Turecek, J. Jak zamezit vnášení zbrani a výbušnin na paluby letadel V tomto článku jsou popsány nedostatky v současných bezpečnostních prohlídkách os ručních zavazadel pomocí detektorů kovů, rentgenů a detektorů stopových částic Zmiň! ^-jak nesprávné používání přístrojů, tak i jejich principiální nedostatky. Pozornost hla\nj ían°& věnována řešení nejzávažnějších problémů - detekci nekovových zbraní a výbušnin n ccn^iJs detekci výbušnin ukrytých v příručních zavazadlech i detekci chemických, biologických a ^líních zbraní. Pro prohlídku osob jsou doporučovány milivize nebo rentgenový zpětný irlf " automatická detekce stopových částic a jaderná kvadrupólová rezonance. Pro prohlídku íí"^ nich zavazadel jsou doporučovány rentgeny s počítačovou tomografií nebo vícepohledow!i" mografií a difrakční technologií, jaderná kvadrupólová rezonance a detekce povrchových - tu" pomocí optické analýzy hoření vybuzené laserem. ca,t|c Turecek, J. The chances of prevention of bringing weapons and explosives into airplane boards In this article are described the holes in common person and handheld baggage checking h means of metal detectors, x-ray systems and trace particles detectors. MisapphcaUons of ih! instruments as well as their principal limitations are mentioned. The attention ot the roam paw is given to the solution of the most serious problems - detection of non-metal weapons and explosives about passengers, detection of explosives hidden in handheld baggage as well & chemical, biological and radiological weapons detection. The methods recommended for person checking are millivision or x-ray backscattering, automated trace particles detection and nuclear quadrupole resonance. The methods recommended for handheld baggage checking are \.m systems with, computer tomography, multi-view tomography and difraction technology, nuclear quadrupole resonance and surface particles detection by means of optical analysis of burns excited by laser beam. Die Möglichkeit der Verhütung des Eintrages der Waffen und der Sprengstoffen auf den Eluj zeugbord In diesem Artikel sind die Nachteile der heutigen Sicherheitskontrollen von Personen und Handgepäck mit der Hilfe der Metalldetektore, Röntgengeräte und Spurenpartikelndetek'trö beschrieben. Die Rede ist sowohl über die fehlerhafte Benutzung der Geräte, als auch ihre prinzipielle Mängel. Die Aufmerksamkeit ist im Hauptteil der Lösung der wichtigsten Probleme gewidmet - dem Nachweis von nichtmettalischen Warfen und Sprengstoffen bei den Passagieren dem Nachweis der im Handgepäck versteckten Sprengstoffen und auch dera Nachweis der che mischen, biologischen und radiologischen Waffen. Für Sicherheitskontrolle von Personen sind Milivision oder Röntgenrückstrahiung, automatischer Nachweis von Spurenpartikeln und Kern-quadrupolresonanz empfohlen. Für Sicherheitskontrolle von Handgepäck sind die Röntgenappa-rate mit der Computertomographie, Mehrsichttomographie und Diffraktionstechnologie, Kern quadrupoiresonanz und Nachweis der Oberflächenpartikel mit Hilfe der optischen Analyse def mit dem Laser angeregten Verbrennung empfohlen. PJiDr. LUDMILA ČíRTKOVÁ, CSc, Policejní akademie ČR, Praha poc fenu sexuální agrese je stále ještě studováno především z perspektivy pachatele. (jborníci z iad kriminologů, psychologů či sexuologů preferují povětšinou na pa- hatele orientovaný přístup. V tomto příspěvku chceme otevřít viktimologickou per- [ l «lávu problému. S výjimkou vraždy je znásilnění považováno za nejvíce zraňující 1 fnčin niezi dospělými {Resick 1990}. Pokud jde o trauma oběti, představuje znásilnění ravděpodobně nejvíce prostudovaný individuální trestný čin. V následujícím textu se Lbtředíme na empiricky zajištěná fakta o obětech znásilnění. Cílem tohoto příspěvku ' poskytnout pokud možno výstižný obraz o současných trendech na poli vědeckého I koumání obětí znásilnění. K tomu je třeba dodat, že dále uváděné poznatky se týkají ženských obělí znásilnění. Sexuální agrese vůči mužům, která byla zatím studována -mše pod hlavičkou sexuálního zneužívání, není v tomto textu zahrnuta. v.pátúní po významu a roh previktimních faktorů běží po dvou kolejích. Za prvé jde q problém, který lze lapidárně vyjádřit otázkou, zda existují určité predestinující podmínky, které zvyšují u ženy pravděpodobnost znásilnění nad hranici náhody. Druhý směr bádání se zaměřuje více na následky znásilnění. Výzkumné projekty