svrchovanosti,
nezávislosti, stability a bezpečnosti České republiky ; vzájemné otevírání
a propojování trhů bez zbytečných překážek. Z toho plynou především dva
praktické závěry : za prvé politická nezbytnost naší plnohodnotné
spoluúčasti v rozhodovacích procesech EU ; za druhé ekonomická nezbytnost
naší plnohodnotné účasti v jednotném trhu EU.
Chceme mezivládní
model
Je obtížné hovořit o ideálním modelu evropské integrace, ale ze
dvou výše popsaných modelů - "mezivládního" a "nadnárodního" - by se ČR
měla jasně přiklonit na stranu modelu "mezivládního." Evropská integrace
se musí odvíjet zezdola, od evropských národů a občanů členských zemí,
reprezentovaných svými parlamenty a vládami, ne seshora od projekčních
stolů evropských politických a byrokratických elit. Další nepřirozené
"prohlubování" evropské integrace směrem k federaci bychom měli odmítnout,
mj. na základě naší vlastní historické zkušenosti s nehomogenním
federativním útvarem (česko-slovenská federace). Vytváření "nadnárodní"
federace je vedeno teoriemi o nevyhnutelném "odumírání" a demontáži
národního státu v důsledku ekonomické globalizace. Tyto teorie jsou ovšem
v rozporu s rozhodujícími rysy evropských demokratických dějin. Za prvé
jsou v nich opominuty takové základní předpoklady stabilního státu, jako
je např. společný jazyk, spojující historická zkušenost, či společně
utvářený typ demokracie a z něj pramenící politická kultura. Za druhé je v
tomto pojetí redukována národní identita pouze na jakýsi zanedbatelný
kulturně-folklórní prvek. Opomíjí se její politický a ústavní aspekt,
vycházející z politického pojetí národa jako zdroje státní suverenity a
ústavní legitimity. Místo toho je jako náhrada nabízena "evropská"
identita či "evropský" politický národ. Nic takového ovšem neexistuje a
pokud vůbec vznikne, pak až po dlouhodobém procesu společenské evoluce, ne
po několika málo desetiletích integračního procesu. Redukce národů na
pouhá etnika bez možnosti politické sebeidentifikace může vyústit ve
frustrovanou protireakci v podobě destruktivní vlny etnického
nacionalismu.
Z podobných důvodů je třeba odmítnout i jinou módní
teorii - rozpouštění národních států směrem dolů jejich "regionalizací",
která je také vydávána za "pokrokový" dějinný proces. Švédský diplomat (a
současný velvyslanec v Praze) Karlsson o evropském regionalismu zcela
příznačně napsal : "…mnohá z existujících regionalistických hnutí jsou
spíše provinční a antimodernistická, než anticentralistická a chtějí v
prvé řadě uzavřít svůj region před vlivy moderní společnosti…".
Dalším
důvodem pro příklon k "mezivládnímu" modelu jsou rozhodovací procesy. Je
třeba odmítnout závěry, že "z pozice malého…státu vyplývá zájem na
posilování supranacionálních prvků evropského řádu" a že "…mezivládní
prvky…otevírají pole působnosti velmocenské politice…" (pražský ÚMV). Tyto
analýzy jsou zcela chybné, je tomu právě naopak. Případnému diktátu
velmocí brání právě co nejširší mezivládní přístup - tedy rovnoprávnost
mezi jednotlivými státy bez ohledu na velikost - a možnost každého
zablokovat změny v klíčových oblastech právem národního veta. Proto je
Evropská rada (ER) - i přes svou zmíněnou ústavní anomálii - stále
nejlegitimnějším orgánem EU, protože je tvořena zástupci národních vlád.
Navíc je v ní přidělení počtu platných hlasů jednotlivým státům
asymetrické ve prospěch menších států, jako ČR ( jakkoliv na summitu v
Nice došlo k výše popsané, pro malé státy znevýhodňující reformě).
Jakou EU prosazovat ?
