© 2002: Marie Vavronova, Zdena Prokopová Vydala ROSA, o.s. 2002 Projekt byl realizován s podporou FONDU KANADY při Kanadském velvyslanectví v Praze Výpovědi týraných žen Marie Vavronova, Zdeňka Prokopová Jako ve zpomaleném filmu zvedáš ruku která mě uhodí tolik mi toho staČt proběhnout hlavou než mě tvá ruka zasáhne myšlenky na všechny ženy ve všech dobách které tuhle vteřinu zažily vteřinu než ruka uhodí strach který ochromuje takže se ti nedokážu vytrhnout kousat kopat prchat nedokážu otevřít pusu nekřičím Marta Tikkannen Všichni partneři žen, které souhlasily se zveřejněním svých příběhů, své partnerky bili či ponižovali. Někteří je i znásilnili, jiní vyžadovali absolutní poslušnost. Během pár let tito muži dostali své manželky či přítelkyně do role žen, které o sobě začaly pochybovat, které se začaly obviňovat a uvěřily že násilí je jen dočasnou záležitostí, že se vše zlepší. Nikdy předtím (a většinou ani potom) nebyli tito muži, kteří se dopouštěli násilí na svých partnerkách, trestáni. Bylo by mylné hledat mezi nimi osoby s výraznou poruchou osobnosti. Ženy, s nimiž jsme mluvily, zažily strach, ponížení, bezmoc, zoufalství. Styděly se přiznat to, co prožily, a k čemu u nich doma dochází, dokonce i své rodině či přátelům. Pocit bezvýchodnosti, obav o život, zdraví i budoucnost jejich dětí je nutil setrvávat v prostředí, které jim přinášelo to největší ohrožení, místo aby bylo bezpečným domovem. Mnoho z nich později uvedlo, že se cítily pokořené, zneuctěné na morální, psychické i fyzické úrovni. Některým z nich se dodnes, ačkoli žijí v relativním klidu, vracejí děsivé sny. Stačí určité gesto, zvuk, cokoliv, co jim připomene vztah s násilníkem. Zapomenout nelze ani pocit nedůvěry, s nímž se při snaze zachránit se konečně z nebezpečného vztahu střetly. O ženách, které se staly obětí násilí ze strany současného, či bývalého partnera, panuje mnoho mýtů. Každý kdo se setká s tímto jevem, se zákonitě snaží nalézt příčinu násilí - bohužel pozornost od násilných partnerů, u nichž se tato příčina nachází, odvrací k oběti.Ta se tak setkává s tím, že vina je hledána na její straně.Ten, kdo domácí násilí nezažil zblízka, jej asi úplně nepochopí. Málokdo pochopí, co cítí oběť, která se setkává s nečekaně přicházejícím dlouhodobým a opakovaným týráním. Oběť, která bojuje s vydíráním, ponižováním, zneužíváním. Domácí násilí svou podstatou odpovídá definici mučení. Přesto málokdo dokáže ženy, které byly partnerem týrány, označit za oběti. Protože za oběť je společností považován většinou ten, kdo se stal objektem násilí ze strany cizí osoby. Můžeme konstatovat jediné - ženy, které se stávají oběťmi násilí, nejsou v absolutní většině slabými a závislými bytostmi, psychicky narušenými ženami či alkoholičkami. Jsou mezi nimi ženy všech sociálních vrstev s různou úrovní vzdělání - včetně vysokoškolaček. Ženy, které se odhodlaly zveřejnit svůj příběh, byly inteligentní, hezké, upřímné. Přežily týrání a současně našly sou se mu vzepřít. Některým cesta k životu bez násilí trvala osm, jiným dvacet let. Musely tak překonat nejen strach z pomsty či nové budoucnosti, ale zároveň si uprostřed života hledat nové 3 kontakty, neboť mnohé z nich kvůli izolaci ze strany partnera přišly o přátele. Musely se vyrovnat s bolestnými prožitky a nalézt vlastní identitu. Některé z nich přitom neměly finanční prostředky ani na základní právní zastupování a prošly „typickým" osudem obětí domácího násilí - okolnosti je donutily opustit byt, hledat útulek v různých azylech, u rodičů či u kamarádek. V České republice totiž prozatím nejsou uzákoněna opatření obdobná např. těm rakouským, která umožňují vykázat násilného partnera na dočasnou dobu ze společného bytu a tak ženě zajistit bezpečí. Musely překonat obrovskou nedůvěru, která vůči obětem