hledají odpověď na otázku, které previktimní faktory nebo události rozhodují o dopadu znásilněni na oběť. V anamnéze a osobnosti obětí se pátrá po klíčových momentech, které zmírňují anebo naopak komplikují následné potíže při návratu do normálního života. V tomto příspěvku se zaměříme na první linii zkoumání. Reprezentují ji badatelé, kteří se snaží zjistit, jaké charakteristiky činí z Ženy favorizovaný terč sexuálního útoku. Takto zaměření badatelé pochopitelně předpokládají, že takové previktimní znaky skutečně existují. Tvrdí, že riziko znásilnění není v populaci žen rozloženo náhodně. V pozadí stojí koncepce o tzv. participaci oběti na vzniku trestného Činu (v modernějším vydaní pak koncepce atraktivity oběti pro pachatele). Jejich základní myšlenka spočíva v tom, že chování, a tudíž i některé osobnostní rysy oběti podstatným způsobem ovlivňují rozhodování pachatele, a tím i spáchání trestného činu. Výzkumníci se pak. tyto znaky snaží objevit, pojmenovat a utřídit. Dlužno podotknout, že dosavadní výsledky jsou plné rozporů a kontradíkcí. Oblíbeným výstupem takto zaměřených studií jsou íypologie obětí znásilnění. Prominentní viktimoiogové jako Mendelsohn i Fattah považovali moment podílu (spoluzavinění) u znásilnění za tak klíčový, že jej použili jako hlavní Icritérium svých typologických přístupů. Podle míry participace aa genezi Činu rozlišují například typ provokující oběti, typ zúčastňující se oběti atd. Je ířeba zdůraznit, že výraz spoluzavinění není míněn v trestně právním smyslu a nesnímá i pachatele zodpovědnost za spáchaný skutek. I tak mohou tyto přístupy vyvolávat určitou nevoli a nepochopení jak u laiků, tak u odborníků (Ellingworth, Farrell, Peace 1995). Teprve koncem SO. let se objevily nové typologické přístupy. Tyto typologie jsou reálnější, neboť přihlížejí k faktům z reálných případů, nikoli pouze k teoretickým koncepcím z dílny různých psychologických směrů. Od 80. let se totiž prosadil názor, 196 Kriminalistika 3/2002 Kriminalistika 3/2002 197 že je chybné zkoumat pouze osobnostní charakteristiky a znaky obětí. Pro porozn -obětem znásilnění je nutné přihlížet k celkové situaci znásilnění. Příkladem lze i^' Silvermana (podle Scholze 1994), který rozlišuje dva základní typy obětí: ^ěst @ obětí vztahového znásilnění a Vztahové znásilnění se odehrává na pozadí původních kontaktů anebo symD h-mezi pachatelem a obětí. Oběť je zaskočena či zmatena tím, že po neutrální či pH,T ské interakci dochází na sexuální násilí. U útočného znásilnění je situace oběti ii -Dominuje v ní strach a silný stres z překvapivého kriminálního útoku. Mezi obě"3' typy znásilnění zjistil Silverman podstatné rozdíly zejména v jejich dopadu na obvf-Oběti vztahového znásilnění trpí především pocity viny, zatímco oběti útočného 2rľ' silnění strádají silným strachem a častěji se u nich objevují příznaky blízké obra?3" posttraumatické stresové poruchy (PTSP). Zajímavé je, že vyžadují rovněž rozličnoľ strategii intervence (Dätwyler 1993). Empirické pátrání po previktimních faktorech, které předcházejí znásilnění, pokračuje i dne Výzkumné projekty jsou ovšem úzce zaměřeny na konkrétní a zvláště ohrožené skupiny íľ (prostitutky, drogově závislé dívky). Smyslem těchto výzkumných aktivit je získat poznatky Dou žitejné pro tvorbu fokusově pojatých programů prevence. Příkladem může být projekt iíw zjišťoval, na čem závisí vyšší pravděpodobnost znásilnění uvnitř populace drogové závislých mls dych žen. Exaltované chování, konflikty se zákonem a střídání partneri v tzv. peer-skupmé folv definovány jako hlavní nositele zvýšeného rizika znásilnění v této specifické skupině. y Na současných pokusech o identifikaci rizikových previktimních faktorů znásilnění je symD, tické, že badatelé opouštějí původní mýtus o existenci psychologicky (osobnostně, konštitučné! predestinované oběti. Na místo toho pracují výzkumníci s hypotézou zranitelnosti (vulnerability) Ačkoliv není tento pojem zatím přesně teoreticky ukotven, pomohl už na svět řadě zajímavých projektů (viz Holst 2001). Zranitelnost je chápána jako komplexní vývojová charakteristika ti může se měnit v čase. Pro účely zkoumání bývá zranitelnost předběžně definována pomocí vzorců chování a myšlení, které má jedinec sklon použít při zvládám obtížných a nebezpečných situaci. Odborně jsou označovány jako „coping" styly a podle psychologů souvisí s rozmanitými dříve izolovaně