Z uvedených východisek vyvozujme svůj
konkrétní postoj k aktuálním problémům EU. Musíme odmítnout další
zvyšování pravomocí EK jako nevoleného exekutivního a úřednického orgánu
bez přímého mandátu. Také musíme odmítnout zvyšování pravomocí EP. Z
důvodu neexistence "evropské" veřejnosti a "evropského" voličstva se EP
nemůže nikdy stát plnohodnotným parlamentem, vyjadřujícím "celoevropský"
zájem, ale bude vždy spíše souborem reprezentantů národních, regionálních,
lokálních a partikulárně skupinových zájmů. Musíme být zásadně proti
dalšímu umenšování práva národního veta a proti rozšiřování oblastí pro
hlasování kvalifikovanou většinou (QMV), v nichž bychom mohli být
přehlasováni a donuceni přijmout opatření, která si nepřejeme. Také musíme
být proti závaznému začlenění tzv. Charty základních práv do evropských
smluv a proti přijetí Evropské ústavy. Jsou to postupné kroky na cestě k
federálnímu státu, navíc by znamenaly další vážné a destruktivní zásahy do
národních legislativ na základě subjektivních rozhodnutí Evropského
soudního dvora. Měli bychom místo toho prosadit přijetí základního
stručného dokumentu, vymezujícího oblasti, které mohou být závazně
upravovány na evropské úrovni.
Základy "flexibilní" - nebo
vícerychlostní - EU byly již de facto položeny. V rozšířené EU by jiný
model byl ostatně jen těžko realizovatelný. Flexibilitu přivítejme a
podporujme v té podobě, kdy některým státům umožní neúčastnit se
společných politik, aniž by bránila jiným v jimi zvolené užší integraci.
Měla by připomínat menu, kde si státy mohou vybrat, v jakých oblastech se
chtějí integrovat. Riziko flexibility je však v tom, že místo
vícerychlostní Evropy, v níž jsou všechny rychlosti rovnoprávné, může
dojít ke vzniku Evropy "prvního" a "druhého" řádu, tedy jakýchsi
rovnějších mezi rovnými. To je ukryto již ve zmíněném návrhu na vznik
tvrdého "gravitačního" jádra. Státy, které by nebyly jeho součástí, ale
chtěly by s ním spolupracovat, by mohly být nepřímo nuceny k přebírání
jeho standardů, které by ovšem nemohly ovlivňovat - musely by "gravitovat"
(EU ostatně takový vývoj již zažila). Takto pojatá myšlenka flexibility v
podobě "předvoje" EU zakládá opět nerovnoprávnost v postavení jednotlivých
států a je třeba ji odmítnout.
Evropská měnová unie (EMU), je primárně
politický projekt, neboť jednotná měna je jedním z atributů federálního
státu. V ekonomické teorii (např. v teorii optimálních měnových zón) lze
najít důvody, zpochybňující její zavedení a možný budoucí úspěch. Navíc je
pravděpodobné, že kritéria pro vstup nových zemí do EMU budou zpřísněna a
proto je tato otázka - i v případě našeho brzkého vstupu do EU - pro nás
zatím předčasná. Našemu případnému vstupu do EMU, stejně jako vstupu do
EU, musí předcházet referendum. Přesto, že s evropskou měnou jsme již dnes
výrazně svázáni, neznamená to, že bychom si za určitých okolností nemohli
ponechat nástroje měnové politiky ve vlastních rukou. Důrazně ovšem musíme
odmítnout fiskální unii, tedy sjednocování daňových, sociálních,
penzijních atd. systémů, jako další krok k federálnímu státu. Země s
extenzivními sociálními systémy, vysokými daněmi, vysokou cenou práce a
nepřímými mzdovými náklady by navíc touto cestou mohly usilovat o
dorovnání ostatních na jejich úroveň a tedy likvidaci komparativních výhod
uvnitř EU.
V oblasti II. pilíře - společné zahraniční a bezpečnostní
politiky - chápeme jako jedinou evropskou obrannou strukturu NATO. Je
nepřijatelné, aby jakýkoliv evropský projekt v obranné a bezpečnostní
oblasti vedl k oslabení NATO a transatlantické vazby s USA. Trváme na tom,
abychom ČR jako členská země NATO byla zahrnuta již dnes do všech
relevantních rozhodovacích procesů EU. V EU nesmí dojít k budování
paralelního systému obranného plánování ani duplicitních struktur ke
strukturám NATO. Případné evropské operace mohou přijít na řadu teprve
tehdy, když se NATO rozhodne nejednat. Společné kapacity NATO mohou být
použity pouze s jeho souhlasem a dohledem.