násilí, především domácího, stále panuje. Zatímco ve společnosti stále přetrvává poměrně tolerantní postoj k domácímu násilí, které dosud nebylo společností dostatečně odmítnuto, jeho oběti často musí podniknout odvážný boj za sebe samé i své děti. Dokazovat, že jsou dobré matky, že na léčení nepatří ony ale pachatel. Impulsem ke vzniku této publikace proto není snaha popsat domácí „horory" či tragédie, ale upozornit na přetrvávající neutěšené postavení žen, které se v České republice staly oběťmi násilí v rodině. Mnoho trestných činů se nikdy nedostane před soud, na mnoho případů násilí je nahlíženo pouze jako na přestupky, které ve svém výsledku většinou ani nejsou potrestány Ochota zabývat se těmito případy je minimální, oběti často trpí přehlížením a obviňováním ze strany institucí, které by jim měly pomoci. Prevence násilí dosud stále chybí, stejně jako odborné terapie zaměřené na léčbu pachatelů domácího násilí. Je třeba začít otevřeně diskutovat o domácím násilí z nejrůznějších pohledů i na nejrůznějších úrovních. Problematika tohoto jevu se nám totiž teprve pomalu ukazuje v celé své závažnosti a rozsáhlosti. Není možné, aby její řešení zůstalo pouze na neziskových organizacích, které získávají minimální podporu státu. Nutnost prevence a pomoci obětem násilí (a skrze odbornou terapii i pachatelům) ukazuje na potřebu zapojení různých institucí. Příběhy, které jsme zachytily, nejsou namířeny proti mužům, ale proti násilí. Tolerance násilí vůči komukoli je nemyslitelná. Nikdo nemá právo jiného týrat, ohrožovat, ponižovat. Natož v rodině, kde jsou navíc svědky násilí děti (mezi klientkami ROSY více jak v 70 %), které si trauma z násilí nesou po celý život a často se k němu samy z „neznalostí" jiných modelů řešení partnerských vztahů v dospělosti uchylují. Doufáme proto, že zveřejněné příběhy přiblíží osudy obětí domácího násilí a povedou k většímu pochopení celého jevu. 4 MARIKA, 45 let Narodila jsem se v malé obci ve Vysokých Tatrách, jsem nejmladší ze šesti sourozenců. Maminka nechodila do zaměstnání, starala se o početnou rodinu. Byla to laskavá, věřící žena. Táta úředník, nikdy nikoho neuhodil. Neustále ale vše kontroloval, rozkazoval a žárlil. Nikdo k nám nesměl. Lpěl na svém pohodlí, upracovanou manželku moc ocenit neuměl. Maminka prostě musela poslouchat, táta si z ní udělal takovou služtičku. Bylo mi jí dost líto. Abych o tom nemusela přemýšlet, utíkala jsem před tím vším do kostela. V létě k nám do vsi jezdívala na prázdninový pobyt rodina z Prahy, měli dva chlapce, kteří se kamarádili s mými bratry. Už jako malou mě mí brášci brávali s sebou, když šli za „pražáky".Táta jim dokonce dovolil, aby si kluci z Prahy u nás na zahradě stavěli stan. Jednoho z nich - Viktora, jsem si později vzala. Vdávala jsem se ve 24 letech, po dvou letech známosti, u nás v Tatrách. Svatba byla podle mých představ: nevěsta v bílých dlouhých šatech s krajkovým kloboučkem, Viktor v novém černém obleku. Viktor žárlil už před svatbou. Moje maminka vždy tvrdila: „počkej, ty obrečíš celý život." Všimla si totiž, že můj budoucí muž žárlí a chce mě mít jen pro sebe. Já jsem se ale těšila na soukromí, svůj byt, snad i děti, a tak jsem ji moc nevnímala. Kromě toho, že manžel žárlil, také rád pil tvrdý alkohol. Když jsem přišla s Viktorem do Prahy nikoho jsem tu neznala. Cítila jsem se proto dost osaměle. Byla jsem ráda, když jsem začala manželovi pomáhat v dílně. Stejně by mně nedovolil nikde jinde pracovat. On i sám nakupoval, o všem rozhodoval. Než se narodila první dcerka, všude jsem s ním musela chodit. Stále celý den vedle sebe. Skamarádila jsem se s Irenou, která měla vedle naší dílny malou čistírnu. Vzpomínám si, jak jsem jednou prosila muže, zda by k ní nedonesl velkou ovčí kožešinu k vyčištění. Muž se s kožešinou