studovanými jevy, jako je například víra ve vlastní schopnosti, iluze kontroly, životní vitalita, autonomie a nezdolnost. Výzkumy se momentálně snaží ověřit, zda takto chápaná zranitelnost sehrává roli významného previktminfho, eventuálně reviktimízačního faktoru v případech znásilnění. Druhý směr psychologických výzkumů se zaměřuje na chování a mentálnípochodv obětí v průběhu znásilnění. Nejde ani tak o objasnění základních prototypů interakce mezi pachatelem sexuálního útoku a jeho obětí (jak tomu bylo u Fattaha či Mendel-sohna). Psychologové se spíše pokoušejí o kategorizaci či klasifikaci základních beha-vioráiních i mentálních reakcí znásilněných žen na sexuální útok (Hiekel - Endres 1997). Zajímá je, co cítí napadená oběť v průběhu útoku a jaké reakce či akce na místě ohrožení produkuje. Tento druhý směr zkoumání usiluje přitom o velmi praktické výstupy. Hledá maximálně účinné strategie obrany. Hlavním cílem je zjistit, jaké reakce oběti vedou k překažení úmyslů pachatele. Jeden z výzkumů se zaměřil na zjištění emocí, které se v průběhu znásilnění objevují u oběti. Výzkumný soubor tvořilo 21 žen, které oznámily znásilnění policii. Znásilněné měly zpětně posoudit, který z následujících emocionálních stavů je nejblíže skutečnosti, kterou prožily: * strach ze smrti (až 90 %), * ponížení (40 %), * bezmocnost (60 %), * hnus (40 %), * vztek (55 %), * pocit odstupu, distance (laicky: chladná hlava) (20 %). enta v závorce uvádějí četnost prožitku dané emoce. Dominantním pocitem z po-&0, 0běti je strach o život, zažívá ho většina napadených žen, více než polovina z nich i- Idouže do pocitů bezmoci anebo vzteku, zatímco o ponížení referuje přibližně fot žen. Jen každá pátá znásilněná je schopná uvažovat „s chladnou hlavou", tj. I -,t kriz°vou situaci racionálními prostředky. ! súčasné viktimologické studie se zabývají především formami odporu a jejich výslednými i uv Cohenův výzkum (Scholz 1994) se například tázal, jaké možnosti jednání vnímaly znásil-• - e ženy v průběhu sexuální agrese a jak hodnotily jejich případnou účinnost. Výzkumu sí ^ -milo 127 žen.-Za efektivní stratégu považovaly velmi hlasitý křik a komunikaci s pachatelem. názory na aktivní fyzický odpor se velmi lišily, více než polovina byla zpětně přesvědčena, ■ý odpor působí spíše provokativně. Zdá se však, že tento názor obětí je více ovlivněn ""Vženy v průběhu sexuální agrese a jak hodnotily jejich případnou účinnost. Výzkumu se ch názory -izický odL t - fm klišé o údajné nebezpečnosti aktivního fyzického odporu než vlastní zkušenosti s pouzi- °J této strategie. Zajímavé' poznatky přinesl komplexní výzkum této problematiky, ve kterém se utoiům (Prentky, Burgess a Carter, podle Scholze 1994) podařilo vyšetřit 108 pa- S patelu znásilnění (v době výzkumu ve vězení) a současně 389 jejich obětí. Analýzou i '"rech získaných údajů byly rozlišeny 4 skupiny pachatelů a 5 typů obranných reakcí l obětí i Základní' skupiny pachatelů znásilněni: - kompenzačně jednající pachatel (znásilnění představuje kompenzační pokus o uspo-[ kojení), J ' pachatel využívající příležitost, j - pachatel ventilující svůj vztek, I " sadistický pachatel. verbální odpor, * nekonfrontační odpor (málo energický odpor), * útěk, •= konfrontační odpor (fyzická obrana), "> pasivita (nekladení odporu). Ve výzkumu se ukázalo, že obrana, kterou oběť zvolila, se výrazně řídila typem pachatele. Například u pachatele, který byl vnímán jako kompenzující znásilúovač, leridovaly oběti statisticky významně k nekonfrontačnímu odporu založenému na „měkkých" strategiích. Zdá se však, že volba strategie probíhá intuitivním způsobem, dotazované ženy totiž nebyly schopny uvést, podle jakých signálů se rozhodly pro daný 2působ obrany. Zatím převládá názor, že oběti reagují spontánně na stopové, podpra-hové signály. Podle výpovědí samotných obětí by se mohlo zdát, že se nejčastěji objevuje verbální obrana a pokusy o fyzický odpor. Více studií se shoduje v závěru, že neenergický, vlažný odpor je pro oběť poměrně nebezpečnou strategií. Nejednoznačné, měkké odmítání a prosby o „milost a slitování" spíše zvyšují pravděpodobnost pokračujícího sexuálního útoku. Také vnitřní monolog oběti, ve kterém dominuje strach z fyzického zranění, je považován za neefektivní, svazuje ji, vydává ji pachateli na pospas. Aktuální studie většinou pracují s následujícím schématem reakcí oběti na sexuální útok' * fyzické strategie (fyzická sebeobrana), " kognitivní strategie (mentální vyladění, iluze kontroly, víra ve vlastní kompetencí atd). * verbální strategie (komunikace), " afektivní strategie (emocionální chování) a '" celkový psychický kolaps. 