T dies. Přednáší v Česku i v zahraničí o feminismu a feministické teologii a publikuje články z tohoto oboru. Autorka knihy Zpovzdálí se dívaly také %>-ny, Výzva feministické teologie (l995/- 210 Ivan Odilo Stampach FEMINISMUS A DUCHOVNÍ ŽIVOT Mluvit v Česku těchto pohnutých let o duchovním životě se může zdát být riskantním podnikem. Když už se ale odvážíme vstoupit na tenký led, mohlo by se zdát, že jde o tematiku, která nemá co dělat s tím, že jsme muži, nebo ženami. Existuje-li cosi obecně lidského, nezávislého na pohlaví, věku, národu nebo sociální pozici, zdá se to být právě spiritualita. Věčné pravdy, obecně platné mravní normy, objektivně platné rituály, to vše se prý týká člověka jako člověka, mimo všech dalších určení. Co když je ale možné žít duchovně nezávisle na abstraktních naukách a nadlidských organizacích? Není duchovní život prostě lidským životem, který jde pod povrch, do hloubky, který přesahuje pragmatické zájmy a hledá orientaci v hodnotách? Duchovním životem je koneckonců už vzdělanost, věda, filozofie, umění, jinak řečeno vše, Čemu říkáme kultura. Někomu mohou tyto cesty lidského ducha stačit. My ostatní máme potřebu hledat, ba i pojmenovávat jejich úběž-ník, vertikální dimenzi života, střed, k němuž vše směřuje a z něhož vše živé, silné a tvůrčí vyzařuje. Duchovním životem v užším smyslu je pak vztah člověka k absolutní, božské skutečnosti. Mám zde na mysli duchovní život v tomto užším smyslu. Pokusil bych se popsat ho jako ponor do hlubin života samotného, do těch jeho dimenzí, které nemáme v moci, do tvůrčího zdroje všeho existujícího. Taková spiritualita se ale nemůže orientovat podle suchých abstrakcí, nemůže být se-bestylizací a zbožným pokrytectvím. Je třeba dbát o prostou poctivost duchovního života. Vykonstruovaná, umělá zbožnost nám spíše Škodí, než prospívá. Spiritualita naorganizovaná podle předem vymyšlených schémat vede k sebeodcizení. Chceme-li žít v pravdě, musí být rozhodujícím krokem spirituální cesty návrat z vyuměl-kovaných sfér virtuálního života sám k sobe, ke své životní pravdivosti. Člověk musí být plně sám sebou se všemi konkrétními určeními, která jeho lidství obklopují a rozvíjejí. Jako se poctivý duchovní život nemůže vyhnout například etnickému, sociálnímu nebo kulturnímu určení, tak také nemůže strkat hlavu do písku před pohlavní určeností člověka. Ať se to komu líbí, nebo nelíbí, každý jsme bud" mužem, nebo ženou, a to nejen anatomicky, fyziologicky, sociálně a psychicky, ale právě i duchovně. Mužská a ženská spiritualita se od sebe nelili jen náhodně, vnějškově. Mužskost a žen-skost jsou zabudovány do struktury vztahů k Absolutnu. Když jsme zde v úvaze došli k ocenění ženské nebo mužské identity pro duchovní život, nabízí se jako další krok popis ženské spirituality v kontrastu s mužskou. Jenže to už mnozí udělali. Má smysl opakovat po nich, že mužská role spočívá v morálních a intelektuálních zápasech, v tvorbě, hledání smyslu, promýšlení zkušeností, v odvážném prosazování poznané pravdy a nalezených morálních hodnot, v rád-covském, učitelském a vůdčím poslání? Je opravdu ženská spiritualita vděčně otevřená duchovním darům, receptivní, pečující, opatřující, odpouštějící, smiřující a intuitivní? Muž prý směřuje spíše k moudrosti, žena k lásce. Muž je na duchovních cestách spíše gnostikem, který hledá světlo a smysl, žena v důvěře přijímá božská sdělení jako slova lásky a života. Mohli bychom podle zavedených schémat kontrastní obraz mužsko-ženské spirituální polarity ještě rozvíjet. Bude ale stačit, že