vrátil a řekl, že to Irena odmítla. Když jsem pak náhodně zjistila, že to není pravda, jen se tomu smál. Snad chtěl, abych se zlobila a ztratila tak jedinou blízkou přítelkyni. Jakmile jsme pak nakonec měli nějaké společné známé, brzy k nám kvůli manželovu chování přestali chodit. Bylo jim trapné poslouchat, jak mě před nimi stále ponižuje. Časem jsem se od známých ze Slovenska dozvěděla, že si 5 stěžuje, jak chlastám. Prý neznám míru a život se mnou je těžký. Dokonce otci tvrdil, že dovedu vypít i láhev rumu. Jednou mi bylo velmi zle a nevím, zda dokonce i moje sestra na chvíli nezapochybovala, jestli na řečech o mém údajném pití přece jen něco není. Zaslechla jsem, jak mé rodině vyprávěl, že mě během dovolené na Slovensku načapal, jak se líbám s hajným ve špajzu. Neměla jsem ale sílu čelit lžím a ponížení. Později jsem pochopila, že to mělo jediný cíl - postavit okolo mě zeď, abych měla jen jeho. Ale i přes prakticky totální izolaci mě můj muž začal podezřívat z nevěry. Reagovala jsem na to tak, že jsem se neustále kontrolovala, abych ho něčím nevyprovokovala. Poprvé mě zbil den před odjezdem z dovolené na Slovensku. Dcerám bylo v té době jedenáct a osm let. Muž si před tím něco s hajným vypil a pak se někam ztratil. Vrátil se pozdě v noci s tím, že má hlad, ať mu dám jídlo. Odpověděla jsem, že večere už byla, tak proč nepřišel včas a dál jsem myla nádobí. Přiskočil ke dřezu a začal jeden talíř za druhým rozbíjet o podlahu. Stála jsem jako opařená a prosila ho, ať toho nechá - jinak vzbudí děti. Křičel, že jsem blbá kráva. Chtěla jsem utéct, ale dostihl mě v malé chodbičce a skopí mě k zemi. Vím, že jsem se schoulila a kryla si hlavu. Surově mě zbil. Ležela jsem na zemi ochromená hrůzou a myslela jen na to, kdo se postará o naše holky. Byla jsem po těle jedna velká modřina. Měla jsem otřes mozku a přeraženou nosní přepážku. Modlila jsem se, ale hlavně se strašně styděla někam jít. Od té doby se násilí začalo stupňovat. Věčné nadávky, urážky i napadení. Důvodem bylo cokoli. Rozdělila se republika -nadávkami se strefoval do mě. Něco se mu nelíbilo, zfackoval mě. Pil a nadával. Byla jsem v koncích s nervy. Už jsem nemohla v takovém životě pokračovat. Jednoho dne jsem vyběhla na ulici, plakala a jen tak bloumala po Praze. Jak skončit takový bezútešný život, kde? Skokem pod tramvaj? Přála jsem si jen jediné - mít konečné klid. Nevím, zda to bylo vzduchem, vzpomínkou na dcery, nebo zda třeba při mně stál „anděl strážný." Nezabila jsem se, ale došla na poho-tovost.Tam mi dali nějaké prášky s tím, že mám jít druhý den k lékaři. Moc jsem se styděla tam jít, něco mu vykládat. Bylo to vše tak hrozné. Neuměla jsem si představit, že bych dál mohla snášet takový život, a přesto to trvalo ještě několik let, než jsem od manžela odešla definitivně. Viktor začínal být agresivní i na děti.Třeba holka něco řekla a on napitý zařval, že tady bude klid - nebo nás podřeže. Pak měla mladší dcera úraz páteře. Zase strach, co bude, jestli bude holka chodit. Když ji přivezli z nemocnice, volala jednou ze svého pokoje: „mami přines mi rohlík". On byl opilý, rozzuřil se co „otravuje maminku", že jí to přinese. Holka začala hystericky křičet „táto, ne"... Měla tak vyděšené oči, že kdybych v tu chvíli měla něco v ruce, nevím, jak by to dopadlo. 