198 Kriminalistika 3/2002 í Kriminalistika 3/2002 199 Výzkumníci se zatím snaží popsat jejich četnost, hlavní nosné prvky a výsled Jednoznačné závěry ohledně doporučeného chovám oběti nejsou momentálně k á^ zici. V poslední době se začíná hovořit o „víře ve vlastní kompetenci" jako o klíč 'SP-°' momentu obrany napadené osoby (Holst 2001). Jejím základem jsou vnitřní monJe,n mobilizující různé scénáře obrany. Praktickým důsledkem je tendence postavit k pro ženy nejen na fyzické sebeobraně, nýbrž také na trénování mentálních school důležitých pro zvládnutí ohrožující situace. p Mf Následky znásilnění jsou v literatuře shrnovány pod pojem „rape tauma" (če i trauma ze znásilnění, Resick 1990). Jde o termín podobné diagnostické hodnoty ja\. například syndrom týrané ženy. Uplatňuje se pouze jako polooficiáíní nálepka zasti pující především obecně píatnou kategorii posttraumatické stresové poruchy (PTSPi V klinickém obraze jsou kromě toho u znásilněných zjišťovány deprese, sociální roh a kompulzivní poruchy. Viktimologické výzkumy následků znásilnění, se kterými 'C potýká oběť, zabírají v každém případě širší okruh problémů než pouze klinicko-nj chologický pohled vyjádřený heslem „rape trauma" (France 1996). Velká pozornostie v nich věnována například startérům a pochodům sekundární viktimizace. Obecně lze následky znásilnění pro oběť, která přežila, rozdělit do dvou skupin. @ bezprostřední, odehrávající se těsně po činu a ® dlouhodobé (obvykle charakterizované jako posttraumatická stresová porucha). ^Bezprostřední eásledky reprezentují akutní reakci na silný stres. Poznatky o chování následujícím bezprostředně po činu, jsou velmi důležité, protože se o ně zajímá policie i_ soud a přihlížejí k nim při právním posouzení činu. Bezprostřední chování znásilněné ženy těsně po ukončení útoku ze strany pachatele záleží do značné míry na charakteristikách Činu. Ačkoliv toto sdělení působí celkem triviálně, bývá v soudních síních bohužel často ignorováno. Při právním posuzování věci se nositelé práva pozastavují nad tím, jak se oběť zachovala (např. že přijala cigaretu od pachatele, nasedla s ním do auta atd.) a přikládají jejímu chování mylný význam. Přitom při deliktech vztahového typu a dále tam, kde cizí pachatel použil perverzní či mučivé sexuální praktiky, je taková zdánlivě smírná reakce oběti z psychologického pohledu normální, přirozenou reakcí na prožitý stres. Při deliktech vztahového type (tj. znásilnění předchází kratší interakce anebo i dlouhodobý vztah) oběť těsně po činu projevuje spise strategii redukování agrese a mo-mentáliíího smím. Vyhledává či strpí uchlácholení, může ventilovat i projevy povrchní sympatie vůči pachateli, jde zdánlivě na smír s agresorem. Tato bezprostřední srnímu reakce ovšem nikterak nesnižuje původní odpor a obranu oběti před činem. Nejde o usmíření ani odpuštění, jde o bezprostřední a krátkodobou reakci oběti na znásilněni navozenou strachem. Psychologicky vzato je ve hře stejný mechanismus, který je zmiňován u tzv. stockholmského syndromu. V deliktu typas útočného sexuálního přepadení cizím mužem je bezprostřední reakce oběti vedena především potřebou zajistíš si pocit bezpečí. Obvykle v mysli dominuje spontánní a silná motivace zaměřená na rychlý odchod na bezpečné místo (domů, někam, kde se cítí oběť dobře, někam k lidem). V případě tělesných zranění se často objevuje kontraproduktivní a paradoxní chování, např. až úzkostlivě pečlivé prohledávání místa činu po bezcenných ztracených předmětech, jako je sponka do vlasů či knoflík Také ustrnutí, tupé a bezcílné vyčkávání na místě činu, nekontaktnost připomínající změněný stav vědomí se může objevit stejně jako exaltované emocionální reagování. 