Je nezbytné, abychom si
našli v EU spojence, s nimiž budeme moci po našem vstupu nejlépe
prosazovat společné zájmy a vytvářet s nimi zájmové koalice. Naši
potenciální spojenci se až na výjimky nacházejí převážně v naší "váhové
kategorii" menších evropských zemí a spadají do dvou skupin - ti, s nimiž
nás pojí obdobné názory na vnitřní uspořádání EU ( "severní křídlo" -
Velká Británie, Skandinávie) a ti, které jsou výrazně atlanticky
orientováni (např. ještě Nizozemí, Portugalsko). V případě ČR jde také o
nutnost vybalancovat těmito spojenectvími politický vliv našeho
nejsilnějšího souseda - Německa. Německo je nejen naším největším
ekonomickým partnerem, ale i předním architektem federalistických koncepcí
evropské integrace, které mají nezanedbatelný dopad na naši domácí
politickou scénu a zkreslují její představy o EU.
V souvislosti s
Německem je nutno zmínit jeden partikulární problém, který sice zmizel z
bilaterální česko-německé agendy, ale začíná se objevovat v agendě
česko-evropské (např. cestou Evropského parlamentu ). Jde o pokus
sudetoněmeckých zájmových skupin pod záminkou integrace ČR do EU docílit
historické revize výsledků II. světové války (především zrušením tzv.
prezidentských dekretů), následné reinterpretace českých dějin v
sudetoněmeckém duchu a na to navazující právní a majetkové "restituce". Je
mimořádně znepokojivé, že tyto požadavky nacházejí odezvu u části českých,
konzervativně germanofilních mediálních a intelektuálních kruhů. Proto je
třeba jim čelit a opakovaně, zcela zásadně a ostře je odmítat.
Jak
jednat o vstupu ?
Naše vyjednávání o vstupu do EU by mělo být vedeno
zásadními hledisky zcela plnoprávné účasti v rozhodovacích procesech EU a
v jednotném trhu EU od samého počátku našeho členství. Jako slabší partner
EU a tranzitivní ekonomika bychom měli usilovat o široké prosazení našich
žádostí o přechodná období, jako tomu bylo při minulých vlnách rozšíření
(Řecko, Španělsko, Portugalsko). Měli bychom dále usilovat o revizi
rozhodnutí z Nice ohledně počtu českých poslanců v EP a trvat na zvýšení z
20 na 22, jako mají srovnatelně velké státy ( jakkoliv jde, vzhledem k
povaze EP, spíše o symbolický, než reálný vliv). Měli bychom trvat na
možnosti plnohodnotně spolurozhodnout o budoucnosti EU na další mezivládní
konferenci 2004 (bez ohledu na to, jaký bude v té době stav našeho
sbližování).
K evropskému integračnímu procesu je nutno přistupovat
realisticky a střízlivě. České země byly v uplynulých staletích součástí
již několika integrovaných celků, které se vždy dříve nebo později
rozpadly, proto by bylo chybou považovat dnešní EU za definitivní
"finalitu" evropského vývoje. Vždy je třeba počítat jak s integračními,
tak dezintegračními tendencemi, proto je třeba, abychom oběma uměli
vycházet vstříc v souladu s našimi národními zájmy.
IV.
ALTERNATIVY, NÁHRADNÍ A JINÁ ŘEŠENÍ
ČR mimo EU
Mohou
nastat okolnosti, které našemu vstupu do EU zabrání, ať už naším vnitřním
či naopak vnějším rozhodnutím. Zastírat tuto eventualitu je politické
neprozíravé či přímo pokrytecké. Je třeba alespoň nastínit a dále
analyzovat možné cesty pro českou zahraniční politiku, pokud ČR do EU
nevstoupí.
EU by mohla své rozšíření zablokovat či odložit kvůli
institucionálním či finančním důvodům, což však není příliš pravděpodobné.