6 Modlila jsem se a začala se svěřovat farářům. Byla to pro mne velká posila, protože to, co se dělo doma se už podepisovalo i na mém zdraví. Vždy, když zažiji nějaký větší stres, výrazně se mi zhorší zdravotní stav. Rozbolí mě záda, mám nemocnou plotýnku. Dusím se a nemohu chodit, mám pocit, že ochrnu. Několikrát jsem proto skončila v nemocnici. Muž se dál opíjel. Měla jsem stále velké bolesti v zádech a netušila jsem, že to nejhorší mě ještě čeká. Když jsem se nemohla pohybovat a on nebyl opilý, tak mě znásilnil. Začala jsem zvracet, třásla jsem se, bylo mně pořád zima. Můj zdravotní stav se opět zhoršil. Chodila jsem po doktorech s bolestmi žaludku, s nervy. Poslali mě i na psychiatrii a dali mi léky. Muž prohlašoval: „jsi blázen, dostanu tě do Bohnic, zničím tě." Jednou, když byl zase opilý a sprostě nadával, tak jsem ho natočila na kazetu. Strašně zuřil, když to zjistil, trochu ho to ale vyděsilo. Chtěla jsem, aby se začal léčit ze své závislosti na alkoholu. Cítila jsem, že jinak skončím opravdu na psychiatrii v Bohnicích, nebo v ženské věznici. Vzpomínám si, jak jsme jednou vezli dceru do lázní. Když jsme se vrátili domů, šla jsem dceři uklidit pokoj. Byla jsem ze všeho tak vyčerpaná! Chtěla jsem si odpočinout, ale najednou jsem se nemohla pohnout. Opět jsem měla pocit totálního ochromení. Sesula jsem se na zem. Muž byl ale už někde pít. Přišel až za několik hodin a našel mě ležet na zemi. Dokázal ještě zavolat záchranku. Slyšela jsem, jak vykřikuje: „a s takovým magorem já musím žít". Když mě nesli do sanitky zaslechla jsem: „měl jsem tě rád". Odvezli mě do nemocnice na neurologii.Tam mě přišel navštívit - ale opilý. Prý se mám vrátit domů, půjde se léčit. Dokonce mi dal telefonní číslo. Když jsem tam zkusila zavolat, bylo to protialkoholní oddělení v Apolinářské. Když mé propustili z nemocnice, šla jsem se tam podívat. Chtěla jsem dát manželovi ještě poslední šanci. Začala jsem navštěvovat skupinu pro příbuzné alkoholiků. I to mně velmi pomáhalo. Snad mě jen zarazilo, když mně tamní doktor tvrdil, že bych mohla pomoci manželovi i tím, že nebudu odmítat sex. Poslechla jsem. Bylo to ale spíš sebeobětování a mé zdravotní potíže se stále vracely. Muž se nakonec léčit odmítl a přestal chodit na ambulanci protialkoholního oddělení. Kamarádi mu prý pověděli, že jeden populární herec se pokoušel abstinovat čtyřikrát, a taky mu to nepomohlo. Trvala jsem ale na tom, že to je jeho poslední příležitost. Nepil tehdy 36 dní. Začala jsem opět doufat. Pak se opět opil, tak jsem šla balit kufry. Dcerka se měla vracet z lázní. Připravovala jsem ji na to, že půjdeme bydlet k manželovu otci. Když se ale vrátila, odmítla z bytu odejít, hystericky brečela, že tam má domov, že nikam odejít nechce. 7 Plakala jsem také, ať se muž podívá, co udělal, jak dopadl náš vztah, v jakém prostředí vyrůstají děti. Rozhodla jsem se, že jen kvůli ní zůstaneme doma, ale „rozpůlíme" byt. Manžel to respektoval. Ale pak jednou zavolal, ať mu ohřeji jídlo, že za chvíli přijde z dílny. Měla jsem bramborové knedlíky se špenátem. Připravila jsem jídlo a odešla. Pak jsem zjistila, že chtěl bramborák, tak mu jej šla starší dcera dělat. Druhý den jsem mu nabídla opět ty knedlíky, co odmítl. Přiběhl se sekerou a řval: „tak ty si myslíš, že já budu žrát ohřívaný jídlo z mikrovlnky?" Shodil jídlo na zem. Zacouvaia jsem do kuchyně. Začal lítat po bytě se sekerou nad hlavou a křičel, že mně rozbije keramiku, kterou sbírám. Pak začal rozbíjet nádobí. Zmrtvěla jsem. Vzpomněla jsem si na tu událost na Slovensku. Nemohla jsem se pohnout. Chtěl rozbít magnetofon, ale pak se zarazil, že to nemůže, to byl dárek od jeho bratra k Vánocům. Stál a řval: „jestli budeš chodit k Apolináři, rozsekám i tebe." Naštěstí pro mě zazvonil telefon, zvedl ho a byl úplně normální - začal říkat zákazníkovi, kdy má přijít pro svou zakázku. Pak někdo zazvonil dole u duny, tak tam seběhl. Využila jsem toho a utekla ven. Běžela jsem do kostela. Farář mi řekl: „Pán Bůh vám dal právo na život, odejděte. Musíte se zachránit." Měla jsem štěstí - kněz mi dodal sílu bránit se. S mladší dcerou jsme tehdy odešly do azylu ROSA. Starší dcera, studentka, převzala roli hospodyně. Umí se více bránit, ale vím, že je toho na ní moc. Během pobytu v azylovém domě jsem se