200 Kriminalistika 3/2002 7 ravidla ještě v době odeznívám bezprostředních následků (strach z nákazy ve-nckýiri onemocněním, myšlenková zmatenost, poruchy spánku a zažívání atd.) do- hízí ke zveřejnění Činu. Tím je obět vystavena kontaktu s privátním, ale i profesio-Nrn'm okolím (policie, vyšetřovatel, lékař). ' Od tohoto okamžiku lze za hlavní problém obětí znásilnění označit předsudky a fa-I -né stereotypy v myslích lidí, se kterými se oběť v době po činu setkává ať už v pri- -mj'Ch. či úředních situacích. Vystupování laiků i profesionálů je pak řízeno nikoli fakty- a*e souborem apriorních hypotéz, které ve svém důsledku vážně zraňují oběť vedou k dobře známým jevům sekundární viktimizace (Čírtková 2000). Konkrétní ukázkou je i policejní výslech. Podle nových výzkumů (Scholz 1994) koresponduje i10 délka s mýtem o tzv. skutečném znásilnění, který v podstatě připouští pouze 'tiásilnění v podobě zákeřného přepadení cizím mužem. Čím více se vyšetřovaný pří-ňa(j odchyluje od tohoto klišé, tím déle je poškozená vyslýchána. Presumpce neviny u pachatele je silnější normou než presumpce dobrého jména poškozené. V polovině osmdesátých let minulého století vznikla rozsáhlá mezinárodní empirická studie, která si kladla za cíl zjistit co nejpřesnější údaje o postojích a názorech na /jiásilněné ženy (Scholz 1994). Sondy proběhly v různých skupinách společnosti. Stu-jje nakonec potvrdila bonmot, že policisté jsou jenom občané v uniformě, neboli že profesionálové se vůbec neliší od obyčejných občanů, pokud jde o jejich názory a postoje ke znásilněným. Společnost je až překvapivě jednotná, homogenní, pokud jde q mínění o znásilněných ženách. Převládají laické stereotypy, které redukují znásilnění pouze na jednu jeho podobu, a to na vzácně se vyskytující záludné a zákeřné napadení zeny úchylným pachatelem. Jiné varianty sexuálního násilí nebývají akceptovány jako znásilnění, veřejné mínění je bagatelizuje a podceňuje. Bohužel totéž se děje Často i v soudních síních, neboť i osoby s pravomocemi rozhodovat o věcech znásilnění jsou zatíženy stejnými mentálními skripty. Následující tabulka srovnává implicitní mínění (stereotypy) s empiricky ověřenými fakty. Kognitivní stereotypy: Empirická fakta: Znásilnění probíhá formou přepadení. Většina znásilnění se odehrává v sociální blízkosti. Znásilňovači jsou psychicky vyšinutí a nápadní. Znásilňovači nemusí být vůbec sociálně nápadní ani duševně choří. Většina žen se v průběhu znásilnění masivně brání. Většina žen se obvykle pokouší o verbální obranu. Strach o život je blokuje. Znásilnění způsobuje hlavně těžkou újmu na tělesném zdraví. Většina znásilnění končí spíše lehčími až středními tělesnými zraněními. Závažnější jsou ovšem poškození psychická. Zeny vnímají znásilnění jako agresivní, vynucený sexuální styk. Ženy vnímají znásilnění jako existenciální ohrožení života. Existují studie zkoumající, jak probíhá výslech znásilněné u kriminální policie v závislosti na typu znásilnění. Podobné projekty byly uskutečněny i u soudců. Shodně se ukazuje, že předcházející flirt s pozdějším pachatelem a soukromý byt jako místo činu ovlivňují náhled na oběť v negativním smyslu. Pachatele naopak apriori zvýhodňují. Je Kriminalistika 3/2002 201 zrejmé, že do procesu vyšetřování (u policie) a hodnocení důkazů (před soudem) výrazně promítají implicitní kognitivní stereotypy. A protože mýty o znásilnění kcm Se konců korespondují se zásadou „in dubio pro reo", budou zřejmě i nadále zdro'^" sekundární víktímizace obětí znásilnění. 'tra Překvapivé závěry přinášejí také výzkumy orientované na znalce - psycholog Scholz a Greuel (1994) analyzovali 20 znaleckých posudků zadaných kvůli posouzf: věrohodnosti výpovědi znásilněné. Konstatovali, že je v nich věnována předanenz^ vana a neúčelná pozornost sexuální anamnéze poškozených. Další nápadností bvl hojné používáni projektivních testů, ačkoliv jim chybí důkazní hodnota pro účely n0° sužování věrohodnosti konkrétní výpovědi. Autoři nakonec rozdělili odborná stáno viska psychologů na: V první skupině označili celkem 60 % posudků jako předpojaté a símě ovlivněné obecnými stereotypy a klišé. Podle nich je pravděpodobné, že každý druhý psychoid! gický soudně znalecký posudek znásilněné vycházející z orientace na osobnost a klinickou psychologii bude zatížen kognitivními stereotypy v duchu výše uvedené tabulky. V druhé skupině byla situace jiná. Za předpojaté a stranící - tentokráte ovšem spíše oběti - označili badatelé pouze 10 % posudků, zbývajících 90 % ocenili jako nezaujaté a neovlivněné běžnými mýty. V naprosté většině případů posuzování věrohodnosti znásilněných žen nejde pn, marně o to zjistit, zda došlo či nedošlo k sexu či pohlavnímu styku, nýbrž jde o to prověřit, zda k sexuálním aktivitám došlo dobrovolně anebo nedobrovolně. Psychologické interview by mělo zjistit, zda se skutečně odehrály pokusy o odpor na