Avšak ČR a další země mohou být např. vyřazeny z první vlny rozšiřování na
základě politického rozhodnutí EU. V konkurenčním boji mezi kandidátskými
zeměmi může EU upřednostnit "levné" a "bezproblémové" země, pro něž je
rozhodující symbolika rychlého vstupu bez ohledu na podmínky. Ti, kdo hájí
svoje zájmy tvrději, mohou být naopak "potrestáni" odkladem vstupu na
neurčito, obzvláště pokud nemají - jako ČR - v EU žádného silného
"sponzora" svého členství.
ČR také může svou žádost o členství v EU
přehodnotit, pokud by vývoj v EU byl pro ni nepříznivý z hlediska
zahraničně-politických či národních zájmů. To se týká především hrozby
dlouhodobě či dokonce trvale nerovnoprávného postavení v rámci EU.
Dlouhodobé vyloučení z některých základních svobod jednotného trhu (pohyb
osob a zboží) nám EU nemůže nijak adekvátně vykompenzovat. Navíc může
dojít k takovému budoucímu nastavení rozhodovacích mechanismů EU, které z
nás učiní pouze loutkového člena, pod dominancí velkých evropských zemí či
zájmových koalic, bez možnosti cokoliv prosadit. V takové kombinaci se pak
členství v EU stává pro nás dokonce méně výhodnou variantou, než např.
"pouhý" vstup na jednotný trh prostřednictvím EEA (viz níže). Jiným
důvodem k přehodnocení našeho vstupu by např. mohl být nárůst
antiamerických prvků v evropské politice II. pilíře, doprovázený pokusy o
demontáž atlantické bezpečnostní vazby, což bychom jako plnoprávný člen
NATO samozřejmě nemohli akceptovat. Stejně nepřijatelné by bylo podmínění
našeho členství revizí výsledků II. světové války (viz předchozí strana).
Česká veřejnost také může odmítnout vstup do EU v plánovaném
referendu, pokud u ní převládne pocit nedůstojného, nerovnoprávného
zacházení ze strany EU. Zlehčování této možnosti je podceňováním
demokratických principů. Jak dopadne referendum, dnes nelze předvídat a
také se nelze tvářit, že přijatelný bude pouze kladný výsledek. V tom
případě by nemělo smysl referendum vůbec vyhlašovat.
EFTA, EEA
ČR se svou malou, otevřenou, exportně orientovanou ekonomikou má
životní zájem o plnoprávný vstup na jednotný trh EU, kde realizuje
významnou většinu svého obchodu a který je pro ni doposud omezen. V
případě našeho nevstoupení do EU by cestou k jednotnému trhu mohla být
Evropská zóna volného obchodu (EFTA), dnes tvořená čtyřmi malými státy s
výrazným exportním potenciálem - Švýcarskem, Norskem, Islandem a
Lichtenštejnskem. Objem zahraničního obchodu EFTA je srovnatelný s mnohem
většími uskupeními. Vstup do EFTA neznamená uzavření dveří k EU. Naopak
pro mnohé dnešní členy EU byla EFTA předvstupní stanicí k členství (Finsko
se stalo plnoprávným členem EFTA devět let před vstupem do EU).
EFTA
(vyjma Švýcarska) má podepsanou dohodu s EU o vytvoření Evropského
ekonomického prostoru (EEA), takže její členové mají plnoprávný přístup na
jednotný trh EU. Museli převzít pouze tu část "acquis communautaire",
která se volného trhu bezprostředně týká. Její experti se navíc mohou
spolupodílet na vytváření této legislativy. Přístup do EEA je také
přiblížením k EU, jak se ukázalo, když Švédsko, Finsko a Rakousko dva roky
po vzniku EEA vstoupily do EU. Na rozdíl od EU vytváří EFTA most i mimo
Evropu propojováním zóny volného obchodu s mimoevropskými státy a směřuje
dokonce k prohlubování transatlantických vztahů, když vyjednává i s
Kanadou (!). EFTA také svým členským zemím umožňuje sjednávat si
individuálně dle potřeby bilaterální smlouvy o volném obchodu. ČR by si
tak přes EFTA a EEA zajistila přístup na evropský trh a mohla by dále
samostatně vyjednávat o bilaterálních dohodách s dalšími státy nebo i s
EU.