rozvedla. A přežila jsem. Můj bývalý manžel nebyl odsouzen za vyhrožování zabitím - jeho čin byl kvalifikován pouze jako přestupek. Protože jsem u přestupkové komise svědecky neprokázala, že mě chtěl doopravdy zabít, měla jsem zaplatit správní poplatek 500 korun za neprokázané nařčení. Když už jsem bydlela v azylu a neměla prakticky žádné peníze, musela jsem požádat, aby mně byl tento poplatek odpuštěn. Po třech letech mi byl přidělen sociální byt, protože bývalý manžel nikdy nepřistoupil na výměnu společného velkého bytu. 8 ELENA, 44 let Nejhorší pocit je, když se strašně zklamete v někom, komu jste bezmezně věřila a vydala se mu prakticky „ všanc". Jsem řadu let nemocná, musím chodit o francouzské holi. To vám životního optimismu nepřidá, obzvláště když první partner od vás odejde. Pak potkáte někoho, kdo vám dá nový smysl života, naději. Tak prodáte byt, vložíte peníze do jeho firmy, ztotožníte se s jeho životem. Jenže pak se ukáže, zeje všechno jinak. Se svým současným manželem jsem se seznámila zcela náhodně u holiče, kde jsem byla se synem z prvního manželství. Pak jsem ho několikrát potkala v ulici, kde bydlel, a začali jsme si povídat.Vzpomínám si, jak mně Pavel vyprávěl o svém zklamání ze soužití se svojí první manželkou. Jak chtěl dceru do péče, protože žena žíla „nemravně". Chtěl emigrovat, ale manželka to odmítla, tak odešel sám. Po čtyřech letech se vrátil, vyhodil ženu z bytu a začal se s ní soudit. Viděla jsem rozvodový rozsudek, kde stojí, že ženu napadl a zbil i dceru. Přesvědčil mě však, že jeho verze příběhu je skutečně pravdivá a já ji přijala -měla jsem ho ráda a jinak jsem o ničem nepřemýšlela. Byla jsem v té době velmi zranitelná. Snad jen k dokreslení mé životní situace musím říci, že první manžel se brzy po porodu syna se mnou rozvedl. Onemocněla jsem totiž rozpadem svalové tkáně. Proležela jsem v nemocnici několik měsíců. Byla jsem i na vozíku, těžko jsem se pohybovala. Když byly chlapci dva roky, rozvedli nás po osmi stáních. Pracovala jsem pak na půl úvazku u zahraniční firmy jako překladatelka. Pavel byl milý, dodával mně v mém živote, o kterém jsem byla přesvědčená, že se nepovedl a provázela mne stále smůla, odvahu. Po prvé mě vzal na dovolenou do zahraničí. Přestala jsem se cítit méněcenná. Byl to on, kdo plánoval, chtěl svatbu, požadoval, abych prodala svůj byt a peníze potom vložila do jeho podnikání. Přestože jsem v té době byla a stále jsem ve sledování odborníků, dostala jsem odvahu mít s Pavlem další dítě.Tak se nám narodila Lenka. Je to zajímavé, aíe tohle manželství bylo dva roky bez problémů. Byla jsem doma, čekala - a docela ráda - na manžela. Jenže pak se manželovi, který podnikal, přestalo dařit. Začaly nám chybět peníze. Manžel řešil problémy tak, že nic nedělal. Tak jsem nastoupila na zkrácený úvazek jako tlumočnice. Můj výdělek měl doplnit zmenšený příjem rodiny. Myslela jsem, že Pavel bude rád, 9 jenže místo toho se začala, rozvíjet jeho žárlivost - kontroly, zákazy, sledování, zesměšňování, ponižování, až po soustavné bití. Kdy přišlo první násilí? Bylo to zprvu těžko postřehnutelné. Pavel, nyní už můj manžel, se choval k dětem dost nevyrovnaně. Metoda cukr a bič.Tomáška, syna z prvního manželství, ponižoval. Když začal plakat, posílal ho za trest na záchod. Nebo syna nutil, a pak i naši dcerku, dojídat. To bylo jeho. Manžel dokázal ráno sedět s dcerou u jídla hodinu a nutit ji, aby vše, co dostala na talíř snědla, i když nemohla. Kolikrát jsem jí, když se otočil, s tím jídlem pomohla. Lenka totiž vysílala očima signál o pomoc. Ji také zavíral za trest na záchod. Bylo marné ho prosit, ať děti nechá. Lenka se ho dost bála. Prostě jen on mel pravdu a vše muselo být po jeho. Neustále nás všechny kontroloval. Syn v patnácti začal kouřit a pít. Doma slyšel od