potvrdíme různost. Měli bychom vsak přenechat jedněm i druhým, aby si skutečnou cestu vyhlédli sa- mi a aby po ní šli tak, jak to cítí a chápou. Beztak každý jednotlivec hraje roli, již mu jako vlastní přiřkla společenská konvence, ale připojuje k tomu vždy také něco z opačného pólu. Naplňovat za každou cenu společenská očekávání spjatá s pohlavně podmíněnými modely spirituality, to by jistě nebyl návrat k sobě. Bylo by to sice opuštění abstraktně lidské role podle starého paradigmatu, ale místo ní bychom jen přijali roli novou. Odcizení by nebylo překonáno, pouze by bylo rafinovanější. Zde mohu mluvit za sebe. Musím vyznat, že se ve své mužské identitě cítím zcela doma, i když ji prožívám na svůj způsob. Něco ze samozřejmostí spojovaných s mužskou rolí mi odjakživa bylo, a dosud je, cizí. Jsem prostě tímto konkrétním člověkem, jímž jsem se narodil, jenž byl takto konkrétně vychován a ovlivněn prostředím a jenž se sám dotvořil a dotváří svými svobodnými volbami. Po zvážení všech pro a proti se odvažuji prohlášení, že jsem na své mužství přece jen hrdý. Jsem rád, že jsem muž, a očekávám od žen stejně vděčné a radostné přijetí svého životního určení. (A navíc beru vážně tužby jednotlivců, kteří se ve své vrozené danosti necítí doma a případně touží i po změně.) Nejsem ani dost málo mužským šovinistou. Patriarchální žebříček hodnot a patriarchální uspořádání společenských vztahů jsou mému cítění cizí. Připadají mi jednostranné. Tradiční útlak žen mne pobuřuje stejně jako útlak jiných lidských skupin. Nelíbí se mi otevřený ani zamaskovaný sexis-mus. Díky liberálnímu rodinnému zázemí byla pro mne vždy rovnoprávnost mužů a žen stejně samozřejmá jako ocenění jejich specifických, nezastupitelných rolí, například rytířských nebo mateřských. Znamená to ale, že bych si troufl o sobě říci, že jsem feministou? Může to vůbec muž o sobě poctivě a důsledně říci? Vím, že se tak někteří definují, a nemám jim to za zlé. Pokud jim jde o vděčné ocenění ženského přínosu do životního bohatství, podepisuji jejich feminismus s nimi, pokud jde spíše o úlitbu sociálním trendům a módě, nechávám je v tom. Má-li člověk, než u cíle spirituální cesty spočine v božské plnosti, být nejprve plně sám sebou, neznamená to, že tímto statečným a vděčným přijetím vlastního mužství či ženství jeho pouť skončila. Další aspekty osobnostního zrání vystihl Carl Gustav Jung. Po vystoupení a integraci vytlačených, společensky nežádoucích vlastností a tendencí, jimž hlubinná psychologie souhrnně říká Stín, vystupuje jako nový podnět právě opačný sexuální pól: u mužů ženský a u žen mužský, Anima nebo Animus. I zde stojí před člověkem úkol integrovat tento protějšek. Neměli bychom se tedy ze strachu nebo pohodlnosti vyhnout konfrontaci s ním a neměli bychom se jím na druhé straně nechat zaplavit. Musím tuto, řekněme teoretickou, koncepci potvrdit z osobní zkušenosti. Anima byla a možná ještě je pro mne výzvou. Mohu si své mužské zájmy a vlastnosti ponechat, aleje třeba je zbavit všeho strojeného a konvenčního. Není třeba je předstírat proto, že to sociální tlak vyžaduje. Vím, jak potřebuji doplnit svou racionalitu, ironii, skepsi, střízlivost a své intelektuál-ství důvěrou, instinktem, intuicí, vřelostí, představivostí a pečlivostí. Vím, že tyto hodnoty mohou organicky vstoupit do mého života díky reálné přítomnosti ženského světa v mém bezprostředním životním okruhu. Ba uvědomuji si, že se jinak sotva dostanu kjungovskému „tomu vlastnímu", nebo prostě k duchovnímu cíli. Lze tyto úvahy vztáhnout na cestu