Vstup do EFTA samozřejmě není srovnatelný s členstvím EU, která -
jako politický subjekt - bude vždy ovlivňovat i "nečlenské" okolí. EFTA je
mezivládní organizace, která slouží "pouze" obchodním zájmům svých členů.
Neumožňuje volný pohyb pracovních sil a nemá přerozdělovací mechanismy
prostřednictvím fondů. Její členové ovšem mají plnou legislativní a
politickou svrchovanost a nejsou nuceny přebírat kompletní "acquis
communautaire". Mimo samostatnou a autonomní vnitřní i zahraniční politiku
by to tedy pro nás mj. znamenalo, že bychom nemuseli přebírat (a naopak
bychom mohli alespoň částečně demontovat) obrovskou zátěž nepotřebné
sociální, pracovní, environmentální a spotřebitelské legislativy EU,
doprovázené jednorázovými rozpočtovými výdaji na její zavedení. Proto za
určitých, výše popsaných okolností může být EFTA v kombinaci s členstvím v
NATO pro ČR relativně dobrým a výhodným politickým řešením, jak ukazuje
příklad Norska.
Bilaterální řešení
ČR by se také mohla pokusit
o bilaterální řešení vztahu s EU po vzoru Švýcarska. To opakovaně odmítlo
nejen členství v EU, ale i vztah s EU prostřednictvím EEA, protože by to
omezilo švýcarskou suverenitu. Vydalo se na velmi složitou cestu vyjednání
bilaterální smlouvy s EU, která byla dokončena v loňském roce. Smlouva se
skládá ze sedmi zvláštních "sektorových" částí, které upravují vztahy mezi
EU a Švýcarskem "per partes". Smlouva jde v některých oblastech dále než
EEA, i když neznamená přistoupení k EEA. Na rozdíl od EEA totiž tato
smlouva zajišťuje Švýcarsku do budoucna úplnou legislativní autonomii,
když nevyžaduje žádné "acquis". ČR by mohla při zvolení takového postupu
vycházet ze zkušeností a stanovisek současného vyjednávání o členství (v
každém případě by však již dnes měla ČR studovat švýcarské smlouvy pro své
vyjednávací pozice například v oblasti volného pohybu osob, kdy EU byla v
opačné pozici, než ve vztahu k České republice). Bilaterální tzv.
asociační dohoda ČR s EU by v každém případě vyžadovala revizi a
renegociaci, protože byla koncipována jako dočasné řešení před vstupem ČR
do EU.
Transatlantická vazba
Pokud by ČR nevstoupila do EU,
znamenalo by to nutnost našeho těsnějšího sepětí s USA, samozřejmě nejprve
v bezpečnostní oblasti prostřednictvím NATO. Šlo by např. o naše plné a
aktivní zapojení do amerického projektu protiraketové obrany, k němuž se
nynější EU staví zdrženlivě. Také by bylo nezbytné plně respektovat
americké zahraničně-politické priority, i pokud by se rozcházely s
evropskými. Následně bychom měli usilovat i o ekonomickou vazbu se
severoamerickým kontinentem. Jako člen EFTA a EEA by se ČR měla snažit
napojit na významnou Severoamerickou zónou volného obchodu NAFTA. Pokud by
se členem EFTA stala např. Kanada (viz předchozí oddíl), sbližování s
NAFTA by to mohlo usnadnit. Zatím převažuje orientace našeho obchodu na
evropské země, je však třeba si uvědomit, že v globalizované obchodní
výměně geografická vzdálenost ztrácí na významu. ČR by se ovšem musela
soustředit na ta odvětví domácí ekonomiky, kde existuje růstový potenciál
a zároveň tradice i perspektiva spolupráce s USA (např. některé segmenty
vojenského průmyslu, v němž jsou ostatně USA ve výrazném předstihu před
Evropou).
Všestranné vztahy s USA by ovšem měla ČR prosazovat v každém
případě, i jako případný člen EU, neboť jsou v našem perspektivním a
dlouhodobém strategickém zájmu. Naší vizí musí být budování širokého,
bezpečnostně, ekonomicky a politicky propojeného euroatlantického
prostoru, nikoliv "pevnosti Evropa", vymezující se proti USA a ostatním
světovým centrům a odmítající reformy, které se jinde
osvědčily. |