Pavla, jen jak je k ničemu, jak jsem ho málo bila. To bylo ale podle mého to poslední, co kluk v pubertě potřeboval. Podařilo se mi také sehnat synovi stipendium do USA. Mimochodem stal se tam nejlepším studentem. Á úspěšný je i po návratu do Čech. V době stresů s manželem i synem jsem začala mít deprese, najednou se třeba v noci dostavil panický strach. Nemohla jsem ani chodit nakupovat. Nemohla jsem na ulici „dodýchnouť, třásly se mně ruce. Když jsem se vrátila na podzim v 1999 z léčebného pobytu v Jánských lázních, začala se situace doma zhoršovat. Muž mě neustále ponižoval, kontroloval, především však denně říkal, kde „jsem se to zas pelešila". Překládala jsem totiž v té době pro zahraniční firmu a on mně neustále podsouval zástupy zahraničních milenců. Třicátého října jsem byla s dcerkou na procházce u rybníka blízko našeho bydliště a náhodou tam potkala známého z firmy. Povídali jsme si. Během našeho rozhovoru mi zavolal manžel na mobilní telefon. Ptal se, kde jsme, tak jsem mu to řekla, aniž bych tušila co se stane. Pavel „přilítl", začal nadávat a vrhl se na mě. Nečekala jsem to. Srazil mě k zemi, narazila jsem si oba lokte. Hrozně jsem se styděla - před známým i dcerou. Lenka byla šokovaná, co to táta dělá mamince. Chtěla jsem se s Pavlem domluvit, že si můžeme o všem promluvit. Nešlo to. Druhý den ráno jsem šla manželovi koupit noviny a housky na snídani a dceři na svačinu do školy. Sotva jsem vstoupila do bytu, Pavel na mne začal řvát - „tak kde si se byla zase pelešit, mrcho", a chtěl mí vytrhnout noviny z ruky. Lekla jsem se a snažila mu uniknout. Jenže on se napřáhl a dal mi ránu pěstí do zátylku. Začala jsem se třást. Začal do mě bušit pěstmi. Myslela jsem, že mě zabije. Byl to tak strašný šok, že jsem neudržela stolici. On mě mlátil dál do celého těla, nevím co se dělo, začala jsem křičet. Sousedi zavolali 10 policii a ta záchranku. Vím jen, že jsem najednou ležela v sanitce a nějaký hlas ženy mě tišil: „zase bude dobře." Píchli mi injekci a já mohla volně dýchat... Za Čtrnáct dní to začalo znova.To muž přišel domů a začal nadávat, kam jsem dala kávu. Něco jsem mu odpověděla, ať nás nechá, musím udělat dceři snídani. Rozzuřil se, že ho už nebudu Štvát a začal mě tlačit do vany. Několikrát mě udeřil do obličeje a do těla. Dcera mě začala bránit, kousla tátu do nohy. Nějak se nám podařilo utéct. Cestou jsem dcerce koupila snídani a řekla jí, že v poledne se už nevrátíme domů. Pak jsem šla na policii. Tam udělali záznam o celé události, ale rovněž mi řekli, že mi jinak nemohou pomoci. V poledne jsem šla k lékaři na imunologii, kam chodím už léta. Věděla jsem, že se domů, abych neriskovala život, vrátit už nemohu.Tak jsem si jen postěžovala, co se mi stalo. Sestřička viděla mé podlitiny, uvařila čaj a volala do ROSY. A tak jsme strávily první Vánoce s dcerkou mimo domov... Když jsme s dcerkou přišly do jejich azylového zařízení, socioterapeutka okamžitě pořídila fotodokumentaci. V té době jsem moc nechápala, proč to dělá. Později u soudu se ukázalo, že to byl velmi dobrý nápad, protože můj manžel, který mě zmlátil, do protokolu později vypověděl, že jsem si rány namalovala na tělo barvou sama. Samozřejmě po nuceném odchodu z domova jsme s dcerou sebou neměly žádné věci. Pavel mne však odmítl do našeho společného bytu pustit. Navíc hrozilo, že mne znovu napadne a opět zraní. Obrátila jsem se proto na policii s prosbou, zda by neasistovala při tom, až si budeme s dcerkou balit věci. Policisté to ale nejdříve odmítli - „paní, od toho tu nejsme, abychom asistovali při každé rodinné hádce, zkuste se domluvit..." Až na nátlak organizace ROSA policisté souhlasili s tím, že budou asistovat při převzetí nejdůležitějších osobních věcí. Musím se opírat o hůl, proto se pohybuji pomalu. Mladí policisté