stranč oběti a zda k sexuálním aktivitám došlo pod nátlakem obviněného. Pro znalce psychologa je klíčovým materiálem nikoli líčení sexuálních aktivit samotných, nýbrž lícení použitého násilí pachatele, výhrůžek, pachatele a strategií obrany a taktik odporu oběti. Z toho také plyne, že předcházející sexuální zkušenosti nepředstavují v drtivé většině případů takové okolností, které by byly důležité pro posouzení věrohodnosti výpovědi. Tím také odpadá častá námitka, kterou používají zastánci objasňování sexuální minulosti obětí, totiž že žena může své předcházející sexuální zkušenosti použít" k obohacení svého líčení za účelem vyfantazírování neboli „vylepšení" údajného znásilnění. U psychologického posuzování výpovědi poškozené v problematických případech znásilnění platí obecně doporučovaný postup. Jeho základem jsou tři kroky: ® analýza osobnosti zaměřená na stanovení svědecké způsobilosti, © analýza motivů (jde zejména o eventuální motivaci k falešnému svědectví: pomsta, zklamání, výmluva sloužící k zakrytí či ospravedlněni jiné skutečnosti, například utajovaného poměru), ® analýza výpovědi (tj. rozbor výpovědi podle ověřeného systému kritérií; dnes se používají zejména tzv. kritéria reality). Těžištěm znaleckého zkoumám' musí být skutečně psychologická prověrka věrohodnosti lícem'kritické události. I u znásilnění platí známá Undeutschova hypotéza: „Mezi líčením, které se opírá o skutečný prožitek, a líčením, které je smyšlené, existuje jasný kvalitativní rozdíl." Kritéria reality jsou odvozena právě z této hypotézy a reprezentují znaky či položky, ve kterých se nápadně odlišuje líčení skutečně prožitého od fantazijní produkce. Pro ilustraci zmíním tzv. simulační studii, která je ceněna právě pro svou blízkost k tématu znásilnění (Steiler a Voibert 1997). V simulační studii byly dospělé ženy vyzvány; aby co možná resvědčivéji zpracovaly téma „Jak prožívá porod nastávající matka". Mezi pokusnými oso- "'"m byla polovina žen, které nikdy nerodily. Aby se co nejvěrněji simulovaly podmínky trest- ři, řízení, dostaly ženy čas na přípravu (minimálně týden), který mohly využít k získání jakých- j nodnétů. Ženy, které nebyly matkami, byly navíc vybaveny různými informačními materiály •hotenství, porodu atd. Líčení žen bylo zaznamenáno na pásek (magnetofon) a vyhotoven L' -emný protokol. Tyto protokoly pak byly předány posuzovatelům a hodnoceny podle obsaho- flS. kritérií reality. Výsledky jednoznačně ukázaly kvalitativní odlišnost líčení založených na MteČném zážitku. Rozdíly byly nejmarkantnější v následujících kritériích: „estrukturovanost líčení (prvky neuspořádanosti v dramaturgické stavbě a asociativní skoky), * bohatství detailů (kvantitativně, celkově větší počet detailů), s oropojenost v Čase a prostoru (zakotvení do reálného Času a prostoru, časové a prostorové ' propojeností), t líčení interakcí, , reprodukování rozhovorů, s líčení komplikací, í líčení mimořádných drobností, originalit, , líčení zcela nepodstatných detailů, , i/cení vlastních psychických pochodů, . lírem psychických pochodů zúčastněných osob, * spontánní opravy a vylepšování vlastních výroků. Všechny uvedené momenty se vyskytují v líčeních skutečně prožitých událostí, za-ííhico ve smyšlených produkcích je téměř nenalezneme. Výzkumy potvrzují, že většina obětí reaguje na znásilnění různými psychickými potížemi, které postupně odeznívají v intervalu dvou let. Část obětí je nucena vyhledat odbornou péči. V USA obnáší průměrná doba terapie znásilněných 5 let (Resick 1990). Úzká menšina poškozených je znásilněním natolik stresována, že trpí presuici-dáiním syndromem, podle pramenů z USA se vzácně vyskytují i pokusy o sebevraždu. Posoudit rozsah skutečné újmy na psychickém zdraví oběti není při povrchním kontaktu s obětí jednoduché. Oběti často tvrdí, že tíživou událost zvládly, že nejsou depiesivní, netrpí žádnými intrusivními vzpomínkami ani úzkostnými reakcemi. Ve svém okolí vystupují zdánlivě bez jakýchkoli potíží, prezentují se jako asymptoma-tícké. Daří se jim to díky tomu, že změnily svůj životní styl (např. oproti dřívějším zvyklostem nevycházejí za tmy ven, odmítají pozvání na schůzky, stahují se do sociální izolace). Neuzdravily se, jenom kompletně přeorganizovaiy svůj život. Zainteresovaný pozorovatel si povšimne až úporné snahy vyhnout se dříve oblíbeným místům či aktivitám. Pro oběti je stále bolestivé o činu mluvit a vynakládají