duchovního života, která je v našem prostředí tradičně doma, tedy na křesťanství? Sám si troufám se k němu hlásit a připadá mi, že může být i po této stránce různě vykládáno a různě prožíváno. Mám dojem, že se od něj uvedenými tušeními a vhledy, úvahami a rozhodnutími příliš neodchyluji. Myslím, že potřeba lidské celistvosti a tedy i vzájemného doplnění mužů a žen se do křesťanství vejde. Než bych ale směl očekávat souhlas s tímto přesvědčením, musím říci, co míním, když mluvím o křesťanství. Nejprve ze všeho vyvstává otázka, nakolik jsou pojme-novatelné, zařaditelné a institucionalizovatelné tak jemné a nenápadné skutečnosti jako božské tvůrčí a prozřetelné pů- sobení, požehnání a milost, účast na Božím životě a na Boží tvorbě, víra, naděje, důvěra, statečnost a oddanost. Jsou to děje, o nichž se nesnadno mluví. Když se vystavují na odiv, ztrácí se jejich síla a hodnota. Ale právě v prostoru těchto nenápadných vztahů a procesů si kladu otázku o ženské a mužské spiritualitě. Jako zdroj osvobodivé a niterně uzdravující moci jsem poznal Ježíše. V něm přebývá plnost božství tělesně. V jeho slovech a činech se setkávám s mocí, která mne napřimuje, probouzí, přetváří a dotváří, volá k odvaze a nadšení. Vyznávám Ježíše jako Krista, tedy jako Božího posla k nám a našeho zástupce před Bohem, jako prostředníka, ba víc, jako Boha s námi. Smím tedy, i bez nároků na výlučnost a samo-spasitelnost, dát této cestě název, který má od počátku. Ano, jsem a chci být křesťanem, i když křesťanem plně ve své době a zcela ve svém prostředí a pro ně. Být křesťanem znamená také být jím spolu s jinými, tedy tvořit spolu s nimi církev. Jenže církev, to není pouze tajuplné společenství těch, kdo zaslechli v Ježíšových slovech Boží volání a směřují k božskému cíli. Je to docela konkrétní historicky dané seskupení se všemi nebezpečími, která z toho plynou. Je to společnost, v níž může docházet a dochází k záměně podpůrných struktur (organizace, rituálu, doktríny) za vlastní dynamiku duchovního života, k sociálním hrám všeho druhu, k odporným kompromisům s profánní mocí, k honbě za bohatstvím a pohodlím, k projevům útlaku a násilí. Historické křesťanství připsalo ženám roli podobnou roli žen v dalších dvou příbuzných náboženstvích, v judaismu a islámu. Neomezilo sice na rozdíl od dvou ostatních jejich účast na bohoslužbě, ale ve své převládající římskokatolické a pravoslavné podobě jim zcela uzavřelo duchovenskou službu. Nařizuje jim, že se mají podřídit mužům, kdežto mužům doporučuje, aby své ženy milovali. Vzorem mužské spirituality jsou apoštolove dobývající ofenzivním slovem svět pro Krista, modelem ženské spirituality Maria, která sice ještě v bibli zpívá vášnivou píseň o Bohu, který přišel mocné svrh- nout z trůnu a ponížené povýšit, hladové nasytit dobrými věcmi a boHaté propustit s prázdnou, ale pak už je vykreslována spíše jako bytost pasivní, tichá, pokorná, poslušná a nenápadná. Méně nápadné je, že křesťanství jako instituce nepotlačilo pouze ženy, ale také ženské hodnoty. Ačkoli církev je spíše ženou (Kristovou nevěstou), přece je ve stylu své práce nadmíru mužská. Mužský a ženský přístup se v křesťanství zřetelně projevuje na vztahu k životnímu prostředí. Křesťanská civilizace si z biblických podnětů vzala oprávnění ovládnout zemi a panovat nade všemi tvory. Zapomenutým ženským pólem by byla péče o zahradu, do které byl člověk postaven. Hlubině ekologická spiritualita bere vážné přírodu a v ní hmotu, tělesnost, sexualitu. Zemi bere jako Matku. Nebojí se tvořivého