mi stále dávali najevo, že na „tohle" nemají čas, ať si pospíším. Když jsem se z bytu odstěhovala, byl manžel velmi překvapen. S tím, že bych se mohla, já invalida, vymanit z jeho moci prostě nepočítal. Dcera po přestěhování do azylu změnila i školu, kterou navštěvovala. Manžel během tří neděl ale adresu Školy zjistil. Začal na nás pravidelně před školou čekat. K dcerce se vrhal s otázkami, jak se má, a snažil se jí objímat. Mně nadával a dokonce mě i fyzicky napadal. Současně obcházel všechny instituce, organizace, úředníky prostě všechny a každého, na kterého bych se mohla obrátit o pomoc, či kdo by mi mohl pomoci. Je samozřejmé, že všude o mně říkal, že jsem nevděčná mrcha, která je 11 nevěrná, nedbá o dceru a jemu systematicky škodí Jeho specialitou je, že všude chodí se zapnutou videokamerou, kterou strká do obličeje každému, s kým jedná a natáčí si jeho odpovědi. Když ho někdo vykáže nebo nemá na první pohled pro jeho stížnosti vřelou reakci, může čekat, že na něj přijde stížnost, udavačský, pomlouvačný dopis. Samozřejmě se staví do role, že jediný má pravdu, protože on je oběť nevěrné zlé ženy, která má stále s někým poměr. Počítá s tím, že takovéto jednání traumatizuje nejen mě, ale tímto způsobem se především snaží z mého okolí odstranit všechny, kdo by mi chtěli pomoci, zastrašit je před případným svědectvím u soudů či orgánů OPD. Jeho postup má výsledky. Například moje dcera viděla mnohokrát jak mne bije. Logicky má z takového člověka strach. Když měla k němu jít, například zvracela. Navíc, moc zajímavý program, když u něj byla na návštěvě, jí manžel také nepřipravil. Ani si s ní moc nehrál, nechal ji dívat se na televizi. Dětská psycholožka, kterou ale Pavel navštívil samozřejmě se zapnutou kamerou ještě před tím, než vydala svůj verdikt, však přesto, že byla obeznámená se všemi jevy které u dítěte vyvolává kontakt s násilným otcem, doporučila styk s dítětem třikrát týdně! Renomovaná psychiatrická a soudní znalkyně pro problematiku malých dětí přitom zjistila závažný stres na přítomnost otce a doporučila omezit a posléze zakázat styk otce s dítětem. V době zpracování odborných posudků se můj manžel Číhající před Školou pokusil obejmout „svoji milovanou dcerušku". Současně mě ale napadl, vytrhl mi z rukou notýsek, kde jsme měla 3 tisíce korun. Podala jsem proto trestní oznámení pro loupež. Policie vzala mého muže do vazby. Ovšem nikoli za mé mlácení, ukradení peněz či za to, že na svoji dceru nedává roky ani korunu. Jako důvod pro vazbu nestačila ani skutečnost, že rozmlátil veškeré zařízení bytu. Důvodem toho, že ho policie vzala do vazby, bylo nakonec to, že vyměnil zámek od bytu, kde jsem sice nemohla žít, kam jsme s dcerou nemohly ani vstoupit, ale který podle papírů byl stále společný Manžel byl odsouzen na jeden měsíc s podmíněným odkladem na 18 měsíců nikoli pro opakované násilí, ale pro trestný čin neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona. Mezitím můj muž zjistil adresu utajeného azylového bydlení. Musely jsme tedy odjet bydlet k mé staré matce. Zvláštní je, že ačkoli mám několik let podanou žádost o rozvod, prostě se rozvést podle soudů stále nemohu. Už nevím, co by se muselo stát, aby soud konečně naše manželství rozvedl. Snad jen moje smrt by řízení ukončila, a to proto, že by se nedostavoval jeden účastník řízení. Přesto se něco povedlo, a to mi dává hodně síly. Ani ne tak pro mne, jako pro další ženy s podobným osudem. Český soud totiž vydal do této doby nevídané 12 rozhodnutí. Manžel se nesmí přiblížit na více než dvě stě metrů k dceři a platí zákaz jeho styku s ní. Poprvé v českém právu bude možné v obdobných případech využít něco jako precedens.To mi skutečně dává velkou sílu jít dál. Přesto ani po dvou letech není situace v rodině vyřešena - zdemolovaný byt