velkou námahu, aby nemyslely na kritickou událost. Uvedené momenty jsou příznačné pro tzv. syndrom vyhýbám se (escape syndrom), který je všeobecně považován za klíčové kritérium přetrvávající psychické traumatizace v důsledku znásilnění. Proto jsou otázky zaměřené na změny v životním stylu oběti považovány za nejspolehlivější indikátor jejího skutečného stavu. Podle výzkumných zjištění mohou i po 18 měsících od znásilnění pomoci diagnostikovat rozsah posttraumatické stresové poruchy ve zhruba 75 % případů. Prostá otázka, zda oběť dělá vše, co dělala před znásilněním (být sama doma, vycházet sama ven, přijímat pozvání na schůzku atd.), poskytuje dostatečně přesný odhad o tom, zda je i po psychické stránce uzdravená, či nikoli. Pracovníci kriminální služby a vyšetřování hrají důležitou roh pro minimalizaci psychické újmy obětí znásilnění. S poměrně malým vynaložením sil mohou příznivě ovlivnit psychickou rekonvalescenci oběti znásilnění. Stačí k tomu dvě věci: 1. respektovat lidskou důstojnost poškozené a 2. poskytovat informace o místech psychologické podpory a pomoci. Obě instrukce paíří k základním standardům jednání policie s oběťmi trestných činů, které figurují jako doporučení v řadě mezinárodních dokumentů Evropské unie. 202 Kriminalistika 3/2002 ( Kriminalistika 3/2002 203 Respektovat lidskou důstojnost poškozené například znamená, že při výslechu -stupují policisté k oběti vždy korektně, nekritizují ji (třeba za pozdní oznámení t?*1' a v rozhovoru jí nepřipisují podíl na vzniku kritické situace. Dokonce i když st mysl/^1 se oběť vystavila riziku svým lehkovážným chováním, neměli by tuto okolnost ev" f citně zmiňovat. Spousta udí má občas špatný odhad situace, obvykle to vsak n • spojeno s tak katastrofickými důsledky. Špatný úsudek nebo naivita není prohřešku' za který by měli být jedinci trestáni znásilněním. Ať už udělala pozdější oběť cotriľ' platí, že pachatel neměl právo znásilňovat. r' Také včasné poskytnutí informací o možnosti využít odbornou péči může požita -ovlivnit osud oběti. Policisté jsou v této službě oběti nezastupitelní. Jako první rjia^ obvykle k dispozici klíčové informace, ze kterých plyne, zda oběť bude odkázána J! odbornou péči, či zda se bez ní obejde. Při výsleších se dovídají, zda oběť křičel hrůzou, zda strachem oněměla či zda věřila, že ji chce pachatel zabít. Ačkoliv policu* nemusí pro účely vyšetřování akceptovat hodnocení situace tak, jak ji prezentuje znásilněná, nemůže zpochybnit její subjektivní prožitky. Právě subjektivní obraz oběti o průběhu znásilnění signalizuje hloubku její psychické traumatizace. Policisté by melt explicitně upozornit na možnost odborné péče, zejména jestliže oběť hovoří o pocitech ohrožení života, líčí intenzivní hrůzu vyvolanou násilím pachatele a aktuálně vykazuje příznaky syndromu vyhýbání se. pjjéti t >■ niedloženém článku autorka seznamuje s aktuálními poznatky výzkumů zaměřených na čí lil [va jel ifj irfl fa*yktu"*policistů soudců i soudních znalců s oběťmi znásilnění. - znásilnění. Úvodní část je věnována problematice previktimních faktorů a pokusům o typo- piv ' is^nénými ženami. Autorka upozorňuje na hutnost lépe využívat empirické poznatky v přímém 0 - -.hřtí znásilnění. Diferenciace mezi obětmi vztahového znásilnení a útočného znásilněni je J)lU " - T.i-v.....í ___•_.._____________: -\t j-..!,.; jí,,: ;„—, ^^^1t,^^t.^_., m„^t^i-.' nn<-tms^r riivai' M ^d&A problematických znásilnění a formuluje některé praktické zásady pro citlivé jednání se i ff .hTvioráiní reakce oběti v průběhů sexuálního násilí. Je diskutována závislost použité strategie ' iv na charakteristikách pachatele a činu. V dalších částech autorka zkoumá zdroje sekun- , >nvóia za klíčový výstup pro praxi. V druhé části jsou analyzovány mentální pochody pilVui *,_.',.—i.— ,,-uxi-; .. ~-..,°.uxj.., ľflviiólníl,!