chaosu, který je na cestě mezi nicotou a řádem. Toto pojetí je v současném oficiálním křesťanství stále okrajové, ba podezřelé. Naproti tomu antropocentrismus, důstojnost hrdého lidského tvora, svoboda, sebeovládání a řád jsou hodnotami, které nikdo nezpochybňuje. Obrátíme-li se od historicky podmíněných křesťanských institucí k jádru, nalezneme evangelium, tedy dobrou zvěst o osvobození a hlubokém vnitřním uzdravení člověka. Nalezneme spiritualitu, v níž je každý sám sebou, i jako muž a žena, ale v níž potřebujeme jedny druhé, tedy i muži ženy a naopak, k plnému uskutečnění svých možností. Najdeme zvěst o osvobození mužů i žen. Z té tváře, kterou ukazuje evangelium dnešnímu hledajícímu člověku, vyčteme feministické poselství o plné hodnotě a plném rozvoji žen, žens-tví a ženských hodnot, stejně jako tam nalezneme potvrzení, rozvinutí a doplnění hodnot mužských. Evangelium v Žádném případě není o dominanci a potlačování. Je o rovnováze, vzájemném doplnění a dialogu. Pronikne-li toto poznání do církevní instituce, najdou-li její reprezentanti odvahu prolomit sexistické formulace a postoje uložené ve svědectvích tradice od nejstarších po dnešní, vstoupíme i jako křes- 6 ťané (nebo jako sousedé křesťanů) do 2,1. století s lehčím srdcem. Ivan O. Stampach (1946), teolog, religionista. Maturoval na střední všeobecně vzdělávací škole v Trenčíně (1963). v letech 1963-1967 studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, v letech 1968-I970 dálkově na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně. V roce 197° ze studia vyloučen, neboť byl odsouzen v politickém procesu a vězněn (l970_1974)- Katolickou teologii studoval v letech 1978-1983 tajně, v letech 1990-1993 postgraduálně na Papežské teologické akademii v Krakově. Získal doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani (1994) a habilitoval se na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen tajně v roce 1983, čtyři roky poté vstoupil do dominikánského řádu, přijal řeholní jméno Odilo. V letech 1983-1989 učil v tajných teologických kurzech, podílel se na aktivitách Společnosti neznámých vzdělanců a nadále na vydávání samizdatových časopisů Acta incognitorum, Sursum a Teologické texty. Roku 1999 byl přijat do duchovní služby ve společenství Starokatolické církve. Následkem toho byl vyobcován z církve římskokatolické a vyloučen z dominikánského řádu. V letech 1967-1970 u^il na základní škole. Když se v roce 1974 vrátil z vězení, pracoval nejprve jako pomocný dělník, od roku 1975 P° návratu do rodné Prahy se živil jako operátor a provozní programátor. V letech 199O-1996 přednášel na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, odkud musel odejít pro nesouhlas vedení s jeho teologickými názory. V posledních letech působí jako soukromý docent (menší úvazky nebo příležitostné přednášky, např. Jabok, Institut ekumenických studií, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Ustav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Česká křesťanská akademie). Bádá v teologii a religionistice, soustřeďuje se zejména na filozofii náboženství, změny duchovního života v novém sociálním a kulturním paradigmatu, fungování náboženských autorit, ekumenický a mezináboženský dialog. Publikuje v různých periodikách (Lidové noviny, Literární noviny, Souvislosti, Prostor, Religio, Dingr, Teologický sborník), v posledních pěti jmenovaných je členem redakčních rad. Zastoupen ve sbornících, např. Člověk a náboženství (1991), Náboženství v českém myšlení — první polovina 20. století (1993).