je neobyvatelný, tísníme se s dcerou a synem v jediném pokoji u mé matky. Osmiletá dcera je v neustálém stresu. Sice platí zákaz styku s otcem, ale otec na ni čeká před školou opět s kamerou za pásmem dvou set metrů. Samozřejmě požaduje, aby byla svěřena do jeho péče. Až v srpnu 2000, tedy prakticky po dvou letech stresu, bylo vydáno předběžné opatření, na základě kterého byla má dcera svěřena mně. Manžel se okamžitě odvolal, a proto v lednu 2001 Městský soudu v Praze návrh na vydání předčasného opatření zamítl. V únoru loňského roku mne mezi tím manžel opět před školou napadl, byla jsem tři neděle v pracovní neschopnosti. V březnu na moje odvolání a po doplnění zdravotní dokumentace dítěte soud pro Prahu 4 vydává předběžné opatření, že se dítě opět svěřuje před rozvodem do mé péče. Manžel mi samozřejmě stále neplatí výživné. Za to dokladuje u soudu, že má v bytě vždy připraveno jídlo, kdyby se dcera vrátila. Pořídila jsem si staré auto a vozím dcerku těsně před vrata školy. Výsledkem je, že několikrát byl mým manželem napaden i personál školy, včetně ředitelky. Na tu podal dokonce trestní oznámení, že není ochotna mu denně podávat informace, zda je dítě ve škole! Svoji životní situaci vidí jako spiknutí zlé manželky s feministickou organizací. Jeho cílem je dokázat, že mě nikdy neuhodil, ale já si ty modřiny sama nalíčila barvičkami. Zdá se to nevěrohodné, ale nový kolotoč dalšího vyšetřování a soudního projednávání se z jeho popudu opět rozjíždí. Manžel si neustále stěžuje, obviňuje z podjatosti soudce, policisty, pracovnice OPD, učitele atd. Smysl jeho jednání je zcela evidentní - zastrašit, znechutit či diskreditovat všechny, kteří by mně pomohli, postavili se na moji stranu ci vystoupili se svědectvím před soudem. V březnu 2002 je můj muž zproštěn obvinění z trestného činu zákazu vstupu do bytu. V květnu 2002 není manželství rozvedeno, dál se soudy zabývají různým odvoláním mého manžela.Ten nadále nedává ani korunu na dítě. Žádám všude možně už jen o to, aby se už jednání neprodlužovala. Jednání a odvolávání ze strany Pavla jsou evidentně účelová s jediným cílem - prodlužovat neudržitelný stav. Přestože psychiatrická, soudní znalkyně vyjadřuje, že zhoršení zdravotního stavu holčičky souvisí úzce s typem chování otce, soudní jednaní trvají dál a budou se určovat soudní znalci pro celou rodinu. 13 %JU, MSLSftAS ůLÁÁcrfÁtf SL tO.&OOt avuLl&a/'t /ZúLď '.JuMú M«du üAAtMrtA' (UJy m/ A^yJ^Jlřm/- rX*>z&& ys /tli>. f%Aďw*ÁjU&rtW. Je*d?u^ %mmM //K44ft>č/KJuL/ J&btMK^te^íUy UálpyS /J&uAs yayn^s jxs M/C&sus. jJíuCu/ ďťns JÍs /vyóÁzMJs #s /ky/w/ sts/t*s*uL etttix^/- řrU^s yu*ns Maa&oAgJ 0U (Ji/uusv nuw yw /z*/ tfjs, 7U^4l^Uyi/l M#Jř/ AÚuaJsís MóiiJUJ!/ euA^ Mtfs ýsspy aZas áfru/, jslAj/ áJÁal/ Ju/ luÁži/ /ml/ /m*4fli/flk&/ /tuJa/ Ad/ Aáitd -Q&cd/ jÍoÁ/ áa/ /zjJIUmms fi^£ÄA/ flUrfft/ /růM/ /rW, f^Áa/icpí/ fi*iU*/tysrisys i*#s /imÁáj jxxt /dt/u/nt/ /V XeWu/ti juas m/ Áe^ ludwýx/ m/ vÍAxA&rwi/\ G^s /sys Ak/M/ /U/UL/ Ái/fjí. M/L> Aasm/ m*yudi£s. A^AÁs MdJb mtd/ ÁÁ/ftl/ #4bd*tUt-"' sAU/ ib /Uyn/, nMuIn/ AJsi/&yua<ÁjiÁf A//nayM/ aCf Msty /ywÁy JUHy mm£s &&' /Arty WU/ J^/fJuLÍ^UJ\%rV MtOtŕ ym/ WZJ Ju/Milý /y (WjUM/. 14 Qžuffl/ lánu/ é^/ AtJ&s /nzÁtLÉtfs aus MsOsIm-' jtrte-ôyM/sU. f&t&J ÁA&W/ Á*vws i/ X^řkL^t^^-^^^ /mítcv AjAt/^ £zb mÄ/ ly&w/ Ámw .4uaJUU& U+*íAs\~ ^^ bpyacs. fflü M/rým/ a/ čt&^nůj d^ Xv-tLrfuwézJJ/*. élcc/ Ás&w ItyUs a^/w' AtrzĹMO* $l&t/Lm/ mks /h&sfaíÁ/ .év^y* A&4jý, Byte-* faum/ Jťífl/s iW /«^í> ŕ£/ /í/u/Lí/ÚAh/ ' Ms y^m/i M/ cÁ/uŽ&s /iwu/L yřfauUwMs Xt*<^^ üuc/ mäsw /tďMdj. UM/ ml/s U&w Ásum/' /n?/ftsCÍ$ J/wÁty, fUAÁy JsLly, (hzÁ/J&trft/ MA/ ^új^es /Kf^uílet/ VW, lu&ul/ 0U1Ľ Mt s^msx^a/. vL&ty /M&sjy- £v Wf^niouus /n£w /^LU/, ^^t^M/ ^sn/ AU Mejurns lui ^,Á/pwy ^uus mi/ y&StH ^ /autyMsctfs mMJ. /H