-! t^^piIí Te» r4Tcl^iiíniřnn3 TÍvícl/^t r*j-ni4Ttjó sfr^tr*cHp ^""viktimízace u obětí znásilnění, dotýká se otázky posuzování věrohodnosti výpovedi v prí- j frrtková, h. } Jíjpc victims Znásilnění představuje nepochybně závažný delikt. Zdrojem strádání oběti sexuálních útoků nebývá pouze trestný čin, ale také to, co se odehrává po něm. Sekundární viktimizace je u případů znásilněni zatím spíše pravidlem než výjimkou. Jednou z jejích příčin je i malá znalost psychologie obětí znásilnění, Ve vzdělávání právních profesí doposud převažovaly informace zaměřené více na sexuální agresory a devianty než na jejich obětí. V tomto příspěvku jsme se snažili prolomit jednostranný, zúžený pohled na delikt. Nabídli jsme rámcový přehled hlavních okruhů, kterými se v současnosti zabývá psychologický výzkum obětí znásilnění. Empiricky ověřená fakta o prožívání a chování obětí v průběhu a po znásilnění jsou cenná jak pro korektní postupy vyšetřování, tak pro eliminaci jevů sekundární viktimizace. Využijí je i znalci. Mnozí kliničtí psychologové z titulu svého soudně znaleckého oprávnění vystupují jako experti nejen při zkoumání osobnosti pachatele, ale i při posuzování obětí. To všechno ukazuje na pádné důvody vpustit fundované poznatky o obětech znásilnění do znaleckých ordinací, policejních služeben i soudních síní. S in this article, the author presents results of current research that focuses on rape victims. The ' miroductory part of the article attempts a characterization and typology of rape victims. Diffe-I "„[jation between victims of rape inside a relationship and attacked victims is a key practical jutput The second part of the article analyses mental processes and behavioral reactions of i udiflis during the sexual violence, and the relation between defense strategies used by the victim ffid the characteristics of the attacker and the act. In the following parts of the text the author i amines the sources of secondary victimization of rape victims, touches on the issue of evidence I credibility in the case of problematic rape, and formulates some practical rules for sensitive treatment of raped women. She also points out the necessity of using results of empirical research ( g á better way in the direct contact of policemen, justices and legal experts with rape victims. frrlková, L. Die Opfer der Vergewaltigung Círtková, L.: Policejní psychologie. Praha, Portál, 2000. Círtková, L.: Vybrané poznatky z psychologických výzkumů obětí znásilnění. In: Znásilnění Sborník přednášek. 1. Národní konference. Praha, Elektra, 2001, s. 39 - 46. Dätwyler, L.: Befragung und Betreuung der Opfer von Sexualdelikten. Kriminalistik, 1993,11. s. 735 - 742. Eilingworth, D. - Farreil, G. - Peace, K.: A victim is a victim is a victim? British Journal of Criminology, 1995, 35, s. 360 - 365. France, K.: Crisis intervention. A Handbook of immediate Person-to-Person Help. Springfield, Charles C. Thomas Publishers, 1996. Hiekei, A. - Endres, J.: Sexuelle Übergriffe gegen Frauen. Kriminalistik, 1997, 10, s, 625 - 632 Holst, B.: Kriminalitätsfurcht von Frauen: Normal oder hysterisch? Neue Kriminalpolitik, 2001,1, s. 10 -15. Lurigio, A. J. - Skogan, W. G. - Davies, R. C: Victims of crime. Newbury Park, Sage, 1990. Resick, P. A.: Victims of sexual assault. In: Victims of crime. London, Sage Publications, 1990. Schneider, L: Kriminologie der Sexualdelikte. Kriminalistik, 1999, 4 s. 233 - 238. Scholz, O. B.: Psychologische Forschungen zum Vergewaltigungsopfer. In: Kriminologische Opferforschung. Bd. IL Heidelberg, Kriminalistikverlag, 1994. Steller, M. - Volbert, R.: Psychologie im Strafverfahren. Bern, Hans Huber Verlag, 1997. Die Autorin des Artikels macht mit den aktuellen Erkenntnissen der Forschungen, die sich auf die Opfer der Vergewaltigung konzentrieren, bekannt. Der einleitende Teil ist der Problematik der praviktiven Faktoren und den Versuchen eine Typologie der Opfer der Vergewaltigung darzustellen gewidmet. Die Differenzierung zwischen den Opfern der Beziehungsvergewaltigung und der Offensivvergewaltigung nimmt man als Schlüsselausgang für die Praxis. Im zweiten Teil werden die Mentalprozesse und die behavioristischen Reaktionen der Opfer im Verlaufe der sexualen Gewalt analysiert. Man diskutiert die Abhängigkeit der angewendeten Strategie zur Abwehr von den Charakteristiken der Täter und der Tat. In den volgenden Teilen erforscht die ^utorm die Quellen der sekundären Viktimisation bei den Opfern der Vergewaltigung, sie berührt die Fragen der Beurteilung der Glaubwürdigkeit der Aussagen in den Fällen problematischer Vergewaltigungen und formuliert einige praktische Prinzipien für ein sensibles Benehmen mit den vergewaltigten Frauen. Die Autorin macht auf die Notwendigkeit aufmerksam besser die empirischen Erkenntnisse im direkten Kontakt der Polizisten, der Richter und der Gerichtsexperten mit den Opfern der Vergewaltigung auszunützen. 204 Kriminalistika 3/2002 ] Kriminalistika 3/2002 205